Tělo na tělo s keporkakem Velrybí matka s mládětem je jen zřídka k vidění bez doprovodu samce, jenž se stará o jejich bezpečí, a běda každému potápěči, který se odváží vyprovokovat tohoto strážce svým agresivním chováním.
B
ěhem své potápěčské kariéry u námořnictva pracoval Bret Gilliam v roce 1971 na sběru dat z rychlých útočných atomových ponorek. Potápěl se tehdy v oblasti Amerických Panenských ostrovů, jejichž vody nabízejí skvělou viditelnost, a během dlouhých povinných dekompresních zastávek často zahlédl keporkaky. Pozorování těchto velryb se stalo jeho koníčkem a Bret se tak i dvacetkrát do roka vydával do oblasti Silver Banks, která leží mezi Dominikánskou republikou a ostrovem Grand Turk. To je lokalita, která je mezi potápěči dobře známá výskytem samic keporkaků s mláďaty. „Velryby tam ve večerním moři poklidně stály na svých ocasních ploutvích a natáčely k vám hlavu s očima velikosti hokejových puků, kterýma jako by vám nahlížely přímo duše. V takových chvílích se potápění s našimi bojovými ponorkami zdálo být poměrně fádní záležitostí.“ Březí samice se často někam vytrácely a o den později se zase vracely s čerstvě narozeným mládětem, ale nikomu se nikdy nepodařilo zaznamenat přímo porod. Kam samice odplouvají a jak porod probíhá, je stále jedním z velkých tajemství přírody. Stalo se to v únoru 1993. Počasí nebylo nic moc a pořádně foukalo. Potápění na otevřeném moři nepřicházelo v úvahu, a že neměl co lepšího na práci, vydal se Bret z lodi sám na ponor v mělkých vodách jen s maskou a šnorchlem na závětrnou stranu korálového útesu, kde plaval mezi korálovými sloupy vyrůstajícími z písčitého dna. Dokonce ani tady neunikl přítomnosti velryb, jejichž teskný zpěv se nesl nad podvodní krajinou a zněl mu při plavání v uších. Ke svému velkému překvapení se Bret za jedním korálovým výběžkem náhle ocitl tváří v tvář velrybí matce i s potomkem. „Byl jsem od nich ani ne 3 metry,“ vzpomíná. Pro podvodního fotografa to znamenalo neuvěřitelnou příležitost.
11