Issuu on Google+


IVA MÁLKOVÁ

Adresát František Hrubín /

DOPISY F. HRUBÍNA, J. SEIFERTA, J. STRNADLA, E. FRYNTY

BRNO 2010


Publikace vznikla v rámci grantového projektu Tvůrčí osobnost Františka Hrubína a proměny kontextů české literatury ve XX. století (405/07/0534), který podporuje Grantová agentura ČR. Publikace vychází s finanční podporou GA ČR č. 405/07/0534.

Otištěné fotografie jsou uloženy v Literárním archivu Památníku národního písemnictví v Praze. © Doc. PaedDr. Iva Málková, Ph.D., 2010 © Ostravská univerzita v Ostravě, Filozofická fakulta, 2010 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2010 ISBN 978-80-7368-794-6 (Ostravská univerzita v Ostravě) ISBN 978-80-7294-373-9 (Host — vydavatelství, s. r. o.)


Obsah

Milý Františku,…! Dopisy F. Hrubína, J. Seiferta, J. Strnadla, E. Frynty

7

I/ Vzájemná korespondence Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta [1943 –1970]

17

II/ Vzájemná korespondence Františka Hrubína a Josefa Strnadla [1933 –1970]

105

III/ Dopisy Emanuela Frynty zaslané Františku Hrubínovi [1946 –1970] Kopie dopisů Františka Hrubína zaslané Emanuelu Fryntovi [1956]

161

Komentář k dochované vzájemné korespondenci Ediční poznámka Poděkování Rejstřík

259 360 364 366

5


VladimĂ­ru Justlovi


Milý Františku,…! DOPISY F. HRUBÍNA, J. SEIFERTA, J. STRNADLA, E. FRYNTY

Literární archiv Památníku národního písemnictví v Praze uchovává zpracovanou pozůstalost — Fond Františka Hrubína —, která obsahuje dokumenty, rukopisy, výstřižky a také stovky dopisů. Pročítali jsme rozsáhlou korespondenci, jejímž adresátem byl Hrubín, s nadějí, že v ní najdeme soubory dopisů, které vypovídají o básníkově naturelu a také představují osobnosti, které byly Hrubínovi blízké, a jejich písemná rozmluva by připomínala, co se dělo v literatuře a společnosti. V textech dopisů jsme nacházeli řadu podnětů, které jsme ověřili a zpracovali jako doposud nepodchycené v hrubínovské bibliografii (Málková, Iva — Řehák, Daniel. Tvůrčí osobnost Františka Hrubína. Bibliografie. Brno, Host 2009). Zaujaly nás nejrozsáhlejší soubory — dopisy zaslané Ludvíkem Kunderou (98 kusů z let 1946–1971), Kamilem Lhotákem (110 kusů z let 1942–1973), Emanuelem Fryntou (80 kusů z let 1946–1975, poslední dopisy adresovány paní Jarmile Hrubínové), Josefem Strnadlem (68 kusů z let 1933–1970), Karlem Sýsem (61 kusů z let 1963–1971). Nakonec důležitou roli hrálo, zda vybrané soubory dopisů pokrývají značnou část Hrubínova tvůrčího života, zda vypovídají o básníkově osobnosti z různých hledisek, zda se jedná na straně jedné o dopisy otevřené a přátelské, nebo v nich dochází ke konfrontaci názorů na život a umění. Dalším hlediskem, které zúžilo výběr, byla možnost připravit vzájemnou korespondenci. Nakonec 7


edice představuje vzájemnou korespondenci Františka Hrubína (1910–1971) s Jaroslavem Seifertem (1901–1986), Františka Hrubína s Josefem Strnadlem (1912–1986) a dopisy přijaté od Emanuela Frynty (1923–1975). Vstřícností PhDr. Marie Jiráskové a paní Jany Seifertové nám byly poskytnuty dopisy psané Františkem Hrubínem, adresované Jaroslavu Seifertovi, ty se nacházejí v pozůstalosti, která je doposud v rukou dcery Jaroslava Seiferta. Seiferta Hrubín od svých gymnaziálních let vnímal jako básnickou osobnost. Naopak Seifert vybral pro Právo lidu v roce 1932 první verše podepsané básníkovým jménem. Hrubín přijímal Seiferta jako staršího, inspirujícího a ctěného druha. Po celou dobu si v korespondenci uctivě vykali, či onikali. Dopisy přibližují zvláště období vzájemné intenzivní spolupráce a vypovídají o celoživotním důvěrném vztahu. Jejich korespondence obsahuje 141 dopisů, pohlednic a dopisnic. Hrubínovy dopisy adresované Josefu Strnadlovi jsou také v pozůstalosti LA PNP. Fond Josefa Strnadla však není uspořádán. Přes velmi ztíženou situaci při zpracovávání edice (došlo k přesunu fondů ze Starých Hradů do nových depozitářů, což omezovalo možnost studia z těchto fondů) se podařilo vstřícností archivářů a archivářek získat ke studiu soubor dopisů, o nichž se domníváme, že vypovídají o vzájemné osobní a tvůrčí resonanci vztahů Hrubín — Strnadel a ozřejmují mnoho souvislostí nejen v životě Františka Hrubína, ale také v kontextu české literatury třicátých až sedmdesátých let dvacátého století. Vzájemná korespondence Hrubína se Strnadlem obsahuje 89 dopisů, pohlednic a dopisnic. Mimořádná je zálepka zaslaná z koncentračního tábora v roce 1940. Korespondence s Emanuelem Fryntou je převážně jednostranná. Paní Fryntová potvrdila, že tento vynikající překladatel a důvěrný přítel Františka Hrubína spálil před svou smrtí všechny dopisy, mj. i ty, které mu zaslal František Hrubín. Dopisy Emanuela Frynty vytvářejí obraz důvěrného, hlubokého a nesmlouvavého vztahu dvou osobností české literatury dvacátého století. K dispozici je 73 dopisů napsaných výrazným 8


rukopisem Emanuela Frynty. Vrcholí písemnou diskusí o roli a významu literatury a spisovatelů. Tu jsme s to rekonstruovat díky strojopisnému dopisu E. Frynty z dubna 1956 a dvěma dochovaným kopiím a jednomu fragmentu Hrubínova konceptu. Tak se představený soubor rozšiřuje na 76 čísel. Nezastupitelnost přátelství mezi Hrubínem a Fryntou pak sledujeme z občasných dopisů i v průběhu šedesátých let. Předkládáme tři soubory. První je průvodcem vzájemných vztahů Hrubína a Seiferta, které se proměnily tak, jak se z autorů dvou tvůrčích generací z doby před druhou světovou válkou stali generační souputníci v druhé polovině dvacátého století. Druhý je příkladem blízkosti dvou lidí, které spojoval společný nástup na vysokou školu a celoživotní oboustranný zájem o vlastní původní tvorbu. Strnadel psal o Hrubínovi disertační práci, zprostředkovával vydávání jeho děl. Připravil básníkovu bibliografii (1958) a tvůrčí cesty Hrubína zaznamenal také v monografii (1980). Třetí konvolut dopisů je téměř jednohlasým obrazem oddanosti, Emanuel Frynta byl Hrubínovým důvěrným přítelem. Frynta, mnohostranně nadaná osobnost, považoval Hrubína za mimořádného tvůrce, právě proto velmi bedlivě a kriticky sledoval a v dopisech komentoval rukopisy, knižní vydání děl a reflektoval jeho veřejné postoje. Když vstupoval František Hrubín vstupoval na pole literatury, vzhlížel k Seifertovi jako k umělecké autoritě, stýkající se s těmi, kteří pro Františka znamenají hvězdné literární nebe. Prostřednictvím dopisů sledujeme kontakty dvou básníků od roku 1943, přitom prvních pět let známe jen v podobě Seifertových vzkazů; z nich je zřejmé, že Seifert byl jedním z těch, kdo sledoval a také podporoval Hrubínův vstup do literárního světa. Jako mnozí jiní využíval Hrubínovu knihovnickou fázi života a žádal ho o zapůjčení knih nebo o informace. Kontaktuje jej s Hůlkovými, s Václavem Pavlíkem, s Josefem Palivcem. Část dopisů z roku 1948 se věnuje pokusům zajistit si dovolenou v Beskydech. Dopisy Seifert — Hrubín, psané 9


s přátelskou lehkostí, jsou převážně neoficiální a samozřejmé. Hrubín zprostředkovává Seifertovi kontakty na svého spolužáka Miroslava Hofmeistra, který vystudoval medicínu a později se stal primářem v Lázních Jeseník. Seifertova i Hrubínova korespondence svědčí o tom, že oba využívají jeho přízně a zajíždějí do Jeseníku na léčení i odpočinkové pobyty. Seifertovy dopisy také informují o básníkově neutěšeném zdravotním stavu, s nímž se minimálně od roku 1949 musel vyrovnávat. Ze zaznamenaných slov vyplývá, jak nezastupitelné jsou pro Seiferta Praha a pro Hrubína Lešany, později Chlum u Třeboně a krajina kolem nich. Je zřejmé, že zvláště v letech 1948, 1949 a 1950 se kontakty neomezovaly pouze na psané, ale básníci a jejich rodiny se setkávali i osobně. Pověřovali se zastoupením v nepříjemných věcech (Hrubín se má obrátit na nakladatele Müllera, Seifert je žádán, aby zklidnil situaci v Družstevní práci apod.). Kolektivní sdělení z března 1950 dokládá i spříznění Seiferta a Hrubína s Vladimírem Holanem, Emanuelem Fryntou, Ladislavem Dvořákem, Václavem Černým a dalšími. V průběhu celé dochované korespondence dává Hrubín v důvěrných sděleních najevo, že si vážil tvorby a osobních postojů Josefa Hory, Františka Halase a také Jaroslava Seiferta. Dopisy konkretizují vzpomínky, které se ke čtenáři dostaly v Hrubínových Láskách (1967), knižně vydaných vzpomínkových esejích. Hrubín reaguje (v dopisech z roku 1950 i 1966) na veřejnou kritiku Seifertovy sbírky Píseň o Viktorce, na ideologické a sžíravé postoje Ivana Skály. Soukromě se děsí svého mlčení, které před nedávnem vyčítal předtím vždy angažovanému Františku Halasovi. Prožívá zamlčování věcí a jevů před vlastními dětmi i sebou samým, to překonal na II. sjezdu spisovatelů (1956), kdy na svou povahu i dosavadní roli v literárním životě překvapivě a proti svému vnitřnímu nastavení veřejně promluvil a otevřeně a nekompromisně pojmenoval situaci v české literatuře v období 1948–1956. Starost o děti a rodinu, vnitřní přesvědčení, že jejich ženy a děti jsou jistotami a hodnotami jejich existence, smrt blízkých, 10


ať příbuzných či přátel, tvoří výraznou tematickou rovinu dochovaných dopisů. Intenzivně se korespondence rozbíhá opět na počátku šedesátých let, je podnícena přípravou výboru z veršů Jaroslava Seiferta pro Klub přátel poezie. Hrubín se výrazně na zahájení existence KPP a jeho edičním profilu podílel. Seifertův výbor sestavoval s pečlivostí i nadšením. Seifert pak chystá knihu veršů o Praze, Hrubín se soustřeďuje na výbor z veršů Josefa Hory a žádá Seiferta o vzpomínkovou účast. Chystají se další knihy, je potřeba zařadit určité básně, napsat předmluvy, doslovy a záložky a oba tvůrci využívají blízkosti, aby si vzájemně vypomohli. Hrubín na počátku šedesátých let sehrával také důležitou roli v Československém spisovateli, tak se na něj Seifert obrací o pomoc při vydávání svých sbírek v roce 1965. Hrubín a Seifert se informují o vlastní původní tvorbě a peripetiích, které provázejí tvůrčí proces i publikování knih zvláště v šestém desetiletí, jsou vzájemně oslovováni silou básnického slova toho druhého. Ve svém obdivu jsou vzájemně otevření a důvěrní. Je zřejmé, že se Hrubín i Seifert živě zajímají o literární dění, o vycházející básnické sbírky a časopisecké diskuse, které komentují z nadhledu svých zkušeností. Vždy jsou znepokojeni, když básnické a prozaické slovo planí, stává se nástrojem propagandy a ideologie. Josef Strnadel v prvním dochovaném dopise blahopřeje Hrubínovi k získání melantrišské ceny. Dopis je také dokladem toho, že Strnadel začal Hrubínovu tvorbu sledovat od okamžiků, kdy vyšly jeho verše v Právu lidu. Zprvu jí věnuje pozornost proto, že se s Hrubínem mají stát spolužáky na Karlově univerzitě. Dopisy a pohlednice z třicátých let jsou zprávami o výletech. Pohlednice charakterizují legrácky, dvojsmysly, jsou psány francouzsky apod. Postupně se ozřejmuje Strnadlova role knihovníka a redaktora, který zapojuje Hrubína do připravovaných projektů. Zlom v korespondenci přináší rok 1940, kdy čteme dva dopisy v němčině. Strnadel pozdravuje Hrubína z koncentračního 11


tábora a Hrubín mu v němčině odpovídá. Jsou to dopisy, v nichž se píše o základních a obyčejných událostech života, o banalitách z minulosti, a přece jsou to mimořádné zprávy o lidském spříznění, o sdílení úzkosti a nadějí. Po návratu Strnadla domů se oba přátelé informují o klíčových sbírkách, které vyšly za dobu jeho věznění. Zasílají si postřehy o dění, které oba sledují z vlastní perspektivy. Strnadel zná okolnosti a zákulisí z časopisů a nakladatelství, zpravuje Hrubína o vlastní tvorbě, o knihách, které čte, sleduje bedlivě Hrubínovo dílo. Z dopisů, dotazů a informací je zřejmé, že se stará o básníkovu popularizaci, připravuje pořady věnované jeho veršům, dětským divadelním hrám. Dopisy prozrazují, že Strnadel je v osobním kontaktu s těmi, kdo jsou Hrubínovi blízcí, s A. Vyskočilem, J. Čepem, J. Zahradníčkem, Miroslavem Hofmeistrem; ozřejmují Strnadlovu organizátorskou činnost, podíl na vydávání sborníků, překladů. Hrubínovy reakce na dopisy jsou otevřené a z dnešního pohledu plné informací o drobných, ale podstatných událostech. V nich se konkretizuje dění v osobním, tvůrčím, společenském a kulturním životě daného období (smrt Ságnera, Tomanův pohřeb, narození Víta, promoce J. Pilaře a A. Vrbové, Strnadlova promoce; objasnění okolností kolem Mateřídoušky, překladů Verlaina; píšou si o smlouvě se Škeříkem, o korekturách Nesmírného krásného života, záměru napsat skladbu o Hirošimě; čteme blahopřání k oceněním i informace o vydání nových knih aj.). Zvlášť podrobně se oba věnují přípravě souboru francouzských překladů Láhev v řece, které vyšly v Strnadlově edici Stolístek. Vzájemná korespondence Hrubína a Strnadla je prosycená důvěrou i lehkou ironií. Z dopisů je zřejmé, že Strnadel, jako knihovník a později ředitel Slovanské knihovny, vnímá Hrubínovu tvorbu i z odborného hlediska, jeho disertační práce je věnována Hrubínově básnické tvorbě, pro Slovník jazyka českého analyzuje jazykovou stránku Hrubínových sbírek, posílá Hrubínovi korektury bibliografie, která se od roku 1958 na dlouhou dobu stane základním soupisem Hrubínových děl. Hrubín naopak 12


doprovází Strnadlovy knihy záložkami, doporučuje jejich vydání lektorskými posudky, čte Strnadlovy lyrickoepické příběhy ve chvílích smutku, při odchodu svých blízkých. Celý dochovaný konvolut dopisů prostupují pohlednice, které dokládají, že se Strnadel se svými přáteli a manželkou a dětmi toulali po Čechách, Moravě, Slovensku (navštívili například Valečov u Mnichova Hradiště, Trosky, Mariánské Lázně, Jindřichův Hradec, Bratislavu). Dozvídáme se, kam se vydával za vzděláváním, poznáním i odpočinkem Josef Strnadel (Paříž, Baltické moře) a kde trávil svoje volné chvíle František Hrubín (Lázně Jeseník, Krkonoše, Chlum u Třeboně). Poválečné přátelství Emanuela Frynty a Františka Hrubína navazuje na dlouhodobější kontakty Hrubína a Fryntovy rodiny. U Emanuela Frynty staršího bydlel jednu dobu také Jan Zahradníček, takže setkávání Zahradníčka, Čepa, Frynty, Hrubína a dalších se uskutečňovala právě u nich na Slapech. V prvním dopise dodává Emanuel Frynta ke svému příjmení přídomek ml. (mladší), aby bylo zřejmé, kdo je odesílatelem. Otec se synem se někdy jako Emani podepisovali na pohlednice, které zasílali Hrubínovi společně. V dochované korespondenci jsou nejčastěji rukou psané dopisy podepisovány pouze Eman Frynta, Eman, E. V poválečných letech 1946–1948 jsou Emanuel Frynta a František Hrubín v pravidelném osobním kontaktu. Dopisy tvoří pouze jednu z podob jejich rozmlouvání. Scházejí se pravidelně (zdá se, že dnem setkávání je pátek), Frynta je tak průběžně zasvěcován do Hrubínových tvůrčích úvah, zná varianty rukopisných verzí básní, které v dopisech komentuje. Zvláště sledujeme-li genezi Nesmírného krásného života a Hirošimy, je to přesvědčivé. Frynta zná fáze Hrubínovy tvůrčí cesty (dobu překladů, období, kdy chystal verše pro děti, uvažoval nad výbory aj.). Frynta patří do okruhu Hrubínových nejdůvěrnějších přátel. V dopisech informuje Hrubína o dění v nakladatelstvích a časopisech, zmiňuje se o jejich redaktorech. Píše o společných 13


rozmluvách, o událostech kolem těch, kteří jsou Hrubínovi a Fryntovi v tomto období blízcí (Holan, Seifert, Čep, V. Černý, L. Dvořák), nebo se z jejich okruhu vzdalují (či oni se vzdalují jemu — v případě Jana Zahradníčka), kteří usilují o přizvání do úzkého přátelského okruhu, ale svým urputným chtěním, či podivnou neuspokojeností se stávají terčem až ironických poznámek v dochovaných dopisech a pohlednicích (Ivan Slavík, Adolf Kroupa). Je zvláštní, jak se nejen kolem Františka Hrubína pohybují osoby usilující o označení autor. Jejich existence jako by závisela na kontaktech a dobrozdáních literárně známých a uznávaných osobností, je to však na druhé straně paradoxně nikdy dostatečně neuspokojuje a stále kolem sebe šíří nespokojenost se statutem svého literárního pobytu a podivně zpochybňují všechny ve své blízkosti. Z dopisů Emana Frynty je zřejmé, jak prožívá politickou a společenskou atmosféru tehdejšího Československa, jak citlivě vnímá proměny v literatuře a kultuře zvláště po roce 1948. Frynta reaguje na stupňování mezinárodního politického napětí, které hrozilo atomovou válkou. Na počátku padesátých let píše Frynta o intenzivní prozaické činnosti Františka Hrubína, ale z dopisů není zřejmé, o které konkrétní texty se jedná. Ani pozůstalost nám nenapovídá, zda už v tomto období vznikly zárodky budoucích prozaických textů (pomineme-li publikovaný Doušek života, 1949). Stejně se dozvídáme o tvůrčích krocích Frynty, o jeho pokusech básnických, o překladech, o kritických textech. Dopisy dokreslují Fryntovu činorodost a výraznou roli v literárním dění od čtyřicátých let dvacátého století. Tři soubory dopisů představují a přibližují čtyři osobnosti českého literárního života dvacátého století, jejich prostřednictvím znovuožívají události od první třetiny let třicátých až do závěru roku 1970. Dopisy, pohlednice, dopisnice, zálepka, kartičky Františka Hrubína, Jaroslava Seiferta, Josefa Strnadla a Emanuela Frynty svědčí o jejich autorech, o povahách a názorech. Zásadní roli v jejich životech hraje vlastní tvorba, 14


přátelství a vzájemná recepce děl. Dochovaná korespondence představuje 306 zpráv o důvěře a blízkosti, o dění v české literatuře v letech 1933–1970. Během přípravy edice dopisů byly v časopise Česká literatura zveřejněny další části dochované korespondence. V oddíle Prameny byla publikována studie „Nerealizovaný výbor z poezie Jana Zahradníčka. Dopisy, koncepty a poznámky v pozůstalosti Františka Hrubína“ (2009, č. 5, s. 663–694). Stať představuje nevydařený pokus Františka Hrubína vydat v roce 1965 výbor Zahradníčkových básnických textů. Reakce Marie Zahradníčkové, Miloše Dvořáka, Roberta Konečného, Jana Dokulila, komentáře Ivana Diviše, Josefa Kostohryza, Jana Pilaře a Václava a Ladislava Zahradníčkových ozřejmují také atmosféru, události a okolnosti, které spoluutvářely kontext české literatury v polovině šedesátých let dvacátého století. Ve stati „Dopisy čtenářů Františku Hrubínovi (na základě jeho pozůstalosti)“ (2010, č. 4, s. 518–527) jsme představili tu část korespondence, v níž jsou dochovány reakce na Hrubínovo vystoupení na II. sjezdu spisovatelů a zprostředkovány čtenářské zážitky. Ty vypovídají o přijímání básnické, prozaické, dramatické, filmové tvorby Hrubína, ale také nabádají autora, jakými tématy a motivy se má zaobírat. Iva Málková


I/ Vzájemná korespondence Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta [1943 –1970]


JAROSLAV SEIFERT A FRANTIŠEK HRUBÍN


1|

J. Seifert Hrubínovi / 27. 7. 1943 Dopis, 1 list, 14,7 × 20,9 cm, popsán oboustranně, rukopis, černý inkoust. V záhlaví vytištěna firma: Národní práce / Redakce Praha II, Hybernská ulice číslo 7 / telefon 398 – 51. Datum dopsáno cizí rukou, modrý inkoust.

[27. července 1943] Milý Hrubíne, nejprve pěkné pozdravy do knihovny. Jak se mají a co dělají? A pak velikou prosbu. Jak jsou zadobře s tím mezulánem Müllerem?1 Já moc ne. A přitom bych moc potřeboval tu mou knížku s obrázky od Jiřincové.2 Prosím jich, básníku, zavolejte mu a kupte si jednu — za každé peníze, a laskavě mi ji přenechte. Byl bych Vám přenesmírně zavázán, protože bych za ni dostal kousek žrádla. Snad Vám ji ten vochlipuška přenechá. Mně by to asi neudělal. Srdečně Vás pozdravuje Vám srdečně oddán Seifert

2|

J. Seifert Hrubínovi / 10. 8. 1943 Dopis, 1 list, 14,6 × 21 cm, popsán jednostranně, rukopis, černý inkoust. V záhlaví vytištěna firma: Národní práce / Redakce Praha II, Hybernská ulice číslo 7 / telefon 398 – 51. Datum dopsáno cizí rukou, modrý inkoust.

[10. srpna 1943] Milý Hrubíne, zapomněl jsem, že ve středu nebudu v Praze. Buďte tak laskav a chcete-li přijeti, zastavte se ve čtvrtek nebo v pátek. Mockrát jim děkuju. Jejich Seifert

3|

J. Seifert Hrubínovi / 28. 3. 1944 Dopis, 1 list, 14,7 × 20,9 cm, popsán jednostranně, rukopis, černý inkoust. V záhlaví vytištěna firma: Národní práce / Redakce Praha II, Hybernská ulice číslo 7 / telefon 398 – 51. Datum dopsáno cizí rukou, modrý inkoust.

[28. března 1944] Milý Hrubíne, mám k nim velikánskou prosbu: nemohl byste mi poslat asi 2–3 stránky Vašich rukopisů? Byla tu u mě jedna hezká cikáda sbírající 19


rukopisy slavných českých básníků a prosila mne, zda bych Vám neřekl. To jsem taky udělal a těším se, že mi laskavě vyhovíte. Srdečně zdraví Seifert

4|

R. a R. Hůlkovi a J. Seifert Hrubínovi / 10. 10. 1944 Dopis, 1 list, 14,7 × 20,9 cm, popsán oboustranně, Hůlkovi — rukopis, černý inkoust, Seifert — rukopis, modrý inkoust. V záhlaví vytištěno jméno a příjmení RUDOLF HŮLKA, pod tím rukou, černé pero, připsáno telef. 232 – 41, linka 271. Obsahuje nákres cesty k Hůlkovým, sdělení na jedné straně, 2. strana Hrubínovy poznámky: Čas. čes. muzea 1846, Kamenář: Píseň zvonu (Schiller) a nějaké signatury.

10. října 1944 Vážený pane, hovořili jsme o Vás, resp. o Vašich verších často se Seifertem a z těchto rozhovorů vyplynula touha poznati Vás osobně. Dovolujeme si Vás proto pozvati k nám na tuto sobotu, 14. října, k páté hodině odpolední na přátelské posezení. Těšíme se, že nás svou návštěvou poctíte, a poroučíme se R. a R. Hůlkovi3 Milý Hrubíne, upomínáte si jistě na náš rozhovor. Přijďte tedy určitě, moc se těšíme. Zavolejte mě ještě, ať se dohovoříme. Srdečně zdraví Seifert

5|

J. Seifert Hrubínovi / 1944 Dopis, 1 list, 29,6 × 20,9 cm, popsán jednostranně, rukopis, zelený inkoust. V záhlaví vytištěna firma: Národní práce / Redakce Praha II, Hybernská ulice č. 7 / telefon 398 – 51.

[1944] Milý Hrubíne, nevím, jak jste se dohodnul s panem říd[ícím] Hůlkou. V případě však, že v neděli přijdete do Břevnova, jak je smluveno, mám k Vám velikánskou prosbu: buďte tak laskav a vypujčte mi v knihovně nějaké obyčejné vydání Babičky Němcové. Mám jen to veliké Kašparovo4 a to nemohu tahat v aktovce. A kdybyste tam snad měli i vydání Zápisníku zmizelého — to 20


je těch 24 básniček, na které skládal Janáček, pujčte mi to laskavě též. Vyšlo to u nějakého malého nakladatele na Moravě.5 A prosím: nezlobte se, že Vás tak obtěžuju. Těším se na shledanou Seifert

6|

J. Seifert Hrubínovi / září 1946 Dopis, 1 list, 14,7 × 21,1 cm, popsán jednostranně, rukopis, modrý inkoust. V záhlaví vytištěna firma: Vydavatelstvo Práce tiskařské, nakladatelské a knihkupecké podniky revolučního odborového hnutí / Praha II, Václavské náměstí číslo 15. Telefon číslo 393 – 51 až 59 / Redakce. Práce a Redakce červeně, jinak černý tisk. Datum září 46 dopsáno cizí rukou a tužkou. Text „Prosím Vás, zastavte se, ať se ještě domluvíme“ dopsán tužkou.

[září 1946] Milý Hrubíne, v pondělí byl u mě Pavlík.6 Řekl jsem mu o sobotním večeru a byl nadšen. Jen by ještě chtěl, abyste je poznali i Vy. Přijedou rádi. Prosím Vás, zastavte se, ať se ještě domluvíme. Srdečně Vás i rodinku pozdravuje Seifert

7|

J. Seifert Hrubínovi / 1947 Dopis, 1 list, 14,7 × 21,1 cm, popsán oboustranně, rukopis, modrý inkoust. V záhlaví vytištěna firma: Vydavatelstvo Práce tiskařské, nakladatelské a knihkupecké pobočky revolučního odborového hnutí / Praha II, Václavské náměstí číslo 15. Telefon číslo 393 – 51 až 59 / Redakce. Práce a Redakce červeně, jinak černý tisk. Rok 1948 dopsán cizí rukou, modrý inkoust.

[1947] Milý Hrubíne, prosím Vás, nehněvejte se: v sobotu nemůžeme k Vám přijíti. Vlezlo nám do toho několik převelice nemilých věcí; mimo jiné zamrzlo nám ústřední topení a to víte, jak to doma vypadá a jaká je nálada. Jsme z toho zoufalí. Rádi bychom se však k Vám podívali, a jestli dovolíte, tak by se žena u Vás zastavila příštího týdne, některé odpoledne. Prosím Vás, zastavte se někdy u mě. Dr. Palivec tu nechal knížky a prosí o podpis a trochu pospíchá. Srdečně Vás a Vaše milé zdraví Váš Seifert 21


Adresát František Hrubín – ukázka