JIŘÍ BRÁZDA – 100 LET
Ad Notam 2/2021
Tři povídky Jiřího Brázdy
Ilustrace: Ivana Lomová
Lidské srdce a paragrafy
J
eště dnes ho vidím, jako kdyby přede mnou stál. Učiněná hromádka neštěstí, chudinka, jen ho svázat do ranečku. Přišel za mnou k řízení o pozůstalosti po manželce. Nepřišel sám, byli s ním dva synové a dvě dcery, a ti dva muži ho podpírali každý z jedné strany, aby se docela nesesypal. Když jsem viděl, že je zkormoucený ještě víc na duchu než na těle, postoupil jsem raději k věci bez dlouhých úvodů; chtěl jsem mu aspoň na chvilku pomoci, aby vybředl z pocitu neštěstí, ve kterém se topil. „Tak se podívejte,“ řekl jsem rovnou, „hlavní část pozůstalosti tvoří rodinná vilka. Polovina vám patří už teď, a jde o to, kdo převezme druhou polovinu.“ Ještě než dědeček stačil promluvit, rozhovořili se synové a dcery. Jednomyslně se vyjádřili, že druhou polovinu vilky by měl převzít dědeček – tak mu říkali, třebaže vůči nim byl otec. „Ať si toho do konce života užije, do hrobu si to nevezme,“ prohlásili. „Až nás jednou opustí, my čtyři se už vždycky nějak dohodneme, kdo barák převezme a vyplatí ostatní.“ Pro úplnost bych snad měl připomenout, že synové i dcery už bydleli mimo obec, ve které měl dědeček
46
dožít ve vilce svá léta; tato okolnost hrála totiž v dalším průběhu věci jistou úlohu. Dědeček však jako kdyby mě neslyšel, jenom seděl na židli proti mému stolu a tiše plakal. Zřejmě to pro něho musela být velká rána, když náhle osaměl; jeho děti sice nežily za horami, ale přece jenom pěkný kus od něho. Dvakrát jsem ho musel vyzvat, aby se vyjádřil k návrhu svých dětí, a dvakrát jsem mu ten návrh musel pomalu a zřetelně zopakovat. Zatím nebyl schopen vnímat nic jiného nežli své hoře. Pak odmítl. „Jen ať si to vezmou,“ zadrmolil, „pro mě už barák stejně nemá cenu, když v něm není babička.“ Potom přišel další poryv pláče. A my všichni jsme mlčeli v naději, že ještě něco poví. „Já už stejně budu jenom čekat, až si pro mě přijde ta zubatá,“ dodal a potom až do konce jednání neotevřel ústa. Jeho rodina působila velmi příznivým dojmem. Zřejmě spolu drželi, jak to má v rodině být, a žádný z nich se nehnal za majetkem. Teď měli spíš starost, jak dát dědečka, jak se říká, do figury, jak v něm probudit trošku chuti k životu. Dohodli se, že dcera Růžena u něho týden pobude, a pak se uvidí. Ale pokud jde o vilku, setrvali www.nkcr.cz
