Page 1

Petr Kopecký (1976)

Petr Kopecký

VZDÁLENÍ I BLÍZCÍ prof. PhDr. Josef Jařab, CSc. Přínos práce vidím ve dvou hlavních věcech: 1) Podává velmi erudovaný a pečlivě dokumentovaný pohled na roli přírody v díle a životě obou autorů a 2) zasvěceně uvádí čtenáře do metody ekokritiky, významného a u nás pořád velmi málo známého směru současného literárněvědného a kulturologického myšlení.

A JOHN STEINBECK

Práce kolegy Kopeckého představuje nesporně zásadní studii literárního díla obou vybraných amerických autorů […]. Seznam použité literatury je bohatý, vpravdě impozantní, a to zejména pokud jde o zdroje k rozvíjející se ekokritice, tak o zdroje nabízející nové biografické informace či objevy.

ROBINSON JEFFERS

vyučuje kulturněhistorické předměty na Katedře anglistiky a amerikanistiky Filozofické fakulty Ostravské univerzity. V roce 2006 absolvoval na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci doktorské studium oboru Anglická a americká literatura. V nakladatelství Odeon vyšel v roce 2003 jeho překlad románu George Orwella Nadechnout se (druhé vydání vyšlo o dva roky později v Nakladatelství Lidové noviny). Je autorem studie The California Crucible: Literary Harbingers of Deep Ecology (Ostravská univerzita, 2007), kterou v revidované podobě vydalo německé nakladatelství Lambert Academic Publishing (2013). Díky stipendiu Fulbrightovy komise absolvoval v letech 2003–2004 výzkumný pobyt na San José State University v Kalifornii. Od té doby se věnuje především literatuře Kalifornie, kterou zkoumá prizmatem ekologické literární kritiky. Do Ostravy za prací dojíždí z Rožnova pod Radhoštěm.

Na práci oceňuji zejména důsledně uplatňovaný interdisciplinární přístup. Kopecký není typem vědce, jemuž odborná perspektiva neumožňuje nahlédnout za úzce vymezené teritorium vlastního bádání. Ve svém textu naopak účelně kombinuje aspekty literárněvědné s relevantními vhledy z oblastí fi lozofie, psychologie, kulturní geografie, historie a biologie. Široké vědomí souvislostí činí z četby studie inspirativní proces, jenž odkazuje mimo rámec tradiční literárněvědné komparace a ponouká čtenáře k zamyšlení nad celou řadou otázek. doc. PhDr. Tomáš Pospíšil, Ph.D.

PETR KOPECKÝ

prof. PhDr. Martin Hilský, CSc.

Robinson Jeffers

Vzdálení i blízcí

a John Steinbeck

Petr Kopecký: Robinson Jeffers a John Steinbeck. Vzdálení i blízcí Robinson Jeffers a John Steinbeck kdysi představovali zvučná jména české překladové literatury, z nichž k dnešku doléhají jen ozvuky. Před půl stoletím se tito kalifornští autoři těšili nebývalé přízni české čtenářské i kritické obce. Přesto se v Československu, potažmo v České republice, nedostalo jejich tvorbě hlubší reflexe. Většina z kritických textů navíc vznikla před rokem 1989, a proto zahrnují i nutnou ideologickou úlitbu cenzorům. Nemohou tedy zcela otevřeně pojednávat o všech aspektech příslušných děl. Tato kniha představuje první ucelenou tematickou studii díla Robinsona Jefferse a Johna Steinbecka napsanou v českém jazyce. Přináší především hodnocení literárních textů obou autorů z hlediska ekologické literární kritiky (tzv. ekokritiky), literárněkritického směru, který má zejména v anglosaském akademickém světě mnoho příznivců. V českém prostředí se však doposud neetabloval a neexistuje zde ani žádná systematická studie uplatňující ekokritický pohled na literaturu. V závěrečném oddílu knihy je pak pozornost věnována ideologické dimenzi recepce díla obou autorů v komunistickém Československu.

cena 269 kč isbn 978-80-7294-898-7

kopecky_prebal_cc.indd 1

12.7.2013 17:45:14


ROBINSON JEFFERS A JOHN STEINBECK. VZDÁLENÍ I BLÍZCÍ

1


2


Robinson Jeffers a John Steinbeck. Vzdálení i blízcí PETR KOPECKÝ

host, brno 2012 3


Recenzovali: prof. PhDr. Martin Hilský, CSc. (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze) prof. PhDr. Josef Jařab, CSc. (Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci) doc. PhDr. Tomáš Pospíšil, Ph.D. (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně) Tato kniha vznikla v rámci postdoktorského projektu GA ČR Jeffersova a(nebo) Steinbeckova země: Literární bitva o Kalifornii (P406/10/P297) a s jeho finanční podporou byla také vydána. Spisové číslo OU 251/2012

© Petr Kopecký, 2012 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2012 © Ostravská univerzita v Ostravě, 2012 Photo © ČTK/AP, 2013 — zadní strana obálky (fotografie Johna Steinbecka) Genthe, Arnold, 1869—1942, Arnold Genthe Collection, Library of Congress — přední strana obálky (Seacoast in the Carmel) ČTK, 2013 — s. 178, 180 The Center for Steinbeck Studies — s. 173, 177, 179 Tor House Foundation — zadní strana obálky (fotografie Robinsona Jefferse), s. 181—184, 187 Jeffers Literary Properties — s. 187 ostatní fotografie archiv autora ISBN 978-80-7294-898-7 (Host) ISBN 978-80-7464-035-3 (Ostravská univerzita v Ostravě)


Mým rodičům, kteří nejlépe vědí proč.


obsah i

Úvod 1 Proč právě Jeffers a Steinbeck? 2 Proč vzdálení i blízcí? 3 Cesta a cíl 4 Po stopách ekokritiky ii Evoluce osobnosti a díla 1 Robinson Jeffers 2 John Steinbeck iii Kalifornie endemická? 1 Kalifornie literární 2 Kalifornie dějepisná 3 Kalifornie přírodopisná iv Literární krajiny na kraji kontinentu 1 Mytické a mytologické roviny 2 Nížiny 3 Výšiny 4 Hlubiny 5 Hranice v Ekologické souvislosti 1 Ekotopie 2 Literatura a věda 3 Vědecké opory tvorby 4 Literární environmentalismus vi Ekofilozofický rozměr 1 Ekocentrismus versus egocentrismus 2 Antiantropocentrismus 3 Ekocentrická personifikace 4 Vznešený a divoký vii Literární teritorium: Sdílení a soupeření 1 Osobní a tvůrčí setkání 2 Paralely a vlivy viii Závěr

6

9 9 10 11 12 17 17 26 39 40 43 46 49 49 51 53 57 60 65 65 69 76 83 93 93 101 107 115 121 121 124 135


Post scriptum Přesazení a adaptace: Recepce autorů v Československu 1 Americká literatura v Československu 2 John Steinbeck 3 Robinson Jeffers 4 Místo doslovu Ediční poznámka Fotografická příloha Poděkování Použitá literatura Summary Jmenný rejstřík

139 140 144 156 167 169 171 189 191 219 221

7


i Úvod 1 Proč právě Jeffers a Steinbeck? Robinson Jeffers a John Steinbeck kdysi představovali zvučná jména české překladové literatury, z nichž k dnešku doléhají jen ozvuky. Před půl stoletím se tito američtí autoři těšili nebývalé přízni české čtenářské i kritické obce. Steinbeck, ověnčen aureolou laureáta Nobelovy ceny za literaturu, navštívil v roce 1963 za velkého zájmu veřejnosti Prahu. Rok nato se stvrdil i rychlý Jeffersův vzestup na české literární scéně, když výbor Básně z Jestřábí věže vyšel v nákladu 24 000 výtisků, což i na tehdejší poměry bylo vysoké číslo. Dá se říci, že oba autoři u nás zdomácněli a stali se svébytnými postavami českého literárního života. Důkazy o tom není nutné zdlouhavě hledat. Zatímco Jeffers figuruje kupříkladu ve verších Ivana Diviše a Egona Bondyho, odkazy na Steinbecka najdeme v memoárech Jana Zábrany, v Jirousově korespondenci či v Hrabalově novele Obsluhoval jsem anglického krále.1 Četné odkazy v různorodých pramenech jsou přesvědčivým dokladem značného významu, nikoliv jen známosti, Jefferse a Steinbecka v českých zemích. Není bez zajímavosti, že rostoucí renomé obou autorů u nás se neodvíjelo od jejich popularity ve Spojených státech. Po druhé světové válce smetl Jefferse i Steinbecka z výsluní sílící proud Nové kritiky. Nutno přiznat, že jednou z příčin tohoto ústupu ze slávy byla i znatelně slábnoucí kvalita jejich vlastní tvorby. V komunistickém Československu vstupovalo dílo obou literátů do značně odlišného kulturně-politického kontextu. Ideové vyznění se v ideologicky svázaném prostředí nezřídka odlišovalo od způsobu, jakým se texty autorů interpretovaly v jejich rodné zemi. Jeffers i Steinbeck si v malé středoevropské zemi brzy vydobyli velmi dobrou pověst. Třebaže je pověst obtížně měřitelná veličina, není pochyb o tom, že zejména v šedesátých letech zaujímali na české literární scéně výsadnější postavení než ve Spojených státech. V nemilost či zapomnění upadli dokonce i u čtenářů a literárních vědců v samotné Kalifornii, kterou v literatuře dlouho zosobňovali. Tato nepřízeň však byla jen dočasná a k dnešku lze o životě 1 Osudu Jeffersových a Steinbeckových děl v českém literárním prostoru se věnuje poslední kapitola knihy (Post scriptum).

9


Robinson Jeffers a John Steinbeck. Vzdálení i blízcí

a díle Robinsona Jefferse a Johna Steinbecka napočítat stovky publikovaných odborných statí a monografií. O to více překvapí, jak málo kritické reflexe se autorům dostalo v Československu, potažmo v České republice. Jde zejména o několik obsáhlejších předmluv a doslovů a Jeffersův originální životopis Přátelství přes oceán (1971) z pera Kamila Bednáře. Většina z tohoto mála kvalitních textů navíc vznikla před rokem 1989, a proto zahrnují i nutnou ideologickou úlitbu cenzorům; nemohou tudíž zcela otevřeně pojednávat o všech aspektech příslušných děl. Tuto kritickou mezeru hodláme vyplnit. Přestože je tato kniha určena zejména literárním vědcům, věříme, že zaujme i laickou veřejnost a věrné čtenáře Jeffersova a Steinbeckova díla.

2 Proč vzdálení i blízcí? Kombinace geografické a ideologické vzdálenosti mezi Kalifornií a Československem nepochybně přispěla k přitažlivosti obou autorů. Dálava často evokuje exotično. Je tomu tak nesporně i v případě Jefferse a Steinbecka, kteří ve svém díle ztvárnili pobřeží Pacifiku, nejzazší mez americké pevniny, potažmo západní civilizace. Na východ od železné opony, ve stísněných poměrech české kotliny, působila krajina kalifornských poém a románů téměř nadpozemsky. Popisy fyzické krajiny s metafyzickou, notně symbolickou nadstavbou nejednomu čtenáři učarovaly. Vzdálené pro ně byly oba typy krajin. Není divu, že divokost a nespoutanost pobřeží Kalifornie imponovaly obyvatelům středoevropské země, jejíž krajinu člověk po dlouhá staletí intenzivně přetvářel. Pro české čtenáře byly v reálném životě dlouho vzdálené a nedosažitelné rovněž hodnoty a významy, které jsou zakódovány v přírodních symbolech. V tomto ohledu vyniká nekonečná svoboda a volnost oceánu, ale také nezkrotnost pobřežního horstva. Mnohé z kouzla přírodních obrazů a exotična pochopitelně vyprchalo brzy poté, co se uvolnily státní hranice a s nimi i do té doby ideologií vytyčené hranice literární tvorby. Polaritu vzdálenost—blízkost lze uplatnit také na vzájemný vztah mezi Jeffersem a Steinbeckem. Čeští čtenáři a kritici si brzy našli cestu k oběma autorům, aniž by si povšimli blízkosti mezi nimi. Nejde jen o reálnou blízkost jejich domovů. Asi ne každý si je vědom, že Pacific Grove a sousedící Monterey, kde Steinbeck strávil nemalou část života a kam zasadil i děj několika svých románů (Pláň Tortilla, Na plechárně, Sladký čtvrtek), se nacházejí sotva šest kilometrů od 10


I Úvod

města Carmel, které je neodmyslitelně spjato s životem a dílem Robinsona Jefferse. Ještě pozoruhodnější je jiná skutečnost, která zůstala bez povšimnutí i u mnoha kalifornských čtenářů a znalců literatury, totiž tematická a filozofická podobnost mezi Jeffersovou poezií a Steinbeckovou prózou. Ba co víc, nejde o podobnost čistě náhodnou. Steinbeck na počátku své umělecké dráhy v Jeffersovi spatřoval zdroj inspirace a na dálku s ním soupeřil o to, kdo lépe postihne ducha místa, v němž oba žili.

3 Cesta a cíl Do zorného pole amerických literárních vědců se Jeffers a Steinbeck začali pomalu vracet až v devadesátých letech minulého století. Tento comeback lze přičíst vzestupu ekologické literární kritiky, známé spíše pod pojmem ekokritika. Jde o nový úhel pohledu na literaturu, který vychází z ekologického poznání, jež je mimo jiné předstupněm pro ekofilozofickou interpretaci textu. Přestože ekokritika není ještě na české (akademické) půdě zakořeněná, doufáme, že se ujme i v našich podmínkách. Již úvodem je namístě předeslat, že ekokritický pohled na literaturu nevnímáme jako všeobjímající a nejlepší možný. Podobně jako jiné literárněkritické školy i ekokritika má svá omezení, neboť dokáže postihnout jen vymezený aspekt literárního díla. Díky své interdisciplinární povaze má ekokritika potenciál rozšiřovat obzory a odkrývat nové souvislosti. Většinou však neusiluje o hloubkovou analýzu textů a důkladné zhodnocení jejich estetických kvalit. Vzhledem k tomu, že tato kniha bude z větší části zkoumat Jeffersovo a Steinbeckovo dílo právě prizmatem ekokritiky, je zapotřebí přiblížit čtenáři obě složky tohoto proudu kritiky, tedy ekologie a literatury, v návaznosti na Kalifornii. Třebaže například pro novokritické bádání jsou mimotextové faktory zpravidla irelevantní, v této studii představují důležitý rámec, který umožňuje postihnout a chápat tvorbu obou autorů ve vícero vrstvách. Proto budou nejdříve nastíněny momenty jejich života a díla, které jsou podstatné vzhledem k následujícím kapitolám. Máme tím na mysli především vývoj vztahu obou literátů k domovině, který se pochopitelně promítal i do samotné tvorby. Tvůrčí proces ani u jednoho z autorů neprobíhal izolovaně od okolního dění. Nelze jej tedy zcela vytrhnout z kontextu literárního a přírodního prostředí Spojených států, zejména však Kalifornie. Ne nadarmo se v odborné literatuře o Jeffersovi i Steinbeckovi často píše právě ve spojitosti 11


Robinson Jeffers a John Steinbeck. Vzdálení i blízcí

s regionem, který ve svém díle oba tak důvěrně ztvárnili. Po představení hlavních aktérů tak přijde na řadu pojednání o Kalifornii, na jejímž půdorysu se studie povětšinou pohybuje. Seznámení se s přírodním prostředím bude doplněno rovněž o sondu do kalifornské historie a literatury. Jak je zjevné z předchozích odstavců, záměrem knihy není sledovat formální aspekty Jeffersových a Steinbeckových textů. Nepůjde o formalistický, strukturalistický ani sémiotický rozbor, jakkoliv zajímavá a užitečná by mohla být aplikace těchto přístupů. Pozornost se bude upírat především k idejím, ať už přírodovědeckým nebo filozofickým, které jsou do textů vtěleny. Právě interpretace ideové dimenze Jeffersova a Steinbeckova díla stejně jako děl dalších amerických autorů byla v českém prostředí nejvíce poznamenaná tendenčností, popřípadě úplnou absencí některých citlivých témat. Jak jsme již předznamenali, stěžejní část knihy bude zkoumat roli přírody v životě a díle autorů. V anglosaské oblasti se na reprezentaci přírody a vztah mezi člověkem a mimolidským světem zaměřuje již zmíněná ekokritika, jejíž vývoj a podstatu se pokusíme alespoň v hrubých rysech načrtnout.

4 Po stopách ekokritiky V článku „Ekokritika a anglistika: Úvod“ (Ecocriticism and English Studies: An Introduction, 2010) přicházejí Astrid Brackeová a Marguérite Corporaalová s tvrzením, že ekokritika se dostala do popředí zájmu ve studiu anglicky psané literatury (2010, s. 709). Tento výrok je jen stěží ověřitelný. Lze s ním však souhlasit v tom smyslu, že ekokritika zaznamenala v posledních letech velký rozmach, a to nejen v anglosaském světě, ale také například v Německu, Indii či Japonsku. Kořeny ekokritiky sahají do šedesátých let minulého století, kdy se přes Spojené státy přehnala vlna environmentalismu. Je pozoruhodné, že tuto vlnu spustila kniha Rachel Carsonové Tiché jaro (Silent Spring, 1962). Tato kniha, podrobující kritice pojímání přírody jako neživého, snadno ovladatelného mechanismu, rozpoutala celonárodní debatu, jejímž ústředním tématem byla potřeba kultivace ekologického vědomí. V tomto ohledu Tiché jaro předčilo vše, co bylo do té doby ve Spojených státech o přírodě napsáno, včetně Thoreauova Waldenu (1854).2 2 V této podkapitole částečně vycházím z podrobnějšího nástinu dějin ekokritiky, který jsem publikoval v časopisu Aluze pod titulem „Rašení a zrání na poli ekokritiky“ (Kopecký, P. 2004).

12


I Úvod

Pojem ekokritika uvedl do literárních kruhů William Rueckert v eseji „Literatura a ekologie: Ekokritický experiment“ (Literature and Ecology: An Experiment in Ecocriticism, 1978). Rueckert vyjadřuje přesvědčení, že ekologie poskytuje návod k životu, a proto by se měly ekologické principy uplatňovat také při čtení, učení a psaní o literatuře. Je si nicméně dobře vědom, že ani ekologovi se nedaří oprostit od „antropocentrického pohledu na svět, jeho nutkání dobývat, polidšťovat, domestikovat, zneužívat a využívat vše přírodní“ (Rueckert 1996, s. 113). Dlouhých jedenáct let po vydání Rueckertovy eseje ležela ekokritika ladem. Jak uvedla přední americká ekokritička Cheryll Glotfeltyová, „zatímco jiné humanitní disciplíny jako historie, filozofie, právo, sociologie a religionistika se v sedmdesátých letech ‚zazelenaly‘, literární studia zůstala ekologickými problémy nedotčená“ (1996, s. xvi). Byla to právě Glotfeltyová, která na konferenci americké Asociace západní literatury v roce 1989 znovu zavedla termín ekokritika do literárního diskursu. Na tomtéž setkání ve svém posledním předsednickém proslovu, nazvaném „Přehodnocování přírody: Cestou ekologické literární kritiky“ (Revaluing Nature: Toward an Ecological Criticism, 1996), Glen A. Love podrobil kritice „omezenou humanistickou vizi naší disciplíny, její úzce antropocentrický pohled na věci, které jsou v životě podstatné“ (1996, s. 229). Dalším mezníkem bylo založení Asociace pro studium literatury a životního prostředí (The Association for the Study of Literature and Environment, ASLE) v roce 1992.3 V roce 1993 začala asociace vydávat vlastní časopis pod názvem Interdisciplinární studia literatury a životního prostředí (Interdisciplinary Studies in Literature and Environment, ISLE), který dodnes určuje směr i témata ekokritického bádání. Nejčastěji citovaná definice ekokritiky pochází od Glotfeltyové, která ji označuje jako „studium vztahu mezi literaturou a fyzickým prostředím“ (1996, s. xviii). Jednou ze základních premis ekokritiky je, že kultura a příroda se vzájemně ovlivňují. Vzhledem ke komplexitě a  dynamičnosti tohoto vztahu se ekokritikové opírají o poznatky jak přírodních, tak i společenských věd. Ekokritika je tedy ze své podstaty interdisciplinární. V první etapě ekokritiky (tj. v devadesátých letech) lze vysledovat zjevný důraz na nebeletristické, environmentálně orientované texty amerických autorů (H. D. Thoreau, J. Burroughs, J. Muir, M. Austinová, A. Leopold, R. Carsonová 3 O konstantně rostoucím vlivu ASLE svědčí skutečnost, že k lednu 2012 měla asociace již tisíc čtyři sta řádných členů (McIntyre 2012).

13


Robinson Jeffers a John Steinbeck. Vzdálení i blízcí

a další). Tento úzký záběr se však postupně začal rozšiřovat a přírodně orientovaná literatura přestala být výlučným předmětem ekokritického zájmu. Vždyť i marginalizace či úplná absence přírody vypovídá mnohé o autorově pohledu na vztah člověka a životního prostředí. Přesto však řada ekokritiků upřednostňuje studium textů splňujících čtyři kritéria, která postuloval harvardský profesor Lawrence Buell. Jsou obsažena ve formativním textu rané ekokritiky Environmentální imaginace (The Environmental Imagination, 1995): 1. Mimolidské složky přírody nevytvářejí pouhý dějový rámec, ale jejich přítomnost naznačuje, že dějiny člověka jsou nedílnou součástí dějin přírody. 2. Zájem člověka není jediným legitimním zájmem. 3. Zodpovědné jednání člověka vůči přírodě je součástí etické orientace textu. 4. V textu je příroda alespoň implicitně pojímána spíše jako proces než konstanta. (Buell 1995, s. 12) Ve třetím bodě Buell, stejně jako mnozí jeho kolegové, zmiňuje potřebu etické dimenze. Právě na interpretaci etického poselství díla kladou ekokritici nemalý důraz. Jestliže ekologové studují dopady lidské činnosti na přírodu, ekokritici zpravidla upozorňují na kulturní a etická východiska, která v důsledku mohou vést k přehlíživému a destruktivnímu přístupu k přírodě. Relevantní mimolidské prostředí, definované Buellovými čtyřmi kritérii, do značné míry koresponduje s konceptem environmentu, jak jej pojímá Michal Peprník ve stati „Cesta od toposu k environmentu v americké literatuře 19. století“ (2012). Peprník chápe environment jako „označení určitého ideového a etického projektu“ (2012, s. 164). Jeho genezi sleduje v primárních zdrojích americké provenience, přičemž teoretickou oporu hledá také u amerických ekokritiků včetně Buella. Z výše uvedeného je zřejmé, že ekokritika je dosud ve stadiu vývoje. Jde o již etablovanou, nikoliv však plně ustálenou literárněkritickou školu. To je umocněno i rozmanitostí metodologií, které ekokritici užívají. Byť byly učiněny pokusy o zformulování teoretických základů, ekokritiky nadále spojuje spíše předmět výzkumu než společné teoretické postupy. Bývalý předseda ASLE Scott Slovic vyjádřil tuto skutečnost následovně: „Ekokritika nemá žádnou ústřední, dominantní 14


I Úvod

doktrínu či teoretický aparát. Ekokritická teorie je dnes a denně redefinována praxí tisíců literárních vědců na celém světě“ (2000, s. 161). John Tallmadge potvrzuje Slovicova slova tvrzením, že „‚eko‘ odkazuje spíše na obsah práce nebo záměr kritika než na samotnou kritickou metodu“ (cit. v Keir — Lewis 2002, s. 90). Dalším charakteristickým prvkem ekokritiky je soustavné přehodnocování antropocentrického vidění světa. I za tímto účelem se zkoumané texty pojímají nejen v kulturně-historickém kontextu. Jak uvádí Timothy Clark v knize Literatura a životní prostředí (Literature and the Environment, 2011), pozoruhodném shrnutí současného stavu ekokritiky, které vydalo nakladatelství Cambridge University Press, i „samotná kultura má kontext — biosféru, vzduch, vodu, rostlinstvo a živočišstvo“ (2011, s. 4). Tento „metakontext“ vytváří rámec většiny ekokritických pojednání. Notnou šíři záběru ekokritiky dokládá i vývoj disciplíny v posledních několika letech. Ta souvisí s druhou etapou ekokritiky, kterou ohlásil Buell v knize Budoucnost environmentální kritiky (The Future of Environmental Criticism, 2005).4 Pole působnosti ekokritiky zde rozšiřuje i na oblast kulturologie. Buell také nabádá ke studiu textů, které pojednávají mimo jiné o městském či industriálním prostředí, nejen o (divoké) přírodě. Ani ekokritici druhé vlny se však neobejdou bez elementární znalosti přírodovědy. Primární úlohu přitom sehrává pro svou interdisciplinární povahu ekologie. Ta pochopitelně představuje nedílnou součást této studie. Důležitější než ekologií inspirované názvy jednotlivých kapitol je již zmíněný biosférický metakontext, do nějž je většina kapitol zasazena. Nezbytný kontext pro ekokritické jádro této práce proto tvoří stručný popis přírodního prostředí Kalifornie. Jak ve shodě deklarují dva renomovaní ekokritici, již zmíněný Lawrence Buell (2005) a Terry Gifford (2008), budoucnost disciplíny spočívá v zevrubném mapování vztahu člověka k místu. Tím přitom není myšleno jen bezprostřední okolí domova. Stále více se zdůrazňuje i sounáležitost s většími celky, včetně světoobčanství a z něj vyplývající morální odpovědnosti. I tato studie bude oscilovat mezi oběma póly pomyslné škály lokální—globální.

4 V této souvislosti také zmiňme, že britská ekokritická škola upřednostňuje označení „zelená studia“ (green studies).

15

Petr Kopecký: Robinson Jeffers a John Steinbeck — ukázka  

První ucelená tematická studie díla Robinsona Jefferse a Johna Steinbecka napsaná v českém jazyce.

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you