Die Welt
Většina této erudované, poutavé práce je věnována vzniku papíru a jeho dominantnímu postavení jako archivu civilizace a „zdroje metafor“ (fráze, jako například „nepopsaný list“). Kromě toho, že se zabývá historickým popisem proniknutí papíru do našeho každodenního života, věnuje Müller pozornost také evropské literatuře a úloze, kterou papír hraje v příbězích, jež si vzájemně vyprávíme.
bílá magie epocha papíru
bílá magie
lothar
lothar
ISBN 978-80-7491-243-6
The Sydney Morning Herald
Cena 349 Kč
m�ller
Lothar Müller není sentimentálně nostalgický. Zaměřuje se na historii původu papíru, aby získal užitečné poznatky a možná i pevnou oporu pro současnost. Jeho styl je pokorný a precizní.
host
(nar. 1954) vystudoval němčinu a historii. Vyučoval komparatistiku na Svobodné univerzitě v Berlíně a pracoval pro literární přílohu Frankfurter Allgemeine Zeitung. V současnosti píše pro Süddeutsche Zeitung v Berlíně. Bílá magie. Epocha papíru (2012) je jeho první knihou vydanou v češtině.
m�ller
Lothar Müller
Proč je papír pro lidstvo tak důležitý? V době nástupu digitálního věku se papír může jevit jako přežitek. Lothar Müller ve své knize představuje obrovský význam papíru pro celou lidskou civilizaci a provádí čtenáře historií tohoto proměnlivého média. Popisuje cestu papíru z Číny přes arabský svět až do Evropy, kde od třináctého století až dodnes v různých podobách pronikl do každodenního života, a revoluci papírenské technologie v devatenáctém století, jež vedla ke vzniku moderního denního tisku. Kniha nám skrze historické a literární ukázky nabízí jedinečný pohled na materiál, který je součástí našich životů. Myslíme si, že jsme pochopili Gutenbergovu éru, ale můžeme jí porozumět lépe, objevíme-li svět, který jí předcházel: epochu papíru.
host
Bílá magie Brno 2016
lothar
mĂźller
bílá magie
epocha papíru
Copyright © Carl Hanser Verlag München, 2012 Translation © František Ryčl, 2016 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016
Vychází za finanční podpory Ministerstva kultury České republiky isbn 978-80-7491-243-6
Obsah Prolog. Experiment s mikroby ⟶ 9 První díl. Rozšíření papíru v Evropě Kapitola 1. Listy ze Samarkandu ⟶ 19 Kapitola 2. Narůstající šustění ⟶ 45 Kapitola 3. Univerzální substance ⟶ 87 Druhý díl. Za zrcadly sazby Kapitola 1. Tištěné a netištěné ⟶ 125 Kapitola 2. Dobrodruzi a papír ⟶ 143 Kapitola 3. Názorná typografie ⟶ 163 Třetí díl. Velká expanze Kapitola 1. Démoni papírenského stroje ⟶ 191 Kapitola 2. Novinový papír a vznik masového tisku ⟶ 263 Kapitola 3. Osvětlené vnitřní světy ⟶ 291 Kapitola 4. V sortimentu moderny ⟶ 325 Epilog. Analogové a digitální ⟶ 363 Poznámky ⟶ 370 Bibliografie ⟶ 376 Původ obrazových ilustrací ⟶ 396 Poděkování ⟶ 397 Jmenný rejstřík ⟶ 398
Pro E., C. a J.
Prolog Experiment s mikroby Dne 16. listopadu 1932 pronesl francouzský spisovatel Paul Valéry na Université des Annales v Paříži přednášku nazvanou „La Politique de l’esprit“ (Politika ducha). V ní popsal současnost jako chaos hrozící ztrátou budoucnosti. Žijeme, řekl, v civilizaci, jež funguje takříkajíc na čestné slovo. A tak jako úvěrové ústavy spoléhají na to, že se všichni majitelé účtů nerozběhnou současně k přepážkám, aby si nechali vyplatit svůj majetek, počítá rovněž civilizace s tím, že za neskutečné zdroje, jimiž se udržuje naživu, nebude muset platit na základě jediné náhlé výpovědi. Tuto „structure fiduciaire“ naší civilizace, její závislost na rovnováze důvěry a kreditu, objasnil svým posluchačům jistou myšlenkovou hrou. Není to prý jeho vlastní nápad, četl ho před mnoha lety u nějakého anglického nebo amerického spisovatele, jehož jméno zapomněl. Představte si, pravil Valéry, že by nějaký neznámý mikrob napadl všechen papír, co na světě existuje, a velmi rychle ho zničil: „Neexistuje proti němu žádná ochrana, žádná protilátka, je nemožné najít prostředek, jak tyto bakterie zničit nebo jak čelit tomuto fyzikálně-chemickému fenoménu napadajícímu celulózu. Neznámý mikrob pronikne do všech zásuvek a skříní a rozmělní obsah našich peněženek i knihoven na prach; vše, co bylo kdy napsáno, se rozpadne.“1 Valéry ještě nic nevěděl o rychlém stárnutí dřevitého papíru. Svou myšlenkovou hrou nechtěl upozornit na skutečný rozpad papíru, nýbrž na jeho všudypřítomnost a nepostradatelnost pro moderní civilizaci. Potřeboval nějak názorně popsat krizi kontinuální sebezáchovy civilizace v celém jejím rozsahu, nejen krizi literatury či umění. Proto mluvil zároveň o peněženkách i knihovnách. Popisoval
Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
9
civilizaci kolem sebe jakožto do poslední kapiláry zcela prosáklou papírem: už žádné bankovky, žádné cenné papíry, žádná akta, žádné zákoníky, žádné básně, žádné noviny. Když Valéry pronášel svou přednášku, byly rozhlas a gramofonové desky dosud v plenkách a s televizí se teprve začínalo experimentovat. Navzdory filmu, telegrafu a telefonu ještě nebyly funkce papíru coby klíčového média pro zaznamenávání, jakož i pro oběh písma, obrazu a čísel v zásadě nijak otřeseny. V onom rozsáhlém ničivém působení mikrobů se zrcadlila všudypřítomnost a univerzálnost papíru v moderní civilizaci. Ona myšlenková hra jasně ukázala, kde všude se papír vyskytuje. Filozof Jacques Derrida dost možná tuto přednášku Paula Valéryho znal. Každopádně na konci minulého století, v roce 1997, v jednom rozsáhlém a velmi osobním rozhovoru pro časopis Cahiers de médiologie zbavil vizi mikrobů z roku 1932 její fantastické povahy a představu okamžitého, náhlého rozpadu zformuloval coby diagnózu postupného ústupu papíru z univerzálního postavení, jehož byl Valéry ještě svědkem. Podle Derridy momentálně prožíváme scvrkávání stejného druhu, jak je vylíčil Balzac ve svém románu Šagrénová kůže. Tak jako v románu ubývá magického pergamenu popsaného arabským písmem, také papír se nyní scvrkává a je ho méně.2 Derrida byl chytrý. Nemluvil o konci, či dokonce o „smrti“ papíru. Počítal s masovou přítomností papíru v moderní civilizaci i po rozšíření elektronických médií. Hovořil pouze o tom, že epocha, v níž papír převažoval coby obrazový a znakový nosič, se chýlí ke konci. A jestliže mluví o „retraite“, tedy o ústupu papíru, nemá tím na mysli ústup na celé čáře, nýbrž pouze opuštění klíčových pozic. Derrida po celý svůj život přemýšlel o písmu. Popisoval pohyb své píšící ruky po bílém papíru, vyprávěl
Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
o svém psaní nejprve na mechanickém, potom na elektrickém psacím stroji a nakonec na počítači a označoval přechody a překrývání těchto způsobů psaní za určující zkušenost své generace. Avšak stejně jako pro Valéryho ani pro něho nebyl papír jen prostředkem k zaznamenávání písma. I on hovořil o jeho splývání s penězi a bankovnictvím, o „monnaie fiduciaire“, o papírových penězích a jejich nahrazování kreditními kartami z umělé hmoty. A mluvil o splývání právních subjektů v moderních společnostech s „papiers“ i o problémech lidí „sans papiers“ ve Francii: pro stát jsem tím, za co mě označují „mé papíry“, třebaže i ty jsou mezitím už rovněž z umělé hmoty. Tato kniha navazuje na Valéryho myšlenkovou hru, v níž mikrob jako detektor zviditelňuje univerzálnost papíru. A zároveň přistupuje na Derridův návrh nahlížet na epochu rozšíření a strukturální hegemonie papíru z perspektivy jeho ústupu. Když mluvíme o knihách, dopisech nebo novinách, nepochybujeme o tom, z jakého světa pocházíme. Ten je v obecném povědomí označován jakožto „Gutenbergova éra“. Pojmy obsahují předběžné závěry. V pojmu „Gutenbergova éra“ se skrývá předběžný závěr, že tiskařský lis a s ním tištěná kniha se staly perspektivním základem mediální teorie novověku. K popularizaci tohoto předběžného závěru prý podstatně přispěl svými bestsellery The Gutenberg Galaxy (Gutenbergova galaxie, 1962) a Understanding Media (Jak rozumět médiím, 1964) kanadský mediální teoretik Herbert Marshall McLuhan. V obou knihách se tiskařský lis jeví jako matka novověkého světa, jako model všech „mediálních revolucí“. Přestože v historických disciplínách došlo v posledních desetiletích k revizi McLuhanova výkladu knihtisku a typografie — v běžném povědomí „Gutenbergův svět“ přežívá. Proto se v této knize „epocha
Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11
papíru“ místy profiluje v konfrontaci s McLuhanovou mediální teorií. Papír je starší než tiskařský lis, jeho historie je podstatně bohatší než historie potištěného papíru, a především: nejedná se pouze o hmotu, pasivní objekt, sloužící ke ztvárnění ducha pomocí písmen. „Víte,“ pravil Valéry ve své přednášce, „že papír hraje roli úložiště a vodiče; nejenže vede od jednoho člověka ke druhému, ale také z jedné doby do druhé, nese velmi mnohotvárný závazek spolehlivosti a věrohodnosti.“3 Valéry, advokát ducha, formuluje svou „en passant“ rozvíjenou mediální teorii papíru, nikoli knižního světa. Tím, že jej pojmenovává jako „accumulateur“ (úložiště) a „conducteur“ (vodič), nabíjí jej energií. Tato metaforická elektrifikace jej posouvá do sousedství baterie a elektrického obvodu. Také tato kniha se snaží pojímat papír jako prostředek zaznamenávání a cirkulace, jímž prochází dynamické energetické proudění. Papír se dá složit a přehnout, zmačkat a rozřezat, roztrhat a spálit, oboustranně pokrýt čísly, písmeny a čarami, odložit a znovu zvednout, odeslat nebo uschovat. Vyskytuje se v četných formátech a kvalitách, od lístku až po folianty, od balicího papíru až k papíru ozdobnému. Následující pojednání se nemůže zabývat Valéryho mikrobem, který papír vyslídí všude a ve všech formách jeho existence. Namísto toho se pokusí propojit tři pohledy na papír. Zaprvé papír vystupuje do popředí ve své fyzické, materiální podobě coby civilizační produkt, který se ve světě nevyskytuje jako přírodní látka, nýbrž ke svému vzniku potřebuje výrobní technologii. Tato zběžně podaná historie technologie výroby papíru se omezí převážně na evropsko-americkou perspektivu. Zabývá se arabským papírem coby bezprostředním předchůdcem papíru evropského, avšak na asijské papírenství nahlédne jen jako na
Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
vzdálený horizont. Neboť všechny události z historie technologie výroby papíru zde směřují k položení otázky, jak se papír stal základním materiálem západní civilizace, jak dosáhl své klíčové pozice ve světě, jejž jsme zvyklí označovat za „Gutenbergovu éru“. Proto je třeba na papír nahlížet druhým způsobem, tak jak se jevil Valérymu: jako na akumulátor a vodič. Budeme se tázat po kulturních technikách, infrastrukturách a dovednostech vytvářejících z papíru prostředek pro zaznamenávání a oběh textů, obrazů a čísel. Třebaže v epoše papíru sehrává roli nejvýznamnějšího sólisty tiskařský lis, v zásadě stejnou měrou zde bude pojednáno o papíru potištěném i nepotištěném. Proto touto knihou prochází dopisní papír a učiníme odbočku do poštovnictví, jež papíru poskytuje k oběhu infrastrukturu. A tak jako Valéry hovoří jedním dechem o knihovně i peněžence, bude i zde řeč nejen o bílém listu spisovatelů a učenců, nýbrž rovněž o obchodní korespondenci a účetních záznamech kupců. Konečně třetí hledisko náleží náhledu zevnitř epochy papíru: utvořila si nějakou sebereflexi, a pokud ano, jaké vlastnosti ve svém sebehodnocení připisuje papíru? Že materiální surovina papíru nachází nejen praktické uplatnění, nýbrž má i svůj metaforický potenciál, dokazuje například běžné rčení, že někoho označíme za nepopsaný list, že sociální sliby se podle nás řeší stále jen na papíře a že lidé lžou, jako když tiskne, protože papír snese všechno. Papír coby metafora prochází dějinami vědy a idejí počínaje Johnem Lockem, který přirovnává lidského ducha k bílému listu papíru, a konče Saussureovým znázorněním dvojí povahy jazykového znaku srovnáním se dvěma stránkami jednoho a téhož listu. Je nasnadě, že historie papíru nahlížená z tohoto třetího hlediska zde může být coby látka k reflexi předložena jen namátkově.
Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
Výběr problematiky vychází z autorova profesionálního zaměření. Coby literární vědec a žurnalista se zájmem o kulturní vědy klade zvláštní důraz na otázku, co literatura evropského novověku ví o látce, z níž je sama vyrobena, a na spojnice mezi dějinami technologií výroby papíru a utvářením periodického tisku. Přitom věří, že novověká literatura má kromě mnoha jiných půvabů i tu přednost, že je vynikající kronikářkou papíru. Tak se v této knize snoubí historie papíru s historií literatury. Kunsthistorik by se zaměřil na jiné aspekty — sledoval by papír v grafických technikách Albrechta Dürera a viděl by v něm materiál na koláže ve výtvarném umění 20. století. Stejně tak sociální nebo hospodářský historik by se zaměřil na evropské regiony zabývající se výrobou papíru v Itálii, Francii a ve střední Evropě, do detailů by popsal obchod s papírem, musel by se zmínit rovněž o obchodních vztazích a sociální infrastruktuře ve starých papírnách, o ekonomii manufaktur 18. století i tovární výrobě papíru. Historik každodenního života by nemohl vyprávět historii výroby papíru, aniž by zevrubně vylíčil historii zpracovávání papíru v domácnostech, ve vězeních, manufakturách a továrnách a věnoval se stejně i rozšíření sáčků a tašek, dopisních obálek a účetních knih, jakož i zboží pro potřeby karnevalu a jiných slavností. Namátkový postup, jenž zde má alespoň v náznacích spravedlivě postihnout univerzalitu papíru, není přirozeně výsledkem nějakého náhodného tahání z klobouku. Je veden především zájmem o papír coby nosič písemného a obrazového záznamu a je vázán jistou ústřední tezí, která praví, že mediální svět, z něhož jsme vzešli, onu „Gutenbergovu éru“, pochopíme lépe, když ji začleníme do epochy papíru, a stejně tak lépe porozumíme i současné přelomové době, v níž analogovému papíru začíná konkurovat papír
Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
elektronický. Z obvyklého chápání „Gutenbergovy éry“ vychází zkostnatělý protiklad mezi „věkem knih“ a „věkem internetu“, v prvním desetiletí 21. století všudypřítomný jak v televizních talkshow, tak i v publicistických debatách. Cílem této knihy je právě narušit toto protikladné vnímání, neboť nám brání v tom, abychom v dovednostech a kulturních technikách založených na využití papíru, jež od raného novověku utvářely infrastrukturu vědy, ekonomie, vlády, umění i moderní společnosti, rozpoznali prehistorii digitálních zaznamenávacích i distribučních médií. Momentálně se zásluhou elektronických médií a prudce rostoucího odvětví digitalizace přetváří nejen „Gutenbergův svět“, nýbrž i epocha papíru. Ten se coby virtuos substituce uhnízdil ve stávajících kadlubech a rutinách, obsadil v moderní civilizaci klíčové pozice: v bankách a knihovnách, poštovních úřadech i novinových redakcích. V éře telefonu a dálnopisu dostal prvního vážného konkurenta. Dnes už nějakou dobu žijeme ve světě, v němž jsou dovednosti a kulturní techniky využívající papír — zejména možnosti komunikovat na dálku pomocí papíru — nahrazovány, doplňovány nebo přetvářeny digitálními nástupci. Elektronický papír stále úspěšněji napodobuje a nahrazuje svůj analogový protějšek. Od konce 20. století se podíl papíru pro tisk novin a knih z jeho celkové produkce snižuje. O elegické prognózy ohledně budoucnosti tradičního papíru není nouze. Současně v obecném povědomí kolují o jeho dosavadní historii spíše jen mlhavé představy. Protože však budoucnost nebývá vždy formulována v aktuálních prognózách, nýbrž mnohdy spíš v historii vzniku, povyprávíme zde, dříve než nakonec přijde řada na elektronický papír, historii epochy papíru analogového.
Prolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
První díl Rozšíření papíru v Evropě
Kapitola 1 Listy ze Samarkandu 1.1 arabské interregnum Papír je Próteus o mnoha tvářích. Vymyká se nejen určení jednoho účelu, ale i pokusu vysledovat spolehlivě jeho původ. Bezpochyby pochází z Číny, avšak na rozdíl od evropského tiskařského lisu se nejedná o přesně datovatelný vynález. Je sice pravda, že existoval vysoce postavený dvorní úředník Ts’ai Lun, který roku 105 po Kristu ve velkém měřítku zavedl s císařovou podporou ve státní správě papír coby bez větších nákladů vyráběný materiál ke psaní. Ale tato nová látka, kterou představil, nebyla vynálezem z čistého nebe, nýbrž vzešla z vylepšení starší výrobní technologie. Moderní historici, kteří se snaží vypátrat tento dlouhodobý, postupný vznik výroby papíru, dospěli k jakémusi „protopapíru“, který byl výsledkem napodobení metod sloužících k výrobě plsti, ale také hedvábné nebo bavlněné vaty z rostlinných vláken a psacím papírem se teprve musel stát. Jakmile už je metoda pracovního postupu na světě, při zpětném pohledu nám připadá jako naprosto zřejmá. Ve skutečnosti se však musí vytvářet krok za krokem.1 Základy čínské výroby papíru můžeme popsat následujícím způsobem: „Čínským papírníkům sloužilo za základní surovinu zpravidla lýko papírovníku čínského, které se po přidání dřevěného popela máčelo ve vodě a potom tak dlouho mechanicky zpracovávalo, dokud se neoddělila jednotlivá vlákna. Pro vytváření listů se používala síta, vyrobená z bavlněné nebo konopné tkaniny napjaté v dřevěném rámu. Takovéto síto se nechalo plavat na vodě a seshora se přidávala vláknitá hmota, jež se rukou rovnoměrně roztírala. Potom bylo síto vyzdviženo z vody a i s archem
1
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
19
Výroba papíru v Číně. Dřevoryt Sung Ying Hsinga, 1634
První
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
20
papíru se nechalo uschnout. Teprve pak bylo možno pokračovat v práci. Proto se denní produkce čínského papírníka omezovala jen na pár desítek archů.“2 Vylepšení dvorního úředníka Ts’ai Luna spočívalo především v rozšíření surovinové základny produkce papíru. Podle jedné kroniky přibližně z roku 450 po Kristu to byl právě on, kdo do výroby papíru zavedl zpracování částí konopí, zbytků textilií a rybářských sítí. V zásadě však výroba papíru vznikala anonymně a postupně. Její rozšíření v Číně šlo ruku v ruce se zvýšením produktivity zavedením flexibilnějších bambusových sít a se stále rozmanitějšími způsoby používání. „Papír se nepoužíval jen jako psací látka, nýbrž se z něj vyráběly rovněž okna a dveře, lampy, papírové květiny, vějíře a slunečníky. V 9. století je už doložena masová výroba toaletního papíru, v 10. století byly všeobecně uznávaným platidlem papírové peníze.“3 O prvním proniknutí papíru z východu na západ vypráví stará historka, odvolávající se na arabské prameny. Ta tvrdí, že v roce 751 při jedné bitvě mezi Araby a tureckými oddíly, posílenými čínskými vojáky, se do arabského zajetí dostali i čínští papírníci. Podle této verze byli zajatci z Tarazu u Taškentu, dějiště bitvy, převezeni do Samarkandu a přinuceni vyzradit tajemství svého umění. V Samarkandu a jeho okolí, jež Arabové dobyli už začátkem 8. století, se od té doby začal vyrábět papír, který kvalitou v ničem nezaostával za čínským. Toto vyprávění dokládá, že válečné střety ve střední Asii patrně způsobily rozšíření znalostí výroby papíru, jež zřejmě začala už o několik století dříve. Toto zrychlení a násilné ovládnutí tajných vědomostí z Východu, o nichž vypráví tato válečná historka, probíhalo na pozadí dlouhodobého pohybu mezi Východem a Západem, o němž hovoří historie obchodu. Klíčovou úlohu při šíření papíru sehrála
1
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
21
hedvábná stezka. Po její síti cest se papír coby zboží dostal do střední Asie ještě dřív, než mohli být čínští váleční zajatci přinuceni prozradit tajemství výroby papíru. Hedvábná stezka byla současně stezkou papírovou. Takto se proniknutí znalostí výroby papíru do arabského světa jeví spíš jako pomalé prosakování jisté kulturní techniky než jako přesně datovatelné převzetí. Tím, že byl čínský papír zahrnut mezi zboží dálkového obchodu, došlo k onomu dvojímu způsobu přenosu nějaké exkluzivní vědomosti obsažené v určitém zboží: nejprve je dovezeno zboží a následně i technologie jeho výroby. Vysoká nákladnost dováženého zboží, jež musí absolvovat zdlouhavé cesty, činí tento dvojí krok atraktivním. Je docela možné, že arabské papírenství zpočátku dál pracovalo s proplachovacím sítem a teprve postupně byl „nalévací“ postup nahrazován metodou nabírání. Ale ať už se v jednotlivostech technika výroby listu papíru jakkoli lišila, arabští papírníci museli výrobní proces přizpůsobit klimatickým podmínkám svého světa, udržet co možná nejnižší spotřebu vody a také nahradit nejdůležitější surovinu čínského papíru, lýko papírovníku. Především z důvodu tohoto nutného přizpůsobení došlo k tomu, že hadry, tedy starý, vyhozený textil, a staré provazy, které se v Číně rovněž používaly, ale spíše jen okrajově, v arabském papírenství nabyly ústředního postavení. Tím vznikl hlavní způsob substanciální recyklace, při němž je přeměnou odpadků nejen získána jiná látka — například kov —, nýbrž je nově vyrobena látka jiné materiální struktury. Papír byl propříště umělou substancí, jejíž výchozí surovinou byl nějaký civilizační produkt, i když ani čínský papírovník, ani šáchor papírodárný, z něhož Egypťané vyráběli papyrus, nepředstavovaly pouze „přírodní“ rostliny, nýbrž kulturní plodiny, do jejichž pěstování
První
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
22
vkládaly dotyčné civilizace energii. Papír vyráběný z hadrů nicméně přestal být závislý na přírodních podmínkách, na omezeném výskytu papírovníku, rostoucího jen v subtropickém klimatu jižní Číny, jakož i egyptského papyru. Surovinu k jeho výrobě bylo možno najít všude, kde žijí lidé, kteří nosí vhodný oděv a zabývají se obchodem. Toto odpoutání od jediné přírodní, lokálně omezené suroviny papíru v podstatě otevřelo cestu k jeho univerzálnímu rozšíření. Materiální podstata papíru z něj učinila zboží nomádského charakteru, produkt dálkového obchodu, a překonávání lokálních hranic jeho výroby pro něj už nepředstavovalo problém. V 8. století vznikly papírenské mlýny v Bagdádu, poté na Arabském poloostrově, v Káhiře a v Sýrii, kde se od 10. století papír vyráběl v Damašku, v Tripolisu a Hamá, odkud byl brzy i exportován. Už v 11. století informuje jeden perský cestovatel, že v Káhiře obchodníci své zboží balí do papíru, a již v 10. století se ze Sýrie do severní Afriky vyváží nejen papír, nýbrž i znalost jeho výroby.4 To, že papírenství postupně ztrácelo svou závislost na přírodní surovině, protože surovinou se stal samotný civilizační produkt, neznamenalo jen zrušení omezení surovinové základny. Jelikož si výroba papíru v arabské kultuře neopatřovala surovinu na polích a v lese, nýbrž ve městech a vesnicích, zůstávala až hluboko do 19. století závislá na faktorech, jako jsou populační vývoj a produkce textilu a díky zájmu papírníků o stará lana a takeláž i rozvoj obchodu a mořeplavby. Historie příchodu papíru do Samarkandu a jeho rozšíření po arabském světě byla detailně popsána až koncem 19. století. Hlavní úlohu při tom sehrál Joseph von Karabacek, orientalista a ředitel Dvorní knihovny ve Vídni. Jeho stať Das arabische Papier (Arabský papír, 1887) se zakládá na výzkumu více než dvaceti tisíc papírových fragmentů,
1
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
23
které byly v zimě roku 1877/1878 nalezeny poblíž středoegyptského města Fajjúmu a v Hermopoli a staly se součástí sbírky papyrů rakouského arcivévody Rainera. Karabacek tyto fragmenty, pocházející z 8. až 14. století, přeložil, popsal rozmanitost druhů písma, barvy a velkou pestrost použitých formátů, jako mimořádně tenký „ptačí papír“, používaný někým ke korespondenci „holubí poštou“, zatímco druzí si ho oblíbili na milostné dopisy. Navíc v jedné své publikaci přeložil Umdat al-kuttab, jediný dochovaný arabský traktát o papírenství, napsaný v 11. století. A konečně ve výběru tyto papíry zpřístupnil veřejnosti na výstavě a sestavil katalog dokumentující široké spektrum využití papíru a jeho rozšíření po středověkém světě.5 Ve stejnou dobu botanik Julius Wiesner prozkoumal metodami mikroskopie, majícími původ ve zkoumání fyziologie rostlin, látkové složení arabského papíru. Své výsledky publikoval souběžně s Karabackem. Oba pracovali nezávisle na sobě, avšak oba vycházeli ze stejné hypotézy. Podle ní arabská kultura nesloužila pouze k přenosu papíru na jeho cestě z Číny do západní Evropy, ale zároveň techniku výroby papíru intenzivně změnila, čímž významně přispěla k rozmachu evropských papírenských mlýnů od 13. století. Karabacek se snažil dokázat, že arabská kultura coby původkyně „hadrového papíru“, vyráběného ze zbytků provazů, ale rovněž z konopných vláken, byla učitelkou evropského papírenství. V odborných kruzích vyvolalo toto antikvárně-historické přírodovědně-mikroskopické zkoumání arabského papíru občas kritický ohlas, avšak do obecného povědomí Evropanů neproniklo skoro vůbec, neboť zde spíše než k zaplnění mezery ve vědění došlo k nabourání do starého tradičního podání. Když Joseph von Karabacek označil svou stať o arabském papíru za „historicko-antikvární průzkum“, položil na
První
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
24
tento podtitulek programový důraz. Říkal tím: Zde se arabskému papíru přikládá stejná metodická péče a detailní přesnost v popisu, jaká dosud zůstávala vyhrazena řecko-římské antice. Tím, že Karabacek z arabského papíru učinil předchůdce papíru evropského, tak jak byl pro arabskou kulturu papír čínský, se markantně rozevřela trhlina, již si do té doby v Evropě uvědomoval jen málokdo: trhlina oddělující evropský papír novověku od starověkého papyru. Americký historik papíru Dard Hunter v jednom komentáři k líčení výroby papyru v třinácté knize Kapitol o přírodě Plinia staršího zdůraznil rozdíl mezi oběma druhy psacích látek. List papyru používaný k zaznamenávání vzniká slepováním tenkých dřeňových proužků, sloupaných ze stonku rostliny a pak vrstvených na sebe, aby se získala hladká plocha na psaní; což je postup, který se nejspíš dá srovnat s velice jemnou stolařskou prací. Oproti tomu při výrobě papíru slouží k vytváření listu směs získávaná rozmělněním vláken suroviny, jež při procesu nabírání sítem nabývá nové konzistence.6 Protože papír — nejen v češtině — zdědil své jméno po papyru a naopak papyrus bývá často označován jako „nilský papír“, je nasnadě, že evropský papír, zažívající svůj rozkvět v době renesance a humanismu, byl vnímán jako bezprostřední následník papyru řecko-římské antiky a obojí asociativně splývalo. V německých překladech Plinia byl pojem papyrus častokrát vztahován na rostlinu, zatímco k označení produktu z ní vyráběného se používal pojem papír. Navíc ještě most mezi antickým papyrem a novověkým papírem představoval pergamen, úzce spojený s křesťanstvím a mnišskou kulturou. Arabský papír hrál pouze vedlejší roli. Ještě hluboko ve 12. století se v přehledných pojednáních o historii papíru příběh arabského papíru, trvající několik staletí, scvrkává na strohou formulaci:
1
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
25
„Prostřednictvím Arabů se znalost výroby papíru dostala na Západ.“7 Od té doby, co orientalisté jako Joseph von Karabacek začali na základě pramenného materiálu, shromážděného v Evropě 18. a 19. století díky cestování do Orientu a rozmachu archeologie, zkoumat arabský papír z hlediska jeho zprostředkovatelské funkce mezi Čínou a Evropou, se ukázalo, že nejenom v Evropě se přistěhovalec papír rozšířil také tam, kde měl silné konkurenty. V době, kdy se papír coby psací látka začíná používat v arabské kultuře, mu jakožto médiu kaligrafie rivalsky konkurovaly papyrus a pergamen. Pergamen dokázal s nováčkem koexistovat, protože sloužil jako nosič poměrně exkluzivního tradičního obsahu. Avšak pro výrobu papyru znamenal příchod papíru začátek postupného mizení. Pokus zavést výrobu papyru v Bagdádu ještě několik desetiletí po založení prvních papírenských mlýnů rychle ztroskotal. Vázanost na údolí Nilu, která umožnila vznik a úspěšný rozvoj egyptského monopolu na papyrus, se tváří v tvář nomádskému papíru, jehož kvalita se s jeho narůstajícím používáním stále zlepšovala, stala překážkou. Výroba papyru zanikla v Egyptě už v 11. století, přičemž podstatnou roli hrála ekonomická výhoda papíru, ačkoli zpočátku byl cenový rozdíl nepatrný a papír byl drahým zbožím. Za své první velké vítězství nad konkurenčním psacím prostředkem vděčil papír vymanění své surovinové základny z přírodních vegetačních cyklů.8 V tomto vytlačení papyru papírem je možno rozeznat základní rysy budoucího vzestupu papíru. Papír se stává náhradníkem v ekonomické i kulturní oblasti, jež jsou již rozvinuty a zdůrazňováním jeho efektivnosti mohou ovlivňovat poptávku po něm. Papír nestál u vzniku dopisů, spisů, úřadu vezíra ani kaligrafie, vesměs zapadl do již vytvořených forem komunikace, tradičních médií či
První
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
26
technik vlády. Přitom spojuje nomádský způsob existence v geografickém prostoru s nespecifikovanou návazností na mnohoúčelové využití v určitém sociálním prostoru. Stejně jako vysoký úředník Ts’ai Lun, také v říši arabských kalifů pocházejí zastánci papíru ze státní správy. Už za dynastie Umajjovců (661—750), kteří dobyli staroperskou říši Sassánovců, se rozprostírala oblast arabské nadvlády od hranic s Čínou a Indií až po severní Afriku a Španělsko. Poté, co se v roce 750 dostali k moci Abbásovci, přeložili hlavní město říše z Damašku na východ do Bagdádu, založeného v roce 762. Z kultury poražených Peršanů převzala mladá islámská říše model státní správy a z Byzantské říše dědictví antického Řecka v přírodních vědách a filozofii.9 A papír jakožto relativní novinka slouží k převedení řeckého dědictví do arabštiny a zároveň je atraktivní pro byrokracii a vládní aparát abbásovského kalifátu. Historik a politik Ibn Chaldún (1332—1406) datuje nahrazování pergamenu papírem ve státní správě do doby vlády kalifa Hárúna ar-Rašída mezi lety 786 a 809. Pro správu, právní systém i pro obchodování byl papír tím atraktivnější, že na rozdíl od papyru, z něhož lze písmo smýt, a pergamenu, z něhož se dá seškrabat, papír sliboval větší ochranu před zfalšováním.10 Ibn Chaldún vykládal rozšíření papíru jednak jako důsledek narůstající tendence k zapisování ve správě a rozmachu duchovní produkce v abbásovském kalifátu, jednak jako příčinu rozvoje jak úřadování, tak i literatury a věd. Orientalisté 19. století jako Joseph von Karabacek a Alfred von Kremer — druhý ve svých Kulturgeschichte des Orients unter den Chalifen (Kulturní dějiny Orientu za kalifů, 1875) — Chaldúnovo hodnocení aktualizovali.11 Na ně navazuje současný výzkum arabského papíru ve Spojených státech
1
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
27
amerických. Odkrývá svět, který dlouho spočíval ve stínu nedostatečných znalostí, podle nichž arabská a osmanská kultura odmítala rychlé převzetí tiskařského lisu a váhavě ho přijala teprve v 18. století. Nyní se namísto efektu nepřítomnosti tiskařského lisu víc a víc rekonstruuje historie „paper before print“12 v arabské kultuře.
1.2 kaligrafie a koš na papír z káhiry Exkluzivní vazba písma a čísel na jedinou psací látku neexistovala v žádné civilizaci, i když v arabském kulturním prostoru papír rychle vytlačil konkurenční papyrus. Jako nosič kaligrafie ovšem koexistoval nejen s pergamenem, nýbrž také s plochými kameny, dřevem a kůrou, s palmovými listy a hedvábím, s mosazí a plátkovým zlatem nebo s jinými materiály, jako je velbloudí kost. Také sloužil jako pracovní vzorník pro náčrty a návrhy ornamentů, jež se pak přenášely na kovy nebo jiné látky.13 Především se však již brzy objevil mezi materiály pro zápis Koránu. I když se tento text v celku zapisuje jen na papyrus nebo pergamen, už od 10. století se papír v islámském světě stal nejdůležitějším médiem šíření Koránu coby knihy. Byl optimálním nosičem pro zápisy kurzivou, kterou začátkem 10. století vyvinul a prostřednictvím geometrického systému proporcí standardizoval pro různě velké psací plochy tajemník a kaligraf Ibn Muqla.14 Při kopírování Koránu, jež bylo jakožto modlitba považováno za projev zbožnosti, byla lehkost psaní kurzivou, která spojovala každý znak s následujícím, udržována v šachu přísností kaligrafie, proto nepřecházela v ledabylou rychlost. Papír stejně jako dříve pergamen byl v obzvlášť drahých opisech Koránu také barven a opatřován jemným zlatým zdobením. Zdobený papír coby nosič textu svědčil o moci Koránu. Umělecká recitace Koránu a kaligrafie spolu úzce souvisely coby sesterská umění.
První
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
28