Cena 369 Kč ISBN 978-80-7491-157-6
ČESKÁ KNIŽNICE NAKLADATELSTVÍ HOST
Antonín Sova Sova_prebal_jina barva.indd 1
BÁSNĚ
Česká knižnice přináší reprezentativní díla české literatury od počátků po současnost bez ohledu na občanskou, ideovou a literární orientaci autorů. Řídí ji vědecká rada složená z předních literárních historiků a editorů. Pečlivě připravená vydání jsou opatřena odbornými komentáři. Začala vycházet roku 1997 v Českém spisovateli, v roce 1998 přešla do Nakladatelství Lidové noviny a od roku 2009 do nakladatelství Host (www.kniznice.cz). Seznam dosud vydaných titulů naleznete na konci této knihy. V roce 2014 mimo Sovových Básní vychází: Jan Amos Komenský Labyrint světa a ráj srdce, Karel Čapek Tři hry, Milota Zdirad Polák Vznešenost přírody / Cesta do Itálie a Konstantin Biebl Básně. Na rok 2015 připravujeme: Božena Benešová Prózy, Bohumil Hrabal Povídky, črty a hovory, Jaroslav Durych Bloudění I–II, Emil Juliš Básně a Karel Hynek Mácha Básně (reedice).
Antonín Sova BÁSNĚ
Antonín Sova patří k prominentním a ve své době nejčtenějším básníkům modernismu přelomu 19. a 20. století. Na rozdíl od Březiny se však dosud nedočkal souborného kritického vydání svého díla, poslední pokus o jeho spisy z let 1959 až 1962 uvízl po dvou svazcích prózy a dvou svazcích poezie. Česká knižnice tuto mezeru alespoň zčásti zaplňuje vydáním pětice vrcholných autorových básnických knih: Z mého kraje, Zlomená duše, Vybouřené smutky, Ještě jednou se vrátíme… a Lyrika lásky a života. Básně, které je tvoří, klenou oblouk od realismu a impresionismu k symbolismu; tematicky sahají od přírodní lyriky k reflexím, vizím, poezii sociálních protestů a hořké intimní lyrice. Text připravil Václav Vaněk, který je rovněž autorem komentáře, jenž zachycuje vývoj Sovovy poetiky v dobovém kontextu a sleduje také různé varianty autorova textu.
19.12.2014 13:34:32
ČESKÁ KNIŽNICE NAKLADATELSTVÍ HOST
Sova-sazba_v01.indd 1
2.1.2015 16:52:07
AntonĂn Sova
Sova-sazba_v01.indd 2
2.1.2015 16:52:07
BÁSNĚ Z mého kraje / Zlomená duše / Vybouřené smutky / Ještě jednou se vrátíme… / Lyrika lásky a života
BRNO 2014
Sova-sazba_v01.indd 3
2.1.2015 16:52:07
Ediční příprava, komentář a vysvětlivky Václav Vaněk Vědecká redakce Michal Topor
Ediční přípravu svazku zajistil Nadační fond Česká knižnice za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hlavního města Prahy Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury ČR a Programu rozvoje vědních oblastí Univerzity Karlovy P09 (podprogram Ediční teorie a praxe) Editor and commentary © Václav Vaněk, 2014 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 ISBN 978-80-7491-157-6
Sova-sazba_v01.indd 4
2.1.2015 16:52:07
Z MÉHO KRAJE
Sova-sazba_v01.indd 5
2.1.2015 16:52:07
Sova-sazba_v01.indd 6
2.1.2015 16:52:07
Prolog Kraj zapomenutý mi v srdci leží jak perla v škebli, která vzrůstá roky. A ona blýská jasem, sněhem sněží, že zavírám ji v tyto prosté sloky. Já po letech přebírám s vášní listy těch barev, stínů, prostých črt své mapy, ráz kraje svého, meditaci místy, šum lesů, bouři, kterou hučí slapy! Ne příští život náš, ne příští zoři, chci pravdu plání chytit smysly všemi, má celá snaha v jednom světle hoří: jen v lásce bez frází k té svojí zemi.
7
Sova-sazba_v01.indd 7
2.1.2015 16:52:07
Klášterní zátiší Již praskly ledy… Řečištěm se sune řad nakupených ker. A mosty v sněhu i lesy, vrchy leží v záři slunné, až oko slzí. Ledy z tmavých břehů jak puklá zrcadla v skupinách tají, se rozpadají, splývají a tekou z vod prameny, jež luka prorývají, a bouří dolů rozvodněnou řekou. A v barvách, které ráno v sosnách míchá, zříš procesí jít v bílém lesku zimy k baňatým vížkám kláštera, kam zticha dech míru vane lesy hučícími.
8
Sova-sazba_v01.indd 8
2.1.2015 16:52:07
Květnový sen Na kraji háje olšového stojím, kam světlo padá listy zelenými, opojen vůní, jež se nese chvojím z okolních lesů; jaro dýchá jimi, hvizd ptáčníka, tak zjemnělý a snivý! Let ptáků slyším… Nesmělý a tichý a tu zas bouřný, hlučný, prudký, divý — jak mocný vzdor a sžíravých snů smíchy. Kam doletí as? Který výš a dále? A snění v kruh mě přátel mladých neslo. Tam podivíš se někdy, křídlo malé kam dolétlo, u jaké mety kleslo!
9
Sova-sazba_v01.indd 9
2.1.2015 16:52:07
U Čtyř krejcarů Pár chalup je tu rozložených v lese, samota podivná, ukrytá v sosny, kře lísek, buků, klenů, sotva hne se, jalovce voní tu, pruh trávy rosný. Divoké kapradí, vřes, vítod samý, hlas žluvy věčný, sekyr temné rázy, toť scenerie stálá… Míle známi jsou divoši z těch domků, polonazí; a ztratí-li se z blízkých dědin cosi, to u nich musí uschováno býti, u nich, kde slyšet slavíky a kosy a lišky dobrou noc kde dávají ti.
10
Sova-sazba_v01.indd 10
2.1.2015 16:52:07
Stesk honicích psů Náš nadlesní byl dlouho, dlouho chorý. Však v poledne hvízd na psy pronikavě, i dveře uzavřené na závory jich náhlým vpádem rozlétly se hravě! Dnes psi tak smutně před myslivnou leží, své boky tisknou v trávu, jež tu bují, obojky zvoní… Plotu řídkou mřeží zřít lesy, jak se v mlhy ponořují. Jak před deštěm by bylo… Mrtvo dýchá z borovic, modřínů, a jednotvárně pivoňky voní, bzučí hmyz tak zticha. Tři dny už čekají ti psi… Však marně.
11
Sova-sazba_v01.indd 11
2.1.2015 16:52:08
Sova-sazba_v01.indd 552
2.1.2015 16:52:17
Komentář
Antonín Sova (1864–1928) vstoupil do literatury v roce 1883 a verše psal po celý svůj život. Působil tedy v české literatuře pětačtyřicet let. Básně, které jsme vybrali do našeho souboru (Z mého kraje, 1892, Zlomená duše, 1896, Vybouřené smutky, 1897, Ještě jednou se vrátíme…, 1900, Lyrika lásky a života, 1907), však vesměs vznikaly v posledním desetiletí 19. století a v několika prvních letech na počátku století dvacátého. Na devadesátá léta a přelom století jsme se nesoustředili proto, že by snad Sova v té době psal jen díla výsostné básnické kvality — při aplikaci takového hlediska bychom nemohli opomenout básníkovu zralou tvorbu, např. Žně (1913), Knihu baladickou (1915) nebo Drsnou lásku (1927), a naopak, mnohé z let devadesátých by spadlo pod stůl. Devadesáté roky a přelom století pro nás jsou, řečeno s titulem významné sovovské studie Miroslava Červenky, v díle Antonína Sovy „rozhodujícími léty“. A samozřejmě nejen v díle Sovově: devadesátá léta v české literatuře znamenala spektakulární odmítnutí celého 19. století, jeho verbalistního vlastenčení, jeho podřizování nároků individua potřebám národního kolektivu, jeho romantického pojímání ženy a lásky, jeho oslavných popisů přírody, jeho chudé a nevýbojné obraznosti. Sova byl na tom všem účasten, a víc než to: leckdy byl přímo myšlenkovým iniciátorem a prvním, kdo nové představy o literatuře ve svém díle prakticky realizoval. Básně a sbírky, které v této době vznikaly (kromě zahrnutých určitě také Soucit i vzdor, 1894, 553
Sova-sazba_v01.indd 553
2.1.2015 16:52:17
Dobrodružství odvahy, 1906, včetně později přidaného oddílu Údolí nového království, 1900), tak představují v české literatuře skutečné mezníky. Mezníky zrodu nové, subtilní vnímavosti, mezníky radikálního prosazení básnické individuality, mezníky vzniku volného, starými formami nesvázaného verše… Ze zápasů, jež o tyto hodnoty Sova svedl, pak těžilo celé 20. století. Dnes už mezníky, které vytýčil, zarůstají travou; staly se součástí literární krajiny a ani je nevnímáme. Jsou tu však stále a stále vymezují způsob našeho vidění a zobrazování světa. A ještě jedna vlastnost Sovova díla nás poutá. V úvodu výše zmíněné studie Miroslav Červenka před půl stoletím napsal: „Málokteré dílo je tak bezelstné, tak se vším všudy napospas vydané, jako dílo Antonína Sovy. Nic je nezajišťuje proti nevlídnému konstatování nejrůznějších nedomyšleností“ (Červenka 1964/1966: 5). Zcela podobně promluvil v přednášce k Sovovým padesátinám i F. X. Šalda: „Měl sílu oddávati se tam, kde se jiní opatrně a úsporně chránili, nic neohlížeje se na to, působí-li pohoršení a co tomu lidé řeknou“ (Šalda 1914/1957: 504). Taková odvaha či naivita je jistě zraňující a Sova byl za to, že dobou umělých póz a vypjatých stylizací procházel s nahou tváří a bez masky, potrestán mnohou bolestí. My však dnes můžeme z této jeho otevřenosti těžit. Můžeme očima Antonína Sovy, „senzitiva a vizionáře“ (F. X. Šalda), zahlédnout obraz nového světa rodícího se na hranicích tradice a moderny, a jsme-li dostatečně pozorní, i obraz světa svého.
I/ Sbírka Z mého kraje vyšla v roce 1892, jako třetí Sovova básnická kniha po stylově a žánrově podobných souborech lyriky Realistické sloky (1890) a Květy intimních nálad (1891). Kritika v ní tedy nehledala novum, přijímala ji jako potvrzení cesty již dříve nastoupené. Sova se podle ní svou sbírkou jen hlouběji vřazoval do zástupu „realistických“ básníků, kteří svou polemiku s formální virtuozitou školy Jaroslava Vrchlického opřeli o nápodobu francouzského autora drobných veršovaných žánrů Francoise Coppéa (např. Emanuel Čenkov, Bohdan Kaminský, Antonín Klášterský, A. J. Klose, J. S. Machar). Kniha složená z pravidelných dvanáctiveršových obkročně rýmovaných básní ostatně přímo vybízela ke srovnání se souborem desetiveršových portrétů Promenades & Intérieurs, které vyšel o několik let dříve v překladu Ladislava Tesaře pod názvem Venku a uvnitř jako součást českého vydání Coppéových básní (Francois Coppée: Poezie, F. Šimáček, Praha 1886). Odsudky, které se ozývaly ze strany starší kritiky (F. Zákrejs v Osvětě 554
Sova-sazba_v01.indd 554
2.1.2015 16:52:17
v Sovově sbírce viděl jen „honbu za všedním“ a „lichý verismus“ /Zákrejs 1893: 381/) i od básníkových generačních druhů (F. X. Šalda později v eseji k básníkovým čtyřicátinám charakterizoval první Sovovy sbírky jako „knihy epigonské“, v nichž „sentimentální žánr nemile převládá“ /Šalda 1904/1951: 146/), se tedy týkaly především metody realistické básnické črty, která byla na počátku devadesátých let z důvodů často ideově protichůdných považována za umělecky neperspektivní. Zájem naopak vzbudila Sovova aplikace dosud převážně městské formy žánrové poezie na venkovské prostředí. Kritika navíc dobře postřehla, že nad malebnými portréty vesničanů tu dominují původnější přírodní obrazy, a hned se pokusila specifičnost básníkova vztahu k přírodě pojmenovat. V tom však selhal jak anonymní kritik Světozoru (Světozor 1893: 239), který jedinečnost Sovova pohledu odvozoval od básníkovy zrakové vady, krátkozrakosti, tak Jan Herben, který v Času umně spekuloval nad potřebou niterného souznění básníka a čtenáře, a dokonce i F. X. Šalda, jenž pro sbírku nenalezl ani v roce 1924, v eseji k Sovovým šedesátinám, lepší pojmenování než „rozkošný skicák“ (Šalda 1924/1961: 88). Rozporuplné bylo i hodnocení sbírky: Sova byl přirovnáván k Raisovi i k Turgeněvovi, Jiří Karásek v Literárních listech i Jan Herben v Času si povšimli příbuznosti jeho básnických krajin s melancholickými krajinomalbami malíře Antonína Chittussiho, ale tam, kde Karásek viděl „dojmy nejsvěžejší, obrazy ostrých a prudkých barev“ (Karásek 1893: 105), recenzent Času shledával jen „mdlé nálady“ a „neurčitou fyziognomii kraje“ (Čas 1893: 213). Osobitost Sovova zobrazování přírody nakonec nejlépe postihl František Roháček, když se ve své Nivě vypsal ze čtenářských dojmů nad sbírkou: „Hleděli jsme na básničku za básničkou jako na malou hříčku, ale sotvaže jsme ten maličký rámeček písmenek přečítali, rámeček se rozestupoval, šířil, prohluboval a v otevřené okénko se proměňoval […], kterýmž otvíral se nám hluboký pohled do širokého kraje […], cítili jsme vůni večera, vzduch i větřík, život vesnice, a silný stesk se zmocnil naší duše“ (Roháček 1893: 127). Pojmenoval tak, byť poněkud naivně, základní vlastnosti sbírky Z mého kraje: Sovův cyklus má skutečně charakter souboru obrazů, z nichž takřka každý zachycuje ucelený a souvislý, jediným pohledem obsáhnutelný výjev. Rámec či rám jednotlivých obrazů je potom dán nejen striktně dodržovanou formou, ale právě i hranicemi zrakového vjemu. Skutečnost v takovém básnickém obrazu obsažená však obvykle přesahuje za hranice rámu, odkazuje ke svému pokračování, k pohybu v prostoru (let ptáků, jízda vlaku, procesí poutníků, návštěvy 555
Sova-sazba_v01.indd 555
2.1.2015 16:52:17
vídeňského krejčíka) i k pohybu v čase, tedy k minulosti či budoucnosti kraje (husitská a katolická tradice, vystěhovalectví). Tenze koncentrovaná na hranicích obrazu je ale pouze jedním zdrojem vnitřní dynamiky Sovových veršů. Tu umocňuje také proměnlivá perspektiva, která sahá (často i v rámci jedné básně) od obsáhlých panoramatických záběrů (Táborské kraje, Krajina Českomoravského pohoří, Partie ze Stražiště) k pohledům takřka drobnohledným (Zlatá kniha, Lilkový květ). Významové napětí básní se potom soustřeďuje do vztahu mezi takto dynamizovaným obrazem a jeho statickým pozorovatelem, básnickým subjektem, který vystupuje jako citlivý zprostředkovatel smyslových prožitků, ale nikdy ne jako nadšený nebo jinak zaujatý hodnotitel či klasifikátor. Také Miloš Marten si v eseji Antonín Sova v Květech povšiml této výjimečné pozice básníka, která svou neproměnností již sama podává svědectví, dotvrzuje pravdivost obrazu a zakládá nárok na jeho obecnější planost: „Cítíte, jak Sova vědomě a úmyslně vždy zas a zase se vracel k hmotě, jak se snažil na ní ulpěti. Skoro se zdá, že skepticky potlačoval hlas srdce…“ (Marten 1914: 24). Asketické sebezapření jako prostředek verifikace básnického obrazu však nijak neomezuje smyslové bohatství, jemnost a subtilnost prostupující Sovovu přírodu. Pouze je tu soustředění k subjektivnímu prožitku, převažující v předchozí i pozdější Sovově přírodní lyrice (Květy intimních nálad, Soucit i vzdor), prostoupeno i úsilím o objektivaci této vyhraněně osobní zkušenosti. V tom se sbírka Z mého kraje (ačkoliv sama stála na počátku éry básnických úniků do přírody) příkře odlišuje od dobově příznačného směřování lyrických básníků, kteří si na samém konci 19. století navykli v interakci s přírodou, v hájemství venkovské samoty bolestínsky léčit osobní žaly (vedle již zmíněných Čenkova, Kaminského či Klášterského např. Karel Červinka nebo F. X. Svoboda). Klidná úspornost sbírky Z mého kraje se opírá o jistotu vztahu, který je naznačen už v názvu: Sova popisuje „svůj“ kraj, skutečnost nad jiné samozřejmou a nezcizitelnou, domov. Je to však domov nepřítomný, protože v době vydání sbírky žil její autor již několik let v Praze. Sovův básnický impresionismus tak vyrůstá spíše z potřeby rozpomínky, z potřeby smyslově ukotveného návratu do rodného kraje, než z potřeby léku na rozbolavělé srdce. Avšak snad právě distance od domova Sovovi umožnila sloučit výsostné lyrické prožitky do celku neobvykle celistvého. Sbírka je sjednocena nejen odosobněnou, tiše registrující pozicí básnického subjektu a opakující se veršovou formou, ale i prostorově, zasazením do venkovského kraje na pomezí Táborska a Vysočiny, a časově, tím, že básně opisují jeho proměny v průběhu jednoho 556
Sova-sazba_v01.indd 556
2.1.2015 16:52:17
ročního cyklu, od počínajícího jara do zimy. Takto všestranně ucelený sled obrazů potom může vyvolávat dojem až idylický, což umocňuje i skutečnost, že Sova pomíjí všechno, co by se mohlo jevit jako zvláštní nebo problematické, a všímá si (navzdory vší místní a časové konkrétnosti) pouze typických charakterů a všeobecně platných jevů. Právě tím sbírka překročila regionální rámec, i hranice a sebeomezení, které si uložil sám autor, směrem k univerzálnímu, nadčasově platnému obrazu českého světa. Postřehl to již Jiří Karásek, když sbírku ve své kritice nazval „nejčeštější“ básnickou prací za poslední léta (Karásek 1893: 105). A přijali ji tak i čtenáři, pro něž se stala Sovovou nejoblíbenější, stále znovu vydávanou knihou. K obrazu české krajiny totiž patří i nejosobnější, ale zároveň každému z nás známé atributy, jimiž je Sovův kraj v básních prostoupen: víra v ochranitelskou moc domova a bezútěšný, neutišitelný smutek nad jeho ztrátou.
II / „Chorobná, nemocná kniha. Působí pustým, stařeckým, svraščelým, nevrlým dojmem.“ Tak začíná svou kritiku Sovovy páté knihy, básnické skladby Zlomená duše (1895), Jiří Karásek v Literárních listech (Karásek 1896: 200). A podobně nevlídným odsudkem vyznívají i úvodní slova recenze, kterou v Času publikoval Jan Herben: „Zlomená duše je bizarní, nezdařená báseň, …“ — jenomže pak větu dokončí slovy: „…ale interesantní kniha“ (Herben 1896: 164). Sovova báseň kritiky skutečně mátla, vzpírala se běžným metodám recenzentského posouzení svou citovostí, upřímností, angažovaností i neobvyklou formou. „Takováto díla neměla by se posuzovati obvyklým aparátem literární kritiky: jsou to vlastní akty sebevykoupení a vnitřního sebezachránění“, soudil o ní v eseji k Sovovým čtyřicátinám F. X. Šalda (Šalda 1904/1951: 149). Ve sbírkách, které Zlomené duši předcházely, se Sova obracel k venkovu a přírodě domova jako ke zdrojům svého básnictví. Ve Zlomené duši se pokouší od těchto východisek pokročit dále. Nevracet se v čase, nehledat oporu v prostoru, ale otevřeně pojmenovat svou přítomnou životní situaci, stav krize vnímavého individua v podmínkách materialisticky založeného světa. „Z mého kraje“ zněl titul sbírky elegického návratu k domovu — „Z mého života“ jmenuje se ústřední oddíl Zlomené duše. Pocit životní krize ovšem vyrůstal z obecnějšího stavu společenského milieu v Čechách na počátku devadesátých let 19. století, 557
Sova-sazba_v01.indd 557
2.1.2015 16:52:17