v Sovově sbírce viděl jen „honbu za všedním“ a „lichý verismus“ /Zákrejs 1893: 381/) i od básníkových generačních druhů (F. X. Šalda později v eseji k básníkovým čtyřicátinám charakterizoval první Sovovy sbírky jako „knihy epigonské“, v nichž „sentimentální žánr nemile převládá“ /Šalda 1904/1951: 146/), se tedy týkaly především metody realistické básnické črty, která byla na počátku devadesátých let z důvodů často ideově protichůdných považována za umělecky neperspektivní. Zájem naopak vzbudila Sovova aplikace dosud převážně městské formy žánrové poezie na venkovské prostředí. Kritika navíc dobře postřehla, že nad malebnými portréty vesničanů tu dominují původnější přírodní obrazy, a hned se pokusila specifičnost básníkova vztahu k přírodě pojmenovat. V tom však selhal jak anonymní kritik Světozoru (Světozor 1893: 239), který jedinečnost Sovova pohledu odvozoval od básníkovy zrakové vady, krátkozrakosti, tak Jan Herben, který v Času umně spekuloval nad potřebou niterného souznění básníka a čtenáře, a dokonce i F. X. Šalda, jenž pro sbírku nenalezl ani v roce 1924, v eseji k Sovovým šedesátinám, lepší pojmenování než „rozkošný skicák“ (Šalda 1924/1961: 88). Rozporuplné bylo i hodnocení sbírky: Sova byl přirovnáván k Raisovi i k Turgeněvovi, Jiří Karásek v Literárních listech i Jan Herben v Času si povšimli příbuznosti jeho básnických krajin s melancholickými krajinomalbami malíře Antonína Chittussiho, ale tam, kde Karásek viděl „dojmy nejsvěžejší, obrazy ostrých a prudkých barev“ (Karásek 1893: 105), recenzent Času shledával jen „mdlé nálady“ a „neurčitou fyziognomii kraje“ (Čas 1893: 213). Osobitost Sovova zobrazování přírody nakonec nejlépe postihl František Roháček, když se ve své Nivě vypsal ze čtenářských dojmů nad sbírkou: „Hleděli jsme na básničku za básničkou jako na malou hříčku, ale sotvaže jsme ten maličký rámeček písmenek přečítali, rámeček se rozestupoval, šířil, prohluboval a v otevřené okénko se proměňoval […], kterýmž otvíral se nám hluboký pohled do širokého kraje […], cítili jsme vůni večera, vzduch i větřík, život vesnice, a silný stesk se zmocnil naší duše“ (Roháček 1893: 127). Pojmenoval tak, byť poněkud naivně, základní vlastnosti sbírky Z mého kraje: Sovův cyklus má skutečně charakter souboru obrazů, z nichž takřka každý zachycuje ucelený a souvislý, jediným pohledem obsáhnutelný výjev. Rámec či rám jednotlivých obrazů je potom dán nejen striktně dodržovanou formou, ale právě i hranicemi zrakového vjemu. Skutečnost v takovém básnickém obrazu obsažená však obvykle přesahuje za hranice rámu, odkazuje ke svému pokračování, k pohybu v prostoru (let ptáků, jízda vlaku, procesí poutníků, návštěvy 555
Sova-sazba_v01.indd 555
2.1.2015 16:52:17