MINIVANTRÉ — Lukáš Henzl 2020

Mini— van— tré

Lukáš Henzl

Minivantré

Lukáš Henzl

entré jednoho léta karanténa karavan minivan

nakladatelství

Po deseti letech

Minivantré

entré jednoho léta

Lukáš Henzl

nakladatelství Po dese letech

2020

kapesní edice A6

Pivo a čaj

„Pivo je fajn, ale má jednu nevýhodu… vždycky dojde“, řekl bratr.

Dojde, i když pro něj jedete na kole do Kejžlice, dojde, i když si ho necháte dovýzt taxíkem do Nových dvorů, dojte i 17c litrový džbán, přesto, že se pro pivo chodí celý večer v Lipnici nad Sázavou pro početnou společnost Jaroslava Haška a Matěje Kuděje.

A hlavně - stejně mi pivo v určitou chvíli přestane chutnat, nakonec si dám černý čaj. Koluje historka: „Asi si dám čaj jako Lukáš “. Jako že dotyčný nepije nebo přestává pít. Já si prostě dám trojkombinaci pivo, whisky, černý čaj. A m černým čajem jakože končím, ende, šlus, kaňéc pár . Kdo to vidí, nechápe.

Nechápou i číšníci, loví po regálech pytlík s vyčpělou směsí nějakého

Ahmed Tea nebo Pigi a po čase přidají i oni svým známým historku k dobru: „Přišel chlap, chlastá, jako ne moc, ale pak panák, druhej… a najednou… černý čaj. Kdo tohle pije? Dyk z toho akorát v noci chodíš na hajzl, ne?“

Kdož pijete černý čaj, můžete o sobě směle prohlásit, že nepijete. „Piju čaj, piju čaj!“ zní lokálem a jste rád, že se neskácíte pod stůl.

A po druhé, ne moc zdařené oslavě čtyřicá n ve zkušebně, jsem prohlásil, že defini vně nepiju. A tahle party navíc byla bez čaje Nebo tam byl někde v termosce?? Nevim.

Každopádně, nepil jsem pak skoro rok. Ale vlastně to není pravda, různě usrkával k obídkům a večeřičkám. A pak — na studentském večírku se vždycky musí něco vypít. A studentské večírky jsou tak 2x do roka. Ale i přesto se s m neoprávněně pořád někde chlubil, přitom nebylo s čím. Znělo to dobře: „Přestal jsem pít“ „Aha... nepiješ? Ouha, chlape, tak to tu asi dlouho nebudeš, haha“.

Takže tohle bylo krátké entré k otázce jistého pseudoalkoholismu, který na první pohled téměř nesouvisí, neřkuli je téměř v přímém rozkolu s hlavním mo vem tohoto příběhu, kterým je nákup a provoz obytného vozu na pozemních komunikacích.

Posuňme se tedy k dalším zdánlivě nesouvisejícím dílkům, a těmi jsou záznamy jednoho léta a gradace myšlenky, která v sobě zahrnuje individuální mobilitu a představu podniku, určeného širší veřejnos .

Línej chlap

Línej chlap toho víc nepoví. Se svou ženou, kterou si nevzal, se hádá v Janských Lázních na parkoviš . Po večerech vzpomíná a poslouchá Mikea Oldfielda, to nejtrapnější, co lze na rozběhlé párty vytáhnout.

Chodí do kopců, jeho žena vždy nosí mladší dceru víc než on, on řídí auto, projíždějí Beneckem a je to tu krásné. Gradace je dokonalá a kopce zamlžené. Mraky jsou v glorioře, činely racho a tóny varhan zní. Jak se roztrhnou, je to jak z barokní grafiky. Nad tunelem je šero a pod betonovým průduchem tma. Zryli to tam k nepoznání, ale Vysočina to vydrží.

Piju ležák a nejradši bych se válel. Ani vůně normandské jedle to nezachrání. Mám větry z různých mas, po hospodách a rádoby ideálních letních grilovačkách. Občas mě z toho vytrhne klid, jaký poodkryju pod tou neustálou nervózou, ale je to vzácně. V tu chvíli bych nepotřeboval žádné pivo, ořechovku nebo whisky, leda tak ten čaj… ležel bych spokojený sám se sebou.

Ale zas tak mladej už nejsem, abych na tom vskrytu sám a dlouhodobě pracoval. Tvrdě vydřený klid.

A pak do tří do rána skřípe zpětná vazby kytary, malý syntezátor do komba na baterky přes snímač jede opakující se figuru a bratr k tomu tříská do bicích… jsme sehraní, hrajem noise, ale mladý dneska vůbec neví, co to jako má bejt, když se řekne „nojs“, myslej si, že si děláte srandu. Neznají Sonic Youth, Kyuss, Fugazi, Becka a jiný vykopávky, teda pro ně vykopávky.

V jakémkoli stavu si pak pouš m Yo la Tengo, paradoxně ty nejklidnější skladby a někdy i barokní kus cembala a Ivy Bi ové. Ivu Bi ovou dneska taky mladý neznaj.

A tak vše směřuje k tomu, že sám jsem vykopávka. Vykopu se ven, vykopu se na hřiště, vykopu se na nákup, vykopu sebe i své nejbližší na nějaký kopec… a funim při tom a hekám, lapám po dechu, kroum hlavou, protahuju si krk, protahuju si záda, dělám jakousi odvozenou sestavu ranního pozdravu slunci, večer doplněnou ležákem měsíce. Ležákem míněna svislá poloha na pozemní komunikaci, které se může náhodně kolemjdoucí děvče ve tmě natolik leknout, že získáte cejch divného úchyla. A přitom jsem jen pozoroval přibývající měsíc na vyhřátém asfaltu cesty, vedoucí kolem chalupy. V tuhle dobu už to ž stěží projede auto, takže nepředpokládáte ani pohyb zloudilých turistek.

Noční obloha je krásná a sytá, Velký vůz pozná každý, pás Oriona si ale už spletete s Orlem, pokud tedy rozumíte dobře své appce v mobilu. A padají hvězdy, tak jako vždy v tento čas a na tomto místě, v létě, překuleném do své druhé půli.

A vy si přejete jen… to nejdůležitější pro sebe a svou rodinu, to je přeci jasné, ne?

Čtyřicet jedna, dobrý věk. V padesá a šedesá budeš vzpomínat. A dě porostou. Krásný dcery, se kterýma snad jednou budeš sedět u ohně v době, kdy dnes většinou spí. Na co budou vzpomínat ony těžko říct, rozhodně se to bude lišit od toho, na co vzpomínáš ty a jak si to budeš pamatovat ty. Tak jako se moje vzpomínky liší od těch bratrových a tátových…

Dřív, než rozvineme základní etapy nákupu a peripe e nekonečných odjezdů a návratů, dáme zde několikapalcový odskok do dob, kdy se takový nápad na pochybnou road movie postaršího fousáče zrodil.

Jedno pivo, jedno léto

Kdysi jsem slyšel útržek nějakého rozhovoru v rozhlase – jeden se ptal druhého, kdy se cí šťastný:

A nenásleduje žádné moudro, meditace, splynu s přírodou… ale prostě: „Když se posadím někde na zahrádku a dám si jedno pivo“.

Jen to první. Tak někde v průběhu, asi tak v tře nce toho velkýho piva (předpokládejme 11˚ nebo 12˚) se spojí neurony na krátký pocit štěs a v tom okamžiku to je.

Zní to jak zpověď alkoholika nebo jako trestuhodné nabádání k pi pro nezle lou mládež… ale vlastně je to báseň o pár řádcích.

A nikdo už pak neříká, zda zbytek odpoledne po tom jednom pivu na prosluněné zahrádce ten člověk proklimbá, nebo jestli ho někdo odveze autem a on to jedno pivo rychle chtě nechtě vypo t při nějaké práci – dejme tomu na stavbě.

Nebo zda se dotyčný ožral až ostuda a ztropil scénu jak vystřiženou z pijanské společnos Haška a Kuděje.

Jen ta krátká chvíle…

A takové chvíli pro naše potřeby můžeme říkat pracovně „minivan“ nebo v demo verzi „stánek s langošema“ a ta chvíle se vznáší nad útvarem, tvořeným z drobných historek léta, které se skládají k sobě jak vrstevnaté puzzle. V tom puzzle pasují sice dílky k sobě, ale z odstupu tam nějak haprují barvy a navazování čás obrazu.

Nyní si představíme tři náhodně k sobě pasující fragmenty:

1.

Návštěva Velké Úpy, kam jsem jezdil jako malý… jak příznačné. Poté, co jsme absolvovali Sněžku a nahoře ani nebylo moc lidí. Poštovna, česko-polský hotel. Sešli jsme já a tři ženské do Růžové Hory a lanovka stála. Což bylo naprostá vyjímka - nebyly lidi. Absolvovat Sněžku za hezkého počasí je kýč, ale pod mrakem a přitom s dobrou viditelnos je magický zážitek.

A co jsem poznal jako malý v té Velké Úpě, když jsme kdysi šli potmě z chalupy do hotelu Atlas, kde si z jukeboxu fotři pouštěli „Narveme do popelnic“ od Petra Hapky?

Někde v poslední tře ně cesty u kostelíka jsem tam nechal takovej chlapeckej pocit, kterej tam pak po třice letech hledal. Nenašel ho samozřejmě reálně na prachové cestě směrem ke sjezdovce, ale zůstal tam schovaný někde před srázem, končícím ve studeném potoce, někde za chalupou, která vypadala už neobývaně. Tam se ten matný, suges vní a plachý pocit zašil, schoval a změnil se mezi m na pocit chlapa. Tenkrát pocit chlapa těsně před čtyřicítkou.

2.

Pak odskok o nějakých 40 km dál. Úterý a středa mají zavřeno „U Kašparů“ a ve středu měli zavřeno i „U sokolovny“ - to holt na mobilu nezjis te. A já vyrazil zrovna ve středu na pivo…a obešel si to kolkolem. Takře loukou přes pozemky dolů k silnici, kolem zavřené sámošky, cestou ke hřbitovu a z horní čás Velkých Hamrů ještě výš na Hamrska a poslední chalupa směr Muchov.

Rodina spokojena, zaopatřena, naopak udivena, že ta k se vrá l dřív, než se předpokládalo. Otec a tři ženy „Ano, rád se navracím k rodině, ano, milánkové, vždy… zvláště, když v málomrznoucím mrazáku se chladí poslední plechovka Pilsner Urquel a pak už jen Staropramen v plastu… bože, to jsem kles!“ V peřiňáku pak zastrčena Tullamore Dew, dárek ke čtyřicá nám, kterou až po roce toho nepi načnul. Je to jednolitrovka, statečně drží celý měsíc v kombinaci s čajem.

Hospody zavřené a tak piju pivo u plastového stolku a brnkám na kytaru… na kytaru zapojenou do malého komba na 6 ks AA Varta a pěkně s malým gain a echo na max… snímač bere dobře jen E,H,G a D,A,E jsou trochu upozadněny – což mi umožňuje hrát basy razantněji, aniž by to zbytečně řvalo. Jsa napůl ujištěn svou ženou, že neruším sousedy, hraju dokola otřepané bluesové melodie v akordech

E, A, H, pěkně posupně, pak teda do H7, Hmi, ale pianko, chápete… Konečně bylo i večer teplo i tady skoro v 700 m. n. m. Oheň praská ve starých zrezlých venkovních kamínkách, kobylky řvou i v deset večer.

Praskající struny, vychlazené plzně.

3.

Rozptylovám vším možným jsem se dostával k tomu podstatnému až pozdě večer nebo vůbec, jsa zmožen celým dnem. A po těch večerech, půlnocích a prvních hodinách ranních si má drahá žena, kterou si nevzal, tak ráda užívala klidu a severských detek vek, že jsem se někam uklidil … zde do pokoje nahoře, jindy do zkušebny, někam na zbloudilou procházku.

Existuje v p o tom, proč pán v pozdním věku vypadá tak dobře a žije ve spokojeném manželství: „Víte, vždycky, když to na mojí ženu přišlo, když se rozčílila a sop la, tak já jsem se rozhodl jít ven, abych nezpůsobil další trable. No… tak když strávíte čtyřicet let na procházce, to pak vypadáte dobře…“

Tak tenhle v p není o mě, mé uklízení se bylo velmi lokální. Držel statečně první linii. Procházky byly nahrazeny pojezdy. V postarším smradlavém Volkswagenu. Sedl a jezdil. Tam jel, tam objel, tam zajel až moc a pak se vracel, tam to odřel, tam to ruplo, tam to dělalo divné zvuky, tam to na mě pískalo „Doplň vodu do ostřikovače!“ , tam to zas píplo „Vypni motor“, tam zas „Do dílny!“, tam málem došla na a a tam si vyslechl litanii hodnou středověkého kazatele. Zkrátka jsem už zdárně porušoval časoprostorovou osu a byl zvyklý už na ledasco. A chůzi krajinou s lidským rozměrem vytlačilo parkoviště Lidlu a smažení se v letní třicítce v koloně někde za Polkowicemi nebo Szczecinem.

Procházky se ocitly v příkrém pro kladu k pojezdům a v kon nuu časoprostoru bylo jen otázkou času (jak příhodné), kdy se idea potulky naplno střetne s vazalem jízd a po nekonečně dlouhém souboji vykrystalizuje ve vrstevnatý útvar, připomínající jakýsi fantas cký vznášející se výřez země, na jehož vrcholu parkuje přiměřeně ojeté vozidlo přiměřeně větších rozměrů, v němž nejsou přikurtovány autosedačky, zvuk z bedýnek autorádia nechras a v němž vměstnají se vcelku tři osoby, pokud ta tře strpí trochu nepohodlí nebo spí pro jistotu venku.

Časoprostor

A nyní poslední hrábnu do hlubokých vod dětství, které je spojeno s mobilitou v tom nejobecnějším smyslu: Kdysi jsem byl fascinován představou, že je možné se během jednoho či více dní dostat z bodu A do bodu B, a to z jakéhokoli bodu A, i z toho, který se změnil v bod

B a naopak… zkrátka, že se můžete přemís t z místa na místo pomocí dopravního prostředku. V dětských představách to byl často vlak, ale mohlo to být i auto. Leteckou dopravu tyto fantazie z nějakých důvodů ignorovaly. Když se to ž můžete během pár hodin ocitnout například na ostrově Korfu a teore cky za pár hodin být zase zpět, tak taková cesta už by byla zcela mimo moje chápání a způsobila by leda časoprostorovou diskon nuitu a tam se již neurony 10 letého mozku neodvažovaly. A taky letecká doprava pozdního socialismu nebyla u mě tolik v kurzu, jako výlet na chatu, na vodu, za babičkou nebo vrchol tohoto prostorového přemisťování – výlet do Prahy!

Byl to hluboce zakořeněný údiv, že je možné být v jednu chvíli na dvorku domu v Havlíčkově Brodě a v ten samý den taktéž na chovatelské výstavě někde v Chrudimi či v Čáslavi nebo někde na louce u Velké Bíteše – tento intenzivní údiv měl v sobě něco z prvků sci-fi, kde se hlavní postavy přemisťovaly skrz dimenze a paralelní vesmíry nebo byly protahovány černou dírou, porušujíce zákony času a gravitace. Takovou moc mělo cestování!

A druhá část chlapeckého údivu, byla představa času. Času jako přímky, po níž se pohybujete jako bod v navigaci, když sledujete svou jízdu. Bod, ve kterém jste, se posouvá stále kupředu a to co je v jednu chvíli teď, je o vteřinu později minulost. To, co je před mto bodem, se rozevírá jako mlha, do které nevidíte, ale musíte tam jít.

Především údiv pramenil a pramení z toho, že to nejde zastavit, že ta konstantní rychlost teď, teď, teď jede stále stejným tempem kupředu a dokonale šlape, nikde se nemůže zadrhnout. Vzdor všem sci-fi filmům a komiksům i vědeckým pojednáním o teorii rela vity je zřejmé, že nikdy nemůžete zažít nějaký zádrhel v té plynulos, že se stále šnečím tempem sunete vpřed v té bublině teď. A že se ty šnečí dráhy sečtou a je z toho třebe hodina a v té hodině se dostanete z bodu A do bodu B. A že budete vzpomínat, že jste byli v A. Ta vzpomínka bude jen o skem v šedé kůře mozkové nebo někde v levé polovině hipokampu. A z těch vzpomínek se dá svázat snop pocitů, co vše jste na onom místě, v onom bodu A zažili. A že když jsme tam byli a věděli, že už za hodinu budeme jinde, tak už předem jste si řekli: „Tohle si musím zapamatovat, to je krásné, úchvatné, skvělé!“

Vypadá to složitě, přitom je to tak prosté – do neviditelné budoucnos se každý okamžik noříte a v přítonou chvílí padáte do minulos. Jdete přesně na hraně jezu. Nezastavíte to a bude se Vám stýskat. Rádi byste v A zůstali napořád, ale nejde to, zezadu vás pořád tlačí vlna a před vámi bílo, nic, které se okamžitě vyjeví – a lup, zase spadlo dolů. Taková byla a vlastně stále je má představa času. A snad je i fyzikálně (??) akceptovatelná, že nějak tak můžeme čas vnímat.

Proto se nedivte, že idea mobilního vozu, obnášející malé procento těchto dvou fascinací, se vynořila opět po třice letech a dále oscilovala po křivce, která míří až do dalekého důchodu, hybernaci a vesmírným zítřkům.

Obytňák a stánek s langošema vstupují na scénu

A teď pozor, jak se tyto vrstvy spojují - hitem tohoto pokoronavirového léta je dovolená po Česku, takže co napadne každého druhého alterna vce – poohlédnout se po nějakém karavanu. Ale ne po těch obytných krávách se zdáním luxusu, něco menšího, ano, minikaravan, tak 2,5 metru na délku. Pak ale člověk zauvažuje, přehodno , prohlédne si, porovná ….A vlastně blbost, tahat nějakej krám za autem, krou t se v zatáčkách, zapojovat, vypojovat, tak jako ten chlápek na parkoviš v Janských lázních. Ne ne, to není úplně ono.

Takže změna - obytňák, minivan, obytný vůz…ale ne ty krávy z inzerátů, zdání luxusu číslo dva, mega káry, se kterýma se na silnici nehneš…něco menšího. No jasně, bráchovo Subaru, bráchův dávný sen. Nebo nový přírůstek, malá obytná dodávka. Chlápci předělávající dodávky na obytné vozy, šikovní, zruční truhláři a elektrikáři, kup káru na bazaru za pár desítek síc, hlavně ať to má technickou a jakš takš jezdí, máš-li čas, zavři se s m do garáže u kuť tam něco . Skříněčky, stolečky, sklápění, dřezík, minikuchyňka, vychytávečky, přípojka na elektriku… nebo jen jedno světýlko na baterku nebo a jedna zásuvka na solár….na solár? To je blbost, ne, tos četl kde?

Můj hit z mládí, přidaný k dobru po francouzském v pu – pojízdný stánek s langošema. Naprostá blbost. Langoše si dáš na bazénu, máš na něj chuť, sýrek, česnek, kečup…a předem víš, že z něj bude blbě a pak si ho zas dlouho nedáš. Smradlavá dodávka s výklopným oknem, pach spáleného oleje, málo prostoru, vlastně se tam ani nedá spát…

Ne tak jinak - jen malé výdejní okénko, vysunovací sluneční plachta, taková minipergola a pod ní plastový stolek a pár židliček (kam bys to tam nacpal)? Pojízdná hospoda. Pivo, pípa… fantasmagorie. Hygiena. Nařízení. Povolení k prodeji. Povolení ke stání. Babišovy daně z piva. Jednou za rok finančák. Či „Zapiš se, pak jsi členem

klubu a máš nárok na občerstvení“. Nebo: „Příspěvek dobrovolný“. Umělohmotné kelímky, nadělané těsto, ne na langoše, ale na nějaké originální placky, placky, co tě zaplácnou, v létě, večer, š pou komáři, dáš si placku a salát, zaleješ to pivem, máš z toho větry. A z bedýnek pouštět Yo la Tengo. Nebo co kdo bude ch t. Teda na český vesnici asi Kabáty… dals kabáty? Hříšná ves. Na návsi těžko, tam bys leda dostal do držky. Na návsi norského městečka – ufon s megafonem „Smak tsjekkist mat og øl!“ „Ochutnejte české jídlo a pivo!“ Tak tam bys skončil, kámo – jednou a jakej jsi byl! Stánek s langošema se v Norsku absolutně nechytá, budiž si to vem bídníče k věčnému ponaučení.

Kdepak, zůstaň v Čechách! #dovolenevcesku. Ale i v té české vesnici bys skončil. Sudety, někde takhle bez přízvuku a po výplatě místních, pije se Holba venku. A žádné předsudky k cizákům. A takové místo je kde?

Víš co? Osekej tu myšlenku individuální mobility spojenou s otev řeným pojízdným podnikem pro veřejnost a zůstaň někde u rybníku, jen se svejma. A s komárama.

Kutná Hora appartement

Následující příběh se odehrává v nějaké daleké budoucnos . Nevím, jak daleké, ale v tomhle příběhu v obytném voze necestuji se svou milovanou rodinkou. Křik mladší dcery, ťukání do mobilu starší dcery a připomínky k řízení a pohybu po pozemní komunikaci od mé drahé ženy, kterou si nevzal, se v této kosmické verzi již neobjevuje. Dě vyrostly, spát chodí později a všechno už si dělají po svém… a já při řízení poslouchám jen kazety, které mám svázané gumičkou v kastlíku spolujezdce.

Nepřítomnost dě mi znovu ponoukla můj dávný záměr. A k zázemí, rozhodování, občasnému výjezdu a očumování, co

se kde dá pořídit, jsem pojal nápad – proza mně se přesunout na nějaké jiné, strategicky lepší místo, stran svého bydliště.

Do hledáčku se mi tak logicky dostal apartmán přes bratra, v Kutné Hoře. Pension kousek od centra prosperuje, češi, občas němci, holanďani (kterým snad vyhovuje místní rovinatá krajina, ale jiná kultura?). Cena lákavá časový horizont přijatelný. Navíc ve sklepě je malý soukromý klub, kulečník a ve středu, tak jednou za měsíc, za dva, tam hraje živá hudba, většinou nějaká místní nebo přespolní punková nebo alterna vní kapela. To je dost rozdíl opro Velkým

Hamrům, kde si ve středu ani nedáte nikde pivo.

Takže akce číslo jedna – pronajmout si pokoj.

Navazuje akce číslo dva – hledání příhodného obytného vozu.

Role nájemníka mi vyhovuje… brzy se stávám rezidentem. Útrata standartní. Takový host, co neřve, nezaprasí, zdraví, nedělá ostudu. Kliďas. Zkrátka nejsou s ním problémy – jen občas vrá se v divočejším stavu na pokoj – ale ve vší počestnos .

Ráno snídaně – klasika, která vypadá jako švédský stůl, jen s m, že si ho kolikrát nachystám sám. A když už jsem v tom, nachystám i ostatním hostům – pokud v penzionu nějací jsou. Pokud je co, tak přes den výjezd za nějakou záležitos , související s mým plánem – což nemusí být jen výjezd za inzerátem. Oběd na náměs někde cestou. V Čáslavi na náměs divná nuda. Pokud je hezky, tak vylézt na nějakou věž, místo dalekého rozhledu, altán na kopci, někdy se i vykoupat, štěrkáč nebo malé koupálko. A před odjezdem kafe nebo birrel, nasednout do svého ojetého Volkswagenu a zas zpět do Kutné. Je dost času přemýšlet o tom, co dělat v téhle pauze. Andropauze,ha.

Peníze splácané dohromady ze spoření, stavebka, nějakých kdysi výhodných inves čních fondů, z rezerv, vzniklých rozprodábím nepotřebných krámů - tak to vše za m ještě stačí. Je příjemné cí t se jako host. Na návštěvě, za nic moc zodpovědný. Jen si udržovat ten svůj růžový sen… že najdu ten správný „obytňák“ a

že tomu chci věnovat nějaký čas, kdy nemusím nic. Taková zašívárna, dočasný azyl, s plným vědomím, že na to mám nárok.

Protože jsem si to hlavní v životě už odedřel. Jak jsem tak počítal, tak bezmála sícovku studentů, dvě dě a ženu, s kterou to nebylo lehký (a ona to samozřejmě neměla lehký se mnou). Jak je ale mým zvykem, dr vou většinu věcí jsem neodbyl, naopak je dělal zbytečně poc vě. Z toho se cí l sedřenej. Makal pro kapitalismus i vzdělávací systém, s pochybnostmi o obojím. Takže takzvaně relaxuju, zaslouženě a účelně. Není se co divit, že do své ideje cestujícího chlápka předdůchodového věku vkládám dost nadějí. Odbyl jsem si češ nu i ostravš nu, odbyl jsem si dlouhé jízdy autem s rodinou, nekonečné množství večerů, kdy jsem toho moc neudělal, jsa neustále nějak angažován dětmi a ženou nebo zkrátka… bez chu něco dělat.

Tahleta chuť , kterou člověk neměl, byla někdy prezentovaná jak glutamát, silný návyk, že věci mají být výrazné, kořeněné a i ty máš mít chuť něco pořádného produkovat, že to má to mít grády… přitom stačilo občas jen lehce kořenit, dochucovat si jen vyjimečně, občas malinko něco osolit – třeba osolit kytaru, osolit aparát a pak zas ubrat a nemastně neslaně se plomcat šedivými dny. Jak poe cké.

Vidíte, zas odbočka - variant jsou desítky, stovky, nekonečno, jako v té hře, kde máte rozhodnout, co má hlavní hrdina udělat na rozces nebo v nějaké situaci a podle toho se mění příběh - musíte mít předtočeno tolik variant, kolik je možnos .

Takže zpět k apartmánu: ostatní hosté se střídají, já zůstávám a kuju pikle. Kutná Hora je strategicky výhodná, výjezdy do Prahy, střední a východní Čechy, okolí Jihlavy, klidně i do Brna, no, zkrátka, když někam potřebujete zajet, je Kutná hora o.k.

Samozřejmě jak dlouho může trvat sehnat ten správný obytňák, se kterým vydržíte následující leta? Může to být záležitost pár hodin, na internetu porovnat nabídky, obvolat, zajet, zkouknout, když má na u, tak i projet, dát si chvilku na rozmyšlenou, plácnout si, poslat

prachy – to přeci zabere den, dva, ne? Nebo tak jo, třeba týden… ale pronajímat si něco na týden a být pořád pryč, to přece nemá cenu.

Chceme poznat místní podniky, lidi, ne? Navíc celou dobu nejste ve formě – únava, deprese, lenost, rýmička… lup, a máte z toho týdny tři. A to je divný počet… tak klidně měsíc, ten se dobře pla dopředu, ne?

A tak je z toho neurčitý měsíc, vyhrazený na přechodový rituál –mezi prací, nalezením nového smyslu (a prostředku), odpoutáním se od starého, přivítání nového a takový ty… pičoviny.

Vlastně ubrat se dá vždycky a natahovat by bylo trapné… řeknete měsíc a nakonec to bude míň, to neva, ne? Dáte dýško, zanecháte dobrý dojem. Přijeďte zas. A zde není neznámý personál, tady je to skoro rodina.

V tomto příběhu je červen a otepluje se. Když skončíte s prací v květnu a najednou z ničeho nic po letech máte čas, dokonce tolik, že si můžete dovolit jím plýtvat, tak Vás hned nezavalí vlna euforie, kupodivu ne. Spíš ostražitost, že to není jen tak. Přeci se nemůžete jen tak poflakovat – kolem vás lidi pracují, plní sklady a kasy v marketech, běží oběživo, kapitalismus vzkvétá, nemůžete tu jen tak sedět, nejste ani pracující důchodce, nejste na penzi, jste nějaké divné cosi—mezi. Po pár dnech zmatku to opadne a začnete si užívat a pak snad i plnit účel tohoto dlouho očekávaného „volna“

Popojíždím po republice a hledám. Vůz nebo věci do něj nebo věci na cestu a co se hodí. Lidi prodávají opravdu kdeco… bohužel ne na jednom místě. Dohromady dám tak 250 síc za nějakou verzi obytného vozu. Ne o moc víc.

Samozřejmě, nejdřív začal od hledání pronájmů, ale to jsou právě ty zbytečné luxus kisny, o kterých už se zmínil dřív, to mě neba. Navíc složit kauci, někde to odřeš… a narveš do toho víc, než kdybys to koupil.

Hledání No. 1

Při hledání jsem jen tak pro zajímavost, abych začal poc vě od nuly, brouzdal kategorií „zdarma za odtah“.

To tak někomu na zahradě stojí zaparkovanej karavan nebo nepojízdný obytňák z dob dávno minulých. Teore cky se dá z toho místa odvýzt, prak cky asi taky, pokud se neurve zrezlá náprava. Jenže jsou to braky a člověku je líto majitelů, tohohe krámu se zbavíte jedině když někdo zatouží mít smradlavou zašívárničku k rybám, nebo to dát někam na zahradu, kde to bude zas jenom stát… teda jen co by člověk vyvětral ten smrad z předchozích pětadvace let a neřešil, v jakém je to stavu. Nebo na pozemek pro mladý, co by si tam dělaly večírky (ale kterej soudnej rodič by tohle udělal)? Nebo udělat z toho součást nějaké hospody, podniku, vymýst to, vymalovat, vyčis t… o.k., pro tyhle účely by to bylo v pořádku. Zmiňuju to jen proto, že mnohé nabídky, které byly pak dál kolem 10 síc byly v podstatě skoro to samé - vytřískat naprosto nepochopitelně něco z ničeho. Pokud byste v nízké ceně objevili klenot nějakého poc vce, který dá věc podezřele levno, ch c se toho rychle zbavit, přitom by se jednalo o obstojný, funkční kus, který chce vyspravit jen to či ono – tak to byste měli obrovské štěs . Dost, hledám menší a plně funkční obytný vůz, není čas zabývat se blbostma.

A taky žádné retro - třeba klasický Volkswagen busík (minivany T1 a podobné), naskočí hned v úvodu, ale nesehnatelný a když už, tak neskutečně drahý. Pak klasika Subaru Libero (bratrova volba) nebo malé obytné Mitschubishi 4x4 Delica, s tou se jezdilo na technopaty. Pak zas delikatesky typu Bedford Dormobile, ale z toho se vyklubala sběratelská rarita, navíc s volantem vpravo, e.

Byla toho hromada, autům nikdy nerozuměl, i když celý život do nich cpal prachy a vyslechl od automechaniků snad všechny součástky a plechy a plasty, co se daly na autu měnit… ale málokdy si dal dohromady, co s čím souvisí. Prostě hlavně že to jelo.

Jezdil jsem sám se svým chatrným přehledem o minivanech a obytných autech, vycucacaným z internetu a vy štěném i s poznámkami na inkoustové skárně. Na co si dát pozor, která auta jsou jak opravitelná, jaké můžou nastat komplikace, na co si dát při koupi pozor. Vždycky jsem ty info nasál z různých zdrojů jak houba, pak už jsem toho byl přesycenej a přišlo mi to zbytečný a pak mi beztak někdo řekl, že to a to je blbost, že si mám hlavně vzít někoho s sebou, když tomu nerozumím. No tak jasně, najděte mechanika, který s Vámi (za režii, v podstatě zadarmo) bude jezdit po inzerátech a zkoumat nějaké pochybné káry. Šel jsem do toho s m, že buď náhodou někoho seženu, kdo by zrovna mohl se mnou vůz zkouknout, nebo dám na svůj dojem z toho auta a hlavně z lidí, kteří ho chtějí prodat. Byl jsem si vědom, že můžu koupit zajíce v pytli, že se mi někdo expost vysměje, co za krám jsem to koupil, že s m by nikam nejel, po Čechách, natož za hranice, že se to rozsype v první zatáčce.

A lidi na bazaru prodávají neskutečný braky. Někdy dost bizar, obytné vozy, obytňáky, předělávky, dodávky, 4x4, kempingová auta, minivany…Typy a kombinace toho, co jsou lidi schopni a ochotni prodat bylo nepřeberně.

Příklad: bratři z Hluku, jako toho opravdovýho u Uherskýho Hradiště. Šikovný kluci, i jejich ženy šikovný, i dě , všecko dobrý, komunikace o.k., na bazaru psali „Předěláváme dodávky na obytné vozy už patnáct let“… ale vzdor vší důvěřivos po jedné návštěvě začala cena povážlivě šplhat nahoru. Toto a hento, stolík, dřevo origo, „to musíte dub“, kuchyňská deska, dřez jako unikátní kamenná mísa “auto uveze všecko, toto vydrží“. Výklopný přístřešek pro spaní, elektrika komplet, internet - zabudovaná wi-fi krabka (to jsem nepochopil), posílit stěny ať není zima. No a pak i něco stojí papíry za legalizování předělané dodávky na obytný vůz, neb provozovat to dále jako dodávku nemůžete, STK a tak… a blížili jsme se povážlivě nad 300.000,Takže už jsem přemýšlel, jak z toho ven, jak se z toho vykrou t. Druhá návštěva, zatloukání hřebíků do špalku, deja-vu z návštěvy vinařského kraje, ač pil zas pivo… nakonec pár drob-

ných zmínek, jeden telefonát, mejlem to dorazil a šmytec… „Mrzí mě to, pane Oháňka, ale bohužel z naší akce předělání dodávky na obytný vůz nic nebude, za veškeré náklady, návrhy a pohledávky Vám posílám na účet… „ Nic, kuci šikovný, děláte to jistě super, ale převážet s sebou skanzen rukodělné práce nehodlám.

Nějaké prachy v tom nechal a zkušenost to byla cenná.

Pak jsem ještě narazil během týdne na prodej ruského minivanu UAZ-452, to vypadalo na fotkách velmi slušně, ale jedním pojezdem do České Třebové zjis l, že je to blbost a pak už mé nadšení opadalo a já začal spíš marnit čas. Na netu se všechno tvářilo fajn, minivan Bukhanka, Toyota Lite Ace 4x4, Daihatsu Hijet minivan… ale čím dál víc bylo zřejmé, že já a koupě takového auta, to nešlo do kupy. Bratr se mi chechtal, někteří, se kterými se o tom bavil, si poplácali na čelo a dávali mi dobré rady a po č trnác dnech a třech vyjížď kách, které skončili nezdarem, jsem propad pocitu, že je to celé zbytečné. Že jako vždy jsem si něco vysnil, ale realita je jinde. Tak, jako celý život, jako když fascinace posunu z bodu A do bodu B se začne jen živit sama sebou a nebere ohled na to skutečné, hmatatelné, kovové a plastové kolem Vás. Nebere ohled na skutečné lidi a víry dojmů a emocí, které kolem sebe všichni roztrušují. Vždy ť co jiného byli chlápci z inzerátu, bratři z Hluku, plechové karoserie, nápravy, motory, dráty, vnitřní vybavení malých prostorů, pachy sedadel nebo cetky na zpětném zrcátku – směs reality, která se mi v rala do mé fantasmagorie, v níž sedím u stolku večer někde u jezera a druhý den mám být někde u skalnatého pobřeží… Tahle dě nská představa je ve finále naleptaná kovy, plasty a emocemi, které jí infiltrují a nakonec rozloží. Ač z logiky takového tvarosloví by to mělo být přesně naopak – přeci silná idea by měla jak kyselina leptat okolní hmotu i pocity a měla by přinu t veškerou trapnou realitu poddat se jejímu všeobjímajícímu a nakažlivému op mismu. Tedy – vše co se děje, je schválně, vše vede k cíli a nějaké plechové krámy po cestě a týpci s divným pohledem mají tomu jen sloužit.

Už se v tom ztrácíte? Chcete hlavního hrdinu nasměrovat, ať neztrácí čas kravinama? Ať to prostě neřeší, koupí první ucházející minivan, na kterej narazí a konečně vyrazí na pořádnej trip, pořádný roadmovie, štreky, zácpy, volné silnice, přejezdy hranic, vesnice, města, akce, párty, noční vyjížď ky, moře, prsatý ženský, sex na pláži, kocoviny, sebezpyt, porušování pravidel silničního provozu a odřený blatníky?

Tak v tomhle bodě asi nastává dočasné zklamání, neb z nadšení zbyl pahýl, ne úplně prach, ještě se na tom dá stavět – ale fáze přípravy předčila samotnou fázi realizace. Což je zcela běžný jev ve všech možných odvětvích – třeba 3 roky stavíte barák, kterej si nakonec moc neužijete, třeba se dva dny chystáte na akci, která nakonec trvá 20 minut, třeba se hodiny a hodiny chystáte na prezentaci, která nakonec prosviš všem jen jedním uchem tam a druhým ven – je to zcela běžný jev, zvláště u někdy zbytečně opatrných lidí.

Takže…

Takže jsem se jednoho dne v Kutné Hoře náramně ožral, motal se tam po hospodách a ulicích a ještě tu noc potkal chlápka, kterej mě zaved do garáže, kde dopíjeli nějakou šílenou kořalku z Chorvatska a ráno jsem se probudil s vysušenym hrdlem a boles kebule – na palandě v malém obytném voze! Voze akurátních rozměrů a proporcí, voze evidentně jízdyschopném a vlastně nadmíru dobře udržovaném, soudě alespoň dle interiéru. I přes otravný bolehlav a celkovou zřízenost jsem pocí l, že výpary opileckých idejí se popasovaly s dřevotřískou skromného a prak ckého vnitřku auta, v němž bych byl připraven na okamžitý výjezd, pocí l, že pahýl lze znovu obestavět hmotou tak jako drátu trčícímu z rozbité figuriny na stojanu můžete znovu přistavět paži, připlácat sádru, zaretušovat… a napřažená dlaň znovu bere všechny naskýtající se šance!

Zbývalo mi jen jediné – vzpomenout si, co se včera dělo, co jsem chlápkovi napovídal, co mu slíbil, zjis t, kde je (pokud sám nepřijde), kde je tahle garáž, něčeho se napít, pokud mi není příliš blbě, tak se i najíst a sehnat si Brufen.

Tohle všechno mi běželo po mých polámaných nervových spojích v rozbolavělém mozku za mco očima obhlížel interiér vozu a zkoumal částečky jemného prachu, které poletovaly vzduchem, když se s námahou převalil pod károvanou dekou. Jemný, jindy neviditelný šum prachu byl prozářen pruhem slunečního svitu, dopadajícího oknem garáže a oknem vozu. Garáž s oknem, wow! Takže jistě přístavek rodinného domu, žádná řadovka.

Thomas a T25 Camper

Můj nenadálý hos tel se objevil za chvíli, mohlo být tak 10 dopoledne, asi byl víkend, asi sobota. Mě se drahnou chvíli nechtělo na matraci a pod dekou ani hnout, jen otevřenými dveřmi dodávky jsem slyšel šramot, vrznu dveří, kterými se do garáže vcházelo z domu, a už z dálky jsem poznal zvučný Thomasův hlas.

Měl to ž naprosto neobvyklé jméno: Thomas Nowak. Což vysvětlovalo, proč jsem si ho nezapamatoval v noci, pořád to komolil “Žádnej Tomáš Novák: Thomas Nowak!“

„Bože, kde Čech sebere takový jméno?“

„No to je asi m, že jsem Čech jen napůl – táta bludný holanďan, máma češka“.

Tenhle záhadný polonizozemec přišel sem a snad mi objasní, co se v noci dělo. Vím, že jsem obrazil už dva podniky a motal se po nějakých sedmi plzních a dvou ořechovkách. Ale pak od okamžiku, kdy jsem někde Pod Valy potkal místní par čku a mi s pobavením dali potáhnout z kolujícího jointa, si toho už moc nepamatoval. Vybavuji si jen, že se motal kolem kamenné kašny na Rejskově náměs, místní go cké pamě hodnos , a tam jsem na Thomase narazil, možná šel kolem, možná mě chvíli pozoroval, co tam vyvádím…

„Dobré dopoledne, vašnosto, jakpak jste se vyspal?“

„Bolí mě hlava jak čert“

„Není divu, jsi byl pěkně zřízenej.“

„Eee… to mi ani neříkej. Jak jsem se sem dostal?“

„Normálka, nic hrozného. Potkal jsem Tě u kašny, jaks tam ochmatával kamenný fiály, tak jako patriot jsem nemoh připus t vandalismus na ryzí go ce. Pak jsi něco mlel o Remeši a asi Clermont-Ferrand, pokud jsem Ti dobře rozuměl, protože jsi nebyl schopen to správně vyslovit a pak jsi i něco mlel francouzky. Takovej týpek mě zaujal, že jsem teda hned nešel dál… haha, což teď nevim, jestli nebyla chyba.“

„Chyba proč? Že jsem se Ti sem nakýbloval?“

„To ani ne, ale protože jsme se dohodli na něčem, čeho můžu litovat. A Ty vlastně taky, he. No, uvidíme.“

Marně jsem vzpomínal, co to mohlo být. Dohodli se na čem? Že navš víme společně Francii? O něco se vsadili? Něco jsem mu nakukal o sobě, o rodině? Nic mě nenapadalo… ale byla to samá voda. Evidentně to muselo souviset s autem, ve kterém se zdárně už několik hodin vyvaloval …

„Řekl jsi: ´Tam bych taky zajel… ale nemám furt to auto! Nemůžu ho najít...Hledám, ale samý krámy, vychytávky, blbostě…´ a pak ještě následovala taková lamentace, ale nakonec z tebe vypadlo, že hledáš obytný vůz, obytňááák“ protáhl Thomas intonaci, jakou jsem asi někdy před půlnocí nasadil. „Tak jsem si řek, že za to nic nedám, šel jsem zrovna od Tupouna a tam v jedenáct zavřeli a já měl ještě chuť pokračovat… a najednou narazil na opilce se vztahem k umění a chabými znalostmi automobilismu, jak později zjis l, haha…“

Takže jsme prý došli až na konec města, do čás , kterou, neznám a skončili v domě v ulici U lesa, jak příhodné, kousek od polikliniky a zahrádkářské kolonie. Bavili se o cizích zemích a Thomas pojal nápad, ukázat mi svůj obytný vůz, bezpečně zaparkovaný v prostorné garáži, náležící k domu. Respek ve ukázat mi jeden ze svých obytných vozů. Jak jsem záhy zjis l, to, na čem se dohodli nad pár pokračujícími lahváči a zbytkem lahve chorvatské travarice, bylo, že si od Thomase vůz pronajmu, půjčím nebo „dočasně koupím“ pro svůj záměr.

Takže ouha….pod svícnem je největší tma, návrat marnotratného syna, kovářova kobyla chodí bosa nebo tak něco. Prostě hledal a tam, kde byl, se pořádně nepodíval. Ale kdybych i nakrásně vyvěsil po centru Kutné Hory odtrhávací letáčky „Hledám obytný vůz“ a směs fotek, které stáhl z intenetu, tak bych stejně na Thomase nenarazil… vrá l se předevčerem z cesty a zařekl se, že teď si dá oraz. Ne, že by tenhle padesátník pořád trajdal jak hippie po Evropě… ale po nějaké době navš vil syna a dceru v Holandsku, objel Utrecht, Eindhoven a pár známých po cestě a po víc jak dvanác stech kilometrech toho má prý už plné zuby. Ač značná část vedla po německých dálnicích, dlouhé přejezdy s vozem, který nemůže jet nějak extra rychle a který s gustem všichni předjíždějí, ho teď už unavila.

A protože byla sobota, strávili jsme s Thomasem příjemný den, neb ani on nikam nespěchal a oba jsme si mohli notovat ve zkušenostech o své předdůchodové reformě a poměřovat efek vnost svých částečných úvazků a volných, lehce výdělečných ak vit. A naštěsměl i Brufen a černý čaj, který se mi nepodařilo mít večer před spaním (a tomu též přikládám dvakrát více úpornou bolest hlavy i pachu na patře). Neb černý čaj před spaním dle mého úsudku opilecký žaludek srovná, dodá ztracené teku ny a připraví zmordovanou mysl a tělo lépe do těžkého spánku. Bezpochyby je to úsudek asi mylný, ale jako placebo léta letoucí zabíral. Věděl jsem, že po této událos zas nebudu mít chuť několik dní a snad i týdnů pítjednak mi to už tělo moc nedovolí a jednak si nebudu ch t zkazit dojem z toho, že tentokrát to dopadlo lépe, než v předchozích dobách. Že jsem měl štěs , že opilecké absurdum výjimečně přineslo nějaké rozuzlení a to nebývalo nikdy před m pravidlem a tedy ani nadále by tak nebylo. Že mi dává můj věk už prstem napomenu : „Chlape, už nejsi chlapík ani chlapec z Malý úpy. Už bys měl udělat ten přechod a nechat tyhle konzervy a starý soudy za dveřma!“ Dřív někdy následoval efekt Velké ostudy, který mi v dalších eskapádách zabránil provádět dál taková povyražení. Stáhl jsem se, zařadil a byl hodný… než za čas znovu začal zlobit.

Tentokrát jsem i já podobně jak Thomas unavený z sícovek kilometrů byl odhodlán si dát konečně oraz a neprovokovat osud patlalstvím, děděným stále dokola z předchozích dekád. Takže čaj, pozdní oběd, procházka po okolí, stran turistů, na akvadukt, kapli sv. Vojtěcha a na Bylanku, na kafe k tenisovým kurtům a pak výtečná večere s Thomasem a jeho ženou, bezesporu skvělou učitelkou francouzš ny a anglič ny, která už taky počítá poslední roky do zaslouženého důchodu.

A na čem se tedy s Thomasem dohodli? Že má tady, u švagra v Praze a v Holandsku celkem tři vozy a zrovna ten zde je takový dočasný – udržovaný, garážovaný, servisovaný, ale využívaný jen na přejezdy. Někdy zůstával stát u syna, který ho trochu využil v létě, ale kluk na to, kupodivu, moc nebyl, aby objížděl s rodinkou nebo kamarády placku někde u Eindhovenu nebo po Belgii. A tak byl obytňák tady v Kutné. Thomas byl přirozený ku l a hračička, rád se v autech vrtal, zčás to byla i jeho profese (krom jiného nějaký čas dělal zástupce obchodu s autodíly a pak zas v ateliéru, které se věnovalo úpravám malých bytů – takže oboje mohl krásně spojit dohromady)…zrovna tenhle kus byl teď v rodině trochu navíc a já měl možnost si ho pořádně prohlédnout. Tak, jak bych si ho neprohlédl na žádném inzerátu, u žádného týpka, který by si vás podezřívavě měřil pohledem, za mco se snažíte nasát atmosféru interiéru nebo odhadnout, v čem je zádrhel.

A tohle byl to výborný kus: Typově Volkswagen T25, naprostá klasika mezi malými obytnými vany, uvnitř ale značně doupravený tak, že nepřevládala překližková a papundeklová klasika, ale vnitřní prostor byl projasněný světlým dřevem vestavěných skříněk. Matrace i sedačky měly příjemný, světle zelený potah s geometrickým vzorem. Matrace se dělila na kusy, které se daly složit, deska postele zasunout a objevil se tu náhle roztomilý stolek s oblými rohy a dvěma sedačkami po straně, z nichž jedna byla trochu širší a druhá kratší a užší. Malá kuchyňka jak pro trpaslíky – malý sklopný sporáček a místo pro plynovou bombu, což samozřejmě v obytném mi-

nivanu nikdy není úplně bezpečné, takže v tom samém koutku byly i dvě malé plotýnky na elektriku, fungující na přípojku nebo po dokoupení i pro solární set, který měl Thomas v plánu už leta pořídit, ale za m k tomu nedošlo. Všechno bylo důmyslně seskládáno – když nejde dělat na elektrice, šlo to na plynu, všechny skříňky, šuplíky, kapsy, zásuvné díly byly logicky uspořádány, nic nepřebývalo. V tomhle camping vanu se dalo postavit tak, že člověk běžného vzrůstu měl nad hlavou ještě tak 30 čísel. Navíc, střecha byla výklopná do ležatého V a pokud se zasunuly sklopné polstrované desky na pojízdné liště, zvětšil se celkový dojem z interiéru opravdu impozantně. Pokud se desky sklopily zpět, respek ve sklopil je zpět ten, kdo nahoru vlezl, získalo se další místo na spaní. Výklopná střecha byla po bocích ze silné plátěné plachty, nahoře se odklápěl přímo díl střechy, tak, jak bylo u této série T25 běžné. Bylo tam z jedné strany trojůhelníkové okno ze silného igelitu, které se dalo odzipnout na síťku pro hmyzu a i ta se dala odzipovat, aby střešní nadstavba lu ovala.

Vše funkční, motor paráda, prostě klasika staré VW. Zkrátka sen, super kauf.

Nicméně přímo na kauf jsme se s Thomasem nedohodli. Byl dalek tomu, aby tenhle camping van nebo jinde uváděný „minivan“ prodal sakumprásk. Ikdyž byl teď málo ježděný a jeho dva automobiloví bratři v Praze a Eindhovenu ho mohli zas nit, dohodli jsme se na takové poloviční koupi—pronájmu.

V podstatě jsem měl zapla t kauci, která obnášela něco málo přes 1/3 částky, kterou jsem měl pro tento účel vyhrazenou. Vydám se na cestu, zkusím, jaké to je, pokusím se auto nerozmlá t nebo nějak nepoškodit. A když ho v pořádku navrá m a rozhodnu se ho nebrat, Thomas mi většinu sumy dá zpět a dle času na cestě a upotřebení si odpočítá nějakou částku jako nájem. Dejme tomu na měsíc by to vyšlo na deset síc, když bude van o.k. Tedy o.k. na 100% Což samozřejmě záviselo, jak si to Thomas vyloží - O.k. na 100% mohlo znamenat ani škrábaneček a vyblejskaný s plnou nádrží zpět...nebo pros-

tě plus mínus ve stejném technickém stavu, v jakém to přebral, bez vyloženě zřetelných stop požkození (že to prostě nebylo s servisu).

Když se rozhodnu, že to beru, tak se s m nějak popasuje a cenu minivanu dorovnám na rozumnou částku. Pořád je to celé míň, než kolik hodlal do celé akce investovat. Takže jsem neváhal, devadesátsíc teď a zbytek se ukáže.

Převod peněz jsem uskutečnil hned druhý den po dohodě, jelikož jsem měl nastavené limity, tak kolem toho trochu běhal, ale vše podstatné s Thomasem sepsali, stvrdili, naštěs se nejednalo o přepis auta, takže odpadla hromada papírování. Celá akce probíhala hladce, až to bylo v přímém rozporu s mou představou mar ria, nutného k dosažení cíle.

No a po dvou dnech od nočního setkání u kašny jsem držel v ruce klíče od nově nabytého Volkswagenu T25 Camper. Stal jsem se jeho právoplatným majitelem, respek ve nájemcem na dobu nezbytně nutnou. A hlavou se mi honily další plány, co podniknout.

Vyrazit

V téhle chvíli si říkáte: Super, konečně má to auto, to jsem mohl v klidu přeskočit těchhle třicet stran, co bylo o ničem a přejít rovnou sem, protože to mě zajímá nejvíc, až ten borec konečně zvedne keson a vyrazí!

Jenže, jak už jste vytušili, tady se neodehrává nic přímočaře. Dokonce teď jsme dospěli do okamžiku, že se příběh začne větvit a variovat. Ba co víc - Vy sami se můžete teď angažovat v tom, co se dál bude dít. Samozřejmě, když budete ch t.

„Ty vole, Ty seš dobrej, jako já si to taj čtu, buď rád, že jsem to dočetl (dočetla) až sem a Ty po mě teď ka chceš, aby to bylo jako interak vní... to si mám někde sehnat jako třeba hrací kostku a podle toho, co hodim, pokračovat dál?“

No jasně, skvělý nápad, zrovna jsem to chtěl navrhnout!

Jako v devadesátkách jak byly populární takový ty hrací knížky - na každé straně se člověk mohl rozhodnout podle kostky nebo textové nabídky, na kterou stranu přejde.

„Hele, klidni hormon. Na to prdim, kostku taj nemám, máš smůlu, si prostě vyberu, která verze se mi líbí, ne? Když teď vstanu a budu hledat kostku, tak se do toho úplně zababrám. Můžu hledat do skříněk po děckách, jestli tam něco nenajdu, nějaké člobrdo, nebo jakoukoli krabici s hrou, i kdyby tam byla 12c hranka z nějaké atypické hry. Přitom narazím na starý fotky a začnu vzpomínat.

Anebo - proč ne, jsem hravý, můžu si sežmoulat kostku z archu papíru a na hrany nebo jen na kouli napsat číslice 1—6. A pak postupovat systémem 1—2 = verze 1, 3—4 = verze 2, 5—6 = verze 3. Abys viděl, že nejsi sám, kdo tu stále nějak obkružuje a zamotává, kémo.

Nebo zadám do vyhledáveče „Hod kostkou“ a jako prní na mě vyskočí animace, kde si lze házet kostkou, takový náhodný generátor čísel. Nebo apka v mobilu...“

No vidíte, teda Vy jste se rozjeli, i tak to všechno jde, jak je libo. A proč to všechno?

Protože teď už dokonale nevíme, kdo je kdo a kdo kam vyjíždí.

Já to vyřeším tak, že než nasednu a nastartuju toho Volkswagena, zeptám se Thomase: „Thomasi, prosím Tě: řekni mi číslo mezi jedna a tři!“ 1.

Vezmu plnou nádrž, dám si prvních sto kiláků, už mám představu, že si hodím podširáček a pivase v nějaké knajpě, začne extra nekonečná dovolenka a všechny výše a níže vyjmenované neřes si začnu jednu po druhé odškrtávat. Vezmu stopařku (pro dámy je nachystán u krajnice sličný stopař) co jede z Tábora, mladá holka, s kterou konverzuju o muzice, abych věděl, co poslouchaj mladý, z bedýnek jedou oblíbené songy a ona to nezná a líbí se jí to, tak to začíná slibně. Zastávka u Milevska, když jsme zaslechli nějaký hluk v tábořiš na Li-

beňáku a na plácku Prachovského rybníka hraje kapela cajdáky. Tam jsme zastavili, spíš z recese. Piju birrel a ona pár Píseckých ležáků, pak nasedneme a ona prý nemá žádný plán - po dlouhé době má volno a jedině chce jet někam daleko, aspoň na tři dny. Jdeme hledat plac na přespání a nakonec při večerním ohni, když ona pije víno a já přešel na své obligátní plzínky, vyslechnu celou dlouhou historii. A Julie, jak se jmenuje, se ke mně v nečekané chvíli náramně má, z čehož jsem docela překvapen. Vše legální, nikde žádní rozezlení rodiče ani dě , má už někde barák, nechce se jí domů, nejradši by se rozešla s chlapem. Nic nevadí, rozdíl mezi námi, nevim, patnáct, dvacet let? V tuhle chvíli bych byl snad i dobrá par e, začne se to zdárně vyvíjet, dojde i na obligátní rozepínání podprsenky (dámy, Vy si ve své krasojízdě domyslete jinou scénu.. nebo - je to je na Vás) Ale pak se trochu zarazím, kolik Julii je? — 30, 33? Zastydím se, protože ač už jsme dávno dospělí — aspoň podle občanky, prostě „taková mladá ženská“ — tak to já jsem tu přezrálá hruška a tohle je jablko pokušení jak blázen... ale najednou se vidim jak z dronu, jak je to trapný. Chlape, ty seš vůl!

Nakonec to Julii přestane bavit, protože jsem se evidentně zamyslel a ptá se mě: „ Co je s Tebou? Co je pořád s Váma se všema? K ničemu se nemáte!“ Sedíme tu u ohně a já fascinovaně hledím na její poodhalená ňadra (dámy, vy si představte...už nevím co). Je to nádhera... po těch by se každej normální chlap utlouk. Postava hezká, milý, inteligentní obličej, výraz, cvičený léty přednášek v aule, pak nadějnou prací, půlúvazkem, prvním dítětem a nelítostným manželem–medvědem. Rozuměj takovým m méďou, co sedí, hraje si s malou a uvaří jí presso, když vidí, že už je fakt na dně. Od takovýho meďana teď u ká, no neni to celý blbost? Zmůžu se na to, že úplně bez sebe a rozechvěle ty prsa přejedu hřbetem ruky, cí m úplné zatrnu - a vezmu cípy halenky a zakryju je. Oba si vlastně vydechnem. Zatvářím se omluvně, je mi to celé divné, vždyť tohle chtěl a teď mi to všechno nějak uskočilo... Zatváří se chápavě a trochu káravě, nakonec uznáme, že to není potřeba nějak hro t. Jeden krásný polibek a pak jen zírat do ohně.

Zapne si blůzu, krásná ňadra mizí pod halenkou a jen tak pohne hlavou, zavlní vlasy: „Kam jedeš?“

Na to se rozesměju. „Tak to bych taky rád věděl. Hele, řekni mi prosím číslo od jedné do tří!“

2.

Jsem na cestě dál, jasně, očekávám příběhy, co se povalí jeden za druhým. Hromady kilometrů na tachometru, dálnice i béčkové silnice, béčkové scénáře… přerod hrdiny v trapáka, jenž se jevil ze začátku inteligentně, ale sotva získal prostředek pro svou nerozvážnost, hodí za hlavu veškerá předsevze . Uznávám, že mi opatrnost nikdy nic nepřinesla a večery o samotě jsou smutné. Takže co zbývá? Dojet vždy k pláži, zaparkovat svou káru, dát se do řeči s místními, oslňovat svými životními zkušenostmi a vychutnávat kalich slas světa i v pokročilém věku, vzdor fyzickým dispozicím vítězství mírného až pokročilého alkoholismu, v rání se do přízně pochybných par ček, hulákání a placení panáků, ochutnávky lehkých drog, přichomýtnu se k chatovým par es, dohánění hříchů mládí, nutkavá potřeba probouzet se čas od času s náhodnými známostmi...

Zkrátka dokonale trapné č vo, kdy ženy obrací oči v sloup, budou zaklápavat otráveně deník takového typana, krutě s ženého chlapskou menopauzou – andropauzou, ať jsme přesní – která dotyčného nu vše nechat běžet v rytmu, podobnému časopiseckým článkům:

„I muži mají svůj přechod. Druhá míza, milenka, nová motorka, ale i únava a změny nálad – jak poznat, že muž v této přechodové fázi nachází a zažívají muži v tomto období podobně nepříjemné stavy jako ženy?“

V tom Vás uklidním – tenhle gejzír historek to nebude!

Meritem této druhé předtočená verze je klidná jízda vyklidněného chlapa, který už nic nehledá, všechno si už odpařil, poničil si játra i plíce už kdysi v mládí a teď se jen kochá krajinou a ujetými kilometry. Tak to jem já, v tom roztomilé Volkswagenu T25 Camper sviš m svou

stovkou, max. stodvacítkou po dálnicích, zastavuju na odpo čívadlech, dělám si vlastní kafe, namelu, zaliju, dodržuju rituály. Vychutnávám si okamžiky, dokážu se zaměstnat pohledem na třepetající se vlajky u benzínky, vychutnávám si hřejivost slunečního svitu. Čtu knihy, na které před m neměl čas a které vytáhl z knihovny před odjezdem, třeba Líného muže/ ženy cesta k osvícení a jiné hity.

Popojíždím po jednotlivých okrscích a zastavuju se u známých z mládí. Na stopaře narazím málokdy, a když už, tak je to chlápek podobného ražení, se kterým konverzuju o značkách piva a kapelách, mladý pár na prázdninách, kterým přeje jejich rozpuk nebo pěkná č tyřicátnice, která budí respekt už od chvíle, kdy nastoupí. Zralá žena, které poprvé v životě naslouchám už ne jako chlap, který něco chce, ale jako posluchač, vnímající pozorně každou větu, jež mi otvírají moje dřív totálně zabedněné komory skryté někde v šedé mozkové kůře. Komory a kouty, čekající nekonečně dlouhou dobu, než jim lupne zámek a s vrzáním vydají ven poslední zbytky zbytečného bordelu a pachtění se, vyvětrají se a naplní čerstvým vzduchem tak jako se naplní plicní sklípky toho, jenž využije konečně kompletní kapacitu svých plic, přestane se hrbit a pod vodou vydrží déle než 40 sekund.

Klidná, opatrná jízda, lehce odřený blatník, vzorné placení parkovného, ranní cvičení oblíbené sestavy, občasné pozvání na večeři nebo naopak vytvoření atmosféry u zaparkovaného obytňáku, za kterou se stáhne pár místních podivínů z okraje kempu. Plachta, stolek, bedýnky s muzikou, ne nepodobno plánu „stánek s langošema“. Dojezd až do Dánska, trajektem na druhý břeh a z Göteborgu k norským hranicím až do konečné – Bergen, nejdál, co si dovolím zajet!

Tohle všechno je v prostřední verzi, taková akorát. Je tam klid, jsou tam emoce, jsou tam i hmatatelné hranice a svodidla, je tam zima i nepříjemné pocity... ale nic zásadního a zlého, co by nasměrovalo cestu neplánovaným a nekontrolovatelným směrem. Je to přesně ten zlatý střed a vrchol. Takže cesta následujících šestnáctset kilometrů zpět do české kotliny by měla jet ve stejné dikci?

Kdepak!

Málem osudná nehoda v noci v nepřehledném úseku, kterou zvládnu v poslední vteřině po manévru jak vystřiženém z Mistrů volantu. Odstavím svůj Volkswagen Camper na krajnici, zpocený a malátný vylezu ven a zírajíc do temného kukuřičného pole s bušícím srdcem si uvědomím, že jsem právě přežil svou smrt.

Doslova!

To byl ten zlomový okamžik cesty, ne žádné osvícení v Askøy!

A teď už tohle auto nechci. Už se chci jen vrá t a mít od všeho klid.

Protože klid, který si budoval celou cestu, mohlo najednou něco kruté, reálné, kovové a plastové totálně rozmetat.

Jsem sotva schopen ujet dva kilometry do nejbližšího odpočívadla téhle rychlostní silnice. Ale nejsem schopen usnout. Za zvuku občasného prosvištění kamionu k ránu a po zběsilém kolotoči myšlenek únavou konečně na chvíli zaberu.

Za rozbřesku ležím na skládacích matracích a zírám do střechy auta stejně jako první noc, kdy se v něm ocitl. Už vím, že Thomasovi auto vrá m a vyinkasuju zbytek. Všechno mě to přestalo bavit - nejdřív jako cesta tuláka a zpustlíka, potom jako cesta poutníka k osvícení a pak jako cesta náhodného shluku molekul, se kterými si neurony dělají, co chtějí. Zvrat, změna rozpoložení, přetočení poloh a konstelací jak na Rubikově kostce.

Den strávím telefonáty s rodinou a s Thomasem a převalováním se na matraci minivanu a nakonec jako nejreálnější padne varianta přejezdu do Eindhovenu, který je odsud blízko, desetkrát blíž než dojezd k českým hranicím. Vlastně je to nejleší řešení - auto zůstane u Thomasova syna, kde pobývalo už dřív. Po širokých dálnicích, stejně jako před časem Thomas, jen v opačném směru, se vydávám vpřed a v hlavě mi jede revers všeho, co se stalo. Jedu dál, už jsem klidnější, ale pořád to nestačí. Jedu v pruhu pro nejpomalejší, jednou stavím na benzínce.

Po krátkém přejezdu Německa a padesá kilometrech za holandskou hranicí se ocitnu před domem Thomasova syna a auto nechám na zahradě pod přístřeškem. Peníze se dořeší v Čechách.

Den strávený s Gertem a jeho rodinou, malá, roztomilá dvojčata, usmívající se drobná žena, které ale jistě dávají hle pišcí tříročáci pěkně zabrat. Odpoledne v Stadswandelparku a druhý den loučení a poslední jízda autem, tentokrát Gertovým na Eindhoven Centraal a odsud krkolomná cesta s mnoha přestupy lehátkovým vlakem až do Saské Kamenice, Chemnitzu. Zde přesedám na lokálku do Vejprt, ten nejnemožnější spoj, jaký jsem mohl užít, ale jaký jediný na mě v Eindhovenu z vyhledávače vyskočil jako možný v tuhle hodinu. V Čechách vydechnu, konečně, zastavím se a pocí m po několika dnech velkou úlevu. Půlden se ještě potuluju Krušnohořím a večer vystupuju na Kutná Hora město. U Thomasova domu zvoním téměř s pocitem horečky a polovinu následujícího dne prospím…

Tak tohle je třeba tře verze. A následuje čtvrtá, pátá… a ty už neshám napsat. Nicméně v těchto třech máme aspoň vydatný základ: milostný román a prostopášnost, prozření a únik smr .

Máte tu nějaké plány a mapky, pohyb je dovolen všemi směry, finanční omezení neexistují a výše Vašeho předplatného dovoluje zasílat pokračování na Vámi uvedenou adresu.

Tohle to ž, jak název napovídá, byla pouze úvodní kapitola.

Pouhé entré.

Minivantré.

Děkuji a loučím se.

Váš řidič minivanu Volkswagen T25 Camper.

Nakladatelství

deseti

letech

kapesní edice A6

Ilustrace, grafická úprava: Lukáš Henzl

www.lukashenzl.por oliobox.net

Tento sešit vychází bez podpory

Ministerstva kultury ČR i EU

Vlastním nákladem

Vý sk č.

Mini— van— tré

Nakladatelství

Lukáš Henzl