Zbyněk Černík
Malá medvědí knížka
Napsal Zbyněk Černík
Brno 2025
© Zbyněk Černík, 2025
Illustrations © Alžběta Skálová, 2025
© Host — vydavatelství, s. r. o., 2025
ISBN 978-80-275-2586-7
Nedvěd a Miška
Medvědi jsou, jak známo, samotáři, o společnost příliš nestojí a mezi sebou se skoro nestýkají. Leda když se rozkřikne, že třeba moře někde vyvrhlo na břeh chcíplou velrybu nebo že před nějakou restaurací stojí kontejner se zbytky jídla. To se vždycky seběhnou chlupáči z daleka široka, cpou se ostošest a přitom si mezi sebou sem tam vymění pár slov. Ale pak si hned jdou zase každý po svém. Že by dva medvědi spolu bydleli, je věc naprosto vzácná, ojedinělá, výjimečná a z vědeckého hlediska prakticky nevysvětlitelná. Ale právě to byl případ dvou brtníků, o kterých je tahle knížka: Nedvěda a Mišky. Ti dva na sebe jednou narazili v lese a po počátečním nedůvěřivém očichávání se domluvili, že založí společnou domácnost. Staro-mladomládeneckou: Nedvěd byl totiž starý bručoun, zatímco Miška mladý, docela malinkatý
medvídek. Vlastně ještě medvídě, s pisklavým a kníkavým hláskem.
Zlí lesní jazykové tvrdili, že Nedvěda už pomalu opouští
rozum a Miška ho naopak zatím mnoho nepobral, takže oba dohromady ho mají asi tolik, kolik ho normálně má
jeden medvěd. Jenže to byla pustá lež a pomluva. Pravda, občas sice něco trochu zpackali, zvrtali nebo zvorali, ale
jinak byli moc chytří. Měli, jak se říká, za ušima. I když často spíš blechy. A taky měli úctyhodné, ba přímo obrovské břicho. To je u medvědů velmi důležité, skoro pořád je totiž sužuje hlad, a proto břichem i myslí.
Pravdivé nebyly ani pověsti o tom, jak oba přišli ke svým jménům. Podle nich se Nedvěd původně jmenoval
Nevěd — to byla zase narážka na jeho údajně mdlý rozum — a Miška prý byl ve skutečnosti Myška s tvrdým „y“. Miška opravdu nebyl o mnoho větší než zmíněný hlodavec, takže drzejší obyvatelé lesa na něj dokonce tu a tam jukli zpoza stromu a zakřičeli: „Myško, pozor, kočka!“ Brzo s tím ovšem přestali, protože když se to dozvěděl Nedvěd, strašně se rozzlobil a prohlásil, že každého, kdo si z jeho kamaráda bude utahovat, roztrhne vejpůl. Zvířátka samozřejmě o roztržení vejpůl nestála, a od té doby mu proto
všechna říkala už jen „Miško“. A aby to bylo zcela jasné, ještě pro jistotu vždycky dodala: „Miško s měkkým ,i‘!“
Nedvěd a Miška si spolu hezky žili v brlohu. Tedy on to vlastně žádný opravdický brloh nebyl, protože pod brlohem si obvykle představujeme brrrloh nebo dokonce fujtajblloh, něco stísněného, špinavého a neuklizeného.
Zatímco tohle byl útulný a čistý lesní byteček 2 + 1. V kuchyni měli velkou lednici a mrazák se spoustou ovoce, zeleniny a masa, takže si tam každou chvíli skočili pro něco k zakousnutí. V ložnici stály dvě postele, jedna obrovská a jedna docela titěrná. Tam si chodili schrupnout, a to nejenom večer, ale i přes den, po obědě, kdy si pravidelně „dávali dvacet“. Obývací pokoj měli hezky, i když snad
trošku jednotvárně zařízený. Všechno tu totiž bylo v med-
vědím stylu. Uprostřed místnosti stál velký houpací dřevěný medvěd — ten byl pro Mišku, ale občas, když se nikdo
nedíval, se na něm opatrně zhoupl i Nedvěd. Na stěnách visely obrazy a fotografie různých druhů medvědů — hně-
dých, černých i ledních. Pod televizí měli přihrádku s dévédéčky ze života medvědů a velká knihovna podél jedné
příčné stěny byla přeplněná pohádkami, romány i přírodopisnými knížkami. O čem? No přece o medvědech!
Oba medvědi byli prostě patřičně pyšní na to, že jsou medvědi.
