Issuu on Google+


Vítězslav Nezval


BÁSNĚ I / Most / Pantomima / Rozdělená / Židovský hřbitov / Básně noci / Signál času / Pět prstů

BRNO 2011


Uspořádání, ediční příprava a komentář Milan Blahynka Vědecká redakce Jiří Holý

Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hlavního města Prahy Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR © Vítězslav Nezval — dědicové c/o DILIA, 1922 (Most), 1924 (Pantomima), 1926—1927 (Rozdělená), 1928 (Židovský hřbitov), 1930 (Básně noci), 1931 (Signál času), 1933 (Pět prstů) Editor and commentary © Milan Blahynka, 2011 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011 ISBN 978-80-7294-381-4


MOST Básně 1919—1921


HODINY SLYŠENÉ NA CESTÁCH

Láska Den pláče… Den je mlhou užaslý, vazačky s ženci trávu kosit šly — nevrátí se. Tráva je zelená, oči modré, oči jsou jako trsy fialek a hoši s děvčaty objímají se v pase, že jsou ty oči jak fialky moudré. Těžko je žíti láskou a srpem, srp ostrý je a lásku poraní, oči už nebudou tolik vážit v kráse, až zazní nade vsí klekání. Však se zas dočkají, k štěstí se dočkají požaté chrpy uvadlé, z polštáře děcko se rozhlédne po kraji — matka je zakleta v zrcadle. A tak je nejvíc bolesti a krásy, bolestí krása rozkvete, na kopci pasou se červánky zase, nebe je hvězdami poseté. A večer pláče, pláče užaslý, družičky s chlapci na líbánky šly, zrána jim půjdou děti otvírat, nenavrátí se snad — nevrátí.

9


Bon repos List po listu opadává, co časů přešlo, co jich přejdem zase, trojcípé hvězdy po rybníku jezdí a žádný cíl — to věčnost bloudí v čase. Labuti, krásko, dvě stě let ubíhá za jediný den, zámecká okna ti házejí smuteční kytice, vodotrysků sen, těch lásek úsměv dvorný — vzpomínám… Ty jsi tu byla před dvěma lety ještě, víc nejsou slzy mé než tato sprcha deště, z východní komnaty pláčí důvěrné hodiny, lampa, z tvých oken, z mých očí list po listu opadává. 10


Poutník Oči jsou tmavé, noc je temnější, poutníka smutek hodin vábí: do krčmy nechoď za mnou, milá má, raději zemři. Usneš pro můj sen. A do mých vzpomínek též nechoď spát, hvězdy jsou tmavé, zrána uplovou, majákem buď mi raděj, milá má, ten povždy láká. Snad až tě potkám, cesta tmavá je, snad až tě potkám nepoznanou zas, potom i já si umřít namanu pro tvoje oči. Vždyť ani smrt se nenavrátí, tak jako sníh, jenž roztál nad krbem, poutníka vábí vzdálenější zem, majákem buď mi raděj, milá má, oči jsou tmavé, zemři, milá má.

11


Most Na tomto mostě s kamennými chodci velbloudi táhnou, jak temena horských stád, někdy se tudy zabloudí, po této lávce a vlny tam dole, těm jsi už dávno mohl přivykat — na kříži mostu ženy jsou do modra uplakány. Jdeš sklíčen, poutníku, a temná bárka svítí, jen čas — a ty jí neuzříš. Shrbené mosty, překovaná těla, na tomto mostě jsi zapomněl svůj cíl, ta, která na tebe zapomněla, v kajutě bárky vábí teskné dálky, půl života jsi promodlil, ostatní půli voda unese, tak zvolna, jako lásky polibek. Na tomto mostě s kamennými chodci smrti se nedočkáš. Lucerny planou, zkamenělé svíčky modlí se tiše za dušičky, 12


a ty sám duši svou jsi vlnám zanechal, až pod leknínem v dáli opadnou, opadne s nimi bezděčný tvůj žal, tak zvolna, jako lásky polibek, tak jako hlas, jenž zpívá.

13


Žebrákova dlaň Z těch osmnácti let život náš tragický lodníku podoben je navždycky pro tento svět. — Můj otec rybářem byl —, na věky světla nám hasnou, po třetí rybářku krásnou jsem neulovil. Na mostě žebrá s dívkou flašinet z těch osmnácti let, z těch osmnácti let život náš tragický lodníku podoben je navždycky.

14


Vítězslav Nezval: Básně I – ukázka