Issuu on Google+

Novoroční projevy československých a  českých preziden­ tů, prvomájová hesla, texty Rudého práva, publicistika Ja­ roslava Durycha, Ladislava Jehličky a  Karla Čapka, staro­ české satiry, beletrie autorů 19.  století, regionální noviny z přelomu 19. a 20. století či slovníky argotu. To všechno jsou texty, jejichž analýzou se zabývá monografie Slovo a  text v  historickém kontextu — perspektivy historicko­ sémantické analýzy jazyka. Jejím cílem je prezentace no­ vých metodologických přístupů, odlišných od tradičních metod historické sémantiky, které jsou vhodné a  využitel­ né i pro historickosémantickou analýzu jazyka a textologii. Prostřednictvím dílčích témat a  sond, které mají výraz­ ně heuristický charakter,  naznačuje možné cesty a  pří­ stupy k  jazyku, textu a  sémantice v  historickém kontextu.

V knize prezentovaný přístup k historickosémantické ana­lýze jazyka poskytuje bohatou škálu metod. Od systematického sledování kontextu a  kolokací analyzovaných lexikálních jednotek, využívání korpusů tvořených texty vymezenými nejen žánrovými, ale také časovými kritérii až po  aplika­ ci metod kvantitativnělingvistických (analýza tematické koncentrace textu, měření podobnosti/rozdílnosti volby tematických slov, sledování jejich asociací nebo frekven­č­ ní analýzy). Metodologická pestrost monografie kore­ sponduje rovněž s  jejím tematickým rozptylem. Ten je dán také rozdílným badatelským zaměřením jednotlivých členů autorského kolektivu, v  němž se setkali kvantitativ­ ní lingvista, onomastik, literární historička, historička so­ ciálních dějin a  lexikoložka specializující se na  sociolekty.

David­Slovo a text­Potah.indd 1

19.12.2013 10:27:34


HOST / OSTRAVSKÁ UNIVERZITA


JAROSLAV DAVID RADEK ČECH JANA DAVIDOVÁ GLOGAROVÁ LUCIE RADKOVÁ HANA ŠÚSTKOVÁ

SLOVO A TEXT V HISTORICKÉM KONTEXTU

PERSPEKTIVY HISTORICKOSÉMANTICKÉ ANALÝZY JAZYKA

BRNO 2013


Publikace Slovo a text v historickém kontextu — perspektivy historickosémantické analýzy jazyka vznikla v rámci řešení grantového projektu Historická sémantika (P406/11/0268), který podporuje Grantová agentura České republiky. Publikace vychází s finanční podporou GA ČR č. P406/11/0268.

Recenzovali: PhDr. Jan Horálek, Ph.D. Pedagogická fakulta Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem doc. PhDr. Karel Komárek, Ph.D. Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci doc. Mgr. Ján Mačutek, Ph.D. Fakulta matematiky, fyziky a informatiky Univerzity Komenského v Bratislavě PhDr. Jan Nejedlý Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR, v. v. i., Praha

© Jaroslav David, Radek Čech, Jana Davidová Glogarová, Lucie Radková, Hana Šústková, 2013 © Ostravská univerzita v Ostravě, 2013 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2013 ISBN 978-80-7464-228-9 (Ostravská univerzita v Ostravě) ISBN 978-80-7294-999-1 (Host — vydavatelství, s. r. o.)


5

OBSAH

Poděkování ÚVODNÍ SLOVO 1 / HISTORICKÁ SÉMANTIKA — MEZI HISTORIÍ A LINGVISTIKOU (Jaroslav David) 1.1 Vymezení historické sémantiky a předmětu jejího studia 1.2 Historickosémantický přístup k jazyku ve světovém kontextu 1.3 Česká historická sémantika 1.4 Jazyk politiky v historickosémantické perspektivě 2 / KVANTITATIVNĚLINGVISTICKÉ METODY A JEJICH VYUŽITÍ V HISTORICKÉ SÉMANTICE (Radek Čech — Jana Davidová Glogarová — Jaroslav David) 2.1 Proč být kvantitativní v historické sémantice a textologii? (Radek Čech) 2.1.1 Tematická koncentrace textu 2.2 Tematická analýza novoročních projevů československých a českých prezidentů z let 1949–2013 (Radek Čech) 2.2.1 Úvod 2.2.2 Jazykový materiál a metodologie 2.2.3 Tematická koncentrace a ideologie 2.2.4 Měření podobnosti/rozdílnosti volby tematických slov mezi jednotlivými prezidenty 2.2.5 Závěry 2.3 Tematické charakteristiky textu — kvantitativní analýza publicistiky Jaroslava Durycha, Ladislava Jehličky a Karla Čapka (Jana Davidová Glogarová — Radek Čech — Jaroslav David) 2.3.1 Úvod

9 11 14 14 18 20 27

32 32 35 42 42 43 44 56 61

62 62


6 2.3.2

Hodnocení Jaroslava Durycha, Ladislava Jehličky a Karla Čapka v české literární historii 2.3.3 Analyzované texty 2.3.4 Tematická slova — srovnání politické publicistiky Jaroslava Durycha, Ladislava Jehličky a Karla Čapka 2.3.5 Asociace tematických slov 2.3.6 Měření podobnosti/rozdílnosti tematické zaměřenosti mezi jednotlivými autory 2.3.7 Průměrná hodnota tematické koncentrace 2.3.8 Závěry 3 / KLÍČOVÁ SLOVA — VYMEZENÍ A METODY URČOVÁNÍ (Jaroslav David) 3.1 Termín klíčové slovo a jeho historickosémantická koncepce 3.2 Klíčová slova v kvantitativní analýze textu 3.3 Analýza staročeských satir — určení klíčových slov 3.3.1 Metoda a charakteristika analyzovaných textů 3.3.2 Určování klíčových slov pomocí tematické koncentrace textu 3.3.2.1 Desatero kázanie božie 3.3.2.2 Satiry o řemeslnících a konšelích 3.3.2.3 Podkoní a žák. O ženě zlobivé 3.3.2.4 Svár vody s vínem 3.3.3 Závěry 4 / HISTORICKÁ SÉMANTIKA PROPRIÍ (Jaroslav David) 4.1 Sémantika proprií — východiska 4.2 Obrazné přenášení toponym 4.3 Klíčová propria a jejich sémantické proměny 4.3.1 Analyzovaný materiál a použitá metoda 4.3.2 Klíčová propria a jejich sémantika 4.3.3 Kolokace jako indikátor sémantiky toponym 4.3.4 Závěry 5 / HRAD A ZÁMEK V PERSPEKTIVĚ HISTORICKOSÉMANTICKÉHO PŘÍSTUPU (Jaroslav David) 5.1 Problematika feudálních sídel jako průsečík mezioborové spolupráce 5.2 Hrad, zámek a tvrz — přehled dosavadního historickosémantického zkoumání 5.3 Sémantické proměny výrazů hrad, zámek a tvrz v moderní době 5.3.1 Analyzovaný materiál a zvolená metoda 5.3.2 Hrad, zámek a tvrz v současných slovnících, publicistice a beletrii

63 67 67 77 80 82 84 85 85 89 91 91 92 93 95 96 97 98 100 100 108 111 111 112 118 124 126 126 127 129 129 130


7 5.3.3

Hrad, zámek a tvrz — sémantické proměny v beletrii a publicistice 19. a 20. století 5.4 Závěry 6 / DĚLNÍK A ROLNÍK — OBECNÁ POJMENOVÁNÍ OSOB PRACUJÍCÍCH V PRŮMYSLU A ZEMĚDĚLSTVÍ V HISTORICKÉ PERSPEKTIVĚ (Jaroslav David) 6.1 Dělník a proletář — obecná pojmenování osob pracujících v průmyslu 6.1.1 Dělník versus proletář — východiska 6.1.2 Sémantická proměna výrazu proletář 6.1.3 Dělník a proletář ve světle textů totalitního období 6.1.4 Dělník a proletář v publicistice po roce 1989 6.1.5 Závěry 6.2 Zemědělec, rolník, farmář, sedlák — obecná pojmenování osob pracujících v zemědělství 6.2.1 Východiska 6.2.2 Dobové prameny — zákony, novoroční prezidentské projevy, jazykové slovníky a encyklopedie 6.2.3 Publicistika Českého národního korpusu 6.2.4 Závěry 7 / MĚŠŤÁK A MALOMĚŠŤÁK, PARTAJ A STRANA, DEMOKRACIE — ANALÝZA PROMĚN SÉMANTIKY VYBRANÝCH VÝRAZŮ POLITICKÉHO DISKURZU (Jaroslav David) 7.1 Východiska 7.2 Měšťák a maloměšťák 7.2.1 Výraz měšťák a jeho sémantika v publicistice druhé poloviny 20. století 7.3 Partaj a strana 7.3.1 Partaj a strana v publicistice do roku 1990 7.3.2 Partaj a strana v současné publicistice 7.4 Demokracie — bez přívlastků 7.4.1 Lidová a socialistická demokracie — publicistika totalitního období 7.4.2 Deideologizace demokracie — publicistika po roce 1989 7.5 Závěry 8 / HESLA A SLOGANY — NA PŘÍKLADU HESEL K MÁJOVÝM DNŮM (Jaroslav David) 8.1 Hesla a slogany jako nástroj politického boje a agitace 8.2 Charakteristika analyzovaného materiálu 8.3 Klíčová lemmata májových hesel 8.4 Lid, mír, socialismus 8.5 Závěry

137 140

141 141 142 143 146 149 150 151 151 154 159 163

166 166 166 169 173 173 177 178 178 180 182 183 183 185 186 192 197


8 9 / HISTORICKO-SÉMANTICKÁ ANALÝZA POLITICKÝCH TÉMAT V REGIONÁLNÍCH NOVINÁCH Z PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ — NA PŘÍKLADU OPAVSKÉHO TÝDENNÍKU A OSTRAVSKO-PŘÍVOZSKÝCH NOVIN (Hana Šústková) 9.1 Východiska 9.2 Rok 1900 optikou Opavského Týdenníku a Ostravsko-přívozských novin 9.2.1 Problémový faktor 1 — Ideologický boj 9.2.2 Problémový faktor 2 — Nacionalismus 9.2.3 Problémový faktor 3 — Antisemitismus 9.3 Závěry 10 / VÝZNAMOVÁ SLOŽKA SPECIFICKÉHO ZLOČINECKÉHO VÝRAZIVA A JEJÍ HISTORICKÉ PROMĚNY (Lucie Radková) 10.1 Cíle a východiska 10.1.1 Slovníky zločinecké mluvy jako lingvistický pramen 10.1.2 Výběr sledovaných sémantických okruhů 10.2 Jazykový materiál a jeho analýza 10.2.1 Pachatelé majetkových trestných činů 10.2.2 Policejní složky 10.2.3 Vězeňské prostředí 10.3 Závěry ZÁVĚR Summary Zusammenfassung Streszczenie Prameny a literatura PŘÍLOHY Příloha 1 Novoroční projevy československých a českých prezidentů Příloha 1/A Projev Klementa Gottwalda z roku 1950 Příloha 1/B Projev Gustáva Husáka z roku 1982 Příloha 1/C Projev Václava Havla z roku 1990 Příloha 1/D Projev Václava Klause z roku 2004 Příloha 2 Články Ladislava Jehličky Příloha 2/A Katolictví tvořitelem nového světa Příloha 2/B Budou se ubíjet mladí lidé? Příloha 3 Hesla z let 1952, 1961 a 1977 schválená k oslavě květnových dnů Příloha 3/A Hesla z roku 1952 Příloha 3/B Hesla z roku 1961 Příloha 3/C Hesla z roku 1977 Seznam zkratek a symbolů Rejstřík Autorský kolektiv

199 199 201 203 209 212 215 216 216 217 219 219 220 222 226 228 230 235 242 250 257 279 279 279 285 289 295 298 298 300 303 303 310 313 315 317 322


9

PODĚKOVÁNÍ

Poděkování vedoucího autorského kolektivu Jaroslava Davida patří všem, kteří přispěli ke zdárnému dokončení projektu a vzniku monografie. Děkuji Jakubu Doležalovi, vedoucímu Archivu Kanceláře prezidenta republiky za konzultace a zpřístupnění archivních dokumentů, dále studentkám a studentům, jmenovitě Barboře Byrtusové, Janu Delongovi, Yvoně Esterkové, Stanislavě Habrdlové, Markétě Holušové a Tereze Stavinohové, kteří se podíleli na přepisech pramenů do elektronické podoby, obětavým asistentkám Katedry českého jazyka Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě Štěpánce Jaskulové a Lence Krahulcové, Zdeňku Žabokrtskému za lemmatizace textů, Christopheru Hopkinsonovi, Evě Cieślarové a Urszule Kolberové za překlady cizojazyčných textů. V neposlední řadě děkuji rovněž Janě Davidové Glogarové a Radku Čechovi za inspirativní metodologické podněty, pečlivé pročtení celého textu a tvůrčí podíl na konečné podobě monografie. Zvláštní poděkování náleží vědeckým recenzentům, Janu Horálkovi, Karlu Komárkovi, Jánu Mačutkovi a Petru Nejedlému, kteří se laskavě ujali posuzování rukopisu a přispěli k definitivní podobě monografie cennými připomínkami, poznámkami a podněty. I když ne všechny jejich výhrady a námitky jsme akceptovali, přesto pro nás jejich kritický pohled znamenal důležitý impulz — přiměl nás korigovat některé názory a především přeformulovat naše závěry tak, aby byly srozumitelnější a více ozřejmovaly zdánlivou „neužitečnost“ kvantitativního přístupu pro historickosémantickou analýzu jazyka.


10 Kniha je věnována všem bohemistům a historikům, pro něž mezioborový přístup není jen prázdná fráze a kteří dokážou svými texty nejen inspirovat, ale také se nechávají inspirovat pracemi svých kolegů z příbuzných disciplín. JAROSLAV DAVID, řešitel grantového projektu V Ostravě 28. července 2013


11

ÚVODNÍ SLOVO

Historická sémantika svou metodologickou nevyhraněností a „rozkročením“ mezi historií a jazykovědou, ale i mezioborovou otevřeností psychologii, filozofii jazyka nebo kulturním dějinám zůstává poněkud ve stínu tradičních a silných lingvistických i historických oborů, jako jsou diachronně zaměřená lexikologie či slovotvorba nebo historická textologie a historiografická interpretace pramenů. O existenci historickosémantického přístupu k jazyku a textu svědčí stovky studií a monografií. Na druhé straně však absence významné souhrnné teoretické práce, samostatných hesel ve  velkých encyklopediích lingvistiky nebo vyhraněných, metodologicky zaměřených monografiích, ve světovém, ale především v českém kontextu stále ukazuje spíše na stadium zrodu a konstituování disciplíny.1 V tradičním pojetí, které reprezentují dnes již klasická studie Historická sémantika Josefa Macka z roku 19912 i práce jeho souputníků a přímých následovníků (viz kap. 1.3), se historická sémantika zaměřuje především na významové proměny výrazů nebo jejich skupin, sémantických polí. Náš cíl a téma této monografie však leží jinde. Nejde nám o soustavný popis toho, „co je historická sémantika“, jak se vyvíjela a jaké metody používá. 1 Srov. např. heslo Historical Pragmatics, tedy nikoliv samostatné heslo Historical/Diachronic Semantics, v Encyclopedia of Language and Linguistics (JUCKER 2006). Historická/diachronní sémantika nemá vlastní heslo ani v Encyklopedickém slovníku češtiny (KARLÍK — NEKULA — PLESKALOVÁ 2002) ani v Kapitolách z dějin české jazykovědné bohemistiky (PLESKALOVÁ ET AL. 2007). V Kapitolách je pouze okrajově v rámci historické lexikografie pojednána takzvaná historická sociolingvistika (HOMOLKOVÁ 2007, s. 232), dále jsou v oddíle věnovaném popularizaci jazykovědy zmíněny Němcovy, Horálkovy a Mackovy práce (PLESKALOVÁ 2007, s. 490). 2 MACEK 1991a.


12 Bezprostředně ani nenavazujeme na  práce českých lingvistů řadících se k okruhu historické sémantiky, i když jsme si vědomi tradice i současnosti, kterou v rámci této disciplíny představují. Naším cílem je prezentace nových metodologických přístupů, odlišných od tradičních metod, které jsou podle našeho názoru vhodné a využitelné i pro historickosémantickou analýzu jazyka. Prostřednictvím dílčích témat a sond, které mají výrazně heuristický charakter, naznačujeme možné cesty a přístupy k jazyku, textu a sémantice v historickém kontextu. Jde nám o hledání nových cest nejen v historické sémantice, ale také v textologii, pokoušíme se ukázat na možnosti jejich propojení i na způsoby možného překračování hranic mezi disciplínami. Zaměřujeme se rovněž na vhodnost či nevhodnost použitých metod, nezastíráme ani jejich omezení. Námi prezentovaný přístup k historickosémantické analýze jazyka poskytuje pestrou škálu metod. Od systematického sledování kontextu a kolokací analyzovaných lexikálních jednotek, využívání korpusů tvořených texty vymezenými nejen žánrovými, ale také časovými kritérii, až po aplikaci metod kvantitativnělingvistických. Posledně jmenované přístupy v naší monografii zastupují analýza tematické koncentrace textu, měření podobnosti/rozdílnosti volby tematických slov, sledování jejich asociací nebo frekvenční analýzy. Mnohé z těchto metod jsou relativně nové a v jazykovědné, či dokonce literárněvědné a literárněhistorické analýze textu snad i do jisté míry průkopnické. Je tedy pochopitelné, že již při publikování dílčích výstupů z grantového projektu vyvolaly řadu diskuzí a polemik, někdy dokonce příkrých odsudků, včetně kritického pohledu recenzentů této monografie. Metodologická pestrost monografie Slovo a text v historickém kontextu — perspektivy historickosémantické analýzy jazyka koresponduje rovněž s jejím tematickým rozptylem. Ten je dán také rozdílným badatelským zaměřením jednotlivých členů autorského kolektivu, v němž se setkali kvantitativní lingvista, onomastik, literární historička, historička sociálních dějin a lexikoložka specializující se na sociolekty. Pestrost je příznačná rovněž pro zvolený jazykový materiál. Kniha přináší analýzu vybraných staročeských textů, ale především se zaměřuje na období 19. a 20. století. Na beletrii a zejména textech moderní „angažované“ publicistiky, na lexiku politických hesel a sloganů, na příkladu toponym nebo na slovní zásobě vězeňského slangu představuje metody uplatnitelné v historickosémantické analýze a ukazuje jejich využití. Dvacet dva let od vydání zakladatelské studie Josefa Macka vychází v českém prostředí práce možná poněkud odvážně překračující hranice oboru označovaného jako historická nebo diachronní sémantika. Její autoři sem však


13 vcházejí s pokorou a vědomím, že jejich metody a přístupy užité v historickosémantické analýze jazyka nejsou jediné a jedině správné — ukazují spíše možnosti aplikace nových metod. Ve snaze jednoznačně odkázat na předchozí tradici českého historickosémantického bádání i proto, že cílem monografie bylo nabídnout možné přístupy a metody, jsme zvolili titul Slovo a text v historickém kontextu — perspektivy historickosémantické analýzy jazyka. JAROSLAV DAVID


14

1 / HISTORICKÁ SÉMANTIKA — MEZI HISTORIÍ A LINGVISTIKOU Jaroslav David

1.1 VYMEZENÍ HISTORICKÉ SÉMANTIKY A PŘEDMĚTU JEJÍHO STUDIA

Sémantika je obecně chápána jako nauka o významu. V pojetí lingvistickém se sémantikou rozumí „the study and representantion of the meaning of every kind of constituent and expression in language (morph, word, phrase, clause, sentence, text/discourse), and also of the meaning of relationships among them“.1 Pro tuto práci, stejně jako pro koncepci historické sémantiky vytvořenou Josefem Mackem, jíž se zabýváme podrobněji dále, je východiskem zkoumání sémantika slov, lexémů, a jejich souborů, tedy sémantika lexikální, v české lexikologii označovaná rovněž jako sémaziologie. Sémantika lexikálního znaku je komplexní jev, na jehož utváření se podílí řada činitelů: pojmenovávaná realita (činitel věcný), myšlenkové zobecnění podstatných rysů pojmenovávané reality (pojmy, činitel psychický) a  jazykoví činitelé v širokém smyslu slova, tedy jazykové ztvárnění daného pojmu, vztah k ostatním jednotkám jazyka, pragmatika a s ní úzce související kontextové vztahy.2 Lexikální význam lze označit jako „mentální korelát jazykové formy“.3 „In its basic form, this conception of the meaning of a word is of limited usefulness: much important information concerning word-meaning remains, as it were, latent.“4 Právě proto je někdy rozlišován význam prvotní, odpovídající významu lexikálnímu, a význam druhotný, „ve sdělení, textech […] je budován z prvotních významů všech ustálených forem uložených v paměti, což jsou především lexémy“.5 1 2 3 4 5

CRUSE 1986, s. 16. Podrobněji ČERNÁ 2003, s. 133; MACEK 1991a, s. 3–15; NĚMEC 1968b, s. 16–40. ČERMÁK 2010, s. 39. ALLAN 2009, s. XI. ČERMÁK 2010, s. 39.


15 Faktory mimojazykové a pragmatické stojí v pozadí skutečnosti, že jazyk, v tomto případě jeho lexikální složka, reaguje dynamicky na změny ve společnosti i v našem myšlenkovém světě a odráží jejich vývoj. Působení mimojazykové reality, tedy společenského a historického vývoje, se promítá především do sémantického vývoje lexika, konkrétně těchto jeho složek: vývoj klíčových slov a jejich čeledí, vývoj terminologických okruhů slov, onomaziologické příznaky pro nová pojmenování, vývoj onomaziologických (synonymních) struktur, vývoj expresiv a přejímání cizích slov.6 Proto je pochopitelné, že právě sémantika lexikálních jednotek a jejich skupin a její vývoj se staly předmětem zájmu historiků. Slovy Josefa Macka, historické vědě se nabídla nová možnost v podobě metody sledující sémantické proměny lexika: Objektem historického zkoumání nebude tudíž slovo jako fenomén textový, literární, listinný, nýbrž slovo jako fenomén lingvistický, či přesněji lingvistickosémantický, v průřezech synchronie a diachronie, to znamená v řezu horizontálním a vertikálním. […] Jazyk v sobě obsahuje a upevňuje zkušenost a vědění minulých generací. Tato fakta, naznačující dialektický vztah slova ke společnosti a k individuu, otevírají historikům možnosti pro zkoumání kultury a mentality epochy.7 Termín historická sémantika uvedl do českého dějepisectví i jazykovědy historik Josef Macek.8 Přívlastek historická můžeme chápat v Mackově pojetí ve  dvojím významu. Za  prvé, termínu sémantika je jeho prostřednictvím „vnucena“ povaha pomocné vědy historické a je akcentována „metoda důsledně historická“ jako její pracovní postup.9 Druhý význam adjektiva historická 6 Podrobněji NĚMEC — MICHÁLEK ET AL. 2009. 7 MACEK 1991a, s. 5–7. 8 MACEK 1991a. Označení historická sémantika nacházíme už u Romana Jakobsona, kde se jím rozumí vývojové změny slovních významů (JAKOBSON 1932, s. 114–115): „Slovo záhy bylo přejato ze staročeštiny do spisovného jazyka v době obrozenské a při tom, jak to často bývá při přejímání, změnilo význam. Znamenalo včas a nabylo významu brzy. Naše řeč odsuzuje tuto významovou záměnu, ačkoliv takový druh změn je běžný v historické sémantice. To, co se děje včas, děje se eo ipso brzy. Oba významy jsou často sloučeny.“ Za upozornění na tuto skutečnost děkujeme Janu Horálkovi. 9 MACEK 1991a, s. 9–10. K nepřijetí historické sémantiky jako pomocné vědy historické viz ČORNEJ 1997, s. 143. Petr Čornej upozorňuje na dva důvody: 1. historická sémantika je pro historika metodou práce; 2. nedůvěra historiků k lingvistickým postupům, jako je například etymologizování. „Překážkou pro přijetí nových postupů byla i jedna prostá okolnost. Jejich užití předpokládá výrazný cit pro jazyk a slovo (Macek jím disponoval ve vrchovaté míře), resp. pro umělecké dílo, což není dáno každému. Podmínku


16 potom odpovídá zaměření bádání na vývoj a proměny sémantiky jazykového výrazu v čase, respektive sledování proměnlivosti významu na časové ose. Macek rovněž stanovil hlavní úkoly, totiž že historická sémantika zkoumá: a) významy znaků, hlavně pak slov a  pojmenování v  synchronii a diachronii; b) zejména pak změny významů znaků, slov a pojmenování ve vztahu k  univerzu, ke  změnám historickospolečenským, kulturním, mentálním; c) zánik slov a vznik nových slov a pojmenování v souvislosti s vývojem mimojazykové skutečnosti.10 Mackovo hodnocení sémantiky jako jazykovědné disciplíny je blízké koncepci polského marxistického filozofa Adama Schaffa. Ten pro sémantiku obecně používal přívlastek historická11 a definoval ji následovně: Je tedy pro lingvistickou sémantiku charakteristické nikoliv to, že se zabývá významy, vztahem slov k designátům, nýbrž to, že se zabývá historií významů: jejich vznikáním, změnami a zákony, podle nichž se tyto změny dějí. Takto jsme nalezli specifičnost lingvistické sémantiky.12 V této souvislosti Schaff také cituje francouzského filologa Michela Bréala, který v  díle Essai de sémantique (1897) formuloval obsah termínu sémantika:13 Musíme si uvědomit, jak dalece je nutné, aby naše znalost jazyka byla opřena o historii. Jen historie může obdařit slova tím stupněm přesnosti, jakého nám je třeba k jejich dobrému pochopení. […] Tím spíše bude sémantika spadat do okruhu věd historických. Neexistují takové změny ve významu slov či v gramatice ani takové zvláštnosti syntaxe, jež bychom mohli uznat za cokoliv jiného než za drobné historické události.14

10 11 12 13 14

správného pochopení pak představuje i orientace v sousedním vědním oboru.“ Na předpoklad a podmínku mezioborovosti na příkladu „čestné výjimky“ Josefa Macka upozorňuje také Bohumil Vykypěl (VYKYPĚL 2011, s. 16). MACEK 1991a, s. 9. SCHAFF 1963, s. 40. SCHAFF 1963, s. 33. SCHAFF 1963, s. 29. SCHAFF 1963, s. 39.


17 Podobně jako Josef Macek chápe historickou sémantiku také lingvista Jan Horálek, který ji však terminologicky důsledně odlišuje od sémantiky diachronní, v níž je zdůrazněn moment lingvistické disciplíny. Diachronní sémantiku charakterizuje Horálek jako „určitý způsob zkoumání, deskripce a explikace lexikálních jednotek (a mimojazykových entit jimi pojmenovaných), zejména v konkrétních historických a sociokulturních kontextech a jejich vývojových souvislostech“.15 Z definic vycházejících z historickovědního či lingvistického přístupu pokoušejících se odlišit sémantiku historickou a diachronní je však zřejmé, že jde o dvě strany téže mince, jež nelze od sebe striktně oddělit, snad pouze s výjimkou používání jiného terminologického označení. Podle našeho soudu ten nejpodstatnější rozdíl mezi oběma „sémantikami“ vyplývá spíše než z odlišného cíle nebo tématu bádání z nedostatečného využití metodologického a vědomostního aparátu příbuzného oboru.16 Velmi zjednodušeně řečeno, zatímco historik sleduje a interpretuje text (pramen), přičemž se v některých případech zaměřuje „pouze“ na výskyt slov a jejich význam, lingvista sleduje sémantické proměny významu výrazů v závislosti na změnách jejich používání v rozdílných kontextech (srov. kap. 9).17 Z pozic historiografie na tento fakt upozornila ve své práci například francouzská historička a socioložka Régine Robinová, když napsala: N’ayant pas une formation spécifique en ce qui concerne les problèmes de la syntaxe ou de la sémantique, ils portent leur attention sur le lexique. C’est par le lexique qui’ls pensent échapper aux postulats de l’immédiateté du sens et de la transparence des mots.18 15 HORÁLEK 2005, s. 7. 16 O přetrvávající opatrnosti historiků ve vztahu k historickosémantickému přístupu, možná i o nedůvěře v jeho přijetí v historické obci jako metody využívající lingvistických nástrojů, svědčí používání spojovníku, tedy nikoliv historickosémantická analýza či metoda, ale historicko-sémantická, viz např. ČORNEJ 1998a, s. 14; MACEK 1992a; NOVOTNÝ 2000, s. 196; viz i zde kap. 9.1. Viz též ČORNEJ 1998b, s. 67–68. Srov. též pojednání o historickém textu (HORSKÝ 2009) nebo o lingvistickém obratu (ŠIMA 2009), kde je paradoxně lingvistický či historickosémantický přístup opomíjen. 17 Srov. též VYKYPĚL 2011, s. 16: „Disciplína, kterou J. Macek nazval historickou sémantikou, je vlastně historickou lexikologií v její funkci pomocné vědy historické. Historická sémantika a historická lexikologie jsou dvě strany téže mince, dva úkoly téhož programu. Pro jazykovědce a pro historika jsou zajímavé jiné aspekty historické lexikologie: prvního zajímají přednostně souvislosti jazykové, druhého souvislosti mimojazykové; jazykovědce zajímají zejména jazykověstrukturní vztahy a jejich vývoj, historika vztahy pojmověstrukturní a jejich vývoj.“ 18 ROBIN 1973, s. 38.


18 Historická nebo diachronní sémantika, přičemž adjektivum historický v našem pojetí považujeme za synonymum k výrazu diachronní, tedy „měnící se v čase“,19 podobně jako jsou používána sousloví historická mluvnice nebo historická slovotvorba, jejichž význam nelze interpretovat jako „vztahující se pouze k historii jako vědnímu oboru či historickému kontextu“, je disciplína, která se zaměřuje na proměny významu lexikálních jednotek z pohledu vývoje vnímání, prezentace a interpretace označované reality v čase. Její název reflektuje dvojdomost oboru, zakotvení lingvistické, včetně etymologického přístupu,20 i historické. Z důvodu vžitosti termínu historická sémantika a především z úcty k dílu Josefa Macka, jež bylo pro vznik monografie Slovo a text v historickém kontextu — perspektivy historickosémantické analýzy jazyka zásadní inspirací, budeme i v naší knize používat slovního spojení historická sémantika a historickosémantický.21 1.2 HISTORICKOSÉMANTICKÝ PŘÍSTUP K JAZYKU VE SVĚTOVÉM KONTEXTU

Ve světovém kontextu jsou za počátky využívání historickosémantického přístupu k jazyku považovány práce historiků přelomu 19. a 20. století, které obracely pozornost od čistě politických dějin k dějinám právním, hospodářským, kulturním a sociálním a také k dějinám každodennosti, zejména texty Luciena Febvra a Marka Blocha, reprezentantů první generace školy Annales.22 Zrodila se analýza pramenů sledující nejen, kdy a jaká událost se 19 Výrazy diachronic a historical ve spojení se semantics používají jako synonymní rovněž autoři většiny zahraničních prací, srov. např. ALLAN — ROBINSON 2011a; BLANK — KOCH 1999, s. 1, 9, 17; ECKHARTD — von HEUSINGER — SCHWARZE 2003b; MOSEGAARD HANSEN — VISCONTI 2009; SPITZER 1948, s. 1. Německé práce pracují s označením historische Semantik, např. FRITZ 2006. 20 Viz též KARLÍKOVÁ 2012, s. 91: „Sémantika je v současné synchronní lingvistice chápána především v teoretické rovině a její výzkum spočívá ve využívání aparátu formální logiky a konceptů analytické filozofie, jde tedy převážně o jiné metody než o ty, jichž používá etymologie. Přesnější by možná proto bylo použít v titulu výraz historická sémantika, případně onomaziologie. Jak vyplývá z právě řečeného, mám tím na mysli to, co je dnešnímu etymologickému výzkumu už v zásadě samozřejmostí, tedy popis a rekonstrukci sémantického vývoje daného slova vedle stanovení původu slova a rekonstrukce jeho praformy.“ 21 Srov. též ALLAN — ROBINSON 2011b, s. 1: „The title of the book refers to ‚Historical Semantics‘, and we have taken a broad view of what this means: any work that can be called ‚diachronic‘ has been taken to be ‚historical‘, whether it deals with very recent time periods or is ‚historical‘ in a more traditional sense.“ 22 Podrobněji viz IGGERS 2002, s. 57–59.


19 stala, ale také jakými jazykovými prostředky byla popsána a jaká je vlastně dobová významová hodnota použitých výrazů. Důležitý impulz pro rozvoj tohoto přístupu přinesl ve druhé polovině 20. století linguistic turn v historických vědách.23 Ten nasměroval pozornost historiků k pojmům a dobovému slovníku,24 jeho významu i sémantickým proměnám, což nalezlo svůj ohlas i v novém přístupu k pramenům, k jejich řeči v nejobecnějším smyslu a k jejímu vztahu ke skutečnosti. Vznik a rozvoj historické sémantiky jako lingvistické disciplíny zabývající se změnami významu však spadá do první třetiny 20. století a je spojen především s pracemi Michela Bréala a Gustafa Sterna.25 Texty tohoto období, označovaného jako historical-philological semantics,26 se soustředily zejména na klasifikaci sémantických změn. Dirk Geeraerts označuje definování kategorií změn vyplývajících z polysémie výrazu, totiž rozšiřování × zužování významu, melioraci × pejoraci, metaforizaci a metonymizaci,27 za „the main empirical output of historical-philological semantics“.28 Tento přístup byl ve třicátých letech 20. století vytlačen strukturalistickou sémantikou. Jejím největším přínosem, z pohledu historické sémantiky, je teorie sémantických polí (die Wortfeldtheorie, Theorie des sprachlichen/semantischen/lexikalischen Feldes), vymezení skupin sémanticky blízkých výrazů a sledování jejich vzájemně se podmiňujících významových proměn, rozpracovaná v díle Josta Triera.29 Teorii pol�� strukturalistická sémantika doplnila o další dvě metody, komponentovou analýzu (componential analysis), inspirovanou teorií fonologických opozic, a relační sémantiku (relational semantics), popisující vztahy mezi jednotkami uvnitř pole.30 Často uváděným příkladem aplikace metodologie opírající se o strukturalistické principy je studie Adrienne 23 IGGERS 2002, s. 111–124. 24 Srov. např. německý projekt Geschichtliche Grundbegriffe (BRUNNER — CONZE — KOSELLECK 1972–1998), slovník Keywords (WILLIAMS 1976), práce Régine Robinové (ROBIN 1973) nebo Williama H. Sewella (SEWELL 1980). V tomto kontextu vznikla i Mackova studie Historická sémantika, jež však mohla být publikována až v roce 1991 (MACEK 1991a), a monografie, vlastně slovníky pojmů, Slova a dějiny (NĚMEC ET AL. 1980) a Dědictví řeči (NĚMEC — HORÁLEK ET AL. 1986). 25 BRÉAL 1897; BRÉAL 1964; STERN 1931. K typologii sémantických změn nově viz např. FORTSON 2003. 26 GEERAERTS 2010, s. 1–46. 27 ECKARD — von HEUSINGER — SCHWARZE 2003a, s. 7; KIEFER 2001; TRAUGOTT 2009, s. 853–854. Přehled teorií lexikální sémantiky nejnověji podává GEERAERTS 2010. 28 GEERAERTS 2010, s. 25. 29 TRIER 1931; TRIER 1973. 30 GEERAERTS 2010, s. 47–53.


20 Lehrerové, v níž se zabývala několika sémantickými poli a paralelností sémantických změn jejich prvků.31 Mimo jiné se věnovala metaforickým použitím zvířecích jmen pro označení člověka v angličtině a ukázala, jak jeden z prvků sémantického pole v momentě, kdy začal fungovat jako metafora, spustil proces metaforizace i u ostatních výrazů zahrnutých v poli.32 Ve druhé polovině 20. století byla problematika sledování jazykových změn, zaměříme-li se na historickosémantický princip v této zúžené perspektivě, rozšířena o aplikaci psychologické teorie prototypů (prototype theory), vycházející z určování typických reprezentantů dané třídy, především v pracích Dirka Geeraertse,33 a kognitivistický přístup, zabývající se metaforou a metonymií jako konceptem vytváření jazyka a jazykového obrazu světa, například George Lakoff, Andreas Blank, Peter Koch.34 Historickosémantický pohled nachází uplatnění rovněž ve studiu pragmatiky a gramatikalizace jazykových jevů, například v pracích Paula Hoppera a Elisabeth Closs Traugottové.35 Z pragmatické perspektivy je jazyková změna nazírána jako „arising out of the pragmatic uses to which speakers or writers and addressees or readers put language, and most especially out of the preferred strategies that speakers/writers use in communicating with addressees“.36 1.3 ČESKÁ HISTORICKÁ SÉMANTIKA

V českém prostředí jsou za průkopníky historickosémantického přístupu k textu jako pramenu, v rámci přístupu kulturněhistorického, považováni Zikmund Winter, Čeněk Zíbrt a August Sedláček. Winterovy odborné práce i beletrizující „tříšky“ nebo „obrázky“ zaměřené především na kulturní a hospodářské dějiny měst, Zíbrtovy národopisné črty nebo Sedláčkova pojednání o dějinách šlechty i životě v podhradí, ilustrovaná často ukázkami

31 LEHRER 1985. 32 LEHRER 1985, s. 286–291. K tématu srov. NĚMEC 1993, kde se autor mimo jiné zabývá skutečností, že ve středověku, na rozdíl od novověku a moderní doby, nejsou rozšířena pejorativní pojmenování osob jmény dobytka (kráva, vůl, tele, osel). Rovněž studie Adrienne Lehrerové tento fakt, byť ne explicitně, potvrzuje. Zatímco u jmen užitkových ptáků (goose, pigeon) pejorace jejich významu nastává kolem roku 1600, u jmen hospodářských zvířat (mule, donkey) je to až na sklonku 18. a v 19. století. 33 GEERAERTS 1997. 34 BLANK — KOCH 1999; LAKOFF 1987; LAKOFF — JOHNSON 1980. 35 HOPPER — TRAUGOTT 1993; TRAUGOTT — DASHER 2002. Viz též ECKARD — von HEUSINGER — SCHWARZE 2003a, s. 7–11; TRAUGOTT 2009, s.  853–854. 36 TRAUGOTT — DASHER 2002, s. XI.


21 z dobové korespondence,37 obsahují ministudie věnované například vývoji oděvu, bytových doplňků nebo součástí stravy, včetně jejich pojmenování, s cennými odkazy na dobové prameny.38 I když práce uvedených autorů často působí roztříštěným dojmem a jsou spíše pozitivistickým popisem než analýzou, což platí především pro texty Čeňka Zíbrta, jeho současníkům „unikala skutečnost, že objevuje svým způsobem fakty, jejichž historičnost doceňuje až soudobá historiografie“.39 O jejich důležitosti pro moderní kulturněhistorické a historickosémantické bádání svědčí citovanost těchto textů, které plní úlohu „základní báze pro rekonstrukci každodenního života“40 pozdního středověku a raného novověku. Zastavme se ještě u  osobnosti Čeňka Zíbrta. V  roce 1892 publikoval obsáhlou studii nazvanou Kulturní historie.41 V ní se pokusil nejen definovat náplň oboru, ale také chtěl ukázat jeho vnímání ve světovém a českém dějepisectví s důrazem na postižení literatury předmětu. Ačkoliv Zíbrt ještě nepracoval s termínem historická sémantika ani neupozornil na možnost využití svědectví jazyka, jak již bylo uvedeno výše, jde o práci spíše shrnující a deskriptivní, můžeme jeho text považovat za první systematický pokus seznámit české prostředí s tímto fenoménem. Kulturní historie se stala oborem, v němž budoucí disciplína historická sémantika našla nejen své uplatnění, ale také oporu.42 37 „Potřebnou věcí býti se mi vidělo, ukázati smýšlení a mínění lidstva předvěkého, aby poznáno bylo, jak tehda cítili, se radovali a trpěli. Což mohlo lépe věc tu ukázati nežli slova vlastní těch osob? Kdož by dovedl napodobiti onu sladkou a líbeznou mluvu dob minulých a prostotu, nekroucenou přirozenosť, upřímnosť a zase bujnosť a jadrnosť lidstva tehdejšího? Zajisté by bylo vypsání ducha tehdejšího mdlejší nežli přímé a nezměněné výjevy jeho v dopisech rozmanitých.“ (SEDLÁČEK 1/1882, s. VIII–IX) 38 Např. SEDLÁČEK 1882–1927; WINTER 1890; WINTER 1892; WINTER 1893; WINTER 1906; ZÍBRT 1892a. 39 KUTNAR 2/1977, s. 43. 40 Srov. např. Čornejovu charakteristiku Mackovy práce se starší českou kulturněhistorickou literaturou v Jagellonském věku: „Tuto možnost příkladně využil v třetím svazku, kde nikoliv náhodou je nejčastěji citovaným historikem Zikmund Winter, následovaný svým učitelem Václavem Vladivojem Tomkem; bylo by však chybou neregistrovat vklad prací Čeňka Zíbrta. Deskriptivně faktografické křídlo českého dějepisectví konce 19. století se tak na stránkách Jagellonského věku dočkalo zatím nejvýraznější satisfakce.“ (ČORNEJ 1998a, s. 17) 41 ZÍBRT 1892b. 42 Viz např. práce historičky textilního výtvarnictví a odívání Ludmily Kybalové o dějinách módy (KYBALOVÁ 1996a; KYBALOVÁ 1996b; KYBALOVÁ 2001) nebo čtyřsvazkové Dějiny hmotné kultury (PETRÁŇ ET AL. 1985; PETRÁŇ ET AL. 1995; PETRÁŇ ET AL. 1997).


Slovo a text v historickém kontextu