Page 1


Dějiny českého pravopisu (do r. 1902) Sborník příspěvků z mezinárodní konference Dějiny českého pravopisu (do r. 1902) 23.–25. září 2010, Brno, Česká republika

History of Czech Orthography (up to 1902) Proceedings of the International Conference History of Czech Orthography (up to 1902) 23.–25. September 2010, Brno, Czech Republic Michaela Čornejová Lucie Rychnovská Jana Zemanová (editorky)

BRNO 2010


4| Sborník byl vydán s finanční podporou „Výzkumného centra vývoje staré a střední češtiny (od praslovanských kořenů po současný stav)“ (LC546) řešeného na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity.

Recenzovali: doc. PhDr. Marie Janečková, CSc., prof. Dr. phil. PhDr. Marek Nekula, prof. PhDr. Radoslav Večerka, DrSc. Editors © Michaela Čornejová, Lucie Rychnovská, Jana Zemanová © Host – vydavatelství, s. r. o., 2010 © Masarykova univerzita, 2010 ISBN 978-80-7294-508-5 (Host) ISBN 978-80-210-5547-6 (Masarykova univerzita. Brno)

Bibliografická citace sborníku pro evidenci výsledků výzkumu a vývoje Rady VaVaI: Čornejová Michaela, Rychnovská Lucie, Zemanová Jana (eds.): Dějiny českého pravopisu (do r. 1902). Sborník příspěvků z mezinárodní konference Dějiny českého pravopisu (do r. 1902) 23.–25. září 2010, Brno, Česká republika. 1. vydání. Brno: Host – Masarykova univerzita, 2010. 480 s. ISBN (Host) 978-80-7294-508-5, ISBN (Masarykova univerzita) 978-80-210-5547-6. Náklad 500 ks.


|5

Obsah

ÚVOD ............................................................................................ INTRODUCTION .........................................................................

9 11

EDITORSKÁ PŘEDMLUVA ........................................................ EDITORS’ NOTES ........................................................................

13 15

JANA PLESKALOVÁ / Vývoj pravopisu ve staré češtině z pohledu dějin jazykovědné bohemistiky ......................... ONDŘEJ ŠEFČÍK / K základním pojmům grafémiky ...................

17 30

I / 12.–15. STOLETÍ ................................................................... 41 JOSEF VINTR / Glosa ke grafice Jagićových a Paterových glos ................................................. 43 MICHAELA ČORNEJOVÁ / Specifika grafiky nejstarších českých toponymických bohemik ........................ 53 NADĚŽDA KVÍTKOVÁ / Grafická stránka nejstarších zápisů kroniky tak řečeného Dalimila .................. 75 MILADA HOMOLKOVÁ / O pravopise staročeských veršovaných legend z doby lucemburské ............................... 80 MAREK JANOSIK-BIELSKI / Pravopisné zvláštnosti v sbírce staročeských kázání založených na legendách .......... 103 KATEŘINA VOLEKOVÁ / Specifické rysy pravopisného systému ve Slovníku klementinském (1455) ........................... 108 MARTINA JAMBOROVÁ / Kvantita jako významový diferenciační činitel ve středověkém právnickém textu ......... 120


6|

ŠTĚPÁN ŠIMEK / K pravopisné podobě proprií cizího původu v prvotisku staročeského Překladu kroniky Twingerovy Beneše z Hořovic (1488) ........................................................ 135 MILOSLAVA VAJDLOVÁ / Pravopisná specifika rukopisného zápisu Cesty z Čech do Jeruzaléma a Egypta Martina Kabátníka aneb Co všechno rukopis prozradil o svém původu, účelu a písaři ................................................ 152 JAROSLAVA PEČÍRKOVÁ, HANA KREISINGEROVÁ, MARKÉTA PYTLÍKOVÁ / Interpunkce a členění textu v staročeských biblických rukopisech .................................... 167 VERONIKA BROMOVÁ / Pravopis českých administrativních textů 14. a 15. století a jeho zachycení ve vybraných edicích .................................. 188 DUŠAN ŠLOSAR / Diakritický pravopis ................................ 200

II / 16. STOLETÍ – POLOVINA 18. STOLETÍ ........................... PETR NEJEDLÝ / Humanistický a barokní pravopis z pohledu lexikologického ...................................................... KATEŘINA RYSOVÁ / K přepisu německých přejímek do češtiny doby střední ........................................................... ALENA M. ČERNÁ / Specifika pravopisného úzu rukopisných textů 16. století ................................................... ONDŘEJ KOUPIL / Psáti, neb tisknouti? (Nám4, ŠtVýb1 a písaři) ......................................................... PAVEL KOSEK / Interpunkce českých tištěných kancionálů 17. a 18. století a její transkripce ............................................ ALENA A. FIDLEROVÁ, ROBERT DITTMANN, VERONIKA S. VLADIMÍROVÁ / Užívání velkých písmen v českých tištěných Biblích raného novověku ........................ JANA ZEMANOVÁ / Analýza grafické stránky kancionálu z Ostré Lhoty ........................................................

207 209 218 224 235 250 285 309

III / POLOVINA 18. STOLETÍ – 19. STOLETÍ ........................... 341 TILMAN BERGER / Argumentace reformátorů českého pravopisu v letech 1780–1850 .................................. 343 STEFAN MICHAEL NEWERKLA / Recepce pravopisu Jana Václava Póla jeho vídeňskými a vídeňskonovoměstskými současníky ................................... 360


|7

STANISLAVA SPINKOVÁ / K pravopisu českých textů z konce 18. století (vybrané texty J. Rulíka) .......................... ROBERT ADAM / Grafická stránka korespondence Boženy Němcové ........................................... LUCIE RYCHNOVSKÁ / Korespondence Bedřicha Smetany z hlediska pravopisného .......................................................... KATARÍNA MUZIKOVÁ / K pravopisu češtiny na Slovensku v obrodenskom období ...........................................................

IV / POČÍTAČOVÉ NÁSTROJE .................................................. MARTIN STLUKA / Zpracovávání jednotlivých pravopisných systémů v rámci diachronní složky Českého národního korpusu ................................................... FRANTIŠEK MARTÍNEK / Pravopis starších textů versus textový korpus k lingvistickým analýzám .............................. BORIS LEHEČKA, KATEŘINA VOLEKOVÁ / (Polo)automatická počítačová transkripce ..............................

376 386 402 413 433 435 449 466


|9

Úvod

Sborník předkládá příspěvky z mezinárodní konference Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), kterou ve dnech 23.–25. září 2010 uspořádala univerzitní sekce brněnského oddělení Výzkumného centra vývoje staré a střední češtiny od praslovanských kořenů po současný stav (projekt LC546 řešený v rámci Center základního výzkumu MŠMT v letech 2005–2011). Tato akce zahrnující organizaci konference, včetně přísného výběru příspěvků na základě anonymního posouzení abstraktů domácími a zahraničními odborníky, vystoupení s referáty a následné vydání sborníku je završením našeho šestiletého výzkumu staré a střední češtiny v rámci tohoto projektu. Konference ukázala, jak brněnské oddělení Centra při Ústavu českého jazyka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity naplnilo jeden z hlavních cílů programu výzkumných center – vychovat z nadaných absolventů vysokých škol schopné a samostatné vědecké pracovníky, což je manifestováno tímto sborníkem, jehož editace se zhostili právě zaměstnanci fakultní sekce Centra. Téma dějin pravopisu bylo vybráno záměrně, protože jsme se při našem bádání s pravopisnou problematikou často setkávali. O tom, že jde o téma aktuální, jemuž bude třeba věnovat soustavnou pozornost, svědčí hojná účast domácích i zahraničních badatelů, řada přínosných referátů i podnětné diskuse, které se na konferenci rozvinuly. Za důležité považujeme, že se k nám četnými referáty přidala též další pracoviště Centra (oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i., a Katedra bohemistiky Univerzity Palackého). Sborník obsahuje 30 příspěvků týkajících se jak grafiky rozsáhlého období vývoje češtiny od jejích počátků až do r. 1902, kdy byla vydána první Pravidla českého pravopisu, tak zohlednění ortografických vlastností pramenů


10 |

při tvorbě diachronních korpusů. Věříme, že zájemci o tuto tematiku v něm najdou mnoho nových poznatků a podnětů pro další práci. Prof. PhDr. Jana Pleskalová, CSc., vedoucí Výzkumného centra vývoje staré a střední češtiny a garantka jeho odborné činnosti Mgr. Pavel Kosek, Ph.D., garant odborné činnosti Výzkumného centra vývoje staré a střední češtiny


| 11

Introduction

This book of proceedings contains contributions from an international conference The history of Czech orthography up to 1902 (Dějiny českého pravopisu do r. 1902), held from September 23 to September 25 2010 and organized by the university section of Brno department affiliated to the Research centre for the development of Old and Middle Czech from the Proto-Slavonic period to the present day (Výzkumné centrum vývoje staré a střední češtiny od praslovanských kořenů po současný stav; project No. LC546, solved from 2005 to 2011 as a part of Centres of Basic Research attached to the Czech Ministry of Education); six years lasting project and the research of Old and Middle Czech is now completed by organizing this conference, the contributions from which are published in this book of proceedings. All contributions have undergone a strict selection based on anonymous peer-reviewing of abstracts by Czech scholars as well as by scholars from abroad. The aim of the conference was to demonstrate how the Brno section of the Centre at the Department of Czech Language, Faculty of Arts, Masaryk University, fulfilled one of the main aims of the research centres programme, namely to prepare talented university graduates to become competent and independent scholars, which is proved by this edition of the book of proceedings, the editors of which are member of the Centre faculty section. History of orthography as the topic was selected intentionally, as we have been coming across it during our research work very frequently. Attendance of many Czech and foreign scholars, numerous significant papers and stimulating discussions prove that this is a very topical issue to which systematic attention should be paid. It is also important that


12 |

other scholarly institutions belonging to the Centre joined this undertaking with their papers (the Department of Language Development of the Institute of the Czech Language, Czech Academy of Sciences, the Department of Czech Studies at the Palacký University in Olomouc). The book of proceedings contains thirty contributions dealing with the graphics from the early period of Czech up to 1902 when the first Rules of Czech orthography (Pravidla českého pravopisu) were issued as well as with orthographic properties of sources for creating diachronic corpuses. We believe that scholars interested in these particular topics will find this book of proceedings useful and stimulating for the future research work. Professor Jana Pleskalová Head of the Research centre for the development of Old and Middle Czech and a guarantor of its scholarly activities Dr. Pavel Kosek a guarantor of scholarly activities at the Research centre for the development of Old and Middle Czech


| 13

Editorská poznámka

Grafická stránka materiálu je tím prvním, s čím se badatel při práci s prameny z dřívějších vývojových fází jazyka setkává. S jejím charakterem a zákonitostmi se musí seznámit, ať už je jeho zájem upřen na jakýkoli jazykový jev. Jen tak se totiž může vyhnout omylům a nepřesnostem, jen tak mohou být závěry, k nimž dospěje, věrohodné. V případě příspěvků v předkládaném sborníku však analýza grafické stránky jazykového projevu není pouhým nezbytným předpokladem dalšího zkoumání, nýbrž se stává (po našem soudu zaslouženě) tématem hlavním. Velice si vážíme toho, že na následujících stránkách můžeme prezentovat texty odborníků, kteří se problematice ortografie dlouhodobě věnují, ale i příspěvky začínajících mladých vědců. Díky tomu mohla vzniknout publikace mapující oblast grafiky v celé její rozmanitosti: od nejstarších českých glos až po texty 19. století, zkoumající pravopisnou podobu konkrétních památek i sledující otázky obecné, systémové, přesahující z minulosti k budoucím možnostem v podobě počítačového korpusového zpracování. Věříme proto, že naznačená šíře přinese zájemcům o problematiku odpovědi na mnohé otázky a že se zároveň stane podnětem pro další diachronně zaměřená ortografická zkoumání. Sborník je strukturován do několika úseků, přičemž řazení jednotlivých textů respektuje chronologický a tematický princip. Úvodní prostor je věnován dvěma obecnějším pojednáním o ortografii. Texty v dalších čtyřech částech (I.–IV.) převážně analyzují pramenný materiál z různých období vývoje české ortografie nebo se na základě konkrétních pramenů zamýšlejí nad obecnějšími tendencemi. První skupina


14 |

příspěvků pojednává o grafických charakteristikách nejstarších památek českého jazyka (glos, bohemik) a souvislých staročeských textů zahrnujících období středověku. Tato etapa je charakterizována zrodem a fungováním spřežkových pravopisných systémů a jejich prolínáním s diakritickým pravopisným systémem. Druhá část zahrnuje období češtiny střední doby, pro niž je typické postupné prosazování tištěných památek a konkurence rukopisného a tiskařského úzu. Pro období, do něhož jsou řazeny texty třetí skupiny, jsou příznačné návrhy pravopisných reforem a jejich realizace (v českých zemích i na Slovensku), ale také odraz vztahu češtiny a němčiny v dobových psaných projevech. Konečně čtvrtá část obsahuje statě pojednávající o využití elektronických nástrojů při zpracování staršího lexika, příp. o problematice tvorby diachronních korpusů. Stávají se tak vhodným uzavřením celého sborníku, neboť jde o nástroje, které je možno aplikovat na materiál všech předchozích vývojových období češtiny. Texty jsou sjednoceny po formální stránce ve způsobu odkazů na literaturu a prameny, v užívání zkratek památek staročeských i středněčeských. Ostatní formální náležitosti ponecháváme v intenci autorů – např. způsob členění textů na odstavce, jejich značení, přístup k užívání majuskulí v případech některých slov (Bible) a při uvádění autorů gramatik (Konstanc i Constantius). Na tomto místě bychom velmi rády vyjádřily své poděkování těm, kteří se na přípravě textů do sborníku rovněž podíleli. Děkujeme zejména Janě Pleskalové, vedoucí řešitelského týmu a garantce odborné činnosti Centra, za to, že zaštítila konání konference k dějinám českého pravopisu a že se podílela na interním recenzním řízení sborníkových textů. Náš dík patří dále recenzentům za pečlivé přečtení textů, za jejich připomínky a doporučení. V neposlední řadě chceme poděkovat garantovi odborné činnosti Centra Pavlu Koskovi za cenné postřehy a poznámky k textům a rovněž našim kolegům Veronice Bromové, Zdeňce Šrámkové, Petře Macurové, Janě Zmrzlíkové a Michalu Křístkovi. editorky


| 15

Editors’ notes

When scholars investigate materials from earlier language stages, graphics of the particular materials is usually the first feature that meets their eye and it is the very first thing scholars must get acquainted with, whatever their interest may be focused on. It is the only way to avoid errors and inaccuracies and to make their conclusions valid. In the particular case of contributions presented in this book of proceedings the analysis of graphics is not only a necessary prerequisite of further investigations, but it becomes – justly, in our opinion – the main topic. We very much appreciate that we may bring on following pages contributions of scholars who have been paying their attention to problems of orthography systematically for a long time, as well as contributions of young scholars at the beginning of their career. Thanks to this fact, a book mapping the problem of graphics in all its diversity could have originated: from the earliest stages of Czech glosses to the 19th century texts, investigating the orthography of concrete materials as well as dealing with general, systemic issues, reaching from the past to future possibilities in the form of computational corpus processing. Therefore, we believe that the above-indicated scope will provide answers to many questions to those interested in this topic and that it will become a stimulus for further diachronically orientated investigations of orthography. The book of proceedings is divided into several sections, whose order follows chronological and thematic principles. Two introductory materials deal with orthography form a general point of view. Texts in following four sections (I.–IV.) mostly analyze sources from various stages of development of Czech orthography or pay attention to general


16 |

tendencies. Section One is focused on graphics of the oldest Czech materials (glosses and elements called “bohemika”) and complete Old Czech texts covering the medieval period. This stage is characterized by creating and using digraphic systems of orthography and their competition with the diacritic system. Section Two covers the period of Middle Czech, characterized by an emergence of printing houses and the competition of scriptors’ and printers’ usage. Suggesting and carrying out reforms of orthography (in the Czech lands as well as in Slovakia), as well as reflections of Czech competing with German in written materials, are characteristic of the period dealt with in Section Three. Finally, Section Four contains contributions dealing with electronic tools for processing older vocabulary, with creating diachronic corpuses. They thus become a suitable conclusion of the book, since these tools can be applied to the material form all previous stages of Czech. Contributions are formally unified in referring to source materials, quotations, abbreviations of the Old Czech and Middle Czech materials used. Other formal aspects follow contributors’ intentions – e.g. segmentation of text into paragraphs, their marking, use of capitals with some words (Bible) and with names of authors of grammar books (both Konstanc and Constantius). We would hereby like to express out thanks to those who participated in preparing contributions for this book. We especially wish to thank to Professor Jana Pleskalová, a Head of the Project Team and a scholarly guarantor of the Centre for her support of the conference and her participation in internal reviewing of the contributions. We also thank to all reviewers for their careful work with contributions, commentaries and recommendations. Last, but not least we wish to thank to Dr. Pavel Kosek, a guarantor of the Centre scholarly activities, for his valuable comments on texts and also to our other colleagues – Veronika Bromová, Zdeňka Šrámková, Petra Macurová, Jana Zmrzlíková and Michal Křístek. editors


| 17

Vývoj pravopisu ve staré češtině z pohledu dějin jazykovědné bohemistiky Jana Pleskalová

Za období staré češtiny považujeme – ve shodě s většinou badatelů – časové rozmezí 12.–15. století. Ve vývoji českého pravopisu hraje tato etapa důležitou roli, neboť v sobě zahrnuje jak nejstarší písemné pokusy o zachycení češtiny a poté její první pravopisné systémy, tak ranou fázi diakritického pravopisu, o jejímž významu pro češtinu nikdo nepochybuje. Obecně je uznáváno, že po celou sledovanou dobu šlo při pravopisných změnách o různé způsoby překonání rozporu mezi přejatou latinskou grafikou s menším repertoárem grafémů a domácím hláskoslovím s početnějším inventářem fonémů. Toto zjištění je velmi starobylé, jako první upozornil na tuto skutečnost Jan Gebauer (1871: 7). Nejstarší odborná pojednání popisující určitý typ pravopisného systému nebo jeho vývoj spadají do národního obrození. První dílo, které věnovalo jistou pozornost české grafice v průběhu vývoje češtiny, je Geschichte der böhmischen Sprache und Litteratur (1792) Josefa Dobrovského. Sledovalo sice jiné cíle, ale hojné citace z děl, uváděné v transliterované podobě, a četná upozornění na grafiku slov nebo jednotlivých památek v průběhu celého popisovaného vývoje českého písemnictví poskytly srovnávací materiál i mnoho důležitých podnětů pro diachronní studium českého pravopisu. Staročeské grafice je největší pozornost věnována v rámci druhého vývojového období (od rozšíření křesťanství až ke králi Janovi, tj. 10. století – 1310): v časové posloupnosti je představena nejednoznačná grafika nejstarších písemností (11.–12. stol.), „zvláštní“ (Dobrovského označení) pravopis zlomku Legendy o 12 apoštolích, mylně kladený do 13. století podle chybné datace památky, tj. dnešní starší spřežkový pravopis, a nakonec


18 |

spřežkový pravopis děl z počátku 14. stol., dnes nazývaný mladší pravopis spřežkový. Při popisu dalších období se už autor grafikou zabývá jen v ojedinělých případech. Z těchto drobných poznámek vyplývá, že v letech 1310 až 1520 převládal mladší pravopis spřežkový. Popisy staročeské grafiky nacházíme i v soudobých vydáních starobylých písemných památek; prozatím však jde jen o pouhé návody k porozumění vydávaným textům. V této souvislosti je třeba připomenout, že přepisy vydávaných písemností bývaly nepřesné, často chybné, editorské korektury, ať správné, či nesprávné, bývaly vnášeny přímo do textu bez jakéhokoli upozornění. Těmito nedostatky je poznamenána i první edice latinského (Husova?) traktátu Orthographia Bohemica / Ortografie česká (1857), kterou pořídil A. V. Šembera na základě opisu pořízeného F. Palackým. Naznačený způsob zpřístupňování starobylých písemností trval až do edic vydávaných Gebauerem, protože za nejdůležitější byl tehdy považován obsah vydávaného díla. Z toho plyne, že takové edice nemohly být pro sledování vývoje českého pravopisu přínosné (srov. i studii Veroniky Bromové v tomto sborníku). První systematická zkoumání této problematiky jsou spojena se jménem Jana Gebauera a jeho rozsáhlým dílem Příspěvky k historii českého pravopisu a výslovnosti staročeské (1871). Vzhledem k tomu, co bylo o kvalitě tehdejších vydání starobylých památek řečeno, nebylo možné, aby Gebauerův detailní popis vývoje českého pravopisu věrně odpovídal skutečnosti. I když se autor zčásti obracel k originálům, přece jenom pracoval také s prameny méně spolehlivými nebo nespolehlivými, občas i chybně datovanými, jako byly první edice, falza (RKZ, Evangelium sv. Jana) a vlastní jména z některých latinských listin. Ale jeho výzkum založený na nebývale široké materiálové bázi přece jen ovoce přinesl: přes dílčí nepřesnosti se autorovi podařilo postihnout základní linii vývoje českého pravopisu a stanovit jeho periodizaci. Rozsáhlé období 9.–18. století rozdělil do pěti „dob“ (Gebauer 1871: 7–8) podle toho, jak je řešen rozpor mezi větším počtem českých hlásek a menším počtem latinských písmen. Etapa staré češtiny je rozdělena do tří „dob“: 1. od Rukopisu zelenohorského (9. stol.) do konce 12. stol. – pravopis jednoduchý; 2. od století 13. až do pravopisu Husova – pravopis spřežkový (pod vlivem chybně datované Legendy o 12 apoštolích); 3. pravopis Husův – diakritizující.1 Autor si přitom dobře uvědomuje 1 Poté následuje 4. pravopis bratrský (od konce 16. do konce 18. stol.), tj. Husův pravopis upravený, podle Gebauera „zhoršený“ českými bratry; 5. pravopis nynější (tj. od konce 18. stol.).


| 19

vágnost těchto hranic, a co je důležité, zdůrazňuje prolínání jednotlivých pravopisných typů. Ale brzy nato Gebauer nespolehlivost dosavadní materiálové základny postřehl a začal vybízet k jejímu zkvalitnění. Sám k tomu přispíval prakticky (vydáváním staročeských památek) i teoreticky. V článku O přepisování textů staročeských, se zvláštním ohledem k Rukop. Královédvorskému (1875) zdůraznil potřebnost jak „diplomaticky věrného“ opisu textů, tak i jejich vhodné transkripce (přepisu). Pro spolehlivou transkripci byl zásadní jeho objev staročeské jotace (Gebauer 1878). V dalších svých studiích se Gebauer od nespolehlivých pramenů zcela odvrací, čerpá pouze z originálů nebo věrohodných vydání, takže jeho detailní popis staročeské grafiky v Historické mluvnici jazyka českého (1894) je už spolehlivý a periodizace dějin korigována: 1. pravopis jednoduchý – do konce 13. stol.; 2. pravopis spřežkový – od konce 13. stol. do začátku 15. stol.; 3. pravopis Husův (diakritický) a spřežkový – od 15. stol. do poloviny 16. stol. Toto základní členění v podstatě přetrvává dodnes, ale je naplněno jiným obsahem. Nový pohled na vývoj českého pravopisu přinesl B. Havránek ve svém Vývoji spisovného jazyka českého (1936). Uplatnění funkčně strukturní metody ho dovedlo k odhalení systémových rysů české grafiky jednotlivých vývojových období a k vytvoření dodnes uznávaného přehledu vývoje české ortografie. Namísto Gebauerova detailního výčtu možností zápisu jednotlivých hlásek představuje Havránek v časové posloupnosti nesystematickou grafiku 11.–13. století a dále skutečné pravopisné systémy, a to pro staročeské období pravopis spřežkový a diakritický. Jako první vydělil – na základě různých způsobů zápisu dvojic c-č, s-š, z-ž – první pravopisný systém spřežkový (dnes zvaný starší nebo složitější), který se uplatnil v některých písemných památkách na počátku 14. století, a druhý pravopisný systém spřežkový (dnes nazývaný mladší nebo jednodušší), jenž se prosadil v průběhu 14. století a od 15. století koexistoval s pravopisným systémem diakritickým, jehož autorství připsal Husovi. Havránkův Vývoj se stal nadlouho základním zdrojem informací pro všechna díla, která se při různých příležitostech a v různých souvislostech zmiňovala o vývoji české ortografie (srov. např. Křístek 1978; Šlosar et al. 2009). Jak bylo ukázáno výše, úspěšný výzkum staročeské grafiky závisí na kvalitě materiálové základny. Proto je velmi důležitý fakt, že se už na konci 19. století edice staročeských památek výrazně zkvalitňují, někdy dokonce bývají provázeny zasvěcenou kapitolou s detailním popisem


20 |

užité grafiky. V této souvislosti připomeňme alespoň edice Jana Gebauera, Adolfa Patery, Josefa Truhláře (např. Patera 1886: 129–139; Truhlář 1879: 573–585), na ně pak navazují četné edice 20. a počátku 21. století. Výsledkem této hojné vydavatelské činnosti je dnešní široká materiálová základna, která umožní tomu, kdo s ní umí dobře zacházet, hlouběji proniknout do vývoje české grafiky a precizovat transkripční pravidla. Ale vraťme se k výzkumu vývoje pravopisu; ten v průběhu dalších let plynule pokračuje, vychází z prací Gebauerových a Havránkových a směřuje – v souvislosti s prohlubujícím se zkoumáním staré češtiny a zpřístupňováním jejích pramenů – k detailnímu studiu jednotlivých vývojových období. Jim budeme věnovat naši pozornost. Období nejstarší grafiky. Její časové vymezení i charakteristika se postupně proměňovaly v závislosti na růstu a kvalitě materiálové základny. Jan Gebauer ji nazval pravopis jednoduchý a vymezil jeho působnost od 10. do 13. století (Gebauer 1894: 7–8). Autorem vžitého, ale ne příliš vhodného termínu primitivní pravopis je patrně F. Trávníček, který tento termín užil při úpravě 3. vydání Gebauerovy Mluvnice české pro školy střední a ústavy učitelské II (Gebauer 1925b: 444) vedle termínu pravopis jednoduchý. Gebauerovo časové zařazení primitivního pravopisu je v podstatě uznáváno dodnes, obecně jsou přijímány i pozdější oprávněné výhrady proti termínu primitivní pravopis, ale v čem se badatelé poněkud rozcházejí, je pohled na nejstarší grafiku a její úlohu při formování spřežkového pravopisu. Téměř všechny dosavadní práce, které pojednávají o tzv. primitivním pravopise, mají společné to, že poukazují na jeho nesystematičnost a nejednoznačnost: jeden foném mohl být označován různými grafémy (např. pro zápis č známe asi 18 možností), a zase naopak jeden grafém mohl označovat více fonémů. Výklad bývá doplňován hojnými příklady vybranými z Gebauerova Hláskosloví (1894), takže výsledný obraz nejstarší české grafiky je velmi pestrý a téměř vzbuzuje dojem, že je v ní možné „cokoliv kdykoliv“. Ale systematický rozbor grafiky jednotlivých druhů tehdejších nesouvislých písemných památek (bohemika apelativní i propriální, glosy, přípisky) a nejstarších souvislých textů vypovídá o něčem jiném. První, kdo se soustředil v rámci výzkumu nejstarší grafiky pouze na jeden druh nesouvislých písemných památek, byl Fr. Bergmann. Ve svých statích o grafice a hláskosloví bohemik doložených v listinách 11.–13. stol. upozornil na velkou výpovědní hodnotu nejstarších proprií, na jejich význam pro poznání češtiny a její grafiky v době, z níž


| 21

nemáme doloženy souvislé české texty. Významné novum představuje skutečnost, že při svém bádání vycházel výhradně ze spolehlivé edice Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae (CDB I, 1907; II, 1912). Největší cena jeho studií spočívá právě v „rehabilitaci“ starobylého onymického materiálu, který se – pod vlivem kdysi oprávněné Gebauerovy nedůvěry k tehdejším nespolehlivě vydávaným propriím – dostal na okraj vědeckého zájmu. Speciálně grafice je věnována studie O značené délce a pravopisných způsobech v čes. jménech Friedrichova CDB. I, II (1924). Soustavný výzkum nejstarších proprií nechal na sebe ještě dlouho čekat. Teprve na konci 20. století, kdy přibyly další tři svazky této edice (celkem 5 svazků pokrývajících časové rozmezí 805–1278; 6. svazek vyšel až v r. 2006), nastala vhodná situace ke zkoumání nejstarších českých proprií i jejich grafiky. Jako první začala systematicky zkoumat bohemika J. Pleskalová. Hlavním výsledkem jejího bádání byla monografie Tvoření nejstarších českých osobních jmen (1998), jeho vedlejším produktem pak odhalení specifik zápisu nejstarších proprií (Pleskalová 1999; 2006). Srovnání záznamů propriálních bohemik se zápisem soudobých apelativních bohemik, glos, přípisků a souvislých textů jasně ukázalo, že primitivní pravopis existoval ve dvou podobách: a) v případě apelativ, glos, přípisků a souvislých textů je sice nejednoznačný, ale většinou dost stereotypní (repertoár grafémů sloužících k označení jednotlivých hlásek je poměrně chudý); b) při zápisu vlastních jmen je rovněž nejednoznačný, ale pro zachycení jednotlivých hlásek disponuje širokou škálou možností, včetně spřežek. Tato pestrost svědčící o hledání jednoznačnějšího způsobu zápisu byla v případě vlastních jmen mnohem naléhavější než v případě apelativ a krátkých textů. Proto nepřekvapuje, že primát v zavedení a následném využívání spřežek drží bohemika (od 11. stol.); spřežky se v jejich zápisu uplatňují asi o 150 let dříve než v ostatních písemných památkách. Ve 12.–13. stol. vzrostl počet různých kombinací liter a zvýšila se míra jejich výskytu, ale jen díky nejstarším propriím víme, že prudký vzestup užívání spřežek, stále ještě nejednoznačných, začal v 80. letech 12. století a trval až do konce století 13. Přestože při tomto srovnání bylo k dispozici pro období 1100–1250 jen nepatrné množství glos a přípisků, domníváme se, že absence spřežek v soudobém nebohemikálním materiálu také o něčem svědčí. Lze si snadno domyslet, proč tehdejší grafika vadila zvláště při záznamech proprií: jejich nejednotné zápisy totiž nebyly schopny jednoznačně pojmenovat a individualizovat v daném společenství jednotlivce nebo jednotlivinu. V těchto případech


22 |

byly spřežky jistým řešením; nejčastěji se k nim uchylovali písaři neznalí češtiny, kteří se jimi snažili zachytit jména jim neznámých osob a míst. Apelativa a souvislé či nesouvislé texty se daly většinou poměrně snadno domyslet, v delších glosách napomáhal i kontext. Např. slovo caſ v dokladu v modlitvách čas zvésti (‚vacare, zabývat se něčím, tedy oddávat se modlitbám‘) snadno rozpoznáme, zatímco stejný zápis zachycující vlastní jméno Caſ mohl v nejstarší grafice označovat různá osobní jména: Čaš, Kaz´, Kas, Kaš, Čas. Dalším významným přínosem bohemik je velký počet liter a rozmanitých spřežek sloužících k označení jednotlivých českých hlásek. Je to množství výrazně větší, než uvádí Gebauer (1894: 88–301, 327–534), a vypovídá o hledání jednoznačnějšího způsobu zápisu. V úhrnu tvoří cenný historicky doložený materiál, který svědčí o tom, že 11.–13. století mělo úlohu fáze přípravné, a jak ukážeme dále, sehrálo důležitou roli při formování mladšího spřežkového pravopisu. Lze tedy potvrdit Luttererovo přesvědčení, že rozlišování fonémů literami a spřežkami bylo v zárodku připraveno už ve 13. století (Lutterer 1969). Zásluhou bohemik se podoba tzv. primitivního pravopisu stala zřetelnější, ale tím výzkum nejstarší grafiky zdaleka nekončí. Nové poznatky vyvolávají nové otázky, které čekají na své objasnění. Je třeba zdůraznit, že dosavadní vědomosti se opírají převážně o písemnosti vydané, nyní je čas ověřit jejich platnost v hojněji doloženém materiálu rukopisném, a to zevrubným výzkumem jednotlivých druhů památek, neboť už je dostatečně doloženo, že se jejich grafika liší. Výzkum bohemik prohlubuje a významně doplňuje M. Čornejová (2005; 2009; 2010; srov. i článek v tomto sborníku), lingvistka a zároveň historička. Pro zájemce o výzkum bohemik považuji za důležité její pojednání o výběru spolehlivého materiálu a v této souvislosti také upozornění, že toponymické slovníky Čech, Moravy a Slezska nejsou k tomuto účelu vhodné, protože obsahují poměrně dost chyb. Tytéž nedostatky odhalila diplomová práce Š. Šebestové, která zkoumala rozšíření změny r´ > ř na toponymickém materiálu slovníku Místní jména na Moravě a ve Slezsku (Hosák – Šrámek 1970, 1980). Další úkol představuje obdobný systematický výzkum rukopisných glos a přípisků z 12.–13. století, který ovšem předpokládá důkladný heuristický výzkum v knihovnách či archivech. Jejich materiál zatím reprezentativní není. Zásluhou J. Vintra (1986a) víme, že i glosy Jagićovy a Paterovy (12. stol.) jsou v podstatě psány primitivním pravopisem bez spřežek, ale jde o materiál specifický, který vyžaduje zvláštní pozornost. Z uvedeného vyplývá několik


| 23

úkolů, bez nichž se další výzkum nejstarší grafiky neobejde: 1. Prověřit spolehlivost dosud uznávaných pramenů (je CDB opravdu tak spolehlivý, jak se např. mezi lingvisty traduje?). 2. Zaměřit se na systematický výzkum jednotlivých druhů písemností, a pokud možno, přihlédnout k osobě písaře. Jestliže uplatníme stejný pohled na další vývojová období staročeské grafiky, nebude jejich obraz už tak jednoduchý, jak se tradičně podává. Starší spřežkový pravopis známe podrobněji především zásluhou Cejnarovy publikace Nejstarší české veršované legendy (1964), v níž představil tyto vzácné rukopisné památky v jejich transliterované a transkribované podobě a doprovodil je zevrubnou charakteristikou užitého pravopisu. Cejnarovo dílo vzbudilo takovou pozornost, dodávám zaslouženou, že pod jeho vlivem začalo být období 1400–1440 mnohými badateli prezentováno jako období staršího spřežkového pravopisu, ba dokonce někdy jako východisko spřežkového pravopisu mladšího (např. Křístek 1978: 695–696; Šlosar et al. 2009: 58). Dodejme však, že sám Cejnar nic takového netvrdil; rovněž v druhém vydání Havránkova Vývoje českého spisovného jazyka (1980: 28) se uvádí, že „na samém počátku 14. století máme již dvojí pravopisný systém spřežkový“. Stojí za zdůraznění, že J. Vintr v r. 1986 (viz 1986b) upozornil na skutečnost, že nejstarší české žaltáře pocházející z tohoto období starším spřežkovým pravopisem psány nejsou. Zlomky nejstarších žaltářů naznačují to, co později potvrdil i výzkum bohemik: starší spřežkový pravopis byl omezen právě jen na několik nejstarších zlomků literárních památek z let 1300–1340. Ostatní české písemnosti té doby byly nadále psány nejednoznačnou grafikou vycházející z primitivního pravopisu, ale již méně pestrou a do jisté míry ustálenou, která představovala mezistupeň mezi pravopisem primitivním a mladším pravopisem spřežkovým. Za pádný argument svého tvrzení považuji fakt, že spřežka chz pravidelně užívaná ve starším spřežkovém pravopise k označení č nebyla dosud v jiných písemnostech 12.–14. století zjištěna. Je tedy velmi pravděpodobné, že starší spřežkový pravopis byl dílem jednoho člověka nebo úzkého okruhu lidí a měl omezené pole působnosti. Toto tvrzení přesvědčivě dokládá přiložená tabulka. Z ní vyplývají dvě důležitá fakta: 1. Časové rozmezí 1300–1340 nelze považovat jen za období staršího spřežkového pravopisu. 2. Jednotlivá vývojová období staročeské grafiky nejsou od sebe ostře odlišena; jednotlivé typy grafiky se prolínají a společně tvoří první etapu vývoje českého pravopisu (12.–15. stol.).


24 |

Mladší spřežkový pravopis se tedy postupně formuje od počátku 14. stol. V různé míře v něm přežívají prvky nejstarší grafiky a jeho užívání plynule pokračuje i v 15. století, a to vedle pravopisu diakritického a kompromisních podob přechodných. Diakritika v českém pravopise 15. století a jejich předloha jsou stále aktuálním tématem pro pravopisná bádání. Základními studiemi k této problematice zůstávají publikace F. Mareše (1973; 1975), v nichž jejich autor přehledně shrnul dosavadní názory: Za zdroj inspirace pro užití diakritických znamének byly považovány např. čárka označující původní řecký akut ve slovech přejatých do latiny, šíření tečky nad některými literami (zejména i) ve středověké latince, tečka (tzv. dageš) charakteristická pro písmo hebrejské, diakritika nad písmeny v irštině, ojedinělá diakritika v tzv. primitivním a spřežkovém pravopisu v češtině a v neposlední řadě diakritika v hlaholici. Ale toto téma vyžaduje speciální studii (srov. např. článek Dušana Šlosara v tomto sborníku). Primární funkcí diakritik byla s největší pravděpodobností funkce rozlišovací (např. jejich pomocí se rozlišuje jedna nožička litery i od dvou nebo tří nožiček sousedních liter u, n, m, např. mízztem – viz Cejnar 1964: 144). Je však třeba si přiznat, že dosud máme jen mlhavou představu o tom, jak se diakritika uplatňovala v českých písemnostech 12.–15. stol., a není třeba dodávat, že uspokojivou odpověď na tuto otázku může dát jen zevrubný výzkum staročeských rukopisů. Co tedy další výzkum staročeské grafiky naléhavě potřebuje? 1. Rozšířit materiálovou základnu o další, a to především rukopisné památky různého druhu: propria, apelativní bohemika, glosy, přípisky a souvislé texty různých žánrů. Takový výzkum bude vyžadovat spolupráci s historiky a paleografy. 2. Samozřejmostí je spolehlivost zkoumaného materiálu. V případě propriálních dokladů je třeba prověřovat důvěryhodnost pramenů, v listinném materiálu respektovat odlišnosti originálů a kopií. 3. Bude třeba vrátit se k starým edicím a jejich úvodům, neboť poznámky historicky vzdělaných editorů občas obsahují cenné postřehy, které mezitím upadly do zapomenutí. Např. Bedřich Mendl, vydavatel Knih počtů města Brna z let 1343–1365 (Mendl, ed. 1935: 28), upozorňuje, že velká písmena byla sice zapisována nedůsledně, ale první písař je užíval velice často, protože dbal o úhledné písmo a velká písmena „se mu zdála tvarem krásnější“. 4. Systematický a zevrubný výzkum jednotlivých druhů nesouvislých písemných památek a stejně důkladný výzkum staročeských souvislých textů jednotlivých


| 25

žánrů, a to s přihlédnutím k osobě písaře v kontextu společenských poměrů dané doby.

Grantová podpora Příspěvek vznikl v rámci projektu Výzkumné centrum vývoje staré a střední češtiny (od praslovanských kořenů po současný stav) LC546.

Prameny Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae, I (805–1197). Ed. G. Friedrich. Pragae 1907; II (1198–1230). Ed. G. Friedrich. Pragae 1912; III, 1 (1231–1238). Ed. G. Friedrich. Pragae 1942; III, 2 (1238–1240). Ed. G. Friedrich et Z. Kristen. Pragae 1962; III, 3, Acta spuria et additamenta… Ed. J. Bystřický. Olomucii 2000; III, 4, Index nominum et glossarium… Ed. J. Bystřický. Olomucii 2002; IV, 1 (1241–1253). Ed. J. Šebánek et S. Dušková. Pragae 1965; IV, 2 (1241–1253) Indices… Ed. J. Šebánek et S. Dušková. Pragae 1965; V, 1 (1253–1266). Ed. J. Šebánek et S. Dušková. Pragae 1974; V, 2 (1267–1278). Ed. J. Šebánek et S. Dušková. Pragae 1981; V, 3. Series regestorum. Ed. J. Šebánek et S. Dušková. Pragae 1982; V, 4 (1253–1278). Prolegomena… Ed. S. Dušková et V. Vašků. Pragae 1993; VI (1279–1283). Ed. Z. Sviták, H. Krmíčková, J. Krejčíková; cooperante J. Nechutová. Pragae 2006. Hosák, Ladislav – Šrámek, Rudolf (1970, 1980): Místní jména na Moravě a ve Slezsku 1, 2. Praha. Mendl, Bedřich, ed. (1935): Knihy počtů města Brna z let 1343–1365. Brno. Šebestová, Šárka (2009): Zápis hlásky ř ve vývoji češtiny. Diplomová práce [rkp.], Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Dostupné z <http://is.muni.cz/th/ 216661/ff_b/>. Zimmermannová, Jana (2000): Česká grafika na počátku 14. stol. Diplomová práce [rkp.], Masarykova univerzita. Filozofická fakulta.

Literatura Bergmann, František (1924): O značené délce a pravopisných způsobech v čes. jménech Friedrichova CDB. I, II. Listy filologické 51, s. 110–125. Cejnar, Jiří (1964): Nejstarší české veršované legendy. Praha. Cejnar, Jiří (1969): Odraz znělostní asimilace sykavek v spřežkových pravopisných systémech v češtině. Slovo a slovesnost 30, s. 150–156. Čornejová, Michaela (2005): Ke grafice bohemik X.–XII. století. Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity A 53, s. 137–145. Čornejová, Michaela (2009): Tvoření nejstarších českých místních jmen. Brno. Čornejová, Michaela (2010): Nomina autem villarum sunt hec aneb O čem vypovídají nejstarší česká místní jména. In Hladký, Juraj – Valentová, Iveta, eds.: 17. slovenská onomastická konferencia Trnava (2007). Bratislava, s. 156–166.


Dějiny českého pravopisu do roku 1902 – ukázka  

Sborník předkládá příspěvky z mezinárodní konference Dějiny českého pravopisu (do r. 1902), kterou ve dnech 23.–25. září 2010 uspořádala uni...

Advertisement
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you