Hodnota chyby
Chyba a její místo v životě,
v učení a ve škole
Adéla Antlová
Univerzita Palackého v Olomouci
Pedagogická fakulta
Hodnota chyby
Chyba a její místo v životě,
v učení a ve škole
Adéla Antlová
Olomouc 2025
Odborní recenzenti: doc. PaedDr. Marcela Musilová, Ph.D. Mgr. Ondřej Sekera, Ph.D.
Neoprávněné užití tohoto díla je porušením autorských práv a může zakládat občanskoprávní, správněprávní, popř. trestněprávní odpovědnost.
Tato publikace vychází z teoretické části disertační práce autorky obhájené na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci v roce 2022. Obsah byl přepracován a doplněn s ohledem na širší okruh čtenářů.
1.vydání
© Adéla Antlová, 2025
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2025
DOI: 10.5507/pdf.25.24466408
ISBN 978-80-244-6640-8 (online: iPDF)
Předmluva
Chyba je neodmyslitelnou součástí tohoto světa, našich životů, každé naší činnosti, myšlenky i pocitu. Nebo snad existuje dokonalost, pravda či dokonalá láska bez jediné chyby? Nakolik jsme ale schopni svým chybám čelit, vnímat je jako příležitosti ke svému růstu? Nejsou chyby spíše zdrojem obav či hrozbou pro naše sebepojetí? Kolik z nás je schopno připustit si své chyby a začít pracovat na jejich nápravě? Chyby jsou naší součástí, naše současná pravda, náš současný stav, proto není snadné je odhalit a připustit si je. Chybu hledáme spíše jinde, v okolí, v situaci či v druhém člověku. Chybu je ale třeba hledat v nás, v našem díle, v naší aktivitě a postupně ji překonávat. Nikdo z nás se nenaučil jezdit na kole bez pádu a všichni jsme si prožili ten skvělý pocit, když jsme překonali nějakou překážku. Chyba nás ve výsledku posílí, upevní naši víru v sebe samého. Pokud neodhalujeme chyby, a hlavně pokud si je nepřipouštíme, je naše učení spíše jako snaha lapené rybky uniknout zmatenou směsicí pohybů ze svého vězení. Lidské učení by mělo být korigováno neustálým porovnáváním výstupů s našimi plány a ostatní nám mohou pomoci vidět nedostatky, které my sami nevidíme, nebo si je nejsme ochotni připustit. Představte si to jako dvě politické strany. Ta, která je u moci, pozorně sleduje naplňování svých plánů a zároveň naslouchá připomínkám opoziční strany. Na základě těchto připomínek bude korigovat své další kroky. Úzké provázanosti mezi naším vztahem k chybám a vztahem k sobě samému si musí všimnout každý čtenář této knihy. Pokud interpretuji své chyby jako důkaz vlastní neschopnosti a neumím se příliš odpoutat od negativních myšlenek s nimi spojených, nejspíše mám poškozený i vztah k sobě.
Už Václav Kulič, známý český psycholog zabývající se rolí chyby v lidském učení, vinil především školu za naše negativní vnímání chyb. Pokud chyba vede ke snížené známce a snížená známka dále k obavám o budoucnost svého potomka, můžeme ji vůbec vnímat pozitivně? Jak má vypadat škola, kde se chybě navrátí její přirozeně motivační význam? Snad i tato kniha pomůže posunout vývoj směrem k pozitivnímu využívání chyb k učení tím, že poskytne přehled současných teoretických poznatků o tom, co to je chyba, jakým způsobem se podílí na lidském učení a na vnímání našeho sebeobrazu, a nakonec zasadí chybu do školního kontextu. Inspiraci v této knize mohou nalézt nejen učitelé, kteří chtějí pozměnit svoji výukovou praxi, ale i rodiče, kteří si přejí vychovat své potomky jako někoho, kdo má sám sebe v úctě. Kéž bych i já mohla vrátit čas zpět a vychovávat své děti v souladu s touto teorií.
Tuto knihu věnuji svým dětem. Vložila jsem do ní kus svého života, kus času, který jsem mohla trávit s vámi. Prostřednictvím této knihy vám ho alespoň částečně mohu vrátit.
Úvod
Chyby do školy patří! Slýcháme to poslední dobou poměrně často. Staré moudro hlásající, že chybami se člověk učí, začíná udávat směr rozvoje výchovy a vzdělávání. Četné výzkumy, na jejichž výsledky se budeme v této knize odvolávat, odhalily, že práce s chybou je základní prostředek zvyšující efektivitu učení (např. Hattie, 2008). Lze ale pouhým tímto zjištěním zajistit změnu v našem přístupu k učení? Celé generace byly vychovávány zejména k tomu, že chyba je něco špatného a dítě je za ni potřeba potrestat. Vždyť pokud dítě nepotrestáme, nebude si z chyby nic dělat a nebude motivováno k nápravě. Pokud však dítě za chybu trestáme, je logické, že se jí bude bát a bude se jí snažit vyhnout. Pro učení se z chyb je však právě toto velkou překážkou, jak již mnohokrát potvrdil výzkum týkající se výkonové motivace, podnícený zejména prací T. Atkinsona (1965).
Asi každý bude souhlasit s tvrzením, že chyby jsou součástí lidské přirozenosti a že překonávání chyb umožňuje pokrok. Převést tuto myšlenku do školní praxe je však mnohem komplikovanější, než by se mohlo na první pohled zdát. V cestě stojí řada překážek, z nichž jmenujme alespoň klasifikaci. Tu stále mnozí považují za nejjednodušší a nejefektivnější způsob školního hodnocení, a proto se jí nechtějí vzdát Ovšem skloubit pozitivní přístup k chybám s hodnocením, které místo podpory ke zlepšení spočívá v tom, že se každý nedostatek může promítnout do výsledné známky, lze jen stěží.
Mou vizí je společnost, která bude chybujícího „trestat“ výhradně tím, že po něm bude vyžadovat zvýšené úsilí směřující k nápravě a k růstu Tato vize je nejspíše příliš ambiciózní.
Proto bych si přála, aby této představě odpovídala alespoň školní praxe. Jak ukazuje můj skromný výzkum (Antlová, 2022), logicky téměř všichni chápeme a dokážeme si zdůvodnit, že chyby jsou příležitostí k růstu. Praktické prožívání chyb a nakládání s nimi už ale této myšlenkové představě vždy neodpovídá. Pozitivní zprávou je, jak ukazuje výzkum, že náš vztah k sobě samému, a tedy i k chybám není neměnný (např. Blackwell, Trzesniewski a Dweck, 2007; Burns a Isbell, 2007; Rach, Heinze a Ufer, 2012; Orth a Robins, 2014). Aby pro nás chyba nabyla nové pozitivní hodnoty, je třeba k tomuto poznání dojít prostřednictvím vlastní zkušenosti (více viz kapitola 4.1.2). Tyto zkušenosti se mohou nejdříve opírat o teoretické poznatky (např. prezentované v této knize). Zcela jistě ale té pravé proměny docílíme, až když sami začneme na vlastní kůži prožívat, že překonávat chyby je sice náročné, ale přináší nám to řadu výhod. Tou nejvýznamnější výhodou je prožitek vlastní schopnosti překonat překážku, který se odrazí ve vnímání hodnoty nás samých.
Téma pozitivní hodnoty chyby rozhodně není tématem novým Je vryto do nejzákladnějších přírodních zákonů tohoto světa. Přesto toto téma nabývá v současnosti na aktuálnosti.
S přicházející strategií výuky nazvanou formativní hodnocení, jejíž samotnou podstatou je odhalování a překonávání chyb a nedostatků, je třeba vnímat chyby jako příležitosti k učení.
Formativní hodnocení lze však jen stěží skloubit s hodnocením pomocí známek zejména proto, že žáci věnují více pozornosti porovnávání svých schopností a dovedností s vrstevníky než vlastnímu růstu.
Tato publikace je pokusem o hlubší porozumění fenoménu chyby a jejím funkcím v procesu učení. Pozorný čtenář si musí všimnout jedné zákonitosti prostupující celou knihou, a sice provázanosti hodnoty, kterou chybě přisuzujeme, s hodnotou, kterou přisuzujeme sami sobě. Tato spojitost je obzvláště patrná v kapitole Chyba a učení, ale určitým způsobem se nám ukazuje i v ostatních kapitolách a tím, jak znovu a znovu ožívá v každém dalším tématu, utvrzuje čtenáře o její pravdivosti.
Chyba není dobrá, ale není ani špatná. V podstatě od první až do poslední kapitoly řešíme toto dilema. Samozřejmě jsme si vědomi existence chyb, které by se raději neměly stát. I tyto chyby jsou však nositeli informace. A s vědomím nevyhnutelnosti existence chyb je pro nás užitečnější hledat cesty, jak jich co nejlépe využít. Opíráme se přitom o poznatky z psychologie, která nám pomáhá pochopit rozdíly v individuálním zpracování chybného výkonu. Okrajově se také seznámíme s fyziologickými projevy doprovázejícími zpracování chybného výkonu, které proces učení se z chyb neméně významně ovlivňují. Na základě těchto poznatků je možné vyvodit podmínky pro efektivnější využití chyb v procesu učení a následně vyhodnotit a popsat možnosti současné školy tyto podmínky uplatnit v praxi.
Tato kniha nese název Hodnota chyby. Jakou hodnotu pro nás chyba má? Čím pro nás osobně chyba je? Vše se odvíjí od naší osobní zkušenosti. Pokud chybám porozumíme a naučíme se je využívat k růstu, budou pro nás mít hodnotu vysokou. Stanou se pro nás impulsem k akci, k překonání nějakého nedostatku. K tomu, abychom chybu dokázali překonat, je však třeba dvou podmínek. Ta první znamená, že se chyby nezalekneme, že uvěříme, že stojí za to vynaložit úsilí na její překonání. Druhá podmínka nám musí zajistit čas potřebný k jejímu překonání.
Na závěr úvodní kapitoly bych čtenáře ráda upozornila na jednu spíše technickou záležitost týkající se překladů z anglického jazyka. Tyto překlady jsou četné, a proto je u krátkých výrazů
originál uveden přímo za přeloženým termínem, v závorce, v uvozovkách a bez poznámky autorky. Delší překlady jsou opatřeny poznámkami.
Chyba je začátkem nové cesty.
1 Co je to chyba
Snad každý z nás si někdy pro svoji vlastní útěchu řekl, že chybovat je lidské, aby alespoň
částečně zmírnil negativní pocit z toho, že chyboval. Chyby skutečně nebývají provázeny pozitivními pocity, ale přesto se někdy stane, že jsme nakonec za svoji chybu rádi. Chyba se nakonec ukázala jako něco dobrého. Na druhou stranu je pro nás jistě nepřirozené, že bychom frázi „udělal jsem chybu“ vnímali pozitivně. Čím jsou tedy chyby ve své podstatě?
1.1 Původ slova chyba
Co je to chyba? Každý z nás to jistě ví Vždyť tento termín je tak běžný, že málokoho napadne se nad jeho významem vůbec zamýšlet. Naše označení, která tomuto termínu přiřadíme, ale mohou být až překvapivě různorodá. Od chyby jako selhání, omylu, něčeho špatného, něčeho, co se nemělo stát, odchylky od normy či od toho, co se očekává, se můžeme dobrat až k významům jako lidská přirozenost, nebo dokonce příležitost k růstu.
Podle Etymologického slovníku jazyka českého (Machek, 1957) se slovo chyba používalo ve staročeštině ve smyslu pochybnost. Bez chyby tedy znamenalo bez pochyby. Nejprve se ale slovo chyba používalo ve významu minutí se cíle (cesty, lávky), později odchýlení od pravdy. „Nenie chyby“ se potom užívalo ve smyslu není omylu, není selhání, odchýlení se od pravdy.
Pro zajímavost, podobný význam patří i anglickému ekvivalentu error, jenž byl přibližně ve 13. století užíván ve smyslu odchýlení se od pravdy, ale i jako označení pro hřích. Sloveso err pochází ze starofrancouzského errer, což značí dostat se na scestí, ztratit se, udělat chybu či provinit se. Toto slovo bylo odvozeno z latinského errare, což znamená putovat, sejít na scestí. Od 14. století bylo slovem error označováno také praktikování špatné víry, tedy kacířství, a na konci 14. století i odchýlení od normálního stavu, tedy abnormalita. Od 18. století se toto slovo užívá k označení rozdílu mezi pozorovanou a pravou hodnotou. U většiny indoevropských jazyků bylo slovo chyba původně používáno ve významu sejít z cesty (Harper, 2019).
Původním významem slova chyba je tedy odchýlení od něčeho známého, běžného či od toho, co považujeme za pravdu. Chyba tedy nemusí nutně znamenat něco špatného, něco, co by ani nemělo být. Chyba je pouhým odchýlením od toho, co je běžné a známé. Toto odchýlení však může být i výhodné a v budoucnu vést k lepším důsledkům, než kdybychom se vydali po ověřené trase. Ve své podstatě tedy termínem chyba můžeme označit jak selhání, tak již
zmíněnou příležitost Nevymýt Petriho misku, a tím vynalézt penicilin, bylo jednak chybou, jednak příležitostí. Zahrát hudební skladbu v jiném tempu může být považováno za chybu, ale také to publikum může ohodnotit kladně Někdy záleží na hodnocení hodnotitele, které může být značně relativní, někdy se důsledky odchýlení od normy dostaví až se zpožděním.
Proto Mareš a Křivohlavý (1995, s. 99) tvrdí, že chybu lze chápat dvojím způsobem, a v kontextu školního prostředí ji popisují jako něco „nepatřičného, co by se vlastně ani nemělo objevit, a pokud se objeví, je to dokladem o žákově nepozornosti, nepřipravenosti, neschopnosti a nezájmu“, a v mnohem pozitivnějším významu jako běžnou „součást každé lidské činnosti, v níž se usiluje o něco nového, zkoušejí se zvládnout poznatky a postupy, které jedinec dosud neznal“.
Odkud se tedy vzalo ono čistě negativní chápání chyby jako něčeho a priori špatného?
Například Stručný slovník pedagogický z roku 1893 poukazuje na negativní pojetí slova chyba v 19. století. Tehdy byl význam slova odvozen od slova chyběti, tedy mít nedostatek vědomostí či nedostatky v chování. Tento význam chyby jako nedostatku se zachoval až do dnešní doby.
Podle Kuliče (1971, s. 5–6) můžeme z negativního přístupu k chybám vinit především školu, protože právě zde plní chyba už od sumerských časů „převážně funkci kontroly naučení a kritéria hodnocení práce žáka“, jako i jeho trestání. Zatímco dříve byla k nápravě využívána „rákoska“, dnes je „tělesný trest nahrazován trestem psychickým a sociálním, tj. pokáráním, kritikou, ironizováním, špatnou známkou, přiřčením negativní role v rodině, v sociální skupině, třídě, v životě“.
Příklad
Tak se například stane, že učitel ohodnotí 14 chyb z celkového počtu 114 doplněných odpovědí nejhorší známkou. Učitel jako by přehlédl 100 správných odpovědí, jako by ho nezajímaly. Výkon žáka je tedy ohodnocen jako nedostatečný nejhorší možnou známkou a je pravděpodobné, že reakce rodičů ještě umocní negativní pocity žáka ze svého výkonu.