Issuu on Google+

T VÁ Ř E Č E S K É L I T E R AT U R Y

Cena: 299 Kč I S B N 9 7 8 - 8 0 - 74 91 - 0 5 6 - 2

Fuks_obalka_FINAL.indd 1

ERIK GILK VÍTĚZ I PORAŽENÝ /

Olomoucký literární historik Erik Gilk (1973) se již delší dobu zabývá autorskou osobností Ladislava Fukse. Po řadě dílčích studií představuje nyní odborné veřejnosti ucelenou monografii pojednávající o Fuksově složitém a nejednoznačně hodnoceném prozaickém díle. Vzhledem k jisté bulvární senzačnosti, jež se kolem spisovatele navršila, se přitom snaží abstrahovat od psychologického či biografického čtení Fuksova díla. Proto jsou pasáže o prozaikových životních peripetiích odděleny od výkladových kapitol a na závěr je zařazeno kalendárium autorova života a díla. Gilk se ve svých interpretačních sondách zaměřuje na vlastní uměleckou hodnotu Fuksova díla, což vzhledem k poněkud předpojatému hodnocení autorových textů vydaných za normalizačního dvacetiletí nebývá samozřejmé. Soustředí se přitom na jedinečnou autorskou poetiku, zkoumá prostředky významové výstavby, všímá si způsobů vyprávění, důmyslné motivické struktury, neopomíjí ani hru se čtenářem a dokonalou evokaci atmosféry příběhu. Fuksova beletristická tvorba je pojednána v chronologickém sledu, jako příběh díla jednoho autora se svým počátkem, vrcholem, propadem i vyústěním. Tento tradiční přístup umožňuje rozpoznat konstantní a nestálé rysy autorského stylu, napomáhá zodpovědět, čím a do jaké míry se tvůrcův rukopis proměnil pod vlivem nastupující normalizace a z rozhodnutí zůstat v oficiální sféře. Dílo Ladislava Fukse zahrnující patnáct knih vydaných během pouhých dvaceti let je přitažlivé již proto, že jeho původce byl okolnostmi donucen prožít celou svoji literární kariéru v setrvalém modu vivendi s totalitní mocí, nejprve uvolněnou, později o to více represivní. Jako ústřední linie se Gilkovou knihou nese řečnická otázka, zda je umělec schopen navzdory takto složitým životním podmínkám přesáhnout svým dílem čas vyměřený jeho pozemskému životu.

PROZAIK LADISLAV FUKS

TVÁŘE ČESKÉ LITERATURY

ERIK GILK

VÍTĚZ I PORAŽENÝ

PROZAIK LADISLAV FUKS HOST 20.12.2013 13:38:06


H ST

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 1

20.12.2013 15:07:12


TVÁŘE ČESKÉ LITERATURY

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 2

20.12.2013 15:07:12


ERIK GILK

VÍTĚZ I PORAŽENÝ PROZAIK LADISLAV FUKS

BRNO 2013

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 3

20.12.2013 15:07:12


4| Památce Petra Hory

Recenzenti prof. PhDr. Pavel Janoušek, CSc. doc. PhDr. Martin Pilař, CSc. doc. PhDr. Jiří Poláček, CSc. Publikace vznikla v rámci grantového projektu GAČR 405/06/0972 a výzkumného záměru AV0290560517 Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR © Erik Gilk, 2013 Photo © Literární archiv Památníku národního písemnictví — přední strana obálky, s. 17, 20, 32, 44, 62, 126, 137, 154, 155, 185, 193, 213, 246, 247, 251, 253 Blanka Kropáčková — s. 114, 238 soukromý archiv Michala Přibáně — s. 169, 170 archiv Jana Poláčka — třetí strana obálky © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7491-056-2

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 4

20.12.2013 15:07:12


|5

Obsah

Prolog .................................................................................................7 1 / Bleskový nástup (1963–1970) ....................................................11 Událost .......................................................................................18 Skutečná prvotina ......................................................................35 Román úzkostného čekání .........................................................43 Jízdní řád smrti a života ...........................................................61 Mezi idylou a tragédií ................................................................79 Parabola zla ................................................................................94 2 / Strategické manévrování (1971–1972) ....................................112 Sugestivní evokace narušených lidských povah ..................... 117 Malá humoreska ......................................................................129 Svědectví o vítězství tvora Arjeha ...........................................138 3 / Ústup z vydobytých pozic (1974–1978) ....................................150 Mládě v krajkoví motivů ..........................................................156 Detektivní prohra ....................................................................168 Insitní báj ................................................................................. 175 O Fučíkově dětství ...................................................................184 4 / Návrat do první linie (1980–1983) .......................................... 191 Tematický návrat .....................................................................194 Román o konci jedné epochy ....................................................206 Epilog .............................................................................................237 Kalendárium života a díla Ladislava Fukse ................................245 Poděkování ....................................................................................257 Ediční poznámka ..........................................................................258 Dílo Ladislava Fukse a jeho ohlas — bibliografie .......................259 Jmenný rejstřík .............................................................................308

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 5

20.12.2013 15:07:12


Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 6

20.12.2013 15:07:13


|7

Prolog

Prozaické dílo Ladislava Fukse (1923–1994) patří k nezpochybnitelným hodnotám české poválečné literatury a především její obraz šedesátých let minulého století by byl bez jeho románů a povídek nemyslitelný. Fuksova literární kariéra sice z důvodu pozdního debutu zasáhla jen dvě dekády, přesto získaly jeho prozaické tituly značného úspěchu doma i v zahraničí. Některé z nich byly překládány bezprostředně po prvním vydání do mnoha evropských jazyků a zvláštní oblibu získaly obzvláště v německy mluvících zemích, jiné se těší aktuálnímu překladatelskému zájmu. O mimořádné inspirativnosti autorových textů v odlišném kulturním prostředí svědčí, že byly nejednou adaptovány do filmové i divadelní podoby zahraničními režiséry.1 Od samotných literárních počátků v šedesátých letech Fuksovo dílo přitahovalo pozornost literárních kritiků a vědců. Nešlo přitom jen o četné a převážně pozitivní recenzní ohlasy v literárních časopisech, kulturních periodikách či denním tisku, ale velmi brzo i o teoretické stati zabývající se vedle tematické roviny především stylem a kompoziční architektonikou próz. Zájem literárních badatelů o Fuksovo dílo kulminoval koncem šedesátých let, což umožnil mimo jiné i poměrně rychlý sled prozaických knih, které autor tehdy 1 Jednotlivé adaptace jsou chronologicky uvedeny v kalendáriu. Nejvíce přitažlivý

byl pro zahraniční režiséry Fuksův debut Pan Theodor Mundstock, který se dočkal dvou filmových zpracování (Jánosz Vészi, 1976; Waldemar Dziki, 1982) a jednoho dramatického (Bruno Boëglin, 1992). Titulní postava prvotiny údajně zaujala i Charlieho Chaplina, který se s ní seznámil prostřednictvím anglického překladu a chtěl ji rovněž umělecky ztvárnit.

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 7

20.12.2013 15:07:13


8|

vydal. Avšak i v době normalizace byly autorovy texty pravidelně reflektovány, byť samozřejmě v naprosto odlišném ovzduší, se zcela jinými akcenty a v neposlední řadě rozdílnými osobnostmi. Po pádu železné opony se o Ladislavu Fuksovi jako spisovateli protežovaném předchozím režimem nejprve mlčelo, po jeho smrti se objevily pokusy celé jeho dílo s ohledem na prozaikův vstřícný vztah k normalizačním dirigentům zdiskreditovat. Teprve s dalším časovým odstupem se objevily snahy adekvátně a pokud možno objektivně, bez ideologických kritérií, vyložit Fuksovo dílo, a to synteticky i analyticky. Máme tím na mysli Janouškovy Dějiny české literatury 1945–1989 (2007–2008), konkrétně jejich třetí a čtvrtý svazek, v nichž jsou Fuksovy prózy odpovídajícím způsobem vřazeny do literárního kontextu, a především knižní studii Aleše Kovalčíka Tvář a maska. Postavy Ladislava Fukse (2006). Mladý badatel v ní provedl důkladnou typologii postav, založenou na poznatku, že většina Fuksových protagonistů je z nejrůznějších důvodů nucena nasazovat si masku a skrývat svoji pravou tvář, respektive identitu, anebo je takto jinými postavami fikčního světa nahlížena. Tento postup, při němž Kovalčík chvályhodně neeliminoval některé normalizační prózy, umožnil nalézt nové vztahy mezi jednotlivými rovinami jednoho díla i netušené souvislosti mezi Fuksovými texty navzájem. Na druhou stranu se autor neubránil lákavému svodu prozaikových textů a jal se v nich nacházet projevy jeho sexuální orientace. Kovalčík tedy přešel od jednoho vněliterárního vlivu k druhému: od ideologie odhlédl, autorskou psychologii hypertrofoval. Přestože s mnoha Kovalčíkovými závěry se nelze než ztotožnit, jedná se přece jen o dílčí vhled do složité problematiky, kterou Fuksovy mnohovrstevnaté texty nastolují. Náš příspěvek k poznání prozaického díla Ladislava Fukse si klade za cíl podat jeho komplexnější analýzu, jež by v ideálním případě mohla objevit další interpretační roviny. Zároveň nám půjde o zachycení jistého příběhu, jaký bezesporu poskytuje každý lidský život, ale rovněž umělecké dílo jedné osobnosti. Rozhodli jsme se tento příběh pojmout jako spisovatelův boj, byť z něho snad nikdy nemůže vyjít jako vítěz anebo jako poražený, neboť málokterá bitva má takto jednoznačný rezultát. Nejde přirozeně o nijak originální metaforu, vždyť nejen ve vyhrocených životních momentech každý s něčím, nejčastěji sami se sebou, bojujeme. Kdo by ovšem mohl být Fuksovým nepřítelem? Doba, ve které tvořil a s níž se rozhodl (a to nejen za normalizace) uzavřít kompromis, interpretační komunita, jíž se snažil za všech okolností a mnohdy

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 8

20.12.2013 15:07:13


|9

marně vyhovět, anebo dokonce Ladislav Fuks, unikaje psaním před sebou samým? Jak vidno, reálných alternativ není málo, jako nejlákavější se jeví ta poslední, avšak to bychom vyšli z literárních textů, o které nám jde především, a stanuli na nejisté půdě spekulací. Metafora boje tvořící rámec naší práce může s sebou nést mnohem prostší význam: téma snahy o dosažení určité hodnoty. Naším předsevzetím (zůstávajíce v zajetí metafor) je vypátrat, zda se Fuksovi skutečně podařilo rozpustit vlastní osobnost v jeho literárních textech, zda dosáhl toho, co uvedl v motu svých vzpomínek: „Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já. Pokud ano, tak si mě stvoří z toho, co si přečetl.“2 Zkusme na základě soustředěné četby autorových próz přispět k odpovědi, naplnil-li toto sub specie aeternitatis vyslovené přání. Nebudeme přitom pochopitelně vystupovat jako absolutní arbitr, ale vynasnažíme se pojmenovat interpretační pole Fuksových próz, aby čtenář získal dostatek podnětů pro vlastní názor. Ostatně — vraťme se ještě jednou k obrazu boje — každý umělec bojuje s věčností, do níž se svým dílem vpisuje, překonávaje tím svoji konečnost, vzdoruje času a chce přesáhnout sama sebe. Ústřední myšlence Fuksova permanentního boje je podřízena struktura předkládané práce. Protože každý příběh má svůj počátek i konec, odvíjíme výklad autorova díla pokud možno chronologicky; zachováváme linearitu příběhu, aniž bychom syžet zbytečně komplikovali. Jde tedy ve vlastním slova smyslu o klasickou autorskou monografii, jež je v současné době spíše výjimkou. Postupujeme od interpretace jednoho díla k interpretaci druhého, protože jedině tak můžeme zachytit Fuksův autorský vývoj a zároveň plně zachovat kontinuitu jeho díla. Tento způsob nám rovněž umožňuje neopakovat již jednou řečené, což by se v jinak koncipované práci nejednou přihodilo. Naším záměrem je provést potenciálního čtenáře Fuksovým dílem v takovém pořadí, jak vycházelo, tedy začít od základů a k nim dále přistavovat jednotlivá patra, aniž by recipient předem tušil, jak bude stavba v konečné podobě vyhlížet. Budeme proto odkazovat retrospektivně, pouze k předchozím, již vyloženým textům a naopak maximálně omezíme předjímání próz, jež v průběhu práce ještě analyzovány nebyly. 2 Ladislav Fuks: Moje zrcadlo; Jiří Tušl: …a co bylo za zrcadlem. Druhé, upravené

vydání. Mladá fronta, Praha 2007, s. 7.

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 9

20.12.2013 15:07:13


10 |

Nehodláme se detailně zabývat peripetiemi autorova života, na druhou stranu je nemůžeme v monografii zcela ignorovat. Proto některé podstatné informace uvádíme v úvodech k jednotlivým částem a jako apendix zařazujeme kalendárium, jež vedle základních biografických fakt obsahuje pokud možno kompletní údaje o jeho prozaických titulech, jejich dalších vydáních, cizojazyčných překladech i převedeních do filmové a divadelní podoby. V hlavní části periodizujeme Fuksovu prózu na čtyři období, jež v součinnosti s metaforou boje pojmenováváme prostřednictvím vojenského pojmosloví. Již jejich názvy — Bleskový nástup (1963–1970), Strategické manévrování (1971–1972), Ústup z vydobytých pozic (1974–1978) a Návrat do první linie (1980–1983) — jsme zvolili tak, aby vystihovaly základní charakteristiku autorovy prózy daného období a zároveň v hrubých rysech naznačily koordináty vnitřního příběhu spisovatelova díla. Po stručném nástinu jednotlivých etap následují relativně samostatné analýzy příslušných textů podle doby jejich vydání, neboť zásadní jsou pro nás okolnosti, za jakých dílo vstupovalo do literárního kontextu, a jaká byla jeho recepce. Náš výzkum se řídí prostou snahou interpretovat Fuksovy prózy, přičemž termín interpretace vnímáme v co nejširším slova smyslu domnívajíce se spolu s Wolfgangem Iserem, že její podstatou je „udělat funkčním to, co je před nás postaveno“.3 Z „trojité hry interpretací“,4 jak ji předestřel Janusz Sławiński, se jednoznačně přikláníme k interpretaci partnerské, směřující k dílu samému. Máme v úmyslu soustředěným čtením přispět k poznání onoho znepokojivého dění smyslu většiny Fuksových próz, přiblížit se co nejvíce dynamické sémantické intenci jeho textů. S vědomím, že interpretační aktivita „získává antropologickou dimenzi života, který nelze zredukovat na jedno mistrovské vyprávění, na jednu re-prezentaci“,5 nabízí naše studie subjektivní a nutně dílčí vhled do Fuksova díla. Probudí-li u recipienta potřebu konfrontovat se s texty Ladislava Fukse, ať už poprvé nebo opakovaně, bude její poslání nadmíru naplněno. 3 Citováno podle: Petr A. Bílek: Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaic-

kému textu. Host, Brno 2003, s. 118. Autor tu cituje z dosud nepřeložené Iserovy práce Rozsah interpretace (2000). 4 Janusz Sławiński: Trojitá hra interpretace. Česká literatura 39, 1991, č. 6, s. 539–545. 5 Petr. A. Bílek: Hledání jazyka interpretace k modernímu prozaickému textu, cit. d., s. 119.

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 10

20.12.2013 15:07:13


| 11

1 / Bleskový nástup (1963–1970)

Beletristický debut Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock (1963) vydaný v roce jeho čtyřicetin učinil ze svého autora téměř přes noc uznávanou veličinu soudobé domácí literatury. Autora do té doby nikdo neznal, snad s výjimkou nepočetné skupiny kunsthistoriků.1 V literární sféře bylo jeho jméno téměř nové,2 neboť málokdo četl periodika vydávaná Židovskou náboženskou obcí, v nichž Fuks sporadicky publikoval kratší texty. Jeho knižní prvotina se však stala doslova literární událostí3 a již v průběhu šedesátých let se zařadila mezi kanonické texty domácí prózy. Od té doby je pravidelně vykládána v literárních příručkách a slovnících, navíc zůstala autorovou nejpřekládanější knihou, což jen potvrzuje její status jeho nejznámější prózy. Úspěch Mundstocka byl tak dalekosáhlý, že se autor na doporučení mnohých, mezi jinými — alespoň podle vlastních slov — i Jana Mukařovského,4 stal spisovatelem z povolání. 1 Narážíme tím na Fuksovo dřívější zaměstnání ve Státní památkové správě

a později v Národní galerii a na jeho odbornou publikační činnost zahrnující stati, popularizační články a především monografii Zámek Kynžvart — historie a přítomnost (1958). 2 Výjimkou je povídka Kchonyho cesta do světa otištěná v časopisu Květen v rubrice Nová jména a nesprávně podepsaná Ladislav Fuchs (Květen 4, 1959, č. 4, s. 173–176), jež tak představuje jediný autorův prozaický text publikovaný jinde než ve Věstníku židovských náboženských obcí a Židovské ročence. 3 Takto jednoduše nazval svou recenzi novely Jiří Opelík. Viz Jiří Opelík: Událost. Kulturní tvorba 1, 1963, č. 19, s. 10. 4 Ladislav Fuks: Moje zrcadlo; Jiří Tušl: …a co bylo za zrcadlem, cit. d., s. 85.

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 11

20.12.2013 15:07:13


12 |

Pozdní debutant vstupoval tedy do literárního světa způsobem, jaký se podaří jen málokterému autorovi. Tím více byla ovšem očekávána jeho druhá próza, kterou — jak známo — spisovatel buď potvrdí svůj umělecký talent, anebo se ukáže, že šlo o ojedinělý úspěch prvotiny, a literát zůstane „autorem jedné knihy“. Povídkový soubor Mí černovlasí bratři vydaný o rok později však Fuksův talent bezvýhradně prokázal a prozaik se tím stal jedním z uznávaných umělců, kteří se svou tvorbou podíleli na vzestupu české kultury v liberálnějších šedesátých letech. Autorovu pověst posílily i částečně autobiografický román Variace pro temnou strunu (1966), novela Spalovač mrtvol (1967), jejíž zdařilé zfilmování režisérem Jurajem Herzem jen znásobilo jeho popularitu, stejně jako soubor povídek Smrt morčete (1969) obsahující sugestivní novelu Cesta do zaslíbené země. Od začátku Fuksovy literární kariéry bylo zřejmé, že jde o vyhraněného prozaika se svébytnou autorskou poetikou. Na originálnosti Fuksova stylu se podílel výše zmíněný fakt opožděného uvedení do beletrie, ale především skutečnost, že autor „neměl načteno“. Vzhledem k jeho značným mezerám v literární oblasti (nečetl kupříkladu žádný text Franze Kafky, s nímž byl běžně srovnáván) byl, alespoň podle Jana Halase, vliv předešlých literátů na Fukse minimální.5 Fuksovy prózy byly vnímány jako úpěnlivá výpověď o ohroženém člověčenství, o krizi lidskosti, zároveň je v nich znát nezvratné přesvědčení o silách a schopnostech člověka odolat zlu i v té nejkrutější době. Hrdiny Fuksových próz v jeho prvním období jsou zpravidla slabí a bezbranní jedinci, již nejsou schopni čelit temné realitě nastupujícího nacismu, zakoušejí pocity úzkosti, hrůzy, panického strachu. Postavy jsou ohrožovány nenávistnou agresivitou, jež se užuž chystá rozezvučet v nich temnou strunu, uhodit na klávesu, jež má zůstat skryta na dně nitra každého jedince. Tomuto volání podlehne snad jedině pohřební zřízenec Karl Kopfrkingl ze Spalovače mrtvol. Ostatní protagonisté zoufale touží po záchraně života či úniku z tíživé přítomnosti, proti níž však mohou postavit jen své představy, vyrůstající většinou z jejich subtilní senzitivity. Silný subjektivní prožitek pak záměrně deformuje skutečnost, i když kauzalita může být převrácená: k absurditě vychýlená společnost způsobuje psychickou labilitu svých členů. Grotesknost a černý humor se rodí z takových střetů jedince a zvrácené skutečnosti, pro niž člověk 5 Jan Halas: Dodatky. ČS, Praha 1996, s. 70.

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 12

20.12.2013 15:07:13


| 13

náhle nenachází žádná dosavadní hodnotová měřítka, je znejistěn a neví, jak se s ní má vypořádat, kam v ní sama sebe zařadit. V existenciálně vyhrocené situaci jsou Fuksovy postavy nuceny znovu hledat svoje místo ve světě, dobírat se vlastní identity, byť za cenu disociace (stínek Mon v Panu Theodoru Mundstockovi). Do první etapy Fuksovy tvorby vřazujeme rovněž román Myši Natálie Mooshabrové (1970). Autor se jím sice odklonil od dosud převažující válečné tematiky, avšak volbu metafory totalitního režimu můžeme vnímat jako završení a zobecnění některých aspektů jeho dosavadní tvorby. Zatímco v té byl charakter totalitního zřízení jednoznačně identifikovatelný a historicky doložitelný (fašismus), Myši Natálie Mooshabrové můžeme v rovině metaforického čtení vnímat jako šifru či alegorii socialismu, případně dokonce roku 1968. Próza navíc vznikala již v průběhu šedesátých let a podle autora měla původně vyjít právě v roce 1968.6 Fikční svět Fuksových próz se vyznačuje jistou panoptikálností, jeho entity jsou v něm velmi pečlivě rozestavěny, opakovaně se vyskytují v totožných či podobných konfiguracích. Většina postav je charakterizována nějakou zvláštností svého zevnějšku nebo chování, která příležitostně může odkazovat až k nadpřirozenu, zvláště ve spojení s motivy hrůzy (motiv upíra ve Variacích pro temnou strunu). Na přízračné atmosféře autorových děl se podílí i složitá metaforika a jejich důmyslná motivická struktura, jejíž jednotky přerůstají do symbolické roviny (nejpatrněji snad v Cestě do zaslíbené země). Tato metoda poskytuje Fuksovi značný prostor pro mystifikační hru se čtenářem, k níž rovněž přispívají zavádějící motivy s hororovými či kriminálními rysy (motiv travičství v Myších Natálie Mooshabrové). Prozaik se zřetelně jeví jako autor racionálně konstruující své emocionálně působivé příběhy, který má všechny vrstvy rodícího se textu plně pod kontrolou, přičemž speciální pozornost věnuje vždy tomu, co má být čtenáři prozrazeno a co má naopak zůstat utajeno. Fuksovo dílo se ovšem nerodilo v časoprostorovém vakuu, stalo se součástí kontextu neobyčejně různorodé a žánrově, formálně i tematicky variabilní prózy šedesátých let. Zaujalo v ní pevné místo a bývá řazeno k druhé vlně válečné literatury. Původcem dnes 6 V rozhovoru pro týdeník Nové knihy z roku 1967 uvedl dokonce, že se má podle

románu natáčet film. Viz Ladislav Fuks: Otázky pro L. Fukse, autora románu Spalovač mrtvol. Nové knihy, 1967, č. 25, s. 4.

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 13

20.12.2013 15:07:13


14 |

běžného, ač ne zcela přesného termínu je Aleš Haman a označuje se jím proud v literatuře (stejně jako ve filmu i na divadle), v němž byla od konce padesátých let problematika okupace, koncentračních táborů a nově především židovského osudu a holocaustu pociťována opět jako aktuální. Pro autory i recipienty byla válka a okupace stále ještě součástí nedávné osobní zkušenosti, zároveň však již byla realitou natolik vzdálenou, že při jejím zobrazování odpadla bezprostřední potřeba přímého dokumentování hrůz a zločinů nacismu či oslav hrdinství odboje a přenechala prostor literárnímu modelování obecně lidských situací. Namísto ilustrace ideologických schémat začal prozaiky (připomeňme Arnošta Lustiga, Josefa Škvoreckého, Ludvíka Aškenazyho, Jana Otčenáška či Hanu Bělohradskou) zajímat individuální prožitek, úděl jednotlivce, který se dostal do soukolí bezohledné totalitní mašinerie. Téma války tak směřovalo ke stále novému hledání příčin a projevů zásadní krize lidství a vnášelo do literatury i otázky existenciální. Důležitým problémem se stala osobní odpovědnost člověka a jeho možnost ubránit se zvůli neomezené moci a zachovat si svou vlastní identitu. V případě problematiky Židů, židovského osudu a holocaustu byla akcentována zejména obecně lidská složka tohoto tématu, tedy motivy degradace lidství nepřátelskou totalitní mocí (a z ní plynoucích pocitů strachu, ohrožení a vydědění) a naopak motivy spontánní lidské sounáležitosti navzdory krutým okolnostem.7 Tematizace židovství a holocaustu nebyla tedy u Fukse na první pohled ničím výjimečná, ač stejně jako jeho vrstevník a přítel Josef Škvorecký (1924–2012) neměl židovské předky. Oba dva však měli spoustu židovských přátel a spolužáků, které jim vzala válka, a chtěli tento bolestný prožitek a tragický osud jejich blízkých umělecky ztvárnit (Škvorecký především v cyklu povídek Sedmiramenný svícen, 1964). Na počátku Fuksovy tvorby se zdálo, že židovské téma zůstane konstantou jeho próz obdobně jako v případě Arnošta Lustiga. A nic na tom nezměnily ani Variace pro temnou strunu, v nichž se tento prvek téměř vůbec nevyskytoval. Autorovu orientaci na židovskou tematiku totiž potvrdil Spalovač mrtvol, byť v něm byla akcentována její jiná poloha. Árijský protagonista žijící ve smíšeném manželství propadne nacistické demagogii a neváhá se zbavit židovské 7 Viz Pavel Janoušek a kol.: Dějiny české literatury 1945–1989. III. 1958–1969.

Academia, Praha 2008, s. 281–284.

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 14

20.12.2013 15:07:13


| 15

manželky a dětí, které by bránily jeho politické a společenské kariéře. K židovství se Fuks vrátil také ve dvou povídkách a v baladické novele Cesta do zaslíbené země ze souboru Smrt morčete a v alegorické próze Oslovení z tmy (1972). Židovský element je přítomen rovněž v románu Myši Natálie Mooshabrové, avšak pouze v antroponymech. Křestní jména dětí paní Mooshabrové Wezr a Nabule představují typická židovská jména, k témuž původu odkazuje i rodinné příjmení. Je zřetelné, že židovství tvořilo primární bázi tematické výstavby Fuksových próz prvního období, v nichž jednoznačně dominovalo, postupně je však začal opouštět. Důvodem mohlo být jak vyčerpání tohoto tématu a přirozený tvůrčí vývoj, tak autorova autocenzura předcházející případným zásahům nastupující normalizační moci, jež by následovaly v případě umělecké reprezentace židovské menšiny. Fakt, že Fuks se při svém vstupu do literatury snažil včlenit do výše zmíněného proudu domácí prózy tematizující ohrožení existence židovského národa za druhé světové války, dokládá i jeho úsilí maximálně se identifikovat s židovskou menšinou. Svoje první beletristické texty tak publikoval v periodikách vydávaných Židovskou náboženskou obcí (Věstník ŽNO, Židovská ročenka), navíc opakovaně s požidovštělým tvarem svého příjmení Ladislav Fuchs.8 Důvody jeho zájmu o židovskou národnostní a konfesionální menšinu jsou nejednou shledávány v autorově pokusu najít legální téma, jehož prostřednictvím by mohl vyjádřit pocity úzkosti a vyloučení vyrůstající z jeho homosexuality. Připouštíme, že Fuks mohl do ohrožení židovského společenství projektovat svoje pocity homosexuála ve společnosti, která měla pro sexuální odlišnost nevelké pochopení, tudíž že židovská menšina mohla substituovat jeho příslušnost k sexuální menšině. Přímých dokladů chlapecké či mužské homoerotiky přesahující meze přátelství ovšem nenajdeme ve Fuksových prózách mnoho. Nejvíce se takovému výkladu blíží název i téma souboru Mí černovlasí bratři. Jeho protagonista Michael má blízký vztah ke spolužáku Katzovi, který „byl neobvykle hezký“9 a jehož tvář voněla cypřišem. Katz také jako jediný Michaela oslovuje přezdívkou 8 Dodnes jsou někteří laičtí, ale rovněž poučení čtenáři přesvědčeni, že Fuks byl

židovského původu. 9 Ladislav Fuks: Smrt morčete. Euromedia Group–Odeon, Praha 2005, s. 78.

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 15

20.12.2013 15:07:13


16 |

„myšáku“, popřípadě „myš“ a nechybí ani letmé náznaky fyzického kontaktu: „A mlčky mě vzal kolem krku […].“;10 „Drží mě, abych nepospíchal […].“11 Za seriózní pokus vypořádat se s přítomností homosexuální tematiky v literatuře považujeme čtyřdílnou stať Martina C. Putny Poetika homosexuality v české literatuře,12 která se neomezuje na pouhou registraci homosexuálních jevů a vykládá je v širších souvislostech. Putnovi nejde o „literaturu psanou homosexuály“, ale o „literaturu, v níž je homosexualita přítomna jako téma“13 a pro takovou nalezl v kontextu domácí literatury tři základní typy. Ladislava Fukse považuje za výrazný a zcela originální případ prvního typu, který nazval „cesty sublimace“. Jde o způsob, kdy „autor o homosexuálních citech a úkonech buď mluvit z vnějších důvodů nesmí, ale z vnitřních pohnutek chce, nebo je rozdvojen sám v sobě a ,chce i nechce‘.“14 Putna se odvolává na germanistu Wolfganga Poppa, který pro takovou kategorii užil označení „maska a signál“: autor maskuje své skutečné cítění před běžným čtenářem, ale zároveň vysílá signály pro čtenáře příznivě naladěného. Fuks si pak podle kritika vymyslel „masku dokonale neproniknutelnou pro nezasvěcené a snadno průhlednou pro čtenáře shodně cítící: Psal o něčem úplně jiném [holocaustu].“15 Přímočarost takového tvrzení odmítáme již proto, že odhalit autorský záměr je téměř vždy nemožné, a nelze pak jednoznačně a takto apodikticky delimitovat Fuksovo rozhodnutí psát o židovské 10 Tamtéž, s. 21. 11 Tamtéž, s. 78. Podobným způsobem se na dekódování homosexuálních projevů

12

13 14 15

ve Fuksových prózách zaměřil ve své monografii Tvář a maska. Postavy Ladislava Fukse (H&H, Jinočany 2006) Aleš Kovalčík. Právě její kapitola Zašifrovaná homosexualita evidentně upřednostňuje vnětextové vztahy odkazující k psychofyzické osobnosti autora před vlastní sémantickou výstavbou textů. Využití znalosti autorovy sexuální orientace bylo pro Kovalčíka natolik lákavé, že hledání a nacházení homosexuality ve Fuksových textech přesáhlo ecovské intentio operis a otázku funkčnosti takové tematiky. Studie byla později zásadně přepracována a rozšířena a pod názvem Homosexualita v novodobé české literatuře otištěna jako kapitola kolektivní monografie Homosexualita v dějinách české kultury. Editor Martin C. Putna. Academia, Praha 2011, s. 83–181. Martin C. Putna: Poetika homosexuality v české literatuře I. Neon 1, 2000, č. 3, s. 37. Tamtéž, s. 38. Martin C. Putna: Poetika homosexuality v české literatuře II. Neon 1, 2000, č. 4, s. 43.

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 16

20.12.2013 15:07:13


| 17

Na návštěvě u Halasů s Libuší Halasovou (vlevo) a Giulianou Limitti v roce 1963

tragédii. Souhlasíme však s Putnou v tom, že jde o jakousi „alianci ponížených“ a že pronásledování Židů může být u Fukse „TAKÉ metaforou o údělu homosexuálů [zvýraznil M. C. P.]“.16 Fuks svoji sexuální orientaci před veřejností přísně tajil, neboť pro občany socialistického Československa homosexualita oficiálně neexistovala, a pokud ano, pak jedině jako předmět výsměchu, 16 Tamtéž, s. 43.

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 17

20.12.2013 15:07:13


18 |

ač byla již legální.17 Snahu za každou cenu zakrýt skutečnost a uniknout tak podezření z jinakosti dohnal prozaik do extrému, když se v létě roku 1964 oženil s italskou kunsthistoričkou Giulianou Limitti. Svatební obřad se uskutečnil ve velkolepé milánské bazilice Santa Maria Maggiore a mezi gratulanty patřil tehdejší papež Pavel VI. Po krátkém soužití autor od „manželky“ doslova utekl a manželství zůstalo nenaplněno. Teprve po mnoha letech bylo z iniciativy Giuliany Limitti zrušeno papežským dispensem. Paradoxem je, že podle československých zákonů zůstal Fuks do smrti ženatým mužem, neboť občanský rozvod na našich úřadech nikdy neproběhl. Existuje ovšem doklad, který lze interpretovat jako Fuksovo přiznání k uměleckému zpodobení homoerotického vztahu. V jeho literární pozůstalosti se nachází třicetistránková strojopisná studie Psychologie literární postavy, jež nejspíš neměla být nikdy publikována. Autor se v ní zabývá postavou protagonisty z románu Příběh kriminálního rady (1971) a píše, že Viki se chce zbavit otcovy autority a nahradit ji oddaností příteli Barrymu, neboť mezi nimi je intimní „erotický vztah“. Studie byla sice při soupisu Fuksovy literární pozůstalosti zařazena mezi „rukopisy vlastní“, přesto lze o jeho autorství oprávněně pochybovat. Studie není podepsána a je nepravděpodobné (byť ne nemožné), že by o sobě Fuks psal ve třetí osobě a citoval sám sebe jako dotazovaného autora. Nejvíc však zaráží, že postava Vikiho Heumanna je v ní analyzována se značnou literárněteoretickou erudicí a znalostí psychologické terminologie, která v jiných Fuksových textech či rozhovorech doprovázejících vydání jeho knih zcela absentuje. Vyvozujeme z toho, že autorem byl nejspíš odborník dobře obeznámený s Fuksovou sexuální orientací, který práci oficiálně nepublikoval, nicméně předal ji spisovateli. Zpětně se nám tím potvrzuje tabuizace jeho homosexuality. UDÁLOST

Prózu Pan Theodor Mundstock vydal Ladislav Fuks v prestižním nakladatelství Československý spisovatel jako svoji knižní prvotinu. 17 Připomeňme, že homosexualita byla v Československu do roku 1961 podle §241

zákona č. 86/1961 Sbírky trestná. Tohoto roku byl přijat nový zákon č. 140/1961 Sbírky a podle něj již homosexualita trestná nebyla, samozřejmě pokud to nebylo klasifikováno jako například styk s nezletilou osobou apod.

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 18

20.12.2013 15:07:13


| 19

Kritická reflexe novely byla veskrze pozitivní, recenzenti zařadili knihu do kontextu próz tematizujících holocaust a svorně na ní oceňovali nový a umělecky vydařený způsob zpracování totožné látky. Významným prvkem v recepci bylo také její porovnávání s románem Jiřího Weila Život s hvězdou. Afinita Fuksova debutu s Weilovým románem sehrála při jeho vstupu do literárního světa stěžejní roli a je natolik zřetelná, že nebude od věci hned na počátku kapitoly oba texty důkladněji porovnat. Weilův Život s hvězdou patří rokem vydání (1949) k první vlně próz s válečnou tematikou, ale rozhodně není jejím typickým projevem. S dobovou produkcí se shoduje v autentičnosti zobrazení a důrazu na fakticitu s cílem postihnout jednání člověka v krajní životní situaci, avšak neodpovídá jí uměleckou formou. Román se silnými autobiografickými kořeny představující vrchol Weilovy tvorby je stejně jako jeho texty předchozí dekády ovlivněn výboji části sovětské prózy let dvacátých a autorovou žurnalistickou činností, staví na faktech, jež ovšem nejsou cílem, nýbrž východiskem k obecně platné výpovědi s existenciálním laděním. Dobovým estetickým požadavkům se rovněž vymykalo Weilovo tvárné úsilí napsat věcný a objektivní román bez výraznějšího syžetu, s užitím metody volného řetězení a kombinace faktů. Ladislav Fuks nejspíš Weilův román velmi dobře znal, neboť Mundstock se může na první pohled jevit jako paralela, ne-li přímo jako pandán k Životu s hvězdou. Theodor Mundstock je stejně jako Josef Roubíček osamělý Žid, bývalý úředník, jehož život za protektorátu je stupňující se rasovou diskriminací restringován téměř na životní minimum, ačkoliv rozhodně fyzicky nestrádá tolik jako Weilův protagonista. Oba přitom velmi silně pociťují tuto společenskou a obecně lidskou degradaci, zvýrazněnou jejich podřadnými profesemi typickými pro přeživší Židy (Roubíček pomáhá na hřbitově, Mundstock mete ulice). Oběma je jasné, že jejich zaměstnání je pouze dočasné a je vlastně jen prodlouženým čekáním na transport do koncentračního tábora, kdy bude jejich dehumanizace završena proměnou lidské identity v pouhé číslo. Proto se oba uchylují do dobrovolné izolace, s árijci mají ostatně jakýkoliv styk úředně zakázán a komunikace s ostatními Židy je redukována na nezbytné minimum. Roubíčka ničí odevzdanost a pasivita, ne-li vstřícnost smrti jeho spolupracovníků na hřbitově, stejně jako majetnictví jeho strýce a tety; pro Mundstocka je zase utrpením každá návštěva u Šternů. Tak jako Roubíček „rozmlouvá“ pouze

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 19

20.12.2013 15:07:13


20 |

se svou neexistující přítelkyní Růženou a toulavým kocourem Tomášem, vede Mundstock dialogy hlavně se slípkou-holubem a se sebou samým prostřednictvím stínu Mona. Oba se tedy nalézají ve shodné výchozí situaci a společným motivem jejich izolace je strach. Konkrétně strach z informací, z budoucnosti, z odpovědí na otázky, které si oba plni obav kladou. Tady ovšem podobnost končí a do popředí vystupují významné rozdíly v koncepci obou protagonistů. Postavu Josefa Roubíčka provází zřetelný psychický vývoj, od negativistického stanoviska k vlastnímu postavení v lidské společnosti přes soustředěnost k vlastní osobě dospívá k zájmu o druhé. HrdiAutor po vydání prvotiny na se stává náhodným svědkem na Národní třídě několika scén, jež ho přinutí k úvahám o pomoci za cenu ohrožení vlastního života, o smyslu neustálého ustupování silnějšímu a mocnějšímu protivníkovi. Po smrti kocoura Tomáše a transportu domnělé Růženy, po symbolické očistě ve Vltavě, kdy poprvé překročí diskriminační zákon, se rozhodne nenastoupit do transportu a vzepřít se tak osudu předurčenému zvenčí. V situaci, kdy již Roubíček nemá s kým „rozmlouvat“, přestane vyhledávat osamělost a spolehne se na vlastní osobní odvahu i pomoc druhých. Ve Weilově románu jde tedy o „proces vymykání se obecné zákonitosti, o zachycení vývoje člověka od absolutní pasivity ke vzpouře realizované nejen polemikou v myšlení, ale v konečném důsledku i činem“.18 18 Jitka Vopravilová: Jiří Weil, Život s hvězdou a Ladislav Fuks, Pan Theodor

Mundstock. Srovnávací studie. Sborník Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem, řada bohemistická. SPN, Praha 1990, s. 64.

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 20

20.12.2013 15:07:13


| 21

Také pan Mundstock se dobrovolně podřizuje, plní příkazy s cílem na sebe zbytečně neupozorňovat, rovněž on nerozumí tomu, co se kolem něj děje. Tento přístup a pochopitelný strach o život ho dovádějí až k nesmyslnému pokusu o metodickou přípravu k přežití předpokládaných utrpení, tedy také k aktivitě, avšak aktivitě svého druhu. Ta mu ve svém výsledku přináší uspokojení, klid a celkovou duševní vyrovnanost, která je však v konfrontaci s normální lidskou psychikou přinejmenším zvrácená. Pan Mundstock tak zůstává osamělý až do své smrti, ve strachu i v naději. Jeho chápání války, nutnost nějak se proti ní angažovat, nepřekračuje rámec jeho vlastní osobnosti a on zůstává v osamělosti tragicky zaklet jako naprosto pasivní oběť doby. To je mimo jiné způsobeno Mundstockovým limitovaným poznáním skutečnosti, kdy se pod vlivem hrůzných okolností přestává v realitě bezpečně orientovat. Vedle koncepce postav lze poukázat také na výrazné rozdíly motivické výstavby obou próz, úzce související s jejich názvem. Weil chce ukázat svého židovského hrdinu v nejrůznějších konkrétních podmínkách fašismu a pokud možno věcně, realisticky a objektivně vyčerpat všechny aspekty „života s hvězdou“. Motivy (loď, voda, smrt, zvěřinec) mají smysl spíše alegorický, nejsou kontextově příliš zatíženy a jejich opakování má daný fakt učinit jasnější, srozumitelnější a naléhavější. Opakování motivů, aniž by přitom docházelo k nějaké gradaci, nejspíš konvenuje autorskému záměru sestavit obraz nekonečně plynoucích dní lidí odsouzených k smrti, dní rozlišených až nástupem do transportu. Motivy Fuksovy prózy jsou opět v souladu s jejím názvem silně spjaty s charakteristikou titulní postavy a jsou plně podřízeny akcentaci Mundstockových subjektivních prožitků. Motivy na sebe logicky navazují, proměňují se, gradují výpověď k neodbytné tragičnosti, žádný z nich nelze vynechat, aniž by byla porušena kontextová sdělnost. Ilustrativním příkladem návratného motivu Fuksovy novely je motiv Kolumbovy plachetnice. Zprvu popisný motiv — lampa s kruhovým stínidlem a na ní plachetnice jako součást vybavení Mundstockova skromného bytu — se stává dynamickým ve chvíli, kdy Mundstock s obrázkem na stínidle spojuje svůj osud a zvažuje své možnosti: „Lampa, co na ní pluje loď po moři bez začátku a konce, protože se točí dokola, mohu do ní skočit a odplout, v stínidle lampy?

Gilk_Ladislav Fuks_sazba_v02.indd 21

20.12.2013 15:07:14


Erik Gilk: Vítěz i poražený. Prozaik Ladislav Fuks — ukázka