Issuu on Google+

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

2

SLANÝ 2009


LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

2

SLANÝ 2009


LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

SLANÝ 2009


Copyright © Vlastivědné muzeum ve Slaném, 2009 ISBN 978-80-254-5903-4


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

3

SLOVO ÚVODEM Publikace, kterou jste právě otevřeli, popisuje listopadové události roku 1989 a období několika následujících měsíců z pohledu pamětníků ze Slaného a Slánska. Vzpomínky – především na dění ve Slaném, ale i na nedalekém Kladně a v dalších obcích Slánska – jsou doplněny zápisy z kronik, novinovými články, dobovými dokumenty, a bohatou fotodokumentací. Přestože mnozí současníci zastávají názor, že politický i společenský vývoj se ubíral jiným směrem, než si tehdy představovali, všichni vzpomínají na události po 17. listopadu 1989 s pozitivní nostalgií jako na období euforie, kdy lidé k sobě měli blíž a nic se nezdálo nemožné. Vždyť pro většinu z nás, kteří v roce 1968 byli příliš malí, či se ještě ani nenarodili, je listopad 1989 jediným obdobím, kdy jsme byli účastni událostem ne-li světového, pak jistě evropského významu. Mnozí lidé se domnívají, že když nebyli svědky a aktéry těch nejvýznamnějších celostátních událostí, jejich vzpomínky na listopad 1989 nejsou důležité. To je však omyl. Někteří z nás byli aktéry, jiní pouze sledovali dění kolem sebe, další nepřekročili práh dospělosti. Přesto vzpomínky každého doplňují mozaiku událostí, ze kterých se historie tohoto období skládá. Pamětníky totiž nemusí být vždy jen lidé, kteří tyto události tvořili, mohou to být i ti, kterých se určité situace dotýkaly, či byli jen jejich pasivními pozorovateli. Proto mají veškeré zachycené vzpomínky svůj význam. Škoda, že někteří aktéři tehdejšího dění přímo odmítli své vzpomínky zveřejnit, jiní několik měsíců slibovali, že určitě přispějí (aby pak rovněž nic nedodali) a další nejprve vzpomínky sepsali či nahráli, aby pak vzápětí jejich zveřejnění odmítli. Přesto však věřím, že dvě desítky lokálních vzpomínek na období mezi 17. listopadem 1989 a prvními svobodnými volbami, obsažených v naší publikaci, vám mohou zprostředkovat poměrně věrný obraz tehdejšího dění ve Slaném a slánském regionu. Při četbě vzpomínkových knih je nutno mít na zřeteli, že někteří autoři své vzpomínky vědomě či podvědomě upravují. Jiní svými vzpomínkami chtějí obhájit či objasnit své tehdejší postoje. Další tvrdošíjně lpí na tom, že vše se odehrálo tak, jak to oni pamatují, přestože vzpomínky dalších pamětníků líčí věci zcela opačně. To se ostatně týká i zápisů v kronikách, které vypadají zcela jinak, jsou-li psány až v první polovině roku 1990, přestože popisují události z listopadu 1989.


4

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Vzpomínky, zachycující období, jehož aktéři ještě žijí mezi námi, v sobě navíc ve městě velikosti Slaného obsahují i další aspekt. Většina obyvatel se zná navzájem a ví, že „padouch nebo hrdina, vždyť jsme jedna rodina“. V případě kritiky se jedná o kritiku neadresnou a neuvádějí se jména – vždyť ti lidé žijí mezi námi – někdo je nyní nadřízeným ve firmě, s jiným se potkáváme na chodbě domu, kde bydlíme, nebo jezdíme denně autobusem do práce. A tak každý z pamětníků sám ví, kde ve vzpomínání udělal svoji osobní „tlustou čáru za minulostí“ a podlehl pocitu, že „co jsme si, to jsme si“. A na čtenářích je domýšlet si mezi řádky, jak to pamatujeme z četby novin do listopadu 1989. Tato publikace by nevznikla bez přispění mnoha pamětníků, kterým patří poděkování za jejich odvahu i ochotu. Neméně důležitou osobou, bez jejíž energie by celá publikace nevznikla, je paní Blažena Hrabánková z Vlastivědného muzea ve Slaném, která nahrávala a přepisovala některé vzpomínky a opakovaně žádala o spolupráci mnohé další. Publikace by též nevznikla bez fundovaných textů a celkové korektury Mgr. Zdeňka Víška, profesora Obchodní akademie E. Beneše ve Slaném a přispění paní Boženy Frankové, ředitelky Vlastivědného muzea ve Slaném. Ing. Pavel Bartoníček 1. místostarosta královského města Slaný

Ing. Pavel Bartoníček (nar. 1964), absolvent Vysoké školy ekonomické v Praze (1988) a Filosofické fakulty University Karlovy v Praze (1999). V letech 1988–1990 pracovník ekonomického úseku v podniku Čedok, v období 1989–1990 člen celozávodního OF. Od roku 2002 místostarosta královského města Slaný.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

5 Mgr. Zdeněk Víšek

OHLÉDNUTÍ ZA UDÁLOSTMI ROKU 1989 Letošní dvacáté výročí dramatických politických událostí, které se na podzim 1989 odehrávaly v zemích bývalého východního bloku, je příležitostí k připomenutí významu tohoto přelomového roku, jenž se tak zásadním způsobem zapsal nejen do českých a slovenských dějin, ale též dějin Evropy i celého světa. Rok 1989, který je právem označován za „rok zázraků“, je svým historickým a politickým významem naprosto ojedinělým mezníkem evropských dějin, neboť do té doby se ještě nikdy tolika evropským národům v tak krátkém časovém období nepodařilo získat takovou míru národních, politických a ekonomických svobod, jakou získaly národy střední a východní Evropy v roce 1989. Význam událostí roku 1989 je rovněž umocněn skutečností, že tehdejší rychle probíhající politické a společenské změny ve střední a východní Evropě měly – s tragickou výjimkou Rumunska – nenásilný charakter a obešly bez ozbrojených střetů, které byly typické pro všechny předchozí politické revoluce v Evropě. Snahy středoevropských a východoevropských národů žijících od konce druhé světové války pod nadvládou Sovětského svazu získat více národních a politických svobod trvaly v podstatě stejně tak dlouho, jako trvala jejich nesvoboda. Občané tzv. Německé demokratické republiky proti totalitní moci protestovali stávkami a demonstracemi již v červnu 1953. Obyvatelé Maďarska proti stalinistické diktatuře otevřeně povstali v říjnu 1956. Demokratizační tendence v Československu, jež se objevovaly od poloviny šedesátých let a které vyvrcholily událostmi Pražského jara 1968, podporovala velká většina Čechů a Slováků. V trvalém odporu vůči „své“ komunistické vládě setrvávali občané Polska – výrazným způsobem se to projevilo především v letech 1956, 1968, 1970 a 1976. V srpnu 1980 pak v důsledku velkých dělnických stávek dochází v Polsku k založení protikomunisticky orientované Solidarity. Toto nezávislé odborové hnutí sdružovalo ve svých řadách téměř deset milionů Poláků. Bohužel však všechny tyto prodemokratické snahy, revolty i revoluce byly násilně – a často velmi krvavě – potlačeny mocenskými zásahy Sovětského


6

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

svazu či jeho „spojenců“ – ať již se jednalo o intervence sovětské armády v NDR (1953) a v Maďarsku (1956), vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. 8. 1968 a vyhlášení stanného práva v Polsku v prosinci 1981. K zásadní – a dosti nečekané – politické změně ovšem dochází v polovině osmdesátých let minulého století překvapivě v samotném středu komunistického hnutí, tedy v bývalém Sovětském svazu. V březnu 1985 byl generálním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu zvolen tehdy čtyřiapadesátiletý Michail Gorbačov, který záhy začal uskutečňovat program tzv. přestavby a demokratizace. Cílem přestavby v Gorbačovově pojetí bylo vytvořit z upadajícího a zaostávajícího Sovětského svazu ekonomicky prosperující a politicky silný socialistický stát, ve kterém by občané – zbaveni strachu a obav z pronásledování – dobrovolně a z přesvědčení uznávali vedoucí úlohu komunistické strany, jež by se stala garantem společenských a hospodářských reforem. Tento cíl se však v průběhu několika málo následujících let ukázal jako naprosto iluzorní a nesplnitelný. Sovětské přestavba v letech 1985 – 1989 byla vynucena tíživou vnitřní ekonomickou situací i politicko–vojenským tlakem, který od roku 1981 vůči tehdejšímu Sovětskému svazu vyvíjela vláda Spojených států v čele s prezidentem Ronaldem Reaganem. Ovšem bez ohledu na všechny vynucené faktory a nám dosud neznámé okolnosti zahájení Gorbačovovy přestavby dochází ve druhé polovině osmdesátých let v Evropě a ve světě k jednoznačně pozitivním změnám, což se projevilo především výrazným zlepšením mezinárodní situace. Mezi Sovětským svazem a Spojenými státy americkými byla roku 1987 podepsána smlouva o omezení některých druhů jaderných zbraní a počátkem roku 1989 se sovětská armáda stáhla z Afghánistánu, který okupovala téměř deset let. Politika přestavby se pozitivně projevovala i ve vnitropolitickém životě Sovětského svazu, kde docházelo k propouštění politických vězňů a k projevům dosud nevídané otevřenosti ve vztahu k sovětské minulosti i přítomnosti. Tyto tendence pochopitelně nemohly zůstat bez ohlasu v zemích východní a střední Evropy, kde postupně sílily projevy politické opozice vůči tehdy vládnoucím komunistickým režimům, které Gorbačovova reformní politika citelně zasahovala. Završením těchto dlouhodobějších tendencí ve východní Evropě byly právě události z doby před dvaceti lety, tedy v onom „roce zázraků“ 1989. Hlavním hybatelem změn v zemích tzv. východního bloku byly události v Polsku, kde v únoru 1989 dochází v rámci jednání mezi tamní komunistic-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

7

kou stranou, jejíž moc výrazně slábla, a protikomunistickou Solidaritou, jejíž společensko-politická pozice začala naopak sílit, k dojednání úmluvy o konání částečně svobodných voleb. Tyto volby se uskutečnily o čtyři měsíce později a skončily jednoznačnou porážkou polských komunistů. Na základě výsledků voleb byla v srpnu 1989 jmenována vláda v čele s představitelem Solidarity Tadeuszem Mazowieckým, který se tak stal prvním polským nekomunistickým premiérem od roku 1945. Vývoj v tehdejší Maďarské lidové republice v roce 1989 byl oproti jiným zemím ve střední Evropě dosti specifický, neboť zásadní politické změny ve smyslu nastolení politického a hospodářského pluralismu zde iniciovala sama vládnoucí komunistická strana, třebaže k tomu byla donucena rostoucími hospodářskými problémy země. Československá veřejnost sledovala politický vývoj v Polsku a v Maďarsku se značnou pozorností a se sympatiemi, ovšem urychlení změn společenských postojů v tehdejším Československu přinesly až události, ke kterým došlo na podzim 1989 v tehdejší NDR a které se – ať již přímo či nepřímo – dotýkaly i mnoha československých občanů, především pak Pražanů. Od srpna 1989 komunistické vedení tehdejšího východního Německa byla konfrontováno se stále sílícím proudem emigrace vlastních občanů do Spolkové republiky Německo. Východoněmečtí uprchlíci k emigraci využívali především relativně propustnou maďarsko–rakouskou hranici, ale také zastupitelské mise SRN v zahraničí, především pak západoněmecké velvyslanectví v Praze, kde se na přelomu září a října 1989 tísnilo až deset tisíc uprchlíků. V samotné NDR pak obrovské demonstrace nespokojených občanů v Lipsku, v Berlíně, v Drážďanech a v mnoha dalších městech donutily k odstoupení východoněmeckého komunistického vůdce Ericha Honeckera. Dne 9. listopadu 1989 dochází k pádu Berlínské zdi, která byla symbolem nejen rozdělení Berlína a Německa, ale i Evropy. Den po stržení Berlínské zdi (10. 11. 1989) byl z čela Bulharské komunistické strany odvolán Todor Živkov, který Bulharsku nepřetržitě vládl po dobu třiceti pěti let. Tento den je v Bulharsku považován za počátek zahájení demokratických reforem. Průběh demokratické revoluce v naší zemi, která pro svoji nenásilnou podobu je označována též jako sametová či něžná, je dobře znám. Dne 17. 11.


8

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

1989 komunistická policie na Národní třídě v Praze brutálně napadla účastníky studentské demonstrace a více než 500 jich zranila. Zpráva o brutálním zásahu se začala rychle šířit nejen Prahou, ale i po celé zemi. Dne 19. 11. 1989 se v Praze ustanovilo Občanské fórum, které se postupně stávalo politickou protiváhou tehdejšího komunistického vedení. Studenti všech českých a slovenských vysokých škol zahájily protestní stávku a v ulicích Prahy a později i další měst se konaly demonstrace, které vyvrcholily obrovskými shromážděními na pražské Letné, kde se ve dnech 25. 11. a 26. 11. opakovaně sešlo více než 500 000 občanů, aby vyjádřili nesouhlas s politikou Komunistické strany Československa. Generální stávka, jež se konala 27. 11. 1989, pak zcela otřásla postavením komunistické strany, které nezbývalo než souhlasit se zrušením svého mocenského politického monopolu, který trval více než čtyřicet let. Stalo se tak na schůzi Federálního shromáždění 29. 11. 1989. O měsíc později pak tehdejší Federální shromáždění zvolilo prezidentem republiky dramatika Václava Havla, spoluzakladatele Charty 77, dlouholetého politického vězně a nejdůležitější postavu listopadových událostí v Československu v roce 1989. Od zásadních politických změn v Evropě na podzim roku 1989 uplynulo již dvacet let, tedy relativně dlouhá doba, která umožňuje určité zhodnocení. Pád komunistických režimů ve střední a východní Evropě i následný rozpad Sovětského svazu přinesl Čechům, Slovákům, Polákům, Maďarům, Bulharům a Rumunům – přes nepochybné sociální problémy a existenční starosti vyplývající z přechodu od státem řízené ekonomiky k ekonomice svobodného trhu – dosud nepoznané politické svobody a společenské možnosti i postupný růst životní úrovně. Národy bývalého Sovětského svazu, především pak Estonci, Lotyši, Litevci, Ukrajinci, Moldavané, Gruzínci a Arméni, získaly vedle politické svobody také svobodu národní a státní. Roku 1990 dochází ke sjednocení dosud rozděleného Německa. Proces postupné hospodářské i politické integrace Evropy, který byl zahájen po druhé světové válce v západní Evropě, byl přijetím bývalých východoevropských zemích za členy Evropské unie v roce 2004 a rozšířením tzv. schengenského prostoru od Estonska po Portugalsko o tři léta později v podstatě dovršen. Pro Českou republiku mělo rovněž velký význam přijetí za člena vojensko–obranné aliance NATO v roce 1999. Historické období 1989–2009 tak pro český národ – i přes současné hospodářské problémy – představuje z politického a ekonomického hlediska zatím nejpřínosnější dvacetiletí v jeho dosavadních dějinách.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

9

Přelomové události roku 1989 byly zachyceny a zhodnoceny v průběhu uplynulých dvaceti let v mnoha novinových článcích, odborných historických studiích i pamětech účastníků tehdejších dějů. Ze starší historické produkce stojí za přečtení například publikace britského publicisty Timothy G. Ashe Rok zázraků 89, která se zaměřila zhodnocení mezinárodních souvislostí pádu komunistických režimů. Z novější knižní produkce by naší pozornosti neměla uniknout rozsáhlá studie historika Josefa Suka Labyrintem revoluce či kniha politických pamětí přímého aktéra tehdejšího dění politologa a politika Petra Pitharta Devětaosmdesátý. Výše uvedené monografie a studie se pochopitelně zaměřují na zachycení historických událostí na „nejvyšší úrovni“ – většinou tedy popisují jednání vrcholných politiků a diplomatů v hlavních městech jednotlivých zemí. Dějiny 20. století – a tedy i dějiny listopadových změn 1989 – se však utvářely nejen v konferenčních sálech politiků, v redakcích novin, v sídlech generálních štábů, v úřadovnách rozvědek nebo na náměstích velkých měst, ale měly též svoji „regionální“, méně atraktivní, a tudíž často zapomínanou, přesto však zajímavou podobu. Záměrem publikace Listopad 1989 ve vzpomínkách slánských pamětníků je proto připomenout události z doby před dvaceti lety, které napomohly změnit vnitřní atmosféru i vnější tvář nejen královského města Slaného, ale i celé země. Sborník textů vzpomínkového charakteru Listopad 1989 ve vzpomínkách slánských pamětníků shrnuje osobitá svědectví – často pochopitelně subjektivně zabarvená a stylisticky i obsahově různorodá – občanů Slaného i širšího Slánska o průběhu vzrušených listopadových a prosincových dní roku 1989, které se odehrávaly především v našem městě i jeho okolí. Publikované texty poskytují cenná a zajímavá svědectví o době, kdy vznikala naše přítomnost.


10

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Mgr. Zdeněk Víšek

UDÁLOSTI ROKU 1989 V TEHDEJŠÍM ČESKOSLOVENSKU LEDEN 15.–20. 1. 1989 Na Václavském náměstí v Praze se konaly několikatisícové demonstrace u příležitosti 20. výročí úmrtí studenta Jana Palacha. Proti účastníkům demonstrací zasahovali příslušníci Veřejné bezpečnosti, Lidových milic a Státní bezpečnosti, kteří brutálně napadali a zatýkali demonstranty. Dne 16. ledna 1989 byl na Václavském náměstí zatčen i dramatik Václav Havel, nejvýraznější osobnost Charty 77. Celkem bylo zadrženo na 800 občanů. Demonstrace během tzv. Palachova týdne představovaly dosud největší projev nesouhlasu čs. občanů s komunistickou mocí od roku 1969 a svědčily o narůstající krizi totalitního režimu. 26. 1. 1989 Celkem 692 československých umělců zaslalo tehdejšímu předsedovi vlády Ladislavu Adamcovi dopis, ve kterém protestovalo proti zatčení Václava Havla a dalších kriticky smýšlejících občanů. Tato Iniciativa kulturních pracovníků získala ve společnosti poměrně značný ohlas. K této iniciativě se 16. 2. 1989 připojilo vlastním dopisem také 670 vědeckých pracovníků ze sedmdesáti vědeckých institucí. ÚNOR 14. 2. 1989 Předsednictvo Federálního shromáždění ČSSR schválilo vyšší trestní sazby za „rušení veřejného pořádku“. Tato novelizace trestního zákoníku měla zastrašit účastníky dalších očekávaných protikomunistických demonstrací. 21. 2. 1989 Obvodní soud pro Prahu 3 odsoudil Václava Havla v politicky motivovaném procesu nepodmíněně na devět měsíců ztráty svobody. Václav Havel se proti rozsudku odvolal.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

11

23. 2. 1989 Tiskový orgán ÚV KSČ Rudé právo zveřejnilo nepodepsaný celostránkový pomlouvačný pamflet Kdo je Václav Havel. Proti tomuto článku se například veřejně ohradil ve prospěch uvězněného Václava Havla herec Josef Kemr, člen činohry Národního divadla. BŘEZEN 16. 3. 1989 Rezoluce Evropského parlamentu ve Štrasburku a rezoluce Německého spolkového sněmu v Bonnu protestovaly proti politickým represím v Československu. Podobné protestní rezoluce v té době do Československa zasílaly také četné zahraniční kulturní instituce, organizace ochránců lidských práv i jednotlivé osobnosti. 21. 3. 1989 Senát Městského soudu v Praze o jeden měsíc vězení zmírnil rozsudek nad Václavem Havlem, který tak byl pravomocně odsouzen ke ztrátě svobody na osm měsíců. DUBEN 20. 4. 1989 V několika volebních obvodech v ČSSR proběhly doplňovací volby do Federálního shromáždění a České a Slovenské národní rady. Poprvé od roku 1946 se mohlo o mandát poslance parlamentu ucházet více kandidátů než jediný kandidát, což byl určitý průlom v dosavadních zvyklostech. I přes tuto dílčí změnu tyto parlamentní doplňovací volby zůstávaly i nadále zcela formální záležitostí, neboť všichni kandidáti museli kandidovat v rámci jednotné kandidátky Národní fronty, kontrolované komunistickou stranou. KVĚTEN 1. 5. 1989 Po skončení oficiálního prvomájového průvodu v Praze se na Václavském náměstí shromáždilo několik set převážně mladých lidí, kteří vyjadřovali nespokojenost s politickou situací v Československu. Bylo to první veřejné vystoupení opozičně smýšlejících občanů na Václavském náměstí od potlačení demonstrací během Palachova týdne v lednu 1989.


12

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

16. 5. 1989 Dramatik Václav Havel byl po uplynutí poloviny trestu předčasně propuštěn z vězení. Havlovo propuštění bylo nepochybně ovlivněno četnými projevy solidarity z domova i ze zahraničí. ČERVEN 29. 6. 1989 Byl zveřejněn text petice Několik vět, která se kriticky vyjadřovala k tehdejšímu vedení státu a požadovala zahájení celospolečenského dialogu o nezbytných politických a společenských reformách. Do konce července petici podepsalo 12 000 občanů, včetně známých osobností z uměleckého světa. Do 17. 11. 1989 petici podepsalo 40 000 signatářů. ČERVENEC 21.–25. 7. 1989 Skupina poslanců polského Sejmu, kteří byli zvoleni na kandidátních listinách nezávislého odborového svazu Solidarita, během své návštěvy Československa jednala s V. Havlem, A. Dubčekem a kardinálem Fr. Tomáškem. SRPEN 21. 8. 1989 Na Václavském náměstí v Praze se u příležitosti 21. výročí sovětské okupace konala za účasti 5000 občanů protestní demonstrace. Komunistická police zadržela celkem 320 československých občanů a 56 cizinců, především Poláků, Maďarů a Italů. ZÁŘÍ 30. 9. 1989 Ministr zahraničí Spolkové republiky Německo Hans-Dietrich Genscher osobně oznámil asi 6000 východoněmeckým uprchlíkům na pražském velvyslanectví SRN zprávu, že jim bude umožněno vycestovat zvláštními vlaky přes území NDR do Spolkové republiky. Druhý výjezd více než 7 600 uprchlíků z NDR následoval 4. října. Hromadný odchod občanů NDR do Spolkové republiky Německo se stal předzvěstí zhroucení komunistické diktatury ve východním Německu na podzim 1989.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

13

ŘÍJEN 28. 10. 1989 Při příležitosti 71. výročí vzniku Československa se na Václavském náměstí v Praze konala demonstrace, které se zúčastnilo asi 10 000 občanů. Policie při svém zásahu zadržela 355 účastníků. K menší demonstraci došlo téhož dne také v Brně. LISTOPAD 12. 11. 1989 Ve vatikánském chrámu sv. Petra se za účasti papeže Jana Pavla II. a tisíců českých a moravských poutníků konal akt svatořečení Anežky České. 17. 11. 1989 U příležitosti 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacistickými okupanty se v Praze na Albertově konalo vzpomínkové shromáždění vysokoškolských studentů. Po ukončení shromáždění na Albertově se skupina asi 15 000–20 000 studentů vydala na pochod do centra Prahy. Na Národní třídě komu nistická policie brutálně zasáhla proti účastníkům studentského průvodu a více než 500 demonstrantů zranila. Tato událost zahájila proces zásadních politických změn v Československu označovaných jako sametová revoluce. 18. 11. 1989 V některých divadlech v Praze byly zahájeny v souvislostmi s událostmi na Národní třídě diskuse o možném vyhlášení protestní stávky pražských i mimopražských divadelníků. Tato stávka pak probíhala souběžně se stávkou vysokoškolských studentů. 19. 11. 1989 V Činoherním klubu v Praze bylo za účasti představitelů Charty 77 vytvořeno Občanské fórum, které se postupně stalo hlavní organizační platformou protikomunistické opozice v Československu. V prohlášení, které v následujících dnech otiskly i oficiální deníky Svobodné slovo a Lidová demokracie, Občanské fórum odsoudilo brutalitu policejních sil vůči studentům a požadovalo propuštění všech politických vězňů a odchod zkompromitovaných komunistických politiků z veřejného života. Československé občany rovněž vyzvalo k účasti na generální stávce, plánované na 27. 11. 1989.


14

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

20. 11. 1989 Na protest proti brutálnímu zásahu na Národní třídě byly na většině českých a slovenských vysokých škol zahájeny okupační stávky. Na Václavském náměstí se konala obrovská demonstrace, které se zúčastnilo asi 200 000 občanů. Protestní demonstrace se v dalších dnech konaly nejen v Praze, ale i v Brně a v Bratislavě a i v dalších českých a slovenských městech. 24. 11. 1989 Pod tlakem sílících demonstrací odstoupil z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ Miloš Jakeš. Demise Jakešova vedení KSČ byla prvním výraznějším politickým úspěchem sametové revoluce. 25. 11.–26. 11. 1989 Na letenské pláni se během dvou víkendových demonstrací opakovaně shromáždilo více než půl milionu občanů, kteří jednoznačně vyjadřovali podporu představitelům Občanského fóra. 27. 11. 1989 V Československu se konala dvouhodinová generální stávka, které se zúčastnila většina zaměstnanců továren i úřadů. Velký ohlas měla také mezi pracovníky dopravních podniků. Úspěšný průběh generální stávky zcela změnil poměr politických sil v zemi ve prospěch Občanského fóra. 29. 11. 1989 Federální shromáždění zrušilo článek 4. článek ústavy o vedoucí úloze Komunistické strany Československa. PROSINEC 3. 12. 1989 Premiér Ladislav Adamec oznámil složení své nové vlády, v níž ovšem jednoznačně převažovali členové KSČ, kteří v ní získali celkem 15 ministerských křesel. Tato vláda, označována rovněž „vláda 15:5“, neměla podporu Občanského fóra a české a slovenské veřejnosti a její předseda Adamec již proto 7. 12. 1989 podal demisi. 10. 12. 1989 Dosavadní prezident Československé republiky Gustáv Husák jmenoval novou vládu v čele s Mariánem Čalfou. Čalfova „vláda národní shody“ svým složením již odrážela politické změny, ke kterým v Československu došlo po


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

15

17. listopadu 1989. Gustáv Husák krátce po jmenování vlády na úřad prezidenta republiky rezignoval. 29. 12. 1989 Federální shromáždění novým československým prezidentem zvolilo Václava Havla. Volba tohoto dlouholetého politického vězně a předního kritika komunistického režimu se stala symbolickým završením vítězství demokratické revoluce v Československu.

Mgr. Zdeněk Víšek, narozen 1968, absolvent Pedagogické fakulty University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem (1991), od roku 1995 učitel českého jazyka a dějepisu na Obchodní akademii Dr. Edvarda Beneše ve Slaném.


16

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Večer před budovou gymnázia 24. 11. 1989


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

17

KRONIKY


18

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

VÝPIS Z KRONIKY MĚSTA SLANÝ Jako labutí píseň čteme v prosincovém čísle Slánského kulturního zpravodaje (dán do tisku před 17. listopadem) slova úvodního článku: „Konec každého roku nám dává možnost k hodnocení jeho úspěšnosti. Ten letošní byl významný v tom, že se prakticky realizovaly zásadní změny v hospodářském mechanismu podniků, v rozvíjení demokratizace společnosti a v neposlední řadě iniciativní přípravou na XVIII. sjezd KSČ.“ Zní to jako anachronismus! 13. října 1976 byl ve sbírce zákonů ČSSR č. 120 zveřejněn Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby měli naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit. Kolik občanských práv však platilo v naší zemi jen na papíře! Zcela iluzorní bylo například právo na svobodu projevu, zaručované článkem 19 Paktu. Desítkám tisíc našich občanů bylo znemožněno pracovat ve svém oboru jen proto, že zastávali názory odlišné od názorů oficiálních. Byli často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací. (str. 7–8) OF vyžaduje zásadní, důsledné a trvalé změny politického systému. Vzdělanost pokládá za nejcennější národní majetek. OF nemá být druhou Národní frontou. OF nikoho z veřejného života nevylučuje. Ve Slaném 24. listopadu byla na Gottwaldově náměstí zahájena odpoledne diskuse studentů a dělníku ke vzniklé situaci pod heslem Zabraňte násilí! OF v Slaném vzniklo při generální stávce 27. listopadu zcela živelně. Především se jednalo o touhu některých účastníků říci nahlas SVOBODA – DEMOKRACIE a podpořit požadavky, vyjádřené v prohlášení OF „CO CHCEME“. Úzký kruh zvolil mluvčí OF v Slaném p. Šandu, Hořejšího, Vlasatého, Masopusta a Noska. 5. prosince byl v divadle uspořádán Dialog OF s občany za účasti filmového režiséra K. Smyczka, herců O. Brouska ml. a B. Hrzánové.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

19

Titulní list slánské kroniky z roku 1989


20

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

V atmosféře obrody vystoupili ing. Lelek, MUDr. Dosoudil, katolický kněz ze Smečna, zástupci OF z Vraného a Zlonic, mluvčí skupiny Romů, profesoři Šarboch a Leopold, velitel tankového útvaru pplk. Valtr, geolog, sochař i novinář. Společným jazykem všech bylo hledání lidské důstojnosti a vzájemného porozumění. Asi šest stovek přítomných projevovalo po 3 hodiny solidaritu s hnutím OF a radost z možnosti projevit přirozenou lidskou touhu po pravdě. Cílem OF je také odstranit zbytečnou administrativu, hospodárné vynakládání finančních prostředků a kontrola ve všech otázkách veřejného života. OF se zapojilo do stávající Národní fronty jako občanská iniciativa. 6. prosince se konalo jednání zástupců složek NF, OF a Strany zelených. Předseda NF dr. Němec informoval o vztazích jednotlivých organizací NF a zdůraznil, že MV KSČ se v MVNF nikdy direktně neprosazoval. MěVNV se plně ztotožnil s provoláním OF, které bylo vysloveno na dialogu s občany. 5. prosince: Požadavek změny ve federální vládě, kde je převážný počet komunistů (15:5), převedení okresního a krajského tisku pod NF, umožnění vydávání Lidových novin, plně se připojit ke generální stávce 11. 12. za splnění požadavků OF. Pan Šanda vyslovil nedůvěru předsedovi MěstV KSČ dr. Novákovi, který podle jeho názoru dostatečně nehájil zájmy lidu v současné situaci. Dr. Novák se ohradil a nabídl odstoupení z funkce, pokud to bude přání většiny slánských komunistů a ostatních občanů. Pplk. Soukup ujistil, že armáda nemá zvýšenou bojovou pohotovost a nepůjde proti lidu. Předseda MěstNV Ing. Rokos oznámil, že v rámci integrace další obce je možno radu MěstNV rozšířit o další 4 členy a vyzval zástupce OF, aby podalo návrhy. V této chvíli bylo ze 13 členů rady 10 komunistů. 12. prosince konalo se další plen. zasedání MěstVNF. Dr. Němec odstoupil z funkce předsedy a bylo zvoleno pětičlenné kolegium, které se bude scházet každý týden a bude spoluzajišťovat přípravu voleb. Členové kolegia: dr. Němec (KSČ), Farský (ČSS), Míšková (ČSL), Vébr (ČSSD), Masopust (OF) a doplněno Hausner (SZ). OF navrhlo demisi rady MěstNV a zvolení rady v novém politickém složení. Do 20. 12. podat návrhy. A jak zakončit úvodní část letošního zápisu? Všechna moc nechť pochází z lidu. Nebo jak řekl A. Lincoln: Z lidu, lidem a pro lid. (str. 15–17)


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

21

Prezident V. Havel ve Slaném Sídlo velitelství první tankové divize bylo dočasným domovem příslušníků speciálního protichemického praporu před odletem do Saudské Arábie. V pondělí 10. prosince zavítal mezi 170 dobrovolníků prezident republiky doprovázen ministrem národní obrany L. Dobrovským. Po hlášení velitele protichemického útvaru plk. Jána Való a čsl. st. hymně vykonali přehlídku nastoupených vojáků. Po krátkém pozdravu následovala beseda s vojáky. Volby V období do voleb byla situace v oblasti samosprávy města složitá. Na plenárním zasedání 17. ledna po integraci obcí Slaný a Dolín byla doplněna jedenáctičlenná rada a komise. Do voleb měl zůstat předsedou ing. Rokos a ve funkci místopředsedy a tajemnice mělo dojít ke změnám. Na plenárním zasedání 21. března bylo podle zákona odvoláno 14 poslanců KSČ, 12 poslanců KSČ podalo rezignaci a kolegium dosavadní Národní fronty odvolalo 9 poslanců. Z 35 poslanců, na nichž se dohodly strany a hnutí, bylo zvoleno 34. Z funkce byl odvolán předseda, místopředseda a tajemnice MěstNV. Plénum však nesouhlasilo s odvoláním tajemnice Ing. Spěvákové. Ta později sama požádala o odvolání. Předsedou byl zvolen Pravoslav Vébr, místopředsedou Ing. Rokos a tajemníkem se stal JUDr. Richtr. Veřejným hlasováním byli doplněni předsedové a členové komisí. Toto složení vlády trvalo až do voleb do obecních zastupitelstev v listopadu. Kandidáti společně Občanské fórum Slaný, městské výbory Československé strany socialistické, Československé strany lidové, Českoslov. sociální demokracie, Romská iniciativa a Strana zelených se dohodly na vytvoření koaličního seskupení a jednotné kandidátky k podzimním komunálním volbám ve městě. Zároveň se všichni zástupci dohodli poskytnout prostor na společné kandidátce a organizační zázemí pro případné nezávislé kandidáty na poslance, kteří se nehlásí k žádnému politickému hnutí a k politické straně koaličního seskupení. Všechny politické strany a hnutí zúčastněné na koalici sledují vytvoření optimálních podmínek ke zvolení kvalifikované, morálně čisté a demokratické správy města. Chceme žít ve městě čistém, bezpečném, kulturním a všestranně prosperujícím.


22

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Volby do nejvyšších zastupitelských orgánů Z 23 politických stran, politických hnutí a koalic přistupujících do voleb poslanců do Federálního shromáždění a České národní rady, dostali občané našeho města 15 kandidátních lístků. Na nich byli jako kandidáti zapsáni také občané našeho města. Kandidátka č. 3 Čsl. strana socialistická č. 10 Komunistická strana čsl. č. 18 č. 21

Strana zelených Sociální demokracie

Kandidát Miloš Farský Josef Pošmourný Ing. E. Spěváková Ol. Malina Fr. Holan Ing. J. Hausner Rost. Fořt

Kam SNFS ČNR SLFS ČNR SLFS ČNR SNFS

Ani jeden z kandidátů nezískal potřebný počet hlasů. Volby se konaly 8. a 9. června. Na území našeho města se zúčastnilo voleb téměř 97% voličů (11 410), kteří rozdělili své hlasy, jak je uvedeno na tabulce na další straně. Pořadí podle průměru odevzdaných hlasů do všech tří zastupitelských oborů: – Občanské fórum – Komunistická strana Československa – Strana zelených – Sociální demokracie Strana nebo hnutí Českosl. strana socialistická Hnutí za občanskou svobodu Svobodný blok Občanské fórum Koalice Všelidové dem. strany a Sdružení pro republiku Volební seskupení zájmových svazů ČR Komunistická strana Čsl. Společenství zemědělců a venkova

Soužití. Křesť. – demokr. hnutí Čsl. demokratické fórum

Procento odevzdaných hlasů do SLNF

SNFS

ČNR

2,67 0,19 0,73 55,26

2,63 0,22 0,74 55,11

3,05 0,73 1,21 49,65

1,58 0,71 21,76 2,91

1,30 0,89 20,39 3,55

1,58 1,01 20,67 3,41

0,16

0,43

0,58

0,50


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

23

Strana zelených Hnutí čsl. porozumění Sociální demokracie Strana přátel piva Křesťanská a demokratická unie (ČSL)

4,42 0,19 4,97 — 2,98

5,03 0,37 5,34 — 3,17

6,76 — 5,68 1,63 3,30

Volby do obecních zastupitelstev Volby se konaly 24. listopadu a do městského zastupitelstva našeho města kandidovali: – 3 nezávislí kandidáti – Nezávislé sdružení kandidátů „Slaný 2000“ – Komunistická strana Československa – Koalice občanského fóra – Čsl. strana socialistická – Čsl. strana soc. demokratická – Českosl. strana lidová – Strana zelených – Romská iniciativa Každá po 30 kandidátech. Ve voličských seznamech bylo zapsáno 11 469 voličů a voleb se zúčastnilo 8 266 voličů (72%). Voliči rozdělili své hlasy takto: Strana nebo hnutí odevzdaných hlasů (%)

Čsl. strana lidová Čsl. strana socialistická Občanské fórum Čsl. strana soc. demokratická Romská iniciativa Strana zelených Komunistická strana Čsl. Nezávislé sdruž. „Slaný 2000 Nezávislí kandidáti Celkem

4,6 3,5 26,0 2,2 1,0 2,8 29,0 30,3 0,2 72,0

poslanců

— — 12 — — — 9 9 — 30

náhradníků

— — 18 — — — 21 18 — 59

Při pohledu na seznam poslanců městského zastupitelstva jsem konstatoval, že ze 30 poslanců má 18 akademický titul (60%). Z toho připadá na koalici


24

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

27%, na KSČ 16% a sdružení „Slaný 2000“ 17%. Je-li to nejšťastnější výběr kandidátů z pohledu pracovního zatížení, ukáže budoucnost. Na ustavující schůzi městského zastupitelstva (100% účast) složili zvolení poslanci slib a byla zvolena devítičlenná Rada městského úřadu Slaný v tomto složení: 1. MUDr. Jiří Budka (47 let) 2. Ing. Miroslav Hampl (45 let) 3. MUDr. Luboš Horák (50 let) 4. Vojtěch Kočka (48 let) 5. Ing. Lubomír Leopold (33 let) 6. Ing. Ivan Mohyla (40 let) 7. MUDr. Boh. Vašek (42 let) 8. Pravoslav Vébr (68 let) 9. Zdeněk Vostrý (43 let) Do 31. prosince 1990 byla prodloužena smlouva dosavadnímu tajemníkovi MÚ MUDr. Richtrovi. Převahou hlasů (29) byl zvolen starostou města Pravoslav Vébr, místostarostou Ing. Leopold. Do okresního sdružení měst a obcí zvoleno sedm členů (p. Dosoudil, Lelková, Soukup, Pánek, Berkovec, Vébr a Leopold). Všem zvoleným přeji za všechny občany našeho města hodně úspěchů v jejich záslužné práci pro rozkvět našeho města a spokojený život občanů. (str. 61–68)

Schválení zápisů v kronice a inspekce kronky Zápisy do kroniky byly schváleny radou MěstNV 7. června 1990 a inspekce kroniky byla provedena dne 19.11.1990 Okresním muzeem v Kladně (str. 54) Zápisy do kroniky byly schváleny radou MÚ v Slaném dne 30. května 1991 a inspekce kroniky byla provedena dne 23.10.1991 Okresním muzeem v Kladně (str. 102)


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

25

OHLAS NA LISTOPADOVÉ UDÁLOSTI V KLOBUKÁCH HEGEL: Podstatou člověka je svoboda. Tímto citátem zahájila paní Zdena Holubová zápis do Obecní kroniky v Klobukách v roce 1989. „Listopadové události zasáhly každého občana v Československu. V naší obci docházelo spíše k vytváření hloučků před nákupním střediskem, diskusím mezi občany, vedení v obci na tyto události příliš nereagovalo. Na mimořádné schůzi KSČ v prosinci uznávali členové velmi špatnou situaci v republice, co se týče hospodaření, životního prostředí či zdravotního stavu obyvatel. Ovšem většina se celkem právem cítila podvedena, neboť o praktikách vedoucích orgánů nevěděla a vzhledem ke složení organizace se jednalo o staré poctivé komunisty. Většina ovšem stále věřila myšlence socializmu jako dobré a s KSČ se nedokázala rozloučit. V místním závodu Cukrovar Klobuky bylo ustaveno OF, v obci ovšem do konce roku 1989 ustaveno nebylo. V obci neproběhly žádné manifestace či shromáždění podporující pražské listopadové události, nedošlo k žádným vystoupením herců či studentů. Pražské události byly pouze stvrzovány vylepenými plakáty OF u nákupního střediska, které ovšem byly občany nesouhlasícími s vývojem událostí strhávány.“ Aktivnější přístup občanů obce začal teprve s prvními svobodnými celostátními volbami, kdy 5. 6. 1990 bylo v obci založeno OF, jehož mluvčím se stal pan Vladimír Procházka, nynější starosta obce. Ze zapsaných voličů se v obci voleb zúčastnilo 97%, což potvrdilo, s jakou nadějí občané po 40 letech nesvobody k volbám přistupovali. Dále jsou v kronice zaznamenány události kolem prvních svobodných voleb: „V měsíci říjnu rozeslali občanům mluvčí Občanského fóra v obci otevřený dopis, ve kterém mohli občané po uvážlivém rozhodnutí napsat jména občanů, které by chtěli vidět na kandidátce k volbám. Z lístků, které byly vráceny s navrženými kandidáty, sestavilo OF svoji kandidátku. Sestavení kandi-


26

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

dátky nebylo ani pro mluvčí Občanského fóra bez problémů, neboť ne všichni navržení kandidáti s kandidaturou souhlasili. Svoji kandidátku též sestavila místní organizace KSČ. V předvolebním období potom docházelo k situaci, kdy kandidáti, kteří byli ochotni kandidovat jako nezávislí, byli zapsáni na kandidátce KSČ, takže po tomto zjištění se kandidatury vzdali.“ Ze zapsaných 742 voličů se voleb zúčastnilo 577 voličů, tj. 77,8%. OF získalo 10 mandátů z celkového počtu hlasů 3508, KSČ získala 5 mandátů z celkového počtu hlasů 2022. Po volbách začalo obecní zastupitelstvo pracovat ve složení Jiří Kopenec, starosta, a Antonín Svojanovský, zástupce starosty.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

27

ROK 1989 POHLEDEM KRONIKY MĚSTYSE ZLONICE Doma i na pracovištích se probíralo dění ve velkých městech přenášené televizí. Někteří z nás se i shromáždění ch v Praze zúčastňovali osobně. Pro všechny to byly silné zážitky plné očekávání. Žili jsme ve zvláštní době, o dění nejen ve světě, ale i u nás málo informovaní. Řada lidí se ptala, kdo že je to vlastně ten Havel? Vzpomínala současná kronikářka Zlonic paní Libuše Novotná, která nám poskytla následující záznamy z kroniky zapsané bývalým kronikářem počátkem roku 1990: „Začátek roku 1989 až do konce října byl v naší republice celkem klidný až do 17. 11., kdy začalo v celé vlasti všechno dění vřít.“ (dále následuje obsáhlý popis událostí v republice i ve světě ). V kapitole „Život v obci“ kronikář shrnuje: „Tak jako rok předchozí plynul život v obci celkem klidně. Klidný chod narušilo několik nehod, požáry, několik krádeží a také smrtelné úrazy…“ Úvod roku 1990: … Obsah pro tento rok bude poněkud chudší, protože některé organizace po „něžné revoluci“ v listopadu přestaly pracovat (Český svaz žen, Svaz československo-sovětského přátelství, Český červený kříž a pod.). Některé organizace byly přejmenovány (např. Svaz socialistické mládeže na Svaz mladých apod.), vzniklo nové hnutí Občanské fórum. Také politické události v naší vlasti mají na obsah Pamětní knihy vliv neboť politický směr se naklonil více napravo, tzn. k západu. Ovšem kronika a její údaje by měly být správným obrazem dění v obci, ať se situace mění jakkoli. Měla by být pravdivá – aby ti, co přijdou po nás, si dovedli udělat správný obsah naší doby…“ Kroniku kontrolovala místní kulturně školská komise a Okresní muzeum Kladno.


28

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Zástupci studentů 24. 11. 1989 před gymnáziem


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

SLÁNSKÁ POSÁDKA

29


30

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

BĚH DĚJIN VE SLÁNSKÉ POSÁDCE PŘED A PO LISTOPADU 1989 DUBEN 1988 — Cvičná mobilizace 16. tankové divize (ve Slaném: velitelství a štáb 16. td, spojovací prapor, baterie NRVD, velitelská rota štábu divize). Další útvary divize: motostřelecký pluk Louny, tankový pluk Rakovník, dělostřelecký pluk Terezín, raketometný oddíl Terezín. SRPEN 1988 — Opatření k 20. výročí potlačení Pražského jara vojsky Varšavské smlouvy. V Praze i dalších větších městech se očekávaly demonstrace. Z toho vyplývalo omezení služebních cest, dovolenek, „opušťáků“ a vycházek, dále kontrola a zabezpečení zbraní, psacích strojů a kopírovací techniky, politická školení vojáků základní služby i vojáků z povolání. ŘÍJEN 1988 — Opatření k 70. výročí vzniku Československé republiky – v Praze se očekávaly demonstrace (kontrola a zabezpečení zbraní, psacích strojů a kopírovací techniky, politická školení vojáků základní služby i vojáků z povolání) – v posádce Slaný bez incidentů. ZÁŘÍ–ŘÍJEN — 1989 Velení 1. tankové divize převzal náčelník štábu divize pplk. gšt. (podplukovník generálního štábu) Zdeněk Zbytek – od genmjr. Jana Ščudlíka, který byl jmenován zástupcem velitele 1. armády v Příbrami. SRPEN 1989 — Opatření k 21. výročí potlačení Pražského jara vojsky Varšavské smlouvy. V Praze i dalších větších městech se očekávaly demonstrace. Byla přijatá určitá opatření, ale v menším rozsahu jako v r. 1988. ŘÍJEN 1989 — Opatření k 71. Výročí vzniku Československé republiky – byla přijata stejná jako v roce 1988. LISTOPAD 1989 — K 17. listopadu nebyla přijata žádná opatření (velení armády pravděpodobně nepovažovalo tento termín za rizikový). Události ze 17. 11. byly v oficiálním vysílání TV potlačeny a v armádě, ani v posádce Slaný nebyly přijata žádná opatření. Ve dnech 20.–24. 11. 1989 dokonce v rámci 1. tankové divize probíhalo plánované VMS (velitelsko metodické shromáždění) pro velení všech útvarů divize (účastnili se velitelé útvarů a všichni zástupci velitelů útvarů)


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

31

v posádce Žatec. V posádkách veleli zástupci velitelů pro „B“ (velitelé mobilizovaných útvarů). V pondělí 20. 11. se ve večerních zprávách objevily první „necenzurované“ záběry z Prahy a v úterý 21. 11. velení divize informovalo velení útvarů o situaci ve státě. Pak velitel divize odvolal z jednání asi 5 velitelů útvarů (jednalo se o velitele bojových útvarů – tankových, motostřeleckých a dělostřeleckých; nebyl v tom ani jeden útvar slánské posádky) a projednával s nimi pravděpodobně „Zásah“ (nějaký systém na obranu státu proti vnitřnímu nepříteli“ – toto bylo ustanoveno už asi dříve, protože při pravidelných měsíčních poradách od r. 1988, velitel divize vždy po skončení porad pokračoval odděleně v jednání s těmito veliteli útvarů). 21. 11. odpoledne bylo velitelem 1. armády zrušeno VMS 1. td a velení všech útvarů bylo odesláno do posádek. V posádkách političtí pracovníci vysvětlovali situaci v různých politických informacích jak vojákům základní služby, tak i vojákům z povolání. Zvlášť se zaměřovali na absolventy VKVŠ (vojenských kateder vysokých škol), protože se obávali, že přes ně se budou snažit demonstrující studenti ovlivňovat dění v armádě. V tomto období vystoupil velitel 1. td pplk. gšt. Zdeněk Zbytek se svým projevem na XI. sjezdu rolníků (video z projevu na http://aktualne. centrum. cz/ domaci/kauzy/clanek. phtml?id=637766). Posupně byla přijata opatření (z Ministerstva národní obrany), aby politické strany a hnutí nemohly ovlivňovat dění v armádě a toto se v posádce Slaný dařilo dodržovat. Samozřejmě, že jak vojáci základní služby, tak i vojáci z povolání byli děním ovlivňováni hlavně z televizního vysílání a z tisku, ale i z osobního styku s obyvateli při vycházkách, dovolených a podobně. Političtí pracovníci a hlavně vojenská kontrarozvědka už dávno koncem listopadu 1989 nebyla schopná ovlivnit situaci v armádě. V posádce Slaný nedocházelo k nátlakovým akcím vojáků, jako např. v Lounech (kde probíhaly i hladovky), a to hlavně díky tomu, že velení útvarů otevřeně diskutovalo s vojáky a snažilo se problémy řešit. Vojáci základní služby se v tomto období (pokračovalo to více méně až do půlky roku 1990) zajímali hlavně o zkrácení vojenské služby, možnost chodit v civilním oděvu na vycházky (což vítali i mnozí velitelé), častější návštěvy domovů, ale i o stravu, možnost odebíraní libovolného tisku (co v tomto období již bylo umožněno), návštěvu bohoslužeb apod. V posledních dnech listopadu se po městě objevily hanlivé plakáty proti OF, Václavu Havlovi i dalším osobnostem (hlavně hercům, zpěvákům), které byli údajně z kuchyně“ posádkové tiskárny, ale o tom většina VZS a VZP neměla ani potuchy. Dodnes není přesně známo, kdo konkrétně za tím stál.


32

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

PROSINEC 1989 — V prosinci 1989 byla jako hlavní vnímána volba Václav Havla za prezidenta republiky. V tom období bylo zavedeno oslovování pane, paní – místo soudruh, soudružka a změnil se i pozdrav jednotky: „1. roto nazdar!“ … Odpověď zněla: „Zdar!“ (do té doby zdravil velitel pozdravem: „Nazdar soudruzi!“ a vojáci odpovídali: „Nazdar soudruhu podplukovníku (kapitáne apod. )“. Na besedy s vojáky přicházeli bývalí vojáci z Vojenského sdružení rehabilitovaných a jejich osudy měly velký ohlas. V prosinci se situace mezi vojáky značně zklidnila a téměř všichni vojáci se přes Vánoce a na Silvestra podívali domů (polovina přes Vánoční svátky a druhá polovina na Silvestra). V tom období byl přijat zákon o zákazu působení politických stran v armádě, a proto všichni vojáci museli k 31. 12. 1989 ukončit své členství ve stranách (podepisovali novou přísahu a podepisovali ukončení členství ve stranách a odevzdávali legitimace). V posádce Slaný to proběhlo hladce a všichni své členské legitimace odevzdali na personální oddělení. Někdy v tom období byl zrušen název 1. td Klementa Gotwalda a zůstal název 1. td (později byla pojmenována 1. td Heliodora Píky). LEDEN 1990 — Od ledna roku 1990 se dění v armádě ustálilo podle nových zásad. Vojáci základní služby měli umožněno chodit na vycházky v civilním oděvu a vojákům, kteří měli ukončit svojí základní službu k 31. březnu 1990, byla tato služba zkrácena o 1 měsíc. Postupně byla přijata další opatření ke zkrácení vojenské služby. Na jaře se začali vracet do služby v armádě první rehabilitovaní (v posádce Slaný se jednalo asi o 10 vojáků z povolání), kteří byli v letech 1948–1989 z politických důvodů z armády propuštěni. Jednalo se hlavně jednalo o vojáky, kteří nesouhlasili se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. DUBEN 1990 — Plánována návštěva papeže v Praze. Úkol k zabezpečení pořadatelské služby obdržela 1. td a velitel divize se toho zhostil s plnou vervou. Vyčleněné vojáky z jednotlivých útvarů museli osobně do Prahy doprovázet velitelé útvarů. Jinak splnění úkolu 1. tankovou divizi bylo hodnoceno vedením státu pozitivně. KVĚTEN 1990 — Velitel 1. td pplk. gšt. Zdeněk Zbytek byl rozkazem prezidenta republiky povýšen na plukovníka. ČERVEN 1990 — První svobodné volby po r. 1989 a snaha mnoha politických subjektů se dostat s předvolební agitací do kasáren, i když to zákon zakazoval. Vojáci a občanští pracovníci se mohli zúčastňovat všech pořádaných předvo-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

33

lebních akcí ve městě a blízkém okolí (anebo doma přes dovolenky). Ale i tak se našly subjekty, které si svojí cestičku do objektu kasáren našly. Jeden příklad za všechny: Asi týden před volbami oznámil návštěvu posádky Slaný tehdejší podpředseda vlády Valtr Komárek. Požádal velitele posádky Slaný (což byl velitel 1. td), aby všechny vojáky shromáždil na jedno místo, že má zájem diskutovat o problémech v armádě. Jaké překvapení všech bylo, když po přijetí hlášení od velitele 1. td podpředseda vlády provedl klasickou agitaci za OF. Dalším účastníkem tohoto setkání byl i Jiří Dienstbier mladší, který již v roce 1990 sliboval vojákům základní služby zrušení povinné vojenské služby. SRPEN 1990 — Po napadení Kuvajtu Irákem a po přijetí opatření v OSN se začala organizovat v posádce Slaný protichemická jednotka do boje proti irácké agresi. Nově vytvářená jednotka byla ubytována z větší části u spojovacího praporu. Zájem o službu v ní projevilo i mnoho vojáků (VZP i VZS) z posádky Slaný, zájem byl hlavně o chemiky a spojaře. ZÁŘÍ 1990 — Velení 1. td předal plk. gšt. Zdeněk Zbytek novému veliteli plk. gšt. Jiřímu Martínkovi. Plukovník Zbytek byl převelen na operační správu Ministerstva obrany, odkud byl v r. 1991 propuštěn do zálohy. KVĚTEN–ČERVEN — 1990 Stahování výstroje a výzbroje od jednotek Lidových milicí v okrese Kladno (byl to úkol jednotlivých odborných náčelníků 1. td: výzbrojáře, výstrojáře apod.) – zabezpečovaly útvary posádky Slaný a předávaly uvedeným odborným náčelníkům. LM téměř vůbec neměly evidenci a při přebíraní jim ji museli vojáci vůbec zavádět.


34

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

FAKTA Z POSÁDKY SLANÝ Stav v listopadu 1989 V posádce Slaný – Dukelská kasárna sídlilo Velitelství a štáb 1. tankové divize, která nesla název Klementa Gottwalda s podřízenými útvary a jednotkami: Spojovací prapor Prapor chemické ochrany Velitelská rota štábu divize Baterie náčelníka raketového a dělostřeleckého vojska (NRVD) Četa náčelníka protivzdušné obrany (NPVO) Tanková divize měla v podřízenosti další útvary – v posádkách (což bylo celkem 10 000–12 000 osob): Tankový pluk – Rakovník (94 tanků T–72 + 1 velitelský tank velitele 1. td) Tankový pluk – Žatec (94 tanků T–72) Motostřelecký pluk – Louny (94 bojových vozidel pěchoty – BVP2, 40 tanků T–72) Dělostřelecký pluk – Terezín (samohybné dělostřelecké houfnice DANA 152 mm) Protiletadlový raketový pluk – Žatec Průzkumný prapor – Podbořany Raketometný oddíl – Terezín (raketomety RM–30) Samostatný raketometný oddíl – Terezín (taktické rakety) Ženijní prapor – Terezín Prapor materiálního zabezpečení – Postoloprty Prapor oprav techniky – Žatec Zdravotní prapor – Terezín (divizní vojenská nemocnice – Terezín) Tankový pluk – Strašice, který byl původně součástí 1. td, byl roku 1987 předislokován pod plzeňskou divizi. Tankové pluky měly cca po 1 000 osob; motostřelecký pluk cca 2 000 osob. Dělostřelecký pluk cca 800 osob, protiletadlový raketový pluk cca 500 osob. Samostatné prapory měly od 150 do 450 osob (nejmenší byl prapor chemické ochrany, zdravotní prapor a největší ženijní, spojovací prapor).


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

35

„Slánská“ 1. tanková divize mobilizačně vytvářela 16. tankovou divizi (tzv. divizi „B“), která do posádek „Slánské divize“ byla přemístěna po roce 1968 z VVP Mimoň (kam byla dislokována sovětská vojska). Štáby a jednotky útvarů „B“ divize byly součástí 1. td a po zmobilizování by 16. td působila samostatně. Technika této „B“ divize byla uložena v NZ skladech (nedotknutelné zásoby) a v případě mobilizace by byla vyjmutá z uložení. 16. tanková divize měla jako hlavní výzbroj (oproti 1. td) tanky T–55 „kladivo“ (s laserovým zaměřováním).

Hlavní rozdíly v technice Tank T–72

Tank T–55

Typ tanku

střední

střední

Kanón vzor

2A46

D 10 – T2 S

Kanón – ráže

125 mm hladká hlaveň

100 mm s vývrtem

Druh nabíjení kanónu

automatické

ručně

Vezená munice pro kanón

38 ks

Praktická rychlost palby

8 ran/min.

2 ran/min.

Maximální účinný dostřel

do 5000 m

do 6900 m

Dostřel kulometu PKT – 7,62 mm

1800 m

2200 m

Protiletadlový kulomet

NSV 12,7 mm

PLK vz. 38/46 12, 7mm

Radiostanice + hovor. zařízení

R 123 (VKV) + R 124

R 123M (VKV) + R 124

Velitelský tank – rdst. KV (navíc)

R 130

R 130

Hmotnost (plně vyzbroj. , vč. osádky)

41 tun

36 tun

Rychlost (v terénu poloviční)

60 km/hod.

50 km/hod.

Osádka

3 muži

4 muži (navíc nabíječ)

Ochrana proti ZHN

kolektivní systém ochrany

Tank T–72


36

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Tank T–55 „kladivo“


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

37

STŘÍPKY – JEDNA PANÍ POVÍDALA (JPP) ZÁŘÍ 1989 VKR (vojenská kontrarozvědka) instalovala ke každému útvaru posádky nástěnku, na které hanobila Chartu 77 a disidenty. Mladý, nadějný a velice „aktivní“ nadporučík z VKR (říkejme mu Slídil), se po instalaci nástěnky ptal dozorčího jedné z rot u nejmenovaného útvaru: „Co říkáte na nástěnku? Disidenti, to jsou vyvrhelové!“ Načež mu svobodník odpověděl: „No já nevím, vypadají všichni jako slušní lidé, mají obleky.“ Nadporučík Slídil nelenil a nahlásil na velitelství divize, že u jednoho útvaru posádky vojáci podporují Chartu. Po vyšetření celé kauzy velitel uvedeného útvaru navzdory hlášení VKR, povýšil svobodníka na desátníka. Protože se ničeho nedopustil a jednal správně, takže nebyl důvod jej trestat. Nadporučík Slídil to veliteli uvedeného útvaru nezapomněl – jak je vidět níže. ŘÍJEN 1989 Před slavnostní vojenskou přísahou nováčků vznikl u stejného útvaru na tehdejší dobu nepříjemný incident. U jedné roty na nástěnce někdo propíchal oči Gustavu Husákovi. Politický pracovník, který to zjistil, hned ráno to nahlásil veliteli útvaru, který mu doporučil fotografii vyměnit a nedělat z toho zbytečné drama. Při výměně fotografie jej zastihl velice „aktivní“ nadporučík Slídil z VKR, který věc ještě za tepla nahlásil na velení divize. Velení útvaru bylo v ten den při přísaze v nemilosti, hlavně politických pracovníků. ŘÍJEN 1989 Při politickém školení absolventů VKVŠ se nadporučík Slídil z VKR chlubil před mladými vysokoškoláky (budoucími důstojníky v záloze) svými zásluhami při potlačování demonstrací v Praze, a že i sám zatýkal disidenta V. Havla. LISTOPAD 1989 Absolventi VKVŠ nezapomněli na přednášku nadporučíka z VKR a již koncem listopadu žádali jeho vyhození z armády. Velení VKR jej urychleně přemístilo do posádky Terezín, aby jej uklidilo absolventům VKVŠ z očí. Vzdor probíhající situaci jeden praporčík z vojenské hudby si podal přihlášku za kandidáta KSČ a politickými pracovníky byl dáván za vzor (vlastně se stal komunistou na jeden měsíc).


38

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Koncem měsíce vysoce postavený podplukovník (říkejme mu Převlíkač) politického oddělení divize projevil předvídavost a vystoupil z KSČ (on – profesionální komunistický funkcionář) a abdikoval na svojí politickou funkci a přešel na týlové oddělení divize. V nové funkci se tvářil velice upracovaně a věčně pobíhal v rozepnutém saku. V tom období vznikla mezi vojáky hádanka: „Proč chodí Převlíkač v rozepnutém saku?“ Odpověď: „Aby po nové revoluci opět stihl převléci kabát! Vždy připraven!“ Po vystoupení velitele 1. td na XI. sjezdu rolníků jeden ze starších důstojníků divize poznamenal: „Pánové je to v prdeli, to je konec 1. td, brzy bude rozpuštěná, vypuštěná!“ Při opakovaných demonstracích studentů v Praze bylo jednou vyhlášeno: „Jedou tanky od Slaného proti demonstrantům!“ Všichni se v mžiku rozprchli. Přitom ve Slaném byl jeden jediný tank T–34 z 2. světové války na podstavci u brány a bez motoru. Autor příspěvků v části Slánská posádka si nepřál být zveřejněn, jeho jméno je však uspořadatelům sborníku známo.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

39

GYMNÁZIUM VÁCLAVA BENEŠE TŘEBÍZSKÉHO


40

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ David Koryta a Tomáš Matějka

SAMETOVÁ REVOLUCE A DĚNÍ KOLEM NÍ NA GYMNÁZIU V. BENEŠE TŘEBÍZSKÉHO ÚVOD Sametová revoluce. Asi nejvýznamnější událost roku 1989. Její vliv byl znát samozřejmě i ve Slaném, nehledě na to, že Slaný leží blízko Prahy. Tato práce pojednává o tom, jak Sametová revoluce přímo ovlivnila dění na místním gymnáziu. Vyvstala před námi ovšem jedna zásadní otázka: Jak na to? Historických pramenů je spousta, především zápisy v archívech, zápisy v místních kronikách, fotky či domácí videa, jejichž historická hodnota je patrná až později, protože autor nevědomky zachytil důležitý historický mezník. Nejpřesnější však jsou vzpomínky přímých účastníků. Od Sametové revoluce uběhlo 20 let, to je velmi krátká doba, takže nás napadlo, že by bylo nejlepší vydat se touto cestou. Ovšem využít pouze jeden typ bádání je upřímně řečeno velmi nezodpovědné, neboť vždy existuje možnost, že se jednotlivé prameny budou v něčem lišit. Rozhodli jsme se tedy kromě rozhovorů s přímými účastníky využít i kroniku. Naštěstí se nám díky paní Mgr. Olze Judlové, jedné z profesorek na našem gymnáziu, dostal do ruky jeden z opisů školní kroniky, který se stal výchozím bodem naší práce. Z informací získaných v kronice, která byla mimochodem sepsána v roce 1990, jsme sestavili níže uvedené otázky, které jsme se rozhodli položit profesorům na našem gymnáziu, kteří tu dobu zažili. Zároveň nás napadlo, že by bylo moudré kontaktovat i tehdejší studenty. Jak už jsme řekli, kronika byla prvotním zdrojem informací. Paní Judlová zde přesně zachytila dění v ony osudné dny. Rozhodli jsme se tedy uvést opis kroniky, resp. té části, kterou jsme při sestavování otázek využili. Rok 1989/1990 začal zdánlivě normálně, ale všichni cítili, že se něco děje. Napětí stoupalo od lednového týdne spjatého s výročím smrti studenta Jana Palacha. Žáci na naší škole, na Gymnáziu V. Beneše Třebízského, se přestávali bát a jejich dotazy byly zaměřeny více do hloubky. Studenti odmítali názorovou uniformu, oponovali rozumem a svými znalostmi, které se neshodovaly s výukou v občanské nauce a dějepisem. To bylo znát při nařízených říjnových besedách ve všech třídách. Na těchto besedách vznikaly spory ohledně „podvratných“ skupin a sekt, jako byli například svědci Jehovovi a podobně. Z okresu


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

41

přišla brožurka, jak je třeba tyto skupiny hodnotit před mládeží. Září rychle uběhlo a ve škole se vyučovalo podle plánu politické výchovy, jehož hlavními body byla centrální výročí VŘSR, Vítězný únor atd. Oslava 7. listopadu byla mnohem méně okázalá než dříve, už stála ve stínu 50. výročí listopadu 1939, smrti Jana Opletala a persekuce české inteligence. S obavami se čekalo na připomínku 17. listopadu v Praze, kterou chystali vysokoškoláci, s obavami ze strany KSČ a zároveň připraveným policejním a vojenským zásahem. Pátek 17. listopadu odpoledne a večer zahájil tzv. „sametovou revoluci“, jak byla později novináři označena. Události na naší škole začaly v pondělí 20. listopadu. Žáci nebyli ve třídách, ale stáli v hale 2. patra a na přilehlých schodištích s rozsvícenými svíčkami. Chtěli diskutovat s ředitelem a kantory o dění v Praze. Ředitel situaci uklidnil se slibem, že diskuse bude probíhat ve třídách s příslušnými kantory. Během těchto diskusí žáci rozřazovali kantory na zbabělé, zmatené, zakřiknuté, rovné a dogmatiky. Obě strany se dočkaly mnoha překvapení –vyučující útočností studentských otázek, žáci pak obhajoby KSČ ze strany některých kantorů. O přestávkách se scházeli ve sborovně většinou bezbranní vyučující. Mnoho kantorů čekalo na pokyny z okresu, ty však nepřicházely. Teprve 3. den se dostavil pracovník školského odboru, který ale nepřivezl žádný návod jak se zachovat, jen, že každý jedná sám za sebe. Pondělí 20. listopadu Manifestační shromáždění v hale a jednání představitelů SSM s profesorským sborem o událostech. Úterý 21. listopadu Celá škola se vydala na pokyn ředitele školy Na Háje a všichni žáci absolvovali po třídách „Běh 17. listopadu“. Do prázdné školy přišla delegace pražských vysokoškoláků požádat o mítink, kde by mohli k žákům gymnázia promluvit. Nesetkali se s pochopením a vše bylo ohlášeno na SNB. Středa 22. listopadu Vysokoškoláci přišli opět během dopoledne do školy a začali žákům vysvětlovat situaci a popisovat dění v Praze. Tato akce byla přerušena představiteli městského výboru KSČ a ředitelem. Z důvodu nenarušování výuky se vysokoškoláci dohodli s ředitelem školy na pokračování odpoledne. Všichni se sešli v učebně fyziky a vysokoškoláci byli rozděleni a se studenty mohli hovořit pouze čtyři z nich. Strana si k debatě pozvala předsedu MNV a představitele


42

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

závodní organizace („komunisty z lidu“). Debata, jak se dalo očekávat, byla ostrá a plná emocí. Čtvrtek 23. listopadu Po poledni svolala školská organizace SSM další shromáždění, protože se chystal mítink občanů Slaného před budovou školy. Zároveň se v hotelu Grand sešli komunisté, aby se poradili, jak zachránit situaci. Ředitel upozorňoval všechny žáky, že účast na chystaném občanském shromáždění před školou je pouze jejich věc a sami si za to ponesou následky. Pátek 24. listopadu Před naší školou se uskutečnilo shromáždění, kterého se zúčastnilo zhruba 400–500 lidí, žáci, kantoři, občané města, představitelé města a KSČ. Ti vyzývali lidi, aby šli raději domů, že je zima, ale nedostalo se jim pochopení. Asi po 1,5 hodině přišla na mítink Barbora Hrzánová, která informovala o nejnovějších událostech v Praze. Radila lidem, kteří sympatizují s daným děním, co mají dělat a jak se chovat. Vyzvala k návštěvě MěNV, k návštěvě poslance za město, kterého měli pověřit hlasováním v NS dle jejich přání. Toto pozdější hlasování v parlamentu bylo přenášeno televizí a dalo se tedy kontrolovat. Nakonec si přítomní zazpívali píseň „Jednou budem dál…“, která byla léta označována za nebezpečnou. Pondělí 27. listopadu Na tento den byla z Prahy manifestační stávka v celé republice, která měla vyjádřit podporu Občanskému fóru v Praze. Zúčastnili se hoši ze 3. a 4. ročníku, sehnali československou vlajku, dohodli se s ekonomickou školou a dalšími a zorganizovali stávkový průvod městem. Stávka byla zahájena houkáním sirén a zvoněním zvonů. Cestou se přidalo mnoho občanů. Hlavní část stávky se odehrála na náměstí, ale zaměstnanci MNV a příslušníci SNB sídlící v budově radnice znemožnili instalovat mikrofon. Proto se všichni přesunuli před okresní dům ve Slaném, kde z lešení vznikla improvizovaná tribuna, kde řečníci vyzvali shromážděné k vytvoření Občanského fóra ve Slaném. Čtvrtek 30. listopadu Po klidném úterý a středě, kdy bylo ředitelem nařízeno rozebrat projev tajemníka KSČ s. Urbánka, ve čtvrtek přišli do školy příslušníci SNB s videozáznamem událostí ze 17. listopadu v Praze. Dokazovali, že byli v právu a že demonstranti v Praze si zásah zasloužili. Žáci i kantoři byli rozděleni do dvou protikladných táborů.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

43

Pátek 8. prosince Žáci si vyžádali besedu s kantory na téma rok 1968 a já ve sportovní hale BIOS. Vyučující měli povědět své vzpomínky. Vzpomínalo se i na úmrtí Johna Lennona, byly pouštěny i jeho písničky. Čtvrtek 14. prosince Odjeli žáci 4. ročníku na exkurzi do Prahy na výstavu Listopad 1989 ve výstavní síni Mánes. V tomto týdnu se mluvilo také o ustavení OF ve škole. Školní skupina OF vznikla 17. prosince 1989. Tak se 18 členný sbor rozdělil na tři části; 1. část byla pro OF, 2. část obhajovala KSČ a 3. část – nejpočetnější – čekala, jak se vyvine situace. Toto je tedy citovaný úvod z kroniky. Je to odrazový můstek pro naši práci. Jak už jsme uvedli výše, tak jsme sestavili 20 otázek, které jsme předložili naším profesorům, kteří s námi ochotně spolupracovali. Zde tedy jsou. Prvním člověkem, který se, lidově řečeno, ocitl v našich „osidlech“ byl pan RNDr. Vladimír Kulich, který je zástupcem ředitele gymnázia. Naší další pomocnicí se stala paní Mgr. Olga Judlová, o které jsem se už zmínil. Paní profesorka byla jedním z největších odpůrců KSČ. A takto odpověděli na naše otázky. (Vladimír Kulich – normální text, Olga Judlová – kurzíva)

1) V kronice se píše, že během roku 1989 bylo znát určité napětí. Jak se to podle Vás projevovalo? No já nemohu říct, že bych cítil nějaké velké napětí. Tak, jak jsem to napsala do kroniky(školní, pozn. autorů), studenti se nebáli říct svůj názora nebyli bojácní. Například v září, když se konala schůze proti Dětem země, tak se studenti dokonce zastávali jejich myšlenek. 2) Pokusili se studenti nějakým způsobem uctít památku Jana Palacha? Pokud ano, jak? Pokud ne, proč myslíte, že nenašli odvahu? Nevím o nikom, kdo by to mohl chtít. Kdyby někdo přišel, řekl bych mu, že by z toho byly akorát problémy. Sám bych do toho nešel. To přesně nevím, ale určitě jsme ho připomínali. Vždycky v lednu jsem ho připomínala(ústně, pozn. autorů). Studenti nevěděli, kdo to je. A podobně jako dnes si ho pletli s Opletalem. 3) Jak studenti a profesoři reagovali na dění v Praze, konkrétně na potlačování demonstrací a postupné oslabování vlivu KSČ?


44

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Probíhaly četné diskuse v hodinách. Učily se diskutovat obě strany, jak kantoři, tak žáci, protože nikdo to moc neuměl. Diskuse vlastně byly oboustranné. Během podzimu bylo znát, že se něco děje. Například výročí republiky. Nikdo nechtěl přiznat barvu, do čehokoliv se namočit. Studenti chtěli diskutovat. Někdo se vyhnul nemocenskou a násilně se učilo, i když studenti chtěli diskutovat. Profesoři byli spíše opatrní a nepřišli mi moc stateční. 4) Jak se toho roku lišilo oslavování VŘSR? V roce 1989, ale i dříve, se více kritizovala Stalinova politika a to se odrazilo i v oslavách VŘSR, v podstatě oslavy nebyly tak horlivé jako v předchozích letech. Já ani nevím, jestli se nějaké konalo. Bylo to v plánu, ale slavilo se spíše okrajově. Vše zastínil běh událostí. 5) Jak nebo jakým způsobem se projevila SR na průběh výuky? Ve vědeckých oborech se nic nezměnilo, ale například v občance bylo dost problémů. Také přestala být ruština povinným jazykem. Projevila se na výuce. Jedno pololetí vypadla občanka, nebyla vůbec hodnocená. Šlo zejména o diskuse. Občankáři neuměli studentům odpovídat na otázky. Projevilo se ale i něco jiného. Angličtina se totiž dostala na úroveň ruštiny, která přestala být povinná. Chvíli se zde neučila vůbec, nebyl o ní zájem. A k tomu vztahu. Ten nebyl radikálně změněn, v rámci společenských změn se změnilo chování žáků, totiž oni nechtěli nic dělat a ztratili morálku. Neuznávali starší věci, nazývali je zastaralými z dob komunismu. 6) 20. 11. vyučující diskutovali se žáky o událostech v Praze. Na co se studenti nejčastěji ptali? O čem jednal SSM a profesorský sbor a jak jednání dopadlo? Nikdo se moc nechtěl vyjadřovat, bylo to nebezpečné, kantoři raději chtěli učit. To začalo na schodech. Studenti nechtěli do tříd. Pan ředitel si vzal slovo a přesvědčil je jít do tříd. Někdo diskutoval, někdo vyučoval. Kantoři říkali žákům názory, ale jen ti, kteří se nebáli. Z okresu nám řekli, že každý mluví za sebe. 7) Co byl Běh 17. listopadu a za jakým účelem byl svolán? To se běhalo na Hájích (část Slaného na kopci za nemocnicí, pozn. autorů) a bylo to k 50. výročí zavření vysokých škol v roce 1939. To se běhalo každý rok na uctění Opletala. Nebylo to zrovna 17., ale den kolem toho. Organizoval to pan ředitel.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

45

8) 22. 11. navštívili školu delegáti z vysokých škol. O čem a jak se studenty diskutovali a jak se obě strany v tuto chvíli stavěli k dění v Praze? Vysokoškoláci celkem rychle získali své příznivce, protože komunisté svým chováním a svými akcemi popuzovali lidi. To bylo v učebně fyziky. Byli tam i zástupci dělníků z ČKD a zástupci MNV. Vysokoškoláci tam mohli být pouze tři. Studenti kladli skvělé otázky a komunisté to vyvraceli a přirovnávali k roku 1968. Dále argumentovali tak, že se studuje za státní peníze. 9) Kdo byli soudruh Novák a soudružka Klasová? Novák byl předseda místní organizace KSČ a Klasová byla poslankyně České národní rady. Měla zde dceru. Novák byl předseda MěNV ve Slaném. Klasová byla z okresu. Chodila sem jedna z jejích dcer. Ta byla vlastně jako mezi mlýnskými kameny, totiž z domova slyšela o špatnosti revoluce, tady pravý opak. Soudružka Klasová ze zdola křičela(z haly gymnázia směrem na schody, pozn. autorů), že jdou na pomoc, vyhrožovala studentům, že neodmaturují a chtěla znát jména. 10) Jak se předseda MNV a představitelé závodní organizace snažili studenty a vysokoškoláky přesvědčit o špatnosti dění v Praze? V čem spočíval jejich neúspěch? No oni komunisté měli argumenty, kterými si moc nepomohli, říkali studentům docela výhružně, že si mají uvědomit, že studují za jejich peníze. Vlastně nikdo moc nevěděl, co se děje, proto také přijeli ti vysokoškoláci. Pořád naráželi na rok 1968, mluvili o vlivu zahraničí a o kontrarevoluci. Náhle byli lidi informování, to byla příčina jejich neúspěchu. 11) Jak hojně se naši studenti angažovali na občanském shromáždění, které se konalo 23. 11.? Nevím, byl jsem na školení. Na tohle si nevzpomínám, bylo toho hodně, ale tohle si nepamatuji. 12) Kdo byl pan Rokos? Rokos, to byl předseda MěNV a ředitel Agrostavu Slaný, byl to straník, ale byl schopen řídit firmu a na MěNV byl díky svým schopnostem, ne díky členství v KSČ. Předseda MNV, ale dobrý předseda, nebyl špatný. On se totiž neobohacoval, byl taková čistá duše. Nezneužíval režim, byl velmi slušný. 13) Jakou úlohu sehrála B. Hrzánová a jak působila na cítění studentů?


46

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Byla tu nejspíš v pátek a to jsem tu nebyl. Byla tu myslím ve středu odpoledne. Moc studentů tam nebylo. Vyprávěla o tom, co se děje v Praze a informovala nás, protože televize informovala prorežimně. 14) Jak se ve škole odrazila manifestační stávka, která se odehrála 27. 11.? Studenti se mohli zúčastnit, ale nemuseli, pokud si dobře vzpomínám, tak to nebylo nijak výrazné. Škola se rozdělila. Nevědělo se, co a jak. Třetina žáků zůstala ve škole v laboratořích. Dvě třetiny šli na průvod, nesl se prapor směrem ke Brodu (část Slaného poblíž autobusového nádraží, pozn. autorů) a mělo se skončit na náměstí, ale tam nás nepustili, skončili jsme před okresním domem. Na lešení začali mluvit představitelé OF Josef Šanda a Jiří Hořejší. V průvodu byli i studenti Obchodní akademie a další lidé. 15) Kdo byli Jan Holub, Martin Rambousek a Petr Beran? To byli studenti, kteří organizovali průvod 27. 11. Jan Holub byl třeťák, dnes je to kantor, byl to takový rebel nebo lépe řečeno protestant. Martin Rambousek a Petr Beran byli čtvrťáci a byli názorově vyspělejší. 16) Kdo byl Jiří Hořejší a jaká byla jeho úloha? To byl náš kolega, který byl jedním ze zakladatelů OF ve Slaném, fungoval jako velmi pokrokový bojovník, který jasně říkal svoje názory. Hrdina. To byl kantor, češtinář a němčinář. Pocházel ze sedlácké rodiny, v tomto kraji velice významné. Byl to jeden z nejvýznamnějších členů OF. 17) Jakým způsobem byl rozebrán projev tajemníka ÚV KSČ Urbánka a jak na něj studenti reagovali? O tom se tu moc nediskutovalo. No, mělo se o tom mluvit, ale jen z povinnosti. 18) Jak studenti reagovali na vysvětlení SNB, že 17. 11. byl jejich zásah proti demonstraci v pořádku? Je tu několik otazníků. Někdo dělal velkou vědu z toho, že někdo umřel, pak se ale přišlo na to, že ne. Obecně platilo heslo Nikdo nebude mlátit naše děti. Vlastně došlo k jakémusi sepnutí národa a zejména opozice. Ze zásahu bych vinil pana Štěpána, předsedu MěNV v Praze, kterého nakonec zavřeli. Ten nabádal SNB k akci a rozkaz se neodmítá. Možná ani nevěděli, že půjdou proti lidem. Jde však o to, že KSČ se nehroutila sama a ani se nechtěla moc změnit, hroutil se celý východní blok najednou, tudíž nešlo zasáhnout vojensky, a proto východní blok padl. Studenti obecně násilí nepodporovali.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

47

Docela bouřlivě. Velice živě se diskutovalo. Byla zde delegace SNB, která promítala záběry. Většina studentů byla proti. 19) Jaký význam mělo založení OF ve škole? Obecně bych řekl, že ve škole se politicky moc neškodilo ani před rokem 1989. Nepamatuji, že by od roku 1987 byl někdo perzekuován. Nebyl zde nikdo, kdo by chtěl svrhnout vedení školy, konkrétně ředitele, toho svrhlo až město. Spíše se víc učilo než politikařilo. Rozdělilo se vše na třetiny. Jedna pro KSČ, jedna pro OF a jedna nevěděla. Boje neprobíhaly, pouze se diskutovalo. 20) Proč myslíte, že většina kantorů vyčkávala na vývoj dění a nepřidala se ani ke KSČ ani k OF? Revoluci dělala divoká mládež. Dospělí mají zodpovědnost za děti a nechtěli, aby jejich děti trpěly jako po roce 1968. Je třeba si uvědomit, že v propagandě mluvili komunisté o lidech, dělali však něco jiného. Dělali všechno možné pro dělníky. Například na Poldovce se neměli špatně. Existenční otázka. Člověk vyšel s barvou ven, když si byl jist, že nebude perzekuován.

Kromě profesorů jsme vyhledali i tehdejší studenty našeho ústavu. Jako prvního jsme kontaktovali pana Mgr. Martina Hrabánka, který je ředitelem 3. ZŠ ve Slaném, kterou jsme mimochodem oba navštěvovali. Pan ředitel byl studentem, který byl spíše pozorovatelem, jak sám řekl, ale i přesto nám ochotně odpověděl na naše otázky, které jsme pro tehdejší studenty malinko upravili. Naším posledním a dalo by se říci i exkluzivním zdrojem byl pan Jan Holub, který byl jedním z nejaktivnějších studentů, kteří bojovali proti komunistům. Byl spolužákem pana ředitele Hrabánka, který se stal prostředníkem mezi námi a panem Holubem, za což jsme mu nesmírně vděční. A takto odpověděli na naše otázky. (Martin Hrabánek – normální text, Jan Holub – kurzíva) 1) Ve školní kronice jsem našel, že bylo znát během roku 1989 určité napětí, jak jste to jako student pociťoval? Jak jsem to pociťoval? Moc lidí nevědělo, jak to bude. Zejména v dějepise a v občance. Nejvíce to prožívali učitelé. Nás studenty nejvíce zaujalo vystoupení vysokoškoláků. Jinak největší změny jsme pociťovali v občance, tam se moc nevědělo, co se bude učit.


48

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Nap��tí jsem ani nepociťoval. Spíše těžko popsatelný pocit, že si můžeme dovolovat věci, které byly dříve nepřípustné a nemyslitelné. Ale to bylo velice individuální. 2) Pokusili se studenti nějak uctít památku J. Palacha? Nevzpomínám si, že by se někdo snažil o uctění památky J. Palacha. Pokud vím, tak ne. 3) Jak jste jako studenti reagovali na dění v Praze? Vzhledem k tomu, že jsme měli velmi málo informací, tak reakce vznikali postupem času. Za sebe mohu říci, že jsem měl informace nejdříve jen z televize, protože rodiče se o vzniklé situaci nechtěli moc bavit. Naše rodina měla s komunistickým režimem špatné zkušenosti a rodiče nechtěli, abych i já měl problémy. Postupem času jsem se od spolužáků dozvídal podrobnosti a začínal si utvářet svůj obrázek. Zpočátku, vzhledem k dnes těžko představitelné absenci informací, poměrně zdrženlivě. Hloučky studentů diskutovaly mezi sebou. O událostech ze 17. listopadu jsme se dozvěděli vlastně až v pondělí 20. 11. a až v úterý ráno(21. 11.) šla malá skupinka studentů za ředitelem školy RNDr. Němcem s požadavkem na přerušení výuky. Ta přerušena nebyla, ale třídní učitelé měli ve svých třídách vést besedy o událostech. 4) Cítil jste nějakou změnu při oslavách VŘSR? Nevzpomínám si. To si vůbec nepamatuji. 5) Jak se projevila revoluce na chod výuky? Různě, zpočátku někteří učitelé nechtěli vzniklou situaci moc komentovat a snažili se i nadále učit, což nebylo prakticky možné. V občanské nauce prakticky nevěděli co učit. Místo řady hodin byly různé protestní akce a diskusní setkání. Výuka od 21. 11. prakticky neprobíhala, i když do školy jsme museli docházet. Já mám v paměti tuto revoluční dobu jako období, kdy škola (výuka) šla hodně stranou. 6) 20. 11. jednali učitelé se studenty o dění v Praze. Co Vás nejvíce zajímalo a jak profesoři reagovali? V podstatě více méně jenom o dění v Praze. Ale nikdo se nechtěl moc vyjadřovat, jestli si dobře vzpomínám. Já si myslím, že to bylo až 21. listopadu, ale to je jedno. Myslím, že všechny zajímalo především to, co se dělo v Praze 17. listopadu, protože o tom jsme opravdu neměli mnoho informací.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

49

7) 22. 11. přijela delegace vysokoškoláků. O čem jste mluvili a jak Vás ovlivnili? Nejprve byl velký problém se vpuštěním studentů do školy. Někteří učitelé byli zásadně proti. Pro nás to byl zdroj informací. Dozvěděli jsme se, jak to skutečně v Praze probíhalo. Jejich vliv byl alespoň z mého pohledu značný. Problém byl už v tom, že vysokoškoláky nechtělo vedení školy na nátlak RNDr. Pešky, tehdejšího předsedy školní komunistické organizace, před studenty vůbec pustit. Po poměrně vyčerpávajícím jednání si studenti zastupováni celoškolským výborem SSM toto vystoupení prosadili. Myslím, že toto vystoupení vysokoškoláků definitivně zlomilo strach některých studentů a ti pak byli ochotni odvážně vystupovat a prosazovat své názory. 8) Jak jste brali chování soudruha Nováka a soudružky Klasové? Vzpomínám si jen na soudruha Nováka, který nám připadal nevěrohodný až směšný. Vystoupení řady soudruhů spíše přispívalo k nevěrohodnosti komunistické strany. Možná z mladické naivity a neschopnosti uvážit jejich tehdejší postavení a moc jsme se vystoupením těchto lidí naprosto nezabývali. Oni byli, tak jako celá tehdejší komunistická moc, poměrně k smíchu. 9) Jak se Vás představitelé MNV snažili přesvědčit o špatnosti dění v Praze? V čem myslíte, že spočíval jejich neúspěch? Jak už jsem naznačil v předešlé otázce, jejich vystoupení postrádala argumenty a fakta, proto neuspěli. Neměli argumenty. Ten, kdo žil v bordelu 80. let, se jejich argumentaci musel prostě smát. Byli to lháři a my jsme nebyli hlupáci. 10) Jak jste jako student vnímal manifestační stávku 27. listopadu? I přes velkou zimu, byla skvělá atmosféra a euforie. Vztahy mezi lidmi mi velmi připomínaly atmosféru Vánoc, kdy jsou k sobě lidé pozorní a hodní. Já jsem měl už před touto stávkou jednoznačný pocit, že je rozhodnuto, takže to pro mě byl spíše happening. A byla mi zima. 11) Kdo byli Jan Holub, Martin Rambousek a Petr Beran a jak byli důležití? Honza H. byl můj spolužák a „motor“ událostí ve třídě, který se nebál otevřeně mluvit a říkat, co si myslí, na Martina R. si nevzpomínám. Petr B. byl velmi společenský, výřečný a prakticky ve všech oblastech vždy v popředí. Martina Rambouska si bohužel vůbec nepamatuji, Petr Beran byl většinou studentů respektovaný „studentský vůdce“, výborně rétoricky vybaven, se schopností vyjednávat. Kdo byl Jan Holub v roce 89 se mi těžko píše, ale pokusím se. Především naivní kluk z ves-


50

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

nice, který věděl, na jakou stranu se postavit a naprosto nebyl schopen dohlédnout, jaká nebezpečí z jeho jednání a postojů mohou vyplynout. Proto říkal všechny věci, které ho napadly, bez nějaké vnitřní autocenzury, čímž se odlišoval od většiny studentů a asi díky tomu byl jedním z tahounů dění na gymnáziu. 12) Jak jste Vy a Vaši spolužáci reagovali na projev tajemníka ÚV KSČ soudruha Urbánka? Komunisté absolutně neodhadli situaci a svými vystoupeními spíše přilévali oleje do ohně a napomáhali těm ještě nerozhodnutým. Já jsem myslel, že musel spadnout z Marsu. 13) Co jste si myslel o vysvětlení SNB ohledně jejich zákroku 17. 11.? Co se týče řadových policistů, dokázal jsem je pochopit, z vedení nikdo nebyl nějakého vysvětlení schopen. To je těžké: oficiální vysvětlení nikdo nebral, ale nad omluvou příslušníků pohotovostního pluku na Letenské pláni jsem schopen se dojmout ještě dnes. To byl podle mě jeden z nejhezčích momentů revoluce. Hromadné odpuštění. 14) Jak důležité bylo podle Vás založení OF ve škole? A jaký na to byl ohlas? Nevím, jak to přesně na škole bylo. Nepamatuji se. 15) Proč myslíte, že většina kantorů čekala na vývoj událostí a nepřidala se ani ke KSČ ani k OF? A kam se spíše přidávali Vaši spolužáci? Byla znát převaha jedné ze stran? S odstupem let chápu v jak těžké situaci byli učitelé a nejen oni. Dospělí, kteří zažili rok 68, dlouho nevěřili, že se podaří tehdejší režim zlomit a báli se, jaký vše bude mít dopad. My studenti jsme reagovali spontánněji, nezatíženi minulostí. Přece jen se projevovala bezstarostnost mládí. Většina se přidávala postupně na stranu OF. To je taková česká tradice, vyčkávat a v pravou chvíli se do věci vložit (volně řečeno s Járou Cimrmanem). No asi se báli, měli nějakou svou životní zkušenost a nechtěli si pokazit další život. Možná proto to byla studentská revoluce, protože mladí lidé ještě nemají závazky ani tolik nedohlédnou možné důsledky svých činů a nebezpečí, která hrozila. Spolužáci se postupně přidávali na stranu OF, ale bylo to velice individuální, konkrétní postoje se lišili, každý si prošel nějakým svým vývojem názorů a postojů.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

51

ZÁVĚR Cílem práce bylo co nejlépe prozkoumat dění na Gymnáziu V. Beneše Třebízského ve Slaném. Máme pocit, že z výše uvedených čtyř výpovědí si člověk může udělat poměrně slušný obrázek. My dva, jakožto pozorovatelé, si myslíme, že vše bylo dáno vším. Jednoho každého člověka, který do školy patřil, ovlivňovalo několik faktorů. Samozřejmě, že každý pociťoval něco trochu jiného, ale všechny ovlivnily tři základní věci. Především to byl strach. To je pochopitelné, co kdyby byla revoluce potlačena? Co by strana udělala s těmi, kteří se jí otevřeně vzepřeli, ať už na státní, zemské nebo regionální úrovni? Dalším důležitým faktorem byly dosavadní zkušenosti. Studenti, mladší a horkokrevnější, si nejspíše nemohli uvědomit případné následky. Profesoři byli starší, tudíž byli opatrnější, a jak se lidově říká, stoprocentně může člověk věřit jen sám sobě. Myslíme si, že profesoři si to uvědomovali a podle toho také většina z nich jednala. Máme za to, že hlavní „vůdce“ lokální revoluce musela vést i víra v úspěch, popřípadě naděje. Víra a naděje jsou totiž věci, které člověka nevědomky ženou kupředu, když vidí, že je šance něco ovlivnit, resp. přinést něco lepšího, něco nového. Myslíme si, že tuto naději či víru daly všem i argumenty komunistů, kteří bojovali proti revoluci. Určitě i oni měli strach, ale ten jejich byl jiný. Oni totiž neměli strach z toho, že je někdo zavře, oni se báli davu a jeho síly. Dav totiž může být hybatelem veškerého dění, pokud má cíl. A toho se bála tehdejší vládnoucí vrstva, totiž že cílem semknutého davu by bylo připravit je o moc. Úplně na závěr chceme dodat, že my nejsme soudci, jsme jen badatelé, kteří si chtějí o této době udělat trošku bližší obrázek. Ani nemáme právo něco či někoho soudit, protože v té době jsme se ještě ani nenarodili. Každopádně bychom chtěli všem našim spolupracovníkům moc poděkovat, že byli ochotní odpovědět nám na naše otázky a že si na nás udělali čas.

David Koryta, narozen 7. 8. 1991 na Kladně. Od dětství žije ve Slaném. Je studentem 4. ročníku Gymnázia V. Beneše Třebízského ve Slaném. Tomáš Matějka, narozen 9. 1. 1991 ve Slaném. Je studentem 4. ročníku Gymnázia V. Beneše Třebízského ve Slaném.


52

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Gymnázium Václava Beneše Třebízského ve Slaném


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKŮ

53


54

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Stanislav Berkovec

DRSNÝ SAMET V listopadu 1989 jsme si v redakci rozhlasového Mikrofóra mysleli, že děláme revoluci. Dnes si myslím, že to byla domluvená výměna moci a rabování naší země v následujících letech mě o tom přesvědčilo. Ale přesto jsem rád, že jsem do toho šel. Že jsem patřil k těm, kterým se později v rádiu začalo říkat sedm statečných. K těm, se kterými se téměř všichni kolegové z tehdejšího Československého rozhlasu v inkriminovaných týdnech báli zastavit na chodbě. Byli to stejní lidé, kteří poté, kdy už vše bylo jasné, začali zakládat občanská fóra, mávat vlajkami a kteří dnes vyprávějí o tom, jak dělali revoluci. Nebylo to jednoduché se rozhodnout, nátlak a výhružky byly silné. Někteří naši externí kolegové – včetně mladých studentů – se v té době ztratili. Vzali si dovolenou, nebo se prostě neozývali. Každý si to nějak zdůvodnil, ale byl to obyčejný strach. A proto jsem rád, že jsem touto zkouškou prošel a ten strach překonal. Nenávidím totiž zbabělost. A ta provázela tzv. sametovou revoluci na obou stranách barikády, která byla vystavěna jen jako vyvrcholení a zástěrka zákulisních politických jednání předcházejících let, měsíců a dnů. Realita každého sametu je totiž drsná, když ho pohladíte proti srsti a podíváte se na něj z jiného úhlu dopadu světla a času. Proto je to pro mě dnes svým způsobem drsný samet. Perestrojka a stanice E+M Pojďme tedy ke dni D – 17. listopadu 1989. Měl jsem službu – tedy přesněji řečeno, moderoval jsem večerní blok stanice E+M. To byl revoluční projekt rádia Mikrofórum a slovenského rádia Elán. Dvou populárních rozhlasových pořadů pro mladé lidi, které se snažily vymanit se z všednodenní šedi vysílání, svázaného politickými direktivy, zákazy vysílání některých autorů, zákazy mluvení některých lidí do éteru. Zákulisí a dohry toho, že se v našem vysílání hrál Jirka Suchý, jihoafrické kapely, Michael Kocáb a další a další byly velmi nepříjemné. Měli jsme zakázáno brát některé lidi na mikrofon – mně se úspěšně dařilo porušovat ten zákaz s Janou Klusákovou. Vozila tehdy aktuální věci ze Sovětského svazu, kterých se naši tehdejší politici báli víc než propagandy ze Západu. Jana potom tlumočila při prvních rozhovorech Havel versus Gorbačov. Naše šéfová, Daniela Sedlářová, nás vždycky ve vedení rozhlasu statečně hájila. A jisté uvolnění té doby, podmíněné Gorbačovovou perestrojkou, nám


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

55

vytvářelo prostor. Myslím, že to byl zásadní zlom a že to odstartovalo uvolnění tzv. východní zóny. Ale využívat ho znamenalo jít s kůží na trh – a to je ten problém zbabělosti, o kterém jsem mluvil. Jednodušší a pohodlnější bylo zanadávat si u piva. Ale myslím, že kolega Ivan Jablonský měl pravdu – stanice E+M se podle něj narodila historicky proto, aby odvysílala revoluci. A s progresivním vysíláním stanice E+M souvisela bezesporu i sovětská perestrojka. Havel a jazzové dny Tak tedy zpět do studia – do podzemního studia 6, ze kterého jsme vysílali. Bylo to 17. listopadu 1989, dost pozdě večer. Slovenské vysílání už bylo odpojené a do studia za mnou přišel Martin Vondráček. Náš externě spolupracující student, v té době méně pohodlný a štíhlejší než dnes, kdy je šéfem zpravodajství TV Nova. Byl jedním z těch, kteří nejen že nezmizeli, ale naopak – šel s námi do toho naplno. Přinesl mi reportáž, natočenou na takovém archaickém kazeťáku. Po incidentu na Národní natáčel ještě studenty na Olšanech, kteří skandovali „Havel! Havel…“. Po krátké poradě se starším a zkušenějším kolegou Ivanem Jablonským jsem repo odvysílal. Připojil jsem i krátkou zprávu a rozhovor s Martinem. A tak se to tak stalo, že jsem ve svých Kristových letech, netuše co bude následovat, odstartoval ve vysílání Mikrofóra to, co nás všechny určitě poznamenalo a možná i změnilo. Až později jsem pochopil že to, co jsem intuitivně dělal, všechny mé malé revolty, to, co jsme hráli v Dividýlku, nepovolené výstavy Kladenské dvorky, tajně tištěné věci pro faráře nebo některé kapely či kluby – že všechno tohle může mít smysl a dá se s tím bojovat, když se lidé spojí. U nás Čechů to žel trvá vždycky krátce a pak už na sebe zase vesele bonzujeme a pomlouváme se. Ale ten večer mi tohle všechno ještě vůbec nedocházelo. Když jsem potom kolem půlnoci mluvil na Slánských jazzových dnech s Jirkou Novákem, který o všem věděl a ptal se mě na podrobnosti, naše městečko si v klidu spalo a na všechno padal mokrý sníh. Spalo ještě dlouho, než ho probudil cinkot klíčů na Václaváku. Ale nedivte se – tehdy to bylo autobusem 45 minut cesty z Prahy! Tak to byl první večer „revoluce“ s Václavem Havlem a Slánskými jazzovými dny. Vyveden z omylu a z Baterie Tak jsme do toho šli po hlavě. Myslím, že jeden z důvodů, proč nás – Mikrofórum a také slovenský pořad Elán nechali vysílat, byl chytrý alibismus tehdejšího generálního ředitele Čs. rozhlasu Kvapila. Mimochodem, mnohem schopnějšího než ředitel Pavlíček, který nastoupil poté jako Havlův člověk. Byl to dramatik, který dostal po únoru 1948 cenu Klementa Gottwalda za protiemigrační hru, a později právě Mikrofórum dokázalo, že byl spolupracovníkem


56

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Státní bezpečnosti. Byl to neuvěřitelný kolotoč, sestávající z vysílání a volného času, který jsme všichni trávili natáčením na demonstracích, v podnicích, na ulicích. Richardovi Medkovi kdesi v Mostu utrhli z ruky mikrofon – bylo to dost náročné. Spalo se málo. V našem studiu se objevovali jen ti, kteří se nebáli. Vysílali jsme také s panem Rudolfem Hrušínským. Ale z celé budovy rozhlasu nám pomáhalo jen několik málo lidí – ostatní statečně vyčkávali, jak to dopadne, a báli se s námi zastavit se třeba jen na slovíčko na chodbě. Když vyšlo prohlášení generálního tajemníka Jakeše o tom, že to pokládá, všichni jsme si ho chtěli do vysílání přečíst. Taky jsem si jednou dal – krásně se to četlo! Lidi nám fandili, taxíkáři nám pomohli například zadarmo převézt televizi do jednoho hotelu na Václavském náměstí, odkud vysílal vstupy Ivan Jablonský, aby měl lepší přehled. Soudržnost národa mi velmi připomínala rok 1968, který už jsem zažil jako revoltující žák sedmé třídy základní školy. Škoda, že nás to – ostatně jako vždycky – velmi rychle přešlo. Jako pravověrný Slaňák jsem si řekl, že natočím také něco s dělníky ve slánské Baterii. Věděl jsem od Jardy Jonáše, že mí kamarádi ze slánských podniků si najali soukromě autobus a jeli demonstrovat do Prahy. I domluvil jsem se s nimi a šel natáčet. Ale ouha – v Baterii jsem byl vyveden rychle z omylu, že si tam budu jen tak natáčet. A taky jsem byl okamžitě vyveden ze závodu milicí. Pak mě přijal tehdejší ředitel (pozn. editora: ředitelem byl pravděpodobně p. Hnízdil). Omlouval se mi: „To víte, my teď nemáme instrukce shora a nevíme co dělat. Ale jestli chcete natáčet s dělníky, přijďte zítra do mé kanceláře a tam budou připraveni!“. Druhý den jsem skutečně v kožených křeslech pana ředitele našel připravené vybrané dělníky. Nezapomenu na slova jednoho z nich: „Jestli si ty umělci myslej, že se bez nich nevobejdeme, tak to se mýlej. My si tu estrádu klidně uděláme sami!“. A tak jsem byl vyveden z omylu a z Baterie. Hutka a chrápání v přímém přenosu Pamatuji se, jak jsme s kolegou Borisem Hlaváčkem jeli na letiště pro písničkáře a skvělého čistého člověka Jaroslava Hutku. Nikdy nezapomenu, jak vystoupil z letadla ve svém vytahaném svetru, jen se starým pouzdrem s kytarou olepeným takovou tou růžovou lékařskou lepicí páskou. Bylo to opravdu jen několik dní po 17. listopadu. Nikdo netušil, co všechno se stane – a on přijel. Vezli jsme ho potom rovnou do města, čekala na něj i celá Letenská pláň. Když jsme ho měli jako hosta v živém vysílání, ve studiu Mikrofóra jsme byli snad všichni. Technici a dispečink nám velmi pomáhali – vytvořili nám o hodinu delší časový prostor. Jarda hrál a zpíval, povídal. Nezapomenu na jeho upřímné vyznání o tom, že emigrace pro něj znamenala především samotu. Točili jsme


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

57

tehdy hodně a spali málo. Protože jsem zrovna nevysílal, ležel jsem na podlaze studia, lebedil si a poslouchal. Najednou mě někdo probudil, všichni se smáli a pak jsem se dozvěděl, že Jarda Hutka hrál za doprovodu mého chrápání v přímém přenosu! Dividýlko ve vysílání V té době jsme v Dividýlku, které úspěšně stále hrálo a existovalo díky porozumění pana Husníka a ZK ROH Slaný (přestože jsme třeba měli zakázanou Prahu), zkoušeli hru Jirky Šímy Vyšetřování případu podvodného revizora podle Gogolovy předlohy. Jarda Hložek měl – stejně jako my ostatní – potřebu nějak deklarovat naši solidaritu s tehdy vznikajícím Občanským fórem. Měli jsme dobré informace. Často jsme o tom diskutovali s Vlastou Tlustým, když jsme vedle sebe potom klimbali na sedadlech posledního autobusu „šichťáku“, vracejíce se z rušné Prahy. A tak jsme zorganizovali s Jardou přímý telefonát do našeho vysílání. Nebylo to jednoduché, volali jsme z přímé linky z vrátnice pana Cihláře. Ta byla v místech dnešní recepce hotelu Hejtmanský dvůr. Ostatně, to památné okénko, ze kterého se Dividýlko veřejně hlásilo k tehdejšímu nezkaženému Občanskému fóru, je tam dodnes. Mnokrát jsem si na ten telefonát vzpomněl. Naposledy při rozhovoru s jedním z mála slušných českých politiků – naším kamarádem a horolezcem Pepou Vavrouškem. Řekl mi tehdy: „Každá revoluce požírá svoje děti. A u nás to nebude jinak – vzpomeň si na mě!“. A také se tak mnohokrát stalo. Je to člověk, o kterého nás jako o člověka připravila lavina v Nízkých Tatrách. Ale jako o politika nás o něj připravila přílišná slušnost jeho samého. A ještě na jednu repliku často vzpomínám. Když jsme dostudovali našeho Revizora, ve kterém byla bezesporu zakomponována revolta proti politice minulého režimu, na festivalu Wintrův Rakovník nám řekl reřisér Jan Borna cosi o tom, že teď, po revoluci, už vlastně ztrácí naše hra smysl. A Jirka Šíma mu odpověděl: „Ale ne, já si myslím, že ta témata budou pořád aktuální. Je to o lidské malosti, předposranosti provinčních úředníčků, o lidské blbosti a chamtivosti. To bude aktuální pořád!“. Mnohokrát jsme mu od té doby my i diváci dali za pravdu. A vsadím krk, že když dnes zahrajeme Revizora, najdete v něm několik současných českých i evropských politiků i institucí jako pod lupou a v barvách! Tak to bylo lokální okénko Dividýlka ve vysílání. Lehký kulomet a prohlídka Tak jsme prostě vysílali. Lidé nám fandili – každou chvíli se stalo, že někdo volal, ať si dáme pozor, že v Třebechovicích pod Orebem má milice pohotovost. Náš kamarád ve Slaném, který byl v ČKD u milice, měl už vysafovaný


58

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

lehký kulomet. Ale všechno se to obešlo bez krve a to je důležité. Dělo se asi mnoho věcí, o kterých nevíme, a možná je to dobře. Měl jsem například doma natočené kazety celého skvělého seriálu 80 let Československa, který vytvořil Ivan Rosler a který se kupodivu také vysílal. Někdo se mi v nich určitě přehraboval v době, kdy jsem vysílal v Praze. Byl na svoji dobu odvážný (vysílal se v roce 1988) a byly v něm použity originální nahrávky z archivu rozhlasu. Třeba záznamy komunistických procesů smrti s Miladou Horákovou a další. Od moudrých a zkušených lidí nám bylo doporučeno, abychom pokud možno nespali doma. A věděli jsme, že v Čs. rozhlasu je připravena skupina lidí, který by nás okamžitě ve vysílání nahradila a po nás by se slehla zem. Tak jsem skutečně rád, že se neslehla. To byl ten samet a ten líc té domluvené výměny moci. Bolek, celník a svatý Václav Jen ještě jeden obrázek, na který nezapomenu. Byl to Silvestr 1989. Natáčel jsem na Václaváku a užíval si to spolu s ostatními. Pro střepy od lahví od šampaňského skoro pod svatým Václavem nešlo projít. Kolem třetí ráno jsem potkal pod koněm Bolka Polívku a natočil s ním „repíčko“ (reportáž). Vyprávěl, jak se vracel ze zahraničí, nadšeně se začal ptát celníka na hranicích na změny a ten celník mu povídá: „No, to není tak jisté“. A tak si vždycky, když o něčem pochybuji nebo když jsem naštvaný ze současného stavu naší politiky a ekonomiky, vzpomenu na tahle slova. A taky na jedno buddhistické úsloví:“ Máš-li pocit, že je nějaký problém a že by s tím měl někdo něco udělat, mysli na to, že i ty jsi někdo jako kdokoliv jiný.“

Stanislav Berkovec, narozen 31. 5. 1956 ve Slaném. Vyučen knihtiskař, vystudoval Střední průmyslovou školu grafickou, Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy. Pracoval jako tiskař v tiskárně ve Slaném, jako výtvarník Okresního kulturního střediska Kladně, od roku 1987 jako moderátor a reportér v rozhlasu a televizi. Zastupitel a člen městské rady (od r. 2006).


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

59 Dvořáček Miloslav

LISTOPAD 89 O událostech na Národní třídě 17. listopadu jsem se dozvěděl od syna, který se vrátil od kamaráda z jižních Čech, kde viděli autentické záběry rakouské televize o brutálním zásahu bezpečnostních složek proti studentům. Jako vysokoškolský student odjel ihned do Prahy, kde se zúčastnil stávky a akcí studentů. Při prvním shromáždění občanů ve Slaném po listopadových událostech jsem se přihlásil do OF. Sešli jsme se lidé různých názorů, povah a vztahů k hroutícímu se režimu. Od lidí, kterým režim, respektive místní představitelé režimu, velice ublížili až po lidi, které zásah na Národní třídě velice pobouřil a cítili, že takovým způsobem nelze vládnout a že se systém musí změnit. Zvláště při pohledu na měnící se zahraničně politickou situaci. Vzpomínám si, že mezi prvními členy se mnou byli ing. Aleš Masopust, ing. Vladimír Nosek, Marek Olenič, Stanislav Majer, Petr Paur, Jiří Čejka, Ladislav Vávra, Evžen Palok, Jaroslav Jerman, Miloš Farský, Zdeněk Vlasatý, Jiří Hruška. Při prvních schůzkách OF jsme přemýšleli co a jak dělat. Bylo znát, že socializmus zlikvidoval přirozené sdružování lidí do zájmových skupin bez dohledu režimu. Postupně se začali přidávat lidé, kteří byli občansky slušní, nezapletení s KSČ. Mezi nimi například ing. Luboš Leopold, dr. Ivo Rubík, ing. Hampl, dr. Olga Marčicová, manželé Farští… Navštívil jsem stávkující studenty v Praze na ČVUT a předal peníze, které jsme vybrali mezi sebou, a protože jsem pracoval v ČKD Slaný jako servisní technik sálového počítače, předal jsem vysokoškolákům také peníze, které byly vybrány mezi pracovníky ČKD Slaný. Překvapila mě jejich profesionalita a nasazení, s jakou pracovali na své věci– změnit režim. Měl jsem na počátku obavy, jak to celé dopadne. V roce 68 a 69 jsem byl v letech studentů a měl dosud v paměti, jak režim „znormalizoval“ společnost. Obavy zmizely, když jsem se zúčastnil jedné z demonstrací v Praze na Václavském náměstí, a potom z jedné události. Jako snad každý měl jsem známé u komunistů (aniž jsem se s nimi zapletl). Jeden se mi svěřil, že na své schůzi čekali na delegáta z Prahy, aby vysvětlil situaci a řekl, co mají dělat. Delegát nepřijel, tak se rozešli domů spát. Uvědo-


60

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

mil jsem si, že bez „befelu“ shora nejsou schopni žádné akce. Což byl protiklad k tomu, jakým způsobem reagovala nekomunistická společnost, zejména ústředí OF, které trvale informovalo o probíhající situaci a co mají občané dělat. Po jedné večerní besedě v městském divadle ve Slaném jsem vezl delegaci herců, mimo jiné Báru Hrzánovou do Prahy do Nové scény Národního divadla, kde probíhalo shromáždění herců a občanů. Z té doby mám dvě vzpomínky. Jedna je z cesty po Praze. Bylo zrovna Mikuláše, v ulicích bylo spousta lidí, Mikulášů, čertů a andělů. Do auta nám jeden čert dal plakáty OF, abychom je odvezli do našeho města. Přitom nám řekl, že před ÚV KSČ dali uhlí, protože komunisté si nic jiného nezaslouží – jenom „zlobili“. Na shromáždění v Nové scéně vyprávěli lidé, které režim různým způsobem pronásledoval, své životní příběhy. I když některé byly velice pohnuté, nepronášeli je se zlobou, nenávistí nebo sebelítostí, ale kde to šlo, tak i s humorem a ironií. To kontrastovalo s jednáním komunistů po dobu jejich vlády, když vnucovali lidem nenávist k jinému způsobu života, závist vůči jiným (např. vylepením plakátů s údajnými příjmy herců a zpěváků) a vyhrazovali si právo určovat, který názor má být správný a který špatný. Jací jsou lidé (i národy) se pozná v mezních situacích. Na násilí 17. listopadu 89 lidé odpověděli velice slušným způsobem – aby komunisté odešli do ústraní. (To, že mají ještě takovou váhu po 20 letech, je jiné téma). Myslím, že jako národ jsme tuto mezní situaci bravurně zvládli. Na to, že 40 let se parodovaly volby, byly první svobodné volby v roce 1990 podle mého názoru bezproblémové. Bylo vidět, že jsme to nezapomněli – svobodně se rozhodnout.

Ing. Miloslav Dvořáček, narodil se 1. 7. 1942 v Řisutech. Vystudoval ČVUT v Praze. Je soukromým podnikatelem.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

61 Marie Farská

VZPOMÍNKY NA DOJMY ZE SAMETOVÉ REVOLUCE VE SLANÉM Pro mne osobně Sametová revoluce 1989 začala tím, že jsem v rozhlase zaslechla nějaké neurčité zprávy o demonstraci studentů 17. 11. v Praze. Ani jsem tomu nevěnovala přílišnou pozornost (byla jsem tehdy na „mateřské dovolené“, dceři bylo 18 měsíců). Do doby, než mi manžel, který tehdy pracoval v divadle Jaroslava Průchy v Kladně, zavolal k „domácím“, že nepřijede domů, je v pořádku, ale divadlo je hlídané Lidovými milicemi, protože kladenští herci vstoupili do stávky. Od okamžiku, kdy zaměstnanci divadla 18. listopadu vstoupili do stávky, seděli ve vrátnici pro herce milicionáři. Hlídali, aby z divadla nikdo neodcházel a nepřicházel, aby zabránili šíření informací. S pražskými divadly byli stávkující v telefonickém kontaktu. Naštěstí hlídky ve vrátnici netušily, že má divadlo ještě jeden malý služební vchod, který personál divadla opatrně využíval ke spojení se světem. Manžel mně doporučil, abych se snažila sledovat televizi, rozhlas, podívala se, co se děje ve městě a dala mu vědět, pokud to ovšem půjde. Zároveň mi nechal odeslat „Prohlášení Divadla Jaroslava Průchy v Kladně“. Já jsem v té době měla to štěstí, že u nás byla moje maminka a pomáhala mi s malou dcerkou. (Starší dcera byla v maturitním ročníku ekonomické školy a syn na vojně). V pondělí 20. listopadu jsem podle přání manžela zamířila na slánské náměstí se zprávou o tom, že studenti žádají o finanční pomoc, aby mohli vyjíždět s informacemi po republice. Zároveň jsme chtěli podpořit požadavek, aby následné plánované zasedání Federálního shromáždění bylo přístupné rozhlasu a televizi a aby hlasování bylo veřejné. Tehdejší „náš“ poslanec za ve Federálním shromáždění za Středočeský kraj byl soudruh V. Štáfek (místopředseda Sněmovny národů Federálního shromáždění a předseda zahraničního výboru Sněmovny národů). Zamířila jsem k tehdejšímu MěNV a doufala, že tam někoho potkám. Na náměstí jsem potkala pány Houšku a ing. Noska, které jsem sice do té doby neznala, ale zjistila jsem, že máme společné cíle. Přesunuli jsme se k MěNV (vchod tehdy byl u Velvarské brány č. 136). Tam jsme se snažili domoci rozhovoru se soudruhem Štáfkem – příslib byl, ale neuskutečnil se. Mezitím se kolem nás začali shromažďovat spoluobčané. V době, kdy jsme čekali, že se dostaví soudruh Štáfek, jsem tlumočila žádost studentů


62

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

o finanční podporu. Bylo neuvěřitelné, až dojemné, jak ti lidé reagovali, protože mi okamžitě chtěli dávat peníze (a ne zrovna malé). Vysvětlila jsem jim, že takhle si ty peníze vzít nemohu, že musíme vymyslet, jak by se to dalo realizovat. Tehdy někdo – nevím, jestli to byl ing. Nosek nebo pan Houška – odběhl a záhy se vrátil se sdělením, že druhý den můžeme přijít do restaurace „U zeleného stromu“ a tam začít pracovat ve prospěch studentů. Dohodli jsme se na nějakém čase, soudruha Štáfka jsme se nedočkali a šli jsme domů. Já jsem doma „vyrobila“ účtové doklady, aby existovala evidence výběru příspěvků ve prospěch studentů. Vždy šlo o základní údaje dárce, vlastnoruční údaj výše příspěvku a podpis. Každý den jsem osobně po náležité kontrole a porovnání vybranou částku odesílala na konto studentů. Odeslání z poštovního úřadu, pokud se pamatuji, bylo bezplatné. U Zeleného stromu jsme byli asi 3–4 dny. Střídali jsme se od rána do večera asi do 18 až 20 hodin. Potom jsme se přestěhovali do bývalého hotelu Pošta, kde jsme byli také asi 3 dny. Následovně jsem získala svolení ÚV Československé strany socialistické, jejímiž členy jsme s manželem byli, k využívání prostor sekretariátu MěV ČSS v Třebízského ulici pro podporu OF. Tam nás navštívili i poddůstojníci z vojenské pos��dky ve Slaném a předali nám prohlášení, které je přílohou mých vzpomínek. Chodili si i pro letáky a pašovali je do kasáren. Pro plakáty později přicházeli i „záklaďáci“, kteří se velice obávali vojenských sankcí. Jezdila jsem pro ně do Prahy. V horní části Václavského náměstí byly instalovány buňky, kde plakáty studenti vydávali. Po nocích jsme je přepisovala a množila na psacím stroji průklepem. V prostorách ČSS jsme byli podstatnou dobu. Poté se OF přestěhovalo do místnosti občanského výboru (dnešní Pohřební služba paní Fricové). V té době jsme pořád ještě pracovali pouze na podporu OF. Před jeho založením ve Slaném za námi do místnosti bývalého občanského výboru přišli s nabídkou spolupráce i nám známí komunisté. Na snahy komunistů o infiltraci do řad OF jsme byli s manželem předem upozorněni, proto jsme odmítli. S komunisty jsme byli ochotni jednat pouze u tzv. „kulatého stolu“. Zároveň jsme sdělili, že pokud se OF stane politickou stranou, přestaneme být jejími členy, protože jsme členy ČSS. Stále jsem ale měla pocit, že ve Slaném se nic moc neděje. V předvečer generální stávky jsem se proto rozjela s manželem na Kladno, kde jsem v neděli 26. listopadu z balkonu Divadla J. Průchy přednesla svoji výzvu k občanům – repro textu na straně 66. Žádala jsem v ní kladenské horníky, aby přijeli do Slaného a vysvětlila jim, že je třeba Slaňáky trošku nabudit. Skutečně přijeli, ale tady už to dopadlo úplně jinak. Nebyla jsem nikdy moc průbojná, už mi nebylo umožněno k lidem promluvit. V pondělí 27. listo-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

63

padu při generální stávce ve Slaném byl na náměstí postaven valník, na kterém vystoupil Josef Šanda. Odtud se dav přesunul před budovu „Okresáku“, kam dorazil také ing. Nosek. Odtud jsme odešli do jeho bytu, kde jsme založili OF v tomto složení: ing. Vladimír Nosek, ing. Aleš Masopust, Marek Olenič, Petr Paur, Jiří Čejka, Ladislav Vávra, Stanislav Majer, Evžen Palok, Jaroslav Jerman, Miloš Farský, Zdeněk Vlasatý, Jiří Hruška, Marie Farská, Miloslav Dvořáček. Za nějaký čas se začaly množit, ať již zaobalené či přímé výpady proti našim „starým politickým stranám“ (jak je nazvala Divadelní obec ve svém prohlášení v Lidových novinách ze dne 25. 5. 1990). Nesmírně mne to mrzelo, ba přímo rozhořčovalo, zejména jako členku jedné z těchto stran – Československé strany socialistické. Mrzelo mne to i proto, že OF jako by zapomínalo, že to byla právě Československá strana socialistická, která se již 19. listopadu 1989 postavila na stranu studentů a umělců, a stála tak po boku nově vznikajícího hnutí OF. Také to nebylo jen vedení naší strany, ale při zakládání OF spolupracovala většina nás řadových členů. Výbor městské organizace Československé strany socialistické tvořili v té době Miloš Farský, Nikolaj Domerecký, Ladislav Novotný, Josef Chodora, František Kváš, Marie Farská a Václav Samec, ale vždy jsme rádi vyslechli rady dlouholetých členů strany bratrů Josefa Lesáka a Miloslava Čapka. Dlouho jsem byla v kontaktu s ing. Noskem, panem Houškou a dr. Dosoudilem, kteří se později při zakládání dalších politických stran názorově rozdělili. Já jsem ještě s OF spolupracovala v doplňovacích volbách do zastupitelstva MěNV, kam jsem byla i zvolena. Jakmile se ale z OF stala politická strana, spolupráci jsem ukončila, protože jsem nadále zůstávala členkou Československé strany socialistické.

Ze schůze ČSS – druhý zleva J. Jirát, M. Čapek, JUDr. Vl. Dvořák


64

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Prohlášení Divadla Jaroslava Průchy v Kladně


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

65

Prohlášení vojáků Slánské posádky


66

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

Výzva Marie Farské v předvečer generální stávky 26. listopadu 1989

67


68

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Marie Farská

KONCEPT NEODESLANÉHO PŘÍSPĚVKU DO LIDOVÝCH NOVIN Reakce na článek ze dne 25. 5. 1990. V poslední době se množí, ať již s s velkých umem „zaobalené“ či přímé výpady proti našim „starým politickým stranám“ (jak je nazvala Divadelní obec ve svém Prohlášení v Lidových novinách ze dne 25. 5. 1990). Nesmírně mě to mrzí, ba přímo rozhořčuje, zejména jako členku jedné z těchto stran – Československé strany socialistické. Mrzí mne to zejména proto, že OF v současné době jaksi zapomíná, že to byla právě ČSS, která se hned po listopadových událostech pevně a rozhodně ( a není teď vůbec důležité, že byla první) postavila na stranu studentů a stála po boku nově vznikajícího hnutí OF. Také to nebylo jen vedení naší strany, ale aktivně pomáhala a spolupracovala při zakládání OF většina z nás řadových členů. Například já se svým manželem jsme na podporu OF ve svém městě věnovali téměř každou jen trochu volnější chvilku i na úkor chodu domácnosti. (O mou jeden a půl letou dceru se mi starala babička.) Často se mi stávalo, když mne mí známí viděli uštvanou a unavenou, že se mne ptali, proč to dělám, mám přece v první řad povinnosti vůči svým dětem. A já jim odpovídala: „právě proto“. Tehdy jsem byla přesvědčena, že jednám správně, že je potřeba, aby se do politické práce zapojilo co nejvíce lidí, i když nejsou členy žádné strany. Dnes začínám mít pocit, že jsem se od prvopočátku měla věnovat pouze práci a zájmům své politické strany. Hodně se píše o tom, kolik bylo konfidentů ve „starých politických stranách“, kteří spolupracovali s STB a KSČ. Kdyby se dalo zjistit, kolik těchto konfidentů pracuje v OF a dalších nově vznikajících politických stranách, asi bychom se moc divili. Domnívám se, že pro občany naší republiky by bylo zajímavé, kdyby se nepsalo jen o tom, kolik lidí doplatilo na členství v Národně socialistické straně po r. 1948, ale i o tom, co v mnoha případech znamenal vstup do nynější ČSS až do listopadu 1989. Sama bych mohla vyprávět. Pak by určitě náhled občanů na „podezřelou minulost starých politických stran“ byl zcela jiný.

Marie Farská, narozena 20. 2. 1951 v Nymburce. V roce 1969 se provdala a přestěhovala do Slaného. Do roku 1983 pracoval ve školství jako skupinová vedoucí PO. V letech 1983–1989 byla sekretářkou Československé strany socialistické v Kladně, v letech 1989–1993 v Praze.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

69 Josef Hausner

VZPOMÍNKA NA LISTOPAD 1989 Často, když takhle dýmám ze svojí petersonky a oddávám se tabákové neřesti, přemýšlím o tom, zda události v mém životě, nebo jichž jsem byl svědkem, či jsem o nich četl, mají svůj pevný vnitřní řád a předurčení a musely se odehrát tak, jak se odehrály, anebo v nich má svoje místo tak zvaná náhoda. A jak tak dumám, čím dál víc dospívám k přesvědčení, že náhoda je zákonitost, kterou člověk dosud nepoznal. Tak například můj smíšený původ a vše, co se od něho zákonitě odvíjelo. To rozhodně nebyla žádná náhoda, že se rodilá Slaňačka Josefina Špalková, moje budoucí babička, octla těsně před první světovou válkou v Uhrách v Lučenci, kde poznala majora od těžké artilerie k. u. k. armády Adolfa Hausnera. A právě tenhle můj děd byl prapříčinou toho, že jsem se záhy, ještě jako školák, zařadil do antikomunistického tábora. Odkojen názory babičky z matčiny strany, která poslouchala s uchem u rádia rušenou Svobodnou Evropu a sdělovala pak rodině, že konec se blíží a že máme vytrvat, jsem se stal členem nebezpečné party pražských výrostků, která si říkala Vyšehradští jezdci a byla postrachem málem celé Prahy. Jenže na ten avizovaný konec jsme si museli počkat čtyřicet let a chudák babička se ho ani nedočkala. Co se mne týče, s patnáctinami jsem nabral rozum a skončil s veškerou odbojovou činností. K radosti svých rodičů jsem se dal na studia, a i přesto, že díky česko-německému původu, jsem žádného skvělého postavení nedosáhnul, žádná větší perzekuce ze strany režimu se mne netýkala. Takže konec totality mě zastihnul ve slánském ČKD na místě vodohospodáře. Tady se musím s hanbou přiznat, že až do té doby jsem se choval zcela apoliticky, do žádného protirežimního odporu jsem se nezapojoval a poslušně panáčkoval, ostatně tak jak většina. Jenže tohle je dneska jen málokdo ochoten si přiznat. Že se něco v listopadu 1989 děje, jsem zjistil až ze zlobných zpráv v televizi a v novinách, jež odsuzovaly nezodpovědné antisocialistické živly. Jenže události se daly do pohybu a původně jednostranné komentáře začaly nabývat neutrálního zabarvení. Zvláště pak, když byla vyhlášena stávka umělců. Do Slaného dorazily první vlaštovky v podobě studentů vysokých škol. Mladí lidé postávali před branami podniků a dveřmi místních škol, navazovali rozhovory s vycházejícími a vysvětlovali svoje postoje. Nutno říci, že jejich


70

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

argumentace byla mnohdy naivní a nepodložená znalostmi. Vyzařovalo z nich však nefalšované nadšení a odhodlání. Lidé byli většinou opatrní, tu utrousili nesmělou poznámku, tu vznesli dotaz. Jenom rudověrní junáci byli na infarkt. Hulákali omleté fráze, študáky odháněli a přes tu chvíli vyhlíželi příjezd pohotovostního pluku SNB. Já nevím, co měl tehdy na práci pohotovostní pluk, ale slánští esenbáci jenom opatrně vykukovali ze vrat radnice. Občas se u nich objevil kovaný bolševik donašeč, nebo zapálená bolševička staršího ročníku a muže zákona upozorňovali na letáky, které se začaly objevovat po městě. Dočkali se však jen nejasného pokývání hlavami. Po Slaném se rozšířila zpráva, že jedna skupina studentů byla zavřena v tělocvičně gymnázia. Avšak i v tomto případě zůstali uniformovaní strážci hroutícího se režimu nečinní. V příštích dnech jezdil po ulicích města vojenský gazík, který rozhazoval jako secí stroj JZD komunistické protiletáky. Byly psány špatnou češtinou a nikdo je nečetl. Prý to byla spolupráce místní organizace KSČ a vojenského útvaru Klementa Gottwalda. Asi za dva dny, bylo to v pátek, se před gymnáziem, na tehdejším Gottwaldově náměstí konal mítink za účasti asi 700 lidí. Přes ruční tlampač se tam hovořilo o neutěšeném stavu ve společnosti. Přítomni byli i funkcionáři městského národního výboru, komunistické strany a národní fronty. Podezříval jsem je, že si plní bobříka mlčení. Jenom několik agilních soudružek funkcionářek, které podobně jako někteří Němci ke konci války, nestačily pochopit, že je konec panování a spoléhaly na tajnou zbraň, zapisovaly si jména účastníků do tlustých notýsků. Ještě téhož večera bylo oznámeno, že milovaný ÚV KSČ v čele s Milošem Jakešem odstoupil a bylo zvoleno nové vedení se soudruhem Urbánkem. Ale lavina se už zastavit nedala. Následovala všeobecná stávka a masová shromáždění po celé republice. Ve Slaném začala akce na náměstí. Tam však byly potíže s ozvučením, proto se davy přemístily k bývalému okresnímu domu, v té době internátu zemědělského učiliště. Všimnul jsem si, jak učitelé z protější učňovské školy ČKD vztekle odhánějí svoje žáky od oken, aby za několik dní, kdy už bylo jasno, vyrazili do ulic s trikolórami na šatstvu a s rozjásanými tvářemi zvonili klíči konec národní hanby. Dveře okresáku se zavřely na několik západů a jen za okny se míhala zamračená tvář. Po lešení se vyšplhali tři odvážní horolezci vedení panem Šandou a na místě založili slánské Občanské fórum. Konečným zúčtováním s totalitou bylo miliónové shromáždění v Praze na Letné, které obdivuhodným způsobem moderoval Václav Malý a já bych právě tento den označil za konec komunismu v Čechách. Byla to tenkrát sobota a po celý den až do nočních hodin jednali slánští komunisté a funkcionáři za


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

71

neprodyšně uzamčenými dveřmi sekretariátu. Dost možná, že se tam tenkrát modlili. Během několika málo následujících dnů zůstala pod rudým praporem jenom hrstka zcela dezorientovaných nic nechápajících soudruhů. Ti inteligentnější, schopnější a prozíravější bystře vyměnili rudé hvězdy na klopách za bílé placky s písmeny OF a postavili se do čela boje za pravdu a lásku, která zvítězí nad lží a nenávistí. Ale to už je jiná historie.

Ing. Josef Hausner, narozen 6. 7. 1945 ve Slaném. Absolvent VŠCHT Praha a Matematicko fyzikální fakulty UK v Praze. Současné povolání učitel ZŠ Praha Stodůlky.


72

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Romana Hofmanová

NĚKOLIK VZPOMÍNEK NA LISTOPAD 1989 VE SLANÉM V listopadu 1989 jsem byla v posledním ročníku Pedagogické fakulty UK v Praze a byla v centru dění. Studenti měli odvahu se velmi rychle připojit k manifestacím, protože v době okupace „spřátelenými vojsky“ Varšavské smlouvy byli většinou malými dětmi a měli pocit, že není co ztratit, že se jim nemůže nic stát. Menší města v okolí Prahy chvíli vyčkávala, ale protože Praha byla blízko, rozjela se řada vysokoškolských studentů podívat na svoje „bývalé střední školy“ a povzbuzovala k odvaze i středoškoláky. Ve Slaném se tak jednalo především o místní gymnázium. Nejprve se rozhodovalo o tom, zda studenty VŠ vůbec vpustit do budovy a dovolit jim svolat studenty gymnázia do haly školy. Osobně jsem se tak na slánském gymnáziu setkala například se studentkou Filosofické fakulty v Praze Petrou Lukešovou, bývalou spolužačkou z gymnázia, která přišla studentům a profesorům rozdávat trikolory a informovala je, že dění v Praze se patrně už nepodaří zastavit a pád socialistického režimu se blíží. Před školou se promítaly záběry z Prahy o postupu policie proti studentům na Národní třídě. Začaly také první schůzky a posléze i manifestace ve Slaném, kde studenty z gymnázia vedli v průvodu městem k bývalému okresnímu domu profesoři František Hofman a Jiří Hořejší. Ostatní profesoři se v hale Bios sešli se studenty na besedě, kde je informovali o příčinách a důvodech svého zapojení do činnosti KSČ a Národní fronty. Řada profesorů odmítala nosit trikolory, které jim studenti VŠ a SŠ nabízeli. Někteří vyčkávali a další byli přesvědčeni, že KSČ je stranou, která má mít i v budoucnosti zásadní vliv na situaci v republice. Byla ale řada těch, kteří se ze změny radovali a věřili v lepší budoucnost celé Evropy. Nebyli ale zvyklí nést osobní odpovědnost a otevřeně se vyjadřovat k rychle se měnící situaci. Průvod od budovy gymnázia šel kolem haly Bios a jeho účastníci začali volat:”Neschovávejte se, pojďte s námi !“ Průvod přešel náměstí a Husovu třídu, kde na chodnících postávali lidé. Někteří mávali, jiní také zdvihali ruce s výhružně zaťatou pěstí. Bývalý ředitel gymnázia, Bohuslav Korec, byl v této euforické době terčem nevybíravých útoků, přestože byl již v důchodu. Někteří studenti ho obviňovali, že na základě tzv. komplexního hodnocení gymnázia nebyli přijati ke studiu na vysoké školy, ač úspěšně vykonali přijímací zkoušky. O doporučení v konečné fázi však rozhodovalo ideologické oddělení OV KSČ.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

73

Můj otec, Josef Šanda v euforii roztrhal svůj průkaz KSČ. Z politických změn se nesmírně radoval a už coby člen Občanského fóra volal na manifestaci u Okresního domu, že jako amatérský horolezec musí překonávat těžké překážky a že není třeba se bát, že se nám se svobodou otevře celý svět. Bylo teď na každém, jak se postaví k nově vznikající situaci.

PaedDr. Romana Hofmanová, rozená Šandová narozená 31. 5. 1967 ve Slaném. Vystudovala Pedagogickou fakultu UK v Praze. Je učitelkou Základní školy v Praze 6.


74

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Pavel Horálek

SAMETOVÁ REVOLUCE VE SLANÉM OČIMA STUDENTA GYMNÁZIA Studoval jsem v té době 4. ročník gymnázia ve Slaném, takže tyto události mne zasáhly velmi významně. Ze začátku měli o nás rodiče strach. Báli se zatčení, ale i o naše zdraví. Jak se věci daly do pohybu, tyto obavy ustoupily. Pamatuji se, že 21. listopadu dorazili do prázdné školy vysokoškoláci z Prahy. My žáci jsme se z rozhodnutí ředitele účastnili „Běhu 17. listopadu“ na Hájích. Druhý den dostali od vedení školy svolení sejít se s vysokoškolskými studenty po vyučování. Probíhala diskuze o svobodě projevu a slova atd. , nicméně to byly vše spontánní akce, které neměly žádný směr, ani vedení. Dodnes si pamatuji na slova bývalého ředitele gymnázia pana Němce, že jsme děti a nemáme svůj vlastní názor, jsme lehce ovlivnitelní a podobně. Několikadenní diskuze měly podle mne hlavní účel pro středoškoláky, a to snažit se pochopit, co se vlastně přesně v Praze dělo. Další účel, který nelze opomenout, byl ten, že se neučilo. Takže každý rád diskutoval, jen aby se nemusel učit. Někdy vše přerostlo rozumnou míru a stávkovalo se i za větší teplo ve třídách… Vše se spláchlo z jedné vody načisto. Na 23. listopadu byl před budovu naší školy svolán mítink občanů Slaného. Ředitel nás upozornil, že účast na něm je pouze naší soukromou věcí. Také si vzpomínám na pochod po Slaném v den generální stávky 27. 11. 1989, na vlaječky a trikolóry… Potom ale nastalo velké překvapení, když jsme viděli osazenstvo na balkoně Okresního domu. Zaujal nás pan Šanda z bývalého ČSAD (podle informací z úst kolemstojících byl členem KSČ), jenž plál pro revoluci. Já sám jsem ho do té doby neznal. Nejúsměvnější ale byly diskuze v hodinách občanské nauky, kdy najednou všechna do té doby platná pravidla přestávala platit. Ani profesorka Tesařová nevěděla, co vlastně nám na hodinách říkat. Můj sen o únikové maturitě z tohoto předmětu se rozplynul. Řekl bych, že v profesorském sboru se vytvořily v té době dva proudy – jeden zpátečnický a druhý, který bychom mohli označit za progresivní. Dodnes se mi zvednou koutky, když si vzpomenu na 4 roky bojů s ředitelem Němcem ohledně oblečení, křížků na krku, dlouhých vlasů a dalších podobných pseudoproblémů, jež z hlediska studia byly nepodstatnými drobnostmi, ovšem z hlediska tehdejší ideologie představovaly závažný problém.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

75

Toto jsou mé čistě osobní vzpomínky s odstupem 20 let. Nevím, zda tehdy zvolená taktika „sametu“ byla tím nejlepším řešením, protože řada zkorumpovaných lidí si své pozice udržela dodnes.

Pavel Horálek,narozen 28. 3. 1972 ve Slaném. Je absolventem Gymnázia V. Beneše Třebízského ve Slaném. V současné době žije v Plzni a je zaměstnán u firmy AIRPOWER.


76

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Anna Lelková

JAK JSEM PROŽILA SAMETOVOU REVOLUCI Rodinná tradice nás vychovávala k nedůvěře v tehdejší společenský systém – naopak jsme věřili, že se situace musí změnit. Každý rok jsme byli ochotni s přáteli uzavírat sázky, že to letos praskne. Politických vývoj v posledních letech před rokem 1989 nám tu očekávanou chvíli přibližoval. Nadšeně jsme sledovali vývoj v Polsku, kde opět sílilo protikomunistické hnutí včele s předákem Solidarity Lechem Walesou. Udiveně jsme poslouchali pana Gorbačova, okukovali jeho půvabnou manželku Raisu, do té doby v Rusku nevídaný pár. A když jsem z Pražského hradu v říjnu 1989 sledovala davy východních Němců, jak přelézají plot západoněmeckého velvyslanectví a ulice v Praze jsou plné opuštěných trabantů a wartburgů, bylo jasné, že něco neodvratného visí ve vzduchu. S napětím jsme očekávali svatořečení Anežky České a domnívali se, že to by mohla být ta rozbuška, ale ta přišla v pátek 17. listopadu, kdy studenti organizovali demonstraci na paměť studenta Opletala. Té se účastnil i můj syn Vladimír, tehdy student 3. ročníku Lékařské fakulty UK Praha. Z Albertova, kde se demonstrace konala, se průvod studentů odebral na Vyšehrad. Odtud dolů do města. Na Národní třídu se syn nedostal. Přijel do Slaného, našel nás v hotelu Grand na Slánských džezových dnech, vše nám vypověděl. V sobotu a v neděli jsme telefonovali s kolegy z Prahy, poslouchali západní rozhlasové vysílání a sledovali zprávy o brutálním zásahu Veřejné bezpečnosti na Národní třídě. První zprávy hovořily i o obětech na životech, ale tyto informace byly později dementovány. Dále jsme sledovali zakládání nezávislých občanských iniciativ a plánování dalších demonstrací. Z těchto pramenů jsme i zjistili, že již v neděli 19. 11. 89 byla na Václavském náměstí mnohatisícová demonstrace, která protestovala proti brutálnímu zásahu na Národní třídě. V pondělí ráno můj syn Vladimír odjel do Prahy do školy, kde byla vyhlášena studentská protestní stávka, na jejíž organizaci se Vladimír podílel. Do středy jsem o něm nic nevěděla. Ve středu 22. 11. 89 se krátce stavil doma, zásobil nás necenzurovanými tiskovinami, letáky a plakáty. Současně jsem se dozvěděla, že jezdí s kolegy po českých městech a vesnicích, kde informovali o tom, co se skutečně v Praze děje. Shodou okolností v pondělí 20. 11. 89 manžel odletěl na služební cestu do Moskvy a já zůstala s maminkou sama doma. Věrni našemu domácímu zvyku jsme s mámou vyvěsily vlajku, což bylo trnem v oku uliční organizaci KSČ, jak


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

77

jsem se později dozvěděla. Po večerech jsem po městě vylepovala plakáty, které přivážel syn. Bohužel jsem druhý den viděla více lidí, kteří ty plakáty strhávali. Doma jsme byli všichni přesvědčeni, že tehdejší režim končí. Stále však nebylo jasné, zda komunisté k obraně režimu nepoužijí zbraně. Lidé se většinou ještě báli. V tomto týdnu se před slánským gymnáziem konalo shromáždění s pražskými herci. Pamatuji se na Báru Hrzánovou. Mrzí mě dosud, že jsem se nepostavila vedle ní a aktivně jí nepodpořila proti výkřikům starých komunistů v davu. V úterý nebo ve středu za mnou přišla skupina pražských studentů, zda bych jim nepomohla v nemocnici zorganizovat besedu. Při jednání s ředitelem a primáři jsem se sice se zlou nepotázala, ale nikdo nechtěl nic organizovat se slovy, že máme léčit a o nic jiného se nestarat. Zapadalo to do dosud panujících všeobecných obav ve Slaném. Cítila jsem, že atmosféra v prvních dnech Sametové revoluce ve Slaném nebyla změnám příliš nakloněna. V čele skupiny podporující změny a odsuzující zákrok na Národní třídě stanul pan Šanda, dispečer autobusové dopravy. Ve středu 22. 11. 89 volal manžel z Moskvy a ptal se, co je nového. Předběžně domluvil návštěvu novináře z Moskevských novostí Vladimira Ševelova, který byl naším přítelem. Moskevské novosti byly v době Gorbačovovy přestavby noviny podporující demokratické změny ve východním bloku. Ševelov se chtěl sejít s ředitelem divadla na Smíchově, které bylo jedním z center Sametové revoluce, panem Frehárem. To jsem domluvila díky herečce z tohoto divadla Iloně Svobodové. Výsledkem byl článek, který pravdivě a objektivně popisoval Sametovou revoluci a vyšel v jednom z hlavních moskevských listů. Po hektickém týdnu se rodina opět setkala, také syn se častěji ukazoval doma. Cítili jsme, že naše město je po prvním týdnu od 17. listopadu stále mimo hlavní proud změn. Pokusili jsme se zorganizovat besedu v divadle, kterou by moderovali lidé a herci z Prahy. S manželem jsme jeli do pražského Mánesu, kde bylo jedno z organizačních center Občanského fóra. V Mánesu byli z počátku váhaví. Měli na paměti shromáždění před slánským gymnáziem, nakonec ale souhlasili. Akce v slánském divadle byla, podle mého názoru, velmi úspěšná. Se zjevně nesouhlasným stanoviskem vystoupil nějaký voják v civilu ze slánské posádky, ale celková atmosféra plného divadla byla k jeho vystoupení nepříznivá. Ráda vzpomínám také na průvod městem na podporu celostátní generální stávky dne 27. 11. 89. Šli jsme za vyzvánění zvonů z kostela svatého Gotharda. Zvuk zvonů jsem vnímala jako symbol otevření nového života. Zvonů se ujali neprofesionálové – tři členové Dřevozpracujícího družstva od naproti – a zvonili perfektně. Celé období od 17. listopadu do konce roku 1989 jsem prožívala velmi emotivně. Střídaly se stavy nadšení a radosti s chvílemi až panického strachu o syna


78

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

a i o manžela. Syn byl celou dobu v Praze, účastnil se všech demonstrací. Stále jsem si vybavovala nedávný masakr studentů na náměstí Nebeského klidu v Pekingu. Prosakující zprávy o šikujících se Lidových milicích v Praze mi na klidu nedodaly. Vrcholem byl odjezd syna dne 20. 12. 1989 do Rumunska. Šlo o akce organizovanou Pražskou záchrannou službou a Lékařskou fakultou UK. Jednalo se o kolonu asi 10 nákladních vozů, která byla doprovázena lékaři z Pražské záchranné služby a několika studenty z I. lékařské fakulty UK Praha. Účastníkem byl také novinář Jaromír Štětina, dnes senátor. Vezli humanitární pomoc do měst Temešváru a Aradu v Rumunsku. Tato města byla nejvíce postižena humanitární katastrofou během povstání proti komunistické diktatuře. Na maďarsko-rumunské hranici však kolona uvízla. Bylo tomu tak pro poměrně nepřehlednou situaci během revoluce v Rumunsku. Doprovodná skupina s mým synem tak strávila vánoční svátky na jedné základní škole na maďarské straně hranice, bohatě hoštěna místním obyvatelstvem. Později byli ale do Rumunska vpuštěni, avšak až do Temešváru nedojeli. Dokonce se ocitli v nebezpečí kulometné palby, a tak náklad humanitární pomoci vyložili v městě Arad a pospíchali domů, aby stihli volbu presidenta dne 29. 12. 1989. Malá skupina spolu s panem Jaromírem Štětinou jela dále až do Bukurešti a z této cesty vyšla poměrně obsáhlá a napínavá reportáž v Lidových novinách. Volbou presidenta Václava Havla začala nová éra našeho života, ve které žijeme i nyní, a řešíme nové problémy, tentokráte ve sjednocující se Evropě.

MUDr. Anna Lelková, narozená 16. 7. 1940 ve Slaném. Vystudovala Fakultu všeobecného lékařství UK v Praze. Od roku 1963 pracuje ve Slaném jako lékařka.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

79 Karel Ležák

VZPOMÍNKY KARLA LEŽÁKA Původně jsem byl požádán, abych zpracoval vzpomínky, jak probíhaly události roku 1989 ve Slaném. Já ale oponoval, že jsem se tohoto dění ve Slaném příliš nezúčastnil. V té době jsem se ve Slaném příliš nezdržoval, a to z mnoha důvodů, včetně důvodů společenských, osobních i politických. Po likvidaci všech odpůrců Husákova režimu a po přešetření, kdo byl pro a kdo proti vstupu sovětských vojsk, nastalo po roce 1968 období označované jako „normalizace“. Pro mne, stejně tak jako pro řadu jiných občanů, kteří nesouhlasili s nástupem normalizačního režimu, to byla hlavně otázka zaměstnání a existenčního zajištění rodiny. Proto jsem téměř přivítal nabídku ředitele Silnic závod Beroun pana K. Karbuse, abych převzal vedení obalovny umístěné u Stochova. To sice neodpovídalo mé kvalifikaci a dřívějšímu finančnímu hodnocení, ale u vědomí, že si nemohu příliš vybírat, jsem si připustil, že je to vlastně jedinečná možnost, jak alespoň na čas zmizet ze Slaného a nebýt příliš na očích, a tuto práci jsem přijal. Odjížděl jsem brzy ráno a vracel se až večer, takže jsem ztratil kontakt na bývalé kamarády . Upřímně řečeno jsem se i kontaktu vyhýbal, abych někomu neublížil, jsa si vědom stálého sledování STB. V práci jsem získával důvěru, pomalu se vypracovával a s hodnocením získával i časté odměny, až jsem se stal vedoucím střediska – nejprve na Stochově a později ve Vinařicích. Takže jsem si na konci působení u tohoto podniku nemohl na nic stěžovat. Při odchodu do důchodu jsem byl odměněn a dodnes jsem zván na sraz bývalých zaměstnanců Silnice KNV Praha, dnes Strabag, což bylo a je dodnes pro mne částečným zadostiučiněním Jen politiky jsem se snažil vyvarovat. A přišel rok 1989. Jak probíhal ve Slaném, jsem znal pouze z doslechu. Přestože jsem se dotazoval a získával informace, přímé účasti jsem se vyhýbal. Byl jsem několikrát vyzván, abych požádal o rehabilitaci a finanční odškodnění, ale vždy jsem odmítal, protože jedinou velkou ztrátu kterou jsem pociťoval, byla ztráta uplynulých 20 let, kterou mně nikdo nemůže vynahradit. A i dlouholetá sledovanost zůstávala v podvědomí. Zúčastnil jsem se několika shromáždění na Letenské pláni, kam z našeho střediska v Novém Strašecí byly organizovány, autobusové zájezdy. Přesto jsem se zajímal i o dění ve Slaném. Hlavním organizátorem zde byl bývalý pracovník ČSAD Josef Šanda, který inicioval několik veřejných shromáždění u Grandu a se studenty u gymnasia.


80

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Osobně jsem se ničeho ve Slaném nezúčastnil. Pan Šanda se po utvoření OF později stáhl z veřejného působení. O zapojení v OF nejevil zájem. Při zajišťování dokladů z r. 1968 jsem se na J. Šandu obrátil s požadavkem na vypracování vzpomínek a získaný článek jsem, spolu s materiály na r. 68, předal do archivu musea. Bohužel Pepa před nedávnem tragicky zahynul, takže další materiály přímého účastníka již nelze získat. Zachoval se i krátký filmový záběr z těchto dnů, z jednoho shromáždění, který má v držení Aleš Hezký. A tak, po celkovém uklidnění, začalo pracovat OF, kde se iniciativně začal projevovat Ing. Lubomír Leopold. Nechal jsem se konečně přesvědčit a začal jsem docházet na schůzky do kanceláře OF, která tehdy sídlila v budově paní Fricové (pohřební ústav). Byla projednávána a zajišťována celá řada změn a nutných opatření vzniklých ze situace, ale hlavním bodem se staly volby, které byly stanoveny na r. 1990. Dosavadním řízením MěNV byl pověřen Pravoslav Vébr za odstoupivšího ing. Rokose, který se stal jeho zástupcem. Nevím, zda se z jednání zachovaly zápisy, které by mohl mít Ing. Leopold. Na materiálech pro nadcházející volby se intenzivně pracovalo a hlavním bodem se staly návrhy na obsazení míst starosty a jeho zástupce. Protože mezi panem Vébrem a Ing. Leopoldem nepanovala nejlepší shoda, hledala se další možná řešení. V té době předvolebního úsilí mne doma dvakrát navštívil Ing. Leopold a přesvědčoval mne, abych kandidoval na místo starosty, že jako málo známý získám stoprocentní podporu. Po delším přesvědčování a váhání jsem nakonec odmítl, a to hlavně z důvodu nesouhlasu manželky, která měla stále v paměti persekuce uplynulých 20 let a nechtěla by to vše prožívat znovu. Nicméně, asi 2 měsíce před konáním voleb, mne navštívil na pracovišti přítel Laďan Roll, se kterým jsem se znal z oddílu kopané, a začal mne přesvědčovat, že bych měl kandidovat na starostu. Uvedl jsem již dřívější odmítnutí a navíc jsem zdůraznil, že nejsem ochoten v předvolebních agitacích vystupovat, představovat se a uvádět důvody pro svoji kandidaturu. Řekl, že to nebude potřeba, že je utvořena skupina, vše je připraveno a že se jedná pouze o to, abych při konečné fázi neodmítl. Po delší debatě jsem souhlasil s tím, že budu s podrobnostmi ještě seznámen. Bohužel týden před volbami mi neznámý informátor telefonoval na pracoviště, že Laďan Roll náhle zemřel a uzavřená dohoda padá. Podrobnosti o této akci jsem se nikdy nedozvěděl. A tak v listopadu 1990 proběhly komunální volby – pro volební období 1990 až 1994. Starostou byl zvolen pan Pravoslav Vébr a místostarostou Ing. Lubomír Leopold. Problém nastal po volbě členů zastupitelstva pro toto období. V příslušném volebním zákonu byla zakotvena neslučitelnost funkce člena zastupitelstva s funkcí pracovníka, jejichž pracovní náplň bezprostředně souvisí s výkonem státní správy. Tomuto zákonu odporovali dva zvolení zastupi-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

81

telé – zvěrolékař L. Horák a ředitel ZŠ Vostrý. V tomto mezidobí se z politického hnutí OF postupně vyčleňovaly další politické subjekty, které se stávaly běžnými politickými stranami. V té době byla založena ODS, která nabírala členstvo a začala řešit svůj politický program. Vypomáhala i tvořícím se buňkám na závodech. Svoje sídlo měla v kanceláři na náměstí, vedle restaurace „U zeleného stromu“. Po volbách upozornila ODS starostu na porušení zákona a požadovala zjednání nápravy. Starosta odpověděl, že provedl dotaz na Okresním úřadě v Kladně a po projednání v radě města rozhodl, že je vše v naprostém pořádku, volba je platná a změna nebude prováděna. ODS se odvolala na Krajskou prokuraturu v Praze, odkud obdržela potvrzení o nesprávnosti volby, nedodržení zákona a zvážení, zda by po výměně zástupců nemělo být uvažováno o nových volbách. Na tuto skutečnost byl upozorněn současně i MěÚ ve Slaném s tím, že bude sledováno zjednání nápravy. Teprve na základě tohoto dopisu byli Lubomír Horák a Zdeněk Vostrý odvoláni ze zastupitelstva a nastoupili další v pořadí za koalici, a to Jiří Jirát a Karel Ležák. A tím začíná v roce 1990 – 1994 moje politická kariera, nejprve jako člena zastupitelstva a později i člena rady MěÚ ve Slaném. V roce 1994 po vítězství ODS v komunálních volbách ve Slaném, byl zvolen starostou města Ladislav Čepelák a zástupcem starosty Karel Ležák.

Karel Ležák, narozen 18. 6. 1928 v Horažďovicích. V roce 1963 absolvoval průmyslovou školu s maturitou. V letech 1994 – 2002 byl zástupcem starosty Slaného.


82

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Aleš Masopust

VZPOMÍNÁNÍ NA LISTOPADOVÉ DNY 1989 Listopadové dny 1989 pro mne začaly již 5. listopadu. Ne že bych tušil něco o připravovaných demonstracích, ani dnes nevěřím spekulacím, že události z večera 17. listopadu byly naplánované a v režii STB, KGB a kdoví koho ještě, prostě pro mne začaly narozením mého staršího syna. Dne 16. listopadu 1989 jsem si synka s manželkou přivezl domů z porodnice a v pátek odpoledne přijela švagrová, protože chlap přece nemůže vědět, co si počít s novorozencem a jeho matkou. A tak jsme večer 17. listopadu trávili ve čtyřech a povídali o všem možném, až jsme uviděli v televizi zprávu o tom, jak se povolená manifestace studentů k uctění památky Jana Opletala změnila v protikomunistickou manifestaci a naprosto se vymkla kontrole bezpečnostních složek. Následoval týden euforie, ale i obav, jak zareaguje vládnoucí moc. Všichni si v té době jistě uvědomovali, co se stalo v červnu 1989 v Pekingu na náměstí Tchien-an-men. I když zprávy, které nám dávala ČTK, byly v té době značně deformované cenzurou tisku i televize, každý musel tušit, že v Pekingu došlo k hroznému masakru a každý soudně uvažující člověk se musel obávat toho, kam až jsou naši komunisti ochotni zajít. Dodnes si myslím, že ochota jim tehdy nechyběla, pouze už neměli dost sil a necítili tak neochvějnou podporu z Moskvy, jako tomu bylo dříve. A právě Slaný mohlo sehrát v té době jednu z významných rolí v možném krvavém dramatu. Všichni věděli, že ve Slaném sídlí velitelství 1. tankové divize a že vojáci přeci poslouchají rozkazy. Bohudík v průběhu stávkového týdne, kdy začali stávkovat nejprve pražští studenti, filharmonici a herci, se ukázalo, že už ani armáda nebyla takovou oporou režimu, jak jsme si mysleli. Tak se kolo dějin dovalilo až ke generální stávce 27. listopadu. Tehdy jsem poprvé poznal Josefa Šandu. Byl první a myslím jediný, kdo se nebál veřejně předstoupit před shromážděné občany Slaného, kteří se sice sešli v hojné účasti, ale pouze postávali, debatovali mezi sebou a čekali, co se bude dít. Chyběl impuls, chyběl někdo, kdo by uchopil situaci do rukou, kdo by inspiroval osobním příkladem, kdo byl z našeho města, kdo byl jeden z nás. Jeho vystoupení na mne obrovsky zapůsobilo. Jeho čin jsem považoval za projev velké osobní statečnosti, protože jsme se samozřejmě všichni báli, báli jsme se především důsledků svých činů, protože o dvacet let dříve, starší z nás, naši otcové a dědové zažili mnohdy na vlastní kůži účtování s těmi, kdo


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

83

se v roce 1968 nebáli. Jeho příklad na mne zapůsobil tak, že jsem se k němu přidal a stal se tak jedním z asi dvaceti slánských občanů, kteří se s ohromnou podporou veřejnosti stali „tvářemi“ Občanského fóra ve Slaném. Prvním politickým aktem slánského OF bylo prohlášení o tom, že bylo založeno proto, aby zaniklo po řádných demokratických volbách, které musely zákonitě přijít. Samozřejmě slánské OF se připojovalo k výzvám studentů, pražského OF atd., ale takto explicitně vyjádřená dočasnost trvání naší „mise“ bylo něco, co jsme myslím jednomyslně podpořili. I tak ten půlrok do červnových voleb nebyl jednoduchý. Lidé si nás pletli s linkou důvěry v tom lepším případě, v tom krajním s inkvizicí. Potkávali nás ve městě a stěžovali si na to či ono, vyprávěli nám svoje životní příběhy a očekávali od nás pomoc, zjednání nápravy, satisfakci, pomstu… Bylo nesmírně obtížné vysvětlovat jim, že jejich osobní křivdy řešit za ně vážně nemůžeme a současně je udržet na vlně celospolečenské euforie. Velmi dobře jsme si uvědomovali, že máme malý vliv na to, co se připravuje v Praze, ale že máme tu povinnost dokončit to, co jsme začali a k čemu jsme se přihlásili. Nebudu zde podrobně uvádět, co kdo kde kdy řekl nebo udělal, ani si to nepamatuji, ale podělím se s vámi o jednu „historku z natáčení“, která je málo známá, protože měla pouze omezený počet aktérů a diváků. Pod tlakem událostí, především úspěšné generální stávky, slíbil premiér Adamec sestavení nové vlády a opuštění mocenského monopolu komunistické strany. K hlasování o zrušení ústavních článků č. 4, 6 a 16, legislativně zajišťující komunistům moc ve státě, mělo dojít 29. listopadu na zasedání Federálního shromáždění. Celý národ čekal, jestli se komunisté sami „zaříznou“. V úterý 28. listopadu odpoledne, den po prohlášení slánského OF o svém ustavení, se toto fórum sešlo a vyslalo dvoučlennou delegaci ve složení Josef Šanda a já na MěNV, aby si vyžádala spojení na poslance FS za slánský volební region, pana Šustra ze Zlonic, a tlumočila mu výzvu OF reprezentující většinový názor voličů jeho volebního obvodu, kteří si přejí, aby hlasoval ve Federálním shromáždění pro zrušení ústavního zakotvení vedoucí úlohy komunistické strany. Nejprve jsme před vchodem do MěNV před shromážděnými občany přečetli prohlášení o tom, co právě hodláme udělat, a poté za mohutného aplausu vešli do budovy. Budova MěNV se zdála být liduprázdná, přestože chvíli před tím byla okna do Velvarské ulice obsazena úřednicemi. Po chvíli pátrání jsme se setkali s místopředsedou MěNV Faltou, když jsme předtím úřednicím na sekretariátu vysvětlili, kdo jsme a o co nám jde. Nemůžu říci, že bychom byli přijati s nějakým nadšením, spíš naopak. Přes počáteční výmluvy (…soudruh Šustr tady ale není, my na něj nemáme telefon…) jsme po chvíli došli do fáze, …že to teda zkusí mu nějak zavolat. Ač jsem v to moc nedoufal, přesto byl soudruh Šustr doma a na telefonu. Josef Šanda ho oslovil jménem voličů jeho volebního obvodu


84

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

a slušně, ale důrazně ho vyzval, aby při zítřejším hlasování zvedl ruku pro zrušení článků 4, 6 a 16 tehdejší ústavy. Poslanec se vykrucoval, že ještě neví, jak bude hlasovat, že „až co výbor“, načež dostal ukázkovou lekci z principů fungování zastupitelské demokracie, koho že jako poslanec má zastupovat a čí zájmy prosazovat, že to jsou voliči jeho volebního obvodu a ne nějaký ÚV. Potom mu Josef Šanda ještě na závěr zopakoval, co po něm chceme, aby si to snad soudruh poslanec nevyložil nějak po svém. Pak jsme poděkovali za spolupráci místopředsedovi Faltovi i úřednicím a odešli středem. Jestli poslanec Šustr pochopil, jak funguje zastupitelská demokracie nebo dostal od výboru instrukce ve shodě s naší výzvou, nevím, ale jisté je, že ony články zajišťující komunistům vedoucí úlohu, byly na hlasování Federálního shromáždění 29. listopadu 1989 zrušeny.

Ing. Aleš Masopust, narozen v roce 1964 ve Slaném. Absolvoval Stavební fakultu ČVUT Praha. Od roku 2005 pracuje v MCE Slaný.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

85 Olga Míková

OHLÉDNUTÍ OLGY MÍKOVÉ I. Jako pamětník, či do určité míry i účastník převratných listopadových událostí roku 1989, jsem byla požádána o osobní vzpomínku a o zamyšlení nad otázkou, co tento dějinný zlom pro mne osobně, a snad i pro mnohé další, znamenal. Není to samozřejmě první podnět k úvaze na toto téma po dvaceti letech. Naopak, vzpomínky a myšlenky tohoto druhu mne provázejí neustále. Ovšem přenést je na papír, a především vybrat ty podstatné a logicky je uspořádat, není snadné. Mám právo mluvit či uvažovat pouze svým jménem, proto bude mé zamyšlení zcela osobní. Především musím říci, že listopad 1989 můj život silně ovlivnil, a to tím, že mi přinesl to, v co jsem již nedoufala: svobodu ve vlastní zemi. Vše ostatní pro mne bylo a je mnohem méně podstatné, či zcela nedůležité. Můj životní styl, přístup k životu zůstal stejný. Ten byl dán výchovou rodičů (chvála bohu) a v něm jsem nic neměnila, ani nechci měnit. Ovšem vědomí, že mohu otevřeně říci, co si myslím, bylo přímo omamné a současně určující pro mé další chování, doufám, až do mých posledních dnů. Stručně řečeno: listopad 1989 je pro mne koncem nesvobody, všepohlcující demagogie, ponižující lži, přetvářky, pošlapané lidské důstojnosti, zcela pokřivené interpretace historie, pokřivené ideologie vedoucí ke zcela zdeformovanému způsobu myšlení, lacinému vlastenčení a šovinismu a zároveň k neurčitému pseudointernacionalismu… znamená pro mne prostě konec neuvěřitelné deformace normálního lidského myšlení a projevu. Podstatná je pro mne možnost cestovat kamkoli. Zdůrazňuji slovo možnost, protože zahraničí navštěvuji spíše sporadicky. Je to ovšem také nedílná a přirozená součást lidské svobody. Pouhé vědomí, že mohu cestovat bez ponižujících procedur a žádostí o devizový příslib a výjezdní doložku, opatřených množstvím razítek všech možných, či spíše nemožných orgánů, mi vrací lidskou důstojnost. Ano, užívám si plných obchodů, možnosti výběru a důstojného nákupu spotřebního zboží. Je to ostatně jediná změna mého vnějšího životního standardu. Pro jeho podstatné zlepšení nemám ambice, a snad také proto ani finanční příjmy a možnosti. Můj životní styl se v podstatě nezměnil. Nebylo třeba. Bylo třeba jen svobody. V nesvobodné společnosti jsem nechtěla vychovávat své dítě. Přijala jsem a přijímám tuto svobodu jako dar, protože jsem se o ni osobně nijak nezasloužila. Ovšem i bez vlastních zásluh si jí vážím a cením nade vše a nechci se jí vzdát.


86

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

A nyní, při této „ódě“ na svobodu, přicházím k tomu nejtěžšímu. K zamyšlení nad otázkou, zda jsme schopni si tento nejcennější dar uchovat. Používám slovo dar záměrně, protože většina z nás svobodu dostala darem. Zápasili o ni jen jednotlivci (spor o to, zda byl jejich počet velký či malý, nepovažuji za podstatný, třebaže z mého hlediska byl podíl mlčící většiny, včetně mne, drtivě převažující). S činností disidentů se mlčící většina, včetně mne, ovšem mohla seznamovat jen sporadicky, převážně díky vysílání rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Nejsem si jista, jak velká část se s jejich postoji a jednáním ztotožňovala, ale myslím, že to byl její převažující díl, znovu včetně mne. Je známo, že všeho, co člověk těžko nabude, pro co se obětuje, si váží mnohem více než daru. To je jeden z důvodů mých obav. Samotný pojem svobody chápe každý po svém. Mám pocit, že velké množství lidí vztahuje svobodu jen na svou osobu, svůj vlastní prospěch, především hmotný. Svoboda pro mne znamená život bez přetvářky, právo na vlastní myšlení a názor, celkovou osobní nedotknutelnost, absolutní klid soukromí. Vše to s sebou automaticky nese respekt k mému okolí, důsledné dbaní toho, abych svým jednáním nenarušila stejná práva ostatních. Svoboda tedy vyžaduje: ohleduplnost i sebevědomí, toleranci i ukázněnost, slušnost, odvahu i sebekontrolu. Obsahuje i nesmiřitelnost, a to vůči lži a nespravedlnosti. Vyžaduje tedy od nás neustálé hledání pravdy a důsledné odhalování lži. Společnost, spočívající a smířená s křivdou a lží, rezignující na hledání pravdy, nemůže být nikdy svobodná. Jsme si toho vědomi? Nejsem si jista. Pokud ano, máme dostatek odvahy, bez níž jsou boj se lží a odkrývání polopravd nemyslitelné? Čtenář nechť si odpoví sám. U sebe ovšem konstatuji silnou skepsi. Je ještě jedna nezbytná podmínka existence svobodného společenství lidí – slušnost. Toto slovo se z našeho slovníku i myšlení téměř vytratilo. Pro mnohé je pouhým označením uhlazeného chování. Pro mne znamená především již zmíněné vlastnosti, podmiňující svobodného člověka. Jen slušný člověk je svobodný. Ke slušnosti je třeba vychovávat. A právě rezignaci na výchovu, v první řadě v rodinách, následně ve školství a ve společnosti vůbec, považují snad za největší nebezpečí ohrožení svobody a demokracie, a to v našem národním, stejně jako ve zcela globálním měřítku. Po celých posledních dvacet let jsem svobodná. Ovšem téměř den ze dne ve mně sílí pocit ohrožení této podstaty lidského bytí. Čím je vyvolán? Chováním a jednáním nejbližšího i vzdáleného okolí, politiků, a to opět ve vnitrostátním, evropském i světovém měřítku. Stav věcí lidských na této planetě podle mne zcela popírá marxistickou tezi o spirálovitém vývoji člověka / společnosti (v tomto případě musím podotknout – bohužel). Stále vidím jen kruh…


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

87 Olga Míková

OHLÉDNUTÍ OLGY MÍKOVÉ II. Narodila jsem se ve Slaném a až na léta studií a dobu, kdy jsem žila v Německu, je celý můj život se Slaným spojený. První dny, kdy se odehrávaly bouře v Praze, jsem díky kolegovi dr. Blažkovi, který zde učil a byl z Prahy, měla zprávy, že už se „láme chleba“. Stále jsem tomu ale nemohla uvěřit. Bylo 18., 19. a 20. listopadu 1989 a Slaný stále bylo politicky mrtvé město. Bylo vidět, že lidi čekají, co bude. Strach byl ve všech. Věděla jsem, že se celý komunistický režim všude okolo hroutí, ale tady to bylo zacementované. Petr Blažka mě přemluvil, ať se jedu podívat do Prahy. Říkala jsem si, jak je možné, že ve Slaném se nic neděje. Pátrala jsem, jestli se někdo ve Slaném přidává, jestli něco vzniká. Proto jsem se spontánně přidala k Občanskému fóru. Byly to dny euforie, byla jsem mnohem mladší, i když zase ne úplně nezkušená. V té době jsem už měla šestiletou dceru. Fakt je ten, že se nám podařilo zažít revoluci ve smyslu změny režimu. Vše se obrátilo vzhůru nohama, což se každému nepodaří, a pro toho, kdo ten předchozí režim prožíval velice negativně, je to doba štěstí. Ale nebyla jsem tak naivní, abych si neuvědomila, že ideál neexistuje a že růžové to nikdy nebude. Ale na druhou stranu můžu říct, že takové konce jako zažívám dneska v tomhle státě, jsem si nepředstavovala, i když všechno má svou logiku. Dalo se leccos dohlédnout. Už v počátcích vstupu do OF jsem si všimla, že se často „pipláme“ v malichernostech. Proti některým lidem, kteří se k OF chtěli přidat, se vyskytly různé výhrady. Jsme malé město, vyčítáme druhým leccos, aniž bychom si uvědomili, že jsme v tomhle státě museli žít všichni, a kdo nemigroval nebo nebyl takový hrdina, aby vydržel nátlak proti sobě, pokud se chtěl svobodně vyjádřit, tak takových lidí bylo opravdu málo. Kolaborovat jsme museli v podstatě všichni. Už tím, že jsme mlčeli, jsme kolaborovali. Tak jako kolaborovali za druhé světové války všichni mlčící Němci, kteří nemuseli detailně vědět, co se děje v koncentračních táborech, to člověk ani vědět nemůže v době, kdy se to děje, ale mohli vědět, že odjíždějí transporty do koncentračních táborů, že jsou tam lidé deportováni v dobytčích vozech, že jsou zatýkáni jenom za svůj názor, to se vědělo za nacizmu, to se vědělo za komunizmu, to se vědělo vždycky. Už jenom tím, že člověk mlčí, a já jsem taky mlčela a byla jsem v jednom šiku s ostatními, tak nemám právo odsuzovat ostatní. A hlavně co je mi proti mysli, že najednou v tom bujarém antikomunizmu nebyli dost dobří „osmašedesátníci“ proto, že byli tehdy ve straně.


88

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Samozřejmě vím, co se dělo v padesátých letech, i když jsem je nezažila, ale pro mě je člověk člověkem, pokud se tak chová. Může se mýlit, může dělat chyby, já jsem si také opravovala názor na různé věci po celý život. Pokládám to za normální vývoj člověka. Pokud se člověk přímo nepodílel, neudával, nevyslýchal vězně a za vůbec nejhorší morální selhání bych považovala donašečství, necítila bych se oprávněna kritizovat někoho jenom za to, že byl ve straně. Bylo by to proti mému normálnímu myšlení. Moji rodiče byli oba ve straně. Otec od roku 1948 maminka od 1967. Otec možná ze začátku z nějakých idealistických pohnutek. Maminka, dá se říci, že ze zištných. V té době hrozilo přeřazování úředníků do fabrik, tomu se chtěla vyhnout a chtěla, abych se dostala na školu. Většina lidí mě potvrdí, že tomu tak tenkrát bylo. Své rodiče jsem znala a nikdy jsem nepochybovala o jejich morálních kvalitách. Sama jsem měla dítě, které se narodilo v tomto režimu, přesto bych do strany nikdy nevstoupila, protože jsem měla bytostný odpor ke všem zvěrstvům.

PhDr. Olga Míková (dříve Marčićová), narozená 22. 6. 1962 ve Slaném. Povoláním učitelka. Studium na Univerzitě J. E. Purkyně v Brně (1985) a Pedagogické fakultě UK Praha (1997). Od roku 1994 učí na Gymnáziu V. Beneše Třebízského ve Slaném.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

89 Václav Mikulecký

VZPOMÍNKY NA UDÁLOSTI ROKU 1989 V ČSSR I NA UDÁLOSTI, KTERÉ POTOM NÁSLEDOVALY Sepsáno 15. a 16. listopadu 2008 a doplněno v září 2009. Už to bude 19 let1, co byly zahájeny změny, které nám v Československu umožnily žít svobodným životem. Dnes již Československo – společný stát Čechů a Slováků – není. Od té doby došlo k mnoha proměnám, které považujeme za samozřejmé, pokud nám prospívají, za chybné a zbytečné, pokud na nás mají negativní dopad. Měl jsem to štěstí, a Pán Bůh to snad tak zařídil, že jsem mohl při těchto změnách být a na okrese Kladno je uskutečňovat. Jistě jsem si někdy počínal asi zbaběle nebo z neznalosti ne dost obratně, ale v té době radikálního obratu, po čtyřicetileté komunistické diktatuře, bez politických zkušeností a hlavně bez náležitého odborného politického vzdělání, vržen do proudu dění, jsem často nedokázal domyslet, kam a v čí prospěch věci směřují. Vraťme se tedy zpět, jak to všechno začalo a kdy vlastně začal tlak občanské nespokojenosti stoupat až k jejímu výbuchu 17. listopadu 1989. Tehdy jsem pracoval ve funkci hlavního agronoma JZD Vítězný únor Vraný na Slánsku. Již od jara r. 1989 bylo znát, že komunisté v ČSSR, nikdo jiný vlastně nevládl, budou postaveni před složité problémy. Po tzv. Palachově týdnu začala známá a vlivná seskupení, např. Česká filharmonie v čele s jejím dirigentem Václavem Neumanem, známé populární osobnost a samozřejmě Charta 77 protestovat proti útisku a nesvobodě. Následovaly události v Maďarsku, Polsku a hromadný úprk občanů NDR nejprve přes Maďarsko a potom přes pražské západoněmecké vyslanectví do NSR. Kdo se potřeboval lépe zorientovat, zintenzívnil poslech rozhlasových stanic Svobodná Evropa a Hlas Ameriky – i přes jejich rušení. Pro mnoho mladých lidí byla tehdejší situace z dnešního hlediska, v době zpráv CNN a internetu, jistě nepochopitelná. Jak bylo možné, že jsme se tak obtížně dostávali k informacím, co se ve světě děje? Zkrátka, tak to bylo, to byla ona železná opona. Železná opona byla špatně prostupná nejen pro občany, ale i pro zprávy a informace. Tak plynul rok 1989 a nastal podzim. Často jsme seděli v kanceláři s částí mých spolupracovníků, rozumějte agronomů-nestraníků z Vraného, jmenovitě Josefa Linharta, Františka Zralého a skladníka pana Mareše a debatovali


90

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

jsme. Nešlo nám na rozum, že se bouří Polsko, NDR a Maďarsko a naši vládnoucí soudruzi dělají jakoby nic. I ze Sovětského svazu přicházely zprávy o perestrojce, ale u nás se stále nic nedělo. Bohorovný klid vládnoucí strany nás zneklidňoval, čišela z něj jakási jistota, že mají vše pod kontrolou. Podzimní zemědělské práce se schylovaly ke konci a blížila se polovina listopadu. Já slavím svoje narozeniny vždy po 16. listopadu, společně s mým bratrem Tomášem, u nás v Plchově, a tak se stalo, že v pátek večer 17. listopadu 1989 přijel Tomáš s manželkou a jedním naším společným kamarádem do Plchova a oznamoval mi: „Něco se v Praze děje, asi bude zle. Nemohli jsme přes zaparkované obrněné transportéry a VB kordony a zátarasy k vám do Plchova projet. Mám strach, že na nás komunisti zase vyrukují.“2 Tyto věty řekl, a já jsem je dobře chápal. Měli jsme oba zkušenost z roku 1968 a Tomáš ještě nepříjemnější zkušenost z Majálesu 1967. Tehdejší události a následná normalizace zasáhla mnoho lidí kolem nás. Dnes říkám, že 17. listopad 1989 byly moje nejkrásnější narozeniny. Ráno 18. listopadu jsem se vzbudil s pocitem, že komunisté, utlačovatelé svobody, jsou poraženi. Tehdejší skutečnost ovšem byla jiná a komunisté v ČSSR zdaleka nebyli poraženi a zbaveni moci. Zprávy oficiálního rozhlasu a televize byly zcela odlišné od zpráv Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky, protože popisovaly události v Praze zcela nepravdivě a tendenčně, ve snaze zmást všechny, kteří nebyli v centru dění, tj. na demonstracích v Praze. Jak jsem tedy prožíval já a moji blízcí sobotu 18. a neděli 19. listopadu? Bujaré oslavy mých narozenin tento rok nepokračovaly. Byli jsme přitisknuti k rozhlasovému přijímači a lovili zahraniční zprávy. Děsili jsme se z popisu brutálního zásahu moci na Národní třídě. Strachovali jsme se o zatčené. Živili a posilovali jsme se nadějí, že útlak snad opravdu skončí. V pondělí 20. listopadu ráno jsem přijel do práce. Přímo pod mojí kanceláří hlavního agronoma se soustřeďovala ve své klubovně jednotka Lidových milicí, připravena jet Praze na pomoc.3 Všichni kolem mě nadávali, co že si to ti Pražáci vymýšlejí. Ať nás nechají pracovat a že by měli dostat co proto. Mnozí kolem mě nadávali. Samozřejmě to nebyli všichni. Ti, co nadávali, byli slyšet. Ti, kteří se radovali, že snad nastávají svobodnější časy, byli zticha, báli se. Já jsem nebyl výjimkou a byl jsem zticha také. Snad jsem jenom sem tam utrousil, že je to jinak, než nám rozhlas, televize a noviny předkládají. Ale takovéhle poznámky jsem trousil i v minulosti a bylo to o mně známo. Zkrátka, nijak výjimečně statečně jsem se v prvních dnech po 17. listopadu nechoval, jenom jsem se v duchu radoval. Říkal jsem si: „Snad konečně nastane svobodná doba. Snad konečně skončí ta neuvěřitelná arogance vládnoucí KSČ“. Arogance KSČ spočívala, na první pohled, v jednoduchém triku. KSČ veškerou kritiku potírala tím, že kritika označila za nepřítele tzv. poctivě pracují-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

91

cích. Každý odlišný názor označila za nevědecký. To snad by se ještě nechalo snést. Hrůza byla v tom, že všechny občany, kteří měli názor na svět odlišný od vědeckého – marxistického, držela za ostnatým drátem oplocených hranic a označila je za nepřítele lidu a ten lid na ně pustila! To, že byl puštěn lid na člověka s odlišným názorem od tzv. vědeckého, neznamená, že ten člověk byl snad přímo lynčován. Stal se ovšem rázem člověkem druhé kategorie. Nehledě na to, že byl obtěžován tím, aby se takzvaně zapojil, byl pod stálým psychickým tlakem na svoji osobu a svoje děti. Tomuto psychickému, lépe ideologickému tlaku se říkalo přerod člověka. Ubránit se mu, a hlavně ubránit před ním svoje děti, bylo velmi těžké. V pondělí večer, po návratu z práce, jsme vše s mojí ženou znovu probírali. Manželka Eva mi pověděla o shromáždění před divadlem v Kladně,4 o strachu, který tam mnozí prožívali, ale i o radosti, která tam mezi shromážděnými vládla. A tak jsme se rozhodli, že pro odstranění diktatury proletariátu, ale správně rozumějte diktatury KSČ, musíme něco udělat. Měli jsme obavu, že naše děti by nám v případě prohry oprávněně později vyčítaly, že jsme se svým dílem nepřičinili, a tak vlastně umožnili KSČ nás dále utlačovat v poznávání, myšlení, cestování, zkrátka ve svobodném rozhodnutí, co chci dělat a jak chci svůj život zaměřit. V úterý jsem vyrazil, společně s mojí ženou, do Prahy 5 na Václavské náměstí. Byla to cesta do neznáma, protože jsme měli informace pouze ze setkání před kladenským divadlem a z poslechu zahraničního rozhlasu. Měli jsme tedy trochu obavy, jak cesta skončí. V Praze vládla jiná atmosféra. Lidé v metru byli na sebe nějací hodnější, ohleduplnější a milejší a tento pocit stále sílil, jak jsme se přibližovali z Dejvic k Václavskému náměstí. Tam vládla nálada těžko popsatelná, nádherná, prostě úžasná. Lidé byli veselí, k sobě vzájemně ohleduplní a laskaví, poslouchali jednotlivé projevy z balkonu Melantrichu, nadšeně tleskali a provolávali hesla. Jedno z těch méně známých mi utkvělo v paměti. Před redakcí novin Práce se skandovalo: „Práce, přestaň lhát!“ Při cestě zpátky jsme oba cítili, jak jsme svoji naději, že jsme v naší vlasti konečně vykročili ke svobodě, posílili. Ve čtvrtek jsme se ženou znovu vyrazili do Prahy. Na Václavském náměstí již bylo mnohem více lidí než v úterý. Přibývalo zkrátka těch, kteří překonali strach. Znovu jsme zažívali tu neopakovatelnou atmosféru tehdejších revolučních shromáždění. Po návratu domů nás musel náš syn Jan přesněji informovat o tom, co se dělo v horní části Václaváku, protože já a moje žena jsme se pro nával lidí pod balkon Melantrichu tentokrát nedostali a neměli jsme takový přehled o dění přímo na místě, jako měl on. Jenda totiž poslouchal přímý přenos z Václavského náměstí z rozhlasové stanice Svobodná Evropa.


92

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Blížila se sobota 25. listopadu. Již od 17. listopadu se stále silně ochlazovalo. Na odpolední velkou demonstraci svolanou na Letenskou pláň se chystalo mnoho lidí. Se ženou jsme se rozhodli vzít s sebou našeho tehdy třináctiletého syna Jendu. Vzali jsme ho s sebou se slovy: „I kdybychom to náhodou prohráli a komunisté nás zase převálcovali, ten krásný pocit svobody, na demonstraci mezi lidmi, musíš zažít“. Jenda dobře chápal, o co se jedná, protože jsme se doma vždycky snažili dětem vysvětlovat, jak se věci opravdu mají a zároveň jsme je nemátli větou mnoha jiných rodičů, že venku se to ale nesmí říkat. O nás a našich dětech se zkrátka vědělo, co jsme zač, jak při jedné příležitosti řekla mojí ženě soudružka ředitelka základní školy v Kvílících. Silnice ze Slaného byla plná aut s poznávacími značkami Kladna, Loun, Chomutova a Sokolova. Lidé se v autech vzájemně zdravili6. Zaparkovali jsme v Dejvicích a z kulatého náměstí jsme šli pěšky. Na první pohled bylo znát, kdo je nezkušený demonstrant, který vyrazil na demonstraci poprvé. Byl totiž málo oblečen. To my jsme byli připraveni dobře. Oblečeni v oteplovacích soupravách, zatím bez nasazených čepic a rukavic, jsme směřovali s proudem lidí na Letenskou pláň. Tam jsme prožili jedno z našich nezapomenutelných odpolední. Vyslechli jsme projevy řečníků na tribuně, z které ještě nedávno mávali soudruzi při prvomájovém průvodu. Tyto projevy ovšem nebyly slavnostní, ale pracovně popisovaly, jak se daří či nedaří vyjednávat s vládnoucí mocí. Byli jsme svědky neobyčejné ohleduplnosti, vstřícnosti a vzájemné sounáležitosti tam přítomných lidí. Katolický kněz Václav Malý, tehdy ovšem bez státního souhlasu k výkonu duchovenské služby, který na tribuně vše řídil, svými vstupy neobyčejně všechny shromážděné občany posiloval. Ale při jeho výzvě ke společné modlitbě Otče náš mě ovšem zamrazilo v zádech. Najednou jsem pocítil, jak hluboko je v některých lidech zakořeněna komunisty propagovaná nevědeckost náboženství. Zkrátka, cítil jsem, že mnozí nevědí, nechtějí a odmítají se modlit. Nedělní demonstrace, opět na Letenské pláni, probíhala v podobném duchu. Byli jsme informováni o tom, že komunisté konečně začali oficiálně brát na vědomí Václava Havla s jeho vyjednávacím týmem. Pochopili, že bez této osobnosti nebude Občanské fórum jednat s nimi o ničem zásadním. S obavami jsem se – tak jako v sobotu – díval na okraje Letenské pláně, jestli se přeci jenom neobjeví tanky a obrněné transportéry s vojáky a příslušníky VB, kteří by blížící se pád komunistů odvrátili. Naštěstí se nic takového nestalo, i když v této době ještě komunisté měli sílu a moc agresivně zasáhnout a k počtu obětí, které mají na svědomí, přičíst v závěrečné agonii další lidské životy. Nastal další pracovní týden. Tehdy za mnou přišel ing. Bláha, mechanizátor JZD s tím, že bychom měli v JZD Vraný založit Občanské fórum. Tím vlastně


SBORNÍK PŘ��SPĚVKŮ

93

začala moje aktivní činnost v OF na Kladensku a události nabraly spád. Generální stávka byla vyhlášena na pondělí 27. listopadu. OF JZD Vraný zorganizovalo autobusový zájezd do Prahy na podporu OF a generální stávky7. Shromáždění se konalo opět na Václavském náměstí. Tam bylo tehdy definitivně rozhodnuto, že OF má podporu i v pražských továrnách. Na demonstraci se totiž objevili lidé z vysočanských továren a informovali nás o tom, jak špatně u nich (23. 11. )dopadl soudruh Štěpán, tehdejší městský tajemník KSČ. Přesto se nám, při našem návratu do Vraného, dostalo důrazného pokárání od tehdejší tajemnice Místního národního výboru Vraný8: „Jak jsme si mohli dovolit jet na demonstraci podnikovým autobusem?“ Následovala doba vyjednávání. Občanské fórum, v čele s Václavem Havlem, jednalo s předsedou vlády soudruhem Adamcem a ten přenášel výsledky těchto jednání do předsednictva Ústředního výboru KSČ, jak se tehdy patřilo. To byla samozřejmá věc, že vše tehdy řídilo a rozhodovalo předsednictvo KSČ a Ústřední výbor KSČ. Poslední, velmi nebezpečnou událostí těchto dnů, byl celostátní sjezd družstevních rolníků.9 Na něm vystoupil soudruh plukovník generálního štábu Zbytek – ze dvou stran zajišťován vojáky se samopaly – a ujistil družstevníky, že tanková divize ze Slaného je připravena vyrazit na Prahu. Zástupci družstevních rolníků radostně provolávali Hurá!! a Ať žije KSČ!!, což ostatně ukázala Československá televize. Z jeho vystoupení a z reakce družstevníků šel opravdu strach. Věcí historiků je, aby období vyjednávání a sestavování první vlády po 17. listopadu zhodnotili. Já, na základě svých pozdějších zkušeností z Okresního národního výboru v Kladně, si myslím, že pro sestavení nové vlády bylo využito tehdejšího maxima. Nezapomeňme, že všichni vyjednavači v řadách OF byli bez jakýchkoli politických zkušeností, kromě členů Obrody. Obroda bylo seskupení reformních komunistů z roku 1968. Tito lidé krátkou dobu vládli v roce 1968 a měli tedy trochu zkušeností. Svoji reformní vládu a krátké působení na národních výborech poté zaplatili komunistickou perzekucí v době normalizace. Doba vyjednávání znamenala pro okresy a kraje, že musí zkusit odvolat svoje nejvíce zprofanované poslance ve Federálním shromáždění a České národní radě a navrhnout za ně nástupce.10 Zde nastala doba aktivní práce místních a okresních OF. Nechtějte na mně, abych jmenoval jejich složení, způsob práce a aktivitu jednotlivých členů. Ani si již nepamatuji konkrétní jména odvolávaných, ale vše se nechá vyhledat v archivech, neboť tehdy se tato výměna děla formou kooptace a volební zápisy jistě existují. Mohu dosvědčit jediné. Tehdy se v záležitosti kooptací velmi angažoval ve Slaném Josef Šanda a na Kladně


94

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

ing. Spousta. Oba byli později neoprávněně diskreditováni bez jakéhokoli slova uznání za práci, kterou v počátku revoluce vykonali. To je ta naše česká bolest. První linie je zničena a po zásluze potrestána a přichází si pro vyznamenání druhý sled, který takticky vyčkal, jak se situace vyvine. Stejná vyjednávání probíhala i na úrovni okresu, kde bylo potřeba změnit složení plenárního zasedání okresního národního výboru, tj. okresních poslanců, dále rady okresního národního výboru a jeho předsedy, tajemníka a místopředsedů. Zasedal jsem tehdy v okresním OF za slánskou oblast11a nemohu říci, že bych ve vyjednávání změn na Okresním národním výboru v Kladně byl nějak výjimečně aktivní. Vypadalo to tenkrát tak, že zasedl tzv. kulatý stůl, ve kterém byli zástupci OF, a ti vyjednávali se zástupci okresního národního výboru. Okresní výbor KSČ se tehdy stáhl do jakési ilegality a OF s ním oficiálně nejednalo. Po několika kolech vyjednávání, kdy jsme byli našimi vyjednavači vždy na zasedání okresního OF informováni, kdo je na jakou funkci do okresního národního výboru navržen, došlo k této situaci. Hlavní vyjednavač a předseda okresního OF Kladno, pozdější první předseda Městského národního výboru Kladno Karel Rys, mně zavolal telefonem, že je již bezradný. Vždy je vše domluveno, obsazeny jsou funkce předsedy, tajemníka a místopředsedů okresního národního výboru a potom navržený kandidát na předsedu vždy odstoupí se slovy, že si na to netroufá.12 Má tedy ke mně prosbu, zda bych nemohl ostudu zarazit a zodpovědně se rozhodnout, zda si na funkci předsedy okresního národního výboru troufám. Potom by mě OF navrhlo, ale nesmím v žádném případě couvnout. Následovalo zasedání kladenského OF. Tam jsem byl představen jako kandidát na předsedu okresního národního výboru s tím, že jsme prodiskutovali obsazení dalších funkcí. Vyjednavači OF následně zasedli, tentokrát naposledy u kulatého stolu, kde bylo dojednáno konkrétní složení rady okresního národního výboru, místopředsedů, tajemníka a předsedy okresního národního výboru. Tento tým se mi podařilo až do plenárního zasedání Okresního národního výboru Kladno udržet pohromadě. Nikdo již neprohlásil, že si na funkci netroufá, a když přeci jenom kolísal, přesvědčili jsme ho, že odstoupit již nelze a je nutno vytrvat. Dne 12. února 1990 zasedalo v Kokosu (Kokos je zkratka pro ironické komunistický kostel), což tehdy byla sídelní budova okresního výboru KSČ, plenární zasedání Okresního národního výboru Kladno, které nejdříve kooptovalo nové členy pléna ONV a potom zvolilo radu a všechny funkcionáře. Pikantní je, že jediným zkušeným úředníkem byl z nově zvolených funkcionářů ing. Luboš Vrtilka, který zastával funkci tajemníka. Tento člověk mně při prvních krocích


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

95

v úřadě velmi pomohl. Po dehonestující akci, kterou jsme oba později prošli, odstoupil na vlastní žádost ze své funkce. Až do podzimu 1990 ONV Kladno spadal pod Středočeský kraj a byli jsme podřízeni Středočeskému krajskému národnímu výboru. Situace tedy vypadala tak, že předsedové středočeských ONV měli porady u svého nadřízeného, předsedy Středočeského KNV, soudruha Šikoly, zkušeného politika a úředníka. Rovněž ministr vnitra vlády České republiky byl členem KSČ. Orientovat se v této situaci, kdy na některých ONV také dosluhovali původní, komunističtí předsedové, nebylo jednoduché. Zrovna tak byly metodicky vedeni vedoucími odborů KNV moji spolupracovníci, vedoucí odborů ONV. V této době tedy nezbývalo, než udržet na ONV zkušené úředníky, kteří měli odborné znalosti a nebyli příliš zasaženi komunistickými manýrami. To se větším dílem podařilo a státní správa na našem okrese byla zajištěna, úřad fungoval. Tento stav se ovšem nelíbil těm, kteří chtěli využít chaosu ke svému nezákonnému obohacení, vyřízení si osobních účtů a podobně. Nátlak těchto lidí na vedení ONV a přímo na mě byl velmi silný, brutální, nechutný a nelítostný. Přicházel podzim roku 1990 a první změny ve správním uspořádání českých a moravských krajů. Byly rušeny krajské národní výbory a okresní národní výbory přeměněny na okresní úřady. To vše muselo být hotovo k 1. 1. 1991. Zasedalo opět OF a mělo rozhodnout, kdo bude stát v čele okresního úřadu a bude české vládě navržen na funkci přednosty Okresního úřadu Kladno. Moje situace nebyla jednoduchá. Mnoha lidem jsem v jejich požadavcích nevyhověl, a ani nemohl vyhovět, protože neměli požadované příslušné doklady a pouze se oháněli sloganem, jak za komunismu trpěli. Později se ve většině případů ukázalo, že čím agresivnější, nechutnější a sprostší tito lidé to byli, tím měli z doby komunismu větší máslo na hlavě. Tehdy jim ovšem nic nebránilo v tom, aby jako členové OF, za které se prohlásili, na sněmech OF, které rozhodovaly o kandidátech na přednostu okresního úřadu, proti mně aktivně vystupovali a prohlašovali, že na úřadě ONV bráním staré struktury. Rozložení sil tedy nevypadalo pro moje zvolení příliš příznivě, nicméně se mi podařilo na sněmu OF slánské části i na sněmu OF kladenské části uhájit svoje postavení a OF mě navrhlo na přednostu Okresního úřadu Kladno. Zákulisní jednání ale pokračovala dál, protože jmenovací dekret od vlády ČR a jejího předsedy Petra Pitharta stále nepřicházel. V tomto nechutném období pomluv na jednotlivých ministerstvech vlády ČR a já nevím kde všude jinde , sehráli významnou úlohu starostky a starostové kladenského okresu,13 kteří se v čele se starostou Slaného Pravoslavem Vébrem za mě – velkou většinou – postavili a zaručili. Nakonec jsem získal pouze pověření k řízení Okresního úřadu Kladno a až na jaře roku 1991 se toto pověření změnilo na jmenovací


96

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Zleva Ing. Václav Mikulecký, Karel Rys a dr. Petr Pithart na dobové fotografii dekret. Ten jsme všichni jmenovaní přednostové, mnozí totiž byli ve stejné situaci jako já, obdrželi v tehdejším sídle Ministerstva vnitra ČR z rukou ministra vnitra. Tehdy jím byl dnešní známý advokát JUDr. Sokol. Jistě si vzpomínáte, že svoji politickou kariéru založil na tom, že se zasadí o zrušení KSČ. Jak to tak vypadá, svůj slib nesplnil. Moje působení v čele Okresního úřadu Kladno skončilo zrušením okresních úřadů k 31. 12. 2002. Prožil jsem tam 13 let. Chvíle radosti z dařící se práce byly střídány stresem, kdy tlak některých poslanců a vedoucích úředníků Městského úřadu Kladno na moje odvolání byl enormní. Vždy se mi ale podařilo vysvětlit, že snaha o moje odvolání je pouze zakrývána mými údajnými nedostatky a chybami v řízení okresního úřadu. Skutečným důvodem motivace mých oponentů vždy bylo dosadit do čela okresního úřadu osobu poslouchající a vykonávající rozkazy tzv. vládnoucí okresní politické elity. Já si naopak zakládal na svojí loajalitě ke vládě. To v první řadě znamenalo plnit úkoly zadávané vládou a ministerstvem vnitra – bezchybně a v určeném termínu, ať měla vláda jakékoli politické složení. Tzv. politická okresní elita ale měla často úplně jiné požadavky. Zvýhodnit určitou skupinu lidí nebo i jednoho člověka. Zvýhodnit a protlačit nějaký projekt, který neměl potřebné správní náležitosti. Obsadit svými lidmi okresní privatizační komisi atd. Je


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

97

pravda, že jsem si mnohdy způsoboval problémy i sám, když jsem vystupoval proti některým nesmyslným nebo špatně připraveným projektům. Když jsem nechtěl podpořit třeba některá profesní seskupení nebo občanská seskupení v jejich požadavcích, protože byly z mého pohledu nesprávné a ke státnímu rozpočtu, slušně řečeno, nešetrné. Zhodnocení mého působení na Okresním úřadu Kladno je ale již jiná kapitola. Já jsem byl požádán, abych napsal svoje vzpomínky na rok 1989. Myslím si, že vedle listopadu a prosince roku 1989 je důležité pokusit se i o popsání toho, jak byla reformována státní správa v roce 1990. O to jsem se tedy pokusil a prosím, abyste tuto zprávu posuzovali pohledem shovívavým. Nemám k dispozici žádný deník, nic jsem si tehdy nezapisoval a na to, abych pracoval s poznámkami ze stolních kalendářů, které v archivu mám, a práci tak více objektivizoval, je málo času. Poznámky k článku uveřejněnému ve Slánském obzoru č. 16 (2008) 1

Před dvacátým výročím Sametové revoluce jsem byl vyzván představiteli Slaného, abych

rozvedl některé pasáže v článku, který jsem před rokem napsal pro Slánský obzor, ročenku 2008. Pokusím se tedy přiblížit dobu, kdy na mnoho událostí již zapomíná generace těch, kteří diktaturu KSČ zažili a pro mladší generace je mnoho tehdejších skutečností tak absurdních, že je pochopit ani nemohou. Dnes často vyslovovaný názor, i panem presidentem, že komunismus se složil sám, pro ekonomické potíže, bez přispění disentu a lidí aktivně se účastnících sametové revoluce, nemohu přijmout. Jak to, že se tedy nezhroutil komunismus i na Kubě a v dalších komunistických diktaturách v Asii? Zvláště Kuba byla na bloku evropských komunistických států skoro úplně ekonomicky závislá! Domnívám se, že právě Ti, kteří se zbavili strachu, a v roce 1989 jich geometricky přibývalo ve všech evropských komunistických státech, velmi k pádu komunismu přispěli. Samozřejmě, že obrovský vliv na naše osvobození z diktatury KSČ měla i perestrojka v SSSR. Naši vládnoucí soudruzi tehdy pochopili, že pomoc ze strany SSSR nemohou již očekávat. Vraťme se tedy vzpomínkami do doby, která nám přinesla svobodu. Začátek roku 1989 na venkově zdaleka nenaznačoval, že na podzim dojde k převratným událostem. Dezinformace televize, rozhlasu a novin interpretovaly Palachův týden (demonstrace na Václavském náměstí trvaly v lednu 1989 celý týden přes jejich brutální potlačování) jako shromáždění několika záškodnických živlů, které chtějí poctivě pracující uvrhnout do náruče kapitalistů a imperialistů. Lépe informováni byli ti, kterým se podařilo sehnat rozhlasový přijímač vyráběný v tehdejším SSSR, v dnešním Pobaltí. Tyto přijímače měly velký rozsah velmi krátkých vln a byly zvány „pomsta pobaltských republik“. Nechal se na nich relativně dobře naladit Hlas Ameriky i Svobodná Evropa. Samozřejmě, že je sháněl (tehdy se nenakupovalo, ale shánělo, a tyto přijímače byly obzvláště nedostatkovým


98

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

zbožím) jenom ten, kdo si chtěl objektivní informace opatřit. Dalším zdrojem informací byl paradoxně časopis Tribuna, víceméně časopis pro členy KSČ. Tam si soudruzi říkali pravdu o perestrojce v SSSR a rovněž se psalo o tom, jak a kde je potřeba odhalovat rezervy u nás, v ČSSR (rozumějte odstranit hospodářský a řídící nepořádek, abych nemusel použít správnější slovo svinčík nebo b…). Popisovaly se tam různé „přehmaty“, nad kterými zůstával rozum stát. Ilegálním zdrojem informací byl potom samizdat, např. Lidové noviny, z exilu tajně zasílané Tigridovo Svědectví a občasné, na psacím stroji rozmnožované, zprávy a statě zakázaných spisovatelů a filosofů. 2

Listopad je měsícem, kdy byl 15. listopadu roku 1939 pohřben nacisty zastřelený Jan Ople-

tal. Jeho pohřeb se stal mohutnou protinacistickou demonstrací, která zavdala důvod k uzavření českých vysokých škol a k perzekuci českých vysokoškoláků. 17. listopad byl později vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva, právě na památku tehdy zatčených a popravených vysokoškoláků. Na podzim roku 1989 studenti vysokých škol žádali o povolení průvodu, kterým by památku Jana Opletala uctili. Průvod byl střídavě povolován a zakazován, ale na konec byl povolen. (Vložil se do toho i studentský SSM, a to jistě pomohlo, aby bylo shromáždění na Albertově povoleno. ) Nicméně soudruzi tušili, že je třeba průvod hlídat, protože nespokojenost s komunistickým režimem mezi vysokoškoláky již byla zřejmá, a tak byli kolem Albertova připraveni příslušníci VB s patřičným arzenálem. Proto můj bratr, který jel z Nuslí, nemohl tímto úsekem Prahy projet, byl uzavřený. 3

Se členy Lidových milicí jsem měl problémy. V našem JZD tam byli většinou lidé, kteří si

chtěli pohovět, ulít se z práce a ještě za to dostat zaplacenou mzdu v nejvyšší tehdy možné náhradě. Členové LM jezdili pravidelně na střelby, kde si zastříleli na střelnici a dobře se najedli a napili. Tato cvičení se často konala v době špičkových prací, které jsem musel zajistit já, a lidé chyběli. To jsem samozřejmě negativně komentoval a byl za to představiteli KSČ kárán. (V každém socialistickém podniku, tedy i JZD, byla stranická organizace KSČ, která kontrolovala vedení podniku a jeho vedoucí pracovníky. ) Kosa na kámen narazila po 17. listopadu, když členové LM byli povoláni (objížděli a sváželi je ti pravověrní), aby se připravili na „pomoc“ Praze. Ozbrojeni čekali potom v pohotovosti ve svých klubovnách, kdy budou muset vyrazit. Se samopalem a kulometem se střílí, a tentokrát to mělo být do vlastních lidí! Přesně podle doktríny komunistů, zničit třídní nepřátele. Vím pouze o jediném člověku, který se odmítl mobilizace LM zúčastnit. Tehdy si asi uvědomil, co je to za šílenou organizaci. Vždyť ozbrojení pracující měli střílet do neozbrojených, vlastních lidí, kteří vyjadřovali pouze svůj názor. 4

O shromážděních před kladenským divadlem toho vím velmi málo. Informace mi předá-

vala moje manželka, která na Kladně pracovala v rostlinolékařské správě, ale Kladeňáky


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

99

neznala. Při své práci se totiž pohybovala většinou na polích. Vím jen to, že v čele organizátorů kladenských shromáždění před divadlem stáli členové Obrody, Karel Rys a Vladimír Kolmistr. Na další si nevzpomínám. Obroda bylo seskupení lidí, ve kterém byli organizováni ti, kteří se angažovali v roce 1968 a v následné normalizaci byli tvrdě postiženi. Byli to tedy často bývalí představitelé místních a městských národních výborů, tedy zkušení funkcionáři, jejichž znalosti v začátku reorganizace nových zastupitelských orgánů na přelomu let 1989 a 1990 velmi přispěly k tomu, že dnes nezakázaná KSČM, nemá dostatečné právní argumenty, aby změny napadla. 5

Demonstrace na Václavském náměstí probíhaly od pondělí 20. listopadu 1989 každý den

a počet zúčastněných lidí neustále vzrůstal. Objektivní informace z těchto shromáždění ale podávaly pouze Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Právě pro tuto informační blokádu byly zároveň v tomto týdnu organizovány první výjezdy studentů a herců, alespoň do větších měst, aby se podařilo získat pro sametovou revoluci více lidí. Kdy byla prolomena informační blokáda v Československém rozhlase a televizi si přesně nevzpomínám. Pamatuji pouze, že poprvé prolomilo informační bariéru o událostech v Praze Svobodné slovo, tehdejší deník Československé strany socialistické. Potom vysílala Česká televize slavnostní mši ke svatořečení (25. listopadu 1989) blahoslavené Anežky ze svatovítské katedrály. Z toho vyplývá, že rozhlas a televize uskutečnily první živé reportáže z Václavského náměstí někdy koncem týdne, který začal první demonstrací na Václavském náměstí v pondělí 20. listopadu 1989. 6

Náš výjezd do Prahy na Letenskou Pláň vypadal asi takto. Teple jsme se oblékli, připravili

rukavice a čepice, nastartovali Škodu 120 a vyjeli z Plchova. Dcery, deseti a jedenáctiletou, jsme nechali v teple domova. Jakmile jsme vyjeli na silnici Louny-Praha, hned bylo vidět, jak velké množství lidí do Prahy směřuje. Auta byla ověnčená trikolórami, vlály z nich vlajky a čněly transparenty. Silnice byla lemována nafoukaným sněhem, který tehdy napadl. Zaparkovali jsme v Dejvicích, někde u stavební fakulty ČVUT, a dále pokračovali pěšky. 7

Vzpomínám–li na cestu JZD Vraný na demonstraci do Prahy, myslím, že to bylo 27. lis-

topadu, kdy byla vyhlášena generální stávka, musím komentovat několik úsměvných příběhů. Naše JZD se tehdy jmenovalo JZD Vítězný únor Vraný. Nikdo z tehdejších mých spoluzakladatelů OF si neuvědomil, že prezentovat se transparentem: „JZD Vítězný únor Vraný zdraví a podporuje Prahu“, není zrovna nejvhodnější. Všiml jsem si toho v posledním okamžiku a ještě před odjezdem jsme transparent přemalovali. 8

Pokárání od soudružky tajemnice přišlo asi v zastoupení za předsedu JZD. Jak se domní-

vám, předseda JZD OF a revoluci tiše podporoval, tak to napravila tajemnice MNV, tehdy pro tuto funkci uvolněná z JZD.


100 9

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Celostátní sjezd družstevních rolníků byla akce naplánovaná dávno před listopadem.

Konal se v Paláci kultury v Praze na Pankráci, na začátku prosince. Bez ohledu na jeho pracovní program byl využit jako jedna z posledních šancí záchrany komunistického režimu. Jinak si nedovedu vysvětlit přesnou televizní režii se záběry na plukovníka Zbytka a nadšené skandování družstevních rolníků. Později mi řekl náš předseda JZD, že to skandování bylo nadšené pouze v lokální části shromáždění, na které se ovšem televizní záběry soustředily. Já jsem byl v této době na meetingu OF v kulturním domě ve Vraném a pro televizního diváka musel být přenos ze sjezdu tak sugestivní zážitek, že mě moje žena při návratu domů (diskuze na meetingu se protáhla a já se vrátil velmi pozdě) vítala se slzami v očích, neboť se domnívala, že jsem již jistě zatčen. Televizní přenos totiž navozoval situaci, že je revoluce poražena! 10

O prvních dnech působení OF ve Slaném nemám informace. S Josefem Šandou jsem se

setkal na jakési slánské demonstraci a začali jsme spolu ihned, přímo tam, jednat a dále spolupracovat, protože mě znal z volejbalu. Právě on vykonal obrovský kus práce při kooptacích zprofanovaných zastupitelů Slánska. Zrovna tak, najednou, jsme se rozešli, když mi později oznámil, že mu později se objevivší členové OF oznámili, že pro jeho členství v KSČ není žádoucí, aby pokračoval. Pepík mi sdělil, že to balí a nenechal se přemluvit. Ing. Spousta udělal pro Kladno v prvních porevolučních dnech obrovskou práci mezi horníky. Později byl vyšachován z kandidatury do České národní rady právě Vladimírem Kolmistrem. Odstoupil beze slova protestu. Tehdy asi začaly první mocenské boje, ale to jsme my, politické naivky, nevěděli. 11

Strukturu OF na našem okrese nemohu objektivně popsat. Snad by mohla pomoci pí

notářka Lišková, která se v Kladně při zasedáních koordinační rady OF (Koordinační rada OF byla skupina lidí, kteří se pravidelně scházeli v Kladně a za řízení předsedy Karla Ryse vlastně organizovali celou revoluci. ) velmi angažovala a myslím, že dělala i zápisy. Rovněž by mohl pomoci i bývalý ředitel školského úřadu, ing. Roček. Zajímavé by jistě byly i postřehy ing. Klase, později poslance ODS v Parlamentu ČR, který by mohl podat informace ze strany organizátorů OF v Poldovce. Tato skupina proti mně později velmi aktivně vystupovala a postavila druhého kandidáta na přednostu okresního úřadu, ing. Štece. 12

Ing. Vrtilka se rovněž zúčastňoval jednání v koordinační radě OF Kladno. Pro svoje mládí

byl zatím, jako řadový úředník ONV, pouze v SSM. Společně se mnou a Karlem Rysem připravil poslední návrh složení rady ONV a místopředsedů ONV včetně předsedy výboru lidové kontroly. Tento návrh byl u kulatého stolu s tehdejším vedením ONV projednán a posléze plenárním zasedáním ONV byli navržení kandidáti zvoleni. Vše lze samozřejmě najít v archivu ONV, ale to je práce pro badatele. Snad by byl ochoten pomoci Mgr. Oliverius, dnes úředník na finančním úřadě v Kladně. Jak jsou tyto archiválie přístupné, ovšem nevím.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

101

Ing. Vrtilka byl zvolen tajemníkem ONV a stal se mým nejbližším spolupracovníkem. Samozřejmě, z doby předrevoluční, velmi dobře v mnoha případech věděl, kdo je kdo. To bylo pro mnoho pozdějších revolucionářů nebezpečné a tak se snažili odstranit ho z mojí blízkosti. Nakonec se jim to podařilo, ing. Vrtilka sám odstoupil 13

Ve volebním boji, vlastně to byl jmenovací boj, protože přednosta okresního úřadu již

nebyl volen plénem ONV, které zaniklo, ale jmenován vládou, se mnozí starostové a starostky silně angažovali v můj prospěch. Mně se s tím ale nechlubili. Byli to úžasní moji spolupracovníci na tehdejším neoraném poli státní a veřejné správy. Na zasedání starostů měst a větších obcí, která se konala pravidelně po mém nástupu do čela ONV Kladno, mě na podzim r. 1990 většina těchto starostek a starostů přemluvila, abych funkci neskládal a dále bojoval. Tehdy jsem byl skoro u konce svých sil. Z této doby mám v ruce jediný dokument, a to dopis tehdejšího slánského starosty Pravoslava Vébra tehdejšímu předsedovi vlády Václavu Klausovi. V něm popisuje situaci na okrese a hodnotí moji práci. Jeho zveřejnění je ale samozřejmě v rukou pana Vébra

Zkratky VB – Veřejná bezpečnost, tehdejší název policie ONV – okresní národní výbor KNV – krajský národní výbor Melantrich – budova redakce tehdejších novin Svobodné slovo Práce – deník , který snad nejdéle vydržel neinformovat čtenáře o skutečné situaci v Praze. Kulaté náměstí – tehdy se oficiálně jmenovalo náměstí Říjnové revoluce, dnes má název Vítězné náměstí. OF – Občanské fórum. Seskupení občanů, kteří po 17. listopadu 1989 usilovali o změnu komunistického režimu. ČSSR – Československá socialistická republika, název našeho státu v době komunistické diktatury.

Ing. Václav Mikulecký, narozen v Praze-Braníku. Po absolvování vysoké školy 16 let agronomem, 13 let v čele ONV a Okresního úřadu Kladno, chvíli nezaměstnaný a nyní pět let ředitel obilního sila fy Brassica odbytové družstvo.


102

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Vladimír Němec

ROK 1989 NA GYMNÁZIU VE SLANÉM V průběhu školního roku 2008/2009 se dva studenti gymnázia rozhodli zpracovat vzpomínky pamětníků událostí 17. listopadu 1989 a napsat na základě získaných informací práci pro soutěž Středoškolská odborná činnost, obor historie. V práci použili zápis ze školní kroniky gymnázia, který zapsala kronikářka školy Mgr. Judlová. Celkem položili dvacet otázek několika učitelům z tohoto období a na 15 otázek odpovědělo také několik bývalých studentů gymnázia. Mezi oslovenými učiteli jsem byl i já. V tuto dobu jsem byl ředitelem gymnázia. Souběžně bylo pracovníky muzea osloveno i několik občanů ze Slaného s cílem získat vzpomínky pro vydání brožury o tomto období. Mezi takto vyzvanými jsem byl opět já, pravděpodobně proto, že jsem v rámci pracovních úkolů vykonával funkci předsedy Městského výboru Národní fronty (Mě VNF) se všemi důsledky a povinnostmi z toho plynoucími (jako člen MěV KSČ jsem měl na starosti součinnost politických stran a zájmových společenských organizací). Moje vzpomínky na tyto události – a nejen na ně – jsou pochopitelně subjektivní. Byl jsem tehdy na poměrně exponované společenské pozici nejen ve škole, ale také ve městě. Za stejně subjektivní považuji i vzpomínky všech účastníků i použité záznamy. Jsem rád, že mohu své názory, dojmy a pocity sdělit. Konec osmdesátých let, a to především léta 1988 a 1989, byl charakterizován zásadními změnami politiky dvou velmocí. SSSR pod vedení Michaila Gorbačova sledoval nepříliš úspěšnou politiku přestavby a vnitřní demokratizace a Spojené státy pod vedením prezidenta Reagana nakonec úspěšnou politiku uzbrojení států Varšavské smlouvy, což bylo mimo jiné umožněno zaváděním nových informačních technologií. Snahou někdejších satelitů SSSR – zejména Polska a Maďarska – bylo zmenšení závislosti na SSSR. V té době dochází ale také ke krvavému potlačení protestů občanů v Číně, což v té době ostře kontrastovalo s Gorbačovovou politikou celkového uvolňování napětí. Charakteristickou se stala teorie konvergence, přibližování – dříve velmi prosazovanou německým sociálnědemokratickým politikem W. Brandtem. Politika konfrontace byla opuštěna. I občané ČSSR čekali změny, které přijdou nebo které někdo přinese. A mezitím se dva Poláci (Lech Walesa a papež Jan Pavel II. – občanským jmé-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

103

nem Karol Wojtyla) stali světově populárními muži. Polští občané také zvolili prvního poválečného nekomunistického předsedu vlády v zemích východního bloku. Na podzim 1989 stovky občanů z NDR zanechaly trabanty a wartburgy na parkovištích v Praze a přelézaly plot velvyslanectví SRN na Malé Straně. Tito občané čekali na možnost emigrace do SRN. Maďaři přestřihávali hraniční zátarasy s Rakouskem. Avšak u nás stále rozháněla policie demonstrace, například k výročí smrti Jana Palacha, k výročí událostí 21. srpna 1968 i 28. října 1918. Již v roce 1988 naše škola navázala po dlouhém úsilí partnerské vztahy s gymnáziem v Pegnitz (Bavorsko) a po setkání ředitelů, učitelů a studentů obou měst odjeli studenti s profesorkami Marušákovou a Judlovou a soudruhem Menclem (OV KSČ) na prázdninovou exkurzi do Západního Německa. Nikdo neemigroval. O určitém uvolňování poměrů svědčila i skutečnost, že účast jednoho našeho studenta na svatořečení Anežky České ve Vatikánu těsně před událostmi 17. listopadu byla do třídní knihy zapsána jako rodinné důvody. Studenti kladli do té doby nepokládané a nepokladatelné otázky. My na ně neuměli, nechtěli, nemohli nebo se i báli odpovídat. Vzpomínám si, že v září 1989 si žáci vyžádali na odpoledne ve svém volném čase besedu s nějakým historikem z tehdejší Vysoké školy politické. Když jsem tomu profesionálovi a profesorovi v ředitelně ukázal anonymní otázky připravené od shromážděných žáků, ten se omluvil a odjel do Prahy. S žáky jsme zůstali sami – asi pět profesorů. Otázky studentů byly politicky velmi ostré : Kdo pozval pět armád v roce 1968, kdo jsou Dubček, Smrkovský, Kriegel, proč se upálil Jan Palach, kdy skončí dočasný pobyt sovětských vojsk v ČSSR, jaká mají Jakeš, Štrougal a Bilak konta ve Švýcarsku, proč je rušeno vysílání rádia Svobodná Evropa, proč se nehovoří a neučí o západním odboji za 2. světové války, proč musíme být ve Varšavské smlouvě a nejsme raději neutrální jako Švýcarsko a Rakousko, proč musíme mít rádi Sovětský svaz a musíme povinně maturovat z ruštiny, kdo je Havel, co je to 2000 slov ? V pátek 17. 11. jsem se zúčastnil porady ředitelů všech středních škol Středočeského kraje v Praze. Na poradě nám oficiálně nic nebylo sděleno, ovšem v kuolárech kolovaly informace o tom, že se čekají zásadní změny v ÚV KSČ, neboť Jakeš se znemožnil svým projevem na Červeném Hrádku, a proto bude „odejit“ a nahrazen někým novým. Objevovala se různá jména – například Mohorita, Hegenbard, Adamec a Lorenz. O událostech na Národní třídě přinesly sdělovací prostředky informaci až večer. Byla to obvyklá oficiální klišé – o nezodpovědných jedincích narušujících klid a o úspěšném a přiměřeném zásahu pořádkových jednotek. Během víkendu se objevily z jiných zdrojů ale informace jiné. A světové agentury převzaly zprávu Petra Uhla o zabití studenta MFF UK Praha Šmída. Později byla zpráva dementována.


104

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

V pondělí 20. 11. chtěli žáci vědět víc, chtěli diskutovat, protestovat, ptát se a uctít oběti zásahu policie. Tvořili skupiny, chtěli shromáždění. Chtěli to, co do té doby nemohli. Besedovalo se ve třídách, o přestávkách na chodbách. Jednal jsem s představiteli výboru SSM. V úterý 21. 11. se měl konat tradiční běh 17. listopadu. Tuto masovou tělovýchovnou akci jsem založil na škole po nástupu do zaměstnání v roce 1964. Z OV KSČ mi ten den telefonovali, že pokud akci uskutečním, ponesu plnou odpovědnost při možných problémech. Po návratu z běhu – ten byl skutečně formální – mě v ředitelně čekala skupina vysokoškoláků s tím, že chce diskutovat s žáky ve třídách a uspořádat mítink. Dohodli jsme se na další den dopoledne ve třídách a odpoledne pak v učebně fyziky. Tohoto setkání se měli zúčastnit i další zájemci z řad slánské veřejnosti. V závěru rozhovoru mi telefonoval velitel SNB Mudra, zda je vše po běhu v pořádku. Studenti pochopili, s kým mluvím, a urychleně odešli. Ve středu 22. 11. se od rána besedovalo ve třídách. Byli tam pražští vysokoškoláci i někteří občané ze Slaného. Studenti popisovali situaci v Praze, hovořili o stávce umělců a vysokoškoláků, o jednání politiků, o tzv. kulatých stolech. Občané ze Slaného říkali své názory a životní příběhy. Mezitím jsem dostal několik anonymních telefonátů od rodičů nebo tzv. rodičů, kteří si údajně nepřáli , aby jejich děti byly ve škole zatahovány do politiky a ovlivňovány „reakčními“ názory vysokoškoláků. Asi po třetí vyučovací hodině – o hlavní přestávce – se naši studenti, učitelé a vysokoškoláci shromáždili na chodbě a schodišti a znovu se diskutovalo. V nejlepším přišli soudruzi Novák a Klasová, kteří od schodů volali, že mi jdou pomoci. Já jsem přitom žádnou jejich pomoc nepotřeboval. Jejich razantní vystoupení vyústilo v ukončení mítinku a rozchodu žáků do tříd. Rozešli jsme se s tím, že zájemci mohou přijít odpoledne. V učebně fyziky se sešli studenti, asi deset vysokoškoláků a několik občanů – pracovníků ČKD, OPP a ČSAD. Nepamatuji se, kolik bylo našich učitelů. Besedu natáčeli na magnetofon naši dva studenti. Panovala bouřlivá atmosféra. Během debaty vystoupil jeden muž, který se představil se jako dělník, člen KSČ a Lidových milicí, a snažil se přesvědčit besedující a ospravedlnit zásah policie na Národní třídě. Argumentoval také mimo jiné heslem „studujete za naše peníze“. Zvrat v debatě ale učinila jedna paní, dělnice z OPP, která velmi emotivně protiargumentovala tím, že policisté brutálně zbili mladé, starší i staré účastníky pokojné demonstrace. A argument podložila tím, že v prodejně Supraphonu na Londě manželé Eklovi zveřejnili videozáznam masakru v Praze a ona věří tomu, co tam viděla na vlastní oči a ne tomu, co popisuje ten soudruh.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

105

Ve čtvrtek 23. 11. se částečně učilo. Představitelé Socialistického svazu mládeže (SSM) ve škole jednali se mnou, s členem ZO KSČ Peškou a dalšími učiteli i studenty. Rozhlasem byli studenti vyzváni k účasti na odpoledním mítinku před školou. Mám pocit, že se neuskutečnil a byl přeložen na pátek odpoledne. Já jsem se zúčastnil akce svolané KSČ do Grandu. Tento mítink se nesl v konzervativním duchu – je z něho pořízený videozáznam. Za MěV NF a za sebe jsem řekl svůj názor na politickou situaci v ČSSR a pojmenoval to, co se událo na Národní třídě. K nelibosti mnohých účastníků. Teprve večer informace z jednání poslanců termín „masakr“ potvrdily. Tehdy jsem svolal členy MěV NF a seznámil je se situací, se svými názory a postoji. V pátek 24. 11. dopoledne panovala na gymnáziu opět zvláštní směs běžné výuky i politických debat. Občané Slaného mohli jít do tříd mezi žáky. Studenti byli informováni o odpoledním mítinku před školou. Na mítink přijeli mimo vysokoškoláků také herci Hrzánová a Ornest. Poučili občany o možnostech interpelací na poslance, o právech občanů, o špatném životním prostředí, o situaci ve zdravotnictví, o nutnosti změnit ústavu, odstranit vedoucí úlohu KSČ a zajistit opravdovou politickou pluralitu. Oponující předseda MěV KSČ Novák neúspěšně protiargumentoval. O víkendu se v rodinách hodně přemýšlelo, diskutovalo a hádalo. A po demonstracích na Letné v Praze (25. a 26. 11) byla vyhlášena na pondělí 27. 11. 1989 generální stávka na podporu vznikajícího Občanského fóra. Tehdy se začala v médiích i ve veřejnosti objevovat nová jména: Havel, Diensbier, Malý, Adamec, Kocáb a další. V pondělí 27. 11., po domluvě s představiteli studentů (maturant Holub a zástupci SSM) se uskutečnil průvod městem. Z našich studentů se ho zúčastnilo asi 70 procent z celkového počtu studujících. Nikdo nebyl k účasti nucen a přemlouván. V čele průvodu šli profesoři Hofman a Hořejší, studenti čtvrtých ročníků nesli československou státní vlajku, která se stala jedním ze symbolů listopadových přeměn. Šlo se od školy k Brodu, na náměstí se průvod otočil a pokračoval k ČKD, kolem tehdejší restaurace Sportka k bývalému „Okresáku“. Z kanceláří ČKD i OPP nebyli studenti chváleni, spíš opět znělo okřídlené „studujete za naše peníze“. Na lešení improvizovaně a velmi emotivně vystoupili s projevy pan Šanda z ČSAD, profesor Hořejší z gymnázia a učitel Faustus ze zemědělského učiliště. Vyzvali k opakování mítinků, k demonstracím a manifestacím, ke vstupu do vznikajícího Občanského fóra, k uplatňování práv občanů. Znovu požadovali změnu ústavy a odstranění vedoucí úlohy KSČ. V průběhu týdne probíhalo ve městě mnoho mítinků a setkání občanů. Rádio a televize poskytovaly necenzurované zprávy z dění v politice.


106

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Ve čtvrtek 30. 11. se na všechny školy dostavili příslušníci policejních jednotek. Chtěli vysvětlovat dění na Národní třídě. Využívali smířlivého postoje v projevu pátera Malého na Letné a hovořili o odpuštění. Měl jsem pocit, že v nich převládá pocit zneužití, studu a že nevědí, co bude dál. Patrně nevěděli, jak s tímto cejchem budou žít. Po víkendu byl vysílán školním rozhlasem projev nového generálního tajemníka ÚV KSČ Urbánka. Ukázala se ovšem neschopnost ÚV KSČ reagovat na zcela novou situaci a KSČ začala vyklízet politické pozice. Stále intenzivněji se mezi občany dostávaly zprávy o jednáních na úrovni vlády, o kulatých stolech, o politických změnách. Po první změně vlády si situace vynutila další opravdovou obměnu. Jména Čalfa a Adamec, Havel a Kocáb, Dubček a Diensbier byla slyšet stále častěji. A cenzura již nic necenzurovala, rušičky rozhlas nerušily, kopírky naplno kopírovaly. Také si vzpomínám na večerní mítinky v divadle a v restauraci Sportka. Tam byly formulovány tužby, představy a názory na to, co bude v této zemi dál. Nositelem myšlenek se stali představitelé Občanského fóra. Na školu přišli besedovat se žáky také představitelé církví ve Slaném. V pátek 8. 12. studenti zorganizovali besedu o roku 1968, o Pražském jaru o tehdejším obrodném procesu. Chtěli vědět více informací o Dubčekovi, Palachovi, Hutkovi, Krylovi… Chtěli vědět o tom, proč byli žáci nedoporučováni ke studiu SŠ a VŠ kvůli politickým postojům rodičů. A později nový ministr školství Adam nazval internacionální pomoc pěti armád Varšavské smlouvy okupací. Učitelům se vrátily osobní materiály obsahující nedůstojné otázky a odpovědi. Žákům se přestaly psát komplexní hodnocení pro VŠ. Přestala se povinně učit ruština. A ze soudruhů a soudružek jsme byli páni a paní nebo dámy. A já osobně o něco později ukončil činnost MěV NF, stejně tak své členství v KSČ a odešel jsem z komunální politiky. Těšil jsem se na to, že budu učit algebru a geometrii a znovu naplno sportovat ve veteránských kategoriích. A ty dva týdny, kdy jsem měl velký, opravdu velký strach o svěřené studenty, o spolupracovníky, o občany, o rodinu, ale i o sebe, se staly minulostí.

RNDr. Vladimír Němec, narozen 25. 2. 1942 v Přerově. Vystudoval Univerzitu Palackého v Olomouci. Od roku 1964 učí na Gymnáziu V. Beneše Třebízského ve Slaném, v letech 1981 až 1991 zastával funkci ředitele.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

107 Vladimír Nosek

REVOLUČNÍ DNY ROKU 1989 V revolučních dnech v závěru roku 1989 jsem se nemohl chovat jinak, než tomu bylo v srpnových dnech roku 1968. Tehdy jsem byl iniciátorem uskupení Koordinačního výboru jako protiváhy přítomnosti vojsk Varšavského paktu ve Slaném. Po nuceném odchodu z ČKD Slaný, než jsem v březnu 1973 zakotvil u Metrostavu Praha coby jeřábník, jsem prošel několika stavebními podniky, např. Průmstavem v Praze-Čakovicích jako dělník s krumpáčem a lopatou. Pražských demonstrací jsem se zúčastňoval, ačkoli přiznávám, že jsem nestál v prvních řadách. V té době už mi bylo kolem šedesáti roků a nechtěl jsem být odvezen někam za Prahu. Jinak jsem se ale pravidelně zúčastňoval vzpomínkových akcí u hrobu prezidenta Masaryka v Lánech. Vybízel jsem k tomu některé mé staré přátele, ale žádný z nich nechtěl jet se mnou. Na „Slovance“ pod lánským hřbitovem se muselo nechat auto, do okna automobilu obsazeného estébáky jsem podal občanský průkaz a teprve pak jsem mohl vejít na hřbitov. Chodily nás průvody. U hrobu se za tújemi schovávali rakovničtí fotografové, asi STB, a fotili nás. V čase listopadových událostí jsem již byl krátce v důchodu, takže jsem měl ideální podmínky pro okamžité jednání. V sobotu 25. listopadu jsem se zúčastnil ohlášené demonstrace na letenské pláni, ale do prvních řad jsem se nedostal. Na „prvomájové“ tribuně stáli představitelé OF, KSČ a za vládu tam byl předseda Adamec. Myslím, že hlavní projevy tehdy měli Václav Havel, Ladislav Adamec a Alexander Dubček. Na demonstraci jsem přišel i druhý den, pamatuji si, jak jsem stál v posledních řadách na kopečku zmrzlého sněhu, abych dobře viděl. Nevzpomínám si ale, že by se mnou na ni jel autobusem někdo ze Slaného. Strávil jsem totiž více než patnáct roků po ubytovnách Metrostavu, takže jsem spoluobčany o 15–20 let mladší příliš neznal. Jako jeřábník jsem u Metrostavu pracoval na tři směny, takže jsem při odpolední a noční směně mohl poslouchat Hlas Ameriky, sledovat události v Rusku, Polsku a Německu. Hned na pondělí 20. listopadu 1989 bylo ohlášeno na dvanáctou hodinu zvonění zvonů. Přiběhl jsem dolů před faru, byl jsem tam jako první, farář už tam čekal, další lidé se přidali. Bylo nás šest, z toho jedna žena. Střídali


108

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

jsme se, zvonili na všechny tři zvony. Provaz od Gotharda byl silný jako moje zápěstí. V následujícím bouřlivém týdnu se po republice rozeběhli studenti oznamující lidem podrobnosti o dění v Praze. Například navštívili ČKD, na vrátnici je však vyháněli, že se do všeho pletou. Někdy uprostřed týdne se před slánským gymnáziem konalo shromáždění. Na pondělí 27. listopadu byla na dvanáctou hodinu vyhlášena hodinová výstražná generální stávka. Současně se stávkou nechyběla výzva k vyzvánění zvonů. Na dvanáctou hodinu byl na náměstí přistaven valník, z kterého k přítomným občanům promluvil pan Josef Šanda. Posléze byli občané vyzváni, aby se shromáždili před bývalým okresním domem, kde se k nim bude mluvit z balkonu. Já jsem nestihl to shromáždění na náměstí, neboť jsem opět spěchal zvonit do kostela. Po zvonění jsme spěchali k okresnímu domu, ale tam se již shromáždění rozcházelo. Chtěli jsme založit místní OF, ale byli jsme vykázáni uklízečkou s tím, že nemíní po nás uklízet. Bývalý okresní dům v té době totiž sloužil jako internát pro učně zemědělské školy. Za této situace jsem nemohl připustit, aby snaha založit OF ve Slaném přišla nazmar, a tak jsem pozval zklamané k sobě domů, do obýváku. Se mnou nás bylo 18, já osobně jsem znal jen Václava Houšku a Václava Dvořáka, který se mnou bydlel v domě. Josef Šanda byl revizor ČSAD, jednou mi kontroloval jízdenku na cestě z práce. První akce slánského OF se konala jako setkání s občany města, a to v bývalé restauraci „Sportka“. Sál byl plný, někteří seděli, jiní stáli. Za řídícím stolem seděl pan Šanda, pan Dvořák a já. Promluvil i pan Voda, který byl nějak příbuzensky spřízněný s bývalým prezidentem Svobodou. Pamatuji se, jak jsem pronesl větu pod jednou Jiránkovou kresbou z Mladé fronty: „Čeká nás mnoho mravenčí práce, ale jestli na ní bude dost mravenců.“ V zápětí po založení OF byla v úterý 28. listopadu zahájena peněžní sbírka na pomoc pražským studentům, kteří stávkovali v posluchárnách vysokých škol. Peníze se vybíraly v hostinci U Zeleného stromu, a to po dva dny, ale pak jsme si museli hledat jiné místo, nemohli jsme dál omezovat provoz hospody. Všechno jsem obstarával sám, byl jsem jediný penzista, takže jsem měl na to čas. Zkoušel jsem zamluvit halu v Poště, ale prý to nešlo. Nakonec nás přijal sekretariát České strany socialistické v Třebízského ulici. Později nám paní Alena Hrachová, v té době vedoucí odboru pro vnitřní věci, uvolnila pro naši počáteční činnost místnost bývalého občanského výboru č. 1 – nyní je tam pohřební služba. V této místnosti jsem se ve službě


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

109

střídal s Jindrou Břízou. Spolu jsme také navštívili shromáždění lékařů, sester a ostatních zaměstnanců nemocnice, kde jsme vzpomněli doktory Vladimíra Horáka a Jana Maška, a seznámili je se slánským OF. Nikdo se k tomuto oznámení nevyjádřil, řešili totiž svůj problém – vyjádření důvěry v nastávající situaci vůči vedoucím lékařům na jednotlivých odděleních. Z nemocnice ani polikliniky se k nám nakonec nikdo nepřihlásil. Za to se k nám přidali z dolu Slaný na Hájích, vedeni ing. Lubošem Leopoldem, dále zástupci dvaceti sedmi členné skupiny z 3. ZŠ a Mě DDM, RNDr. Rubík – který nijak nebyl do té doby znám, ani se nijak neprojevoval, také ing. Hampl, současný člen zastupitelstva; dr. Olga Marčicová, manželé Farští… Je třeba si uvědomit, že vedle OF dále existovala Národní fronta, docházelo k jednáním s nimi u tzv. kulatého stolu. Naší největší akcí bylo shromáždění účastníků dialogu občanů města pořádaného Občanským fórem v divadle ve Slaném 5. prosince za přítomnosti asi 850 občanů. Já jsem vybíral dobrovolné vstupné, takže jsem stihl až závěr z „maštálky“ slánského divadla. Společně s Jindrou Břízou jsme ještě před koncem roku 1989 založili ČSSD, přihlásilo se k nám asi 40 členů. Přidal se k nám i Pravoslav Vébr společně se svým kamarádem J. Stehlíkem. Později se pak OF odstěhovalo do přidělené místnosti na náměstí TGM, kde je dnes papírnictví a hračkářství.

Ing. Vladimír Nosek, narozen 25. 12. 1924 ve Slaném. Vystudoval Vysokou strojní fakultu, do roku 1968 byl zaměstnán v ČKD Slaný v různých vedoucích funkcích. V roce 1968 byl členem Koordinačního výboru, který ve Slaném vznikl jako protiváha přítomnosti okupačních vojsk. V době normalizace byl propuštěn ze zaměstnání a zastával různá manuální zaměstnání. V roce 1989 se aktivně zúčastnil založení OF ve Slaném. V současné době je členem Sociálně demokratické strany ve městě.


110

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Tomáš Richtr

VZPOMÍNKY TOMÁŠE RICHTRA Je to neuvěřitelné, ale je to skutečně již 20 let, které uplynou od listopadu 1989. Byl jsem proto velmi překvapen, když jsem byl pracovnicemi Vlastivědného muzea ve Slaném požádán, zda bych nezavzpomínal na své zážitky z této doby a zejména pak na období změn v našem městě po listopadu 1989, neboť jsem byl svědkem i přímým účastníkem tehdejších událostí. Po tak dlouhé době si člověk již nevybavuje tyto událostmi se všemi podrobnostmi, ale v paměti mu zůstane to nejvýraznější, na co nejde zapomenout. Pro mne to byl zejména moment, když jsem vyšel v neděli 19. listopadu 1989 večer z metra ze stanice Staroměstská a Kaprovou ulicí šel průvod tisíců lidí, kteří zvonili klíčemi. Tento zástup křičel dnes již pověstná hesla „Svobodu“, „Demisi“ a další. Přešli jsme na Václavské náměstí, které bylo plné lidí a které tehdy ještě nebylo ozvučené, a nikdo, asi kromě StB, tam nic viditelně neorganizoval. Najednou se roznesla zpráva, že bezpečnost chce obsadit filozofickou fakultu, a tak se celé náměstí vydalo tímto směrem, takže během chvíle bylo náměstí skoro prázdné, ale za krátkou dobu se opět zaplnilo. Moje vnímání bylo trochu omezeno tím, že jsem skoro neviděl, protože jsem měl zánět spojivek, když jsem se při svařování chytře podíval do svářečky, ale i přes černé brýle to byl nezapomenutelný zážitek. V té době jsem pracoval jako úředník na Dole Slaný, který se měl stát novou chloubou Slaného a okolí. Dnes z této chlouby zbyl jen podivný areál na Hájích a myslím 28 miliónů korun, které naše město zaplatilo za kanalizační sběrač, aby několik našich japonských přátel a jejich zaměstnanců v průmyslové zóně mohlo používat toaletu. Protože důl byl hodně nomenklaturní podnik, bylo trochu složité tam vyvíjet jakoukoliv nekomunistickou činnost. Přesto jsme tam také založili Občanské fórum, k němuž se překvapivě přihlásil i tehdejší ředitel dolu Ing. Klepiš… S většinou zaměstnanců jsme absolvovali shromáždění ve Slaném, včetně generální stávky. Jako zástupce OF z Dolu Slaný jsem docházel do bývalého agitačního střediska vedle pohřební služby na Hlaváčkově náměstí, kde mělo Občanské fórum ve Slaném svoji kancelář. Tam jsem se prvně setkal se současným starostou i dalšími lidmi, kteří doposud (někteří bohužel) ovlivňují politický a ekonomický život ve Slaném. Vzpomínám si, jak tam dojížděli lidé z OF z Prahy a nabízeli nám, zda nechceme nastoupit na funkce na ministerstvech


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

111

a dalších ústředních orgánech v Praze, protože v té době tam probíhala masová výměna úředníků. Nevím ale o nikom ze Slaného, že by na takové místo nastoupil. Já – místo na ministerstvo – jsem nastoupil jako tajemník na Městský národní výbor ve Slaném, kam jsem byl zvolen o jeden hlas na plenárním zasedání MěNV v Grandu. V té době tuto funkci vykonávala Ing. Spěváková, která byla asi v celku oblíbená, a proto neměli původní zastupitelé příliš chuti ke změně. Převážily ale zřejmě hlasy nových zastupitelů, kteří byli na základě dohod se starým vedením města kooptováni za nové zastupitele. Zároveň se mnou byl zvolen novým předsedou městského národního výboru pan Vébr. Místopředsedou se stal dosavadní předseda MěNV Ing. Rokos. Pro mne byl výkon této funkce naprosto novou životní zkušeností, protože jsem měl ze dne na den pod sebou několik desítek pracovníků tehdejšího národního výboru. Dovedl jsem si představit jejich „radost“ z nového pětadvacetiletého vedoucího, ale nepamatuji se, že bych měl s pracovníky, tedy zejména se ženami, které tvořily většinu zaměstnanců, viditelné konflikty. Mými největšími zážitky v této funkci byly ale akce, které se konaly před volbami na jaře 1990. V prvé řadě to bylo shromáždění obyvatel v divadle ve Slaném, kde měl jako hlavní host vystoupit hudebník Michael Kocáb. Ten se ale na cestě někde zdržel, a aby se zachránila situace, protože jsme jiný program neměli připravený, tak mě profesor Leopold vystrčil za oponu, abych lidem něco řekl o volbách. Tak jsem tam asi půl hodiny vyprávěl o volebním systému a odpovídal na otázky lidí. Tak zaplněné divadlo tady nebylo ani na Karla Gotta a myslím, že už ani nikdy nebude. Sice jsem před tím v divadle sám několikrát vystupoval jako hudebník, ale tohle byla naprosto jiná situace a dodnes nechápu, že jsem tu půlhodinu přežil. Podobná situace byla i při předvolebním shromáždění OF na náměstí ve Slaném, kde byl hlavní „hvězdou“ Miloš Zeman. Ten měl ale také velké zpoždění, a tak jsem byl opět vystrčen na balkon radnice, abych udělal obyvatelstvu školení o volbách. Balkón a svoji kancelář nám jistě velice rád zapůjčil tehdejší náčelník místní Veřejné bezpečnosti. Náměstí bylo opět zcela zaplněno lidmi. Já jsem tolik lidí předtím viděl snad pouze na spartakiádě. Miloš Zeman naštěstí v poslední chvíli přijel a shromáždění bylo opět zachráněno (pozn. editora: jednalo se o vystoupení, které v rámci OF poprvé moderoval I. Rubík). Bohužel většina lidí za uplynulých 20 let již zapomněla na ideály, které po listopadu měli. Jejich zájem o veřejně dění je minimální a jejich názor, že stejně nemohou nic zásadně ovlivnit, je bohužel oprávněný. Asi se již nikdy nedočkáme toho, aby na nějaké politické akci ve Slaném bylo opět plné náměstí, divadlo nebo sokolovna ve Kvíčku, jak to bylo běžně v prvních měsících po listopadu 1989.


112

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Já jsem z funkce tajemníka dobrovolně odešel před komunálními volbami na podzim 1990, protože jsem již neměl chuť neustále řešit intriky a útoky některých členů OF, kteří chtěli tuto funkci pro sebe nebo své známé. Když jsem se po 12 letech stal zastupitelem a radním, většinu těchto lidí jsem začal znovu potkávat a musím říci, že se vůbec nezměnili. Na škodu věci je podle mého názoru také setrvávání lidí ve funkcích po více volebních období. Po delší době začnou mít tito lidé pocit o své vlastní neomylnosti a důležitosti a racionální komunikace s nimi je téměř nemožná. Takže si myslím, že takový nový, malý „listopad“ ve Slaném by asi nebyl od věci.

JUDr. Tomáš Richtr, narozen 28. 5. 1963 ve Slaném. Absolvent Právnické fakulty UK Praha (1984), podnikový právník Dolu Slaný (1985 – 1989). 1990 tajemníkem Městského národního výboru ve Slaném, od 1991 advokát. Zastupitel a člen městské rady (od roku 2002)


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

113 Vladimír Rogl

JEDNO LISTOPADOVÉ ODPOLEDNE PŘED DVACETI LETY Prolog Více než dvě desítky let jsem měl – díky oknům své pracovny ve třetím patře pražského Agroprojektu – veškeré dění na Václavském náměstí jako na dlani. Bylo proto jen logické, že i k událostem bouřlivého roku 89 jsme měli pouhý krok. Nebylo proto ani možné se nezúčastnit dění ve vypjatém Palachově týdnu hned na počátku roku, nehledě k tomu, že si vestibul naší budovy zvolila za svou základnu i rota pohotovostního pluku VB před svými výpady do pražských ulic. A jestliže jsem se snažil dvacet let předtím jako zvídavý odrostlejší kluk plnými doušky vychutnávat neopakovatelnou atmosféru Pražského jara i tragického srpna – nemohl jsem proto chybět ani u většiny událostí, ze kterých se daly vytušit toužebně očekávané společenské změny, ani jako zralý muž, který by měl mít rozum. U sochy svatého Václava jsme s kolegy pozorovali rozhánění prvomajového průvodu Hnutí za veselejší společnost a do knih v knihkupectví Orbis vkládali papírky s naivními veršíky: Proč psáti straně a vládě několik vět když k tomu stačí slovíček pět složených v jedinou kratičkou větu: „Jděte už konečně k čertu!“ Krmení pro vlčáka Na vzpomínkové shromáždění na Albertově, které pořádali pražští studenti při příležitosti padesátého výročí událostí 17. listopadu v roce 1939, se nás chystalo opět několik kolegů. Já měl k účasti navíc jeden pádný důvod, proč jsem nesměl na tomto shromáždění chybět: V roce 1954 jsem totiž maturoval v Litovli na stejném gymnáziu jako kdysi před válkou Jan Opletal. Nastala však jedna – zdaleka ne nepodstatná – komplikace: V té době jsme totiž měli psa – krásného německého ovčáka Toma – a pamětníci mi snad dají za pravdu, že na trhu nebyly ani granule či psí konzervy, ale maso se shánělo buď na jatkách nebo jinak. Známá prodavačka v masně v Palackého ulici mi proto z lásky k němé tváři nechávala v pátek pod pultem žaludky, držky, vemínka


114

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

i jiné psí dobroty. Do masny jsem proto zašel i před odchodem na Albertov – paní prodavačka byla tentokrát velmi štědrá, do objemné tašky mi navážila snad deset kilo psích pochutin a s tímto nákladem jsem pak nasával atmosféru studentské revolty dalších více než pět hodin. Albertov Do univerzitního areálu jsme přišli krátce před čtvrtou, kdy prostranství už bylo zcela naplněno mladými lidmi s množstvím transparentů. Na většině z nich byla hesla o svobodě a hesla o svobodě patřila i k těm nejčastěji provolávaným. Snad na největším transparentu pak byl nápis JAN OPLETAL MĚL ODVAHU. Přivítal nás zpěv studentské hymny Gaudeamus igitur. Snažili jsme se prodrat co nejblíže tribuně, ze které hovořili jednak pamětníci událostí v roce 1939 – jako například dr. Josef, který řekl studentům, že je rád, že bojují za stejná práva jako jeho generace – tak i zástupci současných studentů. Staří pánové byli za své projevy odměněni bouřlivým potleskem a mohutným skandováním „Svobodu, svobodu!“. Pokud si pamatuji, tak za studenty hovořil sice zástupce SSM, ale i předák Nezávislých studentů Klíma, který připomenul právo akademických svobod a řekl, že „poroba je v duchu Opletalova odkazu horší než smrt!“ Řekl také, že základ všeho spatřuje v mravní obnově a že proto musíme mluvit pravdivě a otevřeně bojovat za svobodu a proti totalitnímu bezpráví. Rovněž jeho projev byl mnohokrát přerušen voláním „Svoboda“ „Dialog“ „Masaryk“ nebo „Havel!“ Pak vyzval přítomné k držení minuty ticha za mrtvé z Prahy v roce 1939 a z Pekingu 1989. Po ukončení této minuty se ozvala další hesla: „Ať žije Charta!“ „Nechceme kůl v plotě“, „Nechceme Štěpána“ a konečně „Jde se na Václavák!“ Československou hymnou je ukončena tato první – oficiální část shromáždění. Vyšehrad Po krátkých dohadech zda se půjde na Václavské náměstí, na Hrad či jak bylo původně naplánováno a příslušnými orgány zřejmě předem schváleno – na Vyšehrad – se krátce před pátou vydává průvod studentů opravdu na Vyšehrad. V čele průvodu, který se na Vyšehrad vydal ulicí Na Slupi, je neseno několik československých vlajek a v průvodu se rozsvěcují svíčky. Podle pokynů, které vydala rada Nezávislých studentů, měli s sebou účastníci shromáždění nejen svíčky, ale i květiny. Snažil jsem si zapamatovat nejčastější hesla: Jen namátkou si vzpomínám na: „Jakeše do koše!“ „Nechcem vraha na stovce!“ „Zrušte Lidové milice!“ „Konec vlády jedné strany!“ „Chceme jinou vládu!“ „Svobodnou republiku ve svobodné Evropě“ nebo „Několik vět!“


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

115

Čtvrt hodiny před šestou je zcela zaplněno prostranství před vyšehradským kostelem i kolem hřbitova. Přímo fantasticky působí obrovské množství plápolajících světel – nejen v rukou studentů, ale svíčky hoří na zídkách i ve výklencích zdí vyšehradské pevnosti. Zástupci studentů jdou položit k hrobu Karla Hynka Máchy květiny a zapálit svíčky a po čtvrt hodině a státní hymně byla vzpomínková slavnost oficiálně ukončena. Dav se pozvolna rozchází – také já plánuji jít nejkratší cestou na stanici metra „Gottwaldova“ a vrátit se domů. Nehledě k tomu, že se v nepřehledném chumlu někde ztratili i mí kolegové. Jenže – znovu se zformoval průvod, který se z Vyšehradu vrací stejnou trasou dolů do města – studenti zřejmě chtěli jít Vyšehradskou ulicí na Karlovo náměstí. První střet Před půl sedmou přichází průvod kolem Botanické zahrady k Ministerstvu spravedlnosti, kde je celá ulice zcela zatarasena kordonem příslušníků Pohotovostního oddílu v bílých helmách s obušky. Po prvé se tento pátek na tomto místě skanduje: „Máme holé ruce!“. Esenbáků je ale relativně málo, a tak po krátkých potyčkách, kdy padají první rány a z průvodu jsou vytahováni a někam odvlékáni první studenti, je kordon protržen a průvod, který neustále mohutní, se místo směrem na Karlovo náměstí vydává na nábřeží. Se svou těžkou taškou jsem se snažil průvod předejít a měl jsem proto možnost ho pozorovat v celé jeho mohutnosti, spontánnosti i majestátnosti. V jeho čele dominoval obrovský transparent s Opletalovým jménem rozvinutým snad přes celou ulici, les vlajek a velké nespoutané nadšení. Tramvaje i auta zůstávají stát a lidé mávají nejen ze stojících tramvají, ale i z domů na nábřeží. Studenti na ně volají – „Češi, pojďte s námi“ a někteří se opravdu přidávají. K Národnímu divadlu docházím snad o minutu dříve než čelo průvodu, ale na jeho konec, který se ztrácí kdesi daleko za Mánesem, nedohlédnu ani náhodou. Zdá se, že na mostě Legií stojí jakási vozidla, ale zda to byly vozy VB, dnes už těžko mohu posoudit. Národní Kolem Národního divadla zatáčí průvod na Národní třídu za skandování hesel „Ať žijí umělci!“ zřejmě s úmyslem jít na Václavské náměstí a ukončit manifestaci – jak bývalo zvykem – u sochy našeho národního světce. V půl osmé dochází čelo průvodu ke kinu Metro. Těsně před křižovatkou Perštýn stojí kordón kluků v zeleném. Kromě bílých helem a obušků však mají před sebou i velké štíty. Tentokrát ke střetu nedochází, protože průvod se zastavuje desítku metrů před živou esenbáckou hradbou. Stál jsem u výkladu – tuším,


116

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

že to byla prodejna maďarské kultury – a z blízka mohu sledovat tu téměř antickou scénu. Na zem usedají desítky, snad stovky mladých lidí. Všude hoří svíčky. Několik dívek vstává a jde s květinami k mlčícím policistům. Zasunují je za policejní štíty, ale ti mladí kluci v uniformách je štítivě odhazují pod sebe. Ozývá se znovu volání: „Máme holé ruce!“ a naléhavé : „Nechte nás projít!“ Policejní hradba se stále nehýbá a já začínám tušit jak to bude asi pokračovat. Zazpívá se hymna a pak se policajti rozběhnou proti davu, který bude bezhlavě utíkat. Tak jak jsme to zažili téhož roku v lednu, srpnu i před necelými třemi týdny – 28. října. A jak já budu s tou taškou utíkat?! Sbírám zbytky odvahy a se svou taškou se po chodníku vydávám přímo proti kordónu. Říkám si, že snad vypadám jako děda, který se vrací z pozdního nákupu – a možná taky jo. Zaklepal jsem zdvořile na první štít a říkám „S dovolením!“. K mému překvapení byl zřejmě překvapen i sám příslušník VB, který se mírně pootočil a mně tak umožnil vklouznout do skulinky mezi něho a jeho další kolegy. Propletl jsem se mezi nimi a za chvíli jsem u obchodního domu Máj, odkud jsem ještě mohl sledovat příjezd autobusů – zřejmě s dalšími posilami – ze Spálené ulice. Zatímco studenti ještě zpívají „Ach, synku, synku, “ a volají „Nechte nás projít!“ ozývají se z tlampačů výzvy nařizující, aby se studenti rozešli. To ovšem už zřejmě nebylo možné, protože několikatisícový průvod mladých lidí, kteří si chtěli připomenout krveprolití před padesáti lety, byl nemilosrdně uzavřen a stlačován dalšími policejními silami od Národního divadla i z Mikulandské ulice. Epilog Nedá se nic dělat. Jako přespolní musím metrem na Hradčanskou a na slánský autobus. Na poslední chvíli se mi podařilo chytit předposlední v jedenadvacet hodin. Po příchodu domů ihned otevírám rádio a první slova ze Svobodné Evropy, které zřetelně zachytím, jsou jednoznačná: „Na Národní teče krev!“


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

117 Vladimír Rogl

OPOŽDĚNÝ LISTOPAD V BREŽNĚVSI Ještě řadu dní po masakru na Národní třídě byly v bezprostřední blízkosti Prahy obce, kde se zastavil čas kdesi na začátku normalizace a tehdejší národní výbory čekaly na pokyny shora. V jedné z nich – stejně jako v řadě dalších – Občanské fórum nevzniklo ani do konce listopadu a pravidelná veřejná schůze MNV byla na pokyn místní organizace KSČ odložena až na 7. prosince. Ostatně, v této době se stejně obě složky až dojemně prolínaly a stranické načálstvo obce vesele schůzovalo v kancelářích obecní správy. Několik stoupenců OF se sice chystalo na této schůzi vystoupit a pozvali proto herce a studenty z Prahy, ale nezaháleli ani místní komunisté a pozvali na pomoc tvrdé jádro strany, které se kdysi odstěhovalo za lepším bydlem do nedalekého Kladna i vzdálenější Prahy. Přes hodinu čekal natřískaný sál kulturního domu na zahájení schůze a teprve po nekonečně dlouhé zprávě o činnosti strany, MNV a ostatních složek NF došlo někdy po deváté i k diskuzi o aktuálních otázkách. Nejprve dostali slovo – pochopitelně – straníci, kteří po vzoru Rudého Práva odsoudili deklasované živly, které odvádějí národ od budování socialismu. Přivolaný rodák, vojenský důchodce, si zřejmě představil sám sebe jak opět drezíruje na cvičišti rotu bažantů a vyprávěl o tom, jak na té „Národní“ zkrachovalí študenti napadli pokojné strážce veřejného pořádku. A přidal i historku ze srpnové Prahy, kdy jako relativně vysoký důstojník naší lidové armády požádal sovětského tankistu, aby mu uhnul z cesty. Řekl prý jen vlídně: „Davaj mašinku nazad!“ a ochotný sovětčík se svou bojovou mašinou ochotně couvl. A kupodivu se zdálo, že lidé, kterým byla po celou generaci vštěpována skalní víra uhlířská, mu věřili, dávali za pravdu a horlivě tleskali. Když po dalších přísahách věrnosti straně konečně připustili ke slovu i někoho jiného – vzhledem k tomu, že se pomalu blížila jedenáctá hodina, stanovil předsedající schůze časový limit příspěvku. Ovšem občané, kteří se ještě začátkem prosince odvážili mít jiný názor než prezentovalo Rudé právo, byli okřikováni nejen přímo od předsednického stolu, ale i z různých míst v sále, kde byli straníci pečlivě rozmístěni, aby sledovali své pomýlené sousedy a dávali jim najevo své vřelé city k rodné straně a odpor ke kontrarevolučním rejdům kohokoliv. Stupidní článek ústavy o vedoucí roli KSČ sice už neplatil, ale oni věděli své. Slova herečky Kateřiny Macháčkové přerušil předsedající


118

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

s tím, že „my na vesnici nepotřebujeme, aby nám dávali rozumy herci z Prahy. Už tu jednou jeden byl, snědl husu a zase odejel. Udělejte si nejdřív pořádek v divadle, “ doporučil. Studentku hovořící o surově zbité kamarádce, poučoval jiný růžolící zasloužilý soudruh tím, že študáci študujou za dělnický peníze a teď jsou vlastně okupanti, kteří „okupovali“ školy. Okupanty je přece třeba vymýtit – třebas i pěstí. Jaksi mu přitom ušlo, že se na našem území stále nachází dočasně umístěná početná skupina cizích vojsk, kterou před dvaceti lety pozvali právě komunisté. Zlatým hřebem schůze bylo ovšem vystoupení jistého důchodce s dosti pohnutou minulostí, sahající až dob jeho členství v protektorátní Vlajce a pestrým trestním rejstříkem, když na pódium přisedl se sukovicí v ruce, kterou rozhodně nemínil používat k podpírání své chátrající tělesné schránky, ale k udržení bolševických pořádků v rodné obci. Místního ekologa, kterému ještě před půl rokem tleskali snad všichni obyvatelé obce, protože se nebál postavit největšímu škůdci životního prostředí v okrese – všemocné Poldovce – neváhal – za tichého souhlasu představitelů MNV a KSČ – i tak trošku přiškrtit. Nechybělo mnoho, aby se před půlnocí soudruzi nerozešli se zpěvem Internacionály a pocitem uspokojení, jak to té reakci nandali. Zdálo se, že Brežněves neboli Jakešova Lhota – jak této obci škodolibě říkali i vlastní občané a namnoze dosud i říkají – zůstane komunistickou baštou Kladenska na věčné časy a nikdy jinak. To, že i v této obci, byť se značným zpožděním, bylo za několik dnů založeno OF, je už zase jiná kapitola. Smutnou skutečností ale je, že i téměř dvacet letech po „plyšáku“ zde pohrobci KSČ docela slušně bodují ve většině voleb. S tímto neveselým příběhem se tak trochu snoubí i další historka, která kdyby nebyla pravdivá a někdo ji vymyslel, mohla by být i humorná. Nevím, zda se něco podobného odehrálo i v jiné obci, ale já o něčem takovém ani po dvaceti letech neslyšel. Ačkoliv – možné je všechno! Krátce po založení Občanského fóra v naší Brežněvsi se jeho horlivou stoupenkyní stala paní Lída, která se do obce teprve nedávno přistěhovala. Na ustavujícím shromáždění místního OF horlivě diskutovala, ale jelikož ji v obci dosud nikdo neznal, nikdo ji proto ani nenavrhl jako mluvčí, ačkoliv po tomto „postu“ neskutečně toužila. Paní Lída se však nevzdala. Nejdříve oblepila všechny plochy v obci (včetně úřední tabule a vrat několika statků) vlastnoručně vyrobenými plakáty a rozhodla se uspořádat přímo na Štědrý den vánoční besídku pro děti, což oznámila mluvčím fóra den před tím, aniž bylo lze možné cokoliv zajistit. Tím pádem bylo místní OF podle ní značně


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

119

nedemokratické a paní Lída, jejíž zásluhy nebyly oceněny a odměněny žádnou funkcí, se rozhodla zviditelnit jinak. Na začátek ledna svolala tedy schůzi „demokratického fóra,“ na kterou svérázně osobně agitovala i na hasičském bále, včetně rodinných příslušníků, kteří svorně obtancovávali účastníky plesu a přesvědčovali je o účasti na nově svolané schůzi. Místním komunistům, kteří až doposud poslouchali cvrkot a vyčkávali, zda se k nim budou chovat „fóristé“ stejně jako oni se chovali ke svým odpůrcům po únoru 48 či srpnu 68, neunikla tato aktivita, houfně se přihlašovali do „Kontrafóra“ – jak tento paskvil sami hrdě nazvali – a paní Lída konečně dostala vytouženou funkci. Shodou okolností byla druhou mluvčí zvolena osvědčená komunistka, která tak procítěně o lásce k rodné straně hovořila právě na výše zmíněné veřejné opožděné schůzi Tajemnice MNV paní Kabátová pak ještě dlouho vzpomínala na nechtěné kouzlo okamžiku, kdy obě zmíněné mluvčí se ozdobily trikolórami a vtrhly na obecní úřad přebírat moc v obci. Naštěstí tehdejší předseda MNV, což byl – jak se tehdy říkalo – sice komunista, ale jinak slušný člověk – obě dámy či soudružky z kanceláře bez dlouhých cirátů vlastnoručně vyhodil. Na schůzkách „kontrafóra“ bylo téměř humorné sledovat paní Lídu, jak vypráví skalním komunistům (včetně členů výboru VO KSČ) o demokracii či T. G. Masarykovi. Ve své prostomyslnosti snad opravdu nevnímala, že se velmi dobře baví právě oni. Společně pak úspěšně rozbili besedu toho normálního „fóra“ o roce 1968, která se zvrhla v divokou diskuzi o místním krámu. Není divu, že lidé byli otráveni nečekanou atmosférou a na diskusní večery OF či shromáždění přestávali chodit, protože se to tam „jen hádá!“ Směrnice pro akci StB „Klín“ – tak byly v této obci úspěšně aplikovány už v lednu 90 – a to zásluhou jedné po funkcích hladové paní. Kontrafórum a arogance jeho komunistických členů dokázalo dokonale otrávit občany a znovu mezi nimi šířit strach. Ti malí jakešové, fojtíci i kabrhelky se nevzdali svých korýtek, které je tak povznášely nad jiné, ani notesů, ve kterých měli zmapovány malé prohřešky i velké hříchy svých spoluobčanů. Mouřenín – neboli zakladatelka Fóra II paní Lída – splnil svůj úkol a teď už mohl jít! O prvních svobodných volbách už si jen pokorně polepila okna volebními plakáty. Už ani nevím, které strany.

Ing. Vladimír Rogl, narozen 20. 1. 1936 v Cholíně (okr. Olomouc). Absolvoval ČVUT Praha – fakultu zeměměřičskou. Od roku 1994 je novinářem. Pracuje v redakci Slánských listů a žije ve Stehelčevsi..


120

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Ivo Rubík

VZPOMÍNKY NA DOBU PŘED DVACETI LETY Byl jsem požádán, abych zavzpomínal na „listopadové dny“ roku 1989. Nepředloženě jsem souhlasil. V okamžiku, když jsem začal být jemně upomínán o dodání textu, naplno jsem si uvědomil, jak nesnadnou úlohu jsem si připravil. Tehdejší doba byla neuvěřitelně hektická a většina aktivních účastníků si nestačila dělat poznámky, natož podrobně dokumentovat jednotlivé kroky. Jsem člověk, který má vědecké zázemí a myšlení a nerad se spoléhá jen na pouhé vzpomínky, protože dobře vím, že lidská paměť je věc velmi ošidná. Určité okolnosti ráda zapomíná a jiné – ty pro vzpomínající příjemné – vyzdvihuje. A pro mne platí fakta a důkazy. Slib je však slib. Ale jak „do toho“? Nakonec jsem zvolil následující postup. Nejprve jsem shromáždil všechny podklady od slánských občanů, které jsem byl schopen sehnat. Ty jsem nastudoval, klíčové okamžiky utřídil, porovnal jsem je pokud možno s ostatními zdroji a nakonec k nim přiřadil své tehdejší útržkovité poznámky, které jsem našel ve svém archivu. Tak jsem, doufám, odlišil balast od pravdivé skutečnosti. Laskaví čtenáři, kteří se k mému vzpomínání dostanou, by měli mít přesto na paměti, že leckdy půjde o subjektivní vzpomínání a v žádném případě se nejedná o vědeckou dokumentární práci. Přesto je mou ambicí podat co nejvěrohodnější obrázek, „jak to tenkrát bylo“. V listopadu 1989 jsem byl nadšený „vědátor“, který žije jen svou prací, má mladou rodinu a politika ho nezajímá. Od dětství jsem totiž měl s komunistickým režimem své zkušenosti. Díky svým aktivitám, rodičů a dalších příbuzných v dobrovolné ochraně přírody, jsem měl problémy při přijímacích řízeních na gymnázium i vysokou školu. Byť jsem například zkoušky na střední školu udělal mezi nejlepšími, přijat jsem nebyl a teprve až opakované odvolání, v posledku k ministrovi školství, bylo úspěšné. Přeci jenom oficiální podklady (výsledky zkoušek) zajišťovaly sílu argumentů při opakovaných odvoláních a ty neoficiální (nepohodlnost aktivit rodičů) nemohl totalitní režim ani v sedmdesátých letech minulého století do úředních dokumentů napsat. Oficiálně byla ochrana přírody prioritou každé socialistické vlády. Situace vrcholila v době tvrdého nátlaku Státní bezpečnosti na to, aby TIS – Svaz pro ochranu přírody a krajiny, jediná organizace v tehdejší ČSSR působící mimo tzv. Národní frontu, zanikl. To se představitelům režimu podařilo v roce 1978. TIS se „sám“ rozpustil a problematiku dobrovolné ochrany přírody oficiálně „pokryl“


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

121

na státní zakázku vzniklý Český svaz ochránců přírody, jehož aktivity si už režim pohlídal. 1978 byl rokem mé maturity na pražském gymnáziu Arabská, úmrtí mého otce, odposlechů telefonů, opakovaných výslechů mé maminky a vyhození Liliany Landové, spolužačky z vedlejší třídy ze školy za uspořádání koncertu písničkáře Jaroslava Hutky. Tenkrát jsem Lilianě, předsedkyni třídní SSM, která koncert zaštítila, předal na pana Hutku kontakty, které jsem měl, protože Hucul klub – Spolek na záchranu huculského plemene koní, jehož jsem byl členem, právě panu Hutkovi a jeho hudebnímu uskupení Šafrán pronajal v roce 1974 Baráčnickou rychtu v Nerudově ulici v Praze. Obsah doprovodných komentářů pana Hutky na školním koncertě udal náš spolužák, syn ministra kultury Klusáka, svému tatínkovi (popis celého příběhu je v knížce J. Hutky: Pravděpodobné vzdálenosti, str. 94 a ve dvou fejetonech – Poprava květinky a Cesta do noci). Po tomto koncertu donutila StB pana Hutku emigrovat a Liliana se několik let protloukala životem, aby si nakonec to nejcennější vzala. Strčila hlavu do plynové trouby. Největším šokem byl ale pro mne tehdy postoj jejích spolužáků. Třídní organizace SSM hlasovala o doporučení ředitelce gymnázia na vyloučení Liliany ze školy s tím, že „s takovým reakčním živlem nemohou být v jedné třídě“. Jen jediný spolužák se zdržel, ostatní byli pro. Zkrátka, v době, kdy většina mladých lidí současné generace si naplno užívá života bez závazků, já jsem věděl již své. Snažil jsem se dělat to, co mne celý život zajímalo, tj. přírodní vědy, politicky nevyčnívat a zároveň si s režimem nezadat. Do KSČ jsem opakovaně odmítl vstoupit a politiku jsem programově nesledoval. Smířil jsem se s tím, že nikdy v životě nezískám výjezdní doložku potřebnou k tomu, abych mohl vyjet do zahraničí mimo socialistické státy a že má profesní kariéra bude mít vždy jistá omezení. Dokonce jsem byl sám o sobě přesvědčený, že jsem bytostně nepolitickou osobou. Až listopadové události 1989 ukázaly, že pravý opak je pravdou. Najednou se ve mně probudily ty stránky osobnosti, o kterých jsem neměl tušení. Zjistil jsem, že jsem člověk, kterého politika, v podobě služby veřejnosti, výsostně zajímá. V pátek 17. listopadu 1989 jsem o oficiálně svolaném shromáždění na Albertově pochopitelně věděl, protože mé tehdejší pracoviště se nacházelo v bezprostřední blízkosti. Shromáždění jsem se však neúčastnil. Spěchal jsem domů do Slaného, protože jsem dostal na starosti delegaci kubánských pracovnic tropického ústavu z Havany, které jsem měl přes víkend doprovázet po památkách v Praze. Vzhledem k absolutní cenzuře komunistického režimu jsem tedy neměl o tom, co se dělo v pátek na Národní třídě ani ponětí. V sobotu a neděli jsem se věnoval návštěvnicím z Kuby a prochodil s nimi Prahu křížem krážem. S odstupem času je téměř neuvěřitelné, že jsme na žádné známky toho, že se děje něco mimořádného, nenarazili. Přitom již tento víkend probíhaly demon-


122

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

strace. Ráno v pondělí jsem přijel do laboratoře celý natěšený, že budeme provádět pokusy, které jsem s oněmi Kubánkami téměř jeden rok korespondenčně připravoval. Ale hned za dveřmi mne informovala kolegyně, která pravidelně poslouchala vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa, co se po celou dobu dělo a že byl údajně zabit i jeden ze studentů (byla to mylná zpráva, kterou Svobodná Evropa dementovala již v neděli večer). Spolu jsme se domluvili, že takhle už to dál nejde, sepsali text výzvy a založili Občanské fórum na našem pracovišti. A také se stali jeho prvními mluvčími. Vzpomínám si, jak jsem s výzvou, kterou jsme namnožili na xeroxovém přístroji (vzhledem k charakteru naší laboratorní práce jsme na dovoz pro režim strategického rozmnožovacího přístroje obdrželi výjimku od Ministerstva vnitra ČSSR), objížděl detašovaná pracoviště našeho ústavu (Ústav tropické medicíny při Institutu pro doškolování lékařů a farmaceutů) a oslovoval své kolegyně a kolegy, zda chtějí výzvu podepsat. Většina podepsala, ale byli tací, kteří podepsat pod nejrůznějšími výmluvami, odmítli. Nejvíce mne zarazila kolegyně – lékařka v mém věku, která mi odvětila: „Víš Ivo, já se nejprve musím jako mladá komunistka poradit se staršími“. Ono pondělí 20. listopadu 1989 bylo v Praze opravdu bouřlivé. Revoluce se rozběhla na plné obrátky. Ale zatím byla většinou omezena na území Prahy a větších měst. V jiných částech republiky neměli občané často ani ponětí, že se něco děje. Stejné to bylo i v našem městě Slaném. Na Kubánky a své pracovní povinnosti jsem zapomněl. Po celý den jsem zajišťoval chod našeho OF. Až do samotného večera, kdy jsem se s nadšením, které jsem do té doby u sebe nepoznal, zúčastnil velkého pochodu Prahou. Skandovalo se, zvonilo se klíči, lidé vyhlíželi z oken, mávali a zapalovali svíčky. Posledním autobusem jsem se dostal domů. Těsně před půlnocí. Doma jsem dostal vynadáno od své vystrašené ženy Mirky, která si myslela, že se mi něco stalo (mobily neexistovaly, doma jsme neměli ani telefon – čekalo se na něj celá léta v pořadníku). Poté, kdy jsem se oklepal z pocitu viny, co jsem provedl, jsem začal Mirce nadšeně líčit, že to konečně „už prasklo“. A že „musí“ se mnou do Prahy, že to je událost, která se už nebude v našich životech opakovat. Babička, moje tchýně, slíbila, že nám pohlídá děti (4 a 1,5 let) a v úterý se do Prahy vydala žena se mnou. Odpoledne jsme strávili v horní části Václavského náměstí při obrovské demonstraci, kterou OF svolalo. A také zažili chvilky obav, když se šířily zprávy o tom, že Prahu obkličují tanky Československé lidové armády. Tenkrát jsme ani netušili, že to měly být především tanky ze slánské divize vedené soudruhem plukovníkem Zdeňkem Zbytkem. Tím, který na známém kontrarevolučním setkání představitelů KSČ s rolníky (XI. Sjezd družstevních rolníků), vyhrožoval vysláním tanků na Prahu. Tento jeho projev doprovázený frenetickým potleskem členů KSČ byl i odvysílán v televizi. To jsme ovšem nevěděli,


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

123

protože jsme televizní přístroj nevlastnili (v průběhu prvního revolučního týdne jsem si ale někde sehnal vyřazený fungující přístroj, dovezl do Slaného a položil jsem ho do kouta obývacího pokoje na zem, od té doby jsme sledovali každé televizní zprávy a s radostí vítali každý náznak prolomení tuhé cenzury). Ve Slaném se stále ještě nic nedělo, ale Praha byla poseta plakáty. Mezi nimi se vyskytovaly i plakáty s typicky žlutým zabarvením a kontrarevolučními hesly. Teprve o pár dní později se ukázalo, že tyto plakáty se tiskly ve slánských Kyjevských kasárnách (nyní je tam obytná čtvrť Na Hrášku), pod Zbytkovým velením. Týden mezi pondělkem a pátkem (20. 11.–24. 11. ) byl neuvěřitelně hektický. Připadalo mi, že za pět dní jsem prožil nejméně pět let. Obrovských víkendových demonstrací na Letenské pláni (údajně milión demonstrantů) jsem se však již neúčastnil. Od malička jsem měl odpor proti masovým akcím. A tak trochu jsem si i naivně myslel, že je dobojováno. Inauguraci pana Václava Havla za prezidenta ČSSR na konci roku (byl zvolen 29. 12. 1989) jsme si však s Mirkou ujít nenechali. Stáli jsme na druhém nádvoří Pražského hradu v neuvěřitelné tlačenici a v očích jsme měli slzy. Byl jsem tak hrdý na svou vlast, že jsem si myslel, že se rozeskočí hrudník, jak mi zběsile bušilo srdce. Těžko se ten pocit popisuje. Navíc jsem ho zažil jen jednou v životě. Právě tenkrát. V době, kdy revoluce, později pojmenovaná sametovou, prosákla celou Prahou, Slaný bylo politicky nehybné město. Teprve po týdnu jsem zaznamenal nějakou aktivitu. Několik občanů v pondělí 27. 11. založilo OF Slaný. Podle mých tehdejších poznámek to byli Josef Šanda, Aleš Masopust, Vladimír Nosek, Jiří Hořejší, Marie Farská jako pokladní a Václav Houška, který měl na starosti propagaci. K založení mělo dojít v bytě pana Noska. Do Koordinačního centra OF Slaný jsem přišel až koncem prosince 1989, nebo začátkem ledna 1990. Přemluvil mne k tomu spolužák mé ženy a můj kamarád Lubomír Leopold. Měl jsem nějaké nápady, co dělat, se kterými jsem se mu svěřil a on mne pozval na jednu schůzi. Dodnes si pamatuji, že jsem přišel do tzv. skleňáku (byla to předtím agitační místnost Národní fronty na Hlaváčkově náměstí, nyní je tam Pohřební služba rodiny Fricových), seděl u stěny na židli a poslouchal diskusi. Připadala mi chaotická a neuvěřitelně přízemní. Brzy se zvrhla v hádku, které jsem tehdy nerozuměl. Přítomní si začali vzrušeně vyčítat jakési letité hříchy. Nebyl jsem na maloměstské poměry zvyklý a zklamalo mne to. Když se uklidnili, zeptali se mne, s čím přicházím. Vychrlil jsem ze sebe, že mám zajímavé osobní kontakty a že nabízím dvě témata. Pořádání kurzů anglického jazyka pro Slaňáky a uspořádání tzv. Slánských hovorů. Obojí bylo přijato. Nevím, zda to bylo před změnou mluvčího nebo již po ní. V každém případě jsem ze svých poznámek vyčetl, že 15. ledna 1990 se druhým mluvčím OF Slaný stal ing. Lubomír Leopold. Obě dvě témata jsem začal ihned rozpracovávat.


124

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Navštívil jsem organizaci Education for Democracy, která sídlila v Rytířské ulici v Praze. Tato organizace byla založena kanadskou vládou a měla za cíl pomáhat mladičké demokracii formou vzdělání. Během chvilky jsme se domluvili. Předali mi kontakt a já sdělil lidem z OF, že máme vyzvednout první dva lektory ve školicím středisku na Seči. Problém byl, že jsem neměl auto. Na schůze do „skleňáku“ docházel pan Štefan Gorol za ROI (Romská občanská iniciativa). Měl velkého kníra pod nosem a zkorodovanou Škodu 1203. Nabídl se, že pro lektory pojede se mnou. Po cestě jsme se spřátelili a zůstali jsme kamarády až do jeho tragického konce (koncem 90. let ho přejel nákladní vůz). Tehdy nebyla společnost tak pokrytecká, jako je dnes. On po mně nechtěl, abych ho nazýval Rómem, ale sám o sobě hovořil jako o cikánovi. Nikdy jsme takové maličkosti neřešili. Byl to skvělej chlap. Na Seči jsme naložili oba lektory, Davida Zayachkowski a Kay Martyn. Po Slaném jsme s pomocí pana Václava Houšky vylepili plakáty (pan Houška mi pomáhal i s účetnictvím). Studium bylo za symbolických dvacet korun na hodinu. Lektoři bydleli v rodinách a dostávali měsíční plat, který jsem jim vyplácel z vybraných peněz od zájemců o výuku. Nadšení bylo veliké. Do kurzů se přihlásilo téměř tři sta lidí (dodnes mám seznamy frekventantů schované). Celé hospodaření kurzů bylo nevýdělečné. Co se vybralo, bylo ihned investováno. Postupně jsme do Slaného přivezli další a další učitele. V jednu chvíli působili v našem městečku čtyři zahraniční lektoři. Nejvíc vzpomínám na Mike Winnetta z amerického Austinu. Měl za manželku Češku a byl to velký sympaťák. Koncem srpna 2009 se ke mně přihlásil prostřednictvím internetové sociální sítě Facebook. Myslel jsem si, že už ho nikdy neuslyším. Slánské rozhovory byl projekt, na který jsem dodnes hrdý a strašně mne bavilo ho organizovat. Kontaktoval jsem nejrůznější osobnosti ze všech společenských oblastí, přemlouval je k návštěvě Slaného a před lidmi s nimi „vedl rozhovory“. Dokonce jsem se je s drzostí mládí pokoušel moderovat. Bylo převelice obtížné, po dvaceti letech nalézt, kdy se které hovory konaly. Jejich organizace mne tenkrát úplně pohltila a vyčerpala téměř celý volný čas. Jen náhodou se mi podařilo nalézt sešit, který jsem považoval za ztracený. Díky tomu mohu uvést jednotlivé pořady a osobní komentáře k nim v příloze těchto vzpomínek. Po celou dobu organizační práce s „Education for Democracy“ a „Slánskými hovory“ jsem pravidelně docházel na schůze OF. Jarní měsíce roku 1990 byly poznamenané přípravou prvních svobodných a demokratických polistopadových voleb (8.–9. 6. 1990). OF ve Slaném s nadšením, ale bez potřebných politických a organizačních zkušeností, se snažilo volby připravit. Na centrální úrovni se projevovaly zásadní spory nad politickou orientací země. Bývalí i současní komunisté měli všechno to, co nám chybělo, včetně peněz.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

125

Nedostatky jsme nahrazovali obrovským pracovním nasazením při zajišťování předvolebních mítinků a setkání s občany. S pomocí poznámek si vzpomínám na pár důležitých akcí. 16. 5. 1990 přijel zástupce a kandidát OF do parlamentu Valtr Komárek do slánské vojenské posádky. Setkání s vojáky základní služby zajišťoval tehdejší manažer OF Kladno pan Matička. Dnes už by takový předvolební mítink v armádě nebyl samozřejmě možný. Tehdy ale bylo skutečně revoluční období. Plukovník Zdeněk Zbytek, který představoval jako radikální komunista a armádní jestřáb „spící nebezpečí“ (viz výše), byl stále velitel tankové divize Slaný. Před svědky a na nátlak Valtra Komárka slíbil na volby uvolňovat vojáky základní služby. Další mítink byl největší předvolební akcí, která se ve Slaném uskutečnila. Na slánské Masarykovo náměstí (tehdy Náměstí 9. května) odpoledne 23. května 1990 přijel Miloš Zeman. Tehdejší hvězda všech televizních diskusí a dnešním slovníkem „superstar OF“. S ním přijeli herečka Libuše Švormová a další kandidáti za OF Pavel Šebek, Miroslav Richter, Ladislav Pivoňský, pan Grunza a primář Bedřich Nejedlý. Moderovat měl podle zvyklostí mluvčí OF Slaný Ing. L. Leopold. Hodinu před začátkem jsme však obdrželi zprávu, že si Luboš Leopold zlomil nohu a nemůže přijít. Ostatní mne oslovili, zda bych mítink neřídil já. Vzal jsem si patnáct minut na přípravu osnovy moderování. Náměstí bylo plné a nebyl jsem zvyklý hovořit k tolika lidem. Pan Zeman je vynikající řečník a nechtěl jsem si před Slaňáky a před ním „uříznout ostudu“. Setkání se vydařilo. Když jsem se objevil na balkónu staré radnice, bylo to překvapení i pro moji ženu a tchýni, které na náměstí také přišly. Skutečností je, že náhoda se zlomenou nohou Luboše L. znamenala mé definitivní katapultování do slánské politiky. Myslím, že tentýž den, když jsme řešili, jak dál v době „horké části“ volební kampaně při absenci našeho mluvčího, jsem byl navržen a později zvolen v pořadí třetím (a zároveň posledním) mluvčím OF Slaný. Přesné datum mého zvolení jsem si bohužel nepoznamenal. Večer tentýž den (23. 5. 1990) se konal ve slánském divadle další mítink. Z pódia s občany diskutovali Miroslav Richter (kandidát do Sněmovny lidu Federálního shromáždění), Michael Kocáb (kandidát do Sněmovny lidu), Miroslav Roček (kandidát do Sněmovny národů), a student SSU Kladno (Střední strojírenské učiliště?). Uvedu příklad organizace mítinku, jak jsem si zaznamenal v zápisníku – repro na straně 127. V rámci předvolebních akcí se tehdy ve Slaném uskutečnil i Den dětí (2. 6. 1990), který zajišťovalo OF. Už si nevzpomínám na program, ani průběh. Splývá mi to s pozdějšími akcemi pro děti, které jsme pořádali s Jardou Hložkem (režisér a herec Dividýlka, nyní místostarosta Slaného), Standou Berkov-


126

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

cem (známý moderátor, nyní radní Slaného) a Standou Kučerou (tehdejší ředitel Domova dětí a mládeže Slaný). Pořad byl nazván Loučení s prázdninami a myslím, že jsme ho organizovali tři roky po sobě (1990–1993), vždy koncem srpna, eventuálně začátkem září. Po parlamentních volbách 1990, které OF jasně vyhrálo, jsme se usnesli dát našemu snažení ve Slaném nějaký větší řád a organizovanost. 3. července byla ustavena nová Rada OF Slaný ve složení: Ivo Rubík, Lubomír Leopold (pozdější místostarosta města 1990–1994 za uskupení Slaný2000), Vladimír Roll (byl velmi aktivní, počítalo se s ním v komunálních volbách do nějaké funkce; pan Roll však nečekaně zemřel 17. 11. 1990), Václav Houška, Vítězslav Čermák, Stanislav Majer (zastupitel města za ČSSD ve volebním období 1998– 2002; v červnu 2000 na post zastupitele rezignoval s cílem vyvolat předčasné komunální volby), Jarmila Řezáčová, Vratislav Tukač, Karel Ležák (dlouholetý radní a místostarosta města 1994–2002). K této Radě OF Slaný byla ustavena volební skupina a organizačně–propagační skupina. Jména jsem si nepoznamenal. Tyto skupiny byly napojeny na ostatní demokratické politické strany a jejich zástupci vystupovali na okresních sněmech OF, kde se představovali jednotliví kandidáti Občanského fóra do nejrůznějších funkcí. Pro účely zpracování komunálního programu pro Slaný tehdy byly ustaveny ještě tzv. Manažérské skupiny OF Slaný. Jejich složení bylo: Školství – garant Zdeněk Vostrý (zástupce František Hrabánek); Zdravotnictví a sociální – Anna Lelková, Bohumil Dosoudil, Jiří Budka (Lubomír Leopold); Kultura – Jaroslav Hložek (Ivo Rubík); Právní – Tomáš Richtr, Karel Chmel (Lubomír Leopold); Zemědělství – pan Malina (Vladimír Nosek); Průmyslová – ČSAD – Josef Šanda (Jarmila Řezáčová), Josef Hrušovský (František Hrabánek); – ČKD – Miroslav Hampl (Lubomír Leopold); – Bateria – Zdeněk? Havlín (Václav Civín), Jiří Marek, Stanislav Šultys; Ekologie – Vladimír Lelek st. (Lubomír Leopold); Podnikatelství – pan Plavec (Jarmila Řezáčová); Ekonomika – Vladimír Roll (Vladimír Nosek), Vratislav Tukač (František Hrabánek); Rómové – Štefan Gorol (Vladimír Nosek); Tělovýchova – Jiří Ruml, František Hrabánek (Václav Civín); Obchod – Ladislav Schneider (Jindřich Bříza). Rada OF Slaný spolupracovala i s dalšími osobnostmi, které nebyly členy žádných odborných skupin, ale velmi významně pomáhaly: Stanislav Kučera (Dům dětí a mládeže), Ferdinand Leskovský (evangelický farář, který později – 1991? – získal kanadské stipendium a ze Slaného odjel), Miroslava Šircová (dětská lékařka), Miloslav Čapek (politický vězeň; zemřel 2005), Václav Mikulecký (bývalý přednosta Okresního úřadu 1990–2002), Karel Erba (právník a radní města 1990–1994), Anna Kozáková (prosazovala systém waldorfského školství), Josef Hausner (pomáhal v oblasti ochrany životního prostředí), Ivan Mohyla


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

Organizace mítinku, jak si Ivo Rubík zaznamenal do svého zápisníku

127


128

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

(člen Strany zelených; bývalý ředitel Baterie Slaný; tragicky zemřel krátce před komunálními volbami 1994), Miroslav Drvota ze Studeněvse (již zemřel; Studeněves byla tehdy součástí Slaného), Milan Radoměřský (jeho tématem byl dendrologický průzkum stromů na území města; několik let působil na odboru stavebním a životního prostředí), Jiří Jirát (sport a podnikání; zemřel 2009). O letních prázdninách 1990 se začaly připravovat další volby, tentokráte první komunální. Velice rychle jsme se domluvili na společné kandidátce šesti demokratických uskupení ve Slaném – Občanské fórum, Československá strana sociální, Československá strana lidová, Československá strana sociálně demokratická, Strana zelených, Romská občanská iniciativa. Vzpomínám si, jak jsem tehdejší logo koalice (kulaté se střelkami jako kompasu, kdy každý směr znamenal jednu stranu) kreslil doma na stole. Uvnitř původního složení OF však začaly spory. Nejprve se pohádal Luboš Leopold (už ani nevím s kým). Odešel a založil Sdružení nezávislých kandidátů Slaný2000. Na kandidátku přetáhl řadu osobností, které předtím působily nebo spolupracovaly s OF. Včetně Pravoslava Vébra. Pan Vébr byl členem ČSSD, údajně však za tuto stranu odmítl kandidovat, neboť nechtěl být na kandidátce s jiným straníkem (pan Stuchlík?), o němž zjistil, že byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. Druhou verzí, kterou jsem slyšel, bylo, že ČSSD se teprve obnovovala a neměla v našem městě ještě dostatečné zázemí a pan Vébr měl spory s Vladimírem Noskem, kterému vyčítal jeho minulost v Lidových milicích. Pan Vébr byl politický vězeň a nemohl se s tím smířit. V každém případě, jak to ve skutečnosti bylo, může potvrdit jen první polistopadový starosta, Pravoslav Vébr. Já jsem původně nechtěl kandidovat. Myslel jsem si, že je už čas na to, aby každý dělal, co umí. A mne parazitologie vždy nesmírně bavila. Spory v OF byly ale už tak intenzivní, že má nominace na jedničku Koalice byla kompromisem všech. Ničím jsem si ji nezasloužil. Nikdo mne pořádně ani neznal. Jen jsem v situaci maloměstských sporů (…„tvůj dědeček mi chodil za mojí babičkou“…) nejméně vadil. Nakonec se ustálila kandidátka takto: Ivo Rubík, Miloslav Čapek (ČSS), Karel Ležák, Vojtěch Kočka (ČSL), Ivan Mohyla (SZ), Petr Soukup, František Holan (ČSSD), Anna Lelková, Bohumil Dosoudil, Miroslav Hampl, Zdeněk Vostrý, Eleonora Suchopárková, Luboš Horák (ČSL), Zdeněk Slabecký, Jaroslav Janovský (ČSSD), Oldřich Malina (SZ), Bohumil Vašek, Jiří Jirát (ČSS), Štefan Gorol (ROI), Bohuslav Hrbatý, Anna Vodičková (ČSL), Václav Protiva, František Zach (SZ), František Hrabánek, Stanislav Majer, Eva Novotná (ČSS), Jiří Marek, Jarmila Řezáčová, Jan Pánek st., Josef Hrušovský (kandidáti uvedení bez závorky za jménem byli nominovaní OF Slaný). Komunální volby vyhrála tato Koalice s výsledkem 40,3%. Uspělo však i Slaný2000, které dostalo 29, 7%. A nyní se projevila naše politická nevyzrálost a nezkušenost. Nikdo


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

129

ze zvolených zastupitelů nechtěl dělat starostu. I když logicky to měl být lídr vítězného uskupení (tedy Ivo Rubík), já jsem to vehementně odmítal. Kromě toho, že jsem chtěl dělat svoji profesi, bylo mi teprve 31 let. Postupně všichni odmítali. Například jsme přemlouvali Vojtěcha Kočku. Vzal si den na rozmyšlenou. Pak se omluvil. Se svým bratrem právě přebírali rodinnou tiskárnu do opětovného vlastnictví a měl plno starostí, jak podnikání po mnoha letech, kdy byla tiskárna státní, rozjet. Nakonec jsme se spojili s Lubošem Leopoldem a začali problém řešit komplexně (Koalice – Slaný2000). Oslovili jsme pana Vébra z kandidátky Slaný2000 a on k naší úlevě se svou nominací na starostu souhlasil. Pak jsme ještě přemlouvali Tomáše Richtra, který byl tehdy tajemníkem Městského národního výboru, aby ve funkci ještě vydržel. Tomáš Richtr se nechal také umluvit, i když jen dočasně, protože chtěl založit svou právní kancelář. Kandidáta na starostu jsme měli, důležitý post tajemníka byl také vyřešen, ale stále nám chyběla osobnost na post místostarosty. Problém byl, že Luboš L. nebyl do zastupitelstva občany zvolen. Stal se prvním náhradníkem. Vyřešilo se to krkolomně, na hraně zákona a po vzájemné dohodě. Z postu zastupitele za Slaný2000 odstoupil Martin Zajíček, Luboš L. nastoupil na jeho místo a byl zvolen místostarostou. OF a ostatní koaliční strany tak dostaly symbolický políček od Slaný2000 za svoji naivitu a politickou nezkušenost. Ani poté určité spory neutichly (o nich někdy příště). Nicméně s odstupem času lze hodnotit práci starosty, místostarosty, radních a zastupitelů ve volebním období 1990–1994 za velmi úspěšnou. Jak jsem již napsal, hektické polistopadové období však skončilo až na jaře 1991, kdy se OF rozpadlo. Na jeho základech vznikly dvě politické strany – Občanské hnutí a Občanská demokratická strana. Své vzpomínky bych chtěl zakončit reprodukcí statě, kterou jsem v polistopadových dnech rozšiřoval po našem městě. Byť v dnešní době působí již trochu pateticky a naivně („taková však byla tenkrát doba“), její závěry podle mého soudu platí i dnes, dvacet let od pádu totalitního komunistického režimu – repro textu na straně 131. PŘÍLOHA Uskutečněné Slánské hovory a jejich témata 30. 1. 1990 – PHDr. Jan Jaroš (Ústav sociálního lékařství a organizace zdravotnictví): Zdravotnictví a sociální péče (Hotel Grand) Na úvodní program Slánských hovorů si moc nevzpomínám. Měl jsem velkou trému.


130

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

15. 2. 1990 – prof. PHDr. Milan Machovec, DrSc.: T. G. Masaryk a naše cesta k demokracii (Městské divadlo). Byl jsem u pana Machovce doma. Bydlel v Holešovicích, jeho byt voněl knihami. Měl je úplně všude. Na stole, židlích, vyrovnány po policích až ke stropu, některé byly i na zemi. Byl už hodně starý, nemocný, ale vysloveně pookřál, když mluvil o TGM a filozofii. Měl jsem veliký respekt k jeho znalostem. 27. 2. 1990 – Ing. Josef Lesák: Rok 1948 Překvapilo mne, jak je tento vůdce studentského pochodu na Hrad v únoru 1948 mladý. Jelikož jsem se narodil v roce 1959, považoval jsem komunistický puč za něco historicky hodně vzdáleného a lidi, kteří onu dobu zažili, za legendy a téměř za literární postavy. Klasický střet pohledu na život mezi generacemi. Pan Lesák byla energická osobnost a demokrat každým coulem. Zemřel 28. července 2009 v Kladně. 5. 3. 1990 – prof. Dr. Jiří Hájek, DrSc.: Rok 1968 Tento bývalý vysoce postavený komunista, posléze chartista, na mne působil v přímém protikladu oproti panu Lesákovi. Díval se na mne přes silné brýle a působil velmi nejistě. Ani si příliš nevzpomínám na průběh besedy s ním. 12. 4. 1990 – Ivan Medek: Pohled na současnou politickou situaci v Československu zvenčí a otázky emigrace Ivanu Medkovi, pozdějšímu kancléři prezidenta, jsem volal ještě do Vídně. Moderoval tam vysílání rozhlasové stanice Svobodné Evropy. Zastihl jsem ho doma. Slíbil mi, že následující týden přijede do Československa a že se domluvíme. A také jsme se domluvili. Sešli jsme se na pivě v restauraci v Grandu, která tehdy ještě fungovala. Zaplivané stoly, pár hostů, omšelý sál a my dva u stolu. Náramně jsme si rozuměli. Vzbudil u mne velký respekt. 26. 4. 1990 – JUDr. František Škarvan: Vzpomínky osobního tajemníka prezidentů Edvarda Beneše a Emila Háchy (zažil i TGM; přijel s JUDr. Emilem Ludvíkem, který působil v kanceláři prezidenta v letech 1945–48) Stařičký pán. Musel jsem ho dlouze přemlouvat. Říkal, že už nechce vystupovat na veřejnosti, že „jeho doba je již pryč“. Nakonec souhlasil. A byly z toho jedny z nejlepších a nejpřekvapivějších Slánských hovorů za celou dobu jejich trvání. Nabitý sál mu dlouho tleskal. Později mi říkal, že ho toto setkání tak nabilo životní energií, že pomáhal při vzniku Společnosti přátel dr. Edvarda Beneše. Myslím, že tam působil až do své smrti.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

131


132

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

23. 5. 1990 – Michael Kocáb: O aktuálních problémech (Městské divadlo) Tento program se konal již jako součást volební kampaně OF před prvními demokratickými parlamentními volbami v červnu 1990. Pan Kocáb byl již tehdy známá osobnost. Mnoho lidí ho ctilo za jeho nepopíratelné nasazení a zásluhy při vystěhování ruských okupačních vojsk. Byl uvolněný, soustředěný a výborně se s ním diskutovalo. Divadlo bylo zaplněné do posledního místa a sklidil zasloužený potlesk. 31. 5. 1990 – Petr Burian (samizdatový spisovatel a herec – člen parlamentní Vyšetřovací komise 17.11., ThB. Jiří Bureš, Vl. Kolmistr (Městské divadlo) Na pana Bureše si nevzpomínám. Zajímal mne především pan Burian. Co sdělí o listopadových událostech? Z jeho vystoupení jsem byl zklamán. Neřekl nic zajímavého. Také odezva posluchačů v divadle byla vlažná. Pana Kolmistra jsem tehdy také příliš nevnímal. On se ale ke mně později přihlásil (zhruba za rok) při zajímavé situaci. Na jaře 1991 se rozpadlo OF. Vznikly dvě politické strany – Občanské hnutí (OH) a Občanská demokratická strana (ODS). OH bylo mnou vnímáno jako strana s výraznou účastí lidí s komunistickou minulostí a socialistickou rétorikou. Jejím nejvýraznějším představitelem byl pan Jiří Dienstbier (první polistopadový ministr zahraničních věcí; současný senátor za ČSSD ve volebním obvodu Kladno). Když stříhal ostnaté dráty na Šumavě, byl jsem jím nadšený. Pak jsem náhodou nalezl jeho reportáž z šedesátých let (Noc přišla ve tři ráno, Magnet 7, 1967), kdy byl korespondentem Československého rozhlasu a příležitostným dopisovatelem Rudého práva z Indonésie. Nadšeně líčil tamější pokus o státní převrat a v zájmu světového postupu komunismu schvaloval řezání hlav příslušníkům opozice. Tím u mne „skončil“. Pro založení OH ve Slaném se nenalezlo potřebných pět lidí. Nikdo neměl zájem. Většina pravicově smýšlejících členů OF přešla do ODS. Já jsem u toho na začátku nebyl. Do ODS jsem vstoupil až po několika měsících po jejím založení. Důvod byl následující. Jednoho dne jsem se vrátil z práce domů a ve dveřích mi žena sdělila, že na mne již přes hodinu čeká nějaký pán. Byl to Vladimír Kolmistr z Kladna. Začal mne přemlouvat, abych založil ve Slaném OH. Odmítl jsem. Požádal mne tedy alespoň, abych souhlasil s účastí na majetkovém vypořádání původního OF. Po ukončení tohoto procesu, který trval několik měsíců, jsem vstoupil do ODS. Vytvořením standardního systému politických stran podle mého soudu definitivně skončily revoluční „listopadové dny“. 5. 6. 1990 – JUDr. P. Pithart (v poznámkách jsem nenašel název přednášky) Budoucí premiér ČR byl kontaktní a schopný diskutovat prakticky na jakékoliv téma. Víc si na tuto besedu nevzpomínám.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

133

27. 9. 1990 – generálmajor ing. František Fajtl: Českoslovenští letci a bitva o Anglii (Městské divadlo) Tak tyto „Hovory“ byly úžasné. Divadlo nabité. Pan generál (později generálporučík) měl přirozenou autoritu a úctu všech přítomných. Když jsem ho kontaktoval v jeho vokovickém bytě v Praze 6, dostalo se mi krásného uvítání od paní Fajtlové. Přinesl jsem jí květiny a při čaji jsme si asi hodinu povídali. Pan generál již hůře chodil. Odvezl jsem ho do Slaného a zpět. Od té doby jsme se setkali ještě mnohokrát. Každý rok až do jeho smrti. Uvedu příklad poznámek přípravy na Slánské hovory ze svého zápisníku:

11. 10. 1990 – ing. Jaroslav Stoklasa: O současné ekologii a možnostech řešení problémů (Vlastivědné muzeum) Pana Stoklasu jsem znal od vidění mnoho let. Tyto „Hovory“ však u slánských posluchačů neměly velký ohlas. Ekologické téma bylo aktuální u občanů pouze prvních pár měsíců roku 1990. Z vybraného dobrovolného vstupného se financovalo umístění monitorovací stanice ovzduší ve Slaném (v blízkosti mateřské školky u Divadla). Dnes už tam stanice není. 25. 10. 1990 – prof. Jiří Hermach: Problém nového obrazu světa a vzdělání


134

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Pan profesor byl český emigrant ve Vídni. Vynikající filozof. Za manželku si vzal Helenu Lewitovou, moji dlouholetou kamarádku „od huculských koní“. Téma bylo příliš složité pro širší veřejnost. Přesto si své posluchače nalezlo. 9. 11. 1990 – Ing. Pavel Bratinka (Městské divadlo) Divadlo bylo zaplněné sotva z třetiny. Vzpomínám si, jak pan Bratinka, pravicový politik (zakladatel Občanské demokratické aliance), odpovídal na jeden dotaz pána z publika, který se ptal na aktuální zvyšování cen potravin. Pan Bratinka, značně si šlapajíc na jazyk, na příkladu pěstování a prodeje brambor, celý systém hezky popsal a vysvětlil. 16. 5. 1991 – THDr. Stanislav Prokop: Smysl života a náboženství (bývalá piaristická kaple) Už si nevzpomenu, kdo mi dal tip na pana faráře Prokopa. Pozval jsem ho telefonicky, aniž jsem tušil, že byl kdysi nesmírně oblíbeným farářem ve Slaném. Když jsem přišel na besedu, málem jsem upadl, kaple byla doslova nacpaná k prasknutí. Atmosféra setkání nádherná. Pan Prokop vynikající řečník a pozorný posluchač. O několik let později (v roce 2004) se provalil velký skandál v církvi. Pan Prokop byl evidován jako spolupracovník Státní bezpečnosti s krycím jménem Slánský. Ze svého postu odborného asistenta pro pastorální teologii na Katolické teologické fakultě UK odešel na vlastní žádost. Eda Kriseová (v poznámkách jsem nenalezl datum): O prezidentu Václavu Havlovi Vzpomínám na ni, jako na milou, hodnou, ale trochu naivní paní. Byla až nekritickou obdivovatelkou exprezidenta Václava Havla, kterému dělala asistentku. Před moderováním jsem přečetl všechny její knihy vydané v ČR. Pro nedostatek času jsem je četl přes noc. Docela se mi líbily. RNDr. Pavol Demeš (v poznámkách jsem nenalezl datum) – ministr mezinárodních vztahů SR (piaristická paple) Pavel je můj kamarád. Původně parazitolog, jako já. Při tzv. pomlčkové válce na jaře 1990, šokující diskusi v parlamentu mezi českými a slovenskými poslanci, jak se má vlastně naše republika jmenovat, se poprvé objevily frustrace Slováků ze společného státu. Nakonec se dohodli na názvu Česká a Slovenská Federativní Republika (od 29. 3. 1990 do rozpadu republiky 31. 12. 1992). Pavel se stal posléze ministrem slovenské vlády (6. 5. 1991–24. 6. 1992). Společně s ním přijeli do Slaného i Viktorie Hradská – Vládní výbor pro zahraniční styky


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

135

ČR a Lucie Rozborová – šéfredaktorka Světa Čechů a Slováků. Všichni naladěni k „záchraně“ společného státu. Bylo ale už pozdě. Ivan Hoffmann (v poznámkách jsem nenalezl datum) – novinář + písničkář Vynikající politický glosátor a pozorovatel života. Dnes pravidelně vystupuje v rozhlasových pořadech. Pamatuji si na jeho charakteristický hlas a výstižné ironické poznámky. Připravované a neuskutečněné Slánské hovory Jiří Hanzelka (cestovatel): Poznámky k ekonomické reformě v Československu; Jan Hartl + Vančurová + Helena Glancová (režisérka): Klub přátel umění o odkazu J. A. Komenského; Jiřina Šiklová (socioložka); Ivan M. Havel: O rodině Havlů; dr. Wantochová + ing. Topinková: Životní prostředí na Slánsku; Jiří Ruml: Charta 77 a Lidové noviny; Věra Čáslavská; Radek John: Jak vidím Československo; Kamil Kalina: Zdraví pro novou společnost – program OF zdravotníků; Alena Hromádková (mluvčí Charty 77): Reforma školství; Pavel Tigrid

RNDr. Ivo Rubík, narozen 15. dubna 1959 v Praze. Vystudoval Přírodovědnou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V současné době je starostou Královského města Slaný.


136

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Josef Šanda

SCRIBITUR AD NARRANDUM NON AD PROBANDUM Píší proto, aby vyprávěli, ne aby dokazovali

Byl jsem požádán, abych zavzpomínal na revoluční období závěru roku 1989 a ledna 1990. Začátek převratových akcí ve Slaném se odehrál podobně jako v ostatních městech republiky, tj. po týdenních demonstracích v Praze, kdy byla vyhlášena hodinová výstražná generální stávka na 27. 11. 1989 ve 12 hodin. V podnicích, které byly řízeny komunisty, bylo sice dovoleno zaměstnancům se stávky zúčastnit, ale těch odvážných se na slánském náměstí sešlo ze všech podniků ve městě asi 300. Chyběli zaměstnanci bývalého městského úřadu, vojáci, odboráři, policisté. Členové Lidových milic měli službu v podnicích, tam vedení podniků společně s KSČ svolávali schůze na stejný čas a podle informacích se předčítali poslední závěry ÚV KSČ. Protože jsem se pravidelně zúčastňoval demonstrací v Praze v předchozím týdnu, nebylo pro mě obtížné převzít iniciativu, vystoupit na přistavenou multikáru a oslovit přítomné. Slova měla jen pomoci k prohlášení, že se ve Slaném připojujeme ke stávce, souhlasíme s požadavky studentů, podporujeme události, žádáme změny. Z bývalé radnice nás spolu s velitelem policie kontroloval předseda městského výboru strany. Z náměstí se za doprovodu kostelního zvonu přemístili účastníci demonstrace k bývalému okresnímu výboru a odtud z lešení bylo pokračováno v započatém prohlášení. Nebylo ještě rozhodnuto, že nebude použito síly. Instrukce proti zásahu ale byly jako vždy připraveny. Zpívala se píseň tatíčka Masaryka a po půl hodině se první shromáždění rozešlo. Aktéři vystoupení však zcela přirozeně založili Občanské forum ve městě včetně mluvčích. K založení došlo v bytě Vladimíra Noska. Zřejmě za odvahu vystoupit a promluvit k lidu jsem se etabloval do vedení fora a mohu s odstupem druhého desetiletí říci, že mými báječnými spolupracovníky v revolučním dění byli tehdy Mgr. Jiří Hořejší, ing. Aleš Masopust, ing. Vladimír Nosek, Marie Farská – pokladní, Václav Houška – propagace. Občanské forum sdružovalo členy, kteří se chtěli podílet na organizaci převratového dění ve městě a vytvářelo protiváhu dosud činným státním orgánům. Nevyhnulo se ani osobám, které v tomto foru měli jiné konspirativní úkoly. Staré struktury vystupovali s jistotou vládců a nabourávali veškeré iniciativy. Velice tvrdými zastánci starých pořádků ve městě byli


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

137

předseda městského výboru komunistické strany, velitel vojenské posádky a velitel policie. Komunistická strana čelila novému dění starými osvědčenými metodami, svoláním schůzí v závodech, tam měla dosud největší vliv. Ředitelé byli povětšinou přisluhovači a jejich role spolu s Lidovými milicemi byla protilidová. Iniciátorem velké schůze v hotelu Grand 6. 12. byla Národní fronta, režii měla opět z katakomb komunistická strana. Na této schůzi si ještě komunistický předseda zapisoval, kdo co říká, a také ještě plamenně hovořil, naposledy. Velkou schůzi také měla místní partaj v Grandu, přísně střeženou a jen pro pozvané. Bylo všem jasné, že armáda a policie mají chutˇ… Pamatuji, že se lidé hodně odlišovali ve tvářích, ty tváře starého pořádku nenosily úsměv a jejich obličeje měly tu známou barvu šedi. Občanské forum v prvním období dostalo od předsedy městského úřadu na základě své žádosti úřední místnost v domě čp. 225 na Hlaváčkově nám. Dnes tam sídlí pohřební služba. Tam se vyhlašovalo a sdělovalo vše, co se týkalo dění ve městě a ve společnosti. Ve sbírce na pomoc stávkujícím studentům se vybralo cca 50 000 Kč. Příjemným překvapením bylo, že částky většinou darovali jednotlivci, důchodci, a to obvykle nad sto korun, nálada odpovídala očekávání dobrého konce. Důvěra pronikla do jednání OF, vše bylo vyřizováno osobně, nebo telefonicky, úkoly se rozdělovaly na všechny členy vedení bez písemných záznamů. Město a především „Londa“ bylo polepeno plakáty, obrázky, vtipnými komentáři, vše ve třech barvách. Vojáci slánské posádky zaslali dopis OF, ve kterém vylíčili poměry v posádce, označili velitele, kteří brání změnám, a potvrdili, že velitelé a politruk jsou ochotni zasáhnout, s nadsázkou, že se pekelně soustřeďují. OF organizovalo velké shromáždění v městském divadle za pomoci herců a studentů. Uskutečnilo se 5. 12. 1989, trvalo tři hodiny, moderoval je nyní známý herec Otakar Brousek ml., zvaný Ťulda a po příspěvcích zástupců OF z přilehlých obcí, zúčastněných občanů , kteří mluvili z hlediště, se zazpívala „píseň“ – tak se v té době říkalo hymně. Přítomných 850 občanů schválilo následující prohlášení:

PROHLÁŠENÍ My, účastníci dialogu pořádaného Občanským fórem v divadle ve Slaném Nesouhlasíme se složením nové federální vlády. Provedené změny ve vládě nepovažujeme za dostačující a adekvátní současné situaci ve společnosti, ani potřebám dalšího rozvoje naší společnosti. Plně se stavíme za Stanovisko a Prohlášení koordinačního centra Občanského fóra a výboru Veřejnost proti násilí v této věci.


138

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Žádáme odstoupení prezidenta republiky Gustáva Husáka, spoluodpovědného za dvacetiletý normalizační proces a devastaci společenského i hospodářského života naší vlasti po invazi spojených vojsk v r. 1968. Stavíme se za okamžité vydání nezávislého tisku – Lidových novin. Požadujeme, aby krajský a okresní tisk, řízený KSČ, okamžitě přešel pod řízení územních orgánů Národní fronty a byl zpřístupněn i Občanskému fóru. Na podporu těchto našich požadavků a požadavků koordinačního centra Občanského fóry jsme na svých pracovištích připravení vstoupit dne 11. prosince do generální stávky, pokud bude vyhlášena. V Slaném dne 5. prosince 1989, Schváleno cca 850 přítomnými v sále. Další shromáždění občanů se konala v bývalé restauraci Sport ve Wilsonově ul., před gymnáziem (herci Novotný, Hrzánová), před vchodem do městského úřadu ve Velvarské ulici. Mluvčí a členové OF se zúčastňovali ustanovení OF kladenského okresu, zasedání OF v Praze, přispívali k informacím na schůzích OF v závodech ve Slaném, informovali občany na zřízených nástěnkách, psali do místních tiskovin atd. Občané docházeli do centra řízení OF a svým přístupem, chováním, aktivitou, pomocí, dobrou náladou potvrzovali nezvratnost změn ve městě. Postupně se vytvořilo klima dobré spolupráce a po prosincové volbě prezidenta a změnách v parlamentu se OF stávalo důstojným partnerem politického dění. Bylo všem jasné, že se blížil čas ukončení převratového kvasu – obecně se za tento termín považoval 15. leden 1990. To byl také termín většiny zakladatelů OF v Slaném, kteří při nástupu do funkcí zdůrazňovali časovou omezenost mandátů, a bylo jen na rozhodnutí členů, zda nadále budou pracovat v politice a nebo se vrátí do občanského života. Slánské vedení OF jako jeden muž odešlo z politického dění. S jejím doporučením převzal mandát k vedení OF jeden ze zakladatelů OF Energie Kladno ing. Lubomír Leopold. Ale to už je jiný příběh. Ten obecný o politice a policii nejlépe vystihuje Raymond Chandler ve svých detektivkách. (Článek je převzat ze Slánské radnice č. 10 z roku 2005 a upraven pro potřeby tohoto sborníku.)

Josef Šanda, narozen 27. 9. 1944 v Toužetíně. Zaměstnán byl jako programátor v ČSAD, po roce 1989 se stal zaměstnancem MěÚ Slaný. Tragicky zahynul v Tonadico (Itálie) při výstupu v horách.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

139 Pavel Vychodil

VÝVOJ VE SLANÉM PO ROCE 1989 OČIMA FOTOGRAFA Každé údobí v životě má svá specifika a je hodno zaznamenání. Obzvlášť to platí u přelomových událostí, kterých se v životě jedné generace mnoho nenaskytne. Pro moji poválečnou generaci je takovým významným přelomem listopad 1989. To je mezník, který odstartoval naprostou změnu předchozích zažitých stereotypů a vůbec nový směr života celého národa. Od těch okamžiků uplynulo již 20 let a připadá mi, jako by se vše událo včera. Je velká škoda, že jsem si nedělal chronologické poznámky k jednotlivým dílčím akcím spojeným s bouřlivým vývojem té doby. Protože i v menším městě, jako je Slaný, těch událostí bylo mnoho a s odstupem let mi hodně věcí splynulo. Dodnes lituji, že jako fotograf, tehdy již intenzívně spolupracující s Vlastivědným muzeem, jsem mnohem více nedokumentoval veškeré dění ve městě, ale tehdy jsem se ještě tolik dokumentární fotografií nezabýval. Teprve postupem let si ke své škodě uvědomuji, že nic z toho se již nemůže vrátit. Mohu však říci, že nejvýznamnější akce se udály v údobí do prvních svobodných voleb v červnu 1990. Ve Slaném se vystřídala na různých mítincích tehdejšího Občanského fóra celá řada budoucích významných politiků. Namátkou si vzpomínám na velkou manifestaci v závěru května na slánském náměstí, kde byl přítomen Miloš Zeman. Tehdy bylo slánské náměstí plné nadšených občanů města, kteří volali po upevnění změn, které nastartoval listopad 1989. Dále předvolební shromáždění občanů v divadle, na kterém vystoupil Michael Kocáb, či satirické představení Dividýlka v atriu Piaristické koleje. V polistopadovém údobí byly i různé akce před slánským gymnáziem, kde obzvlášť v prvních dnech změn docházelo k prudkým a emotivním výměnám názorů zastánců starých pořádků s novým proudem ve společnosti. Bohužel hodně těchto akcí se mi nepodařilo zachytit, protože jsem nefotografoval „na volné noze“, nýbrž zatím stále byla pro mě fotografie koníčkem. Při téměř denním pracovním dojíždění do Prahy jsem o většinu důležitých mítinků přišel. Jen si jasně vybavuji několik občanů, kteří plakali, až jim tekly slzy proudem, z lítosti, že už se nevrátí staré časy. Bohužel, jak jsem již uvedl, nemám mnoho fotografického materiálu z té doby. Přikládám několik fotografií, jež pokládám za zajímavé a alespoň tro-


140

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

chu výmluvně dokumentující události, kterým jsem byl přítomen. Avšak to byl skutečně teprve start dalekosáhlých změn ve městě. Velmi zajímavé bylo pozorovat skrze objektiv fotoaparátu i průběh dalších let. Na podnět pracovnic muzea jsem dokumentoval proměny, které byly zpočátku snad nejvíce patrné v souvislosti s malou privatizací a restitucemi. Postupné odstátňování obchodní sítě, vznik nových restaurací a hospůdek, tudíž zcela nové vývěsní štíty na většině domů v centru města. Mnohé se vyměnily vícekrát. Celá řada živností a obchůdků, jak rychle vznikly, tak rychle se vytratily. Špatné ekonomické kalkulace, větší očekávání, než mohla nabídnout realita, to vše bylo zřejmou příčinou těchto neustálých změn. Postupně jsme si na to zvykli jako na normální jev, který vystřídal strnulost předchozích 40 let. Možno říci asi tolik, jestliže ve městě průběžně žijeme, denně se pohybujeme po důvěrně známých místech, tak nám tyto rozsáhlé změny ani nepřijdou tak patrné. Ale stačí se hlouběji zamyslet, vzpomenout si na všechna místa, která jsou dnes zastavěna, či upravena třeba jako rekreační zóny, musím konstatovat, když se navíc začnu probírat fotografiemi, že se změnilo nebývale mnoho. A nejlépe tuto skutečnost mohou potvrdit lidé, kteří Slaný znali dříve, nežijí zde a vracejí se občas k návštěvě města. Zrovna tak já vnímám jiná města, která důvěrně znám, a čas od času je navštěvuji. Tolik mé skromné vzpomínání nejen na přelom let 1989 a 1990, (nejen jako fotografa), ale i na další vývoj, který musel zákonitě nastat.

Pavel Vychodil, narozen 18. 12. 1949 ve Slaném. Po absolvování základní vojenské služby v letech 1969–1971 nastoupil do zaměstnání do ČKD Slaný, později ČKD Praha, kde pracoval jako koordinátor prodeje investičních celků pro hlubinné doly.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

141 Jiří Wohanka

LISTOPAD 1989 V KLADENSKÉM DIVADLE V sobotu 18. listopadu 1989 měla být v kladenském divadle premiéra „Mamzelle Nitouche“. Divadlo bylo vyprodané, ale premiéra se nekonala. Na jeviště nastoupil celý soubor a já s Ťuldou Brouskem jsme divákům oznámili, že vstupujeme do stávky a připojujeme se k protestnímu prohlášení pražských kolegů a studentů k událostem na Národní třídě. Následující den jsme totéž oznámili našim divákům v Mladé Boleslavi. Téhož dne si mě kolegové vybrali jako mluvčího a vedoucího stávkového výboru divadla. Možná i proto, že jsem jako jeden z mála členů souboru bydlel v Kladně a znal jsem dobře místní poměry. Byla to velmi dramatická a vzrušující doba – a možná i trochu nebezpečná. To jsem si ale dlouho neuvědomoval. Několik dní po vyhlášení stávky se na divadle objevil nápis WOHÁŇKA HAVLA, což mě snad mělo zastrašit, a možná i urazit. Já jsem však byl na tento nápis docela hrdý. To, že o mojí osobu měli členové Lidových milicí enormní zájem, jsem se dozvěděl od náčelníka kladenské SNB, který byl někdy začátkem prosince pražským výborem OF požádán, aby zajistil moji ochranu před možným napadením, které se snad proti mně chystalo. Bylo mě v té době všude plno, stal jsem se jakýmsi symbolem listopadových událostí na Kladně, a tak se nelze divit, že jsem skalní komouše dost štval. Dokonce jsem si od jednoho osobně vyslechl, že by mě nejraději zastřelil. Všechno ale nakonec skončilo poněkud komicky. Před divadlem stála škodovka stodvacítka – úplně stejná jakou jsem měl já – a někdo ji poškodil a propíchal gumy. Jenže co čert nechtěl, tato patřila našemu soudruhu řediteli! Rozhodně nejdůležitějším a nejnáročnějším úkolem stávkového výboru divadla bylo uspořádání mítinku kladenských obyvatel s panem Václavem Havlem. V té době byl již kandidátem na funkci československého prezidenta. Bylo to hodně náročné na organizaci bezpečnosti, zajištění místa atd. O tuto akci jsem byl při telefonním rozhovoru požádán panem Sašou Vondrou, ačkoliv osobně jsme se nikdy nesetkali. Úkol byl jasný, šlo o to ukázat poslancům Federálního shromáždění, které v té době bylo stále pod kontrolou KSČ a jež mělo volit prezidenta, že i „rudé Kladno“ podporuje „sametovou revoluci“ a pana Václava Havla. To, že jde o důležitou akci, si uvědomovalo i tehdejší komunistické vedení města a kladlo nám stále nějaké překážky. Je pravda, že jsem je asi musel hodně naštvat, když jsem trval na tom, že balkon radnice na starém kladenském


142

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

náměstí – známý z historie komunistického hnutí – je tím pravým místem, odkud by měl pan Havel ke kladenským občanům promluvit. Přiznávám, že jsem to považoval za dobrý, i když poněkud zlomyslný žert. Komouši na radnici se cukali do poslední chvíle a kladli různé překážky, aby tomuto mítinku zabránili. Ještě několik hodin před akcí jsem dostal zprávu, že někdo poškodil ozvučení náměstí a městského rozhlasu. Ve stejnou chvíli mě volali z národního výboru, tedy z kladenské radnice, že Václava Havla nemohou pustit na balkon radnice, protože místnost, ze které se na balkon vchází, je v rekonstrukci. Že by bylo nedůstojné, aby byl budoucí možný pan prezident nucen procházet staveništěm. Tak jsem jim řekl, ať si s tím nelámou hlavu, že zavolám klukům do Poldovky, že si od nich půjčíme vysokozdvižnou plošinu a že těch několik desítek tisíc lidí na náměstí jistě pochopí, že musela začít rekonstrukce a že soudruzi na radnici nechtěli, aby si pan Havel umazal kalhoty.

Václav Havel v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně Krátce před odjezdem pana Havla z Prahy jsem dostal echo, že kladenšt�� papaláši přehodnotili situaci a že se s květinami v ruce chystají uvítat pana Havla s doprovodem na hranici okresu, někde u Lidic. Ještě jsem stačil zavolat do pražského Špalíčku (sídla OF) a dohodnout jinou příjezdovou trasu, aby se těm zjitřelým soudruhům vyhnuli. Celá situace si vyžadovala určitou konspiraci. Oficiálně bylo nahlášeno, že pan Havel s doprovodem přijede k Domu oddechu a dále kolem Jihomoravské vinárny přímo na náměstí. Ale jenom


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

143

Václav Havel v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně pár lidí kolem mne vědělo, že se nejdříve setkáme u nás v divadle a potom, že půjdeme pěšky kolem pošty na kladenskou radnici. Asi hodinu jsme si povídali v kanceláři dramaturgie divadla a pak jsme se vydali na náměstí. Všude bylo plno lidí. Náměstí včetně přilehlých ulic bylo zcela zaplněné. Všichni stáli zády k nám a netrpělivě vyhlíželi příjezd budoucího pana prezidenta. Bylo dost komické, když jsem je žádal, aby nás pustili, že my na to náměstí opravdu musíme. Postupně ale lidem došlo, kdo je žádá o uvolnění místa, přestali nadávat „ať se tam necpem“ a vytvořili uličku, kterou jsme procházeli. Tento blízký kontakt s Kladeňáky byl velmi příjemný. Jejich projevy přátelství a souhlasu s tím, co se děje, byly dojemné. Těsně u vchodu radnice stáli s pugéty poněkud udýchaní soudruzi radní, kteří se mezi tím stačili vrátit z Lidic. Snažili se oficiálně uvítat pana Havla, ale ten je pouze slušně pozdravil a se slovy „to je dobrý“, je elegantně zazdil. Soudruzi radní zůstali s připravenými květinami a dary stát jako opaření. Musely to být pro ně těžké chvíle. Na náměstí a v přilehlých ulicích bylo několik desítek tisíc lidí, kteří jasně projevovali touhu po změně režimu a na jejich pietním komunistickém místě se chystají promluvit jakási kontrarevoluční individua. Jeden komediant, který už několik týdnů se svými kolegy narušuje klid ve městě a jeho okolí, jakýsi disident, který se má prý stát presidentem naší socialistické republiky, a dva představitelé dělnické třídy, kteří jménem horníků a dělníků Kladenska vyjadřují podporu pana Havla na funkci presidenta. To se musí starej soudruh Zápotocký, který z toho bal-


144

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

konu k lidem taky promlouval, v hrobě obracet. Bylo na mně, abych jako první zahájil mítink a postupně uvedl jednotlivé řečníky. Nechtěl jsem dlouho zdržovat. Uvědomoval jsem si, že tam ti lidé čekají na to, co jim řekne pan Havel a ne já. Neměl jsem nic dopředu připravené, ale jak jsem tam najednou stál před těmi třiceti tisíci lidmi, kteří spontánně projevovali svoji touhu po svobodě, tak jsem krátce vzpomenul na svojí maminku, která celý život říkala: „Ono to jednou musí prasknout–tenhle Absurdistán – ve kterém lidi, jako schizofrenici, žijí dvojí život, oficiální a privátní, nemůže vydržet věčně!” Pevně tomu věřila, ale převratu se nedožila. Požádal jsem lidi, aby spolu se mnou vzpomenuli

Václav Havel v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně na své blízké, kteří se jako moje maminka těchto dnů nedočkali. Cítil jsem, že se mi s tím obrovským davem podařilo navázat dobrý kontakt. Byl to krásný pocit sounáležitosti s lidmi, kteří stejně jako já toužili po svobodě.

Jiří Wohanka, narozen 14. 7. 1946 v Praze. Vystudoval herectví na pražské DAMU a za své velké štěstí považuje, že ho dva roky učil Rudolf Hrušínský. Po absolutoriu v roce 1972 nastoupil do Divadla Jaroslava Průchy na Kladně, kde strávil devatenáct let, během nichž odehrál pětaosmdesát rolí. Z Kladna pak přešel do pražského divadla Labyrint, v Divadle v Dlouhé je od jeho založení v roce 1996. V současnosti žije s rodinou v Hrdlívě u Slaného.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

145

Václav Havel při cestě na demonstraci v Kladně

Příprava na projev


146

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Václav Havel při projevu

Demonstrace na Kladně


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

147

Demonstrace na Kladně


148

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

STŘÍPKY VZPOMÍNEK Petra Budilová (roz. Šebková), úřednice Z událostí listopadu roku 1989 ve Slaném si toho již moc nepamatuji. Ve Slaném jsem se na revolučním dění až moc nepodílela. Můj tatínek byl z této situace naprosto nadšen, a tak jsme hned od počátku jezdili obvázáni československými vlajkami přes ramena na celé dny do Prahy. Také jsem se jako studentka tehdejší slánské střední ekonomické školy zúčastnila projevů podpory studentům vysokých škol v Praze. Vzpomínám, že přijel před školu pan Dvořáček se svým osobním vozem (znala jsem ho od vidění z Kvíčku, chodila jsem kolem jeho domu každý den do školy) a ten se mě a ještě několika studentek zeptal, zda bychom nejely s ním do Prahy podpořit studenty vysokých škol v jejich na tu dobu nevídaně statečných činech. Já, do určité míry ovlivněná nadšením mého otce z toho, co se dělo, jsem samozřejmě byla v autě jako první. Jelo nás celkem pět. Pan Dvořáček a další čtyři studentky z ekonomické školy. V kolika vysokých školách jsme tenkrát byli a co konkrétně jsme studentům říkali, si již nepamatuji, vím jen, že jsme domů přijeli až večer a já tenkrát trnula hrůzou, co mi na to řeknou naši doma, i co mi řekne třídní profesorka ve škole. Nic zlého mi však nikdo neřekl, ani žádný trest jsem nedostala. Byly asi podstatně důležitější věci k řešení než můj tajný výlet za školu. Zlata Družecká, podnikatelka Často jsem jezdila z důvodu své funkce do Prahy, ale v době největších nepokojů ne. Bála jsem se a také přátelé mně to rozmlouvali. Ve Slaném jsme se s kamarádkou Stáňou snažily zúčastňovat všech akcí. Při generální stávce na náměstí jsem byla s celou rodinou. Do výloh jsme vylepovaly plakáty s aktuálními informacemi o pražských událostech, které nám vozili známí z Prahy. V podstatě jakmile jsme něco nového dostaly, ihned jsme to dávaly do výlohy. Snažily jsme se, aby slánská veřejnost byla dostatečně informována. I když se přiznám, že jednu dobu mě nebylo dvakrát do smíchu. Nebyla jsem žádný hrdina. Taky jsem se bála. Přišel za mnou jeden pán v dost významném postavení vyhrožovat, že má u sebe předsedu KSČ a že mě důrazně žádají, abych vyndala letáky z výlohy a i ty, co ještě mám, jim odevzdala. Takže letáky jsem nejen nesundala, ale žádné jsem jim ani nedala. Dlouho jsem je měla schované doma na půdě, ale při stěhování a stavebních úpravách se bohužel ztratily. Vyhrožo-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

149

vali mě, že si pro ně přijdou, že jim je dát musím. Samozřejmě jsem se bála, jak to dopadne. Bylo mi jasné, že pokud zůstanou komunisté u moci, skončím na dlažbě a v lepším případě půjdu někam zametat. Plakáty jsme stejně lepily dál, ale všechno je tak dávno, že si to těžko vybavuji. Stáňa Havlíčková, knihovnice Ano, na vylepování plakátů si také vzpomínám a ještě pán, který je z Prahy vozil, přivezl Zlatě video, na kterém byl záznam amatérských záběrů z demonstrací v Praze. Sešli jsme se na jeho promítání u Družeckých v Lotouši a s námi v podstatě půl vesnice. Byly to strašné záběry. V té době jsme neměli vůbec představu, jak vše dopadne. Jiří Hořejší, podnikatel Generální stávky se zúčastnilo hodně lidí ze slánského gymnázia. V čele průvodu studentů jsem šel s kolegou Hofmanem. V den generální stávky u Okresáku jsme spontánně založili městské OF. Podepsalo se prvních pět členů. Pravidelně jsme se scházeli, schůze byly zpočátku na různých místech. OF na gymnáziu se mnou zakládal František Hofman, který byl už v důchodu, a Olga Judlová. Jinak se nikdo nepřidal. Jiří Jaroch, fotograf V době listopadových událostí roku 1989 jsem byl zaměstnán na Dole Slaný jako elektrikář. Zaměstnanci dolu těsnou většinou odhlasovali účast na stávce, které jsem se zúčastnil jako zaměstnanec i fotograf. S fotoaparátem jsem byl přítomen i u řady dalších významných akcí, které se v té době ve Slaném pořádaly (demonstrace studentů před budovou gymnázia i shromáždění ve slánském divadle). Stanislav Kučera, podnikatel V listopadu 1989 jsem pracoval ve funkci ředitele Městského domu pionýrů a mládeže ve Slaném. Vzhledem k této svojí práci jsem byl v denním kontaktu s mladými lidmi. Prakticky ihned po listopadových událostech jsme spolu s tehdejším celým kolektivem pracovníků sledovali dění v naší republice. Já sám jsem pak vystoupil s krátkým projevem na demonstraci ve Slaném na podporu studentských požadavků. Nezapomenutelným se pro mne stalo sledování přímého přenosu z demonstrace na Letenské pláni v Praze společně s mojí rodinou a přáteli. Účastnil jsem se několika jednání vedení mládežnických a dětských organizací, při kterých se hledalo nové postavení a možnost reformování těchto soci-


150

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

alistických organizací. Byl jsem také při vzniku slánského Občanského fóra. Byla to doba, na kterou rád vzpomínám. Karel Smyczek, režisér Řekne se 17. listopad a každý Čech má osobní vzpomínku… Viděl jsem teď dobové fotografie ze slánského divadla. Na první pohled bych nepoznal, z jaké jsou přesně doby, a připomnělo mi to rok 89, kdy jsem já stál na tomto jevišti v rámci delegací, které objížděly republiku. Copak by mě něco podobného napadlo, když jsem v roce 1956 poprvé stál na těchto prknech? A potom se slánskými ochotníky ještě mnohokrát…


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA

151


152

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Shromáždění studentů a občanů před gymnáziem 24. 11. 1989 (fotoJiří Jaroch)

Shromáždění studentů a občanů před gymnáziem 24. 11. 1989 (fotoJiří Jaroch)


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

153

Shromáždění studentů a občanů před gymnáziem 24. 11. 1989 (fotoJiří Jaroch)

Před gymnáziem vystoupil s projevem i předseda MěV KSČ Vratislav Novák, v pozadí vlevo ředitel gymnázia Vladimír Němec (fotoJiří Jaroch)


154

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

V prodejně Supraphonuv Husově ulici bylo promítáno video se záběry ze zásahu SNB na Národní třídě v Praze (fotoJiří Jaroch)

Generální stávka – shromáždění před věžemi Dolu Slaný (fotoJiří Jaroch)


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

155

Průvod zaměstnanců Dolu Slaný s vlajkami na slánském náměstí (fotoJiří Jaroch)

Shromáždění občanů na náměstí při generální stávce (fotoJiří Jaroch)


156

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Bývalý Okresní dům, odkud promlouvají k občanům členové právě vzniklého OF (fotoJiří Jaroch)


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

157

Generální stávka – shromáždění občanů před Okresním domem (fotoJiří Jaroch)

Karel Smyczek v Městském divadle 5. 12. – Dialog OF s občany (foto Karel Vidimský)


158

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Dialog OF s občany v divadle 5. 12. 1989, s mikrofonem ředitel gymnázia Vladimír Němec (fotoJiří Jaroch)

Pohled do hlediště 5. 12. při Dialogu OF s občany (fotoJiří Jaroch)


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

Vystoupení Báry Hrzánové v městském divadle bylo zakončeno státní hymnou 5. 12. 1989 – Dialog OF s občany (fotoJiří Jaroch)

159


160

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Založení OF v Agrostavu 28. 11. 1989


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

161

Dopis Federálnímu shromáždění na podporu kandidatury V. Havla na prezidenta


162

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Jeden z podpisových archů na podporu kandidatury Václava Havla prezidentem


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

163

První mluvčí OF slanské organizace


164

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

165

Seznam prvních členů OF ve Slaném


166

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Prohlášení účastníků dialogu ve slánském divadle 5. 12. 1989

Slánské náměstí – předvolební shromáždění (foto Pavel Vychodil)


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

Předvolební shromáždění – JUDr.Tomáš Richtr (foto Pavel Vychodil)

167


168

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Miloš Zeman na předvolebním shromáždění (foto Pavel Vychodil)


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

Předvolební shromáždění – RNDr. Ivo Rubík (foto Pavel Vychodil)

169


170

LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Předvolební plakát


OBSAH


Bartoníček Pavel Slovo úvodem Víšek Zdeněk Ohlédnutí za událostmi roku 1989 Události roku 1989 v tehdejším Československu

3

5 10

KRONIKY Výpis z kroniky města Slaný Ohlas listopadových událostí v Klobukách Rok 1989 pohledem kroniky městyse Zlonice

18 25 27

SLÁNSKÁ POSÁDKA Běh dějin ve Slánské posádce před a po listopadu 1989 Fakta z posádky Slaný Střípky – jedna paní povídala (JPP)

30 34 37

GYMNÁZIUM VÁCLAVA BENEŠE TŘEBÍZSKÉHO Koryta David a Matějka Tomáš Sametová revoluce a dění kolem ní na Gymnáziu V. B. Třebízského

40

VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKŮ Berkovec Stanislav Drsný samet

54

Dvořáček Miloslav Listopad 89

59

Farská Marie Vzpomínky na dojmy ze Sametové revoluce ve Slaném Koncept neodeslaného příspěvku do Lidových novin

61 68

Hausner Josef Vzpomínka na listopad 1989

69


Hofmanová Romana Několik vzpomínek na listopad 1989 ve Slaném

72

Horálek Pavel Sametová revoluce ve Slaném očima studenta gymnázia

74

Lelková Anna Jak jsem prožila Sametovou revoluci

76

Ležák Karel Vzpomínky Karla Ležáka

79

Masopust Aleš Vzpomínání na listopadové dny 1989

82

Míková Olga Ohlédnutí Olgy Míkové I Ohlédnutí Olgy Míkové II

85 87

Mikulecký Václav Vzpomínky na události roku 1989 v ČSSR i na události, které potom následovaly

89

Němec Vladimír Rok 1989 na Gymnáziu ve Slaném

102

Nosek Vladimír Revoluční dny roku 1989

107

Richtr Tomáš Vzpomínky Tomáše Richtra

110

Rogl Vladimír Jedno listopadové odpoledne před dvaceti lety Opožděný listopad v Brežněvsi

113 117

Rubík Ivo Vzpomínky na dobu před dvaceti lety

120


Šanda Josef Scribitur ad narrandum non ad probandum

136

Vychodil Pavel Vývoj ve Slaném po r. 1989 očima fotografa

139

Wohanka Jiří Listopad 1989 v kladenském divadle

141

Petra Budilová (roz. Šebková), Zlata Družecká, Stáňa Havlíčková, Jiří Hořejší, Jiří Jaroch, Stanislav, Kučera, Karel Smyczek Stříky vzpomínek

148

FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA

151

OBSAH PŘÍLOHY NA DVD VIDEO Původní videozáznam z II. poloviny listopadu 1989 ve Slaném (natočili členové Filmového klubu ZK ROH Slaný Vladimír Frolík a Jiří Husník) FOTO Jiří Jaroch Shromáždění studentů a občanů před před gymnáziem 24. 11. 1989 Generální stávka Dialog OF s občany ve slánském divadle 5. 12. 1989 Volby 1990 Pavel Vychodil, Karel Vidimský Před 1. svobodnými volbami DOKUMENTY Novinové články, plakáty, dobový listinný materiál


Vlastivědné muzeum ve Slaném děkuje sponzorům, kteří se peněžním darem podíleli na vydání sborníku „Listopad 1989 ve vzpomínkách slánských pamětníků“.

VOJTĚCH KOČKA

Mgr. Barbora Bartoníčková


LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Sborník příspěvků vzpomínek pamětníků listopadových událostí roku 1989 a jejich ohlas v našem regionu. Vydalo Vlastivědné muzeum ve Slaném ve spolupráci s Městským úřadem Slaný. Příspěvky uspořádali a sborník sestavili © Pavel Bartoníček, Božena Franková, Blažena Hrabánková a Zdeněk Víšek, 2009 Jazyková redakce Zdeněk Víšek a Hana Vranová Fotografie © Jiří Jaroch a Pavel Vychodil, 1989–1990 DVD © Jiří Husník, 2009 (1989) Z Týfovy antikvy 1. střešovické písmolijny vysázel © Ivo Horňák, 2009 Sazba, grafická úprava, obálka a DTP © Ivo Horňák, 2009 V nákladu 400 kusů vytiskla v roce 2009 Tiskárna KOČKA Slaný Vlastivědné muzeum ve Slaném Masarykovo náměstí 159, 274 01 Slaný ISBN 978-80-254-5903-4


LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

2

SLANÝ 2009


LISTOPAD 1989 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

2

SLANÝ 2009


Listopad 1989 ve vzpomínkách slánských pamětníků