Jiří Šrámek: Panorama francouzské literatury od počátku po současnost – ukázka

Jiří Šrámek je emeritním profesorem teorie a dějin románských literatur Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně a vedle toho dlouhodobě přednášel také na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Publikoval doma i v zahraničí desítky monografických studií zaměřených jak na témata literárněvědná, zejména z oblasti problematiky literárních žánrů (genologie), teorie vyprávění (naratologie) a teorie verše, tak na tematiku literárněhistorickou, především na francouzskou prózu 19. a 20. století. Knižně vydal monografie Základy francouzské verzifikace (1990), Morfologie fantastické povídky (1993), Přehled dějin francouzské literatury (1997) a Dějiny francouzské literatury v kostce (1997).

849 Kč (oba svazky) isbn 978-80-7294-565-8

1/

p— f//

panorama francouzské literatury jiří šrámek

l*

*

panorama francouzské literatury od počátku po současnost jiří šrámek

host

panorama a.indd 1

8.2.2013 14:38:55

panorama a.indd 2

8.2.2013 14:38:55

p—

host brno 2012

panorama a.indd 3

8.2.2013 14:38:55

f//

panorama a.indd 4

8.2.2013 14:38:56

l* *

panorama francouzské literatury od počátku po současnost jiří šrámek

panorama a.indd 5

8.2.2013 14:38:56

*

panorama a.indd 6

Copyright © Jiří Šrámek, 2012 Copyright © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR isbn 978-80-7294-565-8

8.2.2013 14:38:56

Slovo autora Čtenář, který od této literárněhistorické publikace očekává chronologicky a typologicky uspořádaný přehled francouzské literární produkce s biografickými a bibliografickými údaji o jednotlivých spisovatelích, nebude zklamán. Najde zde i výklad dobových estetických ideálů a snahu o interdisciplinární přístup k hlavnímu tématu v rámci širších kulturních, filozofických a společenských souvislostí. Jak konstatuje Václav Černý v Soustavném přehledu obecných dějin literatury naší vzdělanosti, dějinám literatury jde o syntetické zachycení základů mentality zohledňující všechny vědní disciplíny, které se zabývají člověkem.

V oboru literární historie se právem těší největší pozornosti vědecké obce zasvěcené monografie o určitém přesně vymezeném problému. Faktograficky zaměřené pojednání o národní literatuře jako celku může být těžko něčím jiným než obecnou syntézou, avšak toto systematické zpracování dílčích faktů přináší soubory relevantních a reprezentativních poznatků, jejichž znalost je nezbytná pro jakýkoli dílčí výzkum. Nikoli náhodou takový historicko­‑faktografický souhrn — v různé podobě a rozsahu — představuje nepostradatelné vademecum, které si vytvářejí víceméně všichni badatelé; pouze málokdo z nich však najde dostatek chuti a času k jeho promyšlení jako celku, a tak se v této oblasti dostávají ke slovu spíše vědecké týmy.

Poslední publikací tohoto druhu u nás je Slovník francouzsky píšících spisovatelů vydaný roku 2002, představující výsledek práce třináctičlenného kolektivu pod vedením profesora Masarykovy univerzity Jaroslava Fryčera a zachycující celou oblast frankofonie. Předchůdcem této publikace byl Slovník spisovatelů (Francie, Švýcarsko, Belgie, Lucembursko) vydaný v roce 1966, na němž se podílelo třiadvacet autorů pod vedením profesora Otakara Nováka, také z brněnské univerzity. Kompletní Dějiny francouzské literatury, jež sahají od počátků zhruba do poloviny 20. století, vyšly roku 1949 a napsal je profesor Univerzity Karlovy Josef Kopal. Tato cenná publikace však končí prakticky symbolismem a další literární vývoj je už jen stručně shrnut v kapitole „Literatura posledního padesátiletí“. Přehled francouzské literatury od jejího vzniku až do začátku šedesátých let 20. století nabízela brožura Francouzská literatura, Struč‑ ný nástin vývoje z roku 1964, vypracovaná kolektivem autorů pod vedením profesora Jana O. Fischera z Univerzity Karlovy a poplatná tehdejší oficiální ideologii. Z marxis­ tické metodologie vychází rovněž profesor Univerzity Palackého v Olomouci Josef Kvapil jako autor stručného Úvodu do studia francouzské literatury vydaného téhož roku. Zcela ojedinělý počin představovaly originální a zevrubné Dějiny francouzské literatury v obrysech, I—IV (1947—1962). Toto dílo zkoumá osudy francouzské literatury od jejího zrodu až zhruba do konce 19. století a napsal je středoškolský profesor Otakar Šimek. Na Slovensku vyšly v roce 1995 Dejiny francúzskej literatúry, které napsali Anton Vantuch, Štefan Povchanič, Katarína Kenížová­‑Bednárová a Soňa Šimková. Poprvé v česko­‑slovenském prostoru je zde zachycena také nejnovější literární produkce, avšak starší francouzská literatura vzniklá od středověku do roku 1789 je zde probrána poměrně stručně. Pokud jde pouze o dějiny moderní literatury, je třeba připomenout i podrobný výklad vývoje francouzské literatury ve významném období od Francouzské revoluce do začátku sedmdesátých let 20. století, o nějž se pokoušely

panorama a.indd 7

8.2.2013 14:38:57

Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století, I, II, III vydané ve třech svazcích v letech 1966, 1976 a 1979. Toto obsáhlé kolektivní dílo se zabývá také literaturami ve francouzském jazyce v Belgii, Švýcarsku, Lucembursku, Kanadě a na africkém, jihoamerickém i asijském kontinentu. Navzdory obecné snaze hodnotit spisovatele a jednotlivé literární směry ze zaujatých ideologických pozic a zdůrazňovat sociálněkritické aspekty tvorby v souladu s názory hlavy autorského kolektivu profesora Jana O. Fischera se využitelnost jednotlivých oddílů této trojdílné publikace, obsahující samozřejmě řadu zásadních a důležitých faktů, značně různí v závislosti na příslušném spoluautorovi.

Panorama francouzské literatury začalo vznikat jako nová verze Dějin francouzské literatury v kostce vydaných autorem v roce 1997, literárněhistorické syntézy koncipované jako průvodce určený zájemcům o francouzskou literaturu a kulturu.

Brzy se však ukázalo, že půjde o nový, zcela přepracovaný text, doplněný, rozšířený a dovedený až do dnešních dnů. Panorama není slovník, ale zkoumá a popisuje jednotlivé momenty vývoje francouzské literatury v chronologickém sledu. Hlavní důraz je přitom kladen na literaturu od počátku 20. století, o níž pojednávají dvě třetiny textu, z nichž zhruba polovinu tvoří literární tvorba autorů současné generace. V rámci literárněhistorického diskursu je souběžně věnována náležitá pozornost též literární kritice, historiografii a filozofii. Mezi literáty nejnovější doby se objevují i některá méně známá jména, zatímco jiná mohou zase někomu chybět; kritéria pro zařazení těchto spisovatelů bývají ovšem v podobném obecném přehledu vždy do velké míry individuální a jsou výsledkem určité opce; při výběru byl brán zřetel také na recepci současné francouzské literatury v českém kulturním prostředí, jak o ní vypovídají recenze a překlady. Zasloužené pozornosti se dostává i literatuře faktu a populárním žánrům jako komiks nebo polar, které ostatně do paraliteratury ani nepatří. V samostatných oddílech se Panorama snaží vypořádat také s některými aktuálními specifickými koncepcemi a podněty, jako jsou třeba „minoritní literatury“ spojené mimo jiné s frekventovaným pojmem ženského rukopisu nebo tematikou holokaustu, případně literaturou bolesti a smutku. Závěrečná kapitola je věnována francouzsky psané literatuře pěstované v zemích, jež byly součástí francouzského koloniálního panství; „národní“ frankofonní literatury jako belgická, lucemburská, švýcarská nebo frankokanadská tu zastoupeny nejsou.

Z praktických důvodů je každému autorovi uvedenému v autorském rej­stří­ ku věnován samostatný a ucelený portrét, i když jeho tvorba překrývá více než jedno období nebo zasahuje do různých žánrů. U významných nebo pro daného spisovatele charakteristických děl jsou připojeny buď jejich analytické syntézy, nebo deskriptivní synopse. Údaje se nesnaží být vyčerpávající, ale spíše reprezentativní — řada podrobných dílčích informací o současné literatuře a jejích představitelích je ostatně dostupná na internetu. Množství životopisných údajů a rozsah přehledu tvorby se v jednotlivých heslech samozřejmě různí, a to nejen podle významu příslušného tvůrce, nýbrž i doby, kdy žil a tvořil; na rozdíl od literárních klasiků a uznávaných literárních osob­ ností je u současných autorů často dost obtížné se k nim dopracovat, zejména když do lite­ratury teprve vstupují. Panorama se snaží vyrovnat i některé dluhy minulosti tak, aby prezentovalo v náležité šíři i autory u nás z ideologických důvodů dříve opomí­ jené. U jednotlivých titulů se uvádí také datum prvního a posledního českého překladu

panorama a.indd 8

8—9

8.2.2013 14:38:57

(u dramat jde o vydání tiskem, případně dohledaných inscenací). Tituly budoucích českých překladů se ovšem nemusí shodovat s použitými překladovými variantami; nezřídka se tu jedná o překladatelský oříšek, který každý překladatel řeší po svém.

Skloňování francouzských vlastních jmen a přechylování ženských příjmení v češtině se řídí zásadami, které stanovili v publikaci Jak užívat francouzská vlastní jména ve spisovné češtině, vydané nakladatelstvím Academia roku 2002, Karel Sekvent a Dušan Šlosar. Nicméně nikoli bez výhrad, protože přijatý způsob trvá na zachování základu původního jména a umožnění identifikace jeho nositele ve smyslu tezí, které formuloval v recenzi citované příručky Josef Ši­mandl („Jak zacházet s francouzskými jmény“, Naše řeč, III, 2005). Dosavadní zkušenost ovšem ukazuje, že každý pokus o vytvoření důsledného systému skloňování a přechylování francouzských jmen má svá úskalí.

U spisovatelek je v autorském rejstříku a na začátku oddílu, který je jim věnován, vždy uvedeno původní jméno a přechylování vyznačeno hranatými závorkami.

Panorama musí respektovat zásady vědeckého přístupu, ale mělo by zůstat čtivé pro každého zájemce o francouzskou literaturu. V rámci vyhodnocených údajů se tak občas vynoří i drobný detail, který nemusí být významný, avšak i drobné poznámky nebo citáty mají schopnost vypovídat o povaze a osudech tvůrců a nezřídka ukazují i na míru prestiže literatury ve společnosti. Navíc zpravidla osvěžují čtenářovu pozornost, o což se snaží i srozumitelný slovník a vstřícnost vůči esejistickému stylu.

Nevyprávějí snad dějiny každé národní literatury, jak připomněl Paul Valéry, vposledku příběh, v němž spisovatelé jsou postavami a jejich životy a práce dějem, který vymezuje konkrétní prostor a čas?

panorama a.indd 9

8.2.2013 14:38:57

*

Středověká literatura (od počátků do 15. století)

1 // Latinské kulturní dědictví, vznik francouzské literatury a národní hrdinské epopeje (8.—13. století) →

25

Kultura ve středověku, filozofická, historická, teologická a hagiografická literatura (Hilarius, Grégoire de Tours, Frédégaire, Ausonius, Namatianus, Apolinarius, Fortunatus), karolinská renesance (Alcuin, Paulus Diaconus, Théodulphe, Éginhard, Erigena) — Nejstarší památky francouzské literatury (Kantiléna o svaté Eulálii, Život svatého Alexia), Hugo od Svatého Viktora — Chansons de geste (Píseň o Rolandovi, Bertrand de Bar‑sur‑Aube) — „Druhá renesance“ a rozkvět kultury ve 12. a 13. století, literatura filozofická (Abélard, Gerson), historiografická (Geoffroy de Villehardouin, Robert de Clary, Jean de Joinville, Albéric de Trois­‑Fontaines, Mousket, Froissart, Commynes), naučná (encyklopedie, bestiáře, lapidáře, Paré) a cestopisná (Mandeville)

2 // Dvorská literatura, lyrická poezie a román (12.—13. století) →

43

Kurtoazní poezie okcitánských trubadúrů (Guillaume IX de Poitiers, Marcabruns,

→

Giraut de Bornelh, Jaufre Rudel, Bernard de Ventadour, Bertrand de Born, Arnaut Daniel, Peire Vidal, Peire Cardenal) a severofrancouzských truvérů (Blondel de Nesle, Conon de Béthune, Gace Brûlé, Châtelain de Coucy, Thibaut IV de Champagne, Colin Muset, Rutebeuf) — Přes antiku k dvorskému románu (Albéric de Briançon, Benoît de Sainte‑Maure), bretaňská tematika a rytířské romány o hledání grálu (Robert Wace, Chrétien de Troyes, Robert de Boron, Gautier d’Arras) — Romány a novely ve verších (Marie de France, Román o Tristanovi a Izoldě, Renart, Aucassin a Nicoletta)

3 // Středověká literatura měšťanské inspirace (12.—13. století), básnická tvorba za stoleté války (14.—15. století) a počátky divadla →

61

Realistická a satirická literatura (Román o Lišákovi, Pierre de Saint-Cloud, fablely, Guillaume de Lorris a Jean de Meung: Román o růži) — Počátky umělecké prózy (Christine de Pisan, Antoine de La Sale) — Dozvuky dvorské poezie

→

(Charles d’Orléans), nové básnické formy a aktuální témata (Guillaume de Machaut, Deschamps, Eus., Alain Chartier, René d’Anjou) — Velcí rétorikové (Chastellain, Meschinot, Molinet, Crétin, Octovien de Saint­‑Gelais, Lemaire de Belges, Fabry) a Villon — Drama náboženské, mirákly (Hra o Adamovi, Gautier de Coincy, Jean Bodel, Mirákl o Teofilovi) a mystéria (Eustache Mercadé, Arnoul Gréban, Jean Michel, Théodore de Bèze) — Světská mystéria (Millet, J.) a morality (Příběh Griselidin, La Chesnaye) — Divadlo komediální, „dits“, blázniviny, veselá kázání a frašky (Gringoire, Adam de la Halle, Fraška o Pathelinovi)

panorama a.indd 10

8.2.2013 14:38:58

*

Renesance, baroko a klasicismus (16. a 17. století)

4 // Humanismus, boj za obnovu poezie, směřování prózy a dramatu →

91

Hlasatelé humanismu (Budé, Lefèvre d’Étaples, Fichet, G., Dolet, Estienne, R., Nostradamus) a vznik protestantismu (Cauvin, J.) — Začátky renesance (Marot), lyonská škola (Héroët, Scève, Guilletová, Labéová) a neolatinská poezie (Macrin) — Poezie v době renesance (Dorat, Tory, Sébillet) a teorie Plejády (Ronsard, Du Bellay, Peletier du Mans, Tyard, Baïf, Belleau, Jodelle, Magny, O., Grévin) — Renesanční novelistika (Herberay des Essarts, Du Fail, Marguerite de Navarre, Des Périers) a román (Rabelais) — Filozofické a politické myšlení (Menippská satira, La Boétie, Hotman, Du Plessis Mornay, Bodin, L’Hospital) — Literatura memoárová (Brantôme, Marguerite de Valois) a počátky vědecké historiografie (Pasquier, Fauchet, Estienne, H., Duchesne) — Próza a esej (Amyot, Sales, Montaigne) — Rozvoj divadla a nové dramatické žánry (Saint­‑Gellais, Garnier, R., Montchrétien, La Taille, Larivey)

5 // Baroko a dovršení ideálu renesance v klasicismu (16.—17. století) →

117

Barokní estetika, dědictví Plejády (Vauquelin de La Fresnaye) a manýrismus (Desportes) — Barokní poezie (Du Bartas, Aubigné, Sponde, Chassignet, La Ceppède) — Pastorální román (Urfé), preciózní poezie a galantní romány (Voiture, Somaize, slečna de Scudéry, M., Scudéry, G., paní de Villedieu, Gomberville, La Calprenède, Desmarets de Saint­‑Sorlin) — Filozofové (Descartes, Pascal) a jansenisté (Saint‑Cyran, Arnauld d’Andilly, Arnauld, A., Nicole, Lancelot) — Preklasicismus v poezii (Malherbe, Mainard, Racan) a jeho odpůrci (Théophile de Viau, Régnier, M., Saint‑Amant) — Vznik Akademie (Richelieu) a usměrňování prózy (Balzac, J.-L.-G., Vaugelas, Du Vair, La Mothe Le Vayer, Faret) — Realistické prvky v próze (Bouchet, Béroalde de Verville, Sorel, Scarron, Furetière), nekonformisté (Gassendi, Charron, Patin, Malebranche) a utopisté (Cyrano de Bergerac, Veiras) — Barokní dramatické žánry a směřování k divadlu klasicismu (Hardy, Chapelain, Aubignac, Rapin, Boisrobert, Mairet, Corneille, P.)

6 // Období vrcholného klasicismu →

147

Klasicismus a „dramatická poezie“ (Racine, Molière, Pradon, Rotrou, Corneille, T., Tristan L’Hermite, Quinault, Boursault, Baron, Du Ryer) — Lyrické básnictví (La Fontaine), definice klasicistické doktríny (Boileau­‑Despréaux) a spor starých a moderních (Perrault, Du Bos, J.-B.) — Moralisté (La Rochefoucauld, Chamfort, Rivarol, La Bruyère, Bossuet, paní de Guyon, Bourdaloue), román a umělecká próza (hraběnka de La Fayette, vévodkyně de Montpensier, Segrais, Guilleragues, Sarrasin, baronka d’Aulnoy, paní de Villeneuve, paní Leprince de Beaumont) — Memoáry (Tallemant des Réaux, Bussy‑Rabutin, Ludvík XIV., kardinál de Retz) a listy (markýza de Maintenon, markýza de Sévigné, Graffignyová) — Spisy ekonomické a politické (Vauban, Fénelon, Saint­‑Simon, L.)

panorama a.indd 11

8.2.2013 14:38:58

*

Osvícenství (18. století)

7 // Osvícenský racionalismus a encyklopedisté →

173

Racionalistická filozofie (Bayle, Saint­‑Évremond, Fontenelle, Meslier),

→

společenské a přírodní vědy, kluby a salony (Lanclosová, paní de Tencin, markýza Du Deffand, paní d’Épinay) — Velcí filozofové (Montesquieu, Voltaire, Rousseau, J.‑J.) — Encyklopedisté (Diderot, d’Alembert, Jaucourt) a další myslitelé (Marmontel, Fréron, Vauvenargues, Buffon), „ideologové“ (Condillac, Condorcet, Cabanis, P.-J., Destutt de Tracy), materialisté (baron d’Holbach, Helvétius, La Mettrie) a ekonomové (Quesnay, Turgot)

8 // Literatura v době osvícenství →

195

Divadlo v první polovině 18. století (Crébillon, P., Ducis, Mercier, Regnard, Dufresny, Dancourt, Destouches, Piron, Favart, Vadé) — „Slzavá“ a „vážná“ komedie

→

(La Chaussée, Sedaine, Beaumarchais) — Realistická a sentimentální próza (Lesage, Marivaux, Riccoboniová) — „Pravdivé“ příběhy (Challe, Prévost d’Exiles), exotismus (Bernardin de Saint­‑Pierre, Bougainville) a fantastično (Cazotte, Potocki) — Libertinský román (Denon, Restif de la Bretonne, Choderlos de Laclos, Sade, Crébillon, C.-P., Boyer d’Argens, Fougeret de Monbron, Gervaise de La Touche, Duclos) — Pokusy o teorii románového žánru (Lenglet­‑Dufresnoy, Huet, Batteux) a prozaici z přelomu 18.—19. století (Maistre, X., Maistre, J.-M., Ballanche, Bonald, Arlincourt)

9 // Kultura a umění za Francouzské revoluce a císařství →

219

Řečnictví (Mirabeau, Barnave, Isnard, Vergniaud, Sieyès, Danton, Saint‑Just, Robespierre) a publicistika (Marat, Hébert, Babeuf, Desmoulins, Napoléon, Las Cases) — Cesty poezie (Delille, Gilbert, N.-J.-L., Malfilâtre, Florian, Chénier, A., Millevoye), revoluční písně (Rouget de Lisle, La Marseillaise, Ça ira, La Carmagnole) a slavnosti — Tragédie (Chénier, M.‑J., Maréchal, Creuzé de Lesser, Luce de Lancival, Raynouard, Lebrun, P.-A.) a komedie (Picard, L. B., Duval, Fabre d’Églantine, Désaugiers, Harleville) — Melodrama (Pixérécourt, Caigniez, Antier, Saint­‑Amand, Paulyanthe) a jarmareční divadlo

panorama a.indd 12

8.2.2013 14:38:58

*

Romantismus

10 // Romantická doktrína ve vývoji dramatu a poezie →

235

Průkopníci nové estetiky (paní de Staël, Chateaubriand, Sénancour, Constant, Fontanes) a směřování k romantismu (Deschamps, Ém., Nodier) — Boj za romantické drama (La Harpe, Lemercier, Jouy, d’Ancelot, Soumet, paní de Girardin, Girardin, É.) — Generace velkých romantiků (Lamartine, Vigny, Pitaval, Hugo, Ponsard, Musset, A., Carmontelle) — Lyrická poezie (Desbordes­‑Valmorová, Delavigne, Brizeux), skupina bretaňských romantiků (Souvestre, E., Le Braz, Déguignet, La Villemarqué) a romantismus na scéně 19. století (Vitet, Anicet­‑Bourgeois, Scribe)

11 // Romantismus v druhé generaci a vznik nových žánrů →

269

Umělecká bohéma a Mladá Francie (Houssaye, O’Neddy, Nerval, Borel, P.), „umění pro umění“ (Gautier) a básně v próze (Bertrand, Guérin, M.) — Frenetická literatura (Janin, Latouche, Chasles, Beckford, Rabbe, Lassailly, Esquiros, Mouton, Forneret) — Varianty románu: historicko­‑dobrodružný (Dumas st., Maquet), „černý“ (Ducray­‑Duminil, Vidocq), na pokračování (Sue, Féval, Soulié, Ponson du Terrail, Zévaco, Souza­‑Botelhová, Krüdenerová), s milostnou zápletkou (Cottinová) a zábavný (Pigault‑Lebrun, Kock) — Začátky detektivního románu (Gaboriau, Leblanc, Leroux, G., Allain, Souvestre, P., Lespès) — Sociálně angažovaná literatura (Courier, Béranger, Barbier, Barthélemy, Méry) a společenské utopie (Saint­‑Simon, C.-H., Enfantin, Bazard, Fourier, Considérant, Blanc, Proudhon, Blanqui, Cabet, Mably, Lamennais, Lacordaire, Montalembert, Lévi, E.) — Dělnická poezie a ohlas pařížské komuny (Pottier, Moreau, H., Dupont, Hugues, Michelová, Richepin, Vallès, Leroux, P., Cladel), rasistické teorie (Gobineau)

panorama a.indd 13

8.2.2013 14:38:58

*

Realismus a naturalismus

12 // Podoby realismu →

299

Směrem k realistické próze (Balzac, Rabou, Monnier, Stendhal, Sandová, Sandeau, Coletová,

→

Mérimée, Tillier, Vogüé, Musset, P.-E.) — Realismus dokumentární (Champfleury, Duranty, Murger) a umělecký (Flaubert, Feydeau, E.) — Počátky moderní literární kritiky (Sainte­‑Beuve, Villemain, Saint­‑Marc Girardin, Nisard, Larousse) — Předchůdci naturalismu (Goncourt, E., Goncourt, J.), pozitivistická filozofie a literární kritika (Comte, Littré, Renan, Taine) — Zakladatelé moderní historiografie (Thierry, Guizot, Tocqueville, Michelet, J., Quinet, Barante, Cousin, Fustel de Coulanges)

13 // Naturalistický román a rozvoj divadla na přelomu 19. a 20. století →

335

Naturalismus a experimentální román (Zola) — Naturalistická skupina

→

médanská (Alexis, P., Céard, Hennique) a nezávislí (Maupassant, Huysmans, Daudet, A.) — Souputníci a epigoni naturalismu (Descaves, Guiches, Bonnetain, Rosny, Mirbeau, Margueritte, P., Margueritte, V., Prévost, M., Philippe, Le Roy, Frapié, Ajalbert, Renard, J., Elder) — Komedie charakterová (Labiche, Sardou) a mravoličná (Augier, Pailleron, Coolus) — Tezovité divadlo (Dumas ml., Hervieu, Pottecher) a naturalismus na scéně (Antoine, Becque, Curel, Brieux, Fabre, E.) — Komediální a bulvární divadlo (Dennery, Donnay, Lavedan, Capus, Bataille, H., Porto­‑Riche, Bernstein, Courteline), tradice vaudevillu (Feydeau, G., Caillavet, de Flers, Bisson, Mars, Bernard, T., Guitry) — Drama ve verších (Rostand) a opereta (Crémieux, H., Halévy, Meilhac)

→

panorama a.indd 14

8.2.2013 14:38:58

*

Symbolismus

14 // Od parnasismu a dekadence ke kořenům moderní poezie →

371

Parnasismus a jeho představitelé (Mendès, Ricard, Leconte de Lisle, Hérédia, Sully Prudhomme, Coppée, Banville, Dierx, Bouilhet, Ménard, Ackermannová, Theuriet, Silvestre, Le Goffic, Du Camp) — Předchůdci symbolismu (Baudelaire, Verlaine, Rimbaud, Mallarmé, Lautréamont) — Básníci dekadence (Corbière, Cros, Rollinat, Laforgue, Nouveau, Goudeau, Montesquiou­‑Fezensac, Deubel), ezoterismus (Péladan, Guaita, Flammarion) a felibrové (Mistral, Roumanille, Aubanel) — Symbolismus francouzský (Adam, Wyzewa, Kahn, Samain, Régnier, H., Merrill, Viélé­‑Griffin, Bourges) a „belgický“ (Ghil, Rodenbach, Verhaeren)

15 // Mezi tradicí a modernou →

403

Románská škola (Moréas, La Tailhède) a naturismus (Saint­‑Georges de Bouhélier, Montfort, Jammes) — Neoklasicismus (Maurras), ideorealismus (Saint‑Pol‑Roux) a ohlasy tradice (Delarue­‑Mardrusová, paní de Noailles, Rictus, Fort, Magre) — Intelektuální poezie (Valéry, Fargue, Lavaud) a neosymbolismus (Souza, Royère, Claudel, P.) — Moderní a černý humor (Jarry, Allais, Cami) — Skupina Opatství, simultaneismus a unanimismus (Barzun, Arcos, Vildrac, Durtain, Duhamel, G., Romains) — Integralismus (Lacuzon), paroxysmus (Beauduin) a fantaisisté (Carco, Derème, Pellerin, J., Toulet, Chabaneix, Vérane)

16 // Drama a próza na prahu 20. století →

433

Symbolistní drama (Lugné­‑Poë, Maeterlinck) a próza (Lorrain, Dujardin, Schwob, Barbey d’Aurevilly, Villiers de L’Isle­‑Adam, Nau, Montépin, Gourmont, Retté, Louÿs, Alain­‑Fournier) — Psychologický román a duchovní orientace (Fromentin, Claretie, Gyp, Tinayreová, Hermant, Rebell, Beaunier, Daudet, L., Vaudoyer, Tinan, Bourget, Bazin, R., Bordeaux, Estaunié, Hello, Bloy, Péguy, Psichari, Ghéon, Blondel), idealizující tradice (Feuillet, Malot, Ohnet) a regionalisté (Erckmann­‑Chatrian, Boylesve) — Román exotický a cestopisný (Loti, Farrère, Tharaudové, Demaison, Rouquette, L.-F., Bénoît, Segalen, Harryová, Leblond, Maran, Peyré, J., Vercel, Larbaud), dobrodružný a vědecko­‑fantastický (Assolant, Verne, Ivoi, Lerouge, Arnoux)

panorama a.indd 15

8.2.2013 14:38:58

*

Moderní literatura (20. století)

17 // Nové obzory v myšlení a literární vědě, nástup modernismu →

467

→

Bergsonismus, racionalisté a socialisté (Bergson, Benda, Durkheim, Vaillant­‑Couturier, Bloch, J.-R.) — Vývoj literární kritiky (Hennequin, E., Sarcey, Brunetière, Paris, G., Faguet, Lemaître, J., Guyau, Lagrange) a vznik moderní literární vědy (Lanson, Mornet, Bédier, Baldensperger, Hazard, Van Tieghem, P., Thibaudet, Du Bos, C., Alain, Bellesort, Jaloux, Massis, Lefèvre, Van Tieghem, Ph., Rivière, Roux, Paulhan) — Dobová francouzská historiografie a české dějiny (Denis, E., Léger, Tapié, Michel, B.) — Hnutí avantgard, futurismus (Roussel, Marinetti) a literární kubismus (Apollinaire, Cendrars, Jacob, M., Salmon, A., Spire, Reverdy) — Od dadaismu k surrealismu (Tzara, Albert­‑Birot, Cravan) — Surrealistická poezie (Breton, Vaché, Schuster, Péret, Crevel, Soupault, Aragon, Desnos, Éluard, Blanchard, Unik, Dalí, Arp, Picabia, Prassinosová), drama (Artaud,

→

Vitrac, Neveux) a román — Vysoká hra (Daumal, Gilbert­‑Lecomte, Renéville, Sernet, Lanza del Vasto, Dietrich) — Meziválečná poezie (Muselli, Cocteau, Supervielle, Saint­‑John Perse, Bousquet, J., Jouve, Bremond, H., Milosz, La Tour du Pin, Renaudová, S.)

18 // Proměny románu a dramatu v první polovině 20. století →

533

Klasikové moderního románu (France, Barrès, Rolland, Gide, Proust) — Román válečný a hrdinský (Barbusse, Dorgelès, Benjamin, Kessel, Monfreid, Saint­‑Exupéry, Werth, Malraux, Montherlant, Mayranová) — Mravoličný román (Mille, Duvernois, Larguier, Frondaie, Morgan, Céline, Martin du Gard, Maurois, Bibescová, Nizan, Plisnier, Mousset, Aymé, Miomandre, Chevallier, Guirec, Nemirovská, Mac Orlan, Henriot, Mazeline, Perret, Hardellet, Simenon, Aveline, Véry) — Populistický a proletářský román (Lemonnier, Thérive, Poulaille, Peisson, Dabit, Rémy, T., Prévost, J., Guéhenno) a „literatura ubožáků“ (Audouxová, Pergaud, Guillaumin, Guérin, R., Guilloux, Malaquais, Istrati) — Psychologický román (Radiguet, Morand, Arland, Chardonne, Lacretelle, Bedel, Fabre, L., Schlumberger, Fayard, J., st., Pourtalès, Suarès, Bost) — Román duchovní orientace (Mauriac, F., Bernanos, Bésus, Green, Jouhandeau, Van der Meersch, Daniel­‑Rops, Ducatillon, Duhourcau, Guénon, Murciaux) — Román regionální a exotický (Ramuz, Giono, Bosco, Chamson, Pourrat, Genevoix, La Varende, Saint­‑Pierre, Chérau, Colettová, Constantin­‑Weyer) — Bulvární divadlo (Deval, Hennequin, M., Létraz, Raynal, Pl., Verneuil, Puget, Marchand, Savoir, Géraldy) a „kartel čtyř“ (Copeau, Jouvet, Dullin, Pitoëff, Baty) — Divadlo ticha (Sarment, Bernard, J.‑J., Achard) a nové obzory dramatu (Lenormand, H.-R., Gantillon, Pellerin, J.‑V., Amiel, D., Passeur, Crommelynck, Pagnol, Giraudoux, Anouilh, Salacrou, Bourdet, É.)

panorama a.indd 16

8.2.2013 14:38:58

19 // Osudy literatury za okupace a po osvobození →

639

Literatura odbojová (Vercors, Lescure, Clostermann, Decour, Seghers, Masson, L.) a kolaborantská (Drieu La Rochelle, Brasillach, Rebatet, Châteaubriant, Béraud, Fernandez, R.) — Nové iniciativy a reflexe okupace (Bove, Debû‑Bridel, Bory, Roy, J., Curtis, Cassou, Ambrière, Hyvernaud, Pozner, Moinot, Calet, Gibeau, Lartéguy, Kédros, Jardin, Sachs, Gheorghiu, Coulonges, Lanzmann, Lindon, J.) — Personalismus, „integrální humanismus“ a duchovně orientovaná próza (Marcel, Mounier, Maritain, Queffélec, H., Teilhard de Chardin, Simon, P.-H., Cayrol, Weilová, Kern, Lesort, Cesbron) — Existencialismus (Sartre, Jeanson, Merleau­‑Ponty, Beauvoirová), jeho kritika (Aron) a filozofie absurdity (Camus, A.)

20 // Tradice v poválečné próze →

687

Varianty realistického románu (Saganová, Cohen, Sainte­‑Solinová, Fraigneau, Blancpain, Guth, Margerit, Gandon, Hériat, Trioletová, Vilmorinová, Parmelinová, Jouglet, Vialar, Vialatte, Vailland, Gamarra, Brion, Béalu, Merle, Golon, Golonová, Klossowski, Blanzat, Roy, C., Roblès, Dutourd, Clavel, M., Guimard, Droit, Horia, Bazin, H., Lanoux, Gascar, Chabrol, Bastide, Brenner, Bataille, M., Arnaud, Hougron, Quint, Gerber) — Francouzský „socialistický realismus“ v krásné literatuře, angažované poezii a esejistice (Laffitte, Stil, Wurmser, Monodová, Téryová, Courtade, Marcenac, Daix, Garaudy)

panorama a.indd 17

8.2.2013 14:38:58

panorama a.indd 18

8.2.2013 14:38:58

*

panorama a.indd 19

Středověká literatura (od počátků do 15. století)

8.2.2013 14:38:59

panorama a.indd 20

8.2.2013 14:38:59

1

panorama a.indd 21

Latinské kulturní dědictví, vznik francouzské literatury a národní hrdinské epopeje (8.—13. století)

8.2.2013 14:38:59

panorama a.indd 22

8.2.2013 14:38:59

Kultura ve středověku, filozofická, historická, teologická a hagiografická literatura (Hilarius, Grégoire de Tours, Frédégaire, Ausonius, Namatianus, Apolinarius, Fortunatus), karolinská renesance (Alcuin, Paulus Diaconus, Théodulphe, Éginhard, Erigena) — Nejstarší památky francouzské literatury (Kantiléna o svaté Eulálii, Život svatého Alexia), Hugo od Svatého Viktora — Chansons de geste (Píseň o Rolandovi, Bertrand de Bar‑sur‑Aube) — „Druhá renesance“ a rozkvět kultury ve 12. a 13. století, literatura filozofická (Abélard, Gerson), historiografická (Geoffroy de Villehardouin, Robert de Clary, Jean de Joinville, Albéric de Trois­‑Fontaines, Mousket, Froissart, Commynes), naučná (encyklopedie, bestiáře, lapidáře, Paré) a cestopisná (Mandeville)

panorama a.indd 23

8.2.2013 14:38:59

panorama a.indd 24

8.2.2013 14:38:59

Jako středověk označujeme dobu mezi starověkem (antikou) a renesancí, která je jakýmsi prvním modernismem. Jde tudíž o historické období dlouhé celé tisíciletí a trvající zhruba od pádu Říše západořímské (476) do dobytí Konstantinopole Turky (1453), případně do objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem (1492). Historik Jacques Le Goff konstatuje, že kultura středověké Evropy se vyznačovala určitou jednotou danou společnými dějinami, náboženstvím a kulturou. V Encyklopedii středověku přitom ne­opomněl připomenout, že středověk vlastně neexistuje a že je umělým výtvorem, konstrukcí a mýtem. Ernst Robert Curtius chápe nicméně literaturu středověké Evropy jako homogenní celek, který — opíraje se o latinu — uchoval tradice antiky. Václav Černý, jenž věnoval značnou pozornost společenskému a ekonomickému kontextu, rozlišuje literaturu románskou (11.—12. století), chápanou jako produkt věků s jejími ideály rytíře a světce, anonymními hrdinskými písněmi a religiozitou, a tzv. literaturu gotickou (zejména 13. století), v níž nachází probouzející se individualismus a rea­ lis­mus, profesionalizaci myšlení, laicizaci kultury i milostný platonismus (kurtoazní lyrika, dvorský román a měšťanské žánry).

Po dobytí Galie Římany v 1. století př. Kr. se na podrobeném území nejdříve rozvíjela galsko­‑římská kultura, zatímco souběžně probíhala romanizace, která představovala dlouhodobý proces ukončený teprve v 5. století. Ve 3. a 4. století byla na půdě tehdejší Galie úspěšně pěstována literatura latinská. Tato psaná literatura byla sice poměrně bohatá, ale tematicky dost jednoznačně vymezená — díla teologická, hagiografická, filozofická, rétorická nebo právnická a samozřejmě historiografická.

V očích starověkých řeckých filozofů nebyla mimochodem historie vědním oborem, nýbrž uměním pod křídly múzy Clio. V dějinách francouzského písemnictví má celá tato různorodá próza svoje místo, třebaže Aristotelés v Poetice aplikoval na literární žánry vyhraněná a přísná měřítka, založená na formálních pravidlech, a zabýval se hlavně tragédií a epopejí. Ostatně ani v moderní době nepřinesly definitivní roztržku mezi literární tvorbou a historickou vědou důraz kladený na literární dílo jako estetický objekt na straně jedné a snaha o důsledně vědecký přístup na straně druhé.

Z významných učitelů západní církve pocházel z Galie svatý HILARIUS Pictaviensis (tzn. z Poitiers, 315?—367?), teolog a biskup, a zejména pak svatý Ambrož (333 nebo 340—397), pozdější biskup milánský, který ovlivnil konverzi nejznámějšího představitele patristické filozofie svatého Augustina (354—430). Teolog GRÉGOIRE DE TOURS (Řehoř Tourský, 538?—594) byl jakožto „Hérodot Franků“ především historikem. Jeho dílo Historia Francorum (O boji králů a údělu spravedlivých: kronika Franků: dějiny v deseti knihách, č. 1986, 2006) obsahuje dějiny Franků od počátků francké říše do roku 591 a přináší cenné doklady o merovejské době. Historické poslání Franků spatřoval Řehoř Tourský v ochraně pravé víry proti tehdy — i mezi Franky — značně rozšířené ariánské herezi, popírající Kristovo božství. Dva jeho spisy, In Gloria mar‑ tyrum (Na slávu mučedníků) a In Gloria confessorum (Na slávu vyznavačů), obsahují latinsky psané legendy. Řehoř Tourský byl navíc jedním z posledních vzdělanců, kteří

panorama a.indd 25

1 // Latinské kulturní dědictví, vznik francouzské literatury a národní hrdinské epopeje (8.—13. století)

Kultura ve středověku, filozofická, historická, teologická a hagiografická literatura, karolinská renesance

8.2.2013 14:38:59

v tehdejší době ještě znali významy keltských (galských) slov. Na jeho kroniku navázal v 7. století FRÉDÉGAIRE (Fredegar), přesněji řečeno pod tímto jménem byly vydány různé kroniky od několika autorů, kteří se rovněž rozepisují o merovejském období s tím, že toto vyprávění je dovedeno až do roku 641. Ve Fredegarově kronice najdeme i mylnou domněnku o trójském původu franckých králů, které se v době renesance chytil Ronsard. Podle této zcela neopodstatněné teorie se syn Hektora a Andromachy, Francus (Francion), uchýlil po pádu Tróje do Galie a stal se zde zakladatelem francouzské monarchie. Do druhé poloviny 7. století patří také postava svaté Bathildy, manželky franckého krále Chlodvíka II., proslulé péčí o chudé a nemocné; po vladařově smrti usilovala pevnou rukou o chod společenského řádu jako regentka namísto nedospělého syna Chlotara. Nejlepším latinským básníkem 4. století byl Decimus Magnus ­AUSONIUS (310—393?), původem z Bordeaux. Veršoval sice obratně, ale svou galskou vlast opěvoval bez opravdové hloubky.

Z Galie pocházejí i další významní latinsky píšící básníci, Rutilius Clau­dius NAMATIANUS (5. století) a lyonský rodák Sidonius APOLLINARIUS (430—488?), aristokrat a biskup v Clermont­‑Ferrandu, jenž může být považován za představitele náboženské poezie. Venantius Honorius Clementianus FORTUNATUS (530—609), biskup v Poitiers, platí za prvního středověkého básníka v Galii. Psal nejen církevní hymny (například Pange lingua [Zpívej, můj jazyku]), nýbrž i oslavné verše na francké krále. Latinsky psaná literatura na galském území sice v 5. a 6. století pomalu doznívá, avšak díla psaná v latině byla vydávána až do 14. století. Vliv latinského dědictví na středověkou kulturu ve Francii je nepochybný a náležitě jej zúročila karolinská renesance z přelomu 8. a 9. století. Císař Karel Veliký (742/747/748?—814) podporoval v souladu s myšlenkou obnovení politické jednoty západní části Evropy studium latinské literatury a kultury. Turpinova (Tulpinova) latinsky psaná kronika De vita et gestis Caroli magni (O životě a slavných činech Karla Velikého) je dílo přičítané Jeanu Turpinovi, arcibiskupovi remešskému, který zemřel kolem roku 800. Podává stručný výčet činů Karla Velikého až po jeho tažení do Španělska; je však třeba upozornit, že tento text karolinským epopejím nepředchází, vznikl naopak jejich kompilací. Na nově zakládaných opatských a biskupských školách (Tours, Saint­‑Denis, Remeš, Mety) se vyučovalo klasické latině. Na galském území se tehdy ovšem již používalo nového románského jazyka, který se vyvinul z lidové latiny; lišil se jak od latiny, tak od germánštiny a o nějakém vzkříšení klasické latiny nemohlo být ani řeči; takový cíl ostatně nikdo nesledoval, jednalo se o zvýšení úrovně vzdělanosti. Největší prestiži se mezi nově zřízenými institucemi těšila Palatinská akademie v Cáchách (Aix­‑la­‑Chapelle), hlavním městě říše Karla Velikého. Působili na ní věhlasní učenci z celé Evropy, v první řadě ALCUIN (736—804) z anglického Yorku, zakladatel středověkých škol. Za základ veškerého vzdělání pokládal sedmero svobodných umění. Již jako opat v Tours tam zřídil vzornou klášterní školu a kromě řady učebnic, které se nezachovaly, sestavil pod názvem Dialectica kompilaci z prací biskupa Isidora Sevillského (560—636), jenž dal svými spisy základ středověkému vzdělání. Alcuin navazoval na antické myšlenkové dědictví tradované starověkými komentátory Aristotela, mezi něž patřil i římský filozof a teolog Boëthius (480—524). Historik PAULUS DIACONUS (740—801), původem z Lombardie, napsal Kroniku langobardskou. Z francouzského jihu, takzvané Gallie

panorama a.indd 26

26—27

8.2.2013 14:38:59

Nejstarší památky francouzské literatury Nejstarší zachovanou písemnou památkou samostatného užití francouzského jazyka jsou Serments de Strasbourg (Štrasburské přísahy), krátký diplomatický text pocházející z roku 842; dva vnukové Karla Velikého, Ludvík Němec a Karel Holý, se v něm zavazují k vzájemné podpoře proti nejstaršímu bratru Lotharovi. První písemné doklady o existenci nového jazyka, základu současné francouzštiny, se nicméně objevily už předtím ve formě vysvětlujících poznámek na okraji latinských a germánských textů („glosy“).

V podstatě jde o překlady některých latinských, případně germánských výrazů do staré francouzštiny. „Reichenauské glosy“ se nazývá latinsko­‑románský glosář z 8. století, zahrnující několik stovek výrazů a pocházející z kláštera na ostrově na Bodamském jezeře. „Casselské glosy“, germánsko­‑románský glosář z 9. století, je práce pocházející z lokality ležící v severní Francii nedaleko Dunkerque. Germánský jazyk franckých dobyvatelů romanizované Galie („franština“) zanikl v 10. století. Jsou však důvody pro domněnku, že v 9. a 10. století měli Frankové také epické kantilény, hrdinské písně a lidovou lyrickou poezii. Jednalo se ovšem o ústní slovesnost a chybí písemné doklady, jelikož nebyla fixována. Středověká francouzština se dělila na dva velké dialekty, pojmenované podle způsobu, jakým se v nich vyjadřoval souhlas. Na severu a na západě dnešní Francie se pro „ano“ používalo latinského výrazu „hoc ille“, odtud označení „jazyk oïl“ („langue d’oïl“), zatímco jih si vystačil se stručným „hoc“, z čehož vznikl výraz „okcitánský jazyk“ („langue d’oc“). Jihofrancouzská okcitánština podléhala germánským vlivům méně než severní dialekty a byla bližší hovorové latině. Tento samostatný románský jazyk vzniklý na půdě dnešní Francie významně přispěl v 11.—13. století k obohacení francouzské národní kultury jedinečnou trubadúrskou poezií. Oba dva hlavní jazyky, severní a jižní, se ještě dále dělily na různá místní nářečí, nazývaná podle historických provincií.

V mnohých těchto místních dialektech byly ve středověku vytvořeny významné literární památky, z nichž nejstarší jsou anglo­‑nor­mand­ské, pikardské, champagneské, valonské a lotrinské. Až do 12. století neexistují literární památky v dialektu pařížské oblasti, avšak od 13. století, kdy se Paříž stala centrem politické moci, význam tohoto dialektu nepřetržitě vzrůstal a počínaje 15. stoletím, zejména pak od 16. století, se dialekt pařížské oblasti („Île­‑de­‑France“) stává jazykem francouzské literatury.

Za nejstarší dochovanou francouzskou literární památku je považována La Cantilène de Sainte­‑Eulalie (Kantiléna o svaté Eulálii) z konce 9. století. Kantiléna

panorama a.indd 27

1 // Latinské kulturní dědictví, vznik francouzské literatury a národní hrdinské epopeje (8.—13. století)

Narbonensis, pocházel THÉODULPHE (760—821), reformátor státní správy, biskup orleánský a autor teologických a básnických děl. Tajemník Karla Velikého ÉGINHARD (775—840), žák Alcuinův a vychovatel pozdějšího císaře Lothara, byl autorem latinského životopisu svého pána známého jako Vita et gesta Caroli Magni (Život a slavné činy Karla Velikého). Jan Scotus ERIGENA (zemřel 886), povolaný ze Skotska Karlem Holým, byl nejen filozofem s vysokou klasickou erudicí, jehož jméno je spojováno se vznikem scholastiky, nýbrž skládal i latinské a řecké verše.

8.2.2013 14:38:59

znamenala romanci vážného charakteru, v daném případě jde o krátkou skladbu, čítající pouhých dvacet devět veršů zakončených asonancí a oslavující mučednictví panny, která byla v Barceloně na počátku 4. století odsouzena ke kruté smrti, protože odmítala obětovat pohanským bohům. V 10. a 11. století se objevovaly další náboženské literární texty (homiletická literatura, fragmenty kázání) nebo vyprávění o Kristově umučení a životech světců přednášená ve sváteční dny v prostoru před chrámem. Skutečné počátky francouzské literatury klademe však až do 11. století, kdy se objevilo první obsáhlejší umělecky relevantní dílo Vie de Saint Alexis (kolem roku 1040, Život svatého Alexia), po němž již plynule pokračovala další literární tvorba. Protagonistou této skladby, která čítá 625 veršů, je mladý římský patricij, syn hraběte Eufemia. Z lásky k Bohu se zřekl bohatství, v den svatby opustil rodný Řím a uchýlil se do Edessy v Sýrii.

Celý život prožil v chudobě a nakonec zemřel v domě svých rodičů, kam se předtím po dlouhých letech nepřítomnosti uchýlil a žil až do smrti nepoznán jako žebrák. Alexius koncipovaný jako vzor pro mladé příslušníky společenské elity má připomínat, že pro člověka existují vyšší cíle než kariéra, jak světská, tak duchovní, jelikož nejvyšší hodnotu představuje svatost. Skladba je napsána desetislabičným veršem s asonancí, který se stane základním metrem v „chansons de geste“. Podle Gastona Parise by autorem hagiografického textu mohl být rouenský kanovník zvaný Tedbalt (Thibaut) de Vernon, o němž se zmiňují anály benediktinského řádu. Nejslavnější sbírkou středověkých životopisů svatých byla v letech 1255—1266 latinsky napsaná Legenda sanctorum, zvaná Zlatá legenda (Legenda aurea), kterou sepsal italský historik a hagiograf, dominikánský mnich Jakub de Voragine (1228—1298). V 13. století byla Zlatá legenda u tehdejších opisovačů bestselerem a zůstala jím i po vynálezu knihtisku v 15. století.

Sborník Legenda aurea, obsahující neautentické příběhy světců, převedl do francouzštiny ve verších Jean de Vignai (1283?—1340?) pod titulem La Légende dorée (1330, Zlatá legenda). Ve 12. století připadla významná role na poli „doslovného“ výkladu biblických textů kláštera svatého Viktora, kde se rovněž zkoumaly různé apokryfy, jako třeba takzvané Nikodémovo evangelium, soubor textů, který je takto označován od 10. století a jehož původ sahá až do 4. století. Věhlasný filozof a teolog zvaný HUGO OD SVATÉHO VIKTORA (1096?—1141; fr. Hugues de Saint‑Victor) pocházel patrně ze saského šlechtického rodu; do augustiniánského kláštera svatého Viktora nedaleko Paříže přišel kolem roku 1115. Zakladatelem kláštera a jeho prvním opatem byl Guillaume de Champeaux (1070—1121), učitel Abélardův, proti jehož názorům se však později stavěl. Hugo od Svatého Viktora proslul jako autor rozsáhlého teologického, filozofického a historického díla, které napsal v latinském jazyce pod jménem Hugo de Sancto Victore. Shrnuje v něm myšlenkový odkaz antiky i karolinské renesance, zabývá se biblickou exegezí a vysvětluje, že správný výklad smyslu vyžaduje především znalost historie, „litery“ jako skutečnosti, o níž daný text vypovídá. Není vyloučeno, že tento obnovitel hermeneutických metod, který vedl žáky k hledání „hebrejské pravdy“ (hebraica veritas) obsažené v latinské verzi posvátných textů, měl znalosti řečtiny.

Hugonova interpretace směřuje k pochopení kerygmatu, jádra duchovního sdělení, a navazuje na tradice sahající až k Řehoři Velikému, Jeronýmovi i Órigenovi. Cesty k poznání pravdy nacházel ve vědění světském (philosophia) a teologickém (divinitas) a jako mystik spatřoval cestu k objevení Boha v jeho přímém nazírání (contemplatio).

panorama a.indd 28

28—29

8.2.2013 14:38:59

Chansons de geste Francouzská středověká hrdinská epika navazuje nepřehlédnutelným způsobem na literaturu náboženskou. Rytíř, který zde vystupuje v roli hlavního hrdiny, získává věrností Bohu (víře) a statečností ve službách krále (vlasti) vedle pozemské slávy i věčnou spásu. Vlastní kořeny žánru však musíme hledat především v předpokládané ústní slovesnosti, lyrickoepických skladbách, z nichž se tyto zpěvy o hrdinských činech křesťanských rytířů — přinejmenším zčásti — posléze zrodily. Epopeje sice většinou vycházely z nějakého historického základu, jejich charakter však nebyl výlučně historický; šlo o uměleckou fikci, navíc s výchovným posláním. Vyprávění oslavující hrdinské činy, které v minulosti vykonali křesťanští rytíři v bojích proti nevěřícím, měla mimo jiné podněcovat a povzbuzovat vlastenecké uvědomění a válečnické ctnosti jejich následovníků v době vzniku těchto skladeb, které zpívali potulní žakéři (fr. „jongleurs“, z lat. „ioculatores“, tj. „šprýmaři“, „vtipkáři“, „žertéři“), lidoví zpěváci, hudebníci a recitátoři z povolání za doprovodu jednoduchého strunného nástroje podobného houslím, zvaného niněra, na veřejných prostranstvích, kde se scházelo početné publikum. Existence takových skladeb je sice prokázána již od druhé poloviny 9. století, avšak dobou vlastního vzniku „písní o hrdinských (slavných) činech“, „epických legend“ (Bédier), jež Francouzi běžně nazývají „chansons de geste“, bylo teprve 11. století, kdy se jejich počet navíc neobyčejně rozrostl. Od druhé poloviny 12. století se už tyto skladby pouze přepracovávaly a žádné nové nevznikaly. Žánr se těšil takové oblibě, že když upadal zájem publika o díla veršovaná, začaly se v 15. století tyto populární skladby převádět do prózy. V české literatuře vyvolala francouzská národní epika v 19. století zájem Julia Zeyera (Karolinské epopeje) a ve 20. století vydal Hrdinské legendy staré Francie (1973) Václav Cibula. Zdaleka nejsou známy všechny „chansons de geste“, a už vůbec ne jejich originály. K dispozici jsou vlastně už jen kopie z 12.—15. století; dodnes se tak dochovalo kolem 150 textů, často v několika odlišných verzích. Průměrná délka jedné epopeje se pohybuje v rozmezí od 8 000 do 10 000 veršů (nejkratší z nich má kolem 1 000 veršů, nejdelší něco přes 20 000). Verše končily asonancí, což je shoda poslední přízvučné samohlásky ve verších po sobě jdoucích, a to bez ohledu na případně

panorama a.indd 29

1 // Latinské kulturní dědictví, vznik francouzské literatury a národní hrdinské epopeje (8.—13. století)

Pojednání De tribus diebus (1115—1121, O třech dnech, č. 1997) je první středověké dílo věnované estetickým otázkám, kde autor spojuje krásu s užitečností a vidí v ní plod božské moudrosti. Věroukou se Hugo od Svatého Viktora zabýval v traktátu De sa‑ cramentis christianae fidei (1133, O svátostech křesťanské víry), zatímco Didascalion de studio legendi (1135?, O umění vyučovat) je něco jako středověká encyklopedie.

Rozsáhlým a systematicky koncipovaným teologickým a filozofickým dílem opřeným o dědictví starověkých „církevních otců“ ovlivnil tento scholastický filozof, mystik, nazývaný též „nový Augustin“, a zakladatel tehdejší slavné „svatoviktorské školy“ celou generaci; mezi jeho žáky patřili mimo jiné André de Saint­‑Victor a Richard de Saint­ ‑Victor, současníci z 12. století.

8.2.2013 14:38:59

rozdílnou následující souhlásku, a tvořily strofy různé délky, představující významovou i melodickou jednotku. Nejčastější rozměr verše byl desetislabičný, ale objevoval se i verš osmislabičný nebo dvanáctislabičný.

Za nejstarší zaznamenanou skladbu žánru „chansons de geste“ se považuje úryvek z Písně o Vilémovi opěvující hrdinství hraběte toulouského. Epos je datován do 11. století a patří do cyklu, jehož jednotu vytváří především postava uvedená v titulu.

Nejstarší dochovanou skladbou z „chansons de geste“ je proslulá La Chanson de Ro‑ land (Píseň o Rolandovi) z konce 11. století (do češtiny ji přeložil nejnověji Jiří Pelán v roce 1987). Skladba čítá kolem 4 000 desetislabičných veršů, zakončených asonancí a rozdělených do 291 slok („laisses“). Její autor, stejně jako u ostatních „chansons de geste“, není znám. Je pravda, že v textu je citováno jméno Turoldus, ale není jasné, zda má jít o autora, o němž se stejně nic neví, nebo se případně jedná pouze o nějakého z mnoha žakéřů, kteří tyto skladby přednášeli. Píseň o Rolandovi je založena na historické události z roku 778, o níž se v životopise Karla Velikého zmiňuje Éginhard. Karel tehdy překročil Pyreneje a obléhal Zaragozu, avšak nepokoje v Akvitánii a vpád Sasů ho přiměly k předčasnému návratu, při kterém král ztratil v soutěsce u Roncevaux svůj zadní voj, na nějž však nezaútočili Saracéni, nýbrž místní Baskové, kteří byli křesťané.

Důvodem mohla být nespokojenost obyvatel s chováním císařova vojska v jejich dočasně okupované zemi, kterou na svém tažení procházelo. Mezi oběťmi masakru, který se stal legendou, se uvádí také jméno Rolanda, hraběte z bretaňské marky. V Písni o Ro‑ landovi je tento šlechtic označován jako císařův synovec a příčinou jeho smrti měla být údajná zrada, jíž se dopustil Rolandův otčím Ganelon, který byl nakonec po zásluze potrestán. Skladba se sice inspirovala událostí velice dávnou, ale v době vzniku byla svým způsobem znovu aktuální. Proti Arabům, kteří ovládli Pyrenejský poloostrov, bylo totiž na přelomu 11. a 12. století uspořádáno kolem dvaceti výprav a skladby o hrdinství předků mohly získávat další bojovníky a upevňovat jejich morálku.

Pro větší přehlednost — nejde o původní, autorské členění — se koncem 12. století „chansons de geste“ začaly dělit do tří tematických celků, a to na základě principu rodové spřízněnosti hrdinů. Píseň o Rolandovi patří do prvního cyklu „chansons de geste“ zvaného královský, který obsahuje asi třicet skladeb oslavujících hrdinské činy příslušníků vládnoucí dynastie, především Karla Velikého a rytířů v jeho službách.

O manželce Pipina Krátkého a matce Karla Velikého vypráví legenda z 13. století Berthe au grans piez (Berta velkonohá), v níž komorná podstrčila Pipinovi místo uherské princezny vlastní dceru. Podvod byl však nakonec odhalen a pravá Berta pak porodila manželovi syna, který se stal králem. Zápletka je variací archetypálního pohádkového příběhu o pravé a nepravé princezně na základě záměny, kterou způsobila věrolomná služka. Autorem jedné z asi dvaceti zachovaných verzí tohoto příběhu je Adenet le Roi, menestrel brabantského vévody žijící v 13. století. Při svém zpracování převzal postavy i motivy z idylického románu Floire et Blancheflor (Florus a Blanchefleur), který je variantou dvorského románu a pochází z poslední třetiny 12. století. Popisuje složitou a pohnutou historii lásky mezi synem pohanského císaře a dcerou křesťanské zajatkyně. Čistá láska téměř dětské dvojice, jež je rozloučena nepřízní rodičů, však všechna protivenství naštěstí překoná (téma zvěčnil posléze i italský básník Giovanni Boccaccio). Děj další písně z královského cyklu, Fierabras (1170, Muž s železnou paží), která se skládá

panorama a.indd 30

30—31

8.2.2013 14:38:59

panorama a.indd 31

1 // Latinské kulturní dědictví, vznik francouzské literatury a národní hrdinské epopeje (8.—13. století)

z více než 6 200 dvanáctislabičných veršů, se odehrává tři dny před osudnou bitvou u Roncevaux. Karel Veliký válčí ve Španělsku, aby získal vzácné relikvie, a Fierabras, saracénský obr a syn španělského emíra Balana, je v boji hlavní nadějí pohanů. Stále u sebe nosí zázračný balzám, jímž bylo pomazáno tělo Kristovo a který má moc okamžitě vyléčit jakoukoli ránu. Když Fierabras vyzývá Karla Velikého k vyslání jednoho muže, který by se proti němu postavil v souboji, výzvu přijme zraněný Olivier. Fierabras mu několikrát během souboje nabízí svůj zázračný balzám, ale Olivier po­kaž­dé odmítne.

Fierabrase si tím podmaní natolik, že když jsou Saracéni v dalším střetu s Franky zahnáni na útěk, Fierabras přijímá křesťanství a je pokřtěn (jeho nové jméno je Florian). Chan‑ son d’Aspremont (Píseň o Aspremontu), která pochází z 12. století a patří k nejstarším „chansons de geste“, vypráví o tažení Karla Velikého proti Agolantovi, muslimskému králi z Afriky. K vítězné bitvě došlo u imaginární hory Aspremont v Itálii, v níž se proslavil Roland jako přemožitel Agolantova syna Aumonta. Skladbu Pèlerinage de Char‑ lemagne à Jérusalem (Putování Karla Velikého do Jeruzaléma) z počátku 12. století považují někteří medievisté vzhledem k rozsahu za epickou píseň. I když tato parodie na hrdinskou epopej, obsahující epizody s fantastickými prvky, zcela postrádá historický základ, patří nicméně mezi básnické skladby královského cyklu a se svými 870 dvanácti­ slabičnými verši je prvním francouzským básnickým útvarem v alexandrínech. Píseň vypráví o zcela vymyšlené cestě Karla Velikého v doprovodu baronů a tisíců rytířů k Božímu hrobu, kterou údajně podnítila králova uražená ješitnost, když potřeboval dokázat, že je větším vladařem než údajný řecký císař Hugo v Konstantinopoli, u něhož se cestou zpátky z Jeruzaléma zastavil. Mezi dvanácti „pairy“ kolem Karla Velikého se objevují jména Roland, Olivier, Turpin, Naime de Bavière, Ogier le Danois (Ogier Dánský), Guillaume Au­‑Court­‑Nez, Béranger, Benard, Ernaut de Gironde, Aïmer, Bertrand a Gérin.

Historičnost těchto postav je nicméně sporná, stejně jako instituce „pairs de France“, velkých feudálních velmožů, kteří byli přímo vazaly panovníkovými, jelikož za dob Karla Velikého v této podobě zřejmě ještě neexistovala. Kromě toho císařovo „putování“ působí mnohem více dojmem dobrodružné výpravy než zbožné pouti. Skladba je sice založena na legendě o původu ostatků z Kristova umučení, ale neznámý autor význam svatých relikvií zlehčuje a jeho cílem je zřejmě posluchače pobavit. Gaston Paris proto mluví o „směsi světáctví a zbožnosti, šprýmu a hrdinství“, Otakar Šimek o „burleskním eposu“ a jiní badatelé ve skladbě objevují posměvačnou kritičnost měšťanstva, převádějící do komické roviny jak hrdinská témata, tak legendu o původu ostatků v Saint­‑Denis.

Druhý cyklus národních epopejí „chansons de geste“, nazývaný „o Garinovi de Monglane“ nebo také „o Guillaumovi d’Orange“, obsahuje 24 skladeb opěvujících statečnost jihofrancouzských baronů v královských službách, Garina de Monglane a jeho potomků, zejména nejslavnějšího ze všech, Viléma Oranžského, synovce Karla Velikého, který byl jako hrabě de Toulouse historickou postavou. Za základ cyklu je považován epos Girard de Vienne (Gérard de Vienne) z počátku 13. století, který napsal mnich a žakéř BERTRAND DE BAR­‑SUR­‑AUBE, pocházející ze Champagne.

Podle předlohy, již mu poskytla provensálská epická skladba Gérard de Roussillon, zde popisuje spor syna Garina de Monglane s Karlem Velikým, jenž skončil smírem.

Bertrand de Bar­‑sur­‑Aube byl rovněž autorem eposu Aymeri de Narbonne o dobytí města Narbonne otcem Viléma Oranžského. Třebaže tento další hrdina cyklu, Aymeri

8.2.2013 14:39:00

de Narbonne, je jako otec Viléma Oranžského smyšlenou postavou, šlechtic tohoto jména skutečně žil a zahynul ve Svaté zemi v roce 1105. Úvodní skladba druhého cyklu, který tvoří nejjednolitější skupinu v žánru „chansons de geste“, pochází z 13. století a jmenuje se Garin de Monglane (Garin de Monglane). Vypráví se v ní příběh o chrabrém rytíři, do něhož se zamilovala královna a který dostal hrad Mon(t)glane. Antologie Le cycle Guillaume d’Orange (1996, Cyklus písní o Vilémovi Oranžském), kterou sestavil Dominique Boutet, představuje patrně nejrozsáhlejší soubor „chansons de geste“, čítající okolo třiceti skladeb, z nichž zhruba třetina se týká přímo postavy Guil­lau­mo­vy, případně jeho synovce Viviena nebo bratra jeho ženy Guibourg, Rainouarta. Středo­ věcí truvéři dělili rozsáhlý druhý cyklus na tři skupiny, a to na písně o Garinovi de Monglane, o Aymerim de Narbonne a o Guillaumovi d’Orange (podle posledního z nich bývá často označován celý cyklus, jehož je nejčastějším hrdinou). Skladba Les Enfan‑ ces Guillaume (13. století, Vilémovo dětství) začíná navzdory svému názvu až v době, kdy se hrdina ocitá na prahu dospělosti. V Le Charroi de Nîmes (kolem 1250, Vůz do Nîmes) se vypráví o lsti, jež Vilémovi pomohla při dobývání tohoto města, kam jeho bojovníci pronikli ukrytí v sudech naložených na voze. Také La Chanson de Guillaume (kolem 1160, Píseň o Vilémovi) popisuje boje o město Nîmes a připomíná Vilémovo vítězství nad Saracény a epos La Prise d’Orange (Dobytí Orange), pocházející z přelomu 12. a 13. století, je pokračováním písní Vilémovo dětství a Vůz do N ­ îmes. Vypráví se v něm o hrdinských činech Guillauma d’Orange při dobývání Nîmes a též o jeho lásce ke krásné Guibourg, pokřtěné Saracénce, kterou na tomto tažení získal. Guillaume d’Orange v roli ochránce slabého panovníka je hrdinou písně Couronnement de Louis (okolo 1160, Korunovace krále Ludvíka), která patří k nejstarším skladbám vilémovského cyklu. Právě odvaha a loajalita syna hraběte Aymeriho de Narbonne měla hrát při korunovaci Ludvíka Pobožného v Cáchách rozhodující úlohu. Rozsáhlá skladba Guillaume au Court Nez (Vilém s krátkým nosem), která vypráví o činech Aymeriho de Narbonne, jeho synů a vnuků, je pojmenována podle nejslavnějšího z Aymeriho synů, nazývaného též Guillaume d’Orange, Guillaume Fierebrace nebo Saint Guillaume de Gellone (742—812). V roce 804 založil Guillaume benediktinský klášter Gellone à Saint­‑Guilhem­‑le­‑Désert, kam se uchýlil roku 806, a posléze roku 1066 byl kanonizován, takže vilémovský cyklus tematicky uzavírá skladba Moniage de Guillaume (asi 1160, Vilémovo mnišství). V tomto epilogu po manželčině smrti odchází Vilém Oranžský, jenž splnil svůj úkol, do kláštera.

Třetí cyklus „chansons de geste“, zvaný „o Doonovi de Mayence“, je inspirován činy odbojných feudálů, kteří se buď postavili proti králi, nebo vedli vzájemné spory mezi sebou. Hlavní hrdina cyklu je domnělý prapředek víceméně uměle vytvořeného rozvětveného „rodu“, jehož příslušníkům král nějak ublížil, takže se mu za to mstili (Enfances de Doon de Mayence, Dětství Doona Mohučského, Doon de Mayence, Doon Mohučský, 13. století). Nejslavnějším z Doonových potomků byl jeho vnuk Ogier Dánský, který dobyl Dánsko (Chevalerie Ogier de Danemarche, 12. století, Rytířské skutky Ogiera Dánského, Enfances Ogier, 13. století, Ogierovo dětství). Ogier bojuje proti císaři, aby očistil pošpiněnou čest, a také on se na konci života stane benediktinským mnichem. Potomky Doona de Mayence jsou také synové Aymonovi, hrdinové četných vyprávění, později zpracovaných pod titulem Les Quatre fils Aymon (Čtyři

panorama a.indd 32

32—33

8.2.2013 14:39:00

panorama a.indd 33

1 // Latinské kulturní dědictví, vznik francouzské literatury a národní hrdinské epopeje (8.—13. století)

synové Aymonovi). Shrnutí této populární epické látky obsahuje text Renaud (Re‑ naut, Renaus) de Montauban, vzniklý ve 12. století, který je zároveň prvním známým případem, kdy se v žánru „chansons de geste“ objevují též pasáže v próze. Vypráví o konfliktu mezi Karlem Velikým a Renaudem de Montauban, který je králem pronásledován, takže mu nezbývá než hájit svá práva proti němu společně s bratry, nejstarším Alardem, dále Guichardem a nejmladším Richardem. Všichni bratři jsou stateční, navzájem si věrní, mají smysl pro čest a milují svou vlast. Král Renauda nenávidí, protože zabil jeho synovce, ten však Renauda předtím urazil, a když se hrdina dovolával u Karla spravedlnosti, císař ho urážlivě odmítl. Do třetího cyklu hrdinských epopejí patří tematicky, byť nikoli podle klíče rodinných vztahů, i jedna z nejstarších „chansons de geste“ Gormond et Isembart (Gormond a Isembart) z první třetiny 12. století.

Vypráví o zradě, kterou spáchal mladý francouzský šlechtic Isembart, po matce králův synovec, když se — vypuzený na základě intrik od královského dvora — přidal na stranu skandinávského krále Gormonda a podnítil ho k vpádu do své vlasti. Francouzi však nad pohanskými útočníky zvítězí a Gormond i Isembart, který před smrtí kajícně uzná svou vinu, v bitvě zahynou. Tato epopej vychází z historické události, a sice normanské invaze vedené z Anglie v roce 881, která skončila vítězstvím francouzského krále Ludvíka III. Také vévoda Gérard v eposu Girart de Roussillon (1150—1180, Girard de Rousillon), který se vzbouřil proti Karlovi Velikému, si uvědomí svou vinu, k níž ho přivedla pýcha, a dává se na pokání.

Tematické dělení hrdinské epiky na tři cykly podle tematické shody a rodinných vazeb znal již výše zmíněný champagneský žakéř z 13. století Bertrand de Bar­ ‑sur­‑Aube. Koncem 19. století definoval Léon Gautier ještě cyklus regionální (lotrinský, severofrancouzský a „drobná gesta“ blaiveská, saint­‑gilleská a lutyšská). Ke třem výše uvedeným tematickým cyklům „chansons de geste“ býval již od středověku volně připojován ještě čtvrtý cyklus, který tvořily hrdinské skladby o křížových výpravách.

Podnět k prvnímu z těchto tažení zaměřených na osvobození Božího hrobu dal papež Urban II. na koncilu v Clermont­‑Ferrandu a v letech 1095—1270 bylo uspořádáno celkem osm kruciát. K epopejím inspirovaným těmito taženími evropského rytířstva patří například La Chanson d’Antioche (Píseň o Antiochii), La Chanson de Jérusalem (Píseň o Jeruzalému) nebo La Chanson des chétifs (Píseň o zajatcích), které vznikaly v 13. století. V Písni o Antiochii je popisován krutý hlad, který při dobývání tohoto města v roce 1098 během první kruciáty sužoval obléhané i obléhající, a v této souvislosti se objevují zmínky o masakrech poražených Turků oddíly pod vedením normanského náčelníka Tafura včetně pojídání mrtvých nepřátel. Věrohodnost těchto údajů je sice vážně zpochybňována, avšak to nic nemění na špatné pověsti křižáckého vojska obviňovaného v tehdejším islámském světě z kanibalismu. Divokost příslušníků Tafurovy „barbarské“ desetitisícové armády byla obecně známa, ale na druhé straně křižáčtí rytíři obdivovali jejich bojovnost a odvahu. Na rozdíl od původních „chansons de geste“, sahajících do minulosti, tyto skladby zachycovaly vlastně tehdejší současnost a zájmem o exotická témata navíc předznamenávaly první etapu dvorského románu.

O původu „chansons de geste“ byla vyslovena už od dob romantismu řada různých hypotéz. Podle první z nich, teorie kantilén (Gaston Paris, Claude­‑Charles Fauriel, Léon Gautier), představují víceméně spontánní výplod lidového ducha a jsou

8.2.2013 14:39:02

závěrečným zpracováním lyrickoepických zpěvů, které se vytvářely už v 7.—10. století.

Tuto hypotézu kritizoval na začátku 20. století Joseph Bédier, jenž na základě pečlivého zkoumání celé řady textů dospěl k teorii poutních cest. Bédier totiž spojoval zrod epopejí s kláštery, ležícími na frekventovaných poutních cestách, to jest do Říma a do Compostely, a dobu vzniku „chansons de geste“ kladl do přelomu 11. a 12. století. Zjistil mimo jiné, že v některých z těchto klášterů se uchovávala a ctila památka opěvovaných hrdinů a někdy se dokonce ukazovaly i předměty spojené s jejich legendou. Podle teo­ rie historiků, kterou formulovali Ferdinand Lot a Robert Fawtier, se však Bédierova teorie poutních cest, kterou ve své tradicionalistické teorii odmítal také španělský romanista Menendez Pidal, nedá vztáhnout na vznik všech „chansons de geste“. Zdá se, že první verze těchto národních epopejí s vyprávěnými událostmi opravdu úzce souvisely a byly vesměs poměrně krátké. Teprve postupně se tyto skladby rozšiřovaly přidáváním dalších epizod a různě se upravovaly, takže mezi příslušnou historickou událostí a datem konečné verze zpravidla uplynula velice dlouhá doba. Většinou se vyprávěné události odehrávají v době Karla Velikého, ale některé sahají až do dob merovejských králů.

„Druhá renesance“ a rozkvět kultury ve 12. a 13. století, literatura filozofická, historiografická, naučná a cestopisná V průběhu 11. a 12. století vyvstalo v církvi hnutí zaměřené na obrození duchovního života, jakousi vnitřní reformu, která na rozdíl od pozdější reformace nesměřovala k rozdělení ani nenabízela jiné učení. Svědčí o tom například dlouhé davové pouti na posvátná místa (Řím, Compostela) i všeobecné nadšení pro myšlenku křížových výprav, chápaných jako boj proti nevěřícím, kteří ovládli kolébku křesťanstva. Ohnisky skutečně duchovního pohybu se však ve Francii staly některé kláštery (Cluny, Cîteaux); jedním z hlavních cílů tehdejšího reformního úsilí byla totiž především snaha o zduchovnění a prohloubení klášterního života. Od 12. století klerikové ve Francii překládali a kompilovali latinské spisy naučného rázu. Pod jménem svatého Bernarda (1091—1153), reformátora benediktinské řehole, byla vydána ve francouzském překladu sbírka latinských kázání, pocházející z počátku 13. století. V 13. století dosáhla vrcholu křesťanská středověká filozofie, ale také umění a literatura. Rozsáhlá a systematická Teologická suma svatého Tomáše Akvinského (1226—1274) se stala základem tomistické filozofie (tomismu). Její autor staví na upraveném aristotelismu bez novoplatonských prvků a arabských příměsků. Tehdejší výklad Aristotela byl totiž poznamenán tím, že jeho myšlenkový odkaz byl křesťanskému Západu předán prostřednictvím Arabů, kteří tehdy ovládali Pyrenejský poloostrov.

Vykladač Aristotela a největší filozof arabského Západu Averroes (1126 až 1198; vl. jm. Abú’l-Walíd Ibn Rušd) hlásal nauku takzvané dvojí pravdy, to jest filozofické a teo­logické. Jinými slovy, jestliže rozum vede k popírání nesmrtelnosti lidské duše nebo

panorama a.indd 34

34—35

8.2.2013 14:39:02

panorama a.indd 35

1 // Latinské kulturní dědictví, vznik francouzské literatury a národní hrdinské epopeje (8.—13. století)

zázraků, pak víra dovoluje věřit i tomu, co rozum nechápe. Scholastická filozofie aver­ roismus odmítala, církev jej odsoudila jako nepřijatelnou nauku, a když se proti němu vyslovil v roce 1277 pařížský arcibiskup Étienne Tempier, zastánci učení o dvojí pravdě byli z Francie vypuzeni a většina z nich se uchýlila na anglické a italské univerzity. Scholastická filozofie se pilně pěstovala především na Sorbonně, první francouzské univerzitě, založené v Paříži na počátku 13. století. Vzniku pařížské univerzity za krále Fili­pa II. Augusta předcházela existence společenství učitelů a žáků („universitas magistrorum et scholarium“), jakési obdoby řemeslnických cechů pro vzdělance, které se utvářely již během 12. století v Paříži, Bologni nebo Oxfordu. Toto sdružení mělo táhlé spory s představiteli církve i města, které vyřešila „charta“ pařížské univerzity nazvaná Parens scien­tiarum (Matka věd), kterou vydal papež Řehoř IX. v roce 1231 a v níž současně vzal tuto instituci pod svou ochranu. Další univerzity vznikly ve Francii během 13. století také v Toulouse, Orléansu a Montpellieru. Středověká katolická církev jako pevná opora monarchie zaujímala neobyčejně vlivné postavení ve všech oblastech života tehdejší společnosti a v oblasti školství získala vzhledem k absenci státní politiky zásadní iniciativu. Školy nižšího stupně vznikaly často při klášteřích a ve městech, kde byly zakládány školy kapitulární. Období rozkvětu kultury ve 12. a 13. století bývá nazýváno též „druhá renesance“, která následovala po první, karolinské renesanci z přelomu 8. a 9. století a předcházela třetí, „pravé“ renesanci z 16. století. Měla za následek oživení zájmu o latinskou literaturu a připravila vrstvu vzdělanců, vychovaných v klášterních a biskupských školách a schopných literární tvorby podle ideálů a představ společenské elity.

Nejznámějším filozofem francouzské scholastiky se stal Pierre ABÉLARD (1079—1142), do velké míry i pro svůj nešťastný osud způsobený vášnivou láskou k Heloise, jež byla jeho žákyní. V Paříži na kopci Sainte­‑Geneviève založil a vedl školu rétoriky a teologie, svými názory si však pohněval takzvané realisty a dostal se do sporu s církví. Filozof Abélard jako tvůrce konceptualismu usilujícího o smíření realismu s nominalismem chápal univerzálie ve smyslu umírněného nominalismu jako výtvory lidského ducha. Realisté zastávali názor, podle něhož abstrakta, obecné ideje, reálně existují (například „příroda“ může být chápána jako bytost); církev a nominalisté naproti tomu tvrdili, že tyto univerzálie existují jen jako pojmy, to jest podle jména (lat. „nomen“). Abélard napsal také vlastní životopis Historia calamitarum mearum (1133—1136, Historie mých protivenství), což byl žánr ve středověké literatuře velice vzácný. Scholastické myšlení, jehož v podstatě racionalistická koncepce byla od dob humanismu a osvícenství často nesprávně chápána, zaujímá v dějinách filozofie nezadatelné místo. Příkladem středověkého kazatelského umění je sbírka homilií, které proslovil, zčásti před publikem královského dvora, kancléř pařížské univerzity Jean Charlier, zvaný podle místa narození GERSON (1363—1429). Tento stoupenec galikanismu, směru hájícího určitou nezávislost francouzské církve na papeži, a zastánce svrcho­vanosti všeobecného církevního sněmu nad papežem se účastnil i koncilu v Kostnici, na němž byl odsouzen pražský mistr Jan Hus. Různé sbírky naučení a přísloví, návody k správnému chování („zrcadla“) nebo učené hádky a debaty byly součástí světské literatury s mravoučným posláním.

Na poli historiografie nastal odklon od kompilovaných kronik, které historické události jen registrovaly a chronologicky seřazovaly, aniž by se pokoušely

8.2.2013 14:39:03

postihnout vzájemné vztahy mezi jednotlivými jevy a osobnostmi. Až do konce 11. století byly navíc místem vzniku těchto kronik takřka výhradně kláštery a jazykem historického písemnictví latina. Postupně se stále více uplatňují paměti (memoáry), jejichž autory byli zpravidla šlechtici píšící v mateřském francouzském jazyce o událostech, které sami zažili. Dvě práce tohoto druhu například líčí dojmy francouzských křižáků z bohatého a vyspělého Orientu. GEOFFROY DE VILLEHARDOUIN (1150—1213), feudální velmož, bývalý účastník tažení, které skončilo místo osvobozením Svaté země dobytím Konstantinopole (Cařihradu), města, jehož se stal guvernérem, shrnul své paměti pod názvem La Conquête de Constantinople (1207, Dobytí Konstantinopole).

Jeho podrobný a spolehlivý popis událostí je současně i významnou památkou francouzské literární prózy. Naivnější a prostší verzi vzpomínek na čtvrtou křížovou výpravu a dobytí Cařihradu představuje dílo Histoire de la conquête de Constantinople (1200—1215, Dějiny dobytí Konstantinopole), které napsal obyčejný pikardský rytíř ROBERT DE CLARY (Clari) (1170—1216). Je to svědectví účastníka, který vnímal popisované události zblízka, ale některá fakta získal zprostředkovaně a zde se dopouští nepřesností. Také JEAN DE JOINVILLE (1225—1317), jenž žil na dvoře krále Ludvíka IX. (Svatého), se při psaní životopisného díla Histoire de Saint­‑Louis (1309, Historie svatého Ludvíka) opíral především o osobní zkušenost účastníka křížové výpravy, podobně jako v Mémoires (1272, Paměti křižákovy, č. 1965). Kronikář ALBÉRIC de Trois­‑Fontaines (Aubry de Trois­‑Fontaines, Albericus Trium Fontanum), cisterciácký mnich, který žil v 13. století (zemřel po roce 1252), napsal Chronique qui va depuis la création jusqu’en 1241 (Kronika sahající od stvoření světa až do roku 1241), jež později vyšla tiskem jako součást knihy Historiens des Gaules et de la France (Dějepisci Galie a Francie). Philippe MOUSKET (MOUSQUET, MOUSKÉS, 1215—1283) je autorem Chronique rimée (Veršovaná kronika), která ve 31 286 osmislabičných verších vypravuje historii francouzských králů od trójské války až po rok 1243, přičemž celá jedna třetina textu je věnována vládě Karla Velikého.

Literárně cenné jsou Chroniques de France, d’Angleterre et des pays voisins (Kroniky Francie, Anglie a sousedních zemí, č. výbor Kronika stoleté války, 1977), popisující dějiny pohnutého období 1326—1400, které napsal v letech 1370—1400 kronikář a básník Jean FROISSART (1337—1404?). Obsahují barvité popisy s řadou zajímavých detailů, i když ne vždy obstojí před požadavky historické kritiky. Froissart skládal i básně s pevným uspořádáním ve stopách Guillauma de Machaut a je rovněž autorem artušovského románu Meliador (1365; druhá verze 1380, Meliador). Velký ohlas měly také Mémoires (1524, Paměti), osobní vzpomínky, jež zanechal Philippe de Clyte, pán de COMMYNES (Commines) (1447—1511), historik a diplomat vlámského původu, nejdříve ve službách vévody burgundského, poté francouzského krále. V posmrtně vydaných Mémoires (1524, Paměti), jež začal psát v roce 1479 a kterých si budou cenit i Ronsard a Montaigne, popisuje zápas mezi králem Ludvíkem XI. a burgundským vévodou Karlem Smělým o sjednocení země. Na rozdíl od obyčejných kronikářů se nesnaží události jen barvitě popsat, ale především v psychologických analýzách a politických úvahách pochopit jejich vzájemné souvislosti. Příčiny historických dějů nachází Commynes v ambicích vůdčích osobností, které dovede přesně charakterizovat, v povaze jednotlivých národů a v řízení božské prozřetelnosti. Pro francouzskou

panorama a.indd 36

36—37

8.2.2013 14:39:03

panorama a.indd 37

1 // Latinské kulturní dědictví, vznik francouzské literatury a národní hrdinské epopeje (8.—13. století)

povahu je podle něj například typický rychlý nástup počátečního nadšení, které se brzy vytratí a je vystřídáno nezájmem. Český výbor vyšel pod titulem Staré francouzské kroniky (1962).

Značného rozsahu nabyla v 11.—13. století naučná literatura světská, včetně literatury pragmatické nebo také užitkové, kam náležely úřední písemnosti, nařízení, předpisy a pokyny. Vznikaly také středověké encyklopedické slovníky („trésor“, z lat. „thesaurus“); o zvířatech — často fantastických — se psalo v bestiářích, pseudodidaktických skladbách s popisem zvířat a výkladem jejich alegorických vlastností, včetně různých oblud a nestvůr, fantastických příšer vzešlých z mýtů a legend dávnověku; o rostlinách ve florářích; o nerostech v lapidářích a podobně. Tyto práce, navazující svým způsobem i na tradice lidového mudrosloví, však měly pramálo společného s přírodními vědami. Zaměřovaly se především na výčty různých symbolů připisovaných jednotlivým zvířatům, rostlinám nebo nerostům. Dlouhou tradici, sahající do starověku, mělo ovšem umění lékařské. Jako příklad opravdu vědecké literatury v nehumanitním oboru psané ve francouzštině je možné citovat teprve Œuvres diverses (1575, Různá díla), kde popsal své lékařské praktiky a výzkumy věhlasný chirurg Ambroise PARÉ (1510—1590), přesvědčený protestant.

Anglický rytíř Jean de MANDEVILLE (pán John Mandeville, 1300?—1372) je podepsán pod francouzsky psaným cestopisem s titulem Voyages (Cesty), vzniklým údajně roku 1356. Autor v něm popisuje svou cestu do Indie a Číny, na niž se měl vydat roku 1322. Pravá totožnost pisatele však není dostatečně známa a stejně tak není zaručena ani autentičnost jeho vyprávění o různých exotických zemích, které údajně navštívil. Podle přípustné domněnky, na jejímž počátku je lutyšský kronikář Jean d’Outremeuse, se autor skrýval v Lutychu pod jménem Jean de Bourgogne nebo Jean à la Barbe. Publikace se setkala s obrovským ohlasem, ačkoli zřejmě není původní a čerpá z celé řady zdrojů, od Plinia Staršího až po Marka Pola. Jedním z desítky jazyků, do nichž byl spis ve středověku přeložen, byla i stará čeština. Český překlad vznikl z německého textu kolem roku 1400 a je znám pod titulem Cestopis tzv. Mandevilla (1963).

8.2.2013 14:39:03