závěrečným zpracováním lyrickoepických zpěvů, které se vytvářely už v 7.—10. století. Tuto hypotézu kritizoval na začátku 20. století Joseph Bédier, jenž na základě pečlivého zkoumání celé řady textů dospěl k teorii poutních cest. Bédier totiž spojoval zrod epopejí s kláštery, ležícími na frekventovaných poutních cestách, to jest do Říma a do Compostely, a dobu vzniku „chansons de geste“ kladl do přelomu 11. a 12. století. Zjistil mimo jiné, že v některých z těchto klášterů se uchovávala a ctila památka opěvovaných hrdinů a někdy se dokonce ukazovaly i předměty spojené s jejich legendou. Podle teo rie historiků, kterou formulovali Ferdinand Lot a Robert Fawtier, se však Bédierova teorie poutních cest, kterou ve své tradicionalistické teorii odmítal také španělský romanista Menendez Pidal, nedá vztáhnout na vznik všech „chansons de geste“. Zdá se, že první verze těchto národních epopejí s vyprávěnými událostmi opravdu úzce souvisely a byly vesměs poměrně krátké. Teprve postupně se tyto skladby rozšiřovaly přidáváním dalších epizod a různě se upravovaly, takže mezi příslušnou historickou událostí a datem konečné verze zpravidla uplynula velice dlouhá doba. Většinou se vyprávěné události odehrávají v době Karla Velikého, ale některé sahají až do dob merovejských králů.
„Druhá renesance“ a rozkvět kultury ve 12. a 13. století, literatura filozofická, historiografická, naučná a cestopisná V průběhu 11. a 12. století vyvstalo v církvi hnutí zaměřené na obrození duchovního života, jakousi vnitřní reformu, která na rozdíl od pozdější reformace nesměřovala k rozdělení ani nenabízela jiné učení. Svědčí o tom například dlouhé davové pouti na posvátná místa (Řím, Compostela) i všeobecné nadšení pro myšlenku křížových výprav, chápaných jako boj proti nevěřícím, kteří ovládli kolébku křesťanstva. Ohnisky skutečně duchovního pohybu se však ve Francii staly některé kláštery (Cluny, Cîteaux); jedním z hlavních cílů tehdejšího reformního úsilí byla totiž především snaha o zduchovnění a prohloubení klášterního života. Od 12. století klerikové ve Francii překládali a kompilovali latinské spisy naučného rázu. Pod jménem svatého Bernarda (1091—1153), reformátora benediktinské řehole, byla vydána ve francouzském překladu sbírka latinských kázání, pocházející z počátku 13. století. V 13. století dosáhla vrcholu křesťanská středověká filozofie, ale také umění a literatura. Rozsáhlá a systematická Teologická suma svatého Tomáše Akvinského (1226—1274) se stala základem tomistické filozofie (tomismu). Její autor staví na upraveném aristotelismu bez novoplatonských prvků a arabských příměsků. Tehdejší výklad Aristotela byl totiž poznamenán tím, že jeho myšlenkový odkaz byl křesťanskému Západu předán prostřednictvím Arabů, kteří tehdy ovládali Pyrenejský poloostrov. Vykladač Aristotela a největší filozof arabského Západu Averroes (1126 až 1198; vl. jm. Abú’l-Walíd Ibn Rušd) hlásal nauku takzvané dvojí pravdy, to jest filozofické a teologické. Jinými slovy, jestliže rozum vede k popírání nesmrtelnosti lidské duše nebo
panorama a.indd 34
34—35
8.2.2013 14:39:02