BULLETIN ADVOKACIE 11/2020
články
Vybrané otázky zákazu reformatio in peius ve správním právu trestním Následující příspěvek se věnuje vybraným otázkám významné odvětvové zásady správního práva trestního, zákazu reformationis in peius. Po teoretickém vymezení zákazu změny k horšímu je analyzován rozsah a dosah této zásady zejména v přestupkovém právu – a to jak v řízení skončeném vydáním příkazu, tak i v nezkráceném řízení o přestupku zakončeném rozhodnutím o přestupku. Zkoumána je především otázka, zda si osoba, proti níž se řízení vede, může podáním opravného prostředku (odporu, odvolání) pohoršit, a pokud ano, tak v jakém případě. JUDr. Petr Kolman, Ph.D., působí jako pedagog na Vysoké škole Ambis v Praze a Brně.
JUDr. Tomáš Grygar působí jako asistent soudce Ústavního soudu a jako interní doktorand na Katedře správního a finančního práva Právnické fakulty UP v Olomouci.
V
červenci 2020 to byly již tři roky, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále též jen „přestupkový zákon“), kterým došlo k dlouho očekávané (re)kodifi kaci obecné části přestupkového práva, resp. správního trestání jako takového (s výjimkou správních deliktů pořádkových, disciplinárních a platebních).1 V důsledku účinnosti nového přestupkového zákona v mnoha ohledech nastalo další přiblížení přestupkového práva ke „klasickému“ právu trestnímu.2 Jednou ze základních odvětvových zásad trestního práva, která historicky doznala své reflexe i v právu přestupkovém (resp. i ve správním procesu jako takovém), je bezpochyby zásada zákazu reformatio(nis) in peius, neboli zákazu změny k horšímu na základě podaného opravného prostředku. V různých historických etapách byla tato zásada ve správním právu pojímána a zakotvena v různé šíři. Od jejího poměrně širokého uplatňování v prvorepublikovém správním procesu, přes úplné vyloučení této zásady v období komunistické totalitní diktatury až po její (znovu)obnovení po změně společenských poměrů v roce 1989 přijetím přestupkového zák. č. 200/1990 Sb. Legislativní zakotvení této zásady pak doznalo jistých změn právě novým přestupkovým zákoWWW.CAK.CZ WWW W .CA .CAK.C CZ
nem účinným od 1. 7. 2017, kterým doposud nebyla v právní teorii věnována náležitá pozornost. V tomto příspěvku se nejprve zabýváme samotnou podstatou zásady zákazu reformationis in peius, zejména pak jeho vymezením a šíří, stejně jako otázkou jeho (ne)zakotvení v ústavním pořádku České republiky. Následně je věnována pozornost projevům této zásady v řízení o přestupcích – a to jak v řízení skončeném vydáním příkazu, tak i v případě nezkráceného řízení o přestupku zakončeného (v případě uznání viny) rozhodnutím o přestupku. Zkoumána je zejména otázka, zda si osoba, proti níž se řízení vede (dále jen „obviněný“), může podáním opravného prostředku (odporu, odvolání) pohoršit, a pokud ano, tak v jakém případě. Jinými slovy: Je zásada zákazu reformatio(nis) in peius ve správním právu trestním absolutní?
Teoretická východiska zákazu reformatio in peius ve správním právu Zásada zákazu reformace in peius (též reformatio či reformationis in peius) má svůj základ v římském právu. Byl to již Ulpianus, který varoval před tím, že podání odvolání může vést nejen k odstranění nespravedlnosti, ale rovněž ke změně k horšímu.3 V obecné rovině lze konstatovat, že podstatou zákazu reformace in peius je znemožnění zhoršení postavení účastníka řízení (zpravidla obviněného) v případě podání opravného prostředku, a to oproti původnímu rozhodnutí vydanému správním orgánem v prvním stupni. Slovy Martina Kopeckého zákaz reformatio in peius „omezuje obavu účastníka řízení podat opravný prostředek, aby výsledek řízení o opravném prostředku nevedl ke zhoršení jeho postavení podle rozhodnutí, proti němuž hodlá brojit“.4
1 K vyloučení pořádkových, disciplinárních a platebních deliktů z meritorní působnosti přestupkového zákona srov. P. Mates: K některým procesním ustanovením zákona o odpovědnosti za přestupky, Právní rozhledy č. 3/2017, str. 77, T. Grygar: Problematické otázky odpovědnosti právnických osob za přestupky v nové právní úpravě, Právní rozhledy č. 12/2017, str. 426. 2 Kateřina Frumarová v této souvislosti hovoří o jisté „judicializaci“ řízení o přestupku: K. Frumarová in K. Frumarová a kol.: Správní trestání, Leges, Praha 2017, str. 381. K problematice blíže srov. R. Pomahač: Proměna přestupkového práva, Právní rozhledy č. 15-16/2017, str. 530-538. 3 „Appelandi usus iniquitatemiudicantum, vel imperitiamcorrigat, licet non nunquam bene latassententias in peius reformet.“ Srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15. 4 M. Kopecký: K otázce uplatňování zákazu reformace in peius ve správním řízení obecném a trestním, Acta Universitatis Carolinae Iuridica č. 1/2010, str. 203.
37
