Volha Huseva

Volha Huseva (* 1996) se zabývá sochařským materiálem a keramikou, ve kterých nalézá svůj pevný základ, přestože její projekty mají více poloh. Vizuální přemýšlení přesahuje klasickou sochu. V jejích pracích se můžeme seznámit s experimentováním s různými formami v rámci klasického sochařského média, jako je pálená hlína, porcelán, montážní pěna nebo směs odpadních materiálů – dřeva, kovu, plastu apod. Zároveň se v autorčině práci nachází jemný, ale důležitý přístup procesuálnosti, který někdy hravě směřuje spíše k experimentu s ohraničenou formou, již chce autorka zásadně narušit. Její projekty odkazují ke společensko-politickým tématům. Plynule střídá svoje schopnosti volné i užité tvorby. Onu procesuálnost a experiment vidíme v rané práci věnované společenským fenoménům, jako je např. plastická chirurgie. Autorka v díle Tváře smrti (2017) reflektuje oběti plastické chirurgie. Vytváří odlitky lidských masek, na kterých nechává procesuálně zaznamenat vyžírání čistícím přípravkem. Některé části se z nich pak ztrácejí, propadají se pod potřísněným toxickým materiálem. Téma plastické chirurgie rezonuje se sochařstvím – plastický chirurg jako „Ten“, který přetváří lidské tváře, ne vždy povedeně. Fascinace krásou a umanutost se „zlepšovat“ se pak stává psychickou závislostí. Huseva postupně do svého vizuálního zázemí přivádí environmentální postupy, ve kterých si podrobuje celkový prostor, a v lecčem se tak dotýká happeningu – jednodenních akcí, kde také převládá další médium – kresba či zásadní dokumentace pomocí fotografie. V díle Špinavá Volha (2020) reaguje na znečištění jedné z největších řek Evropy. Využívá trash estetiky, když vyhozené plastové tašky spojuje dohromady a instaluje je v přírodním prostředí řeky. Vytváří tak konflikt dvou různých prostředí.

V díle Zóna (2021) si autorka pohrává s dystopickou estetikou filmu Stalker (1979) od Andreje Tarkovského. V pochmurném prostředí veřejné umývárny a jejích keramických obkladů využívá záznam kresby, skrze niž pohlcuje celý vnitřní prostor umývárny, která se stává součástí jejího sochařského záměru. S postupnými otisky a zvuky tekoucí vody z kohoutků se dostáváme do fiktivních světů mimo lidské entity. V projektu Domov? (2022) zase odkazuje k politické situaci vlivu dezinformací nejen na východní Evropu, ale na celý svět. Tíživou situaci v její rodné zemi, Bělorusku, demonstrují pocity zobrazené v šedé krychli, která nemá žádná okna a na první pohled se stává vězeňskou celou. Konflikt již v názvu díla přináší i otázku, kde se můžeme opravdu cítit bezpečně. Trashová estetika montážní pěny, šedé jeskyně se setkává s precizností určitých sochařských postupů.

Tyto specifické postupy, genezi svých děl od přeměny jednotlivých soch do podrobeného prostředí, využívá i při své diplomové práci To, co chci vidět (2023), která zhodnocuje její vizuální přemýšlení směrem ke každodenním politickým a angažovaným činnostem. Skrze svůj běloruský původ se autorka vrací k reakci na současný konflikt ve východní Evropě, a to k propagandě jakožto modernímu nástroji k ovlivňování lidského vědomí. V opuštěném objektu divadla prostřednictvím instalace reflektuje válečnou propagandu – agresivní způsob vytváření dezinformací a strachu obětí, které pak následkem toho vezmou dobrovolně zbraně do ruky. Autorka chce využít podobných strategií a navodit atmosféru pomocí instalace v konkrétním prostoru. Výstupem pak jsou velkoformátové fotografie, které autorka reflektovala i v předešlé práci.

Volha Huseva (* 1996) deals with sculptural material and ceramics, and in those she finds her solid foundation, although her projects have multiple forms. Her visual thinking goes beyond classical sculpture. In her works we can get acquainted with experimentation with various forms within the classical sculptural medium, such as baked clay, porcelain, mounting foam and a mixture of waste materials—wood, metal, plastic, etc. At the same time, there is the subtle but important approach of processualism in the artist’s work, which sometimes playfully tends towards experimentation with a circumscribed form that the artist wants to fundamentally disrupt. Her projects refer to socio-political themes. Huseva seamlessly alternates between her free and applied creative skills. This processualism and experimentation can be seen in her early work dealing with social phenomena such as plastic surgery. In Faces of Death (2017), the artist reflects on the victims of plastic surgery. She creates casts of human masks, where she has them procedurally recorded as being eaten away by a cleaning product. Some of the masks then disappear, lost beneath the smeared toxic material. The very theme of plastic surgery resonates with sculpture— the plastic surgeon as “He” who reshapes human faces, not always successfully. The fascination and the compulsion to “improve” and “beautify” then becomes a psychological addiction.

Huseva gradually introduces environmental practices into her visual background, in which she conquers the overall space and, in many ways, touches on happenings—one-day events where another medium—drawing or the fundamental documentation of photography—also prevails. In Dirty Volga (2020), she responds to the pollution of one of Europe’s largest rivers. Using trash aesthetics, she uses discarded plastic bags, which she joins together and installs in the natural environment of the river. In doing so, she creates a conflict between two different environments that meet there.

In the bleak environment of a public washroom called The Zone (2021), the author plays with the dystopian aesthetics of Andrei Tarkovsky’s Stalker (1979). In the environment of ceramic tiles, the artist uses the recording of a drawing, through which she absorbs the entire environment inside the washroom, which at this moment becomes part of her sculptural intention. With the successive imprints and sounds of running water from the taps, we are transported into a setting of fictional worlds beyond human entities. In the project Home? (2022), she again refers to the political situation regarding the influence of disinformation, not only on Eastern Europe, but on the whole world. The plight of her home country, Belarus, is demonstrated by the feelings depicted in a grey cube that has no windows and, at first glance, becomes a whole. The conflict in the title of the work also raises the question of where we can really feel safe. The trash aesthetics of the mounting foam, the grey cave, thus meets the precision of certain sculptural processes.

These specific processes; the genesis of her works from the transformation of individual sculptures into their subjugated environments, are also used in her final work What I Want to See (2023), which moves her visual thinking towards everyday political and engaged activities. Through her Belarusian origins, the artist returns to her response to the contemporary conflict in Eastern Europe, namely, to propaganda as a modern tool for influencing human consciousness. Through an installation in an abandoned theatre building, she reflects on war propaganda—an aggressive way of creating misinformation and fear among victims who then take up arms willingly as a result of the propaganda. The artist wants to use similar strategies to evoke an atmosphere through the installation in a specific space. The output will then be large-scale photographs, which the artist also reflected on in her previous work.

Volha Huseva absolvovala magisterské studium v Ateliéru sochařství

1 u Michala Gabriela a Tomáše Medka na FaVU VUT v Brně a také magisterské studium oboru Socha a prostor na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni. Zúčastnila se skupinových výstav sochařských prací studentů*studentek Ateliéru sochařství 1 v Botanické zahradě v Brně nebo skupinové výstavy Pokoje v Praze, dále vystavovala např. na Designbloku či v galerii Ladislava Sutnara v Plzni.

Tea Záchová

Volha Huseva completed her master’s studies at the Sculpture Studio 1 under Michal Gabriel and Tomáš Medek at the FFA BUT, and her master’s studies in the Sculptures and Space at the University of West Bohemia in Pilsen, the Ladislav Sutnar Faculty of Art and Design. She participated in group exhibitions of sculptural works by students of the Sculpture Studio 1 of the FFA BUT in the Botanical Garden in Brno and in the group exhibition Rooms in Prague. She also exhibited at Designblok and at the Ladislav Sutnar Gallery in Pilsen.