Chráněná zóna
Katalog 3_Art
Bezpečná zóna a chráněné území
A Ilustrace
„Chráněná zóna“ není sousloví, které čteme na výstražných tabulkách nebo by se s ním operovalo na terapeutickém sezení. Je v podstatě kombinací dvou výše uvedených označení - jako zóna, kde se cítíte v bezpečí a území, jež vyžaduje pozornost a péči.
Téma bylo navrženo v rámci oboru a mohlo být zpracované osobně (do té míry, kolik byl student ochoten o sobě prozradit) nebo volně (jako parafráze smyšleného, fiktivního území, zvláštní zóny, plné fantastických úkazů, rostlin či zvířat a obyvatelů cizích planet).
Jedná se o soubor deseti samostatných cyklů — triptychů, prezenovaných jako samostané ilustrace, originální digitální tisky. I když to byl „jen školní úkol“, neměl výraznější omezení a cyklus pak bylo možno nainstalovat a prezentovat po svém.
Výstupem byla malá, utajená vernisáž v prostoru, zóně, kam studenti běžně nemají přístup (klaustrofobní prostor pod školní půdou — žebřík, prach a hrubě omítnuté zdi, který se na půlhodinu změnil v improvizovanou galerii).
Práce i minivýstava dopadly skvěle a na následujících stranách si můžete prohlédnout cykly s komentáři autorů Každý dává nahlédnou do vlastní verze „Chráněné zóny“.
3.
kisusova
Sofie Svobodová
Depka
Na každého někdy příjde depka. Ale co když už se nedá ani vyjít z postele? Chaloupka pomalu zarůstající kopřivami symbolizuje člověka postupně se izolujícího sám do sebe, čím blíž se k němu kopřivy dostávají, tím dál je ztracen a neschopen opustit jeho zónu. Rozbitý hrnek s jednou židlí má připomínat, že pro něj je těžké fungovat jako normální člověk. Celá série má působit jako deník s zápisky.
Markéta Konvalinková
cyklus „Zóna hub“
Zóna hub je kruh o poloměru sto kilometrů, vyznačující se anomálními jevy a speciálními druhy rostlin, hub a zvířat. Houby které rostou v zóně postrádají tmavý pigment a tvoří soustředné kružnice od středu až ke kraji v takzavných čarodějných kruzích. I přesto, že houby jsou nepopiratelně několika různých druhů, fungují dohromady jako jediný systém podhoubí, proplétající se pod celou zónou. Zdá se, že podhoubí funguje jako informační síť, ovlivňující chování zvířat i rostlin v odpověď na přítomnost výzkumníků uvnitř zóny, jejich pohyb i konverzace.
Rostliny se v zóně hýbou každou noc, blokující naplánované cesty a postupy, ničící ekvipment a věznící spící lidi rapidním růstem. Doporučená je pevná deska pod stany a výhradně psaná komunikace při pobytu.
Mozkem Zóny je Mycelium, manifestující se jako humanoidní postava s dlouhými vlasy a femininí stavbou těla, odhadované být výškou kolem 190 centimetrů. Jeho pokožka je světle modrošedá s fialovými odlesky, silně se v barvě podobá místním houbám. Mycelium tvoří střed kruhu a většinu času se jeví pasivně, sedící hodiny bez pohybu se stálým výrazem tváře, zdánlivě spící, avšak při destrukci čehokoliv v zóně jeví známky bolesti a nepohodlí. Při požaru dne ******** na severní straně zóny, manifestace upadla do agónie, především zaměrená na svou pravou paži, jež zčernala a zůstala v tomto stavu, dokud se pracovníkům nepodařilo požár uhasit. Černá kolorace poté na manifestaci zůstala po další dva roky. Zóna se v té době zmenšila o deset kilometrů Při následujícím jaru se poté opět rozrostla o dvacet a posunula se o dva kilometry na sever, když se Mycelium probudilo, změnilo pozici aby bylo blíže spaleništi a opět upadlo do klidového stavu.
Momentální studie, prováděné výzkumným týmem Gama, jsou zaměřené na komunikaci s Myceliem a zajištění jeho stability a udržením jeho pozic.
Ray Puna
cyklus „Mystery Flesh Pit“
Snímek nahrávky pořízený v interiéru parku
Vytrhnutá stránka příručky k parku
Návrh s plánkem lanovky
Klára Sumarová
cyklus „Židle“
Cyklus na téma „Moje chráněná zóna“ jsem zobrazila prostřednictvím mého koutku v pokoji. Protože to je pro mě místo, kout, kde se cítím dobře, v bezpečí.Jako symbol jsem zde vybrala židli se stolem. Na každém formátu jsem vyobrazila určitý dějový posun kolem, zatímco židle se stolem jsou stále na svém místě. Na dvou formátech figuruje silueta postavy, nebo spíše než osoba, je to něco, co má symbolizovat emoce. Tahle „postava“ si na začátku prochází určitými emocemi, stavy, trápením, všechno zároveň vtiskává do tohohle koutku, ale postupně se uklidní a vyřeší si to, co má. Všechno se pak na tomhle místě rozplyne, proto je poslední část bez „postavy.“ Na tomhle místě můžu být zranitelná, ale pak se znovu postavit na nohy.
Můj pokoj patří do jedné z mých zón, kde se cítím bezpečně. Vždycky vím, že tam ta židle u toho stolu bude. A vím, že tam se vždycky budu moct ponořit do sebe. Nachvilku se tak izolovat.
Schoulená na židli se všemi pocity. Chodím sem se svou tmou i světlem. Tenhle koutek mě zažil ve všech mých stavech a ještě zažije. A já mu důvěřuji.
Vždycky zde něco zanechám. Tohle místo je stvořeno pro vše s čím příjdu. Je to můj komfort, na který se můžu spolehnout.
Bára Ulmanová
cyklus „Apokalypsa“
Apokalypsa, nebo Postapokalypsa vyobrazuje již dávno zapomenutou opuštěnou část města, našedlé budovy nabírají nazelenalou mechovou barvu a rostliny přebírají vládu. Lidská noha do města už dlouho nevkročila a už asi nikdy nevkročí, stavby jsou totiž nestabilní a pro lidské přežití nejsou vhodné.
cyklus „Šumava“
„Moje chráněná zóna“ je zadání, u kterého jsem si představila Šumavu, Národní park. Rozhodla jsem se Šumavu nakreslit ve třech typických krajinách: slať, řeka, starý les. Oblíbila jsem si ji pro svou divokou přírodu, kterou jsem vyjádřila tmavě zelenou barvou v těchto ilustracích. Jsou to velice rozlehlé krajiny, proto jsem zvolila formát na šířku.
Slať je velice typická. Je to takové rašeliniště plné mechu a bahenních vzácných rostlin a stromů Řeka, řeka Vydra, je velice mohutná kvůli jejím obrovským kamenům a balvanům, i když se to tak nezdá. Starý les plný pahýlů působí v přírodě zničeně, ale pod těmito pahýly rostou nové stromky, které jsou již nadějí pro nový les. Ke každé ilustraci jsem ještě přidala popis dané krajiny.
Slať
Jezerní slať je jako moře plné dlouhé trávy s osamělými stromy tančících podle větru. Nízký, ale nadýchaný, mech vytváří malé sametové kopečky. Zde pramení potůčky vytvářející pavučinu z ramen a rašelinišť, přerůstající v řeky až do neznámých končin.
Řeka Divoká řeka se přenáší až na konce Šumavy. Je správcem velkých balvanů, obalených jemným mechem, o které se opírají vlnky pramenité vody. Pod hladinu se snaží dostat veškeré světlo s touhou, se dotknout rozvířeného dna. Zurčení doprovází melancholické šumění starého lesa a tiché písně ptáků
Les
Starý, moudrý, jehličnatý les chrání své porosty, kde o řady vřesů se dotýká sluneční svit a odráží se na staré pahýly, které dávají sílu nově rostoucím stromům. Zde se nad ránem rozprostírá mlha plná perličkových kapek vody, které krajině zanechávají vlhkost.
Markéta
ň
Lu
áková
Nikol Lipovská
cyklus „Machina Sol“
Po vyhlazení většiny lidské rasy byla platena Radix jediným místem pro nalezení exepláře tohoto druhu. Odříznuti od zbytku vesmíru, ponecháni na pospas osudu s minimálními zásobami na přežití, byli nuceni se rychle adaptovat. Na planetě Radix nenaleznete žádné druhy fauny. Ta se zde nikdy nevivynula. Narozdíl od ní zde, doslova i obrazně, vzkvétá flóra jako žádná jiná. Tvořící nemožné krajiny po celém povrchu planety. Tento svět byl cokoli, jen ne dělaný pro přežití lidí. Ale i přes všechny překážky vytrvali a přežili. Museli se změnit, aby mohli existovat na místě kde nemohla žít jakákoli fauna. Desetitisíce let této změně napomohly.
Originální forma lidského života tak jak ji známe již v tomto vesmíru neexistuje.
Nejdříve se lidstvo vyvíjelo pospolu, ale byli rozděleni při prvním navýšení slunečních erupcí a zvýšení teploty středního pásma na nežitelné i pro většinu místní flóry. Lidstvo bylo rozděleno na dva tábory a po sto... pěti
...generacích se na druhou část zcela pozapomělo. Obě rasy, které vznikly, dostaly postupně svá nová jména, jazyky a vlastní komunikovanou a barevnou historii.
Poté se planeta ochladila a opět se setkali. V této chvíli je cokoli před rozdělením zapomenuto a ani jedna rasa nemá žádný kontext pro tu druhou, ale pomalu si k sobě vybudují vzájemně kladné vztahy.
Toto mírumilovné období vydrželo pár tisíc let. Znovu nastalo období slunečních erupcí a bylo silnější než minulé. Bylo to obvzlášť obtížné pro rasu floragy která byla závislá na slunci a nedokázala přežít bez něj, ale to se stalo extrémně nebezpečným.
Na pomoc jim podala ruku rasa mechaga a společně sestrojili stroj pod zemí, který dokázal regulovat sluneční svit, slunečnístroj , a mohly tak froragy žít dál.
Bohužel tohle nebyl konec všech potíží a rasy si začaly uvědomovat jejich nevyrovnanou dynamiku a rozvržení moci v této podzemní hierarchii.
Bára Večerková
Osobní klid
Tímto cyklem grafik jsem chtěla ztvárnit své chráněné území a to „můj osobní klid“. Když mne v životě cokoliv trápí, nebo procházím stresovým obdobím, nejraději vyrazím na procházku se svým psem a s hudbou ve sluchátkách. Kombinací hudby a přírody se dokáži uvolnit a alespoň na chvíli zrelaxovat.
Je podzimní večer, slunce se již schyluje k dlouhému spánku a z dříve pomněnkové oblohy se stávájí ohnivá oblaka s červánky, jako šlehajícími plameny. Kráčím po dlouhé hruškové aleji mého dětství v těchto hodinách zcela pustou a začarovanou melancholií měsíce říjnu. Na večerní procházce mě věrně doprovází můj pes s ebenovou srstí, jenž nasává svým mokrým čumákem okolní vůně na okraji stezsky.
Mírný studený vánek unáší několik listů z mohutných stromů tyčících se k hořícímu nebi, o které se opírají poslední paprsky zapadajícího slunce.
V uších mi zní melodie mé oblíbené skladby a svět se mění v hřejivější realitu, která mi přináší klid do duše. Tento okamžik se mi snaží ukrást myšlenky na povinnosti, ale díky hudbě je bez námahy odeženu, jako poletující krvelačný hmyz.
Beáta Nekorancová
Zahrada
Téma Moje chráněná zóna jsem pojala jako místo, kde se cítím v bezpečí. Kde si připadám doma. Ilustrace jsem se rozhodla zpracovat jako výšivky. Jsou vsazeny do kruhového rámu, a divák tak skrze okýnko vstupuje přímo do krajiny. Jedná se o výjevy z okolí mého domova, místa, která pravidelně a ráda navštěvuji a kde nacházím odpočinek či jistou inspiraci. Konkrétně jsem ztvárnila cestu lesem, kudy chodívám na procházky a vyčistit si hlavu, starou třešeň která zdobí výhled z naší zahrady a pohled do babiččina domu, kde žije má nejbližší rodina. Všechna tato místa ve mně evokují domov.
Emílie Jaroňová
Rusalka, čarodějnice a pradlena
Úkol jsem se rozhodla zkombinovat se zadáním z jiného projektu, který se zabývá slovanskou tématikou. Nejmenovaná rusalka se v něm zamiluje do obyčejné pradleny, a vyhledá čarodějnici aby ji proměnila v lidskou dívku.
Katalog 3_Art
soubor prací 3. A Grafický design Kresba a ilustrace úvodní text Lukáš Henzl texty u reprodukcí - autoři 2022
