Šikana v otázkách a odpovědích

Magdalena Richterová

Michal Zvírotský

Stanislav Bendl

Šikana v otázkách a odpovědích

Magdalena Richterová

Michal Zvírotský

Stanislav Bendl

Autoři:

Mgr. Magdalena Richterová

PhDr. Michal Zvírotský, Ph.D.

prof. PaedDr. Stanislav Bendl, Ph.D.

Recenzenti:

PhDr. Václav Holeček, Ph.D.

Mgr. Radmila Jedličková

ISBN 978-80-7603-300-9

© 2022 Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta

Obsah

Předmluva ......................................................................................7

Úvod: Kdo se ptá? .......................................................................11

Otázky a odpovědi ......................................................................19

1. Co to vlastně je šikana? ......................................................19

2. Jak rozšířená je šikana v našich školách? .......................21

3. Kde se šikana vyskytuje nejčastěji? .................................23

4. Kdo je šikanou nejvíce ohrožen? ......................................25

5. Jaké bývají nejčastější spouštěče šikany?.......................27

6. Kdo se nejčastěji dopouští šikanování? .........................28

7. Co konkrétně se zpravidla děje šikanovanému dítěti? ....................................................................................30

8. Podle čeho jako rodič poznám, že je mé dítě ve škole šikanováno? ..........................................................32

9. Podle čeho jako učitel poznám, že se v mé třídě odehrává šikana? ................................................................34

10. Co prožívá oběť šikanování?.............................................36

11. Co prožívá pachatel šikanování? .....................................38

12. Jak se liší šikanování od škádlení? ..................................40

13. Proč spolužáci šikanovanému dítěti velmi často vůbec nepomohou? .............................................................42

14. Kde mohou šikanovaní žáci, případně jejich blízcí, hledat profesionální pomoc? .............................................44

15. Co se děje poté, když dítě zavolá na krizovou linku důvěry? .................................................................................46

16. Je šikanování vůbec trestné? ............................................48

17. Jaký postih hrozí pachatelům šikany? ............................49

18. Jaké následky může mít šikanování? ...............................51

19. Jak může dítě pomoci spolužákovi nebo spolužačce, když si myslí, že jsou šikanováni? ..............53

20. Kdo je kompetentní šikanu ve škole vyšetřovat a řešit? ...................................................................................54

21. Jak by měla škola správně postupovat, když se objeví podezření na šikanu? .............................................56

22. Jaká je doporučená posloupnost jednotlivých kroků při řešení šikany? ...................................................58

23. Jak by měl probíhat rozhovor pedagoga či psychologa s dítětem, které je obětí šikany? ............60

24. Jak by měl probíhat rozhovor pedagoga či psychologa s dítětem, které je pachatelem šikany? .................................................................................62

25. Jak obecně mluvit s dětmi o šikaně? ...............................64

26. Proč se šikanu z dětských kolektivů nedaří vymýtit? ................................................................................66

27. Jaká je nejúčinnější prevence školního šikanování? .........................................................................68

28. Podle čeho vybrat dobrý vzdělávací program o šikaně? ..............................................................................70

29. Kde hledat pomoc, když vedení školy dává od šikany ruce pryč? ...........................................................71

30. Proč někdy pedagog šikaně napomáhá? .........................73

31. Je dobrým řešením dát šikanované dítě na jinou školu? .....................................................................75

32. Co když jde při šikaně skutečně o život? ........................77

33. Může přinést zkušenost se šikanou také něco pozitivního? .........................................................................79

34. Je kyberšikana jen novou formou šikany, anebo jde o kvalitativně jiný fenomén? .........................81

35. Jaké další formy a podoby šikany se mohou vyskytnout? .........................................................................82

36. Je integrace a inkluze příčinou častější šikany znevýhodněných dětí? .......................................................84

37. Jak vypadá šikana mezi dospělými osobami?................85

38. A jak je to s šikanou učitelů? ...........................................87

39. Jak se šikana diagnostikuje a zkoumá? ..........................90

40. Co si mám počí(s)t, když jsem zde nenalezl(a) odpověď na otázku, která mě zajímá? ............................92

Závěr: Kdo odpovídá? ................................................................95

Předmluva

Snížit výskyt šikany na našich školách předpokládá o šikaně správně komunikovat. Tato komunikace může mít mnoho podob. O šikaně lze psát, přednášet či besedovat, ale také vyprávět. Zejména vyprávění příběhů je efektivním didaktickým postupem, proto jsme nedávno nabídli současným i budoucím pedagogickým pracovníkům inovativní učebnici prevence šikanování, nazvanou Příběh školní šikany (Karolinum, 2021). Nyní bychom na ni chtěli navázat jiným účinným nástrojem mezilidské komunikace, kterým je rozhovor. Zatímco zmíněná učebnice je určena učitelům a dalším pedagogickým pracovníkům, kteří se mohou snadno dostat do situace, v níž budou muset šikanu přímo řešit či se na jejím řešení podílet, tato příručka směřuje k širšímu okruhu čtenářů. Je určena nejen pedagogické, ale i rodičovské veřejnosti a dalším zájemcům. Potěšilo by nás, kdyby mezi nimi byly také děti a mladí lidé, tedy ti, kterých se školní šikana dotýká především. S ohledem na takto širokou čtenářskou obec vedeme naše rozhovory zcela otevřeně a srozumitelně, teoretickým poučkám se sice nevyhýbáme, ale zasazujeme je do každodenní životní praxe. Cílem předkládaného knižního rozhovoru je informovat čtenáře o nejdůležitějších poznatcích o školní šikaně, poodhalit jim, jak se asi cítí a co prožívají její aktéři, obeznámit je s tím, jak se má šikana správně řešit a jak by se jí mělo předcházet. Jsme přesvědčeni, že i ten, kdo sám šikanu řešit nebude, by měl alespoň rámcově vědět, jak a proč se to má dělat. Poskytnout zájemcům takové základní poučení je ambicí této příručky. Přináší proto soubor tematicky uspořá-

daných otázek a odpovědí, které se týkají školního šikanování a jeho širšího kontextu.

Inspirací pro tuto knihu nebyly dnes tolik populární rubriky FAQ (frequently asked questions) nebo chcete-li česky ČKD (často kladené dotazy), s nimiž se hojně setkáváme na webových stránkách a v informačních tiskovinách nejrůznějších podniků či organizací. Tyto soubory zobecnitelných otázek a odpovědí mají usnadnit práci těm, kdo je zveřejnili, aby nemuseli reagovat na stále stejné dotazy zákazníků a klientů. To opravdu není náš případ. Inspiraci jsme nehledali ani na stránkách časopisů, v nichž jsou sloupky typu Odborník radí tradičně velmi populární. Přiznejme ale, že tyto rubriky nás alespoň poučily, jakých chyb se při zodpovídání dotazů nutno vyvarovat. Kouzlo těchto poraden spočívá v tom, že (vševědoucí) odborník si může svou odpověď pečlivě připravit a (nevědomého) tazatele skrz naskrz poučit. Někdy na to jde tak ze široka a poukazuje na veškeré myslitelné souvislosti problému, že se do článku už samotná odpověď na položený dotaz ani nevejde. Jindy je expert příliš alibistický a chce se vystříhat kategorických tvrzení, takže nakonec z opatrnosti nesdělí dohromady nic. (Může si za tím ale vždy stát). Známe ovšem i případy, kdy odborník sice odpovídá jako z partesu, ale na něco úplně jiného.

Co nás tedy při volbě formátu otázek a odpovědí skutečně inspirovalo? Byly to autentické dotazy, které nám osobně i písemně pokládali a pokládají účastníci našich seminářů, workshopů a přednášek o školní šikaně. Tazatelé a tazatelky rozličného věku a vzdělání, s rozmanitými životními zkušenostmi a s různým osobním vztahem k tématu, kteří chtějí slyšet odpověď, i když tuší, že nebude stoprocentně platná a se

zárukou. Takoví lidé jsou obvykle srozuměni s tím, že každá odpověď zpravidla vyvolá další otázky a že to tak má být. Na takové čtenáře se tedy obracíme a věříme, že k nabízenému textu přistoupí aktivně, nebudou jej brát jako kánon, ale povedou s ním v duchu polemiku. Hloubavý čtenář (zejména je-li studentem) by mohl nejprve uvažovat, jak by na danou otázku odpověděl on sám, a pak to porovnat s našimi odpověďmi. Však i my chceme vést se čtenářem dialog, a proto nejednou položíme otázku, která bude určena právě jemu. Text lze číst celý popořadě i na přeskáčku, ale je také možné vybírat jen určité otázky a odpovědi. V některých odpovědích zavedeme řeč i na témata, která poněkud odbočují od položené otázky, proto je pro snazší orientaci na konci knížky připojen rejstřík.

Předložená publikace je zaměřena na současné české školní prostředí (zejména se zřetelem k základním a středním školám) a svým pojetím patří k prvním publikačním počinům tohoto druhu. Nemá nahrazovat obsažnější spisy o šikaně, ale stejně jako naše předchozí a výše již zmíněná kniha vychází i tato útlá příručka z přesvědčení, že stručné a dobře zacílené informace snáze najdou cestu k těm, kteří je v praxi nejvíce potřebují. A není pochyb, že potřeba praktických informací o šikaně a kyberšikaně je v dnešní době velmi aktuální. Otázky i odpovědi byly voleny tak, aby pokryly nejdůležitější aspekty pojednávané problematiky, podrobnější a specializované informace nalezne čtenář v literatuře, která je doporučena k dalšímu studiu.

Je naší milou povinností poděkovat oběma recenzentům, panu doktoru Václavu Holečkovi a paní magistře Radmile Jedličkové, za jejich posudky. Děkujeme také všem kolegyním

a kolegům, s nimiž jsme o obsahu této příručky diskutovali. Čtenářům přejeme, aby se nad následujícími stránkami nenudili a aby nezapomněli, že na každou otázku existuje i odpověď, která nekončí tečkou nebo vykřičníkem, ale paradoxně otazníkem – odpověď, která může pootevřít dveře k dalšímu a hlubšímu poznání.

Autoři

Úvod: Kdo se ptá?

Položit správnou otázku nebývá vždy snadné, zvláště jedná-li se o závažné téma, které se třeba tazatele i osobně dotýká. „Jen ten, kdo se ptá, ví, o čem je řeč. Jen ten, kdo se ptá, je zaujat“ (Pelcová, Semrádová, 2014, s. 52). Tak ostatně vznikly otázky, které byly upraveny a zobecněny pro potřeby této knížky – položili je lidé, které téma šikany oslovilo a zaujalo natolik, že cítili potřebu dozvědět se o něm víc, leckdy i proniknout pod povrch vrstevnatého problému a porozumět tomu, co není zjevné, co je někdy i dosti obtížně pochopitelné a paradoxní. Je-li však cestou k omezování šikany ve školách náležitá komunikace o tomto zhoubném fenoménu, nelze čekat, až budou všechny důležité otázky nastoleny těmi, kteří jsou již v obraze. Také dotazy nepoučených tazatelů (zejména dětí) nutno brát v potaz a zabývat se jimi s plnou vážností. Je nanejvýš potřebné a vhodné různé otázky pokládat i za ty, kteří se sami zeptat nemohou, nechtějí či obávají. A k otázkám připojit též náležité odpovědi.

Kdo, jak a proč se dnes vlastně zajímá o fenomén školního šikanování? Naštěstí lze konstatovat, že oproti relativně nedávné minulosti je tento okruh zájemců poměrně široký. Ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století (tedy v době, kdy se na svou profesi připravovala nejstarší generace dnešních učitelů a vychovatelů) se o školní šikaně

téměř vůbec nemluvilo (srov. např. Kolář, 2011, s. 266). V letech devadesátých se situace zlepšovala jen velmi pozvolna a ani dnes, přes nespornou detabuizaci tématu, nelze informovanost a hlavně praktickou připravenost pedagogů na prevenci

a řešení šikany považovat za dostatečnou. Potěšitelné však je, že se o tomto destruktivním fenoménu více než kdy dříve hovoří a zájemci mají možnost nalézat odpovědi na své otázky.

Přirozený zájem o šikanu a z něj plynoucí otázky mají samozřejmě děti, žáci a studenti – a bylo tomu tak vždy, dokonce i v době, kdy ještě neexistoval dnešní termín šikana. Ačkoli, nemáme-li pro nějaký jev příhodné pojmenování, jako bychom jej ani nemohli zcela uchopit a postřehnout všechny jeho rysy. Tam, kde je nějaký problém přehlížen a vytěsňován, kde nemá ani své pojmenování, není snadné a často ani možné nalézt uspokojivé řešení. Nepřekvapí, že šikana se nejvíce rozmáhá právě tam, kde oficiálně neexistuje, kde se s jejím výskytem nepočítá a kde se její projevy přehlížejí, bagatelizují či popírají. Dětské otázky pak bývají často nevyřčeny; o to bolestněji však rezonují v mysli svých nositelů. Proč já? Čím jsem si své utrpení způsobil(a)? Některé děti o šikaně odmítají mluvit ze strachu, aby nebyly nařčeny ze žalování. Ale i když otázka padne, není ani zdaleka vyhráno. Dětské dotazy týkající se šikany mohou být pro dospělé málo srozumitelné a nejasné, někdy nepříjemné, a snadno je proto odbydou. Kolik dětí slyšelo a ještě uslyší z úst dospělých odpovědi typu: Poraď si sám, mě taky nikdo nevodil za ručičku. Nebo: Nestarej se o druhý, starej se o sebe! Vedeme děti k tomu, aby se dospělým svěřovaly, ale zapomínáme, že ne všichni dospělí dokážou pak na dětský podnět správně zareagovat. Snad by dětem pomohla systematická „výchova k tázání“, ale kdo naučí dnešní dospělé na otázky dětí patřičně odpovídat? Profesionální pedagog a ovšem ani rodič však nesmí čekat, až ze strany dítěte otázka padne, musí se na důležité věci sám ptát a podněcovat hovor. Při takové rozmluvě samozřejmě nemusí vůbec zaznít slovo

šikana, narušené vztahy v dětském kolektivu vyjdou zpravidla

najevo i při běžné upřímné a otevřené komunikaci o školní každodennosti. Výhodou je, že děti a mladí lidé mají zpravidla

potřebu o vztazích v kolektivu hovořit a mají také dobrou schopnost detekovat závadné jevy, a to i tehdy, když je neumějí zcela správně pojmenovat. U dětských dotazů ohledně šikany nutno počítat s tím, že nebude tohoto pojmu vždy užito v souladu s jeho odborným vymezením. Zvláště v poslední době je běžné, že děti (ale i někteří dospělí) nadužívají výraz šikana a označují jím v podstatě jakékoli chování, které vnímají jako nežádoucí či nepříjemné. To by však rozhodně nemělo vést k podceňování takových výpovědí. Ze zkušeností rodičů, ale i z různých výzkumů však vyplývá, že o některých tématech

školního života děti doma prostě nemluví – obávají se reakce rodičů, předpokládají jejich nezájem, chrání vlastní soukromí

a velmi často pro zamlčování informací mají rovněž různé jiné, ne dost jasné důvody (srov. např. Smetáčková, 2011, s. 20). Není pochyb o tom, že mezi tato nedostatečně probíraná témata může patřit i šikana.

Nejblíže k dětem by měli mít jejich rodiče, i ti se proto přirozeně o šikanu zajímají, i když samozřejmě ne všichni.

Vždy bude dost takových, kteří nechtějí být školními problémy svých dětí příliš zatěžováni, a proto je zlehčují či přehlížejí. Pokud se takové situace opakují, dítě se přestává rodičům

svěřovat a na nepříznivou situaci se tak vlastně adaptuje. Je zcela přirozené, že většinu rodičů zajímá především jejich dítě či děti, a proto vnímají šikanu jako reálný problém až tehdy, když se začne bezprostředně týkat právě jejich potomků. Tento postoj je však krajně problematický, neboť šikana je vždy

záležitostí celého dotčeného kolektivu, je poruchou sociálního

zdraví a dotýká se svými důsledky všech, kdo o ní vědí. Jsou to často rodiče na první pohled nezúčastněných dětí, kdo se o šikaně či jiných vztahových problémech ve škole dozvídá jako první, a mají proto možnost zavčas přispět k řešení. Rodičovské dotazy ohledně šikany se tedy týkají především toho, jak ochránit své dítě, jak mu účinně pomoci, když už problém nastal. Patří k paradoxům šikany, že rodiče, vedeni snahou pomoci svému dítěti, nezřídka vyšetřování a vyřešení šikany sami aktivně brání; bojí se například, aby se jejich potomek nestal obětí pomsty, aby nenesl stigma oběti apod. Byla-li řeč o důležitosti „výchovy k tázání“ u dětí, dlužno poznamenat, že i dospělí mívají četné rezervy v komunikačních dovednostech, které se často projevují právě neschopností položit správně otázku. Podezíravé, nedůvěřivé, útočné a jinak pokřivené otázky se nehodí snad pro žádnou příležitost, v hovoru o bezpečí a mezilidských vztazích však mohou být vyloženě nebezpečné.

Ti, kdo mají zájem o šikanu přímo v popisu práce, jsou pedagogičtí pracovníci, tedy učitelé všech stupňů a typů škol, vychovatelé ve školních družinách, klubech i v nejrůznějších školských zařízeních, pedagogové volného času, asistenti pedagoga, trenéři a v neposlední řadě také školní psychologové a speciální pedagogové. Je zřejmé, že mezi těmito kategoriemi pedagogických pracovníků existují značné rozdíly, pokud jde o zainteresovanost do problematiky školního šikanování. Nejblíže mají k tématu pochopitelně psychologové a speciální pedagogové, kteří jsou na prevenci a řešení narušených vztahů v dětských kolektivech systematicky připravováni už v rámci studia. I oni se však mohou dostat do situace, v níž si nevědí rady, protože zvláště řešení pokročilé šikany

vyžaduje nejen znalost speciální teorie, ale také praxi. Konzultace se zkušenějšími kolegy a využívání supervize patří ostatně k samozřejmé náplni jejich práce. Ostatní zmíněné kategorie pedagogických pracovníků však nebyly a mnohde dodnes nejsou na řešení šikany systematicky připravovány. Uvážíme-li, že někteří plně kvalifikovaní učitelé a vychovatelé prošli jen základním kurzem pedagogicko-psychologického minima v rozsahu několika desítek hodin, nepřekvapí, že jsou, pokud jde o šikanu, v podobné pozici jako laická veřejnost. Bohužel, někdy jim profesní čest paradoxně brání přiznat sobě i jiným vlastní nekompetenci, a proto se ani nesnaží získávat o šikaně další poznatky. Je třeba ocenit všechny ty, kteří v rámci profesní cti naopak o další vzdělávání usilují a nebojí se přiznat, že mají ve svých znalostech a dovednostech určité nedostatky. Učitelé, kterým byla svěřena funkce třídního učitele, výchovného poradce či školního metodika prevence, by měli mít o šikaně dobré povědomí a měli by být schopni šikanu včas detekovat, odhadnout její stadium a počáteční šikanu i správně vyšetřit a vyřešit. Bohužel, i tito pedagogové často v praxi tápou. Specifickou kategorií pedagogických pracovníků jsou vedoucí pracovníci, zejména ředitelé škol a školských zařízení. Ti mají za školu a vše, co se v ní odehrává, zákonnou odpovědnost, a proto by měli prevenci šikanování věnovat zvýšenou pozornost. Naneštěstí jsou to nezřídka právě vedoucí pracovníci, kdo v zájmu ochrany dobrého jména školy šikanu paradoxně neřeší, bagatelizují, či dokonce kryjí. Připouštět si možnost výskytu nějakého nebezpečného jevu a připravovat se na jeho řešení však není známkou slabosti, ale naopak profesionality.

Se školní šikanou, především tou pokročilou, se dostávají

do občasného kontaktu i zdravotničtí a sociální pracovníci. Lékaři a kliničtí psychologové, popř. i kliničtí logopedi se někdy setkávají se zdravotními následky neřešené či špatně řešené šikany, se somatickými i psychickými problémy, které se u obětí šikany často vyskytují. Je velmi důležité, aby tyto případy dokázali správně detekovat a přispět k jejich kauzálnímu, nikoli jen symptomatickému řešení. Ukazuje se zde bohužel zatím stále ještě nedostatečná úroveň mezioborové a meziresortní spolupráce při řešení problémů ohrožených dětí. K sociálním pracovníkům se například dostávají jen ty nejzávažnější případy a spolupráci škol s orgány sociálně právní ochrany dětí nelze v oblasti násilí mezi dětmi považovat za uspokojivou, jak ostatně odhalily i nedávné průzkumy (Prokop, Hanušová, 2019). Přitom lze předpokládat, že případy školní šikany souvisejí i s mimoškolním životem jednotlivých aktérů.

K činitelům, kteří by se měli na včasném řešení šikany podílet, patří dále také právníci, politici, státní úředníci a představitelé nevládních neziskových organizací. Bohužel, zájem o šikanu ze strany reprezentantů těchto profesí a pracovních pozic není stále ještě uspokojivý. Jako by převládalo mínění, že šikana je věcí školy, a ta ji má samostatně vyřešit. Jak již bylo naznačeno, zejména neřešená či špatně

řešená šikana zasahuje svými důsledky do různých oblastí života společnosti a naprosto překračuje půdorys instituce, v níž původně vznikla.

Zvláštní profesní skupinou, která se stále častěji zajímá o šikanu, jsou novináři z klasických i nových médií. I ti se na šikanu často ptají, bohužel ne vždy odborníků. Mediální obraz šikany proto bývá poněkud zkreslený. Atraktivita a naléhavost

tématu vedou k tomu, že se o šikanu zajímají často bulvární

média, která využívají její potenciál vzbuzovat v lidech silné emoce. Do mediálního prostoru se tak dostávají zejména zprávy o případech šikany, která otřásla širokým okolím svou brutalitou. Pozoruhodným svědectvím o pokřiveném mediálním obrazu školního šikanování mohou být už samotné novinové titulky – v posledních letech se v českých denících objevily například tyto: Agresoři oběť mlátí i svazují. Školy obchází strašák šikany; Školáci ve Frýdku-Místku šikanování

neschvalují, ale někteří se s ním již setkali; Šikana na Zlínsku: pití z WC, zapalovač u hlavy i mlácení; Šikana na Prostějovsku?

Jen zřídka; Princ George se stal obětí šikany! Obrovská potupa v přímém přenosu; V českých školách bují šikana, kantoři ji neumí řešit. Dětem pomůže aplikace. Jaký dojem si může odnést čtenář, který v novinách letmo zhlédne podobné titulky?

Výrazný dopad na širokou veřejnost má pozornost, kterou věnují fenoménu šikany umělci. Kromě spisovatelů, kteří zpracovali a zpracovávají téma šikany ve svých románech a povídkách, přibývá též scenáristů a režisérů, kteří přenášejí šikanu na filmová plátna a televizní obrazovky. Mnohé z takových tvůrčích počinů mají vysokou kvalitu a prokazují veřejnosti dobrou službu, především tím, že odkrývají syrovou realitu, jež by jinak zůstala očím široké veřejnosti skryta.

Potěšitelná je také skutečnost, že se školní šikana stále častěji stává předmětem zájmu badatelů, kteří se snaží nahradit dojmy a odhady skutečnou evidencí. Zkoumat šikanu a zejména míru jejího výskytu ve školách však není vůbec jednoduché, brání tomu nejen skrytost celého fenoménu, ale i celá řada dalších důvodů. Otázky, které si ohledně šikany pokládají výzkumníci, se ovšem od otázek laiků a školských

praktiků v některých ohledech odlišují a překračují tak rámec

této příručky.

Otázku uvozující tuto kapitolu bychom mohli rovněž obrátit: Kdo se neptá – a přitom by měl? Odpověď by pak mohla

být lapidární. Ptát se na šikanu a její často nesamozřejmé okolnosti je povinností každého, komu leží na srdci sociální zdraví školních, zájmových či pracovních kolektivů a veřejné zdraví celé naší společnosti.

Otázky a odpovědi

1. Co to vlastně je šikana?

MR: To je zdánlivě triviální, ale ve skutečnosti velmi podstatná otázka. S rostoucí informovaností veřejnosti o šikaně se totiž často jakékoliv chování, které je lidmi vnímáno jako nátlakové nebo ubližující, označuje nálepkou šikana. Slovo šikanování dnes užíváme zkrátka mnohem častěji, a to i ve spojitosti s jistou vědomou nadsázkou. Kolikrát jsem už slyšela od vlastních dětí v souvislosti s vymáháním jejich povinností, třeba prostého úklidu, že se na nich dopouštím šikany. A kolikrát jsem jim vysvětlovala, že cílem mého, mimochodem nikterak tvrdého, nátlaku je docílení pořádku, který je i v jejich zájmu.

Výchova může být někdy i nepříjemná. Naproti tomu jediným účelem skutečného šikanování je ubližování samotné. Agresor chce svou oběť ponížit a pokořit. Vědomě zneužívá své moci, nadřazenosti nad někým, o kom ví, že se nedokáže bránit. Pro šikanu je charakteristický právě tento záměr a pocit agresora. A také to, že si uvědomuje svou nadřazenost, převahu nad obětí a později i jistou touhu a potřebu ve svém agresivním nebo manipulativním chování pokračovat…

MZ: Pro mnoho lidí je právě tento důraz na motivy a pocity agresora při popisu šikany nečekaný. Jako by na pocitech oběti záleželo méně. Ono na nich samozřejmě záleží, pohled oběti a její prožívání jsou také důležité a zasluhují si pozornost, ale pro samotné rozhodnutí, zda v konkrétním případě jde či nejde o šikanu, je paradoxně skutečně důležitější to,

co cítí a zamýšlí agresor. Chování a prožívání oběti může

být často poznamenáno strachem, pocitem bezmocnosti, ale třeba i zkresleno nějakou poruchou či osobnostní zvláštností.

O šikaně mluvíme, když agresor chtěl ublížit, v podstatě bez ohledu na to, co ve výsledku prožívá jeho oběť. Ostatně i kritériem morálky je rozhodnutí něco udělat nebo neudělat, nikoli samotný výsledek takového (ne)konání. V případě posuzování

šikany mnohdy pomůže, když odhlédneme od konkrétních osob, které v nás mohou vyvolávat i určité předsudky, a zaměříme se spíše na princip toho, co se stalo. Jak radí jedno staré

přísloví: Nehleď na postavu, ale na podstatu!

SB: Když odhlédneme od četných odborných definic, šikana je většinou lidmi chápána jako ubližování druhému nebo vyvyšování se nad něj, a to jakýmkoli způsobem, psychicky i fyzicky. Méně už si laická veřejnost připouští, že takové záměrné napadání (slovní či fyzické) s cílem druhého ponížit může být také nepřímé, anebo dokonce pasivní. Při nepřímém násilí je útok veden například na osobní věci šikanovaného; pasivní násilí zase může spočívat třeba v záměrném přehlížení a ignorování oběti. Představa, že nepřímé nebo pasivní násilí je pro oběť vždy snesitelnější než to přímé a aktivní je ovšem mylná. Pro šikanování je typické, že jeho prostřednictvím agresor omezuje svobodu oběti, ponižuje ji, přičemž ji může dostávat i do situací, které mohou dokonce ohrožovat její život, a to přímo i nepřímo, aktuálně či v dlouhodobé perspektivě. Zní vám hodně nadneseně, když řeknu, že při šikaně jde vždy o život?

2. Jak rozšířená je šikana v našich školách?

MR: Šikany na českých školách přibývá. Na čtyřech z deseti základních škol v České republice se v tomto roce řešila šikana. Více než polovina žáků na českých školách se setkala se šikanou… a další podobné titulky bychom mohli číst či podobné výroky slyšet. Realita je však mnohem složitější. Je pravda, že podle statistiky České školní inspekce jsou případy šikany na českých základních i středních školách z dlouhodobého pohledu četnější. Je ovšem důležité dodat, že právě ochota škol pojmenovat (a vykázat) odhalené rizikové chování jako šikanu a postavit se k těmto případům čelem je nanejvýš potřebná. Snad právě tato cesta umožní podívat se na školu, na které se šikana vyskytla, byla řešena a na níž se pracuje dále s prevencí, jako na školu důvěryhodnou a bezpečnou. Naopak na školu, která „hrdě“ hlásí, že mezi jejich žáky se šikana neobjevovala, neobjevuje a objevovat nebude, pohlížím s jistou nedůvěrou. Vždy, když se ale zaměříme na nějaký problém, máme tendenci jej vidět takřka všude. A napadají nás lecjaké otázky. Může vůbec dlouhodobě existovat škola úplně bez šikany či jejích náznaků?

MZ: Není role bez koukole. V každém dětském kolektivu se vyskytují anebo mohou kdykoli vyskytnout rozmanité výchovné problémy, rozepře, konflikty plynoucí z narušených vztahů a podobně. To však neznamená, že neexistují školy či zařízení, kterým se dlouhodobě daří pěstovat zdravé mezilidské vztahy a případné problémy řešit hned v zárodku. Ideální je, pokud má daný kolektiv schopnost takové potenciální

problémy detekovat a vyřešit sám, bez intervence zvenčí. Takovou situaci můžeme vidět u dobře fungujících kolektivů, které mají charakter komunity, kde všichni táhnou za jeden provaz, sdílejí podobné hodnoty, jeden pomáhá druhému. Je potěšující, že podobné kolektivy existují na mnoha školách, a zdaleka ne jen na venkovských malotřídkách. Fakt, že se někde šikana nevyskytuje, ale ještě neznamená, že se tam vyskytnout nemůže!

SB: Otázka, jak často se vyskytuje šikana na českých školách, je otázkou do pranice. Obávám se, že to nikdo neví přesně. Dostupné výzkumy i odborné odhady jak u nás, tak v zahraniční se v míře výskytu šikany velmi liší. V odborné literatuře i ve zpravodajství se tak můžeme setkat například s údaji, že šikanu zažilo pět procent, ale také čtyřicet nebo i šedesát procent žáků základních škol. Příčiny takto odlišných údajů nutno hledat v tom, že různí odborníci používají rozdílné definice šikany, často neupřesní, v jaké roli dotyčný člověk šikanu zažil (zda jako oběť nebo jen jako svědek), nerozlišují pokaždé počáteční šikanu od šikany pokročilé apod. Velkou slabinou dotazníkových šetření, která mají za úkol zjistit míru výskytu šikany, bývá jejich nízká validita, tedy to, že nezjišťují to, co zjišťovat mají. Opírají se totiž zpravidla o údaje získané od respondentů, kteří sami měli posoudit, zda se setkali či nesetkali s šikanou. Jsou-li součástí takového dotazníku sebehodnoticí položky se škálami, nutno počítat s tím, že mezi respondenty existují velké rozdíly v užívání škály, někdo zkrátka hodnotí tutéž situaci mírněji, jiný přísněji…

3. Kde se šikana vyskytuje

nejčastěji?

MZ: Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Stručně řečeno, se šikanováním se můžeme setkat všude, kde jsou lidé – téměř v každém vrstevnickém kolektivu, bez ohledu na věk, pohlaví či sociální status dotčených osob. Mylný je předpoklad, že je šikana omezena pouze na prostředí, ve kterých se koncentrují takzvaně problémoví jedinci, jako jsou například výchovné ústavy nebo věznice. Šikanu můžeme pozorovat v dětském domově, na učilišti, ale i v mateřské škole, v zájmovém kroužku či na univerzitě. Najdeme ji i v kolektivech handicapovaných jedinců, v ryze dívčích skupinách, mezi dospělými i mezi seniory. Pochopitelně se v těchto rozmanitých prostředích bude lišit intenzita a forma šikany. Obecně platí, že nejzávažnější případy šikany se mohou rozvíjet tam, kde jsou lidé vystaveni silnému stresu, kde se vyskytuje jakási kultura násilí, kde materiální i sociální prostředí negativním jevům de facto nahrává. Extrémním příkladem takového prostředí může být výchovný ústav s kvazi-vojenským režimem – takový je vykreslen například ve filmu Jindřicha Procházky Kobova garáž. V pobytových zařízeních navíc šikanu podporuje také to, že lidé tam mají jen minimum soukromí, nemohou tak účinně skrývat své případné nedostatky, nemohou odtamtud kdykoli odejít…

SB: Neštěstí sice opravdu chodí po lidech, ale prostředí (včetně toho materiálního) hraje v případě šikany také nemalou roli. Na příkladu ústavních zařízení je to ostatně velmi dobře patrno. Nevzhledné, odosobněné prostředí některých z nich

mluví za vše. Hovoříme o podnětově závadovém prostředí

jsou jím například dětské pouliční gangy, ale může jím být bohužel někdy i škola či školské zařízení. Příhodné podmínky pro bujení šikany jsou tam, kde je tento fenomén přehlížen, tabuizován či popírán, a také tam, kde se uplatňuje autoritářský výchovný či řídicí styl. Slepě vyžadovaná kázeň, dril, lpění na nejasných či nesmyslných pravidlech, nemožnost o problémech otevřeně mluvit. Někdy se takový „vězeňský“ režim ale vyskytne i v běžné škole. Už samotná polarizace my vs. oni (žáci vs. učitelé), stále tak častá v našich školách, je nejen z hlediska možného výskytu šikany vysoce riziková. Leccos se sice postupně mění k lepšímu, ale obávám se, že i dnešní žáci slýchávají v různých obměnách následující větu: Hele, nediskutuj, mě nezajímá, kdo co komu udělal, bude tady klid a tečka!

MR: K vlivu prostředí je vhodné ještě doplnit, že právě jeho změnou bývá šikana velmi často spuštěna. Dítě může mít určité rysy, které ho sice předurčují k roli oběti, ale je-li prostředí kolem něj bezpečné, nemusí se do takové role nikdy dostat.

Totéž dítě v jiném prostředí bude ale rázem silně ohroženo.

Jako Robert. Robert byl od dětství blázen do vláčků. Veškerý

svůj volný čas trávil na půdě rodinného domku, kde si vybudoval velký model krajiny s železniční tratí. Byl to citlivý, přemýšlivý chlapec slabší tělesné konstituce, trochu samotář. Ve škole měl dobré výsledky, i když se téměř neučil, a jeho rodiče si proto přáli, aby šel po deváté třídě na gymnázium.

Robert měl ale o střední škole už dlouho jasno – rozhodl se pro učební obor mechanik kolejových vozidel. Neodradilo ho ani to, že bude přes týden muset bydlet na internátě. Rodiče

se s jeho volbou nakonec smířili, jen starostlivá babička často

vzdychala: Jak to tam ten náš kluk zvládne?

4. Kdo je šikanou nejvíce ohrožen?

MR: Ten, kdo je odlišný, ale to je obecně vzato kdokoliv. Ve větším riziku se ocitá člověk, jehož jinakost je pro ostatní nežádoucí, nevyhovující anebo ohrožující, byť třeba jen domněle. Často slýcháme slovo divnost. Dotyčný se nechová

tak, jak je v dané skupině předpokládáno, nerespektuje skupinové normy, které jsou neoficiálně utvářeny. Dítě, které je takto shledáno jako „nevyhovující“, dostane buď nálepku odlišnosti, nebo je ze skupiny rovnou vyčleňováno. Jeho jinakost však nemusí být trvalým rysem, v jiné skupině s jinak nastavenými pravidly stejné dítě obstojí. Strach ze sociálního nepřijetí či vyčlenění může vést u takového dítěte k chování, které naopak jako by ostatní provokovalo. Nejednou jsem tak vyslechla opakující se výpovědi: on provokuje, ona nás otravuje. Takové chování může pramenit z pocitu bezmoci, možná také vzteku z odmítání, ignorace. Dítě může provokovat i svou předstíranou lhostejností či pohrdáním ostatními. Stále ovšem mluvíme o ohrožení, o možnostech, nikoliv o nevyhnutelnosti vzniku šikany…

SB: Někteří učitelé a vychovatelé tvrdí, že za roky své praxe dokážou odhadnout, které dítě bude terčem posměchu či napadání. Nápovědou je podle nich určitý habitus, tj. to, jak dítě vypadá, že je například zavalité, neohrabané, zakřiknuté, obrýlené nebo že má ulízané vlasy. Zkrátka je jiné, na první pohled odlišné. To se týká jak chlapců, tak dívek. Typic-

kou obětí bývá podle učitelů také dítě, které nic neumí, není v ničem dobré. Ostatní děti ho tak nemají za co obdivovat, není součástí party, neumí udělat nějakou legraci. Nic z toho však neplatí obecně. Některé „pro-obětní“ vlastnosti mohou být vykompenzovány vlastnostmi „proti-obětními“. Kromě toho má šikana řadu podob, takže je těžké odhadnout, kdo je či bude šikanován. Tak jako platí, že šikanovat druhé může kdokoli, platí, že šikanovaným, tj. obětí, se může stát rovněž kdokoli. To, zda se někdo ve třídě stane obětí šikany, záleží na řadě faktorů, například na skupinové dynamice, převažující hodnotové orientaci v kolektivu, aktuální mocenské konstelaci a – ovšemže také na učiteli!

MZ: Jedním z definičních znaků šikany je také asymetrie sil mezi agresorem a obětí, což někdy svádí k povrchnímu závěru, že oběť je vždy fyzicky slabší než agresor. Nemusí tomu tak být, nerovnováha sil se může projevit i v oblasti intelektuální nebo sociální. Často je obětí šikany někdo, do koho by to lidé vůbec neřekli – a totéž platí i pro agresora. Předpoklady pro obě role má skutečně každý člověk. Nadarmo se neříká: Co potkalo jednoho, může každého. Samozřejmě se nám pořád vkrádá myšlenka, že obětí šikany bývá ten, kdo je slabší, kdo má nějaký handicap, kdo se od ostatních zásadně odlišuje. Taková odlišnost však nemusí být na dotyčném vůbec patrná, může vyjít najevo časem anebo – a to je velmi důležité – může být dotyčnému i přisouzena jeho sociálním okolím. Proti tomu se oběť zpravidla nemůže účinně bránit; jak má například

rychle dokázat, že netrpí tou či onou nemocí nebo že nevyznává tu či onu víru?

5. Jaké bývají nejčastější spouštěče šikany?

MZ: Spouštěčů šikany může být nepřeberné množství a nemusí jít o žádné mimořádné okolnosti. S trochou nadsázky bychom mohli říci, že příležitost dělá zloděje. Někdy prostě stačí, že počátečním náznakům šikany nikdo neučiní přítrž; stane se to, protože se to může stát. O dobré vztahy v kolektivu je nutné pečovat, nelze je předpokládat jako výchozí a samozřejmý stav. Pak je tu samozřejmě celá řada okolností, které šikaně skutečně nahrávají, o některých, jako například o nevhodném prostředí či nedemokratickém výchovném stylu, již byla řeč. Častým spouštěčem šikany i jiných výchovných problémů bývá ovšem nuda či jiné zdroje stresu. Někdy to může být i nějaká nešťastná maličkost, co rozvoj šikany odstartuje.

Trápení výše zmíněného Roberta na internátu spustila pohlednice od babičky, která se nedopatřením ocitla na nástěnce na chodbě, kde si ji mohl každý přečíst. Text na pohlednici začínal oslovením: Milý Robertku!

MR: To je příklad situace, kdy spouštěč bezděčně poskytne někdo, kdo v žádném případě nechce dotyčnému uškodit. Ve školách se také často stává, že učitel v dobré víře sdělí spolužákům budoucí oběti nějaké citlivé informace. Chce například vzbudit soucit dětí s dotyčným a poukáže na to, že jeho rodiče musejí doma obracet každou korunu nebo že bydlí ve vlhkém sklepním bytě. Vůbec odhalení důvěrných skutečností činí kteréhokoli jedince zranitelným, proto je nanejvýš riskantní hovořit ve škole o soukromí žáků. Jedním

z rizik nedávné distanční výuky bylo mj. to, že děti mohly tak

či onak nahlédnout do soukromí svých spolužáků, vidět, byť jen omezeně, jaké mají doma vybavení, spatřit ostatní členy domácnosti a uslyšet něco, co by jinak neslyšely…

SB: Zastavme se ještě u každodenního provozu běžné školy. I když její personál šikanu dozajista neschvaluje a jsou nastaveny základní regulativy v podobě školního řádu, preventivního programu a podobně, nemusí to stačit. Měli bychom se zamýšlet i nad subtilnějšími okolnostmi. Je skutečně pedagogický dozor tam, kde má být, a sleduje to, co má sledovat? Nejsou ve škole nebezpečná zákoutí, kde mohou děti nepozorovaně tropit všemožné vylomeniny? Mají děti dostatek možností a příležitostí k diskrétnímu vyhledání pomoci dospělých? Uplatňují všichni pedagogičtí pracovníci školy v zásadě stejný přístup k výchovným problémům?

6. Kdo se nejčastěji dopouští šikanování?

MR: Odpověď rodiče šikanovaného dítěte na tuto otázku by byla pravděpodobně jasná: agresivní psychopat. Nemůžeme se takovému názoru divit, rodič bývá zaskočen, rozzloben, má obavy, neví si rady, hledá přijatelné vysvětlení pro to, co se stalo. V některých případech může agresor skutečně trpět poruchou osobnosti, většina pachatelů školní šikany však takovou diagnózu nemá. Setkala jsem se i s mnoha rodiči dětí, které šikanovaly, a pokaždé jsem si dokázala představit, že na jejich místě mohu jako rodič sedět i já. Častokrát,

když slyšeli, čeho bylo právě jejich dítě schopno, měli v očích zděšení. Připouštěli obvykle, že je jejich potomek možná více sebestředný, sobecký, ale to přece není nikterak výjimečné. Že by dokázal někoho ponižovat a pokořovat, tomu nemohli uvěřit. Vždyť doma se chová úplně normálně…

SB: Znovu připomeňme, že tak jako platí, že obětí šikany se může stát kdokoli, tak také platí, že šikanovat druhé může rovněž v podstatě kdokoli. Pestrá typologie agresorů je důsledkem široké škály motivů, které lidé pro ubližování jiným mají. V pozadí šikanování může být například snaha ostatní řídit, komandovat. Šikanování se pak může stát prostředkem pro naplnění tohoto cíle. Agresorem může být rovněž jedinec, který se potřebuje nějakým způsobem zviditelnit. Mohou to být třeba děti ze sociálně slabých rodin, které si potřebují dokázat, že také něco umí, že také v něčem mohou vyniknout. A když toho nejsou schopny v učení nebo ve sportu, potom začnou ubližovat druhým. Agresoři mohou být oběťmi domácího násilí a surovosti; bití a ponižování, které zažívají doma, „vracejí“ někomu jinému, třeba slabšímu spolužákovi. Agresoři ale poněkud paradoxně poměrně často pocházejí z funkčních rodin, mají dobré zázemí, hodné a starostlivé rodiče. Přesto se ve škole chovají v rozporu s výchovou a podmínkami, ve kterých vyrůstají. Takoví žáci mohou šikanovat z frajeřiny, mohou se chtít svým „chlapáckým“ vystupováním někomu zalíbit, mohou ve své mysli rozdělovat lidi na slabé a silné, mohou být okouzleni pocitem moci, nadřazenosti atd. Dokázali byste všechny tyto případy vykreslit do podoby jednoho

„typického“ agresora?

MZ: A nezapomeňme, že motivem pro ubližování jiným může

být paradoxně také snaha vyhnout se roli oběti. To jsou ty případy, kdy si poměrně neprůbojné dítě či dítě, které v jiném kolektivu už šikanu na vlastní kůži zažilo, z obavy před (dalším) ponižováním řekne, že bude lepší vzít na sebe „preventivně“ roli agresora. Jsou dokonce známy případy, kdy se dítě, které v podstatě ze zoufalství provedlo takový „preventivní“

útok, zakrátko stalo postrachem celé třídy. Ostatně i historie zná mnoho despotů, kteří byli na úsvitu své tyranské kariéry zakřiknutými neduživci. Do jedné školy přestoupil chlapec, podle třídního učitele od pohledu „zralý na šikanu“, který si však zakrátko podrobil celou třídu. Podobně tomu bylo u chlapce, který byl, jak ho charakterizovala jeho třídní učitelka, „malý, hubený, ošklivý zrzek“. Ten začal ve třídě organizovat ubližování několika dětem, čímž od sebe, potenciální oběti, odvrátil pozornost. Zkrátka, zachovali se podle známého hesla: Nejlepší obrana je útok!

7. Co konkrétně se zpravidla děje šikanovanému dítěti?

MZ: Ze začátku často nic tak hrozného. Pršet začíná po kapkách, jak se říká. Vrátíme-li se k Robertově případu, uvidíme, že jeho první týdny na internátu byly ve znamení zdánlivě nevinných legrácek. Někteří kluci mu kvůli oné nešťastné pohlednici od babičky začali říkat „Robertku“ a vždy se při tom příšerně smáli. Vadilo mu to, ale čím více to dával najevo, tím více je to bavilo. A nezůstalo jen u toho. Snad každý týden na něj čekalo na pokoji nějaké překvapení. Tu zubní pasta na kli-

ce, jindy zase mokrý ručník v posteli. Pro kluky děsná sranda, pro Roberta utrpení. Útoky tohoto typu lze překvapivě snadno vysvětlit a ospravedlnit jako legraci, možná trochu drsnější, ale i taková přece do chlapeckého světa patří, nebo ne?

MR: Důležité je si uvědomit, že šikana má svůj zákonitý vývoj, postupuje od nenápadných, jakoby žertem míněných ústrků, přes systematické a promyšlené ubližování až po naprosto dokonalé a propracované tyranizování, k němuž se postupně přidávají další a další členové kolektivu. Šikana tak může probíhat až v pěti na sebe navazujících stadiích, kde první, označované jako zrod ostrakismu, obnáší příležitostné vyčleňování oběti z kolektivu, její shazování, zesměšňování nebo naopak přehlížení. Může, ale také nemusí následně přejít do druhého stadia. To pak znamená přitvrzení psychického násilí nebo nástup násilí fyzického, oběť je napadána už zcela očividně, i když ještě ne systematicky. Stává se často jakýmsi hromosvodem skupinového napětí, obětním beránkem. Ve třetím stadiu, které může následovat, se vytváří jádro hlavních agresorů a oběť je vystavena již soustavným fyzickým i psychickým útokům; jejímu ponižování zpravidla přihlíží ostatní členové skupiny, což její utrpení ještě prohlubuje. Tato tři stadia označujeme jako počáteční šikanu, protože skupina má ještě potenciál k návratu do normálu, pokud však nikdo nezasáhne, nastane zlom, za nímž už nelze se sebeúzdravnou silou kolektivu počítat…

SB: A šikana se dostává do čtvrtého a pátého stadia, která označujeme jako šikanu pokročilou. Čtvrté stadium se vyznačuje tím, že většina členů kolektivu přijímá nové normy

a pravidla, jež diktují hlavní agresoři. Ve skupině nadále sílí tlak na konformitu, do týrání oběti nebo obětí se zapojuje většina členů, někteří ze strachu, aby se také nedostali do pozice oběti, jiní si své nadvlády nad obětí vysloveně užívají. Nenastane-li rázná intervence zvenčí, přechází čtvrté stadium do posledního, pátého. To se označuje jako totalita a obnáší další zdokonalení celé mašinerie, agresoři skupinu zcela ovládají a vše funguje podle jejich pravidel. Oběť vystavená psychickému a zpravidla i fyzickému týrání, které nezřídka ohrožuje také její zdraví a život, už nemá sebemenší zdroje k odporu, je zcela zdecimovaná a často volí zoufalé únikové strategie – v pátém stadiu jí jde vždy a bez nadsázky o život!

8. Podle čeho jako rodič poznám, že je mé dítě ve škole šikanováno?

MR: Každé šikanované dítě reaguje na situaci jinak, vždy se však v jeho chování projeví nějaké změny. Záleží na mnoha okolnostech, především na stadiu šikany, na věku a osobnosti dítěte, na jeho rodinné situaci atd. Rodiče, kteří se svým dítětem pravidelně hovoří o jeho pocitech a prožitcích, mají situaci o poznání jednodušší. V řadě případů se však dítě rodičům příliš nesvěřuje, přestože má s nimi láskyplný vztah. Pak musí rodič registrovat veškeré změny v chování dítěte. Často to bývá větší uzavřenost, neochota hovořit o škole a spolužácích, změna nálady, když přijde na tato témata řeč. Někdy si rodič všimne, že dítě chodí ze školy hladové, ve znečištěném nebo zmáčeném oblečení, že „ztrácí“ peníze či jiné věci. Vysvětlení, jak k takovým nepříjemnostem došlo,

bývají dosti nevěrohodná. Dítě neví, nemůže si vzpomenout, nechce o tom mluvit. V závažnějších případech se dítě snaží určitým místům a situacím vyhnout. Nechce chodit do školy nebo na kroužek a hledá pro to přijatelné důvody, často to bývají důvody zdravotní. A nemusí to být jen výmluva, dítě může skutečně onemocnět…

MZ: Nemá nemoc jazyku, a přec mluví. Zdravotní důvody jsou navíc v naší společnosti tradičně respektovány a děti to samozřejmě vnímají, a to od útlého věku. Od počátečních výmluv na bolest hlavy či břicha může ovšem dítě dospět až ke skutečným onemocněním, která mu v návštěvě školy mohou zcela objektivně zabránit. Jedná se o proces, který postupuje od agravace, tedy zveličování běžných zdravotních problémů, přes tzv. funkční poruchy až k poruchám orgánovým.

V žádném případě bychom proto neměli jakékoli stížnosti na zdravotní problémy ani bagatelizovat, ani dramatizovat, nýbrž usilovat o nalezení jejich pravé příčiny. Radikálním řešením neúnosné situace bývá útěk – a může to být útěk v pravém slova smyslu (z domova) či ve smyslu přeneseném (do fantazie, do nemoci). V důsledku vážnější a dlouhodobější šikany může docházet také k sebepoškozování. V krajním případě může dojít dokonce k sebevražednému jednání. I když se třeba

šikanované dítě nesvěří rodičům přímo, svým chováním dává najevo, že není něco v pořádku, a to i v počátečních fázích šikany. V těch pokročilých pak z jeho chování lze zpravidla vyčíst volání: Pomoc, už nemůžu dál!

SB: Další nápadnou změnou, kterou většinou rodiče snadno zaregistrují, je zhoršení školního prospěchu. Jde o průvodní

jev chronického stresu, jemuž je dítě vystaveno. Pochopitelně

se takové zhoršení projeví nejprve v náročnějších předmětech, jako jsou jazyky a matematika. A i pozorný rodič může situaci vyhodnotit chybně. Dítě se zhorší v matematice, před odchodem do školy si třeba stěžuje na bolest břicha – bojí se asi zkoušení. Přitom oba příznaky – jak zhoršení prospěchu, tak strach ze školy – mohou svědčit právě o šikaně. Dále se může rodič setkat s tím, že dítě, které je ve škole šikanováno, odmítá určité věci či aktivity, které mu dříve nevadily. Nechce už nosit rovnátka. Nechce, aby ho do školy rodiče vozili autem. Nebo naopak žádá, aby dosáhlo určité změny – aby zhublo, povyrostlo, přestalo zadrhávat… Jen málokdy se stane, že šikanované dítě žádným způsobem nevolá o pomoc. Z dostupných výzkumů, například ze šetření, které provedl v roce 2003 Blahoslav Kraus se spolupracovníky, ale vyplývá, že asi jen pětina šikanovaných žáků se přímo svěřila svým rodičům. V každém případě však rodiče neudělají chybu, když se budou o školní život svých dětí více zajímat a nespoléhat se jen na obligátní otázku: Co bylo ve škole?

9. Podle čeho

jako učitel poznám, že se v mé třídě odehrává šikana?

SB: Projevy šikany se různí podle řady okolností, především v závislosti na stadiu, v němž se šikana právě nachází. Roli hraje též věk dětí a charakter školy či zařízení, kde k šikaně dochází. Učitel nejsnáze zaregistruje různé změny, které svědčí o zhoršeném psychosociálním klimatu dané třídy či skupiny. Je třeba podotknout, že již u počáteční šikany vykazuje

celá zasažená skupina určité změny. Především bývá patrná

jistá tenze, stupňuje se tlak na konformní chování v rámci kolektivu. Ve výhodě je učitel, který se svou třídou pravidelně komunikuje i mimo výuku, například v rámci třídnických hodin, při zájmových aktivitách apod. Pak nebývá obtížné změny třídního klimatu zaregistrovat. Napovědět však mohou také rozhovory s ostatními pedagogy, včetně vychovatelů ve školní družině či školním klubu. Nelze podceňovat informace od rodičů a dalších zainteresovaných osob. Důležité je také věnovat zvýšenou pozornost kolektivu, který prochází nějakou změnou – příchod či odchod některého člena, přijímací zkoušky, jiná organizace výuky…

MR: Vnímavý učitel nebo vychovatel si může všimnout mnoha varovných signálů. Zaslechne například nadávky či neobvyklé přezdívky, pozoruje změny v zasedacím pořádku a podobně. Pokud dříve vždy dobře připravený žák najednou nemívá nachystané pomůcky, nenosí úkoly nebo ztrácí věci, může jít o důležitý signál, že něco není v pořádku. Často může pedagog zaregistrovat, že se některý žák vyhýbá určitým činnostem nebo místům. Nápadné je, když například nechce trávit přestávku se spolužáky a do třídy přichází až zároveň se zvoněním, spolu s vyučujícím. Nebo se může všemožně vyhýbat situacím, které představují pro šikanovaného žáka zvýšené riziko – převlékání se před tělesnou výchovou a po ní, pobyt na hřišti během velké přestávky a podobně. I pedagog, který není zvyklý na intenzivní kontakt s třídním kolektivem a který si osobních problémů dětí příliš nevšímá, zpravidla zaregistruje další nápadnou změnu, která se často šikanovaného

žáka týká, a tou je již zmíněné zhoršení prospěchu. Zvláště

je-li takové zhoršení způsobeno neodevzdáváním domácích

úkolů či zapomínáním pomůcek, je namístě zvýšená opatrnost učitele. V čem tkví pravá příčina, co se s žákem děje?

MZ: Učitel nesmí spoléhat jen na to, že má se třídou úzký kontakt, že mu nic nemůže uniknout. Pod svícnem bývá tma. Někdy mají do vztahů ve třídě paradoxně lepší vhled lidé, kteří se třídou do přímého kontaktu vůbec nepřicházejí, například rodiče žáků. Budiž také řečeno, že v některých případech sám pedagog (zpravidla) nechtěně a nevědomě šikaně svým chováním napomáhá. To, když například oslovuje určitého žáka přezdívkou (ve skutečnosti nadávkou), kterou mu vymysleli

šikanující spolužáci. Jindy učitel v dobré víře nevhodným způsobem intervenuje do vztahů mezi žáky třeba tím, že poukáže na těžkou osobní situaci některého žáka a ostatní vyzve, aby s ním soucítili. Ještě závažnější jsou případy, kdy pedagog šikanu nepřímo iniciuje tím, jak nezvládá svou profesní roli. Například projevuje-li ve škole své rasistické a xenofobní smýšlení, jedná-li se žáky autoritářsky a podobně. Učitel tedy není vnějším pozorovatelem dění ve třídě, ale sám jej neustále spoluvytváří!

10. Co prožívá oběť šikanování?

MR: První, co každého asi napadne, je strach, ale pro mě je to pocit opuštěnosti. A často také studu, což spolu velmi úzce souvisí. Ač si to mnohdy nepřipouštíme, všichni se snažíme dostát určitému lidskému „ideálu“. Četně již byla zmiňována jinakost, podivnost, to, co oběť činí odlišnou v negativním smyslu slova. Stud za to, že jsem jiný, je právě u dětí, které

jsou přirozeně morálně nezralé, to, co je k samotě odsuzuje.

Stejně tak je třeba zohlednit, že se děti dostávají do situace, ve které se nedokážou postarat samy o sebe, a pomoc a podpora nejbližšího okolí je liknavá či nedostupná. Oběti se vlastně

„obětují“ a berou na sebe vinu ostatních. Jsou ve skupině, která je pro ně důležitá, ale ta je přehlíží, snaží se je vyloučit ze svého středu anebo jinak potírat. Robertovi dělali kluci na internátu všemožné naschvály, nezůstalo jen u toho posměšného oslovování, kterým všechno začalo. Při jednom z tajných večírků někdo rozbil televizor. Reakce vychovatelů byla rázná: záhy došlo ke zpřísnění režimu a atmosféra na internátě byla velmi napjatá. Chlapci byli podráždění a každou chvíli vznikl

nějaký konflikt. Nejvíce to odnášel právě Robert. Neustále mu někdo nadával a jednoho dne ho jeden z chlapců i zmlátil. To se pak opakovalo vždy, když se objevil nějaký průšvih. Ať šlo o neuklizené pokoje nebo rozbité umyvadlo – vždy byl na vině Robert. Když se bránil, dostal ještě větší nakládačku. Robert však o svém trápení mlčel. Doma u rodičů přicházel na jiné myšlenky, ale když se v neděli večer vracel na internát, zmocňovaly se ho velké obavy z toho, co zase přijde…

SB: Je obtížné se vžít do role oběti šikanování, navíc když každé dítě prožívá svůj úděl poněkud jinak. Bezesporu je však tato situace pro oběť psychicky velmi náročná, až nesnesitelná. Podle výpovědí obětí šikanování je na celé věci nejhorší moment ponižování, fakt, že se dítě dostává do situace, kdy s ním jeho vrstevníci zacházejí, jako by ani nebyl lidskou bytostí. To bývá mnohdy prožíváno úkorněji než fyzické násilí.

Trýznivý pocit šikanovaných dětí je zesilován i tím, že se útoky zpravidla dlouhodobě opakují. K tomu všemu se přidává

obava z toho, že jako oběť nemohu nikomu o svém trápení říct, protože mi někdo vsugeroval, že to pak bude ještě horší, že budu vypadat jako práskač a slaboch, který se není schopen postavit situaci čelem a obrací se s prosíkem o pomoc k dospělým. Oběť tedy prožívá strach, rozvíjí se u ní pocit méněcennosti, zahanbení, pocit, že si za své utrpení může sama. Nejhorší je, že oběť agresorovi či agresorům postupně začne věřit, přistoupí k sebeobviňování a k pochybování nad sebou samým: Co jsem to za člověka?

MZ: Oběť se z hlediska řešení situace vlastními silami ocitá v začarovaném kruhu. Jakmile je totiž člověk v pozici oběti, už se na danou situaci nedokáže dívat svrchu. Člověka totiž stresující situace, na kterou nebyl připraven, často úplně paralyzuje a ochromí. Proto se chová nezřídka iracionálně, pro okolí nepochopitelně. Veřejnost se pak často pozastavuje nad chováním obětí násilných činů, které o případu promluví až po letech – za jejich opožděným svědectvím vidí nějaký kalkul, nevěří jim. Navíc oběť od začátku přirozeně zapojuje ego-obranné mechanismy, jež mají za úkol snížit rozpor mezi jejím prožíváním a chováním, tedy tzv. kognitivní disonanci. Své otrocké chování si může člověk snadno racionalizovat například pomocí lidového moudra, které praví, že moudřejší ustoupí!

11. Co prožívá pachatel šikanování?

MZ: Kdo co neviděl, neumí to dobře malovati; kdo co nezkusil, neumí o tom povídati. Já o tom, bohužel, povídati umím.

Agresor prožívá zpravidla pocit nadřazenosti, který bývá

zvláště pro některé děti přitažlivý svou vzácností a neobvyklostí. V pozdějších stadiích šikany, kdy se do ubližování oběti zapojují i ti takzvaně hodní žáci, je totiž tento opojný pocit převahy dostupný také jim. Už zde několikrát zaznělo, že do role agresora se může za určitých okolností dostat každý, z čehož vyplývá, že pocity a prožitky agresorů mohou být velmi rozmanité. Některý se lehkomyslně baví, jiný prožívá až sadistické uspokojení z utrpení bezbranného jedince, další by své pocity třeba ani nedokázal popsat a ještě jiný experimentuje a zkouší, jaké to je, být alespoň jednou v životě tím, koho se někdo bojí, vyzkoušet si, jak chutná moc!

SB: Z uvedené teze, že agresorem může být de facto každý, rovněž plyne, že zdaleka ne všichni agresoři mají „problémy sami se sebou“. Existuje také mýtus o malém sebevědomí agresorů, kteří si údajně nedostatek sebevědomí kompenzují ponižováním spolužáků. Samozřejmě, že v mnoha případech může stát za šikanováním i tento motiv, ale neplatí to obecně. Někdy agresoři šikanují „jen“ z frajeřiny, chtějí pobavit sebe a ostatní. Je pravda, že si agresoři jaksi automaticky dodávají šikanováním ostatních sebevědomí, ale to nemusí znamenat, že ho předtím měli malé. Mimochodem, používání slov jako „pachatel“ či „agresor“ by mohlo navozovat představu, že jde výlučně o chlapce. Ze školní praxe však víme, jak brutálně se dokážou některé dívky chovat ke svým spolužákům či spolužačkám. Je pravděpodobné, že určitá specifika dívčích

šikan se odrážejí i v prožívání agresorek – například u dívek

předpokládáme častější vzájemnou závislost. Snad by nám ale tuto otázku mohla lépe ozřejmit dáma?

MR: Dívčí šikana často zamotá hlavu i odborníkům a odbornicím. Nejde jen o to, že bývá rafinovaná a založená na intrikách, jež nejsou snadno prohlédnutelné. Problém může být i v tom, že záměr ublížit, tj. jeden z definičních znaků šikany, si nemusí plně uvědomovat a připouštět dokonce ani sama agresorka. I chlapec-agresor mnohdy může působit tak, že vlastně neví, co činí, ale jeho chování je přece jen zpravidla vědomé. U všech agresorů, bez ohledu na pohlaví, se však mohou spustit mechanismy, kterými si své chování vnitřně ospravedlňují a jeho důsledky zlehčují. Jde o různé způsoby morálního vyvazování, přenesení zodpovědnosti na oběť nebo rozptýlení zodpovědnosti za utrpení oběti na celou skupinu.

Šikanující si tedy zpravidla nepřipouští žádnou vinu. Může naopak prožívat pocity vyvoleného a namlouvat si, že napravuje (nebo spravedlivě trestá) někoho, kdo nezapadá do norem skupiny, kdo skupině vlastně škodí…

12. Jak se liší šikanování od škádlení?

MZ: Mohlo by se zdát, že mezi šikanováním a škádlením neleží ostrá hranice, neboť z vnějšího pohledu může obojí jednání vyhlížet k nerozeznání podobně. Věc je však složitější. Zásadně rozdílné totiž nejsou vnější projevy šikany a škádlení, nýbrž samotná vnitřní podstata těchto jevů. Zatímco záměrem šikanujícího je ublížit šikanovanému, ponížit jej, zesměšnit, snížit jeho lidskou důstojnost a na jeho úkor zvýšit vlastní sebevědomí a prestiž, ten, kdo někoho škádlí, je veden zcela jinými úmysly. Škádlení se uskutečňuje mezi lidmi, kteří k sobě chovají sympatie, a cílem takového jednání je zlepšit náladu na obou stranách, vnést do určité situace humor, odlehčit ji,

uvolnit se a pobavit. Co se škádlívá, to se rádo mívá, chtělo by se dodat. Copak si nevzpomínáte, jaké to bylo, když jste se s někým škádlili?

SB: To, že se slovo škádlení někdy používá jako eufemismus pro obyčejné násilí, na věci nic nemění. Ani to, že i škádlení se pohybuje na dosti široké škále od neškodného veselého popichování až po potenciálně zraňující ironické výpady. Škádlený se však na rozdíl od šikanovaného může bránit. V momentě, kdy situace škádlenému začne být nepříjemná, musí škádlící jedinec přestat. Neudělá-li to, přestává škádlit a začíná vědomě ubližovat. Ne každé ubližování je však šikanou. Připomínám, že poněkud paradoxně je v případě šikany určující spíše motivace a pocit agresora než oběti. O šikaně mluvíme, pokud agresor chce ublížit, v podstatě bez ohledu na to, jak to vnímá oběť. Může se totiž stát, že je oběť buď přecitlivělá a úkorně přijímá a silně prožívá i sebemenší narážky, anebo naopak extrémně odolná a ani těžké urážky nevnímá, nebere si je osobně. Obecně je třeba zpozornět, když je nějaké podezřelé jednání bagatelizováno tím, že je označováno jako legrácky, škorpení se a podobně. Prostým dotazem směrem k případné oběti se však zpravidla nedozvíme nic podstatného, neboť šikanovaný jedinec často ochotně potvrdí, že o nic nejde, že je to jen legrace…

MR: Poukaz na legraci, škádlení či kočkování souvisí s dalším

častým mechanismem již zmíněného morálního vyvazování.

Patří k němu nejen lakování reality narůžovo pomocí nejrůznějších eufemismů, ale také argumentace založená na srovnávání provedeného činu s něčím ještě horším, na zdánlivě

mravných pohnutkách a podobně. Trošku jsme do něj strkali, ale to nebylo nic hroznýho proti tomu, co mu dělaj kluci z béčka. My jsme ho jen chtěli naučit se prát!

13. Proč spolužáci šikanovanému dítěti velmi často vůbec nepomohou?

MR: Na tuto otázku není snadné odpovědět. Znovu si vybavuji jednotlivé žáky ze tříd, ve kterých šikana způsobovala někdy až těžko představitelné utrpení. Děti, které jsem znala, se pro mě najednou stávaly nečitelnými proto, že tak snadno přijaly nepsaná pravidla šikanování. Právě slovo „snadno“ je vlastně klíčové. Vybavuji si to složité soukolí mechanismu šikany, které se může spouštět pomalu a nenápadně, ale přesto nenechá zúčastněným čas na rozhodování, stanou se jeho součástí a opravdu pro ně není jednoduché se tomuto, po nějakém čase bezchybně fungujícímu, stroji postavit. Členy šikanou zasaženého kolektivu tak velmi rychle ovládne strach. Strach, že se stanou také nežádoucími. Dále jsou tu přirozeně obavy, že jejich případná záchranná mise nebude mít šťastný konec, že způsobí více škody než užitku…

MZ: Přiznejme si, že za určitou liknavostí těch, kteří by měli a mohli někomu pomoci, stojí velmi často tradiční výchova, eticky poněkud pokřivená a zplanělá do jednoduchých pouček typu nehas, co tě nepálí a do naučení, že žalovat se nemá. Snad dobře míněné rady rodičů a prarodičů, často sdělované jaksi neoficiálně, že se má každý starat především sám o sebe a do ničeho se nenamočit, slýchal v našem kulturním okruhu skoro

každý. K tomu však ještě přistupují další důvody, které souvisejí s takzvaným efektem přihlížejícího – svědkové násilného činu oběti často nepomohou proto, že se odpovědnost rozloží mezi větší počet lidí. Proč bych měl zakročit zrovna já?

SB: Je-li na vině výchova, můžeme v ní hledat i cestu k řešení. V poslední době se velké naděje při předcházení šikaně a jejím včasném řešení vkládají do takzvaných zastánců. Zastánce je takový člen kolektivu zasaženého šikanou, který aktivně vystupuje na pomoc oběti nebo obětem. Má pro to předpoklady – dobré charakterové vlastnosti, rozvinuté komunikační dovednosti, pevné rodinné zázemí a zpravidla také dostatečnou míru vlivu a obliby v daném kolektivu. Na podporu oběti může zvolit rozmanité, přímé i nepřímé, strategie. Pomoc zastánce, zvláště je-li tento ve svém snažení osamocen, nemusí však stačit. I Robert, o jehož strastiplném pobytu na internátu už byla zmínka, měl v jednu chvíli zastánce. Byl to stejně starý učeň Mirek, se kterým občas chodil fotografovat lokomotivy. Ten byl však jednoho dne nečekaně na několik týdnů hospitalizován a Robert se ocitl zcela bez pomoci. Ztráta této opory pro něj byla o to větším stresorem, když s ní začali agresoři záměrně „pracovat“ a schválně před Robertem říkat věty typu: Jó, Mirek, ten už se sem nevrátí, má prej ledviny úplně na hadry!

14. Kde mohou šikanovaní žáci, případně jejich blízcí, hledat profesionální pomoc?

SB: Prvním místem pomoci by měla být v optimálním případě příslušná škola či školské zařízení. Jinými slovy, problém se má nejprve řešit co nejblíže místu, kde vznikl – to je takzvaný princip subsidiarity. Ne vždy je to pochopitelně možné. V každé škole by ovšem měli být k dispozici odborně připravení pracovníci (metodik prevence, výchovný poradce, případně psycholog či speciální pedagog), kteří mají díky znalosti prostředí a celkového kontextu dobré předpoklady k řešení nastalé situace. Pokud o těchto pracovnících šikanovaný žák neví anebo k nim nemá důvěru, je to již samo o sobě velmi závažným problémem. Každá škola musí mít dle platné legislativy vypracovanou strategii prevence rizikového chování včetně šikany a zabezpečit pro tuto činnost příslušné pracovníky. Každý žák by měl vědět, který učitel je pověřen funkcí metodika prevence, případně výchovného poradce a jak ho lze diskrétně kontaktovat. Své místo mají i v dnešní škole informační nástěnky a schránky důvěry, třebas i virtuální…

MR: Nelze však zastírat, že v některých případech je tato povinnost naplněna spíše formálně. Šikanovaný žák se proto může obrátit na celou řadu jiných organizací a institucí. K dispozici jsou bezplatné anonymní poradny, internetové i telefonické linky důvěry a poradenská zařízení. Účinnou pomoc může šikanovanému žákovi (a celému třídnímu kolektivu) poskytnout zejména místně příslušná pedagogicko-psychologická poradna, případně speciálně pedagogické centrum či

středisko výchovné péče. Relativně novou službou s velkým potenciálem je webová aplikace Nenech to být, která má podporu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a jejímž prostřednictvím lze na konkrétní případy šikany anonymně upozornit. Neměli bychom též zapomínat na institut školského ombudsmana a v neposlední řadě na Českou školní inspekci. Tam by se však měl člověk obrátit až ve chvíli, kdy vše ostatní selže, jak bude rozvedeno dále. Seznam užitečných kontaktů nalezne čtenář v závěru této publikace. Každý, kdo se cítí krácen na svých právech, má přirozeně též možnost obrátit se na Policii České republiky. To je nezbytné zejména v případech, kdy je důvod předpokládat, že došlo ke spáchání trestného činu. Oznamovací povinnost má v případě určitých trestných činů každý občan a její nesplnění může mít trestněprávní důsledky!

MZ: Důležitá je i zde prevence: děti by měly být vedeny k tomu, aby aktivně vyhledávaly pomoc v případě, že na něco samy nestačí. Svým proaktivním přístupem mohou totiž velmi ovlivnit to, jak a kdy se jim dostane účinné pomoci. Nadarmo se přece neříká: Pomoz si sám a bude ti pomoženo. První krok bývá tím nejdůležitějším – a často také nejtěžším. Zaklepat na dveře kabinetu, vytočit číslo linky důvěry nebo jen napsat anonymní vzkaz dá někdy značné přemáhání. V této souvislosti je vhodné zmínit také svépomocnou literaturu, která může být zejména pro introvertní jedince nejschůdnější cestou k prvotnímu řešení jejich situace – jako příklad uveďme třeba knížku pro teenagery od Aiji Mayrockové Jak přežít šikanování nebo publikaci vhodnou i pro děti mladšího školního věku od

Terrence Webstera-Doylea Proč mě pořád někdo šikanuje?

15. Co se děje poté, když dítě zavolá na krizovou linku důvěry?

MR: Možná je důležité připomenout, co se děje předtím, než dítě na takovou linku zavolá. Pokud se pro tento krok rozhodne, je velmi pravděpodobné, že nenašlo nikoho, komu by se svěřilo. Je jisté, že velkou roli při jeho rozhodování hraje stud.

Není jednoduché říct někomu blízkému, že jsem ponižován, že dopustím to, aby se ke mně někdo choval jako k méněcennému. Rozhodující je také obava z toho, jak se situace bude řešit.

Linka důvěry poskytuje na prvním místě anonymitu, mohu se „schovat“, nemusím se nikomu představit ani podívat do očí.

Najít v sobě odvahu není jednoduché a na lince důvěry je to to první, co dítě uslyší: ocenění za krok, který vyhledáním pomoci učinilo. Nikdo se na něj nezlobí, jak předpokládalo třeba u svých rodičů, nikdo nic nebagatelizuje, jak možná očekávalo u učitele. Dostane se mu ujištění, že si takové chování nezaslouží. Důležité je také získání pocitu, že je někde někdo jen pro něj a že je trpělivý. Na lince důvěry se nespěchá. Pokud dítě sdělí své jméno, může mu být například domluven kontakt se sociálním pracovníkem či nabídnuty jiné možnosti.

Rozhodně však volající na profesionální krizové lince neuslyší větu, kterou někdy slýchá z úst dospělých kolem sebe: Teď

nemám čas!

MZ: Účelem krizové intervence (nejen telefonické) je klienta uklidnit, pomoci mu ohraničit probíhající krizi tak, aby nalezl sílu k dalšímu řešení. Síla telefonické intervence spočívá v její snadné dostupnosti a okamžitém efektu – rychlá pomoc, dvakrát pomoc. Odborně vyškolený intervent pomůže klientovi,

aby se ve své situaci zorientoval a aby lépe porozuměl svému prožívání. V neposlední řadě má intervence za úkol zastavit případné nebezpečné tendence v klientově chování a prožívání (například sebevražedné myšlenky). Taková intervence je velmi důležitá, ale sama o sobě by nestačila, proto krizový intervent podporuje klienta v tom, aby mobilizoval své síly a napřel je správným směrem, tedy k bezpečnému a účinnému řešení probíhající krize, aby se nebál požádat o pomoc lidi ve svém okolí. Každý případ je jedinečný, a proto má být krizová intervence vždy uzpůsobena „na míru“ konkrétnímu klientovi. Intervent na základě svých zkušeností zpravidla rychle pozná, zda volající potřebuje spíše uklidnění, ujištění, povzbuzení či nějakou konkrétní informaci, radu, kontakt…

SB: Ještě dodejme, že každá profesionální telefonická linka důvěry si vede evidenci přijatých hovorů; zaznamenává se, kdo volal (věk, pohlaví), důvod volání, délka hovoru, jak se interventovi jevil stav volajícího nebo kam byl volající dále nasměrován. Zatímco drtivou většinu volajících na linky důvěry tvoří dívky a ženy, v případě šikany tomu tak není, poměr pohlaví je zhruba vyrovnaný. Zdaleka ne všechny hovory o šikaně jsou odrazem skutečné šikany; odhlédneme-li od nemalého počtu takzvaných testovacích hovorů, kdy si volající na první pohled tropí žerty nebo prostě jen zkouší, co se bude dít, je nemálo takových, které jsou sice vedeny jako tematické, ale přesto mohou mít povahu žertu či imitace. Co je však podstatné, při telefonické krizové intervenci jsou údaje o šikaně sdělovány volajícími přímo, nejsou tedy zkresleny žádným zprostředkovatelem. Jak upozorňuje pediatrička Lenka Chudomelová

Lovasová, právě tyto údaje nám umožňují zjistit, jak děti

vnímají a prožívají různé situace, které dospělým mnohdy ani nepřipadají jako krizové, a přesto mohou mít na vývoj dítěte devastující vliv. Kolik případů ohrožených dětí asi skončilo tragicky v dobách, kdy ještě linky důvěry neexistovaly?

16. Je šikanování vůbec trestné?

SB: Český právní řád termín „šikana“ nezná, ačkoli se s ním můžeme stále častěji setkávat v odůvodnění rozsudků či v jiných právních dokumentech. To, že šikana není explicitně zmíněna v platném trestním zákoníku, tj. v zákoně č. 40/2009 Sb., však v žádném případě neznamená, že není trestně postižitelná. Naopak je třeba konstatovat, že šikanování a to, co jej provází, velmi často naplňuje skutkovou podstatu celé řady trestných činů. Trestní zákoník v platném znění definuje několik desítek trestných činů, které mohou být v rámci šikany spáchány. Například se může jednat o tyto trestné činy: vydírání, útisk, vzbuzování důvodné obavy, krádež, loupež, poškozování cizí věci, omezování osobní svobody, obchodování s lidmi, ublížení na zdraví, neposkytnutí první pomoci, pohlavní zneužívání, rvačka, porušování tajemství dokumentů uchovávaných v soukromí aj. Není výjimkou, že nastane takzvaný jednočinný souběh, to znamená, že jedním jednáním pachatel naplní skutkovou podstatu většího počtu trestných činů. Napadlo by vás, že k takové události může snadno dojít i o velké přestávce na chodbě obyčejné základní školy?

MZ: Právní povědomí v naší společnosti není dosud na dostatečné úrovni, a tak mnoho lidí (a tím spíše dětí) vůbec netuší,

co vše může být kvalifikováno jako přečin nebo zločin. Nejsou to jen dramatické scény známé z kriminálních seriálů, ale často i nenápadné události každodenního života. Ovšem nezapomínejme na známou pravdu: Neznalost zákona neomlouvá!

MR: Trestného činu se ale může dopustit i pedagogický pracovník nebo rodič, který šikanu přehlíží. V souvislosti se šikanou v dětských kolektivech totiž bývá často poukazováno na domnělou beztrestnost pachatelů z důvodu jejich nízkého věku, což někdy vede k rezignaci na řešení celé situace. Je nutno zdůraznit, že bez trestní zodpovědnosti jsou jen nezletilí, tedy osoby mladší patnácti let. Za ně mají ovšem zodpovědnost jejich rodiče, resp. zákonní zástupci. Mezi patnáctým a osmnáctým rokem je dítě mladistvým, který trestní odpovědnost má, byť omezenou. Osoba starší osmnácti let má již plnou trestní zodpovědnost (pokud o ni nepřišla například kvůli duševní poruše). Trestní sazby jsou závislé na závažnosti provinění i dalších okolnostech, občas však skončí ve výkonu trestu rovněž mladiství, jejichž jednání by naše veřejnost – poměrně tolerantní k násilí – hodnotila spíše jen jako „klukovinu“. Ovšem s tím, jak stoupá společenská nebezpečnost násilí, budou pravděpodobně i za školní šikanu vyměřovány stále vyšší tresty…

17. Jaký postih hrozí pachatelům šikany?

MR: Šikana může být řešena v rámci vnitřních předpisů konkrétní školy či školského zařízení, ale i v rámci obecně plat-

ných právních předpisů. V závislosti na závažnosti případu může být viník potrestán některým kázeňským opatřením (napomenutí třídního učitele, důtka třídního učitele, důtka ředitele školy, převedení do jiné třídy či výchovné skupiny, u žáků s ukončenou povinnou školní docházkou připadá v úvahu také podmínečné vyloučení nebo vyloučení ze školy) nebo ohodnocen sníženou známkou z chování. Je-li šikana řešena policií jako některý trestný čin, může být pachatel na základě soudního rozsudku potrestán i několikaletým odnětím svobody…

SB: V případě trestů a opatření, která uděluje škola či školské zařízení, bývá často konstatováno, že jsou obvykle příliš mírná a potrestaní je neberou vážně, někteří je dokonce přijímají jako určité ocenění své „delikventní kariéry“. To je někdy pravda, přesto by však bylo chybou na tato opatření rezignovat – mají totiž význam i pro oběti a svědky trestaného chování, jsou určitým signálem, jehož absence by mohla mít celospolečenský negativní dopad. Mimochodem, jsou tresty jediným použitelným výchovným opatřením?

MZ: Jistě, že nejsou. Nicméně jsou velmi frekventované. Zastavme se proto ještě u obecně dosti silně zakořeněné (a lidsky naprosto pochopitelné) tendence trestat pachatele násilí. Mimochodem, někdy bývá bezděčně „potrestána“ i oběť, ať už sekundární viktimizací při necitlivém vyšetřování, anebo jiným nepromyšleným zásahem. Nicméně trest pro původce násilí je velmi citlivá záležitost – neměl by být pomstou, ale cestou k nápravě. Je-li pachatelem násilí dítě, jako je to u šikanování běžné, měl by mít trest především výchovný

potenciál. Nemělo by jít tedy o pomstu. Pomsta je sladká, ale vykonaná hořkne!

18. Jaké následky může mít šikanování?

SB: Následky tak závažného jednání, jakým je šikana – a to i ta počáteční – mohou být pochopitelně rozmanité. Většinou každý uvažuje téměř výhradně o následcích, které si odnáší do života oběť. Šikana, zvláště ta neřešená nebo špatně řešená, však mívá nepříznivé dopady na všechny zúčastněné, agresory nevyjímaje. Pokud jde o oběť, rozlišujeme následky bezprostřední a dlouhodobé. K těm bezprostředním může patřit bolest z fyzické či psychické újmy, zhoršení nálady, poruchy spánku, poruchy soustředění, zhoršení školních výsledků a další průvodní jevy silného stresu. Mezi dlouhodobé následky, které často provázejí oběť mnoho měsíců i let, může patřit široká škála psychosomatických poruch (bolesti nejrůznějších částí těla, neurovegetativní obtíže, poruchy nálady, poruchy spánku), narušené sebehodnocení a sebevědomí, problémy v navazování mezilidských a partnerských vztahů a podobně. Není nikterak výjimečné, že se dospělý člověk potýká se zdravotními či sociálními problémy, o nichž ani netuší, že mají svůj původ v šikaně, kterou zakoušel jako dítě. Prožité trauma může způsobit, že i po letech člověk reaguje zdánlivě nepochopitelně přecitlivěle na určité podněty, nevěří si…

MR: Také agresor však bývá nepříznivě ovlivněn jednáním, které působil. Může se fixovat jeho představa, že je oprávněn

ubližovat ostatním, která mu pak působí potíže v dalších vztazích; osvojí si nepřijatelné strategie mezilidské komunikace a soužití. Z agresorů školních šikan často vyrůstají jedinci, kteří se dostávají do konfliktu se sociálními normami a někdy i se zákonem. Zničující dopady mívá šikana též na širší okolí, na spolužáky, přátele a známé hlavních aktérů. Ti všichni mohou učinit zkušenost, že násilí se vyplácí, že je výhodnější přidat se na stranu silnějšího, že škola, potažmo společnost, nemá účinné nástroje na řešení bezpráví. Mnoho tradičních chyb ve výchovné práci školy i rodiny nepřímo vede k těmto nebezpečným postojům. Na řadu z nich s nadsázkou poukazuje vtipná knížka Andrewa Matthewse Stop šikaně!

MZ: Úsloví, že z dětí bývají lidé, zní jako banalita; přesto nezřídka rodinná i školní výchovná praxe vypadá tak, jako bychom si tuto samozřejmost neuvědomovali anebo ji podceňovali. Neměli bychom zapomínat na postřeh pedagoga Miroslava Cipra, že právě teď chodí do některých škol budoucí předsedové vlád, zákonodárných sborů i soudů. Nevíme, jestli některý z příštích premiérů naší země chodí do áčka nebo do béčka, ani to, jestli sedí u okna nebo u dveří, a vědět to ani nepotřebujeme. Úplně stačí, že ve většině školních lavic sedí budoucí rodiče, manželé, manželky, pracovníci a pracovnice, zkrátka lidé, kteří budou utvářet budoucí společnost. Není ve škole nejvyšší čas a poslední příležitost ukázat jim přesvědčivě a názorně, že v demokratické společnosti musí být právo vymahatelné?

19. Jak může dítě pomoci spolužákovi nebo spolužačce, když si myslí, že jsou šikanováni?

SB: Kdo chce někomu pomoci v obtížné situaci, mnohdy riskuje – jeho dobrá vůle může být nepochopena a odmítnuta jak dotyčným, tak i okolím. U závažnějších případů, hlavně pokud jde o fyzické násilí, vyžaduje pomoc skutečnou odvahu a statečnost. Zastánce šikanovaného žáka například někdy riskuje, že se agresor zaměří také na něj. Proto musí být pomoc poskytována sice razantně, ale s rozvahou. Nehrozí-li bezprostřední ohrožení zdraví a života oběti, je lépe se o účinné pomoci v konkrétní situaci předem poradit s odborníkem, například na lince důvěry. Je však třeba říci, že jakákoli upřímná snaha pomoci druhému si zaslouží uznání a respekt. Ne každý – dospělé nevyjímaje – se k takové snaze odhodlá. Často je totiž pohodlnější a bezpečnější starat se jen o sebe a problémy druhých přehlížet. Není to však poněkud krátkozraké?

MR: Obecně tedy platí, že setkáme-li se s násilím, které někoho bezprostředně ohrožuje, měli bychom zasáhnout okamžitě a razantně. Pokud jde o násilí, které probíhá dlouhodobě a nehrozí bezprostřední ohrožení zdraví či života oběti, měli bychom svůj postup co nejlépe promyslet a zvolit vhodnou strategii. I dobře míněná pomoc může v některých případech uškodit. Poskytuje-li pomoc a podporu nezletilý jedinec, měl by se vždy poradit s dospělým, jemuž důvěřuje. Pokud jde o konkrétní způsob pomoci šikanovanému, často stačí zdánlivá maličkost – poskytnout mu emocionální podporu, dodat mu odvahu, aby svou situaci chtěl řešit, aby si nechal pomoci,

aby nepropadl beznaději a pocitu, že je se svým trápením zcela osamocen. Máme k dispozici mnoho institucí a organizací, které umí obětem násilí účinně pomáhat, velkým problémem však je, že řada lidí stále nenajde sílu a odvahu tuto pomoc vyhledat a přijmout. Někdy o ní ani nemají dostatek informací. Pomoci šikanovanému lze však také nepřímo, a to tím, že budeme sami i spolu s jinými při různých příležitostech dávat najevo svůj nesouhlas s násilím ve společnosti, vymezovat se vůči bezpráví…

MZ: Dítě, které se rozhodne pomoci šikanovanému či jinak poškozovanému spolužákovi, může být tím, kdo nejvíce přispěje k řešení případu, může se tedy bez nadsázky stát opravdovým hrdinou. Role zastánců v dětských kolektivech se jeví i ve světle současných výzkumů jako naprosto klíčová. K této sociální roli je však třeba děti od útlého věku vychovávat. Nejen slovy, ale i činy, tedy vlastním příkladem. Slov na to stačí vlastně docela málo, vše podstatné se vejde do jediné

věty, kterou dokážou pochopit i malé děti: Kdo zlu nebrání, dobru škodí!

20. Kdo je kompetentní šikanu ve škole vyšetřovat a řešit?

MR: Ten, kdo je na to odborně připraven. Je velmi důležité poznat mechanismy šikany, tak abychom se nenechali zmást, znát základní schéma získávání informací tak, abychom neuškodili. Zorientovat se v nepřehledné situaci, která se zdá být zpočátku jasná, je velmi náročné. Když jsem zmínila odbor-

ně připravené, měli by to být především metodik prevence, výchovný poradce, speciální pedagog nebo školní psycholog. Ale každý zkušený ředitel školy ví, že poučený a připravený učitel je při prvních krocích ten nedůležitější. Na něm záleží, jak vyhodnotí první signály šikanování, jak s nimi naloží, zda a kam se obrátí s žádostí o pomoc. Důležité je i to, zda má takový poučený učitel k dispozici dobrý tým, který je mu připraven pomoci. V počátečních stadiích šikany si připravená škola dokáže velmi dobře poradit sama, ale jen tehdy, když je k jejímu odhalování a řešení ochota a odvaha!

SB: Shrňme tedy, že v nekomplikovaných případech počáteční šikany by měl být takovým kompetentním činitelem třídní učitel. Zároveň ale připusťme, že většina třídních učitelů zatím neabsolvovala dostatečnou odbornou průpravu pro řešení šikany, a to ani v rámci pregraduální přípravy, ani v rámci dalšího profesního rozvoje. Tu by však měli mít školní metodici prevence a výchovní poradci – na jejich bedrech většinou leží prevence rizikového chování, a tedy i šikany. Ředitel, který je za správný postup školy odpovědný, však může pověřit řešením konkrétního případu rovněž jiného pracovníka, kterého shledá kompetentním, například speciálního pedagoga, školního psychologa, eventuálně sociálního pedagoga, pokud na škole působí či na ni dochází. Za zmínku stojí také skutečnost, že některým žákům se o citlivých věcech, možná poněkud paradoxně, hovoří lépe s cizím člověkem – odborníkem, který stojí mimo vztahovou síť školy. Nejde ale jen o odbornost, nýbrž i o lidské kvality dotyčného pracovníka. Kdyby šlo o šikanu vašeho dítěte, spokojili byste se s tím, že případ řeší pracovník, který má na to „papír“, anebo by vás zajímalo i to, jaký má

vztah k dětem, je-li dostatečně empatický a zda už podobný problém někdy úspěšně řešil?

MZ: Kompetentní však neznamená neomylný, i starý tkadlec někdy přízi zmate. Proto je důležité, aby ten, kdo šikanu vyšetřuje a řeší, nebyl ve svém snažení zcela osamocen, aby měl možnost zvolený postup konzultovat, poradit se. Standardní součástí prevence a řešení rizikového chování ve školách by proto měla být supervize, tedy jakýsi kvalifikovaný dohled nad tím, co odborník činí. Bohužel, případy, kdy pracovník schopný a ochotný řešit šikanu nenachází podporu ani u kolegů, ani u vedení, nejsou nikterak vzácné. Závislost na předešlé cestě, tedy to, jak se v podobných případech po léta postupovalo, je mnohdy velmi silná. Jeden začínající metodik prevence byl vedením školy pověřen prošetřit podezření na šikanu.

Výchovná poradkyně, která měla až do jeho nástupu na starosti i prevenci rizikového chování a nehodlala se této agendy vzdát, na něj však tentýž den na chodbě zvolala: Už jsem to vyšetřila, šikana to nebyla…

21. Jak by měla škola správně postupovat, když se objeví podezření na šikanu?

MZ: Především by měla ke každému takovému podezření přistoupit s plnou vážností a zodpovědností. Je lepší prošetřit několik planých poplachů nežli zanedbat jeden skutečný případ. Opatrnosti nikdy nezbývá. Šetření musí probíhat rychle, ale diskrétně. Je správné postupovat s rozvahou, nedělat z pří-

padu senzaci, která by mohla vzbudit nežádoucí pozornost

širokého okolí, ale musí se opravdu jednat bez zbytečných odkladů. A nejdůležitější je při tom nikoho neohrozit, nezmařit vyšetřování nějakou zbytečnou chybou!

SB: A těch chyb, které je možno udělat, je nepřeberné množství. Kromě podcenění celé záležitosti, které může spočívat v jejím neřešení, nebo dokonce aktivním zametání pod koberec, sem patří především diletantské pokusy o „řešení“ případu takříkajíc na rovinu, před celou třídou, neodborně vedené rozhovory s jednotlivými aktéry potenciální šikany, přímá konfrontace oběti a agresora, všemožná stigmatizace obětí, ale také předčasné trestání pachatelů ještě dříve, nežli je případ řádně objasněn. Častou chybou je také zmíněný nekoordinovaný postup školy, kdy se do řešení případu zapojuje „po vlastní ose“ více pracovníků, vyšetřuje ho například učitel, který ho odhalil jako první, třídní učitel dotčeného žáka, výchovný poradce či nějaký samozvaný „odborník“, který se může najít v každém sboru…

MR: Správný postup v náročné, či dokonce krizové situaci velmi usnadní, má-li škola předem připravený plán pro podobné případy. Pochopitelně to nesmí být jen formální dokument vytvořený za účelem uspokojení kontrolních orgánů nebo veřejnosti. Správný preventivní a intervenční plán je vždy přizpůsoben reálným podmínkám dané školy či zařízení a je pravidelně aktualizován. Další podmínkou úspěchu je, že o něm kompetentní pracovníci vědí a jsou připraveni podle něj postupovat. Při jeho tvorbě může škola vycházet z Metodického pokynu ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci

a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení. Tento dokument je zveřejněn na webových stránkách ministerstva, pro školy není ovšem závazný, má charakter doporučení. Mělo by být v silách běžné školy vyšetřit a vyřešit šikanu počáteční, to znamená její první tři stadia. U pokročilé šikany je správné podniknout kroky k bezprostřední záchraně oběti nebo obětí a další postup konzultovat se specializovaným pracovištěm, například s místně příslušnou pedagogicko-psychologickou poradnou. I rámec této spolupráce, včetně aktuálně platných kontaktů, by měl být ve školním preventivním programu uveden. Kolik je na každé škole učitelů a dalších pedagogických pracovníků, kteří však školní preventivní program nikdy zblízka neviděli, natož aby si jej prostudovali?

22. Jaká je doporučená posloupnost jednotlivých kroků

při řešení šikany?

MZ: Jak už bylo řečeno, důležitý je plán, neboť bez něj by mohl být lehce nějaký důležitý krok vynechán nebo by mohlo

být nešťastně změněno pořadí jednotlivých úkonů. A hlavně: Kdo je připraven, není překvapen. V praxi se pro obyčejnou počáteční šikanu velmi osvědčil do značné míry univerzální postup navržený Michalem Kolářem, který lze shrnout do jedenácti bodů: Prvním bodem je odhad závažnosti šikany a stanovení její formy, což mimo jiné obnáší i rozhodnutí, zda je řešení případu v silách dané školy. Druhým krokem je individuální rozhovor s předpokládanou obětí nebo oběťmi.

Třetím krokem je diskrétní nalezení vhodných svědků, kteří

se k případu mohou vyjádřit. Následuje čtvrtý krok, kterým jsou individuální rozhovory se svědky…

MR: Pátým krokem, který je velmi důležitý a v praxi bohužel často podceňovaný, je ochrana oběti nebo obětí. Zejména u závažnějších případů je nezbytně nutné zabezpečit, aby se oběť nestala terčem nějakých útoků, zastrašování, vyhrožování, ať už ze strany agresorů, či kohokoli jiného. Řešením může být takové dítě dočasně uvolnit z výuky. Šestý bod znamená zpřesnění diagnózy a rozhodnutí o dalším postupu, který může být v zásadě dvojí. Buď individuálním rozhovorem s agresorem či agresory směřujeme k metodě restrikce, což je metoda vnějšího nátlaku spočívající v potrestání usvědčeného agresora. Anebo individuálním rozhovorem s agresorem a dalším individuálním rozhovorem s obětí směřujeme k metodě usmíření.

Dlužno podotknout, že metoda restrikce je častějším a v jistém smyslu i méně rizikovým řešením šikany, zatímco metoda usmíření je indikována jen u méně závažných počátečních šikan, kde agresoři svého činu upřímně litují a s usmířením (stejně jako oběti) souhlasí!

SB: Sedmým krokem je samotná realizace vhodné metody – restrikce formou zasedání výchovné komise za účasti agresora a jeho zákonných zástupců nebo usmíření formou skupinového sezení celého dotčeného kolektivu. Na výchovné komisi se zpravidla jen sdělí agresorovi udělené výchovné

opatření, kdežto při skupinovém sezení za účelem usmíření žádný trest nepadne, tam jde o obnovení původních dobrých vztahů v kolektivu. Osmým krokem by měla být třídnická hodina či jiné podobné setkání, na němž je buď reflektován

průběh usmíření, anebo oznámeno potrestání viníka. Devátým krokem je rozhovor (alespoň telefonický) se zákonnými zástupci oběti. Desátým krokem je rámcové informování všech rodičů na třídní schůzce o tom, že se případ vyskytl a jak byl vyřešen. Krokem jedenáctým, na nějž se také bohužel často zapomíná, je další práce s celým dotčeným kolektivem, tedy nejen průběžné sledování oběti a agresora, ale i všech ostatních žáků. To, že se povedlo případ vyšetřit a vyřešit, ještě neznamená, že se nemůže rozhořet znovu. V každém z jedenácti popsaných kroků lze udělat nějakou chybu; provést je správně a s jistotou předpokládá určité pedagogické mistrovství, snad i proto tento postup jeho autor nazývá „pedagogickou chirurgií“. Šikana je na našich školách značně rozšířená, v kolika procentech případů je asi při jejím řešení použit výše předestřený postup?

23.

Jak by měl probíhat

rozhovor pedagoga či psychologa s dítětem, které je obětí šikany?

MR: Pocit bezpečí je pravděpodobně to nejdůležitější, co by mělo při takovém rozhovoru dítě zažít. Ono samo se již nějakou dobu cítí ohrožené, bojí se, a právě bezpečí a důvěra jsou pro rozhovor zásadní. V případě, že se samo dítě svěřilo, je důležité ocenit jeho odvahu. Pokud je dítě tím, kdo šikanu tají, je budování důvěry jedinou cestou k pomoci. Důvěru mohou ohrozit sliby, které dítě vyhodnotí jako nesplnitelné. Určitě se ti už nic podobného nikdy nestane, nikdo ti už nebude ubližovat, jsou věty, které by zaznít neměly. Na rozdíl od reálných

možností, které skutečně mohou dítě ochránit a ono samo je vnímá jako proveditelné. Posílit jeho sebevědomí ujištěním, že nenese vinu za chování, které se na něm dopouští jiní, nebagatelizovat situaci a především nespěchat. V neposlední řadě nastínit, jak se bude v řešení šikany pokračovat, nechat dítě, aby vyjádřilo své obavy a otázky…

SB: Důvěra dítěte k dospělému, ať už je to učitel, psycholog, lékař, nebo třeba sociální pracovník, je při těchto rozhovorech naprosto zásadní. Taková důvěra zpravidla vychází z neformální autority, kterou si dotyčný dospělý u dětí vybudoval svým spravedlivým a čestným jednáním, otevřenou a upřímnou komunikací a nepředstíraným zájmem o ně a jejich problémy. To se týká pedagoga, který je součástí školního společenství. Externí odborník (například psycholog v poradně) se při vyšetřování šikany sice opírá převážně jen o formální autoritu, ale může využít své profesní dovednosti a zkušenosti s tímto typem rozhovorů. V každém případě by dítě mělo mít možnost probrat svůj problém i s jiným pracovníkem, pakliže například ke školnímu metodikovi prevence nechová z nějakých důvodů důvěru. Chybou je, když je žák zoufale hledající pomoc jen stroze odkázán na někoho jiného: S tím musíš za výchovnou poradkyní!

MZ: Samotný rozhovor je poměrně náročný, musí být předem dobře připraven a promyšlen. Vyžaduje dostatečný časový prostor a vhodné místo. Je nemyslitelné, aby proběhl třeba na chodbě během přestávky. Rozhovor s (pravděpodobnou) obětí organizujeme zásadně jako rozhovor individuální, jeden na jednoho. Po navození atmosféry důvěry, o které už byla

řeč, dáme nejprve prostor pro samostatné vyjádření dítěte k případu, teprve potom klademe otázky. Vyhýbáme se otázkám uzavřeným, manipulativním, sugestivním a samozřejmě útočným. Dítě, které se nám má svěřit, si nesmí připadat jako vyslýchaný provinilec. Naprosto nepřijatelné jsou otázky typu: Tak mluv! Kdo ti to udělal?! To, co nám dítě sděluje, vždy parafrázujeme, abychom se ubezpečili, že mu dobře rozumíme. Nasloucháme mu bedlivě a všímáme si i nonverbální komunikace. Na závěr provedeme shrnutí toho podstatného a nastíníme další postup. Neslibujeme nemožné, ale přesvědčivým způsobem vyjádříme naději. Tu můžeme vhodnou formou vyjádřit opravdu vždy, neboť naděje, jak známo, nikdy neumírá. Ubezpečíme dítě, že se na nás může kdykoli znovu obrátit, pokud bude chtít k rozhovoru ještě něco dodat. Podobný scénář by měl mít i rozhovor se svědkem či svědky, s nimi je možno hovořit i ve skupince více dětí (pochopitelně bez přítomnosti pravděpodobného agresora). Při rozhovoru je vždy třeba brát ohled na toho, kdo je jeho nejzranitelnějším účastníkem. A průběžně se v duchu ptát: Jak bych se asi na jeho místě cítil(a) já?

24. Jak by měl probíhat rozhovor pedagoga či psychologa s dítětem, které je pachatelem šikany?

MR: Leckoho to možná překvapí, ale velmi podobně jako výše popsaný rozhovor s obětí. I pravděpodobný agresor je většinou dítě a zaslouží si taktní a šetrné jednání. Rozhovor není součástí trestu, ten může přijít případně až po důkladném vyšet-

ření celého případu. Žák v roli agresora by neměl mít pocit, že se mu chce pedagog mstít, ale že chce porozumět tomu, co se stalo, a posléze zjednat nápravu. Nezapomínejme ani na to, že násilí ve společnosti je mimořádně složitým fenoménem, jehož příčiny a důsledky se všemožně proplétají. Dítě, které dnes činíme odpovědným za šikanování spolužáka a vůči němuž pociťujeme třeba odpor, může být docela dobře dítětem, které včera zbil jeho otec, jenž ho činí odpovědným třeba za to, že má na účtu málo peněz. Opravdu máme pokaždé zcela jasno v tom, kdo je vlastně oběť a kdo agresor?

SB: Je zde velký nárok na profesionalitu toho, kdo rozhovor s agresorem vede. Naprosto přirozeně bývá takový učitel (ale nezřídka i psycholog) ovlivněn vlastními postoji, předsudky, stereotypy, může pociťovat negativní emoce, agresora nechápat – ale nic z toho by se v profesionálně vedeném rozhovoru nemělo projevit. To, že hodnotíme, případně odsuzujeme agresorův čin, ještě neznamená, že hodnotíme či odsuzujeme jeho samotného, jeho osobnost. To je jeden z rozdílů mezi profesionálním a neprofesionálním rozhovorem dospělého s dětským viníkem. Vést profesionálně emočně náročný rozhovor je velké umění, které vyžaduje znalosti, dovednosti, zkušenosti, cit…

MZ: Scénář vlastního rozhovoru se od toho předešlého liší vlastně jen v detailech, i zde platí, že je to rozhovor dosti náročný, i když jiným způsobem. Opět vyžaduje čas a prostor a měl by být veden individuálně, výjimečně, je-li to zapotřebí, je možná konfrontace více agresorů mezi sebou. V žádném případě však nesmí dojít ke konfrontaci oběti a agresora. Na

rozdíl od rozhovoru s obětí je vhodné, aby byl při rozhovoru

s agresorem přítomen ještě další dospělý v roli pozorovatele a svědka. Atmosféra důvěry může v opodstatněných případech ustoupit atmosféře mírného napětí, nikoli však nátlaku. Toto napětí totiž může způsobit, že agresor spíše řekne pravdu, zazmatkuje a podřekne se. Kdo nemá čisté svědomí, vlastního stínu se děsí, říká odvěká zkušenost. Jde ale také o to, aby si agresor uvědomil, že hovoří s dospělým, který si ví s případem rady a je odhodlán jej řešit, a to v zájmu spravedlnosti. I zde má být dán nejprve prostor pro monolog dítěte, pak přijdou na řadu otázky a závěrečné shrnutí. Velmi důležité a v praxi často opomíjené pravidlo je, že agresor nesmí o rozhovoru vědět dopředu, aby se na něj nemohl připravit a aby nemohl nikoho zastrašovat či ovlivňovat!

25. Jak obecně mluvit s dětmi o šikaně?

MR: Stejně tak, jako by šikana neměla být tabuizována, tak by neměla být dramatizována ani zlehčována. V poslední době je mnohé chování nazýváno šikanou, což může vést právě k jejímu znevažování a podceňování. Naopak zastrašování případy krutých šikan může přivést nejisté dítě k obavám, že právě na něj podobná zkušenost čeká, a k následnému vyhýbání se kolektivu. Je však vhodné mluvit s dětmi o příkladech chování, které může být nepříjemné, učit je vyjadřovat nesouhlas, což pro mnohé děti není vůbec jednoduché. A v případě vyčerpání možností obrany je učit, jak požádat o pomoc, a také, že taková žádost není žalování ani slabošství. S dětmi by se mělo mluvit

i o pocitech, které by měl člověk prožívat, když někomu ublíží, tedy o pocitu viny, lítosti…

MZ: Mluvit otevřeně o šikaně není lehké, ale znamená to ubírat jí prostor v reálném životě. Často se o šikaně a dalších projevech rizikového chování hovoří s dětmi až v momentě, kdy se něco stane, to je ale už většinou pozdě. O šikaně by se tedy mělo mluvit rovněž v rámci její prevence. Vhodné příležitosti přináší sám život a je škoda, že je pedagogové, ale i rodiče a další dospělí velmi často promarní. Někdy je také pouhé mlčení dospělého nebezpečné. Když děti ve třídě mezi sebou dávají průchod rasové či jiné nesnášenlivosti, někoho pomlouvají nebo zesměšňují a učitel to slyší, ale nekomentuje, jako by tím dával najevo svůj souhlas. Kdo mlčí, svoluje!

SB: Téma násilí a šikany by však nemělo být jen námětem příležitostných hovorů, mělo by se též systematicky zařazovat do školní výuky. A nemusí to být jen výuka občanské či rodinné výchovy, resp. výchovy ke zdraví, kde má téma mezilidského násilí své pevné místo v kurikulárních dokumentech. Prostor pro začlenění problematiky šikany (přičemž toto slovo nemusí v dané vyučovací hodině vůbec zaznít) skýtají i další předměty, například dějepis nebo jazyky. Především výuka literatury má značný výchovný potenciál: v beletrii lze nalézt mnoho materiálu pro mravní výchovu, a to pro všechny věkové kategorie žáků. Ostatně i samotná šikana byla v krásné literatuře nesčetněkrát podrobně vykreslena. Za zmínku však stojí rovněž vlastní tvorba, a to nejen literární, ale například i výtvarná či jiná, která může dát žákům cenný prostor pro expresi jejich názorů a pocitů. Hovory o náročných a nepříjemných,

ale důležitých tématech by se měly ve škole „nacvičovat“, nemůžeme očekávat, že se to všichni lidé naučí sami nebo že je to naučí „škola života“. Kdy jste vy osobně naposledy mluvili s někým o bolesti, ponížení, nespravedlnosti, utrpení?

26. Proč se šikanu z dětských kolektivů nedaří vymýtit?

MZ: Ubližovat lidem, o kterých si myslíme, že jsou pro nás nějak nebezpeční, patří vlastně k lidské přirozenosti. Ne vše, co je přirozené, je ovšem žádoucí a z hlediska lidské morálky správné. Zásadní problém však spočívá v tom, co (koho) kdo považuje za nebezpečí a proč. Roli v tom sehrává i tradice, ideologie nebo propaganda. Často jen nepatrná odlišnost může vést k hlubokému přesvědčení, že dotyčný není plnohodnotnou bytostí, a proto je nejen přijatelné, ale dokonce správné chovat se k němu krutě. V tom je zároveň obsažena odpověď na otázku, proč agresory mnohdy ani netrápí pocit viny. Kromě dříve uvedených mechanismů morálního vyvazování může násilí na druhém člověku umožnit i hluboké přesvědčení, že jde vlastně o akt ve jménu dobra. Připomeňme v této souvislosti postřeh významného slovenského režiséra Martina Hollého, že každé zlo je jen zbloudilá myšlenka dobra. Rozdělit členy skupiny a postavit je proti sobě je až překvapivě snadné, a to jak ve velké sociální skupině, jakou je třeba národ, tak i v malé, jakou je školní třída. Vrána vráně oka nevykline. Ale černá vrána bílé by už mohla, ne?

SB: Pokud se týká lidské „přirozenosti“, je namístě zmínit

fenomén obětního beránka. Ten má dva přenesené významy, přičemž je obecně známý většinou pouze ten první. Všichni víme, kdo je to obětní beránek. Typickým příkladem jsou situace spojené s projevy rasismu, xenofobie a intolerance, kdy lidé nespokojení sami se sebou, se svým životem, se svými příjmy nebo s faktem, že jsou momentálně nezaměstnaní, nehledají primárně chybu (problém) sami u sebe, ale snaží se svoji nepříznivou situaci svést na někoho jiného. Zkrátka hledají viníka, který může za to, že se jim nedaří, že nejsou úspěšní. Terčem jejich hněvu plynoucího z frustrace se pak stávají osoby, které se na první pohled liší od většinové populace, například barvou pleti, náboženským vyznáním, národností, sexuální orientací a podobně: To oni mohou za naše problémy!

MR: Druhý, skrytější, ale o to důležitější význam pojmu obětní beránek, který úzce souvisí i s určitou nevykořenitelností šikany, spočívá v tom, že nikdo nechce být ve skupině outsiderem, nikdo se nechce ocitnout na jejím chvostu, nikdo nechce být tím nejslabším. Z tohoto důvodu se stává, že když agresoři šikanují nějakého žáka, přihlížející spolužáci se ho často nezastanou také proto, že jim podvědomě tato situace může vyhovovat ve smyslu jejich sebehodnocení. To, že mě nikdo (zatím) nešikanuje, si mohu totiž bezděčně vykládat jako důkaz, že jsem něco víc než můj šikanovaný spolužák. Že jsem hodnotnější, normálnější, prostě lepší. Po půl roce života na internátu se stal z Roberta úplně jiný člověk. Nedokázal se na nic a z ničeho těšit, jeho prospěch ve škole se rapidně zhoršoval a dostal se i do vážného konfliktu s rodiči, když

„ztratil“ pět tisíc korun, které mu dali k narozeninám, aby si mohl koupit model oblíbené lokomotivy. On je neztratil,

ale copak mohl rodičům přiznat, že je takový chudák, který si musí od spolužáků penězi kupovat „právo na život“? Čtveřice kluků mu dělala ze života peklo a jen díky penězům se mohl občas vykoupit z ponižující hry, kterou chlapci týden co týden pořádali a ve které musel účinkovat. Nutili ho pro pobavení ostatních recitovat vulgární básničky, chodit po čtyřech a podobně. Nikdo ze spolužáků se ho nezastal, všichni se naopak skvěle bavili – dokonce i ti slušní a dobří žáci přihlíželi jeho ponižování s jistým uspokojením, což bylo pro Roberta zvláště pokořující, myslel si, že i oni ho pokládají za lidský odpad…

27. Jaká je nejúčinnější prevence školního šikanování?

MR: Systematická, promyšlená, dlouhodobá, pravidelně prověřovaná a aktualizovaná. Má-li školní preventivní program proti šikanování dobře fungovat, musí být všemi kompetentními pracovníky dané školy akceptovaný. To mimo jiné zaručí jednotný postup učitelů a dalších pedagogických pracovníků. Preventivní aktivity mají mít nejen nárazovou podobu projektů či jiných akcí, ale také mají být průběžně a nenásilně zařazovány do výuky, ideálně do více různých předmětů. Další podmínkou účinnosti preventivního programu je dobře nastavená činnost školního poradenského pracoviště, otevřená spolupráce s rodiči žáků, ale rovněž s různými subjekty mimo školu, s pedagogicko-psychologickou poradnou, s neziskovkami…

MZ: Každý, kdo se pohybuje ve školství delší dobu, asi zná

nejrůznější preventivní aktivity, které školy podnikají buď ve vlastní režii, anebo ve spolupráci s externími subjekty. Byť jsou ve většině případů organizovány s těmi nejlepšími úmysly, nelze přehlédnout, že někdy se konají spíše proto, že to musí být, aby bylo co vykázat. Beseda v tělocvičně pro několik tříd, hromadná návštěva projekce „výchovného“ filmu anebo preventivní program „na klíč“, z něhož čiší komerce. A pak zase dlouho nic… Oproti tomu pravidelné, neokázalé, nespecifické a někdy dokonce i nenápadné aktivity s preventivním účinkem působí daleko trvaleji. Kapka nehloubí kámen silou, ale častým dopadáním. Navíc na takové „kapky“ nepotřebuje škola žádné renomované odborníky či drahé projekty, postačí jen koordinované úsilí několika aktivních učitelů, kteří o smyslu a významu prevence přesvědčí většinu svých kolegů. Neměl by to být takový problém, každý přece uzná, že prevence je vždy jednodušší a levnější než léčba!

SB: V souvislosti s kázní na amerických školách bývá často citován princip 80-15-5, který popisují Mark a Christine Boyntonovi. Jde o procenta žáků, charakteristická pro každou třídu, respektive skupinu: 80 % dětí vždy soustavně dodržuje nastavená pravidla chování, 15 % je čas od času porušuje a 5 % je porušuje často. Prevenci a řešení nekázně je tudíž třeba „ušít na míru“ těmto skupinám – jinak budeme hovořit či pracovat s celou třídou (primární prevence), jinak navíc s těmi rizikovějšími žáky (sekundární prevence) a ještě jinak navíc s těmi nejrizikovějšími (terciární prevence). To je obecný model, který je však třeba naplnit konkrétním obsahem. Efektivní prevence šikany ani jiného rizikového chování není

záležitostí jednoho dílčího či izolovaného opatření, ale vyžadu-

je komplexní přístup. Ten předpokládá mimo jiné diagnostiku daného rizikového chování, povědomost o jeho možných příčinách, systematické budování pozitivního školního klimatu, angažovanost všech pedagogických pracovníků v otázkách mravní výchovy a také součinnost činitelů podílejících se na výchově vůbec. Lze z těchto tezí vyvodit odpověď na otázku, proč prevence ve školách tak často selhává?

28. Podle čeho vybrat dobrý vzdělávací program o šikaně?

SB: Nabídka kurzů pro učitele je dnes poměrně široká, což je způsobeno i tím, že se sféra dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků v posledních letech poněkud zkomercionalizovala.

V některých oblastech nabídka vzdělávání a školení dokonce převyšuje poptávku. Setkáváme se bohužel i s případy, kdy kurz prevence šikanování vede lektor, který nemá ani patřičnou kvalifikaci, ani žádné praktické zkušenosti s řešením šikany. Přitom už několik let existuje koncept standardu (byť zatím nezávazného) pro vzdělávání odborníků v léčbě šikany, který vytvořil a v roce 2013 publikoval Michal Kolář. Stále však není proškolen dostatečný počet pracovníků ani pro základní úroveň, natož pro úroveň pokročilou či expertní. Nicméně jako základní vodítko mohou při výběru běžných kurzů o šikaně posloužit tyto otázky: Má kurz akreditaci MŠMT či jiné autority? Je k dispozici dostatek informací o programu (cíle, rozsah, obsah, organizace)? Jsou vytyčené cíle adekvátní

vzhledem k časové dotaci programu? Obsahuje kurz pouze teoretický výklad nebo také prakticky zaměřené aktivity? Jaká

je odbornost a praxe lektora nebo lektorů? Je cena programu přiměřená? Lze o programu získat další informace, například reference od předchozích frekventantů? Poskytuje kurz důvěryhodná organizace či instituce, která má s podobným

vzděláváním dostatek zkušeností? Ani kvalitní kurz však nemůže naplnit přehnaná očekávání některých frekventantů. Uvědomme si, že jen zprostředkování minimální připravenosti, která obnáší schopnost šikanu rozpoznat, odhadnout její stadium a poskytnout první pomoc v nekomplikovaných případech počáteční šikany, zabere přinejmenším osm až dvanáct vyučovacích hodin, komplexní kurz pro odborníky na základní úrovni pak minimálně třikrát tolik…

MR: Je to ale podobné jako hledat ideální návod na výchovu vlastního dítěte. Ve virtuálním světě „zaručených odborníků“

těch lákavých návodů najdete nepřeberné množství. V nabídce preventivních a vzdělávacích programů opravdu není snadné se zorientovat. Od ředitelů škol víme, že často rozhoduje spíše dostupnost daného kurzu (cenová, místní) než jeho obsah a kvalita. Podstatné ovšem je, že dnes je z čeho vybírat. A jak praví jedno moudré přísloví, kdo hledá, najde. Že?

MZ: Jistě!

29. Kde hledat pomoc, když vedení

školy dává od šikany ruce pryč?

SB: Pokud vedení školy zavírá před šikanou oči, ocitají se šikanovaný žák a jeho rodiče ve velmi svízelné situaci. Při

výskytu šikany ve třídě je logické obrátit se nejprve na třídního učitele. Ovšem může nastat situace, kdy jsou učitelé nabádáni vedením školy, aby neohrožovali pověst školy tím, že připustí existenci závažných kázeňských excesů v jejich škole. V takovém případě se někteří učitelé snaží před rodiči situaci bagatelizovat, šikanu vydávají za pouhé škádlení mezi žáky nebo hovoří o mírných projevech šikanování, které bývají běžné na všech školách. Pokud tedy rodiče neuspějí u třídního učitele, mají možnost se obrátit na školní poradenské pracoviště. To musí být zřízeno na každé základní i střední škole a sestává minimálně z výchovného poradce a školního metodika prevence. Podle možností konkrétní školy může zahrnovat i další odborníky, například školního psychologa, speciálního pedagoga, sociálního pedagoga…

MR: Pokud rodiče neuspějí se svojí snahou řešit šikanování svého dítěte ani u těchto školních specialistů na problematiku výchovy, mohou se obrátit na školské poradenské instituce, jako například na pedagogicko-psychologickou poradnu, speciálně pedagogické centrum či středisko výchovné péče. Také mají možnost kontaktovat OSPOD, tedy orgán sociálně právní ochrany dítěte, který sídlí na krajských úřadech, úřadech městských částí a obecních úřadech s rozšířenou působností. Další možností je obrátit se s žádostí o pomoc na příslušný krajský inspektorát České školní inspekce. Hledat pomoc lze i u školského ombudsmana, který od roku 2014 působí při Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Kolik rodičů však o jeho existenci ví?

MZ: Na první pohled se zdá, že možností, kde lze poptávat

pomoc, je celá řada. Otázka však je, jak je pomoc v případě kontaktování jednotlivých subjektů či institucí rychlá a účinná. Potíž spočívá v tom, že případ šikany se musí řešit zpravidla okamžitě. Když se ale rodiče či kdokoli jiný obrátí na instituce mimo školu, musí počítat s tím, že vše potrvá nejspíš delší dobu. I proto je vhodné dodržet princip subsidiarity a snažit se problém nejprve řešit všemi prostředky co nejblíže místu jeho vzniku. Nepomohou-li pedagogičtí pracovníci ve škole, je zde ještě možnost obrátit se na školskou radu, která se zřizuje při základních, středních a vyšších odborných školách. Poslední, na první pohled zoufalou, někdy však účinnou možností je případ medializovat. Zejména v minulosti, kdy byla šikana tabuizovaným tématem, se nejednou podařilo díky zájmu médií pohnout odpovědné činitele k akci. Ředitelé škol by si měli včas uvědomit, že dobrou pověst své instituce

uhájí spíše tím, že se postaví k problému čelem hned, ne až k tomu budou dotlačeni veřejným míněním. Zamést před vlastním prahem je něco docela jiného než zametat problémy pod koberec!

30. Proč někdy pedagog šikaně napomáhá?

SB: Případy, kdy pedagogický pracovník šikanu některého žáka či svěřence přímo vědomě podporuje, jsou dnes naštěstí naprosto vzácné. Musíme však připustit, že mohou nastat. Podstatně častější jsou případy, kdy pedagog šikaně nahrává nezáměrně, bezděčně. Buď proto, že je zasažen syndromem profesního vyhoření a je mu víceméně jedno, co se s dět-

mi děje, anebo proto, že nezvládá svou profesní roli. Příčin

může být mnoho, například strach z problémových žáků, jako tomu bylo v případě jednoho vychovatele z Robertova internátu…

MR: Robert se brzy začal cítit na internátu jako štvaná zvěř, snad každý den musel pro pobavení ostatních dělat vše, co si na něj skupinka kluků kolem „vůdce internátu“ vymyslela. Vrcholem zábavy byl vždy středeční večer, který býval věnován velkolepé show, v níž Robert nedobrovolně vystupoval. Musel předvádět tanec u tyče, dělat striptýz nebo zpívat. Publikum tvořili všichni chlapci, kteří měli ten večer volno. Účast byla totiž povinná, a kdo nepřišel, musel se zodpovídat „vůdci“. Kluci však chodili na tato představení dobrovolně a dobře se bavili, tedy alespoň většina. Už ráno Robert slýchával významné poznámky typu „Dneska je středa, to bude zase vodvaz!“ a podobně. Středa nebyla vybrána náhodně, byl to totiž den, kdy míval službu Čufták – vychovatel, který si hleděl všeho jiného, jen ne svých svěřenců. Snad z nich měl dokonce i strach, a proto některé věci radši neviděl. Jeho tichý souhlas se vším, co kluci prováděli, Roberta úplně zlomil a vzal mu veškerou naději. Už neměl sílu nic dělat, doufal jen, že se dočká konce školního roku. Co bude dál, to neřešil. Trápily ho silné bolesti hlavy, za poslední rok shodil skoro deset kilo.

Když se ho rodiče vyptávali, co se to s ním děje, tvrdil, že nic. Tak si začali myslet, že fetuje, zvláště poté, co „zpronevěřil“ peníze, které dostal k narozeninám. K nesnázím na internátu a ve škole mu tedy ještě přibyly potíže doma. Robert si často pokládal jednu takovou divnou otázku: Nebylo by pro všechny lepší, kdybych neexistoval?

MZ: V běžných školách se však setkáváme naštěstí jen s mírnějšími, ovšem principiálně podobnými případy selhání pedagogů. Začínající učitel si často vůbec neuvědomí, co se ve třídě děje, protože je příliš soustředěn na svou činnost; životem a profesí unavený učitel už na to ani nemusí mít sílu a ve škole pouze přežívá. Každý pedagog samozřejmě může občas pochybit, něco přehlédnout či podcenit, problém nastává, když v něčem chybuje dlouhodobě a neusiluje o nápravu. Chybiti je lidské, ale v chybě setrvati ďábelské. Někdy se bohužel objeví i pedagogičtí pracovníci, kteří vykazují naprostý nedostatek profesních a osobnostních kompetencí, nezvládají komunikaci a řízení třídního kolektivu, neprojevují dostatek empatie. A jsou ovšem i takoví, kteří mají určitou poruchu osobnosti, která se promítá do výkonu jejich profese. Pak ale musí situaci razantně řešit jejich okolí!

31. Je dobrým řešením dát šikanované dítě na jinou školu?

SB: Na tuto otázku existují v zásadě dvě protichůdné odpovědi – říkejme jim principiální a lidská. Podle té principiální není žádný důvod, aby šikanované dítě odcházelo na jinou školu, když nikomu nic neudělalo, ničím se neprovinilo. Takové řešení by bylo vůči oběti nespravedlivé, nesystémové a šikanování na škole by vůbec nijak neřešilo. Naopak by šlo o signál, že se agresorům ustupuje, a oběť by byla svým způsobem postižena dvakrát. Poprvé tím, že byla šikanována, a podruhé, když odchází do nového, neznámého prostředí, což je vždy stresující. Agresoři navíc mohou získat dojem, že nepohodlného

jedince ze svého „teritoria“ úspěšně odstranili. Nejsou to pak právě oni, kdo si logicky připadá jako vítěz celé kauzy?

MR: Ještě je tu ale ta lidská rovina. Existují krajní situace, kdy si například dítě samo přeje změnit prostředí a přejít na jinou školu. Nemusí jít jen o to, že ze základní školy není možné žáka vyloučit, což znamená, že oběť a agresor se budou ve škole nadále potkávat, a to i za situace, že by byl agresor umístěn do paralelní třídy. U drsných případů šikany, kdy se proti oběti navíc postaví většina dětí, doporučují odborníci kolektiv rozdělit. To je však v rámci jedné školy obtížně proveditelné, ba často nemožné. Není ani možné zabránit agresorům v tom, aby si o přestávce, před školou či po vyučování na oběť nepočkali. Proto řada rodičů šikanovaných dětí upřednostňuje přechod potomka na jinou školu v naději, že tam bude situace lepší, a to jak v chování nových spolužáků, tak v přístupu učitelů. Nový začátek zkrátka rádi spojujeme s nadějí…

MZ: Jak už jsme ale naznačili, přechod oběti na jinou školu vůbec nemusí dopadnout dobře. Situace se šikanou se tam snadno může opakovat. Jsou pro to nejméně dva důvody. Zaprvé, dítě, které mělo problém na jedné škole, ho bude mít pravděpodobně i v jiné, pokud bylo důvodem to, že je například bojácné, ostýchavé a málomluvné. Tento špatný vstupní předpoklad bude navíc zesílen přemístěním dítěte, už tak vystrašeného a vystresovaného, do nového prostředí. Již jen tím, že přijde do třídy, kde nebude nikoho znát, se stává automaticky středem pozornosti nových spolužáků. Druhý důvod, proč se přechod oběti na jinou školu může minout účinkem, spočívá v tom, že žák přijde na novou školu s nálepkou oběti. Svět je

malý, sociální sítě mají velký dosah, a tak se informace o tom, že dotyčný byl na předchozí škole šikanován, často donese žákům na nové škole dříve, než tam ten nešťastník vůbec nastoupí. Bude-li pak na nové škole opětovně šikanován, tak se o něm začne říkat, že je asi problém v něm, protože kam přijde, tam je šikanován. Circulus vitiosus!

32. Co když jde při šikaně skutečně o život?

SB: Jak už bylo dříve s nadsázkou řečeno, při šikaně jde vlastně vždy o život. I když třeba není přímo ohrožena jeho samotná existence, pokaždé je dotčena jeho kvalita – ať už současná, nebo budoucí. Pokud je ovšem bezprostředně ohroženo zdraví

oběti, jako je tomu třeba u takzvaného školního lynčování, je nutné dostat okamžitě oběť z moci agresorů – je to podobné, jako když poskytujeme první pomoc člověku zasaženému elektrickým proudem; nejprve musíme přerušit elektrický obvod a teprve pak činit další kroky. Známe i případy, kdy si zoufalá oběť sáhne na život sama a v dosahu není nikdo, kdo by pomohl. Každá šikana může v pesimálním případě dospět od nenápadných projevů prvního stadia až k drastickým projevům stadia pátého. Vždy se pak s odstupem času objevují

trýznivé otázky: Nemohl někdo zakročit včas? Nemohl někdo něco udělat jinak a lépe? Opravdu se to muselo stát?

MR: Na dveřích internátního pokoje, který Robert obýval, se jednoho dne objevila cedule s nápisem „Robert – největší

ubožák ve střední Evropě“. Dali ji tam čtyři kluci, kterých se

na internátu všichni báli a kteří si z Roberta udělali otroka. Jako otrok se v jejich přítomnosti nejen choval, ale záhy i cítil. Uvěřil, že si nic lepšího nezaslouží, protože v kolektivu není nikdo, kdo by ho bral za sobě rovného, kdo by se ho zastal.

I ti slušní kluci se smáli, když byl ponižován, i ti nejmírnější si do něj bouchli, když byl mlácen. Musel se chovat jako otrok a svým pánům poslušně sloužit – dával jim své peníze, uklízel za ně pokoje a oslovoval je se sklopenou hlavou „můj pane“. Kdyby to náhodou neudělal, dostal by pořádnou ránu. Každé ráno se musel hlásit u „vůdce internátu“ slovy: „Já, otrok Robert, největší ubožák ve střední Evropě, čekám na vaše rozkazy, můj pane!“ Pokud to neřekl dost nahlas nebo udělal jinou chybu, třeba jen vynechal nějaké slovo, dostal ránu pěstí. Párkrát si takto vysloužil pořádný monokl, kterého si nejednou všimli i ve škole. Ptali se Roberta, co se mu stalo – a dostalo se jim nepřesvědčivé odpovědi, že se uhodil o zábradlí nebo že upadl na kámen. Třídní se proto vyptával také Robertových spolužáků, kteří vždy jen potvrdili, že Robert je hrozný nešika, který furt někde padá. Tvrdili to i ti nejslušnější žáci, a tak tomu uvěřil. Pomoci se Robert nedočkal…

MZ: Jednou v neděli, když se vracel na internát, se v něm cosi zlomilo. Místo na ubytovnu zamířil ke dráze, na své tajné místo, kam chodíval pozorovat a fotit projíždějící lokomotivy. Za několik minut přijede jeho nejoblíbenější. Lokomotiva řady 751, zvaná Bardotka. Možná, že si ještě vzpomněl, jak se s Mirkem hádávali, proč se jí tady neříká Bardotka, ale Berta. A proč někdo v karoserii lokomotivy vidí poprsí vnadné krásky a jiný čelo zamračené stařeny… A pak už uslyšel důvěrně

známý chrochtavý zvuk robustního nízkootáčkového motoru

a za okamžik ji spatřil v celé její kráse. Za dobu jeho pobytu na internátu se mu tak na tomto místě zjevila nesčíslněkrát. Ještě nikdy ji ale neviděl z této perspektivy. Udělal ještě pár nejistých kroků. A pak se ozval ohlušující zvuk houkačky a byl konec.

33. Může přinést zkušenost se šikanou také něco pozitivního?

SB: Obecně řečeno, šikana bývá skrytá, lehce unikne oku učitele, a tudíž její provalení může upozornit na nějaký rozsáhlý problém, který se ve třídě nebo škole odehrává. Pozitivní na zkušenosti s šikanou může být například to, že se učitelé začnou tímto problémem více zabývat, protože pochopí, že šikana v jejich škole opravdu existuje. Pokud se příště objeví podezření na šikanu, učitelé zbystří svou pozornost, uvědomí si, že může jít pouze o špičku ledovce, začnou se o daný problém více zajímat…

MZ: Zkušenost s šikanováním může ovšem přinést něco pozitivního rovněž z hlediska oběti. I když heslo co tě nezabije, to tě posílí zní v této souvislosti poněkud cynicky, může se v něm skrývat hluboká pravda. Ale pozor, můžeme-li na určitém neštěstí nalézt něco pozitivního, neznamená to samozřejmě, že tento světlý moment celé neštěstí ospravedlňuje, nebo dokonce činí žádoucím. Když Viktor Emil Frankl říká, že v utrpení člověk zraje a roste, nenabádá tím lidi, aby trpěli, pokud nemusí, ale ukazuje nadějnější cestu těm, kterým se utrpení nevyhnulo. Dnešní psychologové a psychiatři hovoří

dokonce o posttraumatickém rozvoji člověka, což znamená, že ani sebevětší tragédie nemusí končit pasivitou a rezignací. Samozřejmě za předpokladu, že bude toto trauma zpracováno a člověk nalezne sílu jít dál. Zvládnutá šikana se také může pozitivně projevit na atmosféře celé třídy či školy. Oběť šikanování i ostatní žáci se přesvědčí o tom, že dospělí nejsou k jejich problémům hluší a slepí, nýbrž že jim dokážou pomoci. Díky tomu se pak nebudou ostatní žáci bát o šikaně otevřeně hovořit a budou třeba ochotni se zastat šikanovaného spolužáka. Ač to zní paradoxně, zkušenost se šikanováním spolužáků

může přinést něco pozitivního i některým agresorům. Pokud se škola dané problematice poctivě a upřímně věnuje, pokud se jí daří šikanu demaskovat a poukazovat na nepřijatelné chování agresorů, může nastat situace, kdy si slušní žáci, kteří se z různých důvodů k agresorům přidali, uvědomí, že se připojili k něčemu, co bylo špatné, a začnou věc vnímat jinak. Není nakonec „napravený hříšník“ největším pedagogickým úspěchem?

MR: S výhledem na profesi učitele nebo vychovatele je vhodné připomenout, že žák, který si prošel šikanou, může být v budoucnu empatickým pedagogem, a to především v tom smyslu, že dokáže odhalit i drobné signály šikanování, umí se vcítit do role oběti, nepodcení závažnost problému. To samé platí rovněž pro rodiče, kteří si ve škole kdysi prošli šikanou. Tuto zkušenost mohou využít při výchově svých vlastních

dětí. Jednak dokážou lépe odhalit, že je jejich dítě momentálně šikanováno, jednak se dovedou lépe vžít do pocitů svých dětí a poskytnout jim včas emoční sociální oporu, která je přinejmenším stejně tak důležitá jako odborná pomoc. Co

k škodě bylo, to přiučilo, jak by řekl kolega. Dlužno ovšem dodat, že sociální dovednosti a empatii lze rozvíjet daleko lépe a bezpečněji v rámci osobnostní a sociální výchovy, respektive v případě pomáhajících profesionálů v rámci psychosociálního výcviku. Osobní zkušenost s rolí oběti tedy samozřejmě nelze nikomu doporučit jako žádoucí průpravu pro řešení šikany!

34. Je kyberšikana jen novou formou šikany, anebo jde o kvalitativně jiný fenomén?

MZ: Názory odborníků na tuto otázku se poněkud liší. Někteří akcentují podstatu kyberšikany, která je stejná jako u šikany „klasické“, a proto ji považují „jen“ za její formu, byť třeba v mnoha ohledech specifickou. Každý společenský jev se zákonitě vyvíjí a „jde s dobou“. Ani učitelé dnes ostatně netlučou žáky rákoskou. Jiní odborníci poukazují na to, že specifika virtuálního násilí jsou natolik závažná, že mění samotnou podstatu daného fenoménu. Není však třeba dát za pravdu jedněm a zavrhnout názor těch druhých. Pravda dvou bývá uprostřed, praví lidová moudrost. Sice jde v případě kyberšikany stále o to, někoho poškodit, ale to, jak se to děje, je vskutku u klasické šikany nevídané. Dosah kyberšikany může být totiž daleko větší, není svázána hranicemi školy ani kolektivu – a ve světě sociálních sítí před ní není úniku. Dokážete si snad představit dítě či dospívajícího, který se dobrovolně a na dlouhou dobu odpojí od virtuálního světa?

MR: Když nedávno poprvé v historii přešla výuka většiny

našich škol kvůli epidemii koronaviru do virtuálního prostoru, přestěhovaly se do něj ze dne na den i fenomény, které ke škole tak či onak patří. Pozdní příchody, absence, záškoláctví, vyrušování… a také šikana nebo kyberšikana. Jenže útoky v rámci kyberšikany neustanou s koncem vyučování, pomluvy se šíří po sociálních sítích bez ohledu na prostor a čas, dehonestující fotografie a videa rovněž…

SB: Ke zvláštnostem kyberšikany patří také to, že je mnohem pružnější. A to nejen v tom smyslu, že se rychle vyvíjejí její formy a podoby s tím, jak jde urychleně kupředu vývoj nových informačních a komunikačních technologií. Při kyberšikaně se navíc mohou snáze vyměnit role jednotlivých aktérů – z agresora může být znenadání oběť a naopak. S kyberšikanou souvisí také celá řada příbuzných fenoménů, jako je například trolling, flaming, sexting a jiné. Nicméně kybernásilí zůstává pořád odrazem reálných vztahů mezi lidmi, a proto mimo jiné hrozí to, že se může kdykoli přenést do osobních interakcí. Ostatně vyhrožování fyzickým útokem nebo dokonce likvidací patří k častým a velmi účinným nástrojům kyberšikany. Ocitujme anonymní esemesku, kterou obdržela jedna třináctiletá dívka od svých spolužaček: Jdem po tobě ty špíno připrav se. Konečně nás poznáš osobně. Zabijem tě už brzy!!!

35. Jaké další formy a podoby

šikany se mohou vyskytnout?

MR: Mezi méně obvyklé formy šikany řadíme například šikany

rasově motivované, šikany, jejichž průběh je ovlivněn užitím

návykové látky, anebo šikany, v nichž hraje roli gender či sexualita zúčastněných. U rasově motivovaných šikan vychází násilí z xenofobní ideologie, která agresorům poskytuje argumenty pro potírání „cizáků“. I v etnicky homogenních kolektivech se však v pokročilých stadiích šikany objevuje motiv rasové segregace, byť třeba smyšlený, jako když se rozvine „hra“ na „židy a nacisty“ nebo na „bělochy a černochy“. V českých školách se může stát obětí rasově motivované šikany prakticky kdokoli, jak upozorňuje Michal Kolář – záleží, kdo má zrovna v daném kolektivu navrch…

SB: Pokud jde o šikany ovlivněné návykovým chováním, nejčastěji se jedná o případy, kdy je agresivita pachatelů posílena alkoholem, respektive jeho působením ztrácejí agresoři zábrany. Podobně mohou zafungovat také jiné psychotropní látky, které za určitých okolností podněcují útočné chování, například pervitin nebo kokain. Ale i všechny ostatní závislosti, včetně závislostí nelátkových, mohou sehrát svou roli při násilném chování, kupříkladu tím, že se závislý člověk snáze ocitá ve stavu frustrace, který je častým spouštěčem agrese. Může však za násilí droga, anebo člověk, který ji užil?

MZ: Sexualizované násilí se v rámci šikany, zejména té pokročilé, vyskytuje poměrně často. Rozhodně častěji, než jak by se mohlo zdát podle prevalence sexuálních deviací. Jinými slovy, sexuální prvky se objevují rovněž při šikanování, kterého se dopouštějí i sexuálně nedeviantní agresoři. Děje se tak zejména proto, že sexuální podtext prohlubuje ponížení a utrpení oběti. Stud je základ všeho. Poměrně častá je též homofobní šikana, při níž skutečná či domnělá homosexualita

oběti vystupuje jako výrazná odlišnost, vůči níž se může většina kolektivu snadno vymezit, a to často s tichým souhlasem širšího okolí. Za zmínku stojí též současný trend prosazování práv nejrůznějších menšin, který vede na některých školách například ke zřizování toalet pro takzvaně nebinární jedince. To může paradoxně posílit vyčleňování takových lidí z kolektivu, i když původní záměr byl právě opačný. Podobné je to s takzvanou politicky korektní terminologií, jejíž užívání se může stát předmětem posměchu. Jeden chlapec si tak například od spolužáka vyslechl následující výtku: Ty nejseš žádnej eldžíbítý plaz, ty seš normální buzna!

36. Je integrace a inkluze příčinou častější šikany

znevýhodněných dětí?

MR: Od samého počátku zavádění inkluzivního vzdělávání zaznívaly kromě jiných výhrad také argumenty, že znevýhodněné děti se budou v běžných třídách a školách automaticky stávat oběťmi šikany. Nutno říci, že se tyto obavy nenaplnily. Dnes nechápeme inkluzi jako prostou nebo vylepšenou integraci, tedy začlenění postižených osob do hlavního vzdělávacího proudu, kterému se mají de facto přizpůsobit, nýbrž jako vytvoření takového vzdělávacího prostředí, které akceptuje všechny děti bez výjimky, i s jejich speciálními potřebami. Principem inkluze je přijetí různorodosti, ať už spočívá v odlišné národnosti, určitém znevýhodnění, zdravotním oslabení, či třeba ve zvláštním nadání. Proč by měl zrovna tento princip podněcovat šikanu?

MZ: Faktem je, že inkluzivní škola klade zvýšené nároky na všechny zúčastněné. Pravda také je, že děti a mladí lidé s určitým typem znevýhodnění, ale stejně tak i ti mimořádně nadaní se častěji stávají aktéry šikanování. To by ale neměl být argument proti inkluzi. Pokud bychom šli opačným směrem a vytvořili vysoce segregovanou školu, v níž by se žáci oddělovali například podle úrovně inteligence, podle tělesné výšky, podle pohlaví a podobně, rozhodně by to nevedlo k vymýcení šikany. Vytvářením umělého, nepřirozeného prostředí by sice mohlo být dosaženo dílčích pokroků (v homogenní třídě se jistě dosáhne lepších výsledků ve výkonově pojaté výuce), ale celkově by byl takový sociální experiment kontraproduktivní. Různost je zkrátka přirozená a je třeba s ní počítat i ve škole. Nemohou být všechny hlavy stejné!

SB: Když se hovoří o lidech s tělesným, smyslovým či mentálním postižením, automaticky se obvykle předpokládá, že jsou to oni, kdo je nejvíce ohrožen šikanou ze strany intaktní populace. Budiž ale řečeno, že i oni mohou být iniciátory šikany anebo jiných forem násilí. Ze školní praxe známe případ, kdy dívka na invalidním vozíku, která navštěvovala běžnou základní školu, dlouhodobě zotročovala svou zdravou spolužačku, která jí musela posluhovat, dělat za ni domácí úkoly, půjčovat jí peníze…

37. Jak vypadá šikana mezi dospělými osobami?

SB: Šikana není vázána na žádnou konkrétní věkovou kate-

gorii, setkáváme se s ní u předškoláků, mladších i starších

školáků, adolescentů, dospělých, ale také u seniorů. Pochopitelně existují určitá specifika šikanování s ohledem na věk, gender, socioekonomický status a podobně. Jinak si ubližují děti v mateřské škole, jinak žáci na elitním gymnáziu a jinak kupříkladu odsouzené ženy ve věznici se zvýšenou ostrahou. Princip je ale vždy stejný – záměrně ubližovat někomu, kdo se nemůže účinně bránit. Pro šikanu mezi dospělými, zejména na pracovištích, se užívá výraz mobbing; pokud napadá nadřízený podřízené, hovoříme o bossingu, a pokud podřízení nadřízeného, tak o staffingu. Poslední dvě aktivity nepovažujeme za pravou šikanu, poněvadž její aktéři nejsou na stejné hierarchické pozici, což samozřejmě nic nemění na tom, že jde o počínání nežádoucí a pro oběť nepříjemné, ponižující, nesnesitelné…

MR: U laiků se vyskytuje názor, že šikana mezi dospělými má výhradně verbální, tedy psychickou podobu, ani to však nemusí platit vždy – stačí si představit vojenskou nebo vězeňskou šikanu, která je pověstná právě fyzickou brutalitou. U šikany dospělých osob se můžeme setkat s celou paletou verbálního i fyzického násilí, a to přímého i nepřímého, aktivního i pasivního. Rozdíly budou ovšem záviset na sociálně ekonomickém statusu aktérů – u mobbingu ve školní sborovně, což mimochodem není nikterak vzácný jev, předpokládáme spíše méně nápadné, či dokonce rafinované útoky verbálního charakteru, u mobbingu v kolektivu pomocných dělníků může jít o neskrývané fyzické násilí. Mimochodem, pozoruhodný výzkum mobbingu a bossingu na našich základních školách před časem provedl a publikoval Tomáš Čech. Věřili byste,

že za dobu své pedagogické praxe bylo podle tohoto šetření vystaveno projevům šikany na pracovišti téměř 30 % českých učitelek a učitelů?

MZ: K řečenému dlužno dodat, že šikanou, respektive mobbingem, podobně jako nemocí, je vždy zasažen „celý člověk“ –i když jsou útoky převážně nebo výlučně verbální, dříve či později se to projeví též v rovině tělesné a naopak, fyzické útoky mají devastační vliv na psychiku člověka. Ovlivněna je ovšem i sféra jeho vztahů a hodnot. Jinými slovy, šikana zasahuje celou bio-psycho-sociálně-spirituální podstatu člověka. To platí v každém věku, u dětí stejně jako u dospělých, nicméně určitá věková specifika existují. Na šikaně mezi dospělými lze také dobře ilustrovat nepravdivost domněnky, že psychická šikana je méně závažná a bolestivá nežli ta fyzická. Byli to ostatně dospělí lidé, kdo vtělil svou životní zkušenost do úsloví: Rána se zahojí, ale slovo ne!

38. A jak je to s šikanou učitelů?

SB: Šikana učitelů je sice vžité označení, ale striktně vzato nejde o pravou šikanu, a to z toho důvodu, že učitelé a žáci nejsou na stejné hierarchické úrovni. Naopak učitel je zpravidla vnímán jako ten, kdo může své postavení a vliv zneužít a dětem škodit – to se ostatně občas děje, pak hovoříme o takzvané didaktogenii. Podobně je tomu i v rámci výše zmíněného bossingu – a i u něj se někdy setkáváme s poněkud extenzivním výkladem: nadřízený šikanuje podřízené tím, že po nich vyžaduje plnění pracovních povinností, pečlivost, dochvilnost a podobně. A obvinit někoho ze šikany, to je v dnešní době

poměrně mocná zbraň. To však nic nemění na skutečnosti, že násilné chování učitelů vůči žákům, ale i žáků vůči učitelům existuje a s pravou šikanou má mnoho společných znaků.

Šikana učitelů trápí mnoho představitelů tohoto (podle průzkumů veřejného mínění) stále velmi prestižního povolání. Z mnoha důvodů je velmi obtížné odhadnout, kolika procent našich učitelů se tento problém týká. Často si jej totiž nechtějí přiznat ani samotné oběti, jak tomu ostatně u šikany bývá…

MZ: Podobně jako šikana v dětském kolektivu, vyznačuje se i šikana učitele záměrností, opakovaností a asymetrií sil, byť možná poněkud paradoxní. Obvykle totiž předpokládáme, že „silnější“ by měl být učitel. Další definiční znak šikany, samoúčelnost agrese, je u šikany učitelů poněkud sporný. V řadě případů totiž dokonce sami dětští agresoři účel svého počínaní jasně pojmenovali – zbavit se učitele, který jim z různých důvodů nevyhovoval nebo který si s nimi prostě neuměl poradit. Oběťmi žákovských útoků se tak stávají učitelé, kteří ve své profesní roli nějakým způsobem selhávají, nezvládají například výuku, nedokážou udržet ani elementární kázeň apod. Není nikterak výjimečné, že je žáky šikanovaný učitel zároveň outsiderem sborovny. Často to bývá jakýsi „mimoň“, ze kterého si dělají legraci i jeho kolegové – třebas velmi umírněnou, žákům to však zpravidla neujde. Ředitel nezřídka už při přijímání nového učitele pozná, že dotyčný bude mít nejspíš problémy s kázní. Chybou je, když ředitelova starost tímto podezřením také skončí. Je bohužel mnoho kantorů, které práce ve škole láká, i když pro ni nemají veškeré předpoklady. Často jde o deficit v oblasti osobnostních kompetencí, který nevykompenzuje ani sebelepší profesní příprava. A je

smutná pravda, že i mezi pedagogickými pracovníky se najde nemálo těch, kteří trpí psychickými poruchami. Učitelů je mnoho, a proto rovněž ve školství platí lidový postřeh: Blázna netřeba lucernou hledati!

MR: Leckoho jistě napadne otázka, proč si dospělý inteligentní člověk, který má navíc díky své profesi dětem rozumět, nechá líbit mnohdy neuvěřitelné ústrky od žáků, a to dokonce po dlouhou dobu. Na rozdíl od šikanovaného žáka přece může kdykoli školu opustit, třeba dokonce změnit zaměstnání. I zde jsou důvody podobné jako u šikany mezi dětmi. Učitel v roli oběti se za to, co se mu děje, často stydí, tají to před svým okolím, mnohdy hledá chybu u sebe a volí nešťastné a neefektivní strategie řešení – například čeká, až to přejde, namlouvá si, že s příštím školním rokem se situace zlepší a tak dále. Bojí se, že když školu opustí, a definitivně tak připustí své profesní selhání, už se nikdy nebude moci ke své profesi vrátit. Když učitel cítí, že je při práci s žáky ohrožována jeho lidská důstojnost, že jej žáci nerespektují, zesměšňují ho, záměrně neplní jeho pokyny, či jej dokonce slovně či fyzicky napadají, poškozují jeho věci, případně jej obtěžují prostřednictvím nejrůznějších technologií (nahrávání na mobilní telefon, anonymní výhružné telefonáty a podobně), měl by si především připustit, že má problém, vyžadující okamžité řešení, nemá-li progredovat a skončit tragicky. Jak byste se zachovali vy, pokud byste si mysleli, že máte ve svém okolí učitelku nebo učitele s tímto problémem?

39. Jak se šikana diagnostikuje a zkoumá?

SB: Je rozdíl mezi preventivní diagnostikou školního kolektivu, diagnostikou v rámci intervence při již probíhající šikaně a mezi výzkumem. Byť mohou být některé postupy a procedury v rámci těchto aktivit podobné, liší se v samotném cíli. Účelem preventivní diagnostiky je pravidelně monitorovat vztahy ve skupině, například pomocí sociometrie, a odhalit včas potenciální rizika, třeba marginalizované členy kolektivu, kteří nemají ve skupině žádný vliv a nejsou oblíbeni. Cílem diagnostiky u již propuknuté šikany je zpravidla pomocí promyšlených rozhovorů odhalit, co kdo komu a jak vlastně udělal, de facto sestavit co nejúplnější obraz daného případu. Cílem výzkumu, ať již základního, nebo aplikovaného, je přinést nové poznatky o zkoumaném fenoménu, například s oporou o věrohodná data stanovit míru výskytu šikany v určitém typu škol v konkrétní lokalitě. Zvláštní postavení má pak takzvaný akční výzkum, který využívá výzkumné postupy a procedury k rozkrytí reality na určité konkrétní škole s cílem následně optimalizovat tamní praxi, kupříkladu efektivněji nastavit preventivní strategii. Akční výzkum má značný, ale zatím málo využívaný potenciál při školní prevenci rizikového chování. Mohl by pomoci zabránit mnoha závažným problémům!

MR: Z pohledu školy je tedy nejdůležitější provádět preventivní diagnostiku. Nemusí jít jen o zmíněné sociometrické testy (například Třídní kompas od Vladimíra Hrabala, což je sociometrická metoda vhodná pro diagnostiku třídního klimatu a následnou optimalizaci práce se třídami), ale také o tak-

zvané peer-nomination dotazníky, které umožňují zjišťovat specifické sociální role v kolektivu, odhalit děti, které se dle názoru spolužáků například neumějí bránit, jsou často smutné anebo třeba dokážou pomáhat ostatním. Ale diagnostika neobnáší jen testy, velký význam má i běžné pozorování dětí při práci nebo při hře, rozbor jejich slovních projevů, analýza produktů jejich činnosti – lze posuzovat výtvarný, dramatický, literární a jiný projev, rukodělné výrobky…

MZ: Ať již jde o diagnostiku, nebo o výzkum, měly by se používat jen ověřené postupy a nástroje, každý dotazník by měl být odborně zkonstruován, administrován a vyhodnocen. V praxi je bohužel časté užívání nejrůznějších dotazníků, které nemají dostatečnou validitu a reliabilitu, tedy platnost a spolehlivost, a jejich vyhodnocením se proto nedá zjistit téměř nic. Odpovíli respondent kladně na otázku „Umíte správně řešit šikanu?“, znamená to právě jen to, že si dotyčný (nejspíš) myslí, že umí správně řešit šikanu, přičemž to pochopitelně nemusí být pravda, a dokonce respondent nemusí ani přesně vědět, co to šikana je. Standardizované psychodiagnostické metody (včetně projektivních testů) patří výhradně do rukou specialistů (zpravidla psychologů), kteří mají oprávnění s danou metodou pracovat. U některých metod je zapotřebí nejen odborná způsobilost, ale také dostatek zkušeností s vyhodnocováním. Amatérské testování může způsobit více škody než užitku. Velkou chybou je například vyvozování dalekosáhlých závěrů z jednotlivých testů, anebo dokonce jejich jednotlivých položek. V jednom dotazníku jsem nedávno nalezl zajímavou otázku: „Se kterou známou literární postavou se nejvíce identifikujete?“ Když odpovím, že s Jirotkovou tetou Kateřinou,

tak to bude znamenat, že trpím poruchou pohlavní identity?

Nebo že hraji nějakou roli? Nebo že mám rád parémie? Nebo snad, že si tropím nemístné žerty?

40. Co si mám počí(s)t, když jsem zde nenalezl(a) odpověď na otázku, která mě zajímá?

MZ: S tímto dotazem jsme od začátku počítali. Naštěstí existuje nepřeberné množství dalších zdrojů informací, publikace určené dětem, dospívajícím, rodičům, učitelům… Knihy vysoce odborné, které předkládají různé teorie a přinášejí výsledky výzkumu šikany, i publikace populárně naučné a osvětové, orientované na praxi. Zájemce o specializované informace však nemusí hledat jen na stránkách knih a časopisů, existují též poradny a odborníci, na které se lze v případě potřeby obrátit. Seznam kontaktů je uveden v závěru této publikace.

SB: Zájemcům o komplexní a teoreticky fundované informace o školním šikanování můžeme doporučit především dvě výborné a obsáhlé publikace našich předních specialistů: Novou cestu k léčbě šikany od Michala Koláře (Portál, 2011) a Psychologii školní šikany od Pavlíny Janošové, Lenky Kollerové, Kateřiny Zábrodské, Jiřího Kressy a Márie Dědové (Grada Publishing, 2016).

MR: Těm, kteří hledají stručné a prakticky zaměřené pojednání, samozřejmě doporučujeme naši učebnici Příběh školní šikany (Karolinum, 2021), jejíž součástí je i výkladový slovník

odborných termínů z oblasti šikanologie a anotovaný přehled

devětadvaceti knih o šikaně, které vyšly v češtině mezi lety 1995–2020.

Závěr: Kdo odpovídá?

V úvodu této příručky bylo konstatováno, že tázat se na šikanu a její souvislosti je vlastně povinností každého, kdo žije v lidské společnosti a je schopen za ni převzít svůj díl zodpovědnosti. Šikana jako porucha mezilidských vztahů

je tedy fenoménem celospolečenského významu. Nejvíce se pochopitelně dotýká těch, kteří mají aktuální odpovědnost za nedospělé jedince, ať už jsou to rodiče, učitelé, nebo jiní činitelé. Ti všichni by měli být připraveni odpovídat na otázky, které se týkají mezilidských vztahů a jejich konsekvencí. Neznamená to být schopen vždy každou otázku zodpovědět správně a vyčerpávajícím způsobem – to se očekává pouze od profesionálů a jen na úrovni, která odpovídá jejich profesní způsobilosti. Laik má ale stejně důležitou úlohu – vytvořit svou odpovědí prostor pro řešení příslušného problému. Neodbýt tazatele, nepřejít problém mlčením, ale fakticky pomoci. Poskytnout mu sociální oporu a hledat pomoc tam, kde je dosažitelná. Tak jako se vyskytují chyby v otázkách, jsou obvyklé i chyby v odpovědích. Některé odpovědi svou verbální či nonverbální komponentou ukončí rozhovor ještě dříve, než vůbec začal. Nepřekvapí, že zvláště děti se ptají toho, kdo je právě „po ruce“ a kdo má jejich důvěru. Takový

člověk je pak povinen odpovědět tak, jak nejlépe umí, a neníli to dostatečné, pak musí hledat pomoc jinde. Mnoho dětí a mladých lidí řeší problémy a konflikty v kolektivu tak, že hledají poučení a radu u svých vrstevníků nebo na sociálních sítích. I s tím je třeba počítat a musíme respektovat, že zvláště komunikace ve virtuálním prostoru bude stále rozšířenější.

Mnoho profesionálních poraden a tradičních linek důvěry se proto postupně přesouvá na internet. Vznikají také aplikace, které mají za úkol pomoci šikanu zachytit, oznámit její výskyt kompetentním činitelům, evidovat ji. Odpovídat na otázky (nejen o šikaně) dnes už nemusí jen živý člověk. Někdy je pro dítě i dospělého paradoxně snazší vést rozhovor na citlivé téma s robotem, který byl za tím účelem naprogramován. Samozřejmě to neznamená, že takový robot situaci vyřeší, pouze napomůže v určité fázi jejího řešení.

Odpovídání na otázky jaksi bytostně souvisí s odpovědností – a ve výchově to platí tím spíše, protože vychovatel, často konfrontovaný s otázkami vychovávaných, nese za své svěřence určitý díl odpovědnosti, jak již bylo opakovaně zdůrazněno.

Tento díl je tak velký, jak velký je jeho vliv. U rodičů malých dětí je absolutní, u učitelů ve škole sice o poznání menší, ale přesto zásadní. V předchozím textu bylo nastoleno a zodpovězeno čtyřicet otázek o šikaně, ale jedna často diskutovaná zatím zmíněna nebyla. Tato otázka zní – kdo za to vlastně může, kdo je odpovědný za výskyt šikany v našich školách? Čtenář již patrně tuší, že odpověď na tuto otázku nebude jednoduchá ani příjemná. Bylo by povrchní a pochybné tvrdit, že na vině jsou především, nebo dokonce výhradně ti dětští pachatelé šikany. Není správné jejich chování diabolizovat a stíhat je drakonickými tresty. Ani ty nejhorší zločiny, které směřují proti lidskosti, nepáchají ďábli, ale lidé. Lidé, kteří se vskutku příliš neliší od těch, kteří právě teď čtou tyto řádky. Tato teze neznamená relativizaci etických kategorií dobra a zla, nýbrž prosté konstatování, že „ďábelských činů jsou schopni zcela obyčejní lidé“ (Lifton, 2008, s. 23). Změnit to, by znamenalo změnit lidskou přirozenost. Cesta k omezování

násilí ve společnosti vede však jinudy. Tak jako dokáže každý

lidský jedinec za určitých okolností jiným škodit, dokáže jim také prospívat. Proto je mimořádně důležité, aby se všichni ti, kteří si tuto skutečnost uvědomí, aktivně přihlásili ke své zodpovědnosti a v rámci svých sil přispívali k vytváření zdravých mezilidských vztahů. Snížit výskyt šikany na našich školách předpokládá nejen správně řešit případy šikany, které se vyskytnou, ale především pomáhat budovat dobré vztahy v dětských kolektivech a utvářet takové prostředí, v němž se budou všichni cítit bezpečně. V předmluvě jsme to skryli pod sousloví „správně komunikovat“, abychom čtenáře nevyděsili a neodradili. Ti, kteří text dočetli až sem, ovšem prokázali dostatečnou míru zaujetí pro náročné téma i odhodlání přijímat výzvy. Máme pro ně tedy ještě dvě nelehké otázky na závěr: Čím a jak byste vy osobně mohl(a) přispět ke snížení

výskytu šikany na našich školách? A uděláte to?

A kdo vlastně odpovídal na otázky v této knížce?

Ke každé ze čtyřiceti otázek se vyjádřili všichni tři spoluautoři, jak je patrné z iniciál, jež uvozují jejich příspěvky. Všichni v současné době působí na katedře pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, kde vyučují mimo jiné předměty zaměřené na prevenci školního násilí a šikanování. Tuto problematiku rovněž popularizují prostřednictvím přednášek a besed pro širší veřejnost. V době vydání této knížky jim bylo dohromady sto padesát let a měli osmdesátiletou pedagogickou praxi na různých stupních a typech škol.

Magdalena Richterová (MR) vystudovala učitelství pro střední školy v oborech český jazyk a pedagogika a dále výchovné poradenství. Absolvovala výcvikový kurz pro odborníky na řešení školní šikany. Dvě dekády působila jako učitelka na druhém stupni základní školy. Na fakultě se zabývá především prevencí rizikového chování, problematikou školních řádů, autoritou učitele a také koncepcí a organizací pedagogických praxí studentů učitelství.

Michal Zvírotský (MZ) vystudoval učitelství pro střední školy v oborech biologie, rodinná výchova a psychologie, doktorát získal v oboru pedagogika. Absolvoval vzdělávací program pro školní metodiky prevence. Působil jako učitel na střední odborné škole a jako lektor v profesním vzdělávání v sociálních službách. Na fakultě se zabývá především psychosociálními aspekty zdraví, zdravotní gramotností a sebevýchovou.

Stanislav Bendl (SB) vystudoval učitelství pro první stupeň základní školy a učitelství výchovy ke zdraví pro střední školy, v oboru pedagogika získal doktorát i docenturu a pro tento obor byl též jmenován profesorem. Na začátku své profesní dráhy působil jako učitel na základní škole. Na fakultě se věnuje především sociální pedagogice, sociálním deviacím, školní kázni a autoritě učitele.

Summary

The presented publication “Bullying in Questions and Answers” deals with bullying in schools, especially with regard to primary and secondary schools in the Czech Republic. The publication takes the form of a book interview in which a trio of experts answer questions about bullying. The introduction describes who is currently interested in the problem of school bullying today and why. Attention is given to the specificity of the questions posed by children, parents, teachers and other interested parties on the issue of bullying. The main part of the publication is a set of 40 themed questions and answers. The questions cover a wide range of topics and are based on frequent questions from parents, children and teachers in seminars and workshops about bullying. Examples of specific questions: How widespread is bullying in our schools? Who is most vulnerable to bullying? Who is most likely to be bullied? As a parent, how do I know if my child is being bullied at school? How is bullying different from teasing? Why don’t classmates help a bullied child very often? What happens when a child calls the helpline? What consequences can bullying have? What is the reason that bullying cannot be completely eradicated from children’s collectives? What is the most effective prevention of school bullying? Is putting a bullied child in another school a good solution? Can the experience of bullying or being bullied also bring something positive? Is cyberbullying just a new form of bullying, or is it a qualitatively different phenomenon? Is integration and inclusion causing more bullying of disadvantaged children?

What does bullying between adults look like? The conclusion of the publication is a reflection on who is responsible for the prevalence of bullying in schools. Attached is a list of contacts for organisations and institutions that can help children and adults who are experiencing bullying. The book is intended for current and future teaching staff, parents, and others interested in the problem of school bullying.

Seznam kontaktů na vybrané instituce a organizace

Amnesty International Česká republika, z. s., je nevládní nezisková organizace usilující o dodržování lidských práv, věnuje se nejen přímé pomoci, ale i osvětě a vzdělávání.

Adresa: Kodaňská 1441/46, 101 00, Praha 10. Telefon: +420

607 023 305. Web: www.amnesty.cz

Asociace občanských poraden, z. s., je nevládní nezisková organizace sdružující občanské poradny, které poskytují bezplatné odborné sociální poradenství v řadě oblastí, včetně lidských práv a mezilidských vztahů. Adresa: Sabinova

287/3, 130 00, Praha 3. Telefon: +420 284 019 220. Web: www.obcanskeporadny.cz

Bílý kruh bezpečí, z. s., je nevládní nezisková organizace poskytující pomoc, podporu a poradenství obětem a svědkům násilných trestných činů. Adresa: U Trojice 1042/2, 150 00, Praha 5. Telefon: +420 257 317 110. Web: www.

bkb.cz

Česká školní inspekce je samostatným správním úřadem České republiky s celostátní působností pro hodnocení kvality a efektivity počátečního vzdělávání (od předškolního po vyšší odborné). Adresa: Fráni Šrámka 37, 150 21, Praha 5. Telefon: +420 251 023 127. Web: www.csicr.cz

Člověk v tísni, o. p. s., je nevládní nezisková organizace zabývající se humanitární a rozvojovou pomocí doma i ve světě, ochranou lidských práv a vzděláváním. Adresa: Šaf-

aříkova 635/24, 120 00, Praha 2. Telefon: +420 778 498 314.

Web: www.clovekvtisni.cz

Dětské krizové centrum, z. ú., je nevládní nezisková organizace specializovaná na odbornou pomoc týraným, sexuálně

zneužívaným či zanedbávaným dětem. Adresa: V Zápolí

1250/21, 141 00, Praha 4. Linka důvěry: +420 241 484 149.

Web: www.ditekrize.cz

Linka bezpečí, z. s., je nevládní nezisková organizace provozující celostátní bezplatnou linku důvěry pro děti a mládež.

Adresa: Ústavní 95, 181 00, Praha 8. Linka pro děti a mlá-

dež: 116 111. Linka pro rodiče a pedagogické pracovníky:

+420 606 021 021. Web: www.linkabezpeci.cz

Minimalizace šikany je projekt nevládní neziskové organizace AISIS, z. s., zaměřený na prevenci a řešení šikany ve školách. Adresa: Floriánské náměstí 103, 272 01, Kladno.

Telefon: +420 312 245 818. Web: www.minimalizacesikany.

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky je ústředním úřadem, při němž působí mj. školský ombudsman, který řeší stížnosti na porušování práv ve školách a školských zařízeních, působí však také preventivně a jako mediátor případných sporů. Adresa: Karmelitská 529/5, 118 12, Praha 1. Telefon: +420 234 811 626.

Web: www.msmt.cz

Nadace Naše dítě je nevládní nezisková organizace s posláním pomáhat dětem, které se ocitly v krizi a obtížných

životních situacích. Poskytuje bezplatné právní rady dětem a rodičům. Adresa: Ústavní 95, 181 00, Praha 8. Web: www. nasedite.cz

Nadační fond Stop šikaně! je nevládní nezisková organizace,

jejímž posláním je upozorňovat na problém šikany a přispívat k jeho řešení. Adresa: Táboritská 23/1000, 130 00, Praha 3. Telefon: +420 226 257 729. Web: www.stop-sikane.cz

Národní centrum bezpečnějšího internetu, z. s., je nevládní nezisková organizace, která provádí osvětu a podporuje bezpečnější užívání on-line technologií, věnuje se mj. otázkám kyberšikany a kybernetického násilí obecně. Adresa: Prvního pluku 347/12a, 186 00, Praha 8. Web: www.ncbi.cz

Nenech to být je společnost provozující stejnojmennou platformu pro bezpečné oznamování případů šikany a jiných

činů narušujících bezpečné klima škol, ale i jiných organizací. Adresa: Pobřežní 658/34, 186 00, Praha 8. Telefon:

+420 724 940 472. Web: www.nntb.cz

Pedagogicko-psychologické poradny jsou školská poradenská zařízení, která poskytují pedagogicko-psychologickou pomoc žákům i rodičům a metodickou podporu školám. Jejich průběžně aktualizovaný seznam je k dispozici na webových stránkách: rejskol.msmt.cz

Pražské centrum primární prevence je organizační složkou Centra sociálních služeb Praha, jehož zřizovatelem je Magistrát hl. m. Prahy. Poskytuje metodické a poradenské služby školám a dalším organizacím v oblasti prevence rizikového chování. Adresa: Rumunská 1, 120 00, Praha 2. Telefon:

+420 222 074 126. Web: www.prevence-praha.cz

Projekt E-Bezpečí je celorepublikový certifikovaný projekt zaměřený na prevenci, vzdělávání, výzkum a osvětu spojenou s rizikovým chováním na internetu. Jeho realizátorem je Centrum prevence rizikové virtuální komunikace

Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. Web: www.ebezpeci.cz

Psychoportal – Brána k odborné pomoci je webový portál usnadňující laikům i profesionálům orientaci v nabídce odborné psychologické pomoci. Obsahuje mj. kontakty na několik internetových poraden. Web: www.psychoportal.

Speciálně pedagogická centra jsou školská poradenská zařízení, která se věnují zejména poradenství v oblasti speciálních vzdělávacích potřeb a společného vzdělávání. Jejich průběžně aktualizovaný seznam je k dispozici na webových stránkách: rejskol.msmt.cz

Společenství proti šikaně, z. s., je nevládní nezisková organizace, jejímž cílem je poskytovat pomoc obětem šikanování a přispívat k prevenci šikanování nejen ve školách.

Adresa: Zelený pruh 1294/50, 147 08, Praha 4. Web: www. sikana.org

Střediska výchovné péče jsou školská zařízení, která působí převážně při zařízeních pro ochrannou a ústavní výchovu a poskytují mj. poradenství žákům, rodičům i učitelům v oblasti rizikového chování. Jejich průběžně aktualizovaný seznam je k dispozici na webových stránkách: rejskol. msmt.cz

Literatura

Boynton, M., Boynton, Ch. (2005). The Educator’s Guide to Preventing and Solving Discipline Problems. Alexandria: ASCD.

Čech, T. (2011). Mobbing jako negativní fenomén v prostředí základních škol. Brno: Masarykova univerzita.

Frankl, V. E. (1996). Lékařská péče o duši. Brno: Cesta.

Hrabal, V. (2011). Třídní kompas – sociometrická ratingová metoda. Praha: Hogrefe-Testcentrum.

Janošová, P., Kollerová, L., Zábrodská, K., Kressa, J., Dědová, M. (2016). Psychologie školní šikany. Praha: Portál.

Kolář, M. (2013). Výcvik odborníků v léčbě šikany. Praha: Pražská vysoká škola psychosociálních studií.

Kolář, M. (2011). Nová cesta k léčbě šikany. Praha: Portál.

Kraus, B., Vacek, P., Juráčková, I. (2003). K problematice šikany v současné škole. In Klima v současné škole. Sborník z 11. konference ČPdS. Brno: Konvoj.

Lifton, R. J. (2008). Nacističtí lékaři: Medicínské zabíjení a psychologie genocidy. Praha: Nakladatelství BB/art.

Lovasová, L. (2006). Šikana. Praha: Vzdělávací institut ochrany dětí.

Matthews, A. (2015). Stop šikaně! Jihlava: Baroque Partners.

Mayrock, A. (2016). Jak přežít šikanování. Praha: Portál.

Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy č. j. 28 275/2000-22 k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení.

Pelcová, N., Semrádová, I. (2014). Fenomén výchovy a etika učitelského povolání. Praha: Karolinum.

Prokop, J., Hanušová, J. (2019). Survey of Competencies of Students of The Faculty of Education, Charles University, in the Area of Child Protection, ICERI2019 Proceedings, pp. 2743–2748.

Smetáčková, I. (2011). Škola jako téma rozhovorů mezi dětmi a rodiči. Studia paedagogica. 16 (2), s. 9–26.

Webster-Doyle, T. (2002). Proč mě pořád někdo šikanuje? Rady, jak zvládat malé tyrany. Praha: Pragma.

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném a účinném znění.

Zvírotský, M., Bendl, S., Richterová, M. (2021). Příběh školní šikany: Učebnice pro pedagogické pracovníky. Praha: Karolinum.

Rejstřík

A

agresor 19, 29, 38, 51, 63, 75, 82

asymetrie sil 26

B

beránek obětní 31, 67

bossing 86 Č

čin trestný 45, 48

D

děti 12, 64

diagnostika 90

didaktogenie 87

disonance kognitivní 38

dotazník 91

F

frustrace 67

G gender 83, 86

H homofobie 83

CH

chování návykové 83

chování rizikové 21, 70

I inkluze 84

integrace 84

intervence krizová 46

K

kázeň 24, 88

klima třídy 90

kolektiv 35, 42, 81

komunikace 52, 61, 75

konformita 32

konfrontace 63

kyberšikana 81

linka důvěry 46

lynčování školní 77

M mechanismy obranné 38

média 17

metodik prevence 72

mobbing 86

násilí 20, 23, 41, 53, 83, 85, 86

následky šikanování 51

norma skupinová 31

O

oběť 19, 24, 29, 32, 37, 63, 75, 82

ochrana sociálně právní 72

odlišnost 25, 26, 84

odpovědnost trestní 49

ombudsman školský 45, 72

opatření kázeňské 50

opora sociální 80

P

pedagog sociální 72

pedagog speciální 72

pocit méněcennosti 38

pomoc 53, 73

ponižování 37

poradce výchovný 72

poradna pedagogicko-psychologická 68

poruchy psychické 89

postup řešení šikany 58

pracoviště školní poradenské 72

pracovníci pedagogičtí 14, 28

pracovníci sociální 16

pracovník pedagogický 73

prevence 44, 45, 68, 69

princip subsidiarity 44, 73

přirozenost 66

program vzdělávací 70

prostředí 23

provokování 25

psycholog školní 55, 72

R

rasismus 36

restrikce 59

rodiče 13, 32, 80

rozhovor 60, 62

Ř

řešení šikany 56

S

sebeobviňování 38

sebevědomí 39

sexualita 83

signály varovné 35

spouštěče šikany 27

stadia šikanování 31, 34, 77

staffing 86

stigmatizace oběti 57

strach 20, 74

stres 34

supervize 56

vývoj šikany 31

výzkum 90

výzkum šikany 22 X

šikana 19

šikana učitelů 88

škádlení 40

T

totalita 32

trauma psychické 80

tresty 50

U

učitel 36

učitel třídní 50, 72

usmíření 59, 60

útěk 33

vina 40, 66

výcvik psychosociální 81

vyhoření 73

vyšetřování šikany 57

vyskyt šikanování 21

výuka 65, 68

vyvazování morální 40, 41,

66

xenofobie 36, 67 Z

zařízení poradenské 44

zařízení ústavní 23

zastánce 43, 54

Šikana v otázkách a odpovědích

Mgr. Magdalena Richterová

PhDr. Michal Zvírotský, Ph.D.

prof. PaedDr. Stanislav Bendl, Ph.D.

Rok a místo vydání: 2022, Praha

Obálka a sazba: MgA. Denisa Kokošková

Vydává: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta

Formát: B6

ISBN 978-80-7603-300-9

Rozmanité otázky spojené se školní šikanou si dnes často kladou děti i dospělí. Tato příručka nabízí odpovědi na čtyřicet takových zobecněných dotazů, a to formou rozpravy trojice autorů. Otázky i odpovědi se týkají široké škály témat a mapují tak příčiny, projevy i následky školní šikany, dotýkají se prožívání a motivace jednotlivých aktérů, zmiňují doporučené postupy, jakož i nejčastější chyby při řešení šikany a nevyhýbají se ani tématům kontroverzním. Publikace je určena nejen současným a budoucím pedagogickým pracovníkům, ale i širší veřejnosti.