Formování občanské společnosti ve Slaném a na Slánsku na přelomu 19. a 20. století

Page 1

FORMOVÁNÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI VE SLANÉM A NA SLÁNSKU NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ

SBORNÍK Z HISTORICKÉ KONFERENCE



FORMOVÁNÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI VE SLANÉM A NA SLÁNSKU NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ

SBORNÍK Z HISTORICKÉ KONFERENCE


Copyright © Knihovna Václava Štecha ve Slaném, 2012 ISBN 978-80-905346-0-5


3

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

ÚVOD Vážení čtenáři, regionální historická konference Slaný a Slánsko ve 20. století, která se v našem městě poprvé konala na podzim roku 2008, si klade za dlouhodobý badatelský cíl mapování a zaplňování bílých míst regionální i národní historie. V listopadu 2011 se pod názvem Formování občanské společnosti ve Slaném a na Slánsku na přelomu 19. a 20. století uskutečnil již její čtvrtý ročník.1 Téma konference ovlivnilo – ač jeho osobě žádný z příspěvků přímo věnován nebyl – i 100. výročí úmrtí Josefa Hlaváčka (1831–1911), v letech 1865–1868 slánského purkmistra, který následně více než 30 let (1869–1903) zastával funkci slánského okresního starosty a je považován za jednu z nejvýraznějších postav Slánska daného období.2 Názvem konference vymezené časové období je však chápáno poměrně široce, a tak začíná ve druhé polovině předminulého století a končí ve dvacátých letech XX. století. 3 Zahrnuje tedy období, kdy naši předkové byli občany jedné z evropských velmocí – Rakouska-Uherska, na jehož území se nacházela nejen města Vídeň, Budapešť či Praha, ale také Krakov, Lvov, Černovice, Temešvár, Zadar, Split, Záhřeb, Lublaň, Terst či Trident. Tato historická epocha se v mnoha odborných publikacích již dočkala podrobného zpracování. Přesto však jednotlivé, zde zveřejněné příspěvky přinášejí nejen jiné pohledy na některé známé události, ale i zcela nové informace. Proto by sborník, který držíte v rukou – již šestá publikace z řady Historie Slánska ve XX. století4 – neměl chybět v knihovně nikoho, kdo se zajímá o regionální historii Slánska i život v českých zemích na přelomu 19. a 20. století. 1

V předešlých letech se konaly tyto regionální historické konference: Slaný a Slánsko ve 20. století (2008), Armáda, Slaný a Slánsko ve 20. století (2009), Slaný a Slánsko v letech 1939–1945 (2010). 2 Vzhledem k jeho významu byl jmenován čestným občanem města Slaný a roku 1930 bylo na jeho počest pojmenováno náměstí, nesoucí jeho jméno dosud. Osobnost J. Hlaváčka byla představena později – v samostatné přednášce Mgr. Zdeňka Víška ve slánském muzeu v dubnu 2012 a ve studii Slánský purkmistr a okresní starosta Josef Hlaváček (autor Z. Víšek, in: Slánský obzor č. 19, Slaný 2012, str. 45–57). 3 Výjimkou potvrzující pravidlo je příspěvek V. Rogla Počátky skautského hnutí ve Slaném, který časovou osu přesahuje až do let po 2. světové válce. 4 Vydání sborníku a celé edice převzala Knihovna Václava Štecha ve Slaném. Za tuto vstřícnost jí patří poděkování, stejně jako Vlastivědnému muzeu ve Slaném, které umožnilo vydání sborníku sesterskou organizací, ačkoliv většina příspěvků byla v jeho vlastnictví.


4

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

„PřítomnĂ­, kteří nevzpomĂ­najĂ­ na mrtvĂŠ a nemyslĂ­ na budoucĂ­, jsou vĹĄĂ­m jinĂ˝m spĂ­ĹĄe neĹž nĂĄrodem.“ Tato slova Viktora Dyka z roku 1928 obsahoval Ăşvod prvnĂ­ho sbornĂ­ku výťe zmĂ­nÄ›nĂŠ edice. CitĂĄt se vĹĄak svou aktuĂĄlnostĂ­ hodĂ­ i pro pĹ™edklĂĄdanĂ˝ sbornĂ­k. VĹždyĹĽ obdobĂ­ mezi prusko – rakouskou vĂĄlkou z roku 1866 a vĂĄlkou svÄ›tovou v letech 1914–19185 je pro znaÄ?nou Ä?ĂĄst naĹĄich souÄ?asnĂ­kĹŻ obdobĂ­m, o kterĂŠ se tĂŠměř nezajĂ­majĂ­.6 A pĹ™itom prĂĄvÄ› v tĂŠto dobÄ› se formovalo tĂŠměř vĹĄe, co ovlivĹˆuje naĹĄe Ĺživoty i v souÄ?asnosti. PolitickĂĄ hnutĂ­, pokrokĂĄĹ™skĂŠ myĹĄlenky, industrializace, mobilita, komunikace a dalĹĄĂ­ sociĂĄlnĂ­ jevy, podĂ­lejĂ­cĂ­ se na vytvĂĄĹ™enĂ­ modernĂ­ spoleÄ?nosti, ve kterĂŠ Ĺžijeme. BudovĂĄnĂ­ obÄ?anskĂŠ spoleÄ?nosti, heslo z obdobĂ­ po roce 1989, bylo tehdy kaĹždodennĂ­ realitou. StejnÄ› jako ochota pomoci dobrĂŠ vÄ›ci a vĹŻle bĂ˝t mecenĂĄĹĄem, kdyĹž to ďŹ nanÄ?nĂ­ moĹžnosti dovolovaly. Ĺ koda jen, Ĺže mnohĂĄ jmĂŠna tehdejĹĄĂ­ch „prĹŻkopnĂ­kĹŻâ€œ obÄ?anskĂŠ spoleÄ?nosti zĹŻstĂĄvajĂ­ zapomenuta. JednĂ­m z nich je tovĂĄrnĂ­k Max Hirsch (1856 v Olomouci–5. 7. 1898 ve SlanĂŠm). Roku 1884 koupil slĂĄnskou strojĂ­rnu a slĂŠvĂĄrnu „Bolzano, Tedesco a spol.“, ve kterĂŠ byl pĹŻvodnÄ› konstruktĂŠrem. ĂšspěťnĂĄ ďŹ rma se roku 1891 zĂşÄ?astnila PraĹžskĂŠ prĹŻmyslovĂŠ vĂ˝stavy s vlastnĂ­ expozicĂ­ – zdobnĂ˝m pavilonem s dĹŻlnĂ­m zařízenĂ­m vÄ?etnÄ› těŞnĂ­ věŞe a vedlejĹĄĂ­m objektem pro těŞnĂ­ stroj. ZatĂ­mco hlavnĂ­ pavilon byl potĂŠ pĹ™estÄ›hovĂĄn do SlanĂŠho, aby slouĹžil Ä?ĂĄsti slĂŠvĂĄrenskĂŠho provozu, vedlejĹĄĂ­ menĹĄĂ­ budovu Max Hirsch daroval KrkonoĹĄskĂŠmu spolku – vÄ?etnÄ› Ä?ĂĄstky 200 zlatĂ˝ch na jejĂ­ postavenĂ­ coby horskĂŠ chaty. Ta byla po svĂŠm dĂĄrci pojmenovĂĄna Maxova chata (MaxhĹątte) a od Ä?ervence 1892 slouĹžila veĹ™ejnosti.7 5

NazĂ˝vanou VelkĂĄ vĂĄlka, kterĂĄ teprve pozdÄ›ji – aĹž po tĂŠ dalĹĄĂ­ – byla oznaÄ?ovĂĄna jako prvnĂ­ svÄ›tovĂĄ vĂĄlka. NezĂĄjem souÄ?asnĂ­kĹŻ se ostatnÄ› tĂ˝kĂĄ celĂŠho tzv. dlouhĂŠho 19. stoletĂ­, jak je nazĂ˝vĂĄno obdobĂ­ rĂĄmovanĂŠ „velkou“ Francouzskou revolucĂ­ a poÄ?ĂĄtkem VelkĂŠ vĂĄlky, tedy roky 1789–1914. 6 V tĂŠto souvislosti nelze nevzpomenout, s jakĂ˝mi těŞkostmi pĹ™ed dvÄ›ma lety slĂĄnskĂĄ knihovna vydĂĄvala vzpomĂ­nkovou knihu VĂĄclava Ĺ techa PĹ™es ostnatĂŠ drĂĄty. (PamÄ›ti Ä?eskĂŠho tvrdohlavce. ) NejhlasitÄ›jĹĄĂ­m argumentem proti tomuto poÄ?inu bylo prĂĄvÄ› tvrzenĂ­ o neaktuĂĄlnosti pamÄ›tĂ­ slĂĄnskĂŠho rodĂĄka, zabĂ˝vajĂ­cĂ­ch se obdobĂ­m druhĂŠ poloviny 19. stoletĂ­. TvrzenĂ­, jehoĹž pravdivost se neprokĂĄzala. 7 OsobÄ› ing. Maxmiliana Hirsche a okolnostem vzniku boudy Maxovky je vÄ›novĂĄn velmi objevnĂ˝ text AntonĂ­na TichĂŠho: ObjevenĂ­ pana Hirsche (viz http://www. freiheit. cz/11–krkonose––mesicnik–o–prirode–a–lidech/52–objeveni–pana–hirsche. html). Autor se v nemĂŠnÄ› zajĂ­mavĂŠm Ä?lĂĄnku HledĂĄnĂ­ ztracenĂŠho syna zabĂ˝vĂĄ tĂŠĹž osudy jeho syna Maxmiliana Hesse, kterĂ˝ se narodil 19. 5. 1887 v krĂĄlovskĂŠm mÄ›stÄ› SlanĂ˝ (viz http://www. freiheit. cz/11–krkonose––mesicnik–o–prirode–a–lidech/387–hledani–ztraceneho–syna. html). ObÄ›ma HirschovĂ˝mi syny (TĂ­m mladĹĄĂ­m byl Karl Hesse, narozenĂ˝ ve SlanĂŠm 12. 2. 1892, kterĂ˝ jako pozorovatel a přísluĹĄnĂ­k Fliegerkompanie 102G zahynul na italskĂŠ frontÄ› v hodnosti nadporuÄ?Ă­ka pĹ™i noÄ?nĂ­m bombardovacĂ­m nĂĄletu ze 3. na 4. kvÄ›tna 1918. ) se podrobnÄ› zabĂ˝vĂĄ tĂŠĹž Michal Plavec ve studii Rudolf PolaneckĂ˝ a dalĹĄĂ­ prĹŻkopnĂ­ci lĂŠtĂĄnĂ­ ze SlĂĄnska, in: ArmĂĄda, SlanĂ˝ a SlĂĄnsko ve


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

5

Dalším může být MUDr. Ervín Taussig (12. 9. 1887 ve Slaném–23. 8. 1914 v Nisku), předčasně zemřelý příslušník předválečné moderny, futurista a literární teoretik. Absolvent slánského gymnázia (maturoval 1906) a pražské lékařské fakulty (1908–1913), přítel Karla Čapka, Viktora Dyka, S. K. Neumanna či Karla Hugo Hilara.8 Lze k nim řadit i universitního profesora neurologie a psychiatrie na pražské Německé universitě Oskara Fischera (12. 4. 1876 ve Slaném–28. 2. 1942 v Terezíně), mezi jehož pacienty patřila například Charlotta Garrigue-Masaryková, manželka prvního československého presidenta. A to i přesto, že je jednou z osobností, které byly již ve Slaném publikačně připomenuty.9 Kdo nezná minulost, nemůže pomýšlet na budoucnost. Proto je povzbudivé, že stále existují zájemci o historii a její poznávání. Právě jim je sborník Formování občanské společnosti ve Slaném a na Slánsku na přelomu 19. a 20. století, jehož vydání považuji za významný regionální počin, totiž určen. Přeji proto všem, aby v textech nalezli pro ně dosud neznámé informace a souvislosti, které je obohatí. Konference Formování občanské společnosti ve Slaném a na Slánsku na přelomu 19. a 20. století, na jejíž organizaci se společně podílely Vlastivědné muzeum ve Slaném a Městský úřad Slaný, se uskutečnila v sobotu 5. listopadu 2011 v Městském centru Grand. Konference by se nekonala bez pomoci mnoha slánských občanů, především však paní Blaženy Hrabánkové, na jejíchž bedrech ležela tíha organizačního zajištění. Na této odborné konferenci bylo předneseno celkem 9 příspěvků, sborník však obsahuje pouze 8 z nich. Studie Počátky železnice ve Slaném a příklady domů na „Novém Městě“, přednesená Mgr. Janem Čečrdlem, vycházela z autorových

20. století. Sborník z historické konference, vydaný v roce 2010 Vlastivědným muzeum ve Slaném ve spolupráci s Městským úřadem Slaný, na str. 31–35. 8 Po vyhlášení války jako záložní důstojník narukoval v srpnu 1914 a ještě v témže měsíci zemřel na úplavici ve vojenském lazaretu v haličském Nisku. Jako místo úmrtí je uváděna též Bialogora u Tarnopole. Další informace viz http://www. martinreiner. cz/157–zapomenuti–zapadlo3/, http://magazlin. zln. cz/ taussig/index. htm či http://ld. johanesville. net/capek–78–o–umeni–a–kulture–i?page=141. 9 Viz úvodní stať sborníku Slaný a Slánsko v letech 1939–1945, vydaného v roce 2011 Vlastivědným muzeem ve Slaném ve spolupráci s Městským úřadem Slaný, na str. 5–6, či měsíčník Slánská radnice č. 12/2011, na str. 4.


6

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

dřívÄ›jĹĄĂ­ch pracĂ­, kterĂŠ uĹž byly publikovĂĄny, a doplnÄ›na z dÄ›l autorĹŻ, kterĂĄ jiĹž rovněŞ vyĹĄla tiskem.10 PĂĄtĂ˝ roÄ?nĂ­k historickĂŠ konference – s nĂĄzvem „ZapomenutĂŠ osudy, zapomenutĂŠ udĂĄlosti – SlanĂ˝ a SlĂĄnsko ve XX. stoletĂ­â€œ se bude konat v sobotu 3. listopadu 2012 v MÄ›stskĂŠm centru Grand ve SlanĂŠm. Ing. Pavel BartonĂ­Ä?ek, zastupitel krĂĄlovskĂŠho mÄ›sta SlanĂ˝

10

Rozvojem Ĺželeznice a dopravnĂ­ infrastruktury se zabĂ˝vajĂ­ dvÄ› statÄ› Jiřího Frimla: Historie a souÄ?asnost PraĹžsko – duchcovskĂŠ drĂĄhy, in: SlĂĄnskĂ˝ obzor, roÄ?nĂ­k 14 (114), SlanĂ˝ 2007 a VĂ˝voj dopravnĂ­ infrastruktury a veĹ™ejnĂŠ dopravy na SlĂĄnsku, in: SlĂĄnskĂ˝ obzor, roÄ?nĂ­k 17 (117), SlanĂ˝ 2010. VĂ˝voj domu za hranicemi slĂĄnskĂŠho „starĂŠho“ mÄ›sta popisuje příspÄ›vek Jana ÄŒeÄ?rdleho: Podoby budovy slĂĄnskĂŠho sboru CĂ­rkve Ä?eskoslovenskĂŠ husitskĂŠ, in: SlĂĄnskĂŠ rozhovory 2010 – ÄŒeskĂĄ husitskĂĄ reformace (sbornĂ­k příspÄ›vkĹŻ ke kolokviu), SlanĂ˝ 2011. O zaniklĂ˝ch budovĂĄch ve WilsonovÄ› ulici lze nalĂŠzt informace v knize Ivany HuĹĄĂĄkovĂŠ a VladimĂ­ra PĹ™ibyla z edice ZmizelĂŠ ÄŒechy: SlanĂ˝, Paseka, Praha a LitomyĹĄl 2011.


7

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

PODĚKOVÁNÍ Šestý svazek edice Historie Slánska ve XX. století, který držíte v rukou, by nevznikl bez finanční pomoci následujících jednotlivců i organizací, které prokázaly mimořádnou ochotu a míru společenské angažovanosti a patří jim za to výrazné poděkování:

Královské město Slaný Nadační fond Kalich Alexandra Vondry Ing. Pavel Bartoníček, Slaný-Otruby Marie Lhotáková z Kladna, vnučka Josefa Durase Radek Štěpán, Praha Rodina Durasova, Velkostatek Tetín Vlastivědné muzeum ve Slaném Květuše Bartoníčková, Slaný-Otruby Město Smečno Ing. Petr Hořejší – Superior Plus Mgr. Jiří Hořejší, Praha MUDr. Vladimír Lelek, Slaný Obec Žižice NOVIUS, s. r. o., Praha Miroslav Matocha, Praha Michal Táborský, Praha Alter Ego, Ocelářská 35, Praha 9 Standa Berkovec, Slaný Martin Matoušek, Slaný RENGL, s. r. o. Město Kralupy nad Vltavou Obec Vinařice Ivo Horňák, Slaný Martin a Jarmila Durasovi, Slaný-Dolín Jaroslav a Eva Durasovi, Benešov Alena Misíkova, Mnichov (SRN) Občanské sdružení WOTRUBIA a dalších 5 dárců, kteří chtějí zůstat v anonymitě


8

FORMOVÁNÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI VE SLANÉM A NA SLÁNSKU NA PŘELOMU . A . STOLETÍ


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

9

Milan Hlavačka

HISTORICKO-SOCIÁLNÍ PARAMETRY OBČANSKÉSPOLEČNOSTI ANEB JAK SE V ČESKÝCH ZEMÍCH ZMĚNILI MĚŠŤANÉ V OBČANY? Předminulé století je v odborné historické literatuře a i v beletrii už skoro sto let charakterizováno jako věk měšťanstva. Měšťanstvo prý bylo hlavním motorem modernizace, měšťanstvo se zásadně podílelo na přeměně stavovské společnosti ve společnost občanskou a bylo tedy garantem proměny základních životních a i transcedentálních hodnot. Takto zní nejčastěji odpověď na zdánlivě nezáludnou otázku, čím se vyznačuje 19. století v sociální oblasti a proč právě měšťanstvo bylo nositelem společenského změny, popřípadě společenského a technického pokroku. Málokdy pak po takovéto jasné odpovědi následuje doplňující otázka, jaké parametry mělo ono sociálně „revoluční“ měšťanstvo a co bylo podstatou oné měšťanské modernizace ve středoevropském regionu?1 Pokusme se na tyto otázky odpovědět v podobě pracovních tezí na základě analýzy výzkumů české, rakouské a německé historiografie a posléze zkusme tyto výsledky konfrontovat s životním prožitkem konkrétního současníka, železničního stavitele a absolventa pražského stavovského polytechnického učiliště inženýra Eduarda Baziky a nakonec učiňme pokus výčtem stanovit základní historicko-sociální parametry. Nejdříve se ale pokusme právně, sociálně a ekonomicky strukturovat a charakterizovat měšťanstvo druhé poloviny 19. století.2 1

Jenom v poslední době se takto v české historiografii ptali Jiří Štaif a dva mladší historici. Srovnej: Jiří Štaif, Počátky občanské společnosti, revoluce 1848–1849 (koncepty, historiografie a výzkum), in: K novověkým sociálním dějinám českých zemí II. Z dob rakouských a předlitavských 1848–1918, Praha 1998, s. 4–86; Martin Pelc, Propůjčování měšťanského práva v Opavě po roce 1848: K reliktu stavovství v konstituční éře, Časopis slezského muzea, série B, 58/2009, s. 245–252 a Petr Popelka, Sociální začleňování špičkových měšťanských podnikatelů éry průmyslové revoluce na příkladu moravské podnikatelské rodiny Kleinů, Slezský sborník 108, 2010, č. 3–4, s. 205–234. K problému pojetí procesu modernizace se v české historiografii v poslední době vyjádřil: Milan Myška, Problémy studia a metody hospodářských dějin. Metodické problémy studia sekundárního sektoru, Ostrava 2010, s. 48 64 a Milan Hlavačka, Co je to modernizace? In: Město a v procesu modernizace 1740–1918, Pavel Kladiwa, Aleš Zářický (eds. ), Ostrava 2009, s. 13–19. 2 Viz: Ernst Brückmuller, Hannes Steckl, Zur Geschichte des Bürgertums in Österreich, in: Bürgertum im 19. Jahrhundert. Deutschland in europäischen Vergleich, hrst. Von Jürgen Kocka, Wien 1990, s. 160–162,


10

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

StarĂŠ a novĂŠ měťżanstvo: prĂĄvnĂ­ zakotvenĂ­ a vÄ›domĂ­ uĹžiteÄ?nosti StarĂŠ měťżanstvo pĹ™edindustriĂĄlnĂ­ a pĹ™edrevoluÄ?nĂ­ ĂŠry bylo vymezeno pĹ™edevĹĄĂ­m geograďŹ cky, majetkovÄ›, prĂĄvnÄ› a mentĂĄlnÄ›. Ĺ˝ilo pĹ™edevĹĄĂ­m v (krĂĄlovskĂ˝ch) mÄ›stech a tvoĹ™ilo zde svobodnĂ˝ stav, kterĂ˝ ekonomicky a politicky v Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ch v podstatÄ› ostatnĂ­m stavĹŻm nekonkuroval a spĂ­ĹĄe napodoboval jinĂŠ stavy anebo podle moĹžnostĂ­ ekonomicky osciloval mezi nimi. K jeho nejvyĹĄĹĄĂ­m ekonomickĂ˝m a spoleÄ?enskĂ˝m ambicĂ­m patĹ™ilo vlastnictvĂ­ domu a mÄ›stskĂŠho prĂĄva, zakoupenĂ­ pĹŻdy mimo mÄ›sto, popřípadÄ› zĂ­skĂĄnĂ­ úřadu Ä?i nobilitace. NovĂŠ měťżanstvo se od poloviny 19. stoletĂ­ – potĂŠ, co se od zĂĄkladu zmÄ›nilo prĂĄvnÄ› stavovskĂŠ zakotvenĂ­ měťżanstva – se zĹ™ejmÄ› formovalo jiĹž na zĂĄkladÄ› jinĂ˝ch mechanismĹŻ. PrĂĄvnÄ› majetkovĂ˝ zĂĄklad a vztah ke stĂĄtu zĹŻstal sice nadĂĄle podstatnĂ˝m znakem, ale postupnÄ› zaÄ?alo spĂ­ĹĄe pĹ™evlĂĄdat novĂŠ vymezenĂ­ na zĂĄkladÄ› sociokulturnĂ­ch a socioprofesnĂ­ch znakĹŻ, k nimĹž patĹ™ily například přísluĹĄnost k profesnĂ­ skupinÄ›, výťe odvĂĄdÄ›nĂ˝ch danĂ­ z podnikatelskĂŠ Ä?innosti, bytovĂŠ pomÄ›ry, vydrĹžovĂĄnĂ­ sluĹžebnictva, ĂşroveĹˆ vzdÄ›lĂĄnĂ­ anebo stupeĹˆ religiozity, ale dĂĄle takĂŠ těŞko kvantiďŹ kovatelnĂŠ ukazatele, jako byly například intenzita sdruĹžovĂĄnĂ­, zapojenĂ­ do samosprĂĄvnĂŠ Ä?innosti, zpĹŻsoby stolovĂĄnĂ­, odĂ­vĂĄnĂ­, kvalita konverzace, osvojenĂ­ novĂ˝ch (nĂĄrodnĂ­ch) festivit na Ăşkor nĂĄboĹženskĂ˝ch a takĂŠ jinĂ˝ umÄ›leckĂ˝ vkus spojenĂ˝ popřípadÄ› s mecenĂĄĹĄstvĂ­m. RakouskĂŠ měťżanstvo pĹ™edstavovalo po revoluci 1848 opravdu „smÄ›s stavovskĂ˝ch reziduĂ­ vyjĂĄdĹ™enĂ˝ch rituĂĄlem udÄ›lovĂĄnĂ­ měťżanskĂŠho prĂĄva a novĂ˝ch rituĂĄlĹŻ spojenĂ˝ch například s volebnĂ­m prĂĄvem a spolÄ?ovĂĄnĂ­m“.3 StĂ­rĂĄnĂ­ rozdĂ­lĹŻ mezi privilegovanĂ˝mi Alois Moser, Industrielles Unternehmentum, in: Das Zeitalter des Kaiser Franz Joseph I. , I. Teil: Von der Revolution zur GrĂźnderzeit 1848–1880, hrsg. von Harry KĂźhnel, Wien 1984, s. 187–196, Jiří KoĹ™alka, Stav vĂ˝zkumu formovĂĄnĂ­ obÄ?anskĂŠ spoleÄ?nosti v Ä?eskĂ˝ch mÄ›stech, in: KrĂĄlovskĂĄ a poddanskĂĄ mÄ›sta od svĂŠ geneze k protoindustrializaci a industrializaci, ed. Jiří Jurok, Ostrava, NovĂ˝ JiÄ?Ă­n, Příbor 2001, s. 298. Petr Popelka (tamtĂŠĹž, s. 205) shrnul zĂĄkladnĂ­ strukturĂĄlnĂ­ charakteristiku měťżanstva dle tÄ›chto vĂ˝zkumĹŻ takto: „Za hlavnĂ­ho nositele spoleÄ?enskĂ˝ch zmÄ›n a hybatele spoleÄ?enskĂŠho dÄ›nĂ­ smÄ›rem k modernĂ­ obÄ?anskĂŠ spoleÄ?nosti je povaĹžovĂĄna sociĂĄlnĂ­ skupina, pro niĹž nemĂĄ historickĂĄ a ani sociĂĄlnĂ­ vÄ›da vhodnĂ˝ Ä?eskĂ˝ ekvivalent, a kterĂĄ je v nÄ›meckĂ˝ch vĂ˝zkumech oznaÄ?ovĂĄna jako tzv. BĂźrgertum. NÄ›meckĂ˝ vĂ˝raz BĂźrgertum mĹŻĹže pĹ™i tom v Ä?eskĂŠm prostĹ™edĂ­ nabĂ˝vat tří zĂĄkladnĂ­ch vĂ˝znamĹŻ, kterĂŠ odpovĂ­dajĂ­ nÄ›meckĂ˝ch termĂ­nĹŻm StadtbĂźrger (měťżan), StaatsbĂźrger (obÄ?an) a Bourgeois Ä?i WirtschaftsbĂźrger (burĹžoa). V případÄ› obÄ?anskĂ˝ch vrstev 19. stoletĂ­ historikovĂŠ obvykle mluvĂ­ o dvou nebo tĹ™ech zĂĄkladnĂ­ch sloĹžkĂĄch, kterĂŠ tvoĹ™ily tuto promÄ›nlivou sociĂĄlnĂ­ formaci. PrvnĂ­ sloĹžku pĹ™edstavuje měťżanstvo odvozujĂ­cĂ­ svĹŻj spoleÄ?enskĂ˝ch status od drĹžby majetku (BezitzbĂźrgertum), druhou potom měťżanstvo odvozujĂ­cĂ­ svĹŻj sociĂĄlnĂ­ statut od informaÄ?nĂ­ho spĂ­ĹĄe vÄ›domostnĂ­ho kapitĂĄlu (BildungsbĂźrgertum) a tĹ™etĂ­ reprezentuje podnikĂĄnĂ­ (WirtschaftsbĂźrgertum). Tyto kategorie v reĂĄlnĂ˝ch historickĂ˝ch podmĂ­nkĂĄch nebyly ostĹ™e oddÄ›leny a pomÄ›rnÄ› Ä?asto dochĂĄzelo k jejich prolĂ­nĂĄnĂ­. KaĹždopĂĄdnÄ› se nejednalo o homogennĂ­ skupinu se shodnĂ˝mi zĂĄjmy, ale se zĂĄjmy velmi heterogennĂ­mi s podstatnĂ˝mi rozdĂ­ly ve formĂĄch příjmu, ekonomickĂŠ moci, sociĂĄlnĂ­ho sloĹženĂ­, ĹživotnĂ­m stylu a i politickĂŠ moci.“ 3 Martin Pelc, tamtĂŠĹž, s. 246.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

11

a neprivilegovanými měšťany bylo zřejmě urychleno také i růstem nezájmu o formální udělení měšťanství. Můžeme tak hned na počátku této úvahy postavit první tezi, že měšťanská společnost se změnila definitivně v občanskou, když byla – ač to zní paradoxně – i formálně právně měšťanská práva zrušena, což ale učinil částečně v roce 1863 zákon o domovském právu, a když i gendrově diskriminační aspekt – ženy totiž mohly získat měšťanské právo zprostředkovaně jenom tehdy, pokud se vdaly – byl včetně majetkově právních záležitostí (například v dědickém právu) odstraněn, což ale učinil až republikánský státní režim. Předliberální stavovský společenský, patrimoniálně správní a cechovní ekonomický systém se rozpadl po roce 1848/1849. Nové ústavy a živnostenské a obchodní řády tyto instituty (stavovství, poddanství, cechovní a jiná sdružení) již neznaly, i když některé právní důsledky tohoto zrušeného systému vyhasínaly jenom pozvolna. Po revoluci 1848 byl opravdu okamžitě setřen například kdysi tak propastný právní rozdíl mezi městy královskými a poddanskými a díky provizornímu obecnímu zákonodárství byly také odstraněny i formálně právní rozdíly mezi městskou a venkovskou obcí. Soudní pravomoc ve městech nebyla od té doby vykonávána nikoliv podle magdeburského či norimberského práva nebo Koldínova zákoníku, ale jen a jen podle obecně unitárních kodifikací platných v rámci celé monarchie, posléze Předlitavska. Výjimky byly činěny pouze u tzv. statutárních měst. Před revolucí se měšťané v právní rovině rozlišovali na tzv. „Eingeborene“, tedy v obci narozené a tzv. „Eingesiedelte“, tedy do obce přišedší. „Pány obce“, z nichž byli voleni radní a purkmistři, byli ti prvně jmenovaní, tedy v obci narození měšťané, ale po roce 1848 přišla zásadní změna. Obecní privilegia příslušníků obce (tzv. Gemeindebürgertum) byla dána pod společnou střechu státního občanství (tzv. Staatsbürgertum). Měšťanstvo už nebylo zvláštní kastou či stavem, ale pouze již jen skupinou občanů příslušných k obci (tzv. Heimatsangehörige), kteří na základě vlastnictví anebo samostatné výdělečné činnosti v obci, tedy prokazatelně zaručeného pravidelného příjmu požívali také všech politických práv („anhand ihres Besitzes, ihres selbstständigen und gesicherten Nahrungszweiges und politischen Eigenscha en den Vollgenuss der politischen Rechte vermögen“). Nyní tedy byla nejdůležitější devizou nikoliv jen starobylá příslušnost k obci, ale nově liberálně definovaná kvalita občana vázaná na majetnost a intelekt, která ale musela být rituálně prozkoumána samotným obecním výborem během aktu přijímání do obecního svazku, který býval zpečetěn taxou v maximální výši 20 zlatých, jež byla odvedena do radniční pokladny (například ve statutárním městě Znojmě bylo po revoluci zvykem udělovat měšťanství za taxu 12 zlatých). Některá města, například


12

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

statutĂĄrnĂ­ mÄ›sto Jihlava, ve svĂ˝ch obecnĂ­ch řådech (tzv. Gemeindeordnung) a pozdÄ›ji v obecnĂ­ch statutech (tzv. Gemeindestatut) kategorii „eingeboren“ vĹŻbec zruĹĄila. V roce 1864 schvĂĄlila na zĂĄkladÄ› říťskĂŠho zĂĄkona z roku 1862 vÄ›tĹĄina zemskĂ˝ch snÄ›mĹŻ novĂŠ zemskĂŠ zĂĄkonĂ­ky o obecnĂ­ samosprĂĄvÄ›, a tĂ­m doĹĄlo takĂŠ k novĂŠmu normativnÄ› pojatĂŠmu urÄ?enĂ­ toho, kde je v obci oprĂĄvnÄ›nĂ˝m voliÄ?em. Podle tÄ›chto zĂĄkonĹŻ pĹ™ejatĂ˝ch do obecnĂ­ch řådu nejen tzv. statutĂĄrnĂ­ch mÄ›st v prĹŻbÄ›hu let 1864 a 1865 vznikly tĹ™i skupiny voliÄ?ĹŻ: Ä?estnĂ­ obÄ?anĂŠ mÄ›sta (tzv. EhrenbĂźrger), kterĂ˝m bylo propĹŻjÄ?enĂŠ Ä?estnĂŠ obÄ?anstvĂ­ na zĂĄkladÄ› zvlĂĄĹĄtnĂ­ch zĂĄsluh o mÄ›sto, zem anebo říťi, dĂĄle přísluĹĄnĂ­ci obce (tzv. GemeindebĂźrger und GemeideangehĂśrige), kteří po dobu minimĂĄlnÄ› jednoho roku platili roÄ?nĂ­ daĹˆ v minimĂĄlnĂ­ výťi 1 zlatĂ˝ („welche von ihrem Realbesitze, Gewerbe oder Einkommen seit wenigsten einem Jahre einen Jahresbetrag per 1 . ohne Zuschlag an direkten Steueren entrichten“). Byli to tedy hlavnÄ› ti měťżanĂŠ, kteří vlastnili mÄ›stskĂŠ prĂĄvo, kterĂŠ zĂ­skali například po svĂ˝ch rodiÄ?Ă­ch Ä?i sĹˆatkem s mĂ­stnĂ­m měťżanem Ä?i měťżankou anebo jim toto prĂĄvo bylo pozdÄ›ji obcĂ­ propĹŻjÄ?eno („dermal das BĂźrgerrecht besitzen oder solches später von der Gemeinde verliehen wird“), ale kaĹždopĂĄdnÄ› museli bĂ˝t k obci tzv. přísluĹĄnĂ­. VolebnĂ­ prĂĄvo se takĂŠ vztahovalo na druhy Ä?i spoleÄ?nĂ­ky (tzv. Gemeindegenossen), kteří nenĂĄleĹželi do pĹ™edchozĂ­ch dvou kategoriĂ­, ale ve mÄ›stÄ› vlastnili reality anebo zde zĂ­skĂĄvali nejmĂŠnÄ› po dobu dvou let obĹživu, pĹ™edevĹĄĂ­m jako Ĺ™emeslnĂ­ci a obchodnĂ­ci, a nejmĂŠnÄ› po dobu dvou let platili v obci daĹˆ v minimĂĄlnĂ­ výťi 1 zlatĂ˝ roÄ?nÄ›. Znamenalo to, Ĺže tyto osoby nemusely bĂ˝t vĹŻbec k obci přísluĹĄnĂŠ, respektive zde musely platit daĹˆ po dva roky.4 Zde tak mĹŻĹžeme postavit druhou tezi, kterĂĄ tĂ˝kĂĄ se prĂĄvnĂ­ charakteristiky novĂŠho měťżana. DĂ­ky novĂŠ zĂĄkonnĂŠ deďŹ nici přísluĹĄnosti k mÄ›stskĂŠ obci, dĂ­ky prĂĄvnĂ­ deďŹ nici domovskĂŠ obce a dĂ­ky novĂŠmu pojetĂ­ volebnĂ­ho prĂĄva do samosprĂĄvnĂ˝ch sborĹŻ doĹĄlo k vÄ›tĹĄĂ­mu otevĹ™enĂ­ mÄ›stskĂŠ spoleÄ?nosti o dalĹĄĂ­, pĹ™edevĹĄĂ­m do obce novÄ› příchozĂ­ nebo zde zbohatnuvĹĄĂ­ osoby anebo o tzv. Ä?estnĂŠ obÄ?any.5 MuĹžskĂĄ politickĂĄ veĹ™ejnost se tĂ­mto liberĂĄlnĂ­m pojetĂ­m přísluĹĄnosti k obci a hlavnÄ› dĂ­ky liberĂĄlnÄ›jĹĄĂ­mu přístupu k volebnĂ­mu prĂĄvu vĂ˝znamnÄ› rozĹĄĂ­Ĺ™ila, respektive pĹ™estala se uzavĂ­rat do sebe, coĹž ji do budoucna zaruÄ?ovalo i rychlejĹĄĂ­ intelektuĂĄlnĂ­ a biologickou reprodukci. MÄ›stskĂŠ honorace se tĂ­mto momentem zmÄ›nily v mÄ›stskĂŠ obÄ?anstvo. 4

NÄ›meckĂŠ citĂĄty pochĂĄzejĂ­ z: Milan HlavaÄ?ka, Konec krĂĄlovskĂŠho mÄ›sta Znojma, in: Ĺ estnĂĄct příspÄ›vkĹŻ k dÄ›jinĂĄm (VelkĂŠ) Moravy. SbornĂ­k k 60. NarozeninĂĄm doc. PhDr. Bohuslava KlĂ­my, CSc. , ed. Libor BĂ­lek a Josef KovĂĄÄ?ik, Brno 2011, s. 11–126. 5 Thomas Nipperdey, Deutsche Geschichte 1866 – 1918, Band I: Arbeitswelt und Burgergeist, MĂźnchen 1994, s. 374


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

13

Třetí teze pak může znít, že měšťanský status byl také formálně vázán na přijetí do obecního svazku a na volby do městského zastupitelstva. Protože však nové liberální volební řády byly konstruovány pro nové měšťanstvo nevýhodně na základě odváděných přímých daní, ubýval zcela přirozeně také zájem nových měšťanů o tyto pravidelně se opakující veřejné demonstrace měšťanského zakotvení. Nové měšťanstvo projevovalo čím dál tím menší zájem také o taxativní stvrzení svého městského stavu, a to i díky novému právnímu zakotvení tzv. domovské obce. Osvícenější městské rady poplatky za přijetí do městského svazku úplně zrušily. Vazby na tradiční právní zakotvení přirozeně rozbíjel také anonymnější život ve velkoměstech a v nových průmyslových aglomeracích. Životní étos nového měšťanstva se také postupně změnil.6 Smysl života a své pozemské zakotvení hledalo v motivačně smysluplné práci, v kariérním postupu spojeném s profesionalizací, dále ve vzdělání, ve spolčování, v rodinném zakotvení a při vytváření přiměřeného majetkového zajištění. Fenomén profesionalizace, který doprovázel především městské vrstvy, jež byly spojeny, jak píše Thomas Nipperdey, s „Verechtlichung von Staat und Gesellscha “ a s industrializací a technizací společnosti, nabýval na společenské důležitosti. Podle Edwarda C. McClellanda se profesionalizace sestává z devíti znaků, kterými jsou: 1. specializované, dlouhodobé vzdělávání, 2. existence profesní etiky, 3. vědomí služby veřejnosti, 4. výkon povolání podmíněný vykonáváním systému zkoušek, 5. vyšší společenská prestiž, 6. fixovaný model kariéry, 7. monopolizace kvalifikovaných služeb, 8. vyšší odměna za práci a 9. existence profesní samosprávy.7 Tyto znaky pak utváří zcela nový mentální přístup k životnímu a sociálnímu zakotvení. V Rakousku začala profesionalizace ještě před revolucí nejdříve u právníků, úředníků, lékařů a lékárníků a teprve později zasáhla sféru hospodářství a techniky. Tuto profesionalizaci podnikatelské technické sféry brzdila podle Milana Myšky nepřizpůsobivost vzdělávacích programů na vysokých školách a univerzitách, podceňování technického vzdělání ve společnosti a pomalé zrovnoprávnění technických škol s univerzitními a pozdější založení živnostenských, obchodních a průmyslových komor.8 Čtvrtá teze může tedy znít: Základním rozdílem mezi starým měšťanstvem a novou střední vrstvou (zaměstnanců) bylo vědomí užitečnosti pro celou společnost a nejenom pro část městské korporace či pro městskou komunu jako 6

– Edward C. McClelland, The German Experiences of Professionalization. Modern Learned Preffessions and their Organisation from Easy Nineteenth to the Hitler Era, Cambridge 1991, s. 14 Milan Myška, Hornicko-hutnický spolek v Moravské Ostravě, Slezský sborník 108, 2010, č. 3–4, s. 257. 8 Milan Myška, tamtéž, s. 258. 7


14

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

dříve. ExistenÄ?nĂ­ zajiĹĄtÄ›nĂ­ nehledaly novĂŠ stĹ™ednĂ­ vrstvy jenom uvnitĹ™ tradiÄ?nĂ­ch měťżanskĂ˝ch korporativnĂ­ch struktur, ale pĹ™edevĹĄĂ­m ve sluĹžbÄ› stĂĄtu a ďŹ rmĂĄm a v tvorbÄ› majetku vĂĄzanĂŠm na rodinnĂŠ sĂ­tÄ›. Tento majetek, respektive jeho poĹ™izovĂĄnĂ­ bylo podřízeno jiĹž jen vnitĹ™nĂ­mu rytmu a potĹ™ebĂĄm rodiny.9 HlavnĂ­m vnÄ›jĹĄĂ­m znakem novĂŠho měťżanstva byla takĂŠ ta skuteÄ?nost, Ĺže tyto novĂŠ mÄ›stskĂŠ vrstvy nepracovaly na rozdĂ­l od Ĺ™emeslnĂ­kĹŻ tÄ›lesnÄ›, ale jinak nefyzicky, tedy pĹ™edevĹĄĂ­m duĹĄevnÄ›, manaĹžersky Ä?i obchodnÄ› a prĹŻmyslovÄ› podnikatelsky, zvlĂĄĹĄtÄ› pak v advokacii, ve stĂĄtnĂ­ch a komunĂĄlnĂ­ch úřadech a zařízenĂ­ch, ve sprĂĄvÄ›, v obchodu, v bankĂĄch a pĹ™i budovĂĄnĂ­ novĂ˝ch sociĂĄlnÄ› zajiĹĄĹĽovacĂ­ch sĂ­tĂ­ a dopravnĂ­ch a komunikaÄ?nĂ­ch linek. TĂ­m ale tyto vrstvy ztratily, coĹž by mohlo pĹ™edstavovat podstatu pĂĄtĂŠ teze, velkou Ä?ĂĄst svĂŠ bĂ˝valĂŠ samostatnosti a nezĂĄvislosti, neboĹĽ jejich odmÄ›ĹˆovĂĄnĂ­ se dÄ›lo uĹž jenom na zĂĄkladÄ› nabytĂŠho vzdÄ›lĂĄnĂ­, úřednĂ­ pragmatiky a mimořådnĂ˝ch vĂ˝konĹŻ a nikoliv na zĂĄkladÄ› vlastnĂ­ nezĂĄvislĂŠ vĂ˝roby Ä?i přímĂŠho prodeje. Novou stĹ™ednĂ­ vrstvu tvoĹ™ili tak pĹ™edevĹĄĂ­m zamÄ›stnanci. Tato novĂĄ vrstva vznikala v nĂĄvaznosti na vytvĂĄĹ™enĂ­ novĂ˝ch mÄ›stskĂ˝ch funkcĂ­ napojenĂ˝ch na chod novĂ˝ch dopravnĂ­ch prostĹ™edkĹŻ, obchodnĂ­ch svazkĹŻ, komunĂĄlnĂ­ infrastruktury, tedy vychĂĄzĂ­ z novĂ˝ch obchodnĂ­ch, sprĂĄvnÄ› technickĂ˝ch, kontrolnĂ­ch, sociĂĄlnÄ› ochrannĂ˝ch a zajiĹĄĹĽovacĂ­ch funkcĂ­ mÄ›sta a stĂĄtu. HlavnĂ­ kritĂŠrium, kterĂŠ podle Thomase Nipperdeye pĹ™edstavuje devizu bĂ˝t zamÄ›stnĂĄn, vlastnit úřad („angestellt und beamtet sein“) a vzbuzovat sociĂĄlnĂ­ respekt, bylo naplnÄ›no.10 K tĂŠto novĂŠ stĹ™ednĂ­ vrstvÄ› patĹ™ila takĂŠ tzv. svobodnĂĄ povolĂĄnĂ­, respektive inteligence, kterĂŠ dohromady tvoĹ™ila tzv. BildungsbĂźrgertum. Po pĹ™elomu stoletĂ­ byl tento trend jeĹĄtÄ› prohlouben a strukturĂĄlnÄ› zkomplikovĂĄn pozvolnĂ˝m nĂĄstupem Ĺžen do pracovnĂ­ch domĂŠn muŞů, coĹž s deďŹ nitivnĂ­ platnostĂ­ ztvrdil vĂ˝voj za prvnĂ­ svÄ›tovĂŠ vĂĄlky. ZpoÄ?ĂĄtku byla ĹženskĂĄ zamÄ›stnaneckĂĄ mĂ­sta vĂĄzanĂĄ na ovlĂĄdĂĄnĂ­ psacĂ­ho stroje (nÄ›mecky Tippmamsell), chodu telefonnĂ­ ĂşstĹ™edny, poĹĄtovnĂ­ho provozu Ä?i provozu nemocnic a restauracĂ­, ale pozdÄ›ji zaÄ?aly Ĺženy pronikat i do obchodnĂ­, dopravnĂ­ a prĹŻmyslovĂŠ sfĂŠry. ZĂĄkladnĂ­m integraÄ?nĂ­m mechanismem starĂŠho a novĂŠho měťżanstva byla, a to je ĹĄestĂĄ teze, spolkovĂĄ Ä?innost a vzdÄ›lĂĄnĂ­.11 SpolÄ?ovĂĄnĂ­ napomĂĄhalo totiĹž utvĂĄĹ™et strukturu spoleÄ?nost tĂ­m, Ĺže prostĹ™ednictvĂ­m spolkĹŻ vyjadĹ™ovalo svĂŠ zĂĄjmy a postoje, vytvĂĄĹ™elo uvnitĹ™ novĂŠho měťżanstva elitnĂ­ mluvÄ?Ă­ a prosazovalo liberĂĄlnĂ­ a pozdÄ›ji demokratickĂŠ principy do Ĺživota celĂŠ komunity. SpolÄ?ovĂĄ9

Gunilla Budde, Blßtezeit des Bßrgertums. Bßrgerlichkeit im 19. Jahrhundert, Darmstadt 2009, s. 44. Thomas Nipperdey, tamtÊŞ, s. 382. Tato zaměstnaneckå vrstva si budovala i nový pracovní Êtos, kam patřila mimo jinÊ věrnost zaměstnavateli. 11 Hans Ulrich Wehler, Deutsche Gesellschaftsgeschichte 2700–1990, Bd. 3: Von der deutschen Doppelrevolution bis zum Beginn des Ersten Welkrieges 1845/48 bis 1914, Mßnchen 1995, s. 119. 10


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

15

ní bylo také nástrojem sociální svépomoci a sociální kontroly. První rakouské spolky měly heterogenní polytechnický charakter (například Österreichischer Ingenieur – und Architekten – Verein a jemu podobný pražský Spolek inženýrů a architektů v Království českém) a teprve koncem století se začaly více profesně vyhraňovat a specializovat. Po této teoreticko-historické analýze postavení nového měšťanstva přistupme k ověřování a rozšiřování těchto tezí na základě analýzy subjektivního pramene, kterým jsou již zmíněné paměti inženýra Eduarda Baziky. Životní příběh inženýra Eduarda Baziky a rozšíření předchozích tezí o subjektivní pohled Po odchodu do penze v roce 1892 začal inženýr Eduard Bazika sepisovat na základě deníkových podkladů svou obsáhlou autobiografii, která zahrnuje především léta 1848 až 1910.12 Eduard Bazika si vedl pravidelné deníkové zápisky od počátku roku 1871. Ostatní – tedy „nedeníkové“ – záznamy jsou konstruovány „dle paměti a dochovaných dokumentů a také dle přiložených výkazů, které doplňují četné okolnosti týkající se mé činnosti“. Eduard Bazika byl produktem dvojí akulturace či jedné transkulturace v rámci tehdejšího úplného školského systému technicko-technologického vzdělávání: po absolvování obecní školy začal místo českého jazyka častěji používat německý, ale po odchodu z aktivní služby u železnice se opět vrátil ke své mateřštině. Tento dvojí „kulturní přerod“ se projevil v psané formě vyjadřování především četnými prohřešky proti českému pravopisu a stylistice. Bazikovy obsáhlé paměti jsou jedinečným dobovým svědectví vzniku a formování české technické inteligence v druhé polovině 19. století a výtečným pramenem ke zkoumání rodinné a profesní strategie rodících se česky hovořících středních tříd. Bazikův styl psaní pamětí je poněkud střídmý, někdy až suše strohý, což jistě odpovídalo jeho přímočarému „technickému“ naturelu a je prostý jakýchkoliv zmínek z oblasti citového, náboženského a intimního života. Nicméně jeho životní příběh je velmi příkladným, neboť v něm je zdůrazněn především étos smysluplné a systematické práce a také je zde nevědomky zaznamenána cesta k sebevědomému a bezkonfliktnímu češství, které mělo sice v jeho případě základ v německo– jazyčném středním a vysokém technickém vzdělání, ale vrcholilo v druhé fázi 12

Originální manuskript je pod názvem Mé paměti uchováván v Archivu Národního technického muzea v Praze 7, v Kostelní ulici, Fond: Sbírka rukopisů, inv. č. 1540 v dvojdílném rozsahu o 670 nenormovaných stranách. V roce 2005 byl Bazikův rukopis pro badatelské potřeby odborně překopírován a následně také zdigitalizován. Odkazy na tento rukopis prozatím využívali badatelé z oblasti dějin železnic a také jeden historik z oboru sociálních dějin. Zatím jen jedenkrát se staly základem k vypracování diplomové práce. Viz Alice Chalupová, Život pro rodinu: Paměti Eduarda Baziky a jejich interpretace, diplomová práce, FFUK 2008, rkp.


16

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Ĺživota dobrovolnou pracĂ­ pro Ä?eskĂŠ technickĂŠ uÄ?enĂ­, Ä?eskĂŠ odbornĂŠ technickĂŠ Ä?asopisy a pro Ĺ˝elezniÄ?nĂ­ vĂ˝bor ZemskĂŠho vĂ˝boru KrĂĄlovstvĂ­ ÄŒeskĂŠho.13 PamÄ›ti Eduarda Baziky jsou autentickĂ˝m svÄ›dectvĂ­m vzestupu (Ä?eskĂŠ) technickĂŠ inteligence v 19. stoletĂ­. PrestiĹž inĹženĂ˝rskĂŠ profese technicko-stavebnĂ­ho zaměřenĂ­ narĹŻstala v dĹŻsledku masivnĂ­ realizace technickĂ˝ch a technologickĂ˝ch inovacĂ­ do Ĺživota spoleÄ?nosti po celou druhou polovinu 19. stoletĂ­.14 NovĂŠ stĹ™ednĂ­ vrstvy vznikaly nejÄ?astÄ›ji v blĂ­zkosti stĂĄtnĂ­ a samosprĂĄvnÄ› technicko-stavebnÄ›-administrativnĂ­ sluĹžby a takĂŠ kolem integrovanĂ˝ch dopravnÄ› komunikaÄ?nĂ­ch a poĹĄtovnĂ­ch sĂ­tĂ­. ZatĂ­mco v letech 1806–1856 absolvovalo praĹžskĂ˝ StavovskĂ˝ polytechnickĂ˝ Ăşstav 1668 posluchaÄ?ĹŻ a jeho absolventi naĹĄli zamÄ›stnĂĄnĂ­ ve stavebnictvĂ­ (527), na Ĺželeznici (321) Ä?i jako geometĹ™i (274) anebo geodeti a v lesnictvĂ­ (113), v polovinÄ› 30. let 20. stoletĂ­ se odhadoval poÄ?et inĹženĂ˝rĹŻ v ÄŒeskoslovensku na 25 aĹž 30 tisĂ­c.15 InĹženýři Ä?i architekti pĹŻsobili jako zamÄ›stnanci i jako zamÄ›stnavatelĂŠ v podnikovĂŠ sfĂŠĹ™e nebo ve stĂĄtnĂ­ a samosprĂĄvnĂŠ Ä?innosti. ZvlĂĄĹĄtnĂ­ mĂ­sto zaujĂ­mali tzv. civilnĂ­ inĹženýři Ä?i úřednÄ› autorizovanĂ­ civilnĂ­ inĹženýři. CĂ­saĹ™skĂ˝m patentem z prosince 1859 bylo stanoveno, Ĺže povolĂĄnĂ­ inĹženĂ˝ra nespadĂĄ pod ĹživnostenskĂ˝ řåd. K nim se pĹ™idruĹžili jako svobodnĂŠ povolĂĄnĂ­ pozdÄ›ji takĂŠ architekti. PĹ™ed prvnĂ­ svÄ›tovou vĂĄlkou se inĹženýři dÄ›lili do devĂ­ti odbornĂ˝ch tříd podle zaĹ™azenĂ­ do stavebnictvĂ­, strojĂ­renstvĂ­, lesnictvĂ­, zemÄ›dÄ›lstvĂ­, do chemickĂŠ technologie, lodnĂ­ho stavitelstvĂ­, do reviznĂ­ho poradenstvĂ­ a do projektovĂĄnĂ­ a doĹĄlo k oddÄ›lenĂ­ tzv. akademickĂ˝ch stavitelĹŻ od tzv. měťżanskĂ˝ch stavitelĹŻ, kteří vlastnili jen vĂ˝uÄ?nĂ­ zednickĂŠ listy. Ĺ˝elezniÄ?nĂ­ úřednictvo a vĹŻbec technicko-stavebnĂ­ úřednictvo se stalo novĂ˝m sociĂĄlnĂ­m fenomĂŠnem doby s jasnou poÄ?etnÄ› vzrĹŻstajĂ­cĂ­ tendencĂ­. Lze ho zaĹ™adit do tzv. rodĂ­cĂ­ se terciĂĄlnĂ­ sfĂŠry, tedy nepatĹ™ilo ani do prĹŻmyslu a ani do zemÄ›dÄ›lskĂŠho sektoru. Se vzrĹŻstem novĂ˝ch technickĂ˝ch a sprĂĄvnÄ› organizaÄ?nĂ­ch odvÄ›tvĂ­ a soďŹ stikovanÄ›jĹĄĂ­ organizacĂ­ lidskĂ˝ch Ä?innostĂ­ zvlĂĄĹĄtÄ› ve mÄ›stech vzrĹŻstaly i jeho funkce ve spoleÄ?nosti a jeho spoleÄ?enskĂĄ prestiĹž. Ăškolem tohoto technickĂŠho úřednictva v modernĂ­ spoleÄ?nosti bylo a je tedy profesionĂĄlnĂ­ vykonĂĄvĂĄnĂ­ vysoce odbornĂŠ Ä?innosti jak ve smyslu operativnĂ­m a nÄ›kdy i koncepÄ?nÄ› metodickĂŠm pĹ™i Ĺ™eĹĄenĂ­ kaĹždodennĂ­ch praktickĂ˝ch, tak i dlouhodobĂ˝ch problĂŠmĹŻ spojenĂ˝ch s rozvÄ›tvenĂ˝m spoleÄ?enskĂ˝m a veĹ™ejnĂ˝m Ĺživotem jednotlivce, podniku i stĂĄtnĂ­ho celku. 13

TamtĂŠĹž, zvlĂĄĹĄtÄ› kapitoly vÄ›novanĂŠ proĹžitku revoluce, charakteru pracovnĂ­ nĂĄplnÄ› a vzniku rodinnĂ˝ch sĂ­tĂ­. Walter Kaiser, Wolfgang KĂśnig (hrsg. ), Geschichte des Ingenieurs. Ein Beruf in sechs Jahrhunderten, MĂźnchen, Wien 2006. 15 Josef PokornĂ˝, ÄŒeĹĄtĂ­ inĹženýři 1867 – 1939, in: Profesionalizace akademickĂ˝ch povolovĂĄnĂ­ v Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ch v 19. stoletĂ­ a prvnĂ­ polovinÄ› 20. stoletĂ­, uspořådali Petr SvobodnĂ˝ a Jan HavrĂĄnek, Praha 1996, s. 113–115. 14


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

17

Po přelomu století prošla tato technická inteligence procesem zmasovění. Ve veřejné správě, v dopravě a komunikacích a také v obchodní činnosti a v oblasti vzdělávací a osvětové činnosti nabývaly většího významu než samotné politické rozhodování procesy spojené s řízením sociálních, hospodářských, dopravních a technických úkolů podniku, obce a státu, neboť v této době vzrostl význam státních a komunálních zásahů do mnoha oblastí.16 Přehledné syntetizující práce o česko-jazyčných středních vrstvách v naší historiografii neexistují. Jediným sborníkovým výstupem na toto téma je monografie O středních vrstvách v českých zemích 1750–1950 z pera Jany Machačové a Jiřího Matějčka.17 V úvodu k tomuto sborníku nalezneme jistý druh pracovní definice středních vrstev se značným tematickým rozptylem. Podle tohoto historicko–sociologického pohledu byly střední vrstvy v českých zemích především: hlavním nositelem nacionalismu; převodovou pákou mezi horními a dolními vrstvami; tvořily 15 až 20% obyvatelstva; byly nositeli nových sociálních funkcí ve společnosti a tím pádem vrůstala jejich sociální moc a prestiž. Tyto nové sociální funkce souvisely se vzrůstem řídící a správní moci ve státní a ekonomické a sociální oblasti a významu terciální sféry, respektive odborných služeb a svobodných povolání a také vzdělávací a osvětové soustavy; jejich působení mělo velmi často lokální či oborový charakter, s čímž souvisela i držba lokální moci; lokální a odborná moc z nich vytvářela (lokální) elitu; jejich společenský význam neustále rostl, což bylo způsobeno s růstem komplikovanosti sociálních funkcí v ekonomice, správě státu a obcí a v kultuře; byly vrstvou značně proměnou se značným potenciálem k společenskému vzestupu; vyznačovaly se patriarchálním vzorcem rodinného chování, tedy odstupňovanou poslušností v rodinných vztazích, zvláště vůči dětem a ženám; sdružovaly se do spolků, aby hájily své zájmy. Doposud ovšem neznáme jejich skladbu a početnost, natož vzory chování a způsoby sociálního a jiného (politického) myšlení a nikdo se doposud neodvážil hledat a analyzovat střední vrstvy na venkově. Rozbor pamětí nám jistě nepomůže potvrdit či vyvrátit všechny výše naznačené teze. Ale na některé z nich, jejichž charakter obsahuje více méně historicko–antropologickou dimenzi a souvisí s bezprostředním vnímáním každodennosti, bude možno odpovědět opět vzápětí formou několika pracovních tezí. Patří mezi ně zejména okruhy otázek vážící se k významu práce a rodinného 16

Viz: Alice Chalupová, tamtéž, zvláště kapitola: Technická (inženýrská) inteligence a definice střední vrstvy. 17 Jana Machačová, Jiří Matějček, O středních vrstvách v českých zemích 1750–1950, Opava 2002, s. 23–32 a titíž, Nástin sociálního vývoje Českých zemí 1782–1914, Opava 2002, s. 213–268.


18

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

zĂĄzemĂ­, zpĹŻsobu sociĂĄlnĂ­ho a jinĂŠho (politickĂŠho, gendrovĂŠho, nacionĂĄlnĂ­ho) chovĂĄnĂ­ a takĂŠ k prosazovĂĄnĂ­ novĂŠho ĹživotnĂ­ho stylu. UĹž na prvnĂ­ pohled je zĹ™ejmĂŠ, Ĺže ve výťe naznaÄ?enĂŠ deďŹ nici stĹ™ednĂ­ch vrstev tak chybĂ­ nÄ›kolik historicko–antropologickĂ˝ch a sociĂĄlnÄ› mentĂĄlnĂ­ch komponent, jakĂ˝mi byly ĂŠtos prĂĄce se vĹĄemi jeho dĹŻsledky pro chod rodiny, dĂĄle vĂ­ra v technickĂ˝ pokrok se samozĹ™ejmou velkou dĂĄvkou ĹživotnĂ­ho optimismu a s viditelnĂ˝m kariĂŠrnĂ­m vzestupem, dĂĄle takĂŠ stĂĄle vĂ˝raznÄ›jĹĄĂ­ komponenta vĂ˝znamu fenomĂŠnu volnĂŠho Ä?asu a smysluplnĂŠ uŞívĂĄnĂ­ penzijnĂ­ho ĹživotnĂ­ho obdobĂ­ a zvlĂĄĹĄtÄ› pak zde nenĂ­ zohlednÄ›n vnitĹ™nĂ­ chod rodiny, respektive gendrovĂŠ rozdÄ›lenĂ­ rolĂ­ v rĂĄmci rodiny vÄ?etnÄ› uĹžitĂ­ prĂĄce sluĹžebnĂŠho personĂĄlu. Pokusme se nynĂ­ tyto novĂŠ civilizaÄ?nĂ­ fenomĂŠny s pomocĂ­ subjektivnĂ­ho pamÄ›tnickĂŠho svÄ›dectvĂ­ tezovitÄ› naznaÄ?it. Popis pracovnĂ­ch vĂ˝konĹŻ tvoří v BazikovĂ˝ch pamÄ›tech vĂ­ce neĹž padesĂĄt procent textu. Tato skuteÄ?nost svÄ›dÄ?Ă­ o tom, Ĺže prĂĄce zaujĂ­mala v jeho ĹživotÄ› centrĂĄlnĂ­ pozici. AĹž na druhĂŠm mĂ­stÄ› se soustĹ™eÄ?uje jeho pozornost pĹ™i psanĂ­ pamÄ›tĂ­ na rodinu, na tĹ™etĂ­m pak teprve na spoleÄ?enskĂŠ a politickĂŠ dÄ›nĂ­ v Praze Ä?i hodnocenĂ­ vĹĄeobecnĂŠ politickĂŠ situace. Na jednom mĂ­stÄ› jeho pamÄ›tĂ­ najdeme dokonce vÄ›tu: „PrĂĄce se rovnĂĄ Ĺživot“. TĂ­m lapidĂĄrnÄ› vyjĂĄdĹ™il novĂ˝ měťżanskĂ˝ civilizaÄ?nĂ­ ĂŠtos. Smyslem Ĺživota byla jiĹž prĂĄce, rozumÄ›j smyslem Ĺživota byla prĂĄce pro rodinu. Rodina tento ĂŠtos posvÄ›covala a posunovala ho do nadÄ?asovĂ˝ch sfĂŠr. S tĂ­mto novĂ˝m ĹživotnĂ­m ĂŠtosem pĹ™iĹĄel i jinĂ˝ civilizaÄ?nĂ­ pocit ĹĄtÄ›stĂ­. PravidelnĂĄ kvaliďŹ kovanĂĄ prĂĄce byla ĹĄtÄ›stĂ­m, neboĹĽ pĹ™inĂĄĹĄela do Ĺživota jistotu a novou kvalitu Ĺživota. PrĂĄce pro rodinu tedy vytvĂĄĹ™ela bohatstvĂ­, potaĹžmo vlastnictvĂ­ a otevĂ­rala novĂŠ moĹžnosti rodinnĂŠho a spoleÄ?enskĂŠho vyĹžitĂ­. A jeĹĄtÄ› si povĹĄimnÄ›me, Ĺže prĂĄce byla i v tÄ›chto pamÄ›tech zamlÄ?enÄ› deďŹ novĂĄna jako pravidelnĂĄ Ä?innost mimo domov pro „odpersoniďŹ kovanĂŠho“ (zde soukromĂĄ ĹželezniÄ?nĂ­ spoleÄ?nost) zamÄ›stnavatele. SedmĂĄ teze by tedy mohla znĂ­t, Ĺže i v Ä?eskĂŠm měťżanskĂŠm prostĹ™edĂ­ bylo naplnÄ›nĂ­ Ĺživota pracĂ­ nepopiratelnĂŠ. PrĂĄcĂ­ vydÄ›lanĂŠ prostĹ™edky pak byly urÄ?eny k materiĂĄlnĂ­mu chodu rodiny, ke kultivaci dÄ›tĂ­ pomocĂ­ ĹĄkolnĂ­ho a mimoĹĄkolnĂ­ho vzdÄ›lĂĄvĂĄnĂ­, cestovĂĄnĂ­ a smysluplnĂŠho trĂĄvenĂ­ volnĂŠho Ä?asu. I zde se ale projevilo gendrovĂŠ rozdÄ›lenĂ­, kdyĹž dobrĂŠ vzdÄ›lĂĄnĂ­ a kvaliďŹ kovanou prĂĄci bylo tĹ™eba zĂ­skat nejdříve pro syny a poslĂŠze i pro ĹženskĂŠ rodinnĂŠ přísluĹĄnĂ­ky.18 PrĂĄce konanĂĄ z potĹ™eby prostĂŠho pĹ™eĹžitĂ­ se bÄ›hem jednoho staletĂ­ i v Ä?eskĂŠ spoleÄ?nosti dostala na nejvĂ­ce cenÄ›nĂŠ mĂ­sto spoleÄ?enskĂŠho ĹžebříÄ?ku hodnot, neboĹĽ do spoleÄ?nosti proniklo vÄ›domĂ­, Ĺže prĂĄce Ä?i respektive namĂĄhĂĄnĂ­ se je 18 Dcery byly urÄ?eny takĂŠ ke kvalitnĂ­mu vzdÄ›lĂĄnĂ­, ale jen ve stupni stĹ™ednĂ­ho ĹĄkolstvĂ­, ale pak uĹž byly predestinovĂĄny jen pro prĂĄci pro rodinu a pro vytvĂĄĹ™enĂ­ dobrĂŠho zĂĄzemĂ­ pro muĹže.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

19

prapůvodním zdrojem vlastnictví a tedy zdrojem bohatství. Zanesení tohoto vědomí do širokých vrstev společnosti a zvláště do středních tříd pak lze hodnotit společně s Hannah Arendtovou jako téměř nejvyšší civilizační výkon, jako revoluci v myšlení, v konání a nakonec i jako prostředek k jiné, vyšší organizaci společnosti.19 Takto asi pronikla i do Bazikových pamětí autorova hlavní životní deviza, která zněla: „Práce se rovná život“. I v případě rodiny Eduarda Baziky lze potvrdit, že vztahy v rodině podléhaly zažitým patriarchálním vzorům rodinného chování původního měšťanstva, která se mimo jiné projevovaly odstupňovanou hierarchií v rodinných vztazích a zvláště jasným rozdělením rolí v rodině. Nápadná bezkonfliktnost rodinného klimatu, která se odráží v pamětech, je toho jistě důkazem. Osmá teze tedy může znít: Základem dobrého fungování rodiny se stalo důsledné gendrové rozdělení rolí. Tento měšťanský model oddělených sfér pak měl i podle tohoto historického pramene podobu, která se skládala z tehdy nezpochybnitelných premis: Žena – manželka zůstávala doma, čímž ztratila svůj dřívější ekonomický status.20 Tato „domestikace“ měšťanské ženy nastala v druhé polovině 19. století v době oddělení sféry výroby a obchodu od sféry konzumu, což si vynutilo novou organizaci práce uvnitř rodiny. V rámci takto přerozdělených funkcí měšťanská žena získala novou roli spojenou s řízením domácnosti a rodiny. Se společensky pasivní ženou nabyla na významu výdělečná role muže, jejíž ukotvení ve společnosti souviselo zřejmě také s pokročilejší výrobní a jinou specializací a s novou rolí politicky a spolkově angažovaného muže. 21 Nelze opominout ani tu skutečnost, že k takovémuto rozdělení společenských rolí přispěl výrazně také duch právních řádů kodifikovaných hlavně v občanském zákoníku, který tehdy nesl výrazně patriarchální rysy především v oblasti rodinného a dědického práva. V tomto bylo ovšem nové měšťanstvo také stále velmi tradiční, stejně jako v dalších dvou oblastech vnitřního chodu rodiny: v oblasti užití služebného personálu a v otázce tabuizace intimních vztahů.22 Z Bazikových pamětí rovněž vyplývá, že existence služebného personálu byla považována i u českých středních vrstev za standardní součást měšťanské domácnosti, (odhaduje se, že asi čtvrtina středostavovských domácností zaměst-

19

Hannah Arendtová, Vita activa neboli o činném životě, Praha 2007, s. 129–130. U Bazikovy manželky k ztrátě minulého ekonomického státu vlastně nedošlo, protože se vdala v osmnácti letech, aniž před tím byla výdělečně činná. 21 Srovnej: Daniela Tinková, „Oddělené sféry“ – Tradiční polarita nebo dědictví 19. století? In: 19. Století v nás. Modely, instituce a reprezentace, které přetrvaly, Praha 2008, s. 458–470. 22 Srovnej: Steckl, Hannes (ed. ), Bürgerliche Familien. Lebenswege im 19. Jahrhundert, Wien, Köln, Weimar 2000. Novým znakem středních vrstev byla také víceméně pravidelná kontrola zdravotního stavu, což bylo například v Bazikově rodině činěno pravidelným každoročním vážením a měřením. 20


20

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

nĂĄvala sluĹžku)23 a Ĺže nejvÄ›tĹĄĂ­m tabu i u tÄ›chto novĂ˝ch stĹ™ednĂ­ch vrstev byla zĹ™ejmÄ› problematika intimnĂ­ho vztahu mezi manĹželskĂ˝mi partnery, zvlĂĄĹĄtÄ› pak otĂĄzka sexu a rozenĂ­ dÄ›tĂ­. V Ä?em vĹĄak byly i Ä?eskĂŠ stĹ™ednĂ­ vrstvy modernĂ­, bylo vyuĹžitĂ­ volnĂŠho Ä?asu a vytlaÄ?ovĂĄnĂ­ religiozity z ĹžitĂŠ kaĹždodennosti. Jak dosvÄ›dÄ?ujĂ­ Bazikovy pamÄ›ti, pĹ™eĹĄly jiĹž koncem 19. stoletĂ­ i Ä?eskĂŠ stĹ™ednĂ­ vrstvy k aktivnĂ­mu zpĹŻsobu trĂĄvenĂ­ volnĂŠho Ä?asu, kterĂŠ bylo koncentrovĂĄno do podoby vytvĂĄĹ™enĂ­ rodinnĂŠ pohody formou organizace domĂĄcĂ­ch vĂ˝letĹŻ a pozdÄ›ji i do realizace nĂĄroÄ?nÄ›jĹĄĂ­ch zahraniÄ?nĂ­ch cest. K rodinnĂŠ strategii patĹ™ilo takĂŠ – ale aĹž v penzijnĂ­ fĂĄzi Ĺživota – zakupovĂĄnĂ­ vhodnĂ˝ch pozemkĹŻ a objektĹŻ k rodinnĂŠ rekreaci, kterĂŠ nahradily dřívÄ›jĹĄĂ­ pronajĂ­mĂĄnĂ­ letnĂ­ch bytĹŻ na venkovÄ›. VĂ­ra v sociĂĄlnĂ­ a technickĂ˝ pokrok pak zĹ™ejmÄ› nahrazovala u tÄ›chto vrstev nĂĄboĹženskou vĂ­ru, o jejĂ­mĹž proŞívĂĄnĂ­ Ä?i veĹ™ejnĂŠm praktikovĂĄnĂ­ s vĂ˝jimkou zpovÄ›di pĹ™ed obnovenĂ­m manĹželskĂŠho slibu u příleĹžitosti zlatĂŠ svatby v tÄ›chto pamÄ›tech nepadlo ani slovo. U tÄ›chto vrstev je jiĹž moĹžno pĹ™edpoklĂĄdat ke konci 19. stoletĂ­ vĂ˝raznou sekularizaci soukromĂŠho Ĺživota spojenou s vyhledĂĄvĂĄnĂ­m jinĂ˝ch aktivit k naplnÄ›nĂ­ mimo pracovnĂ­ho Ä?asu. SpolkovĂĄ Ä?innost je povaĹžovĂĄna za jeden z nejvĂ˝znamnÄ›jĹĄĂ­ch znakĹŻ měťżanskĂŠ politickĂŠ kultury druhĂŠ poloviny 19. stoletĂ­ a jeden z hlavnĂ­ch indikĂĄtorĹŻ pĹ™echodu od stavovskĂŠ k obÄ?anskĂŠ spoleÄ?nosti. ZĹ™ejmÄ› jenom spolek a pozdÄ›ji i samosprĂĄvnĂĄ Ä?innost mohly pĹ™ekonat tradiÄ?nĂ­ rozdÄ›lenĂ­ lidĂ­ podle stavu, rodinnĂŠ přísluĹĄnosti, majetku Ä?i profesĂ­ a mohly vĹĄem dopřåt pocit svobodnĂŠho mimopracovnĂ­ho vyĹžitĂ­. ÄŒlenovĂŠ spolku vystupovali v roli rovnĂ˝ch mezi rovnĂ˝mi a vzĂĄjemnÄ› se tak podporovali ve vĂ˝chovÄ› k rozumnĂŠmu a nenadĹ™azenĂŠmu chovĂĄnĂ­ k druhĂ˝m lidem. DalĹĄĂ­ devĂĄtĂĄ teze tedy znĂ­, Ĺže sdruĹžovĂĄnĂ­ v Ä?etnĂ˝ch profesnÄ› stavovskĂ˝ch organizacĂ­ch bylo podstatnĂ˝m rysem chovĂĄnĂ­ Ä?eskĂ˝ch stĹ™ednĂ­ch vrstev a zvlĂĄĹĄtÄ› pak technickĂŠ inteligence. Bylo spoleÄ?ensky nenĂĄroÄ?nĂ˝m a hlavnÄ› obecnÄ› uznĂĄvanĂ˝m prostĹ™edkem k jejĂ­ sociĂĄlnĂ­ emancipaci vĹŻÄ?i konkurujĂ­cĂ­ nÄ›meckĂŠ spoleÄ?nosti. ProfesnÄ› spolkovĂŠ zasĂ­ĹĽovĂĄnĂ­, kterĂŠ bylo v ÄŒechĂĄch komplikovĂĄno probĂ­hajĂ­cĂ­m nacionĂĄlnĂ­m rozĹĄtÄ›pem, se projevilo nejcitlivÄ›ji v oblasti spolkovĂ˝ch a podnikovĂ˝ch festivit. Eduard Bazika zaznamenal vyhrocenĂ­ Ä?esko–nÄ›meckĂ˝ch vztahĹŻ, respektive konec jazykovĂŠho a nakonec i nÄ›kdejĹĄĂ­ho zcela běŞnĂŠho spoleÄ?enskĂŠho a jazykovĂŠho utrakvismu ve Spolku inĹženĂ˝rĹŻ a architektĹŻ v KrĂĄlovstvĂ­ Ä?eskĂŠm, jehoĹž byl dlouholetĂ˝m Ä?lenem. NacionĂĄlnĂ­ rozĹĄtÄ›p uvnitĹ™ technickĂŠ inteligence v ÄŒechĂĄch pokraÄ?oval dĂĄle a dotkl se vĹĄech stavovskĂ˝ch spolkĹŻ a i jejich slavnostĂ­, kterĂŠ se tĂ˝kaly napří23 LukĂĄĹĄ Fasora, SvobodnĂ˝ obÄ?an ve svobodnĂŠ obci? ObÄ?anskĂŠ elity a obecnĂ­ samosprĂĄva mÄ›sta Brna 1851–1914, Brno 2007, s. 98.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

21

klad 100. výročí založení Stavovského polytechnického učiliště. Po roce 1900 byl tento jazykový rozkol víceméně dokonán a i technici komunikovali již jen víceméně v rámci nacionálně vymezených okruhů a nacionálně oddělených osobních kontaktů. Politické myšlení bylo u české technické inteligence vyvinuté, nicméně nikoliv vypjaté a názorově extrémní. Nebylo prosto kritiky svého okolí a nenechávalo příliš strhávat politickými a nacionálními konflikty. Před politickými schůzemi dával i Eduard Bazika přednost stavovským organizacím a spolkům, kde nacházel, jak se domníval, větší a smysluplnější prostor k vyžití vlastních schopností. Z analýzy Bazikových pamětí lze tedy jednoznačně potvrdit, že životní styl a životní jistoty nového měšťanstva vytvářely a zajišťovaly především dvě komponenty: kvalitní rodinné zázemí a pravidelná, motivující práce, k jejímuž získání bylo třeba absolvovat odpovídající vzdělání. Obojí – rodina a smysluplná práce – bylo již vzájemně provázáno a podmiňováno a vytvořilo tu nejzákladnější životní devizu nových středních vrstev. Právně majetkový základ a vztah ke státu a dynastii zůstal sice nadále jeho podstatným znakem, ale postupně u něho začalo opravdu spíše převládat nové vymezení na základě sociokulturních a socioprofesních znaků, k nimž patřily výše naznačené nové vnímání práce, rodiny, životního stylu, jiného pocitu životního štěstí, uměleckého vkusu a hlavně užitečnosti pro společnost. Vázanost na město zůstala tak v podstatě jediným společným znakem mezi starým a novým měšťanstvem.24 Nejen stát, církev a dynastie, ale celá (národní) společnost byla jeho osudem. A to by mohla být desátá teze. Občanská společnost: rozšíření předchozích tezí o vliv dobových civilizačních fenoménů Následující sada dalších dvaceti pracovních tezí se pokouší definovat parametry liberálně občanské společnosti druhé poloviny předminulého století v českých zemích z jiné pozice a z jiného pramene než předchozí úvaha. Podklady pro tyto teze poskytla analýza nálezů vídeňského správního soudu ze 70. a 80. let předminulého století. Tím, jak správní soud „nalézal právo“, precizoval v praxi značně nejasná kritéria existence nové liberálně občanské společnosti, tím ji také zbavoval značného množství konfliktních polí a podílel se na její permanentní kultivaci. Nálezy vídeňského správního soudu mohou tak pomoci k odhalení některých skrytých limitů nové liberálně občanské společnosti. Níže uvedené teze usilují o neztotožňování vzniku liberálně občanské 24 Wolfgang Kaschuba, Deutsche Burgerlichkeit nach 1800. Kultur als symbolische Praxis. In: Burgertum im 19. Jahrhundert. Deutschland im europaischen Vergleich, hrsg. von Jurgen Kocka, Bd. 3, München 1988, s. 15–20.


22

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

spoleÄ?nosti pouze s jedinou sociĂĄlnĂ­ vrstvou (měťżanstvem) a jednĂ­m nĂĄrodnĂ­m hnutĂ­m (Ä?eskĂ˝m nebo nÄ›meckĂ˝m), ale spĂ­ĹĄe naznaÄ?uje hlavnĂ­ nadÄ?asovĂŠ a nadregionĂĄlnĂ­ principy, kterĂŠ byly pro novou liberĂĄlnÄ› obÄ?anskou spoleÄ?nost typickĂŠ. 1. OpuĹĄtÄ›nĂ­ zvykovĂŠho prĂĄva, kterĂŠ neslo patriarchĂĄlnÄ› korporativnĂ­ rysy, a jeho nahrazenĂ­ liberĂĄlnĂ­m individualistickĂ˝m přístupem, pĹ™inĂĄĹĄelo nejvĂ­ce zmÄ›n a nepochopenĂ­ do venkovskĂŠ spoleÄ?nosti, kterou ovlĂĄdla bohatĂĄ selskĂĄ vrstva, respektive starousedlĂ­ci. TĂ­m bylo mimo jinĂŠ rozhodnuto o tom, Ĺže na Ä?eskĂŠ vesnici venkovskĂĄ samosprĂĄva pĹ™edstavovala jeĹĄtÄ› po dlouhou dobu smÄ›sici zvykovĂŠho prĂĄva a novĂŠho nezaĹžitĂŠho liberĂĄlnĂ­ho zĂĄkonodĂĄrstvĂ­, kterĂŠ se snaĹžilo uÄ?init z vesnickĂŠ pospolitosti spoleÄ?enstvĂ­ obÄ?anĹŻ, ovĹĄem samosprĂĄvnÄ›, tedy vlastnÄ› politicky nerovnoprĂĄvnĂ˝ch. Venkovskou samosprĂĄvu ovlĂĄdly po roce 1850 nejbohatĹĄĂ­ vrstvy (dobovÄ› Ĺ™eÄ?eno rustikalistĂŠ Ä?i gruntovnĂ­ci), a ty takĂŠ v zĂĄsadÄ› urÄ?ovaly zpĹŻsob naklĂĄdĂĄnĂ­ s obecnĂ­m majetkem. A pokud domkĂĄĹ™i zaÄ?ali ĂştoÄ?it na „staletĂĄ prĂĄva“ rustikalistĹŻ k poĹžitkĹŻm z obecnĂ­ho majetku, vznikly tĂ­m v obci jeĹĄtÄ› vÄ›tĹĄĂ­ nesvĂĄry neĹž v patrimoniĂĄlnĂ­ a neoabsolutistickĂŠ dobÄ›, kterĂŠ podkopĂĄvaly sousedskĂ˝ a vĹŻbec veĹ™ejnĂ˝ obecnĂ­ Ĺživot na Ä?eskĂŠ vesnici. Toto koniktnĂ­ pole odstranilo Ä?ĂĄsteÄ?nÄ› aĹž prvorepublikovĂŠ zĂĄkonodĂĄrstvĂ­. „HladkĂ˝â€œ prĹŻbÄ›h pozemkovĂ˝ch reforem a kolektivizace vĹĄak prozrazujĂ­, Ĺže Ä?eskĂĄ vesnice trpÄ›la vnitĹ™nĂ­m – nejen – sociĂĄlnĂ­m nesouladem hluboko do 20. stoletĂ­. 2. NovĂĄ spoleÄ?nost zaloĹženĂĄ na liberĂĄlnĂ­m principu volnĂŠ soutěŞe a permanentnĂ­ho volebnĂ­ho klĂĄnĂ­ potĹ™ebovala k svĂŠmu sebepotvrzovĂĄnĂ­ neustĂĄle obsazovat svĂ˝mi aktivitami veĹ™ejnĂ˝ prostor. „PrĂĄvo“ na obsazovĂĄnĂ­ veĹ™ejnĂŠho prostoru vyvolalo potĹ™ebu regulace tohoto prostoru ve formÄ› tvorby regulaÄ?nĂ­ch a stavebnĂ­ch plĂĄnĹŻ Ä?i zpoplatnÄ›nĂ­ volnĂŠho veĹ™ejnĂŠho prostoru. TÄ›mito opatĹ™enĂ­mi se snaĹžila liberĂĄlnÄ› obÄ?anskĂĄ spoleÄ?nost vytvoĹ™it prĹŻhlednÄ›jĹĄĂ­ moĹžnosti k jeho vyuŞívĂĄnĂ­. 3. ĂšstavnÄ› deklarovanĂŠ prĂĄvo na nĂĄrodnostnĂ­ a jazykovou rovnoprĂĄvnost, respektive prĂĄvo na vzdÄ›lĂĄnĂ­ v mateĹ™skĂŠm jazyce, vedlo takĂŠ ke snaze monopolnÄ› ovlĂĄdnout veĹ™ejnĂ˝ prostor nĂĄrodnĂ­m jazykem, a tĂ­m vyvolat potĹ™ebu nejen dodateÄ?nĂŠ regulace, ale i pevnÄ›jĹĄĂ­ organizace v rĂĄmci nĂĄrodnĂ­ch spoleÄ?nostĂ­. Ona dodateÄ?nĂĄ regulace nabyla nakonec v dvoujazyÄ?nĂŠm prostĹ™edĂ­ podoby pĹ™esnÄ› numericky vyjĂĄdĹ™enĂŠho kritĂŠria (40 dÄ›tĂ­ v obci, kterĂŠ nenaleznou v okruhu Ä?tyĹ™ kilometrĹŻ nĂĄrodnĂ­ ĹĄkolu, mĂĄ nĂĄrok na samostatnou nĂĄrodnĂ­ ĹĄkolu) a pevnÄ›jĹĄĂ­ organice zase podoby podpĹŻrnĂ˝ch ĹĄkolskĂ˝ch spolkĹŻ (ÄŒeskĂĄ


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

23

matice školská, Deutscher Schulverein), které financovaly národní školství v místech, kde podle zákona neměly nárok na státní podporu. 4. Vůdčí idea pokroku vedla často k ahistorickému posuzování minulosti a k přepjatým očekáváním v blízké budoucnosti. Idea pokroku byla však zažita liberální společností pouze vnějškově a největší popularity nabyla ve vztahu k technickým inovacím a vynálezům. Naopak v politické či sociální sféře byla měšťanskou společností prezentována pouze deklarativně. Například diskuse a boje kolem prosazení všeobecného volebního práva, respektive zrušení kuriového systému jakoby se (mužské) měšťanské společnosti netýkaly. Zdá se, že se často podílela spíše na jejich paralyzaci než na jejich prosazení (viz osudy mladočeského návrhu na prosazení zákona o všeobecném volebním právu v říšské radě v 90. letech 19. století či hlasování Bohuše Riegra v panské sněmovně proti přijetí zákona o všeobecném volebním právu v roce 1906). Teprve prosazení principu všeobecnosti do politického života včetně udělení volebního práva ženám – v českých zemích poprvé mohly ženy využít hlasovacího práva roku1919 – vedlo k dotvoření skutečné občanské společnosti. 5. Idea právní kontinuity, tedy permanentní zamezování vzniku chaosu, respektive strach z revoluce, byly od samého počátku zakódovány v jednání „tvůrců“ liberálně občanské společnosti. Zkušenosti z revoluce byly dostatečně průkazným poučením o tom, že nekontrolovaná moc přináší rozvrat a ztráty na majetku. Druhou stránkou tohoto poučení byla snaha včasnými politickými ústupky otevírat možnost vstupu méně majetných vrstev obyvatelstva do politiky a vědomě tak směřovat ke konsociačnímu uspořádání této sféry veřejné činnosti.25 6. Základní liberální deviza, která tvrdila, že silná obec tvoří silný stát, zůstala nenaplněná ideou, neboť mnohonárodní či jen dvou národní společnosti používala obecní, okresní a zemské samosprávy velice efektivně pro své nacionální cíle. Tím vznikl další velký konfliktní potenciál mezi liberální obcí a liberálním státem. Liberalismem prosazená dvojkolejnost veřejné správy byla nejen předpokladem k vytváření nového poměru mezi státní správou a samosprávou, ale také cestou k oslabení této myšlenky. 25 Vít Hloušek, Lubomír Kopeček, Konfliktní demokracie. Moderní masová politiky ve střední Evropě. Brno 2004; Vít Hloušek, Teorie konsociační demokracie a moravská praxe, in: Moravské vyrovnání z roku 1905: možnosti a limity národnostního smíru ve střední Evropě, Brno 2006, s. 144–155


24

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

7. PrĂĄvo si lze v liberĂĄlnÄ› obÄ?anskĂŠ spoleÄ?nosti vymoci, ale nikdo kromÄ› vymahatele toto vymĂĄhĂĄnĂ­ prĂĄva nebude iniciovat. VynucenĂ­ prĂĄva mÄ›lo jasnÄ› individualistickĂ˝ charakter. 8. UznĂĄnĂ­ pĹ™irozenĂŠ nerovnosti mezi lidmi patĹ™ilo k nepsanĂ˝m zĂĄsadĂĄm tĂŠto spoleÄ?nosti. OdstranÄ›nĂ­ majetkovĂŠ nerovnosti nebylo nikdy cĂ­lem liberĂĄlnÄ› obÄ?anskĂŠ spoleÄ?nosti. Co bylo moĹžnĂŠ v tĂŠto spoleÄ?nosti zaruÄ?it, bylo jen rovnĂŠ prĂĄvo na soudnĂ­ projednĂĄnĂ­ svĂŠ zĂĄleĹžitosti a umoĹžnÄ›nĂ­ přístupu k uŞívĂĄnĂ­ obecnĂ­ho majetku. PrĂĄvo bĂ˝t Ä?lenem obce zajistilo pak jen jistĂ˝ druh sociĂĄlnĂ­ho zabezpeÄ?enĂ­, ale uĹž nezaruÄ?ovalo automatickĂ˝ přístup k uŞívĂĄnĂ­ obecnĂ­ho majetku. LiberĂĄlnÄ› obÄ?anskĂĄ spoleÄ?nost nikdy tak nehodlala vytvĂĄĹ™et rovnĂŠ startovacĂ­ pozice pro vĹĄechny svĂŠ přísluĹĄnĂ­ky. 9. Liberalismus razantnÄ› zlikvidoval v politickĂŠ sfĂŠĹ™e zbytky stavovskĂŠ spoleÄ?nosti, ale v ekonomickĂŠ rovinÄ› je zachoval, coĹž nejlĂŠpe charakterizovalo upevnÄ›nĂŠ postavenĂ­ bĂ˝valĂŠho ĹĄlechtickĂŠho velkostatku v liberĂĄlnĂ­ ekonomice. LiberĂĄlnÄ› obÄ?anskĂĄ spoleÄ?nost se s tĂ­mto stavem vÄ›cĂ­ smĂ­Ĺ™ila a zvlĂĄĹĄtnĂ­ ekonomickĂ˝ statut bĂ˝valĂ˝ch elit respektovala. 10. VlastnictvĂ­ majetku, respektive výťe odvedenĂ˝ch danĂ­, vytvĂĄĹ™ely přístupovĂ˝ klĂ­Ä? k participaci na politickĂŠ Ä?innosti. 11. LiberĂĄlnĂ­ stĂĄt se domnĂ­val, Ĺže sociĂĄlnĂ­ smĂ­r bude nastolen automaticky, jestliĹže bude spolehlivÄ› fungovat jeho prĂĄvnĂ­ a sprĂĄvnĂ­ systĂŠm. Toto oÄ?ekĂĄvĂĄnĂ­ nebylo naplnÄ›no. SociĂĄlnĂ­ konikty nebyly do 80. let 19. stoletĂ­ zĂĄsadnÄ› zmĂ­rnÄ›ny. Teprve potĂŠ se stala sociĂĄlnĂ­ politika souÄ?ĂĄstĂ­ stĂĄtnĂ­ politiky. LiberĂĄlnÄ› obÄ?anskĂĄ spoleÄ?nost neznala sociĂĄlnĂ­ solidaritu a ani pĹ™erozdÄ›lovĂĄnĂ­ ziskĹŻ jednotlivcĹŻ pomocĂ­ daĹˆovĂŠho systĂŠmu. 12. AbstraktnĂ­mu pojmu svobody liberĂĄlnÄ› obÄ?anskĂĄ spoleÄ?nost nikdy příliĹĄ nerozumÄ›la, protoĹže si neumÄ›la pod tĂ­mto termĂ­nem nic konkrĂŠtnĂ­ho pĹ™edstavit. Teprve spor Ä?i konikt, respektive soudnĂ­ vĂ˝rok jĂ­ mohl odhalit pravou mĂ­ru svobody kaĹždĂŠho jednotlivce. 13. AutoreferenÄ?nĂ­ spoleÄ?nost nepotĹ™ebovala mĂ­t nad sebou boĹžskou autoritu. Cesta k sekularizaci veĹ™ejnĂŠho a soukromĂŠho Ĺživota byla liberĂĄlnĂ­m zĂĄkonodĂĄrstvĂ­m sice otevĹ™ena, ale rakouskĂ˝ liberĂĄlnĂ­ stĂĄt ji neustĂĄle reguloval s ohledem na tradiÄ?nĂ­ funkce katolickĂŠ cĂ­rkve ve smÄ›ru kultivace a umravĹˆovĂĄnĂ­ obyvatelstva. KaĹždĂ˝ jedinec vÄ?etnÄ› novorozence musel existovat se


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

25

„zaknihovanou“ konfesí, byť by zněla „bezkonfesijní“. Z těchto důvodů nebyl trpěn žádný veřejný projev ateismu. U občanů hlásicích se ke katolické konfesi nebyl občanský rozvod možný. Povolena byla jen manželská rozluka. Takto byl do jisté míry uměle udržován vliv církví na chování liberální společnosti. Autoreferenční společnost mohla existovat bez vlastního národního státu, neboť byla schopna vytvářet své vlastní organizační a finanční struktury k prosazení svých cílů formou kolektivního a individuálního mecenátu. 14. Liberálně občanská společnost musela být alfabetizována. Propojování veřejné a individuální existence, sofistikovanější výkon administrativy a zavádění technických novinek do každodenní praxe nebylo již bez zodpovědného a vědomého přístupu každého jednotlivce možné. 15. Občanská společnost si musela vedle jednotného práva vykonstruovat také jednotný čas. Administrativě technická vyspělost této společnosti vyžadovala již strategické plánování veškeré své činnosti pro blízkou budoucnost, k čemuž ji měly dopomoci unifikace, synchronizace a standardizace času. 16. Proměna myšlení ve vztahu k majetku prošla ve velmi krátké době zcela kardinální změnou. Liberálně občanská společnost vytvořila zcela nové vztahy mezi soukromým, obecním a erárním majetkem. Nadřazenost existence osobního majetku nad ostatním vedla k prosazení principu soudně potvrzeného zaevidování majetku například formou zápisů do pozemkových knih. Zásah do osobního majetku byl pak možný jen z důvodu zachování či prosazení obecního zájmu, ovšem za přijatelné odškodné. 17. Sekularizace společnosti byla také spojena s obsazováním soukromého a veřejného prostoru. Sekularizace probíhala většinou samovolně například v důsledku rozvoje přírodních věd a popularizace jejich poznatků ve společnosti. V liberálně politickém prostředí mohla být také cíleně iniciována například nerespektováním konkordátu a nebo „odtrhováním“ rodiny a školy od vlivu církve prostřednictvím nadkonfesijního liberálního školského zákonodárství. Paradoxně mohla být sekularizace společnosti urychlena také přenášením církevního celebrování na ryze světské a občanské záležitosti (viz svěcení praporů spolků či nových školních budov). 18. Všeobecná liberální snaha získat ekonomickou výhodu nebo se zbavit ekonomické nevýhody byla sice motorem liberální ekonomiky, ale zároveň


26

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

vulgarizovala a znejiĹĄĹĽovala novou spoleÄ?nost, a to nejen v ekonomickĂ˝ch vztazĂ­ch. 19. MĂ­sto revoluÄ?nĂ­ch, skokovĂ˝ch zmÄ›n přåla liberĂĄlnÄ› obÄ?anskĂĄ spoleÄ?nost konsociaci, tedy politickĂŠ dohodÄ› o pozvolnĂŠm dĂĄvkovĂĄnĂ­ politickĂ˝ch prĂĄva a svobod mĂŠnÄ› movitĂ˝m a vzdÄ›lanĂ˝m obÄ?anĹŻm. Pro kontext stĹ™ednĂ­ Evropy je příznaÄ?nĂŠ, Ĺže mĂ­stnĂ­ ĹĄlechtickĂŠ elity Ä?asto pĹ™ebĂ­raly Ăşlohu kultivaÄ?nĂ­ho a disciplinaÄ?nĂ­ho Ä?initele, Ä?Ă­mĹž zpochybĹˆovaly dominantnĂ­ Ăşlohu stĹ™edostavovskĂŠho měťżanstva jako ideĂĄlnĂ­ho nositele vzorĹŻ liberĂĄlnĂ­ho chovĂĄnĂ­ pĹ™i prosazovĂĄnĂ­ zĂĄkladnĂ­ch nejen politickĂ˝ch liberĂĄlnÄ› obÄ?anskĂ˝ch hodnot do spoleÄ?nosti. 20. LiberĂĄlnÄ› obÄ?anskĂĄ spoleÄ?nost byla silnÄ› byrokratizovanou spoleÄ?nostĂ­. Ăškolem byrokracie v liberĂĄlnÄ› obÄ?anskĂŠ spoleÄ?nosti bylo profesionĂĄlnĂ­ vykonĂĄvĂĄnĂ­ vlĂĄdy a sprĂĄvy – jak ve smyslu operativnĂ­ a nÄ›kdy i koncepÄ?nĂ­ metodickĂŠ Ä?innosti pĹ™i Ĺ™eĹĄenĂ­ kaĹždodennĂ­ch praktickĂ˝ch, tak i dlouhodobĂ˝ch problĂŠmĹŻ spojenĂ˝ch s rozvÄ›tvenĂ˝m spoleÄ?enskĂ˝m a veĹ™ejnĂ˝m Ĺživotem jednotlivce i stĂĄtnĂ­ho celku. Tato dvojĂ­ sada tezĂ­ by mohla pak slouĹžit i jako podklad k vytvoĹ™enĂ­ stĂĄle chybÄ›jĂ­cĂ­ „synchronnĂ­ deďŹ nice“ liberĂĄlnÄ› obÄ?anskĂŠ spoleÄ?nosti v Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ch. Jak vyplĂ˝vĂĄ z výťe uvedenĂŠho, jednĂĄ se v tÄ›chto tezĂ­ch v podstatÄ› o prosazovĂĄnĂ­ zĂĄkladnĂ­ch modernizaÄ?nĂ­ch trendĹŻ, kterĂŠ je moĹžno charakterizovat jako sekularizaci, byrokratizaci, uniďŹ kaci, sociĂĄlnĂ­ disciplinaci, technizaci, alfabetizaci, Ä?ĂĄsteÄ?nou emancipaci Ĺžen a takĂŠ individualizaci. Je zĹ™ejmĂŠ, Ĺže měťżanĂŠ se zmÄ›nili v obÄ?any v momentÄ›, kdy se tyto civilizaÄ?nĂ­ trendy prosadily obecnÄ› ve spoleÄ?nosti.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

27

Milan Hlavačka, narozen 7. 5. 1955 v Berouně, studoval v letech 1970–1974 gymnázium v Hořovicích a poté na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze vystudoval v letech 1974–1979 obor historie – germanistika. V letech 1979–1980 absolvoval základní vojenskou službu. Poté v roce 1980 nastoupil do vědecké výchovy na Ústavu československých a světových dějin ČSAV (dnešní Historický ústav) v oddělení hospodářských dějin a historické geografie. V roce 1982 získal na FFUK titul doktora filozofie a v roce 1985 úspěšně obhájil na ÚČSSD ČSAV kandidátskou disertační práci z hospodářských dějin českých zemí 19. století a získal titul kandidáta věd. Jako vědecký pracovník působil na tomto ústavu do roku 1991, kdy přešel na výzvu profesora Otto Urbana na Katedru československých dějin FFUK. V roce 1995 se na FFUK habilitoval v oboru české dějiny. Od roku 1999 zároveň pracuje na Historickém ústavu AV ČR, kde vede oddělení dějin 19. století. V letech 2005–2006 absolvoval a před fakultní a univerzitní vědeckou radou úspěšné profesorské řízení. Na Ústavu českých dějin FFUK přednáší české dějiny novověku.


28

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Milan BĂĄrta

Ĺ KODY OD KRĂ LOVSKÉHO VOJSKA PRUSKÉHO ZPĹŽSOBENÉ (PRUSKO-RAKOUSKĂ VĂ LKA 1866 A SLANĂ?) Ve druhĂŠ polovinÄ› 19. stoletĂ­ bylo SlanĂ˝ s trochou nadsĂĄzky v podstatÄ› pouze ospalĂ˝m provinÄ?nĂ­m mÄ›stem. MĂ­lovĂ˝mi kroky se ovĹĄem blĂ­Ĺžila modernĂ­ doba, kterĂĄ s sebou mÄ›la pĹ™inĂŠst velkĂŠ zmÄ›ny ve vĹĄech oblastech. JakĂ˝si symbolickĂ˝ pĹ™edÄ›l v tomto vĂ˝voji znamenala prusko-rakouskĂĄ vĂĄlka. SamotnĂ˝ jejĂ­ vĂ˝znam v dÄ›jinĂĄch mÄ›sta je celkem zanedbatelnĂ˝, příznaky novĂ˝ch Ä?asĹŻ, kterĂŠ se sporadicky objevujĂ­ jiĹž pĹ™ed nĂ­, vĹĄak po roce 1866 nabĂ˝vajĂ­ na intenzitÄ› a směřujĂ­ tak obÄ?any mÄ›sta do novĂŠ, obÄ?anskĂŠ spoleÄ?nosti. SlanĂ˝ se s pruskĂ˝mi vojĂĄky seznĂĄmilo jiĹž v prĹŻbÄ›hu sedmiletĂŠ vĂĄlky, kdy okolĂ­m nejprve pochodovala armĂĄda Fridricha VelikĂŠho smÄ›rem na Prahu po vĂ­tÄ›znĂŠ bitvÄ› u Lovosic, aby se zanedlouho po drtivĂŠ porĂĄĹžce u KolĂ­na jeĹĄtÄ› rychleji stahovala zpÄ›t. V noci roku 1762 pak pruĹĄtĂ­ husaĹ™i pĹ™ekvapivĂ˝m nĂĄjezdem obsadili mÄ›sto a vymohli si vyplacenĂ­ 100 dukĂĄtĹŻ vĂ˝palnĂŠho.1 O nebezpeÄ?Ă­ novĂŠ vĂĄlky s Prusy se mluvilo od poÄ?ĂĄtku roku 1866, na Ĺživot SlanĂŠho to vĹĄak zpoÄ?ĂĄtku nemÄ›lo vÄ›tĹĄĂ­ vliv. PrvnĂ­ zmÄ›ny v ĹživotÄ› obce se jen pozvolna projevovaly a pouze nezĹ™etelnÄ› slibovaly velkĂŠ zmÄ›ny. V Ä?ele mÄ›sta stĂĄl tehdy ve funkci purkmistra Josef HlavĂĄÄ?ek (purkmistr 1865–67, 1868–70, 1871–72), kterĂ˝ vystřídal Karla Hubatku (purkmistr 1850–1865), kterĂ˝ prĂ˝ bÄ›hem svĂŠ dlouhĂŠ vlĂĄdy nad mÄ›stem vystupoval suverĂŠnnÄ› a neomezenÄ›. RadnĂ­mi byli zvoleni FrantiĹĄek Klarner, MUDr. Leopold Wassermann, Josef BerĂĄnek a Josef MareĹĄ.2 V roce 1864 byla zaloĹžena „ZĂĄloĹžna a pĹŻjÄ?ovna obÄ?anskĂĄ ve SlanĂŠm“, pĹ™edsedou vĂ˝boru byl zvolen zmiĹˆovanĂ˝ Josef HlavĂĄÄ?ek. V roce 1865 byl ve SlanĂŠm zaloĹžen Sokol a v lednu 1866 probÄ›hl prvnĂ­ sokolskĂ˝ bĂĄl, coĹž byla velkĂĄ spoleÄ?enskĂĄ udĂĄlost.3 VÄ›tĹĄina obyvatel, tak jako v jinĂ˝ch Ä?ĂĄstech monarchie, pĹ™edpoklĂĄdala rakouskĂŠ vĂ­tÄ›zstvĂ­ a oÄ?ekĂĄvala, Ĺže „PrajzovĂŠâ€œ budou biti. ZatĂ­m probĂ­haly vzruĹĄenĂŠ mezinĂĄrodnĂ­ přípravy tohoto koniktu, kdy se diplomatĂŠ evropskĂ˝ch velmocĂ­ tĂŠ doby snaĹžili o horeÄ?nĂŠ navazovĂĄnĂ­ případnĂ˝ch spojenectvĂ­ Ä?i vyjednĂĄvĂĄnĂ­ vĂ˝hodnĂŠ neutrality. 1

SlĂĄnskĂ˝ obzor, r. II, SlanĂ˝ 1894, s. 98. SlĂĄnskĂ˝ obzor, r. XIV, SlanĂ˝ 1906, s. 19. 3 Kronika rodiny ÄŒĂ­Ĺžkovy ve SlanĂŠm, rukopis, laskavÄ› zapĹŻjÄ?eno pĂ­. ÄŒernuĹĄĂĄkovou. 2


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

29

Dne 16. března bylo v pražském kraji vyhlášeno stanné právo.4 Následně okresní úřad ve Slaném vyzval oběžníky obyvatele k udržení klidu a k tomu, aby nenarušovali odvody a dostavovali se k nim. Zajímavé je, že v té době se objevily ve městě také výzvy vybízející dobrovolníky, aby vstupovali do armády mexického císaře Maxmiliána Habsburského, bratra rakouského císaře Františka Josefa I. Okresní úřad tento nábor povolil s podmínkou, že případní dobrovolníci musejí být zproštěni vojenské služby v Rakousku, aby tak nedošlo k oslabení armády v době očekávaného konfliktu. Čím více se blížila válka, tím aktivnější a viditelnější byly přípravy – upozornění na možnost ubytování vojska ve vesnicích, soupisy potřeb pro armádu (obilí, seno, sláma, koně, dobytek, povozy apod.). Dorazily také oběžníky hlásící, že se povoluje nábor do dobrovolnických jednotek rakouské armády, výzvy k nástupu řemeslníků do terezínské pevnosti, většinou se však jednalo o pokyny pro rezervisty k nástupu k jednotkám. Dne 12. června byly přerušeny diplomatické styky mezi Rakouskem a Pruskem a o týden později i vzájemné poštovní, telegrafní a železniční spojení. V té době již pruské vojsko bez boje okupovalo Holštýnsko a obsazovalo Sasko, jehož armáda se stáhla do Čech. Rakouská Severní armáda se zatím soustřeďovala v okolí Olomouce. Prusové vtrhli do Čech třemi proudy, přemohli slabé rakouské krycí síly a po sérii bitev v pohraničí zatlačili vojska císařství k Labi. Po prvních zprávách o pruských vítězstvích v severních Čechách rychle opadla vlna nadšení pro válku a ve Slaném začaly panovat obavy z dalšího postupu Prusů a jejich případného vstupu do města. Nižší slánské gymnázium 3. července ukončilo výuku a propustilo žáky domů z obav, že budou násilím zařazeni do pruského vojska. Do Slaného došel pokyn, aby okres připravil 8 500 bochníků chleba pro armádu (přímo město Slaný z toho 1 400)5 a v klášteře byla zřízena nemocnice pro raněné vojáky. Na základě usnesení obecní pokladny se konaly ve městě sbírky potřeb k léčení raněných atd. Ozvěny války začalo být slyšet nepříjemně blízko. Válečná střetnutí onoho roku 1866 neprobíhala ovšem pouze v Čechách a na Moravě, ale i na území dnešní Itálie. Z okolí Slaného se totiž verbovali vojáci pro známý 28. pěší pluk, přezdívaný Pražské děti. V době míru 4

Situaci v roce 1866 ve Slaném vyčerpávajícím způsobem popsal František Duras ve svém článku V Slaném v roce 1866. Časová vzpomínka, který byl zveřejněn ve Slánském obzoru v roce 1915 na s. 3–19. Autor při psaní použil materiály uložené ve slánském archivu. Při přípravě referátu na konferenci a následném psaní tohoto článku čerpal autor z Durasova textu, dění ve Slaném bylo na základě studia soudobé odborné literatury zasazeno do historického kontextu, doplněno materiály uloženými v Národním archivu a dalšími zdroji. 5 Praha měla dodával denně do prostoru pohybu rakouské armády 330 tisíc dávek chleba. BĚLINA, Pavel–FUČÍK, Josef: Válka 1866. Havran–Paseka, Praha–Litomyšl 2005, s. 241.


30

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

byly poÄ?ĂĄtkem roku 1866 tĹ™i prapory tohoto pluku posĂĄdkou v PeschieĹ™e, jednĂŠ z pevnostĂ­ z proslulĂŠho severoitalskĂŠho pevnostnĂ­ho Ä?tyřúhelnĂ­ku. V rĂĄmci rakouskĂŠ JiĹžnĂ­ armĂĄdy se pluk ĂşÄ?astnil bitvy u Custozy, ve kterĂŠ se vyznamenal,6 a Ĺ™ada jeho vojĂĄkĹŻ byla dekorovĂĄna medailemi. JednĂ­m z nich byl podle Durase i slĂĄnskĂ˝ Karel Ĺ ultys, kterĂŠmu mÄ›l medaili vlastnoruÄ?nÄ› pĹ™ipnout vrchnĂ­ velitel JiĹžnĂ­ armĂĄdy arcivĂŠvoda Karel.7 Po vĂĄlce hrabÄ› JindĹ™ich Clam-Martinic Ĺ ultysovi udÄ›lil prĂŠmii pÄ›t dukĂĄtĹŻ, ke ĹĄtÄ›stĂ­ mu to vĹĄak nepomohlo, neboĹĽ zanedlouho se z nÄ›j stal notorickĂ˝ alkoholik a bezdomovec. ÄŒtvrtĂ˝ prapor pluku patĹ™il do posĂĄdky TerezĂ­na a 27. Ä?ervence provedla Ä?ĂĄst muĹžstva ĂşspěťnĂ˝ vĂ˝pad, pĹ™i nÄ›mĹž u Neratovic zniÄ?ila dĹŻleĹžitĂ˝ most stĹ™eĹženĂ˝ Prusy a pĹ™eruĹĄila tak vĂ˝znamnou zĂĄsobovacĂ­ cestu nepřítele (bohuĹžel se tak stalo jiĹž po uzavĹ™enĂ­ příměří, o kterĂŠm ovĹĄem v TerezĂ­nÄ› nevÄ›dÄ›li). VrchnĂ­ velitel rakouskĂŠ SevernĂ­ armĂĄdy Ludwig von Benedek Şådal cĂ­saĹ™e 1. Ä?ervence telegraďŹ cky o rozkaz k Ăşstupu a uzavĹ™enĂ­ mĂ­ru, ten ale odmĂ­tl bez svedenĂ­ generĂĄlnĂ­ bitvy, ke kterĂŠ doĹĄlo 3. Ä?ervence u Hradce KrĂĄlovĂŠ. Ta skonÄ?ila těŞkou porĂĄĹžkou rakousko-saskĂŠho vojska, jehoĹž jĂĄdro se pak za stĂĄlĂ˝ch ĂşstupovĂ˝ch bojĹŻ stahovalo k VĂ­dni pronĂĄsledovĂĄno hlavnĂ­mi pruskĂ˝mi silami. PĹ™es dosavadnĂ­ vĂ­tÄ›znĂ˝ prĹŻbÄ›h vĂĄlky Ĺ™eĹĄila pruskĂĄ strana Ĺ™adu problĂŠmĹŻ, pĹ™edevĹĄĂ­m s Ăşnavou a opotĹ™ebenĂ­m vojsk a s problĂŠmy se zĂĄsobovĂĄnĂ­m. ZĂĄsoby, shromĂĄĹždÄ›nĂŠ v pruskĂŠm Slezsku, bylo nutnĂŠ dopravit stĂĄle se vpĹ™ed pohybujĂ­cĂ­m a tedy vzdalujĂ­cĂ­m se armĂĄdĂĄm. Oproti Slezsku v ÄŒechĂĄch narazili PrusovĂŠ na horĹĄĂ­ ĹželezniÄ?nĂ­ sĂ­ĹĽ, kterĂĄ navĂ­c pĹ™evĂĄĹžela i posily na bojiĹĄtÄ›, ranÄ›nĂŠ do tĂ˝lu atd. Na strategicky dĹŻleĹžitĂ˝ch mĂ­stech ji navĂ­c blokovaly rakouskĂŠ pevnosti, jejichĹž posĂĄdky odmĂ­taly kapitulovat (TerezĂ­n, Josefov, Hradec KrĂĄlovĂŠ). Cesty, pouŞívanĂŠ pro dopravu povozy, byly velkĂ˝m zatĂ­ĹženĂ­m znaÄ?nÄ› poniÄ?enĂŠ, stĂĄvajĂ­cĂ­ poÄ?et vozĹŻ a konĂ­ nepostaÄ?oval a navĂ­c se stĂĄle zmenĹĄoval vzhledem k opotĹ™ebenĂ­m a ztrĂĄtĂĄm. PruskĂŠ velenĂ­ proto rozhodlo o obsazenĂ­ prostoru stĹ™ednĂ­ch ÄŒech a Prahy, kterĂ˝ byl do tĂŠ doby povaĹžovĂĄn za vedlejĹĄĂ­, aby uvolnilo spojenĂ­ s obsazenĂ˝m Saskem a zĂ­skalo moĹžnost rekvĂ­rovĂĄnĂ­ dalĹĄĂ­ch zĂĄsob. Svou roli zĹ™ejmÄ› hrĂĄl i psychologickĂ˝ moment a snaha o zabezpeÄ?enĂ­ dlouhĂŠho armĂĄdnĂ­ho tĂ˝lu. ObsazenĂ­m tohoto prostoru byla pověřena zĂĄloĹžnĂ­ gardovĂĄ divize landwehru (zemÄ›brany). 6

VĂ­ce viz VĂĄlka 1866, s. 146–148. V SlanĂŠm v roce 1866, s. 18. Jde pravdÄ›podobnÄ› o zkomoleninu, v oficiĂĄlnĂ­ch dÄ›jinĂĄch pluku se vykytuje jmĂŠno Johann Ĺ oltes, kterĂ˝ byl za bitvu u Custozy vyznamenĂĄn zlatou medailĂ­ za stateÄ?nost. PĹ™i Ăştoku na dvorec Feniletto se k nÄ›mu dostal jako prvnĂ­ a podaĹ™ilo se mu zajmout italskĂŠ vojĂĄky brĂĄnĂ­cĂ­ se zde. BohuĹžel nenĂ­ uvedeno, odkud pochĂĄzel. SCHMEDES, Emil: Geschichte des k. k. 28. Infanterie-Regimentes F. Z. M. Ludwig Ritter v. Benedek. VĂ­deĹˆ 1878, s. 266.

7


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

31

Informace o katastrofě u Hradce Králové vyvolaly ve Slaném vlnu zděšení. Městská rada vydala provolání, ve kterém upozorňovala na možnost brzkého vpádu nepřítele, zároveň nabádala k zachování pořádku a klidu. Vyzývala, aby lidé neopouštěli město, vyčkávali v pokoji příchodu vojska, které podle všech zpráv udržuje přísnou kázeň, šetří soukromý majetek a všechny potřeby si platí. Pokud by přesto byly s Prusy problémy, mají se měšťané bez obav obracet na radu, která bude s pruskou stranou jednat o jejich řešení. Ani to však nezabránilo šíření zvěstí o rabování a násilnostech nepřátelské armády. Okresní úřad zatím rozesílal letáky, zda jsou obce ochotné finančně či materiálně pomoci raněným, vdovám a sirotkům, popř. přispět na jiné válečné výdaje. Upozorňoval, že podle pokynů ministerstva budou proplaceny všechny výdaje těm, kdo vezmou k sobě na léčení zraněné rakouské vojáky. Město poskytlo balík a šest beden potřeb pro raněné (obinadla, cupaniny atd.). Rakouský císař zatím vyzýval své oddané národy k rozhodnému odporu a boji do posledního dechu, zatímco začal vyjednávat prostřednictví francouzského císaře o příměří. To již do středu Čech mířily pruské oddíly. Dne 1. července 1866 byla Praha vyhlášena otevřeným městem, 6. července české místodržitelství uprchlo do Plzně a 8. července do bran starobylého města českých králů vstoupila pruská armáda. Den před vstupem Prusů do Prahy městská rada ve Slaném vydala provolání k občanům v očekávání pruského příchodu - měšťané zazdívali cenné věci do sklepů a obecní pokladna byla pod dozorem purkmistra tajně zakopána na františkánském hřbitově.8 Několik dní se zdálo, že se Prusové spokojí s obsazením Prahy a dále nepotáhnou. Okresní výbor ještě 12. července ujišťoval, že v žádném případě Slaný neopustí a zůstane tam i za případné okupace, o čtyři dny ale později městské radě napsal, že z města odjede a předal jí veškerou pravomoc. Na jeho obranu je třeba dodat, že podobně postupovala většina zástupců státní správy, předpokládaná role vyjednavačů s Prusy mohla totiž ohrozit jejich kariéru a navíc nevěděli, zda jim při vstupu nepřítele do města případně nepůjde přímo o život. Večer téhož dne do města dorazil předvoj Prusů – 250 mužů a 380 koní 2. pluku dragounů landwehru, kteří tu zůstali přes noc.9 V dalších dnech, až 8 9

Pamětní kniha města Slaného, CD, Slaný 2006.

Národní archiv (dále jen NA), f. Válečná odškodňovací komise 1866–1880 (dále jen VOK). Záznamy o pohybech pruských vojsk přes Slánsko jsou sestaveny na základě porovnání Durasova článku a údajů dodaných jednotlivými obcemi Zemské válečné odškodňovací komisi. V případech průtahů pruské armády Slaným uvádí Duras většinou názvy jednotek zatímco dokumenty v Národním archivu zaznamenávají počty vojáků (nejen ve Slaném, ale i v okolních obcích). Porovnáním obou se tak dá pobyt Prusů na Slánsku zmapovat poměrně velmi dobře.


32

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

do 26. Ä?ervence, pak mÄ›stem prochĂĄzely jednotky zĂĄlohy a landwehru (pĹ™edevĹĄĂ­m pÄ›chota, dÄ›lostĹ™electvo, jĂ­zda, technickĂŠ oddĂ­ly) do tĂŠ doby tvořícĂ­ okupaÄ?nĂ­ posĂĄdku v Sasku. Ĺ lo o jednotky II. zĂĄloĹžnĂ­ho armĂĄdnĂ­ho sboru (hlavnÄ› oddĂ­ly kombinovanĂŠ zemÄ›braneckĂŠ divize genpor. von der Bentheima), kterĂŠ pĹ™es Chomutov a Teplice směřovaly na Prahu a dĂĄle na jiĹžnĂ­ Moravu, kde se shromaĹžÄ?ovaly sĂ­ly k rozhodujĂ­cĂ­mu Ăştoku na VĂ­deĹˆ.10 Z druhĂŠ strany k VĂ­dni mĂ­Ĺ™ily rakouskĂŠ jednotky z ItĂĄlie. ZdĂĄlo se, Ĺže k rozhodnutĂ­ dojde u hlavnĂ­ho mÄ›sta habsburskĂŠ monarchie‌ Jednotky mÄ›stem tĂĄhly v pĹ™eruĹĄovanĂŠm proudu, vĹĄude panovaly přísnĂĄ kĂĄzeĹˆ a řåd. OddĂ­ly tudy buÄ? pouze prochĂĄzely nebo na konci dennĂ­ch pochodĹŻ nachĂĄzely nocleh, aby druhĂ˝ den vyrazily na dalĹĄĂ­ pochod. Praxe pĹ™i prĹŻtazĂ­ch pruskĂ˝ch vojsk mÄ›sty a vesnicemi zĹŻstĂĄvala v podstatÄ› stejnĂĄ. Ihned po jejich obsazenĂ­ nařídili pruskĂ˝ ubytovatel nebo velĂ­cĂ­ dĹŻstojnĂ­k zastupitelĹŻm rekvĂ­rovacĂ­ podmĂ­nky, popĹ™. sĂĄm přímo urÄ?il, kde kolik vojĂĄkĹŻ bude Ĺživeno Ä?i ubytovĂĄno. VojĂĄci bydleli po hostincĂ­ch nebo v soukromĂ˝ch domech. Podle protokolu z Lukova vyĹžadovali ke stravovĂĄnĂ­ pro jednoho muĹže vĹždy holbu kĂĄvy (asi 0,7 litru), holbu piva, libru masa (zhruba pĹŻl kilogramu) a dostatek tzv. dosytkĹŻ – rýŞe, krup, brambor, chleba, mĂĄsla, vajec atd. NÄ›kterĂŠ jednotky pĹ™itom poĹžadovaly takto kompletnĂ­ „menu“, dalĹĄĂ­ se spokojily s dosytky, popĹ™. s pĹ™edem urÄ?enĂ˝m druhem potravin (zpravidla cukr, mouka, mĂĄslo, brambory). Pokud byli hospodĂĄĹ™i nuceni ubytovĂĄvat i konÄ›, museli jim mnohdy vedle slĂĄmy a sena obstarĂĄvat i jeÄ?men, oves a dalĹĄĂ­ krmivo. MnoĹžstvĂ­ a druh poĹžadovanĂ˝ch potravin se samozĹ™ejmÄ› mÄ›nily případ od případu V případÄ› pĹ™enocovĂĄnĂ­ (nazĂ˝vanĂŠho kantonovĂĄnĂ­) byla pĹ™edem vybranĂĄ stavenĂ­, kam byly ubytovĂĄvĂĄny urÄ?itĂŠ poÄ?ty vojĂĄkĹŻ a dĹŻstojnĂ­kĹŻ, popĹ™. konĂ­. DĂ­ky ĂştratÄ› vojĂĄkĹŻ v hostincĂ­ch a obchodech ĹĄlo o vĂ­tanĂ˝ pĹ™ivĂ˝dÄ›lek. TehdejĹĄĂ­ ekonomickĂĄ situace nebyla nejlepĹĄĂ­, nÄ›kolikaletĂŠ sucho niÄ?ilo Ăşrodu. Rok 1866 zpoÄ?ĂĄtku sliboval, Ĺže vĹĄe napravĂ­ a sklizeĹˆ bude velikĂĄ, jarnĂ­ mrazy vĹĄak tyto nadÄ›je spĂĄlily a lĂŠto se opÄ›t ukĂĄzalo jako velice teplĂŠ a parnĂŠ.11 PruĹĄtĂ­ vojĂĄci byli v dobovĂŠ literatuĹ™e a vzpomĂ­nkĂĄch pamÄ›tnĂ­kĹŻ oznaÄ?ovĂĄni za „Şravce“ a po Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ch se ĹĄĂ­Ĺ™ily povÄ›sti, Ĺže majĂ­ vÄ›tĹĄĂ­ Ĺžaludky, neĹž je obvyklĂŠ. PoĹžadovali takĂŠ vÄ›tĹĄĂ­ dĂĄvky neĹž vojĂĄci rakouĹĄtĂ­.12 Trvali rovněŞ na vÄ›tĹĄĂ­m pohodlĂ­ pĹ™i ubytovĂĄnĂ­. ParadoxnÄ› se mnoha lidem po příchodu „PrajzĹŻâ€œ do SlanĂŠho zaÄ?alo vĂŠst lĂŠpe. VojĂĄci pĹ™inesli penĂ­ze, coĹž pomohlo k oĹživenĂ­ hospodĂĄĹ™skĂŠho rĹŻstu mÄ›sta. V naprostĂŠ vÄ›tĹĄinÄ› se takĂŠ chovali vzornÄ›, jak ostatnÄ› pĹ™iznĂĄvajĂ­ tĂŠměř 10

FONTANE, Theodor: Der Deutsche Krieg von 1866, dĂ­l I. , Das Neue Berlin 2006, s. 701. ROBEK, AntonĂ­n: LidovĂŠ kronikĂĄĹ™stvĂ­ na Lounsku. ÄŒs. akademie vÄ›d, Praha 1979, s. 44–45. 12 VĂĄlka 1866, s. 568. 11


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

33

všichni, kteří se pobytem Prusů v českých zemích v r. 1866 zabývali.13 Ve Slaném např. novomanželé Alois a Faninka Čížkovi dostali k ubytování 14 Prusů, starších rezervistů landwehru, otců od rodin, kteří se chovali slušně. Byl prý mezi nimi ovšem jeden zlý a neurvalý voják a na toho se denně chodil ptát důstojník, jak se chová. O tom, že Prusové snědli kde co, jen když toho bylo hodně, svědčí následující historka. Faninka Čížková jednoho dne uvařila k obědu polévku, hovězí maso s octovým křenem a višňové knedlíky, voják si nakrájel maso, k tomu na talíř přidal višňové knedlíky, posypal to tvarohem a zalil máslem, zamíchal, vše polil octovým křenem a po jídle si pochvaloval, jak to bylo dobré.14 Pobyt vojáků však znamenal rozsáhlé škody na okolních polích a většinou i na zemědělských a obytných budovách. K rozdělání ohňů bylo zapotřebí palivo, přičemž trény s dřívím obvykle nebyly tam, kde jich bylo zapotřebí. Po soumraku proto byly páleny stromy, přičemž vojáci nebrali v potaz rozdíly mezi planě rostoucími a oplocenými - ploty naopak byly vítaným zpestřením při sběru paliva. Předpisy ukládaly budování latrin, unavení vojáci ale na to mnohdy neměli sílu, proto místa pobytu vojáků často nevypadal dobře. Případy, že by si pruští vojáci na Slánsku pomáhali krádežemi nebo rabováním, doloženy nejsou. Velkým problémem, pro mnoho hospodářů horším než nutnost zásobit pruské okupanty potravinami, se ukázala nutnost tzv. přípřeží, tzn. rekvírování vozů s koňmi a často i s kočím pro potřeby armády. Po ukončení úkolu se měl takovýto vůz vrátit majiteli, což někdy bývalo, zvláště pokud byl zabaven vůz bez kočího, obtížné a majitelé tak v některých případech svůj majetek zpět již nedostali. V dalších případech se jim vrátil ve špatném stavu. Vyskytly se i případy, kdy se vozy dlouho nevracely a městská rada musela zaslat žádost o jejich vrácení královskému pruskému zemskému velitelství sídlícímu v Praze. Z výše popsaných skutečností vyplývá, že průchody armády znamenaly pro Slaný a okolní vesnice často velkou zátěž. Tak např. 16. července Hořešovičky hlásily přítomnost 180 jezdců a 420 pěšáků, kteří na jeden den požadovali 2 kusy hovězího dobytka, chleba, mouku, máslo, cukr, kávu, 5 sudů piva, kořalku, 10 kachen, 23 kuřat, oves, jetel a slámu. Navíc koně způsobili velké škody na zasazeném obilí a bramborách a vojáci si odvezli i kolo od vozu a 23 nových podkov, vše vyšlo na 874 zlatých a 43 krejcarů. Dne 17. července se v Cvrčovicích na den ubytovalo 908 vojáků, kteří kromě jídla vymohli ještě 11 sudů piva. Jejich pobytem podle vyjádření zastupitelů vznikla škoda celkem za 733 13 Ke Slanému např. KRECAR, Antonín: Paměti královského města Slaného. V době ústavní (v letech 70.). In: Slánský obzor, r. XIX, Slaný 1911, s. 1–27, zde s. 4. 14 Kronika rodiny Čížkovy ve Slaném, rukopis, laskavě zapůjčeno pí. Černušákovou.


34

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

zlatĂ˝ch a 56 krejcarĹŻ. StejnĂ˝ den do BrandĂ˝ska dorazilo 11 dĹŻstojnĂ­kĹŻ, 565 muŞů a 116 konĂ­, jejich pobyt vyĹĄel na 540 zlatĂ˝ch. V OlĹĄanech se ubytovalo 10 dĹŻstojnĂ­kĹŻ, 370 muŞů a 308 konĂ­, kteří stĂĄli obec 843 zlatĂ˝ch (za dalĹĄĂ­ch 40 zlatĂ˝ch mÄ›li konÄ› zpĹŻsobit ĹĄkodu na ĂşrodÄ›).15 Vedle mnoĹžstvĂ­ ubytovanĂ˝ch vojĂĄkĹŻ a jejich rĹŻznĂ˝ch nĂĄrokĹŻ se samozĹ™ejmÄ› liĹĄila i intenzita prĹŻchodĹŻ. Pobytem nezvanĂ˝ch hostĹŻ nejvĂ­ce trpÄ›ly vesnice a mÄ›sta leŞícĂ­ na trasĂĄch pochodu pruskĂŠ armĂĄdy (tzn. pĹ™edevĹĄĂ­m blĂ­zko chomutovskĂŠ a teplickĂŠ silnice) a na zĂĄsobovacĂ­ch trasĂĄch, jako napĹ™. BrandĂ˝sek, SmeÄ?no apod., zatĂ­mco Hnidousy, MotyÄ?Ă­n a VinaĹ™ice nezaznamenaly tĂŠměř ŞådnĂŠ ĹĄkody. To, Ĺže v Ä?ele mÄ›sta tehdy stĂĄli schopnĂ­ lidĂŠ, doklĂĄdĂĄ fakt, Ĺže jiĹž mÄ›li pĹ™ipraven postup, jak na Şådosti o přípĹ™eĹže reagovat. NesmĂ­me pĹ™itom zapomĂ­nat, Ĺže z mÄ›sta jiĹž na poÄ?ĂĄtku koniktu směřovala Ĺ™ada vozĹŻ do sluĹžeb trĂŠnu armĂĄdy rakouskĂŠ. PrusĹŻm mÄ›li proto poskytnout dopravu nejprve ti, kteří z tĂŠto sluĹžby zatĂ­m vyvĂĄzli. DotÄ?enĂ˝m se to samozĹ™ejmÄ› nelĂ­bilo a je doloĹženo, Ĺže povoznĂ­k FrantiĹĄek Dvořåk „doĹĄel si na magistrĂĄt, vzal to hezky po pořådku, ze shora dolĹŻ a svĂ˝m hromovĂ˝m hlasem Ĺ™val nadĂĄvku za nadĂĄvkou, div, Ĺže se folianty mÄ›stskĂ˝ch spisĹŻ z regĂĄlĹŻ neřítily a i jinak zle tam řådil, Ĺže musel bĂ˝t nĂĄsilĂ­m z radnice vyveden“, nadĂĄval i venku, Ĺže to „sluĹĄnost opakovati nedovoluje“, jak hlĂĄsil mÄ›stskĂ˝ policejnĂ­ komisaĹ™ HouĹĄka. Dvořåkova dcera Johana se k otci pĹ™idala a museli bĂ˝t oba vzati do vazby.16 JakĂ˝si VojtÄ›ch ZĂĄpotockĂ˝ opakovanÄ› vyzĂ˝val Prusy k rabovĂĄnĂ­ a zabavovĂĄnĂ­ obilĂ­ u mlynåřů a penÄ›z v dÄ›kanskĂŠm kostele, kde mĂĄ bĂ˝t uloĹženo 30 000 zlatĂ˝ch, ze kterĂ˝ch prĂ˝ dÄ›kan dĂĄvĂĄ chudĂ˝m jen mĂĄlo. TakĂŠ on byl zatÄ?en komisaĹ™em HouĹĄkou a pĹ™edĂĄn okresnĂ­mu úřadu k potrestĂĄnĂ­.17 Dne 21. Ä?ervence okresnĂ­ úřad jiĹž zase fungoval a vydal pokyny pro obce, jak si poÄ?Ă­nat pĹ™i pruskĂ˝ch rekvizicĂ­ch. NĂĄslednÄ› poĹžadoval pĹ™ikrĂ˝vky, plachty, poduĹĄky, slamnĂ­ky a varoval, aby vĹĄichni odvĂĄdÄ›li danÄ› stejnÄ› jako v dobÄ› mĂ­ru, aby se do budoucna pĹ™edeĹĄlo problĂŠmĹŻm. ZatĂ­mco SlĂĄnĹĄtĂ­ si dÄ›lali problĂŠmy s ubytovĂĄnĂ­m PrusĹŻ, bylo 26. Ä?ervence 1866 v MikulovÄ› uzavĹ™eno příměří. V tĂŠ dobÄ› se blĂ­Ĺžil nepřítel mnohem zĂĄkeĹ™nÄ›jĹĄĂ­ neĹž PrusovĂŠ – cholera. Do ÄŒech se nejspĂ­ĹĄe dostala s Prusy, kteří ji pĹ™inesli ze zĂĄpadnĂ­ch Ä?ĂĄstĂ­ NÄ›mecka, do kterĂŠho se dostala z jihofrancouzskĂ˝ch přístavĹŻ, kam ji pĹ™ivezli nĂĄmoĹ™nĂ­ci z Egypta. V mĂ­stech prĹŻchodĹŻ pruskĂŠ armĂĄdy zaÄ?aly vznikat Ä?etnĂŠ lazarety pro nemocnĂŠ, a to i v severnĂ­ch a stĹ™ednĂ­ch ÄŒechĂĄch, napĹ™. v ÄŒeskĂŠ LĂ­pÄ›, v ÚťtÄ›ku, ve MĹĄenÄ›, v LibochovicĂ­ch, v Nelahozevsi a v TĹ™ebenicĂ­ch u Lovosic. PruskĂ˝ch vojĂĄkĹŻ onemocnÄ›lo na 12 000 a pĹ™es 15

NA, f. VOK Protokol sepsaný o okresního úřadu v SlanÊm dne 14. ho zåří 1866. V SlanÊm v roce 1866, s. 8. 17 TamtÊŞ. 16


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

35

6 000 jich na následky choroby zemřelo, což podle pruských údajů bylo víc než na následky válečných zranění. Také v účtech Slaného se nalézají položky vynaložené za lékařské ošetření, případně za nákup léků pro pruské vojáky a jejich koně. Bohužel důvody nejsou blíže specifikovány, zdá se však, že v těchto případech o choleru nešlo. Koncem července se cholera vyskytla v Praze, v polovině srpna byla hlášena z Mělníka a brzy poté i ze Slaného. Nemoc se rychle změnila v epidemii. Již 21. srpna žádala městská rada okresní úřad o povolení rozšířit městský hřbitov, protože stávající již nestačil a mrtvoly musely být vykopávány ještě ne zcela zetlelé. Rada nechala městského lékaře sestavit pokyny, jak zamezit choleře, které byly rozeslány do všech domů. Apelovalo se především na dodržování čistoty – v domech, kde byla zaznamenána cholera, lidé neměli chodit na záchody a místo toho měli používat pro vykonání osobní potřeby hrnce, exkrementy polévat roztokem modré skalice (roztok byl doporučován jako všeobecná prevence), lidé měli často větrat, být v teple, jíst dietní jídla atd.18 Mrtvým se nejprve zvonil umíráček, protože by se brzy muselo zvonit celý den, bylo od toho později upuštěno. Podle pamětní knihy zemřelo ve Slaném 285 obyvatel,19 jiné zdroje uvádějí až 400 obětí.20 V Čechách přitom podle odhadů podlehlo epidemii cholery na 30 000, na Moravě 50 000, v Dolních Rakousích 10 000 a v Uhrách 30 000 lidí.21 Otázka rozšíření hřbitova se stala aktuální. Stávající hřbitov (první hřbitov) nestačil a podle jeho vzoru byl u kostela františkánského kláštera vybudován tzv. druhý hřbitov, pozemek byl odkoupen za 600 zlatých. Staviteli Tomáši Štechovi bylo vyplaceno 1 357 zlatých a 55 krejcarů, zeď okolo hřbitova stála dalších 1 520 zlatých.22 Dne 23. června 1867 ho vysvětil slánský rodák Jan Bernard, kanovník od sv. Víta na Pražském hradě.23 V té době přesun Prusů Slánskem po krátké přestávce pokračoval a obnoven byl 10. srpna, tentokráte ale opačným směrem - oddíly se začaly vracet na sever. Nejprve se přesouvaly pomocné jednotky a trén - lazarety, pošty, pekárny, polní četníci, polní pokladna atd. , po nich následovaly řadové oddíly. To již byl 23. srpna podepsán v Praze mír a vojáci si měli vše platit hotově (nelze samozřejmě doložit, zda tomu tak skutečně bylo). Poslední vojáci – 2 důstojníci, 280 mužů se 400 koňmi – jsou ve Slaném zaznamenáni 11. září.24 Zdálo se, 18

Tamtéž, s. 13–14. Pamětní kniha města Slaného. 20 Paměti královského města Slaného. V době ústavní, s. 4. 21 ONDRÁK, Eduard: Krev smyly deště. Kruh, Hradec Králové 1989, s. 56–58. 22 Ani tento hřbitov brzy nestačil a již v roce 1888 byl založen tzv. třetí hřbitov. 23 Slánské hřbitovy. Městský úřad Slaný ve spolupráci s Vlastivědným muzeem ve Slaném, 2002, s. 5. 24 Poslední pruský voják opustil území Čech 17. září 1866. 19


36

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Ĺže za vĂĄlkou je moĹžnĂŠ udÄ›lat teÄ?ku, zbĂ˝valo seÄ?Ă­st ztrĂĄty, kterĂŠ pĹ™inesla. Tyto ztrĂĄty mÄ›lo – alespoĹˆ Ä?ĂĄsteÄ?nÄ› – hradit rakouskĂŠ mocnĂĄĹ™stvĂ­. JiĹž 3. srpna 1866 rakouskĂŠ stĂĄtnĂ­ ministerstvo zveĹ™ejnilo vĂ˝nos o postupu pĹ™i odstraĹˆovĂĄnĂ­ neblahĂ˝ch nĂĄsledkĹŻ vĂĄlky, na zĂĄkladÄ› kterĂŠho Ä?eskĂŠ mĂ­stodrĹžitelstvĂ­ 7. srpna vydalo oběŞnĂ­k, kterĂ˝m nařídilo krajskĂ˝m úřadĹŻm zřídit okresnĂ­ odĹĄkodĹˆovacĂ­ komise, majĂ­cĂ­ za povinnost zjistit rozsah ĹĄkod a oznĂĄmit jej prostĹ™ednictvĂ­m krajskĂ˝ch úřadĹŻ mĂ­stodrĹžitelstvĂ­. OkresnĂ­ komise ze zĂĄkona tvoĹ™ili okresnĂ­ hejtman (na SlĂĄnsku Karel Herbig), pracovnĂ­k okresnĂ­ho ďŹ nanÄ?nĂ­ho Ĺ™editelstvĂ­, pĹ™edseda okresnĂ­ho hospodĂĄĹ™skĂŠho spolku (pokud byl zřízen) a starosta okresnĂ­ho zastupitelstva. DĂĄle jeden pĹ™edstavitel klĂŠru, 2 velkostatkĂĄĹ™i, jeden podnikatel, 1 zĂĄstupce mÄ›st a 3–6 delegĂĄtĹŻ vesnickĂ˝ch obcĂ­. DalĹĄĂ­ osoby se mohly ĂşÄ?astnit pĹ™i projednĂĄvĂĄnĂ­ konkrĂŠtnĂ­ch případĹŻ, kterĂŠ se jich nÄ›jakĂ˝m zpĹŻsobem dotĂ˝kaly. CĂ­saĹ™skĂ˝m manifestem bylo 13. října 1866 nařízeno stĂĄtnĂ­m orgĂĄnĹŻm pouŞít vĹĄech prostĹ™edkĹŻ pro zahlazenĂ­ vĂĄleÄ?nĂ˝ch ĹĄkod. Dne 20. října zaÄ?ala v Praze pracovat ZemskĂĄ vĂĄleÄ?nĂĄ odĹĄkodĹˆovacĂ­ komise, kterĂĄ pĹ™evzala veĹĄkerou agendu tĂ˝kajĂ­cĂ­ se odĹĄkodĹˆovĂĄnĂ­ a mÄ›la rozhodujĂ­cĂ­ slovo pĹ™i vyplĂĄcenĂ­ ĹĄkod.25 V praxi toto vyplĂĄcenĂ­ probĂ­halo nĂĄsledujĂ­cĂ­m zpĹŻsobem – pĹ™ed pĹ™edstavenstvo obcĂ­ jednotlivci (popĹ™. i vesnice Ä?i mÄ›sta jako celek) vystoupili se svĂ˝mi poĹžadavky podloĹženĂ˝mi pruskĂ˝mi rekviziÄ?nĂ­mi poukĂĄzkami nebo tvrzenĂ­m svÄ›dkĹŻ. OkresnĂ­ odĹĄkodĹˆovacĂ­ komise potĂŠ tyto poĹžadavky souhrnnÄ› shromĂĄĹždila za celĂ˝ okres, zkorigovala navrhovanĂŠ Ä?ĂĄstky, pokud se jĂ­ zdĂĄly nepodloĹženĂŠ (zpravidla smÄ›rem dolĹŻ), a odeslala vĂ˝sledek ZemskĂŠ komisi. Ta tyto Ăşdaje po pĹ™ezkoumĂĄnĂ­ (za tĂ­mto ĂşÄ?elem vysĂ­lala do okresĹŻ svĂŠ komisaĹ™e) jeĹĄtÄ› jednou zkrĂĄtila (vÄ›tĹĄinou poĹžadovala pĂ­semnĂŠ rekviziÄ?nĂ­ poukĂĄzky, coĹž poĹžadovanĂŠ sumy opÄ›t vĂ˝raznÄ› ponĂ­Ĺžilo) a potĂŠ zaslala do VĂ­dnÄ› stĂĄtnĂ­ pokladnÄ› k vyplĂĄcenĂ­ pohledĂĄvek. Hradit se mÄ›ly ĹĄkody vzniklĂŠ vĂĄleÄ?nĂ˝mi akcemi, pomoc saskĂ˝m a rakouskĂ˝m vojskĹŻm nebo rekvizice a kontribuce PrusĹŻ. PoslednĂ­ případ byl zdaleka nejÄ?astÄ›jĹĄĂ­. Na druhĂŠ stranÄ› nĂĄrok na odĹĄkodnÄ›nĂ­ nevznikal ze ĹĄkod zpĹŻsobenĂ˝ch prĹŻchodem vojska, neĹĄĹĽastnou nĂĄhodou, vĂ˝trĹžnictvĂ­m, ani ubytovĂĄnĂ­m Ä?i poskytnutĂ­m přípĹ™eŞí Ä?i jinĂ˝ch sluĹžeb PrusĹŻm (byĹĽ byly vymĂĄhĂĄny nĂĄsilĂ­m). PoraĹženĂĄ armĂĄda se, jak uĹž to bĂ˝vĂĄ, potĹ™ebovala zbavit pĹ™ebyteÄ?nĂ˝ch zĂĄsob, odĹĄkodĹˆovĂĄnĂ­ proto mÄ›lo bĂ˝t pĹ™edevĹĄĂ­m v naturĂĄliĂ­ch (obyvatelĂŠ vesnic z okolĂ­ SlanĂŠho dostali jako prvnĂ­ poloĹžku ĹĄkodnĂ­ho seznamu nĂĄhradou novĂŠ konÄ› za ty, o kterĂŠ pĹ™iĹĄli vinou PrusĹŻ, pĹ™edevĹĄĂ­m dĂ­ky naprostĂŠmu vyÄ?erpĂĄnĂ­ bÄ›hem nucenĂ˝ch přípĹ™eŞí, kterĂŠ v devĂ­ti případech vedlo k zchromenĂ­ Ä?i ĂşmrtĂ­). FinanÄ?nĂ­ zĂĄlohy 25

NA, InventĂĄĹ™ fondu VOK.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

37

se měly vyplácet zhruba do poloviny nárokované sumy. Škody byly také různě uznávány podle časových období, kdy k nim došlo – během bojů, v čase klidu zbraní (23. 7.–2. 8.), za příměří (2. 8.–30. 8.) a po uzavření míru. Slánská okresní komise shromáždila údaje z 83 obcí a měst (a dvou velkostatků v držení „vždy věrné kapituly u sv. Víta na hradě Pražském“). Většina stížností zněla na nutnost obstarávání přípřeží (většinou mířících do okolních obcí, případně do Loun, Budyně, Libochovic, Kralup, Bíliny, Prahy apod. – pouze v jednom případě je zaznamenána několikadenní cesta z Vraného do saského Hellendorfu).26 Většinou chybí záznamy o konkrétním účelu těchto cest, a pokud se dochovaly, šlo nejčastěji o převoz zásob. Méně obvyklé byly převozy nemocných nebo důstojníků. Časté byly také stížnosti na zničení úrody (spasené koňmi nebo zdupané postupujícím vojskem), ovocných stromů, otrhání ovoce v sadech, zkrmení zásob sena a slámy či promeškání vhodné doby pro zemědělské práce. Vyskytují se i případy, kdy byla zabavena kola od vozů, a proto kováři museli okovat vojenské koně, a tak přišli o zásoby podkov. Jeden tesař ze Smečna musel postavit novou strážní boudu ke kanónům a v Hořešovicích vojáci zničili vybavení hospody. Byla také několikrát zaznamenána pomoc utíkajícím Rakušanům (převoz vojáků nebo poskytnutí jídla), a to koncem června, a také převoz raněného saského vojáka. Dne 14. září okresní komise ve Slaném sepsala souhrnnou zprávu, ve které navrhla vyplatit náhradu ve výši 15 269 zlatých a 64 a půl krejcaru, z toho „nebylo postaveno na jisto“ (tzn. nepotvrzeno doklady či svědky) 9 397 zlatých 32 a půl krejcaru, „na jisto doloženo“ bylo 5 899 zlatých a 32 krejcarů.27 Zemská komise vyřídila většinu agendy v letech 1867–1868. V Čechách (mimo statutární města Liberec a Praha) bylo uznáno oprávněných nároků celkem za 3 373 157,67 zlatých na Moravě a ve Slezsku (mimo Brno a Opavu) za 8 722 034 zlatých – většinou se jednalo o pruské rekvizice a kontribuce. Koncem září 1866 ve Slaném a v okolí proběhla veřejná sbírka na pomoc obcím nejvíce válkou postiženým, která vynesla 1 586 zlatých a 48 krejcarů, vedle toho mnoho obilovin, sena, uhlí a dalších potřeb. Od lorda Clamwiliama z Londýna, strýce hrabat Clam-Martiniců navíc došlo 500 liber (v tehdejším kurzu 4 000 zlatých).28 Válka krátkodobě přinesla do života města Slaného velké změny. Některé plány nebylo možné realizovat, např. návrh na zřízení reálného gymnázia.29 26 Slánská okresní komise neúspěšně navrhovala, aby se mimo výlohy za povozy a z koně vyplatilo majitelům přípřeží ještě po 3 zlatých denně po čas, který byli mimo domov. 27 NA, f. VOK Seznam všech opovědí škod válkou způsobených v okrese Slánském, 14. 12. 1866. 28 V Slaném v roce 1866, s. 17. 29 Tamtéž, s. 16–17.


38

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

O tom, Ĺže okupace nebyla tak hroznĂĄ, jak se pĹŻvodnÄ› mnozĂ­ obĂĄvali, svÄ›dÄ?Ă­ i nĂĄsledujĂ­c popÄ›vek, kterĂ˝ si obyvatelĂŠ SlanĂŠho zpĂ­vali po vĂĄlce: „KdyĹž Prajzi maĹĄĂ­rovali, to vĂĄm byla legrace, pĂĄni odtud ujĂ­ĹždÄ›li, jako psanĂ­ po poĹĄtÄ›. Nebojte se PrajzĹŻ nic, voni zase pĹŻjdou pryÄ?.“30 VelkĂŠ zmÄ›ny nastaly ovĹĄem po roce 1866. O rok pozdÄ›ji vzniklo dualistickĂŠ Rakousko-Uhersko. V r. 1868 doĹĄlo k oddÄ›lenĂ­ moci politickĂŠ (novÄ› bylo zřízeno c. k. hejtmanstvĂ­ ve SlanĂŠm) a soudnĂ­ (kterou vykonĂĄvaly okresnĂ­ soudy). Pod novÄ› vzniklĂŠ slĂĄnskĂŠ hejtmanstvĂ­ patĹ™ily soudnĂ­ okresy SlanĂ˝, NovĂŠ StraĹĄecĂ­ a Velvary. SlanĂ˝ zaĹžilo obdobĂ­ rĹŻstu a rozvoje. Postavena byla ĹželezniÄ?nĂ­ drĂĄha a nĂĄdraŞí, zvýťil se poÄ?et domĹŻ i obyvatel, nastal rozvoj spolkĹŻ a organizacĂ­ (napĹ™. Sokola), konaly se Ä?astĂŠ slavnosti, zaloĹženy byly prvnĂ­ noviny atd. SlanĂ˝ pĹ™ekroÄ?ilo prĂĄh modernĂ­ doby. Ĺ˜eÄ?eno slovy historika „ve mÄ›stÄ› nastal obrat let sedmdesĂĄtĂ˝ch: FormanskĂĄ poezie zanikla a nastalo hvĂ­zdĂĄnĂ­ lokomotivy.“31 PĹ˜Ă?LOHA 1 Seznam obcĂ­, uvĂĄdÄ›nĂ˝ch okresnĂ­ odĹĄkodĹˆovacĂ­ komisĂ­ pro SlĂĄnskĂ˝ okres32 Bakov BeĹ™ovice (Beravic, BeĹ™ovic, BeĹ™ovitz) Blahotice (Blahotic, Blahotitz) BrandĂ˝sek (Brandeisek) BĹ™eĹĄĹĽany (BĹ™eĹĄĹĽan, Breschtan) Budenice (Budenice, Budenic, Budenitz, BudeĹĄic) BudeniÄ?ky ByseĹˆ (BiseĹˆ) CvrÄ?ovice (CvrÄ?ovic, CvÄ?owitz) ÄŒeradice (ÄŒeraditz) DolĂ­n (DolĂ˝n) Drchkov (Drchkow) Drnov Dřínov (DĹ™inov) Hnidousy (Hnidous)33 30

Kronika rodiny ÄŒĂ­Ĺžkovy ve SlanĂŠm, rukopis, laskavÄ› zapĹŻjÄ?eno pĂ­. ÄŒernuĹĄĂĄkovou. PamÄ›ti krĂĄlovskĂŠho mÄ›sta SlanĂŠho. V dobÄ› ĂşstavnĂ­, s. 4. 32 V zĂĄvorkĂĄch jsou uvedeny varianty nĂĄzvĹŻ, kterĂŠ se v dokumentech vyskytujĂ­. ÄŒĂĄst dokumentĹŻ z r. 1866 je psĂĄna v nÄ›mÄ?inÄ› (pĹ™edevĹĄĂ­m pro vyĹĄĹĄĂ­ stĂĄtnĂ­ úřady), Ä?ĂĄst v Ä?eĹĄtinÄ›. JednĂĄ se o souhrnnĂ˝ seznam, v rĹŻznĂ˝ch dokumentech se uvĂĄdĂ­ odliĹĄnĂ˝ poÄ?et obcĂ­. 33 Dnes souÄ?ĂĄst Kladna. 31


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

Hobšovice (Hopšovic, Hobschowitz) Holousy (Holous) Horní Kamenice (Kamenice Horní, Ober. Kamenitz) Hořešovice Malé (Horeschowitz Klein)34 Hořešovice Velké (Horeschowitz Gross)35 Hrdlív (Hrdliv) Humny (Humen)36 Jarpice (Jarpic, Jarpitz) Jemníky (Jemník, Jemnik) Klobuky (Klobuk) Knovíz (Knowiz) Kobylníky (Kobylník) Kokovice (Kokovic, Kokowitz) Koleč (Kolletsch) Královice (Královic, Králowitz) Kutrovice (Kutrowitz, Kutrovic) Kvíc Malá (Kwitz Klein)37 Kvíc Velká (Kwitz Gross)38 Kvílice (Kvílíce, Kwíllitz) Ledce (Ledeč, Ledec, Ledetz) Libovice (Lidowitz) Libušín (Libuschin) Lidice (Lidic, Liditz) Lisovice (Lišovice, Lisovic, Lisowitz) Lotouš (Lottausch) Lukov (Lukow) Luníkov (Lunkov) Motyčín39 Mozolín40 Neprobylice (Neprobilice, Neprobilic, Neprobilitz) Netovice (Netovic, Netowitz) Olšany (Volšany, Volšan, Wolschan) Osluchov (Woslochov, Voslochov) 34

Dnes Hořešovičky. Dnes Hořešovice. 36 Dnes součást Pcher. 37 Dnes Kvíček 38 Dnes Kvíc. 39 Dnes součást Kladna. 40 Dnes součást Kolče. 35

39


40

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Otruby (Votrub, Wotrub) PaleÄ? MalĂ˝ (Palletsch Klein)41 PaleÄ? VelkĂ˝ (Palletsch Gross)42 Pchery (Pcher) Plchov (Plchow) PodleĹĄĂ­n (Podleschin) PoĹĄtovice (Poschtowitz) PĹ™elĂ­c (PĹ™elice, PĹ™elitz) Ĺ˜isuty (Ĺ˜isut) Saky (Sak) SkĹŻry (Skury, Skur) SlanĂ˝ (SlanĂŠ, Schlan) SmeÄ?no (Muncifaj) Stradonice (Stradonitz) StudenÄ›ves (Studnoves) SvinaĹ™ov (SvinĂĄĹ™ov) Ĺ lapĂĄnice (Ĺ lapanice, Schlapanitz) Ĺ ternberk (Sternberg) TmĂĄĹˆ (TmaĹˆ) TrpomÄ›chy (TrpomÄ›ch) TĹ™ebichovice (StĹ™ebychovice, StĹ™ebichovic, StĹ™ebichowitz) TĹ™ebĂ­z TĹ™ebusice (TĹ™ebusitz) TuĹ™any (TuĹ™an) TĂ˝nec (Tejnic, Teinitz) VranĂ˝ (VranĂŠ, Wranna) VrbiÄ?any (VrbyÄ?an, VrbiÄ?an) VinaĹ™ice (VynaĹ™ice, WynaĹ™itz) VĂ­tov (Wittov) VyĹĄĂ­nek (Wyschinek) Zlonice (Zlonitz) ZvolenÄ›ves (Swolenowes, Svolenoves) Ĺ˝elenice (Ĺ˝ellenitz, Ĺ˝elenic) Ĺ˝elevÄ?ice (Ĺ˝elewÄ?itz, Ĺ˝elevÄ?ic) Ĺ˝iĹžice (Ĺ˝iĹžitz) Velkostatky – VranĂ˝, Zlonice 41 42

Dnes PĂĄleÄ?ek. Dnes PĂĄleÄ?.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

41

PŘÍLOHA 2 Ukázka z protokolů zaslaných okresní odškodňovací komisi ve Slaném43 Protokol sepsán u představenstva spojených obcí Pcher, Humen a Sak dne 19. října 1866 v přítomnosti podepsaných. Předmět: Když prohlášení okresní komise k vyšetřování škod válkou způsobených ve výše jmenovaných obcí ku všeobecné známosti přišlo, předstoupil dnešního dne k podepsanému starostovi pan Václav Vlk z Humen a přednesl následující žádost. Dne 27. srpna t. r. byl jsem od představenstva vyzván bych jel pro pražské staroměstské vápno na stavbu okresní Knovíz Klášterské silnice. Nařízení tomuto jsem vyhověl a vozku párem koní do Prahy na vápna poslal, můj vozka přijede až do Prahy na most byl mocí od pruského vojska vzat a naložen jemu veliký náklad vojenských potřeb s kterými musel jeti až do Vodochod a zpět musel naložiti nemocné vojíny, které zase v Praze složil. Jelikož vozka s naloženým nákladem mocí nucen byl rychle jeti a koně po dva dny ani nakrmiti nemohl onemocněl jeden kůň na jankovitost že není k žádné potřebě, z čehož čítám škody na tomto mladém a nyní zničeném koni per 200 zl pravým dvě sta zlatých rak čísla žádám aby obce představenstvo mou žádost podporovati ráčilo abych za tohoto koně náhradu obdržeti mohl. Václav Vlk Skončeno a podepsáno s tím podotknutím, že udání pana Václava Vlka z Humen jest pravé. Jan Veselý starosta, starší obce Karel Vondráček, starší obce Antonín Duras

Protokol sepsán u představenstva spojených obcí Pcher, Humen a Sak dne 19. října 1866 v přítomnosti podepsaných. Předmět: Když prohlášení okresní komise k vyšetřování škod válkou způsobených ve výši jmenovaných obcí ku všeobecné známosti přišlo, předstoupil dnešního dne k podepsané obecní radě pan Jan Veselý starosta ze Pcher a přednesl následující žádost: Dne 17. července 1866 přišli ke mně dva pruští vojíni od pěchoty s poukázkou vystavenou v Knovízi kdež byli ubytovaní, bychom hned zaopatřili jim 43 Protokoly jsou uloženy v Národním archivu ve fondu VOK. Dokumenty jsou ponechány v původním pravopisu.


42

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

dva dvouspĹ™eĹžnĂ­ povozy k dopravenĂ­ nĂĄkladu do Prahy. VyhovÄ›v tomuto rozkazu nepřåtelskĂŠho vojska odeslal jsem svĹŻj povoz s dvÄ›ma koni na tuto cestu. Bezpříkladnou rychlou jĂ­zdou a velkĂ˝m nĂĄkladem zniÄ?en jest mi jeden kĹŻĹˆ tak na zdravĂ­ z kterĂŠhoĹž se vylĂŠÄ?iti nedĂĄ, Ĺže jej pro dalĹĄĂ­ prĂĄci potĹ™ebovati nemohu, z Ä?ehoĹž Ä?Ă­tĂĄm ĹĄkody na tomto zdravĂŠm a silnĂŠm koni per 200 zl pravĂ˝m dvÄ› stÄ› zlatĂ˝ch rak Ä?Ă­sla a ŞådĂĄm ctÄ›nou obecnĂ­ radu, aby mojĂ­ Şådost podporovati rĂĄÄ?ila abych za tohoto konÄ› nĂĄhradu obdrĹžeti mohl. Jan VeselĂ˝ SkonÄ?eno a podepsĂĄno s tĂ­m podotknutĂ­m, Ĺže udĂĄnĂ­ pana starosty Jana VeselĂŠho ze Pcher jest pravĂŠ. Karel VondrĂĄÄ?ek, starĹĄĂ­ obce a zapisovatel, Jan JireÄ?ek, starĹĄĂ­ obce, AntonĂ­n Duras, starĹĄĂ­ obce

Protokol sepsĂĄn u pĹ™edstavenstva obce KnovĂ­zskĂŠ dne 19. října 1866 v přítomnosti podepsanĂ˝ch a nepodjatĂ˝ch znalcĹŻ. ZĂĄstoj jest vyĹĄetĹ™enĂ­ ĹĄkody kr. pruskĂ˝m nepřåtelskĂ˝m vojskem na prĹŻchodu uÄ?inÄ›nĂŠ. Dne 17. Ä?ervence 1866 vtrhlo do obce KnovĂ­zskĂŠ nepřåtelskĂŠ vojsko pruskĂŠ v sĂ­le 30 dĹŻstojnĂ­kĹŻ, 1600 muŞů, 800 konĂ­ na prĹŻchodu ku Praze. Toto nepřåtelskĂŠ vojsko nejen Ĺže poĹžadovalo mocĂ­ vĹĄe co jen k lidskĂŠmu ĹživobytĂ­ a pohodlĂ­ zapotĹ™eby jest v mnoĹžstvĂ­ nadobyÄ?ejnĂŠm, ano tĂŠĹž svĂŠvolnÄ› rozsekalo v stodolĂĄch oplotnĂ­ vrata, zniÄ?ilo mnoĹžstvĂ­ obilĂ­ v stodolĂĄch jiĹž pĹ™ivezenĂŠho podestlĂĄnĂ­m a do polĂ­ odneĹĄenĂ­m. V zahradĂĄch potrhalo a zniÄ?ilo mnoho ovoce na stromech, ale i tĂŠĹž stromy kĂĄcelo a tĂ­mto dřívĂ­m topilo. Na polĂ­ch svĂ˝mi dÄ›ly a vozy i koĹˆstvem zniÄ?ili mnoho Ĺ™epy, zemĂĄkĹŻ a jetele na semena, takĹže z hrĹŻzou jeden kaĹždĂ˝ obyvatel KnovĂ­zskĂ˝ na tyto niÄ?itele vĹĄeho pohlĂ­Ĺžel. Na to pĹ™edstoupili nĂĄsledujĂ­cĂ­ pĂĄni obÄ?anĂŠ by udali svĂŠ ĹĄkody kterĂŠ v tabulce poznamenanĂŠ jsou jak nĂĄsleduje: PĹ™edstoupil pan VĂĄclav Pomajzl majitel Ä?. p. 1, a udĂĄvĂĄ: Dne 17. Ä?ervence t. r. byla mi vojskem pruskĂ˝m v mĂŠ stodole rozsekĂĄnĂ­m oplotnĂ­ a zkaĹženĂ­m a zniÄ?enĂ­m obilĂ­ uÄ?inÄ›na ĹĄkoda za 50 zl. KterouĹž chci v pĂĄdu potĹ™eby tĂ­Ĺž dokĂĄzati.44 PĹ™edstoupil pan Karel HuĹĄĂĄk majitel Ä?. p. 2, a udĂĄvĂĄ: Dne 17. Ä?ervence t. r. byla mi vojskem pruskĂ˝m rozsekĂĄnĂ­m oplotnĂ­ zniÄ?enĂ­m obilĂ­ v stodole uÄ?inÄ›na ĹĄkoda za 40 zl. kterouĹž chci v pĂĄdu potĹ™eby tĂ­Ĺž dokĂĄzati. 44

Za kaŞdou Şådostí nåsleduje podpis Şadatele.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

43

Předstoupil pan František Hušák majitel č. p. 3, a udává: Dne 17. července t. r. byla mi vojskem pruským rozsekáním oplotní a zničením obilí ve dvouch stodolách učiněna škoda za 50 zl. kterouž chci v pádu potřeby tíž dokázati. Předstoupil pan Matěj Kocourek majitel č. p. 5, a udává: Dne 17. července t. r. byla mi vojskem pruským rozsekáním oplotní a zničením obilí v stodole učiněna škoda za 25 zl. kterouž chci v pádu potřeby tíž dokázati. Předstoupil pan Josef Richtr majitel č. p. 6, a udává: Dne 17. července t. r. byla mi vojskem pruským rozsekáním oplotní a zničením obilí v stodole učiněna škoda za 20 zl. kterouž chci v pádu potřeby tíž dokázati. Předstoupil pan Václav Urbánek majitel č. p. 7, a udává: Dne 17. července t. r. byla mi vojskem pruským učiněná škoda rozsekáním oplotní a zničením obilí v stodole za 40 zl. kterouž chci v pádu potřeby tíž dokázati. Předstoupil pan Josef Richtr majitel č. p. 6, a udává: Dne 17. července t. r. byla mi vojskem pruským rozsekáním oplotní a zničením obilí v stodole učiněna škoda za 20 zl. kterouž chci v pádu potřeby tíž dokázati. Předstoupil pan Jan Hodr majitel č. p. 8, a udává: Dne 17. července t. r. byla mi vojskem pruským učiněna škoda rozsekáním oplotní a zničením obilí v třech stodolách za 50 zl. kterouž chci v pádu potřeby tíž dokázati. Předstoupil pan Karel Hušák starosta obecní a udává: Dne 17. července, dne 15. srpna, dne 19. srpna a dne 22. srpna t. r. bylo nám učiněno škody vojskem pruským v zahradách na ovoci a stromech za 50 zl. kterouž chci v pádu potřeby s přítomně podepsanými znalci dokázati. Předstoupil pan Vincenc Křikava majitel č. p. 15, a udává: Dne 17. července t. r. bylo mi učiněno škody vojskem pruským rozsekáním oplotní a zničením obilí v stodole za 40 zl. kterouž v pádu potřeby chci dokázati. Předstoupil pan František Mužík majitel č. p. 25, a udává: Dne 17. července t. r. bylo mi učiněno škody vojskem pruským tj. koňmi a dělamy na mém poli řípou posázeném za 50 zl. v pádu potřeby chci vše dokázati.


44

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

PĹ™edstoupil pan Ant KubiĹĄka majitel Ä?. p. 27, a udĂĄvĂĄ: Dne 17. Ä?ervence t. r. bylo mi uÄ?inÄ›no ĹĄkody vojskem pruskĂ˝m tj. vozy a koĹˆstvem na jeteli, zemĂĄkĂĄch, pak rozsekĂĄnĂ­m oplotnĂ­ a zniÄ?enĂ­m obilĂ­ v stodole uÄ?inÄ›na ĹĄkoda za 95 zl. kterouĹž chci dokĂĄzati.

PhDr. Milan BĂĄrta (nar. 1976), absolvent pedagogickĂŠ fakulty Univerzity Jana Evangelisty PurkynÄ› v ĂšstĂ­ nad Labem, obor dÄ›jepis, Ä?eskĂ˝ jazyk (2000). V letech 2000–2007 Úřad dokumentace a vyĹĄetĹ™ovĂĄnĂ­ zloÄ?inĹŻ komunismu, potĂŠ 2007–2008 Odbor archiv bezpeÄ?nostnĂ­ch sloĹžek Ministerstva vnitra ÄŒeskĂŠ republiky, od roku 2008 Ăšstav pro studium totalitnĂ­ch reĹžimĹŻ. Autor a spoluautor knih a studiĂ­ zabĂ˝vajĂ­cĂ­ch se historiĂ­ druhĂŠ poloviny 20. stoletĂ­ (se zaměřenĂ­m na obdobĂ­ komunistickĂŠ vlĂĄdy v ÄŒeskoslovensku).


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

45

Zdeněk Víšek

JINDŘICH JAROSLAV CLAM-MARTINIC A SLÁNSKO Osobností, která významně spoluurčovala politický vývoj českého národa ve druhé polovině 19. století a přispěla k formování a rozvoji občanské společnosti té doby, byl nepochybně hrabě Jindřich Jaroslav Clam-Martinic, jenž pocházel ze starobylého českého rodu Martiniců. Příslušníci rodu Clam-Martiniců, respektive Martiniců ovlivňovali politický život v Čechách i v Rakousku od doby vrcholného středověku až po konec první světové války.

Jindřich Jaroslav Clam-Martinic Rodový původ Jindřich Clam-Martinic pocházel – v české linii svých předků – z významného katolického šlechtického rodu Martiniců, jehož hospodářskou a mocenskou základnou bylo od 14. století městečko Smečno na Slánsku. Mezi nejznámější představitele tohoto rodu patřili císařský místodržící Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649), který byl roku 1618 defenestrován z oken Pražského hradu, a jeho druhorozený syn Bernard Ignác z Martinic (1603–1685), nejvyšší purkrabí Českého království, který se zasloužil o kulturní a společenský rozvoj Smečenska a Slánska po třicetileté válce. Z jeho podnětu byla ve Slaném založena piaristická kolej, realizována barokní přestavba kostela Nejsvětější Trojice a postavena kaple Božího hrobu ve Kvíčku.


46

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Roku 1789 vymĹ™el rod MartinicĹŻ FrantiĹĄkem Karlem z Martinic po meÄ?i a dÄ›diÄ?ka smeÄ?enskĂŠho panstvĂ­ hrabÄ›nka z Martinic Marie Anna se v Ä?ervenci 1791 provdala za hrabÄ›te Karla Josefa z Clamu, jenĹž o rok pozdÄ›ji pĹ™ijal ke svĂŠmu rodovĂŠmu jmĂŠnu a erbu tĂŠĹž jmĂŠno a erb MartinicĹŻ. Od tĂŠ doby se datuje v rakouskĂ˝ch a Ä?eskĂ˝ch dÄ›jinĂĄch existence ĹĄlechtickĂŠho rodu Clam-MartinicĹŻ. MlĂĄdĂ­ JindĹ™ich Jaroslav Clam-Martinic se narodil 15. Ä?ervence 1826 ve SvatĂŠm Juru u Bratislavy v tehdejĹĄĂ­ch UhrĂĄch, kam jeho otce Karla Jana Clam-Martinice (1792–1840), plukovnĂ­ka rakouskĂŠ armĂĄdy a pozdÄ›jĹĄĂ­ho poboÄ?nĂ­ka cĂ­saĹ™e Ferdinanda V. DobrotivĂŠho, zavedla vojenskĂĄ sluĹžba. Matkou JindĹ™icha Clam-Martinice byla Karolina Selina Meade QuilfortovĂĄ (1792–1872), dcera irskĂŠho ĹĄlechtice Richarda, hrabÄ›te z Clanwilliamu. JindĹ™ich Jaroslav Clam-Martinic, svobodnĂ˝ pĂĄn z HĂśchenberka a pĂĄn na SmeÄ?nÄ›, jak znÄ›l jeho zkrĂĄcenĂ˝ ĹĄlechtickĂ˝ titul, byl od mlĂĄdĂ­ pĹ™ipravovĂĄn pro sluĹžbu v rakouskĂŠm stĂĄtnĂ­m aparĂĄtu. Roku 1848 nastoupil úřednickou kariĂŠru ve LvovÄ› a po reformÄ› stĂĄtnĂ­ sprĂĄvy byl jmenovĂĄn hejtmanem mÄ›lnickĂŠho okresu (1850–1853). Roku 1853 se stal ministerskĂ˝m radou v PeĹĄti a v letech 1856–1859 vykonĂĄval v KrakovÄ› funkci pĹ™edsedy zemskĂŠ haliÄ?skĂŠ vlĂĄdy. PraĹžskĂŠ noviny a JindĹ™ich Clam-Martinic PĹ™ipomĂ­nĂĄme-li vztah hrabÄ›te Clam-Martinice ke SlĂĄnsku, je vhodnĂŠ tuto skuteÄ?nost dokumentovat citacĂ­ z Ä?lĂĄnku „HrabÄ› Clam Martinic a SlĂĄnskĂ˝ obÄ?anskĂ˝ sbor stĹ™eleckĂ˝â€œ, kterĂ˝ byl publikovĂĄn 2. ledna 1848 v PraĹžskĂ˝ch novinĂĄch, jejichĹž redaktorem tehdy byl novinĂĄĹ™ Karel HavlĂ­Ä?ek BorovskĂ˝. Tento Ä?lĂĄnek popisuje slavnostnĂ­ pĹ™ijetĂ­ 77 přísluĹĄnĂ­kĹŻ novÄ› zřízenĂŠho slĂĄnskĂŠho měťżanskĂŠho stĹ™eleckĂŠho sboru tehdy jedenadvacetiletĂ˝m JindĹ™ichem Clam-Martinicem ve dvoĹ™e smeÄ?enskĂŠho zĂĄmku dne 19. 12. 1847: ‌V zĂĄmku se postavil sbor proti oknĹŻm mladĂŠho hrabÄ›te JindĹ™icha Jaroslava Clam-Martinice, nastĂĄvajĂ­cĂ­ho pĂĄna panstvĂ­ SmeÄ?enskĂŠho a SlĂĄnskĂŠho, jemuĹžto ku cti byl vytĂĄhl. Vyvolen jest totiĹž od novÄ› zřízenĂŠho sboru tohoto za protektora, a sbor se nynĂ­ poprvĂŠ svĂŠmu protektoru pĹ™edstavil. Pan hrabÄ› vida sbor pĹ™ed okny seĹĄikovanĂ˝ ihned z pokojĹŻ svĂ˝ch na dvĹŻr seĹĄel, a pĹ™ed Ĺ™adou stoje nĂĄsledujĂ­cĂ­mi slovy k měťżanstvu promluvil: „PĹ™ijmÄ›te, pĂĄnovĂŠ moje srdeÄ?nĂŠ dĂ­ky za to, Ĺže jste mnÄ› příleĹžitost podali pĹ™esvÄ›dÄ?iti se o pÄ›knĂŠm vyhlĂ­ĹženĂ­ a prĂĄvÄ› vojenskĂŠm pořådku vaĹĄeho sboru. V krĂĄtkĂŠm Ä?ase mnoho jste zpĹŻsobili. K srdeÄ?nĂŠ radosti slouŞí mnÄ› daĹ™enĂ­ tohoto obnovenĂŠho Ăşstavu, kterĂ˝ povolĂĄn jest vaĹĄemu nejen v krĂĄsnĂŠm Ä?asu pokoje k ozdobÄ› – nĂ˝brĹž i v Ä?as nebezpeÄ?enstvĂ­ k obranÄ› slouĹžiti, a kterĂ˝ mnoho pĹ™ispÄ›je k svazku sjednocenosti celĂŠho měťżanstva. Ten svazek vĂĄs jistÄ›


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

47

pevně spojí, neb ačkoliv jeden každý k svému obchodu se odstraniti musí – u praporce posvěceného, vaší přísahou ozdobeného vždy včas potřeby všichni se sjednocenou udatností se zase shromáždíte a dle valné průpovědi – duši Bohu, králi krev, a srdce vlasti – kdy toho zapotřebí bude, obětovati nepominete – což jakožto od vás vyvolený ochránce s jistotou očekávám.“ Lehko si pomysliti, jaký dojem asi způsobila tato krátká sice, ale mužně a jadrně v mateřském jazyku přednášená slova na sbor, snad takového oslovení v jazyku národním se nenadějící, kteréžto řeči větší ještě libosti mužná vysoká postava, a čistá, příjemná výřečnost mladého pana hraběte, zdědivšího po svém šlechetném, bohužel tuze brzy na věčnost povolaném otci všeliké výtečné vlastnosti srdce i ducha, dodaly. Po dvou dnech na to opustil pan hrabě krajinu naši, odebíraje se do Lwova v Haliči, aby tam pod návodem výtečného správce zemského, hr. Stadiona, činnost svou na dráze politické započal. Přání naše doprovází mladého tohoto pána českého se mnohou nadějí, že se časem svým vlast naše dobrých služeb od něho co věrného syna svého dočká.1 Projev hraběte Jindřicha Clam-Martinice v prosinci 1847 ke shromážděným slánským ostrostřelcům, zástupcům probouzejícího se měšťanského stavu, vyzněl nepochybně vstřícně, avšak již o několik měsíců později – během bouřlivých událostí revolučního roku 1848 – docházelo mezi zástupci českých měšťanských kruhů a příslušníky tzv. české historické šlechty k projevům odcizení i nepřátelství, které se již nikdy nepodařilo v českém politickém životě plně překlenout, i když na výrazném smíření českého měšťanstva a konzervativní šlechty v 60. letech 19. století měl dosti výrazný – možná i rozhodující–podíl právě hrabě Clam-Martinic. Na straně českého historického práva K výraznému politickému zlomu v životě Jindřicha Clam-Martinice dochází roku 1859, kdy byl jmenován císařským tajným radou. Clam-Martinic coby představitel historické české šlechty odmítal tehdejší státně-byrokratický centralismus a požadoval rovnoprávné postavení Českého království v rámci mnohonárodnostní rakouské říše. Této myšlence zůstal věrný až do konce svého života. Po vydání tzv. Říjnového diplomu 1860, který sice zvyšoval pravomoci zemských sněmů, avšak za osobitou historicko-politickou individualitu považoval pouze Uherské království, dochází ve snaze o posilování autonomie Českého království k postupnému sbližování postojů některých příslušníků české zemské aristokracie v čele s hrabětem Jindřichem Clam-Martinicem a knížetem Karlem Schwarzenbergem s představiteli českých měšťanských kruhů v čele s Františkem Palackým a jeho zetěm Františkem Ladislavem Riegrem. Stalo se tak v době, kdy česká občanská veřejnost se začala postupně aktivizovat po pádu Bachova absolutismu, tedy po odvolání Alexandra Bacha


48

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

z úřadu rakouskĂŠho ministra vnitra (22. 8. 1859), coĹž byl poÄ?ĂĄtek konce neoabsolutistickĂŠho policejnĂ­ho reĹžimu, jenĹž byl v Rakousku nastolen po porĂĄĹžce revoluce z let 1848/49. Dne 6. 1. 1861 doĹĄlo z iniciativy historika VĂĄclava Vladivoje Tomka v Praze k setkĂĄnĂ­ hrabÄ›te Clam-Martinice s FrantiĹĄkem Ladislavem Riegrem, kterĂŠ popisuje souÄ?asnĂ˝ historik Robert Sak takto: V nedÄ›li, na kterou pĹ™ipadl v roce 1861 svĂĄtek Tří krĂĄlĹŻ, se oba muĹži seĹĄli v TomkovÄ› bytu. HrabÄ›, jemuĹž tĂĄhlo na pÄ›tatĹ™icĂ­tku, byl vysokĂ˝, ĹĄtĂ­hlĂ˝, hrdÄ› vzpřímenĂ˝, mÄ›l svÄ›tlĂŠ vlasy a tvĂĄĹ™ roubenou plnovousem. Choval se sice trochu povýťenÄ› a mluvil, zdĹŻrazĹˆuje Ĺ™eÄ? vzneĹĄenÄ› odměřenĂ˝mi pohyby, jako by svĂŠho partnera neustĂĄle pouÄ?oval, ale vyzaĹ™ovala z nÄ›j jakĂĄsi pĹ™esvÄ›dÄ?ujĂ­cĂ­ sĂ­la, vĂ˝raz osobnosti, kterĂĄ pĹ™esnÄ› vĂ­, co chce. Rieger, o necelĂ˝ch osm let starĹĄĂ­, si s nĂ­m ve zjevu, chovĂĄnĂ­ ani projevu nijak nezadal. JestliĹže k sobÄ› pĹ™istupovali s jistou nedĹŻvÄ›rou, dokĂĄzali ji pĹ™ekonat. Tomek, přítomnĂ˝ rozmluvÄ›, zachoval v pamÄ›tech dĹŻleĹžitĂŠ svÄ›dectvĂ­: „DorozumÄ›nĂ­ docĂ­lilo se mezi obÄ›ma stranami snĂĄz, neĹž by byl myslil.“ Rieger bez pochyby věřil, Ĺže ten rozhovor zaloŞí spojenectvĂ­, kterĂŠ bude ÄŒechĂĄm jen k uĹžitku, neboĹĽ vrĂĄtĂ­ ĹĄlechtu znovu nĂĄrodu. ZnĂĄme-li jeho bytostnĂ˝ optimismus, mĹŻĹžeme se smÄ›le domýťlet, jak se opĂĄjel pĹ™edstavou, Ĺže Clam-MartinicovĂŠ, SchwarzenbergovĂŠ, ThunovĂŠ budou ÄŒechĹŻm tĂ­m, Ä?Ă­m jsou CzartoryĹĄtĂ­, PotoÄ?tĂ­, SapiehovĂŠ PolĂĄkĹŻm a SzĂŠchĂŠnyiovĂŠ, AndrĂĄssyovĂŠ, EsterhĂĄzyovĂŠ MaÄ?arĹŻm. Ale setkĂĄnĂ­ toho veÄ?era zaloĹžilo i lidskou vazbu mezi dvÄ›ma muĹži, kteří v příťtĂ­m Ä?tvrtstoletĂ­ ponesou spoleÄ?nou odpovÄ›dnost za Ä?eskou politiku‌2 Toto spojenectvĂ­ bylo manifestovĂĄno mimo jinĂŠ i hromadnou ĂşÄ?astĂ­ ĹĄlechty na pohĹ™bu obrozeneckĂŠho literĂĄta VĂĄclava Hanky (15. 1. 1861) a nejvĂ˝raznÄ›ji 7. 3. 1861, kdy byl hrabÄ› J. J. Clam-Martinic zvolen prezidentem SpoleÄ?nosti musea KrĂĄlovstvĂ­ Ä?eskĂŠho a knĂ­Ĺže Karel Schwarzenberg jeho nĂĄmÄ›stkem. NeÄ?ekanĂŠmu – okolnostmi vynucenĂŠmu – sblĂ­ĹženĂ­ Ä?eskĂ˝ch měťżanskĂ˝ch a ĹĄlechtickĂ˝ch kruhĹŻ, jeĹž bylo například jeĹĄtÄ› v letech 1848/1849 nemyslitelnou vÄ›cĂ­, pĹ™edchĂĄzel ovĹĄem pro obÄ› strany nepříznivĂ˝ vĂ˝voj ve vÄ›ci stĂĄtoprĂĄvnĂ­ho uspořådĂĄnĂ­ v Rakousku roku 1860. Po svolĂĄnĂ­ takzvanĂŠ rozmnoĹženĂŠ říťskĂŠ rady v bĹ™eznu 1860 v jejĂ­ch Ĺ™adĂĄch zasedl i hrabÄ› JindĹ™ich Clam-Martinic, kterĂ˝ se stal vĹŻdcem konzervativcĹŻ v Ä?eskĂ˝ch, v alpskĂ˝ch i v haliÄ?skĂ˝ch zemĂ­ch. Jako konzervativnĂ­ politik usiloval o prosazenĂ­ autonomie jednotlivĂ˝ch zemĂ­ podunajskĂŠ monarchie a o zachovĂĄnĂ­ jejich prĂĄvnĂ­ kontinuity. Tyto myĹĄlenky byly Ä?ĂĄsteÄ?nÄ› vyuĹžity pĹ™i vydĂĄnĂ­ jiĹž zmĂ­nÄ›nĂŠho cĂ­saĹ™skĂŠho Ĺ˜Ă­jnovĂŠho diplomu 1860, i kdyĹž ne zcela podle Clam-MartinicovĂ˝ch pĹ™edstav. JednoznaÄ?nĂ˝ nesouhlas JindĹ™icha Clam-Martinice vyvolalo pak vydĂĄnĂ­ tzv. ĂşnorovĂŠ Ăşstavy roku 1861. Proti nĂ­ se jednatĹ™icet přísluĹĄnĂ­kĹŻ Ä?eskĂŠ historickĂŠ


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

49

šlechty v čele s Clam-Martinicem ohradilo v pamětním spise z 10. dubna 1861, kde vyhlásili základní zásadu českého konzervatismu – žádné státoprávní rozhodnutí říšského parlamentu a vlády nesmí ohrozit historické právo zemí Koruny české. Politika pasivní rezistence Se jménem Jaroslava Clam-Martinice, stejně tak i Františka Ladislava Riegra, je spjata politika tzv. pasivní rezistence, kterou zastávali čeští politici, nespokojení s naplňováním českého historického práva, vůči rakouským vládám – a v podstatě i rakouskému státu – v letech 1863–1879. Dne 18. 3. 1863 F. L. Rieger přečetl v poslanecké sněmovně říšské rady ve Vídni prohlášení, v němž odůvodnil, proč se nadále čeští politici nebudou podílet na další práci říšské rady, která nebyla obeslána uherskými poslanci, neboť uherský sněm neuznal tzv. únorovou ústavu. Rozšířená říšská rada, odmítající české státoprávní požadavky, se tak fakticky stala sněmem rakouských (mimouherských) zemí. Začalo šestnáct let trvající období neúčasti českých politiků na zasedání říšské rady, které skončilo až roku 1879. V pozdějších letech ne zcela úspěšná politika pasivní rezistence, která zahrnovala od dubna 1867 – s přestávkami – i neúčast na jednání českého zemského sněmu a jejímiž nejviditelnějšími symboly byli právě Clam-Martinic a Rieger, ovšem vyvolávala v českém politickém táboře nespokojenost a vedla roku 1874 ke vzniku mladočeské Národní strany svobodomyslné, v jejímž čele stáli bratři Julius a Edvard Grégrové. Tato nově utvořená strana ve svém programovém prohlášení celkem realisticky odsoudila dosavadní politiku pasivního odporu, který se „zvrhl v nečinnost a netečnost“, a místo dosavadního „trpného odporu“ požadovala „odpor činný“, což znamenalo požadavek účasti českých poslanců na zemském sněmu v Praze a v budoucnu i na jednání vídeňské říšské rady. Starostou slánského okresu (1865–1868) Jindřich Clam-Martinic se stal – vzhledem ke své politické činnosti i rodovému původu – v šedesátých letech předminulého století uznávanou a respektovanou osobností českého veřejného života. Roku 1865 byl proto zvolen do nově ustanovené funkce starosty slánského okresu. Funkce okresního starosty sice nepatřila k politicky nejprestižnějším postům, ovšem Jindřich Clam-Martinic i z této zdánlivě nevýznamné pozice dokázal výrazně ovlivňovat veřejný život i v rámci tehdejšího Rakouska. Slánské okresní zastupitelstvo zahájilo svoji činnost 27. července 1865. Vznik tohoto samosprávného orgánu měl velký význam pro další rozvoj měs-


50

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

ta i okresu, neboĹĽ umoĹžĹˆoval Ä?eskĂ˝m podnikatelĹŻm a ĹživnostnĂ­kĹŻm pronikat do vĹĄech hospodĂĄĹ™skĂ˝ch oblastĂ­ regionu. KromÄ› Ä?innosti hospodĂĄĹ™skĂŠ vÄ›novalo slĂĄnskĂŠ okresnĂ­ zastupitelstvo pozornost tĂŠĹž problĂŠmĹŻm zdravotnictvĂ­ a sociĂĄlnĂ­ pĂŠÄ?e. ÄŒeskĂĄ okresnĂ­ zastupitelstva, kterĂĄ se ocitala Ä?asto v nemilosti rakouskĂ˝ch mĂ­stodrŞícĂ­ch v Praze, sehrĂĄla pozitivnĂ­ historickou roli pĹ™i formovĂĄnĂ­ obÄ?anskĂŠ spoleÄ?nosti a byla zruĹĄena aĹž v dĹŻsledku reorganizace stĂĄtnĂ­ sprĂĄvy v roce 1928. V srpnu 1866, tedy v dobÄ›, kdy JindĹ™ich Clam-Martinic vykonĂĄval úřad starosty slĂĄnskĂŠho okresu, pĹ™ijal na svĂŠm zĂĄmku SmeÄ?nÄ› FrantiĹĄka Ladislava Riegra. HlavnĂ­m tĂŠmatem tohoto setkĂĄnĂ­ byl vĂ˝voj vnitropolitickĂŠ situace po porĂĄĹžce rakouskĂŠ armĂĄdy v prusko-rakouskĂŠ vĂĄlce. Rieger svĂŠmu politickĂŠmu spojenci vyÄ?Ă­tal pĹ™edevĹĄĂ­m neÄ?innost pĹ™edstavitelĹŻ historickĂŠ ĹĄlechty–ve srovnĂĄnĂ­ s aktivitami ĹĄlechty uherskĂŠ i polskĂŠ – v nastalĂŠ politickĂŠ situaci. PrĹŻbÄ›h tohoto setkĂĄnĂ­ s Clam-Martinicem popsal Rieger v dopise svĂŠ manĹželce Marii takto: PĹ™ijal mne i s panĂ­ laskavÄ›, bez aristokratickĂŠ příchuti, vyjma tu, kterĂĄ leŞí v pĹ™irozenosti vÄ›cĂ­, a mnoho jsme spolu mluvili – o naĹĄĂ­ nĂĄvĹĄtÄ›vÄ› ve VĂ­dni, o jednĂĄnĂ­ naĹĄem. VyÄ?Ă­tal jsem mu neÄ?innost ĹĄlechty, on uvĂĄdÄ›l ze svĂŠ strany omluvy, z nichĹž nÄ›kterĂŠ byly dosti vĂĄĹžnÊ‌ AĹž pĹ™ijede cĂ­saĹ™, sejde se ĹĄlechta naĹĄe hluÄ?ně–snad se pak dĂĄ nÄ›co udÄ›lat, ale co a jak, se dosud neví‌3 Roku 1867 doĹĄlo k rakousko-uherskĂŠmu vyrovnĂĄnĂ­ a habsburskĂĄ monarchie byla rozdÄ›lena na Ä?ĂĄst rakouskou s vlĂĄdnoucĂ­m nĂĄrodem nÄ›meckĂ˝m (tzv. PĹ™edlitavsko) a uherskou s vlĂĄdnoucĂ­m nĂĄrodem maÄ?arskĂ˝m (tzv. Zalitavsko). Tyto dva stĂĄtnĂ­ celky spojovala osoba cĂ­saĹ™e a Ä?innost spoleÄ?nĂ˝ch ministerstev obrany, ďŹ nancĂ­ a zahraniÄ?Ă­. V otĂĄzkĂĄch vnitropolitickĂ˝ch se vĹĄak jednalo o dva tĂŠměř samostatnĂŠ stĂĄty. Rakousko-uherskĂ˝ dualismus upĹ™el ÄŒeskĂŠmu krĂĄlovstvĂ­ moĹžnost spravedlivĂŠho stĂĄtoprĂĄvnĂ­ho uspořådĂĄnĂ­ v rĂĄmci habsburskĂŠho soustĂĄtĂ­. Proti vyrovnĂĄnĂ­ se tentokrĂĄte velmi dĹŻraznÄ› postavil prĂĄvÄ› JindĹ™ich Clam-Martinic, starosta slĂĄnskĂŠho okresu. V bĹ™eznu roku 1868 rakouskĂĄ vlĂĄda rozhodla o podstatnĂŠm zvýťenĂ­ danĂ­, kterĂ˝m se snaĹžila zmÄ›nit nepříznivĂ˝ stav stĂĄtnĂ­ch ďŹ nancĂ­. V tĂŠ dobÄ› se okresnĂ­ zastupitelstvo ve SlanĂŠm – jako prvnĂ­ zastupitelstvo v ÄŒechĂĄch – z podnÄ›tu svĂŠho starosty Clam-Martinice obrĂĄtilo se stĂ­ĹžnostĂ­ k zemskĂŠmu vĂ˝boru v Praze a ohradilo se proti tomu, aby kterĂ˝koliv jinĂ˝ orgĂĄn neĹž Ä?eskĂ˝ zemskĂ˝ snÄ›m vypisoval novĂŠ danÄ›. SlĂĄnskĂŠ okresnĂ­ zastupitelstvo brzy nĂĄsledovala i dalĹĄĂ­ okresnĂ­ zastupitelstva. Nespokojenost vyjadĹ™ovali obÄ?anĂŠ nejen zasĂ­lĂĄnĂ­m pro-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

51

testních petic, ale i organizováním veřejných shromáždění pod širým nebem. Odvážný postoj slánských okresních zastupitelů tak nepřímo podnítil vznik tzv. táborového hnutí v letech 1868–1871. Táborové hnutí Cílem táborového hnutí bylo na širokém základě podpořit tehdejší státoprávní úsilí české politické reprezentace a vyjádřit nesouhlas s rakousko-uherským dualismem. Nejznámější a nejvíce navštívený tábor lidu se sešel 10. 5. 1868 na Řípu. Tábory pak pokračovaly v následujících měsících i letech na desítkách dalších míst (Střelecký ostrov v Praze, Bezděz, Blaník, Potštejn, Lipská u Lipan, Karlštejn, Oreb). Celková účast v Čechách, na Moravě i ve Slezsku byla v roce 1868 odhadnuta na 338 000 osob. Podobné tábory se konaly i v dalších letech–v roce 1869 za účasti asi 600 000 osob, v roce 1870 za účasti 225 000 osob o rok později byl počet účastníků táborů odhadován 287 000 osob. Tábor lidu se konal v červenci 1870 také na Slánsku, a to na těhulském návrší nedaleko Smečna. Hlavní cíl táborového hnutí – dosáhnout pro České království podobného postavení jako si vydobylo Uherské království – sice zůstal nenaplněn a postavení českého státu v rámci Rakouska-Uherska se v podstatě do roku 1918 nezměnilo, avšak táborové hnutí svou nebývalou početností přispělo k formování české občanské společnosti a vzpomínka na konání táborů žila ještě dlouhá desetiletí v národní politické paměti. Clam-Martinicův konec v úřadu starosty slánského okresu 1868 Vlastenecké postoje Jindřicha Clam-Martinice se setkávaly s nepochopením ústředních vídeňských úřadů i samotného císaře Františka Josefa I. , který hraběte Clam-Martinice při své návštěvě Prahy v osobním rozhovoru varoval, aby „nehnal zemi do revoluce“. Již v červenci 1868 rakouský císař odmítl potvrdit jeho další volbu do čela slánského okresu a v listopadu téhož roku bylo okresní zastupitelstvo ve Slaném rozpuštěno. Novým slánským okresním starostou byl později zvolen Josef Hlaváček, Clam-Martinicův dosavadní zástupce. Podobně byla zamítnuta Clam-Martinicova volba okresním starostou i v obvodu unhošťském a novostrašeckém. Pozdější politická a veřejná činnost Jindřicha Clam-Martinice a ukončení politiky pasivní rezistence Jak již bylo připomenuto, roku 1863 stál hrabě Clam-Martinic společně s Františkem Ladislavem Riegrem u zrodu politiky pasivní rezistence vůči


52

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

říťskĂŠ radÄ› a pozdÄ›ji – s urÄ?itĂ˝mi pĹ™estĂĄvkami – i vĹŻÄ?i Ä?eskĂŠmu zemskĂŠmu snÄ›mu. Roku 1871 utrpÄ›la ovĹĄem Ä?eskĂĄ politika vĂ˝raznou porĂĄĹžku, neboĹĽ cĂ­saĹ™ FrantiĹĄek Josef I. – po jistĂŠm vĂĄhĂĄnĂ­ – odmĂ­tl po nĂĄtlaku uherskĂ˝ch a rakouskĂ˝ch politikĹŻ tzv. fundamentĂĄlnĂ­ Ä?lĂĄnky, kterĂŠ mÄ›ly na principu jakĂŠhosi subdualismu – nikoliv vĹĄak trialismu – zajistit Ä?esko-rakouskĂŠ vyrovnĂĄnĂ­ v pĹ™edlitavskĂŠ Ä?ĂĄsti monarchie. Delegace Ä?eskĂ˝ch politikĹŻ v Ä?ele s Riegrem a Clam-Martinicem, kterĂĄ v říjnu 1871 pĹ™edloĹžila fundamentĂĄlnĂ­ Ä?lĂĄnky cĂ­saĹ™i, se tehdy z VĂ­dnÄ› vrĂĄtila bez ĂşspÄ›chu. V dalĹĄĂ­m obdobĂ­ se Clam-Martinic vÄ›noval propagaci svĂŠ konzervativnĂ­ politiky zvlĂĄĹĄtÄ› mezi ĹĄlechtou alpskĂ˝ch zemĂ­, kde zĂ­skĂĄval urÄ?itou podporu pro svĹŻj program. DlouhodobĂĄ politika pasivnĂ­ rezistence – spolĂŠhajĂ­cĂ­ mimo jinĂŠ na moĹžnou zmÄ›nu mezinĂĄrodnĂ­ situace v EvropÄ› – se vĹĄak stĂĄvala oÄ?ividnÄ› neperspektivnĂ­, a proto 7. 10. 1879 – po poznĂĄnĂ­, Ĺže politika pasivnĂ­ rezistence v koneÄ?nĂŠm dĹŻsledku Ä?eskĂ˝m zĂĄjmĹŻm spĂ­ĹĄe ĹĄkodĂ­, neĹž prospĂ­vĂĄ, vstoupili Ä?eĹĄtĂ­ politici vedenĂ­ Riegrem a Clam-Martinicem opÄ›t do říťskĂŠho snÄ›mu, kde spolu s rakouskĂ˝mi a polskĂ˝mi konzervativci vytvoĹ™ili takzvanĂ˝ ĹželeznĂ˝ kruh pravice, o nÄ›jĹž se vlĂĄda hrabÄ›te E. Taafa opĂ­rala tĂŠměř patnĂĄct let (1879–1893). V říťskĂŠ radÄ› byl JindĹ™ich Clam-Martinic roku 1882 zvolen mĂ­stopĹ™edsedou tzv. ÄŒeskĂŠho klubu – spoleÄ?nĂŠho poslaneckĂŠho klubu, jehoĹž Ä?leny byli kromÄ› nÄ›kterĂ˝ch pĹ™edstavitelĹŻ konzervativnĂ­ ĹĄlechty a RiegrovĂ˝ch staroÄ?echĹŻ i radikĂĄlnÄ›jĹĄĂ­ mladoÄ?eĹĄi. PĹ™edsedou tohoto poslaneckĂŠho orgĂĄnu se stal staroÄ?ech F. L. Rieger. Politika spoluprĂĄce Ä?eskĂ˝ch politikĹŻ s rakouskou vlĂĄdou – v minulosti nÄ›kdy oznaÄ?ovanĂĄ posměťnÄ› jako „drobeÄ?kovĂĄ politika“ – postupnÄ› pĹ™inĂĄĹĄela v krĂĄtkĂŠ dobÄ› nepochybnÄ› vĂ˝raznĂĄ pozitiva, například Ä?ĂĄsteÄ?nĂŠ zrovnoprĂĄvnÄ›nĂ­ Ä?eĹĄtiny s nÄ›mÄ?inou ve vnÄ›jĹĄĂ­m úřednĂ­m styku, tj. pĹ™i styku obÄ?ana s úřadem (1880) a osamostatnÄ›nĂ­ Ä?eskĂŠ university v Praze v dĹŻsledku rozdÄ›lenĂ­ tehdejĹĄĂ­ Karlo-Ferdinandovy university na Ä?eskou a nÄ›meckou (1882). BÄ›hem poloviny 80. let byla zřízena anebo postĂĄtnÄ›na dalĹĄĂ­ Ä?eskĂĄ gymnĂĄzia, prĹŻmyslovĂŠ a jinĂŠ odbornĂŠ ĹĄkoly, coĹž mÄ›lo mimořådnÄ› pozitivnĂ­ vĂ˝znam pro dalĹĄĂ­ rozvoj Ä?eskĂŠ vzdÄ›lanosti vÄ›dy a kultury. ĂšmrtĂ­ V polovinÄ› 80. let se u JindĹ™icha Clam-Martinice zaÄ?aly objevovat příznaky tuberkulosy, kterĂŠ neĂşspěťnÄ› Ä?elil mnoha lĂŠÄ?ebnĂ˝mi lĂĄzeĹˆskĂ˝mi pobyty. V tĂŠ dobÄ› se jeho vliv na Ä?eskou politiku zaÄ?al postupnÄ› vytrĂĄcet. JindĹ™ich Jaroslav Clam-Martinic zemĹ™el 5. Ä?ervna 1887 v Praze. PohĹ™ben byl v rodinnĂŠ hrobce ve SmeÄ?nÄ›. ManĹželstvĂ­ s Augustou, hrabÄ›nkou Salm Reierscheid, kterĂĄ zemĹ™ela Ä?tyĹ™i roky po smrti svĂŠho manĹžela (19. 6. 1891), zĹŻstalo bezdÄ›tnĂŠ.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

53

Politicky aktivní byli i nejbližší příbuzní hraběte Clam-Martinice – bratr Richard (1832–1891) byl opakovaně zvolen poslancem zemského sněmu i říšské rady, synovec Heinrich (1863–1932) byl v době první světové války jmenován 20. 12. 1916 císařem Karlem I. předsedou rakouské vlády. Hodnocení Osobnost hraběte Jindřicha Clam-Martinice takto dobovým stylem i obsahem zhodnotil Ottův slovník naučný: Clam-Martinic byl muž neobyčejného nadání. Jeho důmysl politický, vlohy řečnické, znalost správy státní a rozsáhlé vědomosti obecně jsou uznávány. Jeho vliv na šlechtu konservativní byl veliký a on to byl, jenž ji zorganizoval a udržel v jednotném šiku. Při svém státoprávním a samosprávném programu trval se železnou důsledností a nepřestal přes taktické změny po celý život usilovati o obnovení práv koruny české. V soukromém životě byl nezištný, ryzí, humánní a v pravdě rytířský charakter. K národu českému přilnul s velkou láskou a zvláště sluší uznati jeho snahy, aby mu navždy politickou součinnost šlechty konservativní v Čechách zabezpečil.4 Politické smýšlení Jindřicha Clam-Martinice, příslušníka jednoho z nejvýznamnějších rodů české zemské šlechty, bylo pochopitelně určováno dobou i společenským prostředím, ve kterém žil. Nebyl proto demokratickým politikem v dnešním slova smyslu. Rovněž politika tzv. pasivní rezistence, kterou společně s Františkem Ladislavem Riegrem dlouhodobě prosazoval, se nakonec ukázala jako neúčinná. Je také velmi pravděpodobné, že pokud by se Jindřich Clam-Martinic dožil rozpadu Rakouska-Uherska – roku 1918 by mu bylo 92 let, patrně by se vznikem ČSR jakožto přesvědčený konzervativec a monarchista nesouhlasil. Přesto hraběte Clam-Martinice můžeme považovat–zvláště pro jeho neohrožený postoj v době bojů českého národa za historické státní právo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let předminulého století – za významnou postavu nejen regionálních, ale i českých novodobých dějin. Politický vývoj po roce 1918 a zvláště pak po roce 1948 nebyl nakloněn objektivnějšímu zhodnocení významu politické a společenské činnosti hraběte Clam-Martinice, a proto je pochopitelné, že jeho jméno zapadlo v obecném i regionálním povědomí takřka v zapomnění. Jednou z mála veřejných připomínek Jindřicha Clam-Martinice proto tak zůstává jeho jméno uvedené na fasádě budovy Národního muzea – vedle jmen dalších 71 osobností. Socha Jindřicha Clam-Martinice, někdejšího dlouholetého prezidenta Společnosti musea Království českého, ovšem byla z pantheonu Národního muzea odstraněna roku 1951 a již nikdy nebyla navrácena zpět.


54

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

PoznĂĄmky: 1

Citace dle L. Dobner, SlĂĄnskĂŠ listy 28. 3. 2006, str. 11

2

R. Sak, Rieger. Konzervativec nebo liberĂĄl? Praha 2003, str. 132 - 133

3

R. Sak, Rieger. Konzervativec nebo liberål? Praha 2003, str. 162–163

4

OttĹŻv slovnĂ­k nauÄ?nĂ˝, V. dĂ­l, reprint 1997, str. 428

OdbornĂŠ historickĂŠ studie: Otto Urban, ÄŒeskĂĄ spoleÄ?nost 1848–1918, Praha 1982 Otto Urban, ÄŒeskĂŠ a slovenskĂŠ dÄ›jiny do roku 1918, Praha 1991 Robert Sak, Rieger. Konzervativec nebo liberĂĄl? Praha 2002 OdbornĂŠ historiografickĂŠ příruÄ?ky: DÄ›jiny ÄŒeskoslovenska v datech, Praha 1968 ÄŒeskoslovenskĂŠ dÄ›jiny v datech, Praha 1986 RegionĂĄlnĂ­ publicistickĂŠ studie: Libor Dobner, JindĹ™ich Jaroslav Clam-Martinic, SlĂĄnskĂŠ listy 28. 3. 2006 a 11. 4. 2006 Zuzana StuchlovĂĄ, ZdenÄ›k VĂ­ĹĄek, JindĹ™ich Jaroslav Clam-Martinic, SlĂĄnskĂĄ radnice, 12/2004

Mgr. ZdenÄ›k VĂ­ĹĄek (28. 9. 1968), absolvent University Jana Evangelisty PurkynÄ› v ĂšstĂ­ nad Labem (1992). Od roku 1995 pĹŻsobĂ­ na ObchodnĂ­ akademii Dr. Edvarda BeneĹĄe ve SlanĂŠm jako uÄ?itel Ä?eskĂŠho jazyka a literatury. Je publikaÄ?nÄ› Ä?innĂ˝ pĹ™edevĹĄĂ­m v historicky, etnograďŹ cky a literĂĄrnÄ› zaměřenĂ˝ch Ä?asopisech (NavĂ˝chod, ÄŒesko-luĹžickĂ˝ vÄ›stnĂ­k, Cestopisy, Fakta a svÄ›dectvĂ­, LiterĂĄrnĂ­ noviny, PřísnÄ› tajnĂŠ, ÄŒeskĂ˝ dialog a Hlas pravoslavĂ­). Od roku 2000 rovněŞ publikuje v regionĂĄlnĂ­m tisku (mÄ›sĂ­Ä?nĂ­k SlĂĄnskĂĄ radnice a roÄ?enka SlĂĄnskĂ˝ obzor). Autor samostatnĂŠ publikace NĂĄvĹĄtÄ›vy panovnĂ­kĹŻ a prezidentĹŻ ve SlanĂŠm a na SlĂĄnsku (2006) a spoluautor knihy vzpomĂ­nek SametovĂĄ revoluce v ĂšstĂ­ nad Labem (2009). Autorsky a organizaÄ?nÄ› se podĂ­lĂ­ na vydĂĄvĂĄnĂ­ edice Historie SlĂĄnska ve XX. stoletĂ­. ÄŒlen redakÄ?nĂ­ rady historickĂŠ roÄ?enky SlĂĄnskĂ˝ obzor a Ä?len pĹ™edsednictva SpoleÄ?nosti pro ochranu kulturnĂ­ho dÄ›dictvĂ­ Patria. DlouhodobÄ› spolupracuje se slĂĄnskĂ˝m VlastivÄ›dnĂ˝m muzeem a Knihovnou VĂĄclava Ĺ techa ve SlanĂŠm.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

55

Michal Plavec

VĚTROPLAVCI NAD SLANÝM A SLÁNSKEM Několik poznámek k balonovým letům v souvislosti s Jubilejní výstavou 1891

Počátky vzduchoplavby v Čechách Jistě není nezajímavé připomenout, že první vzlet balonu s lidskou osádkou v Čechách se uskutečnil z pražské Královské obory (dnešní Stromovky) 31. října 1790. Balon pilotoval francouzský větroplavec Jean-Pierre Blanchard a v koši se s ním nacházel hrabě Jáchym ze Šternberka. V případě jeho osoby ovšem nemůžeme prohlásit, že se jednalo o prvního Čecha, který vzlétl, ale pokud prohlásíme, že byl prvním rodákem z Čech, respektive Království českého, chybu neuděláme. Přestože bratr Jáchyma ze Šternberka Kašpar Maria patřil k zakladatelům dnešního Národního muzea, Jáchym hovořil i psal německy a sám sebe vnímal podle stavovské příslušnosti v království Českém. Otázkou národnosti se s velmi vysokou pravděpodobností vůbec nezabýval.1 Ještě než se pustíme do líčení prvních balonových letů na Slánsku, je vhodné stručně přiblížit vznik letecké sbírky dnešního Národního technického muzea. První sbírkové předměty vznikajícímu muzeu věnoval profesor K. V. Zenger v souvislosti se založením muzea v roce 1908. První letoun JK systém Blériot daroval do sbírek již v roce 1913 ing. Jan Kašpar. S tímto strojem podnikl ing. Kašpar známý dálkový přelet z Pardubic do Velké Chuchle 13. května 1911. O rozvoj balonové části sbírky se ovšem nejvíce zasloužil Rudolf Rumples. JUDr. Rudolf Rumples patřil nejen k významným pražským advokátům, ale také průkopníkům balonového létání v Československu za první republiky. Od roku 1936 působil spolu s ing. Františkem Štýdlem v leteckém oddělení tehdejšího pražského Technického musea (dnes Národní technické muzeum v Praze). Rumples se snažil systematicky mapovat historii balonového létání. Podařilo se mu pro další generace zachovat četné předměty se vztahem ke vzduchoplavbě, které později věnoval do sbírek dnešního Národního technického muzea.2 1

K počátkům balonového létání v Čechách a na Moravě viz PLAVEC, Michal, Povětrný míč, nebo povětrná koule? In: Století letectví v zemích Koruny české. NTM Praha 2010, s. 9–21. 2 Osobou JUDr. Rudolfa Rumplese se nově zabývá HOZÁK, Jan, JUDr. Rudolf Rumples – vzduchoplavec


56

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Jean-Pierre Blanchard BÄ›hem sto let, mezi lĂŠty 1790 a 1891, uskuteÄ?nilo v ÄŒechĂĄch i na MoravÄ› vzlety hned nÄ›kolik balonovĂ˝ch letcĹŻ. K tÄ›m nejvĂ˝znamnÄ›jĹĄĂ­m patĹ™ili například Francouz Carl Kirsch v roce 1849 nebo AngliÄ?an Henry Tracey Coxwell v letech 1850 aĹž 1851. VlasteneckĂŠ kruhy ovĹĄem stĂĄle mrzelo, Ĺže dosud nenĂ­ ŞådnĂŠho ÄŒecha, kterĂ˝ by mohl balon řídit a mohl by tak poloĹžit zĂĄklady Ä?eskĂŠ vzduchoplavbÄ›. Z pochopitelnĂ˝ch dĹŻvodĹŻ ani ŞådnĂ˝ ÄŒech balon nevlastnil. Tyto skuteÄ?nosti stĂĄly takĂŠ u zrodu ÄŒeskĂŠ aeronautickĂŠ spoleÄ?nosti, jejĂ­Ĺž stanovy sice byly oďŹ ciĂĄlnÄ› potvrzeny aĹž 19. dubna 1892, ale jejĂ­ pozdÄ›jĹĄĂ­ Ä?lenovĂŠ se vĹĄemoĹžnÄ› snaĹžili, aby balony vzlĂŠtly u příleĹžitosti JubilejnĂ­ vĂ˝stavy v Praze v roce 1891. OstatnÄ› v samotnĂ˝ch stanovĂĄch se mĹŻĹžeme doÄ?Ă­st: „ÚÄ?elem spoleÄ?nosti aĂŤronautickĂŠ jest rozvoj a pÄ›stovĂĄnĂ­ vzduchoplavby, rozĹĄiĹ™ovĂĄnĂ­ znalostĂ­ vzduchoplavby v ĹĄirĹĄĂ­m obecenstvu a zuĹžitkovĂĄnĂ­ pokrokĹŻ ve vzduchoplavbÄ› uÄ?inÄ›nĂ˝ch v ĹživotÄ› praktickĂŠm. SpoleÄ?nost mĂĄ bĂ˝ti stĹ™edem vĹĄech snah ve smÄ›ru tomto, podporovati vynĂĄlezce a uskuteÄ?nÄ›nĂ­ jich zĂĄmÄ›rĹŻv a vydĂĄvĂĄnĂ­m odbornĂŠho Ä?asopisu pĹŻsobiti na ĹĄirĹĄĂ­ kruhy obecenstva Ä?eskĂŠho.“ 3 a muzejnĂ­k. In: PLAVEC, Michal (ed. ), Rekordy znĂĄmĂŠ i neznĂĄmĂŠ. DobĂ˝vĂĄnĂ­ nebe Ä?eskĂ˝mi (Ä?eskoslovenskĂ˝mi) letci. PrĂĄce z dÄ›jin vÄ›dy a techniky sv. 26. ISBN 978–80–7037–202–9. NTM Praha 2011. DĂĄle srov. KRYBUS, Josef, Historie leteckĂŠho oddÄ›lenĂ­ NĂĄrodnĂ­ho technickĂŠho muzea. In: NĂĄrodnĂ­ technickĂŠ muzeum 1908/1951–1971. K dvacĂĄtĂŠmu vĂ˝roÄ?Ă­ postĂĄtnÄ›nĂ­ I. NĂĄrodnĂ­ technickĂŠ muzeum Praha 1973, s. 162. 3 NĂĄrodnĂ­ archiv Praha, fond ÄŒeskĂŠ mĂ­stodrĹžitelstvĂ­, kart. Ä?. 3900, ÄŒeskĂĄ aĂŤronautickĂĄ spoleÄ?nost, novĂŠ


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

57

Neformálním předchůdcem této společnosti byl Český aeronautický klub, jehož členové se poprvé sešli na počátku října 1891 a měli ještě možnost se alespoň částečně podílet na vzletech francouzských vzduchoplavců v rámci Jubilejní výstavy. Balony na Jubilejní výstavě 1891 První volba pořadatelů Jubilejní výstavy nešťastně padla na vzduchoplavce Maximiliana Wolffa a jím zkonstruovaný balon Kysibelka. Ten se ovšem při prvním volném letu zřítil vinou Wolffa již 16. června 1891. Ztráta balonu byla palčivá a nahrávala odpůrcům balonového létání v Čechách. Nemalou roli hrála snaha pořadatelů snížit finanční výlohy, ale i skutečnost, že Maximilian Wolff rozhodně nepatřil ke zkušeným balonovým letcům. Zbytky balonu Kysibelka se nacházejí dodnes ve sbírkách Národního technického muzea v Praze.4

Édouard Surcouf Pozvání ani ne měsíc po nehodě tohoto balonu přijali již tehdy slovutní francouzští vzduchoplavci Édouard Surcouf (1862–1938) a Louis Godard (1858–1933), kteří přivezli na výstaviště dva balony. Nejdříve do Prahy přiznění stanov České aëronautické společnosti, ai 36. 042–92. 4 Ke zkáze balonu Kysibelka a následném soudním procesu s Maximilianem Wolffem srov. např. Jubilejní výstava zemská Království českého v Praze 1891. Šimáček Praha 1894, s. 171–174, 218, 766.


58

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

jel Surcouf s menĹĄĂ­m balonem Godard dne 18. Ä?ervence 1891. Louis Godard do hlavnĂ­ho mÄ›sta dorazil 11. srpna 1891 s vÄ›tĹĄĂ­m balonem Victor Hugo. Balon Victor Hugo mÄ›l nejvÄ›tĹĄĂ­ prĹŻmÄ›r 13,2 metru a objem 1258 metrĹŻ krychlovĂ˝ch. AĹž 25. zåří 1891 se k obÄ›ma vÄ›troplavcĹŻm pĹ™idal Eugene Taupin, kterĂ˝ takĂŠ umÄ›l pilotovat balon, ale kromÄ› toho z balonĹŻ podnikal seskoky padĂĄkem.5 Od 23. Ä?ervence do 21. října 1891 uskuteÄ?nili tito dva balonovĂ­ letci pĹ™inejmenĹĄĂ­m tĹ™icet pÄ›t volnĂ˝ch letĹŻ, z nichĹž pĹ™edevĹĄĂ­m poslednĂ­ let balonem Victor Hugo byl skuteÄ?nÄ› velkolepĂ˝. Po volnĂŠm startu z Prahy pĹ™istĂĄl Louis Godard s cestujĂ­cĂ­mi (nakladatelem Josefem Richardem VilĂ­mkem, statkĂĄĹ™em a sprĂĄvcem statku Drasty u Klecan Josefem NovotnĂ˝m a jeho maĹželkou Vilmou) aĹž na pobĹ™eŞí BaltskĂŠho moĹ™e, coĹž byl vĂ˝kon na tu dobu hodnĂ˝ obdivu. VilĂ­mek o letu pochopitelnÄ› ihned vydal knihu.6 ĂšÄ?astnĂ­k tohoto letu J. NovotnĂ˝, kterĂ˝ Ĺžil bohĂŠmskĂ˝ Ĺživot, pozdÄ›ji zbankrotoval a v prosinci 1910 byl zatÄ?en policiĂ­ pro vydĂĄvĂĄnĂ­ faleĹĄnĂ˝ch smÄ›nek a dluhy. SkonÄ?il jako bezdomovec.7 Z technickĂŠho hlediska se prĹŻmÄ›rnĂĄ doba letu pĹ™i mĂ­rnĂŠm vÄ›tru pohybovala kolem jednĂŠ aĹž jednĂŠ a pĹŻl hodiny. PĹ™i optimĂĄlnĂ­ch podmĂ­nkĂĄch, pokud nevĂĄl silnĂ˝ vĂ­tr (za nÄ›hoĹž se mimo jinĂŠ nesmĂ­ balonem lĂŠtat i v souÄ?asnosti), se prĹŻmÄ›rnĂĄ vzdĂĄlenost, kterou vzduchoplavci urazili za hodinu z praĹžskĂŠho vĂ˝staviĹĄtÄ›, pohybovala kolem 25 aĹž 30 kilometrĹŻ. Kam vzduchoplavci letÄ›li a kde pĹ™istĂĄli, pochopitelnÄ› zĂĄviselo na smÄ›ru letu. VÄ›tĹĄina balonovĂ˝ch letĹŻ v roce 1891 proto konÄ?ila v okruhu tĹ™iceti aĹž padesĂĄti kilometrĹŻ kolem hlavnĂ­ho mÄ›sta. V okruhu, v nÄ›mĹž leŞí i mÄ›sto SlanĂ˝. Balony nad SlĂĄnskem Ve Ä?tvrtek 3. zåří 1891 uskuteÄ?nil Edouard Surcouf let, kterĂ˝ se vepsal do slĂĄnskĂŠ historie. Redaktor NĂĄrodnĂ­ politiky tento let obĹĄĂ­rnÄ› a ĹživÄ› popsal: „PaříŞskĂ˝ kapitĂĄn Edouard Surcouf konal na Ä?tvrtek odpoledne volnou jĂ­zdu s velkĂ˝m balonem poprvĂŠ samostatnÄ› a podnikl ji ve spoleÄ?nosti obchodnĂ­ka praĹžskĂŠho Ecksteina, inĹženĂ˝ra p. Tilleho a znĂĄmĂŠho p. K. ZadĂĄka, kterĂ˝ se odhodlal k plavbÄ› tĂŠto, aby se za poslednĂ­ svĹŻj neĹĄĹĽastnĂ˝ vĂ˝let jaksi odÄ?inil. Balon vznesl se nad vĂ˝stavnĂ­ arenou ve 4 hod. 25 minut a plul smÄ›rem severovĂ˝chodnĂ­m ve výťi 450 metrĹŻ; v brzku pĹ™eletÄ›l Vltavu u TrĂłje a o 5. hod. stoupl aĹž na 1200 metrĹŻ, naÄ?eĹž plynul stĂĄle nad tratĂ­ drĂĄhy praĹžskoduchcovskĂŠ. 5

Ke vzletĹŻm balonĹŻ bÄ›hem JubilejnĂ­ vĂ˝stavy srov. napĹ™. JubilejnĂ­ vĂ˝stava zemskĂĄ KrĂĄlovstvĂ­ Ä?eskĂŠho v Praze 1891. Ĺ imĂĄÄ?ek Praha 1894, s. 218–225. K technickĂ˝m datĹŻm balonu Victor Hugo srov. VĂ˝stavnĂ­ list Praha Ä?. 90 z pĂĄtku 14. srpna 1891. 6 DĂĄle srov. VILĂ?MEK, Josef Richard, Z Prahy k BaltickĂŠmu moĹ™i v balonu. J. R. VilĂ­mek Praha 1891. 7 Na poslednĂ­ stanici. NĂĄrodnĂ­ listy Ä?. 340 z 10. prosince 1910, s. 4.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

59

Velkolepé panorama, které se rozkládalo před očima větroplavců, omezovalo z jedné strany České středohoří, dále Říp, Ještěd, České Švýcarsko a návrší za Prahou. Celá cesta netrvala ani hodinu, neboť [balon] Victor Hugo uraziv v 58 minutách skorem 5 zeměpisných mil, snesl se o půl 6. hod. na vysoké pláni mezi Hopšovicemi [sic!] a Dolínem. Ač fičel v tu chvíli silný vítr s prudkostí až 18 metrů za vteřinu, spustil statečný p. Surcouf kotvici, a jak se dotkla půdy, otevřel horní záklopku balonu Victor Hugo, sklesl bleskurychle k zemi a jeho koš vlekl se as 200 kroků po rovině. Z okolních obcí přiběhly zástupy lidu na pomoc výletníkům, kterým bylo nabídnuto pohostinství od výboru občanské besedy ve Slaném a od úřednictva velkostatku ve Zlonicích. Když byl plyn z balonu vypuštěn, odjeli větroplavci v povozech p. Hampejsa z Trpoměchu, p. Formánka ml. a p. St. Pokorného z Dolejna do Slaného, kde byli slavnostně uvítáni a uvedeni do salonů besedy občanské. Zde podala slečna Balcárková pařížskému kapitánu panu Surcoufovi skvostnou kytici, a když pan dr. Formánek hosty přátelsky oslovil, rozproudila se mezi obecenstvem četně srdečná zábava, která trvala dlouho přes noc.“ 8

František Hůlka Organizační výbor pražské Jubilejní výstavy se o místě přistání balonu dozvěděl večer. Zpráva byla do Prahy odeslána telegrafem ze Zvoleněvse. Na roz8

Plavba v balonu Victor Hugo do Slaného. Národní politika č. 244 z 5. září 1891, ranní vydání.


60

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

dĂ­l od citovanĂŠho novinovĂŠho Ä?lĂĄnku se v depeĹĄi mĂ­sto pĹ™istĂĄnĂ­ upĹ™esnilo „u ĹželevÄ?ickĂŠho dvora“.9 Surcoufovy i Godardovy ĂşspÄ›chy pĹ™imÄ›ly nadĹĄence z ÄŒeskĂŠ aeronautickĂŠ spoleÄ?nosti k zakoupenĂ­ vlastnĂ­ho balonu. DluĹžno pĹ™edeslat, Ĺže tato spoleÄ?nost zanikla po ĹĄesti letech svĂŠ Ä?innosti na haĹĄteĹ™ivost a osobnĂ­ rozmĂ­ĹĄky.10 S koupĂ­ balonu se obrĂĄtili Ä?lenovĂŠ ÄŒeskĂŠ aeronautickĂŠ spoleÄ?nosti na starĂŠho dobrĂŠho znĂĄmĂŠho Édouarda Surcoufa. Surcouf pĹ™islĂ­bil, Ĺže pĹ™ijede do Prahy a vyĹĄkolĂ­ dva vzduchoplavce. Volba padla na FrantiĹĄka HĹŻlku a Ferdinanda Wandase. FrancouzskĂ˝ vzduchoplavec je ĹĄkolil v roce 1893 na balonu Tzar přímo v Praze. HĹŻlka i Wandas se pod SurcoufovĂ˝m vedenĂ­m stali prvnĂ­mi Ä?eskĂ˝mi vzduchoplavci. Nakonec se podaĹ™ilo i ÄŒeskĂŠ aeronautickĂŠ spoleÄ?nosti shromĂĄĹždit dostatek ďŹ nanÄ?nĂ­ch prostĹ™edkĹŻ a zakoupila balon, kterĂ˝ pozdÄ›ji pojmenovala Ressel – na poÄ?est Ä?eskĂŠho vynĂĄlezce Josefa Ressla, konstruktĂŠra lodnĂ­ho ĹĄroubu.

Ferdinand Wandas Balon Ressel prvnÄ› vzlĂŠtl 22. října 1893 s obÄ›ma kapitĂĄny – HĹŻlkou a Wandasem. Hned pĹ™i druhĂŠm letu 29. října 1893 se dostali oba Ä?eĹĄtĂ­ vzduchoplavci 9 VolnĂĄ plavba velkĂ˝m balonem. ZemskĂĄ jubilejnĂ­ vĂ˝stava. Příloha NĂĄrodnĂ­ch listĹŻ k Ä?Ă­slu 243 ze dne 4. zåří 1891. 10 Srov. napĹ™. NA Praha, fond ÄŒeskĂŠ mĂ­stodrĹžitelstvĂ­ – vĹĄeobecnĂŠ, spolky 1891–1897, kart. Ä?. 3900.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

61

do velmi nepříznivých povětrnostních podmínek a s velkým štěstím se jim nakonec podařilo balon ukotvit a přizemnit u Staré Lysé. Poslední plavbu podnikl František Hůlka s cestujícím Havlíkem 29. září 1901 po více než 85 uskutečněných letech.11

Balon Ressel František Hůlka, pravý to kapitán balonů, nechtěl své vášně zanechat. Sháněl balon nový. Podnikl několik letů se zapůjčenými balony. Konečně v září 1904 k němu doputoval zbrusu nový balon z dílny Louise Godarda. Dostal jméno Praha. První let uskutečnil František Hůlka již 25. září 1904. Balon Praha se naposledy podíval do vzduchu 18. října 1908. Balon Praha s balonovým košem se nachází ve sbírkách Národního technického muzea v Praze a je vystaven ve stálé expozici v Dopravní hale.12 11 12

Kronika. In: Letectví a kosmonautika Speciál 2, 2003, s. 23–26. Tamtéž, s. 27–28.


62

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Balon Praha FrantiĹĄek HĹŻlka byl s balonem Praha patrnÄ› druhĂ˝m vzduchoplavcem, kterĂ˝ pĹ™istĂĄl na SlĂĄnsku, respektive v tehdejĹĄĂ­m politickĂŠm okrese SlanĂ˝ a soudnĂ­m okrese Velvary. V nedÄ›li 25. zåří 1904 se zĂĄroveĹˆ jednalo o prvnĂ­ plavbu, kterou FrantiĹĄek HĹŻlka s tĂ­mto balonem uskuteÄ?nil. ObĹĄĂ­rnou zprĂĄvu pĹ™inesly NĂĄrodnĂ­ listy: „KrĂĄsnĂŠ poÄ?asĂ­ pĹ™ispÄ›lo valnou mÄ›rou k nĂĄvĹĄtÄ›vÄ› balonovĂŠ areny, kde jiĹž o 1. hodinÄ› odpol. kapitĂĄn poÄ?al s osvÄ›dÄ?enou zruÄ?nostĂ­ a opatrnostĂ­ plniti balon, kterýŞ jsa ve 4 hodiny ke vzletu pĹ™ipraven svĂ˝m sfĂŠrickĂ˝m tvarem budil zĂĄjem veĹĄkerĂŠho obecenstva. Plavby zĂşÄ?astnila se, jak jiĹž sdÄ›leno, tentokrĂĄte choĹĽ vzduchoplavce pĂ­. A. HĹŻlkovĂĄ. Vzlet balonu stěŞovĂĄn byl znaÄ?nÄ› prudkĂ˝m vÄ›trem v rychlosti 15 m za vteĹ™inu. PĹ™ed 4 ½ hod. vzlĂŠtl balon do výťe, jsa doprovĂĄzen jĂĄsotem a pozdravy přåtel manĹželĹŻ HĹŻlkovĂ˝ch. VzducholoÄ? hnĂĄna slabĂ˝m vÄ›trem k RoztokĹŻm, odkud byla opÄ›t ve výťi 1000 m, kdeĹž teplomÄ›r sklesl s 25 °C pĹ™i zemi na 15 °C, unĂĄĹĄena ke KralupĹŻm. Po jednohodinovĂŠ plavbÄ› ocitli se vzduchoplavci u Velvar a pĹ™istĂĄli s nemalĂ˝mi pĹ™ekĂĄĹžkami na poli p. HladĂ­ka. Tu byli vzduchoplavci vĹ™ele tamÄ›jĹĄĂ­mi obÄ?any uvĂ­tĂĄni, naÄ?eĹž se pĹ™es Kralupy, kdeĹž je jiĹž suchoplavci z Prahy oÄ?ekĂĄvali,


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

63

do Prahy vrátili. Šťastně zakončená první plavba balonem bude podnětem jistě i dalším damám, aby při dalších plavbách podnikly zajímavou pouť vzduchem.“ 13 Další novinová zpráva zpřesňuje místo přistání u obce Ješín.14 První lety balonů na Slánsku možná nepatří k těm nejblyštivějším událostem české aviatiky, ovšem zápis do zlaté knihy českého letectví si zaslouží. Na Slánsku, jak jsme se dozvěděli, totiž přistál po své první volné plavbě druhý český balon Praha.

Michal Plavec (nar. 1973), kurátor letecké sbírky Národního technickéhomuzea v Praze. Autor námětu a scénáře několika dokumentárních filmů. Autor devíti publikací a spoluautor čtyř knih, z nichž můžeme jmenovat Dějiny Běloruska, Kapitoly z dějin královského města Nymburka, Praha v plamenech nebo Poslední rok války na Nymbursku. V letech 1999 až 2001pracoval pro obecně prospěšnou společnost Člověk v tísni v Albánii,Kosovu a Bělorusku.

13 14

Vzduchoplavba. Národní listy č. 270 z 30. září 1904. První plavba novým balonem. Národní politika č. 266 z 26. září 1904.


64

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Milan Hes

SLANĂ? A VOLBY DO Ĺ˜Ă?Ĺ SKÉ RADY V ROCE 1907 Ăšvod NĂĄsledujĂ­cĂ­ studie chce alespoĹˆ v krĂĄtkosti pĹ™ipomenout okolnosti voleb do říťskĂŠ rady1 v roce 1907. Problematika voleb, kterĂŠ se v pĹ™edlitavskĂŠ Ä?ĂĄsti tehdejĹĄĂ­ho Rakouska-Uherska konaly poprvĂŠ podle zĂĄsad vĹĄeobecnĂŠho2 hlasovacĂ­ho prĂĄva, bude v textu nahlĂ­Ĺžena pĹ™edevĹĄĂ­m z perspektivy situace v ÄŒechĂĄch, respektive ji bude vÄ›novĂĄna pozornost s podrobnÄ›jĹĄĂ­m zaměřenĂ­m na volebnĂ­ obvody, jeĹž se nachĂĄzely v regionu dneĹĄnĂ­ho SlĂĄnska. Studie si rovněŞ klade za cĂ­l poopravit hojnÄ› opakovanĂ˝ (a zĂĄroveĹˆ takĂŠ mylnĂ˝) Ăşdaj, kterĂ˝ zcela nepĹ™esnÄ› uvĂĄdĂ­ vĂ­tÄ›ze voleb v mÄ›stskĂŠm volebnĂ­m obvodu Ä?. 20, do nÄ›hoĹž nĂĄleĹželo mÄ›sto SlanĂ˝. NeĹž vĹĄak bude Ä?tenĂĄĹ™i tato drobnĂĄ „zĂĄhada“ s hledĂĄnĂ­m vĂ­tÄ›ze voleb plnÄ› objasnÄ›na, jeĹĄtÄ› se studie alespoĹˆ v nezbytnĂŠ mĂ­Ĺ™e pokusĂ­ charakterizovat nÄ›kolik dĹŻleĹžitĂ˝ch otĂĄzek, kterĂŠ s prĹŻbÄ›hem parlamentnĂ­ch voleb roku 1907 bezprostĹ™ednÄ› souvisejĂ­. Volby a volebnĂ­ systĂŠm JiĹž bylo konstatovĂĄno, Ĺže volby v roce 1907 byly prvnĂ­mi v dÄ›jinĂĄch Rakousko-Uherska, kterĂŠ byly uspořådĂĄny na zĂĄkladÄ› rovnĂŠho vĹĄeobecnĂŠho hlasovacĂ­ho prĂĄva. ByĹĽ se tato vĂ˝sada tĂ˝kala jen muŞů, a to jen v rakouskĂŠ (pĹ™edlitavskĂŠ) Ä?ĂĄsti monarchie. Pro volby do říťskĂŠ rady byl pĹ™ichystĂĄn dvoukolovĂ˝ volebnĂ­ systĂŠm.3 OtĂĄzkou vĹĄak je, proÄ? byl v ponÄ›kud konzervativnĂ­ rakousko-uherskĂŠ monarchii 1

K vĂ˝voji pojmu říťskĂĄ rada uveÄ?me alespoĹˆ tolik, Ĺže od r. 1849 byla poradnĂ­m sborem panovnĂ­ka, od r. 1860 mÄ›la funkci parlamentu celĂŠ monarchie, aby se po r. 1867 stala nejvyĹĄĹĄĂ­m zastupitelskĂ˝m sborem PĹ™edlitavska („rakouskĂŠâ€œ Ä?ĂĄsti dualistickĂŠho stĂĄtu). Pro situaci voleb v roce 1907 je takĂŠ velmi prospěťnĂŠ poukĂĄzat na to, jak vypadala vnitĹ™nĂ­ struktura říťskĂŠ rady. Ta se sklĂĄdala z panskĂŠ snÄ›movny, v kterĂŠ zasedaly osoby doĹživotnÄ› jmenovanĂŠ panovnĂ­kem, a z PoslaneckĂŠ snÄ›movny. Do poslaneckĂŠ snÄ›movny bylo nejprve voleno na zĂĄkladÄ› majetkovĂŠho cenzu v tzv. kuriĂ­ch. Jednalo se o kurii velkostatkåřů, kurii mÄ›st, obchodnĂ­ch a ĹživnostenskĂ˝ch komor a kurii venkovskĂ˝ch obcĂ­. V r. 1873 byla rozdÄ›lena druhĂĄ kurie, v r. 1896 byla zřízena kurie vĹĄeobecnĂĄ pro muĹže – voliÄ?e nad 24 let. 2 Volit stĂĄle nesmÄ›ly Ĺženy. VolebnĂ­ řåd do říťskĂŠ rady dĂĄle pĹ™esnÄ› vymezoval, jakĂŠ osoby jsou rovněŞ zbaveny volebnĂ­ho prĂĄva. Jednalo se například o přísluĹĄnĂ­ky ozbrojenĂ˝ch sil, nesvĂŠprĂĄvnĂŠ osoby, nezaopatĹ™enĂŠ osoby, zloÄ?ince, vĂ˝trĹžnĂ­ky Ä?i notorickĂŠ opilce. 3 Například ho dnes znĂĄme z podoby voleb do senĂĄtu Parlamentu ÄŒeskĂŠ republiky. Volby tedy byly dvoukolovĂŠ, kdy pro zisk mandĂĄtu bylo nutnĂŠ v prvnĂ­m kole pĹ™esĂĄhnout padesĂĄtiprocentnĂ­ hranici zisku.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

65

v roce 1907 učiněn tento bezesporu politicky progresivní krok? Důvodů, které ke změně volebního systému vedly, bylo hned několik. Klíčovou společenskou silou, která zavedení všeobecného volebního práva požadovala, byla sociálně demokratická strana. Jistě svou roli sehrála také relativně čerstvá zkušenost, kdy se evropští vládci mohli takřka na vlastní oči přesvědčit o revolučním potenciálu, který v určitých částech Evropy existoval. Dramatické události v carském Rusku v roce 1905 a následné zahraniční ohlasy na tuto důležitou událost, donutily jinak velmi opatrného Františka Josefa I., aby začal přemýšlet o úpravách v principiálních otázkách politické moci. Mohlo by se na první pohled zdát, že tento krok konzervativní mocnář vnímal jen jako jistý ústupek emancipující se společnosti, ale takovéto vnímání panovníkova rozhodnutí měnit volební „matematiku“, by bylo poněkud nepřesné. Císař chtěl sám všeobecné volební právo zavést také v Uhrách, kde si od jeho aplikace sliboval oslabení pozic tolik „problematické“ maďarské šlechty, ale neuspěl. To, že nakonec všeobecné volební právo nebylo realizováno v monarchii celé, je již spíše důsledkem pragmaticky uvažující parlamentní většiny kolem premiéra Becka. Čtyři klíčové zákony,4 které umožnily změnu rakouského volebního modelu, jsou proto tradičně označovány jako Beckova volební reforma. Volby v českých zemích probíhaly ve striktně jednomandátových obvodech. Bylo ovšem přípustné, aby se politik ucházel o hlasy voličů ve vícero volebních okresech najednou. Dokonce bylo teoreticky možné, aby osoba, která byla skutečně zvolena v několika obvodech najednou, si sama vybrala, za který region bude v říšské radě vykonávat poslanecký mandát.5 Stavebními prvky volebních obvodů byly tehdejší soudní okresy. Navíc však byly v českých zemích oddělovány volební obvody české a německé. Ne vždy se tedy hranice soudních okresů přesně překrývaly s ohraničením volebního území. Kromě etnického rozčlenění, které mimochodem poněkud stranilo německým voličům na úkor českých,6 byly volební obvody dále rozděleny V případě, že žádný z kandidátů tuto hranici v prvním kole nepřekročil, pak do druhého kola postoupili dva nejúspěšnější kandidáti z kola prvního. O vítězi druhého kola rozhodovala prostá většina obdržených hlasů. Nutno podotknout, že ve volbách do říšské rady v roce 1907 celkem podstatná část kandidátů získala poslanecký mandát již v prvním kole. V současné době je během senátních voleb v ČR tento jev spíše výjimečný. 4 První „základní zákon o říšském zastupitelstvu“, ustanovil aktivní volební právo pro muže starší 24 let a pasivní právo pro kandidáty starší 30 let. Také například zvýšil počet poslanců říšské rady na celkových 516. Druhý zákon se týkal fungování „elitní“ panské sněmovny. Třetí zákon přinášel „klíčový“ volební řád do říšské rady a konečně poslední čtvrtý zákon vymezoval základní politická práva a svobody, které bezprostředně souvisely s existencí voleb a politického pluralismu vůbec. 5 Volební řád tedy logicky pamatoval i na institut jakéhosi „spolukandidáta“, který by se v tomto případě ujal mandátu jako náhradník. 6 V českých volebních obvodech bylo ke zvolení zákonodárce v principu zapotřebí většího množství hla-


66

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

na mÄ›stskĂŠ a venkovskĂŠ. Jak samotnĂĄ terminologie napovĂ­dĂĄ, jednalo se v praxi o to, Ĺže v mÄ›stskĂ˝ch obvodech se – na rozdĂ­l od okresĹŻ venkovskĂ˝ch – nachĂĄzely vÄ›tĹĄĂ­ obce (mÄ›sta, mÄ›styse) nÄ›kolika spolu hraniÄ?Ă­cĂ­ch soudnĂ­ch okresĹŻ. Ryze Ä?eskĂ˝ch7 (myĹĄleno vÄ?etnÄ› Moravy a Slezska) obvodĹŻ bylo pĹ™i volbĂĄch v roce 1907 celkem 108. Z toho pĹ™ipadalo 75 na ÄŒechy, 30 na Moravu a 3 na Slezsko. Z tÄ›chto 108 volebnĂ­ch okresĹŻ podle sĂ­delnĂ­ struktury bylo v ÄŒechĂĄch 33 obvodĹŻ mÄ›stskĂ˝ch a 42 venkovskĂ˝ch, na MoravÄ› se jednalo o deset obvodĹŻ mÄ›stskĂ˝ch a dvojnĂĄsobnĂ˝ poÄ?et venkovskĂ˝ch, ve Slezsku byl pouze jeden obvod mÄ›stskĂ˝ a dva venkovskĂŠ. PolitickĂŠ strany a vĂ˝sledky voleb O hlasy voliÄ?ĹŻ se v Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ch uchĂĄzelo nÄ›kolik politickĂ˝ch subjektĹŻ. KonkrĂŠtnÄ› se jednalo o agrĂĄrnĂ­ky, klerikĂĄly, mladoÄ?echy (na MoravÄ› se jednalo o lidovou stranu), nĂĄrodnĂ­ socialisty, radikĂĄlnĂ­ pokrokĂĄĹ™e, realisty, sociĂĄlnĂ­ demokraty, staroÄ?echy a stĂĄtoprĂĄvnĂ­ radikĂĄly. ZatĂ­mco mladoÄ?eĹĄi, staroÄ?eĹĄi a stĂĄtoprĂĄvnĂ­ pokrokĂĄĹ™i patĹ™ili mezi typickĂŠ strany mÄ›stskĂŠho typu, agrĂĄrnĂ­ci a prakticky takĂŠ klerikĂĄlovĂŠ vsadili radÄ›ji na voliÄ?e venkova. Pouze v případÄ› sociĂĄlnĂ­ch demokratĹŻ lze konstatovat, Ĺže se tato strana snaĹžila svĂŠ příznivce ve volbĂĄch oslovit v obou typech volebnĂ­ch okrskĹŻ. V kvÄ›tnovĂ˝ch volbĂĄch roku 1907 do říťskĂŠ rady uspÄ›lo v prvnĂ­m kole z celkem 75 nĂĄrodnostnÄ› Ä?eskĂ˝ch obvodĹŻ ihned sedmadvacet kandidĂĄtĹŻ. Z tohoto vĂ˝sledku pĹ™ipadalo 13 mandĂĄtĹŻ na okrsky mÄ›stskĂŠ a 14 na venkovskĂŠ. AbsolutnĂ­mi vĂ­tÄ›zi prvnĂ­ho kola se stali sociĂĄlnĂ­ demokratĂŠ, kteří zĂ­skali nadpoloviÄ?nĂ­ch sedmnĂĄct mandĂĄtĹŻ. O zbĂ˝vajĂ­cĂ­ch deset poslaneckĂ˝ch mĂ­st se podÄ›lili agrĂĄrnĂ­ci (4 mandĂĄty), mladoÄ?eĹĄi (4), staroÄ?eĹĄi (1) a nĂĄrodnĂ­ socialistĂŠ (1). V případÄ› tĹ™iceti Ä?eskĂ˝ch obvodĹŻ na MoravÄ› a ve Slezsku bylo jasnĂŠ, Ĺže v tÄ›chto zemĂ­ch mÄ›la po skonÄ?enĂ­ I. kola voleb rovnĂĄ desĂ­tka poslancĹŻ jistĂĄ svĂĄ kĹ™esla ve vĂ­deĹˆskĂŠm parlamentu. Na rozdĂ­l od situace v ÄŒechĂĄch na vĂ˝chodÄ› ĂşzemĂ­ byly vĂ˝sledky po skonÄ?enĂ­ prvnĂ­ho kola ponÄ›kud vyrovnanÄ›jĹĄĂ­. TĹ™i ĂşspěťnĂ­ kandidĂĄti zĂ­skali mandĂĄt v obvodech mÄ›stskĂ˝ch, sedm v okrscĂ­ch venkovskĂ˝ch. ÄŒtyĹ™ikrĂĄt byli ĂşspěťnĂ­ klerikĂĄlovĂŠ, tĹ™ikrĂĄt sociĂĄlnĂ­ demokratĂŠ, dvakrĂĄt agrĂĄrnĂ­ci a v jednom případÄ› takĂŠ staroÄ?eĹĄi. Situace pĹ™ed druhĂ˝m kolem volby dĂĄvala na prvnĂ­ pohled nejvÄ›tĹĄĂ­ ĹĄance sociĂĄlnĂ­m demokratĹŻm, kteří mÄ›li celkem dvaapadesĂĄt postupujĂ­cĂ­ch kandidĂĄtĹŻ. sĹŻ neĹž tomu bylo v okresech nÄ›meckĂ˝ch. ObdobnÄ› (ba jeĹĄtÄ› vĂ­ce) byli v monarchii diskriminovĂĄni voliÄ?i polĹĄtĂ­ Ä?i rusĂ­nĹĄtĂ­. 7 NÄ›meckĂ˝ch obvodĹŻ se v Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ch nachĂĄzelo 83, polskĂŠ byly pouze 3. V celkovĂŠm souÄ?tu tedy v ÄŒechĂĄch, na MoravÄ› a ve Slezsku dostĂĄvĂĄme celkem 194 volebnĂ­ch okresĹŻ.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

67

Agrárníci mohli vyslat do užšího kola 27 uchazečů, spojený blok mladočechů a staročechů žil nadějí na vítězství jednadvaceti osobností, klerikálové věřili v úspěch svých dvaceti kandidátů, státoprávní demokraté se pokoušeli uspět s třinácti postupujícími, zbylých pět kandidátů připadalo na menší politické subjekty (realisté apod.). S trochou zjednodušení se však dá konstatovat, že se situace II. kola volby zrcadlově odlišovala od kola prvního. Zatímco v I. kole se strany vzájemně připravovaly o hlasy a proti levicovým sociálním demokratům užívaly taktiku „sdruženého“ boje jen relativně málo, v kole následujícím se naopak spojený postup všech proti sociálním demokratům stal klíčovým momentem, který určil charakter a výsledek této fáze politického klání. V Čechách a také ve slezských okrscích sociální demokracie v druhém kole nedokázala uspět ani v jednom případě. Jen slabou útěchou se tak pro sociální demokraty stal zisk dvou mandátů v moravských obvodech. Celkově nejvyšší úspěšnost zaznamenali v užším kole agrárníci, kteří získali dvaadvacet mandátů, mladočeši dosáhli na dvacet poslaneckých křesel, klerikálové na třináct, státoprávní radikálové na osm, realisté8 stejně jako výše zmiňovaní sociální demokraté měli celkem dva úspěšné kandidáty. Pokud sečteme výsledky z obou kol, pak vychází, že absolutním vítězem voleb do říšské rady se v českých okrscích stali agrárníci s 25,9% obdržených hlasů. V těsné blízkosti za agrárníky skončili druzí mladočeši s 24,1%, třetí místo obsadili sociální demokraté se ziskem 22,2% hlasů. S již poměrně velkým odstupem skončili na čtvrtém místě klerikálové s 15,7% hlasů. Výsledky hlasování ve volebních okrscích na Slánsku S jakým výsledkem skončily volby do říšské rady ve slánském regionu? Sehrála nějakou významnější roli průmyslově rozvinutá struktura Slánska? Nemohl mít právě hospodářský rozvoj místa zásadní vliv z hlediska nárůstu počtu voličů levicové sociální demokracie? Mohlo například nějakou roli sehrát i to, že některé slánské osobnosti udržovaly intenzivní styky s osobnostmi mladočeské i realistické strany?9 Slánsko bylo pro účely voleb do říšské rady formálně rozděleno stejným způsobem, jako tomu bylo i v případě dalších regionů – na okrsek městský a okrsek venkovský. Městský volební obvod byl evidován pod číslem 20 a kro8

Jedním z realistických poslanců v říšské radě se stal T. G. Masaryk. Za všechny zmiňme alespoň Karla Scheinpfluga (1869–1948), který udržoval intenzivní kontakt například s mladočeským poslancem Jaromírem Čelakovským i realistou Janem Herbenem. Více k osobnosti spisovatele, novináře a předsedy Syndikátu českých spisovatelů in: Milan HES, Spisovatel a novinář Karel Scheinpflug, Slánský obzor, ročník 17/2009, s. 119–127.

9


68

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

mÄ› SlanĂŠho do nÄ›j dĂĄle nĂĄleĹžela (tehdejĹĄĂ­) mÄ›sta Louny, NovĂŠ StraĹĄecĂ­, Roudnice nad Labem, Libochovice, MÄ›lnĂ­k, LibuĹĄĂ­n, Velvary a Kralupy nad Vltavou. VenkovskĂŠmu obvodu, do kterĂŠho nĂĄleĹžely menĹĄĂ­ obce (vesnice) Kladenska a SlĂĄnska, bylo pĹ™idÄ›leno Ä?Ă­slo 35. PrĂĄvÄ› „slĂĄnskĂ˝â€œ venkov patĹ™il mezi oblasti, v kterĂ˝ch se sociĂĄlnĂ­ demokracii podaĹ™ilo pomÄ›rnÄ› snadno najĂ­t svĂŠ voliÄ?e. JiĹž v prvnĂ­m kole voleb zde zvĂ­tÄ›zil s celkovĂ˝m ziskem 7 981 hlasu jejĂ­ kandidĂĄt JindĹ™ich Hornof. V obvodÄ› venkovskĂŠm bylo o vĂ­tÄ›zi jasno jiĹž po prvnĂ­m hlasovĂĄnĂ­, ale ve dvacĂĄtĂŠm (mÄ›stskĂŠm) okrsku panovala situace zcela odliĹĄnĂĄ. NeĹž vĹĄak bude takĂŠ v tomto případÄ› uvedeno jmĂŠno vĂ­tÄ›znĂŠho kandidĂĄta, na okamĹžik se jeĹĄtÄ› zastavme u politika, kterĂ˝ bĂ˝vĂĄ s politickĂ˝m ĂşspÄ›chem ve „slĂĄnskĂŠm“ obvodu v kvÄ›tnovĂ˝ch volbĂĄch roku 1907 mylnÄ› spojovĂĄn. PĹ™i pohledu do prestiĹžnĂ­ho BiograďŹ ckĂŠho slovnĂ­ku Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ (HĂš AV ÄŒR) je v patĹ™iÄ?nĂŠm oddĂ­lu, kterĂ˝ je vÄ›novĂĄn osobnosti vĂ˝znamnĂŠho prĂĄvnĂ­ka a archivĂĄĹ™e profesora JaromĂ­ra ÄŒelakovskĂŠho, uvedeno, Ĺže v roce 1907 jako mladoÄ?eskĂ˝ kandidĂĄt obhĂĄjil v obvodÄ› obcĂ­ SlanĂ˝, Louny (a v nÄ›kolika dalĹĄĂ­ch mÄ›st) pozici poslance vĂ­deĹˆskĂŠ říťskĂŠ rady. Jak jiĹž bylo naznaÄ?eno, tak tento velmi nepĹ™esnĂ˝ Ăşdaj bĂ˝vĂĄ Ä?asto opakovĂĄn a dĂĄle ĹĄĂ­Ĺ™en. Syn slavnĂŠho literĂĄta F. J. ÄŒelakovskĂŠho sice zĂ­skal poslaneckĂŠ kĹ™eslo, ovĹĄem nikoli ve SlanĂŠm, jak uvĂĄdĂ­ Ĺ™ada zdrojĹŻ, ale naopak na Mladoboleslavsku.10 Tento omyl pravdÄ›podobnÄ› vznikl tak, Ĺže byly dohromady spojeny dvÄ› ne zcela souvisejĂ­cĂ­ informace. Profesor ÄŒelakovskĂ˝ byl skuteÄ?nÄ› na jaĹ™e 1907 poŞådĂĄn lounskĂ˝mi příznivci, aby kandidoval za tento mÄ›stskĂ˝ obvod do říťskĂŠ rady. Toto přånĂ­ vĹĄak zĹŻstalo ze strany ÄŒelakovskĂŠho nevyslyĹĄeno. Jak je výťe uvedeno, ÄŒelakovskĂ˝ se sice rozhodl kandidovat, ale v regionu jinĂŠm. Nakonec byl na Mladoboleslavsku poslancem zvolen, v nÄ›kterĂ˝ch zdrojĂ­ch je vĹĄak (v souvislosti s říťskou radou a rokem 1907) stĂĄle spojovĂĄn s Lounskem a SlĂĄnskem. Kdo tedy zĂ­skal za mÄ›stskĂ˝ obvod, do kterĂŠho mÄ›sto SlanĂ˝ nĂĄleĹželo, mandĂĄt? Kdo se tedy ujal funkce zĂĄkonodĂĄrce? V prvnĂ­m kole se v okrsku Ä?Ă­slo 20 nerozhodlo. S mĂ­rnĂ˝m nĂĄskokem zde sice zvĂ­tÄ›zil sociĂĄlnĂ­ demokrat Alois MiÄ?ka se ziskem 3 625 hlasĹŻ pĹ™ed mladoÄ?echem FrantiĹĄkem KratochvĂ­lem (3 499 hlasĹŻ), ale nakonec se muselo rozhodnout aĹž v kole nĂĄsledujĂ­cĂ­m. DruhĂŠ kolo s pĹ™esvÄ›dÄ?ivĂ˝m nĂĄskokem (5 298 : 3 792) vyhrĂĄl mladoÄ?eskĂ˝ politik FrantiĹĄek KratochvĂ­l. 10 JaromĂ­r ÄŒelakovskĂ˝ v roce 1907 pĹ™i volbĂĄch do říťskĂŠ rady skuteÄ?nÄ› kandidoval, a to konkrĂŠtnÄ› za mladoÄ?echy. Ve 2. kole byl zvolen poslancem za Mladou Boleslav, Turnov, Ĺ˝eleznĂ˝ Brod, Kosmonosy, Dobrovice, Semily, Lysou nad Labem a Mnichovo HradiĹĄtÄ›.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

69

Závěr Volby do říšské rady v roce 1907 předně potvrdily skutečnost, že český národ je politicky plně emancipovaným etnikem, jehož občané si podle svých potřeb a zájmů dokážou z celkem bohaté nabídky vybrat sobě sympatický politický subjekt. Žádná z českých politických stran se ihned po volbách nestala typicky dominantní. Přesto lze poukázat na politické subjekty, které se v dalším vývoji zásadním způsobem ujmou směřování země. Zatímco pro mladočechy bylo druhé místo spíše zklamáním, pak agrárníci mohli oslavovat. Právě v této straně česká pravice postupně získávala svou hlavní sílu. Na levici se jasně ukázalo, že sociální demokracie je schopna nejen postavit své kandidáty, ale následně také vstoupit do vrcholného politického dění. Zároveň se v druhém kole květnových voleb roku 1907 mohla tato strana názorně seznámit s přímými dopady „mobilizace voličů“, kteří před ní byli „panskými“ stranami varováni. Je možné konstatovat, že slánský venkov se stal součástí souvislé „sociálně demokratické“ oblasti. Celá desítka českých sociálně demokratických venkovských obvodů se nacházela v okolí Prahy. Tato levicová „enkláva“ dále směřovala až k Plzni. Samotný městský obvod, do kterého město Slaný patřilo, byl typickým příkladem okrsku, v kterém se mohli mladočeši opřít o tradiční vazby „komunální“ politiky let předcházejících. Mladočeši byli prakticky pouze městskou stranou. Skutečně silnou pozici si vydobyli v Praze, jejíž relativní blízkost podle všeho sehrála svou roli také při volbách ve Slaném. Pokud se mladočeští kandidáti ocitli v druhém kole v souboji se sociálním demokratem, což byl také případ 20. obvodu, pak se mohli spolehnout na podporu ze strany ostatních politických subjektů.


70

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Mgr. Milan Hes, Ph.D. (1976) je absolventem oborĹŻ dÄ›jepis a zĂĄklady humanitnĂ­ vzdÄ›lanosti na PF UJEP (ĂšstĂ­ nad Labem). DĂĄle vystudoval na Ăšstavu Ä?eskĂ˝ch dÄ›jin FF UK (Praha) doktorskĂŠ studium. VyuÄ?uje na gymnĂĄziu v Praze 4. Pracuje na nÄ›kolika odbornĂ˝ch a didaktickĂ˝ch projektech, jejichĹž vĂ˝sledkem jsou metodickĂŠ materiĂĄly pro studenty a uÄ?itele zĂĄkladnĂ­ch, stĹ™ednĂ­ch i vysokĂ˝ch ĹĄkol. Badatelsky se zabĂ˝vĂĄ pĹ™edevĹĄĂ­m regionĂĄlnĂ­mi dÄ›jinami SlĂĄnska v 19. a 20. stoletĂ­, problematikou komunikativnĂ­ pamÄ›ti ĹĄoa, vzĂĄjemnĂ˝m vztahem fenomĂŠnĹŻ dÄ›jin a pamÄ›ti a takĂŠ teoriĂ­ oborovĂŠ didaktiky dÄ›jepisu. Je spoluautorem kolektivnĂ­ monograďŹ e „KulturnĂ­ a sociĂĄlnĂ­ skuteÄ?nost v dÄ›jezpytnĂŠm myĹĄlenĂ­â€œ (1999). Od roku 2005 pravidelnÄ› publikuje v odbornĂ˝ch a populĂĄrnÄ›-nauÄ?nĂ˝ch Ä?asopisech. V říjnu 2012 vydal v nakladatelstvĂ­ Epocha (Praha) knihu „ČekĂĄnĂ­ na smrt“, pojednĂĄvajĂ­cĂ­ o rodinnĂŠm tĂĄboĹ™e Ä?eskĂ˝ch ĹžidĹŻ v OsvÄ›timi. V souÄ?asnĂŠ dobÄ› pracuje pro stejnojmennĂŠ nakladatelstvĂ­ na knize „Dny strachu“ a takĂŠ pĹ™ipravuje k publikovĂĄnĂ­ disertaci, kterĂĄ pod nĂĄzvem „Šoa mezi dÄ›jinami a pamÄ›tĂ­â€œ vyjde bÄ›hem prvnĂ­ poloviny roku 2013 ve VydavatelstvĂ­ Michala VaĹĄka (PreĹĄov).


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

71

Pavel Bartoníček

BRATŘI FRANTIŠEK A JOSEF DURASOVÉ (SYNOVÉ ROLNÍKA ZE PCHER VE SVĚTOVÉ VÁLCE) Jedním z významných selských rodů, usedlých na Slánsku již od druhé poloviny 15. století, je rod Durasů. Podle rodinné tradice přišel první z Durasů do Čech z Francie s družinou českého krále Jana Lucemburského, dostupné historické prameny u nás ovšem toto jméno zmiňují poprvé až v roce 1391, kdy je Jan Duras uváděn jako měšťan na Novém Městě pražském, a to v domě č. 186. Na Slánsku je jméno v písemných dokumentech zachyceno poprvé roku 1455, kdy Jan Duras koupil dvůr v Želenicích.1 V průběhu staletí se Durasové na Slánsku kromě Želenic objevují také v Beřovicích, Buštěhradě, Čičovicích, Drnově, Humnech, Jemníkách, Královicích, Libušíně, Otrubech, Ovčárech, Peruci, Pcherách, Slaném, Stehelčevsi, Sakách, Vinařicích a Žižicích. Příslušníci rozvětveného rodu Durasů žili rovněž v Dřevčicích, Chebu, Chropyni, Chrudimi, Kralupech, na Křivoklátě, v Minicích, Nové Vsi u Chomutova (Neundorf bei Komotau), v Novém Strašecí, Polné, Praze, Rakovníku, Smolnici, Tetíně, Tursku, Velké Vsi, ale též ve Vídni, v Novém Sadě (Novi Sad), v Polsku a ve Spojených státech amerických, např. v Milwaukee (stát Wisconsin) či Wilber (stát Nebraska).2 Jen na Slánsku je možné hroby rodu Durasů nalézt na hřbitovech v Kvílicích, Lidicích u Otrub, Minicích, Pcherách, Řisutech, Slaném, Zvoleněvsi a Želenicích.3 Z širší rodiny jsou kromě mnoha rolníků a hospodářů na rodových statcích známi4 především fotograf, muzejník, odborný publicista, hudebník a veřej1

Zdislav Tietze – Božena Durasová. In: Slánský obzor, ročník 3 (103), 1995, vydáno 1996, Slaný, str. 87. Údaje z prvních dvou odstavců vycházejí z dokumentu RODOKMEN RODINY DURASOVSKÉ, který sestavili Adolf Duras, c. a k. setník při dělostřelectvu a Vilém Dvořák, městský inženýr s „použitím výborného spisu prof. Laciny o dějinách města Slaného a nejbližšího okolí a na základě starých rodinných zápisků jakož i za laskavého přispění jmenovitě starých dosud žijících pamětníků“ koncem 19. století a v různých kopiích byl doplňován v jednotlivých větvích tohoto rodu (kopie v archivu autora). 3 Tento výčet zahrnuje pouze hřbitovy, na kterých jsou hroby s přímo uvedenými jmény Duras či Durasová k nalezení do současnosti. 4 Jedním z těch méně známých je například Josef Duras, autor díla Mjstopis král. kragského města Rakownjka z roku 1839.

2


72

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

nĂ˝ pracovnĂ­k FrantiĹĄek Duras (1852 JemnĂ­ky – 1931 SlanĂ˝), absolvent praĹžskĂŠ vĂ˝tvarnĂŠ akademie, malĂ­Ĺ™ SlĂĄnska a Chodska Josef Duras (1887 Slaný–1907 SlanĂ˝), dÄ›ti Adolfa Durase z Humen – syn OldĹ™ich (1882 Humny–1957 Praha), prvnĂ­ Ä?eskĂ˝ mezinĂĄrodnĂ­ ĹĄachovĂ˝ velmistr a dcera BoĹžena (1885 Ä?i 1886 Humny–1961 Praha), vynikajĂ­cĂ­ zpÄ›vaÄ?ka a hereÄ?ka, manĹželka sochaĹ™e Jana Ĺ tursy, Ä?i mezinĂĄrodnÄ› znĂĄmĂĄ sochaĹ™ka Mary Duras, ĹžijĂ­cĂ­ v Praze i v zahraniÄ?Ă­ (1898 VĂ­deĹˆâ€“1982 Ĺ tĂ˝rskĂ˝ Hradec).5 NÄ›kteří DurasovĂŠ slouĹžili v dĹŻstojnickĂ˝ch funkcĂ­ch v rakouskĂŠ armĂĄdÄ›,6 nejznĂĄmÄ›jĹĄĂ­m z nich byl generĂĄlmajor Friedrich Jakob von Duras.7 V letech prvnĂ­ svÄ›tovĂŠ vĂĄlky jsou uvĂĄdÄ›ni například Herbert Duras,8 nadporuÄ?Ă­k 13. roty Pěťího pluku Ä?. 94 (Infanterieregiment Freiherr von Koller Nr.94),9 Josef Duras,10 podplukovnĂ­k Pěťího pluku Ä?. 73 (Infanterieregiment Albrecht Herzog von WĂźrttemberg Nr.73),11 nebo plukovnĂ­k Adolf Duras, velitel Pluku horskĂŠho dÄ›lostĹ™electva Ä?. 4 (Gebirgsartillerie Regiment Nr. 4).12 V literatuĹ™e, vÄ›nujĂ­cĂ­ se znĂĄmÄ›jĹĄĂ­m Ä?lenĹŻm rodu, je obvykle konstatovĂĄno, Ĺže „nedostatek dokladĹŻ zpĹŻsobil Ä?etnĂŠ mezery v posloupnosti Ä?lenĹŻ rodu DurasĹŻ a tato skuteÄ?nost znemoĹžĹˆuje seriĂłznÄ› urÄ?it příbuzenskĂŠ vztahy doloĹže5

Duras Mary, Sculptor; Father: Adolf, General; Mother: Johanna Mysyk; Spouce: Maxim Kopf, painter, divorced 1933; Education: Academy of Art at Prague, Dresden 1917–1922 (viz http://www.dreyblatt.de/ whoswho/BioFileD.HTML#Duras, Mary). Byla ĹžaÄ?kou Jana Ĺ tursy a za svoji Ĺženskou postavu V dĹ™epu zĂ­skala na SvÄ›tovĂŠ vĂ˝stavÄ› v PaříŞi roku 1937 zlatou medaili (http://www.divokevino.cz/5010/index.php). 6 Je zmiĹˆovĂĄn napĹ™. zemÄ›braneckĂ˝ pěťí prapor Ä?. 34, 88. pěťí pluk Ä?i 8. dÄ›lostĹ™eleckĂĄ brigĂĄda. 7 NarozenĂ˝ roku 1800, generĂĄlmajorem jmenovĂĄn dne 24. 4. 1859, penzionovĂĄn 1. 8. 1859, zemĹ™el 20. 1. 1864. Viz Antonio Schmidt-Brentano: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816-1918, str. 39 (http://oesta. gv.at/DocView.axd?CobId=23130) 8 Viz NĂĄrodnĂ­ politika ze dne 10. 10. 1914, kterĂĄ v příloze uvĂĄdĂ­ VĂ˝kaz ztrĂĄt Ä?. 21 z 8. října a v nÄ›m zranÄ›nĂ­ nadporuÄ?Ă­ka Durase stĹ™elou do tĂ˝la. 9 BĂśhmisches Infanterie-Regiment Nr. 94, tj. Ä?eskĂ˝ pěťí pluk Ä?Ă­s. 94 vznikl 1. 1. 1883 a byl doplĹˆovĂĄn z teritoria DoplĹˆovacĂ­ho okresnĂ­ho velitelstvĂ­ Turnov. V roce 1910 se jednotlivĂŠ souÄ?ĂĄsti pluku nachĂĄzely v nĂĄsledujĂ­cĂ­ch posĂĄdkĂĄch: velitelstvĂ­ pluku, III. a IV. polnĂ­ prapor spoleÄ?nÄ› s nĂĄhradnĂ­m praporem – Liberec, I. polnĂ­ prapor – Josefov a II. polnĂ­ prapor –Turnov (viz dotaz Ä?. 800, http://vojenstvi.cz/ vasedotazy_54.htm). 10 NarozenĂ˝ r. 1865 v NovĂŠ Vsi u Chomutova, je uvĂĄdÄ›n v Seznamu ztrĂĄt Nr. 200 vydanĂŠm c. a k. ministerstvem vojenstvĂ­ dne 26. 5. 1915 na str. 4 (Duras Josef, Obstlt., IR. Nr. 73, BĂśhmen, Komotau, Neundorf, 1865, verw.) 11 Pěťí pluk Ä?. 73 (zaloĹženĂ˝ roku 1860) byl pĹ™ezdĂ­vĂĄn podle svĂŠho doplĹˆovacĂ­ho centra pulk EgerlendrĂłw (pluk ChebanĹŻ) Ä?i chebskĂ˝ pluk. Jeho přísluĹĄnĂ­ci zĂ­skali od PraĹžanĹŻ hanlivĂŠ oznaÄ?enĂ­ skopÄ?ĂĄci. LubomĂ­r UhlĂ­Ĺ™ – Karel SĂĄÄ?ek: NeoficiĂĄlnĂ­ a nepĹ™esnĂŠ oznaÄ?ovĂĄnĂ­ souÄ?ĂĄstĂ­ rakouskĂŠ armĂĄdy http://www.primaplana.net/txt/studie/neoficialni-oznacovani-jednotek.html 12 Vznikl roku 1913, dislokovĂĄn ve mÄ›stÄ› Nevesinje (http://forum.valka.cz/viewtopic.php/title/Pluk-horskeho-delostrelectva-c-4-1913-1918/t/108447), v jihovĂ˝chodnĂ­ Ä?ĂĄsti Bosny a Hercegoviny, nedaleko Mostaru. Velitel podplukovnĂ­k A. Duras, spoluautor rodinnĂŠho rodokmenu a otec sochaĹ™ky Mary Duras, byl krĂĄtce po vypuknutĂ­ vĂĄlky povýťen na plukovnĂ­ka (viz Bohemia ze dne 11. 8. 1914, str. 6) a 1. 3. 1918 jmenovĂĄn titulĂĄrnĂ­m generĂĄlmajorem (viz A. Schmidt-Brentano, str. 39). Narodil se 12. 9. 1857, zemĹ™el 28. 1. 1919.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

73

ných Durasů“13. Proto je téměř nemožné dohledat kompletní rodokmen Durasů z gruntu čp. 3 v Humnech (nyní Pchery – Humny), který byl v držení rodu od roku 1731.14 Koncem 19. století zde hospodařili Jan Duras (1854–1937) a jeho manželka Marie (1862–1949), rozená Durasová z Minic (čp. 22). Ti měli 3 děti: Františka (*2. 8. 1886), Josefa (*24. 9. 1889) a Marii, která se ale dožila jen jednoho roku (17. 3. 1893–27. 7. 1894). František, narozený roku 1886, absolvoval v letech 1898–1906 vyšší gymnázium ve Slaném (na vysvědčeních měl vždy prospěch výborný nebo chvalitebný). Od školního r. 1906/1907 do 1911/1912 byl studentem lékařské fakulty České univerzity Karlo-Ferdinandovy a v letech 1913–1914 byl činným členem Spolku českých mediků v Praze (člen č. 533). V roce 1909 jako jednoroční dobrovolník sloužil v Českých Budějovicích u 28. pěšího pluku,15 přezdívaného „Pražské děti“16. C. a k. pěší pluk krále italského Viktora Emanuela III. č. 28 byl ostatně jednotkou, kam narukovali při vypuknutí války nejen on i bratr Josef, ale většina odvedenců ze Slánska. Vypuknutí světové války zabránilo Františkovi dokončit studia. Josef, narozený r. 1889, byl od dětství otcem veden k tomu, že převezme rodový grunt. Rodiče, jejichž zdravotní stav se zhoršoval, byli postupně na Josefovi, který se stal hospodářem, závislí. I proto 6. prosince 1909 Jan Duras jako majitel hospodářství čp. 3. v Humnech posílal prosbu na c. k. okresní hejt13

viz Z. Tietze, str. 87. Dle údajů ze Státního archivu v Praze (bývalý Zemský archiv) roku 1731 koupil Tomáš Duras s manželkou Dorotou grunt čp. 3 v Humnech od Jiřího Vozába a na tomto gruntu hospodařili jeho potomci až do r. 1947, kdy byl znárodněn. V letech před první světovou válkou patřilo k tomuto gruntu i č.p. 7 v Humnech (viz pozn. č. 18). V literatuře je zmiňován též Václav Duras, který se do vsi Humen již v prosinci 1696 přiženil k dceři Jana Cipla (viz Tietze, str. 87). 15 K. u K. Infanterie Regiment Victor Emanuell III König von Italien Nr. 28. Z té doby se dochovaly dvě dopisnice, adresované Janu Durasovi, rolníku v Humnech. V první, s razítkem pošty Cerhovice, František píše: Už jsme v tom. Řežeme to jako od kusu. Marodů dost až moc. Zkusíme taky hojně ale vše má konec tak snad i tyto trampoty. V druhé, s razítkem pošty Beroun, informuje: Manévry skončeny. Jedeme z Berouna do Budějovic. Dřiny mnoho nebylo, obyčejně jsme to proleželi na vrškách až poslední dva dny jsme se trochu rychleji hýbali. S pozdravem na všechny František. 16 U pluku č. 28 lze zaznamenat přezdívek celou řadu. Kramářské písně z období koaličních válek jej označují jako Frelich podle majitele, jímž byl v letech 1799–1815 FML Michael Freiherr von Frehlich (Frelich). Majitelem v letech 1832–1848 byl Theodor Graf Baillet de Latour, příslušníci jeho pluku byli přezdíváni Latouráci a Friedberg uvádí k roku 1848 označení pro části pluku ve formě „od Latour“. Pluk byl od roku 1817 doplňován z Prahy a okolí a měl tam i dlouhodobě posádku, z čehož měla povstat přezdívka Pražské děti ev. děti z Prahy. Ale označení osmadvacátníci se vyskytovalo běžně ještě za I. světové války. Kromě toho byli příslušníci pluku přezdíváni Vénové, sami si ale říkali váhové. Viz Lubomír Uhlíř – Karel Sáček. 14


74

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

manstvĂ­ ve SlanĂŠm, aby syna Josefa DĹŻrase, jakoĹžto Ĺživitele rodiny ve smyslu §60 brannĂ˝ch pĹ™edpisĹŻ v případÄ› jeho odvedenĂ­ k vojsku pĹ™eloĹžili do nĂĄhradnĂ­ zĂĄlohy.17 Text Şådosti je zajĂ­mavĂ˝m dokumentem doby a zaslouŞí si uvedenĂ­ v plnĂŠm znÄ›nĂ­.18 17 PĹ™i odvodu mÄ›l kaĹždĂ˝ branec prĂĄvo poŞådat o poskytnutĂ­ zĂĄkonnĂ˝ch Ăşlev pĹ™i vĂ˝konu vojenskĂŠ sluĹžby. Jednalo se o nĂĄhradnĂ­ zĂĄlohu, kam byli po doloĹženĂ­ zĂĄkonem pĹ™edepsanĂ˝ch dokladĹŻ zaĹ™azovĂĄni drĹžitelĂŠ zdÄ›dÄ›nĂ˝ch statkĹŻ, pokud vĂ˝těŞek staÄ?il na uĹživenĂ­ pÄ›tiÄ?lennĂŠ rodiny, aniĹž tuto mĂ­ru Ä?tyĹ™nĂĄsobnÄ› pĹ™ekraÄ?oval, ĹživitelĂŠ rodin s ohledem na rodinnĂŠ pomÄ›ry (jedinĂŠmu synu, případnÄ› na jeho mĂ­stÄ› zeti, kterĂ˝ Ĺživil prĂĄce neschopnĂŠho otce nebo ovdovÄ›lou matku, vnuku ve vztahu k dÄ›dovi nebo bĂĄbÄ›, nemajĂ­li tito ŞådnĂŠ syny schopnĂŠ vĂ˝dÄ›lku a koneÄ?nÄ› jedinĂŠmu bratru poskytujĂ­cĂ­mu na mĂ­stÄ› zemĹ™elĂ˝ch rodiÄ?ĹŻ výŞivu svĂ˝m sourozencĹŻm) a uÄ?itelĹŻm a uÄ?itelskĂ˝m kandidĂĄtĹŻm, kteří navĂ­c byli na cviÄ?enĂ­ povolĂĄvĂĄni pouze v obdobĂ­ ĹĄkolnĂ­ch prĂĄzdnin. Viz ZdenÄ›k SedlĂĄÄ?ek: PoÄ?ĂĄtek prvnĂ­ svÄ›tovĂŠ vĂĄlky, prvnĂ­ boje na srbskĂŠ a ruskĂŠ frontÄ› (http://ruarmada.webpark.cz/armada.htm). 18 SlavnĂŠ c.k. okresnĂ­ hejtmanstvĂ­ v SlanĂŠm!

V pokoĹ™e podepsanĂ˝ J. Duras majitel hospodĂĄĹ™stvĂ­ Ä?p. 3. v Humnech, pĹ™iklĂĄdĂĄm pokornou prosbu na SlavnĂŠ c.k. okresnĂ­ hejtmanstvĂ­, aby rĂĄÄ?ilo mĂŠho syna Josefa DĹŻrase, jakoĹžto Ĺživitele rodiny ve smyslu §60. brannĂ˝ch pĹ™edpisĹŻ v případÄ› jeho odvedenĂ­ ku c.k. vojsku, milostivÄ› pĹ™eloĹžiti do nĂĄhradnĂ­ zĂĄlohy a podporuji svoji uctivou prosbu tuto nĂĄsledovnĂ­mi doklady: 1. Podle pĹ™iloĹženĂŠho dokladu vĂ˝tahu z matriky jest mĹŻj syn Josef narozen v roce 1889. 2. V zĂĄkladÄ› pĹ™iloĹženĂŠho vysvÄ›dÄ?enĂ­ nezbytnosti od dvou otcĹŻ vystavenĂŠho a obecnĂ­m úřadem potvrzenĂŠho jest prokĂĄzĂĄna podpora moje se strany mĂŠho syna Josefa, kterĂ˝ se mnou spoleÄ?nÄ› bydlĂ­ a mne pĹ™i vedenĂ­ hospodĂĄĹ™stvĂ­ mĂŠho ĂşplnÄ› zastĂĄvĂĄ, neboĹĽ jĂĄ jsa stiĹžen prĹŻtrŞí a pakostnicĂ­ nemohu nikterak moje hospodĂĄĹ™stvĂ­ spravovati a jsem vĂ˝hradnÄ› v tomto smÄ›ru na nÄ›ho odkĂĄzĂĄn, takĹže bez nÄ›ho bych na svĂŠm hospodĂĄĹ™stvĂ­ nemalĂ˝ch ztrĂĄt utrpÄ›ti musil a protoĹž jej pro zachovĂĄnĂ­ rodiny nevyhnutelnÄ› potĹ™ebuji. MĂĄm sice jeĹĄtÄ› syna starĹĄĂ­ho FrantiĹĄka, kterĂ˝ jest studujĂ­cĂ­m mediciny a tudĂ­Ĺž Ĺže hospodĂĄĹ™stvĂ­ nerozumĂ­ a nemĹŻĹže mne a rodinu moji podporovati tak, jak toho hospodĂĄĹ™stvĂ­ moje vyĹžaduje. ZĂĄroveĹˆ pĹ™iklĂĄdĂĄm dva katastrĂĄlnĂ­ archy ohlednÄ› celĂŠho mĂŠho hospodĂĄĹ™stvĂ­ a prosĂ­m, aby moje Şådost milostivÄ› byla vyslyĹĄena. V Humnech dne 6. prosince 1909. Jan DĹŻras maj. hospodĂĄĹ™stvĂ­ ÄŒp. 3 ---------------------VysvÄ›dÄ?enĂ­. My nĂ­ĹžepsanĂ­ otcovĂŠ, kteří mĂĄme svĂŠ syny ku stĂĄvajĂ­cĂ­mu odvodu povolanĂŠ, aniĹž bychom za jich osvobozenĂ­ aneb za jinou vĂ˝hodu podle brannĂ˝ch pĹ™edpisĹŻ Şådali, doznĂĄvĂĄme podle naĹĄeho nejlepĹĄĂ­ho vÄ›domĂ­ a svÄ›domĂ­, Ĺže pan Jan DĹŻras jest majitelem rolnickĂŠ Ĺživnosti Ä?p. 3 a 7. v Humnech, obsahujĂ­cĂ­ celkovou vĂ˝mÄ›ru 104 korcĹŻ pozemkĹŻ, kterĂŠ obstarĂĄvĂĄ jedinÄ› a vĂ˝hradnÄ› jeho syn Josef, narozenĂ˝ v roce 1889, neboĹĽ otec pan Jan DĹŻras jsa stiĹžen prĹŻtrŞí a pakostnicĂ­ nenĂ­ nikterak schopen rozsĂĄhlĂŠ svĂŠ hospodĂĄĹ™stvĂ­ osobnÄ› spravovati a tudĂ­Ĺž jest odkĂĄzĂĄn na svĂŠho Josefa, kterĂ˝ vedenĂ­ hospodĂĄĹ™stvĂ­ nĂĄleĹžitÄ› rozumĂ­, takĹže kdyby syna tohoto nebylo utrpÄ›l by pan Jan DĹŻras na svĂŠm hospodĂĄĹ™stvĂ­ nemalou ztrĂĄtu a ĹĄkodu nenahraditelnou. My nĂ­ĹžepsanĂ­ znĂĄme dobĹ™e pomÄ›ry majetkovĂŠ pana Jana DĹŻrase a mĹŻĹžeme tedy plnou mÄ›rou doznati, Ĺže podpora jeho vĂ˝hradnÄ› na synu Josefu zĂĄvisĂ­. Pan Jan DĹŻras mĂĄ sice jeĹĄtÄ› jednoho syna a sice FrantiĹĄka DĹŻrase, kterĂ˝ vĹĄak studuje medicinu,


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

75

Durasové bydleli v Humnech i Pcherách ve více statcích;19 důvodem, proč se studie zabývá oběma syny Jana a Marie Durasových, je skutečnost, že se do dnešních dní zachovala rozsáhlá korespondence ze světové války,20 která čítá: 29 dopisů, z toho 12 od Josefa Durase, adresovaných otci, 8 od Františka Durase, adresovaných otci, z čehož je 5 z ruského zajetí, 5 od Jana Durase adresovaných synu Josefovi,21 1 od Antonína Durase ze Pcher, adresovaný Josefovi, 1 od Václava Nejedlého (razítko Pchery), adresovaný Josefovi, 1 od MUDr. Leo Taussiga, adresovaný Janu Durasovi 21 dopisnic (pohledů) a korespondenčních lístků, z toho 12 od Josefa Durase, adresovaných otci,22 3 od Františka Durase, adresované otci, 2 od Františka Trýba,23 adresované Josefu Durasovi, 1 od Jana Durase, adresovaná synu Josefovi, 1 od p. Podhory (Kladno, důl Engerth), adresovaná Janu Durasovi, 1 od Josefa Černého, adresovaná Janu Durasovi,24 1 od Jarky (razítko Motyčín), adresovaná Josefovi Durasovi,25 hospodářství tudíž nerozumí, jest v roce 1886 narozen a jest jakožto jednoroční dobrovolník odveden ku c. a k. 28 pluku pěšímu v Budějovicích. Hospodářství pana Jana Důrase nedá se propachtovati, poněvadž výtěžek jeho na placení c.k. daní, potřeb hospodářských, vydržování rodiny, zejména syna Františka na studijích medicinských a obstarávání domácnosti této rodiny nevystačil a protož nezbývá zde nic jiného, než aby syn Josef, který hospodářství toto za svého churavého otce vede jakožto živitel rodiny ve smyslu §60 branných předpisů v případě jeho odvedení ku c. a k. vojsku do náhradní zálohy byl přeložen, neboť jmenovaný otec toho plnou měrou zasluhuje. Na důkaz toho naše vlastnoruční podpisy. V Humnech dne 6. prosince 1909. Např. v čp. 6, 8, 10, či 24. 20 Součástí je i korespondence z doby předválečné – dopisnice Jana Durase z Lázní Mšené, adresovaná synu Josefovi do Humen v září 1910, dopisnice z Klapého pod Házemburkem, adresovaná v červnu 1902 Františkem z výletu otci do Pcher a sada 7 dopisnic, adresovaných mezi 20.–26. 8. 1902 z výletu na trase Tábor, Písek, Zvíkov, Orlík, Březové Hory, Příbram, Svatý Jan pod Skálou do Humen tehdy šestnáctiletým (!) Františkem. 21 Z toho v jednom mu celou stranu píše i Miroslav Kott z Humen a na obálce dopisu je vzadu psáno Josef Jína, Jilemnice u Vrchlabí. 22 Z toho 9 z roku 1914 a 3 z roku 1917. 23 František Trýb byl jedním z Josefových přátel ze Pcher, který válku přežil. 24 Jde o foto čety rekrutů (Drahý strýčku a tetičko! … Zde Vám zasílám fotografii našeho cuku.), razítko Praha 12. 11. 1915, zpáteční adresa J.Černý, rekruten abteilung, Praha, Dejvice, Vořechovka. 25 Šlo o přání k jmeninám poslané Josefovi s datem 18. 3. 1918 do Humen. 19


76

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

117 korespondenÄ?nĂ­ch lĂ­stkĹŻ polnĂ­ poĹĄty (Feldpostkorrespondenzkarte), z toho 82 od Josefa Durase, adresovanĂŠ otci,26 2 od FrantiĹĄka Durase, adresovanĂŠ otci, 1 od MUDr. Leo Taussiga, adresovanĂ˝ Janu Durasovi, 1 od Jana Durase, adresovanĂ˝ synu Josefovi, 6 od FrantiĹĄka TrĂ˝ba, adresovanĂ˝ch Josefu Durasovi, 3 od bratrance Aloise Durase, adresovanĂŠ Josefu Durasovi, 3 od bratrance Josefa Durase, adresovanĂŠ Josefu Durasovi, 6 od Josefa Durase27, adresovanĂ˝ch Josefu Durasovi,28 4 od Josefa Kukala, adresovanĂŠ Josefu Durasovi, 4 od AntonĂ­na PolĂĄka, adresovanĂŠ Josefu Durasovi, 1 od Miroslava Kotta z Humen, adresovanĂ˝ Josefu Durasovi, 1 od Josefa ÄŒernĂŠho, mlynĂĄĹ™e v LuĹžci, adresovanĂ˝ Josefu Durasovi, 1 od Josefa Durase, adresovanĂ˝ AntonĂ­nu Ĺ˝enĂ­ĹĄkovi, VelkĂŠ Přílepy, 1 od J. Uhra, adresovanĂ˝ Aloisovi Durasovi,29 98 lĂ­stkĹŻ zajateckĂŠ poĹĄty z ruskĂŠho zajetĂ­, z toho 9730 od FrantiĹĄka Durase, adresovanĂ˝ch otci31 16 dalĹĄĂ­ch dokumentĹŻ, 2 vĂĄleÄ?nĂŠ fotograďŹ e a 14 pĹ™edvĂĄleÄ?nĂ˝ch dopisnic Bez tÄ›chto podkladĹŻ by jiĹž o bratrech nebylo moĹžnĂŠ nic zjistit, protoĹže v praĹžskĂŠm VojenskĂŠm ĂşstĹ™ednĂ­m archivu se ani k jednomu z nich ŞådnĂ˝ spis nedochoval.32 26

Z toho 8 z roku 1914, 1 z roku 1915 a 73 z roku 1917 (1. 3.–19. 8.). Jde o 4 lĂ­stky polnĂ­ poĹĄty, odeslanĂŠ z 1/28 Marschkompagnie pěťího pluku Ä?. 28 (2x) a 15. polnĂ­ roty pěťího pluku Ä?. 28 (2x) a 2 lĂ­stky polnĂ­ poĹĄty ze Pcher, vĹĄechny adresovanĂŠ dÄ›lostĹ™elci Josefu Durasovi. VzpomĂ­nĂĄ na spoleÄ?nĂŠ znĂĄmĂŠ (PĂ­ĹĄe Ti Otta? ‌ JĂĄ jsem zde s Franckem Horou z HobĹĄovic, znĂĄĹĄ ho takĂŠ? ‌ jsem blĂ­Ĺže naĹĄeho TonĂ­ka! SrdeÄ?nĂ˝ pozdrav od Hory. ‌Tady odtud nesmĂ­m naĹĄemu TonĂ­kovi psĂĄt.). PatrnÄ› se jednĂĄ o bratra AntonĂ­na Durase ze Pcher (narozenĂŠho 1. 9. 1892 ve PcherĂĄch). Viz pozn Ä?. 86. 28 Syn Josef Duras (*17. 1. 1937) vzpomĂ­nĂĄ, Ĺže ve PcherĂĄch Ĺžil jmenovec jeho otce, narozenĂ˝ takĂŠ roku 1889, na vojnu prĂ˝ ale neĹĄel (vzpomĂ­nka ze 16. 4. 2012). MĹŻĹže vĹĄak jĂ­t i o nesprĂĄvnou interpretaci faktu, Ĺže v pozdÄ›jĹĄĂ­ fĂĄzi vĂĄlky se pcherskĂ˝ Josef Duras vrĂĄtil domĹŻ, uvolnÄ›n ze zemÄ›dÄ›lskĂ˝ch dĹŻvodĹŻ. Tomu by nahrĂĄvala i ta skuteÄ?nost, Ĺže v říjnu 1916 byl AntonĂ­n Duras ze Pcher na italskĂŠ frontÄ› zajatĂ˝. 29 Josef Uher je uveden na pamĂĄtnĂ­ku padlĂ˝ch v 1. vĂĄlce v MinicĂ­ch (nynĂ­ Kralupy-Minice). 30 Z toho 10 lĂ­stkĹŻ z mÄ›sta Kostroma, 54 z mÄ›sta Sudogda, 3 z mÄ›sta Bogorodick a 30 z mÄ›sta Borisoglebsk. 31 Sem patří i 1 lĂ­stek zajateckĂŠ poĹĄty od JUDr. Seinela, FrantiĹĄkova kolegy z ruskĂŠho zajetĂ­, adresovanĂ˝ Janu Durasovi. 32 VojenskĂ˝ ĂşstĹ™ednĂ­ archiv Praha (dĂĄle jen VĂšA) sdÄ›luje: Na zĂĄkladÄ› VaĹĄĂ­ Şådosti jsme provedli dohledĂĄnĂ­ informacĂ­ a spisĹŻ k osobĂĄm: FrantiĹĄek Duras (2. 8. 1886) a Josef Duras (24. 9 .1889). BohuĹžel jsme VĂĄm nuceni oznĂĄmit, Ĺže ke zmĂ­nÄ›nĂ˝m osobĂĄm se nedochoval ŞådnĂ˝ spis a tak do nÄ›ho nelze nahlĂŠdnout ani zĂ­skat jeho kopii (odpovÄ›Ä? ÄŒj. 1842/2011-2111, ze dne 13 . 7. 2011). 27


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

77

Po atentátu na následníka habsburského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d’Este a jeho těhotnou manželku vévodkyni Žofii Hohenbergovou (rozenou Chotkovou) v Sarajevu byla v Rakousko-Uhersku dne 26. 7. 1914 vyhlášena částečná mobilizace (prvním mobilizačním dnem byl určen 28. červenec) a následně 31. 7. mobilizace všeobecná (s prvním mobilizačním dnem 4. 8.).33 Zahájený konflikt byl pro české země co do počtu mužů nasazených ve válce největší válečnou událostí. Nikdy předtím ani potom nebylo odvedeno a nepřišlo o život tak velké množství českých vojáků. Jejich počet v císařské a královské, tedy rakousko-uherské armádě je odhadován na 1,5 milionu mužů, z nichž kolem 200 000 přišlo během válečného konfliktu o život.34 Oba bratři nastoupili k 28. pěšímu pluku35 – Josef jako vojín 6. roty 2. praporu,36 František jako jednoroční dobrovolník medik u 15. roty.37 František v dopisech domů velmi výstižně popisuje situaci po vyhlášení mobilizace. Nejprve dopis s razítkem Královské Vinohrady 28. VII. 1914:

33

Za mobilizace byly povolány – náhradní zálohy a dovolenci ročníků v prezenční službě (1890–92), jeden ještě nevycvičený ročník (1893), náhradní záložníci a zeměbranci ročníků 1882–1889 a domobranci ročníků 1872–1881. Formování prvních pochodových praporů bylo zahájeno hned na počátku srpna, druhé pochodové prapory měly být k odjezdu na frontu připraveny nejpozději do 2. 9., třetí do 12. 9. a čtvrté do 10. 10. Mužstvo pochodových praporů procházelo výcvikem u náhradních praporů svých kmenových pluků zanechaných v místech mírové posádky. Zařazováno pak bylo do pochodových praporů (Marschbataillon – lidově maršbaťák) složených z pochodových setnin (Marschkompagnie – lidově marškumpačka). Pochodové prapory byly číslovány chronologicky za sebou jak odcházely k pluku na frontu, kde bylo jejich mužstvo rozdělováno do polních praporů. Viz Sedláček. 34 V literatuře jsou uváděny počty padlých mezi 135–400 tisíci, jedním z důvodů tohoto rozdílu je i to, zda se jedná o vojáky z tzv. Českých zemí, tedy i Němce, nebo „pouze“ o Čechy (a Moravany a Slezany). 35 U tohoto pluku však sloužilo více vojínů s příjmením Duras. Jedním z dalších byl i hodinář Antonín Duras, narozený 11. 6. 1892 ve Slaném, které bylo i jeho domovskou obcí. K 28. pěšího pluku nastoupil presenční službu roku 1913 a pokračoval v ní po vypuknutí války. Jako vojín tohoto pluku byl 17. 2. 1915 zajat v Karpatech. V Taškentu podepsal přihlášku do ruských legií, kam byl v hodnosti vojína zařazen 24. 6. 1916 do 1. střeleckého pluku, později povýšen na desátníka a přeložen k symfonickému orchestru. V září 1917 se v Kijevě oženil s Annou Fenclovou. Do vlasti byl evakuován XXI. transportem na lodi Titan, demobilizován k 22. 9. 1920, bydlel ve Slaném, v Lázeňské ulici č. 240 (VÚA, doklady k odpovědi Čj. 3080/2011-2111, ze dne 2. 12. 2011). 36 Na počátku války byl velitelem II. praporu podplukovník Brunfaut a velitelem 6. roty hejtman Brejcha (viz elektronická informace historika Josefa Fučíka ze dne 19. 11. 2011, archiv autora). Alexander de Brunfaut (31. 1. 1861–27. 11. 1934) byl k 1. 11. 1917 (30. 12. 1917) povýšen na generálmajora a 1. 1. 1919 pensionován. Viz Schmidt-Brentano, str. 23. 37 Ona 15. rota se nacházela u IV. praporu; na počátku války velel rotě hejtman Quitta, praporu plukovník Merten (viz elektronická informace historika Josefa Fučíka ze dne 14. 11. 2011, archiv autora). Eduard Edler von Mert(e)n (Eduard šlechtic z Mertenů, 4. 8. 1860–17. 5. 1933) byl k 1. 8. 1917 (23. 8. 17) povýšen na generálmajora a 1. 1. 1919 pensionován. Viz Schmidt-Brentano, str. 118.


78

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

DrazĂ­! SedĂ­me pohromadÄ›: Pepa, jĂĄ, VĂĄclav VinaĹ™ickĂ˝ 38 a VojtÄ›ch Dvořåk 39 v mĂŠm pokoji v KlicperovÄ› ul.29. PĹ™iĹĄli jsme do kasĂĄren v Brusce a tam nĂĄs poslali do karlĂ­nskĂ˝ch kasĂĄren, kam nĂĄs vĹĄak nechtÄ›li, tak jsme se rozhodli ject do bytu ke mnÄ›, kde budeme spĂĄti. ZĂ­tra jedeme do kasĂĄren. S pozdravem na VĂĄs a hleÄ?te sebe opanovati a zĂĄlibu v prĂĄci a duĹĄevnĂ­m klidu nalĂŠzti. S pozdravem FrantiĹĄek Duras Jos V DĹŻras V. Dvořåk DalĹĄĂ­ dopis, odeslanĂ˝ rodiÄ?ĹŻm s razĂ­tkem VrĹĄovice (datum neÄ?itelnĂŠ) v lĂ­Ä?enĂ­ pokraÄ?uje: DrazĂ­! V pĂĄtek 31. Ä?ervence spal jsem ve svĂŠm bytÄ› na Vinohradech, pĹ™iĹĄel tam Pepa a VojtÄ›ch Dvořåk. Musel jsem do kasĂĄren v 9 hod. tak ĹĄli se mnou. V sobotu Pepa odjel s druhĂ˝m bataillonem, prĂ˝ do jiĹžnĂ­ch Uher, jinak nic se nevĂ­. JĂĄ byl u 15. kompagnie a mÄ›l jsem jĂ­tĂ­ v nedÄ›li do Kobylis stříleti do vojenskĂŠ stĹ™elnice. Byl jsem ale pĹ™eloĹžen do nemocnice kasĂĄrnĂ­ tzv. marodezimmer coje to, to vĂ­ svatĂ­. Jak tam budu dlouho, to nevĂ­m, ale as budu u sanity. 38

JednĂĄ se o VĂĄclava Durase, narozenĂŠho 18. 9. 1884, rolnĂ­ka a hostinskĂŠho ve VinaĹ™icĂ­ch a otce 2 dÄ›tĂ­. Vojnu absolvoval v letech 1905–1906 u 28. pěťího pluku, ke kterĂŠmu opÄ›t dne 28. 7. 1914 nastoupil v hodnosti vojĂ­na. BÄ›hem vĂĄleÄ?nĂ˝ch udĂĄlostĂ­ byl zranÄ›n stĹ™elou do pravĂŠ ruky a lĂŠÄ?en ve vĂ­deĹˆskĂŠ Nemocnici MilosrdnĂ˝ch sester (viz ZprĂĄvy o ranÄ›nĂ˝ch a nemocnĂ˝ch Nr. 213 vydanĂŠ SpoleÄ?nou ĂşstĹ™ednĂ­ prĹŻkaznĂ­ kancelåří dne 14. 1. 1915, str.13 – Duras Wenzel, Inft., IR. Nr.28, 4.Komp., Winaric, BĂśhmen, 1884, SchuĂ&#x; i.d. r. Hand, Spital d. Barmh. Schwestern in Wien, VI.), nĂĄslednÄ› (duben–Ä?erven 1915) jako kuchaĹ™ u nĂĄhradnĂ­ho praporu 28. p. pl v Szegedu. Dne 13. 2. 1916 byl uvolnÄ›n jako strojnĂ­k pro zemÄ›dÄ›lskĂŠ prĂĄce na rodinnĂŠm statku do 30. 4. a opÄ›t od 11. 5. 1916 do 31. 8. Dne 1. 4. 1917 byl z vojenskĂŠ sluĹžby uvolnÄ›n ze zemÄ›dÄ›lskĂ˝ch dĹŻvodĹŻ natrvalo (VĂšA, doklady k odpovÄ›di ÄŒj. 2911/20112111, ze dne 15. 11. 2011 a archiv autora). KdyĹž VĂĄclav Duras pĹ™edal hospodĂĄĹ™stvĂ­ ve VinaĹ™icĂ­ch, kde v areĂĄlu statku provozoval jeĹĄtÄ› biograf a prosperujĂ­cĂ­ hostinec „U PĹ™emysla“ synovi FrantiĹĄkovi, pĹ™estÄ›hovali se s manĹželkou BoĹženou (rozenou ÄŒulĂ­kovou z Minic) „na vejminÄ›k“ k dceĹ™i Jarmile, provdanĂŠ HoĹ™ejĹĄĂ­, do Otrub u SlanĂŠho. Zde takĂŠ 11. 3. 1943 zemĹ™el a je pochovĂĄn na hĹ™bitovÄ› v LidicĂ­ch u Otrub (SlanĂ˝-Otruby). 39 VojtÄ›ch Dvořåk, narozenĂ˝ 27. 6. 1884, Saky (Pchery-Saky), mlynĂĄĹ™. Vojnu absolvoval v letech 1905–1906 u 28. pěťího pluku, ke kterĂŠmu opÄ›t dne 28. 7. 1914 nastoupil jako vojĂ­n. Dne 10. 12. 1914 byl zajat u obce Bochnik a odeslĂĄn do zajateckĂŠho tĂĄbora v carskĂŠm Rusku, kde v Omsku 31. 7. 1918 vstoupil do Ä?s. legiĂ­. ZaĹ™azen jako telefonista do 1. zĂĄloĹžnĂ­ho pluku ruskĂ˝ch legiĂ­ v hodnosti stĹ™elce (vojĂ­na). RĂĄno kolem pĹŻl tĹ™etĂ­ 22. 12. 1918 byl pĹ™i neĂşspěťnĂŠm bolĹĄevickĂŠm povstĂĄnĂ­ zastĹ™elen v kancelĂĄĹ™i III. zajateckĂŠho tĂĄbora v Omsku, kde konal sluĹžbu dozorÄ?Ă­ho. PohĹ™ben 25. 12. 1918 na mÄ›stskĂŠm hĹ™bitovÄ› v Omsku (VĂšA, doklady k odpovÄ›dĂ­m ÄŒj. 3080/2011-2111, ze dne 2. 12. 2011 a ÄŒj. 3274/2011-2111, ze dne 11. 1. 2012).


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

79

Uklidněte se a hleďte nabýti jistoty a důvěry v sebe v práci, a vědomí vykonané své povinnosti. Jak sklízíte? Slyšel jsem, že budete míti šafáře p. Černého ze Střebichovic. Jak to dopadlo s kobylou? Pozor dejte na podvodníky obcházející kvůli vkladům a nikomu nevěřte, vše nechte jak je. S pozdravem na všechny František Jsem v kasárnách ve Vršovicích, kamž jsme z Karlína přešli. Poslední dopis před odjezdem na frontu odesílá 7. srpna z Buštěhradu, už jako jednoroční dobrovolník medik, 15. roty 28. pěšího pluku:40 Drazí! Jsem dnes v Buštěhradě, ráno jsme vyšli v 5 hodin ráno z kasáren ve Vršovicích a prošli jsme Prahu a táhli k Buštěhradu, kdež zítra budou stříleti ostrými do šajby. Já povezu zítra nemocné z Buštěhradu do Garnisonní nemocnice do Prahy. Co Vy děláte? Jak sklízíte? Máte zprávy od Pepy? Mluvím často s Pepou Přítockých. Jste zdrávi? Jen klid a rozvahu zachovejte, v práci hledejte duševní útěchu ať už s námi to dopadne jak chce. Mračí se ze všech stran ale snad ještě není nejhůř. Proto jen klidně. S pozdravem František Pak už následují pohledy domů,41 mapující trasu přesunu na frontu: V neděli dnes sedali jsme v Bubnech a jedeme Kolínem kam neznámo. Jsem zdráv, přidělen k sanitnímu oddílu.42 Pokračujeme v jízdě Olomoucí. Noc ve vagonu příjemná, každý bataillon jede zvlášť. Jedeme do Haliče. Nyní čekáme chvíli v Olomouci.43 Pokračujeme v jízdě severní Moravou a Slezskem. Ruchu všude plno. V severní Moravě mají ještě ovsy na poli, vysoká poloha.44

40 Adresát Ctěný pán p.Duras Jan rolník Humny P. p.Pchery. Odesílatel Jed. dob. M. Duras F. 15 komp. Pěší pluk No 28. Vršovice. Razítko Buštěhrad 7. 8 . 1914 41 Adresátem je vždy: Duras Jan rolník Humny P. p. Pchery u Kladna 42 Razítko Kolín 9. 8. 1914, rukou psáno E. F. M. Duras I.R. No 28 Comp. 15 43 Razítko Olomouc 10. 8. 1914, rukou psáno K. u. k. Feldpost 44 Razítko Oderberg/Bohumín 10. 8. 1914, rukou psáno K. u. k. Post, Pondělí večer 10/VIII.14.


80

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Korespondence pokraÄ?uje dvÄ›ma lĂ­stky polnĂ­ poĹĄty, odkazujĂ­cĂ­mi jiĹž na K. u K. Feldpostamt 64: 45 DrazĂ­! ÄŒekĂĄm od VĂĄs psanĂ­ a Vy nic, poĹĄlete buÄ? lĂ­stek korrespod. Neb psanĂ­ otevĹ™enĂŠ frankovanĂŠ pod adresou: E.F.Med. Duras Fr. Inf.Reg. 28 Comp. 15 Feldpostamt 64 VypiĹĄte vĹĄe, i zda VĂĄm Pepa psal. SĂĄm jsem zdrĂĄv, nĂĄlada dobrĂĄ. HojnÄ› kollegĹŻ slouŞí se mnou. PiĹĄte mi pravidelnÄ› jednou za tĂ˝den, vĹždy v nedÄ›li stĂĄle pod hornĂ­ adresou. S pozdravem FrantiĹĄek DrazĂ­! Po dlouhĂŠ cestÄ› jsme ubytovĂĄni v chudĂŠm kraji, obilĂ­ zde skrovnĂŠ, bĂ­da velkĂĄ, lidĂŠ v chatĂĄch doĹĄkovĂ˝ch zvyklĂ­ ĹĄpĂ­nÄ›, nepořådku. Jsem zdrĂĄv, mĂ­sto kde jsme nelze jmenovati z ohledĹŻ vojenskĂ˝ch, taktĂŠĹž datum dopisu. PiĹĄte mi ihned, adresa na mne jest na druhĂŠ stranÄ› coĹž vĹĄe vÄ›rnÄ› vypiĹĄte, tĂŠĹž o Pepovi mi napiĹĄte. S pozdravem FrantiĹĄek Je otĂĄzkou, jak rodiÄ?e FrantiĹĄkovo psanĂ­ pochopili, neboĹĽ Josefovi v dopise tlumoÄ?ili: Bratr pĂ­ĹĄe, Ĺže je v chudĂŠm kraji, kde je plno ĹĄpĂ­ny a nepořådek. Ani nevĂ­, jak se ten kraj jmenuje46. Kraj se jmenoval HaliÄ? a 28. pěťí pluk (resp. jeho 3 prapory, velitel plukovnĂ­k Ferdinand Sedlaczek)47 zde byl spolu s 59. pěťím plukem zaĹ™azen v rĂĄmci 5. pěťí brigĂĄdy (velitel generĂĄlmajor Joseph Schneider von Manns-Au)48 3. pěťí 45

ObÄ› Feldpostkorrespondenzkarte s razĂ­tkem K. u K. Infanterie Regiment Victor Emanuell III KĂśnig von Italien Nr. 28, odesĂ­latel E.F.Med. Duras Fr. Inf. Reg. 28 Comp. 15; druhĂ˝ lĂ­stek orazĂ­tkovĂĄn K. u K. Feldpostamt 64, 17. VIII. 14. 46 Feldpostkorrespondenzkarte s razĂ­tkem Pchery 23/8/1914, adresĂĄt Infanterist Josef DĹŻras, ir. Nr.28, 6 komp., Feldpostamt 33. DĂĄle v textu citovĂĄno v plnĂŠm znÄ›nĂ­. 47 Ferdinand Sedlaczek (27. 10. 1859–5. 1. 1925) byl k 14. 1. 1918 s ĂşÄ?innostĂ­ od 1. 9. 1915 (27. 8. 1915) povýťen na generĂĄlmajora a 1. 1. 1919 pensionovĂĄn. Viz Schmidt-Brentano, str. 171. 48 Josef Maria Ferdinand Karl Schneider Edler von Manns-Au, (Schneider ĹĄlechtic z Manns-AuĹŻ, 2. 2. 1865 Ĺ tĂ˝rskĂ˝ Hradec–3. 2. 1945 Ĺ tĂ˝rskĂ˝ Hradec), byl na generĂĄlmajora povýťen k 31. 10. 1912, na polnĂ­ho podmarĹĄĂĄlka povýťen k 1. 9. 1915 (22. 8. 1915) a 1. 1. 1919 pensionovĂĄn. K 31. 10. 1940 mu byla pĹ™iznĂĄna hodnost nÄ›meckĂŠho generĂĄla pÄ›choty Wehrmachtu. Viz Schmidt-Brentano, str. 165


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

81

divize49 (velitel polní podmaršálek Joseph Roth) ve XIV. sboru (velitel generál pěchoty arcivévoda Josef Ferdinand) 3. armády (velitel generál jezdectva rytíř Rudolf von Brudermann).50 Svůj bojový křest zde 28. pluk prodělal 28. srpna 1914, kdy se zapojil do bitvy u Komarówa. Druhý den ráno vytlačil nepřítele z Hulczi a Chochlówa, a to za cenu vlastních ztrát 1 padlého, 59 raněných a 39 nezvěstných. O den později, v pátém dni tzv. „komarówské bitvy“, se pluk zapojil do krvavých bojů o Poturzyn, ležící mimo hranice habsburské monarchie na území tehdejšího ruského Polska.51 Josefova korespondence domů je ve srovnání s bratrem lakoničtější a gramaticky těžkopádnější. Po rozloučení s bratrem, o kterém rodiče informoval František, následují Josefovy pohledy z Kolína (Zasílám spomínku scesty přes Kolín. Pozdravuji Vás všechny, dosud se máme dobře. Zasílá Syn Josef Důras)52, Chocně (zde poprvé uvádí adresu Infanterist Josef Důras, ir Nr 28, 6 komp., Feldpostamt 9453)54, Hrušovan u Židlochovic55 a Gänserndorfu56 (Milí Rodiče! Dne 3/757 dopoledne sme přijeli do Prešpurku, kde sme viděli našeho Nástupce,58 jedeme dál. Přijmete srdečný pozdrav a vřelá políbení od syna vašeho Josefa). Pak následují 3 korespondenční lístky polní pošty, které rodičům příliš informací neposkytly. První59 konstatoval … Mám se dobře, sme na jihu. Poslední60 a http://forum.axishistory.com/viewtopic.php?f=26&t=24465&start=15 49 Polním poštovním úřadem 3. pěší divize v Haliči byl K. u K. Feldpostamt 64. 50 Viz http://www.austro-hungarian-army.co.uk/oobgalic.htm#3rdarmy 51 Josef Fučík: Osmadvacátníci. Spor o českého vojáka Velké války 1914–1918. Mladá fronta, Praha 2006, str. 55–57. 52 Razítko Kolín 2 1. 8. 1914, rukou připsáno Porto prosté. 53 K. u K. Feldpostamt 94 byl tehdy polním poštovním úřadem pro 19. pěší divizi v Haliči; II. prapor 28. pluku však spadal pod 9. pěší divizi, správně by tedy na lístku mělo být K. u K. Feldpostamt 33. 54 Razítko Choceň 2. 8. 1914, rukou připsáno Porto prosté. 55 Razítko Hrušovany u Židlochovic 2. 8. 1914, odesílatel Infanterist Josef Důras, ir Nr 28, 6 komp., Feldpostamt 94. 56 Gänserndorf leží v Dolních Rakousech asi 20 km severovýchodně od Vídně na Moravském poli a s Vídní je spojen rakouskou severní dráhou „Nordbahn“. 57 Zde se jedná o chybu, správné datum má být 3. 8. 1914; chybé uvedení července místo srpna se v Josefově korespondenci z počátku války několikrát opakuje. 58 Šlo o arcivévodu Karla, pozdějšího císaře Karla I. (1887–1922); papežem Janem Pavlem II. byl 3. října 2004 v Římě prohlášen za blahoslaveného. V srpnu 1914 byl přidělen k vrchnímu velení c. a k. armády v Těšíně. 59 Feldpostkorrespondenzkarte s razítkem K. u K. Militär – Stations–Commando zu Bjelina. Město Bjelina leželo v severovýchodním cípu Bosny a Hercegoviny, necelých 10 km od hranice se Srbskem, kterou tvořila řeka Drina. Na pobyt vojáků od 28. pěšího pluku ve zdejším vojenském táboře vzpomíná i Egon Ervín Kisch, tehdejší desátník c. a k. pěšího pluku č. 11. Viz E. E. Kisch: Vojákem pražského sboru. Nakladatelství politické literatury, Praha 1965, str. 22. 60 Zde poprvé je u Feldpostkorrespondenzkarte správně napsán Feldpostamt 33 a přidáno kulaté razítko


82

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

se pĹ™edevĹĄĂ­m zajĂ­mĂĄ o FrantiĹĄka: ‌ Sem dosud zdrĂĄv a snad pĂĄn Buh dĂĄ Ĺže se zase sejdem. PiĹĄte mi jak se vy mĂĄte, jestli ste zdrĂĄvi. Kde je bratr. ‌ . RodiÄ?e odpovĂ­dajĂ­ Josefovi 23. srpna61: MilĂ˝ synu! PĹ™ijmi od nĂĄs srdeÄ?nĂ˝ pozdrav a polibenĂ­. Jsme vĹĄichni zdrĂĄvi. MĂĄk jsme jiĹž sklidili. Bratr pĂ­ĹĄe, Ĺže je v chudĂŠm kraji, kde je plno ĹĄpĂ­ny a nepořådek. Ani nevĂ­, jak se ten kraj jmenuje. Pepa luĹžeckĂ˝62 je u nĂĄs. JeĹĄtÄ› jednou TÄ› zdravĂ­ Tvoji rodiÄ?e. Josef DĹŻras byl na srbskĂŠ frontÄ› v 2. praporu 28. pěťího pluku, zaĹ™azenĂŠm v 18. pěťí brigĂĄdÄ›63 (velitel plukovnĂ­k Joseph Mayrhofer von GrĂźnbĂźhel)64 9. pěťí divize65 (velitel polnĂ­ podmarĹĄĂĄlek Viktor von Scheuchenstuel)66 v VIII. sboru (velitel generĂĄl jezdectva Artur, svobodnĂ˝ pĂĄn Giesl von Gieslingen) 5. armĂĄdy (velitel generĂĄl pÄ›choty rytĂ­Ĺ™ Liborius von Frank).67 Tato armĂĄda mÄ›la vymezeny nĂĄstupovĂŠ prostory proti Srbsku od soutoku Ĺ™ek SĂĄvy a Driny aĹž po mÄ›sto Zvornik, plĂĄnovanĂ˝m cĂ­lem bylo dobytĂ­ BÄ›lehradu. JejĂ­ VIII. sbor68 mÄ›l ĂştoÄ?it v prostoru vymezenĂŠm mÄ›sty BrÄ?ko a Bjelina, kde mÄ›l pĹ™ekroÄ?it Drinu a zaĂştoÄ?it severnÄ› od srbskĂŠ LjeĹĄnice. Tento sbor, resp. jeho pěťí pluky Ä?. 91 a 102, tvoĹ™ily Ä?elo Ăştoku, kterĂ˝ zaÄ?al 12. srpna rĂĄno. SilnĂ˝ odpor nepřítele vĹĄak zbrzdil plĂĄnovanĂ˝ postup69, a tak se jednotky 18. pěťí brigĂĄdy do Ăştoku na vĂ˝chodnĂ­ bĹ™eh Ĺ™eky Driny zapojily aĹž kolem pĂĄtĂŠ hodiny odpoledne a v dalĹĄĂ­ch dnech ĂştoÄ?ily smÄ›rem na srbskĂŠ mÄ›sto LjeĹĄnica. PĂĄtĂ˝ den po zahĂĄjenĂ­ Ăştoku vĹĄak pĹ™eĹĄla srbskĂĄ armĂĄda do protiofenzĂ­vy, kterĂĄ postupnÄ› donutila

2. polnĂ­ho praporu 28. pěťího pluku, chybnÄ› vĹĄak uvedeno datum 15. 7. 1914 (sprĂĄvnÄ› 15. 8.). 61 Feldpostkorrespondenzkarte s razĂ­tkem Pchery 23/8/1914, adresĂĄt Infanterist Josef DĹŻras, ir. Nr.28, 6 komp., Feldpostamt 33. 62 Jde o Josefa ÄŒernĂŠho z LuĹžeckĂŠho mlĂ˝na, jednoho z příbuznĂ˝ch rodiny DurasĹŻ. Viz poznĂĄmka Ä?. 24 a 76. 63 SpoleÄ?nÄ› s 11. a 73. pěťím plukem. 64 Josef Mayrhofer von GrĂźnbĂźhel (24. 2. 1857–5. 5. 1929) byl po vypuknutĂ­ vĂĄlky 1. 8. 1914 povýťen na generĂĄlmajora (s ĂşÄ?innostĂ­ k 20. 8. 1914) a 1. 3. 1918 jmenovĂĄn titulĂĄrnĂ­m polnĂ­m podmarĹĄĂĄlkem. Viz Schmidt-Brentano, str. 116. 65 Tu tvoĹ™ila 17. pěťí brigĂĄda (91. a 102. pěťí pluk), 18. pěťí brigĂĄda, 9. brigĂĄda polnĂ­ho dÄ›lostĹ™electva a 2 eskadrony (Ä?. 2 a 5) dragounskĂŠho pluku Ä?. 14. Viz http://www.austro-hungarian-army.co.uk/serbia.htm 66 Viktor hrabÄ› von Scheuchenstuel (10. 5. 1857–17. 4. 1938) byl povýťen na generĂĄlmajora 1. 11. 1907 (27. 10. 1907), na polnĂ­ho podmarĹĄĂĄlka 1. 11. 1911 (30. 10. 1911), na polnĂ­ho zbrojmistra 1. 5. 1915 (7. 5. 1915), na generĂĄlplukovnĂ­ka 1. 11. 1917 (16. 11. 1917) a 1. 12. 1918 pensionovĂĄn. Viz Schmidt-Brentano, str. 161. 67 Viz http://www.austro-hungarian-army.co.uk/serbia.htm 68 VelitelstvĂ­ VIII. sboru sĂ­dlilo v BjelinÄ› na radnici. Viz E. E. Kisch, str. 20. 69 Dle dobovĂ˝ch dokumentĹŻ a vzpomĂ­nek pamÄ›tnĂ­kĹŻ byly bĹ™ehy Ĺ™eky pokryty stovkami mrtvol a kusy roztrhanĂ˝ch tÄ›l, coĹž mÄ›lo na pĹ™echĂĄzejĂ­cĂ­ muĹžstvo velmi deprimujĂ­cĂ­ ĂşÄ?inek. Na jednom z ostrovĹŻ lemujĂ­cĂ­ch srbskĂ˝ bĹ™eh byla dÄ›lostĹ™eleckou palbou pobita i celĂĄ plukovnĂ­ kapela pěťího pluku Ä?.102 plnĂ­cĂ­ si zde svoji bojovou povinnost. Viz SedlĂĄÄ?ek.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

83

k ústupu z dobytého srbského území nejen 5. armádu, ale i ostatní rakousko-uherské síly.70 Porážka, ústup a velké ztráty znamenaly pro c. a k. vojáky těžký otřes. Jen u 9. pěší divize dosáhly celkové ztráty 9 000 mužů, 71 samotný II. prapor 28. pluku ztratil mezi 16.–18. srpnem 800 mužů, tzn. plných 50 % svého stavu.72 Josef se však rodičům o bojích vůbec nezmiňuje, když jim 22. 8. píše73: … Dosud sem zdráv. Pište mi jak se mate Vy jestli ste zdravi. Nenamahejte se, udržujte vše jen co musí být. Pište brzi jak se vede Františkovi. … Bůh dá že se zase sejdeme. Následující den jim píše znovu:74 Drazí Rodiče! Dne 24ho/8 dostal sem od Vás první psaní,75 které mně velice potěšilo. Požní už zajiste máte, nenamahejte se dělejte jen to co musite. Já se mám dosud dobře, jsem zdrav, jen časem si zastesknu podomově, a snad pán Buh dá že se zase všichni sejdem. Sem rád že tam nejste sami že ste si vzali ksobě tetičku Runsovou a Pepu z lužce.76 Pište mi brzi kde je František, a jak se má já mu dal adresu a ještě podnes sem od něj nic nedostal. Odepište hned. Zdraví Vás a líbá všechny syn Josef Důras. V literatuře, věnující se osudům II. praporu 28. pěšího pluku, se uvádí, že byl ze srbské fronty v druhé polovině srpna 1914 přesunut s 2. armádou 70

Do 23. 8. bylo srbské území od všech částí rakousko-uherské armády zcela osvobozeno. Viz Sedláček. Hlavní zkušeností vojáků z prvních střetnutí na srbské frontě byly strašlivé poznatky hrůz moderní války, na jejíž vedení nebyli vycvičeni ani připraveni. Nesmírně demoralizující účinky na ně měly velikost utrpěných ztrát, časté závady pušek, nedostatečné zásobování potravinami i municí, ale i sebeobětavost Srbů a jejich ruční granáty. Ty totiž nebyly před válkou v armádě monarchie zavedeny a vojáci proto neznali jeho účinky. V boji se neuměli řádně chovat ani důstojníci. Jejich zlatem vykládané výložky, lesklé pochvy šavlí a jiné demaskující prvky výstroje a zvyk neustále jezdit na koni a za útoku postupovat před svou jednotkou z nich totiž dělal jedinečný terč a srbští vojáci se na ně také s oblibou zaměřovali. A nejednalo se jen o důstojníky nižší. Za bojů 14. 8. padli například všichni velitelé praporů 11. pěšího pluku a 17. 8. padl i velitel 21. zeměbranecké divize generál Prziborsky. Celkové ztráty důstojnického sboru 11. pěšího pluku za první týden bojů dosáhly 71% (69 důstojníků a aspirantů – z toho 23 mrtvých)! Celkové ztráty rakouskouherské armády za první ofenzívy byly odhadnuté na asi 8 000 mrtvých, 30 000 raněných a nejméně 4 000 zajatých.Viz Sedláček. 72 Karel Pichlík: Přechod pražského 28. pěšího pluku do ruského zajetí 3. dubna 1915. Historie a vojenství 1959, č. 1, str. 59. 73 Feldpostkorrespondenzkarte s razítkem K. u K. Feldpostamt 33, 23.VIII.14, přidáno kulaté razítko 2. polního praporu 28. pěšího pluku. 74 Korespondenční lístek s razítkem K. u K. Feldpostamt 33, 23. VIII. 14, přidáno kulaté razítko 2. polního praporu 28. pěšího pluku, odesílatel Infanterist Josef Důras, Nr 28, 6 Komp, Feldpostamt 33. 75 Jedná se patrně o jedno ze dvou psaní, posílaných 5. 8. a 17. 8., o kterých se Josef později zmiňuje, ta však v dochované sbírce korenspondence nejsou k dispozici. Není pravděpodobné, že dopis, napsaný a odeslaný poštou ze Pcher 23. 8. 1914 by mohl Josef na frontu obdržet již o den později. 76 Jedná se o Josefa Černého, syna mlynáře z Lužce, který byl v roce 1915 též povolán do armády. Viz poznámka č. 24. 71


84

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

generĂĄla jĂ­zdy Eduarda von BĂśhm-Ermolliho do HaliÄ?e, kde opÄ›t pĹŻsobil odlouÄ?enÄ› od hlavnĂ­ch sil pluku. Nejprve zaĹ™azen do kombinovanĂŠ pěťí divize polnĂ­ho podmarĹĄĂĄlka Rudolfa von StĂśger – Steinera a pozdÄ›ji do 29. pěťí divize (velitel polnĂ­ podmarĹĄĂĄlek Eduard Zanantoni).77 Korespondence Josefa Durase s uvĂĄdÄ›nĂ˝m Ä?Ă­slem polnĂ­ poĹĄty 33, patřícĂ­m 9. pěťí divizi, pĹ™idĂĄno kulatĂŠ razĂ­tko 2. polnĂ­ho praporu 28. pěťího pluku a odesĂ­latel identiďŹ kovanĂ˝ jako Infanterist, Nr. 28, 6 Komp, Feldpostamt 33, vĹĄak Josefa Durase i jeho jednotku stĂĄle umĂ­sĹĽujĂ­ na srbskou frontu. Koncem srpna78 Josef opÄ›t pĂ­ĹĄe rodiÄ?ĹŻm: MilĂ˝ RodiÄ?e! ÄŒekĂĄm kaĹždĂŠho dne psanĂ­ od VĂĄs a od frantiĹĄka a nemohu se doÄ?kati sprĂĄvi. Od VĂĄs milovanĂ˝ rodiÄ?e dostĂĄvĂĄm druhĂŠ, jedno 5/8 posĂ­lanĂŠ a druhĂŠ 17/8 posĂ­lanĂŠ, coĹž je na tu vzdĂĄlenost od VĂĄs dosti sluĹĄnĂ˝. Od frantiĹĄka sem dosud nedostal Şådnou sprĂĄvu, pouze od vĂĄs, Ĺže jel pĹ™es Moravu a pĹ™es Slezko, a dal sem mu adresu na mne. JĂĄ bych mu jiĹž dĂĄvno psal ale neznĂĄm na nÄ›j adresu. VojtÄ›ch Dvořåk je zrovna takovĂ­. U celĂŠho cuku nemĂĄm ŞådnĂŠho znĂĄmĂŠho, popuze u 7. Kompanie je Alois Rus.79 VenouĹĄ DĹŻras v Praze se ode mne odtrh a od tĂŠ doby nevĂ­m, o nÄ›m. JĂĄ se mĂĄm dosud dobĹ™e a chvĂĄla pĂĄnu Bohu sem dosti zdrav. Pobyt mĂĄme vĹĄelijakĂ˝, pĹ™echĂĄzĂ­me, ze zahrady do zahrady, s kukuĹ™ice do kukuĹ™ice a tak to ĹživobytĂ­ tluÄ?em smutnÄ› den po dni. Dopis pak pokraÄ?uje otĂĄzkami na hospodaĹ™enĂ­ na statku, informacĂ­, Ĺže by chtÄ›l poslat domĹŻ nÄ›jakĂŠ penĂ­ze a obvyklĂ˝m srdeÄ?nĂ˝m pozdravem. DalĹĄĂ­ho dne pak skuteÄ?nÄ› posĂ­lĂĄ dopis domĹŻ, v nÄ›m ĂştrĹžek s razĂ­tkem80 a pĂ­ĹĄe mimo jinĂŠ, Ĺže se rozhodl poslat rodiÄ?ĹŻm 160 korun a 40 korun si nechat: MnÄ›l jsem celkem 200 K., coĹž mÄ› bilo v tÄ›ch konÄ?inĂĄch vĹŻbec nic platny. Proto se niÄ?eho nelekejte a penĂ­ze pĹ™ijmete. JĂĄ bych se o nÄ› musel zbyteÄ?nÄ› starat. Kdybych snad potĹ™eboval, tak buÄ?te bez starosti Ĺže bych si VĂĄm o nÄ› psal.81 77

NapĹ™. viz FuÄ?Ă­k, str. 49, Ä?i http://vojenstvi.cz/vasedotazy_80.htm Datum na dopise – 29. 8. 1914, razĂ­tko K. u K. Feldpostamt 33, 30. VIII. 14, pĹ™idĂĄno kulatĂŠ razĂ­tko 2. polnĂ­ho praporu 28. pěťího pluku. 79 Alois Rus, narozenĂ˝ 4. října 1888 v KokovicĂ­ch, přísluĹĄnĂ˝ tamtĂŠĹž, svobodnĂ˝ hutnĂ­k. NĂĄhradnĂ­ zĂĄloĹžnĂ­ pěťåk p. pl. 28. ZemĹ™el na ruskĂŠm bojiĹĄti 15. 3. 1915 v boji u Sekowa, pohĹ™ben tamtĂŠĹž u kostela (Kronika obce Pchery, Rok 1918 – Seznam padlĂ˝ch a nezvÄ›stnĂ˝ch, poloĹžka Ä?. 40, strana 44 a VĂšA, doklady k odpovÄ›di ÄŒj. 3080/2011-2111, ze dne 2. 12. 2011). 80 Dopis byl psĂĄn 30. 8. , stejnĂŠho data je i razĂ­tko na kuponu, dopis odeslĂĄn s razĂ­tkem K. u K. Feldpostamt 33, 31. VIII. 14, pĹ™idĂĄno kulatĂŠ razĂ­tko 2. polnĂ­ho praporu 28. pěťího pluku. 81 RodiÄ?e mu dÄ›kovali Feldpostkorrespondenzkarte s razĂ­tkem 6. 9. 14 ze Pcher: MylĂ˝ synu! SrdeÄ?nÄ› tÄ› zdravĂ­me a lĂ­bĂĄme. Jsme vĹĄichni zdrĂĄvi. PenĂ­ze jsme obdrĹželi 160 K. Těťí nĂĄs, Ĺže Ty jsi takĂŠ zdrĂĄv a mĂĄĹĄ se dobĹ™e. PĹ™ipravujeme k setĂ­. MĂĄme zde velkĂŠ sucho, takĹže ani jeĹĄtÄ› orat nemĹŻĹžeme. UÄ?Ă­me 3 krĂĄvy s tĂ­m volem tahat. Brambory jiĹž jsme vybrali. MĂĄk jsme dostali letos domĹŻ suchĂ˝. FrantiĹĄek TrĂ˝ba rukoval jiĹž a je u dragounĹŻ. FrantiĹĄek uĹž nepsal 3 tĂ˝dny. JeĹĄtÄ› jednou TÄ› zdravĂ­ a lĂ­bajĂ­ Tvoji rodiÄ?e. 78


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

85

V následujícím dopise (psaný dne 19 3./9. 14. posílaný 19 6/9 14.)82 se Josef trochu rozepisuje o situaci, ve které se spolu s jednotkou nacházel: Právě když sem začal psát psaní, opodál od 11ho pluku hrála hudba, kterou sem míval jak víte moc rád, ale dnes nás žádného nerozveselila. … Dne 4./9. odpoledne sme se vrátili z feldvachy do lákru, bysme si odpočinuli. … Dne 5.ho/9. sme oslavovali výtezství severní armády.83 Pak sme dostali rozkaz, že se zdržíme déle na místě, abysme upravili celty skrátka naše ložnice, což sme dělali půl dne. … V neděli dne 6ho/9 byli sme na polní mši, na které spívali od Nás lidi, píseň Tisíckrát pozdravujem Tebe.84 Po mši vrátili sme se do lákru, k nedělnímu odpočinku. V devět hodin přišle počta, na kterou nejen Já nýbrž celý cuk čeká, komu co přivezla. Mne náhodou nic ačkoliv čekám kolikátý den. Proto psaní ukončuji a zasílám Vám jej. Co se týče polohy je zde rovina oseté hlavně kukuřicí a pšenicí. Moc pozemků je ladem, neb porostlí křovinami a vonou trávou. … Tak co píše František ze severu? V odpovědi na korespondenční lístek polní pošty, poslaný ze Pcher od rodičů 6. 9., který obdržel o pět dní později, Josef druhý den odepisuje:85 Drazí Rodiče! Dne 11ho/9 jsem dostal lístek, který mne potěšil. Peníze ste v pořádku dostali, které sem Vám poslal. Tryb je ve staré Boleslavi u dragounu, Ant Důras je v Benešově.86 Já jsem dosud zdrav, marše děláme veliké a namahave. Cože František nic tak dlouho nepsal? Co píší jiný, kupř. Vojtěch Dvořák a jiny? Mluvil jsem zde s Kodýmem, co má Nedvědky ceru, který jsme si jeden druhému posteskli. Zde je taky sucho jako u Vás. Zatím z Bohem na shledanou. Zdraví Vás a líbá Josef Důras. Pište brzo. 82

Dopis byl odeslán s razítkem K. u K. Feldpostamt 33, 6. IX. 14, přidáno kulaté razítko 2. polního praporu 28. pěšího pluku. 83 V celé 9. pěší divizi byl v sobotu 5. 9. předčítán rozkaz jejího velitele polního podmaršálka Viktora von Scheuchenstuel, reagující na nedávné boje a informující mimo jiné, že z našeho velkého a pěkného úspěchu na severu připadá i našim vojskům na jihu značná zásluha (Viz Kisch, str. 77). Míněno patrně první vítězství c. a k. jednotek – v šestidenní bitvě u Komarówa, kde dobyly rakousko-uherské zbraně významného vítězství a donutily protivníka s velkými ztrátami k ústupu. Viz Sedláček. 84 Tuto mši hudbou doprovázela plukovní hudba 11. pěšího pluku. Jednalo se o její poslední vystoupení, neboť byla téhož dne rozpuštěna, nástroje odeslány do Písku a hudebníci převeleni mezi nosiče raněných. Viz Kisch, str. 78. 85 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 12. 9. a odeslaná s razítkem K. u K. Feldpostamt 33, 13. IX. 14, přidáno kulaté razítko 2. polního praporu 28. pěšího pluku. Odesílatel Jos Důras, 6. Komp Nr. 28. 86 Antonín Duras, narozený 1. 9. 1892 ve Pcherách (okres Slaný), které byly i jeho domovskou obcí, narukoval jako pěšák – jednoroční dobrovolník 24. srpna 1914 ke 102. pěšímu pluku, v roce 1916 byl přeložen ke 3. pluku císařských myslivců. Během své vojenské služby (15 měsíců v týle a 11 měsíců v zákopech – Karpaty a Jižní Tyroly) dosáhl hodnosti podporučíka. Dne 10. října 1916 byl na italské frontě zajat u Monte Pasubio. V dubnu 1918 vstoupil v hodnosti vojína do 32. pěšího pluku italských legií, následně povýšen na podporučíka a 30. 11. 1918 na poručíka. V hodnosti kapitána z legií odchází (započtena služba k 31. 12. 1919), následně jmenován důstojníkem z povolání a přeložen k četnictvu. Za svojí účast v legiích obdržel Československou revoluční medaili a italskou válečnou dekoraci (nastrino per fatiche di Guerra) (VÚA, doklady k odpovědi Čj. 3080/2011-2111, ze dne 2. 12. 2011).


86

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Ani slovo o tom, Ĺže se jeho jednotka v rĂĄmci 9. pěťí divize87 v prvnĂ­ch zĂĄĹ™ijovĂ˝ch dnech pĹ™ipravovala na druhou ofenzĂ­vu proti Srbsku88 a Ĺže on sĂĄm mĂĄ za sebou těŞkĂŠ boje. AĹž o tĂŠměř mÄ›sĂ­c pozdÄ›ji Josef Duras domĹŻ pĂ­ĹĄe: NĂĄĹĄ nejkrutÄ›jĹĄĂ­ boj poÄ?al 8. zåří89 a trval aĹž do 10. zåří, naÄ?eĹž bylo ĹˆĂĄkĂ˝ den pokoj. V noci z 8. na 9. 9. se totiĹž jednotky VIII. sboru pokusily pĹ™ekroÄ?it Ĺ™eku Drinu jiĹžnÄ› od jejĂ­ho ĂşstĂ­ do SĂĄvy:90 Hned od poÄ?ĂĄtku se nejtÄ›Şťí boje rozhoĹ™ely v mĂ­stÄ› Ăştoku VIII. armĂĄdnĂ­ho sboru, jehoĹž vojĂĄci, kteří o pĹ™ipravovanĂŠ akci pĹ™edem nevÄ›dÄ›li, byli v noci nĂĄhle vzbuzeni a zcela nepĹ™ipraveni vrĹženi vpĹ™ed. Velmi obtĂ­ĹžnĂŠ bylo uĹž samotnĂŠ pĹ™ekonĂĄnĂ­ Ĺ™eky, jejĂ­Ĺž hlavnĂ­ koryto mÄ›lo ĹĄĂ­Ĺ™ku 150–220 metrĹŻ, dosahovalo hloubky 6–8 metrĹŻ a navĂ­c se rozvÄ›tvovalo do Ä?etnĂ˝ch vedlejĹĄĂ­ch ramen a vytvĂĄĹ™elo mnoĹžstvĂ­ vÄ›tĹĄinou hustÄ› zarostlĂ˝ch ostrovĹŻ. Pro vojĂĄky pĹ™evĂĄĹženĂŠ na pontonech byl velmi nebezpeÄ?nĂ˝ uĹž sĂĄm deĹĄti rozvodnÄ›nĂ˝ prudkĂ˝ tok, vĂĄĹžnou pĹ™ekĂĄĹžkou se staly i aĹž 5 metrĹŻ vysokĂŠ srĂĄznĂŠ bĹ™ehy. Nedlouho po tom co se pĹ™es Ĺ™eku podaĹ™ilo pĹ™epravit prvnĂ­ jednotky, udeĹ™ila na nÄ› neÄ?ekanÄ› 1. MoravskĂĄ divize. V bojĂ­ch o narychlo vybudovanĂŠ pĹ™edmostĂ­ zakrĂĄtko vykrvĂĄcel 11. pěťí pluk urÄ?enĂ˝ k jeho obranÄ› a cĂ­saĹ™skĂŠ oddĂ­ly neschopnĂŠ odolat srbskĂŠmu nĂĄporu musely zatroubit k Ăşstupu. NejkatastrofĂĄlnÄ›jĹĄĂ­ bylo, Ĺže přímo za jejich zĂĄdy se valila rozbouĹ™enĂĄ Ĺ™eka a ustoupit proto nebylo kam. Vypukla panika, strachem ĹĄĂ­lenĂ­ vojĂĄci zahazovali puĹĄky a drali se ke bĹ™ehu, kde nemilosrdnÄ› zĂĄpasili o mĂ­sto v pontonech, kterĂ˝ch byl nedostatek. NÄ›kolik zoufalcĹŻ se pokouĹĄelo Ĺ™eku pĹ™eplavat, Ĺ™adu vojĂĄkĹŻ do proudu srazila bezhlavĂĄ masa prchajĂ­cĂ­ch, Ä?ĂĄst pĹ™eplnÄ›nĂ˝ch pontonĹŻ se pĹ™evrhlo i s uprchlĂ­ky. TemnÄ› huÄ?Ă­cĂ­ proud byl zakrĂĄtko plnĂ˝ muŞů zoufale zĂĄpolĂ­cĂ­ch o holĂ˝ Ĺživot, spĂĄsnĂŠho protÄ›jĹĄĂ­ho bĹ™ehu ale dosĂĄhl jen zlomek z nich. ZtrĂĄty z ani ne dvoudennĂ­ho boje byly straĹĄlivĂŠ – vĹždyĹĽ jen utonulĂ˝ch bylo nÄ›kolik tisĂ­c! NejkrutÄ›ji byla postiĹžena 9. pěťí divize, jejĂ­Ĺž pluky si vzpomĂ­nku na dÄ›sivou katastrofu uchovaly ve smutnĂ˝ch pĂ­snĂ­ch. Vzhledem ke ztrĂĄtĂĄm a naprostĂŠ demoralizaci (DesĂ­tky muŞů volily radÄ›ji zranÄ›nĂ­ vlastnĂ­ rukou neĹž by zĹŻstali v prvnĂ­ linii. Případy sebepoĹĄkozovĂĄnĂ­ se rozmohly natolik, Ĺže bylo nutnĂŠ pĹ™istoupit k jejich posuzovĂĄnĂ­ podle stannĂŠho prĂĄva.) byl VIII. armĂĄdnĂ­ sbor prozatĂ­m zanechĂĄn 87 StĂĄle spolu s 21. zemÄ›braneckou divizĂ­ jako souÄ?ĂĄst VIII. sboru 5. armĂĄdy, kterĂĄ mÄ›la poutat sĂ­ly nepřítele na severnĂ­m Ăşseku Driny. Viz SedlĂĄÄ?ek. 88 Na zaÄ?ĂĄtku zåří 1914 byly rakousko-uherskĂŠ sĂ­ly na srbskĂŠ frontÄ› pĹ™eskupeny a 9. pěťí divize se pĹ™esunula na zĂĄpadnĂ­ bĹ™eh Driny do prostoru RaÄ?a – MedjaĹĄi. Dne 6. zåří nastala zmÄ›na ve velenĂ­ 18. pěťí brigĂĄdy, kterĂŠ pĹ™evzal dosavadnĂ­ velitel 102. pěťího pluku plukovnĂ­k Hugo Kronberger. Viz http:// hynek.domalip.sweb.cz//ir102.html 89 To potvrzuje i Kisch, str. 81, kterĂ˝ na dopoledne 8. zåří vzpomĂ­nĂĄ: Kolem nĂĄs nosĂ­ na nosĂ­tkĂĄch ranÄ›nĂŠ a umĂ­rajĂ­cĂ­ od stodruhĂŠho a osmadvacĂĄtĂŠho, jinĂŠ podpĂ­rajĂ­ v chĹŻzi, nÄ›kteří jdou sami s rukou v obvazu. ÄŒtyĹ™spĹ™eĹžnĂ­ sanitnĂ­ vozy od zdravotnĂ­ho stanoviĹĄtÄ› 9 pro pÄ›chotu jedou prĂĄzdnĂŠ vpĹ™ed a vracejĂ­ se plnĂŠ. Proud ranÄ›nĂ˝ch, kteří se belhajĂ­ pěťky se tĂ­m nemenĹĄĂ­. Z masa vyÄ?nĂ­vajĂ­ stĹ™elami roztříťtÄ›nĂŠ kosti, z tvåří visĂ­ kusy kĹŻĹže, blĹŻza, plĂĄĹĄĹĽ, obvazy jsou prosĂĄklĂŠ jedinĂ˝m barvivem: krvĂ­. 90 9. pěťí divize mÄ›la Drinu pĹ™ekroÄ?it u RaÄ?e, vlevo od nĂ­ 21. zemÄ›braneckĂĄ pěťí divize, napravo 36. pěťí divize. Ta vĹĄak, vzhledem k silnĂŠmu srbskĂŠmu odporu, Ĺ™eku vĹŻbec nedokĂĄzala pĹ™ekroÄ?it. Viz Kisch 97–98.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

87

na vlastním břehu s rozkazem vázat síly nepřítele demonstracemi, k ofenzivním akcím měl být použit až později.91 Části VIII. sboru začaly Drinu opět přecházet až 13. září, významnějších úspěchů však na tomto úseku fronty dosaženo nebylo. Hlavní tíhu bojů nesla 21. zeměbranecká divize, která zahájila postup do Srbska přes poloostrov Parašnici. 9. pěší divize zaútočila ve středu 16. září v prostoru Rače,92 kde se 102. pěšímu pluku podařilo překonat řeku Drinu přes pontonový most a postupovat dále směrem k Crna Baře.93 Josefova jednotka byla přes řeku převážena v pontonech a on sám byl při útoku praporu za Drinou nedaleko od vsi Salaše raněn do nohy.94 Tuto informaci však rodičům v dopise z 20. 9.95 nezmínil: Milí Rodiče! Přijme Te odemne srdečný pozdrav. Dne 12 ho/9 sem Vám psal naposled nini píši až 20 ho/9 ho což je dost pozdě. Jak Vám vždycky píši tak i dnes Vám dávám vjedet, že se mám dost ucházejíc a jsem dost zdrav. Jsem trochu churaví, protomne dali do nemocnice. Není to zlí zakrátky čas dá pán Bůh že zase budu chlapík. Nepište mi až Vám napíši zase delší psaní. Zatím z Bohem na shledanou. Přijme Te srdečný pozdrav a vřelé polibeni Josef Důras O týden později Josef upřesňuje, kde se nachází: Jsem v Uherském městě v Csaktornije,96 čte se: Čakovice. Jeto město veliké sme v Měšťanské škole. … Sme zde tří češí pohromadě, vječina je tu Chorvátů a Maďarů. … Abych se zmínil o mé noze, chvílema mne bolí ale není to tak zlé. Doktor je zde čech pašák člověk pochází z Prahy. Následuje popis, jak jsou na něj jako zraněného vojáka někteří místní obyvatelé milí a zvou ho na jídlo. Žádá též z domova o poslání 60 korun a zasílá svojí nynější adresu do Záložní nemocnice, pokoj č. 6.97 Krátce poté pak následuje pohled s obrázkem průmyslové cihelny a popiskem Ziegelei „Morandini Bálint“ Téglagyára Csákrotnya, psaný i poslaný 28. 9. 91

Viz Sedláček; boje popisuje též Kisch, str. 80–98 či http://hynek.domalip.sweb.cz//ir102.html Ranní útok tohoto dne popisuje z pohledu pěšáka 11. pluku Kisch, str. 105–106. 93 Viz http://hynek.domalip.sweb.cz//ir102.html 94 Viz též Seznam ztrát Nr. 76 vydaný c. a k. ministerstvem vojenství dne 9. 12. 1914, str. 11–Duras Josef, ResInft., IR. Nr.28, 6.Komp., Böhmen, Schlan, Pcher, 1889, verw. 95 Dopis s ručně napsaným Feldpost a razítkem Hadtár Postahivatal 81 25. Sep. 1914 a K. u K. 5. Armeeetappenkomando. Odesílatel Josef Důras, Nr 28 6 Komp. Hadtáp-postahivatal 81 byl etapním poštovním úřadem velitelství 5. armády. 96 Jedná se o město Čakovec (maďarsky Csákrotnya, německy Tschakturn), ležící nyní v severním Chorvatsku mezi řekami Murou a Drávou, u hranic se Slovinskem a Maďarskem. 97 Dopis s razítkem Csákrotnya 28. Sep. 1914, modrým razítkem Militärpflege (další modré kulaté razítko je nečitelné). 92


88

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

a pohled srbskĂŠho kostela v BjelinÄ›, poslanĂ˝ 1. 10. (‌ PosĂ­lĂĄm VĂĄm pohled z BÄ›liny,98 kterĂ˝ jiĹž nosĂ­m mÄ›sĂ­c v kapse a nemoch jsem VĂĄm ho poslati. MÄ›sto je krĂĄsnĂŠ, jak je vidÄ›t na pohlednici ale vnitĹ™ek je zanedbalĂ˝, velikĂ˝ nepořådek. ‌). Pak nĂĄsleduje lĂ­stek polnĂ­ poĹĄty, ve kterĂŠm se Josef trochu rozepisuje o svĂŠ cestÄ› z fronty:99 ZajistĂŠ ste dostaly ze dne 20/9 psanĂ­ v kterĂŠm byl dost smutnĂ˝ obsah. Dne 24/9 jsem byl naloĹžen v BrÄ?ce do vlaku a 25/9 veÄ?er pĹ™ijel sem do Csaktornije v Chorvatsku Uhry. ZranÄ›nĂ­ nenĂ­ tak velikĂ˝, jenom Ĺže budu delĹĄĂ­ Ä?as kulhat. Teprve v dopise, kterĂ˝ psal 2. 10. v ZĂĄloĹžnĂ­ nemocnici v ÄŒakovci,100 popisuje koneÄ?nÄ› situaci kolem svĂŠho zranÄ›nĂ­ podrobnÄ› a nezvykle otevĹ™enÄ›: MilĂ­ RodiÄ?e! JiĹž od stĹ™edy kaĹždĂ˝ den Ä?ekĂĄm od VĂĄs nÄ›jakĂŠ psanĂ­ ale porad marnÄ›. Sou mi zde dlouhĂŠ dni, sedim celĂ­ den na posteli a pĹ™emĂ­ĹĄlim o domovÄ›. DostĂĄ VĂĄm kaĹždĂ˝ den noviny a sice NĂĄrodnĂ­ listy, kterĂŠ jiĹž nechci ani Ä?Ă­st, ponivadĹž pĂ­ĹĄĂ­ samĂŠ blbiny. RĂĄd bych VĂĄm psal a jiĹž nevĂ­m ani co, tak jsem se rozhod, Ĺže VĂĄm napĂ­ĹĄi celej postup mĂŠ cesty. NĂĄĹĄ nejkrutÄ›jĹĄĂ­ boj poÄ?al 8. zåří a trval aĹž do 10. zåří, naÄ?eĹž bylo ĹˆĂĄkĂ˝ den pokoj. Dne 16. zåří jsme zaÄ?li novĂ­ boj, v kterĂŠm, sme ĹĄli prvnĂ­ rĂĄno ve 3 hod pĹ™evezli NĂĄs pĹ™ez Ĺ™eku Drinu u vsi SalaĹĄe za velikĂŠ palby. PĹ™evĂĄĹželi NĂĄs v pontonech, ale kus ke kraji museli sme jĂ­t pod kolena ve vodÄ›. Nato sme se propletali houĹĄtĂ­m listnatĂ˝ch stromĹŻ kupĹ™edu, dĂĄle nĂĄsledoval les do kterĂŠho SrbovĂŠ prali ĹĄrapnerama a granĂĄtama. Pak nĂĄsledovalo pole osetĂŠ kukuĹ™icĂ­, za nĂ­m udolĂ­ vrbĂ­m porostle, kde byl muj poslednĂ­ krok v Srbsku, jsa ranÄ›n do levĂŠ nohy od ĹĄrapneru a sice dolĂ­tka, takĹže to neni zlĂŠ, zde mne kamarĂĄd ovĂĄzal a jĂĄ opĂ­raje se o kver vracel jsem se kĹ™ece DrynÄ›. U Ĺ™eky sedel jsem celĂ­ pĹŻl dne, tam pĹ™inĂĄĹĄeli ranÄ›nĂŠ vojĂĄci. Odpoledne NĂĄs naloĹžili do pontonĹŻ a pĹ™evezli na druhĂ˝ bĹ™eh, od kud jsem ĹĄel pĹŻl hod. do SalaĹĄe, kde byl urÄ?enĂ˝ hilsplac, tam mne znovu pĹ™evĂĄzali a zustal sem tam pĹ™es noc. DruhĂ˝ den pĹ™ed samim polednem nĂĄs naloĹžili, vezli NĂĄs pĹŻl druhĂŠ hodiny na vozĂ­ch na jedno pole tam dali nĂĄm minĂĄĹž a veÄ?er v 6 hodin nĂĄs zase naloĹžili na ÄŒuŞåcki101 vozi a vezli NĂĄs hodinu cesty a sice kĹ™ece SĂĄvÄ›. 98 JednĂĄ se o mÄ›sto Bjelina, leŞícĂ­ v severovĂ˝chodnĂ­m cĂ­pu Bosny a Hercegoviny, odkud psal Josef rodiÄ?ĹŻm Feldpostkorrespondenzkarte jiĹž v prvnĂ­ polovinÄ› srpna. 99 LĂ­stek polnĂ­ poĹĄty, psanĂ˝ 26. 9., s razĂ­tkem CsĂĄkrotnya 3. Okt. 1914, modrĂ˝m razĂ­tkem Militärpflege (dalĹĄĂ­ modrĂŠ kulatĂŠ razĂ­tko je neÄ?itelnĂŠ). 100 Dopis s razĂ­tkem CsĂĄkrotnya 5. Okt. 1914, modrĂ˝m razĂ­tkem Militärpflege a modrĂ˝m kulatĂ˝m razĂ­tkem K. u K. Militär – Stations–Commando CsĂĄkrotnya (jmĂŠno mÄ›sta nenĂ­ zcela Ä?itelnĂŠ). OdesĂ­latel Jos DĹŻras Nr. 28 rezerveĹĄpital CsĂĄkrotnija Uhry. 101 VĂ˝raz Ä?uŞåk byl v obdobĂ­ monarchie pouŞívĂĄn jako hanlivĂŠ oznaÄ?enĂ­ BalkĂĄncĹŻ. Ĺ lo o poÄ?eĹĄtÄ›nĂ­ nÄ›meckĂŠho Tschutsche, pouŞívanĂŠho v Rakousku dodnes (http://www.serak.cz/Svejk/nap_ce.htm). Ve voj-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

89

Celá cesta o které sem se až doteď zminoval byla pro mě hrozná. Na Sávě čekal parník do kterého Nás naložili a byly sme v něm do rána, ráno pak jsme jeli do Města zvané Brčka, v Brčku Nás zase naložili na čužácké vozi a vezli nás do nemocnice tam Nás zapsaly a rozvezli Nás poměstě pro nedostatek místa v nemocnici. Dne 24/9 Nás naložili do vlaku v Brčce a dne 25/9 večer Nás přivezli do Csaktornije, na nádraží Nás naložili do kočárů a odvezli Nás do školi jak již sem Vám psal. …………Zde vařeji samou polivku večer i ráno nejníto ani kjídlu, tak si dáváme tří češi vařit kávu večer i ráno. Tak sem Vám vypsal kus mého životopusu. Ted ale taky Vy pište jak visemáte, ste zdrávi? Noha už tak nebolí. Ještě jednou Vám píši adresu. Srdečně Vás zdraví a líbá Josef Duras Po tomto listě konečně obdržel dopis z domova.102 Rodiče ho informují, že František už dlouho nepsal, píší mu o polních pracech, sklizni máku, po které tetu Runzovou odvezli do Lužce, zatímco Pepa Černý je tam s nimi od 3. srpna, radí mu, aby se dal poslat na doléčení do Slaného a táží se, jestli neví o Aloisu Rusovi (… Žádej pana Doktora kdyby ti dal dovolenou do léčení domu, Fr. Veselý Brožovský byli v Budapešti ranený 30/9 přijeli domu na 14 dní tak žádej budeli to možné …. Když snad by jsi nemohl tak vše vypiš jak jsi raněn to víš že strach a starost o Vás je nesmírná v každém dech. … Odepiš nám hned toužebně čekáme jestli víš něco o Alojsu Rusovi tak napiš přišlo jim psaní zpět a napsáno špitál a víc nic. Rusová k nám běhá každý den jestli něco píšeš o něm, nemůžou se nic dozvědit. …). Na poslední ze 4 stánek dopisu napsali rodiče adresu na Františka a pod ní píše Josefův a patrně i rodinný přítel Miroslav Kott z Humen. Přeje mu, aby se uzdravil, ptá se zda by se Josef nemohl rozjet do Pcher, až se jeho stav zlepší, a zda neví o jeho bratrovi (sloužil u 8. pěšího zeměbraneckého pluku u strojních pušek, M.G. Abt. 2/8), kterého potkal stejný osud jako Josefa a je prý v některé nemocnici. Další list rodičů byl psán 6. 10. a na poštu v Csákrotnya dorazil již 9. října. V něm ho informují, kolik pošty a kdy od něj již obdrželi, a že čekají toužebně na každý řádek od obou bratrů. Mimo jiné ho žádají: … piš pravdu jak je s nohou jestli snad o ni nepřijdeš s šarpnerem to je asi zlá rána, přece tě ještě Bůh chránil že ti neurazil nohu. Už je zde několik raněnych ve vsi doma na dovolenou. Tak žádej také o dovolenou a jistě se domu dostaneš, dráhu mají zdarma. Rusova se o Alojsu dověděla byla za ním 4/10 v Praze v nemocnici ten řekl že byl v Uhrach v nemocnici 14 dní a nyní je v Praze. sku byli takto též často označováni srbští civilisté, bojující proti rakousko-uherské armádě, většinou ze zálohy (http://legionaruv.blog.cz/1012/slovnicek-pojmu). 102 Dopis napsán a poslán 1. 10. 1914 ze Pcher, na zadní straně obálky razítko Csákrotnya 4. Okt. 1914, nahoře rukou připsáno Josef Jína, Jilemnice u Vrchlabí a dole pak Telegraficky z Motyčína 60 K.


90

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Franz Kott uĹž poslal MĂ­lovi lĂ­stek Ĺže je Ĺživ a zdrĂĄv a stĂĄle ve ohni Ĺže i prĂĄdlo zahodil aby mohl utĂ­kat je takĂŠ v Srbsku. Josefova rĂĄna se ale nelĂŠÄ?ila zdaleka tak dobĹ™e, jak by si přål on i rodiÄ?e, kterĂ˝m pĂ­ĹĄe: ‌ zajistĂŠ VĂĄs zajĂ­mĂĄ sprĂĄva o mĂŠ nemoci, dosud VĂĄm nemuĹžu sprĂĄvu dobrou dĂĄt ale toliko mĹŻĹžu VĂĄm napsat Ĺže se to lepĹĄĂ­ ale moc pomalu.103 ‌ Dnes se VĂĄm zmiĹˆuji znovu na VaĹĄĂ­ Şådost: nohu mĂĄm oteklou rĂĄna se mi kvasĂ­ ale proto nenĂ­ to zle uĹž se to lepĹĄĂ­, uĹž se uÄ?Ă­m chodit. Je nĂĄs tu nÄ›kolik takovĂ­ch a dÄ›lĂĄme sĂ­ jeden z druhĂŠho blazny. NiÄ?eho se nebojte nenĂ­ to tak nejhorĹĄĂ­ budu zase chlapik jakosem byl. Panu Doktoru o domĂĄcĂ­m leÄ?enĂ­ jsem říkal hned prvnĂ­ den a onmi Ĺ™ekl Ĺže musĂ­m pĂĄr dnĂ­ poÄ?kat, ale dnes vidĂ­m Ĺže to asi nepude. O Alojsu Rusovi nevĂ­m niÄ?eho, dne 15/9 sme se veÄ?er rozeĹĄli a od tĂŠ doby nevĂ­m o nÄ›m a on snad o mne. ‌ PsanĂ­ kterĂŠ stemi poslali 14/9 sem nedostal a asi nedostanu proto Ĺže jsem od toho mĂ­sta nĂĄramnÄ› daleko. Leda Ĺže by VĂĄm pĹ™iĹĄlo spÄ›t. FrantiĹĄkovi bych psal, ale kdyĹž neodpisuje VĂĄm mne by taky neodepsal. On mĂĄ asi moc prĂĄce Ĺže nemĂĄ kdy odepsat. Tak to se mĂĄm dobĹ™e jak jiĹž sem VĂĄm psal, no a dĂĄ PĂĄn BĹŻh Ĺže zase budu zdrĂĄv.104 ‌ Těťil jsem se Ĺže pĹ™ijedu k VĂĄm na posvĂ­cenĂ­ ale neĹĄloto, aĹž jestli pozdÄ›ji. Noha se mi hojĂ­, jenĹže pomalu no natom nezĂĄleŞí jen kdyĹž se hojĂ­. ‌ Soutu dlouhĂŠ dni ale pĹ™ece jeto lepĹĄĂ­ neĹž ve ĹĄvarlinijĂ­.105 RodiÄ?e mu zasĂ­lajĂ­ dalĹĄĂ­ z dopisĹŻ, kde se ptajĂ­, zda nepotĹ™ebuje poslat penĂ­ze a Ĺže na oba bratry kaĹždou minutu vzpomĂ­najĂ­ a Josefa Ä?ekajĂ­ s radostĂ­ doma: ... FrantiĹĄek nepsal dosud nic, piĹĄ jestli psal tobÄ›, jestli je aspoĹˆ Ĺživ. Alojs Rus uĹž je tady z Prahy byl u nĂĄs se ptĂĄt na tebe. On nejni ranÄ›nĂ˝, jak VĂĄs hnali v Srbsku on upad narazil jsi o kolbu oko 14 dnĂ­ byl v UhrĂĄch v nemocnici a par dni pak v Praze. ‌ tak nĂĄm hned zas odepiĹĄ jak ti to s tou nohou pokraÄ?uje jestli nebudeĹĄ chromĂ˝. RanÄ›nĂ˝ch vojĂĄku je tady mnoho chodÄ›ji o holĂ­ch a říkajĂ­ ranÄ›nĂ˝ho Ĺže museji pustit na Ä?as domu. ‌ BedĹ™ich Charvat je ranÄ›n ale lehce.106 ProtoĹže koneÄ?nÄ› 21. 10., 18 dnĂ­ po jeho odeslĂĄnĂ­, obdrĹželi psanĂ­ od FrantiĹĄka,107 sdÄ›lujĂ­ rodiÄ?e Josefovi, Ĺže byl bratr 7. zåří ranÄ›n, je v ruskĂŠm zajetĂ­ 103

LĂ­stek polnĂ­ poĹĄty, psanĂ˝ 8. 10., s razĂ­tkem CsĂĄkrotnya 9. Okt. 1914, modrĂ˝m razĂ­tkem Militärpflege (dalĹĄĂ­ modrĂŠ kulatĂŠ razĂ­tko je neÄ?itelnĂŠ). 104 Dopis napsanĂ˝ 4. 10. ale poslanĂ˝ aĹž po 2 tĂ˝dnech, s razĂ­tkem CsĂĄkrotnya 19. Okt. 1914. 105 Dopis psanĂ˝ CsĂĄkrotnya, 19. 10. 1914. 106 Dopis napsĂĄn a poslĂĄn 19. 10. ze Pcher, na zadnĂ­ stranÄ› obĂĄlky razĂ­tko CsĂĄkrotnya 21. Okt. 1914. 107 Dopis je pozdÄ›ji v textu citovĂĄn celĂ˝ – viz poznĂĄmka Ä?. 217.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

91

a poslal svojí současnou adresu v Moskvě, kam mu obratem napsali dopis. Informují ho také o polních pracech, odvodech mužů ve stáří mezi 24–36 roky a nabádají, aby se s nohou nepřepínal.108 Josef reaguje obratem:109 Milovaný Rodiče! Dnes 25 ho jsem dostal od Vás psaní a hned Vám odpisuji. Jak jsem čet že František je v Moskvě, tak jsem tomu byl moc rád. To je od Rusů zajatec, jak píše že s ními zacházejí dobře, bude mít pokoj, již nikam nepude. Bude pomahat Rusům, v nemocnici. Karel Chalupecký110 je taky zajatý. Ránu František snad nemá velikou, podle toho jak psal že bude brzi zdráv. Jak holto je stamtěmi mládenci tose neví? Ptáte se mne na moji nohu, rád Vám dávám správu. Dne 23 ho jsem začal chodit, točeví bídně no ale deto. Nyní Vám vypíší jak jsem skusil do této doby, nic nelžu: čtrnáct dní mne museli nosit na nosítkách kpřevazu ostatní mi museli přinest na postel co sem potřeboval všechno. Ránu mám v lítku, od té špíny se mi podebrala noha od těch ran až k prstům. To trvalo přes týden pak začal otok tec hořejšími ranami. Tak vyteklo polovic otoku pak semi lítko znovu podebralo a nad kotnikem z venku se mi provalil. Nini otok již je všechen skoro venku, ted se bude noha hojit. Kulhám dost, nebudu se přemahat budu kulhat porát. Budu řikat porád že nemužu, jen abych nikam nemusel. Mislel jsem že přijedu domu, ale nini to asi nepude protože je v Praze kolera. No ale již je mito jedno když bude nejhůř budu se hlásit za opatrovnika tady v nemocnici. Ničeho se nebojte dá pán Bůh že to zase dobře dopadne. To je vše o mé noze! Divil jsem se jak Vám práce ubejvá. Ted jsem veselej, časem se tu nasmějem. V sobotu dostáváme prádlo, prohlížíme každý prádlo, jestli v tom nejsou vši, jak sou hned prádlo letí ven. O naše posvícení mi dva kamarádí koupili perníkové koně aby mně prý nemusely nosit kpřevazu, tomu sme se nasmáli a Doktor taky. Otěch odvodech jsme tady taky četli že budou odvádět 24–36 let. Já vim, že to tam u nás každýho zarazilo. Jsem rád že František Vám psal že víme kde je. Já se mám nini dobře, namahat se nebudu ať kulhám dlouho nebudu litovat. Děkuji Vám za peníze které stemi poslali, dosud je nemám, až je dostanu hned vám napíši. 108

Dopis napsán a poslán 23. 10. ze Pcher, na zadní straně obálky razítko Csákrotnya 25. Okt. 1914. Dopis napsaný 25. 10., razítkem Csákrotnya 25. Okt. 1914. 110 Karel Chalupecký, narozený 25. 8. 1885 v Lánech, žil v obci Pchery, kam byl i domovsky příslušný. Bankovní úředník, ženatý. Vojnu absolvoval v letech 1906–1907 jako jednoroční dobrovolník u 28. pěšího pluku, do zálohy odcházel v hodnosti šikovatele. K 1. 1. 1914 byl jmenován praporčíkem v záloze. Po vyhlášení války nastoupil opět k 28. pěšímu pluku, k 1. 11. 1914 byl jmenován poručíkem. Během bojů na podzim 1914 se dostal do ruského zajetí, ve kterém 3. 1. 1915 zemřel na tyfus v nemocnici v Putywlu (Putyvolu) v Kurské gubernii a 4. 1. zde byl pochován. (Kronika obce Pchery, Rok 1918–Seznam padlých a nezvěstných, položka č. 19, strana 42 a VÚA, doklady k odpovědi Čj. 3080/2011-2111, ze dne 2. 12. 2011). Ve válce zemřel i jeho svobodný bratr Antonín, zahradník, narozený 19. 5. 1892 ve Pcherách, který padl 14. 12. 1914 při bojích na řece Drině na srbské frontě (Kronika obce Pchery, pol. č. 20, strana 42). 109


92

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

ZatĂ­m z Bohem na shledanou. SrdeÄ?nÄ› VĂĄs zdravĂ­ a lĂ­bĂĄ vzpomĂ­najĂ­cĂ­ Josef DĹŻras. Ĺ˝e vĹĄechny prozdravuji znĂĄmĂ­. KrĂĄtce potĂŠ zasĂ­lĂĄ Josef rodiÄ?ĹŻm pohled Ä?akoveckĂŠho nĂĄdraŞí s popiskem CsĂĄkrotnya. IndĂłhĂĄz., psanĂ˝ i poslanĂ˝ 28. 9., kde dÄ›kuje za zaslanĂŠ penĂ­ze a informuje, Ĺže jiĹž chodĂ­ pomalu o holi. NĂĄsleduje dopis,111 ve kterĂŠm se nejprve rozepisuje o svĂŠm zranÄ›nĂ­: Jak sem VĂĄm psal, zaÄ?al jsem chodit 24ho ale v ĂşterĂ˝ mÄ› to Doktor zakĂĄzal abych vĹŻbec nechodil. Noha mi zase trochu otekla, dĂĄvĂĄ mi jedna dĂ­vtka od Ä?ervenĂŠho kříŞe, kaĹždou hodinu obklad octanu hlinitĂŠho. Na dneĹĄek mi otok hodnÄ› splask. Jedna rĂĄna jiĹž se mi hojĂ­ a tamty doufĂĄm Ĺže se brzy budou hojit takĂŠ. Ve stĹ™edu sem si musel vest stĂ­Ĺžnost Doktoru na jednu opatrovnici Ĺže mi nedala ŞådnĂ˝ obklad, opatrovnice dostala vyhubovĂĄno, nini příde kaĹždou hodinu. Pak se vÄ›nuje hospodĂĄĹ™stvĂ­ a dalĹĄĂ­m otĂĄzkĂĄm: MĂĄk jak stemi psali ste prodali dost draho, kdyĹž si ho sami odvezou. ObilĂ­ jak pozoruji v novinĂĄch mĂĄ pÄ›knou cenu ale mislĂ­m, Ĺže bude mĂ­t jeĹĄtÄ› lepĹĄĂ­ ceny. Tak bych VĂĄm radil s obilĂ­m poÄ?kat a neb vÄ›Ä?Ă­ Ä?ĂĄst si ponechat, protoĹže se nevĂ­ jak to bude dĂĄl. NapiĹĄtemi mocli bylo mĂĄku jestli uĹž steho naměřili. Zde sou nynĂ­ pÄ›knĂŠ Ä?asy obÄ?as prĹĄĂ­ obyÄ?ejnÄ› v noci prĹĄĂ­. PiĹĄte mi jestli neplatĂ­te pokutu, Ĺže VĂĄm posĂ­lĂĄm psanĂ­ beznĂĄmky, jĂĄ nÄ›co sliĹĄel Ĺže mĂĄ bĂ˝t psanĂ­ znĂĄmkovanĂŠ, jestli nĂŠ, neposĂ­lejte psanĂ­ znĂĄmkovanĂŠ. Co pĂ­ĹĄe BuĹĄil nĂĄĹĄ kde je? Z nemocnice nepĂ­ĹĄe jen rodiÄ?ĹŻm, ale i přåtelĹŻm, a tak mu zaÄ?ĂĄtkem listopadu byly doruÄ?eny dva dopisy. PrvnĂ­ od AntonĂ­na DĹŻrase ze Pcher,112 kterĂ˝ se kromÄ› informacĂ­ o hospodaĹ™enĂ­ na JosefovÄ› i na svĂŠm statku a nedostatku kvalitnĂ­ch Ĺ™emeslnĂ­kĹŻ ve vĂĄleÄ?nĂ˝ch Ä?asech zmiĹˆuje i o Franci TrĂ˝bovi, AntonĂ­nu Durasovi (NĂĄĹĄ AntĂłn jest v BeneĹĄovÄ› u 102ho ‌ jiĹž „frajtrem“), odvodech do armĂĄdy (Podle vĹĄeho jeĹĄtÄ› se mĹŻĹžem sejĂ­tĂ­ nÄ›kde na bojiĹĄti, kdyĹž budou ty novĂŠ odvody od 24 – 36 let.) a reaguje tĂŠĹž na pĹ™edchozĂ­ informace od Josefa (Podle TvĂŠho dopisu nenĂ­ to ŞådnĂĄ legrace s TÄ›ma srbama, viÄ??). DruhĂ˝ list poslal VĂĄclav NejedlĂ˝,113 kterĂ˝ se cĂ­til velice potěťen JosefovĂ˝m dopisem a doufĂĄ, Ĺže se brzy z nemocnice vrĂĄtĂ­ domĹŻ (Tak Pepo toti povidam brzi se nam navrat aĹĽ nĂĄm povĂ­ĹĄ cosi prodÄ›lal a skusil. TovĂ­ĹĄ Ĺže mytady otom nemame ani ponÄ›ti co viste skusili venku vtÄ›ch polich a v tÄ›ch baĹžinach.), posĂ­lĂĄ mu adresu na dalĹĄĂ­ho kamarĂĄda (Frantik Tryba vojakuje v Pisku‌ stĂĄtnĂ­ hĹ™ebeÄ?ni Ăşstav Ä?.3. Pisek) a posĂ­lĂĄ i nedÄ›lnĂ­ vzpomĂ­nku od dÄ›vÄ?ete (V nedÄ›ly sem ĹĄel z JarÄ?ou skostela a ona říkĂĄla Ĺže se jĂ­ nadneĹĄek otobÄ› zrovna zdĂĄlo Ĺže si pĹ™ijel domu na dovolenou tĂĄk koukej se nĂĄm navrati zdravej.). 111

Dopis napsanĂ˝ 30. 10., s razĂ­tkem CsĂĄkrotnya 30. Okt. 1914. Dopis napsanĂ˝ 29. 10. a poslanĂ˝ 30. 10. ze Pcher, na zadnĂ­ stranÄ› obĂĄlky razĂ­tko AntonĂ­n DĹŻras, statkĂĄĹ™, Pchery a CsĂĄkrotnya 1. Nov. 1914. 113 Dopis poslĂĄn 1. 11. ze Pcher, na zadnĂ­ stranÄ› obĂĄlky razĂ­tko CsĂĄkrotnya 3. Nov. 1914.

112


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

93

Pak přichází další dopis od rodičů,114 který se kromě informací o hospodářství a starostí o synův zdravotní stav široce rozepisuje o známých a příbuzných: Těšili jsme se když jsi psal že už začínáš chodit, nýni píšeš že se to zas zhoršilo, máme starost aby to nebylo zlé, neb každý říká že se to po šrapneru špatně hojí, poslouchej dobře p. Doktora co poroučí, jen ať jsi nohu zachráníš bez ní by byl zlí život, až budeš se moci spolehnout na chůzi tak přijeď domu. Pepa Landa Vřetovsky115 má prostřelenou ruku byl o všesvatý zde na hřbitově, Pepa z Přítočna116 je doma má rehma, Pepa Čulík117 přijel z boje nemocen na prsa domu, byl tam jen as 14 dni, nyní cvičí v Praze nováčky, Venouš Vynařic dosud je v Praze a o všesvatý byl na hřbitově zde už v šedých šatech pojede nýni teprv pryč. František víc dosud nepsal nic. Byla jsem v Minicích o všesvatý, každý se ptá na Vas a zdraví Vás tisíckrát i p. řídící učitel hned se scháněl po Vás jak nás s babičkou spatřil šli jsme na hřbitov babička je jako stín a pláče pro Vás, slíbila jsem jí že tam přijedeš. … Bušil tě zdraví, je v Srbsku dosud živ a zdrav. Josef na dopis reaguje:118 Píše Te o bratrancích jak sou doma a každému něco schází. Mně již se noha začíná hojit, již chodim, nohu ještě tak nenatáhnu jako druhou ale uš to de i bez hole. Píše Te abych přijel domu, ale nevím jestli přijedu. Nyní nevím jak to udělat aby to bylo dobře. Hci tu zustat za vehtra to znamená, že bych byl pojištěn po celou dobu války. Domu bych rád přijel, kdyby mě pustili, oni posílaji odtud na varty do měst a podobně. Tak nevím, jak to udělat aby to bylo dobře. Pište mi, jak vy byste stím zamíšlely. To je asi vše o mé noze a mém planu. … Tak s těch známích sme ještě všichni živi až na ňákou tu šupu. Tak Bušil je taky v Srbsku? Žeho pozdravuji a všechny známé!119 114

Dopis napsán 4. 11. a poslán 4. 11. z Motyčína, na zadní straně obálky razítko Csákrotnya 6. Nov. 1914. Jde o poslední dopis, který do Záložní nemocnice v Csákrotnya obdržel. 115 Josef Landa ze Dřetovic, okres Kladno, pošta Stehelčeves. 116 Patrně Josef Čelechovský, jeden ze synovců Václava Durase z Vinařic (či jeho manželky Boženy Čulíkové z Minic, žijící příbuzní si to již nepamatují). 117 Josef Čulík, narozený 29. 7. 1885 v Minicích, rodiče Antonín Čulík a Barbora, rozená Durasová, bydlištěm Minice čp. 4, rolník (bratr Boženy, manželky Václava Durase z Vinařic). Vojnu absolvoval v letech 1906–1909 u 28. pěšího pluku, kde dosáhl hodnosti desátníka a byl vyznamenán vojenským jubilejním křížem. Do zálohy odešel s hodností četaře. Po vypuknutí války byl nejprve coby nadpočetný zařazen jako řidič u velitelství VIII. sboru a následně přeložen k 28. pěšímu pluku. Ještě v prvním válečném roce byl léčen v Posádkové nemocnici č. 11 v Praze (viz Zprávy o raněných a nemocných Nr. 135 vydané Společnou ústřední průkazní kanceláří dne 9. 12. 1914, str. 11 – Čulik Josef, Zugsf., IR. Nr.28, RgtsStb., Minice, 1885, krank, GarnSpit. Nr.11 in Prag), kde je jeho pobyt v K. u K. Garnisonsspital No. 11. in Prag, Filiale Smichow Vltavska 20 doložen i v květnu–červnu 1915. Dne 11. 5. 1916 byl uvolněn pro zemědělské práce na rodinném statku do 15. 6. a opět od 7. 8. 1916 postupně až do 31. 12. 1916 a následně od 27. 2. 1917 byl z vojenské služby uvolněn ze zemědělských důvodů natrvalo (VÚA, doklady k odpovědi Čj. 2911/2011-2111, ze dne 15. 11. 2011 a archiv autora). Vrátil se na rodový statek do Minic, kde hospodařil. Zemřel 22. 3. 1948 a je pochován na hřbitově v Minicích (nyní KralupyMinice). 118 Jde o dva dopisy, psané 7. 11. a 12. 11., odeslané v obálce s razítkem Csákrotnya 12. Nov. 1914. 119 Z tohoto období patrně pochází fotografie, kde je Josef ve společnosti poručíka (pravděpodobně


94

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Ale pĹ™es svĂŠ plĂĄny se snaĹžil dostat do Prahy nebo do SlanĂŠho, a tak 12. listopadu mohl domĹŻ napsat: Dnes jsem dostal ze SlanĂŠho do kancelĂĄĹ™e telegram, aby mnÄ› propustili do SlĂĄnskĂŠ nemocnice. Hned jsem byl pĹ™edvolanĂ˝, a vĹĄe mi potvrdily. S nedÄ›le pĹ™ijedu, do SlanĂŠho do nemocnice. Proto mi jiĹž do CsĂĄkrotnya nepiĹĄte. ‌ AĹž pĹ™ijedu do SlanĂŠho dĂĄm VĂĄm ihned vÄ›dÄ›t. Slib splnil jiĹž za 4 dny, kdy pĂ­ĹĄe pohled: 120 DrazĂ­ RodiÄ?e! VÄ›domost VĂĄm dĂĄvĂĄm, Ĺže jsem dnes se pĹ™ihlĂĄsil v nemocnici SlĂĄnskĂŠ121 jsem v hospodĂĄĹ™skĂŠ ĹĄkole. SrdeÄ?nÄ› VĂĄs zdravĂ­ a lĂ­bĂĄ Jos. DĹŻras Zde patrnÄ› zĹŻstal do dubna 1915122 a pak nĂĄsledoval pobyt v domu knĂ­Ĺžete KinskĂŠho pro rekonvalescenty ÄŒervenĂŠho kříŞe v BudenicĂ­ch123 a doma v Humnech. Od konce října 1915 pobĂ˝vĂĄ v PosĂĄdkovĂŠ nemocnici Ä?. 11 v Praze,124 odkud je poslĂĄn do ZĂĄloĹžnĂ­ nemocnice Ä?. 6 v Praze-Ĺ˝iĹžkovÄ› (K. u K. Reservespital No. 6 in Ĺ˝iĹžkow) a pak na SmĂ­chov.125 Od konce roku 1915 aĹž do Ä?ervna 1916 je patrnÄ› opÄ›t doma.126 Pak se vracĂ­ ke kĂĄdru do ĹĄtĂ˝rskĂŠho Brucku nad Murou,127 kam se nĂĄhradnĂ­ prapor 28. pěťího pluku koncem roku 1915 pĹ™estÄ›hoval ze Szegedu. Zde konÄ?Ă­ jeho sluĹžba MUDr. Ĺ imek), dvou zdravotnĂ­ch sester a jednoho vojĂ­na. 120 Pohled s vyobrazenĂ­m slĂĄnskĂŠ novĂŠ dĂ­vÄ?Ă­ ĹĄkoly, napsanĂ˝ 16. 11. 1914 s razĂ­tkem SlanĂ˝ 17. XI. 14 a ZĂĄloĹžnĂ­ nemocnice ÄŒervenĂŠho kříŞe v SlanĂŠm. 121 ZĂĄloĹžnĂ­ nemocnice ÄŒervenĂŠho kříŞe v SlanĂŠm byla zřízena v srpnu 1914 (mateĹ™skou nemocnicĂ­ jĂ­ byla zĂĄloĹžnĂ­ nemocnice ÄŒervenĂŠho kříŞe v KarlĂ­nÄ›) a 4. listopadu tĂŠhoĹž roku do nĂ­ byl pĹ™ijat prvnĂ­ transport ranÄ›nĂ˝ch vojĂĄkĹŻ. ZemĹ™elĂ­ z nemocnice byli nejprve pochovĂĄvĂĄni na I. slĂĄnskĂŠm hĹ™bitovÄ›. KdyĹž mĂ­sto nedostaÄ?ovalo, byli vojĂ­ni zde pohĹ™benĂ­ pĹ™eneseni na III. hĹ™bitov, kde novĂ˝ vojenskĂ˝ hĹ™bitov, jak stojĂ­ psĂĄno na hlavnĂ­m pomnĂ­ku zde stojĂ­cĂ­m „K trvalĂŠmu uctÄ›nĂ­ pamĂĄtky zemĹ™elĂ˝ch druhĹŻ postavili vojĂ­ni zĂĄloĹžnĂ­ nemocnice ÄŒervenĂŠho kříŞe v SlanĂŠm nĂĄkladem tĂŠto nemocnice.“ PodrobnÄ›jĹĄĂ­ informace o Ä?innosti zĂĄloĹžnĂ­ nemocnice ÄŒervenĂŠho kříŞe za obdobĂ­ od 1. srpna 1914 do 31. Ä?ervence 1918 obsahuje SlĂĄnskĂ˝ Obzor, roÄ?nĂ­k XXV (rok 1917, str. 41–43) a roÄ?nĂ­k XXVI (rok 1918, str. 17–18). 122 AlespoĹˆ tomu nasvÄ›dÄ?uje pohled (odeslanĂ˝ 11. 1. 1915) a Feldpostkorrespondenzkarte (psanĂĄ 4. 4. 1915), zaslanĂŠ mu FrantiĹĄkem TrĂ˝bem do slĂĄnskĂŠ ZĂĄloĹžnĂ­ nemocnice ÄŒervenĂŠho kříŞe. 123 Pohled s textem Budenice. ZĂĄmek knĂ­Ĺžete KinskĂŠho a Partie ze zĂĄmeckĂŠho parku s alejĂ­ ke ZlonicĹŻm, psanĂ˝ v BudenicĂ­ch 13. 4. 1915, razĂ­tko HospozĂ­n (datum neÄ?itelnĂŠ) a KnĂ­Ĺžete KinskĂŠho dĹŻm pro rekonvalescenty ÄŒervenĂŠho kříŞe v BudenicĂ­ch pr.Zlonice. 124 O tom svÄ›dÄ?Ă­ Dienstzettel z K.u.K. Garnisonsspital No.11. In Prag, IV. Abteilung, adresovanĂĄ v Praze 2. 11. 1915 na K.u.K. Res. Spital. Nro.6. In Prag a informujĂ­cĂ­ o lĂŠÄ?enĂ­ Josefa kvĹŻli bolestem zubĹŻ. 125 Feldpostkorrespondenzkarte, razĂ­tko SmĂ­chov 1, 15. XI. 1915 a K.u.K. Garnisonsspital No.11. In Prag. Filiale Smichow Vltavska 20 se zaĹĄkrtnutĂ˝m textem–nemocen. 126 NapovĂ­dĂĄ tomu 5 Feldpostkorrespondenzkarte, odeslanĂ˝ch mu v obdobĂ­ 15. 12. 1915–31. 3. 1916 FrantiĹĄkem TrĂ˝bem z K. u K. Etappentrain-Gruppenkommando 10./8. Delatin na adresu do Humen, stejnÄ› jako Feldpostkorrespondenzkarte nezjiĹĄtenĂŠho pisatele z 15. 6. 1916, odeslanĂĄ do Humen, nebo lĂ­stek od bratra FrantiĹĄka ze zajetĂ­, kde se ho ptĂĄ, jak dlouho mĂĄ dovolenou. 127 MÄ›sto Bruck an der Mur, leŞícĂ­ asi 50 km severnÄ› od Ĺ tĂ˝rskĂŠho Hradce.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

95

pěšáka 28. pluku a začíná v řadách dělostřelectva.128 Rozhodnutí, o kterém nevíme, zda bylo učiněno dobrovolně, ale kterého nelitoval. S trénem náhradní baterie záložního polního dělostřeleckého pluku v únoru 1917 putuje z Českých Budějovic přes Linec129 do Hochenegg ve Štýrsku,130 kde rodiče informuje: Již jsme na místě, zde budem čekat ňáký den. Pak následuje pohled z Neukirchen bei Cilli (Nova Crkev pri Celje),131 kde se již rozepisuje více: Drazí! Předem příjmete odemě srdečný pozdrav, milou spomínku. Jsem chvála bohu zdráv, spomínám zdali i vy všickni zdrávi ste jsme zde ubytováný a zdržíme se zde delší čas, možné, že dostanem dovolenou, jsou zde se mnou moji kolegové, vaříme čaj každý den, jenže nám cukr ubývá máme se takto dobře nic neděláme, nemáme ještě koní. Pište mi. Srdečně vás zdraví Váš věrný syn Josef Duras K un K rez feld kanone R VIII., Hohenek bei Cille, Šteirmark. O pár dní později132 již zpřesňuje, že je u I. baterie a sděluje: … Dne 28/2 jsem dostal od Tony psaní, které bylo poslané do Budějovic a za mnou ho přivezl kamarád. Já jsem zdráv, vede se mi dobře, včera jsme byli v Cilli pro koně, nyní bude práce dost richtovat kšíry a vše ostatní. Psal mě bratranec, že mě vše mělo zastihnout na místě ale nezastihlo. Počasí je zde pěkné teplo, tepleji než u nás, kraj velice pěkný, pěstuje se zde mnoho vína. Těším se přecijenom jestli mi dají dovolenou na žádost ašmi bude vyřizena. Ze štýrského zázemí posílá další informace a dotazy: … Jsem v dosti pěkné vesnici, je zde dost veselo a přece něco k dostání. Jsem skolegou Kukalem133 pohromadě, Šimáč128

O tom svědčí Legitimationsblatt K.u.K. Ersatzbaon No 28 na jmého Důras Josef, Assentjahr 1916, Bruck a/M. Na jeho zadní straně je inkoustovou tužkou psáno Kanonyr Duras, k u k feldkan. Reg. 57, 1 baterie, feldpost 103, Ersatz baterie, Polní delostrelecky pluk č.9, ČB. 129 Pohled s obrázkem města a textem Linz a d Donau, psaný v Linci 23. 2., razítko Linz 23. 2. 17, rukou dopsáno Přišel 25. března 1917. 130 Pohled s obrázkem obce a textem Hochenegg, psaný 25. 2., cenzurní razítko Cilli, poštovní razítko nečitelné, rukou dopsáno Přišel 1. března 1917. 131 Pohled s obrázkem obce a textem Novacerkev pri Celje, psaný 27. 2., cenzurní razítko Cilli, poštovní razítko Hochenegg 28/2/17 Vojnik, razítko Neukirchen (Cilli)–Nova Crkev (Celje) rukou dopsáno Přišel 6. března 1917. Dolnoštýrský Neukirchen je nyní Nova Cerkev v severovýchodním Slovinsku. V letech 1952–1992 byla obec přejmenována Strmec pri Vojniku (http://en.wikipedia.org/wiki/Nova_Cerkev). 132 Feldpostkorrespondenzkarte psaná Hohenek 1/3 1917, cenzurní razítko Cilli, bez poštovního razítka, rukou dopsáno Přišel 7. března 1917. 133 Josef Kukal z Dolních Jirčan (pošta Jesenice u Prahy), narozen 28. 11. 1887, otec dvou dětí (Josef a Ivana), zemřel roku 1952 (dle informace vnučky Ivany Svobodové). Spolubojovník Josefa Durase z 1. baterie K. u K. Res. Feldkanonenregiment 57 (patrně ze stejné čety nebo poločety), který v květnu odjel na dovolenou, což Josef Duras komentuje slovy „kolega můj odjel ke kádru, společníka nyní nemám žádnýho“. V červenci 1917 je Kukal opět u pluku, aby byl nakonec od služby v armádě osvobozen a vrátil se hospodařit na rodný statek do Dolních Jirčan (nyní součást obce Psáry). Dnes žijící příbuzní měli za to, že byl jako sedlák osvobozen od služby v armádě vůbec a za 1. světové války nenarukoval, což


96

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

ka nĂĄm pĹ™eloĹžili. ‌ Těťím se na domov, kdy a jestli dostaneme nakou dovolenou na setĂ­. PĂ­ĹĄe FrantiĹĄek. Co je s PcherskĂ˝m je na dovolenĂ˝.134 ‌ Od Tony jsem dostal psanĂ­, kterĂŠ mi poslal jeĹĄtÄ› do BudÄ›jovic. ‌ Těťím se na nÄ›jakou dovolenou ale jestli jĂ­ dostanu nevĂ­m. PiĹĄte mi brzi co PcherskĂ˝ je na dovolenĂ˝?135 DalĹĄĂ­ zprĂĄvy jiĹž Josef pĂ­ĹĄe přímo z fronty:136 ‌ Dne 13/3 jsem se dostal ĹĄĹĽastnÄ› na mĂ­sto cesta byla dost obtĂ­ĹžnĂĄ ale pĹ™ece, vĹĄe jsem ĹĄĹĽastnÄ› pĹ™ekonal. Co se tĂ˝Ä?e mÄ›, jsem dosud zdrĂĄv, dÄ›kuji bohu za to, hlavnÄ› pak jsem povdÄ›Ä?en, Ĺže jsem se dal k tĂŠto baterii. ‌ PĂ­ĹĄe FrantiĹĄek, k TonĂ­kovi Durasi nemĂĄm daleko, co je s Josefem PcherskĂ˝m, kde je? Dne 13. bĹ™ezna se tedy jako přísluĹĄnĂ­k trĂŠnu 1. baterie ZĂĄloĹžnĂ­ho pluku polnĂ­ho dÄ›lostĹ™electva Ä?. 57 dostal na italskĂŠ bojiĹĄtÄ›, SoÄ?skou frontu. Jeho pluk zde byl souÄ?ĂĄstĂ­ 57. brigĂĄdy polnĂ­ho dÄ›lostĹ™electva,137 postupnÄ› podřízen 62. pěťí divizi (K. u. K. Feldpostamt 103,138 K. u. K. Feldpostamt 645 a), 57. pěťí divizi (K. u. K. Feldpostamt 304) a 58. pěťí divizi (K. u. K. Feldpostamt 420, K. u. K. Feldpostamt 420 c). Co se jeho jednotky tĂ˝Ä?e, pluk polnĂ­ho dÄ›lostĹ™electva na vĂĄleÄ?nĂ˝ch stavech mÄ›l 28 dÄ›l,139 24 muniÄ?nĂ­ch vozĹŻ a 2 dalĹĄĂ­ vozy. SklĂĄdal se ze 4 bateriĂ­, plukovnĂ­ho velitelstvĂ­ a plukovnĂ­ zĂĄlohy. KaĹždĂĄ baterie mÄ›la 180 muŞů, 140 konĂ­, 6 dÄ›l a 6 muniÄ?nĂ­ch vozĹŻ a dĂĄle se dÄ›lila na 3 Ä?ety, z nichĹž kaĹždĂĄ mÄ›la 2 poloÄ?ety (Halbzug).140 – jak vyplĂ˝vĂĄ z dochovanĂŠ korespondence – nenĂ­ pravda. 134 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ Hohenek 4/2 1917, omylem s ĂşnorovĂ˝m datem mĂ­sto bĹ™eznovĂŠho, CenzurnĂ­ razĂ­tko Cilli, poĹĄtovnĂ­ razĂ­tko Hochenegg 5/3/17 Vojnik, razĂ­tko Neukirchen (Cilli)–Nova Crkev (Celje) rukou dopsĂĄno PĹ™iĹĄel 10. bĹ™ezna 1917. 135 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ Hohenek 10/3 1917, CenzurnĂ­ razĂ­tko Cilli, poĹĄtovnĂ­ razĂ­tko Hochenegg 11/3/17 Vojnik, razĂ­tko Neukirchen (Cilli)–Nova Crkev (Celje) rukou dopsĂĄno PĹ™iĹĄel 16. bĹ™ezna 1917. 136 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ 15. 3. 1917, razĂ­tko K. u. K. Feldpostamt 103, 17. III. 17. a K. u. K. Res. Feldkanonenregiment 57, Batterie 1. Od tohoto korespondenÄ?nĂ­ho lĂ­stku polnĂ­ poĹĄty – jedinĂŠho s Ä?Ă­slem polnĂ­ poĹĄty 103 – jsou vĹĄechy dalĹĄĂ­, kterĂŠ Josef posĂ­lal domĹŻ (celkem 70, vÄ?etnÄ› tohoto), razĂ­tkovĂĄny vĹždy K. u. K. Res. Feldkanonenregiment 57, Batterie 1. Na vĹĄech je tĂŠĹž rodiÄ?ovskou rukou dopsĂĄno, kdy byly obdrĹženy. 137 Viz http://www.austrianphilately.com/dixnut/dn6j1.htm#FKR a http://www.austrianphilately.com/ dixnut/dn6f.htm. 138 NÄ›kteří odbornĂ­ci polnĂ­ poĹĄtu 103 v obdobĂ­ Ăşnor – bĹ™ezen 1917 pĹ™iĹ™azujĂ­ kombinovanĂŠ pěťí divizi polnĂ­ho podmarĹĄĂĄlka StĹ‘ger-Steinera na haliÄ?skou frontu, Ä?emuĹž vĹĄak dochovanĂĄ Feldpostkorrespondenzkarte odporuje. 139 Jednalo se o polnĂ­ dÄ›la vzor M.05 rĂĄĹže 8 cm s dostĹ™elem 7 km a obsluhou 6 muŞů. Viz http://www. weltkriege.at/Artillerie/Kanonen/08cm%20FeldkanoneM05/8cm_FeldkanoneM5.htm 140 Viz http://www.weltkriege.at/Artillerie/Kanonen/feldkanonen.htm. BÄ›hem vĂĄlky byly pluky polnĂ­ho dÄ›lostĹ™electva (polnĂ­ kanonovĂŠ pluky) vĂ­ce vyzbrojeny a na soÄ?skĂŠ frontÄ› mÄ›ly 5 bateriĂ­ po 6 dÄ›lech


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

97

Množství 70 korespondenčních lístků polní pošty z období březen–srpen 1917, které z této fronty poslal, se svým obsahem dosti opakuje. Josef vždy píše o počasí, že je zdráv a těší se na korespondenci posílanou z domova141 a neustále na různé dovolené, spojené především se skutečností, že je sedlákem. Z toho svým obsahem vybočují mnohdy pouze jednotlivé věty: … Jsem skolegou Kukalem pohromadě je nám dost veselo, těším se jestli dostanu nějakou dovolenou na setí. Prosím Vás, pištemi brzi! Pcherský má dovolenou.142 … Těším se, jestli dostanu dovolenou nasetí. Pište mi co je nového co je s Josefem.143 … žádost kterou mě posíláte, jsem dosud nedostal, nenimi také nic platná jedině jestli viřídí žádost u krikministerství, ta by mě pomohla skusím všechno věřím Vám že to nezděláte ale natom nezáleží nechteto být, Vy to nepředěláte.144 … od Tony jsem dostal dopis v kterém mě ujišťuje že mé žádosti bude vihověno, žádost co jsem měl sebou jsem předložil, vísledek nevím. … těším se, že snad bohdá a bude mé žádosti vihověno.145 … Já jsem zdráv, vedesemi dobře, dostali jsme od Kukalovi strany kávu, cukr, tak vaříme vosto šest, žádný zle, též bochník chleba sme stím dostali, … žádost jsem podal, co je stím dosud nevím, čekám natu hlavní, jestli to viřídí.146 … Žádost, kterou ste poslali do Hoheneku jsem dosud nedostál, svojí žádost jsem podal, o vísledku dosud nevím, též má být viřízeno z viší inštance přání moje, … píše František?147 Pak následuje v korespondenci z fronty téměř měsíční odmlka,148 která svědčí o tom, že byl Josef na základě některé ze žádostí, o kterých se ve a 1 minometnou baterii. 141 Z té se, bohužel, nedochovalo vůbec nic. Výjimkou je 22 korespondenčních lístků polní pošty, které na sočskou frontu obdržel od příbuzných a přátel. 142 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 17. 3. 1917, razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 20. III. 17. Uvedený Feldpostamt 645 byl nově zřízen v březnu 1917 a v Josefově korespondenci jde o první lístek s číslem této polní pošty. 143 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 19. 3. 1917, razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 20. III. 17. Josefem je míněn jmenovec J. Duras. 144 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 27. 3. 1917, razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 31. III. 17. 145 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 30. 3. 1917, razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 3. IV. 17. 146 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 3. 4. 1917, razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 6. IV. 17. 147 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 5. 4. 1917, razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 7. IV. 17. 148 Jedná se o období mezi mezi 8. 4–3. 5. 1917.


98

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

svĂ˝ch lĂ­stcĂ­ch zmiĹˆuje, uvolnÄ›n na jarnĂ­ zemÄ›dÄ›lskĂŠ prĂĄce na rodinnĂŠm statku a nakonec se tedy na vytouĹženou dovolenou na setĂ­ dostal. To potvrzuje i Feldpostkorrespondenzkarte AntonĂ­na PolĂĄka149 ze dne 8. 5. 1917,150 kde Josefovi pĂ­ĹĄe a vzpomĂ­nĂĄ na spoleÄ?nĂŠ setkĂĄnĂ­ v obci, kde se oba seĹĄli na dovolenĂŠ. Po nĂĄvratu do pole pĂ­ĹĄe: DrazĂ­ Dnes jsem ĹĄĹĽastnÄ› dojel na mĂ­sto, cesta byla dost obtĂ­ĹžnĂĄ Kukal je u kĂĄdru. SrdeÄ?nÄ› VĂĄs zdravĂ­ vĹĄechni VĂĄĹĄ vÄ›rnĂ˝ syn Pepa151 DrazĂ­! PĹ™ijmÄ›te ode mÄ› srdeÄ?nĂ˝ pozdrav, mnoho vzpomĂ­nek, 3/5. jsem se ĹĄĹĽastnÄ› dostal na nĂĄdraŞí od kud jsem ĹĄel pěťky aĹž do dvou hod. rĂĄno pĹ™ichĂĄzel jsem k domovu, pÄ›knÄ› jiĹž slavĂ­Ä?ek tlouk, tak jsem usedl na strĂĄĹˆ po tak namĂĄhavĂŠ cestÄ› a poslouchal jsem jej.152 Co se mÄ› tĂ˝Ä?e, jsem zdrĂĄv, konÄ› mĂĄm ty samĂŠ, kolega mĹŻj jel ke kĂĄdru proÄ? dosud nevĂ­m. MÄ›l jsem zde od VĂĄs dvÄ› psanĂ­ a dvÄ› od Tony.153 ‌ spomĂ­nĂĄm stĂĄle na domov, neb jsem zase trochu pĹ™ivikl, kolega mĹŻj odjel ke kĂĄdru, spoleÄ?nĂ­ka nynĂ­ nemĂĄm ŞådnĂ˝ho.154 VzpomĂ­nky na dovolenou byly brzy zastĂ­nÄ›ny jednou z dalĹĄĂ­ch italskĂ˝ch ofenzĂ­v, tzv. desĂĄtou soÄ?skou bitvou, kterĂĄ pĹ™eĹĄla do dlouhotrvajĂ­cĂ­ch poziÄ?nĂ­ch bojĹŻ nebĂ˝valĂŠ intenzity. Byla zahĂĄjena 12. kvÄ›tna155 a veÄ?er tohoto dne 149

AntonĂ­n PolĂĄk, narozen roku 1877 v NetovicĂ­ch, okres SlanĂ˝, pobytem Pchery Ä?p. 98, dÄ›lnĂ­k, římskokatolickĂŠho vyznĂĄnĂ­, otec tří dÄ›tĂ­, nastoupil v listopadu 1915 k praĹžskĂŠmu ZemÄ›braneckĂŠmu pluku Ä?. 8, odkud pĹ™eĹĄel v srpnu 1916 k 28. pěťímu pluku. ZemĹ™el 23. 2. 1918 jako vojĂ­n 9. setniny ve filiĂĄlnĂ­ nemocnici garnisonnĂ­ nemocnice Ä?. 2 ve VĂ­dni na stĹ™evnĂ­ rakovinu, pohĹ™ben 27. 2. na ĂşstĹ™ednĂ­m hĹ™bitovÄ› ve VĂ­dni XI v oddÄ›lenĂ­ 91, Ĺ™ada 26, Ä?Ă­slo hrobu 82 (VĂšA, doklady k odpovÄ›di ÄŒj. 2911/2011-2111, ze dne 15. 11. 2011). MĂŠnÄ› podrobnĂŠ Ăşdaje s nesprĂĄvnĂ˝m datem ĂşmrtĂ­ jsou obsaĹženy i v Kronice obce Pchery, Rok 1918–Seznam padlĂ˝ch a nezvÄ›stnĂ˝ch (poloĹžka Ä?. 39, strana 44). V drĹženĂ­ rodiny jsou v souÄ?asnosti 2 dopisnice, odeslanĂŠ A. PolĂĄkem domĹŻ do Pcher v prosinci 1915 ze Salcburku. Josef Duras s nĂ­m byl patrnÄ› v Ä?ilĂŠ korespondenci, ze kterĂŠ se dochovaly 4 korespondenÄ?nĂ­ lĂ­stky polnĂ­ poĹĄty, kterĂŠ Josef obdrĹžel v obdobĂ­ kvÄ›ten – Ä?erven 1917. V nich mu PolĂĄk mimo jinĂŠ pĂ­ĹĄe o svĂŠm zranÄ›nĂ­ do prsou a pobytu v nemocnici od 16. 5. 1917 a těťí se, aĹž se sejdou doma na dovolenĂŠ. 150 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v poli 8/5 17., razĂ­tko K. u. K. Feldpostamt 420, 9. V. 17 a K. u. K. 13/28 Feldkompanie ; odesĂ­latel A. PolĂĄk z pěťího pluku Ä?. 28, 13/28 Feldkompanie 4.Baon. 151 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ V poli 4/5 1917., razĂ­tko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 4. V. 17. 152 NenĂ­ zĹ™ejmĂŠ, zda Josef jeĹĄtÄ› vzpomĂ­nĂĄ na cestu domĹŻ nebo naopak na cestu zpÄ›t na frontu – svĹŻj vĂĄleÄ?nĂ˝ „domov“. 153 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v poli 4/5 1917., razĂ­tko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 5. V. 17. 154 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v poli 7/5 1917., razĂ­tko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 9. V. 17. 155 OfenzĂ­vÄ› pĹ™edchĂĄzela italskĂĄ dÄ›lostĹ™eleckĂĄ příprava na 45 km dlouhĂŠ frontÄ›, do kterĂŠ se zapojilo 2 200 dÄ›l a 1000 minometĹŻ. Boje trvaly do 5. 6. 1917 a vĂ˝sledkem bylo 7 300 mrtvĂ˝ch, 45 000 ranÄ›nĂ˝ch a 23 400 zajatĂ˝ch vojĂĄkĹŻ c. a k. armĂĄdy. ItalskĂŠ ztrĂĄty Ä?inily 3 600 mrtvĂ˝ch, 96 000 ranÄ›nĂ˝ch, 27 000 zajatĂ˝ch. Viz FuÄ?Ă­k, str. 275.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

99

Josef domů psal: … Dnešní den, byl jasný teplí, tákvach byl ve čtyři hod., den dnešní byl k nepřežití, bude u mně zaznamenán, tak jako den mého narození.156 Píši ten to dopis večer v osm hod., kdy je trochu klid, …157 Pak následuje několik lístků polní pošty, ve kterých rodiče ujišťuje, že je živ a zdráv. Teprve koncem května se v textu, kromě obvyklých srdečných pozdravů a milých vzpomínek, objevují další informace: … nemějte omě tak velikou starost, snad p. Bůch dá, že vše dobře dopadne, jsem živ a zdráv, teď již mohu psát víc dříve to nešlo, …158 … Dík za lístek z 22/5. pak za balík z 12/5 neb mě to bilo velice milé, prosím Vás, neposílejte již nic, neb je to vše skažené, plesnivé nic se stoho nedá vybrat, … 159 … Čekal jsem od Vás dnes dopis ale marně, bych Vašemu přání vihověl tak píši každý den, právě sedím před mojí vilou, která je zcelty postavená vpřírodě vlesíku a spomínám na Vás včechni. Jak se Vám vede? Jste zdrávi? Já jsem živ a zdráv o žádosti dosud nevím, Tona mi píše, psal mi Ant. Polák, je raněn do prsou.160 … Píši vždycky den předem večer před mojí vilou dato dávám vždy zejtřejší. Koně mám hned vedle villi ustromu uvázaný. Dnes jsem měl práci, stahoval jsem koně, který nám do rána pošel, teď před večerem sme měli zábavu, dvá se sadili, že jeden druhému najde 25 vší za 1 K což se skutečně splnilo a našel to, počasí je zde pěkné. Tona mi píše, co je se žádostí dosud nevím, snad p. Bůh dá, že se vše viřídý.161 … dnes byl den krásný, sedím před mojí vilou, pozoruji aro, které zápasejí v letu, bylo jich dnes 7 najednou ve vzduchu,162 jinak klidno …163 156

Při představě, jak se asi tohoto dne vedlo pěšákům v zákopech, určitě opět blahořečil svůj nástup k dělostřelectvu. 157 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 12/5 1917., razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 13. V. 17. 158 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 26. 5. 1917., razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 26. V. 17. 159 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 28. 5. 1917., razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 28. V. 17. 160 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 30. 5. 1917., razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 30. V. 17. 161 Feldpostkorrespondenzkarte psaná vpoli 31. 5. 1917., razítko K. u. K. Feldpostamt 645 a, 31. V. 17. 162 Jediné, co se podařilo dohledat, je jedno nárokované vítězství Fliegerkompagnie 17 (FliK 17), která operovala počátkem června 1917 v prostoru působnosti 11. armády. Dne 2. 6. nárokovali pilot český Němec Fw. Franz Goder a pozorovatel Tyrolák Lt. Max Schossleitner, kteří letěli v letounu Brandenburg C.I (Ph) 29.73 z FliK 17, vítězství nad italským průzkumným Farmanem. Letoun se měl zřítit za nepřátelskými liniemi poblíž obce Ala v provincii Trento, jeho identitu se ale nepodařilo zjistit (viz e-mail leteckého historika Michala Plavce z Národního technického muzea ze dne 19. 11. 2011, archiv autora). 163 Feldpostkorrespondenzkarte psaná vpoli 2/.6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt chybí.


100

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

‌ dnes byl sestĹ™elen nĂĄĹĄ aro,164 na co bylo podĂ­vĂĄnĂ­ jinak je ticho. JĂĄ jsem dosud zdrĂĄv o Şådosti dosud nic nevĂ­m, Tona mi pĂ­ĹĄe, Ĺže dĂĄ p.BĹŻh ase brzi sejdeme.165 ‌ s PcherskĂ˝m si pĂ­ĹĄi, těťím se na domov, ale kdy to bude nevĂ­m, kdyĹž bych dlouho nejel ukaĹžte IvĂĄnkovi jak se sachĂĄzĂ­ strĂĄvnĂ­ sekaÄ?kou a on to poseka.166 OsmĂŠho Ä?ervna odeslal rodiÄ?ĹŻm poslednĂ­ lĂ­stek polnĂ­ poĹĄty s razĂ­tkem K. u K. Feldpostamt 645 a, patřícĂ­m 62. pěťí divizi. Od 9. 6. 1917 jiĹž Josef psal korespondenci razĂ­tkovanou K. u K. Feldpostamt 304, polnĂ­m poĹĄtovnĂ­m úřadem 57. pěťí divize. Obsah ale zĹŻstĂĄvĂĄ nemÄ›nnĂ˝: ‌ od bratrance jsem obdrĹžel dopis, ‌167 ‌ NynĂ­ jsou povolenĂ˝ urlĂĄby, kdo nÄ›co mĂĄ doma pozemky ale musĂ­ podat Şådost, tak nevĂ­m, přídeto nařízenĂ˝ neb nĂŠ.168 DalĹĄĂ­ lĂ­stek si zaslouŞí ocitovat celĂ˝:169 DrazĂ­! DneĹĄnĂ­ den byl velice krĂĄsnĂ˝, teplĂ­, takĂŠ ĹĄĹĽastnĂ˝. DneĹĄnĂ­ mojĂ­ prĂĄcĂ­ bylo rĂĄno jednou pro prkna odpoledne jsem koval oba konÄ›. PĹ™ed dvouma dni, jse nĂĄm rostonal kĹŻĹˆ, dnes k nĂĄm pĹ™iĹĄel p. ZvÄ›rolĂŠkaĹ™, konÄ› oĹĄetĹ™it, pĹ™itom se ptal odkud kdo je, jmenujimu. on se ptĂĄ od Loun jestli je nÄ›kdo, jĂĄ prĂĄvÄ› se pĹ™ezouvĂĄm a pravĂ­m, jĂĄ od SlanĂŠho, tak jsem ĹĄel s nĂ­m kousek viprĂĄvĂ­me si bliŞťí mĂ­sta domoviny a domluvili sme se, Ĺže mĂĄ u nĂĄs na poĹĄtÄ› sestĹ™iÄ?ku coĹž jsme si dotvrdili naĹĄĂ­m razĂ­tkem na dopisech. Bylo nĂĄm velice milĂŠ, Ĺže jsme se tak spolu domluvili. PĂĄn Doktor, pojede snad brzi na dovolenou, pĹ™ijede k nĂĄm na poĹĄtu a zĂĄroveĹˆ se příde k VĂĄm takĂŠ podĂ­vat a VĂĄs potěťit. ZatĂ­m s Bohem na shledanou. SrdeÄ?nÄ› VĂĄs zdravĂ­m vĹĄichni tĂŠĹž sleÄ?nu sestĹ™iÄ?ku pana Doktora, kterou aÄ?koli mĂĄlo znĂĄm, ale dĂĄ BĹŻh Ĺže se lĂŠpe seznĂĄme Josef Tato Feldpostkorrespondenzkarte je mezi ostatnĂ­mi jeĹĄtÄ› v jednom exemplĂĄĹ™i, je psĂĄna stejnĂŠho dne, ale s jiĹž neplatnĂ˝m K. u K. Feldpostamt 645 u odesĂ­latele, domĹŻ neodeslanĂĄ. JejĂ­ text je v druhĂŠ Ä?ĂĄsti trochu obmÄ›nÄ›nĂ˝: ‌ pĹ™itom se ptal odkud kdo jsme, on se ptĂĄ od Loun jestli je nÄ›kdo, jĂĄ pravĂ­m ten smÄ›r, ale od SlanĂŠho, tak hned mi říkal bych ĹĄel s nĂ­m kousek tak sme se domluvili cestou, Ĺže on mĂĄ u nĂĄs sest164

NevĂ­me bohuĹžel, odkud onen přísluĹĄnĂ­k souboje pozoroval. NenaĹĄel jsem ŞådnĂŠ ztrĂĄty z britskĂŠ, italskĂŠ ani rakousko-uherskĂŠ strany. CoĹž ovĹĄem nic neznamenĂĄ, neboĹĽ rakousko-uherskĂŠ ztrĂĄty jsou pro toto obdobĂ­ neĂşplnĂŠ (viz e-mail leteckĂŠho historika Michala Plavce z NĂĄrodnĂ­ho technickĂŠho muzea ze dne 19. 11. 2011, archiv autora). 165 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v poli 7. 6. 1917., razĂ­tko K. u K. Feldpostamt 645 a, 7. VI. 17. 166 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v poli 8. 6. 1917., razĂ­tko K. u K. Feldpostamt 645 a, 8. VI. 17. 167 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v hĂĄji 10./6.1917., razĂ­tko K. u K. Feldpostamt 304, 10. VI. 17. 168 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v hĂĄji 11. 6. 1917., razĂ­tko K. u K. Feldpostamt 304, 11. VI. 17. 169 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v hĂĄji 13. 6. 1917., razĂ­tko K. u K. Feldpostamt 304, 16. VI. 17.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

101

řičku srovna na poště což jsme si dotvrdili navzájem jeden druhému dopisem na kterém je razítko Pchery.170 I v dalších lístcích Josef líčí své každodenní zážitky ale především se upíná k možnosti dostat se zase domů, na polní práce v hospodářství, o což opět on či jeho rodina podali žádost: … Dnes jsem na tůře asice pro vodu o kterou zde máme dost bídu. Jsem zdráv, vše ještě ujde, přeci jenom toužím po domově neb vím, že tam bych byl více prospěšný, ale dosud nic nemám, …171 … Já jsem zdráv, tyto dni jsem měl velké tůry, odváděl jsem koně do nemocnice, což je zde velice namáhavé, jsem stále na tomtéž místě. Počasí je pěkné, sucho jinak klid, těším se, kdy bude ta chvíle a přídemě to viřízený.172 Drazí! Dík za lístek ze dne 19/6, který mi velice potěšil, píšivám každý den, Vy si naříkáte, že nic nedostáváte, to je vidět, jaký je to pořádek, když ani ten lístek nedodají, jsem zdráv, těším se stále, že snad dostanu vše viřízení, ale ňák to nejde, snad p. Buh dá, že to příde, …173 Upomínání rodiny o tom, že neví jak se jeho záležitost – dočasné či trvalé uvolnění z vojenské služby pro zemědělské práce na rodinném statku – vyvíjí, ho vedou k opakovanému psaní rodičům, aby podali nové žádosti: … Dnes jsem dostal od Pcherskýho lístek, v kterém píše, že ke konci měsíce jede na mlácení, já tu dosud nic nemám. Prosím Vás, přízvěďte to, pošletemi žádost na mlácení z motorovým strojem, což mislím, že bude nejkratší, a neb žádost na žně. Též píši o tom Tonovi, poraďtese jak to vihotovíte, … 174 … Dnes jsem se ptal v kanceláři jestli o mé žádosti něco neví, že vubec né, je midivné trváto již půl třetího měsíce175 co je stím, buď to někde leží, neb je to omilem viřízeno, prosím Vás, přezvěďteto, když by bylo vše marné, pošlete mi zádost, buď na mlácení neb na žně, dokud je ktomu čas.176 170

Text zde bez dalšího končí vespod lístku a zdá se, že ho Josef poté psal znovu, úspornějším písmem, aby se textu vešlo více, včetně úvahy o setkání se slečnou z pošty. 171 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v háji 17. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 18. VI. 17. 172 Feldpostkorrespondenzkarte psaná vháji 21. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 22. VI. 17. 173 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v háji 23. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 23. VI. 17. 174 Feldpostkorrespondenzkarte psaná 23. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 24. VI. 17. 175 Žádost byla patrně podána někdy v první polovině dubna 1917, před či během Josefova pobytu v rodné obci. 176 Feldpostkorrespondenzkarte psaná vpoli 27. 6. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 304, 28. VI. 17.


102

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

‌ Dosud nic nemĂĄm, těťím se na odpovÄ›Ä? od VĂĄs, co jak jste zařídili. MislĂ­m, Ĺže jiĹž z VĂ­dnÄ› nic nedostanu, tak alespoĹˆ Şådost na ĹžnÄ› nebo na mlĂĄcenĂ­ ‌177 Z chmurnĂ˝ch nĂĄlad, kdy jiĹž mnoho příbuznĂ˝ch a znĂĄmĂ˝ch bylo z vojenskĂŠ sluĹžby ze zemÄ›dÄ›lskĂ˝ch dĹŻvodĹŻ natrvalo uvolnÄ›no, zatĂ­mco on stĂĄle nevÄ›dÄ›l, jak byla jeho Şådost vyřízena, ho vytrhlo setkĂĄnĂ­ s bratrancem z matÄ?iny strany,178 o kterĂŠm pĂ­ĹĄe: ‌ VÄ?era jsem jel od minĂĄĹže z procenĹĄtelungu, na cestÄ› jsem potkal vojĂ­na, kterĂ˝ mÄ› oslovil, kde si se tu vzal pepo, jĂĄ zvihnu oÄ?i a on to Alois z Minic,179 tak jsem zajel na stranu, hovoĹ™ili jsme spolu, v Ĺ™eÄ?i ptĂĄm se nas pepu180 a on je zde takĂŠ tak mÄ› Ĺ™ek kde a jĂĄ jej jeĹĄtÄ› veÄ?er navĹĄtĂ­vil. Tomuto bylo divnĂŠ, kde jsem se tu vzal a jak jsem ho naĹĄel.181 Za pĂĄr dnĂ­ se ale vracĂ­ ke svĂŠmu tĂŠmatu a pĂ­ĹĄe: DĂĄ snad pĂĄn BĹŻh, Ĺže mÄ› příde Şådost kviřízenĂ­, kdyĹž jiĹž je to na hejtmanstvĂ­.182 DesĂĄtĂŠho Ä?ervence odeslal Josef domĹŻ poslednĂ­ lĂ­stek polnĂ­ poĹĄty s razĂ­tkem K. u K. Feldpostamt 304, patřícĂ­m 57. pěťí divizi, coĹž komentuje slovy: MÄ›nĂ­m trochu mĂ­sto.183 Od 13. 7. 1917 jiĹž psal korespondenci razĂ­tkovanou polnĂ­m poĹĄtovnĂ­m úřadem 58. pěťí divize (K. u K. Feldpostamt

177

Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v hĂĄji 29. 6. 1917., razĂ­tko K. u K. Feldpostamt 304, 30. VI. 17. Marie DurasovĂĄ, matka Josefa a FrantiĹĄka, rozenĂĄ DurasovĂĄ z Minic, mÄ›la bratra Aloise (manĹželka BoĹžena roz. KnorovĂĄ), otce tří dÄ›tĂ­ – Josefa, Aloise a Anny. 179 Alois Duras, narozenĂ˝ 12. 3. 1896 v MinicĂ­ch (okres Kralupy nad Vltavou), kterĂŠ byly i jeho domovskou obcĂ­, narukoval v prosinci 1915 jako vojĂ­n nejprve k 8. zemÄ›braneckĂŠmu pěťímu pluku a potĂŠ k 7. zemskĂŠmu pěťímu pluku, kde byl zranÄ›n (viz Seznam ztrĂĄt Nr. 479 vydanĂ˝ c. a k. ministerstvem vojenstvĂ­ dne 19. 10. 1916, str. 14 – Duras Alois, Infst., k. k. LIR. Nr.7, 2.Komp., BĂśhmen, Kralup, Minice 1896, verw.). Jako přísluĹĄnĂ­k kulometnĂŠ roty 7. stĹ™eleckĂŠho pluku (v rĂĄmci 21. stĹ™eleckĂŠ divize) byl zajat 22. 8. 1917 na soÄ?skĂŠ frontÄ› u JelenĂ­ku a v hodnosti vojĂ­na zaĹ™azen 13. 7. 1918 do 5. roty 35. pěťího pluku italskĂ˝ch legiĂ­. Byl demobilizovĂĄn k 31. 12 . 1919. Za svoji ĂşÄ?ast v legiĂ­ch obdrĹžel ÄŒeskoslovenskou revoluÄ?nĂ­ medaili. ZemĹ™el po delĹĄĂ­ nemoci v rodnĂŠm domÄ› Minice Ä?p. 22 dne 5. 3. 1939 ve vÄ›ku 43 let, svobodnĂ˝ a bezdÄ›tnĂ˝ (VĂšA, doklady k odpovÄ›di ÄŒj. 2911/2011-2111, ze dne 15. 11. 2011 a archiv autora). 180 JednĂĄ se o Aloisova starĹĄĂ­ho bratra Josefa Durase, kterĂ˝ bojoval jako přísluĹĄnĂ­k kulometnĂŠ roty 6. stĹ™eleckĂŠho pluku v rĂĄmci 21. stĹ™eleckĂŠ divize. V korespondenci s dÄ›lostĹ™elcem Josefem Durasem vzpomĂ­nĂĄ na moĹžnost se znovu potkat – v lokalitĂĄch Lahce Ä?i Bate. Na italskĂŠ frontÄ› byl ranÄ›n, kdyĹž prĂ˝ si v zimÄ› rozdÄ›lali s kolegy oheĹˆ, nad kterĂ˝m on roztĂĄhl plĂĄĹĄĹĽ a pĹ™iletivĹĄĂ­ granĂĄt mu utrhl ruku (vzpomĂ­nka Josefa Durase, *17. 1. 1937, ze 16. 4. 2012). Z vojny se vrĂĄtil domĹŻ, s manĹželkou BoĹženou, rozenou DoleĹžalovou, mÄ›li dva syny–Aloise a Josefa. 181 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v hĂĄji 5. 7. 1917., razĂ­tko K. u K. Feldpostamt 304, 6. VII. 17. 182 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v hĂĄji 8. 7. 1917., razĂ­tko K. u K. Feldpostamt 304, 8. VII. 17. 183 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ vhĂĄji 9. 7. 1917., razĂ­tko K. u K. Feldpostamt 304, 10. VII. 17. 178


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

103

420 a K. u K. Feldpostamt 420 c184),185 což rodičům popisuje následovně: Vědomost Vám dávám, že jsem na jiném místě, zde je země dost samé ledi, jsem asi v tech místech co byl Pcherský.186 Později ještě dodává: Co se mě týče jsem zdráv, počasí je zde krásné velké teplo chodím na polovic oblečen přes den pasu koně. O dovolené dosud ani zmínky.187 Rodina a známí doma se stále snažili, aby mohl Josef opět z pole domů.188 I kdyby jen na čas.189 O tom ostatně svědčí i Josefova korespondence: Dne 26/7. jsem obdržel od p. Dr. Babora lístek, který mě velice potěšil, zároveň přišel dopis, který jste posílali k batterii jako prosbu. Ptal jsem se v kanceláři skrze enhobung, ale dosud prý o ničem neví, tak nevím co je stím. Prosím vás, kdyby to mohlo zprostředkovat Hejtmanství, přeptejte se na to p. T. … Kukal na rukoval před pary dni sem knám od kádru, také tam nic nesvedl.190 A spolu se stesky, že stále nedostal vysněný „urláb“, píše i o svých neválečných aktivitách: Dnes, když jsem pustil koně na pastvu, tak jsem se dal do prádla, nedbaje na to, že je neděle, midlím a peru. Jen to hučí, prací mašina je velký kámen.191 Včera, jsem byl s koněm, na dřívějším místě, sešel jsem se s Dr. B., viprávěl mi, vše co je u nás nového.192 Nyní jsem byl dva dni pryč proseno asi osm hod. cesty, tak jsem Vám nemoh nic psát, … Dnes spomínám na naši pouť, vyndal jsem si fotografie, potěšil jsem se, … 193 184

Z celkem 17 Feldpostkorrespondenzkarte je 11 razítkováno K. u K. Feldpostamt 420 c, 6 je razítkováno K. u K. Feldpostamt 420. 185 Tato změna podřízenosti od 57. k 58. pěší divizi je však otázkou, protože odborníci v období mezi 5. červnem – 24. říjnem 1917 řadí jednoznačně 57. brigádu polního dělostřelectva pod velení 57. pěší divize (viz http://www.austrianphilately.com/dixnut/dn6d2.htm a http://www.austrianphilately.com/ dixnut/dn6f.htm). 186 Feldpostkorrespondenzkarte psaná v poli 13. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420 c, 15. VII. 17. 187 Feldpostkarte psaná v poli 19. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420 c, 20. VII. 17. 188 Syn Josef Duras (*17. 1. 1937) vzpomíná v této souvislosti na statkáře Ženíška z Velkých Přílep, příbuzného rodiny, který prý měl dobré kontakty s c. a k. armádou (vzpomínka ze 16. 4. 2012). Jeden z dochovaných lístků, které Josef Duras psal, je 16. 5. 1917 adresován právě Antonínu Ženíškovi, velkostatkáři z Velkých Přílep. 189 O tom svědčí i dotazy bratrance Aloise Durase: Jestli pak jsi ještě v Krvavci? … pojedeš na orlaub? (Feldpostkarte psaná 22. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 439, 26. VII. 17.)… jestli pak pojedeš brzy na orláb? (Feldpostkarte psaná 25. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 439, 28. VII. 17.) 190 Feldpostkarte psaná v poli 27. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420, 28. VII. 17. 191 Feldpostkarte psaná v poli 29. 7. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420 c, 30. VII. 17. 192 Feldpostkarte psaná v poli 1. 8. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420, 2. VIII. 17. 193 Feldpostkarte psaná v poli 5. 8. 1917., razítko K. u K. Feldpostamt 420 c, 6. VIII. 17.


104

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Dosud jsem nedostal od VĂĄs ŞådnĂ˝ dopis, ani o Şådosti nic nevĂ­m. ProsĂ­m VĂĄs, co je stĂ­m? ProsĂ­m VĂĄs laskavÄ›, poĹĄletemi tu stvrzenku, z hejtmanstvĂ­, na kterĂŠ stojĂ­, Ĺže mĂĄm tu dovolenou. JĂĄ bych to zde pĹ™edloĹžil, bych se dozvÄ›dÄ›l, co je stĂ­m.194 StĂĄle Ä?ekĂĄm od VĂĄs dopis, ale marnÄ›, prosĂ­m VĂĄs, poĹĄletemi to stvrzenĂ­ z HejtmanstvĂ­, na ten enhobung jĂĄ jej pĹ™edloŞím zde. Spisovali zde, kdo je sĂĄm, tak jsem se takĂŠ pĹ™ihlĂĄsil, co stĂ­m bude nevĂ­m.195 Od p. Profesora Kott196 jsem dostal lĂ­stek, za kterĂ˝ jeĹĄtÄ› jednou srdeÄ?nÄ› dÄ›kuji.197 Dnes jsem dostal, z LuĹžce lĂ­stek,198 tĂŠĹž jim odepisuji. Od Tony, jiĹž pĹ™es mÄ›sĂ­c nedostĂĄvĂĄm Şådnou poĹĄtu, prosĂ­m VĂĄs Ä?Ă­m jeto? Jsem zdrĂĄv, poÄ?asĂ­ je pÄ›knĂŠ, trochu je zde rĂĄmus. ZatĂ­m s Bohem na shledanou.199 Tento „rĂĄmus“ byl zaÄ?ĂĄtkem tzv. 11. soÄ?skĂŠ bitvy, kterĂĄ trvala od 18. srpna do 13. zåří 1917 a kterĂŠ pĹ™edchĂĄzela italskĂĄ dÄ›lostĹ™eleckĂĄ příprava 1 200 polnĂ­ch dÄ›l, 2 400 těŞkĂ˝ch dÄ›l a 17 000 minometĹŻ.200 PĹ™i pozdÄ›jĹĄĂ­ch hodnocenĂ­ch pĹ™evlĂĄdl nĂĄzor, Ĺže ĹĄlo o takovou intenzitu dÄ›lostĹ™eleckĂŠ palby, kterĂĄ si v niÄ?em nezadala s boji u Verdunu. BojĹŻ se v rĂĄmci SoÄ?skĂŠ armĂĄdy zĂşÄ?astnila jak 57. pěťí divize (v rĂĄmci XXIV. sboru generĂĄla Lukase,201 velitel divize generĂĄlmajor HroznĂ˝202) tak 58. pěťí divize (v rĂĄmci XVI. sboru generĂĄla KrĂĄlĂ­Ä?ka,203 velitel divize pod-

194

Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v poli 10. 8. 1917., razĂ­tko K. u K. Feldpostamt 420 c, 12. VIII. 17. Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v poli 11. 8. 1917., razĂ­tko K. u K. Feldpostamt 420, 12. VIII. 17. 196 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v Humnech 8. srpna 1917., razĂ­tko Pchery 8. 8. 1917, odesĂ­latel Miroslav Kott v Humnech, poĹĄta Pchery v ÄŒechĂĄch: MilĂ˝ příteli! VĂ­m, Ĺže asi vzpomĂ­nĂĄte nynĂ­ Ä?asto na domov, kde by prĂĄvÄ› teÄ? bylo potĹ™ebĂ­ tolik VaĹĄĂ­ pomoci – A tak VĂĄs chci dnes potěťit, by Ä?erpal jste novou nadÄ›ji, Ĺže dovolenĂŠ se VĂĄm pĹ™ece dostane! Žådost podĂĄna znovu a jest na nejlepĹĄĂ­ cestÄ› k příznivĂŠmu vyřízenĂ­! NepĹ™eji VĂĄm tedy nic jinĂŠho neĹž příznivĂŠ jejĂ­ vyřízenĂ­ v dobÄ› nejbliŞťí, coĹž se jistÄ› stane! ZĹŻstĂĄvejte zatĂ­m hodnÄ› zdrĂĄv a dobrĂŠ mysli! OstatnĂ­ si uĹž povĂ­me! S nejvĹ™elejĹĄĂ­mi pozdravy od VaĹĄich rodiÄ?ĹŻ zdravĂ­ VĂĄs VĂĄĹĄ M Kott 197 Feldpostkorrespondenzkarte psanĂĄ v poli 14. 8. 1917., razĂ­tko K. u K. Feldpostamt 420 c, 16. VIII. 17. 198 MilĂ˝ Pepo! BuÄ? tak laskav a sdÄ›l nĂĄm ihned pĹ™esnou adresu TvĂŠho komandanta a lĂŠkaĹ™e. OdepiĹĄ obratem Ä?ekĂĄme na ty dvÄ› vÄ›ci bychom mohli Ti odpovÄ›dÄ›t. S pozdravem Josef ÄŒernĂ˝ mlynĂĄĹ™ v LuĹžci p. SlanĂ˝ 199 Feldpostkarte psanĂĄ v poli 18. 8. 1917., razĂ­tko K. u K. Feldpostamt 420 c, 19. VIII. 17. 200 Viz FuÄ?Ă­k, str. 275. VĂ˝sledkem bojĹŻ bylo 10 000 mrtvĂ˝ch, 40 000 ranÄ›nĂ˝ch a 30 000 nezvÄ›stnĂ˝ch a 20 000 nemocnĂ˝ch vojĂĄkĹŻ c. a k. armĂĄdy. ItalskĂŠ ztrĂĄty Ä?inily 40 000 mrtvĂ˝ch a 108 000 ranÄ›nĂ˝ch. Viz Josef FuÄ?Ă­k, Marek PavlĂ­k: SoÄ?skĂĄ fronta 1915–1917. PrĹŻvodce po mĂ­stech bojĹŻ vojĂĄkĹŻ z Ä?eskĂ˝ch zemĂ­ (JulskĂŠ Alpy – BanjĹĄice–Kras–Přímoří). Elka Press, Praha 2008, str. 48–49. 201 GenerĂĄl pÄ›choty Karl Albert Freiherr von Lukas 202 GenerĂĄlmajor Josef HroznĂ˝ Edler von Bojemil (ĹĄlechtic z BojemilĹŻ) 203 GenerĂĄl pÄ›choty Rudolf KrĂĄliÄ?ek 195


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

105

maršálek Zeidler204), 205 která se zapojila i do pozdějších bojů podzimní ofenzívy 1917 (tzv. průlomu u Kobaridu) a postupu k Piavě.206 Toho všeho se však již dělostřelec Josef Duras nezúčastnil. Lístek polní pošty, psaný „v poli 18. 8. 1917“ a odeslaný rodině 19. srpna 1917 s razítkem K. u K. Feldpostamt 420 c, byl posledním, který od něj rodina obdržela. Na rozdíl od mnoha jiných vojáků, kdy poté následoval lístek, oznamující smrt otce, manžela či syna, byl osud Josefovi nakloněn. Jeho časté „snad Pán Bůh dá a žádost přijde k vyřízení“ se splnilo. Kdy přesně byl uvolněn a zda nejprve jen na nějakou dobu s pozdějším prodloužením anebo byl z vojenské služby uvolněn z důvodů práce v zemědělství rovnou natrvalo, není známo. Archivy mlčí a rodinná paměť do tak vzdálené minulosti již nesahá.207 Vraťme se nyní k Františku Durasovi. Jeho 28. pěší pluk zůstával v Haliči spolu s 59. pěším plukem zařazen v rámci 5. pěší brigády 3. pěší divize208 ve XIV. sboru 3. armády. Po bojích o Poturzyn, kde ztráty pluku činily kolem tisíce mužů, pokračovala oslabená jednotka v síle necelých 1 600 vojáků v dalších bojích v oblasti Michalówka – Rawa Ruska.209 Ráno v pondělí 7. září 1914 začali na výšiny jižně od města Uhnów,210 obsazené vojáky 28. pěšího pluku, opakovaně útočit ruské jednotky. Kolem 11 hodiny dopoledne byl vzhledem k sílící palbě nepřítele nařízen všem jednotkám 3. pěší divize ústup k Rawě Ruské. Ten probíhal za všeobecného vyčerpání většiny jednotek, které se nedokázaly odpoutat z dostřelu protivníka. Nepřítel navíc působil dojmem, že útočí stále s větším počtem jednotek. Obklíčení celé 3. divize zabránil adjutant 28. pluku hejtman Meergans, když zorganizoval obranu na jedné ze silnic k Rawě Ruské. Nepřehledná situace byla ještě znásobena nepřesnou přehradnou palbou c. a k. dělostřelectva, postihující především jednotky 28. pěšího pluku, brání-

204

Polní podmaršálek Ing. Erwin Freiherr Zeidler von Görz Viz Fučík, Pavlík, str. 51–53. 206 Viz Fučík, Pavlík, str. 62–64. 207 Již není možné zjistit ani kdo by mohla být Jarka, která psala pohled (přání k jmeninám poslané s datem 18. 3. 1918, razítko Motyčín), adresovaný Josefovi Durasovi do Humen. 208 Tu tvořila 5. pěší brigáda, 15. pěší brigáda (14. pěší pluk a 2. pluk tyrolských císařských myslivců), 3. brigáda polního dělostřelectva a 2 eskadrony (č. 1 a 2) Zeměbraneckéhu hulánského pluku č. 6. Viz http://www.austro-hungarian-army.co.uk/oobgalic.htm 209 Zatímco při bojích o Poturzyn ztráty pluku činily 1 003 muže a oslabená jednotka bojovala dále v síle necelých 1 577 vojáků, po bojích v oblasti Michalówka – Rawa Ruska, kde přišla o 913 vojáků, její stav poklesl na pouhých 660 mužů. Viz Fučík, str. 160. 210 Volyňský Uhnow, nyní ukrajinský Uhniv, ležící v Sokalské oblasti, na polovině cesty mezi městy Belz a Rava Ruska. 205


106

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

cĂ­ se v prostoru MichalĂłwky. Byla to po Poturzynu dalĹĄĂ­ krvavĂĄ lĂĄzeĹˆ, kterou osmadvacĂĄtnĂ­kĹŻm zpĹŻsobilo vlastnĂ­ dÄ›lostĹ™electvo.211 V tĂŠto nepĹ™ehlednĂŠ situaci byl v podveÄ?er 7. zåří u UhnĂłwa212 FrantiĹĄek ranÄ›n a zajat i s obvaziĹĄtÄ›m, ve kterĂŠm slouĹžil, jak pozdÄ›ji informuje rodinu.213 Jeho psanĂ­ z Ruska obdrĹželi rodiÄ?e v Humnech 21. října 1914: DrazĂ­ rodiÄ?e! 3. října 1914 Jest sobota odpoledne, vzpomĂ­nĂĄm na VĂĄs jak asi se VĂĄm vede, jak sklĂ­zĂ­te Ĺ™epu. PĂ­ĹĄi VĂĄm znovu aÄ? jsem psal minulĂ˝ tĂ˝den proto, ponÄ›vadĹž nemĂĄm jistoty, zda prvnĂ­ dopis obdrŞíte v nynÄ›jĹĄĂ­ dobÄ›. Budu psĂĄti, pokud mnÄ› bude moĹžno kaĹždĂ˝ tĂ˝den, neb poĹĄtu mĂĄm zdarma a papĂ­r uĹž nÄ›jak seĹženu. Pro případ, Ĺže snad Jste neobdrĹželi prvnĂ­ dopis, opakuji: Ĺ˝e jsem v MoskvÄ› ve velkĂŠm ruskĂŠm mÄ›stÄ›, kamĹž jsem byl dovezen jako ranÄ›nĂ˝214 z HaliÄ?e. ZachĂĄzĂ­ se s nĂĄmi velmi sluĹĄnÄ›, jen strava ruskĂĄ nejde nĂĄm mnoho k duhu ale snad se s nĂ­ takĂŠ smíříme. PrĂĄdlo jeĹž jsem mÄ›l v tornistĹ™e mi vĹĄechno ukradli naĹĄi vojĂĄci a tak mi zbylo jen to co jsem mÄ›l na sobÄ›. Zde jsme ubytovĂĄni ve ĹĄkole pÄ›knÄ› zřízenĂŠ. PĂ­ĹĄe vĂĄm Pepa? NevĂ­te nic o VĂĄclavu VinaĹ™ickĂŠm? ÄŒteme zde ruskĂŠ noviny, jeĹž ovĹĄem lĂ­Ä?Ă­ vĹĄe asi lĂŠpe ve svĂŠm svÄ›tle, u nĂĄs Ä?tete zajistĂŠ vĹĄe jinak. Pepa z PřítoÄ?na jezdil s kuchynĂ­ a naposled jsem ho vidÄ›l 7 zåří Ä?asnÄ› rĂĄno. JĂĄ jsem byl k veÄ?eru ranÄ›n kulkou,215 ale nynĂ­ jiĹž skoro zdrĂĄv jsem. AÄ? vzdĂĄlenost velikĂĄ nĂĄs dÄ›lĂ­ od sebe, pĹ™ece mĹŻĹžete mi psĂĄti a to o sobÄ›, obilĂ­ jak jste sklĂ­zeli, mĂĄku a Ĺ™epÄ›, Pepovi, o tom hlavnÄ›, jestli VĂĄm pĂ­ĹĄe. Adressa na mÄ› jest: Russland Via Rumänien 211

Viz FuÄ?Ă­k, str. 67–68. Boje u Uhnowa ztvĂĄrnil i znĂĄmĂ˝ tyrolskĂ˝ malĂ­Ĺ™ Albin Egger-Lienz (1868 – 1926) obrazem Uhnow 1914 (olej na plĂĄtnÄ› z roku 1915, velikost 1,7 x 2,3 metry http://www.reproarte.com/Kunstwerke/Albin_ Egger-Lienz/Uhnow+1914/18926.html). Mezi mrtvĂ˝mi z tohoto dne je vzpomĂ­nĂĄn i poruÄ?Ă­k LajĂłs Hahnenkamp, Honved Inf. Regt. Nr. 20 (http://www.westernfrontassociation.com/great-warpeople/remember-on-this-day/2023-7-september-1914-leutnant-lajos-hahnenkamp.html) Ä?i hejtman pěťího pluku Ä?. 59 Franz Schreyer, kterĂ˝ svĂŠmu zranÄ›nĂ­ ze 7. zåří od Uhnow podlehl 27. 9. 1914 ve VĂ­deĹˆskĂŠ vĹĄeobecnĂŠ nemocnici (http://www.weltkriegsopfer.de/Krieg-Opfer-Franz-Schreyer_ Soldaten_0_603202.html). 213 Viz tĂŠĹž Seznam ztrĂĄt Nr. 45 vydanĂ˝ c. a k. ministerstvem vojenstvĂ­ dne 4. 11. 1914, str. 11–Duras Franz, EinjFreiw., IR. Nr.28, 15.Komp., BĂśhmen, Schlan Pcher, verw. 214 Ĺ lo o poranÄ›nĂ­ pĂĄteĹ™e a ĂşdajnÄ› i mĂ­chy (vzpomĂ­nka Josefa Durase, *17. 1. 1937, ze 16. 4. 2012). 215 V pozdÄ›jĹĄĂ­ch uĹ™ednĂ­ch sdÄ›lenĂ­ch z Ruska je ÄŒervenĂ˝m kříŞem namĂ­sto 7. zåří uvĂĄdÄ›no datum zajetĂ­ 25. 8. 1914. RozdĂ­lnĂĄ data, kterĂĄ se pak objevujĂ­ i v posĂ­lanĂŠ korespondenci, odpovĂ­dajĂ­ tĹ™inĂĄctidennĂ­mu rozdĂ­lu mezi juliĂĄnskĂ˝m (ruskĂ˝m) a gregoriĂĄnskĂ˝m kalendĂĄĹ™em (VĂšA, odpovÄ›Ä? ÄŒj. 2511/2010-2111, ze dne 6. 9. 2010). 212


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

107

Moskva Suchoreva sodovaja ul. d.No. 16 svod. evak. 199 – 208 gos. Duras Franz MUC Palata 30 – a.216 Zdá se to býti hrozné ale není to tak zlé, myslím že to, máti, dovedeš. Když snad by Jsi si netroufala, požádej pana učitele Zedníka a vyslov mu i moji prosbu a pozdrav a jistě přání Tvé vyplní. Vypiš mi vše co u vás nového. Na psaní přilepte 25 hal. známku, na lístek 15 „ . Pište ihned. S pozdravem František Za několik dní píšu znova.217 To se ale stalo až za měsíc, z jiného města. Dopis, odeslaný 2. 11. dorazil rodičům 3. prosince 1914:218 Drazí ! Psal jsem Vám naposledy z Moskvy, od té doby jsem se dostal dále na sever Ruska do města Kostromy.219 Rána má jest úplně vyhojena a nezanechala žádných známek. Čas zdlouhavě ubíhá a přáním všech jest brzký mír. Vzpomínám jak vy asi tam doma žijete? Jak je s Pepou? píše Vám? Od Vás jsem obdržel jen jeden lístek a to ještě jsem byl na bojišti, více nic. Z bojiště jsem Vám chtěl ještě psáti i Pepovi, lístky jsem napsal, ale nebylo času je odevzdat poště. Prosím Vás pošlete mi psaní jak s Vámi to dopadá i s Pepou. Dolejší část odstřihněte a přilepte na obálku, tj. moje adressa; vy se podepište na druhou stranu obálky psaní, jež nechte otevřené nezalepené a bez známky poštovní dejte na poštu. Očekávám brzy od Vás psaní. Pište o Pepovi. S pozdravem na všechny František 216

Celá adresa od Mockba je psána azbukou. Dopis psaný 3. 10. 1914, rodiči rukou dopsáno přišlo 21 října 1914, razítko Moskva 26 9.14, rakouské cenzurní razítko; na obálce vzadu rukou dopsáno první psaní z Ruska. Adresát Duras Jan rolník Humny P. p. Pchery via Kladno Odesílatel Duras Franz MUC, Moskva, Suchoreva sodovaja ul. 16 Russland via Rumänien 218 Dopis psaný 12. 11. 1914, rodiči rukou dopsáno přišlo 3. prosince, razítko Kostroma 2 11.14, rakouské cenzurní razítko, razítko Červeného kříže, razítko D.C. (azbukou); na obálce vzadu ruské vojenské (cenzurní ?) razítko. K dopisu přiložen papír s cyklostylovaným vzorem, jak psát zajatcům. 219 Město, založené roku 1152, ležící na soutoku řek Volha a Kostroma, 370 km severovýchodně od Moskvy a 80 km východně od Jaroslavli. V období 1. sv. války bylo součástí Jaroslavské gubernie. 217


108

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Po pĂĄr dnech nĂĄsleduje dalĹĄĂ­ dopis:220 DrazĂ­! Jsem zdrĂĄv, jsem v dalekĂŠm mÄ›stÄ› ruskĂŠm KostromÄ›. ProsĂ­m VĂĄs, poĹĄlete mi psanĂ­ a napiĹĄte o vĹĄem co u VĂĄs hlavnÄ› o Pepovi. S pozdravem na vĹĄechny FrantiĹĄek Adressa je na mÄ› napsanĂĄ, jen odstĹ™ihnÄ›te a pĹ™ilepte a poĹĄlete psanĂ­ bez znĂĄmky. Adressy jsou dvÄ›. PiĹĄte hned. A po nÄ›m dalĹĄĂ­, 221jehoĹž obsah je totoĹžnĂ˝ s pĹ™edchozĂ­m, pouze zdĹŻrazĹˆuje, Ĺže dopis mu posĂ­lanĂ˝ bez znĂĄmky musĂ­ zĹŻstat v otevĹ™enĂŠ obĂĄlce. ZajĂ­mavÄ›jĹĄĂ­ obsah mĂĄ text, napsanĂ˝ na letĂĄku kralupskĂŠ ďŹ rmy Robert Neumann,222 datovanĂ˝ Humny 7ho/11 1914. JednĂĄ se o jedinĂ˝ dochovanĂ˝ dopis, kterĂ˝ FrantiĹĄek z domova obdrĹžel:223 MilĂ˝ BratĹ™e! PĹ™ijmi od nĂĄs srdeÄ?nĂ˝ pozdrav a vĹ™elĂŠ polĂ­benĂ­. SpomĂ­nĂĄme na Tebe kaĹždĂ˝ den jak se mĂĄĹĄ a codÄ›lĂĄĹĄ. Dostali jsme od Tebe v tĂ˝dnu tĹ™i psanĂ­ a na kaĹždĂŠ Ti ihned odepisujem, ale Ty podle vĹĄeho nic nedostĂĄvĂĄĹĄ. JĂĄ jsem ranÄ›nĂ˝ od ĹĄrapneru do levĂŠho lĂ­tka,224 byl jsem ranÄ›nĂ˝ dne 16ho zåří, nohu nemĂĄm dosud zahojenou a kulhĂĄm. Jak to bude dlouho trvat nevĂ­m, asnad to za Ä?as pude zase dobĹ™e. RodiÄ?e jsou zdrĂĄvi aĹž na ty nohy. Je s nĂ­mi Pepa ÄŒernĂ˝ z LuĹžce, tak Ĺže je jim veselejc. Jsem v SlĂĄnskĂŠ nemocnici jak zde budu jeĹĄtÄ› dlouho nevĂ­m. HospodaĹ™stvĂ­ ĹĄlo celkem smutnÄ› ale pĹ™ece to vĹĄe sklidili. VĂĄzaÄ? jak jsme odejeli hned rozbyli nÄ›co jim sekal p. DĹŻras Ant.225 PiĹĄnĂĄm brzi jest potĹ™ebujeĹĄ penĂ­ze ihned Ti je poĹĄlem. NapiĹĄ nĂĄm jak by bylo nejlĂŠpe Ti je poslat? NaĹĄi majĂ­ jen pĂĄr konĂ­ ‌ Jednoho konÄ› otec musil pĹ™ikoupit na ďŹ Ĺ™pon.226 PiĹĄ nĂĄm brzi, kam Tys byl ranÄ›ny? Jak se mĂĄĹĄ? PomahĂĄĹĄ snad vnemocnici? SrdeÄ?nÄ› TÄ› zdravĂ­ TvĂ­ vjernĂ˝ rodiÄ?e bratr a nĂĄĹĄ Prachtykant. Jan DĹŻras rolnĂ­k Humny Pchery

220

Dopis, rodiÄ?i rukou dopsĂĄno pĹ™iĹĄlo 3. prosince, razĂ­tko Kostroma 6 11. 14, razĂ­tko ruskĂŠho ÄŒervenĂŠho kříŞe, razĂ­tko D.C. (azbukou). Na druhĂŠ Ä?ĂĄsti pĹ™eloĹženĂŠho listu napsĂĄna dvakrĂĄt souÄ?asnĂĄ adresa FrantiĹĄka k odstĹ™ihnutĂ­ a pĹ™ilepenĂ­ na obĂĄlku dopisu. 221 Dopis psanĂ˝ 18. 11. 1914, rodiÄ?i rukou dopsĂĄno pĹ™iĹĄlo 7. prosince, razĂ­tko Kostroma 8 11.14, rakouskĂŠ cenzurnĂ­ razĂ­tko, razĂ­tko ruskĂŠho ÄŒervenĂŠho kříŞe, razĂ­tko D.C. (azbukou) a ruskĂŠ vojenskĂŠ razĂ­tko. K dopisu opÄ›t pĹ™iloĹžen papĂ­r s cyklostylovanĂ˝m vzorem, jak psĂĄt zajatcĹŻm. Na druhĂŠ Ä?ĂĄsti pĹ™eloĹženĂŠho listu byla pĹŻvodnÄ› napsĂĄna souÄ?asnĂĄ adresa FrantiĹĄka, kterĂĄ vĹĄak byla odstĹ™ihnuta a poslĂĄna FrantiĹĄkovi na dopise zpÄ›t do Ruska. 222 DvojbarevnÄ› tiĹĄtÄ›nĂ˝ letĂĄk velikosti A4 firmy Robert Neumann, Kralupy n. Vlt. Sklad a prodej vĹĄech druhĹŻ hospodĂĄĹ™skĂ˝ch strojĹŻ a umÄ›lĂ˝ch hnojiv. S datacĂ­ 1. listopadu 1914 oznamuje pĹ™esĂ­dlenĂ­ svĂŠho komisionĂĄĹ™skĂŠho skladu hospodĂĄĹ™skĂ˝ch strojĹŻ do PodĹ™ipskĂŠ třídy Ä?Ă­slo 116. LetĂĄk byl pĹ™eloĹžen na 4 Ä?ĂĄsti, z nichĹž pravĂĄ hornĂ­ Ä?tvrtina byla odtrĹžena a text je tedy psĂĄn jen na ž listu. Toto vyuĹžitĂ­ obchodnĂ­ch tiskovin je zĹ™ejmĂŠ i na Ä?ĂĄsti letĂĄku praĹžskĂŠ chemickĂŠ tovĂĄrny A. KlimeĹĄe, kde je naopak zachovalĂĄ pouze pravĂĄ hornĂ­ Ä?tvrtina, na nĂ­Ĺž je z druhĂŠ strany napsĂĄna adresa na zajatĂŠho FrantiĹĄka do Moskvy (viz archiv autora). 223 Pisatelem dopisu je dle rukopisu bratr Josef, kdy vĹĄak FrantiĹĄek dopis obdrĹžel, nelze pĹ™esnÄ› urÄ?it. 224 I pĹ™esto pozdÄ›ji jeho dcera tvrdila, Ĺže se Josef do nohy stĹ™elil sĂĄm, Ä?emuĹž vĹĄak FrantiĹĄek i matka obou bratrĹŻ oponovali a uvĂĄdÄ›li vĹždy vÄ›c na pravou mĂ­ru (vzpomĂ­nka Josefa Durase, *17. 1. 1937, ze 16. 4. 2012). 225 PĹŻvodnĂ­ text, poslĂŠze pĹ™eĹĄkrtlĂ˝ znÄ›l: ‌ nÄ›co jim sekal ze Pcher DĹŻras Ant. JarouĹĄ DĹŻras je odveden. 226 PřípĹ™eĹž, z nÄ›meckĂŠho FĂźrspann.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

109

Další tři poštovní lístky, opakující žádosti o psaní z domova, završil dopis. Poslední z Ruska, který se dochoval:227 Drazí! Často již jsem Vám psal o sobě a očekávám každý den odpověď ale nic nedochází. Zde v městě nám ukazují psaní, které poslali Rusové u nás zajatí. Jsem zdráv a prosím Vás ihned pošlete psaní a hojně napište. O Pepovi. Psaní pošlete otevřené bez známky. Adressy jsem Vám napsal dvě, tu odstřihněte a přilepte na obálku psaní nebo dobře opište a vzadu na psaní se podepište. S pozdravem na všechny František Vzadu jsou dvě adresy228 Následuje další korespondence229 z města Kostroma, kde byl František od listopadu 1914 do dubna 1915. Sedm lístků, které do Humen dorazily mezi 8. lednem–23. srpnem 1915,230 obsahuje opakované žádosti o zprávy z domova. K jednomu z nich je i nití přišitý nacyklostylovaný papír s cenzurním razítkem rakousko-uherského červeného kříže, který adresátům vysvětluje: V zájmu urychlení korrespondence se zajatci a jejích rodinami upozorňujete se, že dopisy musí býti psány zřetelně inkoustem a co nejstručněji. Doporučuje se psáti pouze lístky, neboť nečititelností a obsáhlostí dopisů způsobuje se opozdění, po případě i nemožnost dálšího doručení. Navazujících 54 korespondenčních lístků poslal František z města Sudogda231 ve Vladimirské gubernii, ve kterém pobýval mezi květnem 1915232 a červnem 1916. Zde konečně obdržel první zprávy o rodině, za které děkoval v lístku psaném německy233: Dnes 24. 8 jsem od Vás obdržel telegram, velmi za něj děkuji. Jsem již zdravý a prosím Vás, napište mi o bratru Pepovi, zda je zdravý a kde se nachází. Se srdečným pozdravem na všechny František 227

Dopis psaný 1. 12. 1914, razítko Kostroma 19 11.14, rakouské cenzurní razítko, razítko ruského Červeného kříže, razítko D.C. (azbukou), obálka nebyla zalepena, na zadní straně napsáno Duras František, boeнноплeнный Kostroma. 228 Na druhé části přeloženého listu byla 2x napsána současná adresa Františka, horní z nich byla odstřihnuta a poslána Františkovi na dopise zpět do Ruska, dolní se dochovala. 229 Celkem 4 dopisy a 10 lístků. 230 Lístek byl posílán s razítkem Kostroma 27 3.15, rakouským cenzurním razítkem, ruským vojenským razítkem a petrohradským razítkem vojenské cenzury. 231 Povýšena na město roku 1778, leží na levém břehu stejnojmenné řeky, 200 km východně od Moskvy, 40 km jihovýchodně od Vladimiru a 260 km jižně od Kostromy. 232 Informaci podává lístek psaný 28/3 16 v ukrajinském městě Makjejewka (razítko Makeevka 16 3. 16), s razítkem BRÜX 7. VI. 16, který Janu Durasovi do Humen přišel 9. 6. 1916: Ctěný pane Durase! Váš syn František byl se mnou do 1. května 1915 v Kostromě, potom jeho s ještě jedním medikem odvezli do Sudogdy (Vladimírská Gubernie), kde se nachází mezi oficírami a doktorami. On byl úplně zdráv. S úctou JUDr Seinel 233 Razítko 23 8. 15, rakouské cenzurní razítko, ruské vojenské razítko, rodiči rukou dopsáno Přišlo 29. září 1915.


110

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

NapiĹĄte mi hned, takĂŠ o Pepovi a Aloisovi z Minic, co je s nimi. V dalĹĄĂ­ch lĂ­stcĂ­ch, kromÄ› opakovanĂ˝ch ŞådostĂ­ o korespondenci z domova a informacĂ­, Ĺže je zdrĂĄv, postupnÄ› sdÄ›luje: DoufĂĄm, Ĺže vĹĄe brzĂ­ skonÄ?Ă­ a bude zase jako dříve. PiĹĄte mi radÄ›ji na korespondenÄ?nĂ­ch lĂ­stcĂ­ch rakouskĂŠho Ä?ervenĂŠho kříŞe.234 Dosud jsem obdrĹžel jeden Ä?esky psanĂ˝ lĂ­stek z 28./3.1915, jeden franzousky psanĂ˝ lĂ­stek z Kralup s datem 16/8.15 a telegram ze SlanĂŠho. ‌ PiĹĄte mi Ä?astÄ›ji, jĂĄ pĂ­ĹĄi dvakrĂĄt tĂ˝dnÄ›.235 PenĂ­ze dosud nepotĹ™ebuji, neposĂ­lejte mi proto niÄ?eho. Adresy lĂ­stkĹŻ mi posĂ­lanĂ˝ch jsou velmi dobĹ™e psĂĄny, kdo to pĂ­ĹĄe?236 PiĹĄte mi, prosĂ­m vĂ­ce o bratru Pepovi a o VĂĄs. Moji kolegovĂŠ dostĂĄvajĂ­ stĂĄle zprĂĄvy z domova ale jĂĄ nic, nebo jen zřídka piĹĄte na lĂ­stcĂ­ch rakouskĂŠho Ä?ervenĂŠho kříŞe, ty jsou doruÄ?ovĂĄny nejrychleji a bezpeÄ?nÄ›.237 ZaÄ?ĂĄtkem Ăşnora 1916 koneÄ?nÄ› obdrĹžel tak oÄ?ekĂĄvanou korespondenci, na kterou reaguje:238 DrazĂ­ rodiÄ?e a bratĹ™e! PrĂĄvÄ› dnes 7 Ăşnora dostal jsem lĂ­stek od tebe Pepo. Je to dost, Ĺže taky dĂĄĹĄ o SobÄ› vÄ›dÄ›t. PiĹĄ Ä?astÄ›ji. Zde mĂĄĹĄ moji adressu. JĂĄ uĹž jsem zdrĂĄv a v ohledu stravovĂĄnĂ­ pĹ™idÄ›len k naĹĄim lĂŠkařům. PiĹĄ Pepo jistÄ›, jakou rĂĄnu mĂĄĹĄ? S pozdravem na vĹĄechny F. O dva dny pozdÄ›ji pĂ­ĹĄe přímo bratrovi:239 MilĂ˝ Pepo! DÄ›kuji Ti za lĂ­stek, na kterĂ˝ jsem stĂĄle Ä?ekal. MojĂ­ celou historii, uĹž snad znĂĄĹĄ. Byl jsem ranÄ›n a s obvaziĹĄtÄ›m vzat 234

LĂ­stek psanĂ˝ nÄ›mecky 18. 8. 1915, rodiÄ?i rukou dopsĂĄno PĹ™iĹĄlo 1. října 1915, razĂ­tko SudogdaVlad g. 18 8.15, rakouskĂŠ cenzurnĂ­ razĂ­tko, razĂ­tko D.C. (azbukou) a ruskĂŠ vojenskĂŠ razĂ­tko. 235 LĂ­stek psanĂ˝ nÄ›mecky 19/9 (2/X.)15, rodiÄ?i rukou dopsĂĄno 25. října 1915, razĂ­tko SudogdaVlad g. 23 9.15, rakouskĂŠ cenzurnĂ­ razĂ­tko, razĂ­tko D.C. (azbukou) a ruskĂŠ vojenskĂŠ razĂ­tko. 236 LĂ­stek psanĂ˝ nÄ›mecky 22./X.15, rodiÄ?i rukou dopsĂĄno 22. listopadu 1915, razĂ­tko SudogdaVlad g. 16 10.15, razĂ­tko Moskva 1 eksp. 17 10.15, rakouskĂŠ cenzurnĂ­ razĂ­tko, moskevskĂŠ cenzurnĂ­ razĂ­tko a ruskĂŠ vojenskĂŠ razĂ­tko. 237 LĂ­stek psanĂ˝ nÄ›mecky II./I . 1916, rodiÄ?i rukou dopsĂĄno PĹ™iĹĄel 10 ĹŻnora 1916, razĂ­tko SudogdaVlad g. 2 1.16, razĂ­tko Moskva 1 eksp. 4 1.16, Moskva 1 eksp. 17 1.16, rakouskĂŠ cenzurnĂ­ razĂ­tko, razĂ­tko D. C. (azbukou) a ruskĂŠ vojenskĂŠ razĂ­tko. 238 LĂ­stek psanĂ˝ 7. Ăşnora, rodiÄ?i rukou dopsĂĄno PĹ™iĹĄel 14 bĹ™ezna 1916, razĂ­tko SudogdaVlad g. (datum neÄ?itelnĂŠ), razĂ­tko Moskva 1 eksp. 19 2.16, Moskva 1 eksp. (datum neÄ?itelnĂŠ), rakouskĂŠ cenzurnĂ­ razĂ­tko, razĂ­tko D.C. Moskva (azbukou) a ruskĂŠ vojenskĂŠ razĂ­tko. 239 LĂ­stek psanĂ˝ 27./I. 9/II. 16., rodiÄ?i rukou dopsĂĄno PĹ™iĹĄel 14 bĹ™ezna 1916, razĂ­tko SudogdaVlad g. 29 1. 16, razĂ­tko Moskva 1 eksp. 30 1.16, Moskva 1 eksp 18 2.16, rakouskĂŠ cenzurnĂ­ razĂ­tko, ruskĂŠ cenzurnĂ­ razĂ­tko a ruskĂŠ vojenskĂŠ razĂ­tko.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

111

do zajetí. Když jsem se vyhojil pomáhal jsem v nemocnici a v táboře, kde naši vojáci byli umístěni. Teď jsem zdráv a byl jsem přidělen v ohledu stravování a vydržování k lékařům zajatcům a teď nedělám nic. Já Vám stále píši, ale vy jak vidím velice málo. Piš mi Pepo častěji! Jak máš dlouho dovolenou. Lístek od tebe jsem dostal 7 února. S pozdravem a na brzkou shledanou se všemi F. Postupně přidával i další podrobnosti: … Moje rána byla na páteři do obratlů bederních, kule uvízla v obratlech a byla vytažena operací. Jsem pohromadě s důstojníky v privátním domě.240 Vedeme si svoji kuchyni. Hodinu denně na procházku v průvodu vojáka, jinak můžeme na dvoře býti. To jest všecko, co možno dělati. Viřiď Dru Bílkovi pozdrav a prosbu, aby, mě psal o sobě. I Ty mě piš! Dík p. učiteli Zedníkovi a prof. Kottovi za psaní adress. … Co dělají bratranci?241 … Dostávám měsíčně jako lékaři na byt a stravu. Piš mi Pepo častěji o sobě, jak Jsi raněn, jak máš dlouhou dovolenou? … Co dělá Václav Vinařický a Pepa Čulík?242 …Piš mi Pepo často. Od Tebe se aspoň něco dozvím o domově. … Co jest s Václavem Vinařickým? Bydlím s 10 důstojníky v soukromém bytě.243 Milý Pepo! V neděli 20. února dle našeho počtu dostal jsem od Tebe 2 lístky z 9/XII. a lístek z 31/XII. 1915. Děkuji Ti za ně. Od Tebe se přece aspoň něco o domově dovím, z toho je vidět, že Jsi vojákem. Dík a pozdrav na p. professora Kotta a p. učiteli Zedníkovi za psaní adres na mne. …..Piš nebo viřiď p. DruBílkovi pozdrav ode mne, od něho nic jsem ještě nedostal ale prosím jej, aby mi hned psal co jest s ním a s pp. As.Arzt. Dr. Marxem a As.Arzt. Dr. Greifem i ostatními.244

240

Z další korespondence vyplývá, že se jednalo o dům, jehož majitelem byl pan Sědov a byt patřící panu Rybkinovi. 241 Lístek psaný 23/II 10/II 16., rodiči rukou dopsáno Přišel 24 března 1916, razítko SudogdaVlad g. (datum nečitelné), razítko Moskva 1 eksp. 27 2.16, rakouské cenzurní razítko, razítko D. C. Moskva (azbukou) a ruské vojenské razítko. 242 Lístek psaný 23/II. (10/II.) 16., rodiči rukou dopsáno Přišel 23 března 1916, razítko SudogdaVlad g. 12 2. 16, razítko Moskva 1 eksp. 27 2.16, rakouské cenzurní razítko, ruské cenzurní razítko a ruské vojenské razítko. 243 Lístek psaný 17./III.(1/III.) 16., rodiči rukou dopsáno Přišel 11 dubna 1916, razítko SudogdaVlad g. (datum nečitelné), razítko Moskva 1 eksp. 11 3.16, rakouské cenzurní razítko, ruské cenzurní razítko a ruské vojenské razítko. 244 Lístek psaný 10./II.(23/II.) 1916., rodiči rukou dopsáno Přišel 17 dubna 1916, razítko SudogdaVlad g. 12 2. 16, razítko Moskva 1 eksp. 24 3. 16, rakouské cenzurní razítko, ruské cenzurní razítko a ruské vojenské razítko.


112

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

‌ ZakĂĄzĂĄno bylo nĂĄm maso vĹŻbec kupovati, dnes dovolili 2x za tĂ˝den nakoupiti. Skoro celĂ˝ tĂ˝den spĂ­me. Dle vĂ˝povÄ›di novÄ› pĹ™ibylĂŠho dĹŻstojnĂ­ka Karel ChalupeckĂ˝ zemĹ™el na tyfus.245 Rodina se i z jinĂ˝ch zdrojĹŻ dozvĂ­dala, Ĺže zajatĂ˝ FrantiĹĄek je zdrĂĄv a nachĂĄzĂ­ se v SudogdÄ› ve VladimirskĂŠ gubernii.246 FrantiĹĄek ale opÄ›t mÄ›nĂ­ mĂ­sto zajetĂ­ a od Ä?ervence 1916 se do srpna Ä?i zåří nachĂĄzĂ­ ve mÄ›stÄ› Bogorodick,247 gubernie Tula, odkud domĹŻ pĂ­ĹĄe tĹ™i lĂ­stky. Pak nĂĄsleduje pobyt ve mÄ›stÄ› Borisoglebsk,248 gubernie Tambov, odkud postupnÄ› od října 1916 do 30. 8. 1918 posĂ­lĂĄ 30 poĹĄtovnĂ­ch zajateckĂ˝ch lĂ­stkĹŻ. O tom, Ĺže se FrantiĹĄkovi vede dobĹ™e a je zdrĂĄv, dostĂĄvala rodina informace i od jeho kolegĹŻ – lĂŠkařů, kteří se vrĂĄtili z ruskĂŠho zajetĂ­.249 S nÄ›kterĂ˝mi FrantiĹĄkĹŻv otec Jan Duras korespondoval i opakovanÄ›.250 245

LĂ­stek psanĂ˝ 30/V. 1916., rodiÄ?i rukou dopsĂĄno PĹ™iĹĄel 10 Ä?ervence 1916, razĂ­tko SudogdaVlad g. 18 5. 16, rakouskĂŠ cenzurnĂ­ razĂ­tko, ruskĂŠ cenzurnĂ­ razĂ­tko a ruskĂŠ vojenskĂŠ razĂ­tko. 246 Bylo to nejdříve SdÄ›lenĂ­ odboÄ?nĂ­ kancelĂĄĹ™e ZemskĂŠho pomocnĂŠho spolku ÄŒervenĂŠho kříŞe v ÄŒechĂĄch, kterĂŠ 24. 5. 1916 pod Ä?Ă­slem 1357 obdrĹžel ObecnĂ­ úřad v PcherĂĄch. NĂĄsledovala ZprĂĄva odboÄ?nĂ­ kancelĂĄĹ™e ZemskĂŠho pomocnĂŠho spolku ÄŒervenĂŠho kříŞe pro krĂĄlovstvĂ­ ÄŒeskĂŠ, kterou 25. 6. 1917 pod Ä?Ă­slem 1318 obdrĹžel ObecnĂ­ úřad v PcherĂĄch. Nakonec pĹ™iĹĄlo Quittung Ä?. 670 ĹĄvĂŠdskĂŠho Ä?ervenĂŠho kříŞe (Schwedisches Rotes Kreuz Abteilung Hilfskomite fĂźr Kriegsgefangene) s razĂ­tkem Gemeinsames Zentralnachweisebureau Ankunftstelle fĂźr Kriegsgefangene Abteilung G Wien, na kterĂŠm bylo rukou rodiÄ?ĹŻ dopsĂĄno PĹ™iĹĄlo 9 Unora 1918. Zde byly okolnosti FrantiĹĄkova zajetĂ­ sdÄ›leny s jinĂ˝m datem – 8/9. 1914 bei Unov. 247 PĹŻvodnÄ› pevnost, zaloĹženĂĄ roku 1660, na mÄ›sto povýťena roku 1777. LeŞí v TulskĂŠ oblasti, 240 km jiĹžnÄ› od Moskvy, 65 km jihovĂ˝chodnÄ› od Tuly a 350 km jihozĂĄpadnÄ› od Sudogdy. V souÄ?asnosti partnerskĂŠ mÄ›sto slovenskĂŠho LuÄ?ence. 248 MÄ›sto ve VoroněŞskĂŠ oblasti, zaloĹženĂŠ roku 1646 a pojmenovanĂŠ po ruskĂ˝ch svÄ›tcĂ­ch Borisi a Glebovi. LeŞí na levĂŠm bĹ™ehu Ĺ™eky Volhy, 620 km jihovĂ˝chodnÄ› od Moskvy, 440 km jihovĂ˝chodnÄ› od Bogorodicku, 170 km jiĹžnÄ› od Tambova a 220 km vĂ˝chodnÄ› od VoroněŞe. V obdobĂ­ 1. sv. vĂĄlky bylo souÄ?ĂĄstĂ­ TambovskĂŠ gubernie. MÄ›sto bylo roku 1822 spojeno s pravobĹ™eĹžnĂ­m Romanovem a nazĂ˝vĂĄno Romanov- Borisoglebsk, v obdobĂ­ SSSR pĹ™ejmenovĂĄno na Tutajev, nynĂ­ opÄ›t Borisoglebsk. 249 V tĂŠmĹže obdobĂ­ FrantiĹĄkĹŻv otec obdrĹžel Feldpostkorrespondenzkarte, psanou v Praze 20. října 1916 (razĂ­tko Praha 11, 23. 11.), odesĂ­latel Dr. L. Taussig, Praha Qarantänspital: VelectÄ›nĂ˝ pane! Oznamuji VĂĄm, Ĺže VĂĄĹĄ p. syn doktor DĹŻras, s nĂ­mĹž jsem byl v zajetĂ­ v Rusku, je zdrĂĄv. Žådal mÄ›, bych VĂĄs o tom uvÄ›domil a vyřídil VĂĄm srdeÄ?nĂŠ pozdravy. DoufĂĄ, Ĺže bude zĂĄroveĹˆ s ostatnĂ­m zajatĂ˝m zdravotnĂ­m personĂĄlem vymÄ›nÄ›n a poslĂĄn do vlasti. S Ăşctou Dr. Leo Taussig 250 Viz dopis psanĂ˝ v Praze 7. listopadu 1916 (razĂ­tko Praha 1, 7. XI.), odesĂ­latel Dr. L. Taussig, Praha II, PalackĂŠho nĂĄbĹ™. Ä?. 14., kterĂ˝ Jan Duras obdrĹžel 8. 11.: VelectÄ›nĂ˝ pane! VĂĄĹĄ ct. lĂ­stek ze dne 23. října obdrĹžel jsem teprve dnes. Nejsem uĹž v Quarantänespitalu, obdrĹžel jsem krĂĄtkou dovolenou, kterou trĂĄvĂ­m v Praze u sestry (Adresa: R. FeitovĂĄ, PalackĂŠho nĂĄbĹ™. Ä?.14). K VĂĄm jeti nenĂ­ mi pohříchu moĹžno, chcete-li vĹĄak zajeti ke mnÄ›, milerĂĄd VĂĄm sdÄ›lĂ­m vĹĄe, co VĂĄs ohlednÄ› VaĹĄeho pana syna zajĂ­mĂĄ. Byl jsem s nĂ­m v Rusku jednak v SudogdÄ› (VladimirskĂĄ gub.) a pozdÄ›ji v Bogorodicku (TulskĂĄ gub.). MĂĄ zdravĂ˝ vzhled, je zdrĂĄv, nezmÄ›nil se ve svĂŠm vzezĹ™enĂ­ proti dřívÄ›jĹĄĂ­ dobÄ› nijak. V zajetĂ­, pokud mohu posouditi a jak mÄ› i sĂĄm vyprĂĄvÄ›l, vedlo se mu vĹždy dobĹ™e. Mezi kolegy a dĹŻstojnĂ­ky byl vĹĄeobecnÄ› oblĂ­ben. S platem dĂĄvanĂ˝m mu Ruskou vlĂĄdou (zprvu 50 rublĹŻ mÄ›sĂ­Ä?nÄ›, od lĂŠta t.r. 68 rublĹŻ mÄ›s.) vychĂĄzĂ­ dobĹ™e. PĹ™ejete-li si se mnou promluviti, napiĹĄte mi laskavÄ›, v kterĂ˝ den pĹ™ijedete. Jsem v Praze do 20 listopadu; v polednĂ­ch hodinĂĄch jsem vĹždy doma. Ve vĹĄĂ­ ĂşctÄ› Dr. Leo Taussig


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

113

Sám František píše domů obvyklé dotazy po zdraví rodičů a Josefa, ptá se na Minice a ujišťuje, že je zdráv a vede se mu dobře, i když stále stejně. Lístky se střídají psané česky i německy: Drazí! Pošta velice špatně dochází. Silně se mluví o míru, který příští rok asi již bude Jsem zdráv. Co Vy děláte? Pepa píše? S pozdravem na všechny Fr.251 Již delší dobu rozrušeno poštovní spojení a proto nevím, zda Vy dostáváte lístky.252 Drazí rodiče! Dostal jsem nedávno dva lístky, jeden z 28./VIII. a z 14/11. 1917. Pošta nyní dochází dosti špatně, proto buďte úplně klidní, jestli ode mne nešlo nebo nic nechodí. Já jsem zdráv a doufám, že i Vy. Hojně se mluví i jedná v mír, asi již to vezme konec.253 Drazí! Děkuji za poslední lístky, z nichž viděti, že řada lidí pořádně prořídla. Doufám, že Vy Jste zdrávi. Zbytečné starosti si nepřipouštějte a hleďte udržeti zdravou mysl.254 Drazí! Děkuji za pozdrav. Jsem zdráv. Brzy pojedeme. Hojné zdraví Vám přeje Fr.255 Rodiče se o Františkovi dozvídali i díky informacím od jeho kolegů. Jedním z nich byl i syn pana Podhory z Kladna, který Janu Durasovi psal:256 Velectěný pane! Dostal jsem obšírný dopis od syna z Borisoglebska ze dne 16/8 1918. V něm píše, že jest zdráv a též všichni jeho spoluzajatci a jmenuje zvlášť (Dr. Durase, Fiksu a Kosinera). Peněz prý zatím nepotřebuje, poněvadž dostali jakousi podporu od státu. Jest prý před odjezdem domů, jestli nenastane nějaká změna. Patrně změna ta nastala, když dosud nepřijel. Doufejme však, že teď za změněných poměrů vrátí se všichni co nejdříve. S přátelským pozdravem J. Podhora Poslední lístek od Františka obdrželi rodiče 24. listopadu 1918, necelé dva týdny po uzavření míru a konci světové války: Drazí! Děkuji za lístek z 24 února 251

Lístek psaný 10/XII. 27./XI. 17., rodiči rukou dopsáno Přišel 28 září 1918 na den sv. Václava, dvakrát oražené rakouské cenzurní razítko. 252 Lístek psaný 7./I. 20/I. 1918., rodiči rukou dopsáno Přišel 25 září 1918, dvakrát oražené rakouské cenzurní razítko, moskevské cenzurní razítko č. 100. 253 Odpovědní lístek psaný 11./III. 1918., žádné razítko. Ručně napsané datum 28. srpna 1917 je datem, kdy byl napsán původní lístek poslaný Františkovi. 254 Lístek psaný 22 IV. 18, rodiči rukou dopsáno Přišel 3 Řijna 1918, dvakrát oražené rakouské cenzurní razítko. 255 Odpovědní lístek psaný 2 června 1918., rodiči rukou dopsáno Přišel 4 Září 1918, razítko Borisoglebsk (datum nečitelné), dvakrát oražené rakouské cenzurní razítko, moskevské cenzurní razítko č. 123. Ručně napsané odesláno 21/10 1917 je datem, kdy byl napsán původní lístek poslaný Františkovi. 256 Korespondenční lístek, psaný na Kladně 14/10 1918, razítko Kladno 14. X. 18, odesílatel J (F ?) Podhora, Kladno důl Engerth.


114

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

18. MĂ­r257 sice jest ale vĂ˝mÄ›na jde pomalu. Jak se mi vede zajistĂŠ VĂ­te z Ăşst p. Kroha. ObdrĹžel jsem od VĂĄs nebo asi p. Podhory telegramu na kterou jsem ihned odpovÄ›dÄ›l. Jsem zdrĂĄv a vede se sluĹĄnÄ›. PĹ™eji VĂĄm totĂŠĹž. S pozdravem Fr.258 Od tĂŠ doby nemÄ›li o FrantiĹĄkovi ŞådnĂŠ informace. Na rozdĂ­l od jinĂ˝ch zajatcĹŻ, kteří putovali po celĂŠ Rusi a mnozĂ­ z nich skonÄ?ili aĹž na SibiĹ™i, FrantiĹĄek celou dobu vĂĄlky zĹŻstĂĄval pouze v centrĂĄlnĂ­m Rusku, vzdĂĄlen nejvýťe 620 km od hlavnĂ­ho mÄ›sta. Zda je fakt, Ĺže mĂ­sta FrantiĹĄkova pobytu v zajetĂ­ se nachĂĄzela vĂ˝hradnÄ› uvnitĹ™ MoskevskĂŠho vojenskĂŠho okruhu,259 ovlivnÄ›n jeho lĂŠkaĹ™skou profesĂ­, nebo ĹĄlo o pouhou nĂĄhodu, se mĹŻĹžeme jen dohadovat. FrantiĹĄek se domĹŻ dostal aĹž dlouho po skonÄ?enĂ­ vĂĄlky, kdy uĹž jeho rodina ani neÄ?ekala, Ĺže se jeĹĄtÄ› vrĂĄtĂ­. KromÄ› neuspořådanĂŠ situace v zemi jeho zajetĂ­ k tomu vedlo i infekÄ?nĂ­ onemocnÄ›nĂ­, kterĂ˝m se nakazil pĹ™i oĹĄetĹ™ovĂĄnĂ­ nemocnĂ˝ch. Byl jiĹž dokonce povaĹžovĂĄn za mrtvĂŠho a odklizen s ostatnĂ­mi zemĹ™elĂ˝mi do praseÄ?Ă­ho chlĂ­vku v zajateckĂŠm tĂĄboĹ™e, podaĹ™ilo se ho vĹĄak zachrĂĄnit. To, co proĹžil v Rusku pĹ™i oĹĄetĹ™ovĂĄnĂ­ zranÄ›nĂ˝ch a nemocnĂ˝ch, ho vedlo k odmĂ­tnutĂ­ pokraÄ?ovat v lĂŠkaĹ™skĂŠ profesi. Na vĹĄechny otĂĄzky, kterĂŠ se tĂ˝kaly medicĂ­ny, vĹždy odpovĂ­dal, Ĺže si toho uĹžil dost za vĂĄlky, Ĺže se uĹž dost naoperoval. Po nĂĄvratu domĹŻ radÄ›ji pomĂĄhal bratrovi hospodaĹ™it na statku. To, co zaĹžil pĹ™i bolĹĄevickĂŠm pĹ™evratu a v nĂĄsledujĂ­cĂ­m obdobĂ­, v nÄ›m zanechalo nesmazatelnĂ˝ dojem. KdyĹž se oba bratĹ™i schĂĄzeli s VĂĄclavem Durasem z VinaĹ™ic a mimo jinĂŠ se bavili o hospodĂĄĹ™stvĂ­, FrantiĹĄek jim obÄ›ma vĹždy říkal, aby se nehonili, protoĹže to, co je v sovÄ›tskĂŠm Rusku, Ĺže pĹ™ijde i k nĂĄm. VĂĄclav se smĂĄl a vĹždy Josefovi říkal, aĹĽ si na bratra dĂĄvĂĄ pozor, Ĺže se z nÄ›j v Rusku stal bolĹĄevik. Nikdo tehdy netuĹĄil, jak prorockĂĄ jsou FrantiĹĄkova slova.260 Josef Duras se 28. 6. 1924 oĹženil s MariĂ­ KratochvĂ­lovou ze TĹ™ebichovic Ä?p. 3 (1902–1975). Na rodovĂŠm statku se jim narodila nejprve dcera Marie 257

Je mĂ­nÄ›n tzv. BrestlitevskĂ˝ mĂ­r mezi Ruskem a ĂšstĹ™ednĂ­mi mocnostmi, podepsanĂ˝ 3. 3. 1918. OdpovÄ›dnĂ­ lĂ­stek psanĂ˝ 30/VIII.18., rodiÄ?i rukou dopsĂĄno PĹ™iĹĄel 24 listopadu 1918, ŞådnĂĄ razĂ­tka. RuÄ?nÄ› napsanĂŠ odeslĂĄno 24/2 1918 je datem, kdy byl napsĂĄn pĹŻvodnĂ­ lĂ­stek poslanĂ˝ FrantiĹĄkovi. 259 MoskevskĂ˝ vojenskĂ˝ okruh vznikl roku 1864 a zahrnoval mimo jinĂŠ i oblasti MoskevskĂŠ, JaroslavskĂŠ, KostromskĂŠ, VladimirskĂŠ, TambovskĂŠ a TulskĂŠ gubernie. Viz http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/55815 260 Informace dvou pĹ™edeĹĄlĂ˝ch odstavcĹŻ vychĂĄzĂ­ ze vzpomĂ­nek Josefa Durase ze Pcher (*17. 1. 1937) a jeho neteĹ™e Marie LhotĂĄkovĂŠ z Kladna. 258


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

115

(1932–1996) a pak syn Josef (17. 1. 1937). František Duras zůstal svobodný a bezdětný. Josef zemřel 17. 3. 1955, František ho přežil o 5 let – zemřel 30. 6. 1960. Oba jsou pochováni v rodinné hrobce na pcherském hřbitově, spolu se svými rodiči, sestrou Marií a dalšími členy rodiny. V hrobce s prostým nápisem Rodina Durasova.

Tento článek by nevznikl bez pomoci Marie Lhotákové z Kladna, která uchovala veškerou válečnou korespondenci, Josefa Durase ze Pcher a jeho rodiny, materiálů Vojenského historického archivu, poštovního historika Lubora Kunce, vojenského historika Josefa Fučíka a leteckého historika Michala Plavce. Veškeré citace z korespondence jsou s ohledem na autentičnost textu ponechány v původním znění, včetně gramatických chyb, které nebyly upravovány.

Ing. Bc. Pavel Bartoníček (nar. 1964), absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze (1988) a Filosofické fakulty University Karlovy v Praze (1999). V letech 1999–2002 pracovník Odboru evropské integrace Úřadu vlády ČR, od roku 2002 zastupitel královského města Slaný (v letech 2002–2011 místostarosta, resp. 1. místostarosta). Publikuje na politologická a historická témata v odborných časopisech či sbornících a je spolueditorem resp. editorem sborníků Historie Slánska ve XX. století. Zajímá se o historii XX. století. Člen občanského sdružení Wotrubia a občanského sdružení Patria, společnosti na ochranu kulturního dědictví.


116

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Jan a Marie Durasovi se syny Josefem (vlevo) a FrantiĹĄkem (vpravo)


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

117

Studující František Duras


118

FORMOVÁNÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI VE SLANÉM A NA SLÁNSKU NA PŘELOMU . A . STOLETÍ

Vojín Josef Duras


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

119

Obálka dopisu Josefa Durase, razítkovaná 25. 9. 1914 etapním poštovním úřadem velitelství 5. armády

Josef Duras (vpravo vzadu) ve společnosti poručíka (pravděpodobně MUDr. Šimek), dvou zdravotních sester a dalšího vojína


120

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Pohled Josefa Durase, odeslanĂ˝ 17. 11. 1914 ze ZĂĄloĹžnĂ­ nemocnice ÄŒervenĂŠho kříŞe ve SlanĂŠm

Pohled psanĂ˝ Josefem Durasem 13. 4. 1915 v BudenicĂ­ch (KnĂ­Ĺžete KinskĂŠho dĹŻm pro rekonvalescenty ÄŒervenĂŠho kříŞe v BudenicĂ­ch pr.Zlonice), razĂ­tko HospozĂ­n


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

Foto čety rekrutů, mezi kterými je i Josef Černý, syn mlynáře z Lužce, odeslané 12. 11. 1915 z Prahy

Korespondenční lístek polní pošty odeslaný Josefem Durasem 15. 11. 1915 ze smíchovské pobočky pražské c. a k. Posádkové nemocnice č. 11

121


122

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

LegitimaÄ?nĂ­ lĂ­stek Josefa Durase od nĂĄhradnĂ­ho praporu 28. pěťího pluku ze ĹĄtĂ˝rskĂŠho Brucku nad Murou

Momentka z města Novi Sad, odeslanå v únoru 1916, vpravo vzadu sedí vojín Våclav Duras z Vinařic


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

Korespondenční lístek polní pošty odeslaný Josefem Durasem 9. 6. 1917, K. u K. Feldpostamt 304

Obálka dopisu Františka Durase z ruského města Kostroma, razítkovaná 8. 11. 1914

123


124

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

KorespondenÄ?nĂ­ lĂ­stek FrantiĹĄka Durase z ruskĂŠho zajetĂ­, razĂ­tko Kostroma 11. 11. 1914

SdÄ›lenĂ­ odboÄ?nĂ­ kancelĂĄĹ™e ZemskĂŠho pomocnĂŠho spolku ÄŒervenĂŠho kříŞe v ÄŒechĂĄch, kterĂŠ obdrĹžel ObecnĂ­ úřad ve PcherĂĄch 24. 5. 1916


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

125

Vnitřní strana Sdělení odboční kanceláře Zemského pomocného spolku Červeného kříže v Čechách

Stvrzenka Švédského červeného kříže (Schwedisches Rotes Kreuz Abteilung Hilfskomite für Kriegsgefangene) psaná 13. 9.1916, rodiče Františka Durase ji obdrželi 9. 2. 1918


126

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Jeden z neodeslanĂ˝ch poĹĄtovnĂ­ch lĂ­stkĹŻ pro vĂĄleÄ?nĂŠ zajatce s pĹ™edepsanou adresou na FrantiĹĄka Durase do mÄ›sta Sudogda ve VladimirskĂŠ gubernii

PoslednĂ­ lĂ­stek od FrantiĹĄka Durase ze zajetĂ­, psanĂ˝ ve mÄ›stÄ› Borisoglebsk 30. 8. 1918, obdrĹželi rodiÄ?e 24. 11. 1918


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

127

Josef Duras


128

FORMOVร Nร OBฤ ANSKร SPOLEฤ NOSTI VE SLANร M A NA SLร NSKU NA Pล ELOMU . A . STOLETร

Frantiลกek Duras

Rodinnรก hrobka v obci Pchery


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

129

David Hubený

PROSINCOVÁ GENERÁLNÍ STÁVKA ROKU 1920 VE SLANÉM A OKOLÍ Úvod Prosincová generální stávka patřila v minulosti k často líčeným událostem prvorepublikové éry. Oprávněný boj dělnické třídy za lepší životní podmínky a spravedlivější rozdělení zdrojů byl v tomto, jako i v jiných případech, zneužíván oficiální historiografií k legalizaci a oslavě komunistického hnutí, které se však po bolševizaci komunistické strany v druhé polovině 20. let 20. století vzdálilo od původních ideálů, velmi ne nepodobných prvotnímu křesťanství, a stalo se mocenským nástrojem sovětské velmoci. Proto byly v minulosti zdůrazňovány spíše ojedinělé zjevy snahy o budování zárodků Rudé armády a okrajové pokusy některých radikálů uchopit moc ve státě. Dokumenty k prosincovým událostem však vypovídají o něčem jiném. Materiály ke stávce se nacházejí v několika archivech a archivních fondech. V Národním archivu v Praze je uložen fond Ministerstvo vnitra – prezídium (fond č. 225 bývalého Studijního ústavu Ministerstva vnitra), který patří ke klíčovým zdrojům poznání historiků o politické a bezpečnostní situaci meziválečného Československa. V prezídiu ministerstva vnitra se scházely nejdůležitější a nejzávažnější údaje z celého území státu: Ať už se jednalo o špionážní aféry, separatistické pokusy německých a maďarských nacionalistů, nebo různé demonstrace, stávky, schůze a sjezdy politických stran. Prezídium ministerstva vnitra tak mělo dokonalý přehled o politicko-bezpečnostní situaci v zemi a proto mohlo účinně dirigovat podřízené administrativní a mocenské složky. Nejvýznačnější bezpečnostní oporou státu bylo vedle armády četnictvo členěné podle zemského principu. V Čechách tak četnictvo podlého Zemskému četnickému velitelství v Praze, kterému podřízené četnické oddíly a stanice zasílaly na vědomí zprávy o událostech ve svých obvodech. Tyto zprávy byly rovněž zasílány i na další relevantní místa. Situaci v Čechách pak nejlépe ilustrují dokumenty právě z fondu Zemského četnického velitelství v Praze, z nichž lze doplnit a obohatit celkový přehled získaný z prezídia ministerstva vnitra. Fond Zemského četnické velitelství na rozdíl od mnoha fondů četnických stanic obsahuje přímá hlášení místních četníků, která se v písemnostech stanic často nedochovala. Slánsko vzhledem k jeho ekonomické návaznosti a bezprostřední blízkosti Prahy bylo důkladně centrem sledováno a ústředí mělo o místních


130

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

udĂĄlostech podrobnĂŠ informace. Proto takĂŠ nepĹ™ekvapĂ­, Ĺže bylo s ohledem na vĂ˝znam SlĂĄnska rozhodnuto rychle a energicky zakroÄ?it. ZajĂ­mavĂŠ a cennĂŠ Ăşdaje pochopitelnÄ› zachycujĂ­ i samostatnĂŠ fondy jednotlivĂ˝ch Ä?etnickĂ˝ch stanic, ze kterĂ˝ch vĹĄak jsou dochovĂĄny jen kroniky stanic, tzv. pamĂĄtnĂ­ky. Tyto archivĂĄlie obsahujĂ­ zĂĄkladnĂ­ Ăşdaje o stanici, jejĂ­m osazenstvu a vĂ˝konu sluĹžby v pĹ™idÄ›lenĂŠm obvodÄ›. Vedle klĂ­Ä?ovĂ˝ch informacĂ­ o vzniku a umĂ­stÄ›nĂ­ stanice, to jsou i jmĂŠna velitelĹŻ stanic a pĹ™idÄ›lenĂŠho muĹžstva. PamĂĄtnĂ­ky vĹĄak zejmĂŠna obsahujĂ­ kapitoly zvanĂŠ DĹŻleĹžitĂŠ udĂĄlosti, kterĂŠ krĂĄtkou kronikĂĄĹ™skou formou informujĂ­ o nejvĂ˝znamnÄ›jĹĄĂ­ch udĂĄlostech bezpeÄ?nostnĂ­, ale i politickĂŠ, sociĂĄlnĂ­ a hospodĂĄĹ™skĂŠ povahy. Podrobnost, rozsĂĄhlost, pravidelnost i Ăşplnost zĂĄznamĹŻ pochopitelnÄ› zĂĄvisela na iniciativÄ› konkrĂŠtnĂ­ch velitelĹŻ stanic, i kdyĹž nadřízenĂ­ velitelĂŠ usilovali, aby pamĂĄtnĂ­ky byly řådnÄ› vedeny, 1 neboĹĽ Ä?etnickĂ˝ sbor mÄ›l svoji historii jiĹž od roku 1850 a tato historickĂĄ tradice a jejĂ­ rozvĂ­jenĂ­ pochopitelnÄ› napomĂĄhaly udrĹžet vysokĂ˝ esprit de corps. Leckdy bĂ˝vajĂ­ zmÄ›ny velitelĹŻ stanic a tĂ­m pĂĄdem i kvalita zĂĄpisĹŻ v pamĂĄtnĂ­cĂ­ch jasnÄ› patrnĂŠ. Tyto pamĂĄtnĂ­ky bĂ˝valy soustĹ™edÄ›ny ve StĂĄtnĂ­m oblastnĂ­m archivu v Praze ve fondu SbĂ­rka tzv. Ä?etnickĂ˝ch knih ze stĹ™edoÄ?eskĂŠho kraje 1851–1959, ale tento fond byl zruĹĄen a rozmanipulovĂĄn. PamĂĄtnĂ­ky a dalĹĄĂ­ archivĂĄlie (pĹ™edevĹĄĂ­m sluĹžebnĂ­ knihy, kam se zapisovaly pochĹŻzky) byly v prĹŻbÄ›hu roku 2011 delimitovĂĄny do mĂ­stnÄ› přísluĹĄnĂ˝ch stĂĄtnĂ­ch okresnĂ­ch archivĹŻ (SOkA), v tomto případÄ› do SOkA Kladno, resp. doÄ?asnÄ› jsou Ä?etnickĂŠ materiĂĄly z prostorovĂ˝ch dĹŻvodĹŻ prvnÄ› jmenovanĂŠ instituce uloĹženy v SOkA RakovnĂ­k. Ve fondu PĹ™edsednictvo ministerskĂŠ rady, dneĹĄnĂ­mi slovy úřadu vlĂĄdy, se pak vedle zĂĄpisĹŻ ze schĹŻzĂ­ vlĂĄdy v tomto obdobĂ­ nachĂĄzejĂ­ i dalĹĄĂ­ zprĂĄvy a Ăşdaje od podřízenĂ˝ch orgĂĄnĹŻ. Naopak zĂĄmÄ›rnÄ› pominut zĹŻstal fond OkresnĂ­ úřad SlanĂ˝, neboĹĽ cĂ­lem příspÄ›vku bylo podat pĹ™edevĹĄĂ­m faktograďŹ ckĂ˝ vĂ˝Ä?et prosincovĂ˝ch udĂĄlostĂ­ s nezbytnĂ˝m zasazenĂ­m do ĹĄirĹĄĂ­ho rĂĄmce. VyuĹžitĂ­ tohoto pramene by pak vedlo k neĂşmÄ›rnĂŠmu prodlouĹženĂ­ textu o dalĹĄĂ­ aspekty popisovanĂ˝ch udĂĄlostĂ­ a příspÄ›vek by tak vĂ˝raznÄ› pĹ™esĂĄhl Ăşnosnou mez sbornĂ­kovĂŠho textu a zmÄ›nil se v podrobnou archivnĂ­ studii. Z tohoto dĹŻvodu je takĂŠ menĹĄĂ­ pozornost vÄ›novĂĄna udĂĄlostem v soudĂ­m okrese NovĂŠ StraĹĄecĂ­, kterĂ˝ pĹ™inĂĄleĹžel k politickĂŠmu okresu SlanĂ˝. VÄ›tĹĄĂ­ publikace o SlanĂŠm se prosincovĂŠ stĂĄvky kupodivu příliĹĄ nedotĂ˝kajĂ­. MarkantnĂ­ to je zejmĂŠna v případÄ› publikace o dÄ›jinĂĄch slĂĄnskĂŠho ÄŒKD, 2 ale tĂŠĹž Kniha o SlanĂŠm, 3 jejĂ­Ĺž novovÄ›kĂŠ partie napsala Jana KrotilovĂĄ, se o prosincovĂŠ stĂĄvce zmiĹˆuje jen okrajovÄ›. 1

SOkA Kladno, f. ÄŒetnickĂĄ stanice VranĂ˝ u Peruce – neuspořådĂĄno, PamĂĄtnĂ­k. Za lepĹĄĂ­ zĂ­tĹ™ek. Historie bojĹŻ a prĂĄce ÄŒKD SlanĂ˝. SlanĂ˝ 1958. 3 Kniha o SlanĂŠm. SlanĂ˝ 1994. 2


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

131

Všeobecná situace Rok 1920 dovršoval konstituování nového státu – byla schválena ústava, přijaty mnohé reformní a pokrokové zákony, došlo k uzavření míru s Maďarskem, byly položeny základy k Malé dohodě, proběhly demokratické parlamentní volby na většině státního území – výjimku představovaly sporné oblasti, jako Těšínsko, Orava, Spiš, Hlučínsko, Vitorazsko, Valticko a především dosavadní uherskou správou zdevastovaná a zaostalá Podkarpatská Rus. Po státoprávní stránce byla úspěšně těmito kroky zakončována národní revoluce, ale po stránce sociální revoluce ještě stále pokračovala. Chtěl-li nový režim přežít, nemohl selhat v oblasti zajištění denních potřeb pro své občany. Zejména české obyvatelstvo právem očekávalo, že se mu v jeho novém a vysněném státě povede lépe, než v minulém státním útvaru, který zanechal poddané habsburské koruny podvyživené a zchudlé. Národy nestály o navrácení starých pořádků a starých pánů, kteří očividně selhali a kterých se válečné utrpení nedotklo tak citelně a bolestně, jako prostých obyvatel. Neklidu v ČSR vedle těžké sociální situace nahrával i rozvrat v sousedním Německu, kde docházelo k mnoha pučům a politicky a sociálně motivovaným střetům, které nutně ovlivňovaly i německou menšinu v ČSR, tedy i německé sociální demokraty a zejména jejich marxistickou část. Rozjitření přihříval i polský sen o hranicích z roku 1772 a tím pádem i střet se sovětskou mocí na Ukrajině. Československé dělnictvo, které vidělo v sovětském státě první pokus uskutečnit sociální spravedlnost v praxi, a tedy i realizovat své vlastní sny, boj Rudé armády s Poláky podporovalo. O tom, v co se sovětský systém zvrhne, nemohlo mít tušení. Proto dělníci a železničáři bránili průjezdu dodávek zbraní do Polska a místy docházelo k zakládání dělnických rad. Vnitřní štěpení v sociální demokracii Nutnost úpravy společenského zřízení si uvědomovali všichni – vždyť hladové bouře po vzniku státu zachvacovaly jedno místo za druhým. Nespokojenost se samozřejmě dotkla i politických stran, které musely situaci řešit. Vnitřní pnutí bylo nejvíce patrné u sociálních demokratů, ať již československých, nebo v republice působících jejich německých soudruhů. Obzvláště čs. sociální demokraté byli v těžké pozici. Jejich strana a její politici stáli u kolébky nového státního útvaru, včetně prosazování demokraticko-republikánské formy státu, ve volbách do parlamentu v dubnu 1920 jednoznačně vyhráli a v předchozím období intenzivně napomáhali najít modus vivendi s německou menšinou a prosadili množství klíčových zákonů nového státu, např. zavedení osmihodinové pracovní doby. Heslem dne byla „socializace“, která měla přinést zázračný lék na problémy doby a ukončit vykořisťování pracujících zdivoče-


132

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

lĂ˝mi kapitalismem. Obsah pojmĹŻ „socializace“ a „socializmus“, jakoĹž i konkrĂŠtnĂ­ vĂ˝slednĂĄ podoba Ä?i jen zjev a nĂĄslednost jednotlivĂ˝ch krokĹŻ, vĹĄak byly vĂ­ce neĹž mlhavĂŠ a ve svĂŠm dĹŻsledku kaĹždĂ˝ pod pojmem „socializace“ vidÄ›l nÄ›co jinĂŠho. V sociĂĄlnĂ­ demokracii postupnÄ› nazrĂĄval rozkol mezi radikĂĄlnÄ› smýťlejĂ­cĂ­mi Ä?leny, kteří chtÄ›li okamĹžitÄ› vyuŞít situaci k pĹ™emÄ›nÄ› spoleÄ?enskĂŠho zřízenĂ­, a umĂ­rnÄ›nĂ˝mi, kteří si uvÄ›domovali, Ĺže pĹ™echod musĂ­ bĂ˝t dlouhĂ˝, postupnĂ˝ a nesmĂ­ ohrozit existenci stĂĄtu. V tomto bodÄ› se liĹĄili přísluĹĄnĂ­ci ĹĄmeralovskĂŠ marxistickĂŠ levice, kdeĹžto komunistĂŠ vracejĂ­cĂ­ se z Ruska chtÄ›li co nejdříve zaloĹžit vlastnĂ­ stranu. Ĺ meral a jeho příznivci vĹĄak chovali obavy o osud mladĂŠho stĂĄtu a věřili, Ĺže nĂĄrodnĂ­ revoluce bude doplnÄ›na i sociĂĄlnĂ­m osvobozenĂ­m. Proto se klonili k metodÄ› pĹ™esvÄ›dÄ?ovĂĄnĂ­, vysvÄ›tlovĂĄnĂ­ a vychovĂĄvĂĄnĂ­. Takto ovlivnit se podaĹ™ilo i radikĂĄlnĂ­ komunisty, kteří vstoupili do sociĂĄlnĂ­ demokracie a posĂ­lili jejĂ­ radikĂĄlnĂ­ křídlo.4 VĂ­tÄ›zstvĂ­ sociĂĄlnĂ­ demokracie v parlamentnĂ­ch volbĂĄch v sobÄ› jiĹž skrĂ˝valo prvnĂ­ potĂ­Ĺže. PremiĂŠrem se sice stal umĂ­rnÄ›nĂ˝ sociĂĄlnĂ­ demokrat Vlastimil Tusar, ale vĹĄeobecnÄ› se vÄ›dÄ›lo, Ĺže stranÄ› jejĂ­ vĂ­tÄ›zstvĂ­ zajistila marxistickĂŠ levice svĂ˝m setrvĂĄnĂ­m v dosud jednotnĂŠ stranÄ›. RovněŞ se vÄ›dÄ›lo, Ĺže z toho budou problĂŠmy, neboĹĽ levicovĂŠ a pravicovĂŠ křídlo se ĂşpornÄ› utkĂĄvaly o stĹ™ed strany. VelikĂ˝ boj se udĂĄl o ĂşÄ?ast na koaliÄ?nĂ­ vlĂĄdÄ›, do kterĂŠ se marxistickĂŠ levici nechtÄ›lo, ale prozatĂ­m se vĹždy podĹ™izovala vÄ›tĹĄinÄ› strany, byĹĽ tato vÄ›tĹĄina bĂ˝vala Ä?Ă­m dĂĄl tĂ­m menĹĄĂ­. MarxistickĂĄ levice vĹĄak v ŞådnĂŠm případÄ› nechtÄ›la ohrozit stĂĄt. V lĂŠtÄ› 1920 dokonce jejĂ­ vĹŻdce BohumĂ­r Ĺ meral pĹ™es prostĹ™ednĂ­ka ujistil prezidenta Masaryka, „Şe levice nevyuĹžije vĂ˝hodnĂŠ situace v Ä?ervenci a srpnu k Ăştoku na stĂĄtnĂ­ moc, protoĹže je proti puÄ?ismu a oÄ?ekĂĄvĂĄ od stĂĄtu dalĹĄĂ­ reformy.“ 5 CĂ­lem bylo ovlĂĄdnout nejsilnÄ›jĹĄĂ­ politickou stranu ve stĂĄtÄ› a pĹ™iblĂ­Ĺžit se KominternÄ›. O dalĹĄĂ­m směřovĂĄnĂ­ strany se mÄ›lo rozhodnout na mimořådnĂŠm sjezdu, avĹĄak „proletĂĄĹ™skĂ˝ a patriotickĂ˝ charakter strany musily se pĹ™i tĂŠto příleĹžitosti krutÄ› sraziti.“ 6 JiĹž bÄ›hem příprav sjezdu bylo jasnĂŠ, Ĺže levice bude mĂ­t velikou vÄ›tĹĄinu, a tĂ­m ovlĂĄdne i hlavnĂ­ oporu parlamentnĂ­ vlĂĄdy. Proto se pravicovĂĄ Ä?ĂĄst strany rozhodla vzĂ­t na sebe riziko viny z rozkolnictvĂ­ a jejĂ­ vedenĂ­ zavelelo k ofenzĂ­vÄ›. NÄ›meÄ?tĂ­ a Ä?s. sociĂĄlnĂ­ demokratĂŠ se s prezidentem a AntonĂ­nem Ĺ vehlou na poradĂĄch 8. a 12. zåří 1920 dohodli o nĂĄsledujĂ­cĂ­m postupu: JelikoĹž marxistickĂĄ levice chtÄ›la na nadchĂĄzejĂ­cĂ­m kongresu probrat i pĹ™ijetĂ­ do Kominterny, mÄ›lo vedenĂ­ sociĂĄlnĂ­ demokracie sjezd odloĹžit s tĂ­m, Ĺže stoupenci Kominterny ne4

DÄ›jiny mezinĂĄrodnĂ­ho dÄ›lnickĂŠho hnutĂ­. Praha 1968, s. 214. KĂĄrnĂ­k, ZdenÄ›k: ÄŒeskĂŠ zemÄ› v ĂŠĹ™e prvnĂ­ republiky (1918–1938). DĂ­l I. Vznik, budovĂĄnĂ­ a zlatĂĄ lĂŠta republiky (1918–1929). Praha 2003, s. 134. 6 Peroutka, Ferdinand: BudovĂĄnĂ­ stĂĄtu. ÄŒeskoslovenskĂĄ politika v letech popĹ™evratovĂ˝ch. DĂ­l 3. Rok 1920. Praha 1936, s. 1956. 5


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

133

mají na kongresu místo. Zároveň bylo dohodnuto, že sociálnědemokratický premiér Tusar podá demisi a zemi povede úřednická vláda. Sociálním demokratům se tím uvolní ruce k vypořádání se se stranickou krizí. Dne 14. září Tusarova vláda podala demisi. Tusar pak na zasedání zastupitelstva a výkonného výboru strany oznámil, že jeho vláda odstoupila. Zároveň bylo rozhodnuto odložit sjezd strany a vyloučit z ní všechny příznivce politiky Kominterny.7 Druhý den, 15. září, se moci ujala úřednická vláda Jana Černého, kterého si vybral sám Tusar a který se politicky zcela nechal vésti vůdci čs. politických stran a zejména Masarykem.8 Kroky pravice levici zaskočily,9 ale jen dočasně. Odkladu sjezdu strany se však marxisté nechtěli podřídit. 15. září se sešli důvěrníci pražských závodů v karlínském hostinci „U Zábranských“, kteří se rozhodli uskutečnit sjezd v původním termínu. Na další schůzi v Lidovém domě bylo rozhodnuto, že Lidový dům, sekretariát strany i redakci a tiskárnu Práva lidu převezme do správy závodní rada až do usnesení sjezdu na konci měsíce. Dne 21. září pak vyšlo první číslo Rudého práva.10 Postup pravicového vedení strany označila marxistická levice za vnitrostranický puč, jak dokládá např. rezoluce přijatá 15. září v hostinci U Zábranských: „umlčeli hlasy zvolených delegátů na sjezd, aby znásilnili vůli těch, kteří touží po nápravě ve straně a spojení s proletariátem celého světa. Svévolným tímto aktem ocítá se celá strana v chaosu, který hrozí rozvratem.“11 A kongres strany dokázali uskutečnit v původně plánovaném termínu 25.–28. září. Sjezdu se zúčastnilo cca 70 % původně zvolených delegátů, kteří vybrali nové stranické vedení. Strany tedy nyní byly dvě. Na kongresu zvolené vedení vedlo stranu pod starým názvem, ke kterému připojovalo v závorce slovo „levice“. Levice se na kongresu vyslovila pro další socializaci a vstup do Kominterny, ale nerozhodla se pro okamžité přistoupení. Původní vedení strany uskutečnilo svůj kongres až 27.–29. listopadu. Ale již od září probíhal urputný boj o jednotlivé organizace strany, v němž levice získávala navrch. Navíc jí prospívalo, že státní a vládní místa levicové sociální demokracii nepřála. Zatím to byla stále jen levice, byť se postupně vydávala 7

Gajan, Koloman: Příspěvek ke vzniku KSČ. Od prosincové generální stávky do slučovacího sjezdu KSČ. Praha 1954, s. 36. 8 Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Československá politika v letech popřevratových. Díl 3. Rok 1920. Praha 1936, s. 1940–1941. 9 Peroutka, Ferdinand: Budování státu. Československá politika v letech popřevratových. Díl 3. Rok 1920. Praha 1936, s. 1962. 10 Gajan, Koloman: Příspěvek ke vzniku KSČ. Od prosincové generální stávky do slučovacího sjezdu KSČ. Praha 1954, s. 36–37. 11 Založení Komunistické strany Československa. Sborník dokumentů ke vzniku a založení KSČ 1917–1924. Praha 1954, s. 68.


134

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

na cestu komunismu. Dokonce ani do Kominterny vzniklĂŠ v bĹ™eznu 1919 se jĂ­ příliĹĄ nechtÄ›lo a jen o tĂŠto moĹžnosti diskutovala. PraĹžskĂĄ rozbuĹĄka Pravice sociĂĄlnĂ­ demokracie, kterĂĄ svĂ˝m postupem poskytla stĂĄtu Ä?as, aby se pĹ™ipravil na stĹ™etnutĂ­ s radikĂĄlnĂ­ levicĂ­, opÄ›t pĹ™istoupila k rĂĄznĂŠ akci, kterĂĄ se tĂ˝kala majetku strany. Republika pokraÄ?ovala totiĹž v rakouskĂŠ tradici prĂĄvnĂ­ neexistence politickĂ˝ch stran. Strany byly sice kaĹždodennĂ­ faktickou realitou, ale neexistoval ŞådnĂ˝ zĂĄkon o jejich vzniku, fungovĂĄnĂ­, zĂĄniku anebo majetku, kterĂ˝ proto musel bĂ˝t zapsĂĄn na nÄ›kterĂŠho z pĹ™edstavitelĹŻ strany. Proto se pravice sociĂĄlnĂ­ demokracie obrĂĄtila na soud se stĂ­ĹžnostĂ­, Ĺže levice neoprĂĄvnÄ›nÄ› blokuje a pouŞívĂĄ jejĂ­ majetek – konkrĂŠtnÄ› LidovĂ˝ dĹŻm. Soud musel vyhovÄ›t legĂĄlnĂ­mu vlastnĂ­kovi nemovitosti AntonĂ­nu NÄ›mcovi a policejnĂ­ a Ä?etnickĂŠ sĂ­ly LidovĂ˝ dĹŻm 9. prosince vyklidily. Ve tĹ™i hodiny odpoledne se na HradÄ› seĹĄla ministerskĂĄ rada, na nĂ­Ĺž premiĂŠr Jan ÄŒernĂ˝ „podal zprĂĄvu o udĂĄlostech v LidovĂŠm domÄ› v Praze a o opatĹ™enĂ­ch, kterĂĄ budou bÄ›hem dne bezpeÄ?nostnĂ­mi orgĂĄny provedena a naznaÄ?il event. dalĹĄĂ­ vĂ˝voj tĂŠto vÄ›ci“, vÄ?etnÄ› moĹžnĂ˝ch poruch v chodu ekonomiky v dĹŻsledku stĂĄvky. MinistĹ™i Ĺželeznic a veĹ™ejnĂ˝ch pracĂ­, dr. Burger a dr. Kovařík, jeho vĂ˝klad doplnili zĂĄleĹžitostĂ­ případnĂŠho „zabavovĂĄnĂ­ uhlĂ­ dopravovanĂŠho po Ĺželeznici pro potĹ™ebu drĂĄhy v případÄ› vypuknutĂ­ stĂĄvky hornickĂŠ ve vÄ›tĹĄĂ­ch rozmÄ›rech s vylouÄ?enĂ­m uhlĂ­ urÄ?enĂŠho pro plynĂĄrny, elektrĂĄrny, humanitnĂ­ Ăşstavy, veĹ™ejnĂŠ a aprovisaÄ?nĂ­ ĂşÄ?ely“.12 VĂ­ce se vlĂĄda touto otĂĄzkou nezabĂ˝vala a vÄ›novala se běŞnĂŠ vlĂĄdnĂ­ agendÄ› v podobÄ› přípravy zĂĄkonĹŻ a opatĹ™enĂ­ hrozĂ­cĂ­ stĂĄvky se zcela netĂ˝kajĂ­cĂ­ch. Levice, vedenĂĄ BohumĂ­rem Ĺ meralem, si rĂĄzem uvÄ›domila sloĹžitost situace. Pravice sociĂĄlnĂ­ demokracie opÄ›t urÄ?ila dobu sporu a opÄ›t mÄ›la za sebou podporu stĂĄtu. „MinisterskĂ˝ pĹ™edseda ÄŒernĂ˝ sprĂĄvnÄ› pĹ™edvĂ­dal otĹ™es, kterĂ˝ se dostavĂ­, a strachoval se ho. Tusar, kterĂ˝ se komunistĹŻ mnohem mĂŠnÄ› obĂĄval, Ä?inil mu za to vĂ˝tky i pĹ™ed presidentem. Jemu samĂŠmu bylo příjemnÄ›jĹĄĂ­ rozhodovati tuto vÄ›c s levicĂ­ jeĹĄtÄ› slabou, neujasnÄ›nou o poslednĂ­ch cĂ­lech a nepohotovou k Ä?inĹŻm, neĹž s takovou, v jakou by se snad jednou mohla vyvinouti.“13 Levice vydala 10. prosince dvÄ› vĂ˝znamnĂĄ prohlĂĄĹĄenĂ­. RĂĄno bylo vydĂĄno vĂ˝konnĂ˝m vĂ˝borem sociĂĄlnÄ›demokratickĂŠ levice prohlĂĄĹĄenĂ­ nabĂĄdajĂ­cĂ­ dÄ›lnictvo k vĹĄeobecnĂŠ stĂĄvce, kterĂĄ mÄ›la bĂ˝t odpovÄ›dĂ­ na prolitou dÄ›lnickou krev pĹ™i vyklĂ­zenĂ­ LidovĂŠho domu.14 Po nepĹ™etrĹžitĂŠm jednĂĄnĂ­ ve12 NĂĄrodnĂ­ archiv Praha, fond PĹ™edsednictvo ministerskĂŠ rady (dĂĄle jen NA, f. PMR), kart. 4042, Protokol ministerskĂŠ rady ze dne 9. prosince 1920, fol. 60–61. 13 Peroutka, Ferdinand: BudovĂĄnĂ­ stĂĄtu. ÄŒeskoslovenskĂĄ politika v letech popĹ™evratovĂ˝ch. DĂ­l 3. Rok 1920. Praha 1936, s. 2094. 14 ZaloĹženĂ­ KomunistickĂŠ strany ÄŒeskoslovenska. SbornĂ­k dokumentĹŻ ke vzniku a zaloĹženĂ­ KSÄŒ


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

135

dení levice bylo večer vydáno další prohlášení, které se již netýkalo jen reakce na boje o Lidový dům, nýbrž přinášelo i další programové požadavky: „1. Okamžité zastavení veškeré persekuce nekompromisního dělnického hnutí. 2. Okamžité vyklizení Lidového domu v Praze od policie a četnictva a jeho vrácení do rukou dělnictva. 3. Propuštění zatčených a náhrada i zadostiučinění dělníkům, kteří byli surovostí raněni. 4. Odstoupení vlády Černého, který ukázal, že jest výkonným orgánem za ním existující skutečné vlády Tusara, Meissnera a Švehly, a ani prolévání krve se nehrozí. 5. Zastavení konfiskací a okamžité provedení úplné svobody tiskové, shromažďovací a spolčovací. […] 7. Všude budiž dělnictvem vzato zásobování pod svou kontrolu. Všecky přebytečné byty a nadbytečné místnosti buďtež zabrány pro ty, kdož byty nemají.“15 Bod šestý se od ostatních požadavků lišil již na první pohled – svojí délkou a i vnitřní rozkolísaností. Vedení stávky totiž nechtělo překročit zákonný rámec, ale nemohlo ani neslyšet volání davů po socializaci: „6. Na velkostatcích a ve velkých kapitalistických továrnách budiž od dělnictva provedena kontrola nade vší výrobou, právo pomocí zástupců závodních rad nebo továrních výborů ihned nahlédnouti v každém podniku do bilancí a obchodních knih. Kde se tímto nahlédnutím zjistí, že podnik má pohotové prostředky, jsou dělníci vzhledem k neustále výš a výše stoupající drahotě plně oprávněni vynutiti si okamžité, nejméně třicetiprocentní zvýšení mzdy. Toto zvýšení v obnosu připadajímu na lhůtu půlměsíční, musí býti vyplaceno už k vánočním svátkům.“16 Vedle těchto bodů však bylo dělnictvo nabádáno, aby byla tato obranná stávka využita k prosazení dalších požadavků dělnické třídy. Současně s výzvami po disciplinovanosti a kázni se volalo po rozšíření občanských práv – politických i hospodářských: „Nedáme si ukrást občanské svobody! Nedáme si pro vládní politiku ukrást dělnický majetek! Vzhůru do boje proti drahotě a za zvýšení mezd pro všechny dělníky!“ Vedle těchto požadavků byli vyzývání vojáci a legionáři, aby se nenechali poštvat proti stávkujícím, a dělníci ostatních národů Československa byli žádáni o solidaritu.17 Dělnictvo však nepostupovalo v jednotném šiku: Čes1917–1924. Praha 1954, s. 75–76. 15 NA, f. Ministerstvo vnitra – prezídium, signatura (dále jen PMV, sign. ) 225-103-2, fol. 5; Založení Komunistické strany Československa. Sborník dokumentů ke vzniku a založení KSČ 1917–1924. Praha 1954, s. 77–78. 16 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 5. 17 Založení Komunistické strany Československa. Sborník dokumentů ke vzniku a založení KSČ 1917–1924. Praha 1954, s. 78–79.


136

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

koslovenĹĄtĂ­ (nĂĄrodnĂ­) socialistĂŠ a nÄ›meÄ?tĂ­ sociĂĄlnĂ­ demokratĂŠ oznaÄ?ili stĂĄvku za vnitrostranickou zĂĄleĹžitost Ä?eskĂ˝ch sociĂĄlnĂ­ch demokratĹŻ a jejich odborovĂŠ organizace vyhlĂĄsily neutralitu18 a pravice sociĂĄlnĂ­ demokracie rovněŞ nestĂĄvkovala. Ve vĂ˝sledku to byl „jen pokus o generĂĄlnĂ­ stĂĄvku, kterĂ˝ se nezdaĹ™il.“19 PrĹŻbÄ›h stĂĄvky na SlĂĄnsku MÄ›sto SlanĂ˝ VĂ˝zva ke generĂĄlnĂ­ stĂĄvce naĹĄla velmi silnou odezvu na Kladensku a pĹ™ilehlĂŠm okolĂ­, tj. i ve SlanĂŠm, kde k tomu ostatnÄ› byly i dobrĂŠ pĹ™edpoklady a kde levice byla nejsilnÄ›jĹĄĂ­ i nejradikĂĄlnÄ›jĹĄĂ­. Na Kladensku, SlĂĄnsku, Chomutovsku a BrnÄ›nsku byla stĂĄvka nejĂşspěťnÄ›jĹĄĂ­. 20 Ve volbĂĄch zde zĂ­skala polovinu hlasĹŻ sociĂĄlnĂ­ demokracie, nĂĄsledovanĂĄ nĂĄrodnĂ­mi demokraty, nĂĄrodnĂ­mi socialisty a ĹživnostnĂ­ky. Lidovci se neprosadili, ba vĹŻbec politicky nevystoupili.21 V sobotu, 10. prosince, zastavily prĂĄci vĹĄechny slĂĄnskĂŠ doly a ve mÄ›stÄ› zahĂĄjily stĂĄvku vĹĄechny zĂĄvody, pĹ™iÄ?emĹž jeden zĂĄvod byl dokonce vyvlastnÄ›n. Odpoledne se konala velikĂĄ schĹŻze (úřady ji odhadli poÄ?et jejĂ­ch ĂşÄ?astnĂ­kĹŻ na 2000), na nĂ­Ĺž redaktor „SlĂĄnskĂ˝ch rozhledĹŻâ€œ Josef FaltĂ˝n oznĂĄmil: „ZĂ­tra nesmĂ­ bĂ˝ti ŞådnĂ˝ obchod a krĂĄm (mimo potravinĂĄĹ™skĂ˝) otevĹ™en, jinak jej dovedeme sami uzavříti. Zrevidujeme ďŹ nanÄ?nĂ­ stav tovĂĄrny [Breitfeld a DanÄ›k] a zisk se rozdÄ›lĂ­ mezi dÄ›lnictvo k VĂĄnocĹŻm. OzbrojenĂĄ moc se nesmĂ­ ukĂĄzat. ŽådĂĄme odstranÄ›nĂ­ úřednickĂŠ vlĂĄdy, okamĹžitĂŠ vyvlastnÄ›nĂ­ a socialisovĂĄnĂ­ velkostatkĹŻ a těŞkĂŠho prĹŻmyslu, vrĂĄcenĂ­ LidovĂŠho domu.“ 22 DruhĂ˝ den, v nedÄ›li 11. prosince, byli ĹživnostnĂ­ci nuceni, aby svĂŠ obchody a zĂĄvody uzavĹ™eli.23 Ĺ ĂŠf okresnĂ­ sprĂĄvy zakroÄ?il u dÄ›lnickĂ˝ch dĹŻvÄ›rnĂ­kĹŻ, Ĺže jestliĹže dojde k nĂĄsilĂ­, pouĹžije armĂĄdu. O nĂĄsilnĂŠ Ĺ™eĹĄenĂ­ vĹĄak nikdo nemÄ›l zĂĄjem.24 Na dopolednĂ­ schĹŻzi 3000 osob se stalo pĹ™esnÄ› to, Ä?emu se Ĺ meralovo vedenĂ­ strany chtÄ›lo vyhnout – odepĹ™enĂ­ posluĹĄnosti stĂĄtu a jeho demokratickĂ˝m zĂĄkonĹŻm. FaltĂ˝n totiĹž prohlĂĄsil: „ZĂĄkony republiky pĹ™estaly pro nĂĄs existovat a na mĂ­sto jich nastupujĂ­ zĂĄkony naĹĄĂ­ rudĂŠ republiky.“ 25 KromÄ› toho zaznÄ›ly pohrĹŻĹž18

DÄ›jiny mezinĂĄrodnĂ­ho dÄ›lnickĂŠho hnutĂ­. Praha 1968, s. 216–217. Peroutka, Ferdinand: BudovĂĄnĂ­ stĂĄtu. ÄŒeskoslovenskĂĄ politika v letech popĹ™evratovĂ˝ch. DĂ­l 3. Rok 1920. Praha 1936, s. 2095–2096. 20 Peroutka, Ferdinand: BudovĂĄnĂ­ stĂĄtu. ÄŒeskoslovenskĂĄ politika v letech popĹ™evratovĂ˝ch. DĂ­l 3. Rok 1920. Praha 1936, s. 2098. 21 KrotilovĂĄ, Jana: Politicko-sprĂĄvnĂ­ a hospodĂĄĹ™skĂ˝ vĂ˝voj SlanĂŠho v l. 1794–1945. In: Kniha o SlanĂŠm. SlanĂ˝ 1994, s. 113. 22 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 35; 225-109-8, fol. 112. 23 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 35. 24 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 112v. 25 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 35. 19


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

137

ky, že jestliže neodstoupí úřednická vláda, budou zřízeny sověty. Zároveň však bylo apelováno na zachování klidu.26 Okresní správa politická již odpoledne 10. prosince požádala o vojenskou pomoc – 200 mužů pro Slaný a dalších 100 vojáků pro venkov. Druhý den dorazilo 200 vojínů.27 Původní zámysl stáhnout četnictvo do města ztroskotal, protože četnictvo bylo již dříve – bez vědomí slánské okresní politické správy – dislokováno v Praze.28 Posily pro Slaný pocházely od 2. pěšího pluku „Jiřího z Poděbrad“, který vznikl amalgamizací původního 2. střeleckého pluku ruských legií a domácího 10. střeleckého pluku. Pluk byl kasernován v Litoměřicích. Prozaicky útvary sídlily v kasárnách „Jiřího z Poděbrad“. Velitel jednotky, pplk. Antonín Hasal, patřil mezi veterány České družiny, kde začínal jako obyčejný voják, se v Litoměřicích zároveň stal posádkovým velitelem.29 V prosinci 1920 byl Hasal určen „jako velitel asistenčních oddílů v okresech Kladno, Slaný, Kralupy a Rakovník“.30 Pluk však již 11. října 1920 přijal první domácí brance,31 tudíž se Hasal nemohl plně spolehnout na osvědčené kádry ze Sibiře. Přesto svůj úkol zvládl. Hasalovy jednotky byly zdrženy vykolejením vojenského transportu u Zlonic. S ohledem na sníh bylo rozhodnuto, že se vyčká opravy, která si vyžádala cca 2 hodiny. Jízda vlakem pak trvala pouhých 20 minut, kdežto pěšmo by to bylo 90 minut.32 Vojáci zjevně nikam nespěchali a na nějaké hodince jim nezáleželo. Nikdo nevyslovil byť jen domněnku, že by vykolejení bylo způsobeno sabotáží. Po jejich příjezdu došlo k hladkému nastolení pořádku a v noci z 12. na 13. prosince byl zadržen Josef Faltýn, okresní organizační tajemník levice sociální demokracie, spolu s Karlem Lisnerem a Josefem Salačem, kteří byli ihned dodáni k Zemskému trestnímu soudu v Praze. Prohlídka sekretariátu strany z 13. prosince nepřinesla žádných výsledků. 33 Část slánského dělnictva stávkovala ještě 14. prosince, ale od 15. prosince se stávkující vraceli k práci v rám26

NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 112v. NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 112. 28 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 112. 29 Schematismus branné moci československé. Roč. I. Praha 1922, s. 11. Tamtéž, roč. II. Praha 1923, s. 26; Fidler, Jiří – Sluka, Václav: Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938. Praha 2006, s. 485; Roubal, Vladimír (ed. ): Druhý pluk vzpomíná… Sborník vzpomínek starých vojáků pěšího pluku 2 „Jiřího z Poděbrad“. Praha 1936, s. 249. 30 Pejskar, Jožka: Poslední pocta. Památník na zemřelé československé exulanty v letech 1948–1981. Díl 1. Curych 1982, s. 178. 31 Roubal, Vladimír (ed. ): Druhý pluk vzpomíná… Sborník vzpomínek starých vojáků pěšího pluku 2 „Jiřího z Poděbrad“. Praha 1936, s. 249. 32 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 121. 33 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 113. 27


138

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

ci celĂŠho okresu a 17. prosince se dÄ›lnici ve slĂĄnskĂŠ akciovĂŠ strojĂ­rnÄ› rozhodli ukonÄ?it stĂĄvku. VĹĄichni dÄ›lnĂ­ci posluĹĄnÄ› nastoupili do prĂĄce. TĂŠhoĹž dne jiĹž v okrese nestĂĄvkoval nikdo.34 Exkurs – PotĂ­Ĺže hrabat Clam-Martinic Z Prahy se bouĹ™livĂĄ nĂĄlada pĹ™esunula i na venkov, kde dochĂĄzelo k zabĂ­rĂĄnĂ­ statkĹŻ a velkostatkĹŻ, ba dokonce byly vytvĂĄĹ™eny zĂĄrodky revoluÄ?nĂ­ ozbrojenĂŠ moci. Ve slĂĄnskĂŠm okrese byla celĂĄ situace ozvlĂĄĹĄtnÄ›na tĂ­m, Ĺže zdejĹĄĂ­ SmeÄ?enskĂ˝ velkostatek patĹ™il hrabÄ›ti JindĹ™ichu Clam-Martinicovi, bĂ˝valĂŠmu pĹ™edlitavskĂŠmu premiĂŠrovi, kterĂ˝ tuto funkci vykonĂĄval od 20. prosince 1916 do 22. Ä?ervna 1917. Ke Clam-Martinicovu velkostatku patĹ™ily dvory ByseĹˆ, HobĹĄovice, KvĂ­c-TÄ›hule, LibuĹĄĂ­n-TuhĂĄĹˆ, MalĂ­kovice-Martinice-HlĂ­na, Neprobylice, PĹ™elĂ­c-Ĺ ternberk, SlanĂ˝-Drnov, SlanĂ˝-Vinopal, SmeÄ?no, StudenÄ›ves a KamennĂŠ Ĺ˝ehrovice. PrĂĄvÄ› existence tohoto ĹĄlechtickĂŠho majetku drĂĄĹždila jiĹž od vzniku republiky vypjatÄ› nĂĄrodnostnÄ› a stĂĄtnÄ› cĂ­tĂ­cĂ­ kladenskĂŠho hornictvo. Dne 18. bĹ™ezna 1919 uspořådal v obci schĹŻzi Alois Muna, na nĂ­Ĺž vybĂ­zel ke zmÄ›nÄ› stĂĄtnĂ­ formy podle ruskĂŠho vzoru, k vyhnĂĄnĂ­ ĹĄlechty a zabrĂĄnĂ­ jejĂ­ho majetku. SchĹŻze mÄ›la druhĂ˝ den rakousko-uhersky/Ä?eskoslovensky svĂŠrĂĄznou dohru. Na smeÄ?enskou Ä?etnickou stanici se dostavili zĂĄstupci kladenskĂŠho hornictva a poĹžadovali, aby se dÄ›lnĂ­ci za Ä?etnickĂŠ asistence pĹ™esvÄ›dÄ?ili, Ĺže na zĂĄmku nebydlĂ­ nikdo z Clam-Martinicova rodu, a pakliĹže ano, tak aby tyto osoby byly Ä?etnĂ­ky vykĂĄzĂĄny. V opaÄ?nĂŠm případÄ› dÄ›lnictvo hrozilo stĂĄvkou a svĂŠpomocnou akcĂ­. (Dokument Ä?. 1). KdyĹž Ä?etnickĂ˝ strĂĄĹžmistr AntonĂ­n Chudomel odmĂ­tl svolit k podobnĂŠ akci a upozornil, Ĺže by musel zasĂĄhnout, rozhodlo se dÄ›lnictvo vyslat ĹĄestiÄ?lennou deputaci, kterĂĄ by BohumĂ­ra Clam-Martinice (bratra expremiĂŠra PĹ™edlitavska) poŞådala, aby SmeÄ?no sĂĄm dobrovolnÄ› opustil. TĂŠto deputaci se Ä?etnickĂŠ asistence skuteÄ?nÄ› dostalo. Do zĂĄmku ji doprovodil velitel stanice Chudomel, zatĂ­mco zbytek jeho nepoÄ?etnĂŠ stanice stĹ™eĹžil zĂĄmek zvenÄ?Ă­. BohumĂ­r Clam-Martinic pĹ™ednesenĂŠ Şådosti po krĂĄtkĂŠ Ăşvaze, zĹ™ejmÄ› ovlivnÄ›nĂŠ pohledem z okna na hornickĂ˝ zĂĄstup, vyhovÄ›l a veÄ?er odjel do Prahy.35 TĂŠměř o rok a pĹŻl pozdÄ›ji se scĂŠna opÄ›t opakovala. Na smeÄ?enskĂ˝ zĂĄmek znovu pĹ™ibyl BohumĂ­r Clam-Martinic, tentokrĂĄte v doprovodu nucenĂŠho sprĂĄvce KuÄ?ery, kterĂ˝ rovněŞ nepatĹ™il k favoritĹŻm dÄ›lnictva. TentokrĂĄte vĹĄak tisĂ­cihlavĂ˝ dav jiĹž nepoĹžadoval Ä?etnickou asistenci a chtÄ›l sĂĄm Clam-Marti34 35

NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 36, 38. SOkA Kladno, f. ÄŒetnickĂĄ stanice SmeÄ?no – neuspořådĂĄno, PamĂĄtnĂ­k.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

139

nice vyhnat. Četnictvo za pomoci některých osob přimělo dav, aby věc řešil prostřednictvím důvěrníků. „Kučera věda velmi dobře o jeho neoblíbenosti u lidu, ze strachu před možným násilím uprchl ze zámku, byv horníkem Koudelkou vyveden opatrně dveřmi balkonu do zahrady a odtud poukázán přes zeď do Ledec a pak dále do Slaného.“ Koudelkův čin však dav rozhněval a Koudelku zbil tak, že musel delší dobu poležet v nemocnici. Četníkům se však opět za pomoci důvěrníků podařilo dav uklidnit a odvážný Bohumír Clam-Martinic pak v klidu „doprovázen důvěrníky lidu ihned do Prahy odejel.“ 36 Celkem Clam-Martinicovi patřilo 6110, 50 ha veškeré půdy, tj. zemědělské i lesní. Ovšem po provedení 1. pozemkové reformy mu zůstalo pouhých 371 ha veškeré půdy.37 Lze říci, že Clam-Martinic na pozemkovou reformu mimořádně doplatil, resp. Státní pozemkový úřad se postaral o to, aby Clam-Martinic přišel prakticky o veškeré pozemkové vlastnictví, třebaže za vyvlastněnou půdu dostal finanční náhradu. Zbytky velkostatku později Clam-Martinic prodal. Neuvěřitelné zmenšení pozemkové výměry velkostatku vynikne obzvláště při porovnání s ostatními majiteli velkostatků.38 Je velmi pravděpodobné, že svoji roli při likvidaci pozemkové držby Clam-Martinice sehrála i prosincová stávka a předcházející proticlam-martinicovské akce: V silně levicově orientované oblasti stát nepotřeboval příliš viditelné dráždidlo v podobě latifundií čelného představitele habsburské monarchie. Ostatně již na jaře 1919 bylo Policejní ředitelství v Praze upozorněno na údajné válečné zločiny spáchané na popud Clam-Martinice v Černé Hoře v podobě vyvraždění „statisíců“ Černohorců39 (tedy více obyvatel, než kolik Černá Hora doopravdy měla…). Ovšem ani později nedal hrabě čs. bezpečnostním orgánům spát a např. v roce 1930 bylo důvěrnou cestou pátráno, nezdržuje-li se na území republiky. Policie přitom prokázala pozoruhodnou znalost rodinných reálií této rodiny a míst a důvodů pobytu jejích jednotlivých příslušníků.40 Okres Slaný V Brandýsku byl v sobotu 10. prosince zvolen revoluční výbor – mezi jeho členy byl i starosta obce František Kučera,41 který nařídil odebrání zbraní občanům a zřízení občanských hlídek. Nadto dokonce vyhlásil odvody mužů ve věku od 17 do 60 let do Rudé armády, čímž se Brandýsek výrazně odlišoval 36

SOkA Kladno, f. Četnická stanice Smečno – neuspořádáno, Památník. Voženílek, Jan: Předběžné výsledky čsl. pozemkové reformy. Obvodová úřadovna Státního pozemkového úřadu v Praze. Praha 1929, s. 598–602. 38 Viz Lustig, Rudolf – Světnička, František: Schematismus velkostatků v Čechách. Praha [1933], passim. 39 NA, f. PMV, sign. 225-23-11. 40 NA, f. PMV, sign. 225-355-13. 41 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 135v. 37


140

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

ode vĹĄech ostatnĂ­ch slĂĄnskĂ˝ch obcĂ­, kde se stĂĄvkujĂ­cĂ­ spokojili pouze s rekvizicĂ­ zbranĂ­. Odvody probĂ­haly v olĹĄanskĂŠm hostinci „Na veverce“, kterĂ˝ patĹ™il Josefu Horovi.42 DruhĂ˝ den byl brandĂ˝skĂ˝ vzor napodoben v HnidousĂ­ch, MotyÄ?Ă­nÄ› a VinaĹ™icĂ­ch. HlĂ­dky byly vybaveny zvlĂĄĹĄtnĂ­mi legitimacemi a kontrolovaly chodce. Od pondÄ›lĂ­ 12. prosince v tÄ›chto obcĂ­ch byly rekvĂ­rovĂĄny zbranÄ›. RevoluÄ?nĂ­ vĂ˝bory vysĂ­laly do okolĂ­ hlĂ­dky a navzĂĄjem komunikovaly prostĹ™ednictvĂ­m kurĂ˝rĹŻ.43 OvĹĄem jakmile se v obcĂ­ch dozvÄ›dÄ›li, Ĺže byl vyhlĂĄĹĄen vĂ˝jimeÄ?nĂ˝ stav, „nastal v obcĂ­ch klid“, jak konstatovala zprĂĄva motyÄ?Ă­nskĂ˝ch Ä?etnĂ­kĹŻ.44 VlĂĄda na vypuknuvĹĄĂ­ stĂĄvku zareagovala 12. prosince vyhlĂĄĹĄenĂ­m mimořådnĂ˝ch opatĹ™enĂ­. Stalo se tak po pĹ™edchozĂ­ dohodÄ› s politickĂ˝mi stranami, kterĂŠ pĹ™islĂ­bily, Ĺže v parlamentu toto opatĹ™enĂ­ podpoří. Ve vlĂĄdÄ› neproĹĄel nĂĄvrh nÄ›kterĂŠho z ministrĹŻ, aby bylo zveĹ™ejnÄ›no, Ĺže vyhlĂĄĹĄenĂ­ mimořådnĂŠho stavu se dÄ›je v souladu s přånĂ­m vĹĄech politickĂ˝ch stran s vĂ˝jimkou levice sociĂĄlnĂ­ demokracie, i kdyĹž s nĂ­ ÄŒernĂ˝ toho dne odpoledne jednal. RovněŞ bylo dohodnuto, Ĺže pravice sociĂĄlnĂ­ demokracie vydĂĄ prohlĂĄĹĄenĂ­ proti stĂĄvce. VlĂĄda vyslechla premiĂŠrovu „zevrubnou zprĂĄvu o udĂĄlostech na Kladensku, SlĂĄnsku atd.“ a po debatÄ› „byla jednohlasnÄ› schvĂĄlena osnova nařízenĂ­, kterĂ˝m se zavĂĄdÄ›jĂ­ mimořådnĂĄ opatĹ™enĂ­ pro obvody okresnĂ­ch sprĂĄv politickĂ˝ch v HoĹ™ovicĂ­ch, KarlĂ­nÄ›, na KladnÄ›, v Kralupech nad Vltavou, na KrĂĄlovskĂ˝ch Vinohradech, v Lounech, MÄ›lnĂ­ku, RakovnĂ­ku, ve SlanĂŠm, na SmĂ­chovÄ› a v Ĺ˝iĹžkově“ podle premiĂŠrova nĂĄvrhu. PĹ™edseda vlĂĄdy byl zmocnÄ›n, aby toto nařízenĂ­ podle paragrafĹŻ zĂĄkona o mimořådnĂ˝ch nařízenĂ­ch Ä?. 300/1920 Sb. z. a n.45 pĹ™edloĹžil prezidentu republiky ke schvĂĄlenĂ­ a nĂĄsledovala okamĹžitĂĄ publikace ve sbĂ­rce zĂĄkonĹŻ, „jakoĹž i vyhlĂĄĹĄenĂ­ v pĹ™edepsanĂŠm zpĹŻsobu i rozĹĄĂ­Ĺ™enĂ­ prostĹ™ednictvĂ­m ÄŒTK.“ 46 K vyhlĂĄĹĄenĂ­ doĹĄlo ihned 12. prosince vyhlĂĄĹĄkou Ä?. 636/1920, na nĂ­Ĺž 14. prosince navĂĄzalo nařízenĂ­ prezidenta zemskĂŠ sprĂĄvy politickĂŠ v ÄŒechĂĄch zakazujĂ­cĂ­ demonstrativnĂ­, pobuĹ™ujĂ­cĂ­ a provokativnĂ­ chovĂĄnĂ­ (oddĂ­l C), jakoĹž i nosit a vyrĂĄbÄ›t zbranÄ› bez svolenĂ­ úřadĹŻ (oddĂ­l A). V dĹŻsledku praĹžskĂ˝ch udĂĄlostĂ­ vypukla v pĂĄtek 10. prosince na dole Theodor ve PcherĂĄch 24 hodinovĂĄ stĂĄvka (stejnÄ› jako v celĂŠm kladenskĂŠm revĂ­ru), 42

NA, f. ZemskĂŠ Ä?etnickĂŠ velitelstvĂ­ Praha, karton (dĂĄle jen ZÄŒV, kart. ) 309, Ä?j. 14962/1920; SOkA Kladno, f. ÄŒetnickĂĄ stanice BrandĂ˝sek – neuspořådĂĄno, PamĂĄtnĂ­k. 43 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 36. 44 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 107v. 45 ZĂĄkon o mimořådnĂ˝ch opatĹ™enĂ­ch ze 14. dubna ve svĂŠm § 1 urÄ?oval podmĂ­nky, kdy mĹŻĹže bĂ˝t pouĹžit (vnitĹ™nĂ­ a vnÄ›jĹĄĂ­ ohroĹženĂ­ stĂĄtu), v § 2 omezoval pouĹžitelnost zĂĄkona maximĂĄlnÄ› na 3 mÄ›sĂ­ce, pĹ™iÄ?emĹž k jeho pouĹžitĂ­ (§§ 3 a 4) bylo zapotĹ™ebĂ­ usnesenĂ­ vlĂĄdy (2/3 podpisĹŻ Ä?lenĹŻ kabinetu) a schvĂĄlenĂ­ prezidentem republiky nařízenĂ­, kterĂŠ muselo bĂ˝t publikovĂĄno ve sbĂ­rce zĂĄkonĹŻ a muselo urÄ?ovat geografickĂ˝ rozsah omezenĂ­. Nakonec § 15 urÄ?oval, Ĺže do 14 dnĹŻ od vyhlĂĄĹĄenĂ­ opatĹ™enĂ­ musĂ­ bĂ˝t pĹ™edloĹženo NĂĄrodnĂ­mu shromĂĄĹždÄ›nĂ­ nebo jeho StĂĄlĂŠmu vĂ˝boru ku schvĂĄlenĂ­. 46 NA, f. PMR, kart. 4042, Protokol ministerskĂŠ rady ze dne 12. prosince 1920, fol. 151–153.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

141

která byla v neděli 11. prosince přeměněna na generální stávku. Výjimku tvořily nezbytně nutné obsluhy hornických zařízení a protipožární hlídky. V Pcherách svolal obecní strážník rolníky na obecní úřad, kde jim revoluční výbor nařídil odevzdat zbraně. Antonín Bernášek, člen revolučního výboru, natvrdo prohlásil: „My žádnou vládu neuznáváme, víme, že stavíme se proti zákonům, za to však dáme třeba i životy. “ Protože rolníci je odevzdat nechtěli47 (četníkům rolníci předem oznámili, že je vydají teprve pod tlakem),48 museli je k tomu komunisté druhý den donutit.49 Někteří radikálové dokonce místnímu četnictvu vyhrožovali, že „pak-li se k nim nepřipojí, bude násilně odzbrojeno.“ Četníci – s přihlédnutím na svůj počet (3 muži) – se rozhodli k revolučnímu výboru chovat pasivně.50 Do Pcher byla vyslána vojenská asistence od 42. pěšího pluku. Tento pluk na rozdíl od „legionářského“ 2. pluku pocházel čistě z domácího vojska a rovněž jako části 2. pluku sídlil v Terezíně.51 Do Pcher dorazily jen drobné části pluku – jednalo se o 3 čety pod vedením kapitána Čápa. Jednotka nejprve v Knovízi pozatýkala tamější revoluční výbor a jako předvoj vyslalo jednu ze svých čet do Pcher. Příchod vojska stávkující zaregistrovali a trubačem a bubeníkem na návsi to oznámili ostatním. Ihned se vydali poslové do Motyčína a Vinařic pro posily. Vojáci dorazili na četnickou stanici umístěnou na faře, kde poručík Karel Čapek měl vyčkat dalších rozkazů od svého velitele.52 Dav 600 osob (pcherští četníci 13. prosince hlásili dokonce 3000–4000 osob) obklíčil hlídku u četnické stanice.53 Strážmistr Jáchym Neffe se s dvěma vojíny vydal za kapitánem Čápem pro instrukce. Avšak jakmile trojice vyšla na ulici, pokusil se je dav odzbrojit, což se sice nepodařilo, ale Neffe přišel při přetahování o bodák, který kdosi odhodil do zahrady. Vojáci nechali Neffeho uprostřed davu a běželi pro posilu. Obecní zastupitelstvo horké hlavy zkrotilo a bodák byl Neffemu vrácen. Krátce nato dorazili ostatní četníci a vojáci ze stanice, kteří Neffeho vyprostili z obklíčení. Ačkoliv byla ozbrojená masa výhružně naladěna, podařilo se domluvit četníkům a vojákům s místními důvěrníky kompromis, že dav se po odchodu armády rozejde. Poručík Čapek však musel v tomto bodě odkázat na svého velitele, který mezitím s dalšími 60 muži dorazil do obce, ale zůstal

47

NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 37. NA, f. ZČV, kart. 309, čj. 14810/1920. 49 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 37; f. ZČV, kart. 309, čj. 14810/1920. 50 NA, f. ZČV, kart. 309, čj. 14810/1920. 51 Fidler, Jiří – Sluka, Václav: Encyklopedie branné moci Republiky československé 1920–1938. Praha 2006, s. 501. 52 NA, f. ZČV, kart. 309, čj. 14810/1920. 53 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 37; f. ZČV, kart. 309, čj. 14810/1920. 48


142

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

stĂĄt na jejĂ­m okraji, neboĹĽ shromĂĄĹždÄ›nĂ­ mu brĂĄnilo v postupu. DÄ›lniÄ?tĂ­ dĹŻvÄ›rnĂ­ci pak pĹ™inesli ÄŒapkovi zprĂĄvu, Ĺže kapitĂĄn ÄŒĂĄp s kompromisem souhlasĂ­. KdyĹž se ÄŒapkĹŻv oddĂ­l seĹ™adil k odchodu, vrhlo se nÄ›kolik radikĂĄlĹŻ na vojĂĄky a ukoĹ™istili jim nÄ›kolik puĹĄek. ZtrĂĄta to byla doÄ?asnĂĄ, protoĹže přítomnĂ˝ ruskĂ˝ legionĂĄĹ™ vyjednal navrĂĄcenĂ­ Ä?ĂĄsti zbranĂ­:54 „Jedna puĹĄka byla vrĂĄcena legionĂĄĹ™i, kteří byli v davu, druhĂĄ byla dle udĂĄnĂ­ legionåřů zaĹĄantroÄ?ena.“ 55 Mezi stĂĄvkujĂ­cĂ­mi i mezi asistenÄ?nĂ­mi jednotkami bylo ostatnÄ› mnoho legionåřů ze vĹĄech front 1. svÄ›tovĂŠ vĂĄlky – italĹĄtĂ­, francouzĹĄtĂ­, ruĹĄtĂ­ i ti komunistiÄ?tĂ­.56 Bylo evidentnĂ­, Ĺže lidĂŠ, kteří vidÄ›li obÄ?anskou vĂĄlku v Rusku, nemÄ›li zĂĄjem, aby se nÄ›co podobnĂŠho opakovalo i doma. NavĂ­c starosta s obecnĂ­m zastupitelstvem se vojĂĄkĹŻm zaruÄ?ili za klid a pořådek, jakoĹž i neruĹĄenĂ˝ odchod z obce.57 NÄ›kteří radikĂĄlovĂŠ sice faĹ™e i Ä?etnickĂŠ stanici hrozili, Ĺže se pomstĂ­, pokud bude pozdÄ›ji nÄ›kdo zatÄ?en, ale zĹŻstalo jen u slov. V noci chodily po vesnici ozbrojenĂŠ hlĂ­dky. DruhĂŠho dne pĹ™ibyl do obce kapitĂĄn ÄŒĂĄp doprovĂĄzenĂ˝ 100 muĹži a 46 dragouny podporovanĂ˝mi kulomety. ÄŒlenovĂŠ revoluÄ?nĂ­ho vĂ˝boru a dalĹĄĂ­ dvÄ› osoby, kterĂŠ se den pĹ™ed tĂ­m pokouĹĄely odzbrojit vojĂĄky, byly zadrĹženy a dodĂĄny okresnĂ­mu soudu ve SlanĂŠm. V PcherĂĄch pak zĹŻstalo 30 vojĂĄkĹŻ jako doÄ?asnĂĄ posĂĄdka.58 RevoluÄ?nĂ­ vĂ˝bory vedle jiĹž jmenovanĂ˝ch obcĂ­ vznikly v KnovĂ­zi, HradeÄ?nu, LibuĹĄĂ­nÄ› a ve SmeÄ?nu. V poslednÄ› jmenovanĂŠ obci vznikl osmiÄ?lennĂ˝ revoluÄ?nĂ­ vĂ˝bor veÄ?er 10. prosince a druhĂ˝ den v 7 hodin rĂĄno zahĂĄjil svoji Ä?innost tĂ­m, Ĺže v Ä?ele cca stohlavĂŠho zĂĄstupu vyrazil k zĂĄmku a pivovaru. VĂ˝bor zĂĄmek obsadil, k telefonu, pokladnĂĄm i kolem zĂĄmku rozestavil hlĂ­dky, kterĂŠ vybavil zĂĄmeckĂ˝m arzenĂĄlem. Na zĂĄmeckĂŠ věŞi pak „za vĹĄeobecnĂŠho jĂĄsotu byl vztyÄ?en rudĂ˝ prapor.“ SmeÄ?enskĂĄ Ä?etnickĂĄ stanice v tu dobu byla obsazena jen tĹ™emi muĹži: Velitelem AntonĂ­nem Chudomelem, strĂĄĹžmistrem FrantiĹĄkem KodĂ˝tkem a Ä?etnĂ­kem na zkouĹĄku FrantiĹĄkem Rucekem, kterĂŠho Chudomel vyslal do SlanĂŠho pro posilu. Na příkaz pĹ™ednosty okresnĂ­ sprĂĄvy politickĂŠ ministerskĂŠho rady VysokĂŠho „bylo pasĂ­vnÄ› ku vĹĄemu pĹ™ihlĂ­Ĺženo a Ä?ekĂĄno na slĂ­benĂŠ zesĂ­lenĂ­ stanice.“ PĹ™ed obÄ›dem se na nĂĄmÄ›stĂ­ uskuteÄ?nila schĹŻze, na nĂ­Ĺž Josef SalaÄ? oznĂĄmil „zabrĂĄnĂ­ panstvĂ­â€œ a dodal, „Şe ode dneĹĄka pro nÄ› neplatĂ­ ŞådnĂŠ zĂĄkony a Ĺže lid musĂ­ bĂ˝ti posluĹĄen pouze revoluÄ?nĂ­mu vĂ˝boru“, kterĂ˝ zaÄ?al vybĂ­rat vĂ˝zbroj od ostatnĂ­ch vesniÄ?anĹŻ, aby zvÄ›tĹĄil stav zbranĂ­, kterĂŠ jiĹž zĂ­skal na zĂĄmku. 54

NA, f. ZÄŒV, kart. 309, Ä?j. 14810/1920. NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 127. 56 NA, f. ZÄŒV, kart. 309, Ä?j. 14962/20. 57 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 127. 58 NA, f. ZÄŒV, kart. 309, Ä?j. 14810/1920. 55


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

143

V neděli 12. prosince učinila konec celému revolučnímu nadšení četa vojáků, která městem prošla, aby zajistila železniční stanici Smečno-Šternberk. Ačkoliv četa městem jen prošla, na radikály to mělo devastující účinek: „Objevení se vojska způsobilo veliký rozruch v městě a velkou sklíčenost u vůdců revoluce, která byla zvláště patrna na ozbrojených strážcích, kteří svoji dřívější bojovnou náladu nenabyli, ani když vojsko zašlo za město.“ Odpoledne kolem 3. hodiny přijel politický úředník doprovázený čtyřmi četníky a odevzdal vyhlášku o výjimečném stavu v celém okrese. O tři hodiny později dorazila do Smečna další četa vojáků a 15 četníků. Vojsko se ubytovalo na zámku, z něhož předtím odešly ozbrojené hlídky, které nechtěly riskovat střet s armádou. Někteří radikálové však zalarmovali okolní vesnice, odkud se jim kupodivu dostalo pomoci, zejména ze Svinařova. Tyto posily se shromáždily na náměstí, ale místní četníci spolu s deseti četníky asistence po neúspěšné výzvě k rozchodu rozehnali dav bodákovým útokem.59 Ve Zvoleněvsi a Studeněvsi byly vedle dvorů zabrány i cukrovary,60 a právě ve studeněvském cukrovaru v pondělí 13. prosince četníci zadrželi vůdce smečenské akce.61 Stejný osud jako smečenský zámek a jeho zbraně potkal i výzbroj z lánského zámku, který v té době ještě nesloužil jako prezidentské sídlo.62 V neděli 11. prosince vypukla stávka i v klobuckém cukrovaru a místním dvoře. Na dalších dvorech v Kobylníkách, Kokovicích a ve Velkých Hořešovicích (dnes Hořešovice) byly zvoleny závodní rady, které měly bdít nad odvodem obilí Obilnímu ústavu v Praze, aby nebylo ohroženo zásobování velkých měst potravinami. Zabrány byly i dvory ve Zlonicích, Kolči a Srbči.63 V Kolči se prvnímu pokusu z 11. prosince o zespolečenštění dvora podařilo zabránit četnickému strážmistru Oldřichu Sklenářovi z brandýské stanice. V Třebusicích byl vyvlastněn hostinec Josefa Chmela a přeměněn na „Dělnický dům“ a tamějším rolníkům bylo bráněno v práci. Po příchodu sil 2. pluku „Jiřího z Poděbrad“, který do Kolče a Brandýska vyslal po jedné četě, a četnických posil do Třebusic, byli místní představitelé stávkujících ihned zatčeni. Organizovanosti celé stávkové akce napomáhalo, že v jejím čele často stáli místní starostové, jako to bylo prá59

SOkA Kladno, f. Četnická stanice Smečno – neuspořádáno, Památník. NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 38. 61 SOkA Kladno, f. Četnická stanice Smečno – neuspořádáno, Památník. 62 Prezidentským sídlem se Lány staly až v roce 1921. V roce 1920 navštívil Smečno prezident T. G. Masaryk, který hledal reprezentativní zámek. Ve Smečně na jeho počest uspořádali slavnost. Svoji roli při volbě Lán evidentně hrála svoji roli i bezpečnostní a celková situace, která v neklidném Smečně nebyla nejlepší. Krotilová, Jana: Politicko-správní a hospodářský vývoj Slaného v l. 1794–1945. In: Kniha o Slaném. Slaný 1994, s. 113; SOkA Kladno, Četnická stanice Smečno – neuspořádáno, Památník. 63 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 38. 60


144

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

vÄ› v tomto případÄ›. ZadrĹženi byli tito zdejĹĄĂ­ starostovĂŠ: BrandĂ˝skĂ˝ FrantiĹĄek KuÄ?era, tĹ™ebusickĂ˝ AntonĂ­n ÄŒervenka a AntonĂ­n MrĂĄz starostujĂ­cĂ­ v CvrÄ?ovicĂ­ch. Spolu s nimi byli ke slĂĄnskĂŠmu okresnĂ­mu soudu dodĂĄni i dalĹĄĂ­ Ä?lenovĂŠ vesnickĂ˝ch revoluÄ?nĂ­ch vĂ˝borĹŻ. Vojsko se z BrandĂ˝ska stĂĄhlo po tĹ™ech dnech, kdeĹžto z KolÄ?e aĹž 4. ledna 1921.64 AÄ? byl 11. prosince zabrĂĄn i zlonickĂ˝ dvĹŻr a pivovar, Ä?etnĂ­ci opÄ›t hlĂĄsili, Ĺže „Klid nebyl dosud poruĹĄen. “ Naopak Ä?ĂĄst dÄ›lnictva pĹ™inĂĄleĹžejĂ­cĂ­ k pravici sociĂĄlnĂ­ demokracie a Ä?s. socialistĹŻm neruĹĄenÄ› pracovala dĂĄle. Po příchodu 3 Ä?etnĂ­kĹŻ a 21 vojĂĄkĹŻ byla celĂĄ aktivita radikĂĄlĹŻ utlumena a 21 přísluĹĄnĂ­kĹŻ extrĂŠmnĂ­ levice dodĂĄno soudu. 65 ZvolenÄ›vskĂ˝ velkostatek odmĂ­tl vydat klĂ­Ä?e od kancelåří zĂĄstupcĹŻm stĂĄvkujĂ­cĂ­ch. PĹ™edstavitelĂŠ levice odĹŻvodĹˆovali zřízenĂ­ dÄ›lnickĂ˝ch hlĂ­dek tĂ­m, Ĺže nechtÄ›jĂ­, aby se stalo cokoliv, „co by mohlo bĂ˝ti pĹ™isuzovĂĄno stĂĄvkujĂ­cĂ­mu dÄ›lnictvu, jako otrĂĄvenĂ­ dobytka a pod.“ 66 JiĹž druhĂŠho dne dorazil podporuÄ?Ă­k se 37 muĹži a dvÄ›ma kulomety, kteří jakĂŠkoliv dalĹĄĂ­ zespoleÄ?enĹĄĹĽovĂĄnĂ­ zastavili. ÄŒetnĂ­ci pak podpoĹ™eni vojĂĄky zatkli mĂ­stnĂ­ vĹŻdce AntonĂ­na Nedomu a Josefa Suka. Oba muĹže odsoudil ZemskĂ˝ soud trestnĂ­ ke 2 mÄ›sĂ­cĹŻm vÄ›zenĂ­, jeĹž bylo zostĹ™eno 2 pĹŻsty.67 V KlobukĂĄch doĹĄlo 11. prosince k zabrĂĄnĂ­ cukrovaru. Do obce dorazil dav 60–80 osob, kterĂŠ se pĹ™edtĂ­m ĂşÄ?astnily schĹŻze ve SlanĂŠm. Pod vlivem udĂĄlostĂ­ ve SlanĂŠm se tato skupina pod vedenĂ­m Karla SvatoĹĄe vydala do mĂ­stnĂ­ho dvora a poslĂŠze i do cukrovaru, kterĂŠ vyvlastnila. TotĂŠĹž se veÄ?er stalo i dvoru v KobylnĂ­kĂĄch a druhĂŠho dne dvorĹŻm ve VelkĂ˝ch HoĹ™eĹĄovicĂ­ch a KokovicĂ­ch. Ve vĹĄech vyvlastnÄ›nĂ˝ch podnicĂ­ch s touto akcĂ­ pĹ™edstavitelĂŠ dosavadnĂ­ho vedenĂ­ pochopitelnÄ› nesouhlasili a stĂĄvkujĂ­cĂ­ nabĂĄdali, aby se zřízenĂ­m zĂĄvodnĂ­ch rad poseÄ?kali do 15. prosince, kdy mÄ›ly probÄ›hnout porady vedenĂ­ a jejich zĂĄvÄ›ry mÄ›ly bĂ˝t zveĹ™ejnÄ›ny. StĂĄvkujĂ­cĂ­ samozĹ™ejmÄ› oznĂĄmili, Ĺže setrvajĂ­ ve stĂĄvce a Ĺže rady zřídĂ­. ÄŒetnickĂŠ hlĂĄĹĄenĂ­ konÄ?Ă­ standardnĂ­m sdÄ›lenĂ­m „PříÄ?ina k zakroÄ?enĂ­ dosud dĂĄna nebyla, neb veĹ™ejnĂ˝ pořådek a bezpeÄ?nost, kromÄ› výťe popsanĂŠho nikde ohroĹženy nebyly.“ Dne 12. prosince pĹ™ibyla do Klobuk vojenskĂĄ asistence o sĂ­le 20 muŞů. S vojenskou pomocĂ­ pak mĂ­stnĂ­ Ä?etnĂ­ci zatkli přímo v KlobukĂĄch Rudolfa Mergla a VĂĄclava Artla, ve VelkĂ˝ch HoĹ™eĹĄovicĂ­ch starostu Pavla Brunu a dÄ›lnĂ­ky FrantiĹĄka Kabourka a Rudolfa Bendu a nakonec v BilichovÄ› to byli Josef NĂĄhlovskĂ˝ a Josef KokeĹĄ.68 64

NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 135v, f. ZÄŒV, kart. 309, Ä?j. 15102/1920; SOkA Kladno, f. ÄŒetnickĂĄ stanice BrandĂ˝sek – neuspořådĂĄno, PamĂĄtnĂ­k. 65 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 131; SOkA Kladno, f. ÄŒetnickĂĄ stanice Zlonice – neuspořådĂĄno, PamĂĄtnĂ­k. 66 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 128. 67 SOkA Kladno, f. ÄŒetnickĂĄ stanice ZvolenÄ›ves – neuspořådĂĄno, PamĂĄtnĂ­k. 68 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 132v; SOkA Kladno, f. ÄŒetnickĂĄ stanice Klobuky v ÄŒechĂĄch – neu-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

145

Ve Velkém Pálči (dnes Páleč) a ve Vraném u Peruce došlo 11. prosince též k zabrání dvorů, ale jako na jiných místech, celá akce trvala jen dva dny.69 Ve Zlonicích byl v úterý 13. prosince zaregistrován pokus ovlivnit mužstvo 2. pěšího pluku „Jiřího z Poděbrad“ plakátem, v němž se pravilo: „Republika stala se eldorádem […] vykořisťovatelů a utlačovatelů [lidu] – program národní revoluce je zrazen! Továrny, doly, půda jsou dosud v rukou boháčů. Jedinou zárukou splnění socialisačního programu je lid sám. Lid je bezbranný, má však právo, aby jeho vůle byla prováděna! Jedinou mocí, která proti lidu může bytí postavena – jste Vy, vojáci. Vy máte hájiti výsady zbabělé buržoasie!“ Nebylo ani žádáno, aby vojáci vystoupili proti čs. státu. Pouze byli nabádáni, aby neprolili krev svých spolubratrů, kteří se postavili záměrům buržoazie chystající kontrarevoluci a účast na další intervenční válce proti sovětskému Rusku (viz dokument č. 2). Tento pokus ovlivnit vojáky však nebyl příliš úspěšný. Podle četnického hlášení totiž tento červený plakát vysel na svém místě cca 1 hodinu. Vrchní strážmistr četnictva František Berger ze zlonické stanice na konto úspěšnosti této agitační akce ohlásil, „že obsah vyhlášky zůstal na kázeň zdejšího vojenského asistenčního oddílu […] bez vlivu a že vojsko toto […] s místním obecenstvem, resp. nespokojenci ve styk mimoslužební nepřijde a jest spolehlivé.“ 70 Podle hlášení slánské okresní četnické stanice z 15. prosince, nebyl zlonický agitační pokus ojedinělý, leč ve všech případech marný. Na nádražích v Lánech a Smečně-Šternberku byly rozestavěny hlídky, aby informovaly revoluční výbory o transportech vojska.71 Ve všech jmenovaných obcích byl v průběhu 12. a 13. prosince zjednán armádou a četnictvem klid.72 Napomohlo tomu i to, že v pondělí 12. prosince byla v politických okresech Hořovice, Karlín, Kladno, Kralupy nad Vltavou, Královské Vinohrady, Louny, Mělník, Rakovník, Slaný, Smíchov a Žižkov vyhlášena mimořádná opatření.73 Dne 17. prosince již v okrese nikdo nestávkoval74 a četníci z Klobuk hlásili: „V celém obvodu četnického stanoviště zdejšího panuje úplný klid a pořádek.“ 75 V Libušíně, kde se též formovaly stávkové hlídky, byly zbraně vybírány proti potvrzení a v úterý 13. prosince byly všechny zbraně místními vůdci stávkujících dobrovolně vráceny. Majitelé zbraní pak tvrdili, že je vydali dobrovolně spořádáno, Památník. 69 SOkA Kladno, f. Četnická stanice Vraný u Peruce – neuspořádáno, Památník. 70 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 138. 71 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 38. 72 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 38. 73 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 12. 74 NA, f. PMV, sign. 225-103-2, fol. 36, 38. 75 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 140.


146

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

a proti potvrzenĂ­, Ĺže je dostanou zpÄ›t. StĂĄvkujĂ­cĂ­ je chtÄ›li pouŞít proti případnĂ˝m pokleslĂ˝m ĹživlĹŻm, jestliĹže by chtÄ›ly zaÄ?Ă­t drancovat a loupit.76 Ne vĹĄude probÄ›hlo vĹĄe tak mĂ­rumilovnÄ›, ale jednalo se o vĂ˝jimky potvrzujĂ­cĂ­ pravidlo. Vyskytly se i případy pokusĹŻ odzbrojit Ä?etnickĂŠ stanice, avĹĄak bez ĂşspÄ›chu.77 Paralela s henleinovskĂ˝m povstĂĄnĂ­m ze zåří 1938 dokazuje, Ĺže kdyby dav doopravdy chtÄ›l dobĂ­t tĹ™eba i brĂĄnĂ­cĂ­ se stanici, tak by ve vÄ›tĹĄinÄ› případĹŻ uspÄ›l (navĂ­c v tomto obdobĂ­ mÄ›la vÄ›tĹĄina muŞů dosud Ä?erstvĂŠ zkuĹĄenosti z vĂĄlky a domĹŻ si z fronty pĹ™inesli mnoĹžstvĂ­ „suvenĂ˝rĹŻâ€œ v podobÄ› zbranĂ­ a munice). RovněŞ fakt, Ĺže k uklidnÄ›nĂ­ SlĂĄnska staÄ?ilo jen 600 vojĂĄkĹŻ a 100 Ä?etnĂ­kĹŻ z posil,78 tj. zesĂ­lenĂ˝ prapor, doklĂĄdĂĄ skuteÄ?nost, Ĺže situace sice byla vĂĄĹžnĂĄ, nikoliv vĹĄak alarmujĂ­cĂ­. PrĹŻbÄ›h prosincovĂ˝ch udĂĄlostĂ­ tak dal za pravdu Vlastimilu Tusarovi, kterĂ˝ chtÄ›l mĂ­t konikt s levicĂ­ za sebou dříve, neĹž se z bĂ˝valĂ˝ch levicovĂ˝ch sociĂĄlnĂ­ch demokratĹŻ vyvinou kovanĂ­ bolĹĄevici, v něŞ se komunistĂŠ promÄ›nili aĹž po bolĹĄevizaci dokonÄ?enĂŠ na V. sjezdu KSÄŒ v roce 1929. BezpeÄ?nostnĂ­ sloĹžky povaĹžovaly situaci jiĹž ve Ä?tvrtek 15. prosince za natolik konsolidovanou, Ĺže Ä?etnĂ­ci v BrandĂ˝sku bez obav navraceli radikĂĄly zabavenĂŠ zbranÄ› pĹŻvodnĂ­m majitelĹŻm. 79 TĂŠhoĹž dne bylo ZemskĂŠmu Ä?etnickĂŠmu velitelstvĂ­ v Praze hlĂĄĹĄeno kapitĂĄnem Karlem Ĺ tychem za okresnĂ­ Ä?etnickou stanicĂ­ ve SlanĂŠm potlaÄ?enĂ­ celĂŠ akce a s uspokojenĂ­m bylo konstatovĂĄno „nepĹ™iĹĄlo nikde k pouĹžitĂ­ zbranÄ›.“ NavĂ­c byl zĂĄkrok asistenÄ?nĂ­ch jednotek, jakoĹž i Ä?etnickĂ˝ch posil vysoce hodnocen: „Jak Ä?etnictvo, tak i vojsko chovĂĄ se bezvadnÄ› a zakroÄ?uje vĹĄude se vĹĄĂ­ přísnostĂ­ a odhodlanostĂ­.“ 80 Dozvuky OkresnĂ­ sprĂĄva politickĂĄ ve SlanĂŠm v sobotu 17. prosince protestovala proti staĹženĂ­ vojenskĂ˝ch jednotek, protoĹže chtÄ›la, aby přítomnost armĂĄdy napomohla konsolidaci situace a aby vojĂĄci mohli eventuĂĄlnÄ› zasĂĄhnout v případech, kdy by zamÄ›stnavatelĂŠ chtÄ›li zakroÄ?it proti radikĂĄlnĂ­m Ä?lenĹŻm levice sociĂĄlnĂ­ demokracie. 81 K 16. prosinci hlĂĄsil slĂĄnskĂ˝ okres 107 zatÄ?enĂ˝ch, „vÄ›tĹĄinou pro sbĂ­rĂĄnĂ­ zbranĂ­ a osobovĂĄnĂ­ si veĹ™ejnĂŠ moci.“ 82 CelkovĂ˝ poÄ?et zatÄ?enĂ˝ch a pĹ™edvedenĂ˝ch pĹ™ed zemskĂ˝ soud dosĂĄhl Ä?Ă­sla 240 osob.83 76

NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 100. NA, f. ZÄŒV, kart. 309, Ä?j. 14962/1920. 78 SOkA Kladno, f. ÄŒetnickĂĄ stanice SlanĂ˝ – neuspořådĂĄno, PamĂĄtnĂ­k. 79 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 135v. 80 NA, f. ZÄŒV, kart. 309, Ä?j. 14962/1920. 81 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 130. 82 NA, f. PMV, sign. 225-109-8, fol. 129. 83 SOkA Kladno, f. OkresnĂ­ Ä?etnickĂĄ stanice SlanĂ˝ – neuspořådĂĄno, PamĂĄtnĂ­k. 77


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

147

Situací se průběžně zabývala ministerská rada, na níž premiér Černý během schůze 22. prosince prohlásil, „že pokládá dnešní situaci ve státě po příznivém vyřešení nedávného politického hnutí za takovou, že vláda by mohla s klidným vědomím nyní odevzdati vedení státních záležitostí“ řádné vládě, ale další politické okolnosti tomu zabraňují. Největší starostí státu nyní bylo vyřešení vážné zásobovací krize „za účelem odvrácení nepokojů z nedostatku potravin“, neboť stav zásob chlebovin byl v republice kritický.84 Na schůzi vlády 7. ledna 1921 pak bylo schváleno odvolání mimořádných opatření. Prezident měl toto opatření podepsat a k publikaci mělo dojít 9. nebo 10. ledna 1921 „dle pokynu min. předsedy.“85 V druhé polovině ledna pak byla stažena i vojenská asistence.86 Na Slánsku v důsledku prosincové stávky a pozdějšího silného vlivu KSČ došlo ke zřízení několika nových četnických stanic (např. v Malých Horešovicích), popř. byly zesíleny stávající stanice (ve Slaném, Kačici, Tuchlovicích, Kamenných Žehrovicích).87 Šmeralovo vedení nechtělo zklamat své příznivce, které proti své vůli muselo nyní vést do předem prohraného boje, ale také nechtělo překročit rámec zákonnosti. Radikalizace nejnižších složek – zejména na Kladensku a Brněnsku – vedla místně dokonce ke vzniku místních napodobenin Rudé armády, ale bezpečnostní aparát státu s výjimkou několika excesů, při nichž došlo ke střelbě do demonstrantů a několika úmrtím, efektivně zakročil proti celé stávce: Zatýkali se nejnižší a střední vůdci stávky, levicový tisk byl mohutně cenzurován a místy bylo vyhlášeno stanné právo. Šmeralovské vedení zatčeno nebylo a po zhodnocení dosavadního průběhu stávky ji v pátek 16. prosince samo odvolalo. Z propagandistických důvodů prosincové události sice státní aparát nazýval komunistickým pučem (v některých místech oprávněně), ale vzhledem k tomu, že vedení strany a ani její členská základna, s výjimkou několika radikálů, neměla tyto cíle, jednalo se jen o mediální tah. Případy střelby do stávkujících nebo násilné skutky levicových radikálů se sice vyskytovaly (např. v Oslavanech), ale ani jedna strana nechtěla hnát konflikt do krajnosti. Hovořit o puči lze oprávněné jen v některých případech, kdy se některé nejnižší složky vzdálily cílům Šmeralova vedení strany. Ve svém celku je nadsazené hovořit o pučistických záměrech stávky. Vedení levicových sociálních demokratů neusilovalo o získání moci ve státě silou, ale podřízené složky takové ambice mís84

NA, f. PMR, kart. 4042, Protokol ministerské rady ze dne 22. prosince 1920, fol. 244–245. Zrušení výjimečných opatření (č. 6/1921 Sb. z. a n. ) rušící nařízení č. 636 a 644/1920 Sb. z. a n. vyšlo 9. ledna 1921. NA, f. PMR, kart. 4042, Protokol ministerské rady ze dne 7. ledna 1921, fol. 455. 86 Krotilová, Jana: Politicko-správní a hospodářský vývoj Slaného v l. 1794–1945. In: Kniha o Slaném. Slaný 1994, s. 113. 87 SOkA Kladno, f. Četnická stanice Malé Horešovice, f. Četnická stanice Slaný a f. Okresní četnická stanice Slaný – neuspořádáno, Památníky. 85


148

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

ty (a pouze mĂ­sty) mÄ›ly. Do budoucna si vĹĄak vĹŻdci novÄ› zrozenĂŠ KSÄŒ odnesli ponauÄ?enĂ­, kterĂŠ za nÄ›kolik mĂĄlo let uÄ?inĂ­ po tzv. „pivnĂ­m puÄ?i“ i Adolf Hitler: NepokouĹĄet se uchopit moc v zemi, dokud ozbrojenĂŠ sloĹžky nestojĂ­ na puÄ?istovÄ› stranÄ›, anebo alespoĹˆ blahovolnÄ› nepĹ™ihlíŞí z kasĂĄren. VĂ­tÄ›znĂ˝ stĂĄt si mohl dovolit i silnou komunistickou stranu. StĂĄtnĂ­ moc, kterĂĄ mÄ›la komunistickĂŠ hnutĂ­ pod dokonalĂ˝m dohledem, jak dokazujĂ­ dokumenty z prezĂ­dia ministerstva vnitra, po porĂĄĹžce generĂĄlnĂ­ stĂĄvky nemÄ›la v nĂĄsledujĂ­cĂ­ch mÄ›sĂ­cĂ­ch roku 1921 dĹŻvod zakroÄ?ovat proti postupnÄ› vytvĂĄĹ™ejĂ­cĂ­m se skupinĂĄm komunistĹŻ: Nejprve byly v lednu na Slovensku a PodkarpatskĂŠ Rusi pĹ™ijaty podmĂ­nky vstupu do Kominterny, poslĂŠze se v Ăşnoru ustanovil vĹĄenĂĄrodnostnĂ­ Svaz komunistickĂŠ mlĂĄdeĹže ÄŒeskoslovenska a v bĹ™eznu pak v Liberci vznikla nÄ›meckĂĄ komunistickĂĄ strana poĹžadujĂ­cĂ­ urychlenĂŠ vytvoĹ™enĂ­ internacionĂĄlnĂ­ komunistickĂŠ strany. Jen levice sociĂĄlnĂ­ demokracie pod Ĺ meralovĂ˝m vedenĂ­m nikam nespÄ›chala, aÄ? byl Ĺ meral za svĹŻj opatrnĂ˝ postup mnohĂ˝mi skupinami kritizovĂĄn. NechtÄ›l totiĹž ztratit přízeĹˆ vÄ›tĹĄiny souputnĂ­kĹŻ tĂ­m, Ĺže by ĹĄel na ruku radikĂĄlĹŻm poĹžadujĂ­cĂ­m vytvoĹ™it tvrdĂŠ jĂĄdro strany. V kvÄ›tnu se nakonec i Ä?eĹĄtĂ­ komunistĂŠ odhodlali ke vzniku svĂŠ komunistickĂŠ strany, kterĂĄ si podala pĹ™ihlĂĄĹĄku do Kominterny. V lĂŠtÄ› 1921 na III. kongresu Kominterny pak byla Ä?eskĂĄ i nÄ›meckĂĄ komunistickĂĄ strana pĹ™ijaty s podmĂ­nkou, Ĺže se musĂ­ do tří mÄ›sĂ­cĹŻ sjednotit, coĹž komunistĂŠ na sluÄ?ovacĂ­m sjezdu 30. října–4. listopadu 1921 provedli. NovÄ› vzniklĂĄ KomunistickĂĄ strana ÄŒeskoslovenska byla s ohledem na poÄ?et obyvatel svĂŠ zemÄ› nejmasovÄ›jĹĄĂ­ sekce Kominterny.88 Dokument Ä?. 1 1919, 19. bĹ™ezen, SmeÄ?no. – Žådost kladenskĂŠho hornictva Ä?etnickĂŠ stanici ve SmeÄ?nÄ› o asistenci pĹ™i kontrole smeÄ?enskĂŠho zĂĄmku a případnĂŠ vystÄ›hovĂĄnĂ­ rodiny hrabÄ›te Clam-Martinice. HornĂ­ci KladenskĂŠho revĂ­ru ŞådajĂ­ VĂĄs, abyste jejich dĹŻvÄ›rnĂ­kĹŻm umoĹžnili příleĹžitost k tomu, aby za VaĹĄi asistence zjistiti mohli a se pĹ™esvÄ›dÄ?ili, zda v zĂĄmku smeÄ?enskĂŠm bydlĂ­ teÄ? hrabÄ› Clam-Martinic aneb nÄ›kdo z jeho rodu. Hornictvo KladenskĂŠho revĂ­ru jako sloĹžka nĂĄroda Republiky Ä?eskoslovenskĂŠ trvĂĄ neochvÄ›jnÄ› na tom, aby v tom případÄ›, Ĺže zde dotyÄ?nĂ˝ bydlĂ­, byl bÄ›hem dneĹĄnĂ­ho dne ze SmeÄ?na pryÄ?, neboĹĽ nad tĂ­m veĹĄkerĂŠ hornictvo jest krajnÄ› roztrpÄ?eno. 88

Dějiny mezinårodního dělnickÊho hnutí. Praha 1968, s. 217–218.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

149

Nedá se nikdy zapomenouti, kdy tento šlechtic šlapal nás a hrozil českému národu, a proto my a s námi i celý český národ nepřejeme si, aby zde tato rodina bydlela. Nebude-li podmínkám shora uvedeným vyhověno, prohlašujeme: Hornictvo okamžitě zataví práci a půjde učinit pořádek samo. Pak ale padá veškerá zodpovědnost na kompetentní úřady a stráž bezpečnostní. Prosíme, by toto naše usnesení bylo vzato na vědomí. Osazenstvo revíru Kladenského. SOkA Kladno, f. Četnická stanice Smečno – neuspořádáno, Památník.

Dokument č. 2 1920, prosinec, [Kladno]. – Leták Ústřední dělnické rady vojákům asistenčních jednotek vyzývající k podpoře stávky. Vojákům – proletářům! Světová válka – největší zločin na lidstvu – končila osvobozením utlačených národů. Zrodil se samostatný stát – Československá republika. Lid, v důvěře v lepší budoucnost, svojí prací tento stát podepřel, ale důvěra lidu byla zklamána! Republika stala se eldorádem jeho vykořisťovatelů a utlačovatelů – program národní revoluce je zrazen! Továrny, doly, půda jsou dosud v rukou boháčů. Jedinou zárukou splnění socialisačního programu je lid sám. Lid je bezbranný, má však právo, aby jeho vůle byla prováděna! Jedinou mocí, která proti lidu může bytí postavena – jste Vy, vojáci! Vy máte hájiti výsady zbabělé buržoasie! Kdo jste Vy vojáci? Synové vyšlí z lidu, mezi nějž se zase vrátíte! Vaším úkolem není bránit dnešní společenský pořádek, který i Vás otročí! Co učiníte? Buržoasie chce od Vás, abyste vraždili své bratry! Ona věří, že jste toho schopni. Proto počíná potlačovat dělnický tisk, proto poslala ve čtvrtek policii a četnictvo rozehnat důvěrníky pražského dělnictva, proto se odvážila prolíti krev dělníků, hájících svoje občanská práva! To je prvý krok protirevoluce. Jejím cílem je zdolat československý revoluční proletariát, který je jedinou překážkou zavlečení naší republiky do služeb


150

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

kapitalistickĂŠ dohody do vĂĄlky s Ruskem! Z jara mĂĄte Vy, vojĂĄci, jĂ­ti prolĂŠvati krev svoji a bratrskou krev ruskĂ˝ch proletåřů! Z jara mĂĄte umĂ­rat ne pro sebe, ne pro blaho svĂ˝ch rodin, nĂ˝brĹž pro zĂĄjmy kapitalistickĂŠ protirevoluce. MĂĄte pokraÄ?ovat v dĂ­le KolÄ?akovÄ›, DenikinovÄ› a WrangelovÄ›! Co uÄ?inĂ­te? My ve VĂĄs věříme. NeŞådĂĄme od VĂĄs, abyste vypovÄ›dÄ›li sluĹžeb tomuto stĂĄtu. JedinĂŠ, co ŞådĂĄme, je splnÄ›nĂ­ VaĹĄĂ­ proletĂĄĹ™skĂŠ povinnosti – nejĂ­t se zbranĂ­ proti lidu! NebuÄ?te naĹĄimi vrahy! AĹĽ Ĺžije bratrstvĂ­ lidu a vojĂĄkĹŻ!! ĂšstĹ™ednĂ­ dÄ›lnickĂĄ rada NA Praha, Dokumentace, A2/20, kart. 1. OriginĂĄl. NA Praha, PMV, 225-109-8, kart. 109. Kopie, rukopis. Dokumenty k 50. vĂ˝roÄ?Ă­ vzniku KomunistickĂŠ strany ÄŒeskoslovenska. Faksmilia. DĂ­l 1. ProsincovĂĄ generĂĄlnĂ­ stĂĄvka v roce 1920. Praha 1970, dok. Ä?. 9.

Mgr. David Hubený (nar. 1984) Vystudoval historii na FF UK a pracuje na 3. oddělení Nårodního archivu, kterÊ spravuje fondy z první republiky a let druhÊ světovÊ vålky. Obě tato období jsou rovněŞ předmětem badatelskÊho zåjmu Davida HubenÊho.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

151

Vladimír Rogl

POČÁTKY SKAUTSKÉHO HNUTÍ VE SLANÉM Ačkoliv se ve svém příspěvku chci věnovat skautskému hnutí ve Slaném, dovolte mi v úvodu pár slov o historii skautingu, přestože mohu předpokládat, že tyto informace nejsou pro většinu přítomných až tak neznámé.

Antonín Benjamín Svojsík Historie českého skautingu se začala psát v roce 1911, tedy před sto lety, kdy profesor Antonín Benjamín Svojsík – inspirován myšlenkami zakladatele skautingu v Anglii sira Badena Powella – založil první skautský oddíl v Praze. Už o rok později pořádá Svojsík první skautský tábor a vydává knihu Základy junáctví, ve které předkládá svoji představu o českém skautingu a která se stala „biblí“ českých skautů. Přestože český skauting během jednoho století prošel několika organizačními změnami a v proměnách času se měnil i jeho název, charakter organizace zůstal po celých sto let neměnný. Ačkoliv je náš skauting členem celosvětové skautské organizace – což deklaruje především každé čtyři roky na světových skautských táborech – neboli „jamboree“ – byl a zůstal ryze českou (nebo chcete-li československou) záležitostí. Skauti se v říjnu 1918


152

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

spontĂĄnnÄ› pĹ™ihlĂĄsili do sluĹžeb vznikajĂ­cĂ­ republiky a pĹ™es tĹ™i stovky z nich vykonĂĄvalo kurĂ˝rnĂ­, spojaĹ™skĂŠ a poĹ™adatelskĂŠ sluĹžby. Dokladem jejich tehdejĹĄĂ­ch aktivit je například ďŹ latelisty dodnes velmi cenÄ›nĂĄ znĂĄmka „PoĹĄta Ä?eskĂ˝ch skautĹŻ ve sluĹžbĂĄch nĂĄrodnĂ­ vlĂĄdy“, jeĹž byla vydĂĄna na podzim 1918 v hodnotÄ› 10 a 20 halÊřů. V duchu svĂŠho hesla „BuÄ? pĹ™ipraven“ i smyslu prvnĂ­ho bodu prvorepublikovĂŠho skautskĂŠho slibu, kterĂ˝ znÄ›l „milovat vlast svou, Republiku Ä?eskoslovenskou, a slouĹžit jĂ­ vÄ›rnÄ› v kaĹždĂŠ dobÄ›,“ se v dobÄ› druhĂŠ svÄ›tovĂŠ vĂĄlky celĂĄ Ĺ™ada skautĹŻ zapojila nejen do domĂĄcĂ­ho odboje, ale velkĂŠ mnoĹžstvĂ­ jich bojovalo doslova na vĹĄech frontĂĄch v Ä?eskoslovenskĂŠm zahraniÄ?nĂ­m vojsku. O Ĺživot v bojĂ­ch, ale i na popraviĹĄtĂ­ch pĹ™iĹĄlo na 715 skautĹŻ, kteří tak vlastnĂ­ krvĂ­ zpeÄ?etili svĹŻj skautskĂ˝ slib. NenĂ­ bez zajĂ­mavosti, Ĺže skauti byli mezi paraĹĄutisty, kteří padli v boji v kryptÄ› pravoslavnĂŠho kostela sv. Cyrila a MetodÄ›je v Praze po atentĂĄtu na Heydricha (Jan KubiĹĄ a Adolf OpĂĄlka) nebo skuteÄ?nost, Ĺže z ĹĄesti obÄ?anĹŻ ÄŒSR, kterĂ˝m byl udÄ›len titul Hrdina SSSR, tĹ™i byli Ä?leny skautskĂŠho hnutĂ­ – Otakar JaroĹĄ, AntonĂ­n Sochor a Jan NĂĄlepka. DalĹĄĂ­mi Ä?s. obÄ?any, kterĂ˝m byl udÄ›len tento titul, byli Richard Tesařík, Josef BurĹĄĂ­k a StÄ›pĂĄn Vajda. Tento svĹŻj Ăşvod mohu ukonÄ?it poznĂĄmkou, Ĺže Ä?eskĂ˝ skauting byl v roce 1940 zakĂĄzĂĄn nacisty, v roce 1950 a opakovanÄ› v roce 1970 komunisty, kdy zvlĂĄĹĄtÄ› v padesĂĄtĂ˝ch letech desĂ­tky skautskĂ˝ch vĹŻdcĹŻ byly dlouhĂĄ lĂŠta vÄ›znÄ›ny. ProÄ? ten strach obou totalitnĂ­ch reĹžimĹŻ z hnutĂ­, kterĂŠ pĹ™evĂĄĹžnÄ› soustĹ™eÄ?uje dÄ›ti a mlĂĄdeĹž? ProÄ? tuto dÄ›tskou organizaci se stejnou vehemencĂ­ pronĂĄsledovalo Gestapo a o nÄ›kolik let pozdÄ›ji i komunistickĂĄ StB? NenĂ­ to snad proto, Ĺže tito adolescenti berou slova o cti, vÄ›rnosti, lĂĄsce k vlasti, svobodÄ› i poctivosti svĂŠho myĹĄlenĂ­ smrtelnÄ› vĂĄĹžnÄ›!? NenĂ­ to tĂ­m, Ĺže skauting vyluÄ?uje jakoukoliv totalitu a kaĹždĂĄ totalita vyluÄ?uje skauting? SlĂĄnĹĄtĂ­ skauti ve dvacĂĄtĂ˝ch a tĹ™icĂĄtĂ˝ch letech VraĹĽme se vĹĄak ke skautingu ve SlanĂŠm. Podle dostupnĂ˝ch pramenĹŻ (jelikoĹž skautskĂŠ pĂ­semnosti zniÄ?ilo gestapo a pozdÄ›ji i StB), ze kterĂ˝ch jsem mohl Ä?erpat a kterĂŠ obÄ›tavÄ› dodali slĂĄnĹĄtĂ­ skautĹĄtĂ­ veterĂĄni neboli oldskauti (bratĹ™i AntonĂ­n BosĂĄk, MVDr. VladimĂ­r Soukup a nejstarĹĄĂ­ slĂĄnskĂ˝ ĹžijĂ­cĂ­ skaut AntonĂ­n Holub), byl prvnĂ­ skautskĂ˝ oddĂ­l ve SlanĂŠm zaloĹžen v roce 1924 VĂĄclavem Kotenem a Otou PĂĄtkem. Je otĂĄzkou, zda do hodnocenĂ­ datace vzniku tohoto oddĂ­lu patří slĹŻvko uĹž nebo aĹž, ale skuteÄ?nostĂ­ je, Ĺže v tĂŠ dobÄ› ve SlanĂŠm existoval tĂŠměř ĹĄedesĂĄt rokĹŻ Sokol – muĹži a dorostenci cviÄ?ili od roku 1864 a stranou nestĂĄly ani Ĺženy a dĂ­vky, kterĂŠ zaÄ?aly cviÄ?it na zaÄ?ĂĄtku 20. stoletĂ­. SlĂĄnĹĄtĂ­ skauti zaÄ?Ă­nali doslova na zelenĂŠ louce – bez klubovny Ä?i jinĂŠho zĂĄzemĂ­. PrvnĂ­ schĹŻzky, na kterĂ˝ch se skauti uÄ?ili skautskĂ˝m a tĂĄbornickĂ˝m do-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

153

vednostem, se uskutečňovaly v Kvíčku u Slaného přímo v bytě u Kotenů. Václavova manželka Marie se ostatně spolupodílela i na vedení oddílu a praktické výchově. Sám Václav Koten se vyučil ve firmě Viléma Michla, která vyráběla kola, motocykly a letecké motory. Skautská myšlenka ve Slaném poměrně rychle zapustila kořeny a s přílivem nových členů postupně vznikaly nové oddíly, které byly sice členěné podle věku i pohlaví, ale působily pod společným vedením. Počátkem třicátých let mělo – řečeno dnešní terminologií – slánské skautské středisko – sedm oddílů: tři chlapecké, jeden dívčí, oddíl starších skautů neboli roverů a smečku vlčat. Sedmý oddíl fungoval jako Sdružení přátel Junáka, jehož členové byli jak rodiče skautů, tak i starší skauti a vůbec lidé, kteří chtěli nějakým způsobem této organizaci pomáhat. Podle vzpomínek bratra Bosáka v čele slánských skautů zůstal jejich zakladatel Václav Koten – a to ve funkci okrskového náčelníka, spolu s oblastním velitelem Richardem Jindrou. Vedoucími chlapeckých oddílů byli František Holina, Václav Král a František Zíma přezdívaný Winter, kdežto vůdkyní dívčího oddílu byla Marie Jindrová a vůdcem roverů Antonín Rozekranz, skautským jménem Tóňa. O tomto muži budeme ještě mluvit. Vůdcem vlčat byl jmenován Antonín Holub. Ve Sdružení přátel Junáka pak působil Bedřich Mühlstein s Andělou Bártovou (rozenou Čížkovou). Ve vedení slánského Junáka tak stáli vedle sebe jak vyučení řemeslníci, tak například i ředitel nemocenské pojišťovny Richard Jindra. Nárůst počtu skautů vedl zákonitě k tomu, že už nebylo možné, aby – i když vlastní činnost a výcvik se prováděly především v přírodě a na výpravách – se skautské družiny scházely u svých vedoucích. První klubovny vyrostly v městském parku Háje v místech, kde je nyní letní kino. Tam si slánští skauti vlastnoručně postavili čtyři klubovny. Na stavební materiál zřejmě přispělo právě ono Sdružení přátel Junáka. Dále pak v altánu na zahradě roverského vůdce Tóni Rosenkranze (v místě, kde se říkalo Na Vavřinečku) se scházeli roveři. Nedaleko odtud na úpatí Slánské hory pak vyrostl srub i pro mladší skauty a vlčata. Po vzoru slánských skautů pak v této době vznikají skautské oddíly (nebo spíš družiny) i v okolních obcích. Jejich aktivity vždy záležely na iniciativě nadšenců, kteří veškerý svůj volný čas obětavě věnovali této záslužné činnosti. O tom, že se jednalo vždy o činnost bezplatnou, není třeba hovořit. Malý oddíl tak například pod vedením Karla Krále, brašnáře ze Slaného, vznikl v Řisutech. Skautské tábory K vyvrcholení celoroční skautské činnosti a ověření všech tábornických a zálesáckých znalostí v praxi patřily letní stanové tábory. Náplní těchto tá-


154

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

borĹŻ byly takĂŠ nejrĹŻznÄ›jĹĄĂ­ hry a tĂĄborovĂŠ ohnÄ›. Z poÄ?ĂĄtku se jednalo spĂ­ĹĄe o dvoudennĂ­ vĂ˝pravy ze soboty na nedÄ›li. SlĂĄnĹĄtĂ­ skauti si oblĂ­bili například louku za MalĂ­kovicemi – tedy v oblasti vĂ˝běŞkĹŻ kĹ™ivoklĂĄtskĂ˝ch lesĹŻ, kde jim byl pro jejich vztah k přírodÄ› naklonÄ›n i mĂ­stnĂ­ hajnĂ˝ pan StanÄ›k. Pokud se tĂ˝kĂĄ dalĹĄĂ­ch tĂĄborĹŻ, tak bratr BosĂĄk uvĂĄdĂ­, Ĺže v roce 1933 tĂĄboĹ™il slĂĄnskĂ˝ chlapeckĂ˝ oddĂ­l v SrbÄ?i nad SpĂĄlenĂ˝m mlĂ˝nem. V roce 1934 to byl pĂ­skovcovĂ˝ lom „U stodĹŻlky“ u MalĂ­kovic. Tato lokalita byla pro slĂĄnskĂŠ skauty natolik zajĂ­mavĂĄ, Ĺže tam chodili tĂĄboĹ™it i bÄ›hem okupace. Toto mĂ­sto je oblĂ­benĂŠ mezi souÄ?asnĂ˝mi skauty i dnes. V roce 1935 bylo vyhledĂĄno novĂŠ tĂĄboĹ™iĹĄtÄ› u obce MalĂ­kovice pod SvĂ­dinou, kterĂĄĹžto obec zanikla ve tĹ™icetiletĂŠ vĂĄlce. V roce 1936 se uskuteÄ?nil chlapeckĂ˝ tĂĄbor v lokalitÄ› MilĂ˝ – VlÄ?Ă­ dĹŻl. TĂŠhoĹž roku zde tĂĄboĹ™il i dĂ­vÄ?Ă­ oddĂ­l. V letech 1937 a 1938 – tedy bezprostĹ™ednÄ› pĹ™ed vĂĄlkou – se konal chlapeckĂ˝ tĂĄbor u rybnĂ­ka nedaleko Rudy pod DolnĂ­m Kraclem. S organizovĂĄnĂ­m skautskĂ˝ch tĂĄborĹŻ pomĂĄhali funkcionĂĄĹ™i Sboru Ota PĂĄtek, manĹželka okresnĂ­ho nĂĄÄ?elnĂ­ka Marie KotenovĂĄ, bĂ˝valĂ˝ strĂĄĹžnĂ­k VĂĄclav ÄŒermĂĄk, vahaĹ™ J. Tomek, bĂ˝valĂ˝ velitel okresu JUDr. FrantiĹĄek Linksfeiler, holiÄ? J. Rosenkranz, vedoucĂ­ II. oddĂ­lu chlapcĹŻ, vedoucĂ­ RoverĹŻ a tajemnĂ­k Sboru AntonĂ­n (TĂłĹˆa) Rosenkranz, vedoucĂ­ skautskĂŠho oddĂ­lu Ĺ˜isuty braĹĄnĂĄĹ™ Karel KrĂĄl a Ĺ™ada dalĹĄĂ­ch, kteří junĂĄckĂŠ hnutĂ­ na SlĂĄnsku podporovali. ProtektorĂĄt a nacistickĂĄ okupace PoÄ?ĂĄtkem Ä?ervna 1940 byla v klubovnĂĄch Na HĂĄjĂ­ch provedena kladenskĂ˝m gestapem prohlĂ­dka, pĹ™i kterĂŠ byl zabaven veĹĄkerĂ˝ pĂ­semnĂ˝ materiĂĄl JunĂĄka– stĹ™ediska SlanĂ˝ a pĹ™evĂĄĹžnĂĄ Ä?ĂĄst tĂĄbornickĂŠho a ostatnĂ­ho materiĂĄlu. RovněŞ byly provedeny domovnĂ­ prohlĂ­dky u stĹ™ediskovĂŠho velitele Richarda Jindry, vedoucĂ­ho oddĂ­lu roverĹŻ AntonĂ­na Rozenkranze, vedoucĂ­ho oddĂ­lu Jiřího Zimmerhakla a okrskovĂŠho velitele JUDr. FrantiĹĄka Linksfeilera pĹ™i kterĂ˝ch gestapo zabavovalo i soukromĂ˝ majetek. ÄŒinnost JunĂĄka ve SlanĂŠm byla tĂ­mto z rozhodnutĂ­ gestapa zastavena a vĹĄichni výťe jmenovanĂ­ byli 15. 10. 1940 nÄ›meckou tajnou policiĂ­ zatÄ?eni a vÄ›znÄ›ni na gestapu a v kasĂĄrnĂĄch v KladnÄ›. PropuĹĄtÄ›ni byli aĹž 12. 11. 1940 s tĂ­m, Ĺže se musĂ­ dvakrĂĄt tĂ˝dnÄ› hlĂĄsit u nÄ›meckĂŠho Ä?etnictva ve SlanĂŠm. Klubovny Na HĂĄjĂ­ch byly zkonďŹ skovĂĄny a na jejich mĂ­stÄ› byly postaveny dĹ™evÄ›nĂŠ objekty pro vojenskĂŠ lazarety. StarĹĄĂ­ Ä?lenovĂŠ oddĂ­lu roverĹŻ po rozpuĹĄtÄ›nĂ­ JunĂĄka pĹ™eĹĄli pod vedenĂ­m svĂŠho vĹŻdce AntonĂ­na Rozenkranze do ilegality. Ve SlanĂŠm tak vznikĂĄ ilegĂĄlnĂ­ skupina s nĂĄzvem „eM–Ka“ neboli „ModrĂ˝ kruh“, kterĂŠ se podaĹ™ilo napojit na Zpravodajskou brigĂĄdu. (ZpravodajskĂĄ brigĂĄda byla skautskĂĄ protinÄ›meckĂĄ zpravodajskĂĄ organizace fungujĂ­cĂ­ na ĂşzemĂ­ Prahy a jejĂ­m okolĂ­, kterĂĄ byla zaloĹžena ihned po rozpuĹĄtÄ›nĂ­ JunĂĄka v listopadu


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

155

1940. Průměrný věk jejich členů se tehdy pohyboval okolo 15 let. K prozrazení Zpravodajské brigády nedošlo ani v období heydrichiády, kdy byla pozatýkána řada osob spjatých s odbojem. V polovině roku 1943 již měla ZB 200 členů rozdělených do pěti čet. V té době se napojila na Přípravný revoluční národní výbor a poté i na obnovenou Obranu národa, v jejímž rámci se plně věnovala zpravodajské činnosti. V červnu 1944 Gestapo obě zmíněné odbojové skupiny prakticky zničilo, ale Zpravodajská brigáda opět prozrazena nebyla. V polovině roku 1944 se velení ZB napojilo na Radu tří, což byla v letech 1944–1945 největší nekomunistická odbojová organizace na území protektorátu. Pro Radu tří skauti nadále plnili funkci zpravodajské služby se širokým záběrem – od vojenského zpravodajství a průmyslovou špionáž až po informace o náladě obyvatelstva. Těchto služeb si „Rada tří“ tak cenila, že skautům výslovně zakázala bojovou činnost, aby tím nebylo ohroženo plnění zpravodajských úkolů. Původní náplní ZB se totiž měla stát diverzní a sabotážní činnost. Kromě určování strategických cílů pro spojenecké bombardéry udržovali v aktuálním stavu mapu se soupisem dislokace všech německých jednotek v Praze a jejím okolí. Začátkem května 1945 – to už brigáda měla na 800 členů – vyhlásilo velení ZB zostřenou pohotovost; nepřetržitě byly sledovány německé posádky i objekty, které by mohly být německými ženisty ničeny. V den vypuknutí Pražského povstání byla ZB nasazena do přímých bojů, ve kterých 108 příslušníků Zpravodajské brigády padlo. Po únoru 1948 se členové ZB stali terčem perzekucí, přičemž jejich bývalí velitelé, stejně jako mnoho jiných, skončili v komunistických kriminálech. – zdroj: Wikipedia) Slánská skupina Modrý kruh pracovala nepřetržitě po celou dobu okupace a jejím hlavním úkolem bylo získávání zpráv z míst, kde její členové pracovali – např. v ČKD Slaný, v POLDI Kladno a v dalších závodech a úřadech. Prostřednictvím civilních zaměstnanců získávali informace i ze slánských kasáren německé armády. Šifrovaná hlášení o situaci v Německu podávali i ti členové, kteří byli totálně nasazeni v různých částech Říše. Všechny tyto informace byly předávány do Prahy a odtud vysílačkou do Anglie. V provozu kladenské Poldovky byli totálně nasazeni například tři slánští roveři Václav Procházka, Jan Suchopárek a Oto Kalina, kteří nejen šířili protiněmecké plakáty, ale podařilo se jim sabotovat výrobu součástek pro letecké motory, které se v továrně vyráběly. Za své postoje během války byli vyznamenáni Junáckým křížem „Za vlast 1939–45“. Slánská skupina Modrý kruh působila nepřetržitě po celou dobu okupace od roku 1940. Aby byla zaručena co největší bezpečnost, členové ilegální skupiny znali jenom své nejbližší spolupracovníky. Díky těmto konspiračním postupům nebyla slánská „eM–Ka“ do konce války prozrazena. Z patnáctiletých kluků mezitím vyrostli mladí a odvážní muži. To už nebyla hra na indiány, ale skutečný boj se skutečným nepřítelem. Květnové revoluce se pak už „eM–Ka“ zúčastnila jako ucelená jednotka. Koncem dubna 1945 vyhlásil Antonín Rozenkranz maximální pohotovost. Teprve ve chvíli,


156

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

kdy dostĂĄvali pĂĄsky s oznaÄ?enĂ­m ModrĂŠho kruhu, se mnozĂ­ Ä?lenovĂŠ dovĂ­dali o krycĂ­m jmĂŠnu svĂŠ ilegĂĄlnĂ­ organizace. AÄ?koliv se na malĂŠm mÄ›stÄ› vĹĄichni stejnÄ› znali a běŞnÄ› se stĂ˝kali, do tohoto dne nevÄ›dÄ›li, Ĺže jsou napojeni na stejnou organizaci‌ V sobotu 5. kvÄ›tna 1945 byli chlapci zaĹ™azeni do 1. strĂĄĹžnĂ­ roty, kterĂĄ na slĂĄnskĂŠm PraĹžskĂŠm pĹ™edmÄ›stĂ­ stĹ™eĹžila vjezd do mÄ›sta. StarĹĄĂ­ skauti byli ozbrojeni a mladĹĄĂ­ pĹŻsobili jako kurĂ˝rnĂ­ spojky. Situace ve SlanĂŠm se kaĹždou chvĂ­li mÄ›nila. Dne 5. kvÄ›tna byl na vlakovĂŠm nĂĄdraŞí zajiĹĄtÄ›n nÄ›meckĂ˝ pancĂŠĹ™ovĂ˝ vlak, z jehoĹž vĂ˝zbroje byly sestaveny obrnÄ›nĂŠ vlaky OrlĂ­k, Sokol a Stalin, kterĂŠ pak ovlĂĄdaly ĹželezniÄ?nĂ­ traĹĽ mezi Kralupy a Prahou. NÄ›meckĂĄ kasĂĄrna ve SlanĂŠm byla pod velenĂ­m umĂ­rnÄ›nĂŠho velitele, kterĂ˝ pochĂĄzel z Rakouska a nebyl pĹ™esvÄ›dÄ?enĂ˝m nacistou. Ten se zavĂĄzal, Ĺže proti obyvatelstvu vojensky nevystoupĂ­ a vyÄ?kĂĄ příchodu Ä?eskĂŠho vojska, kterĂŠmu se vzdĂĄ. U kasĂĄren byly rozestaveny hlĂ­dky, kterĂ˝ch se ĂşÄ?astnili i přísluĹĄnĂ­ci organizace „eM–Ka“. Dne 8. kvÄ›tna 1945 vĹĄak zĹ™ejmÄ› na rozkaz z vyĹĄĹĄĂ­ch mĂ­st se nÄ›meÄ?tĂ­ vojĂĄci opÄ›t chtÄ›li zmocnit mÄ›sta, zatĂ­mco dalĹĄĂ­ skupinky NÄ›mcĹŻ se snaĹžily utĂ­kat na zĂĄpad do americkĂŠho zajetĂ­. BÄ›hem vĂĄlky postavili na vrcholu SlĂĄnskĂŠ hory vojĂĄci Wehrmachtu srub, kterĂ˝ slouĹžil jako leteckĂĄ hlĂĄska, odkud sledovali pĹ™elety spojeneckĂ˝ch letadel. PĹ™i kvÄ›tnovĂŠ revoluci v roce 1945 skauti SlĂĄnskou horu obsadili a vojĂĄky zajali. Byli to starĹĄĂ­ vojĂĄci rakouskĂŠ nĂĄrodnosti, kteří se ochotnÄ› vzdali – byli rĂĄdi, Ĺže pro nÄ› vĂĄlka skonÄ?ila. OvĹĄem druhĂ˝ den SlĂĄnskou horu jako strategickĂ˝ bod znovu obsadili přísluĹĄnĂ­ci nÄ›meckĂŠ armĂĄdy. DobrovolnĂĄ sluĹžba Ä?lenĹŻm ModrĂŠho kruhu neskonÄ?ila ani po 9. kvÄ›tnu 1945, protoĹže uĹž 15. kvÄ›tna na vĂ˝zvu o pomoc z pohraniÄ?Ă­ odjelo 36 jejĂ­ch Ä?lenĹŻ do okolĂ­ HornĂ­ho LitvĂ­nova v severnĂ­ch ÄŒechĂĄch k ochranÄ› pořådku, nĂĄrodnĂ­ho majetku a stĂĄtnĂ­ch hranic. RoveĹ™i zde pod velenĂ­m AntonĂ­na Rosenkranze pĹŻsobili aĹž do příchodu Ä?eskoslovenskĂŠ armĂĄdy a do SlanĂŠho se vrĂĄtili 15. Ä?ervna 1945. PovĂĄleÄ?nĂĄ obnova i novĂ˝ soumrak JunĂĄka Ihned po vĂĄlce se slĂĄnĹĄtĂ­ skauti i skautky s velkĂ˝m nadĹĄenĂ­m pustili do obnovy svĂŠ organizace, kterĂĄ prĂĄvÄ› dĂ­ky Ä?innosti ilegĂĄlnĂ­ skupiny ModrĂ˝ kruh a AntonĂ­na Rosenkranze, zĂ­skala ve SlanĂŠm vysokĂ˝ kredit. VedenĂ­ oddĂ­lĹŻ se namnoze ujali opÄ›t pĹ™edvĂĄleÄ?nĂ­ vĹŻdcovĂŠ, jejichĹž Ĺ™ady se rozrostly i o mladĹĄĂ­ vedoucĂ­. ChlapeckĂ˝ oddĂ­l vedl AntonĂ­n Kramosil, dvÄ› smeÄ?ky vlÄ?at vedl Jaroslav ÄŒermĂĄk a Jiří MacĂĄk. DĂ­vÄ?Ă­ oddĂ­l vedla Marie JindrovĂĄ, oddĂ­l roverĹŻ opÄ›t AntonĂ­n Rosenkranz a Svazu přåtel JunĂĄka pĹ™edsedal Josef Jakubka.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

157

V roce 1946 už ve Slaném bylo opět silné skautské středisko, které se snažilo vyřešit i problémy s klubovnami. Skauti sice získali objekty na Hájích, kde měli klubovny před válkou, ale po jejich úklidu a renovaci v nich byli ubytováni jugoslávští dělníci z ČKD. Skauti přišli i o ukořistěný srub sloužící jako hláska Lu wafe na Slánské hoře. Náhradou přidělilo město Junákům parcelu Na Sadech, kde si v roce 1946 začali pod vedením bratra Františka Krále stavět „Domeček“. Krátce po jeho dostavbě však přichází „vítězný únor 1948“ a brzy nato opětné zrušení skautské organizace. Veškerý majetek byl opět zabaven a klubovnu Na Sadech převzal Pionýr. K věčnému zapomenutí byl tak odsouzen nejen český skauting, ale i zásluhy slánské ilegální protinacistické organizace Modrý kruh, stejně jako i jiných nekomunistických odbojových skupin. Zatčen a uvězněn byl i bratr Rosenkranz. V očích komunistické justice mu nepochybně přitížila i jeho odbojová činnost v Modrém kruhu, neboť komunistická moc neváhala pronásledovat účastníky protifašistického odporu, ve kterých viděla své případné i skutečné protivníky. Po propuštění z vězení umírá 23. února 1961 ve věku pouhých 45 let. I on je dokladem smutného faktu, že jsme patřili mezi ty země, které trestaly své vlastní válečné hrdiny. Ke krátké obnově Junáka dochází i v období Pražského jara v roce 1968, kdy – jak vzpomíná bratr Bosák – přišlo na první schůzku po dvaceti letech 56 bývalých členů Junáka. Neprodleně se provedl nábor do junáckého hnutí a začaly vznikat oddíly děvčat, chlapců, vlčat a světlušek. Pásy okupačních tanků však v srpnu 1968 rozdrtily nejen naděje národa na svobodný demokratický vývoj, ale i úspěšně znovu se rozvíjející skautskou organizaci. Junák byl v roce 1970 opět zrušen a to opět na dlouhých dvacet let. Po listopadu 1989 byl Junák i ve Slaném znovu obnoven – doufejme, že již definitivně. S určitými problémy byl skautům navrácen i jejich Domeček, který byl v roce 2011 renovován. Chlapecký oddíl získal do užívání i součást městského opevnění – Černou věž. Pro úplnost mohu dodat, že slánské středisko Junáka, pojmenované po svém slavném předchůdci jako Modrý kruh, jehož představitel Antonín Rosenkranz byl 27. 10. 2011 u příležitosti oslav výročí vzniku Československé republiky oceněn Městským zastupitelstvem ve Slaném „Za přínos občanské společnosti“ In memoriam, sdružuje pod vedením střediskové vůdkyně Niny Beznoskové a jejího zástupce Pavla Rubíka téměř stovku skautů a skautek, kteří i na počátku 21. století jsou hrdi na svou zem, milují přírodu, ctí zákony přírodní i lidské a nade vše si cení svobody a kamarádství. Je mezi nimi i tucet prošedivělých oldskautů, z nichž někteří skautovali už za první republiky. Poznal jsem také to, že celá řada slánských osobností veřejného a kulturního života má za sebou skautskou výchovu. Je to důkazem


158

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

toho, Ĺže navzdory vĹĄemu a vĹĄem zĹŻstĂĄvĂĄ skauting organizacĂ­ nezniÄ?itelnou, jakou byl vÄ?era i dnes a bude i tehdy, aĹž z nĂĄs zĹŻstanou jen stĂ­ny. A tuto zdaleka ne Ăşplnou exkurzi do historie – nejen slĂĄnskĂŠho – skautingu bych rĂĄd zakonÄ?il ĂşvodnĂ­m verĹĄem z nultĂŠho Ä?Ă­sla Ä?asopisu JunĂĄk z roku 1968: „ZaplĂĄl oheĹˆ divuplnĂ˝ v naĹĄĂ­ vlasti krĂĄsnĂŠ. NaĹĄĂ­ vinou, přísahĂĄme, nikdy neuhasne!“

Ing. VladimĂ­r Rogl (1936) je pĹŻvodnĂ­m povolĂĄnĂ­m, jakoĹžto absolvent ZemÄ›měřickĂŠ fakulty ÄŒVUT, redaktorem map. TĂŠměř 30 let pracoval jako programĂĄtor samoÄ?innĂ˝ch poÄ?Ă­taÄ?ĹŻ. Od roku 1993 spolupracuje s VydavatelstvĂ­m Gelton, po devĂ­ti letech zaÄ?al pĹŻsobit i ve SlĂĄnskĂ˝ch listech, kde se zaměřuje pĹ™edevĹĄĂ­m na rozhovory se zajĂ­mavĂ˝mi lidmi, reportĂĄĹže, krimipříbÄ›hy i exkurze do nedĂĄvnĂŠ historie SlanĂŠho. V devadesĂĄtĂ˝ch letech pĹŻsobil takĂŠ v praĹžskĂŠm DobrĂŠm veÄ?ernĂ­ku a ZemskĂ˝ch novinĂĄch. Od roku 1945 byl Ä?lenem JunĂĄka, v letech 1968–1970 pĹŻsobil v ĂšstĹ™ednĂ­ radÄ› JunĂĄka. DlouhĂĄ lĂŠta vedl dÄ›tskĂ˝ turistickĂ˝ oddĂ­l v Praze na Vinohradech a je autorem Ä?i spoluautorem osmi publikacĂ­ pro mlĂĄdeĹž s turistickou a tĂĄbornickou tĂŠmatikou. Jeho kniha U tĂĄborovĂŠho ohnÄ› byla v roce 1968 ocenÄ›na vĂ˝roÄ?nĂ­ cenou nakladatelstvĂ­ Olympia. Za svou Ä?innost v JunĂĄku byl v prĹŻbÄ›hu padesĂĄtĂ˝ch aĹž sedmdesĂĄtĂ˝ch let nÄ›kolikrĂĄt vyĹĄetĹ™ovĂĄn orgĂĄny StB.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

159

Skauti v Lounech

Antonín Holub s manželkou


160

FORMOVร Nร OBฤ ANSKร SPOLEฤ NOSTI VE SLANร M A NA SLร NSKU NA Pล ELOMU . A . STOLETร

Tรกbor na Otavฤ

Antonรญn Bosรกk


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

161

Vyznamenání tří skautů


162

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

ModrĂ˝ kruh (ozbrojenĂ­ skauti)

SlånskÊ nåměstí 1946

Junåcký kříŞ (1939–1945)


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

163

Domeček

Skautská lilie

Černá věž (bašta)


164

FORMOVĂ NĂ? OBÄŒANSKÉ SPOLEÄŒNOSTI VE SLANÉM A NA SLĂ NSKU NA PĹ˜ELOMU . A . STOLETĂ?

Převzetí ocenění A. Rosenkanze slånskými skauty

Dcera TĂłni Rosenkranze panĂ­ Anna HofmanovĂĄ s TĂłĹˆovou mandolĂ­nou


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

165

Plakát s programem historické konference (Ivo Horňák)



OBSAH

Pavel Bartoníček Úvod

3

Poděkování

7

Milan Hlavačka Historicko-sociální parametry občanské společnosti aneb Jak se v českých zemích změnili měšťané v občany?

9

Milan Bárta Škody od královského vojska pruského způsobené (Prusko-rakouská válka 1866 a Slaný)

28

Zdeněk Víšek Jindřich Jaroslav Clam-Martinic a Slánsko

45

Michal Plavec Větroplavci nad Slaným a Slánskem (Několik poznámek k balonovým letům v souvislosti s Jubilejní výstavou 1891)

55

Milan Hes Slaný a volby do říšské rady v roce 1907

64

Pavel Bartoníček Bratři František a Josef Durasové (Synové rolníka ze Pcher ve světové válce)

71

David Hubený Prosincová generální stávka roku 1920 ve Slaném a okolí

129

Vladimír Rogl Počátky skautského hnutí ve Slaném

151


FORMOVÁNÍ OBČANSKÉ SPOLEČNOSTI VE SLANÉM A NA SLÁNSKU NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ sv. č. 6 edice Historie Slánska ve XX. století Sborník příspěvků z historické konference Formování občanské společnosti ve Slaném a na Slánsku na přelomu 19. a 20. století, která proběhla 5. listopadu 2011 v Městském centru Grand vydala Knihovna Václava Štecha ve Slaném Editor © Pavel Bartoníček 2012 Jazyková redakce Zdeněk Víšek Z Týfovy antikvy 1. střešovické písmolijny vysázel © Ivo Horňák, 2012 Sazba, grafická úprava, obálka a DTP © Ivo Horňák, 2012 V nákladu 500 kusů vytiskla v roce 2012 JMV – Tiskárna Marhoul Duchcov Knihovna Václava Štecha ve Slaném Masarykovo náměstí 159, 274 01 Slaný Vydavatel děkuje Pavlu Bartoníčkovi za jeho úspěšnou snahu zajistit dostatečné finanční prostředky na vydání sborníku. ISBN 978-80-905346-0-5


Publikace, kterou držíte v rukou, by nevznikla bez finanční pomoci následujících jednotlivců i organizací: Marie Lhotáková z Kladna, vnučka Josefa Durase Radek Štěpán, Praha Rodina Durasova, Velkostatek Tetín Květuše Bartoníčková, Slaný-Otruby Ing. Petr Hořejší – Superior Plus Mgr. Jiří Hořejší, Praha MUDr. Vladimír Lelek, Slaný Miroslav Matocha, Praha Michal Táborský, Praha Standa Berkovec, Slaný Martin Matoušek, Slaný Ivo Horňák, Slaný Martin a Jarmila Durasovi, Slaný-Dolín Jaroslav a Eva Durasovi, Benešov Alena Misíkova, Mnichov (SRN) Občanské sdružení WOTRUBIA a dalších 5 dárců, kteří chtějí zůstat v anonymitě

Královské město Slaný

Město Smečno

Alter Ego

Obec Žižice

Město Kralupy nad Vltavou

Obec Vinařice


ISBN 978-80-905346-0-5