Minivantré

Lukáš Henzl

entré jednoho léta karanténa karavan minivan nakladatelství

Po deseti letech

Minivantré entré jednoho léta

Lukáš Henzl nakladatelství Po dese letech

2020 kapesní edice A6

Pivo a čaj

„Pivo je fajn, ale má jednu nevýhodu… vždycky dojde“, řekl bratr.

Dojde, i když pro něj jedete na kole do Kejžlice, dojde, i když si ho necháte dovýzt taxíkem do Nových dvorů, dojte i 17c litrový džbán, přesto, že se pro pivo chodí celý večer v Lipnici nad Sázavou pro početnou společnost Jaroslava Haška a Matěje Kuděje.

A hlavně - stejně mi pivo v určitou chvíli přestane chutnat, nakonec si dám černý čaj. Koluje historka: „Asi si dám čaj jako Lukáš “. Jako že dotyčný nepije nebo přestává pít. Já si prostě dám trojkombinaci pivo, whisky, černý čaj. A m černým čajem jakože končím, ende, šlus, kaňéc pár . Kdo to vidí, nechápe.

Nechápou i číšníci, loví po regálech pytlík s vyčpělou směsí nějakého

Ahmed Tea nebo Pigi a po čase přidají i oni svým známým historku k dobru: „Přišel chlap, chlastá, jako ne moc, ale pak panák, druhej… a najednou… černý čaj. Kdo tohle pije? Dyk z toho akorát v noci chodíš na hajzl, ne?“

Kdož pijete černý čaj, můžete o sobě směle prohlásit, že nepijete. „Piju čaj, piju čaj!“ zní lokálem a jste rád, že se neskácíte pod stůl.

A po druhé, ne moc zdařené oslavě čtyřicá n ve zkušebně, jsem prohlásil, že defini vně nepiju. A tahle party navíc byla bez čaje Nebo tam byl někde v termosce?? Nevim.

Každopádně, nepil jsem pak skoro rok. Ale vlastně to není pravda, různě usrkával k obídkům a večeřičkám. A pak — na studentském večírku se vždycky musí něco vypít. A studentské večírky jsou tak 2x do roka. Ale i přesto se s m neoprávněně pořád někde chlubil, přitom nebylo s čím. Znělo to dobře: „Přestal jsem pít“ „Aha... nepiješ? Ouha, chlape, tak to tu asi dlouho nebudeš, haha“.

Takže tohle bylo krátké entré k otázce jistého pseudoalkoholismu, který na první pohled téměř nesouvisí, neřkuli je téměř v přímém rozkolu s hlavním mo vem tohoto příběhu, kterým je nákup a provoz obytného vozu na pozemních komunikacích.

Posuňme se tedy k dalším zdánlivě nesouvisejícím dílkům, a těmi jsou záznamy jednoho léta a gradace myšlenky, která v sobě zahrnuje individuální mobilitu a představu podniku, určeného širší veřejnos .

Línej chlap

Línej chlap toho víc nepoví. Se svou ženou, kterou si nevzal, se hádá v Janských Lázních na parkoviš . Po večerech vzpomíná a poslouchá Mikea Oldfielda, to nejtrapnější, co lze na rozběhlé párty vytáhnout.

Chodí do kopců, jeho žena vždy nosí mladší dceru víc než on, on řídí auto, projíždějí Beneckem a je to tu krásné. Gradace je dokonalá a kopce zamlžené. Mraky jsou v glorioře, činely racho a tóny varhan zní. Jak se roztrhnou, je to jak z barokní grafiky. Nad tunelem je šero a pod betonovým průduchem tma. Zryli to tam k nepoznání, ale Vysočina to vydrží.

Piju ležák a nejradši bych se válel. Ani vůně normandské jedle to nezachrání. Mám větry z různých mas, po hospodách a rádoby ideálních letních grilovačkách. Občas mě z toho vytrhne klid, jaký poodkryju pod tou neustálou nervózou, ale je to vzácně. V tu chvíli bych nepotřeboval žádné pivo, ořechovku nebo whisky, leda tak ten čaj… ležel bych spokojený sám se sebou.

Ale zas tak mladej už nejsem, abych na tom vskrytu sám a dlouhodobě pracoval. Tvrdě vydřený klid.

A pak do tří do rána skřípe zpětná vazby kytary, malý syntezátor do komba na baterky přes snímač jede opakující se figuru a bratr k tomu tříská do bicích… jsme sehraní, hrajem noise, ale mladý dneska vůbec neví, co to jako má bejt, když se řekne „nojs“, myslej si, že si děláte srandu. Neznají Sonic Youth, Kyuss, Fugazi, Becka a jiný vykopávky, teda pro ně vykopávky.

V jakémkoli stavu si pak pouš m Yo la Tengo, paradoxně ty nejklidnější skladby a někdy i barokní kus cembala a Ivy Bi ové. Ivu Bi ovou dneska taky mladý neznaj.

A tak vše směřuje k tomu, že sám jsem vykopávka. Vykopu se ven, vykopu se na hřiště, vykopu se na nákup, vykopu sebe i své nejbližší na nějaký kopec… a funim při tom a hekám, lapám po dechu, kroum hlavou, protahuju si krk, protahuju si záda, dělám jakousi odvozenou sestavu ranního pozdravu slunci, večer doplněnou ležákem měsíce. Ležákem míněna svislá poloha na pozemní komunikaci, které se může náhodně kolemjdoucí děvče ve tmě natolik leknout, že získáte cejch divného úchyla. A přitom jsem jen pozoroval přibývající měsíc na vyhřátém asfaltu cesty, vedoucí kolem chalupy. V tuhle dobu už to ž stěží projede auto, takže nepředpokládáte ani pohyb zloudilých turistek.

Noční obloha je krásná a sytá, Velký vůz pozná každý, pás Oriona si ale už spletete s Orlem, pokud tedy rozumíte dobře své appce v mobilu. A padají hvězdy, tak jako vždy v tento čas a na tomto místě, v létě, překuleném do své druhé půli.

A vy si přejete jen… to nejdůležitější pro sebe a svou rodinu, to je přeci jasné, ne?

Čtyřicet jedna, dobrý věk. V padesá a šedesá budeš vzpomínat. A dě porostou. Krásný dcery, se kterýma snad jednou budeš sedět u ohně v době, kdy dnes většinou spí. Na co budou vzpomínat ony těžko říct, rozhodně se to bude lišit od toho, na co vzpomínáš ty a jak si to budeš pamatovat ty. Tak jako se moje vzpomínky liší od těch bratrových a tátových…

Dřív, než rozvineme základní etapy nákupu a peripe e nekonečných odjezdů a návratů, dáme zde několikapalcový odskok do dob, kdy se takový nápad na pochybnou road movie postaršího fousáče zrodil.