1939-1945 ve vzpomínkách slánských pamětníků

Page 1

1939–1945 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

SLANÝ 2010



1939–1945 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

SLANÝ 2010


Copyright © Vlastivědné muzeum ve Slaném, 2010 ISBN 978-80-254-7197-5


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

3

ÚVOD Vážení čtenáři, v květnu 1945 skončila v Evropě druhá světová válka. Poslední válka, která se odehrávala na našem území. Pro pamětníky událost tak výrazná, že si ji pamatují dodnes. Pro většinu příslušníků mladší generace dávno nevýznamná historie, kterou řadí kdesi mezi bitvu u Hradce Králové a boje na Piavě. Pro mnohé žáky a studenty je to poslední období, o kterém se učí v dějepisu, neboť na léta po roce 1945 již nezbývá příliš vyučovacích hodin a mnozí vyučující se ani nechtějí vystavovat všetečným otázkám studentů na své postoje v době nesvobody. Otázkám, kterým se někteří dokáží úspěšně vyhýbat celých 20 let od listopadu 1989. Protektorátní období bylo v odborných publikacích již zevrubně popsáno, včetně všeho, co v naší vlasti od nacistického režimu úspěšně převzal ten komunistický. A nešlo jen o využívání konfidentů gestapa komunisty, o politickou propagandu či pracovní tábory. Výsledky vědeckého bádání ale jen zvolna pronikají mezi veřejnost. V této souvislosti je symptomatické například přetrvávající používání komunistických výrazů fašismus a němečtí fašisté namísto nacismus a němečtí nacisté. Připustit totiž, že německý národní socialismus (německý nacismus) byl špatný, by pro komunisty znamenalo přiznat, že určité formy socialismu mohou být špatné. Zdálo by se, že po šedesáti pěti letech od konce války již tedy není příliš nových momentů, které by pamětníci mohli ve svých vzpomínkách zachytit. A přece sborník, který držíte v rukou, svým obsahem dokazuje opak. A to i dikcí většiny pamětníků. Zajímavé srovnání nabízí dva příspěvky napsané v poválečné době (podplukovník A. Špeta a hajný V. Hora), tvořící kontrast proti vzpomínkám napsaným s odstupem několika desítek let. Ty poválečné jsou podobné většině vzpomínek, které směly být publikovány do roku 1989, vzpomínky napsané s odstupem několika desítek let (povětšinou až v letech 2009–2010) jsou jiné. Nejsou zde jen hodní Čechové a zlí Němci, to jasně černobílé rozdělení na my a oni, jsou zde plasticky popsány i všední protektorátní dny. Včetně strachu, který mnohdy způsobovali čeští udavači, zásobující české i německé úřady. A včetně odvahy, kterou prokázali jiní, ač mnohdy zůstali bezejmennými hrdiny - jejich slušnost a uvědomění se nikdy nestalo předmětem veřejné chvály, ale bez nich by byl počet obětí z let 1939–1945 výrazně vyšší.


4

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Dvaadvacet příspěvků ze Slaného i celého regionu, včetně většího množství fotografického materiálu, poprvé publikovaného v tomto sborníku, je zajímavých i pohledem jejich autorů. Občanů, kteří nebyli ani hrdinnými odbojáři či partyzány, ani politicky exponovanými jednotlivci. Obyčejných lidí, jako většina z nás. I proto je možné se s jejich vzpomínkami sžít a představit si, jak bychom asi popisované události prožívali my. Dosud nepublikované vzpomínky, zachycené v tomto sborníku, jsou rozdílné svojí délkou i hloubkou informací. Tvoří však ucelený soubor, který by neměl chybět v knihovně nikoho, kdo se zajímá o regionální historii Slánska i druhé světové války v českých zemích. Jako jeden z editorů jsem hrdý na to, že jsem napomohl jeho vzniku. Ing. Pavel Bartoníček, 1. místostarosta královského města Slaný


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

VZPOMÍNKY ZE SLANÉHO

5


6

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Josef Hausner

STALO SE V ČASE ROZKVETLÝCH ŠEŘÍKŮ To jsem se zrovna toulal se svojí německou ovčačkou Polly v okolí Božího hrobu, pukal z petersonky a vychutnával lahodný dým s vůní vanilky, když mě to napadlo. Nescházelo totiž moc a já vyrůstal jako pohrobek. Možná to způsobila v této nekonečné 2010 zimě touha po jaru, teplu a kvetoucích třešních. A taky smutek po rodičích. Přitom tatínka jsem nemusel nikdy poznat, protože ve slavných květnových dnech roku čtyřicátého pátého měl několikrát skvělou šanci padnout jako hrdina. Že se tak nestalo, mě ani trochu nemrzí a jsem za to prozřetelnosti a vůbec vyšší moci neskonale vděčen. Ale pěkně po pořádku. To, co budu vyprávět, jsou vzpomínky na vyprávění tatínka a maminky a já se již dopředu kaji za nedostatky a nepřesnosti, jež se musely zcela zákonitě vetřít. Na kalendáři stálo datum 6. května 1945 a Ervín Hausner, majitel obchodu s cukrovinkami v Husově ulici č. p. 557, toho času totálně nasazený v místním ČKD, se probudil již k páté hodině ranní. Do práce na opravách poškozených německých tanků se ale nechystal. Spolu se svým švagrem Celestýnem Ceznerem měli v plánu cestu na kolech do Prahy. Němci prý kapitulovali a vypukla revoluce. Ervín měl starost o rodiče, kteří byli počítáni za Němce. Adolfa Hausnera, profesora matematiky na Německé univerzitě v Praze, nedávno propustili z vyšetřovací vazby pražského gestapa, ale to by asi na české revolucionáře neudělalo žádný zvláštní dojem. Ervín se proto rozhodl, že svého otce ochrání. Cilda, bratr jeho ženy Libuše, byl všemi deseti pro. Jak si mladí mužové řekli, tak také udělali. Za rozbřesku, hezky potichu, vytlačili svoje velocipedy z domu, vyzdobili je trikolórami a vydali se na dobrodružnou cestu. Ervín správně tušil, že kdyby se jeho rázná žena probudila, tak by bylo po výletě. Cesta do Prahy a do bytu otce Adolfa proběhla bez jakéhokoli incidentu. Jenom jim bylo divné, že na domech nevlají prapory a na ulicích se nejásá. V bytě v Kaprově ulici je přivítala vyděšená matka Josefa a zachmuřený otec Adolf. „Je zle a bude ještě hůř. Jestli se tu co nejdřív neobjeví Američané, dojde k strašnému krveprolití. Vraždit budou obě strany a pach krve udělá z mnohých lidí bestie. Znám to z Velké války.“ Adolf Hausner ji absolvoval jako major k. u. k. armády u těžké artilerie a po demobilizaci, neboť vystudoval v Budapešti prestižní vojenskou akademii


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

7

matematických oborů, získal místo asistenta matematiky na Německé univerzitě v Praze, kde to časem dotáhnul až k mimořádné profesuře. Také k životnímu přátelství s prof. Klausingem, pozdějším rektorem univerzity. A právě toto přátelství ho mohlo před několika měsíci stát život. Jednoho letního dne 1944 vstoupil rektor do pracovny profesora matematiky a sdělil mu, že odjíždí, a předal mu nějaké listiny. Překvapený profesor se nezmohl na slovo, rektor mu náhle silně stisknul ruku a kvapně odešel. Asi za hodinu vtrhli na univerzitu úředníci pražského gestapa. Přišli zatknout pana rektora. Ten však již odešel, prý domů. Sebrali tedy alespoň profesora matematiky a jeli s ním do rektorova bydliště. Tam v tratolišti krve ležela celá rodina. Rektor zastřelil své dvě dospívající dcery, manželku a nakonec i sebe. Teprve při ostrém výslechu v Pečkárně (sídle pražského gestapa) se Adolf dozvěděl, co se stalo. Syn prof. Klausinga byl důstojníkem Wehrmachtu a jedním z účastníků atentátu na Adolfa Hitlera. Toho dne dostal rektor z Berlína osudový telefonát a musel udělat to, co udělal. Zuřící Hitlerovi věrní bestiálně vraždili nejen spiklence samé, ale i jejich rodiny. Také profesor Adolf se ocitl v podezření a přiznání se z něho snažil vymlátit Obersturmführer Oscar Fleischer, snad nejsurovější gestapák z celé Pečkárny. Adolf od něho nejednou slyšel jeho pověstnou větu: Važte si pocty, na téhle židli je moč a krev ministerského předsedy Aloise Eliáše. Tenkrát profesora zachránil komisař Wilhelm Schultze, který převzal jeho výslechy a posléze jej propustil. „Jeďte rychle domů, dokavad je čas,“ nabádali rodiče svého syna i Cildu, „o nás strach nemějte, Američané jsou v Plzni, co nevidět vyjedou a za několik hodin budou tady.“ Ervín s Cildou dostali na cestu flašku francouzského koňaku, sundali výzdobu z kol a vydali se na zpáteční cestu. Všechno šlo hladce až ke Strossmayerovu náměstí. Tady je zastavila hlídka německého polního četnictva. Četník s velkým plechovým odznakem na řetízku pod bradou, kterému Češi říkali bryndáček, nastavil stavěcí terč. „Halt! Halt! Runter!“ Co se dalo dělat, oba slezli z kol, četník pokynul svému kolegovi, ten namířil pušku s nasazeným bajonetem a hnal Ervína i Cildu před sebou. Ervína vždy po několika krocích nakopnul, do Cildy rýpnul bodákem. Tu bodlo zazvonilo o flašku, kterou měl Cilda v kalhotách pod bundou. „Was ist das!“ zařval voják a zarachotil závěrem zbraně. Oba muži se loučili se životem, když v tom přijela tramvaj a na chodník se vyhrnul dav. Lidé uviděli německého vojáka s obávaným bryndáčkem a vzali ho mezi sebe. Ze začátku s ním jenom cloumali, pušku mu někdo vykroutil z ruky a jeho hlava se pak bezmocně komíhala sem a tam jako rybářská bárka na rozbouřeném moři. Upadnul a lidé po něm dupa-


8

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

li. Dokonce i ženy. Když byl lynč u konce, dav se rozptýlil a na chodníku zůstalo nehybné tělo se zkrvavenou beztvarou houbou na místě obličeje. Shora se k Strossmayeráku blížil další německý voják popohánějící muže v dlouhém kabátě. Naproti němu přicházel důstojník s vysokou čepicí a pistolí v ruce. Aniž by se rozpakoval, namířil důstojník na muže a několika ranami jej zastřelil. To však nepočítal, že někdo z lidí dole má pušku. Musel to být starý voják, možná legionář, protože to s ní uměl. Třeskla rána, důstojník se zalomil a svezl k zemi. Voják pak v děsu odhodil zbraň a pádil nahoru na Letnou. Otřeseni tím, co viděli i zažili, utíkali oba švagři pěšky přes Holešovice a Panenské Břežany do Kralup a odtud vlakem zpět do Slaného. Na druhý den se nevyspalí, unavení a energickou Libuší řádně seřvaní švagři vypravili do slánského ČKD. Tady je čekal „sprdunk“ nanovo. Jak to, že se vyhnuli mobilizaci zbraněschopných mužů! Samozvané velitele částečně pacifikovalo až vysvětlení, že se zapojili do povstání v Praze. Cildu poslali do chlapecké školy na Komenského náměstí, aby se naučil zacházet s pancéřovou pěstí, Ervín vyfasoval pistoli ČZ ráže 7,65 a byl poslán k Fantovu mlýnu s rozkazem zadržet německé tanky, až tudy pojedou. Naštěstí pro Ervína se tu žádný obrněnec neobjevil. Zato ho málem schvátil infarkt, když se po návratu z bojového stanoviště dozvěděl, že ve škole na Komenského náměstí došlo k neštěstí. Někoho tam zabila pancéřová pěst. Cilda však naštěstí oním nešťastníkem nebyl, reaktivní plamen roztrhal nějakého holiče. Ervín se ale přesto běžel na Cildu podívat. Před školou potkal ustrašeného Václava Tomana. Ten, než byl též totálně nasazen v ČKD, pracoval jako úředník okresního soudu ve Velvarech. Václav nebyl špatný člověk, ale strašpytel až běda. Nyní před školou lamentoval a žaloval na krutý osud. Třásl se po celém těle a Ervínovi vykládal, jak k tomu neštěstí došlo, a zapřísahal se, že on s tím nemá nic společného. Ervín věděl, že Václav nemá nervy v pořádku, a poctivě si přiznával, že má na to nárok. Na podzim 1940 byl Václav Toman přidělen do kanceláře přednosty okresního soudu JUDr. Karla Treybala do Velvar. Byl tomu rád, Karel Treybal byl přední český šachový mistr a Václav ho nesmírně obdivoval, byl totiž také šachista. Tady ve Velvarech Václav narazil na neobyčejně krásnou ženu, která zde dělala zapisovatelku. Dlouhé rezavé vlasy, zelené oči, sošná postava. Všichni mužští na ní mohli oči nechat. Samozřejmě i Václav. Ale ten jediný měl štěstí, bral v té době dva platy, a tak slovo dalo slovo a byla z toho svatba. Líbánky nevydržely ani půlrok. Dne 30. května 1941 přijelo do Velvar několik aut plných gestapáků. Všechny vyhnali a budovu důkladně prohledali. Zřejmě rychle našli, co hledali, protože se tvářili spokojeně. JUDr. Treybal byl zatčen


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

9

a odvezen do Pečkárny k výslechu. Dne 2. října 1941 byl stanným soudem odsouzen za ukrývání zbraní a odpor proti Říši a týž den popraven. A tady začalo Václavovo trauma. Na vlastní oči viděl, že gestapáci šli najisto. To znamenalo, že u soudu musel být konfident, který zbraně objevil a vše na gestapo nahlásil. A Václav si s hrůzou uvědomil, kdo tímto konfidentem byl. S ženou se rozvedl, ale výčitek se nezbavil. Ostatně i rozvod proběhnul na dálku, protože krasavice několik dní po oné události zmizela. O tomhle svém podezření pak nešťastný Václav jednou vypravoval Ervínovi a několika dalším slánským šachistům a pak několik let trnul, zda ho některý z nich neudá. Mezi šachovým lidem se však udavač nevyskytnul. V noci na 8. května se udála nedaleko Ervínova domu důležitá věc. Naproti hotelu Grand stával starší dům a tam v prvním patře mělo kladenské gestapo pobočnou kancelář. Většinou v ní nikdo neúřadoval, hlídali ji jenom vrátný s četníkem, které v revolučních dnech samozřejmě ani nenapadlo, aby zde strážili. Což byla chyba. Kancelář s celým spisovým materiálem týkajícím se Slaného vyhořela. Je zajímavé, že se tahle kauza nikdy nevyšetřovala. Šuškalo se ledacos, prý to zapálili nejžhavější revoluční gardisté, kteří v minulých létech měli nadstandardní styky s kladenským gestapem. Většina z nich pak dosáhla vysokých hodností u STB. Ervín byl ještě v noci vyslán k Božímu hrobu, tentokrát do masivu kopce, aby tam pátral po prchajících Němcích. Dlouhé hodiny bloudil kolem roklí, aniž koho spatřil. Až tu najednou! Bylo asi deset hodin dopoledne, Ervín si zrovna prohlížel trosky sestřeleného amerického bombardéru, když uviděl, jak se k němu ve směru od Kladna blíží skupina asi šesti lidí. Okamžitě mu byli podezřelí a neblahé tušení ho nezklamalo. Když muži přišli blíž, Ervín se domníval že mezi nimi poznal Haralda Wiesmanna, do konce roku 1943 velitele kladenského gestapa. „Wer bist du!“ vyštěknul jeden z nich a vstrčil ruku do kapsy kabátu. V Ervínovi by se krve nedořezal. Ale duchapřítomnost ho neopustila, jeden proti šesti neměl sebemenší naději, uchýlil se proto ke lsti. Hovořil slušnou němčinou s pražským akcentem a spustil: „Ich bin Prager Deutsche, utíkám z Prahy, chci se dostat k Plzni. Myslím, že nejlíp to bude takhle,“ a rukou ukázal ke Smečnu. „Danke, soukmenovče, “ poděkovali za radu gestapáci a vydali se udaným směrem. Ervín věděl, že kolem Smečna operuje provizorní ozbrojená jednotka s vojenským motocyklem BMW se sidecarem a na něm kulomet. Povstalecké jednotce velel neohrožený Josef Balej, známý motocyklový závodník, jenž před


10

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

válkou dokázal prohánět i tovární jezdce. Bylo to minulou zimu, kdy před proslulou slánskou restaurací Hamburk zastavila svůj motocykl dvoučlenná hlídka německého polního četnictva a promrzlí vojáci vešli do lokálu, aby se zahřáli tehdy oblíbeným nápojem meltou s rumem. Svědkem jejich nedisciplinovaného chování byl mechanik vodárny Balej. Ani na okamžik nezaváhal, nasedl na motocykl, odbrzdil a bez motoru sjel z kopce až k brodu, kde byl vodárenský domek s nějakými „hejblaty“. Zde svoji kořist ukryl pod hromadou všelijakých rour a ventilů. Zajímavé na tom všem pak bylo, že ve Slaném nedošlo k žádnému velkému vyšetřování, případ se naopak pěkně zatutlal. Pravděpodobně se Němci obávali zasloužené ostudy. Nyní sidecar s kulometem představoval elitní zbraň slánských revolucionářů. Později se Ervín dozvěděl, že u Smečna byli zadrženi nějací Němci, některým se však podařilo utéct. Jestli to ale byli ti z Božího hrobu, nejde s jistotou říct. Největším zklamáním pro mnoho lidí byla nepochopitelná nečinnost Američanů. Jak řekl otec Adolf, stačilo několik hodin a byly ušetřeny stovky, možná tisíce životů na obou stranách. Také by nemuseli skončit v gulacích a na popravištích NKVD nešťastní vojáci Buňačenkovy divize vlasovců, pravých záchranců Prahy. Tehdy ale nikdo nevěděl nic o politickém kupčení se sférami vlivu a demarkačních čárách. Takže 9. května v dopoledních hodinách rachotily ve Slaném pásy sovětských středních tanků T-34 a těžkých IS-3. Při příjezdu první formace došlo na hlavní křižovatce k dramatické události. Z nedaleké školy, kde byl vojenský lazaret zbraní SS, odpálil jeden fanatik na tanky pancéřovou pěst. Střela sice cíl minula, ale urazila roh spořitelny a tlaková vlna vyrazila výlohy a okna u kupce Hrdého a v Ervínově cukrárně. Všichni ranění vojáci v lazaretu pak byli revolučními gardisty nemilosrdně zlikvidováni. Část jedné divize Rudé armády se usadila ve Slaném. Mnozí jásali a rudoarmějce obskakovali. Byli však i tací, kteří neskrývali rozpaky. Mezi nimi i Ervín a Libuše. Když jednomu staršímu vojínovi (rusky rjadavój) podávali housky slabě namazané mizerným margarínem, poděkoval tento muž polsky a pak řekl něco, co si oba manželé po dlouhá příští léta pamatovali: „Bardzo dziekuje, lecz neradowač sie, my Poljaci Rosjaniny bardzo značiem a wiedziem co umieč“. (Děkuji pěkně, ale neradujte se, my Poláci Rusy moc dobře známe a víme, co dovedou)… K alespoň částečnému pochopení toho, jak protektorát až do svého konce fungoval, je nutná znalost institucí a historických postav na české i německé straně. Jinak dostaneme falešný obraz. Dějiny protektorátu trpí vinou dlouhého


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

11

období 1945/89 značným zkreslením, mnohé osoby jsou i dnes líčeny, zvláště na německé straně, zcela schematicky. Co se týče odboje, tak jako se minulý režim snažil dokázat, že proti okupantům bojovali jenom komunisté v čele s Fučíkem, tak dnes vzniká dojem, že existovali pouze Tři králové, Antropid a Silver A. Naše historická věda, ještě hůře pak beletrie a film, ignorují další historické osobnosti odboje nesmírného významu. Například je opomíjena skutečnost, že posledním impulzem k odvolání Neuratha a nástupu Heydricha do protektorátu byla chlebíčková aféra. Štb. kpt. Václav Vališ je i historikům naprosto neznámý a chlebíčková aféra je mylně interpretována. A kdo dnes zná, nebo lépe řečeno, kdo historicky pátrá po událostech kolem okresního soudu ve Velvarech, jež mají význam daleko širší než pouze regionální? Rozhodl jsem se proto na konec zařadit kratičkou anotaci zmiňovaných historických osob.

Kdo byl kdo: Eliáš Alois ing. gen. nar. 29. září 1890; ministerský předseda protektorátní vlády, v červnu 1939 naváže styk s Londýnem a stane se nejdůležitějším mužem a hlavou odboje Neurathovy fáze protektorátu. Je vedoucím členem rady starších Obrany národa. Prostřednictvím Dr. Stádníka řídí skupinu Trojhúhelník – velitel štb. kpt. Václav Vališ, který mimo jiné na příkaz gen. Eliáše zastřelí v Bohnicích českou oční lékařku, jež oslepovala gestapem určené lidi. V září 1941 na setkání s vrcholně nebezpečnými aktivistickými novináři (Lažnovský, Krychtálek, Vajtauer, Ryba, Crha, Pelíšek, Kožíšek, Křemen) podává Václav Vališ převlečený za číšníka zrádcům otrávené chlebíčky a šéfredaktor Karel Lažnovský za pár dní nato umírá. 27. září 1941, prvního dne nástupu Heydricha do protektorského úřadu, je gen. Eliáš zatčen a 1. října 1941 odsouzen k trestu smrti. Heydrich však zdržuje jeho popravu, protože chce tlačit na exilovou vládu. Chlebíčkovou aféru vyšetřuje komisař gestapa Schultze, ale Heydrich s ním není spokojen a povolává proto z Berlína elitního kriminalistu, vládního ředitele centrály kripa Dr. Wehnera. Ten je však rovněž k českým kolaborantům velmi chladný a naopak cítí sympatie k Eliášovi i k jeho manželce Jaroslavě. Spolu s komisařem Schulzem Eliáše a jeho ženu pokryjí a vyšetřování skončí nezdarem. V den atentátu na Heydricha vysílá Nebe (velitel říšské kriminální policie, Hitlerem jmenovaný hlavní vyšetřovatel atentátu) Dr. Wehnera do Prahy a pověřuje ho dohledem nad pátráním. Jeho role není v tomto případě zcela jasná, vystupuje však proti plošným represím. Londýnská exilová vláda nehnula pro záchranu gen. Eliáše prstem (Britové nabízeli spojení do Španělska na diktátora Franka) a tak je 19. června 1942 na příkaz K. H. Franka zastřelen před 18. hod. v Kobylisích. Jeden z nejstatečnějších lidí, které český národ kdy měl.


12

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Zbývá dodat, že štb. kpt. Václav Vališ byl po proniknutí konfidenta do skupiny Trojúhelník zatčen, zvěrsky gestapákem Fleischerem týrán, ale nikoho neprozradil. 1943 byl v Mauthasenu popraven. Treybal Karel JUDr. nar. 2. února 1885; za 1. svět. války ruský legionář, kde dosáhnul hodnosti kapitána. Od r. 1930 přednosta okresního soudu ve Velvarech. Připomínám, že Slaný bylo soudním okresem Velvary. Vynikající český šachový mistr hojně zvaný na mezinárodní turnaje, za ČSR hrál na čtyřech šachových olympiádách. Přitom všem ryzí amatér a vzácný člověk. Historicky není dosud jasné, zda byl v okupaci zapojen do odboje, logika událostí však hovoří jasně. Při svém soukromém pátrání mám podezření na Vališův Trojúhelník a na nasazení elitní agentky SD krycím jménem Iren, Slovenky maďarské národnosti, která se objevuje i v jiných záhadných úspěšných akcích gestapa a SD. V případě JUDr. Treybala SD nasadila svoji přední agentku jako soudní zapisovatelku. Již tato skutečnost dokazuje, že se SD podařilo zachytit nitky rozsáhlé pavučiny čs. odboje vedoucí ke Karlu Treybalovi. Agentce se podařilo odhalit, že u soudu jsou ukryty nelegální zbraně a jakési tiskoviny. Dne 30. května 1941 byl JUDr. Treybal ve své úřední kanceláři ve Velvarech zatčen pražským gestapem, a přestože krutě mučen, neprozradil nic a nikoho. Takže o jeho odbojové činnosti se můžeme jenom domýšlet – a pátrat. Po příchodu Heydricha byl 2. října 1941 stanným soudem (předseda Joachim Ilmmer) JUDr. Karel Treybal odsouzen k trestu smrti a ještě téhož dne v ruzyňských kasárnách zastřelen. 1946 vyšla o Karlu Treybalovi vzpomínková kniha věnující se převážně jeho šachové tvorbě (autor šach. mistr Ladislav Prokeš), která však musela být po únoru 1948 z knihkupectví i knihoven stažena. Klausing Friedrich prof. nar. 1887; od 1. 9. 1943 do 6. 8. 1944 rektor Německé Karlovy univerzity (protektorátní název), otec důstojníka Wehrmachtu, účastníka atentátu na Hitlera. Sebevražda po zastřelení celé rodiny. Schultze Wilhelm, nar. 18. září 1909; vedoucí referátu III. sekce pražského gestapa (kontrarozvědka), pravděpodobně spolupracoval s britskou tajnou službou. Spolu s Dr. Wehnerem vyšetřoval chlebíčkovou aféru. Se zatčenými jednal slušně. Po vyřešení atentátu na Heydricha zachránil Hanu Krupkovou, do níž se údajně zamiloval a vymohl, že ani její muž nebyl popraven a válku přežil v koncentračním táboře. V květnu 1945 zmizel z Prahy, pravděpodobně pak žil pod jiným jménem v Anglii. Není počítán mezi válečné zločince. Fleischer Oscar, nar. 7. prosince 1892; příslušník III. sekce pražského gestapa, jeden z nejsurovějších gestapáků. Na svém kontě měl nejvíce zatčených, řídil spoustu konfidentů a provokatérů. Nejdůležitějším z nich byl Přeučil, jehož vyslal do Anglie, jako čs. letce a ten pak přistál se stíhačkou v Belgii a předal Němcům radiové identifikační zařízení britských letadel. Když komisař Pannwitz odmítnul provokaci proti Lidicím, vyslal Fleischer do Lidic


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

13

Přeučila, aby v Horákově statku ukryl části anglické vysílačky, které pak kladenští gestapáci slavně našli. (Přeučil byl popraven 1947). Fleischer vlastnoručně mučil a ubíjel vyšetřovance. Po atentátu na Heydricha je členem Pannwitzovy vyšetřovací komise (Pannwitz s ním však do jisté míry pohrdal). V květnu 1945 zmizel z Prahy, podle některých nezaručených informací byl viděn v 60. letech v BRD. Wiesmann Harald nar. 1909; od 1. 10. 1939 velitel služebny gestapa v Kladně, osobní přítel Horsta Böhmeho (velitele Bezpečnostní policie a SD v protekorátu), spolu s ním, Geschkem (velitel pražského gestapa) a K. H. Frankem (státní tajemník) hlavní viník Lidické tragedie: Zadržený Říhův podezřelý dopis do Palaby Anně Maruščákové spolu s její výslechovou výpovědí doručí osobně Böhmemu (některá literatura uvádí zástupce Thomsena) a obejde tak vedoucího zvláštní vyšetřovací komise komisaře Pannwitze, který by ho s tím nepochybně vyhodil. Rabuje ve vyvražděných Lidicích, krade cennosti i věci denní potřeby, dokonce i dětský kočárek. Kořistí pak i jinde, dostává se do hledáčku kripa (německá kriminální policie – vedoucí pražské centrály Fridrich Sowa) a nový velitel hlavní úřadovny gestapa v Praze Dr. Gerke je donucen jej přeložit do Varšavy. Po zranění při povstání 1944 se vrací zpět do protektorátu a je povýšen na kriminálního radu. V květnu 1945 se ocitá opět na Kladně, odkud prchá do americké zóny. Je objeven pracovníky justiční služby čs. armády (vedoucí JUDr. gen. B. Ečer) a vydán do ČSR. Souzen a popraven 1947. Vysvětlivka: SD zkratka pro Sicherheitsdienst – Bezpečnostní služba, má na starosti rozvědnou a informační činnost, úzce spolupracuje s gestapem.

Ing. Josef Hausner, *6. 7. 1945, učitel


14

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Květuše Bartoníčková

VY NÁS BUDETE JEDNOU PROKLÍNAT, ŽE JSME VÁS OSVOBODILI (OTRUBY 1939–1945) Přestože mi v únoru 1939 byly teprve čtyři roky, některé události následujících let byly tak výrazné, že si je pamatuji dodnes. Patnáctého března 1939 jezdilo německé vojsko celý den přes Slaný na Velvary a pokračovalo na Prahu. Vojáci jeli na motorkách, na osobních i nákladních autech. Byla jsem s maminkou ve Slaném na nákupu a nechápala jsem, proč je z toho smutná. Mně to připadalo zajímavé. Vzrušeně jsem jí kladla různé otázky. Kam jedou, proč se mračí, proč jedou touto silnicí, a ne tou, kterou jsem znala. Do Prahy jsem totiž s rodiči jezdila přes Knovíz, Brandýsek, Stehelčeves, Bouchalku a Středokluky, těsně kolem oploceného letiště a přes Dejvice do středu města. Myslela jsem si proto, že je to jediná silnice do Prahy. Otec v době protektorátu zastával v Otrubech u Slaného funkci starosty a od března 1939 byl jmenován okresním vedoucím Národního souručenství pro Slánsko. Pamatuji se, jak se dozvěděl, že u nás bude – tehdy první – prohlídka. Přišel ze Slaného (auto bylo celou válku v garáži na špalkách – benzín byl pouze pro válečné účely) a dosti rozčileně mamince něco tiše vyprávěl. Ta dala děvčeti, co u nás pomáhalo v domácnosti a u drobného zvířectva, odpoledne volno. Přinesla z drůbežníku přidávačky (velké proutěné koše) a v knihovně vybírala knihy ruských klasiků a i jiné tehdy závadné knihy. Měla oči plné slz. Nemohla jsem pochopit, proč knihy vyhazuje. Bála jsem se jí zeptat, protože i na mne padla tíseň. Nechápala jsem, proč tak nešetrně zachází s knihami, když mě učila si jich vážit, a tiše jsem ji pozorovala. Po určité době se na mne maminka zkoumavě zadívala, přistoupila ke mně, pomalu a důrazně mi řekla: „Nesmíš nikomu vyprávět, co teď dělám, bude to naše velké tajemství.“ Potom asi tři noci s tatínkem pálili knihy v kotli ústředního topení. Slyšela jsem, když se z kotelny vraceli. Tyto noční akce dokončili včas, protože v krátké době následovaly důkladné prohlídky celého statku, kdy se zjišťovalo, zda tu nejsou zbraně, uprchlí zajatci či parašutisté nebo zakázaná literatura v knihovně. Tyto prohlídky probíhaly až do konce války, stejně jako kontroly zásob obilí a dobytka. Takové kontroly probíhaly téměř na všech zemědělských usedlostech. Když jsem později srov-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

15

návala prohlídky gestapáků a komunistů, musím říci, že naši lidé je v bezohlednosti a zlovůli předčili. Během okupace jsme zásobovali pár lidí ze Slaného potravinami. I našim zaměstnancům se otec snažil pomoci. Vůz s obilím, jež bylo určeno zaměstnancům, nechal zakrýt plachtou, na níž byl naložen hnůj, a odvézt na pole. I když o této akci nikdo jiný nevěděl – pouze zaměstnanci, kteří na voze měli své pytle s obilím – přesto tátu někdo udal. Naštěstí toto udání dostal do ruky český četník ze Slaného, který si k nám jezdil pro potraviny, a ihned přijel na kole, aby tátu varoval. Kdybychom měli smůlu, tak udání obdržel německý četník, a pokud by se prokázalo, že pisatel měl pravdu, tátu by zastřelili a rodina by šla do koncentračního tábora. Těsně po smrti říšského protektora Reinharda Heydricha v červnu 1942 dostal táta zprávu, nevím od koho, že se má 7. 6. dostavit ve tmavém oblečení na Pražský hrad. Rodiče se domnívali, že otec bude zatčen. Právě takto totiž často začínaly výslechy, po kterých následovalo zatčení. Ukázalo se naštěstí, že byl pouze nucen zúčastnit se smutečního shromáždění ke smrti říšského protektora, jež se konalo večer, mj. i za účasti okresních vedoucích Národního souručenství, kteří se následně fotografovali s presidentem Háchou. Pamatuji se na smutek, napětí a slzy před odjezdem a potom radost, která následovala, když se táta vrátil domů. Počátkem června 1942 přijel do areálu statku čp. 1 v Otrubech nákladní vůz s ozbrojenými německými vojáky a zastavil uprostřed dvora. Z kabiny nákladního auta vystoupil důstojník – nevím, jaké byl hodnosti – a stroze se cosi ptal mého otce, který tehdy zastával funkci starosty. Po několika minutách nejasného dorozumívání poslal tatínek pro svoji tchyni, moji babičku Boženu Durasovou. Ta studovala koncem 19. století několik let v Německu, a tak dobrou němčinou vysvětlila, že v místě, kam přijeli, není žádný Horákův statek, který hledají, a Lidice u Otrub nejsou těmi Lidicemi u Kladna, resp. u Buštěhradu, kam mířili. Důstojník si však přesto nechal na obecním úřadě v doprovodu mého otce a pana Františka Hušáka, který kartotéku místních obyvatel vedl, seznam obyvatel předložit a překontroloval jej s velkou pečlivostí. Když se důstojník přesvědčil, že v seznamu místních obyvatel se jméno Horák nevyskytuje, poděkoval, nastoupil k řidiči a odjel. Nikdo v té chvíli netušil, že tito vojáci se budou podílet na hrůzách, které se udály v Lidicích u Buštěhradu. Na podzim 1942, kdy Němci stále ještě zavírali a popravovali spousty nevinných lidí jako odplatu za atentát na protektora, bylo odesláno anonymní


16

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

udání, že maminka Jarmila Hořejší je židovského původu. V listopadu téhož roku přijeli do Otrub příslušníci kladenského gestapa, kteří ji zatkli a odvezli na Kladno. Pamatuji se na hrůzu a zoufalství, které se mě jako sedmileté holčičky zmocnilo. Tehdy jsem již z vyprávění věděla o utrpení a popravách nevinných lidí. Utíkala jsem k rodičům do pokoje a začala se překotně modlit ke svatému obrázku nad postelí, aby se mi maminka v pořádku vrátila. Potom jsem pokračovala modlitbičkou „Andělíčku, můj strážníčku…“. Mezitím babička s tatínkem pohotově jednali a odjeli na Kladno. Tatínek později vyprávěl, jak po příjezdu na služebnu gestapa babička rezolutně požadovala, aby jí zavolali velitele. Odmítala hovořit s kýmkoli jiným. V rozhovoru s velitelem pak naprosto strhala anonymní udání a podivovala se nad tím, že si věc předem nevyšetřili. Otec měl z průběhu rozhovoru rozporuplný dojem, neboť německy příliš neuměl a místy začínal mít obavu, že pojede domů sám. Zvláště tehdy, kdy velitel na babičku zvýšil hlas. Babička mu ale odpověděla s ještě větší razancí. Když však ke konci velitel babičce zasalutoval, viděl tatínek, že je vše na dobré cestě. A tak se babičce podařilo svojí dceru zachránit díky dobré znalosti německého jazyka a především odvaze, kterou projevila v pravou chvíli. Následně museli doložit rodokmenem, že maminka nemá židovské předky. Na jaře 1944 často létala ve veliké výšce americká letadla a shazovala obrovské množství úzkých lesklých stříbrných proužků. Chytaly jsme je s dívkami na cestě ze školy a prohlížely je s nadějí, že tam bude něco napsáno. Nálety koncem války byly stále častější. Jeden spojenecký bombardér odhodil pumu nedaleko od Otrub – u železniční zastávky Královice. Koncem roku 1944 při přecházení z jednoho pole na druhé uviděl otec v prohlubni stráně, vlevo od silnice z Otrub do Slaného (nyní je celá lokalita zasypaná navážkou z dolu Slaný), ležet člověka v civilním obleku. Přišel až k němu a ptal se, co tam dělá, on však pouze řekl: „Kvim, kvam, jedeme na Breslau“ a ukazoval na svoje ústa. Otec pochopil a sáhl do kapsy pro svačinu, kterou cizinec hltavě snědl. Potom mu otec naznačil, že přinese jídlo, ale když asi za půl hodiny přišel, neznámý tam již nebyl. Táta se domníval, že to asi byl nějaký uprchlík ze zajateckého tábora. V únoru 1945 přišlo bombardování Drážďan. Třináctého února začala první vlna bombardování – asi hodinu před půlnocí nás vzbudilo silné dunění. Vím to přesně, neboť následující den mám narozeniny. Červená záře (daleko větší než záře od strusky nad Kladnem) byla protínána žlutými pruhy od svět-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

17

lometů z Německa. Další vlna bombardování začala ve 2 hodiny ráno, a opět nás to vzbudilo. Zdálo se nám, že se dunění blíží. Někdy v březnu 1945 k nám do Otrub na statek přišli takzvaní „národní hosté“. Jedna německá rodina – manželé se třemi dětmi – Rudi (asi 12 roků), Šóšl (asi 10 roků) a Krista (asi 7 roků), s babičkou a se služebnou, která se jmenovala Lena. Muž byl v německém Slezsku správcem na velkostatku. Babičku dětí jsem si oblíbila, neboť mluvila nejlépe česky a dovedla pěkně vyprávět o svém dětství. Dalším hostem byla žena kolem třiceti let (zdravotní sestra – měla krásný obličej, ale byla hodně silná), kterou jsem však neměla ráda. Cítila jsem totiž, že ani ona mě (a Čechy vůbec), nemá ráda. Posledním byl vysoký kostnatý muž kolem čtyřiceti let, kterému ostatní říkali Amerikánec. Později nám bylo vysvětleno, že je to opravdu Američan, který cosi vyhrál a přijel si pro výhru do Německa, a to přesně v době, kdy vstoupila Amerika do války s Německem. Zpět domů se již nedostal. „Národní hosté“ byli i na sousedním statku u Navrátilů. Za několik měsíců – po skončení války – všichni odešli. Kopec mezi Královicemi a Trpoměchy – zvaný Řipec – má miniaturní podobu mohutného Řípu, který je vidět na východním obzoru. Na Řipci měli Němci střelnici a pozorovatelnu. Byl tam postavený dřevěný dům, kde přespávala stráž. Kolem jsme chodili často – zvláště v létě – do třešňové aleje, kde nás potom honil pan Trsek, který zrající ovoce hlídal a přespával tam v boudě. Blíž ke kopci jsme se báli a také jsme měli přísný zákaz od rodičů, Řipec nás však velice lákal. Kluci si vymýšleli různé báchorky o tom, co se tam asi děje. Po osvobození byl dům ruskými vojáky rozebrán a odvezen. Zůstaly pouze pohyblivé terče a nějaké zbytky, které byly po válce ještě nějakou dobu funkční. Psal se květen 1945. Naše vesnice přežila válku. Protože otec v tuto pohnutou dobu zastával funkci starosty, velmi si oddechl. Byl rád, že u nikoho dalšího ve vesnici nebyly prohlídky, nikdo mimo rodinu nebyl vyslýchán a nikdo nebyl ve vězení ani v koncentračním táboře za celou dobu okupace. Vzpomínám, jak rozhlas z Prahy volal naléhavě o pomoc. Také hlásil, aby lidé nestříleli po vojácích v německých uniformách, kteří mají na levém rukávě písmena POA, že jsou to jednotky generála Vlasova, které pomáhají Prahu osvobodit. Na statku však práce běžela dál. Při obchůzce polí, kdy táta kontroloval, jak vzešly obiloviny, našel nad Lidickým lesíkem ležet pár mladých lidí v němec-


18

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

kých leteckých uniformách, zastřelených zezadu do hlavy. Smutně vyprávěl, že se zdálo, jako by spali. Dívce mohlo být 18 let a chlapci snad 20 let. Neznámý „hrdina“ zde svou vizitku nenechal. Druhý den již obě těla zmizela. V té době byl v okolí zastřelen také další Němec, což vím z vyprávění Ládi Pauera, který tehdy v Otrubech bydlel. Jako mladík chodil za statek na břeh Byseňského potoka směrem na Lidice klást pasti na ondatry, kterých tam bylo hodně. Jednou si všiml člověka s puškou v ruce, mířícího do koruny stromu. Domníval se, že chce střílet veverky nebo holuby, ale v zápětí zjistil, že se na stromě ukrývá muž v uniformě. Bylo slyšet hovor, snad chtěl střelec, aby voják slezl dolů. Náhle vše přerušil výstřel a viděl pád těla. L. Pauer zalehl na zem a čekal. Za chvíli asi 3 metry od něj střelec táhl k potoku tělo mladíka v německé uniformě. Na víc nečekal a plazil se po břehu k domovu. Co se stalo se zastřeleným vojákem a kde je pochován, nikdy nezjistil. Střelce dobře znal – byl z naší vesnice a potloukal se kolem vsi s flintou již několik dní. Když jdu z Otrub do Lidic a procházím kolem majestátního dubu letního, stojícího mezi potokem a cestou, vždy si na tuto událost vzpomenu. Ještě než se objevila Rudá armáda v Otrubech, jeli jsme jí celá rodina nadšeně vítat do Slaného. Stáli jsme před hotelem Grand a mávali na ruské vojáky, kteří přijížděli od Loun a pospíchali na Prahu. Nepřetržitá, rychle jedoucí kolona tanků, nákladních vozů, transportérů, vozů tažených pro nás nezvykle barevnými koníky a na vozech vojáci. Všem se ve tvářích zračila únava. Někteří spali, jiní na nás s úsměvem a s máváním cosi pokřikovali. Definitivní konec války byl v Otrubech přivítán zvoněním v kapličce, která celá léta stála mezi naším a Navrátilovým statkem. O kapličku se staral pan Mišák, který měl od ní klíč, a zvonil, když se v obci dělo cokoliv významného – například požár či úmrtí (kaplička byla počátkem šedesátých let 20. století zbourána). Vše špatné, jak jsme se tehdy domnívali, bylo již za námi. U nás na statku byl umístěn ruský štáb, což do statku i celé vesnice vneslo zvláštní atmosféru, kterou ještě zvýraznilo počasí následujících dní. Po prudké bouři začaly padat kroupy – celý dvůr byl do výše 10 cm pokryt ledovými kuličkami až do velikosti kosího vejce. Tato ledová tříšť velice pomalu roztávala. Celý náš dům, včetně půdy, sklepa a prádelny, jsme dali k užívání sovětské armádě. Obývali jsme v pěti lidech (spolu s maminčiným pianinem) pouze jednu místnost v přízemí, koupelnu, WC a šatnu. V části chodby v přízemí stála ve dne i v noci čestná stráž s vlajkou. Ve dřevěném rudě natřeném podstavci byla umístěna sovětská vlajka (podstavec se zachoval dodnes) a po stranách


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

19

stáli dva vojáci. I u babičky Durasové na výminku byli ubytováni dva důstojníci. Na zahradě v naší prádelně měli zřízenou telefonní ústřednu. S kamarádkou Jarmilkou Pulcovou jsme se zájmem pozorovaly, jak vojáci běhají z našeho domu do ústředny a zase zpět. Po celé délce naší sýpky napsali na bílou zeď azbukou – asi 50 cm vysokými modrými, červenými a oranžovými písmeny – „Da zdravstvujet družba slavjanskych narodov“. Každý, kdo jel přes Otruby ze Slaného do Drchkova, nemohl přehlédnout tento nápadný nápis, který se objevil krátce po usídlení štábu a vydržel zde nejméně 10 let. Každý večer pochodovali vojáci po okolí, často zpívali a vraceli se až za rozbřesku. Byli družní a hluční – jako malé nevychované děti. Byli šťastní, že je po válce a těšili se domů. Mamince ze sklepa vypili přes 300 lahví šípkového vína a nějaké lahve pálenky. Velmi jim to chutnalo a mysleli si, že rodiče ještě mají něco schováno, takže čas od času přišli žádat o další alkohol. Na dvoře bylo stále spousta vojáků i civilistů (již si nevzpomínám, zda jen ruských nebo i českých), které jsme neznali. Jeden ruský major navázal s mými rodiči přátelský vztah. V civilu byl klavíristou a učil na moskevské konzervatoři. Byl šťastný, že si mohl zahrát na pianino a vzpomínal na domov. Pamatuji si, že několik nocí po sobě k nám byla dopravována jakási ruská komanda, která nahoře v domě pouze přespala a za rozbřesku opět odjížděla pryč. Jednou, když rodiče omylem otevřeli dveře do chodby, se mi podařilo tyto vojáky v námořnických tričkách uvidět. Byly to zvláštní zjevy – těch by se báli dospělí, natož děti. Když se rodiče později ptali, kdo jsou ti námořníci, řekl major, že válku vyhráli oni, ale nyní musí odjet všichni pryč, protože v době míru jsou nebezpeční (Pozn.: byli to asi vězni, kterým bylo slíbeno prominutí těžkých žalářů). Rodiče také zaujal mladý Asiat, snad Mongol, jenž měl krásného grošáka, na kterém stále jezdil po okolí. Svým chováním se vymykal vojenskému drilu. Major jim řekl, že mladík udělal víc hrdinských činů než má roků, a bylo vidět, že i major před ním má respekt. Po měsíčním přátelství se přišel major smutně rozloučit, neboť část štábu byla přemístěna. Tehdy řekl rodičům šokující větu: „Vy nás budete jednou proklínat, že jsme vás osvobodili. “ Na jeho slova rodiče po zbytek života často vzpomínali. S pětiletým bratrem Jiřím jsme bloumali po dvoře a zahradě a nacházeli mnoho zajímavých věcí. Jedna taková věc ležela v kaluži na dně zahradního ba-


20

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

zénku a přilákala moji pozornost červenou slídou, kterou byla část omotána. Zkoumala jsem ji tak dlouho, až explodovala. Byla to rozbuška. Naštěstí ležela ve vodě a její účinnost nebyla tak silná. Prý jsem měla obličej černý od střelného prachu a tekla mi po něm krev. Já jenom vím, že jsem běžela k babičce na výminek (bylo to nejblíže) k umyvadlu a při mytí jsem stále volala: „Babičko, řekni mi, jsem živá nebo mrtvá?“ Ruský vojenský lékař mi omotal celou hlavu obinadly, pouze pravé oko a ústa jsem měla volná, a vezli mě do Slaného do nemocnice. Na chirurgii mi lékaři vyndali kousky kovu, které jsem měla zapíchnuté po celé levé polovině obličeje i v kůži ve vlasech, a sdělili, že scházel 1 milimetr, a oko jsem neměla. Několik dní jsem si potom připadala důležitě. Jizvy kolem oka byly znát mnoho let. Po pár měsících z našeho domu Rusové odešli, ale ještě do prosince 1945 se k nám někteří vraceli na návštěvu. O tom svědčí zápisy sovětských i československých vojáků (z východní armády) v Pamětní knize rodiny Hořejších. Mají data 11. 5., 13. 5., 18. 5., 13. 6., 24. 6., 19. 11. a 3. 12. 1945. Národnostně bohaté složení osvoboditelské armády dokládají vedle azbuky též zápisy v perštině a arménštině či gruzínštině. Dostali jsme i hodně fotografií s věnováním (ty se ale ztratily, když nás komunisté z našeho rodového statku v lednu 1950 vyhnali).

Perský zápis z Pamětní knihy rodiny Hořejších s datem 13. května 1945 a podpisem Karim Zada Amin Muhamad Oghly. V textu se píše o Rusech, Polácích a o návštěvě Evropy. Mnoho vojáků slibovalo, že nám napíší, i náš přítel major z Moskvy, ale od nikoho nepřišla ani řádka. Rodiče jednou napsali dopis na adresu do Moskvy, kterou nám major nechal, ale odpovědi se nedočkali. Později jsem si na tyto vojáky vzpomněla při četbě knihy A. Solženicyna Souostroví Gulag, neboť se dost možná po válce domů ani nedostali a své životy dožili někde na Sibiři.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

21

Poslední „vojenský“ zápis z Pamětní knihy rodiny Hořejších. Doslovný překlad zní: 3.12.1945 Dnes jsem se zajel podívat přímo jako k přátelům. Nikdy nezapomenu Vaši dobrotu a štědrost ve vztahu ke Svobodově armádě. Děkuji Vám já i všichni naši odvážní hrdinové za Váš krásný vztah. Stále vzpomínám a děkuji. Otruby 3.12.1945 Proničuk Andrej Zakarpatská Ukrajina Ves Jasiňa

Květuše Thekla Bartoníčková, roz. Hořejší, * 14. 2. 1935 ve Vinařicích u Kladna, dipl. zdrav. sestra, po roce 1990 soukromě hospodařící zemědělec


22

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Alois Špeta

VOJENSKÝ DENÍK 5. V. 1945 07.30 Tohoto dne, v sobotu, zavlály na domech slánských československé vlajky a rudé prapory, jako pokyn k aktivnímu odboji proti německé slánské posádce; obyvatelstvo na náměstí a v ulicích nebojácně strhávalo německé nápisy a vše, co připomínalo nenáviděné německé okupanty. Německou posádku a německé četnictvo zastihl odboj v jejím denním normálním chodu, příslušníci těchto jednotek byli staženi ihned do svých rayonů a zdánlivě nečinili nijaké akce proti. 08.00 Odebrala se skupina důstojníků a to: pplk. jezd. Alois Špeta, štkpt. děl. v zál. Karel Výborný, pplk. pěch. Štěpán Kutman, mjr. pěch. Václav Krejčík a štkpt. pěch. Antonín Švorc na místní okresní velitelství četnické stanice a žádala o sdělení, jaké má rozkazy. Místní okresní velitel četnické stanice oznámil, že nemá žádných rozkazů, že se podvoluje a dává k dispozici Národnímu výboru a českému vojenskému veliteli. 08.15 Odebrala se jmenovaná skupina se zástupcem okresního velitele četnické stanice por. četn. Smahou do kasáren k německému veliteli posádky, kde zastihla štkpt. pěch. Josefa Bulíře, prap. pěch. Josefa Štočka a šrtm. poč. Matěje Dlouhého. Nastalo jednání v kanceláři posádkového velitele, které vedl s české strany člen Okresního národního výboru štkpt. děl. v zál. Karel Výborný a pplk. jezd. Alois Špeta, za němce pak německý posádkový velitel hejtman Reinhard. Velitel německé armády vyzván, aby na základě situace, která vznikla, nařídil své posádce složiti zbraně, že pak jim bude povolen odchod směrem východním nebo severním. Velitel německé posádky odmítl tento požadavek z důvodů, že dosud žádných rozkazů pro kapitulaci nemá, že zbraně nevydá a ani posádku neopustí.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

23

Po vyjednávání, které trvalo asi hodinu, zaručil se německý posádkový velitel, že zůstane s vojskem v kasárnách, stráž ponechá jen u německého lazaretu (nové gymnasium), stáhne německou četnickou stanici do kasáren a zaručil se, že nepoužije zbraní, pakliže nebude se strany české napaden. Štkpt. pěch. Josef Bulíř, z rozkazu pplk. A. Špety, nastoupil ihned po skončení vyjednávání službu styčného důstojníka u kasáren s úkolem, zabrániti civilnímu obyvatelstvu vniknutí do těchto. 09.15 Odebrala se česká skupina na městskou radnici a výsledek jednání oznámen rozhlasem obyvatelstvu. Ihned organizováno vojenské velitelství a to: Velitel posádky pplk. jezd. Alois Špeta Voj. ref. ONV štkpt. děl. v z. K. Výborný zást. vel. posádky pplk. pěch. Štěp. Kutman pos. důst. a velitel pol. majr. pěch. Jos. Kučera I. pobočník štkpt. děl. Jan Zukriegel II. pobočník ppor. pěch. v z. Břet. Patč Zprav. důstojník mjr. děl. Vlast. Tauterman zbroj. důst. ppor. zbr. v z. Ing. K. Schulz spoj. důstojník por. Václav Fafala automob. důstojník štkpt. pěch. Ant. Švorc styčný důstojník por. pěch. Rud. Carda ubytov. referent štkpt. pěch. v z. J. Mareček II. ubytov. referent ppor. pěch. v z. Fr. Vetter proviant. důstojník por. prov. v z. JUDr. Fr. Linksfeiler zdrav. služba plk. zdrav. MUDr. Jaroslav Hampeis služba u kasáren mjr. pěch. Václav Krejčík služba u kasáren mjr. pěch. Josef Kučera služba u kasáren mjr. pěch. Rudolf Pořízek služba u kasáren štkpt. pěch. Josef Bulíř služba u kasáren kpt. v z. Josef Ptáček služba u kasáren kpt. v z. Václav Hošek služba u kasáren šrtm. poč. Matěj Dlouhý Ihned k dispozici posádkovému veliteli byl prapor dobrovolníků o dvou rotách, který byl již illegálně postaven před 5. V. 1945 zásluhou škpt. děl. v zál. Karla Výborného a jehož složení bylo:


24

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Velitel praporu pobočník velitel I. roty velitel 1. čety velitel 2. čety velitel 3. čety velitel 4. čety velitel 2. roty velitel 1. čety velitel 2. čety velitel 3. čety velitel 4. čety

škpt. pěch. Norb. Schimmel por. Hořejší por. pěch. Jar. Vavřina npor. v zál. Josef Kerner ppor. v z. Josef Zahrádka ppor. v z. Dr. K. Husák por. v z. Jar. Mráček kpt. v z. K. Provazník npor. v z. Jar. Novák npor. Teremský ppor. v z. Kozar por. Procházka

Téhož dne po odchodu por. Procházky převzal velení 4. čety 2. roty des. asp. Ing. Frant. Scheybal a velitelem stráže u kasáren, kterou stavěla 4. četa ustanovení voj. asp. Ant. Vejvoda. Celý prapor t. č. měl stav 12 důstojníků a 268 mužů. Výzbroj praporu byla: 15 voj. pušek a několik soukromých pistolí. Tato výzbroj byla rozmnožena v noci z 5. na 6. května na 51 voj. pušek, 34 ruč. granátů, 35 panc. pěstí, 4 voj. pistole; počet ostrých nábojů do pušek byl asi 250 kusů. Výzbroj získána částečně odzbrojením německých vojínů, kteří byli přemluveni stráží u kasáren, aby kasárna dobrovolně opustili. K dispozici posádkového velitele dávají se během dopoledne Místní národní garda s velitelem štkpt. pěch. v zál. Křečkem a oddíl skautů „Junáci“, s velitelem Ant. Rosenkranzem. Během dopoledne shromažďují se davy českého obyvatelstva na náměstí a ulicích, vedeny kapelou, pochodují k hotelu Grand provolávajíce slávu Čsl. republice, Sovětskému svazu, prezidentu Dru Benešovi a maršálu Stalinovi. Zástupy hrnou se k velitelství německé četnické stanice, odkud mají býti podle úmluvy s německým posádkovým velitelem převezeni němečtí četníci do kasáren. Lid bouří a žádá jich vydání, pokus o jich odvezení byl obyvatelstvem zmařen a němečtí četníci zbiti. 10.30 Promluvil k obyvatelstvu pplk. pěch. Štěpán Kutman a vyzval ho ku klidu. Na to přečetl prohlášení Okresního národního výboru člen tohoto, učitel Václav Vojtěch. Obyvatelstvo ve velkém počtu shromážděné provolání


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

25

s velkými projevy nadšení vyslechlo a provolalo spontánně slávu našemu presidentovi a naší Osvoboditelce Rudé Armádě. 11.00 Převezeni němečtí četníci do kasáren. Českoslovenští důstojníci a rotmistři konají službu v uniformách čsl. vojska. 15.00 Do této hodiny postaveny stráže a zajištěno: nádraží – 1 důstojníkem a 30 muži skladiště v chem. . továrně – 1. důst. a 30 muži vchody do kasáren – 1 důstojník a 20 mužů Poštovní úřad – 1 poddůstojníkem a 6 muži Městská vodárna – 1 poddůst. a 3 muži Sklad poh. látek fy Bří Zikmundové – 1 poddůst. a 3 muži Dívčí škola na Hájích – 1 poddůst. a 6 muži Ve Smečně organizoval vojenskou jednotku škpt. pěch. Jiří Brzák, jejíž stav byl 6 důst. a 150 mužů 15.20 Dostavil se na telefonickou výzvu Posádkového velitele a předsedy Místního národního výboru na radnici německý velitel posádky hejtman Reinhard pod ochranou ozbrojené čety německých vojáků, která zůstala v pohotovosti před radnicí. Po představení obou stran v úřadovně Místního N. V. , počalo jednání, které navazovalo na jednání konané v kasárnách toho dne v ranních hodinách. Jednání vedl předseda MNV pan Karbus Josef a posádkový velitel pplk. jezd. Alois Špeta prostřednictvím tlumočníka por. pěch. Rudolfa Cardy. Dále byli přítomni členové MNV a čeští důstojníci posádky. Oboustranně dohodnuto, řešiti situaci smírně, aby nedošlo ku zbytečnému krveprolití a škodám, které by z jiného řešení vznikly. Dohodnuto oboustranně zabrániti jakémukoliv rabování a činům nezákoným. Byv vyzván, aby nařídil posádce složiti zbraně, odpověděl: „Zbraně mám proti nepříteli, t. j. Anglii, Americe a SSSR, s nimiž bojujeme, nikoliv však proti Vám, proto je nemohu složiti a pak proto, že nemám na to žádných rozkazů.“


26

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Navrhoval, aby mu bylo povoleno střežiti vlastním vojskem poštu, dále pak vlak se zásobami proviantu na slánském nádraží. Oba návrhy byly zamítnuty s tím, že jak poštu tak i nádraží střeží naše stráž. Konečně žádal, aby byla u kasáren postavena naše stráž s úkolem zabránit přepadení těchto, v kterémžto případě by byl nucen použíti zbraně. Žádosti bylo vyhověno, ačkoliv tato stráž tam již stála a měla úkol pozorovati činnost v kasárnách a zvláštnosti ihned hlásiti posádkovému velitelství. Na žádost, aby dal k dispozici českému posádkovému velitelství alespoň 60 pušek s příslušným střelivem, kteréžto zbraně jsou nám zapotřebí k případnému udržování pořádku ve městě, odpověděl, že má zbraní jen tolik, co vojáků a že proto žádosti té nemůže vyhověti. Dále ujednáno, že bez vědomí českého pos. velitelství nesmí kasárna opustiti žádné voj. jednotky ani vozidla. Německým jednotkám neb vozidlům, které by chtěly opustiti kasárna a to jen za účelem zásobování kasáren potravinami, bude jako doprovod přidělena čsl. stráž. Jednání skončilo v 16.20 hod. Německá četa stojící ve zbrani po celý čas jednání před budovou radnice, odpochodovala do kasáren současně s něm. pos. velitelem. Podle věrohodných zjištění byl početní stav něm. posádky ve Slaném t. č. asi 1000 mužů, organizován ve 2 prapory. Výzbroj praporů byla úplná a skládala se z pušek, automatů, těžkých kulometů, z velkého počtu ručních granátů a panc. pěstí. Aby byl udržen nepřetržitý styk s MNV, bylo umístěno pos. velit. na radnici v I. poschodí (místnost č. 5), velitelství praporu se zbytkem mužstva v Obč. škole na Komenského náměstí.

17.00 Zajištěno telef. spojení se všemi dosažitelnými obcemi v okresu Slaný, též s některými obcemi mimo okres. Proti event. sesilování něm. posádky ve Slaném, nařízeno úplné zabarikádování všech příchodů do Slaného a barikády zajištěny hlídkami. 17. 00–19.00 Docházely z okolí žádosti o zbraně a střelivo, kterým nemohlo být vyhověno, jelikož vlastní jednotky nebyly ještě vyzbrojeny. 19.55 Pražský rozhlas vyzývá k zastavení veškeré dopravy po železnici; předáno ihned veliteli nádražní stráže. 20.30 Hlásí Kladno, že Praha je němci bombardována a tel. spojení s Prahou přerušeno.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

27

20.45 Hlásí Louny, že německé vojsko obsadilo nádraží. 21.15 Hlásí Roudnice obsazení nádraží něm. vojskem. 21.50 Vydán rozkaz voj. veliteli v Smečně, aby v Třebichovicích v cihelně převzal a zajistil německý sklad munice. 22.40 Hlásí Hořešovice, že ze směru Bilina postupuje něm. jednotka; bude upozorněn velitel stráže u barikády Sloup. 23.18 Přijelo z Rakovníka nákl. auto se 17 puškami, které ihned přiděleny mužstvu, 19 pušek z tohoto auta přiděleno našim hlídkám cestou. 6. V. 1945 00.15 Zajato německé nákl. auto před viaduktem v Kvíčku. Němci odzbrojeni a zajištěni. Výzbroj použita pro vlastní jednotky. 01.14 Hlásí Zlonice, že ze Skur jede německé nákl. auto s vojskem, auto má bílou vlajku. Nařízeno auto zadržet, odzbrojit a vojíny zajistit. 01.30 Npor. Vlček, velitel nádražní stráže, hlásí zastavení veškerého provozu na drahách na dobu 24 hodin. 03.10 Žádají Kralupy přes Třebichovice 100 panc. pěstí, které ihned odeslány. 03.25 Hlásí Beřovice příjezd 6 nákladních a 6 os. něm. aut. 03.30 Jede tato kolona od Dolína na Slaný, německý velitel kolony, který se dostavil na posádkové velitelství, obdržel rozkaz odejeti směrem na Zlonice– Klobuky. V tutéž dobu hlásí Louny, že několik leteckých svazů letí směrem na Prahu. 04.10 Odzbrojeno na Borech 150 němců a jsou zajištěni ve Mšeci. 04.25 Hlásí pražský rozhlas, že němci využili doby sjednaného příměří k stažení svých oddílů do vnitra Prahy a vyzvali obránce Prahy ku vzdání.


28

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

05.20 Dotaz u něm. velitele posádky, zda ujednání, sjednané dodrží, odpověděl, že nebude-li napaden – ano. 05.36 Hlásí Louny, že v Berouně navázán styk s Vlasovci. 06.25 Hlásí pražský rozhlas, že Vlasovci přibyli do prostoru sev. Prahy a že byl vydán rozkaz k zastavení palby do vyjasnění situace. 06.47 Vyzývá německý pražský rozhlas k zostření pohotovosti. 07.22 Hlásí Kladno odjezd něm. vlaku na N. Strašecí, vlak má 24 vagonů, asi 70 mužů posádky, 20 kulometů a 3 flaky. 07.30 Hlásí Kladno odjezd druhého vlaku, asi téhož složení, který vykolejil za N. Strašecím. 08.20 Velitel prap. škpt. Norbert Schimmel vydal písemný rozkaz velitelům rot, v němž opakoval všechny rozkazy ústně vydané, týkající se organizace, vyzbrojení, poučení mužstva o použití zbraní, zásobování, zdrav. službě a střežení objektů. 08.50 Vyžaduje pos. velitelství Kladno 4× denně hlášení situace. 09.32 Žádají Jarpice o pomoc proti střílejícím něm. vojskům. 09.35 Odesláno z posádky pod velením škpt. děl. Zukriegla 20 mužů do Jarpic k likvidaci něm. oddílů. 09.50 Hlásí telef. Hlubočepy, že Vlasovci bojují s němci v prostoru Beroun–Dobřichovice. 09.55 Velitel něm. posádky žádá o povolení obhlídky něm. lazaretu ve Slaném. Žádosti vyhověno v doprovodu našeho důstojníka. 10.10 Hlásí stanice Řeporyje, že min. pošt dalo na vědomí, že v oblasti Čech byl shozen větší počet parašutistů, kterým má býti poskytnuta všemožná pomoc.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

29

11.05 Hlásí velitel stráže na nádraží ve Slaném, že v 10, 15 hod. projely am. obrněné vozy Ejpovicemi u Rokycan. 11.10 Odesláno situační hlášení do Kladna. 11.33 Odeslal Libušín do Slaného něm. raněné vojíny. 11.52 Žádá MNV v Pálečku zbraně, pro nedostatek zbraní u vl. jednotek , žádosti nemohlo být vyhověno. 12.44 Odposlouchán rozhovor německého velitele posádky s Prahou, zněl: „Nevěřte krásným slovům Čechů a nevzdávejte se.“ Dále odposlouchán rozhovor mezi něm. posádkami Slaný–Louny, kde dohodnuto: „Zachovat klid, nevzdat se, jakmile někdo nepovolaný vkročí do kasáren, střílet a jít do ulic.“ 12.56 Likvidován odpor v Jarpicích a Hospozíně. Zajato 10 něm. vojínů, 10 jich uteklo a jsou pronásledováni, zabrané zbraně předány Hospozínu. 13.15 Žádá por. Marušák sesílení stráže v Česko-mor. strojírnách: žádosti vyhověno. 13.28 Hlásí npor. Vlček z nádraží, že stanice Středokluky, Noutonice, Koleč a Kováry oznamují, že ze stanice Dušníky v 1, 05 hod. odjel vlak – 26 železničních vozů s Flaky ke Slanému. Trať v Kolči a Kovárech byla přerušena na rozkaz velitele posádky pplk. Špety. 13.30 Hlásí Zlonice odjezd asi 13 náklad. automobilů ve směru na Klobuky, které ostřelují Zlonice. 14.00 Hlásí stanice Koleč palbu z Flaků a žádá o pomoc. Velitel vydává rozkaz k přerušení trati za stanicí Zákolany. 14.20 Hlásí npor. Vlček, že vlak s flaky ze stanice Zákolany odbočil na Hostivice. 14.25 4 německá nákl. auta ze Sulce stojí v Bedřichovicích. Osádka těchto aut jde pěšky na Hříškov a Hvížďalku, zdá se, že se chce zmocnit tamnějšího skladu střeliva.


30

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

14.30 Hlásí Kralupy obsazení nádraží německým vojskem. 14.32 Žádá Brandýsek pro 100 dobrovolníků zbraně, nelze vyhověti pro jejich nedostatek. 14.53 Hlásí Středokluky, že Praha dostala posilu, němci ustupují. 14.55 Německé letadlo vhodilo do kasáren balík. 15.00 Velitel posádky Kladno žádá panc. pěstě, pro které si pošle. 15.20 Hlásí Mšeno: 20 nákladních aut, tanky a děla na silnici Terezín–Praha. 15.30 Odposlouchán rozhovor velitele německé posádky s Prahou, ve které hlásil, že má zbraně a munici v slánském lazaretě, dostal rozkaz: „Zbraně a munici ihned odvésti do kasáren.“ Velitel německé posádky dal na to vyhýbavou odpověď. 16.05 Událo se neštěstí v měst. škole na Komenského náměstí, kde výbuchem hnací náplně panc. pěsti usmrcen. Raněný ihned převezen do Okresní nemocnice ve Slaném. 16.09 Hlásí velitel stráže na nádraží, že stanice Řeporyje oznámila vzetí Stodůlky, Zvičína němci, boj v prostoru Motol a Dušníky trvá. 16.35 Vyžádána situace ve Smečně, Zlonicích a Vraném. Vraný hlásí, že víc jak 150 SS pochoduje směrem na Louny. 16.45 Výzva místním rozhlasem, aby veškeré vojenské osoby ze Slaného přihlásily se k spolupráci. 16.50 Německý velitel posádky žádá o povolení převézt svých 9 vojáků z Knovíze do Slaného. 16.58 Dotázán Knovíz na toto německé mužstvo, bylo sděleno, že v Knovízi žádní němci nejsou.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

31

17.01 Dotázán německý velitel posádky, proč chce odvézt 9 vojínů z Knovíze, když je tam nemá, odpověděl, že chce do Knovíze pro potraviny, které tam má v hostinci uskladněny a žádal, aby mu to bylo povoleno. Žádosti vyhověno a přidělen jako doprovod jeden důstojník a spojka na motocyklu. 17.49 Odposlouchán rozhovor německé posádky Louny, která se dotazovala, má– li Slaný dostatek střeliva, bylo odpověděno kladně. 17.50 Žádá gen. Šidlík z Unhoště, zda-li by nemohl dostati od nás řidiče tanků. Velitel posádky obrátil se na Českomoravské strojírny ve Slaném, odkud odeslal 3 řidiče tanků (montéry) do Unhoště na pomoc Praze. 18.03 Hlásí Mšec, že se může z muničního skladu v Hříškově odebírati střelivo. 18.10 Odvezeno z muničního skladu v Třebechovicích – 3 nákl. auta se střelivem, panc. pěstmi do Prahy. 18.23 Podána situační zpráva pos. velit. Kladno. 18.26 Onemocněl velitel praporu škpt. Norbert Šchimmel. Místo něho určen velitelem praporu mjr. Kučera Josef. 18.30 Hlásí zdejší nádražní zpráva ze Straškova: 18, 10 projelo Straškovem 20 obrněných vozidel a 30 tanků směrem Kralupy–Praha. 18.45 Por. pěch. Rudolf Carda hlásí z Knovíze, že němečtí vojíni nakládají u Obec. úřadu v Knovízi konservy a v brzku vrátí se zpět do Slaného. 18.50 Hlásí stanice Vrbno, že je na stanici 6 vagonů munice, která byla střežena 24 vojíny československými, kteří byli dopraveni autem do Hříškova, kde se bojuje. U munice zůstala nejnutnější stráž. 18.55 Hlášeno z Noutonic, že vlak s flaky ze Středokluk jede do Noutonic. Mezi Noutonicemi a Středokluky v zářezu je přerušena trať. 19.02 Vydává pos. velitel ve Slaném rozkaz k odeslání lokomotivy ze Zlonic pro 6 vagonů munice do Vrbna, cestou zanechá část munice ve Zlonicích a zbytek přiveze do Slaného.


32

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

19.30 Hlásí Kralupy, že budou pravděpodobně brzy obsazeny německým vojskem, neboť se přibližuje kolona něm. tanků ze směru Terezín. 19.40 Hlásí Kralupy, že kolona ohlášených něm. tanků projela Kralupy směrem na Debrno. 20.00 Žádají Českomor. stroj. ve Slaném, aby vojenská hlídka propouštěla dělníky do práce. Vyhověno a nařízeno vydat dělníkům legitimace. 21.25 Hlásí Knovíz zajmutí několika němců, mezi nimi letce, kteří utíkají z letiště v Ruzyni, aby nemusili startovat na Prahu. 21.30 Hlásí Řeporyje, že v prostoru Řeporyje se nachází 1 divize Vlasovců. 21.50 Hlásí velitel stráže na nádraží požár nad Prahou, který se stále zvětšuje. 21.55 Vrátila se do kasáren 3 nákladní německá auta, která byla v Knovízi pro proviant. 22.05 Hlásí nádraží Slaný, že M. N. V. Kralovice dal přerušit trať na mostě. Železniční výbor se dotazuje, zda se to stalo na rozkaz pos. velitele ve Slaném. Rozkaz k tomu dán nebyl. 22.10 Hlásí Mšec, že naše nákladní auta, která naložila munici v Boru pro Prahu byla cestou do Prahy v Unhošti napadena německými hloubkovými letci, při čemž byl 1 muž doprovodu raněn. 23.10 Hlásí stráž u kasáren, že v prostoru Roudnice vystřelena bílá, červená, bílá a modrá raketa. 23.15 Hlásí Buštěhrad kolonu asi 50 vozů, mezi nimi tanky, jedoucí po silnici ze Středokluk na Slaný. 23.30 Hlásí Straškov, že jim došla zpráva z Litoměřic, že několik divizí SS postupuje v dílčích útvarech směrem Praha. 23.40 Hlásí Buštěhrad přerušení telef. spojení ze Středokluky a má doměnku, že jsou Středokluky němci obsazeny.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

33

7. V. 1945 00.10 Hlásí stráž na Pražském předměstí ve Slaném a hláska z Drnova silnou střelbu v prostoru Smečno–Nové Strašecí. 00.15 Hlásí stráž u vodárny napadení něm. auta ruč. granáty. 00.17 Hlásí hlídka Junáků ze Slaného střelbu z pušek ze směru Boží hrob. 00.22 Hlásí železniční stanice Vinařice, že nějaký slánský vojenský oddíl a strašecký oddíl postupují proti sobě a doruzumívají se střelbou. 00.30 Hlásí Libušín, že nějaký voj. oddíl ze Slaného je na pochodu na západ. 00.35 Hlásí stráž z Kvíčku střelbu u hrušky, rozcestí silnice Hrdlív–Smečno. 00.45 Žádá Smečno–Libušín a Kladno situaci ve Slaném, jelikož slyší střelbu v prostoru Slaný. 01.05 Vyslána k zjištění příčiny přestřelky u hrušky hlídka. 02.03 Hlásí mjr. Pořízek, konající službu u kasáren, že velitel něm. posádky dostal těžké žaludeční potíže a byl odveden v průvodu našeho důstojníka a 1 něm. vojína do lazaretu v dívčí škole. 02.43 Hlásí velitel stráže na nádraží zprávu z Noutonic, že oheň pozorovaný ve směru Praha bylo letiště Klecany zapálené pravděpodobně anglo-am. letci. 02.48 Hlásí velitel stráže u kasáren: v kasárnách naprostý klid. 03.45 Hlásí velitel stráže z nádraží, že podle sdělení z Kralup, byla Roudnice obsazena němci. 04.30 Hlásí MNV Knovíz, že postavil na silnici zábrany. 04.39 Žádá pos. velitelství Louny o situaci ve Slaném.


34

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

04.50 Stráž u sloupu hlásí, že se vrací do kasáren velitel německé posádky s 1 něm. vojínem a doprovází je naše spojka. Dále hlásí, že z kasáren vyjelo malé osobní auto, které veze do lazaretu 2 něm. vojíny. 05.04 Hlásí velitel stráže u Sloupu, že oddíl němců pochoduje z města do kasáren. Podle dalšího šetření zjištěno, že asi 20 ozbrojených a 20 neozbrojených německých vojínů vyšlo z lazaretu (dívčí škola) a odpochodovalo směrem přes Háje – most jdoucí přes trať u Sloupu a polmi zadem do kasáren. 05.10 Hlásí MNV Knovíz, že v Brandýsku nechtějí stavět zábrany. Nařízeno tyto ihned postaviti a provedení hlásiti. 05.29 Žádost MNV v Knovízi, zda mohou do Slaného propustiti několik odzbrojených něm. vojínů, jakož i dotaz z Brandýska o odeslání 30 odzbrojených němců do Slaného byla pplk. Kutmanem zamítnuta. Nařízeno zajistit je v místě. 05.48 Hlásí telef. mjr. Pořízek, že něm. hlídka 10 ozbrojených mužů pochoduje do města. 06.04 Vydal pplk. Kutman telefonickou okolním vesnicím, aby v případě, že bude ve Slaném stříleno, odeslali ozbrojené občany slánské posádce na pomoc. Současně alarmována četnická stanice, policie a vyhlášena zostřená ostražitost slánské posádky. 06.32 Kapitán Hošek od stráže u kasáren hlásí, že v kasárnách nakládají němci na 4 nákl. auta panc. pěstě. 06.36 Mjr. Pořízek hlásí, že v kasárnách jsou připravena 4 nákladní auta s ozbrojenými němci. 06.46 MNV Knovíz žádá o zajištění 1 něm. důstojníka a 30 mužů. 07.00 Žádá pošt. úřad ve Slaném obranu pošty. Obrana svěřena místní policii. 07.06 Velitel posádky pplk. Špeta se telefonicky dotazuje mjra Pořízka co se děje v kasárnách, tento hlásí, že 4 nákl. auta plná něm. ozbrojených vojáků vyjíž-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

35

dí z kasáren směrem do města. Ihned na to, že vyrazila něm. pěchota v síle 2 praporů, rozčleněná v bojové tvary, střílejíce, postupuje do města. 07.12 Velitel posádky pplk. Špeta, škpt. děl. K. Výborný s předsedou MNV p. Karbusem odebrali se ihned z radnice směrem proti postupujícím něm. oddílům, u Sokolovny se setkali s velitelem německých postupujících jednotek a na dotaz, proč ruší dosavadní úmluvu, odpověděl, že musí býti uvolněno město pro průchod něm. jednotek, proto město obsazuje. Velitel posádky pplk. Špeta, škpt. K. Výborný a předseda MNV p. Karbus šli s německým velitelem až na náměstí, aby zabránili event. krveprolití. Na to odjeli všichni přibravše p. Fialu autem do kasáren k vyjednávání s novým velitelem něm. posádky majorem Beruthem, který během noci byl sem dosazen z Prahy. Započalo vyjednávání, při kterém nový něm. velitel uplatňoval důvody obsazení, že Slaný je prohlášeno za lazaretní město a tudíž musí za každou cenu trvati na tom, aby byl volný průjezd městem. Jinak předchozí ujednání zůstává v platnosti. 12.00 Staženy německé jednotky z města do kasáren. Do večera toho dne byl celkem klid. 18.00 Místním rozhlasem svolal velitel posádky všechny důstojníky do radniční budovy, I. posch. místnost č. 5. 20.00 Konalo se důstojnické shromáždění, ve kterém velitel posádky vydal nové dispozice, organizoval prapor o 4 rotách a provedl následující zařazení důstojníků: velitel praporu zást. vel. prap. pobočník zprav. důst. velitel roty velitelé čet

major Václav Krejčík mjr. pěch. Rudolf Pořízek kpt. Josef Ptáček por. Jan Brumovský por. Jaroslav Vavřina por. Jan Jedlička ppor. Karel Husák ppor. Josef Zahrádka por. Mil. Čapek

II. rota

npor. Josef Kerner


36

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

velitelé čet

por. Karel Žižlavský por. Viktor Vopálený ppor. Břet. Patč ppor. Josef Štesl

III. rota velitelé čet

škpt. Ludvík Kučera por. Frant. Špineta por. Václav Janák ppor. Jan Rosenkranz ppor. Vlad. Brada

IV. rota velitelé čet

škpt. Josef Bulíř npor. Vrat. Vojta por. Dr. Josef Zděněk ppor. Jan Štěpánek ppor. Jan Benda

Pomocná četa automobilní důstojník zbrojní důstojník pohonné hmoty styčný důstojník

por. Josef Kába škpt. Ant. Švorc ppor. Ing. Karel Schulz npor. Vincenc Kurz npor. Ferd. Lukáš por. Jaroslav Jebavý npor. Cyril Roubal por. Josef Papež por. Vojtěch Tourek por. Dr. Linksfeiler František

hosp. správa prov. důst.

Dosavadní velitel praporu mjr. Josef Kučera určen I. pobočníkem velitele posádky. Prapor zůstane nadále ubytován v chlapecké škole na Komenského náměstí. Důstojníci i mužstvo praporu zůstávají v pohotovosti v ubikacích, stravují se z voj. kuchyně. Prap. ošetřovna zřízena ve starém gymnasiu. 8. V. 1945 03.29 Došel fonogram podepsaný gen. Vojtěchem, předaný mjr. gen. št. Jarošem a převzatý mjr. Josefem Kučerou o bezpodmínečné kapitulaci německa:


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

37

Dne 7. V. 1945 v 1, 40 hod. kapitulovalo německo bezpodmínečně všem spojencům. Podle prohlášení čsl. vlády jsou osvobozovací vojska proti němcům v Čechách a na Moravě součástí spojeneckých vojsk a kapitulace německa platí tudíž též pro ně. Proto nařizuji: Vojska podřízená mému velení zůstanou na dosavadních místech až do konce klidu zbraní, t. j. do zítřka, 9. V. 1945 do 24.00 hod. Jakékoliv bojové, útočné akce jsou do této doby zakázány. Lze prováděti jen nutné obranné akce a pohyby, nutné k zásobování vojsk, odsun, padlých a raněných. Palbu zakazuji, leda že by šlo o sebeobranu. Přijal: 8. V. 1945 ve 3.29 hod.: mjr. Kučera. 06.30 Vydán posádkový rozkaz č. 1 tohoto znění: I. Organizace posádkového velitelství velitel posádky pplk. Alois Špeta pobočník mjr. Josef Kučera zásob. důst. npor. Cyril Roubal II. Organizace praporu velitel praporu zást. vel. prap.

mjr. Václav Krejčík mjr. Rudolf Pořízek

III. Povolání důstojníků a mužstva k službě Nařizuji všem důstojníkům, rotmistrům, poddůstojníkům a vojínům, aby se ihned dostavili se zbraněmi, pokud tyto mají, do Měšťanské chlapecké školy na Komenského nám. Upozorňuji každého jednotlivce, aby při shromažďování zachoval klid a pořádek, jakékoliv výtržnosti nebo vyhrožování budu co nejpřísněji trestati. Podepsal: pplk. Alois Špeta 08.00 Místní rozhlas vysílá toto provolání ONV: 06. hod. ranní dnešního dne oznámil Čsl. rozhlas tuto zprávu: V 01.30 hod. dne 8. května 1945 byla podepsána něm. velitelem úplná kapitulace všech jednotek něm. vojska na území Čech. Přesné příkazy o provedení odzbrojení něm. posádek obdrží čsl. velitelé, rozkazů jejichž musí být bezpodmínečně uposlechnuto. Okresní i místní národní výbor vyzývá všechno občanstvo města Slaného i celého okresu, aby zachovalo klid, shlukováním a zbytečným kritisováním vojenských rozhodnutí neztěžovalo provádění vojenských opatření. Příkazem dané chvíle jest kázeň, uvědomělá kázeň


38

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

svobodných občanů československých. Nezavdávejte příčiny ke zbytečnému krveprolití, kterému dosavadním jednáním našich zodpovědných činitelů v městě Slaném bylo zabráněno. Připomínám, že německé lazarety jsou pod ochranou Mezinárodního č. kříže a že po složení zbraní německého vojska za jejich bezpečnost odpovídá naše čsl. velitelství. Není vyloučeno, že naším městem neb okolními obcemi projedou dnešního dne jednotlivá auta neb celé kolony německého vojska. Přihlížejte k průjezdu něm. vojsk s klidným postojem bez jakýchkoliv rušivých zásahů. Vojenské stráže německé dosud na kterých místech ve městě rozestavěné, budou co nejdříve vyměněny strážemi československými. Zdar Československé republice! 10.00 Místním rozhlasem vydán tento rozkaz velitele posádky: Nařizuji, aby všichni důstojníci, rotmistři, poddůstojníci a mužstvo, pokud mé výzvě ještě nevyhověli, aby se ihned dostavili do chlapecké školy na Komenského náměstí a ti, kteří již byli presentováni, aby neopouštěli školu. 11.25 Přerušeno telefonní spojení se Smečnem a Libušínem. Nařízeno zjistit příčinu a spojení navázat. 11.27 Ze silnice do Třebusic napadeno SS mužstvo opravující trať u Třebusic. 11.35 Hlásí Libušín, že německé tanky, které projely Smečnem směřují na Kačice a karlovarskou silnici. 11.50 Hlásí Obecní úřad Drnek, že po silnici od Hvězdy jede směr Slaný 16 německých aut. 13.00 Podle hlášení z okolí Slaného postupují silné jednotky něm. obrněných útvarů. 14.00 Nejsilnější z nich směřuje přes Smečno – Mšec – na Karlovy Vary. Tato kolona béře ssebou cestou rukojmí z místního obyvatelstva a to členy Národních výborů a četnických posádek. Slabší kolony němců desorganisované pohybují se v prostoru Zlonice–Žižice–Zvoleněves a zdá se, že jejich pohyb je bez plánu. 14.00 Zavolal si posádkový velitel pplk. Špeta něm. pos. velitele mjr. (Berthena) Berutha na posádkové velitelství a vyzval jej opětovně ku složení zbraní.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

39

On odpověděl, že zbraně vydati nemůže, jelikož k tomu neobdržel žádné rozkazy. A aby uznal, že jako důstojník nic jiného činiti nemůže. Dále mu posádkový velitel pplk. Špeta řekl, že zjistil, že připravuje v kasárnách nějaké destrukce. Načež mu odpověděl, že nic takového nedělá ani nepřipravuje, že není SS a kasárna, že předá neporušená. Velitel posádky pplk. Špeta jej upozornil, že kdyby tak neučinil, že by použil represálií proti nemocným německým vojínům a zdravotnickému personálu, nacházejícímu se v německých lazaretech ve Slaném. Na to předal veliteli posádky ve Slaném prov. vlak o 35 vagonech, stojící na nádraží ve Slaném, který měl podle rozkazu nadřízeného velitele vyhoditi do povětří. Na to velitel německé posádky odešel do kasáren. 15.45 Odposlouchána žádost velitele něm. posádky v Slaném o sanitní vlak. 16.00 Hlásí Smečno, že německé motorizované jednotky z prostoru Smečna odejely na západ. 17.55 Projíždí Slaným asi 100 něm. aut směrem na Mšec. 17.00– 19.00 Pozorováno, že německá posádka z kasáren provádí opevňovací práce v kasárnách buduje zákopy a kulometná hnízda. 19.25 Hlásí velitel stráže na nádraží, že ruské jednotky dosáhly Bečova. 19.42 Ruská armáda dosáhla svými čely Lenešice. 20.04 Hlásí stráž u nádraží, že ruské jednotky dosáhly Loun. 20.10 Odposlouchán rozhovor velitele něm. posádky v Slaném, ve kterém hlásil do Kralup, že ustoupí s posádkou směrem na Karlovy Vary. 20.35 Hlásí člen ONV p. Vojtěch, že Louny projelo asi 200 ruských tanků směrem na Slaný a že německá posádka v Lounech ustoupila na Karlovy Vary. 20.40 Projíždí městem ozbrojená kolona něm. aut s důstojníky, vojáky, směrem na Velvary. 21.00 Požádal německý posádkový velitel, aby styčný důstojník tlumočil, že dostal rozkaz opustit posádku a žádá, aby byla kasárna převzata.


40

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

21.32 Hlášena čela ruských tanků u Třebíze. 21.45 Dostavil se k převzetí kasáren pplk. Špeta za posádku, za MNV p. Novák, Ing. Žemlička a Dr. Havelka. Při příchodu do kasáren řekl německý velitel posádky: „Předávám vám kasárna“. Když dořekl tuto větu, 4 granáty vystřelené z ruského tanku explodovaly jednak na střeše kasáren, jednak v blízkém okolí. Tím bylo jednání přerušeno a delegace se odebrala do města, aby navázala styk s velitelem ruských pancéřových jednotek. Mezitím německý velitel posádky zmizel. 22.00 Německá posádka kasáren ustoupila taktéž směrem na Karlovy Vary. 22.37 Střelba kolem kasáren, u nádraží a v městě; jsou přiváděni němečtí zajatci. 22.52 V městě a okolí střelba ustupujících něm. jednotek. Vlastní jednotky praporu s nimi boji, postupně zajat celý prapor. U Velvarské brány 1 raněný při boji s němci. 23.27 Hlášeny kolony německých panc. jednotek SS od Prahy směrem na Slaný z prostoru Stehelčeves. 23.57 Ruské tanky dorazily na náměstí ve Slaném, posádky tanků jsou nadšeně vítány, podarovány jídlem a nápoji. 9. V. 1945 00.10 Hlásí Knovíz, že německé kolony z prostoru Stehelčeves odbočily směrem na Libušín. 00.18 Ruské tanky, postupující na Prahu, dosáhly, Knovíze. 00.39 Ve směru Velvary Kralupy jsou hlášeny další německé jednotky; ruské tanky pokračují v postupu jedině směrem Praha. 01.05 Hlásí Knovíz, že delegace, která jela ruským tankům v autě vstříc, byla napadena palbou z ruského tanku, při čemž usmrcen npor. četn. Pátek.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

41

01.10 Výzva velitele posádky, aby všichni němci v Slaném a okolí ihned složili zbraně, kdo tak neučiní, bude zastřelen. Výzva opakována po celou noc v 30 min. intervalech. 02.00 Stále projíždí kolony ruského dělostřelectva a tanků směrem Praha. 03.15 Vstoupila naše stráž do kasáren, kasárna prozatím neobsadila, jelikož podle zpráv jsou tyto v určitých částech podminovány. 04.55 Ostřelují SS nádraží. 05.20 Prostor Blahotice a Podlešín – přestřelky. 05.35 Žádá velitel stráže na nádraží o pomoc, dána posila. 06.00 Hlášeny z několika míst německé jednotky, které se chtějí vzdát. Nařízeno tyto jednotky odzbrojit a dočasně střežit v místě pobytu. 06.55 Střelby na nádraží sesiluje. 07.20 Odpor němců potlačen. 07.30 Silnější německé jednotky potřeny v prostoru Klobuk. 07.46 Rozpoutala se bitva mezi ruskými tanky a silným něm. svazem v prostoru Brandýsek. 08.00– 10.00 Nepřetržitý proud ruských vojsk přes Slaný na Prahu. Z okolních obcí jsou přiváděni něm. zajatci. Obsazeny kasárna, kde zajati 2 něm. důstojníci a 20 němců. Započato ihned za asistence něm. důstojníků s odstraňováním nástražných min, které byly v různých prostorech kasáren položeny. Veškeré zbraně, třaskaviny a náboje zajištěny. 10.00–18.00 Slabé přestřelky s rozptýlenými něm. jednotkami v okolí Slaného a postupná likvidace těchto. 18.20 Ubytován slánský prapor v kasárnách, Mjr. pěch. Rudolf Pořízek ustanoven velitelem náhr. prap. v Lounech, kam ihned odjel.


42

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

18.35 Oznamuje velit. oblasti Kladno podmínky kapitulujících něm. jednotek v Praze. 19.00–24.00 Stálé přestřelky s rozběhlými něm. jednotkami, docházejí správy o zanechaném materiálu různého druhu v r. místech okresu. Nařízeno, aby Národní výbory ve své kompetenci zajištěný materiál zajišťovaly do dalšího rozkazu. 14.00 Zajištěn německý vojenský materiál / prádlo oděvy v chemické čistírně fy Hudousek. 15.00 Konal se pohřeb 3 vojínů Rudé armády na místním hřbitově. 15.15 Přesídlil prapor zpět do chlapecké školy na Komenského náměstí, neboť v tutéž dobu ubytoval se v našich měst. kasárnách pluk Rudé armády, kterému muselo býti odevzdáno vše, co se v kasárnách nachází, jako zařízení a zásoby veškerého druhu. Současně byly R. A. zabrány a obsazeny tyto budovy Hotel Pošta, Hotel Grand, Sokolovna, Dívčí škola a staré gymnasium. Generál –major Jamanov, velitel korpusu, ubytován ve vile Pály, jeho štáb v hotelu pošta. 12. V. 1945 Pokračováno ve svážení a uskladňování motorových vozidel, zbraní, munice atd. Vydán zákaz vydávání zbraní a munice osobám nemajícím potvrzení posádkového velitelství. Dochází ke stížnostem na vojíny R. armády, kteří odebírají civilním osobám motor. vozidla a kola, případy jsou hlášeny ruskému velitelství, které zjednává nápravu. Pro styk s ruským velitelstvím, jako tlumočník ruského jazyka, ustaven voj. asp. prof. Ant. Vejvoda, I. praporu, 2. roty. ČSD, ředitelství Praha, zahájilo železniční provoz. 08.20 Odejel ze stanice Slaný vlak – 45 vagonů – bývalých zajatců spojeneckých armád směrem Kralupy. 15.15 Odejel vlak – 20 vagonů – s raněnými němci do Loun. 20.55 Odejel další vlak s německými civ. příslušníky na Louny.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

43

13. V. 1945 Během dne zajišťován zdravotní materiál a lékařské přístroje v obchodní akademii. Dále pak pokračováno ve svážení automobilového a zbrojního materiálu, jeho třídění a uskladňování. Během dne přijíždějí další transporty zajatců spoj. armád a na nádraží zřízena zásobovací stanice, ze které bylo projíždějícím transportům vydáváno občerstvení. Z rozkazu nádražní stanice Praha-Smíchov byla zakázána instradace těchto transportů přes Prahu. 14. V. 1945 Během noci úplný klid. V důsledku výzvy k nastoupení do práce byla místní posádka oslabena, takže do služby nastoupila jen část této. Přibližný stav zbraní na okrese t. č. byl: asi 2000 pušek, 110 pistolí, 120 automatů nebo kulometů, munice bylo dostatečné množství. Zbraní i munice neustále přibývá. Zbraně jsou nacházeny v okolí poškozeny něm. vojáky. Do Prahy přicházejí velké proudy něm. zajatců, kteří jsou ihned odpravováni pochodem na západ. 15. V. 1945 Do Slaného přibylo odpoledne asi 15000 něm. zajatců, kteří přenocovali na hřišti S. K. Praga a ráno 16. 5. po zásobení proviantem, odesláni na západ. Jako doprovod odeslána naše stráž, která byla v Lounech vystřídána. Téhož dne vydán rozkaz ruského generál–majora Jamanova, nařizující odevzdání občanstvem zbraní, materiálu, dokumentů, zanechaných něm. vojskem a rozkaz, nařizující pokračování v práci. 16. V. 1945 Nařízeno vyhláškou mimořádné povolání voj. osob v záloze, narozených v r. 1913–1917, bydlících v soudních okresech Slaný a N. Strašecí, do činné voj. služby. Osoby, bydlící ve Slaném se hlásí do 6 hodin, z ostatních míst do 24 hodin ve chlapecké škole na Komenského náměstí. Provedeny ihned přípravy k presentaci, aby hlásící se voj. osoby mohly býti ihned zařazeny do voj. útvarů. Zařazen k P. V. Slaný strážní oddíl v Libušíně – vel. por. pěch. Hříbal Karel a 75 mužů, střežící od 5. V. 1945 býv. něm. muniční sklady v Libušíně a Třebichovicích.


44

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

17. V. 1945 Prováděna celý den presentace. Organisován pluk o 2 praporech, prapor o 4 rotách, dále postavena náhradní rota a pomocná rota. I. prapor ubytován v Obchodní akademii a novém soudu, II. prapor s náhradní a pomocnou rotou v chlapecké škole na Kom. náměstí. Velitelství pluku přesídlilo do budovy čp. 590 v Nádražní ul. II. posch. Tamtéž ubytováno ruské velitelství města, a sice v přízemí a v I. poschodí. (Ruský velitel města: pplk. Sinje gubov.) Přiděl. k PV jako tlumočník ruského jazyka voj. as. Ant. Vejvoda od 6. roty. Velitelem I. prap. jmenován mjr. pěch. Václav Krejsa II. prap. jemnován škpt. pěch. Josef Bulíř Téhož dne provedeno zařazení osob k rotám, jejich vyzbrojení. Jelikož nebylo voj. stejnokrojů, byly dány všem příslušníkům pluku červeno-bílé pásky, nosí na předloktí levé ruky na civ. šatě. 18. V. 1945 Pokračováno v presentaci a vyzbrojování mužstva, veden výcvik v zacházení se zbraněmi a doplňována zbroj i výstroj. Současně propuštěny některé presentované osoby na odůvodněnou žádost, dále horníci a osoby narukovavší v roce 1938, jelikož neměly voj. výcvik. Oba prapory měly poč. stav mužů, výzbroj dostatečnou. 19. V. 1945 Z rozkazu velitele oblasti gen. Fišery odjede I. prapor do Chomutova a nařízeno odeslati 2 roty ihned a zbytek praporu v pondělí dne 21. V. 1945. 16. 00 Odjela 1. a 4. rota vlakem pod velením škpt. pěch. Jaroslava Kuděje do Chomutova. Před odjezdem promluvil k důstojníkům a mužstvu vel. pos. pplk Špeta. Téhož dne odpoledne odjelo 38 mužů telegr. voj. k velitelství oblasti do Kladna. 20. V. 1945 Činnost v posádce jako dne předešlého.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

45

25. V. 1945 14.00 Odjíždí ze Slaného pod velením kap. děl. Černého Mir. 5. rota do obce Milý za účelem střežení muničních skladů v lese u silnice mezi Pochválovem a Hvížďalkou. Početní stav 5. roty: 3 důstojníci a 120 mužů. Rota ubytována v Milým. 26. V. 1945 Pokračuje se ve svážení a uskladňování různého voj. materiálu, neboť jsou stále hlášeny nálezy tohoto v různých místech okresu. 27. V. 1945 10.00 Konala se ve Slaném okresní slavnost vítězství R. armády nad německem. V Nádražní ulici se seřadili: vojáci ruské a československé posádky, partyzáni, ženy v krojích, krojované spolky. Jednotky odpochodovaly s hudbou k Sokolovně a hlavní třídou na náměstí, kde zaujaly postavení čelem k radnici. Po vztyčení státních vlajek – ruské, československé – zahájil slavnost předseda ONV p. Braun, pak promluvil zást. R. A. plk. Golovin, dále ministr Majer, poslankyně Hodinová, člen ONV. učitel Vojtěch. Při té příležitosti promluvil člen MNV a přečetl jména 44 padlých hrdinů při osvobozovacím boji na slánském okrese. Slavnost ukončena ve 12.00 hod. 13.00 Z rozkazu velit. skupiny Louny odejela vlakem do Ústí n/L. 6. rota pod velením npor. v. v. Vlčka Josefa (pěch) 2 důstojníci a 116 mužů se přidělují do pravomoci vel. p. pl. 42. 28. V. 1945 Žádné zvláštní události. 29. V. 1945 09.17 Žádá velit. skupiny Louny hlášení počet. stavu posádky do 18 hod. v této formě: 1. počet osob odvod. ročníku 1933–1937


46

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

2. počet osob starších 3. počet osob, které neprodělaly výcvik 10.10 Dotazuje se velitel R. G. ve Pcherách, může–li jednotka likvidovat. Odkázán na vyhlášku ONV. 12.35 Došel zvl. rozkaz č. 9 vel. stř. skupiny Louny: 1. Oblast Kladno přechází dnem 29. V. 1945 ve 12 hod. v plné sestavě v operační podřízení arm. sb. 1. 2. Až nadále zůstanou ve stavu jednotek již mobilizovaných záložníci odv. roč. 1933–1937. 3. a) Přebyteční (starší vojáci, nevojáci) budou ponecháni až do dalšího rozkazu jako nadpočetní u org. jednotek, nebo se z nich utvoří jednotky nové. Tyto budou po vyhlášení § 27 propuštěny. b) Příslušníci policie a fin. stráže buďtež propuštěni. Tito budou uvolněni pro výkon specielní služby podle rozkazu ministerstva vnitra a financí. 4. V početních stavech uveďte: a) osoby odv. roč. 1933–1937 b) osoby jiných ročníků a nevojáky 5. Neukázněné dobrovolníky propusťte. Na podvratné živly z mobilizovaných osob podejte trestní oznámení. 6. Vozidla, jež nemají jízdního rozkazu, podepsaného oprávněným velitelem – důstojníkem – zadržte. 30. V. 1945 08.30 Hlásí četnická stanice Jedomělice, že z Chomutova do Jedomělic dojíždí Hynek Melichar a vozí z pohraničí stále věci. V Chomutově se zdržuje u nějakého Jihoslovana, pekaře, v Lázeňské ulici. Nařízeno uvědomit v Chomutově mjr. pěch. V. Krejčíka, jako tajemníka pos. velitele. 12. 00 Žádá čistírna Hudousek přidělení slíbených 10 žen, aby mohla dodané německé uniformy k obarvení v požadované době provésti. Tato firma má provésti barvení též pro posádku Louny. Předáno k vyřízení mjr. HS. Šinkorovi. 12.10 Došel fonogram od velitelství středního úseku: Státní lesní úřad Domoušovice má na nádraží v Hřivicích velký sklad dřeva na papír. Ruské jednotky ubytované v blízkosti béřou toto dříví do kuchyní a pro koupání. Tím velké


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

47

škody na státním majetku. Prosíme, aby pos. velit. Slaný upozornilo na tuto okolnost velitele ruských vojsk, které má sídlo v Slaném. Předal: mjr. Pořízek. Pos. velit. v Slaném upozornilo na tuto okolnost velitelství R. A. 12.15 Došel fonogram: Na rozkaz velitele záp. úseku Rakovník – plk. Hruška – připraví se ihned škpt. pěch. Prášil k převzetí I/46 praporu v Chomutově. Na PV v Slaném dostane k dispozici auto, kterým pojede přes Rakovník, kde se zastaví u plk. Hrušky pro instrukce. 31. V. 1945 10.45 Rozhlasem Praha výzva: Vyzývá se škpt. pěch. Prášil Karel, bytem v Slaném, t. č. v prostoru Josefov, aby se ihned hlásil u PV Slaný. 11.30 Došel fonogram od PV Louny: Škpt. děl. v zál. Výborný, člen ONV v Slaném, hlásil, že v zámku Červený Hrádek, sev. Jirkova u Mostu, je uloženo 313 kusů zaměřovacích a kulometných kopulí pro bomb. letouny. Blíže zámku ve sklepích je několik vagonů radio – součástek. Materiál opatruje správce zámku, vojenská jednotka tam není. Chybí i odborník. Toto hlášení předáno ihned vel. Pos. Slaný posádkovému velitelství v Mostě. 12.45 Hlásí pos. vel. Libušín, že na velit. v Libušíně, dívčí škola, leží nemocný vojín Ferd. Benda od 4. roty, který se na dovolené roznemohl a podle lék. nálezu není schopen chůze. Žádá o převezení do divisní nemocnice ve Slaném. 12.50 Požádána div. nem. 1, aby obstarala převoz. 16.10 Žádá velit. úseku Louny o složení HS u pluku. 16.15 Hlásí četnická stanice Kvílice, že v Plchově jsou 2 motocykly, 1 os. auto, 10 pušek, 1 revolver, v Hořešovičkách 2 motokola a žádá jejich odvezení. Předáno auto – důst. 18.05 Oznámena předs. Braunem z ONV krádež ve skladu Vzájemnosti a žádá o znovupostavení stráže u skladu. Stráž 1 a 3 postavena.


48

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

1. VI. 1945 10.40 Oznamuje p. Kučera v Kvíčku, že zde ruská posádka zanechala po svém odchodu několik beden střeliva do pušek. Střelivo odvezeno. 20.00 Oznamuje ONV, že do Slaného přijede transport něm. žen určených na práci a žádá o vyslání stráže na nádraží jich střežení v obecní škole, kde budou ubytovány. Stráž určena. 21.45 Došel fonogram vel. stř. úseku Louny, ve kterém se nařizuje, aby velitelé pluků, velitelé praporů, velitelé posádek Louny, Roudnice n/L a Slaný a mjr. Sak se dostavili zítra, t. j. 2. VI. 45, v 15 hodin na velitelství stř. úseku Louny. 2. VI. 1945 12.30 Došel fonogram oblast. velit. Kladno: Věc: Přidělení rtm. početní a kancelářské služby: 1. Přiděluji šrtm. kanc. sl. Kosinu Františka k ppl. 9 Přiděluji šrtm. kanc. sl. Bartoše Jana k ppl. 9 Jmenovaní se hlásí u PV Chomutov zítra. 2. rtm. kanc. sl. Loudu Jana k ppl. 2, hlásí se zítra na PV v Litoměřících. 3. VI. 1945 Žádné zvláštní události. 4. VI. 1945 06.40 Přijel na nádraží transport z Buchenwaldu, pro jehož příslušníky vydáno občerstvení z kuchyně praporu, jelikož personál ČČK toho času na nádraží nebyl přítomen. Tímto dnem deník uzavřen. Jeho pokračování je uvedeno odděleně v kronice, dnem 5. VI. 1945 počínaje. Tyto služební zápisy pplk. Aloise Špety z průběhu květnových dní roku 1945 jsou poprvé publikovány v tomto sborníku, a to se svolením rodiny. Text je autentickým zápisem z tehdejší doby a je převzat bez jakýchkoliv úprav.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

49

Plukovník Alois Špeta, * 15. 7. 1894 Nepomuk, † 9. 9. 1969 v Praze Alois Špeta se narodil 15. 7. 1894 v Nepomuku, okres Přeštice. V první světové válce narukoval k 35. pěšímu pluku v hodnosti svobodník. Dne 13. 8. 1916 byl zajat v oblasti Plavča, 20. 8. 1916 podal v Dárnici přihlášku do ruských legií. Sloužil u 7. střeleckého pluku a zúčastnil se bojů u Zborova. Za zásluhy byl vyznamenán křížem svatého Jiří 4. stupně. 23. 7. 1920 ukončil službu v legiích v hodnosti nadporučíka a pokračoval ve vojenské kariéře v Československé armádě. Sloužil v Dobřanech, Olomouci a Milovicích. V období okupace pracoval jako úředník okresního úřadu ve Slaném. V květnu 1945 byl jmenován podplukovník Alois Špeta velitelem slánské posádky a hlavním vojenským představitelem ve městě. V roce 1947 byl povýšen na plukovníka a působil jako velitel útvaru tankových vojsk ve Městě Libavá, Jincích a Doupově. Vojenskou kariéru ukončil v hodnosti plukovníka. Zemřel 9. 9. 1969 v Praze, je pochován v rodinném hrobě na 1. slánském hřbitově.


50

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Oldřich Vychodil

VZPOMÍNKA NA UDÁLOSTI DNŮ 5.–9. KVĚTNA 1945 VE SLANÉM Ráno 5. 5. jsem jako obvykle šel do zaměstnání v ČKD. Již u Velvarské brány jsem viděl, že se něco děje. Potkal jsem totiž dělníky s československými trikolórami, vracející se z Kladna. Po příchodu na náměstí vidím, jak se přemalovávají německé nápisy, autobusy, ověnčené vlajkami jsou pomalovány velkými písmeny ČSR. Kolemjdoucí strážník mi na dotaz sdělil, že vypuklo povstání, ale kapitulace Němců není však dosud jistá. Po příchodu na nádvoří ČKD jsem již spatřil hloučky živě diskutujících zaměstnanců. Dozvěděl jsem se, že začaly pracovat národní výbory, které se nakonec sjednotily do jediného, vedeného panem Karbusem. Mezi tím vším postávali bezradní a zmatení němečtí vojáci. Až jejich velitel, po rozhovoru se zástupci zaměstnanců, uznal, že tady nejde nic dělat a odvedl je do slánských kasáren. Při návratu z továrny jsem na ulicích kolem spořitelny již potkával rozjásané průvody obyvatel s trikolorami, hudby s bubny a děvčata v národních krojích. Došlo i na vyřizování účtů. Zejména s německými četníky, jimž velel čechoněmec Kalina (pozn. pocházel ze smíšeného manželství. Bývalý podúředník berní správy, v okupaci byl německým četníkem. V revoluci zatčen pro kolaboraci). Měli sídlo proti Grandu, v domě, kde dnes, po jeho asanaci, je roh parkoviště. Všichni byli zle zbiti. Z lazaretů (v dnešním gymnáziu a obchodní akademii) byli vynášeni ranění němečtí vojáci. Naproti, v dnešním zdravotním středisku, měla továrna dělnický výbor. Zde jsem si poslechl londýnský rozhlas, abych se dozvěděl o kapitulaci Německa. O té však, alespoň v Protektorátu, nebylo ani slechu. Mezi tím jsme však slyšeli volání pražského rozhlasu o pomoc. A stále nebylo nic jistého, ani zmíněný zahraniční rozhlas stále nehlásil zprávy, na které jsme netrpělivě čekali. Panoval značný strach, zda nedojde k výpadu německých vojáků z kasáren do města. Což se naštěstí nestalo, dílem díky tomu, že velitel byl Rakušan, dílem, že Němci sami již byli značně zmateni a dezorientováni. A pražský rozhlas stále volal o pomoc. Dozvídali jsme se, že to tam bylo opravdu zlé, v palbě německých zbraní umíraly ženy a děti. Praze se dokonce


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

51

organizovala pomoc. V hotelu Pošta probíhaly odvody vojáků. Velitelem tehdejších československých vojáků ve Slaném byl podplukovník Alois Špeta. V podobném duchu, střídajících se obav s nadšením, proběhly dny až do 8. 5. Na výpadových cestách byly postaveny protitankové zátarasy. Přes Slaný ustupovala početná Schörnerova armádní skupina směrem na Karlovy Vary. Slánských kasáren se dokonce přepadem chtěli zmocnit partyzáni. (pozn. jednalo se o skupinu dobrovolníků vedenou několika československými důstojníky) A to už nastala noc z 8. na 9. května. Směrem od Loun bylo slyšet střelbu. Blížily se sovětské tanky. Cca ve 23 hodin se strhl na křižovatce „U sloupu“ krátký, asi 30 minutový boj, kdy čelní sovětská tanková jednotka narazila na ustupující německá vojska. Jeden dělostřelecký granát dokonce zasáhl až roh spořitelny. Další dny po 9. 5., po průjezdu tankových jednotek, se valil nepřetržitý proud malých a velkých nákladních aut a koňských potahů s pěchotou. Část zůstala ve Slaném, ostatní jednotky postupovaly dále na Prahu. V Nosačické ulici, v tehdejší Pálově vile, bylo velitelství města Slaného v čele s velitelem generálmajorem Jamanovem. Vzhledem k tomu, že zmíněný dům byl pečlivě hlídán sovětskými vojáky, prožili obyvatelé této části města v klidu až do odchodu vojsk. Vzpomínám si také, jak hned ráno, 9. května, přistála za Hájemi letka sovětských dvojplošníků „kukuruzniků“. Dva z pilotů byli dokonce ubytováni v jednom z našich pokojů. Jeden byl inženýr chemie, druhý učitel. Navždy mi zůstanou zaryta do paměti slova jednoho z nich (více raději neřekl): „My jsme armáda, ale za námi přijdou komisaři…“ Oldřich Vychodil, ve Slaném dne 22. 2. 2010

Oldřich Vychodil, *18. 12. 1920 v Jáchymově u Nákla, okres Litovel, úředník ČKD


52

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Ladislav Čepelák VÁLKU JSME VNÍMALI JINAK NEŽ DOSPĚLÍ

Ke konci války byly v budovách škol umístěny vojenské lazarety a vyvařovny pro „národní hosty“ a válečné zajatce, kteří městem procházeli. Školní výuka zpočátku probíhala v různých náhradních prostorách a hostinských sálech. Později jsme si chodili pouze pro úkoly. Bylo mně osm let a byl jsem rád, že nemusím chodit do školy. Z vyslechnutých rozhovorů mezi rodiči jsme věděli, co se kolem děje, ale válku jsme vnímali jinak než dospělí. Pátého května, kdy rozhlas hlásil, že v Praze vypuklo povstání, jsme s kamarády vyrazili do ulic. Dodnes nechápu, že to maminka dovolila. Otec byl městským strážníkem, a tak nebyl doma. Němečtí vojáci uzavřeli všechny výpadové silnice z města dřevěnými zábranami. Stáli jsme u zátarasu za sokolovnou, když přicházela skupina českých mladíků obsadit slánská kasárna. Šli s československou vlajkou a vedli je uniformovaní důstojníci. Jaké měli hodnosti, nevím. Někdo měl pušku, někdo za pasem granát. Otec vyprávěl, že když kasárna wehrmachtu obsadili, tak tehdejšímu kasárenskému objektu velel důstojník původem z Rakouska, který se docela rád vzdal. (pozn. Hauptmann Reinhard). Z jeho vyprávění jsem věděl, že ho naši lidé uvěznili na radnici. Osmého ráno přijel major SS (pozn. Sturmbannführer SS Berndt). Byl hospitalizovaný s lehčím zraněním ve vojenské nemocnici umístěné v obchodní akademii. K dispozici měl několik vojáků a kasárna opět převzal pod německé velení (pozn. 7. května). Viděl jsem, když vedli naše vojáky a dobrovolníky odzbrojené zase zpátky. Na slánské radnici zasedal v té době revoluční národní výbor, který byl vytvořen z představitelů jednotlivých odbojových skupin či politických stran. Když jeho členové viděli, že se situace obrátila, podařilo se jim podle slov mého otce utéci přes dvůr nynější 2. základní školy. Bylo štěstí, že školník vyvážel popel ze školy ke zdi radnice, a proto se nikomu při skoku přes zeď nic nestalo. Na radnici zbyli jenom městští strážníci. Tenkrát prý se loučil se životem, protože nový velitel kasáren přišel s asi dvaceti německými vojáky osvobodit již zmíněného velitele kasáren, který byl na radnici zadržován. Při jeho propouštění na dotaz nového velitele, jak s ním strážníci zacházeli, uvedl, že dobře. Velitel eskorty odjel se slovy určeným strážníkům: „Máte štěstí…“ Za našich mladých let jsme město měli rozdělené podle toho, kde jsme bydleli. My jsme byli takzvaní „novodomáci“, to byla Kreibichova a Navrátilova ulice – nikam dál jsme nechodili. Ale na náměstí (pozn. Masarykovo nám.)


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

53

v době, když začaly 8. května projíždět jednotky německých vojáků, jsme pochopitelně nechyběli. Vojáci byli plně vyzbrojeni, seděli na náklaďácích, samopaly připravené, rozhlíželi se a byli připraveni okamžitě střílet. To bylo osmého dopoledne a osmého odpoledne otec přišel s tím, že neví, jak to bude, možná, že se tady bude bojovat, a odvedl nás na radnici do sklepa. Tam jsme byli odpoledne a večer až do příjezdu Rusů, kdy pro nás přiběhli z náměstí, abychom se šli podívat, že Rusové už jsou tady. Tím skončila pro mě revoluce.

Pochvalné uznání pro policejního strážmistra Josefa Čepeláka, podepsané plk. Aloisem Špetou

Ladislav Čepelák, *1936, úředník, bývalý starosta města Slaného v letech 1994–1998


54

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Jiří Husník

VZPOMÍNKA NA KVĚTEN 1945 Jako vždy, když byl za války nálet, museli jsme i večer 8. 5. 1945 do krytu. Kryty byly většinou ve sklepích určených domů. Nevzpomínám si přesně, kolik bylo hodin, ale byla již tma, když se začal ozývat velký rachot. Nedalo nám to a vylezli jsme z krytu zjistit, co se děje. A důvod rachotu? Byla to sovětská armáda s tanky, obrněnými vozy a koňskými potahy. To obrovské nadšení lidí, kteří vylézali z krytů a vítali přijíždějící armádu, si již dnes nedokáže nikdo představit. Konečně po šestileté nacistické okupaci nastalo tolik vytoužené osvobození. Já si pamatuji, jak otec, který měl pekařství v Kynského ulici čp. 120, celou čerstvou várku pečiva dal do košů a my jsme to rozdávali projíždějící armádě. Nikdo již do rána nespal a sledoval nepřetržitý řetěz přijíždějící armády. Druhý den dopoledne zastavilo velké nákladní auto těsně před vchodem našeho obchodu. Vystoupilo z něj asi 8 ruských vojáků a dva z nich nesli velikánský hrnec, ve kterém byla velká vepřová kýta. Jeden z nich řekl: „ Davaj ogoň“ a my jsme marně přemýšleli, co asi chtějí. Teprve když jsme je zavedli do kuchyně, tak zajásali, když uviděli kuchyňská kamna. Zatímco se maso vařilo na plotně, vojáci odpočívali, kde se dalo – na pohovce i na zemi. Jejich velitel si vlezl do postele dokonce i v botách. My jsme zatím hlídali maso, aby se nespálilo. Když bylo maso uvařené, šli jsme posádku vzbudit, třebaže někteří spali dál. Jeden voják s vyšší hodností maso rozkrájel, dal i nám. Otec jim k tomu upekl loupáčky a byla hostina. Když se najedli a odpočinuli, odjížděli směrem na Prahu. Dostali s sebou velký koš s pečivem a čerstvými loupáčky, které jim moc chutnali. S pozdravem „Do svidanija“ se rozloučili.

Jiří Husník, * 27. 3. 1927, pracovník v kultuře ve Slaném


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

55 Božena Franková

PRVNÍ ČESTNÝ OBČAN MĚSTA SLANÉHO PO OSVOBOZENÍ Vzpomínám na rozhovor, který jsem na začátku sedmdesátých let měla s profesorem Karlem Výborným, bývalým ředitelem Obchodní akademie ve Slaném. Jako štábní kapitán v záloze byl Karel Výborný zapojen v ilegální odbojové skupině Obrana národa. Začátkem května 1945 byl povolán ze zálohy, aby se podílel na zajišťování bezpečnosti ve městě. Spolupracoval s podplukovníkem Aloisem Špetou, bývalým ruským legionářem (účastníkem bojů u Zborova). Sedmého května přivedl nový velitel kasáren Sturmbannführer SS Berndt jednotku německých vojáků, kteří měli obsadit strategická místa ve městě (pošta, nádraží aj.). Měli tak zajistit hladký průchod nacistické Schörnerovy armády, která postupovala od Mělníka na Velvary a Slaný směrem do západních Čech. Slaným však projelo jen několik vozů, jejichž posádky byly odzbrojeny. Vyjednávání se Sturmbannführerem Berndtem zajišťovali podplukovník Špeta s profesorem Výborným. Jedenáctého května dorazil do Slaného štáb Rudé armády v čele s generálmajorem Jamanovem, vojenským velitelem slánského okresu. Se svým štábem se ubytoval ve vile továrníka Pály. Vzhledem k jazykovým znalostem tvořili jeho doprovod profesor Karel Výborný a podplukovník Alois Špeta.

Na slavnostním zasedání vedení města jedenáctého června obdržel generálmajor Jamanov poděkování s udělením čestného občanství města. Stal se tak


56

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

prvním čestným občanem po osvobození v roce 1945. Profesor Výborný vzpomínal na Jamanova jako na velmi vzdělaného člověka. Prošel vojenským výcvikem v ruské kadetce, byl výborným vojenským stratégem a hovořil několika jazyky. Do Slaného přijel s Leljušenkovou tankovou divizí. Mezi generálmajorem Jamanovem, Karlem Výborným a Aloisem Špetou vzniklo vřelé přátelství.

Třicátého června 1945 odjela velká část ruské armády ze Slaného a s nimi i generál Jamanov. Od té doby již profesor Výborný ztratil s generálmajorem kontakt.

Božena Franková, *3. 5. 1937 Praha, ředitelka muzea


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

57 Jaroslava Faiglová

VZPOMÍNKA NA 5. KVĚTEN 1945 Ten den jsem prožila ve Slaném – tak jako celou dobu nacistické okupace. Do školy jsem začala chodit v roce 1934 za první Československé republiky. V roce 1939, kdy začala druhá světová válka, jsem nastoupila do primy slánského gymnázia. Po celé válečné období jsem byla studentkou této školy. Školní rok 1944 – 1945 byl poznamenán dopady válečných událostí, které se začaly výrazněji projevovat i ve Slaném. Školní budovy byly zabrány a přebudovány na vojenské nemocnice. Pravidelné vyučování bylo zrušeno a my žáci jsme docházeli do budovy dnešního muzea, kde nám páni profesoři zadávali úkoly k vypracování.

Husova ulice po osvobození. Asi 10. 5. 1945. Přiblížil se konec války a s ním i porážka německé armády. Dne 5. května 1945 v Praze a v dalších českých městech nastalo povstání českého lidu proti okupantům. Toužebně jsme očekávali příjezd osvoboditelů. Ten nastal v noci 8. května, kdy začaly projíždět naším městem první ruské tanky. Blížily se silnicí od Loun a spěchaly na pomoc bojující Praze. Celou noc byly slyšet ojedinělé


58

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

výstřely prchajících Němců, kteří směřovali na západ, aby se dostali do amerického zajetí. Slánští občané nedbali nebezpečí a bouřlivě vítali osvoboditele podél silnic. Rozdávali kytice rozkvetlých šeříků, děvčata se oblékla do národních krojů. Nastalo podávání rukou, široké úsměvy, ale vše za jízdy – vojáci spěchali do Prahy.

Jana Havlíková, A. Kovalkov a Jaroslava Faiglová A. Kovalkov bydlel u Havlíků v Malíkovicích

Jaroslava Faiglová, * 29. 3. 1928 v Řevničově, úřednice


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

59 Jiří Friml

TŘÍAPŮLLETÝ JIŘÍČEK V LETADLE V roce 1945 po příchodu ruských vojsk do Slaného jsem šel s maminkou na procházku na Háje. V té době mě nebylo ještě ani čtyři roky, ale už tehdy mě přitahovaly všechny dopravní prostředky. Proto, když jsem uviděl letadla, vymohl jsem si, že k nim půjdeme a snažil se dostat i dovnitř. Maminka šílela strachy, když viděla, že mě ruský voják vzal do náruče a posadil do letadla. Už nevím, kdo příhodu vyfotografoval a fotografii nám dal.

Polikarpov Po-2 Kukuruznik, školní, spojovací, průzkumné a lehké bombardovací letadlo, které létalo v samostatných letkách či bylo jako spojovací přiděleno k leteckým plukům nebo jednotlivým pozemním divizím Rudé armády. Letoun patřil do sestavy 2. ukrajinského frontu.

Jiří Friml, * 4. 11. 1941, pracovník GŘ ČD


60

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Bohumil Roškot VZPOMÍNKY NA VÁLEČNÁ LÉTA Pamatuji všechny prezidenty. Masaryka jsem viděl mockrát živého a jednou mrtvého, a to v Lánech roku 1937, kde u prezidentova katafalku stál napravo generál Jan Syrový a zleva Emanuel Moravec. Ale jméno Moravec mi tehdy ještě nic neříkalo. Po druhé jsem se setkal s Emanuelem Moravcem až v březnu 1943, když bylo ve slánském divadle vyhlášeno založení Kuratoria pro výchovu mládeže. Tenkrát, to jsem se učil nástrojařem u firmy Pála. a. s. , přijel do Slaného dr. Teunner, Emanuel Moravec, F. Lisec, Hugo Tuskany a jiní představitelé kolaborace. V nástrojárně s námi pracovala také paní Maruščáková. Byla o dva roky starší než já. Ještě dnes nás žije pět, kteří s ní v jedné dílně pracovali. (pozn. dopis Václava Říhy Anně Maruščákové byl záminkou pro vypálení Lidic. Oba byli popraveni 24. října 1942 v Mauthausenu.) V letech 1941–1944 jsem chodil do živnostenské školy (obdoba dnešní učňovské školy), která sídlila tehdy ve starém gymnáziu (pozn. dnešní budova Vlastivědného muzea). Asi týden jsme museli nacvičovat potlesk k připravovaným projevům pro důležitou událost ve Slaném – založení Kuratoria. Učitelé nám přečetli několik vět ze začátku odstavce příslušného textu a pak poslední větu odstavce. Po jejich přečtení musel následovat velký potlesk. Když jsme ale tleskali málo, tak znovu, až to bylo takříkajíc ono.

Kuratorium nástup mládeže do divadla


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

61

Kuratorium příchod prominentů řadou hajlující mládeže do divadla Před očekávaným příjezdem prominentní ministerské návštěvy jsme se museli rozmístnit od „Okresáku“ až k zahradnictví pana Chyského, odkud bylo vidět přijíždějící vozidla od Prahy. Tenkrát mnoho aut nejezdilo. Automobily s protektorátními představiteli měly na blatnících praporky s hákovými kříži. Při příjezdu prvních vozů měl první z čekajících žáků za povinnost zvednout ruku, potom druhý a takto jsme si štafetu předávali až k „Okresáku“, kam jsme se všichni „po svých“ přemístili, abychom odtud utvořili špalír až k městskému divadlu. Po oficiálním uvítání před Okresním domem procházela delegace v čele s ministrem Moravcem špalírem na oslavy do divadla a my jsme museli zdravit „hajlováním“. To se nedalo, ale hlavně nesmělo odmítnout. Vše sledovalo plno novinářů, blýskaly fotoaparáty a my jsme se krčili v divadle připraveni splnit nařízení a tleskat… Tak bylo ve Slaném založeno Kuratorium pro výchovu mládeže Protektorátu Čechy-Morava.

Bohumil Roškot, nástrojař * 12. 1. 1926 ve Slaném


62

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

VZPOMÍNKY Z REGIONU

63


64

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

BUDENIČKY Václav Hora

VZPOMÍNKY NA UPRCHLÉ VÁLEČNÉ ZAJATCE Prožil jsem často za okupace a za války životu nebezpečné chvíle. Při obcházení revíru jsem se často setkával s ruskými zajatci, kteří utekli ze zajateckého tábora v Mostě (v tehdejších Sudetech). V lednu a únoru v roce 1945 jsem měl deset utečenců v parku a remízu. Ve Šlapanicích se o nich začalo povídat. Z gestapa v Kladně přišlo nařízení jakoukoliv objevenou stopu hlásit. V poledne jsem je šel do altánu varovat. Požádali mě, abych je pustil na noc do hrobky, déle že se zdržovat nebudou. Upozornil jsem je, že okny je po celé hrobce vidět a že v případě nebezpečí bude nejlépe lehnout si pod lavice na zem. Slíbil jsem, že když bude hrozit nebezpečí, zatáhnu drátem, který vedl od okna k větrání hrobky. Brzy jsem ale zjistil, v jak nebezpečné situaci jsem se ocitl. Od Šlapanic přijel velký autokar a zastavil u brány. Byl plný německých vojáků. Dva vystoupili a rovnou šli ke mně do baráku. Jeden z nich se mě špatnou češtinou ptal, zda je to Kinských zámek a park. Kývl jsem, že ano, a druhý na mě zhurta vykřikl. „Jäger Hora!“ „Ja – ano“. Druhý hned na to: „Pudete s námi, pudeme zjistit park a remíz, máte tady partyzány a ruské zajatce.“ Div mě očima neprobodl – slova jsem nebyl schopen. Zavrtěl jsem hlavou a říkám, že jsem nikoho neviděl. Ostatní vyšli z auta, celkem asi 25 mužů. Prošli jsme park. Nic. Pušky měli připravené k výstřelu. Byli jsme u altánku. Velitel na mě vykřikl, abych otevřel. Já řekl, že klíč nemám, dveře že jsou zabité hřebíkem. Na rozkaz velitele tři vojáci dveře bodly vypáčili. Podle oharků z cigaret zjistili, že tam někdo byl. Vysvětlil jsem jim, že v zimě zde hlídám zvěř a lidé že chodí na dříví. Bylo ale znát, že jsou na stopě, a tušili, že v altánku někdo byl. Něco si řekli německy a šli dál. Chtěl jsem jít po cestě zpátky, ale zahnali mě do houfu mezi vojáky. Okolo bývalé staré studně vše prolezli, také krecht rolníka Svobody, ale zase nic nenašli. Šlo se dál, ke hrobce. Zas na mě, abych otevřel. Říkám, že nemám klíče. „A kde mít klíče?“ Řekl jsem, když tu byl pan hrabě o dušičky, že si je vzal s sebou, a kde jsou, nevím, možná ve Zlonicích nebo v Praze. Vrtěl nechápa-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

65

vě hlavou a já jsem viděl jejich vztek. Vojáci pochopili, že důstojník má zlost, a proto se čtyři vrhli na venkovskou bránu nádvoří a lomcovali s ní sem a tam. Brána povolila a pootevřela se. Hned se všichni byli na nádvoří před hrobkou. Prohlíželi před hrobkou dva husté smrky a tuje. Toho jsem využil. Přišel jsem k oknu a zatáhl za drát. Zaskřípění drátu uslyšel důstojník a vojáci, kteří stáli asi pět kroků ode mne, a hned se mě ptali, co jsem to dělal. Důstojníkovi jsem řekl, že větrám hrobku. Vylezl si na podezdívku pod oknem a díval se dovnitř hrobky. Hrobka je stavěna do kříže a každé křídlo má na konci okno, takže ze tří stran možno hrobku přehlédnout. Důstojník ještě vzal dalekohled a díval se dovnitř. Jako když dravá šelma cítí člověka, tak se jim všem nechtělo od oken. Pak lomcovali dveřmi hrobky, ale ty nepovolily – byly to dvoje dveře mřížové a masivní. Vtom se velitel podíval na hodinky a velel nasedat. Bylo již k páté hodině k večeru. Auto zahučelo k silnici, a mě tam nechali stát. Oddechl jsem si. Ale co teď? Jestli se vrátí? A jestli se zastaví ve Zlonicích pro klíče? Rozhodl jsem se, že ty hochy hned pustím, oni mi ale řekli, že před půlnocí nevyjdou, to se prý po nich vždy pátrá. Domluvili jsme se, že ráno ve tři hodiny jim otevřu. Byli to mladí hoši, od 20 do 28 roků. Ráno jsem jim otevřel hrobku přesně tak, jak jsme se domluvili. Nespali, čekali. Jak jsem vešel mezi ně, radostně mě obklopili a objímali. Rozloučili jsme se. Šli po dvou, po třech, asi dvě stě kroků od sebe, směrem západním. Mezi Jarpicemi a Vyšínkem odešli do bilichovských lesů. Někdy po 10. květnu 1945 jsme se dívali na silnici, jak od Vraného a Lukova jelo ruské vojsko. Sta aut, nepřehledné kolony a trény, na nichž se vezli pěší. Z jednoho vozu seskočili dva vojáci a běželi ke mně. V jednom z nich jsem poznal chlapce, kterého jsem ukrýval v hrobce. Vyprávění Václava Hory, hajného z Budeniček, zachycené jeho vnukem Janem Horou. Ve Zlonicích v září 1950 sepsal zlonický písmák František Teubner (narozený 3. 12. 1877 v Hobšovicích, zemřel 18. 1. 1958 v Zlonicích). Pro potřeby tohoto sborníku poskytla Libuše Novotná, zlonická kronikářka.


66

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

DŘÍNOV Květoslava Plzáková

VZPOMÍNKA NA OSVOBOZENÍ OD NACISTICKÉHO NĚMECKA Je mi osmdesát let, své mládí jsem prožila v neradostné době, době nacistické okupace. Doba strachu, věčně přítomného stresu a strachu z dění, které nás jaksi nechtěně objímalo. V mé paměti se mi vybavují obrazy ještě dnes nemizející. Pokud mohu říci, tak nikdo, kdo tuto dobu neprožil, nemůže pochopit absolutně nic… Píše se léto 1938 Užíváme právě nabytých pocitů výletu z Českolipska, které jakýmsi způsobem, pro mě neklidným, narušoval hrozivý známý zpěv „hnědých uniforem a bílých podkolenek“. Dospělí nás tehdy zděšeně táhli do postranních uliček, ačkoliv menší děti netušily proč… Podzim 1938 Ve škole máme nové kamarády a kamarádky. Do naší vsi Dřínov, který čítal sto domů, přibylo čtyřicet pět nových obyvatel. Jednalo se o lidi, kteří byli nuceně vystěhováni z pohraničí. Ve svých domovech zanechali vše a byli rádi za každou místnost, kterou jim naši občané uvolnili. Mé vzpomínky mě vedou dál… Jsme u babičky a dědy na návštěvě. Je večer, někdo bouchá na vrata. Jdu otevřít a ve vratech stojí neznámý muž. Lámanou češtinou se ptá po dědovi. Jedná se o německého antifašistu utíkajícího z pohraničí před vlastním synem – „SS–manem“. Našel zde azyl až do konce války. Březen 1939 Maminka přijíždí z Prahy. Tak vyděšenou a uplakanou jsem ji nikdy neviděla. Zažila na vlastní oči příjezd Němců do Prahy. Je brzy ráno, jsem ještě v posteli a vidím, jak ze střechy na náš dvorek seskakuje německý voják. Velice jsem se bála – nejen o sebe, ale hlavně o rodiče. Byla to doba, kdy nacisté zavírali naše lidi za každý jimi vyhlášený přestupek. Naše vesnice byla „postižena“ tím, že německé velitelství ustanovilo


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

67

území Dřínov–Třebíz vojenskou střelnicí. Dvakrát týdně přivážely náklaďáky německé vojáky do vsi. Následně byla slyšet střelba, která stresovala celou vesnici. Květen 1942 Po atentátu na říšského protektora R. Heydricha byly v novinách každý den celé stránky se jmény stovek zatčených a popravených lidí za schvalování atentátu. Jak krutá daň. Tehdy mě maminka nacházela denně uplakanou, a proto se snažila noviny přede mnou raději schovat. Další bolestnou zprávou bylo zatčení maminčina bratrance, jehož udala spolužačka. Velice těžce mě zasáhla poprava spolužákova otce. Ke konci války Ke konci války jsme byli svědky velkých náletů. Nejhorší pocit jsme zažili ze shazování bomb na blízká města – Kralupy a Prahu. Přes naši vesnici přelétala letadla na západ – na Drážďany a jiná německá města (proč v dubnu 1945 i na Plzeň, nevím). Mnozí mladí lidé z naší vsi, i moji strýcové, zde v té době byli totálně nasazeni. Jedno slunné poledne jsme slyšeli opět hukot letadel. Bydleli jsme na konci vsi. Vyběhli jsme se podívat. Najednou ohlušující rána a gejzír hlíny z nedalekého pole, kam dopadla bomba. Denně létali i tzv. „kotláři“. Ti ostřelováním ničili lokomotivy. Tatínek byl železničář, jezdil s nákladními vlaky. A tak jsme denně s hrůzou čekali, zda se vůbec vrátí. Jednoho „kotláře“ jsem viděla hodně zblízka – zlonické nádraží bylo od nás vzdálené 2 km. Byla jsem na zahrádce a sledovala letadlo, které letělo hodně nízko. Schovávala jsem se za strom a zahlédla jsem pilota-černocha, jak se směje, snad mému strachu. Blížil se konec války. S napětím jsme sledovali na veliké mapě, kterou tatínek někde sehnal, jak Němci ustupují. Do vsi bylo tehdy přiděleno několik německých rodin z Pruska a Slezska, tzv. “národních hostů“. Jednalo se většinou o ženy a děti – uprchlíky před frontou. Rodiny byly ubytovány ve škole a v místních hostincích. Konečně květen 1945 V Praze vypukla revoluce, z rozhlasu se ozývá volání o pomoc. Američané osvobozují západní Čechy. Proč však nejdou na pomoc Praze? Němci pospíchají k západu nechat se zajmout americkou armádou. Také jeden německý tankový prapor přijíždí k naší vesnici. Průzkumné auto projíždí


68

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

vesnicí, ale nalézá jen konec prašné cesty směrem k západu. První tank stojící přímo na začátku vsi je zasažen pancéřovou pěstí. Byl to hrdinský čin od „našich“? Němci vyhrožují, že zapálí celou vesnici. Po vsi se šíří strach. Všichni se ukrýváme do sklepů. V mysli nám proběhla tragédie Lidic. Matka jednoho našeho kamaráda, který pracoval u nás ve vsi, tehdy v Lidicích žila. Již nikdy se s ní nesetkal! Jediné štěstí pro nás byl fakt, že Němci měli příliš naspěch. V našem velkém sklepě za domem se ukrývali i naši sousedé s malým dítětem i svým dědou, ruským legionářem, a jeho ruskou ženou. Konečně se po několika dnech z rozhlasu dozvídáme o konci války!

Květa Plzáková (vpravo) s kamarádkou při oslavách osvobození Konec války? Stalo se, že v té době sedlák vyjel do pole, ovšem zasvištěly střely německého dezertéra. Z věže kostela sledovali místní jeho pohyb, vyzývali ho, aby se vzdal. Střílel zběsile dál. S pomocí slánských občanů – poznala jsem mezi nimi i svého milovaného učitele z páté třídy – ho museli zneškodnit. Nyní mohl i strýček svobodně vyjít z úkrytu. Při jednom strašném náletu na Chemnitz (Saská Kamenice, v období NDR Karl-Marx-Stadt), kde byl totálně nasazen, utekl již v březnu 1945. S kamarádem tehdy utíkali pěšky domů. Nerad na tu strastiplnou cestu vzpomínal.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

69

Je krásný jarní den, od severu slyšíme ze státní silnice dunění. Přes Zlonice projíždějí sovětští vojáci – naši osvoboditelé. Plné náměstí jim radostně mává na pozdrav. Jsem mezi nimi. Náklaďáky smějících se vojáků. Tu naši velikou radost z konce války, tu úlevu z věčného strachu z německých okupantů, to může pochopit jen ten, kdo to zažil. Po několika dnech jdu od vsi. Na návsi potkávám prvního sovětského vojáka – staršího unaveného muže s koňským povozem. Ve vsi byli ubytováni několik měsíců ruští vojáci (dělostřelci a pěšáci). Skoro v každém domku důstojníci, vojáci pak spali ve statcích na sýpkách. Velitel bydlel vedle nás u tety a strýce. Štáb se nastěhoval do bytu druhé tety, bydlela na návsi na návrší, odkud byl dobrý výhled přes celou naši náves až na Středohoří. Vojáci se chovali slušně, přátelsky a zdržovali se na ubytovnách. Nebyla slyšet žádná stížnost – žádné znásilňování žen a dívek– to jen někteří lidé strašili. Jak nenápadně do naší vsi přišli, stejným způsobem i odešli. Najednou zde bylo smutno bez jejich „garmošek a kozáčků“!

Květoslava Plzáková, *5. 10. 1930 v Dřínově, ředitelka knihovny ve Slaném v letech 1979–1986


70

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

JARPICE Antonín Loucký

PŘÍBĚH PANA ANTONÍNA LOUCKÉHO Pan Antonín Loucký se narodil 22. dubna 1926 v Jarpicích. Jako třináctiletý student prožil ve Slaném začátek německé okupace, stěhování slánského gymnázia do nové budovy, aby nemohla být Němci použita k vojenským účelům. Léta německé okupace přinesla řadu válečných zážitků, kterých nebyli ušetřeni ani studenti. V roce 1944 byli jeho spolužáci vyšetřováni gestapem. Tehdy byla vyšetřována stížnost spolužačky Mojmíry Nováčkové, jež dostala výhrůžný dopis – kvůli milostnému poměru s německým vojákem. Jeden ze studentů, Vlastimil Jirát z Dřínova, byl zatčen a třicet dní vězněn v Kladně. V té době se již válečná situace německých armád na frontách výrazně zhoršovala. V protektorátu byly zavírány školy. Studenti byli zařazováni do pracovních oddílů, které byly posílány na vojenské stavby nebo letiště. V těchto oddílech pracovali studenti až do května 1945. Ze zdravotních důvodů se panu Louckému podařilo dosáhnout vydání propouštěcího listu. Představoval si, že konec války prožije na rodinném statku. V prosinci roku 1944 byl však pověřen okresním hejtmanem Procházkou, aby pečoval o německé utečence („národní hosty“). Přes nesouhlas s válkou a bezprávím páchaném na našem národě při pohledu na tyto německé uprchlíky, zvláště pak děti, se ale snažil jejich neradostnou situaci ještě více neztrpčovat. Některé postoje Němců se mladému studentovi ovšem zdály těžko pochopitelné. Například, když už bylo jasné, že jejich boj vede k definitivní porážce, většina z nich si nedělala ani tak starosti, co s nimi bude, ale co bude s Německem. Dne 5. května 1945 v Jarpicích utvořili prvorepublikoví komunisté samozvaný Národní výbor. Jedním z členů výboru byl do té doby šikovatel protektorátního Vládního vojska, další člen byl vězeň koncentračního tábora, který


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

71

byl ovšem do tábora poslán z důvodu zapálení domku rodičů dívky, která ho odmítla. Jedno měli společné – až na jednoho nepocházeli z Jarpic. Netrvalo dlouho a tato samozvaná „pětka“ získala oficiální pověření ke své činnosti a další politické dění v obci se tak odvíjelo pod jejich taktovkou. Pan Antonín Loucký zemřel 3. prosince 2009 ve Slaném.

Antonín Loucký, * 22. 4. 1926 Jarpice, † 3. prosince 2009 Slaný


72

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

JEDOMĚLICE Růžena Ničová

JEDNOHO VĚZNĚ NĚMCI ZASTŘELILI, KDYŽ SI CHTĚL VZÍT BRAMBORU Pamatuji se, jak Němci vedli válečné zajatce z fronty. Šli v zimě pěšky, bez bot, kolem nohou měli omotané pytle, byli omrzlí a hladoví. K nám do Jedomělic jich přišlo asi sto, ubytovali jsme je ve stodole, zatímco Němci si vzali nejlepší pokoj u „Soďáků“. Jednoho vězně Němci zastřelili, když si chtěl vzít bramboru, co hospodyně hodila prasatům. Naši ho pohřbili tajně za hřbitovem a místo označili křížkem.

Manželé Ničovi se spojeneckými válečnými zajatci U nás byli ubytovaní dva zajatci. Po skončení války se k nám vrátili. Přikládám jejich fotografii. Jeden byl vysoký Američan, ten malý byl Angličan. Dívka na fotografii jsem já, za mnou stojí můj muž.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

73

Pochvalné uznání panu Ničovi Když potom Němci odcházeli, zase je s sebou táhli, avšak vedli je přes pole, aby je lidi neviděli. Kdo ze zajatců již nemohl, toho zastřelili a nechali ležet v příkopu. Došli až na hranice s Německem – ty tehdy nebyly daleko, prakticky již u Loun. To ale již bylo 9. května, nastal konec války a Němci se dali na útěk. U nás ubytovaní zajatci se vrátili zpátky do Jedomělic. Na hranicích sebrali kola. Chtěli najít jednoho Němce, který jim zabil kamaráda, a také poděkovat mojí matce. Dávala jim totiž polévky přes plot. Ale nepomáhala jim jen ona, pamatuji si, že například lidé z Pozdně jim vozili brambory, což je ochránilo před smrtí hladem.

Růžena Ničová, * 14. 5. 1923 v Brandýse n/Labem, prodavačka


74

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

KNOVÍZ Jiří Schmied

MOJE ZÁŽITKY Z POSLEDNÍCH DNŮ VÁLKY Otec pracoval v ČKD Slaný a během války dojížděl z Knovíze, kde jsme bydleli vlakem do Prahy. To se stalo rodině osudným. S kamarádem si ve vlaku vyprávěli, co hlásil Londýn. Vyslechl je udavač, nechal si zjistit otcovu totožnost a udal ho na gestapu, které ho v říjnu 1944 zatklo. Mě si zavolali na gestapo do Pečkárny 2. ledna 1945. Chtěli vědět, kdo dal do rádia cívku. Přiznal jsem se až pod hrozbou uvěznění matky. Oba jsme byli odsouzeni na čtyři a půl roku za montáž krátkých vln do rádia a za poslech Londýna. Až do konce války jsem byl vězněn v Terezíně. Situace s osvobozením byla v Malé pevnosti rozdílná od té v Československu. Malou pevnost převzal v pátek 4. května 1945 Mezinárodní červený kříž. Řada vězňů měla tyfus a skvrnivku, a proto již odpoledne jsme byli očkováni proti tyfu. Esesáci odjeli z pevnosti v sobotu 5. května po čtrnácté hodině. Řada vězňů odešla již počátkem roku, kdy Němci začali propouštět lidi (většinou nemocné), na kterých neměli zájem. Od 5. května jedenácti hodin jsme se mohli pohybovat po pevnosti. Za pomoc zdravotníkům Červeného kříže jsem byl přednostně v neděli (pozn. 6. května) předán do karantény ve městě. V pondělí 7. května ráno jsem byl lékařem propuštěn z karantény a mohl nastoupit do autobusu do Kladna. Tehdy ve středních Čechách Rudá armáda ještě nebyla. A jak jsme jeli v autobuse, kolem nás projížděly kolony ozbrojených Němců a mezi námi cestujícími byli tři odsouzení k smrti. Blahopřáli jsme jim, že k výkonu trestu již nedošlo… Ovšem jeden „janek“, když viděl, jak jedou Němci okolo nás, vzal hůl a namířil na ně, naznačoval, že na ně střílí. My jsme po něm skočili, svalili ho na zem a řekli mu: „Ty blbče, jestli chceš být mrtvý, tak vystup a tam si cvič. Ale my jsme šťastní, že jsme to přežili a že jedeme domů!“ Domů jsem se dostal sedmého května odpoledne ve tři hodiny, protože autobus jel přes Zvoleněves a odbočil za cukrovarem ve směru na Třebusice a Kladno. Tam jsem tedy já vystoupil, že dojdu domů pěšky. Šel jsem okolo domu, kde bydlel můj spolužák z gymnázia, který pracoval u Technische Nothilfe. Diskutoval tam na ulici, a když mě viděl, řekl mi: „Člověče, odkud jdeš?“


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

75

A já mu odpověděl: „No, odkud, z Terezína. Tady mě teď vysadili. “ Půjčil mně kolo, abych se dostal domů dřív. Doma jsem se ohlásil na národním výboru. Na kraji Prahy byly směrem ke Slanému postaveny barikády. Proslýchalo se, že od Prahy budou projíždět Knovízí Němci. Bylo nám doporučeno, abychom se raději schovali. Seděli jsme nad vesnicí na Husově skále a pozorovali Němce, jak přijíždějí, když opět jeden „vtipálek“ vzal klacek a namířil na ně. Okamžitě utvořili rojnici a vydali se k místu, kde jsme seděli. Utíkali jsme, ale já jsem dlouho nevydržel, byl jsem zesláblý z koncentráku, bratr mě vzal na záda a přenesl přes podlešínskou silnici. Došli jsme až za drnovský kanál a po nějaké době se vrátili domů. Rodiče doma nebyli. Otec ve vězení onemocněl a maminka pro něho jela do pankrácké vězeňské nemocnice. Z Prahy přišli pěšky až devátého května. Když došli do Brandýska, u nádraží je zastavili sovětští vojáci. Z Prahy už jezdily kolony Němců. Otec vysvětlil, že se vrací domů z německého vězení. Voják mu poklepal na rameno a řekl mu, že to bude dobré. A dal mu konzervu s masem vyrobenou v Německu. Prošli Brandýskem a Olšany. Na vjezdu do Olšan stála další sovětská kontrola. Vysvětlili jí, odkud jdou, ale když voják při prohlídce tašky zjistil, že v ní je německá konzerva, chtěl otce zastřelit. Chvíli trvalo, než ho přesvědčil, že není Němec, a že konzervu dostal od jeho spolubojovníka na druhém konci Brandýska.

Ing. Jiří Schmied, * 30. června 1926 ve Vinařících, po roce 1989 několik let starosta Knovíze, předseda ČSBS


76

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

KRÁLOVICE Antonín Rosenkranc

KRÁLOVICE V KVĚTNU 1945 Za války jsme chodili z Královic do Dřínova do školy. Když začaly ke konci války nálety, odcházeli jsme do krytů ve sklepě školy nebo nás pan řídící pouštěl domů, tedy do Královic, kam jsme chodívali zkratkou přes Bílou Hlínu. Koncem války hloubkaři často bombardovali jedoucí vlaky. Jakmile jsme je viděli přilétat, zalehli jsme a snažili jsme se schovat. Letci si z nás často dělali legraci. Snesli se nad trať, zamávali a odlétli dál. V dubnu 1945 v Královicích ale spadly tři bomby. Krátery bylo možno vidět na fotografiích, které byly ve Vlastivědném muzeu součástí výstavy pana Krupičky. Počátkem květnové revoluce německé kolony ujížděly západním směrem na Plzeň. Lidi ve vesnici byli naštěstí rozumní a říkali: „Vždyť máme pár pušek, co můžeme dělat. “ Z osmého na devátého května 1945 přišli Rusové, kteří jezdili v noci přes nedaleký Písek. V té době ještě občané rozebírali železniční trať, aby Němci nemohli jezdit obrněnými vlaky. Ale po příchodu Rudé armády už to nemělo smysl.

Královice po leteckém náletu v dubnu 1945 K nám do vesnice přišlo plno Rusů, byli v každé chalupě. Koně měli ve stodolách, u nás na zahradě si postavili polní kuchyň, rozestavěli stoly a vařili pro


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

77

vojáky ubytované v obci. Naši rodinu vystěhovali do poschodí, neboť zabrali přízemí našeho domu, kde vařili pro důstojníky, měli tam pro ně jídelnu. Přivedli si s sebou také dobytek, který se pásl na loukách u vsi. Když odjeli, nebylo čím krmit. Pro koně posekali vojtěšku, naházeli ji na hromadu a ona se jim pochopitelně zapařila. Otec jim poradil, aby vojtěšku rozházeli. Tím si u nich získal značný respekt. Za to mu doporučili, až k nám přijde „kolektivizace“, aby se raději vystěhoval, šel někam, kde ho neznají, jedině tak bude mít pokoj. Později si na jejich radu často vzpomněl a poznal, že měli pravdu. Rusové u nás byli přes měsíc. V té době lidé odcházeli do pohraničí, kde docházelo k odsunu Němců. Proto byl nedostatek zemědělských dělníků a na polích vypomáhaly Němky. Ruští vojáci je obtěžovali a honili je po polích. V statku rodiny Koulových, který je na konci vsi a má velkou zahradu, byli ve stodole ubytováni osvobození ruští váleční zajatci. Jíst chodili odděleně, až když ostatní vojáci odešli. Celkově žili ve velice svízelných poměrech.

Antonín Rosenkranc, * 18. 5. 1935 v Královicích, agronom


78

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

LIBOVICE Stanislav Bayer

VÁLEČNÁ LÉTA V LIBOVICI Po atentátu na Reinharda Heydricha – někdy uprostřed června 1942 – se v naší obci objevily tři autobusy s německými vojáky. Jeden autobus zůstal stát na kraji vesnice směrem od Jedomělic, druhý od Tuřan a třetí zastavil uprostřed obce. Vyskákali z nich vojáci, postavili kulomety a rozběhli se po domech. Na hlavách měli přilby, v rukou pušky nebo samopaly. Vypadalo to, že u nás budou další Lidice. Když přišli k nám, maminka právě vykládala z pece chleba. Velmi voněl, a proto každý voják si vzal jeden pecen pod kabát. Při prohlídce našli otcovu loveckou pušku. Utíkal jsem k hájovně, kde otec pracoval na poli, aby se vrátil domů a aby ukázal povolení, na které měl jako hospodář k honitbě právo. Na návsi před Kolářovic domem stál velící německý důstojník, když z Tuřan přijel na kole vrchní strážmistr Himmel. Hovořili německy. Po chvíli si vrchní zavolal Antonína Ibla a Václava Bayera, kteří shodou okolností byli na návsi, aby potvrdili, že v obci nejsou žádní komunisté. Po přeložení do němčiny dal rozkaz k ukončení prohlídky. Všichni jsme si oddechli. Možná, že na tom dobrém konci měla vliv i vůně maminčina chleba. Během války k nám chodili i hospodářské kontroly četníků ze Slaného. Často k nám chodil Stehnij, to byl rozumný člověk. Při jedné kontrole u Kolářů, se stalo, že jejich asi dvou nebo tříletý chlapec, upozorňoval, že ve stodole je „chr, chr“ – měli tam „na černo“ chované prase. Četník to nepochopil, nebo spíše nechtěl pochopit. Předposlední rok války jsem chodil do školy v Slaném. Učili jsme se v různých náhradních prostorách. Některé děti chodily do biografu, naše třída do sálu bývalé Občanské záložny. Ve škole na Komenského náměstí byla místěna domobrana. Ráno jsme se učili dvě tři hodiny, zahoukaly sirény, které oznamovaly nálet, a běželi jsme na Háje. Ani do krytů jsme už nechodili. Při jednom náletu jsem šel sám domů. Dostal jsem se za hřiště SK Slavoje, kde jsem potkal kamaráda, který se od nás přestěhoval do Bysně. Byl asi o dva až tři roky starší než já, učil se někde řemeslo. Sedli jsme si na mez, povídali si


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

79

a hleděli na přelétávající letadla. Bomby dopadly na královickou zastávku. Slyšeli jsme velké rány, viděli sloupy dýmu. Kamarád Franta se lekl a utíkal pryč. Dostal jsem strach a utíkal za ním. Běželi jsme přes pole a zastavili se až v Bysni. Jiný nálet, který mně utkvěl v mysli, jsem zažil, když jsem se cestou domů zastavil u strýce Pepíka. Bydlel ve Slaném u tuřanské silnice. S jeho dcerou Maruškou jsme se na nálet dívali ze zahrady. Najednou jsme uslyšeli rachocení, jako když se třese s plechy. Myslel jsem, že střílejí z kulometu. Rychle jsme se schovali pod strom, následovala rána a pak už byl klid. Druhý den jsem se ve škole dozvěděl, že spadlo americké letadlo, čtyřmotorový bombardér. Zřítilo se u Božího hrobu. Jeden z posádky letadla se zachránil. Počátkem roku 1945 utíkali před frontou Němci – „národní hosté“. Byli to většinou lidé ze zemědělství. U nás byla ubytovaná rodina Richterů. Měli dva kluky, pětiletého a devítiletého. Hrál jsem si s nimi a mluvil na ně německy. Jejich rodiče nám pomáhali v hospodářství. Na konci zahrady jsme měli takový větší záhon –„ remízovnu“, kde kdysi stávala sušárna, ale už byla rozpadlá. Byly tam jen zbytky zdí. Matka mě poslala, abych Richterovům odnesl svačinu. Právě nám čistili záhon u sušárny. Za všechna léta, co jsme ho měli, nebyl tak dobře vypletý. Vzali si svačinu, sedli si ke zdi bývalé sušárny, avšak najednou jeden z nich sáhl za sebe a namířil na mě revolver. Poznal jsem, že v ruce drží zbraň, kterou si otec přinesl z první světové války na památku. Míval ho doma uložený v krabici. Přes válku ho schoval. Věděl jsem, že za držení zbraně je trest smrti. Jenže pan Richter, když viděl, jak jsem se zarazil, začal se smát a dal ho zpět. Doma jsem to řekl, ale víc jsem se už o to nestaral. Stalo se to na samém konci války. Po válce, to už byli i Rusové pryč, jsem si na tu příhodu vzpomněl a šel jsem se na to místo podívat. Revolver tam stále byl. Vzal jsem ho domů a vyčistil. Byl rezavý, už nebyl k potřebě. Válka se chýlila ke konci, Němci ztráceli své pozice. V únoru 1945 jsme sledovali nálet na Drážďany. Do rána jsme nespali. Obloha byla osvětlena, létala letadla, míhaly se záblesky zásahů bomb. Fronta se přibližovala a v dubnu již bylo slyšet dunění ze severních Čech. Na jaře přišli do Libovice vlasovci. Tábořili v jedomělickém a sousedním polesí. Byli to většinou Rusové, bývalí zajatci, kteří vstoupili do německé armády, aby si zachránili život a současně bojovali za osvobození Ruska od bolševiků. Tehdy říkali, že půjdou osvobozovat Prahu. Za krmení pro koně nabí-


80

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

zeli zbraně, samopaly…Naši lidé na to koukali, ale báli se zbraně převzít. Dne 4. května začali němečtí vojáci ze slánských kasáren na lounské silnici stavět zátarasy. O den později jsme zaslechli, že v Praze je revoluce a lidé strhávají německé nápisy a vlajky. Otec měl obavy, aby se lidé neukvapovali, protože Němci měli ještě všechno v rukou. Někdo navrhl, že pojedou do lesa a postaví „krále“ (pozn. velká májka). Umístili ho uprostřed vesnice. A pak přišly zprávy, že v Praze bojují vlasovci s Němci. Situace se ale komplikovala. Němci se jen tak jednoduše vzdát nechtěli a snažili se utíkat na západ. Ve Slaném vojáci přeskakovali plot u kasáren a utíkali směrem na Mšec, na Kačici, na Rakovnicko. Právě 7. května se otec a jeho mladší bratr Alois rozhodli, že budou učit tahat hříbata. S bratrem a bratrancem jsme jim pomáhali. Zapřáhli jsme koně a vyjeli k Jedomělicím. Chtěli jsme dojet na Markovnu (zaniklá šachta) a vrátit se domů. Před Jedomělicemi se dál nemohlo, stála tam barikáda. Od Libovice jsme viděli přijíždět auto, a protože tenkrát jiná auta než německá nejezdila, zajeli jsme rychle do lesa. U cesty byla skupinka bříz, tam jsme zastavili a čekali, co se bude dít. Němci zastavili s plně naloženým osobním autem u barikády. Byli to dva gestápáci, rozhlíželi se. Když nás uviděli, jeden zůstal stát u auta, druhý šel k nám. Všichni jsme trnuli, hlavně strejda, ten byl chudák celý zpocený. Gestapák vytáhl papírek, kde měl napsán cíl cesty – Karlovy Vary. Radili jsme mu, aby jeli na Cardu, Hvězdu a potom po hlavní silnici na Mšec. Jediný já jsem se s ním dohovořil, uměl jsem trochu německy, protože jsme se učili němčinu ve škole. Tak jsem mu to vysvětlil, ale on stále naše rady odmítal, že chtějí jet jinou trasou. Navrhli jsme, aby jel na Cardu a odtud cestou, která vychází na jedomělickou silnici za barikádou. Poručil, abych šel s ním a cestu mu ukázal. Když viděl, že jsem mluvil pravdu, zavolal toho druhého, nasedli, nepoděkovali a já šel zpátky. Lojza práskl do koní a jeli jsme domů. Jak to s Němci dopadlo, na to jsme nečekali. Ten den byla asi nejhorší situace. Na Tuřanech nám říkali, že jely po silnici německé konvoje směrem na Mšec. Provázelo je letadlo a ostřelováním silnice zajišťovalo prostor pro průjezd. V té době už ale v lesích u Mšece byli partyzáni, kteří Němce zajímali. Z neznalosti zacházení se zbraněmi ovšem docházelo často k neštěstí. U ovčína poblíž Hvězdy přišel o život občan Pondělíček. Chtěl pancéřovou pěstí vystřelit na Němce jedoucí po silnici ke Mšeci, ale zpětný odraz ho roztrhal. V Libovici si mladší chlapi sehnali zbraně, označili se páskami a rozestavěli partyzánské hlídky. Jedni stáli na křižovatce, druzí u rybníka a omylem po sobě začali střílet.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

81

Desátého května 1945 se již brzy ráno objevilo v naší vesnici několik Rusů, ale teprve v poledne se přivalilo tolik vojska, že jich byla plná ves. Vojáci byli ubytováni v různých statcích, místní velitelství Rudé armády bylo u Iblů. Válka skončila a naši zemi čekaly převratné změny.

Stanislav Bayer, * 15. 12. 1931 v Libovici, soukr. zemědělec u otce, později skladník v JZD, v letech 1990–2002 starosta Libovice


82

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ Václav Bayer

OKUPACE A KONEC VÁLKY V LIBOVICI Výběr ze zápisků vzpomínek pana Václava Bayera z Libovice.

Dne 14. března byl vlahý podvečer. Stáli jsme u Maroušků před dílnou a od Gruntů bylo slyšet z rádia, že prezident Hácha a jeho dcera odcestují do Berlína. Hlas z rádia přál panu prezidentovi dobré pořízení, ale dle smutečního tónu jsme usoudili, že s naší republikou bude brzo konec. Dne 15. března ráno byla krajina pod sněhem a sníh se za ostrého větru sypal stále – nečas. Ráno se již vědělo z rádia, že nás Němci zabírají. Již před polednem projížděli od Loun tanky, motorky i jezdci na koních. Vše lehce oblečeno s namířenými puškami. V poledne jsme se ze zpráv dověděli, že prezident Hácha „vložil osud českého národa do rukou Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera.“ Ten již odpoledne mluvil z Pražského hradu… Já jsem viděl prvního německého vojáka až v květnu ve Slaném na náměstí. Procházel se tam muž v zelené uniformě, tak se ptám občana vedle mne co je to za policajta a on povídal: „Odkud jste, že neznáte německého vojáka?!“ Později jsem jich vídal tisíce, to když chodili přes naši ves na střelnici k Jánu. Český národ přijal okupaci s opovržením a k vojínům se choval chladně. V německé armádě byla tvrdá disciplina, vojáci chodili čistě oděni, u zábav se chovali slušně. Autoritu a moc udržovala obávaná státní policie – Gestapo. Ta měla sídla v každém větším městě a těm nebylo radno dostat se do rukou. Když si v roce 1938 Ladislav pronajal statek č. 1 od Hugo Poppera, chodíval tento často ke mně a říkával, že až to všechno převede, že teprve potom bude on bez starostí, bude jezdit do lázní a užívat si ve stáří světa. Netušil jaké utrpení mu budoucnost připravuje. Peníze měl uloženy v Rakousku, ve Vídni, a ty mu Němci zabavili. Při jedné rozpravě s Hugo Popprem jsem se optal, o kolik přišel a on jen řekl: „O hodně“. Já mu na to: „Nevěřil jste domácín, a je to pryč“. A on na to: „Tady to dopadne také tak.“ Jednou přišel se zprávou, že jeho syn Egon, právník, jel zastupovat klienta k soudu do Prahy, ale nebyl k procesu puštěn, protože je židovského původu.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

83

Jindy zase, jak ho gestapáci vyrabovali, zabavili mu i rádio a hodně vzácných doutníků. Tak jsem se v duchu rozpomínal na to, jak pro každou korunku míval výstupy s kočími a řezníky a k čemu to bylo dobré, když teď vše připadne německému státu. Později přišel se žlutou hvězdou na klopě kabátu. Židé museli být odlišeni od ostatních obyvatel jako malomocní. Tenkrát mi řekl, že oni – Židé – teď odjedou spěšným vlakem, a my ostatní je budeme následovat rychlíkem. Dne 1. září 1939 napadlo Německo Polsko. Anglie jim proto vypověděla válku a tím vypukla druhá světová válka. Bylo nařízeno zatemňování bytů a vozidel a pod hrozbou smrti zakázáno poslouchání cizích rozhlasových stanic. Na každém rozhlasovém přijímači musela být připevněna cedulka s nápisem: „Poslech cizích stanic se trestá smrtí!“ A byly vydány tzv. potravinové lístky a obchody a úřady musely být označeny německy a česky. Na jaře roku 1940 jsem potkal ve Slaném našeho Hugo Poppra a ptal se ho, proč do Libovice nechodí. A on mi vysvětlil, že se nesmí vzdálit více jak 1 km od svého bydliště. V červnu vyšlo nařízení, jímž byli Židé zbaveni všech občanských práv. Pak je začali po celém Protektorátě shromažďovat a postupně odvážet do Terezína, kde byl pro ně zřízen koncentrační tábor. Tehdy prý naše Židovka Popprová, jak ji říkali Pí, na ulici hodně naříkala. Dne 27. září vyměnil říšského protektora von Neuratha generál SS Reinhard Heydrich a nastala kalvárie českého národa. Hned druhý den, o svátek patrona naší země sv. Václava, byl popraven předseda protektorátní vlády a několik generálů bývalé čsl. armády a byl vyhlášen výjimečný stav. Později se poměry trochu uklidnily, ale ke konci května 1942 byl proveden na Heydricha anglickými parašutisty úspěšný atentát. Jako zastupující říšský protektor nastoupil Oberstgeneral der Polizei Daleuge a Němci si počínali jako zběsilí. Mstili se, zavírali a popravovali za sebemenší provinění. Dovršením jejich krutostí byly Lidice. Večer 10. června hlásil rozhlas, že nitky atentátu směřovaly do obce Lidice na Kladensku. Ač toto tvrzení nebylo dokázáno, Němci obec neprodyšně obklíčili, všechny muže od 15 let tam popravili zastřelením, ženy a děti odvezli do koncentračních táborů, obec vypálili, srovnali se zemí a nařídili vymazat jméno obce Lidice z mapy. Asi o týden později přijel do naší obce autobus plný německých policistů. Obsadili východové cesty ze vsi a prohlíželi dům


84

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

od domu. Autobus stál před Kolářovic a velící důstojník u něj na silnici. Já právě napouštěl vodu do voznice. Stál tam se mnou Antonín Ibl a očekávali jsme, že tu budou další Lidice. Vtom přijel na kole z Tuřan vrchní strážmistr Himmel a hovořil německy s důstojníkem. Vrchní si nás na to zavolal k nim a povídal: „Že tu není žádný komunista!“ My jsme mu přisvědčili a on to důstojníkovi přeložil. Ten pak zavolal na vojáky, kteří procházeli návsí. Vojáci sundali přílby, vraceli se k autobusu a někteří šli odvolat další čety. Pak důstojník řekl vrchnímu, aby nám přeložil: „Tato obec se ke mně zachovala slušně, tak se také tak zachovám k ní. “ Odjeli a po půlhodině nejistoty se všichni občané mohli radovat. Rekvizice obilí chodili také často, ale starosta Hora nechal vždy v hospodě u Kaplanů připravit dobrý oběd. Páni komisaři se nejdříve dobře najedli a napili a pak byli shovívaví, takže to vždy dobře dopadlo. Němci ovládli celou Evropu a byli roztaženi i v Africe. Všude, i na silnicích a lokomotivách bylo na oslavu jejich vítězství namalováno velké „V“. Znamenalo to Victoria – Vítězství. Když ale začali pod náporem Rusů ustupovat zpět na západ, nepřiznávali své neúspěchy, ale nazývali to strategickým ústupem do předem vybudovaných pozic. V kasárnách ve Slaném byl vozatajský útvar, ze kterého si k nám vojáci jezdili řezat slámu. Měli dosti silné polské koně. Často k nám přišel, nebo na koni přijel některý vojín. Říkali, že mají záminku opustit kasárna. Byli to slušní, dobří lidé. Když jsme něco dělali, hned nám bez říkání pomohli. Pomyslel jsem si přitom, jak by svět asi vypadal jinak, kdyby ti jejich pohlaváři nebyli tak krutí a mocichtiví. V létě 1944 provedli Američané a Angličané invazi přes La Manche do Francie, ač tam Němci měli milionovou armádu. Na obou stranách bylo mnoho raněných a padlých. Spojenci prováděli též velké nálety na německá města. Když bombardovali Lipsko a Dráždany, byly detonace slyšet až u nás. Drnčela okna i dveře. V noci pak jsme viděli na obloze odraz záplavy ohňů. To už jsme věděli, že „proroctví“ státního tajemníka Franka, že jsme k Velkoněmecké tisícileté říši připojeni navždy, se nesplní. Na Boží hod vánoční, roku 1944 byl jasný mrazivý den a od 10 hodin dopoledne přelétaly přes naši obec ve velké výšce západní letouny. V jasném


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

85

slunečním svitu se leskly jako stříbrní ptáci. Bylo jich mnoho a mířily od jihu k severu. To už i zarytí nacisti věděli, že je zle, že s nimi bude brzo konec. Přesto denně popravovali mnoho našich lidí. Vždy večer oznamovali v rádiu jméno, rok narození a bydliště desítek popravených. Byly to těžké chvíle. Občas byl jmenován i někdo známý. To se těžko dýchalo. Asi v půli ledna bubnoval obecní policajt Klein, aby nám ohlásil nařízení: „Dnes v 10 hodin dopoledne se dostaví k Dandovým všichni přednostové domácností nebo jejich zástupci. Účast nutná.“ U Dandů byl strážmistr Himmel z Tuřan a dával nám pokyny, jak se máme chovat, až přes naši obec půjdou zajatci, nebo když budou v obci přenocovat. „Žádnému nic nedávejte, co nejméně se s nimi stýkejte, jinak stráže budou hned bez varování střílet!“ A hlavně varoval milence před schůzkami večer „Za humny“, nařídil u každé stodoly zřídit latrínu a připravit hromádku nasucho hašeného vápna. Zajatci měli naší obcí procházet už během února, ale začali až v březnu. V tu dobu řádili hloubkoví letci američtí i angličtí, slétali nízko k zemi a z kulometu velké ráže stříleli po všem, co se pohybovalo na kolejích i silnicích. Ničili především vlaky dovážející válečný materiál, kolony vojenských aut, ale stříleli na vše, co se kolem pohybovalo, tedy i po lidech. Mívali jsme strach i jít do polí. Dne 1. března večer k nám přitáhl traktor odněkud z Pálče dva vozy s uprchlíky z Dolního Slezska. Další uprchlíci přijeli se šesti vozy taženými koňmi. Byli to utahaní starší lidé s dětmi. Vozy byly široké do koleje, bez brzd. Pod plachtami a vzadu na vozech měli přivázaná jízdní kola. Zřejmě byli z rovinatého kraje. K nám pod kolnu dali vozy bez potahů, ostatní uložili do jiných statků. Druhého března přišli do vsi první zajatci. Bylo to osm set Angličanů v dlouhých hnědých pláštích. Každý měl pytel na zádech, byli zarostlí a špinaví. Ráno přijel na kole německý voják, údajně polské národnosti, ubytovatel, kterému jsme dobře rozuměli. Prošel stodoly a hned sháněl něco k jídlu. Říkal, že jdou z katovického tábora do Bavor. V poledne přijely vozy s aprovizací. Zastavily na návsi a pak se jako příval hrnuli ve čtyřstupech zajatci a zastavili u rybníka. Byla jich plná náves až na křižovatku. Kolem nich bylo jen několik strážných se starými puškami s dlouhými bajonety. Zajatce rozdělili


86

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

do šesti stodol. Do Popprovic, Kolářovic, Iblovic, Procházkovic, k nám do chalupy a k Horovům do č. 14. Měli jsme co prohlížet. Cizích lidí plná ves. U každé stodoly stáli dva strážní, jeden na dvoře, druhý za stodolou. U nás ve chlévě měl německý voják pár koní a zajatci se tam chodili ohřívat. Když jim chtěl někdo ze vsi něco dát, tak jsme ho odvedli do chléva. Zajatci se vrhli na jídlo, div nás neumačkali. Tenkrát jsme poznali co je hlad. U Horů v č. 14 za stodolou je zděná ohrada, ve které jsou světlíky a v těch měli zajatci vystrčené ruce, aby jim kolemjdoucí po silnici mohli dát něco k jídlu. Byl to, na tu bídu, strašný pohled. U nás v prádelně a v kotli na dvoře si zajatci vařili. Byli to mírní, příjemní lidé, prý důstojníci. Za bochník chleba dávali svetry a vše co mohli postrádat. Přišli v pátek 2. března a v sobotu odpočívali. Měli jsme tedy příležitost je trochu poznat. Byli mezi nimi zajatci pocházející až z Nového Zélandu. Ti uměli dost německy. Nejdřív se muselo dát něco strážnému a potom zajatcům. Odešli v neděli ráno, prý do Řevničova. Dne 4. března došli ruští zajatci. Bylo jich šest set a byl to nejhorší transport, který u nás byl. Povozy zase nejdřív zastavily pod našimi okny. Asi šest dobře oblečených Rusů přišlo k vozům a začali skládat živoucí mrtvoly, které se vůbec nemohly udržet na nohou. Posadili je na břeh u rigolu, potahy odjely stranou a zajatci popošli až ke studni. Angličani byli proti těmto zajatcům pány. Rusové neměli pytle na zádech, protože nic nevlastnili. Většina jich byla obalena hadry, byli většinou bosí, v nejlepším případě měli na nohou nějaký kus hadru. Byli zarostlí, vyhublí. Tak jak stáli – jejich hejtman vybíral ubytování, šla kolem paní Procházková se dvěma konvemi s vodou. Před našimi zastavila a konve postavila na zem, aby si odpočinula. V ten okamžik se zajatci vrhli na vodu a nebylo síly, která by jim zabránila, aby se nenapili. Strážný do nich tloukl puškou, až vodu rozlili. Za chvíli se všechno hrnulo do židovny. Vedoucí si to ale rozmyslel, a tak je zase hnali ven. Tu se jeden Rus vzdálil od čtyřstupu a hejtman hned za ním a se sukovitou holí, na níž byl světlý hádek, jej vší silou tloukl do hlavy, až to praskalo. Zajatec se svalil na zem, s posledních sil zase vstal, ale rány dopadaly nepřetržitě na jeho hlavu, dokud se nezařadil na své místo. My všichni, co jsme přihlíželi, jsme zůstali jako přimraženi. Ženy plakaly, a tu vrchní Himmel, jenž byl přítomen, aby zabránil naší nějaké nepředloženosti, zvolal: „Kdo to nemůže vidět, ať jde domů!“


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

87

Strážní pak nahnali část zajatců do stodoly u Kolářů a zbytek do stodoly k Procházkům. Tito zajatci byli tak zbědovaní, že už nevypadali jako lidé a ve stodolách v noci bolestmi řvali jako zvěř. Marody odnesli do chléva ke Kolářům. U mě měli ve chlévě dva páry koní, v židovně byli také dva. Večer k nám přišli do kuchyně čtyři kočové. Byli to statní Poláci, samý kožich. Vyprávěli o cestě, kterou teď měli za sebou a toužili vrátit se co nejdříve zase domů. Jak se tak hezky bavíme, vrazil do kuchyně německý poddůstojník a přikázal kočím, aby šli v noci stát hlídky. Jeden z Poláků vykřikl: „Co nám do Němců. My máme na starosti koňa!“ Ale vojín jim něco pošeptal, Poláci se zvedli a odešli. Německých strážných bylo u toho transportu jen šest a hejtman. Se zajatci zacházeli tak krutě, jako by to byl trestanecký oddíl. Ráno odešli. Pátého března dorazil další transport, ve kterém bylo tisíc šest set Rusů. Ubytovali je do pěti stodol. To už byli veselejší zajatci. Měli více volnosti. U mně ve stodole nebyli, ale měli jsme kuchyň na dvoře pro strážné a ve chlévě jednoho koně s Polákem, který měl k sobě dva zajatce jako burše. Polák byl veselý. Bylo ho všude plno. Jedenkrát přiběhl ze vsi a křičel na svoje služebníky: „Kolosku obrátit a koňa zapřahat na kvalt!“ Zajatci tedy rychle obrátili kolosku, zapřáhli koně, sedli si do korby a čekali. Polák mezitím zmizel, a když se vrátil už zase mezi dvířkami: „Koňa vypřahat!“ Druhý den sebral povozku a svůj personál a kamsi odjeli. Vrátili se v poledne s plným vozem chleba. Ptal jsem se, kde ho sehnali a Polák hned vykládal, že jezdili po vesnicích, kde zajatci nebyli a všude jim ho dávali. Nejvíce v Třebízi. Polovinu chleba, tu lepší, si nechali pro sebe, tu horší dali zajatcům. Na velké bídě se ještě kradlo… To už do hospody začali lidé vozit všelijaké potravin ze severních vesnic a i ze Slaného. Rusové od Kolářů si tam na ně chodili, takže zajatci v Libovici se alespoň částečně najedli. Ve sklepě v č. 13 byly brambory. V kuchyni šil nějaký ruský zajatec–krejčí. Když přišel ředitel Křeček ze Slaného, který uměl rusky, překládal bratrovi, co krejčí říká. Sliboval, že za tu ochotu jednou bratra jejich Stalin moc odmění, že mu dá mnoho věcí. Sedmého března ráno museli všichni zajatci nastoupit na silnici a strážní je stále počítali a počítali. Několik zajatců chybělo, a tak je šli do stodol hledat, volali je a stříleli do slámy, a když nikoho nenašli, chybělo jich šest, odešli s transportem do Tuřan a odtud pokračovali po státní silnici na západ. Po jejich odchodu schovaní zajatci ze stodol vylezli. Byli to lidské trosky, prosili o chleba. Dostali ho dost. Ale více jim pomoci se každý bál. Zůstali shromáž-


88

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

děni u Kutilovic rohu. Hlídal je policajt Klein do té doby, než si pro ně Němci přišli. Jak to s nimi pak dopadlo, to nevím. Ale hned následující den, osmého března přišel transport jednoho tisíce dalších Rusů. Naskládali je do tří stodol. U mě zase udělali kuchyň a do stodoly dali asi 200 zajatců. A ubytoval se tu opět civil Polák, říkali mu Max, s párem koní ve chlévě a zase se dvěma burši. Devátého ráno padal sníh a u Procházků před stodolou našli pod sněhem mrtvého zajatce. Přijel Volf s Horovic potahem, čtyři zajatci mrtvého naložili na hnojník, stoupli si k němu, za vozem šel i strážný a zemřelého odvezli na tuřanský hřbitov, kde ho pochovali. Ty hrozné transporty, jak se jim později říkalo „pochody smrti“, jakoby nebraly konce. Jedenáctého března bylo ve stodolách dalších tisíc Rusů. U mě ve stodole už nebyli. Jen na dvoře u nás si udělal německý doprovod kuchyň. Poslední Rusové přišli třináctého března. U nás se usadil jen kaprál, starý bývalý četník naší republiky z Krnova a jeden Polák z Gdaňska, nějaký bohatý řezník neboť říkal, že by dal tomu, kdo by jej z tohoto transportu pustil domů milion zlotých. Četník uměl dobře česky, tak jsem se s ním dobře bavil. Měl na starosti evidenci transportu. Na tvrdých kostkách papíru měl napsaná jména zajatců, asi sto lístků napíchnutých na drátě. To vše znova přerovnával a lístky zemřelých dával stranou. Byli to většinou Ivanové. Němci měli v prádelně složeny skoro nové přikrývky, plný vůz jich bylo. Měli je určeno pro přikrytí zajatců, kdyby nocovali v polích. Ale nikdy jim je prý nedali, i když jen tady ve středních Čechách spí teprve po stodolách. Předtím zůstávali venku za vesnicemi na lukách. Byli tu dva dny, tak mi leccos pověděl. Jak například říkal Sudeťákům, kteří slzeli radostí, když se dostal Hitler k moci, aby to nebyly slzy bolesti, a už je to tady. Za měsíc bude po slávě. S touto skupinou byli přinuceni jet jako formani dva mladí Poláci od Těšína se svými pěknými koňmi. Ty od nás propustili domů s ujištěním, že mi napíší, jak se zpátky dostali. Ti mi také prozradili, jak se Němci zbavovali nemocných zajatců. Nejprve prý odvedli asi deset zdravých zajatců na odlehlé místo a donutili je vykopat jámu a odvedli je někam stranou. Potom přijel povoz s nemocnými. Strážníci je postříleli a první parta je musela pak zaházet. Pak je vrátili ke svým, každý předtím dostal odlívku kořalky, aby mlčel. Tak mi to ti mladíci říkali a já mohl těžko takovému zvěrstvu uvěřit.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

89

Většina transportů měla svoje povozy až z Polska, ale se dvěma transporty museli jet i místní. Z naší obce jeli jednou do Řevničova a jednou až do Čistý. Vedoucím transportu byl vždy nějaký německý důstojník, strážnými byli většinou Poláci a invalidé. V paměti mi zůstal jeden nadporučík, také bez ruky. Byl to hodný člověk, asi čtyřicátník, cihlář od Drážďan. Ti mládenci, co se vraceli do Těšína, mi skutečně napsali, jak dojeli domů v průběhu bojů, a že jim při tom bělouše zabili. Někteří ruští zajatci vyráběli ze slámy, ze dřeva či drátů, pěkné ogárky, košíčky, holuběnky, takže těchto jejich výrobků po nich hodně ve vsi zůstalo. Po odchodu zajatců jsme prohlíželi a čistili stodoly. Zůstalo tam hodně hadrů plných vší. Ty jsme na hromadách spalovali. Asi po týdnu, co odešel poslední transport, mi prozradil soused Procházka, že u nich nad míchárnou je schován jeden zajatec. Že vystrkuje dírou ve stropě stále ruku, a že mu dávají jíst. Po několika dnech však ten zajatec náhle zmizel. Kdyby se to dovědělo Gestapo, stálo by to sousedy život. Za „uschovávání nepřítele Říše“ bezodkladně Němci dotyčné „pachatele“ popravovali, i když už se chýlilo ke konci války. Pak se vesnice uklidnila a já si všímal německých utečenců z Polska, tzv. přistěhovalců. Jejich šest vozů uklidili v č. 13 pod kolnu. Spali a vařili si u Dandů na sále. Jeden pár koní byl u J. Hory, ti mu poskytovali i krmení. U mě byl jeden vraník. Práce schopné muže rozdělili do statků. U bratra v č. 13 byl nějaký Richter, šestapadesátiletý chalupník se zchromlou rukou. Jeho paní byla statná, a když bylo třeba, tak nám vypomáhali. Vše dělali důkladně. Ze svého domova vyjeli s párem krav, ale cestou o ně přišli. Zůstaly jim po nich jen postroje. Snad se mysleli, že po cestě nějaké kravky seženou. Postroje nakonec zůstaly u nás. Proti našim kravským a volským chomoutům byly těžké, podobné koňským a nešikovné. Když poznali postroje naše, uznali, že jsou „besser“. Když k nám ti němečtí „hosté“ přijeli, nenáviděl jsem je jako vetřelce, ale když jsem je časem poznával, vžil se do jejich svízelné situace, začal jsem se na ně dívat jako na postižené lidi nepřívětivým osudem, podobným tomu našemu. A choval se k nim slušně. I když jsem jim nemohl pomoci, nakonec si mě oblíbili. Všichni měli ty své vozy, jak už jsem se zmínil, pod kolnou. Přes den k nim stále chodili, byl to jejich poslední majetek. Spávali u Dandů v hospodě. Jedenkrát jsem šel vzadu po dvoře. Tu mě dohonila jedna Němka, chytila mě zezadu kolem krku, přitiskla se k mé tváři a začala mě líbat. Překvapen se k ní otočím s otázkou, co


90

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

to dělá, a poznal v jejích krásných modrých očích to, co mi ústy nedovedla říci. Jmenovala se Seidlová, byla to asi šedesátnice, taková panímáma, oči plné slz, hladila mě po tváři, jako by ode mne očekávala vysvobození od svého vyhnanského života. Tehdy jsem poznal zoufalství lidí, kteří přišli, ne vlastní vinou, ale nepřízní osudu, o svou půdu, domov, kterým zůstal „majetek“, jen na rozpadajícím se voze, kteří poznali, že už se nikdy do svého domova nevrátí a byli vděčni za sebemenší projev porozumění. Seidl měl dva koně, pěknou kobylu rapku a staršího valacha. Kobylka však dostala koliku, přišel o ni a valacha mu vzali na jatka. Tak hlavní potah Němců byl pryč. Od poloviny dubna, roku čtyřicátého pátého, byl na státní silnici od Slaného směrem ke Mšeci rušný provoz. Němci si tudy odváželi svůj lup. Prchali před Sověty na západ, chtěli se dostat do zajetí k Američanům či Angličanům. V tu dobu už v jedomělickém a sousedním polesí tábořila armáda generála Vlasova. Tvořili ji většinou Ukrajinci, bývalí zajatci. Vstoupili do této armády, aby si zachránili u Němců život a aby bojovali za osvobození Ukrajiny před bolševiky. Měli na sobě uniformy esesáků. Spatřil jsem čtyři tyto vojáky na stráži u židovic lesa. Jednou přijeli na kolech do hostince. Přes prsa, jako šerpy samé náboje. Ptali se po germánech. Řekl jsem jim, že jsou v kasárnech ve Slaném a na střelnici u Jána. Ale tam se jim nechtělo. Říkali, že jdou bránit Prahu. Za chleba dávali revolver, střelivo i koně. Později prý odtáhli směrem k Berounu. Dvacátého čtvrtého dubna jsem šel směrem po rovinách. Tu se nade mnou objevila německá stíhačka. Motor jí notně selhával. Stočila se k jihu a rychle klesala k zemi. Domníval jsem se, že chce přistát někde v Luži, ale ona mířila dál na Tumlplac, který už jsem viděl v troskách. Ale letadlo přelétlo i silnici a zmizelo za obzorem. Vtom strašná detonace a k nebi šel sloup kouře, a pak následovalo ještě pár menších výbuchů. Byla to německá stíhačka, kterou někde u Smečna zasáhl hloubkař. Strážmistr Josef Himmel z Tuřan měl syna Josefa. Protože byl přihlášen jako německý příslušník, sloužil v říšské branné moci. Ale z vojska dezertoval, vrátil se domů a pak se za pomoci otce ukrýval po různých hájovnách a bytech lesních dělníků. Též u Václava Kýzla v Libovici. Byla to velice nebezpečná hra starého četníka pod přísným dozorem Gestapa. Musel věrohodně před gestapáky předstírat, že jeho syn se ztratil, on sám, že je věrným synem německého národa, že věrně střeží pořádek ve svém úseku. Ale naši lidé, kteří ho dobře znali, nikdy neprozradili jeho tajemství. Němci v takových případech přece


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

91

vždy vyvražďovali celé rodiny. Strážmistrovi Himmlovi vděčí mnozí z Libovice a i z okolí, že nikdo odtud nebyl zavřen a popraven. Strážmistr Himmel, který měl plnou důvěru německých úřadů, vyšetřil vždy všechna udání jako zášť proti druhým, že udání se nezakládá na pravdě. Už za války jsem říkal, že by se tuřanským četníkům měl postavit pomník. Toho roku bylo počasí krásné, vše vesele rostlo. Již koncem dubna byly hezké vojtěšky a přibližovala se noc ze čtvrtého na pátého května. V noci jsem slyšel nějaký šum ve vesnici, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Když jsem ráno vyšel ven, stála u Marouškovic parta chlapů a ti mi řekli, že je konec války. O půlnoci prý zvonily v Pozdni zvony, ale já nic neslyšel. Divil jsem se tomu, nejnovější zprávy přicházely vždy ze Slaného. Hned byl zvolen „Akční výbor národní fronty“. Předsedou se stal Karel Toms a náměstkem V. Vejražka. Byl krásný teplý den, náves plná lidí, nic se nedělo, a tu někdo navrhl, abychom na oslavu dojeli pro máje do lesa. Podaný hned zapřáhl bratrovy koně, rozebrali vůz a jeli pro smrky. Pak je oloupali, opentlili a postavili po stranách vchodu u pomníku padlých. Kdo měl loveckou pušku, tak ji dal Národnímu výboru k dispozici, a ten s nimi podělil hlídkující členy, kteří stáli na výpadových silnicích ze vsi. V lese porazili mužští borovice a přitáhli je Iblovic vozem na zátarasy. Na sále u Dandů provedli u německých utečenců prohlídku, vše jim tam zpřeházeli, v kůlně prohlédli vozy a pod vozem Seidla našli revolver. Hned ho vyslýchali a vypadalo to pro Seidla v té rozjitřené situaci zle. Naštěstí přišel strážmistr Himmel, ty nejkurážnější ukrotil a ten případ nějak v poklidu ukončil. Tenkrát měli uprchlíci malou dušičku, nikde neměli žádné zastání. Úřadovalo se u bývalého starosty Hory v č. 14, ve dne i v noci. Dr. Fr. Hora, jako důstojník v záloze, se stal velitelem místních partyzánů. Vyslýchal Němce, kteří chtěli autem projet vesnicí a byli hlídkou zadrženi. Některé pak odvedli na četnickou stanici do Tuřan, asi čtyři esesáky zavřeli na šachtě. Jejich auta vybrali. Byli tam cigarety, zbraně a náboje, lihoviny a všelijaké pochoutky. Ještě šestého května se u nás držely hlídky. Byla slyšet nepřetržitá střelba od Hříškova. Pod Hvězdou v lesíčku se zmocnili partyzáni skladiště zbraní. Střílelo se po německých autech, která chtěla po silnici ujet na západ. V rozhlase jsme slyšeli o bojích v Praze. Několikrát jsem zaslechl, že Pražanům


92

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

pomáhají i Vlasovci. Tak přeci jen mi ten Vlasovec, s kterým jsem mluvil, nelhal. Dne sedmého května pražské rádio utichlo. Vysílala jen nějaká stanice. Na té asi každou čtvrt hodinu špatnou češtinou popisoval poslední události, pro nás málo příjemné, nějaký špatně česky mluvící Němec. Nebylo to povzbudivé. Stále ještě se bojovalo. Z Tuřan nám došla zpráva, že obcí prochází četa německých vojínů, a že půjde asi k nám. Toms hned rozkázal, aby se nikdo k ničemu nepřiznal, co se u nás dělo, aby vše zapírali. Ale vojáci z Tuřan se asi zase vrátili na okresní silici, a tak vše dobře dopadlo. Po celou předcházející zimu Němci poráželi v lese borovice. Libovičtí je sváželi na pilu k Chýským a prkna z nich zase vozili k Jánu na stavbu podzemních úkrytů – bunkrů. Za mlýnem jich bylo několik pěkně zařízených. Někteří němečtí vojáci utekli ze slánských kasáren přes pole, aby se s nikým nesetkali, chtěli se nepozorovaně dostat k Jánu, a tam se ukrýt. Hlídka U křížku je však ráno zahlédla, jak jdou po rovinách. Hned se sešlo více lidí, už se zbraněmi, a šli za nimi k Jánu. Němci, kteří to tam znali, se domnívali, že si zachrání život, ale našli tam smrt. Děly se hrozné věci. Za Pozdní chytili jednoho esesáka, kterému se asi podařilo projet Libovicemi a i Jedomělicemi, ale tam někde s autem uvízl. Uvázali ho za nohy na švestku, a pak ho upálili. Osmého května spěla tragédie Němců ke konci. Večer, asi po desáté hodině nám V. Suchopárek zaklepal na okno a zvolal: „Rychle se schovejte do sklepa, jsou tady Rusové!“ Tak jsme odnesli do sklepa otoman, a odnesli na něj obě už spící děti. Od Slaného byly slyšet těžké dělové rány a ve tmě se to jen blýskalo. Nevěděli jsme, co nás čeká v nejbližších hodinách. Když byla střelba největší, vběhl prý V. Vejražka s rukama nad hlavou do úřadovny a křikl na tam sedící: „Ježíšmarjá, oni tady seděj, a už jsou tady Rusové. “ Ač jim bylo ouzko, museli se rozesmát. Když střelba trochu utichla, vycházeli lidé ze stavení. Někteří se vydali na Písek, jiní spěchali do Slaného vítat ruské vojáky. Ráno vozili lidé z Písku celé batohy jídla, látek, kouření. Něco dostali od Rusů, další sebrali po škar-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

93

pách, kde to odhodili zřejmě prchající Němci. U Slaného tomu prý bylo také tak, ale tam se prý někdo ani neštítil sebrat boty mrtvým… Šel jsem asi v deset hodin podívat se na Bahno, abych spatřil co se děje v Lotouši a na Písku. Když jsem se dostal na rovinskou cestu, objevil se přede mnou obraz zkázy. Po silnici od Písku jely tanky a motorová vozidla. Pod silnicí v polích koňské potahy. Kočí stáli na kozlíku a klackem mlátili do koní. Někteří letěli jako splašení, jiní kulhali, bylo poznat, že už nemůžou. Předjížděly se, auta i povozy, lidé křičeli, do toho hluk motorů. Vypadalo to, jako by se všichni zbláznili, nebo byli opilí. Asi obojí. Před Lotouší, v Mildorfově vojtěšce dohořívaly ohně, vojtěška spasena, ušlapána. A to tu nebyl žádný boj. Jen dočasná zastávka a odpočinek. Jak to asi vypadá tam, kde došlo k boji? Němečtí utečenci, kteří nalezli u nás dočasný azyl, dostali ráno, od Místního národního výboru příkaz, aby urychleně opustili obec. Nenávist vůči nim rostla. Bylo slyšet hlasy: „Vymlátíme je okamžitě!“ Jedna žena dokonce nenávistně křičela: „Uděláme z nich prejt do jitrnic!“ Hrůza… K večeru jsem se šel podívat na zahradu a na Kšandovic louce vidím, že se tam utábořili Rusové. Vrátil jsem se domů. Pod kolnou byli „naši“ Němci. Připravovali si věci, které si ráno vezmou s sebou. Zavolal jsem: „Her Richter, komen!“Pochopil, a rychle přiběhl. Odvedl jsem ho na zahradu, odkud byl dobrý výhled a povídám mu: „Rusen!“ Podíval se směrem, který jsem mu ukázal a zachvěl se jako osika. Slzy mu vytryskly z očí, vzdychl a šel to oznámit svým lidem. Večer přijel do vsi kočár, plně obsazený Rusama. Koně silně kulhali. Dva mladíci se jen podívali na kraj dvorů, nic neřekli a zase odjeli. Ptal jsem se pana Richtera, co mu mohu dát na cestu. Ale on řekl, že nic. Že nám tu všechno nechá. Nanosil do prádelny pytel obuvi, šaty, postroje z potahů. Vzali si na cestu jen něco k jídlu. Jejich cesta po opuštění domova byla jistě trnitá, ale od nás byla jistě horší než křížová. Ráno si jeden Němec přišel pro rapíčka, a když jej odváděl, řekl: „Výdrzén“. U Horů jim koně také dali, ač mnozí lidé nám to rozhořčeně vytýkali a říkali, abychom si je nechali. Ani jsem se nešel podívat, jak odcházejí… Toms je vyvedl do půli cesty k Tumlplacu, aby jim zdejší něco neudělali, a ukázal jim cestu ke Hvězdě, směr na Karlovy Vary. Za Hvězdou, ale byli v lesích partyzáni, a tak myslím, že než došli do Mšece, že už neměli ani koně, a ani polovinu toho, co si nesli sebou. Ale snad to alespoň přežili… Pod kůlnou zůstaly stát jejich opuštěné vozy…


94

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Skončila okupace a my očekávali nový, radostný a svobodný život bez utlačování a násilí. PŘÍCHOD RUSŮ DO LIBOVICE Dne 10. května bylo překrásné jitro. Jako několik předcházejících krásných májových dnů, tepla na tu dobu nezvyklá. Skončila válka a do Čech stále přijíždělo mnoho ruského vojska. U nás v Libovici se již v šest hodin ráno objevilo v dolním konci vesnice několik Rusů a pak v noci přišli k nám zadem do dvora tři silně navonění mladí vojáci. Tloukli na dveře, a když jsme se ptali co se děje, říkali: „Paněnky, paněnky!“ Odemkli jsme jim tedy klidně dvířka a poslali je do domu hledat „paněnky“, kterých u nás nebylo. To bylo naše první překvapení, které nám připravili. Přišli jako lapkové přes zahradu ohrazenou dobrým plotem od Bysně, kde tábořili. Asi kolem osmé hodiny přijel na koni, ze spodní části obce, další ruský vojín a sháněl kočár. Když žádný nenašel, odjel cvalem směrem do Jedomělic. Pak přišlo několik dalších Rusů, prohlíželi si dvory a stále říkali: „Baně, baně!“ To asi hledali koupaliště… V poledne se však přivalilo tolik vojska, že jich byla plná ves. Nejdříve pěší, připochodovali v útvaru po silnici, zastavili se, ale nohama stále dál pochodovali jako při chůzi. Ten celý útvar obíhal nějaký důstojník, vypadal jako velitel hasičů v modrém stejnokroji s trumpetkou na šňůře přes rameno a stále na vojáky něco křičel. Dělal na mě dojem, jak my říkáme, že je moc důležitý. Pak odpochodovali k Procházkovům. Potom přijížděly menší povozy. Bylo jich tolik, že zaplnily všechny dvory. Rusové měli koně všech možných plemen. Belgické, polské, ruské a hodně z Německa. Vozy byly většinou malé, lehké. Pak se silnice od Procházků k rybníku zaplnila dělostřelectvem. V každém děle zapřaženi tři páry pěkných, většinou belgických koní, tmavých ryzáků, asi válečná kořist Němců. Děla postavili do palebných pozic za humny, lafetami směrem na sever a koně uložili do Kolářovic stodoly. U mě byl také plný dvorek. Na jeden vůz si sedl s harmonikou Rezler, který krmil dobytek u Ladislava v Židovně a vesele vyhrával. Přišel jsem domů do kuchyně a tam stáli u stolu čtyři „bohatýři“. Každý z nich měl plný pytlík hodinek, které vysypali na stůl. Domníval jsem se, že to jsou hodináři. Než


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

95

jsem je okoukl, přišel nějaký ordonanc, něco s nimi brebentil, oni nasypali hodinky zpět do pytlíků, zapřáhli koně a odjeli s ním do č. 1 K nám začaly jezdit povozky Červeného kříže. Vedle kočího na kozlíku seděla ve vojenském stejnokroji Ruska a v povozech přiváželi marody. Nahoře v našem domě, v patře, udělali ve dvou světnicích z prken palandy a na ty nemocné a zraněné ukládali. Jejich velitelem byl dosti mladý, příjemný kapitán. Ten spal také nahoře v patře. Rusky se ubytovaly na půdě a ostatní personál do stodoly, ze které předem vyházeli všechnu slámu. Čtyři koně dali do stáje a ostatní na pastvu. Každý Rus si naříkal „žárko“. Bylo jim tam teplo… Do večera jsme uměli rusky: „charašó, da, da, davaj časy, panimaješ?“ Večer jsme si sedli před domem na lavičku a pozorovali co se kolem nás děje. Tu od čísla 13 přišel ruský voják se samopalem na břiše, z úst mu silně páchla vodka, postavil se před nás a řekl: „Spat, spat“. My se domnívali, že žertuje, ale on sundal samopal, zamířil na nás a tak jsme se rychle rozešli, a on vrávoravým krokem šel k č. 11. To byla noční služba ještě ve válečném duchu. Měl jsem proto strach, jak to bude vypadat dál, ale Rusové rychle pochopili naše přátelské jednání vůči nim a začali se tomu přizpůsobovat. Červený kříž byl ubytován u nás a na sále u Dandů. Tam byla velitelkou mladá lékařka. Dopadala na nohu. Měla ji prý zlomenou. Oslovovali ji „komandyr roty“. Ta byla ze všech Rusek nejpříjemnější a nejvzdělanější. Náš doktor ji od nás každé ráno nosil hrneček kávy, kterou u nás poprvé snídal, a moc mu chutnala. Říkal, že je Tatar. U Iblů měli velitelství. Chodili tam z návsi přes zahrádku. Bylo jich všude plno, ať ve dne, či v noci, že jsem nepochopil, kdy vlastně spějí. U nás v prádelně zase byla kuchyně. Jeden starší kuchař nám rád cosi vyprávěl, ale my mu málo rozuměli. Byl odkudsi ze Sibiře. Druhý mladší kuchař, Ivan, byl z Ukrajiny. Masa měli dost. Přihnali si stádo dobytka ze Sudet. Zabíjelo se ve všech koutech vesnice. Ale neodborně a nečistě. Vnitřnosti a kůže zakopávali, prasata opalovali slámou. Byla to směs lidských ras: Ukrajinci, Mongolové, Tataři, Čerkesi, společenství za námi pozadu alespoň o padesát let. Vojíni z Ukrajiny byli vzdělanější, ale čím víc kdo byl z východu, tím větší byla jeho negramotnost. Důstojníci byli sice „polovzdělaní“, prostí dobří lidé, ale báli se mluvit, když byl blízko nějaký vyšší ruský důstojník. Byli jako velké děti.


96

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Koní měli hodně ve vsi, ale většina byla v lese u hájovny. Kdo chtěl koně, tomu ho Rusové hned ochotně dali. Hodně koní však mělo plicní tyfus a ti hynuli bez vší pomoci. Za Libovicí směrem k Bysni byla lufka od šachty a do té uhynulé koně házeli. Rusové jezdili sekat koním vojtěšku kamkoliv je to napadlo. Vjeli třeba až do půli pole, ač to samé mohli nasekat na kraji pole. Každá babka si také proto brala pro svůj dobytek, co pobrala, i když se jí to na hromadě zapařilo. Tak se mnoho píce zkazilo. Ale jaro bylo krásné a nahradilo vše bujným porostem. K nám se do kuchyně nastěhoval krejčí z Kyjova. Asi čtyřicetiletý. Na šicím stroji naší Pí šil důstojníkům nové uniformy. To také byl jeden z nejchytřejších a nejspravedlivějších Rusů. Mohli jsme odejít z domu a říct krejčímu by dal na vše naše pozor, a vše zůstalo v pořádku, ač od rána do noci se v domě hemžili nepřetržitě různí ruští vojáci. Byl jsem svědkem, jak důstojník si přinesl látku, jak jej krejčí změřil a za dvě hodiny už důstojník se přišel podívat, jak oblek bude vypadat. Když odešel, tak krejčí s látkou tloukl o stůl a rusky huboval, ťukal si na hlavu, jako že to důstojník nemá v pořádku. Důstojník se chodil dívat až čtyřikrát denně a stále chtěl oblek na sobě zkoušet, sotva bylo něco pohromadě. To krejčí šil třeba najednou pět obleků a všichni důstojníci byli stejní. Ptal jsem se krejčího, co dostane od práce. A to se on nejvíce rozčílil. Většinou mu nedali nic. Dále byl u nás velký a silný staršina. Tak čtyřicetiletý. Ten spával na voze a nejraději sedával v kuchyni na bobku a ohmatával naše kamna. Jedenkrát přinesl v zakryté vlajce tabák. Hodil ji na podlahu a povídal: „Chazar, zaber!“ Byly to pěkné listy tabáku a bylo jich dost. To jsem si pomyslel: „Je po bídě.“ Ale staršina přišel druhý den a zas: Chazaj, davaj zakurit!“ Tak jsem to co mi dal, zase přinesl a on si to zase všechno vzal zpět. Mně říkali: „Chazaj“ a mé ženě „Chazajka“. Jedenkrát se vracím z pole a na našem dvorku jsou povozky a za nimi celá řada až k Procházkovům. Byly naloženy novými prkny. Zrovna šel kolem Fiedler, tak jsem se optal, co chtějí dělat. A on povídal: „Budou vám dávat dvorek pod střechu“. Prkna složili do vysokých štosů, něco vzali na palandy do stodol, nejvíce jich Ivan rozštípal pod kotle. Ta prkna si „zabrali“ na řenčovské pile. Rusové prknům říkali „desky“.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

97

V každé kůlně měli Rusové koně. Stroje z pod kůlen vyházeli. Když zlomili u svého vozu oj, tak vzali pilu, uřízli oj u sekačky a dali ji k své povozce. To jsem poznal, že u nich nemá nic cenu. „Co je tvoje, to je i moje“ Příhod jsem s nimi zažil všelijakých, jako například tuto. Sedím s doktorem na lavičce před chalupou, je teplo. Rusáci běhají kolem nás. Nahoru a zas dolů, a tu se před nimi objeví Číňan (pozn.: Asijat), asi padesátník, prostý člověk. Klaní se doktorovi, vyndává dopis, a strká mu jej. Doktor jej otevře. Já jen tak na psaní mrknu. Je psáno pěkně čitelnou latinkou a poznávám jak to doktor s námahou přečítá. Tak mu to čtu sám. Babaj, jak doktor Číňana nazývá, si přede mne kleká a svůj souhlas projevuje tak, že mi hladí nohy od kolen nahoru. Já ničemu nerozuměl, ale Babaj, jak jsem pochopil dle jeho vzdechů, rozuměl všemu dobře. Ptal jsem se doktora, kdo ten dopis psal, a on, že notár. Babaj měl na starosti v domě č. 13 pár koní a kdykoliv jsem šel okolo, hluboce se mi klaněl a svým soudruhům asi vyprávěl, že moc umím, jak jsem si všiml, když jsem se otočil. Jedenkrát přinesl doktor kbelík piva a povídal: „Chazaj, popijem!“ Bylo teplo, pivo čerstvé, tak jsem přinesl dvě sklenice, nabral každému jednu. Doktor se trochu napil, nešmakovalo mu, a proto zbytek vylil zpět do vědra. A povídal, že to necháme na „jutro“ a odnesl vědro do špajzu. Druhý den si na pivo vzpomněl a donesl ho. Povídám, že ho může dát sviňam, ale on pil dost a pochvaloval si „charašo“. Ivan si od nás vypůjčil necky, postavil si je na dvoře pod vikýř na půdě a pral. Protože žena potřebovala vyházet dolů slámu, řekl jsem Ivanovi, aby necky odtáhl o kus dále, ale on: „Něponimajem“ a pokračoval v praní. Tak jsem ženě ukázal, aby hodila jednu otýpku. Ta dopadla do necek a Ivan se slovy: „Pojímam“ byl hned o dva metry dál. Ještě byl u nás další důstojník, lékárník. Říkali jsme mu „Fintidlo“. Každou chvíli se vzhlížel v zrcadle a můj klobouk si nasazoval obráceně. Když jsem mu to řekl, odsekl: Tak se to nosí v Rusku.“ Bylo teplé odpoledne. Seděli jsme s doktorem v kuchyni, dveře byly otevřené a doktor „hrál“ na pěknou tahací harmoniku. Ale uměl, jak se u nás říká, tři kusy: harmoniku vzít, omakat a položit. Vtom vstoupil do místnosti před doktora starší vojín, Mongol. Začal si svlékat kalhoty a ukazovat na břicho. Doktor přestal kňourat na harmoniku, ukázal mu prstem na dveře a řekl: „Za-


98

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

kryj!“ Mongol se otočil a vypadl ven. Ptal jsem doktora, co chtěl a on odpověděl: Vodku“. Rusky byly nepříjemné. Pořád něco brebentily, čemu jsme nerozuměli. Hlavně vysoká Emilie. Pořád na nás něco chtěla. Nejraději si hrála s žehličkou a hladila a hladila, až nám propálila ubrus na stole. Museli jsme nakonec žehličku učinit nepotřebnou.

Václav Bayer před statkem č. 13 Už tři neděle byli u nás a já si liboval, jakého máme dobrého kapitána. Nikdy se neopil, zatímco druzí z opilosti nevycházeli. Byl teplý den a doktor se byl ve Mšeci s jinými vykoupat v rybníce. Vrátil se k večeru a už mezi dvířky křičel: „Ivan, doveď mě na góru!“ Když to opakoval asi po třetí, šel jsem se na něj podívat. Doktor byl na mol. Ivan ho dopravil na palandu a on spal tvrdě až do rána. Když přišel k snídani, tak jsem ho káral, ale on stále: „Chazaj, mlč!“ Od toho dne k nám chodíval starší staršina v bílých plátěných rajtkách, z kapsy u kalhot vždy vytáhl láhev vodky a postavil ji před doktora. Ten mi nabízel, ale já jsem se na ni ani nemohl podívat. Vyráběli si ji sami, byla kalná, plavalo v ní něco jako drobky chleba. Doktor se do večera opil, Ivan ho ukládal ke spánku. Tak se to opakovalo celý týden. Byl jsem rád, že má doktor opici, tichou, spavou. Krejčí říkal, každou chvíli už odjedeme. To trvalo čtrnáct dní, než se to vyplnilo. V půli června se od nás Rusové pomalu stěhovali pryč. Nejdříve šel krejčí


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

99

do Suchopárkovic stodoly. Tam měl první prapor sraz. Po dvou dnech odtud odešli do Slaného. Krejčí se s námi slušně rozloučil. Petra vzal na ruku a políbil. Pak odcházel Ivan. Loučil se s námi s velkým pláčem a dal nám na památku vojenský plášť, ale za hodinu si pro něj zas přišel, že prý ho musí odevzdat. Poslední od nás odcházel kapitán – doktor. Ten nám tu zanechal obvazový materiál a nějakou látku. Důstojníci odcházeli poslední jednoho odpoledne ve čtyřstupech a náš doktor šel v poslední řadě. Na rozloučenou nám ještě zamával rukou. Koňstvo odvezli. Prý do Prahy. Od lesa jel dlouhý transport. Každý voják měl na starosti šest koní. Na podsedním prvním páru seděl, další páry byly uvázáni k přednímu za ohony. Bylo poznat, že to jsou kočovníci. Bratrovi daroval jeden major šestiletou klisnu, grošovanou šimlu, vysokou německou. Ta ale za týden uhynula na plicní tyfus. Je zakopána na naší zahradě. To byl od Rudé armády dar! Po odchodu Rusů dával každý vše do pořádku. Spravovali jsme ploty, které Rusové rozházeli, aby jim nepřekážely při pochůzkách z jednoho statku do druhého. Vzpomínám si ještě na další příhodu z pobytu Rusů u nás. Bylo krásné červnové ráno a já se šel podívat do polí. Vyjdu za Marouškovi a spatřím kočár majora od Brixů, jak si to uhání od Rokličky napříč polmi, které byly od sebe odděleny 60 až 80 centimetrovými mezemi. Žene se s párem koní ve pšenici již vymetené! Kočár přes meze vysoko vyskakuje, čekal jsem, že se každou chvíli rozbije. Asi třikrát přejeli meze, než našli Brixovic dcery na řípě… Asi týden po odchodu Rusů přijelo do vsi šest nákladních aut ruské armádní pekárny chleba. Pece si udělali na opuštěné šachtě U křížku. S auty se ubytovali u Procházků ve stodole, k nám se nastěhoval staršina se šesti vojíny, k bratrovi do č. 13 se „nakvartýroval“ kapitán se dvěma Ukrajinkami. Pobyli tu přes týden. Byli to většinou nepříjemní Mongolové. Staršina měl brýle, což bylo u Rusů vzácností, a neustále přikazoval: “Chazjajko, dávaj kúsať!“ Také jsme jednoho z vojáků přistihli, jak se snažil vloupat do truhlíku u stolu. U bratra ta málo mravní společnost bydlela v patře. Když vojačky odcházely, tak ještě sestru líbaly. Když odešly, šla se sestra podívat, jak po sobě místnost zanechaly. Spatřila vyvrácené dveře u šatníků, lepší obuv a šatstvo pryč. – Tak se Stalinovi hrdinové bratru odměnili za pomoc, kterou kdysi poskytli ruským zajatcům.


100

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Odešli a zanechali po sobě jiný mrav, jiné právo, vše nám tak cizí – socializmus. Po jejich odchodu začala mládež bořit jejich ubikace ve stodolách a z těch prken si postavili za humny chatu. Někteří lidé odjížděli do Sudet, vyhlédnout si po odsunutých Němcích usedlosti, které jim Ďuriš svými vyvlastňovacími dekrety sliboval. Stěhovali se tam hlavně deputátníci a Češi, kteří před záborem pohraničí Němci v roce 1939 uprchli do vnitrozemí a přes válku tu bydleli. Nevraceli se Židé. Ty Němci v krutých koncentračních táborech nemilosrdně likvidovali v plynových komorách. Zemřel tam i náš soused Popper se svou Paní a jejich syn, právník Egon, kterého pověsili. Dodnes jsem nepochopil, jak mohli být lidé, kteří se neprovinili žádným trestným činem takové velikosti, aby byl nad nimi vynesen trest smrti, krutě mučeni. K likvidaci stačilo jen označení, že ten a ten člověk je židovského původu. To dokáže jen diktátorská moc. Autentický přepis – včetně gramatických či faktických chyb – ze zápisků vzpomínek pana Václava Bayera z Libovice, jsme mohli zveřejnit díky zapůjčení tří svazků jeho Vzpomínek, které jsou v majetku pana Stanislava Bayera, synovce autora.

Václav Bayer, 1899–1984


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

101

NEPROBYLICE Dobromil Podpěra

KONEC DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY V NEPROBYLICÍCH Konec druhé světové války pro mě začal v krytu, který jsme měli za stodolou vykopaný pro osm členů rodiny. Do něho se rodina uchýlila při příjezdu vojsk od Loun. Náš otec s námi v krytu nebyl. V té době byl předsedou prvního (revolučního) národního výboru – vznikl z bývalého zastupitelstva obce. Jejím starostou byl pan Hájek, místostarostou můj otec. Protože pan Hájek už byl starší člověk a v této vypjaté době se již nechtěl angažovat, bylo dohodnuto, že jeho funkci převezme otec. Za komunisty přešel do zastupitelstva Jaroslav Skolil. Tehdy mi bylo třináct let, a proto jsem v krytu dlouho nevydržel. Dne 9. května 1945 k ránu chtěla vsí prorazit německá kolona asi osmnácti aut. Kolik v nich bylo lidí, už nevím. Od Loun na pomoc Praze přijížděly kolony vojsk Rudé armády. Když Němci zjistili, že přes státní silnici u Kutrovic neprojdou, postavili auta na začátku vsi u domu pana Šrámka, hodili do nich pancéřovou pěst a snažili se zachránit útěkem přes pole do lesů. Kluci kolem dvaceti let se auta snažili zachránit. Byl mezi nimi i pozdější poúnorový předseda národního výboru Neprobylic Jaroslav Skolil. Podařilo se nám zachránit celkem šestnáct automobilů. Táta společně s dalšími muži přiváželi auta do vesnice. Než jedno přivezli, ostatní automobily již byly vyrabovány nebo alespoň jim byl odčerpán benzín. Po desátém květnu byla ruská vojska ubytovaná i v Neprobylicích. Důstojníci u Hájků, vojáci po celé vsi. Šest vojáků bydlelo i u nás v prádelně. Dvakrát týdně si z bojleru v prádelně nosili horkou vodu a na dvoře se koupali přímo pod našimi okny. Pokud se neopili, nebyly s vojáky žádné problémy. Ale jakmile se dostali k vodce, bylo jedno, jestli se jednalo o důstojníka nebo řadového vojáka, neboť všichni bez rozdílu začali obtěžovat ženy. Jeden z důstojníků dokonce dotíral i na naši matku, ale jakmile mu otec pohrozil, že si bude stěžo-


102

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

vat u generála Jamanova ve Slaném, ihned vystřízlivěl. Věděl, že by se vystavil přísnému trestu. Z Německa k nám sovětští vojáci přihnali stádo krav. Byl jich plný dvůr. O jejich zdraví se nestarali. Když odcházeli, chtěli si vzít i naše stádo.

Ing. Dobromil Podpěra, * 24. 5. 1932 v Neprobylicích, ekonom


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

103

PANENSKÝ TÝNEC Vladimír Pecinka

KONEC VÁLKY V PANENSKÉ TÝNICI Asi deset nás sedělo na břehu strouhy, kde se říká „Na Račanech“, protože v strouze kdysi bývávali raci. Od Vrbna přijížděla kolona ustupujících německých vojáků, kteří se chtěli dostat na lounskou silnici a po ní na západ. Bylo to osmého května a na začátku „Tejnice“ (pozn. Panenský Týnec) už byli Rusové, kteří po nich začali střílet. Běželi jsme se schovat do sklepení bývalého pivovaru. Ven jsme se dostali až kolem půlnoci a šli jsme rovnou na náměstí, kde byli Rusové, rozdávali různé věci na památku. Získal jsem jednu koženou rukavici, dodnes ji mám schovanou. Další skupina utíkajících Němců se na lounskou silnici snažila dostat po odbočce na Sulec. V koloně měli i zásobovací vozy. V jednom byly konzervy, v druhém živé slepice, kachny a podobně. I ti byli Rusy zneškodněni a druhý den zde bylo asi pět mrtvých. Slepice lidé honili po polích a hádali se o ně. V hliníkové dopravní značce u silnice směrem na Sulec byla dlouho díra po dělostřeleckém granátu.

Vladimír Pecinka, * 9. 9. 1931 v Panenské Týnici, technický úředník


104

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

POZDEŇ A HŘEŠICE Václav Hrdlička

VZPOMÍNKY VÁCLAVA HRDLIČKY Narodil jsem se v Podlesí – Pozdni. V roce 1938 mně bylo deset let. V mobilizaci narukoval můj otec a také náš učitel František Buzický. Před školou jsme se s ním loučili. Na podzim 1938 se ovšem naši vojáci bez boje vrátili a 15. března 1939 nastala německá okupace. Auta začala jezdit na pravé straně, po invazi nacistů do Ruska muselo být instalováno zatemnění v oknech a rádia jsme odevzdali na obec, kde z nich byly odstraněny krátké vlny, aby nebylo možné poslouchat zahraniční vysílání. Po atentátu na Heydricha bylo vyhlášeno stanné právo. V nedaleké Pozdni byl patrně na udání zatčen mlynář Karel Brejcha. V novinách jsme se dočetli, že byl v Praze popraven. V roce 1945 začaly nálety. Od Jedomělic jsme sledovali bombardování Kralup. Do tohoto období spadá i takzvaná hřešická tragédie. Na statku uprostřed obce hospodařili s matkou dva chlapci. Milošovi bylo v té době dvacet tři let, Vláďovi dvacet. Při práci na poli je o pomoc požádal ruský parašutista (pozn. kapitán Vladimír Michajlovič Orlov). Chlapci jeho padák zakopali, vojáka bez vědomí matky ukryli na statku v kůlně. Připravili mu úkryt, ve kterém ho v případě potřeby mohli zazdít. Němcům se podařilo lokalizovat vysílačku. Když chlapci viděli přijíždět vojáky k vesnici (pozn. 15. dubna 1945), utekli korytem potoka ke Královicům. Před útěkem ještě stačili ruského kapitána varovat a ukrýt v připravené skrýši. Němečtí vojáci obsadili vesnici. Občané, včetně nejmenších dětí a nemocných, se museli shromáždit u kapličky na návsi. Přes důkladnou prohlídku všech stavení v obci se Němcům nepodařilo úkryt objevit. Paní Bichrtovou odvezli na gestapo do Kladna, kde po krutých výsleších zemřela. Oba chlapci se až do revolučních dnů skrývali na různých místech. Vláďa se po návratu domů ze žalu nad ztrátou maminky zastřelil. Po odjezdu gestapa a německých vojáků měli četníci z Jedomělic nařízeno statek hlídat. Asi po třech dnech k nám dva přišli a zaslechl jsem, jak otci říkají: „Už je to, Vašku, dobrý, už odešel“. V četnické stanici v Jedomělicích sloužil vrchní četník a dva jeho podřízení, kteří chodili po vesnicích. Měli kontrolovat zatemnění a dohlížet na dodržo-


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

105

vání německých nařízení. Ale většina četníků byli vlastenci. V případě potřeby lidi varovali, že přišlo hlášení. I v tomto případě, když viděli parašutistu opouštět úkryt, prostě se otočili a nechali ho jít. V březnu 1945 obsadili údolí Podlesí vlasovci (pozn. armáda generála Vlasova tábořila v našem regionu v některých obcích na západ a severozápad od města). Bylo to krajní zajišťovací křídlo. Hlavní voj s tanky táhl přes Nové Strašecí. V našem domě se ubytovali dva majoři. Jeden byl nemocný, asi měl žaludeční vředy. Táta mu zavolal doktora Lelka ze Slaného, který chtěl, aby se podrobil operaci, tu ale odmítl. Vzpomínám si, že za nimi přišli Němci ze slánských kasáren a něco dojednávali. Zřejmě udělali dohodu, že vlasovci nepůjdou proti nim a naopak. Když se táta ptal, jak dlouho tady budou, řekli mu, že musí být do 5. května v Praze. Z toho usuzuji, že věděli o pražském povstání. Koně dali k nám do stodoly a na dvoře nechali otevřený vůz. V té době mi bylo patnáct let a byl jsem samozřejmě zvědavý, co s sebou vojáci vezou. Objevil jsem bedýnky s granáty a dvě velké bedny napěchované papírovými penězi. Jaká to byla měna, nevím. Zpočátku byly uloženy na dvoře na záchodě, teprve když jim táta řekl, aby je někam schovali, dali je na chodbu. Byl s nimi také mladý chlapec, údajně vysokoškolák, který spal se mnou v mém pokoji. Přijeli v noci a v noci zase odjeli. Když se s námi rozloučili, objevil jsem pod postelí zabalený lehký kulomet. Táta ho odnesl do hájovny mezi Hřešicemi a Pozdní, kde se poblíž v opuštěné chatě důlního Duchka skrývali i utečenci. Ke konci války utíkali ruští zajatci, kteří pracovali v některých průmyslových závodech na severozápadě Čech. Rusové přijeli osmého května odpoledne. Nad Hořešovicemi je vrch U topolu, odkud je krásně vidět České středohoří. Viděli jsme, jak fronta postupuje. Objevovaly se obláčky, zřejmě od dělostřelectva, občas přeletělo nějaké letadlo. Moji starší kamarádi byli v Hořešovicích u státní silnice. Asi v půl deváté dorazily do Pozdně zprávy, že Rusové už jedou. Sedli jsme s tátou na kola a jeli jsme se na Rusy podívat do Kutrovic, potom až ke Slanému, pod Brůdek. S ruskými vojáky přijelo i několik Čechů – propuštěných zajatců. První útočná řada Rusů jela lounskou silnicí na Prahu 9. května a 10. května se objevili vojáci s koňmi a nákladními auty. Po 9. květnu se Němci začali stahovat z vesnic. V Neprobylicích čekali před státní silnicí v Kutrovicích, až přejedou Rusové, a snažili se dostat k americkým jednotkám. Po 9. květnu 1945 se stalo v Líském neštěstí. Němci zastřelili pana Hornu a pana Rusa, který pocházel z Vraného. Dostali za úkol deportovat Němce do záchytné stanice v Pozdni. Chybou bylo, že je neodzbrojili. U pozdeňského hřbitova postřelili i mého kamaráda Jurku a ještě jednoho pána, kterého můj otec odvezl do slánské nemocnice. Z opuštěné chaty, nazývané místními lid-


106

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

mi Duchkovna, vyběhli na Němce ukrytí ruští vojáci, pravděpodobně vlasovci a údajně čtyři zastřelili. Pohřbeni jsou asi u hřbitovní zdi. U kostela jsou v naší obci pochováni tři Rusové. Dva zemřeli ve škole, kde byla vojenská nemocnice. Ti jsou pochováni v jednom hrobě, v druhém je pochován gruzínský major. Jeho pohřeb jsem viděl. Otec byl truhlářem a vyrobil pro něho rakev. Nesli ho v otevřené rakvi na červených popruzích, zatímco před ní nesli rakev, ve které byla jeho vyznamenání a květiny. Po osvobození se někteří lidé Němcům mstili. Viděl jsem hrozné věci. V Pozdni ubili člověka. Měl to být německý důstojník – pověsili ho za nohu na švestku, polili ho benzínem a zapálili. Také v Plchově mají dva mladí Němci hrob. V padesátých letech přijel tajemník KSČ Koubek se zástupci Červeného kříže a potomky pochovaných Němců. Chtěli jejich ostatky vyzvednout. Ale odvedli je jenom na místo, kde byli zabiti. Směli si odtamtud vzít jen kousek hlíny a prý je vzali do auta podívat se do Lidic. A pamatuji si, když jsem byl kluk, jak kolem šli „národní hosté“ v březnu a dubnu 1945. Němci, kteří utíkali ze Slezska před frontou – vždycky jich bylo plné náměstí. Také tudy chodili vojenští zajatci. Když šli Rusové, to byla bída a utrpení, špatné oblečení, nic na hlavách… Ale když šli Američané nebo Angličané, šli spořádaně, pod vlajkou, lidi jim plácali a starší němečtí vojáci je doprovázeli. Kolony zajatců se pohybovaly vesnicemi přes den, na noc byli zajatci ubytováni většinou ve stodolách, kam se jim připravila sláma. Když se vědělo, že přijdou, maminka pekla bochníky chleba a ty jsme dali pod tu slámu. Němci nic neříkali. Nejčastěji přespávali v Jedomělicích. Protože byl ve válce nedostatek jídla, snažili se z okolních vesnic pomáhat. V Pozdni a Hřešicích naložili na valník pařák na brambory, jídlo, brambory a jelo se do Jedomělic. Došlo tam i k velice smutnému omylu. Jeden anglický zajatec lezl přes plot za kamarádem a německý voják v domnění, že chce utéci, ho zastřelil. Byl s velkými poctami pochován na hřbitově. Po válce si pro jeho ostatky přijela rodina.

Václav Hrdlička, * 31. 12. 1930, mistr v STS Slaný


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

107

ŽIŽICE Antonín Procházka

ŽIŽICE KE KONCI VÁLKY Můj otec byl starostou v Žižicích od roku 1935 až do roku 1945, kdy přišla nová doba. 5. květen 1945 byl zlom, tak jako byl zlomem i 15. březen 1939. 5. května byla sobota. Počasí bylo překrásné. Byl to takový den zvratu a nádhery, že se něco změnilo. Praha volala o pomoc a u nás v Žižicích bylo v té době asi tři sta padesát obyvatel, z toho asi kolem sta „národních hostů“. Bydleli ve škole, převážně ženy s dětmi do deseti let, mezi nimi jen tři muži. V našem statku byl obecní úřad. Jako každý den si ráno Němci ubytovaní ve škole přišli pro mléko. Toho dne jsme odstraňovali německé nápisy a obrazy Hitlera, na návsi bylo velké seskupení lidí, také začal fungovat revoluční národní výbor. Uprostřed vsi se třpytí malý rybníček mající vlastní pramen. Je velký kolem tří, čtyř arů. V březnu 1945, když už zde „národní hosté“ pobývali, se v něm „koupali“ koně. Asi deset párů, po práci na poli upocených, špinavých. Bohužel ve stejný moment si Němci přišli prát prádlo. Jeden z Němců, byl to takový nacista ověšený metály, napadl zemědělce, kteří v rybníčku koupali koně, a nadával jim do českých sviní. 5. května 1945 se jeden z kočích – velmi agilní člen nově utvořeného revolučního výboru rozhodl, že se půjdou do školy Němcům pomstít za incident při koupání koní. V té době prakticky obec řídil starosta (můj otec), tajemníkem byl bývalý policajt ze Pcher. Obecním policajtem byl Hora. Ručili za pořádek v obci a představitelům revolučního výboru výpravu do školy zakázali. Někdo – možná Hora – Němce ve škole upozornil, aby nechodili ven. V obci žilo ještě dost vojáků, kteří bojovali v první světové válce. I ti se snažili rozvášněné vesničany mírnit a rozmlouvali jim neuvážené akce. Přesto se druhý nebo třetí den někteří opět zabývali myšlenkou jít si do školy vyřídit účty, ale dovnitř nakonec nešli. Jeden z nich měl revolver, chtěl z legrace vystřelit, ale vzpříčil se mu náboj a rána nevyšla. Tehdy mně bylo třináct let. S kamarády jsme okolo pobíhali a vše pozorovali. Najednou za zahradami za školou vyběhli Němci v uniformách, se samopaly a kulometem. Bylo to v době, kdy


108

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

vlasovci vyhnali SS z Ruzyně. Později jsme se dozvěděli, že si esesáci vybrali tento směr cesty, protože věděli, že nemohou projít lesy na Kladno, kde už byli partyzáni. Velitel SS na úřadě vysvětlil, že mají v plánu dostat se ke Zlonicím a dále na západ k Američanům. V Žižicích se ubytovalo asi dva tisíce lidí, z těch tisíc vojáků. „Národní hosté“ cítili, že získali podporu, a okamžitě si stěžovali, že měli zakázáno chodit ven. Velitel vojáků přijel na velkém bílém koni. Ubytoval se v našem statku, protože v něm byla umístěna obecní úřadovna. Od otce vím, že je vyšetřovali. Obecní tajemník uměl dobře německy a zdůvodnil, proč Němcům doporučili, aby neopouštěli ubytovnu. Velitel byl inteligentní člověk, s kterým se dalo mluvit, a dokázal situaci zklidnit. Navečer z osmého na devátého května se utečenci vypravili na další cestu. Od nás požadovali čtyři nebo pět vozů s koňmi, na které naložili své věci. Jako doprovod byli vybráni svobodní muži s Mirkem Tlustým. Měli přivézt zpět alespoň koně. Němci už měli strach, takže vyjeli navečer. Nejprve šla armáda s lidmi, za ní potahy s koňmi. Dostali se ovšem jen do Blahotic. Ve Slaném už projížděla sovětská armáda, takže se všichni vrátili. Zbraně naházeli do rybníka a rozprchli se. Za tzv. „civil“ byli ochotni dát cokoliv. K nám jeden přivedl koně. Otec potom vyprávěl, že se na koně podíval a podle podkov poznal českého koně. Později si pro něj přijel sedlák ze Středokluk. Po okupantech zůstaly ve vsi jen stovky baťohů. Jakmile zmizeli vojáci, okamžitě začal úřadovat revoluční výbor. Snažili se chytat prchající Němce a mstít se jim. V lesíku chytli německého doktora se ženou. Vyslýchali je u bývalé mlékárny. Udělali však chybu, že doktora postavili tak, že viděl prohledávání své společnice. Měla totiž na těle v prádle schovanou pistoli. Jeden z vyšetřujících jí dal facku. Takový psychický nápor Němec nevydržel a došlo k velké rvačce. Od nás telefonovali do Slaného pro pomoc, protože nikdo vlastně nevěděl, co se stalo. Revoluční výbor nebyl dostatečně organizovaný, každý pracoval, jak se říká, sám za sebe. Během rvačky Němce zastřelili. Ze Slaného přijel až v devět hodin džíp s dvěma ruskými vojáky. Ptali se po Germánech. Když jim ukázali na školu, předjeli k ní, nechali nastoupit všechny muže, tři měli tetování SS. Cestou do Slaného je zastřelili. Jsou zakopáni ve Zvoleněvsi za hřbitovem. Zbylé „národní hosty“ krátce poté převezli do sběrného tábora ve Vinařicích a školu obsadili Rusové. V první etapě ruská armáda vesnicí jenom projížděla. Míjely nás stovky koní, tisíce povozek (pozn.: vůz se čtyřmi koly tažený koňmi, na kterém byly dvě sajtny, naložený vojenským materiálem) a mezi nimi motorizovaná armáda. Druhý den jsme po trase, kterou projeli, nacházeli mrtvé koně. Byl to smutný pohled.


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

109

Když kůň nemohl, buď ho zastřelili, nebo ho nechali jen tak ležet, vzali jiného a jeli dál. Po nich přijely povozky, ale ty už u nás zůstaly. S koňmi zajeli ruští vojáci doprostřed velkého pole s vojtěškou a nechali je pást, až všechno zlikvidovali. Vojtěška byla ještě mladá, otec se divil, že jim žádny kůň nepošel. Vojáci vešli do chalup, zabírali si ubytování. Nemůžu říct, že by se chovali nějak sprostě. U nás se ubytoval fešák důstojník s autem, plukovník GPU. Měl zlatou „cigártašku“ s vytepanou velikou hvězdou s rudým kamínkem. Tvrdil, že je to dárek od Stalina. Jeho pobočníkem byl tehdy poručík Míša, asi povoláním učitel. Velmi se zajímal o mé učení, zvláště o algebru. S nimi u nás bydlel ještě Ukrajinec Feďa. On a plukovník nosili na uniformě vyznamenání, ale Feďa si stěžoval, že by potřeboval ještě třetí metál, aby už nemusel pracovat v kolchoze. Plukovník a jeho pobočník byli inteligentní lidé. Vyjít s Feďou už bylo náročnější. Byl dobrosrdečný, ale zjistili jsme, že nám krade různé věci. Jednou vyhlížel z okna a povídá mé matce: „Maria to je pěknej lotr, ten mi prodal vodku, já mu dal za to cukr a nešlo to pít. “ Až po chvíli jsme si uvědomili, že to byl náš cukr. Plukovník měl u vojáků velký respekt. V době, kdy u nás bydlel, vojáci stále chodili a něco vyžadovali. Rodiče i plukovníka už to dopálilo, a tak napsal „bumážku“, abychom ji, jak někdo přijde, „pokazali“. A opravdu – jakmile jsme kartičku ukázali, každý zasalutoval a byl pryč. Ruští důstojníci se rádi napili. Když Míša zjistil, že se opili, vzal „nagajku“ a zbil je. Jednou se po jeho zásahu kouleli po točitých dřevěných schodech u Procházků do přízemí. Všichni tři u nás bydleli ve dvou místnostech tři, čtyři měsíce. Stěny měli obloženy koberci. Ve sklepě volně přístupné konzervy. Feďa je kradl, otec se obával, aby si plukovník nemyslel, že je snad bereme my. Když od nás odcházeli do Slaného, ubytoval se plukovník na naše doporučení u Kraslů ve Kvíčku. Ještě v době svého pobytu u Kraslů nás přijel navštívit a děkoval za pohostinnost.

Antonín Procházka, narozen 1932 v Žižicích, agronom


110

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

ZÁKLADNÍ ORGANIZACE ČESKÉHO SVAZU BOJOVNÍKŮ ZA SVOBODU (ZO ČSBS) SLANÝ

plk. v. v. Josef Petiška, * 1. 4. 1921, bytem Velká Hradební 86, Ústí n. Labem Příslušník zahraniční armády – 4. protitankového pluku 3. československé brigády v SSSR č. osv. 255/46 č. 55485, vyd. 17. 11. 1949 Ing. Jiří Schmied, * 30. 6. 1926, bytem Knovíz 124 Politický vězeň Praha - Pankrác a Malá pevnost Terezín 2. 1. 1945–5. 5. 1945 č. osv. 255/46 č. 5942, vyd. 25. 9. 1947 Marino Caviccioli, * 15. 9. 1927, bytem U Stadionu 1686, Slaný Partyzán v Itálii 1943–1945 č. osv. 255/46 333820/02/2003 – 7542, vyd. 6. 3. 2003 Ing. Bohumil Harák, * 4. 10. 1925, bytem Štefánikova 1357, Slaný Pražské povstání a následující období (5. 5. 1945–25. 5. 1945) č. osv. 357/2005 Sb. vyd. 13. 3. 2006 Ing. Jan Judl, * 13. 1. 1927, bytem Palackého 615, Slaný druh odboje Č. L. Dagmar Koulová, * 27. 1. 1924, bytem Gagarinova 1648, Slaný Pozůstalá po politickém vězni č. osv. 255/46 124179 – KO – 1035/47 ev. č. 15 905, vyd. 24. 2. 1948 Matylda Klapalová, * 30. 7. 1922, bytem Velvarská 572, Slaný Pozůstalá po účastníku domácího odboje a vězni č. osv. 255/46 6067/1970, vyd. 9. 11. 1970 Jaroslava Skolilová, * 13. 4. 1926, bytem Stehlíkova 1504, Slaný Pozůstalá po příslušníku domácího odboje – skupiny „Předvoj“ č. osv. 255/46 124561 – SK – 357 – 1948, vyd. 26. 7. 1949


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

111

Božena Veltruská, * 30. 3. 1923, bytem Přelíc č. 28 Pozůstalá po členu 1. Československého sboru v SSSR č. osv. 255/46 č. 41793 rok 1948, vyd. 20. 1. 1949 Dvořák Bohumír, * 10. 10. 1916, bytem Přelíc č. 59 Domácí odboj – skupiny „ Táborité za Prahu“ 1943 – 1945 č. osv. 255/46 60354/VAD – 1968, vyd. 29. 7. 1969 Eduard Vrba, * 24. 6. 1942, bytem Zvoleněves č. 46 Vězněný jako dítě s rodiči v Letech u Mirovic (5. 8. 1942 – 27. 5. 1943) č. osv. 255/46 č. 321597/1945, vyd. 27. 9. 1995 Stav členské základny v květnu 2010

VÝBĚR PUBLIKACÍ A ČLÁNKŮ Z LET 1945–2009 OKUPACE A OSVOBOZENÍ SLÁNSKA SBORNÍKY ČLÁNKŮ Kalenda Zdeněk: Protifašistický odboj na Kladensku v letech 1939–1945, Kladno 1987 Křižovatky času – Ležáky v datech, Jarmila Doležalová, Včelákov 2007 Odboj na slánsku a novostrašecku v r. 1945, Okresní rada osvětová, Slaný 1946 5. květen, Okresní rada osvětová, Slaný 1946 Rendéz vouz old and new air stars, Slaný 27. 10. 1997 Slánský obzor, Musejní a literární spolek „Palacký“, Slaný 1946 Slánský obzor, Musejní a literární spolek „Palacký“, Slaný 1947 Slánský obzor, Patria, Vlastivědné muzeum ve Slaném, SOA Kladno, Slaný 2006 Slánský obzor, Patria, Vlastivědné muzeum ve Slaném, SOA Kladno, Slaný 2006 Slaný a Slánsko ve 20. století,Vlastivědné muzeum ve Slaném ve spolupráci s Městským úřadem Slaný, Slaný 2008 308th Bomb Group a Česká Republika, Fan Club Jaromíta Jágra, 2000 V ilegálním boji, Slaný, zákl. organizace ČSPB 1975. 28 s.


112

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

NOVINOVÉ A ČASOPISECKÉ ČLÁNKY Bartoníčková, Květuše: Jak to bylo s Lidicemi u Otrub v červnu 1942, Slánská radnice, roč. 10, 2007, č. 5, s. 12-13 Bičík, Zdeněk: Letecký boj u Slaného dne 2. března 1945, Středočeský sborník historický, 12, 1977, s. 69–71 Tvrdek, Zdeněk: Bombandér B 17 G se nikdy nevrátil, Slánské listy, roč. 4, 15. 10. 1996, č. 21 Čapek, Miloslav: Americký bombardér spadl za Božím hrobem, Slánské listy, roč. 1, 13. 4. 1993, s. 19 Dobner, Libor: Sestřelení američtí piloti u Slaného, Slánské listy, roč. 1, 3. 6. 1993, s. 23 Hřešice zaplatily daň osvobození (15. 4. 1945), Kladenský deník, 1946, č. 17, s. 3 Koulová, Ludmila: Na slánském letišti byl odhalen památník, Kladenské noviny, 3. 10. 1996, XLVI, č. 40 Suchan, Gustav: Takoví byli v r. 1945, Slánské listy, roč. 3, 16. 5. 1995, s. 6 Vondráková, Lída: Děkujeme, že jste nezapomněli, říkali letečtí veteráni, MF Dnes 9. 6. 2003

KNIHY Červenka, Jiří: Prokletí továrníka Pály, Gelton, Nové strašecí, 2006 Červenka, Jiří: Šla s ním až k šibenici, Gelton, Nové Strašecí, 2006 Dvořáková, Zora: Zkáza zeleného čtyřlístku, Praha 2007 s. 174–187


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

FOTOGRAFICKÁ PŘÍLOHA

Není-li uvedeno jinak je autorem fotografií Václav Krupička

113


114

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Fotograf Václav Krupička Životní dráha Václava Krupičky byla spojena se vzájemnou pojišťovnou banky Slavie, kde po dlouhá léta působil jako inspektor. Protože se narodil v rodině mlynáře, počítalo se, že zakotví na rodné hroudě. Proto také absolvoval zemědělskou školu v Roudnici nad Labem. Po svém sňatku s Marií Westfálovou, dcerou nájemce lidického dvora však i nadále zůstával se zemědělstvím v kontaktu. Václava Krupičku provázel po celý jeho život zájem o historii. Dokladem tohoto zájmu je článek „Historie lidického dvora“ uveřejněný v roce 1940 ve Slánském obzoru, kde se podrobně zabývá historií tohoto dvora. Krupičkův zájem o historii jej záhy přivedl do slánského muzejního spolku Palacký, kde prezentoval svůj projekt fotograficky zdokumentovat historii Slaného a obcí tehdejšího slánského okresu. Svůj záměr však nestačil dokončit – jeho rozsáhlá fotografická pozůstalost je v současné době postupně zpracovávána. Významnou položku v této pozůstalosti představuje soubor unikátních fotografických záběrů ze Slaného z období okupace a dále květnových dnů. Za nejvzácnější lze označit fotografické snímky pochodů vojenských zajatců městem v únoru roku 1945 pořízené z domu (č. p. 595) v Třebízského ulici, kde pojišťovna Slavie měla své kanceláře. Není třeba zvlášť zdůrazňovat, že pořízení těchto snímků bylo spojeno s velkým osobním rizikem Václava Krupičky, neboť při těchto pochodech okupanti dbali na to, aby bylo co nejméně svědků – to konečně dosvědčuje zcela vylidněná Třebízského ulice. Osobnost Václava Krupičky byla ve Slaném dobře známá – nemohl chybět u žádné události, kterou svými fotoaparáty zachycoval. Ve vzpomínkách pamětníků vystupuje pan inspektor Václav Krupička jako velice skromný a vlídný člověk. Ivana Hušáková

Václav Krupička * 16. dubna. 1885, Drchkov u Slaného, † 26. února. 1969, Slaný


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

115

Přísaha a slavnostní přehlídka zdejší posádky Werhmachtu dne 18. 9. 1943 (foto: Jaroslav Eismann)

Příjezd vládní delegace do Slaného dne 13. 3. 1943 při příležitosti oficiálního zahájení činnosti mládežnické organizace „Kuratorium“


116

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Slavnostní pochod kuratoristů 13. 3. 1943

Slavnostní pochod kuratoristů 13. 3. 1943


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

117

Pochod válečných zajatců v únoru 1945

Pochod válečných zajatců v únoru 1945

Pochod válečných zajatců v únoru 1945


118

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

„Národní hosté“ na náměstí v březnu 1945

„Národní hosté“ na náměstí v březnu 1945


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

Protitanková zábrana na konci dnešní ulice Politických vězňů, vybudována v březnu 1945

Ranění příslušníci Wermachtu před rezervní nemocnicí, čekající na transport v květnu 1945

119


120

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Ozbrojený doprovod zástupců Wermachtu z kasáren do města 5. 5. 1945

Vojáci Wermachtu – příchod na náměstí 5. 5. 1945


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

121

Hlídka Wermachtu na náměstí 5. 5. 1945

Hejtman Reinhard – velitel posádky Wermachtu v rozhovoru s podplukovníkem pěchoty Štěpánem Kutmanem před radnicí 5. 5. 1945 (foto: František Zíma)


122

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Obyvatelstvo na náměstí vyčkávající závěr jednání mezi hejtmanem Reinhardem a pplk. Kutmanem 5. 5. 1945

Odstraňování německého nápisu na obchodu 5. 5. 1945 (nyní prodejna Unimat) (foto: František Kokoška)


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

Odvážení příslušníků německého četnictva z jejich stanice 5. 5. 1945 (nyní parkoviště proti bývalému hotelu Grand)

Nastupující němečtí četníci do přistaveného automobilu 5. 5. 1945

123


124

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Odjezd zatčených četníků 5. 5. 1945

Před četnickou stanicí 5. 5. 1945


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

125

Před četnickou stanicí 5. 5. 1945

Před radnicí 5. 5. 1945


126

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Před radnicí 5. 5. 1945

Vydávání zbraní na náměstí před radnicí v květnu 1945


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

127

Hlídka u kasáren

Hlídka u kasáren


128

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Odpočinek vojáků před železničním přejezdem

Odpočinek vojáků před železničním přejezdem


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

Dřevěná protitanková zábrana v Třebízského ulici

Vítání projíždějící Rudé armády U Sloupu v květnu 1945

129


130

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Vítání projíždějící Rudé armády U Sloupu v květnu 1945

Zajatí příslušníci Wermachtu – U Sloupu


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

131

Zajatí příslušníci Wermachtu – Na Skalkách

Průjezd průzkumného vozidla Třebízského ulicí


132

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Průjezd motorizované jednotky Rudé armády protitankovou zábranou v Třebízského ulici před železničním přejezdem v květnu 1945

Vozatajstvo Rudé armády projíždějící ulicí Třebízského v květnu 1945


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

Vozatajstvo Rudé armády projíždějící ulicí Třebízského v květnu 1945

Průjezd cyklistické jednotky Rudé armády Třebízského ulicí v květnu 1945

133


134

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Rudá armáda před bývalým hotelem Grand (Viktoria) (foto: František Kokoška)

Projíždějící „Stalinec“ před bývalým hotelem Grand


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

135

Vítání Rudé armády na náměstí

Odpočívající příslušníci Rudé armády U Sloupu v květnu 1945


136

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Zajatci Wermachtu odváděni do kasáren v květnu 1945

Pochod zajatců Wermachtu z kasáren v květnu 1945


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

137

Zajatci Wermachtu na náměstí v květnu 1945

Zatčení příslušníci Wermachtu, kteří jsou odváděni do zdejší sokolovny v květnu 1945


138

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Zatčení příslušníci Wermachtu, kteří jsou odváděni do zdejší sokolovny v květnu 1945

Zatčení příslušníci Wermachtu, kteří jsou odváděni do zdejší sokolovny v květnu 1945


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

139

Zatčení příslušníci Wermachtu, kteří jsou odváděni do zdejší sokolovny v květnu 1945

Zatčení příslušníci Wermachtu, kteří jsou odváděni do zdejší sokolovny v květnu 1945


140

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Zatčení příslušníci Wermachtu u bývalého hotelu Grand

Němečtí zajatci při odstraňování protitankové zábrany v Třebízského ulici


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

141

Německé rodiny při odchodu z města v květnu 1945

Pohled na Třebízského ulici – květen 1945


142

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Tank v Jiráskově ulici v květnu 1945

Oprava tanku – Třebízského ulice


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

Jugoslávští zajatci vracející se z Německa přes Slaný domů při odpočinku Na Skalkách v květnu – 1945

Rudá armáda – Na Hájích (nyní areál letního kina)

143


144

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Vrak automobilu na dřevoplyn – 1945

Vrak automobilu na silnici vedoucí od Loun do Slaného – 1945

Vrak obojživelného vozidla – 1945


SBORNÍK PŘÍSPĚVKŮ

145

Vrak německé sanitky – 1945

Maskovaná letadla Rudé armády Na Hájích v květnu 1945


146

– VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ

Učitel Václav Vojtěch seznamuje občany města s prohlášením ONV dne 5. 5. 1945 (foto: František Zíma)


OBSAH


OBSAH Úvod Pavel Bartoníček

3

VZPOMÍNKY ZE SLANÉHO Josef Hausner Stalo se v čase rozkvetlých šeříků

6

Květuše Bartoníčková Vy nás budete jednou proklínat, že jsme vás osvobodili (Otruby 1939–1945)

14

Alois Špeta Vojenský deník

22

Oldřich Vychodil Vzpomínka na události dnů 5.–9. května 1945 ve Slaném

50

Ladislav Čepelák Slaný v květnových dnech

52

Jiří Husník Vzpomínka na květen 1945

54

Božena Franková První čestný občan po osvobození

55

Jaroslava Faiglová Vzpomínka na 5. květen

57

Jiří Friml Tříapůlletý Jiříček v letadle

59

Bohumil Roškot Vzpomínky na válečná léta

60


VZPOMÍNKY Z REGIONU Budeničky V. Hora Vzpomínky na uprchlé válečné zajatce

64

Dřínov Květoslava Plzáková Vzpomínka na osvobození od nacistického Německa

66

Jarpice Antonín Loucký Příběh pana Antonína Louckého

70

Jedomělice Růžena Ničová Jednoho vězně Němci zastřelili, když si chtěl vzít bramboru

72

Knovíz Jiří Schmied Moje zážitky z posledních dnů války

74

Královice Antonín Rosenkranc Královice v květnu 1945

76

Libovice Stanislav Bayer Válečná léta v Libovici

78

Václav Bayer Okupace a konec války v Libovici

82

Neprobylice Dobromil Podpěra Konec druhé světové války pro mě začal v krytu

101


Panenský Týnec Vladimír Pecinka Na začátku „Tejnice“ už byli Rusové

103

Pozdeň a Hřešice Václav Hrdlička Vzpomínky Václava Hrdličky

104

Žižice Antonín Procházka Žižice na konci války

107

Seznam členů ZO ČSBS Slaný

110

Výběrová bibliografie publikací a článků, týkajících se období 1939–1945 na Slánsku

111

Fotografická příloha

113


Vlastivědné muzeum ve Slaném děkuje sponzorům, kteří se peněžním darem podíleli na vydání sborníku „1939–1945 ve vzpomínkách slánských pamětníků“.

Ing. Pavel Bartoníček, Slaný-Otruby GOLEM Slaný, s. r. o. J. HOŘEJŠÍ – UHELNÉ SKLADY SLANÝ HS-RISTORANTE, s. r. o., Praha 9 RDK SERVIS, s. r. o.


1939–1945 VE VZPOMÍNKÁCH SLÁNSKÝCH PAMĚTNÍKŮ sv. č. 3 edice Historie Slánska ve XX. století Sborník vzpomínek pamětníků událostí z let 1939–1945 ve slánském regionu. Vydalo Vlastivědné muzeum ve Slaném ve spolupráci s Městským úřadem Slaný. Příspěvky uspořádali a sborník sestavili © Pavel Bartoníček, Božena Franková, Blažena Hrabánková 2010 Fotografie © Vlastivědné muzeum ve Slaném Uspořádala Ivana Hušáková 2010 Z Týfovy antikvy 1. střešovické písmolijny vysázel © Ivo Horňák, 2010 Sazba, grafická úprava, obálka a DTP © Ivo Horňák, 2010 V nákladu 300 kusů vytiskla v roce 2010 Tiskárna KOČKA Slaný Vlastivědné muzeum ve Slaném Masarykovo náměstí 159, 274 01 Slaný ISBN 978-80-254-7197-5