Moudří milují pověsti

Moudří milují pověsti

Moudří milují pověsti

Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta

Praha, 2015

Autoři:

Čechová Marie

Dohalská Marie

Dvořák Karel

Grygerková Marcela

Hájková Eva

Hirschová Milada

Chejnová Pavla

Ivašina Nataša

Janečková Marie

Janovec Ladislav

Chýlová Helena

Kraus Jiří

Kvapilová Brabcová Radoslava

Kvíčalová Marta

Lašťovičková Michaela

Minářová Eva

Nedvědová Blanka

Pasáčková Eva

Pastuchovič Jelena

Rudenka Alena

Sojka Pavel

Spěváčková Martina

Šindelářová Jaromíra

Velčovský Václav

Vlčková-Mejvaldová Jana

Vybíral Petr

Wildová Zuzana

Vědecká redakční rada monografie

Doc. PhDr. Eva Hájková, CSc.

PhDr. Ladislav Janovec, Ph.D.

Mgr. Alena Sigmundová

Recenzentky

Doc. PhDr. Eva Höflerová, Ph.D.

PhDr. Radka Holanová, Ph.D.

Překlad anglického resumé: PhDr. Stanislav Štěpáník, PhD.

ISBN 978-80-7290-848-6

Obsah

Předmluva ....................................................................................................5

Dvořák Karel: Naděžda Kvítková jako didaktička ............................................7

Vývoj jazyka a onomastika

Ivašina Nataša: Славянские народные названия ориона .................................13

Janečková Marie: Persvazivní umění barokního kazatele

Ondřeje Jakuba Františka de Waldta ...........................................................19

Chýlová Helena: Žena v jazyce světské kramářské písně ................................29

Kvíčalová Marta: Přezdívky podle filmových a literárních postav ..................35

Nedvědová Blanka: Struktura šlechtických jmen v 16. století .........................39

Pasáčková Eva; Spěváčková Martina: Jmenné tvary adjektiv v textových pramenech Dalimilovy kroniky ................................................49

Rudenka Alena: Глаголы обучения и

Stylistika, pragmatika, rétorika a autorský jazyk

Hirschová Milada: Pragmatické vstupy do syntaxe ........................................69

Janovec Ladislav; Wildová Zuzana: Potřebujeme v naší kultuře práci? .............75

Kraus Jiří: K nejstarším českým rétorikám a učebnicím kazatelství ..............81

Kvapilová Brabcová Radoslava: Smutek Jana Čepa ..........................................89

Lašťovičková Michaela; Grygerková Marcela: Žehnací modlitba.........................99

Minářová Eva: Funkční aspekty sekularizace v kontextu

žurnalistické komunikace ..........................................................................103

Sojka Pavel: Ví Bůh, nebo Výbuch? Dvě slovní hříčky a jejich

cizojazyčné překlady ..................................................................................111

Velčovský Václav: Ideologie a pravopis ..........................................................121

Vlčková-Mejvaldová Jana; Dohalská Marie: Význam a funkce prozodie

v akusticky nepříznivém prostředí .............................................................131

Vybíral Petr: Užívání a počešťování cizích šlechtických jmen

v češtině – překládat je, nebo ne? ...............................................................139

Didaktika, jazyk dítěte a čeština pro cizince

Čechová Marie: Odborné styly v odborných školách ....................................155

Hájková Eva: Slovo jako východisko pro zkoumání dětských/žákovských

představ o jazykových jevech .....................................................................159

Chejnová Pavla: Úskalí kvantitativní analýzy dětského slovníku

Pastuchovič Jelena: Výuka českého jazyka u slovanských nerodilých

mluvčích: od teorie k praxi

Jaromíra: Místo onomastiky ve výuce na základní škole

Předmluva

Předkládaná monografie navazuje tematicky a obsahově na práce docentky Naděždy Kvítkové, významné české bohemistky, která se v roce 2015 dožívá osmdesáti let.

Docentka Kvítková spojila svůj odborný život s lingvistikou a její tematický záběr je opravdu nemalý. V prvé řadě jde pochopitelně o zájem o vývoj jazyka, a to především o jazyk Dalimilovy kroniky, jehož výzkumům je věnována dlouhá řada studií, článků i knih badatelky. Vedle Dalimila se zabývala i dalšími staročeskými texty, ale také texty jiných vývojových období. Po roce 1989 je nepochybně třeba zmínit její zájem o barokní češtinu a přípravu velice komplexního programu semináře barokní češtiny pro studenty učitelství českého jazyka na Pedagogické fakultě UK v Praze.

Další oblastí zájmu je onomastika, N. Kvítková se věnuje především historické onomastice, připomeňme opět její studie, ale i výzkumy v rámci projektu Multidisciplinární komunikace, z něhož vyšla publikace věnovaná vlastnímu jménu jako prostředku sociální symboliky.

Neméně důležitá je její práce v oblasti stylistiky a pragmastylistiky. Mezi autorčinými pracemi můžeme registrovat texty věnované problematice diachronní stylistiky, jazyku kázání a náboženskému diskurzu, autorskému jazyku. Se zájmem o autorský jazyk a již zmiňovanou Dalimilovou kroniku souvisela i práce na projektu tvorby autorského frekvenčního slovníku této památky.

Významné odborné počiny N. Kvítkové najdeme také v oblasti didaktiky mateřského jazyka. Její publikace věnované především transformacím odborných obsahů do školského kurikula jsou nezanedbatelné, stejně jako práce věnované výuce českého jazyka v učňovských učebních zařízeních. Nezanedbatelná je také její tvorba učebnic a učebních materiálů. Vyzdvihnout je třeba i její zájem o výuku češtiny pro cizince.

Docentka Kvítková se ovšem v rámci hlavních směrů svého badatelského zájmu dotýkala i oblastí jiných, ať už to byla kultura řeči a rétorika, nebo ortografie, morfologie, sociolingvistika, psycholingvistika či pragmalingvistika.

Předkládaná monografie vychází z hlavních tematických oblastí zájmu badatelky. Jde především o oddíly Vývoj jazyka a onomastika, Stylistika a autorský jazyk, Didaktika a čeština pro cizince. Autoři svými pracemi navazují pevněji i volněji na bádání autorky a naznačují další možnosti výzkumu ve vybraných oblastech. Pluralita témat a názorů je v tomto případě velice vhodná, protože dokumentuje i rozsah a záběr badatelčina zájmu, i když veškeré aspekty její tvorby nebylo možné bohužel pojmout jako celek.

Ladislav Janovec

Naděžda Kvítková jako didaktička

S docentkou Naděždou Kvítkovou jsem se seznámil v době, kdy jsem jako metodik pracoval v Krajském pedagogickém ústavu v Českých Budějovicích a doc. Kvítková byla ve Výzkumném ústavu odborného školství. Zde vedla kabinet českého jazyka a literatury. Naše spolupráce spočívala především v konzultacích. Konzultovali jsme celou řadu otázek týkajících se právě odborného školství. Získával jsem od ní poznatky, z nichž jsem mohl vycházet při rozboru hospitací a při seminářích pro učitele odborných škol.

Ve Výzkumném ústavu promýšlela výuku a výchovu studentů technicky zaměřených. U budoucích odborníků v oblasti technologie zdůrazňovala komunikační cíle jazykového vyučování a prohloubené poznání systému jazyka spisovného. Vedla studenty k hlubšímu poznávání a prožívání literatury, včetně středověké. Tak obohacovala výchovné působení.

Doc. Kvítková byla na svou práci učitelskou dobře připravena. Své zkušenosti začala získávat na českém venkově stejně jako já. Dodnes vzpomíná na tamější bohaté kulturní zážitky, zejména na to, jak se na nich podílela škola. Již na základní škole jako žákyně a později jako učitelka měla zájem o literaturu, o přednes básní, připravovala žáky na recitační soutěže. Při recitaci objevovala dramatické talenty. Jako didaktička obracela svoji pozornost zvláště k vyučování slohu a k práci s textem. Slohová příprava a práce s textem na školách chyběly a mnohdy chybějí i dnes. Výuku v odborném školství promýšlela i z hlediska učebních programů, v nichž je podle ní předmětu český jazyk a literatura věnováno málo prostoru. Proto je třeba užívat takových metod, které jsou efektivní. K této problematice publikovala celou řadu článků v časopise Český jazyk a literatura. Jeden z těchto článků byl zaměřen na jazykové rozbory. Obsah článku je velice inspirující i pro dnešní dobu (trvá nedostatek času), kdy stále ještě jazykové rozbory bývají na školách formální. V článku se pamatuje i na rozbor komunikační situace a na výstavbu textu v souladu s Komplexními rozbory Marie Čechové a kol.

Naděžda Kvítková je spoluautorkou studie Staročeská kronika tak řečeného Dalimila (Praha, 1988). Upozorňuje na přínos kroniky pro vyučování literatuře, velký význam má však kronika i pro jazykovou složku předmětu český jazyk a literatura, zvláště při získávání poznatků z vývoje češtiny. Žáci tak mohou získávat plastičtější obraz o vývojových změnách své mateřštiny. Ukazuje se zároveň, jaký význam pro současnost má kulturní odkaz dřívějších epoch.

Ve Výzkumném ústavu se zasloužila o to, že v žákovských dokumentech pro odborné školy byl explicitně formulován požadavek na recitaci.

Z různých průzkumů znalostí žáků zaměřila pozornost i na výsledky přijímacích zkoušek na vysoké školy, obor bohemistika. Usoudila, že není u budoucích učitelů zájem o témata z oblasti obecných poznatků o jazyce. Jde především o jazyky slovanské. Doc. Kvítková naznačuje, že základní orientace v problematice slovanských jazyků je užitečná, zvláště z hlediska jazykové výchovy. Může vést k prohloubení vzdělávání v souvislosti s jazykem.

Z jejích zkušeností vyplývají i názory na současné školství. Zcela správně má výhrady k názorům, že každý si může najít vše na internetu. Vzdělávání je složitý proces, který se skládá nejen z informací.

Doc. Kvítková zasvětila celý svůj život péči o český jazyk a práce v tomto oboru pro ni vždy byla a stále je posláním, nikoliv povoláním. Jménem svým a jménem všech pracovníků ve školství, kteří ji v její vědecké práci poznali, přeji hodně pracovního elánu do dalších let a přirozeně hodně zdraví.

Karel Dvořák

Vývoj jazyka a onomastika

Славянские народные названия Ориона

Звезды и созвездия с древнейших времен служили естественными ориентирами в

пространстве и во времени С их появлением связывали сельскохозяйственные работы, по ним предсказывали погоду и урожай. Названия созвездий отражают древнейшие

представления о мире и сам характер восприятия мироздания древним человеком

В славянской народной астронимике круг объектов номинации ограничен. Выделяются прежде всего Плеяды, Большая Медведица, Орион, Млечный путь, Полярная звезда

и Венера, реже Сириус. Однако ограниченность народной астронимической системы в значительной степени компенсируется разнообразием названий-вариантов одного объекта.

Еще одной особенностью славянских астронимов является перенос названий с одного

объекта на другой. Связь с объектом номинации, как правило, нарушается с утратой внутренней формы Отсюда и возможность переноса названия с объекта на объект В результате переноса названий часто возникает противоречие между представлением об объекте и его обозначением, что является источником различных контаминаций Смешение объектов номинации, утрата связи между названием и объектом свидетельствуют о распаде народной астронимической системы Особый интерес представляет процесс становления номинаций, а также характер тех изменений в названиях звезд и созвездий, которые произошли за многие века, а иногда и тысячелетия их существования. Важным этапом в истории астронимов было

формирование прямой связи между номинацией и свойствами самого объекта, «бытовое»

освоение звездного неба.

Орион привлекает внимание не только яркостью своих звезд, но и площадью, которую это созвездие занимает на небе. С древнейших времен появление Ориона осенью связывалось с хозяйственными занятиями Чаще других это созвездие использовалось для определения ночного времени (Szyfer 1969, с. 55, 62).

В созвездии Орион в глаза бросается прежде всего его Пояс, который состоит из трех звезд одинаковой яркости. Народные славянские названия относятся чаще всего именно

к Поясу Ориона. Кроме того, иногда выделяется также Меч Ориона. Книжное название Ориона, принятое в европейской традиции, связано с греческой

мифологией. Орион – перенесенный на небо легендарный охотник, подпоясанный мечом. Трудно с точностью определить время появления этого названия у греков, во всяком случае известно, что оно встречается уже у Гомера. Кроме того, грекам было известно еще одно название Ориона – Γιγας, т.е. ‘великан’. Под тем же именем Орион знали и арабы – Al Jabbar; иногда это название встречается и в латинском языке – Gigas (Allen 1963, с. 306). В первой русской звездной карте, изданной в Амстердаме в 1699 г . под

редакцией И. Копиевского, Орион – великий ловец, который Быку сопротивляется; его же псы последуют, пояс его суть три царие (Могилко 1961). Здесь созвездие осмысливается

как великий охотник. Образ охотника, заимствованный из греческой

всегда оставался элементом чужой

культурной

традиции

мифологии, у

славян

Все разнообразие славянских народных названий Ориона можно свести к нескольким

семантическим типам, причем их большая часть определяется земледельческими мотивами.

1. Во всем славянском ареале с Орионом

связывается представление о небесном

покосе. Лексемы с корнем kos- образуют у славян две основные группы: 1) kosьci или kosari (звезды Пояса Ориона представляются косарями, стоящими в одном ряду с косами в руках): бел. касцы (Сцяшк., с. 223; Касьп., с.157; Сл. п.-з., 2, с. 435), касары (Сл.

п.- з., 2, с. 431), укр косарi (Гринч., II, с. 290), рус косари (Даль, II, с. 172), польск kośce, kośniki, kosiarze, словен. kosci, хорв. kosci (RJA, XVII, с. 759), 2) kosy: укр. коси (Гринч., IV , с. 289), польск kosy (единичные sierp и kosok (Kupiszewski 1974, с. 92), чеш. kosa, kosy (PS, II, с. 298), словац. kosy (SSJ, I, c. 752), в.-луж. kosy (Pfuhl, c. 227),

н.-луж kosy (Muka, I, c. 683). М Гладышева высказала предположение, что название kosьci относится к Поясу Ориона, а kosy ко всему созвездию (Gładyszowa 1960, с. 43), однако такая дифференциация представляется несколько искусственной Интересно, что звезды, образующие Меч Ориона, в польских говорах называются ubieraczki, grabacze, odbier- aczki, zbieraczki и т д., т е выступают как помощники на сенокосе (Kupiszewski 1974, с. 89), ср. также болг . кривулицата (Koseska 1972, с. 89), криви звезди (Ковачев 1914, с 22), криволици (БЕР , 3, с. 9), где, вероятно, подчеркивается форма серпа, косы Семантический тип ‘косари’ известен и в других языках: нем. drei mader (Mäher) (Grimm, 2, с 606), лит šenpjuwiai, фин Väinämöisen viikate ‘коса Вайномойнена’; ана-

логичные названия известны в горной Италии и французской Швейцарии (Volpati 1932, с. 173). И все же вопрос о возможном заимствовании от славян к северным народам или наоборот, как это пытался сформулировать К. Мошиньский (Moszyński 1967, с. 43), представляется трудно разрешимым, хотя ареал распространения номинации в славянских языках свидетельствует скорее об ее исконности.

2. Земледельческие мотивы характеризуют и другие обозначения Ориона. Славянам появление Ориона осенью напоминало об осеннем севе – отсюда образы различных

сельскохозяйственных орудий (‘соха’, ‘плуг’, ‘грабли’, ‘мотыга’): болг . ралицата, ралото, оралото, оралица, оралница (Koseska 1972, c. 90, 91), макед. рало (РМJ, Ш, с. 51), укр. чепiга (‘часть плуга’) (Гринч., IV , с. 452), рус. кичига, кичиги (‘выгнутая палка для молотьбы’) (Даль, II, с. 112; СРНГ , 13, с. 246), грабли (СРНГ , 7, с. 107), словен. grablje ‘Пояс Ориона’, grablice ‘Меч Ориона’ (Kupiszewski 1974, с. 90). Эти обозначения не являются изолированными. В немецком языке, например, известно название Rechen ‘грабли’, а также pfluoc [pflug] ‘плуг’ (Grimm, 2, с. 606). Эстонцы называют Орион ‘цеп’ и ‘грабли’ (Прюллер 1966, с. 159), румыны – ‘грабли’, ‘серп’, ‘соха’, ‘плуг’ (Карпенко 1981, с. 47).

2.1. Одним из вариантов этого семантического типа является образ пахаря, погоняющего

волов Отсюда сербское название jармови для Пояса Ориона (Jанковиħ 1951, с. 147), болг d остен (‘кий для запрягания волов’) ‘Меч Ориона’ и орачи ‘Пояс Ориона’ (Ковачев 1914, c. 22, 23).

3. Еще один образ, связанный с Орионом, - ‘весы’. Он засвидетельствован на юге славянского ареала в болг терзията (Koseska 1972, c. 92), терзии (Ковачев 1914, c. 22), а также укр. терези, которое чаще связывается с Большой Медведицей (Tschižewskij 1968, с. 421). Это название заимствовано славянами из тур terazi ‘весы’.

3.1. Вариантом

того же семантического типа можно считать название ‘коромысло’. Пояс Ориона в этом случае представляется уже не весами, а близким по форме коромыслом или девушкой, которая несет два ведра. Ареал распространения типа ‘коромысло’ во многом совпадает с ареалом ‘весы’, ср болг кобилица, момата с кобилицата, момата (Koseska 1972, c. 88, 90), мома с бакъри за вода (Arnim 1942, с. 89), укр. дiвка з вiдрами (Tschižewskij 1968, с. 415-416), рус коромысло (Даль, II, с.168; СРНГ, 14, с. 364), коромысел, коромыслица (СРНГ , 14, с. 363), бел. каромiсло (Сл. п.-з., 2, с. 422), каромiсел (Касьп., с. 155). За пределами славянского ареала этот тип известен тюркским и финно-угорским языкам (Никонов 1969, с. 273). В

образах ‘весы’ и ‘коромысло’ следует видеть варианты одного семантического типа, который в славянских языках является контактным образованием.

4. С Орионом у разных народов связывается число 3. В этом созвездии в глаза бросается прежде всего его Пояс, который состоит из трех звезд одинаковой яркости. Народные

названия относятся главным образом к Поясу Ориона Семантический тип с цифрой 3

известен в различных традициях: у венгров, румын, итальянцев, испанцев, экзотических народов (Gładyszowa 1960, с. 49). Числовой компонент в названиях Ориона – результат типологического сходства. Только в немецком языке известны названия Drai Mäher ‘три косаря’, Drai Könige ‘три короля’, Drai Marien ‘три Марии’, Drai Stäbe ‘три палки’, Drai Holzhacker ‘три дровосека’ (Handwörterbuch, IX, с. 684). Число 3 широко представлено и у славян: бел. трайко (Сл. п.-з., 2, с. 435), польск. trojki, trzy siostry, trzy króle (Kupiszewski 1974, с. 92), словен. tri palce, trije kralji (Matietov 1972, c. 68, 69).

5. Семантический тип ‘палка, жезл’ не является исконным. Южнославянские номинации появились под влиянием нем. Jakobsstab, источником которого в свою очередь является Библия: Восходит звезда от Иакова и восстает жезл от Израиля, и разит князей Моава и сокрушает всех сынов Сифовых (Чис 24, 17). Кальками немецкой номинации следует, по-видимому, считать словенские названия, ср. многочисленные варианты в словенском и немецком: нем. Jakobsstab, Bischofsstab, St. Martinsstab, Petersstab, Mosesstab (Handwörterbuch, IX, 685), словен. Jakopova palica, Jakopova palca, rimska palica, sv. Petra palica, sv. Roka palica, а также с утратой личного имени palica, palce, palinice (Matietov 1972, с. 68). В сербском и хорватском им соответствуют номинации со словом

штап ‘палка, жезл, кий’: штапи, штапци, штапови, бабини штапци, бабина штапка, Jаковљев штап, свети Jаков (Jанковиħ 1951, с. 145, 146).Уже Даничич в переводе Ветхого Завета использовал штапи в значении ‘Орион’: koji je stvorio zvijezde kola i štape (Ам 5, 8) (RJA, XVII, с 759).

6. В церковнославянских текстах встречается также лексема кружилица, кружилия, которая обычно соотносится с Орионом, ср в Шестодневе 1263 г.: Áú èìåíà ïîëàãàåòú

ñâ¸òèëîìü ÿêî æå ñå: äåííèöà, èëè ïð¸õîäíèöà, âëàñåæåëèùè, êðóæèëèÿ

(СРЯ XI – XVII, 8, c. 85). В Ветхом Завете Орион дважды упоминается в книге Иова (9,9; 38,31),

а также в книге Амоса (15,8) под именем kesil, что, возможно, связано с kislev, названием девятого месяца др.-евр календаря, соответствующего ноябрю – декабрю (Allen 1963, с. 308-309). В греческом это название передается как ωριων, а в церковнославянской

традиции как кружилия, кружилица, ср.:

Ðàçóì¸ëú ëè dñè ñîUçú âëàñîæåëèùú è

îãðàæåíiå êðUæèëèöú (Ио38, 31) (Срезн., I, с. 1334). В книге Исаии (13,10) др.-евр. kesilim переводится как созвездие, однако в некоторых версиях встречается и перевод Орионы (Allen 1963, с.308), ср. в др.-русск.: çâ¸çäû

áw íáíûÿ è êðÝæèëià

(Ис 13, 10) (Срезн., I, c. 1334). Форма мн числа здесь, вероятнее всего, показатель того, что речь не идет о каком-то одном определенном созвездии.

Совершенно очевидно, что с образом круга в древней славянской традиции связывалось представление обо всей небесной сфере, в том числе и группах особенно ярких звезд. Известны примеры, в которых колесо имеет значение ‘небесный круг , вселенная’: ãëàñ

ãðîìà òâîåãî âú êîëåñè åæå èçú âúçãðúì¸íèà òóòüíú ãëàñîìü ïðîçâàâú (СРЯ

XI – XVII, 7, с. 237), ср также у Скорины:

îêðóæèëà íåáî êîë¸ñîì

ñëàâû ñâîåÿ (Скарына, с. 274), где колесо трактуется как ‘созвездие’. Лексема кругъ часто употреблялась в словосочетаниях типа небесный кругъ ‘свод небесный’, кругъ животный, звездный ‘звезды зодиака’ (СРЯ XI – XVII, 8, с. 79). Идея круга как символа цикла не только в природе, но и в человеческой жизни характерна для всей древнеславянской литературы Вместе с тем образ колеса обычно связывается с Большой Медведицей. Поэтому довольно сложно интерпретируется известный отрывок из Афанасия Никитина (1470):

Âîëîñûíè äà êîëà âú çîðþ âîøëè, à ëîñü ãîëîâîþ ñòîèòú íà âîñòîêú. Обычно эти названия переводят как Плеяды (Волосыни), Орион (Кола) и Большая Медведица (Лось) (Хождение 1986). Однако трудно с абсолютной уверенностью связывать с Орионом др.-русск. кола, хотя в некоторых русских говорах и сегодня лексемы коло и кружилица соотносятся с Орионом. Обычно название кола считается обозначением Большой Медведицы (Срезн., I, с. 1254-1255; СРЯ XI – XVII, 7, с. 231). Если это так, то что же означает лось? СлРЯ XI – XVII вв. трактует и кола (7, с. 231), и лось (8, с. 286) как названия Большой Медведицы, причем приводится один и тот же пример из Афанасия Никитина. Срезневский (II, с. 47) объясняет лось как ‘название созвездия’, ссылаясь при этом на лапландцев, которые так называют Большую Медведицу. Совершенно очевидно, что в отрывке из Афанасия Никитина только одно название может обозначать Большую Медведицу По мнению В В Иванова и В Н

Топорова, связь Плеяд с Большой Медведицей в этом пассаже закреплена синтагматически и

подтверждается многочисленными типологическими данными (Иванов, Топоров 1974, c. 49).

Может быть, под именем лось скрывается Полярная звезда? Во всяком случае смешение названий Большой Медведицы и Полярной звезды вполне вероятно, d поскольку в древности Большая Медведица была более полярным созвездием, чем сейчас (Кукаркин 1966, с. 129). Идея же круга с древнейших времен связывалась не только с Большой Медведицей, но прежде всего с небосводом и созвездиями. В семантической

диффузности славянского коло заключена возможность переноса названия с одного объекта

на другой. В сущности, коло, колесо, кружилица, подчеркивающие идею кругового движения, могли быть взаимозаменяемыми единицами Смешения и замены названий встречаются

довольно часто, известны они и в библейских текстах (Grimm, 2, с. 609).

С

древнейших времен небо было отражением земной жизни и земных представлений; это был параллельный земному мир, населенный богами и духами. Мифологизированный

характер мышления древнего человека предполагал и существование мифологической

мотивировки номинаций. По-видимому, именно миф

позволял связать наиболее яркие

звезды и группы звезд в единую картину Мифологическая мотивировка астронимов представляется чрезвычайно древней . Как только общая картина распадается и исчезает необходимость в мифологической интерпретации, мифологические образы трансформируются в различные религиозные, исторические, географические и т.п.

атрибуты

Важный этап в истории астронимов –

формирование

прямой связи между названием и свойствами самого объекта Начинается бытовое освоение звездного неба, на котором появляются ‘косари’, ‘плуг’, ‘грабли’, ‘весы’ и т.д. Астронимы становятся инструментами для нахождения объектов на небе Сегодня мы наблюдаем процесс распада народной астронимической системы. Народные названия звезд и созвездий постепенно исчезают Различные контаминации, переносы названий с объекта на объект – все это знаки утраты четких представлений о звездном небе. Этот пласт культуры уходит из языка, поэтому так важно его изучение и сохранение в долговременной памяти народа.

Natalija Ivašina

Persvazivní umění barokního kazatele

Ondřeje Jakuba Františka de Waldta

Naděžda Kvítková zasvětila svou vědeckou a pedagogickou dráhu vývoji spisovné češtiny a historické lexikografii. Mnoho úsilí vložila do práce na Staročeské kronice tak řečeného Dalimila pokračujíc v díle začatém filologem, textologem a literárním historikem Jiřím Daňhelkou. Analyzovala všechny dosud známé rukopisy a zlomky kroniky, určila vztahy mezi nimi (1992). Řadu let se podílela na souborném kritickém vydávání děl Jana Amose Komenského. Z poslední doby lze zmínit aktuální vydání Komenského Orbis Sensualium Pictus (2012), které pod jejím vedením připravil kolektiv odborníků. Dokonale poznala jazyk češtiny staré i střední doby, stálou pozornost věnuje také češtině současné liturgie. Od devadesátých let 20. století sledovala jazyk současných duchovních promluv (Kvítková 1996), spisovné a nespisovné prvky v homiletice (2004a), zajímaly ji jazykové kompetence některých konkrétních kazatelů (2004b). V této souvislosti si všímala také stylu v současných náboženských komunikátech (2004c) a vertikálního členění stylů (2006). Předmětem jejího zájmu se stala také intertextualita patřící k nejvýznamnějším rysům duchovních promluv (2005).

V článku o jazyku současných duchovních promluv Kvítková (1996, s. 61) zmiňuje kromě důležité role bible jako prototextu některé klíčové pojmy, jejichž objasňováním se kazatelé v duchovních promluvách zabývají. K základním pojednávaným ctnostem patří víra, naděje a láska, připomíná však ještě další podstatné vlastnosti, které by měly doprovázet opravdový křesťanský život. Upozorňuje na skutečnost, že představitelé evangelických církví v současnosti často pracují s pojmem pravda (1996, s. 62–63). Kategorie pravdy, resp. pravdivosti je ve své definici jednoduchá a přímočará, ve skutečnosti však náročná a nebezpečná pro toho, kdo pravdu důsledně říká a prosazuje. O pravdě existuje řada výroků, filozofie se do hloubky zabývá teorií pravdy, pravdivostními paradoxy, pravda zajímala už antické filozofy i křesťanské teology. V homiletice se však samostatné téma o pravdě příliš často nevyskytovalo ani nevyskytuje.

Ve sbírce českých kázání jihočeského barokního kazatele Ondřeje de Waldta (1683–1752) se takové téma vyskytlo pouze jednou, a to ve svátečním kázání Na den stětí sv. Jana Křtitele (Chválořeč 1836, s. 585–605). Témata homilií byla předem stanovena, ba i způsob jejich podání, ale kazatelé konceptualisté, k nimž Waldt patřil, měli svébytný způsob prezentace diskurzu. Pravidelná kázání i kázání příležitostná plnila důležitou úlohu, kazatel poučoval, ale především ovlivňoval, přesvědčoval a získával své posluchače, persvaze tedy byla jeho hlavním úkolem. Působil na jejich vůli i city, a aby je přesvědčil o tom, co říká, musel svou promluvu

nejen dobře vystavět, ale také umět užívat jazyka tak, aby jeho apel byl účinný a zasáhl adresáta. Neméně důležité bylo udržet pozornost auditoria. K tomu sloužila především promyšlená argumentace, uspořádání argumentů „pro a proti“ a výběr výrazových prostředků, což platí dodnes (srov. ESČ 2002, s. 314n). Waldt měl jako venkovský farář dostatek zkušeností a dobře znal lidské povahy.

Koncepce kázání Na den stětí svatýho Jana Křtítele překvapuje tím, že téma naznačené citátem z Markova evangelia (Libenter eum audiebat. – Rád jej poslouchal. Mk, 6) odkazující k osudu Jana Křtitele je potlačeno a jako hlavní námět je rozvito argumentum Nahá pravda. Jan je označován za Předchůdce pravdy1, tedy

Předchůdce Ježíše Krista, hlavního představitele pravdy. Věta rád jej poslouchal se vztahuje k postavě krále Heroda Antipy. Waldt mohl předpokládat, že auditorium celý příběh dobře zná, proto jen konstatuje, že Jan Křtitel Heroda napomínal kvůli jeho sňatku s manželkou vlastního bratra. Hlavní pozornost hned od počátku soustřeďuje na kategorii pravdy.

Úvod kázání (exordium) otevírá překvapivě dramatickým zvoláním S pravdou ven! Vysvětluje, že dnes je vhodný den, protože je svátek pravdy a její triumf. Pročež s pravdou na plac, s pravdou ven! (s. 585). Začíná mistrná argumentace vycházející z tvrzení, že pravda je nepřemožitelná, ale pravdivé je také Veritas odium parit. – Pravda plodí nenávist.2 Navazuje známým příslovím, že lidé se pro pravdu nejvíce hněvají. Pro zvýšení působivosti Pravdu personifikuje jako bytost, která každému hledí směle do očí, kouká do srdce, bez vyzvání vstupuje do uší, … (s. 585). K její charakteristice doplňuje, jak se všem oškliví, jak je nepříjemná, nikdo ji nezve, pokud se sama nevetře. Věta, že žádný na světě není víc v nenávisti než pravda, a opakované výroky Pravda nenávist plodí /neb pro pravdu se lidé nejvíc hněvají naléhavost vyjádření zesilují a uzavírají první část exordia. V další části se Waldt vrací ke sdělení, že Herodes rád poslouchal Jana Křtitele, který neuměl pochlebovat a říkal pravdu do očí i samému Herodovi (s. 585−586). Kazatel Jana Křtitele oslovuje, vede s ním dialog: Ale svatý Jene, copak nepozoruješ, že Herodes jest král? Potřeba tu snad respectu, reverenci/ půl hubou mluviti? Do fiktivního děje vtahuje otázkou i posluchače Ale co svatý Jan? Odpovídá pak za Jana a užívá hovorové obraty působící v kontextu velice důrazně: Král sem/ král tam, reverenci sem/ reverenci tam, respect sem/ respect

1 Jako den jeho stětí se udává 29. srpen, svátek jeho narození slaví církev 24. června. Žil asketickým životem na poušti, křtil a hlásal příchod Vykupitele, Ježíše Krista. U nás byl uctíván od 10. stol. a stal se patronem mnoha kostelů.

2 Waldt v tomto případě necituje. Výrok však je připisován římskému básníku a dramatikovi Terentiovi (195−159 př. n. l., Dívka z Andru, s. 68). Citováno podle Misantropova lexikonu latinských výroků, přísloví a rčení. Dostupné na https://sites.google.com/site/latinalexikon/ [cit. 18.08.2014]. Jinde je uveden s autorstvím. Ausonia (310−394 n. l.), viz Moudrost starých Římanů, Praha: Odeon, 1990, s. 46.

tam/ … / neoslejchám se (nebojím se) žádného krále/ já který jsem Předchůdce věčného

krále/ nemohu nežli pravdu mluviti. Replika končí citováním Janovy výtky Herodovi: Non licet, nesluší tobě manželku bratra tvého míti. Následuje citát ze sv. Chrysostoma (sv. Jana Zlatoústého) umřít mohu, s pravdou mlčet nemohu. Text známý z Nového

zákona kazatel aktualizuje: Ej hle tak bez okolku králi mluvil pravdu sv. Jan/ a Herodes

přesto rád jej poslouchal/ jej v uctivosti měl/ věda, že není pseudo-politicus/ světák, kterej jináč mluví, jináč myslí. Vysvětluje, proč Herodes Jana pokládá za svatého muže, pohrává si s ustálenými obraty vytvářejícími paradox: … i králi neobával by se pravdu nahou na talíř předložiti/ byť by třebas měl pro pravdu hlavu na mísu složíti (s. 586).

Příčinou Herodova postoje je podle Waldta nepřemožitelnost pravdy. Humorným příkladem ze života se slovní hříčkou v němčině a češtině Waldt dosvědčuje, že někteří lidé přece jen pravdu snesou. Argument A tak pravda/ nechť řekne kdo chce/ co chce/ jest nepřemožená? využije k odpovědi, že pak tedy není nikdo silnější než pravda.

Úvod by se mohl chýlit ke konci, avšak otázka Co jest na světě nejsilnějšího? diskurz směruje k mravoučnému příběhu. Jednomu křesťanskému císaři na tuto otázku odpovídali představitelé různých profesí. Každý z nich preferoval něco jiného: jurista tvrdil, že nejsilnější je císař, doktor duchovních práv označil za nejsilnějšího papeže, generál vojsko, filozof měl za nejsilnější přirozenost, historik pýchu, řečník lásku, řeholník víru apod. Celkem se vystřídalo 12 zástupců (s. 587). Do rozpravy zasáhla i císařovna výrokem, že nejsilnější je žena, protože přemohla všechny velké hlavy: nejsilnější, nejsvětější i nejmoudřejší. Vzápětí přidává Waldt kratší variantu téhož příběhu. Na císařův rozkaz vypravuje teolog příběh z doby vlády perského krále Daria.3 Tři mládenci po hostině u Daria disputují také o tom, co je na světě nejsilnější. První říká, že je to víno, druhý jmenuje krále (s. 588). Třetí (Zorobabel) prohlásí sice za nejsilnější ženu, ale připojuje závažnější sdělení: Však nade všecko pravda jest nejsilnější/ neb bez ní všecko jest bezbožné …. Císařovi rádci tuto odpověď ocenili slovy veliká jest pravda4 (s. 589). Exordium končí apostrofou pravdy jako nejpěknější, nejsilnější, velké na zemi, ale větší na nebi, kde pravda trvá věčně. Waldt při argumentaci odkazuje k textům potvrzujícím věčnost pravdy. Ačkoli pravda pošla ze země (Veritas terra orta est), pravda Páně zůstává na věky (Veritas Domini manet in aeternum). Cituje ze

3 Příběh pochází z apokryfní Třetí knihy Esdráš. Nebyla sice součástí biblického kánonu, ale ve středověkých latinských biblích se často vyskytuje, citovali ji i husitští kazatelé. Známý je výrok super omnia autem vincit veritas / nad vším vítězí pravda (3 Ezd 3,14). Citováno podle Knih tajemství a moudrosti II Zdeňka Souška, Praha 1998, s. 189n.

4 Viz 3 Esdráš 4,41 – citováno podle Misantropova lexikonu latinských výroků, přísloví a rčení. Dostupné na https://sites.google.com/site/latinalexikon/ [cit. 18.08.2014].

Žalmů 84 a 116. Poslední výrok

kruhem uzavírá, co bylo řečeno na počátku exordia: S pravdou tehdy ven/ nepřemožená jest/ a jakkoliv se mačká/ presuje/ tlačí na světě/ však zamačkati/potlačiti se nemůže na věky (s. 589).

Hlavní část kázání (narratio) začíná slovy: Kázání dnes/ dnes o Pravdě poslechněte… Kontakt s posluchači Waldt obnovuje sdělením, že jim ukáže Pravdu bez příkras. Nepříjemnost pravdivých slov vysvětluje metaforicky. Pravda si často bere „ježčí kabát a ježčí paruku“: Nedivte se, neb to jest její natura, že píchá a tím nenávist plodí. On sám se vůči posluchačům vymezuje výrokem: Na mě se skrz pravdu nedurděte.

A parafrázuje Kristův výrok: nebo ať s Kristem mým řeknu: Já k tomu narozen jsem, a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví o pravdě (srov. Jan 18, 33−37). Bude tedy mluvit ve jménu věčné pravdy, ve jménu Páně (s. 589−590).

Pro názornost využívá exemplum o Pravdě a její sestře Spravedlnosti. Líčení jejich putování světem působí živě a dynamicky. Vyšly z nebe, ale na zemi ve městě nedostaly nocleh, nikdo je nechtěl přijmout. Musely zůstat pod širým nebem. Toho využil ďábel a shromáždil proti nim potmě zástup lidí, kteří by se za světla báli zaútočit. Bojovali proti nim prosťáčci i radové, jedni falší, druzí mlčenlivostí, protože mlčeli, když měli mluvit. Po nich přišli vojáci se zbraněmi, za nimi měšťané, sousedé, umělci, řemeslníci a povstali proti Pravdě lží a křivou přísahou. Prokurátoři proti ní bojovali podvody a partykami, páni lživým chlubením, dvořané pochlebováním, kněží a řeholníci pokryteckými životy, kazatelé falešným citováním Božího slova (s. 590−591). Ráno Pravda zůstala na zemi sama, protože Spravedlnost od ní odešla do nebe. Waldt zde argumentuje známými výroky, jež cituje opět ze žalmu 84 latinsky a česky: Pravda ze země pošla a Spravedlnost z nebe vyhlédla (s. 591).

Další argumentace podpořená příklady ze života příběh o dalším osudu Pravdy graduje. Vešla do hospody, začala hrát, ale rozbili jí housle o hlavu a vystrčili ji. Kupec ji vyhnal, sotva promluvila. Řemeslníci si ji mezi sebou podávali jako míč a útočili na ni (krejčí nůžkami a cihličkou, švec kopytem a potěhem, kovář perlíkem, pekař lopatou, pometlem atd. … hubu potrestati/ a zamazati chtěli (s. 591). Výčet uzavírá ironická poznámka, že takto i jiní Pravdu dále jsou promovirovali (vyznamenávali). Diskurz

Waldt zpestřuje hovorovými frazeologickými obraty: u dvora, jak se Pravda ozvala, hubu jí zamkli na zámek/ šaty jí dali bláznovský/ … a tak jí ohavně Durchpaß (průchod) činíce/ ode dvora jí vyvedli … křičíce: Kdo chce při dvoře pravdu mluviti/ blázen musí býti/ nebo tomu toliko to projde. Pravda šla do kostela, ale ani tam ji nechtěli poslouchat (s. 591−592). Šla tedy na ulici a mluvila, ale byla těžce bita. Waldt cituje Izaiáše, kap. 59, zraněná, padla na ulici. Slepý a němý, k nimž se připojila, ji také nesnesli, protože není Pravdy na zemi. Waldt zkrátil Žalm 13 (Non est veritas, non est scientia, non est misericordia Dei in terra). Nakonec ji odsoudili, vyvedli za město, oběsili, usmrtili. V následujících částech narratia se důsledně opakuje otázka s odporo-

vací spojkou ale, jež získává charakter částice modifikační nebo navazovací. Tato devětkrát se opakující otázka slouží k posouvání děje a k udržování možná již ochabující pozornosti.

Ale co se stalo? ptá se nejprve kazatel a sám si odpovídá: Zase obživla a vstoupila do nebe, není už na zemi. Pravda Páně až do oblaku … (s. 592). Teprve teď přichází čas k odkrytí smyslu onoho příběhu. Byl paralelou k životu Ježíše Krista, vtělené Pravdy. Ježíše také v chrámě neposlouchali, odcházeli, dokonce ho pro pravdu chtěli kamenovat. Jidáš ho zradil. Kazatel vysvětluje auditoriu, že Pilát se sice ptal, co je pravda, ale pravdu vlastně slyšet nechtěl (s. 593). Herodes měl také svou pravdu: Krista oblékli do bláznovských šatů a odsoudili k smrti na šibenici kříže (s. 593). Waldt stupňuje napětí: Ale co? zase zase třetího dne obživla Pravda. Vstoupila na nebe a Kristus ji přijal v oblaku. Opakují se výroky věřícím známé. V poslední, Soudný den přijde opět v oblaku, aby slyšeti musel falešný/ a lživý svět/ pravdu/ a od pravdy zahanben potlačen byl na věky. Pravda bude korunována, povýšena na věky. Tehdy ji jako nepřemožitelnou a nesmrtelnou uvidí ti, kteří milují marnost a hledají lež (s. 593). V poslední větě je aluze na verš ze Žalmu 4.

Časté opakování slouží k udržení kontinuity narratia a pozornosti auditoria. Kazatelova úvaha míří do života, když obrazně říká, že mnoho Janů až podnes pro pravdu ze záští pouhého/ o život/ o štěstí/ o statek/ jakby byli criminalního nětco zavedli/ přichází. Mnoho Chrysostomu/ mnoho Stanislavův/ až podnes jest/ kteří exulanti/ vyhnanci pro pravdu jsou. Nakonec oslovuje ještě sv. Ondřeje, jehož jméno nosí, učedníka Janova a Ježíšova a táže se sám sebe: Což i ty dnes pro pravdu těžký kříž neseš/ a tvrdý skousati musíš/ a zhrejzti/ křemeli? (s. 594). Tím se aktivně řadí k těm, kteří pro pravdu trpěli a trpí. Tato osobní řečnická otázka aktualizuje dosavadní děj a ten pokračuje podpořen opakovacími figurami.

Překvapující změnou je kazatelovo pozvání, aby Pravda v dnešní den sestoupila z oblak do kostela, kde on káže, a ukázala těm, kteří ji tak špatně přijali a nakonec vyhnali, lež, podvod, fortel (úskok) a faleš. Řečník volí výborný postup, bude mluvit jejími ústy. Přesvědčivost podání zesiluje kromě upozorňovacích citoslovcí sugestivní popis jejího příchodu. Zvlášť naléhavě působí výzva auditoriu: Aj poďme poďme za ní/ pohledněme/ pohledněme/ komu se dnes ukáže/ komu co bude mluviti. Myslím, že komu se ukáže/ že se zastydí/ nebo nahá pravda jest (s. 594). Doplňovací otázka I co to? (s. 595) navozuje přehlídku zástupců společenských vrstev v pořadí od nejvyšších k nejnižším, jejichž nectnosti Pravda kritizuje. Waldt jen reprodukuje, co říká Pravda. Ne on, ale Pravda předstupuje nejprve před duchovenstvo, avšak ne proto, aby je trestala, nýbrž aby se jim doporučila. Hned na prvním místě je řečeno, že duchovní od ní nebudou souzeni, protože jsou od Boha zřízeni k tomu, aby předestírali pravdu jiným. Je bude soudit sám Bůh (s. 595). Waldt neopomene zdůraznit, že je třeba mít je v úctě a nepřít se s nimi. Pravda je prosí, aby

se nebáli, pravdu nepřikrývali, nepochlebovali, nýbrž s Kristovou a apoštolskou horlivostí hlásali pravdu, i kdyby museli snášet protivenství, ba i podstoupit smrt. Citát z Izaiáše, 56 vyznívá varovně: Vae vobis/ qui dum latrare debebatis, non latrastis. Waldt výrok parafrázuje a rozvádí do několika vět. Běda vám, kteří když jste štěkati/ pravdu hlásati/ mluviti/ lid napomínati jste měli/ neštěkali jste/ psy němí byli jste/ půl hubou mluvili jste/ pravdu skryli a přikryli jste (s. 595) Varování posílí krátkým mravoučným exemplem o zpovědníku, který nedal rozhřešení jistému bohatému pánovi, když se mu zpovídal jen z nepodstatných hříchů, zatímco závažné hříchy zamlčel, a tudíž je schvaloval (s. 596).

Ostatním kritizovaným vrstvám společnosti není odpuštěno nic. Pánů se Pravda ústy kazatele ironicky ptá a hned odpovídá výtkou: Rádíli posloucháte pravdu o mnozí pání! Jen co musíte? Nikdy míň pánův v kostele/ a na kázaní nebývá k slyšení pravdy/ jako na dnešní den/ na kterýžto obyčejně kázaní o pravdě bývá/ na kterýžto nepřítel pravdy Herodes/ … svatého Jana stíti rozkázal (s. 596−597). Citáty i aluze na biblický text podporují poznání, že pravda je neustále potlačována. Kazatelovo horlení vrcholí v útočných formulacích: A tak tehdy in aulis dominorum, při dvořích panských nepanuje pravda/ ale pseudopolitica/ simulatio, pochlebenství/ fortel/ lež panuje (s. 597−598).

Otázka Mnozí pání, jak jste živi? opakující se několikrát je příležitostí ke kritice rozmařilého života, tyranství vůči poddaným, okrádání, trestání, utlačování vdov a sirotků, zdržování platu dělníkům a služebníkům (s. 598). Odsuzuje pány i za nespravedlivé přidělování kněžských úřadů, srovnává dřívější a nynější stav. Své výroky staví do protikladu pomocí adverbií jindy a nyní: Jindy bohatí pání byli/ poddaní bohatí/ nyní i pání i poddaní pro dluhy/ v labyrintu vězí/ a jsou schahmat/ … ; jindy pání bývali příkladní/ … nejdřív do kostela chodívali/ naposled z něho šli/ a tim poddaným dobrý příklad dávali … Nyní mnozí chtějí se jménovati Ecclesiarum Patroní/ a jsou zatím Hostes (nepřátelé), ne otcové/ ale očimové/ nepobožný/ nepříkladný/ zlý politici/ zlý katolici/ jedovatí kněžstva nenávistníci/ a utrhačí (s. 599). Některé výroky užil Waldt opakovaně i v jiných svých kázáních. Vztah panstva k duchovním mu zřejmě hodně ležel na srdci, neboť diskurz pokračuje pokáráním a pohrůžkou, že Bůh přísně trestá neuctivost a protivenství páchané proti kněžstvu, což opět podpořil citáty z bible.

V následujícím odstavci se opakují známé výroky o nenávisti zplozené pravdou a kazatel se znovu zaštiťuje před zlobou a záští: Na mně ať se nehněvá žádný/ já toliko adjunct Pravdy/ já nic to nepůsobím, ale Pravda; s kterou dnes kráčím/ … (s. 601). Tím ovšem hlavní část nekončí. Pravda se pouští do oficírů (vrchnostenských úředníků5), kteří okrádají pány i poddané: Větší sobě reputaci/ nežli vaši pání arrogiru-

5 NEJEDLÝ, Petr, et al. Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2010 [citován stav z 27. 8. 2014]. Dostupné z: <https://madla.ujc.cas.cz>.

jete/ a děláte (s. 601). Tvrdá slova adresuje na hlavy žen: Co ví (vy) o ženského pohlaví figury, jak jste živi? pěkný jste/ ale i bídný jste/ vaše krása ošemetná/ … Svým strojením podpalují svět k hříšné lásce, rozpalují proti sobě boží hněv, kvůli nim hyne a přichází do pekla nejvíce lidí (s. 601−602).

Ale již jde Pravda k rozličným řemeslníkům … a jmenuje hříchy kupců, šenkýřů, handlířů, krejčích, ševců, pekařů, tkalců, kovářů, řezníků. Všechny obviňuje z nepoctivosti. Všichni šidí a vyrábějí ne pro užitek, ale pro odbyt, pro zisk a kvůli jarmarkům zanedbávají mše a služby boží. Přesto vězí v dluzích až po uši (s. 602–605). Nic dobrého neshledal Waldt ani na sedlácích, označil je za lenochy, kteří nepracují ani pro sebe ani pro jiné, jsou úskoční, kradou, neradi chodí do kostela, jeden druhému škodí (s. 605). Nikoho neušetřil, nikdo před ním neobstál.

Po poslední stejné otázce Ale co to? kazatel obratně uzavírá divadelní představení, které přichystal: A tak hle/ nebeská Pravda nahá/ na den Pravdy v tomto chrámě byla/ viděli jste jí/ i slyšeli/ mnozí rádí/ mnozí neradí… (s. 605). Závěr kázání shrnuje to nejdůležitější řečené o pravdě a má smířlivý tón: Jestliže koho zarmoutila/ zarmoutila ho k pokání/ pakliže ho rozhněvala/ jináč Pravda neumí: Veritas odium parit, nebo lidé pro pravdu se nejvíc hněvají. Mnohý se na tu Pravdu hněvá/ ale Pravda na něj nic nedbá/ Pravda je nepotlačená/ nepřemožená zustává na věky. Rád poslouchal Herodes svatýho Jana/ a Pravdu proti obyčeji panskému (s 605–606). Do společenství věřících se Waldt včleňuje rytmizovanou výzvou, vtipně uzavírá kázání s využitím asonance a slova amen ve významu „konec“: my rádí slyšme pravdu/ abychom z Pravdy byli: pravdu sobě mluvme/ a spolu dobře buďme/ pro pravdu na sebe se nehněvejme/ ruce sobě podejme/ top/ top/ a ty lidský hněve se utop; pravdu žádný nepřemůže/ pravda zustává na věky/ a tak pravda nemá žádného AMEN6 (s. 606). Waldt se se v tomto kázání nazval soudcem věku a světa, napomínal, burcoval, více nemohl. Je otázka, zda si posluchači kázání brali jeho slova k srdci. Domnívám se, že jen někteří a že to byli často ti, kteří měli méně hříchů. Přísným soudcem světa byl i v jiných svých kázáních, jak ve své studii na mnoha příkladech ukazuje J. Hubáček (2011, s. 158n).

Persvazivní záměr kazatele plnily jednak tropy, jednak řečnické figury. Metafora hlas volajícího na poušti (Lk 3, 1−6), převzatá z bible, označuje člověka, který něco hlásá, ale společnost ho nepřijímá. Biblického původu jsou i metaforická spojení nahá pravda a pro pravdu těžký kříž neseš…, zatímco další obrazný výrok a tvrdý skousati musíš/ a zhrejzti/ křemeli (s. 594) je hovorový obrat s významem „snést

6 Amen je zde užito ne jako ukončení modlitby v nejčastějším významu „vpravdě“, „staň se“ aj., ale ve významu „konec“. Srov. přísloví Není tak dlouhé písni, aby neměla Amen, aby ji konce nebylo. Přísloví, Blahoslav − Červený, 311a. NEJEDLÝ, Petr, et al. Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2010 [citován stav z 22. 8. 2014]. Dostupné z: <https://madla.ujc.cas.cz>.

nepříjemnosti“. Jako dobové aktualizační metafory lze označit soudy o pánech a poddaných, kteří pro dluhy v labyrintu vězí a jsou schahmat, tedy prohráli (s. 599).

Při ostré kritice vrchnostenských úředníků (v textu oficírů z fr. officier) rozvíjí metaforu s pejorativním zabarvením po celé výpovědi: Mnozí oficírové jste lidští komárove/ krev cucajíce/ a lidský sádlo/ řemeny lidskými jste ošacený (s. 601). Šenkýře

kritizuje: Michalové jste (míchají vodu do piva a vína)/ trunk falšujete/ hostům připisujete (s. 602). Afekt vůči ženám se projevil obraznými pojmenováními depreciativními: ženy jsou ošacená bída a bídná krása, ruina světa, lép nešťastný mnohých, jed a utrejch duší, Sirenes, ochechule, noční ohňové, kteří do hlubiny pekelné svítí (s. 601−602). Drsné hodnocení žen je podáno také antiteticky: … A tak ne vaše barevné šaty/ ne vaše líčení/ ne vaše šperky a ženská okrasa vás ctí/ ale tim víc hyzdí (s. 601). … Pěkný jste/ šatný jste/ ale co? pejcha na ulíci (s. 602). Antiteze se vyskytují i jinde, např. v replice k pánům: A to není cesta do nebe/ ale do pekla; ne vy Boha se báti/ a jeho ctíti/ ale chcete aby se vás Bůh bál/ a vás ctil (s. 598).

Přirovnání jsou vzata z dobové hovorové mluvy s využitím různých

komparátorů: (Pravda) co moucha bez ohledu každému vsedne na nos (s. 585); jej co blázna do bílých šatů oblícti (s. 597); nadevšecko pravda jest nejsilnější (s. 589); …víc máte nespravedlnosti v krámě/ nežli zboží (s. 602) apod.

Metonymie a synekdocha se vyskytují méně často: …celé město proti Pravdě povstalo (s. 591); na milost a chléb jich očekávali (s. 600); Pravda do srdcí mluví (s. 601); pro Království boží/ často nohou hnouti nechcete (s. 605).

Hovorové výrazy přispívají k výraznému oživení kázání, jsou přesvědčivé a posluchačům blízké: (Pravda) pucuje bez mejdla a břitvy … (s. 585); tu sobě Pravdu z ruky do ruky podávali (s. 591); hubu ji zamkli na zámek/ šaty ji dali bláznovský (s. 591); pravdu do srdce bez oslejchání (bez ostychu) pověděl (s. 596); než co by do oka padlo (s. 603) aj. Někdy jsou hovorové výrazy promíchány s latinskými a německými přejímkami, neboť kazatel předpokládá u zástupců střední vrstvy alespoň nižší latinskou školu, znalost němčiny byla u nich běžná: … když pánu pravdu poví/ až mu se nos votřese/ aneb se zapejří/ vicissim (naproti tomu, z druhé strany) slyšeti musí před hostmi: Ist halt ein Narr/ je zprosta blázen. Celá excusaci (omluva)/ jakkoliv blázen bývá často moudřejší nežli pán (s. 597).

Autorův postoj prozrazují kromě hodnotících adjektiv také expresivní výrazy roztroušené v celém textu: falešný a lživý svět (s. 593); ukrutný tyranní (s. 598); převrácený svět (s. 598); ve dne v noci chlípným brantem hoříte (s. 598); krejčí jsou strakatí zlodějové (s. 603).

Sugestivnost promluvy umocňují rovněž řečnické prostředky, z nich nejčastější jsou opakovací figury, a to anafora: nepravý jest král, nepravý ženy/ a všickni když pravdy v nich není (s. 589); epizeuxis: Aj poďme poďme za ní/ pohledněme/ pohledněme… (s. 594); epanastrofa: Jestliže koho zarmoutila/ zarmoutila ho k pokání… (s. 605); anti-

metabole: O jak nesnadná neumělým/ snadná ale moudrým jest pravda (s. 590; překlad citátu z Lactantia, římského církevního otce, asi 260–317 n. l.).

Spojení synonymních výrazů domácího i cizího původu k označení jedné skutečnosti jsou mnohdy až nadbytečná: podvody a partyky (s. 590), exulanti/ vyhnanci pro pravdu jsou (s. 594); jakkoliv se mačká/ pressuje/ tlačí na světě … (s. 589); aj. Časté apostrofy, exklamace, řečnické otázky a odpovědi mají silný kontaktový ráz, enumerace plní dramatizující funkci. Kazatel de Waldt uměl přesvědčivě působit, to dokazuje celý text. Dovolil si ve svých kázáních užít mnoho latinských a německých výpůjček. U duchovenstva mohl počítat s výbornou znalostí latiny, u posluchačů ze střední vrstvy alespoň s částečnou. Pro nejprostší posluchače klíčová slova a výroky z bible překládal nebo parafrázoval, ale u sloves a dějových substantiv to učinil málokdy. Některá známější a častěji užívaná překlad zřejmě nepotřebovala (citirovati, disputirovati, fabulirovati; reputací, reverencí „poklona, pocta“), jiná mohla být pro prostého posluchače náročná, např. attestací „svědectví, potvrzení“, simulatio „přetvářka“; accomodirovati „zaopatřit“, arrogirovati „vyžadovat“, neobservirovati „nezachovávat“. Kromě známých slov z němčiny (falešný, falšovat, flek, plac, strych aj.) užil i dobové módní výrazy, které v 17. století do němčiny pronikly z francouzštiny, příp. italštiny (flatýrovati „pochlebovat“, parola „heslo, slib“, respect, ruina, DWB 2001).

Persvazivní umění Ondřeje de Waldta vzbuzuje obdiv i dnes, jazyková kompetence, invenčnost a umění interpretace ho řadí k vynikajícím kazatelům, kteří dokázali zaujmout a přitáhnout davy posluchačů. Podobné kazatele lze objevit i v dnešní době, na některé z nich upozornila i naše jubilantka.

Marie Janečková

Žena v jazyce světské kramářské písně

Kramářské písně, jejich produkce a tisky představují fenomén, který poutá pozornost z řady hledisek. Z jazykového pohledu představuje největší problém původnost textů a jejich datace. Velmi obtížně můžeme sledovat potenciální úpravy kramářských písňových textů, je to možné v případě, že se podaří dohledat tisky jedné písně z různých regionů nebo tisky různého stáří. Je problematické přesně určit stáří textu; až ve druhé polovině 18. století a ve století 19., nepravidelně i dříve, jsou tisky povětšinou datovány, ale jedná se o datum vydání tisku, nikoli o datum určující vznik písně.

Periodizací vývoje kramářské tvorby se zabýval Bohuslav Beneš, který vymezuje čtyři základní vývojová období kramářské písně. V prvním vývojovém období, v 16. a 17. století, převažují ve světských písních zpravodajsko-historické skladby, pak přibývají kramářské balady a satiry. Od druhé poloviny 17. století se ve světských výpravných písních stále častěji vyskytují legendy a písně o zázracích zpracované jako světské senzace, projevuje se vliv baroka. Od počátku 18. století asi do třicátých až čtyřicátých let 19. století, ve třetím období, začíná do kramářských písní pronikat galantní rokoková poezie. Postupně přestávají kramářské písně být zdrojem informací a zábavy a nahrazuje je společenský zpěv. Mnohé písně tak stojí na pomezí mezi zpravodajstvím a rozpustilou zábavou a v posledním vývojovém období, od poloviny 19. století do první světové války, se stávají sentimentálními (Beneš 1990, s. 10–11).

Tato pololidová tvorba určená hlavně nižším vrstvám společnosti představuje vnitřně košatou produkci, jejímž charakteristickým rysem je prolínání žánrů vycházející z potřeby stále aktualizovat a zaujmout posluchače. Skládání písní, jejich produkce a prodej byly doménou mužů, hlavně vojenských vysloužilců a invalidů. V českém prostředí tvořily ženy – kramářské zpěvačky a autorky samostatně působící jen malou skupinku, některé z nich známe jménem z jejich tisků z 19. století (Ryšavá 2008, s. 7), v sekundární literatuře, z níž jsme vycházeli, se připomíná pouze jedno jméno skladatelky kramářských písní Jos. Sikorové (Smetana 1949, s. 19).

Ve světských pololidových i v autorských písních je žena velmi často objektem autorova zájmu, je logickou i samozřejmou součástí obrazu dobového života. S ohledem na to, že většinu skladatelů tvořili muži, je žena zobrazována z lepších i slabých stránek, její postava je především spojována s emocemi a láskou. Stranou nemůžeme nechat fakt, že ženy mající v oblibě lyrické a lyricko-epické písně tvořily hlavní část konzumentů kramářské produkce, jak uvádí o první polovině 19. století např. Vincenc Prasek: „…děvčata a služky z každého jarmarku a z každé

pouti přinášely si nové písničky…(…) proto nebylo děvčete ani mezi služkami, aby nemělo tlustého balíku písniček…“ (Písková 2009, s. 39).

Zdrojem této kapitoly je především soubor kramářských písní, uložený v Národopisném muzeu Plzeňska v Plzni, obsahující zhruba 1 600 tisků pocházejících nejen z Plzeňska, ale i z jiných oblastí Čech, zejména z Příbramska, kde působila známá tiskárna orientovaná na kramářské tisky, nechybějí v něm ani písně z Moravy. Tento soubor doplňují excerpce kramářských textů publikovaných v sekundární literatuře uvedené v seznamu literatury v závěru kapitoly7. Hlavními typy světských kramářských písní pocházejících hlavně z 18. a 19. století jsou v analyzovaném souboru s ohledem na téma kapitoly písně popisující běžný život, písně milostné s tématem lásky šťastné i nešťastné, nevěry, loučení milého s milou, vzpomínání na milého, který nejčastěji odchází na vojnu, písně o manželství a rodinném životě, o výchově dětí i písně kratochvilné.

Název písní daného typu obsahuje nejčastěji jako klíčové aktualizační slovo nová: Nová píseň mládencům a pannám na světlo vydaná / pro vejstrahu vydaná / k poučení vydaná / pro obveselení mysle na světlo vydaná (N 633). Obměny názvu jsou minimální, např. Kratochvilná píseň mládencům a pannám (N 15046) nebo Světská píseň mládencům a pannám (N 15048) / Pravdivá píseň pro mládence a panny (N 15017). Málokdy je u milostné světské písně v názvu sděleno více, většinou u jiného názvu je jen naznačeno: Píseň o stálé lásce (N 5920) nebo Unesená panna (N 15047, O Juditě a Břetislavovi, jak vyplyne z textu) nebo s využitím oxymóronu Nová radostná píseň k pláči (N 7294) pojednávající o neradostném manželství. Součástí souboru byla také jedna píseň svatební a jedna nacionálně orientovaná. Záměrně ponecháváme stranou tisky náboženských kramářských písní, v nichž je žena zobrazována jako světice nebo jako účastnice křesťanského života.

S ohledem na dobu vzniku světských kramářských tisků je žena ve starších tiscích prezentována spíše jako pasivní účastnice života, je poslušná rodičů, je dobrá křesťanka, stává se častěji obětí kriminálního činu než jeho pachatelkou, v baladických písních je zázračně zachráněna v neuvěřitelných momentech. Od 18. století přibývá více popisů senzačních situací a emocí spojených s rolí ženy v každodenním životě, postupně můžeme sledovat emancipaci ženy a nárůst její životní aktivity, častěji je vnímána i negativně, groteskně v souvislosti s mlsnotou, opilstvím, lakomstvím apod.

Z jazykového hlediska je pro kramářskou píseň klíčová sdělnost textu budo-

7 Zdroje dokladů jsou označeny pomocí zkratky umístěné za citací zdroje v seznamu literatury a zdrojů v závěru práce. Číslice v závorce označuje stranu v knize nebo číslo písně podle typu pramene. Pokud není vyznačen zdroj, jev se vyskytuje frekventovaně a vzhledem k množství dokladů ztrácí přesná lokace smysl.

vaná na kompozičních stereotypech a očekávaném opakování. Jazyk kramářské písně je určován ohledem na posluchače, kontrastně se promyšleně objevují prvky aktualizační i automatizované, autor pracuje s omezeným lexikonem. V této kapitole se budeme věnovat hlavně slovníku a obrazným pojmenováním spojeným s tématem ženy; z hlediska syntaktického a kompozičního nevykazuje „ženské téma“ žádná specifika v porovnání se světskými kramářskými písněmi, v nichž se postava ženy nevyskytuje.

Ženská postava je podle role v textu označována jako žena, panna, holka, dívka, dívčička, dívenka, dceruška, manželka, máti, dcera, sestra, nevěsta, panička (žena městská), panímáma (B 16), hospodyně, kuchařka8. V lyricko-epických písních můžeme sledovat částečnou specializaci slov holka a panna: panna slouží jako neutrální označení mladé ženy vůbec či mladé neprovdané nebo sexuálně nezkušené ženy z jakékoli společenské vrstvy, zatímco holka označuje mladou ženu spíše chudou nebo z nižší vrstvy společnosti, také služebnou: ovčáček hezké holky miluje (B II), hezké holky jsou pro pány, …stojí kašna na náměstí (…) davem děveček si dělá cestu kolem nová holka (B 42). Slovo holka v písních s vojenskou tematikou v sousloví holka jiná nabývá významu pistole, zbraň. Ve vnitřním dialogu ženy opuštěné milencem se objevuje i povzdech: teď již nejsem panna, ani žádná žena.

V souvislosti s ženskou tematikou je v textech frekventovaný výskyt deminutiv: hubinka, hubička, růžička, ručička, pokládek, pistolka, matička, dceruška, miláček, milánek, vojáček. Zdrobněliny jsou obvykle spojené v klišé s charakterizačním adjektivem či posesivním zájmenem u pojmenování postav: panenka má milá, matička nejmilejší, panny spanilé, panna ctnostná, panna fortelná, drahá (B 8), dívčička chudobná, děvčátko spanilé (B 16), manželka přemilá, rozmilá, (B 2), milá má, dítě mé (řečeno o milence), má panenka (B 9), ženušky milé, rozmilé, přemilé, panenka darebná (N 7287), má zlatá Terinka (N 5922).

V oslovení moje ze všech nejmilejší (N 5924) můžeme spatřovat vliv lidové slovesnosti. Přívlastek shodný je častěji kladen do postpozice. Podobně je realizováno také oslovování ženských postav. V milostných písních dokládáme obrazná

oslovení milé opakující se jako klišé: Pepinko rozmilá, má zlatá Terinko (N 5922), můj narcisový kvítku (B 5), můj zlatý obrázku, můj milý drahý klenote, má Nanynko rozmilá, ty růžičko májová (N 5920), kvílím po tobě, má hrdličko, pověz mě, má holubičko (N 15037). Opakovaně milá v dialogické promluvě oslovuje milého můj šocínku, tu máš šocrlíčku, můj zlatej Venclíčku (N 4914, z německého der Schatz, poklad).

Naprostá klišé představují v kramářských písních ženská rodná antroponyma

8 Doklady z tisků označujeme kurzívou, abychom je odlišili od ostatního textu. Doklady ze souboru Národopisného muzea Plzeňska jsou přepsány ze švabachu do současné podoby.

vyskytující se většinou v hypokoristických formách: Ančička, Anka, Běta, Bětuška, Boženka, Nanynka, Františka, Lidka, Mařenka, Manča, Pepinka, Terinka. Objevují se i vznešená jména v písních s rytířskou tematikou jako Vilemína (Píseň o hraběti Fridolínovi), Juliána nebo vznešené formy jmen běžných, např. Lilida (místo Lidka). Podobně je tomu u jmen mužských, pravidelně jsou pomocí jmen vytvářeny opakující se dvojice: Terinka a Honzíček, Terinka a Karlinek, Nanynka a Venclíček, Pepinka a Honzíček.

Jména plní v textech kramářských písní promyšlenou funkci: posluchačům jsou písně předkládány jako záměrně nezakotvené místně ani časově: …stalo se to v jednom velkém městě…, žila jedna panna…, žil mlynář, měl dceru…, na jednom hradu žil pán, …znám já jeden krásný zámek nedaleko Jičína…, …truchlivý příběh, který se stal nedaleko Jaroměře (B1, 172–173) …vímť já o jednom městě, potkalo mě tam děvčátko čisté (N 635), nebo, jak dokazují poslední doklady, jsou umístěny místně i chronologicky vágně. Během vývoje kramářských tisků se postupně určení místa i času zpřesňuje, můžeme to sledovat hlavně v písních z 19. století, neboť také posluchačstvo více cestuje a zasazení děje do vzdálenějších krajů ztrácí svoji atraktivitu …panna byla z Hostivice, asi osmnácte let, dcerka bohatého kupce…. (B1 16). V textu se s ohledem na žánr minimálně vyskytuje charakterizace, jména ženských postav proto slouží jako charakterizační a hypokoristické formy kromě toho navazují vztah posluchače k postavě. Užití běžného ženského jména také pro posluchače signalizuje, že jde o příběh z každodenního života, který by mohli prožít i oni sami. Až v textech písní z posledního vývojového období kramářských textů se objevuje spojení rodného jména s příjmením navozující přesnou identifikaci: Terezie Boková, v dalším textu jen Boková, její protihráč je pak identifikován stejně: …Adolf Hudlivánek, v Hradci rozený (B1, 172–173).

S ženskou postavou a jejími atributy je neodmyslitelně spojena krása. Zatímco v kramářských písních náboženského charakteru jde především o krásu vnitřní, ve světských písních jde také o krásu vnější, krása ženské oběti, popř. její nahota v písních barokního období, byla velmi důležitá v morytátech, kde je také pomocí minimalistického popisu krásy a ošklivosti vyjadřován kontrast mezi obětí a pachatelem: …padla, ležet zůstala, tu ji krása jako růže vadla… (N 1801), brzy přitom jako stěna byla, brzy radost tváře její kryla, oči k zemi klopila… (N 1801). Krása je důležitá i v písních milostných, v nichž rodiče brání dětem v lásce a příběh končí sebevraždou milenců: …na blízku města tam spatříš hrob (…) oba dva překrásní nad jarní květ (N 1212). Základní metaforou při deskripci krásy je porovnání nebo přirovnání ke květu, většinou jarnímu jako symbolu mládí a svěžesti (viz výše): …zblednou rychle tváře tvoje jako růže kvetoucí (N 4132). Popis krásy je většinou zkratkovitý: …karafiát jsou její líce, dva copánky jako svíce, ruce pěkně válkovité, nožky jako srnkovité (B 42), …tvé překrásné sličné tváře, tak jako nebeská záře, oči tvé promodralé

a láskou prokvetalé (N 5920), …mám pannu krásnou, jako by jí malíř vymaloval (B 21), …když je stará pár let a v tváři jako květ (N 376), …děvče outlý (…) děvče hezké (N 635), objevuje se také jako součást monologu ženské postavy: …já jsem švarná dívka ze mlýna, všem hochům se líbím (N 15021). Klíčový je v daném žánru kontrast, který je užit i při popisu krásy. Mrtvá milenka promlouvá takto: … již obličej mám škaredý, tváře nejsou červené, oči kalné, pysky bledé krásy zbavené (N 15019). K dobovému ideálu mužské krásy je možno dodat neustálé opěvování kudrnatých vlasů: …kýž tě vidím, hochu kadeřavý, kýž tě vidím (N 15048).

S krásou souvisí i ženské tělo, jehož téma se vzhledem k veřejné produkci objevuje minimálně: …já jsem tebe miloval, tvoje tělo objímal (B 5), …když ji věk dohoní, třeba padesátka, ona přece voní (N 376). Součástí světských milostných jarmarečních písní jsou erotické motivy částečně vycházející z lidové slovesnosti: dívka může dát věneček, šáteček, jako živý věnec je označováno dítě, podobně košíček: …ach můj zlatý Pepíčku, já jich prosím, udělaj mně košíček, který ráda nosím… aby se z něj vykoukal klučík kudrnatý (N 15038), …ani šáteček špinit nedám (N 5054, B 17), žádal mě předevčírem o jednu růžičku, na naší zahrádce při jasném měsíčku (B 27), třeba jsem já poupě utrh, z růže jasně kvetoucí (B 12). Jako metafory pro pohlavní akt se v našem souboru vyskytuje dát salát, popř. kadeřavý salát, dát kadeřavého salátu (N 635), již pozdě pláčeš, Nanynko rozmilá, proč jsi Venclíčku salátu dala (N 635, jde o kratochvilnou píseň).

V posledním vývojovém období kramářských tisků je ženská krása spojována i s módou: …má pěkné střevíčky, škrobené spodničky, přistřižené vlasy (N 376), …děvčátko pěkné, jest pěkné tváři, chodí po modě, tělo má bílé a oči modré (N 635). I brambory jako novinka jsou spojeny s ženou: …i tak tato jabka zemská potřebuje každá ženská (…) …také i na prádla ženská potřebná jsou jabka zemská (V 189).

Nedílnou součástí každodenního života ženy je manželství: reálné, očekávané, šťastné nebo nešťastné. Popis jednotlivých aspektů manželského života je v kramářské produkci velmi barvitý, soustředíme se proto jen na několik dokladů. Manželství je často spojováno s věnem a penězi: …třebas byla hrbatá, jako hrnec vole, když má kupu dvacítek, bude tvoje (B 33), opakování dokládá, že jde o oblíbený motiv …třebas na zádech měla hrbeček, na krku volátko jak hrneček, tu si musíš teď vzít (B 17); …ten, kdo chce hezkou ženu mít, má mít kapitáli (B 21). Frekventovaně je zobrazováno groteskně: …(žena) pak lítá jako švec, jenom když má klec (N 376), typickým typem písní o manželském životě je karikaturně pojatý obraz zlé ženy: …nohy má černé jak vrána, ach to jsem dostal berana, já člověk ubohý (…) vzala čepec k svatbě, ještě ho má na hlavě, jak vosí hnízdo jí stojí, každej se jí z dáli bojí (…) když se chce zasmát, začne jak osel řvát, zuby její přes coul dlouhé, čuměj ven jak kobyle (…)…jakej její kontrfekt, to já vám povím perfekt… (N 7294), …mnohá zase v ranním čase ani kříž nedělá, flašku s kořalkou, v kuchyni, když křeše, objímá (B 17), … neumí každá strojiti, vaří-li erteple, kouká jak čert v pekle (V 131). Zobrazuje i životní zkušenost, promlouvá žena, která se chce vdát:

…budu rač toužit po pěkném vdovci, vdovec nepije, ženu nebije, sedí na židličce, pěkně si s ní hraje (N 4132). Jazykový humor projevuje i dívka ve svém monologu popisující své nápadníky: …jeden za mnou chodil, a ten z Drážďan byl, Drdelík se jmenoval, šibalův Vašek, pocházel z Vyprahlic… (V 136).

Typickými jazykovými prostředky kramářské písně obecně jsou stereotypní, často se opakující přirovnání a kontrast jako kompoziční i lexikální jev. Přirovnání týkající se ženy nepřinášejí v daném žánru žádné inovace: …děvče jako květ, kvítek jarní, bývala jsi jako vítr, skáče jako srnka, má tváře jako slabikáře, žena bývá kromě květu přirovnávána k hrdličce, holubičce, panna jako holubička, Boženka co jarní růže kvetla (B 37). Přirovnání vycházejí z běžného života: …ta chlubná fiflenka na hoši se lípne jako na oul včela (N 376), …tvůj obličej je velmi krásný jak na nebi měsíc jasný (N 5920). Kontrast je vyjadřován vzhledem k jednoduchému verši mnohdy atributivně: nevěsta sprostná / nevěsta spanilá a sličná, panna pěkná, malovaná / druhá zašubraná. V 19. století je kontrastně pojat i rozdíl mezi městem a venkovem, v řadě písní se na něj odkazuje: …byloť jest tam děvče hezké, třeba trochu selské (B 29), …tu píseň skládali pražský mládenci, který milovali panny venkovský, které milovali, věrně slibovali… (N 4132). Závěrem je možno připomenout i písňový verš kramářského tisku dokládající setrvačnost tohoto žánru, který znaly a aktivně používaly ještě generace minulého století: …ty pražský panenky to jsou parádnice, dají si malovat na záda zajíce (B 14).

Žena jako fenomén v jarmareční písni přináší s sebou řadu subtémat a motivů, kterým jsme se nechtěli a ani nemohli v této kapitole podrobně věnovat. V námi analyzovaném souboru jarmarečních písní je žena spojována převážně s kladným hodnocením, negativní vnímání se projevuje hlavně v rovině humorné. V jazyce světského kramářského tisku je žena zobrazována neexkluzivně, s využitím jednoduchého lexikonu, řady deminutiv, přirovnání běžných z každodenního života a stereotypního kontrastu.

Helena Chýlová

Přezdívky podle filmových a literárních postav

Vymezení přezdívek

Česká lingvistika se problematikou dětských přezdívek zabývá již dlouhou řadu let. Encyklopedický slovník češtiny (2002, s. 354) definuje přezdívku jako „neúřední, doplňkové vlastní jméno, které většinou charakterizuje osoby, místa nebo věci a vztahuje se k povolání, vlastnostem, původu atd. nositele jména. Může obsahovat pozitivní nebo negativní hodnocení. Přezdívky osob vznikají různým obměňováním rodných jmen a příjmení, podle vlastností fyzických, duševních, povahových a charakterových, podle zálib a koníčků, podle rodinné situace, podle různých oblíbených či známých osobností ze života kulturního či sportovního i podle oblíbených seriálů atd.“ Svatopluk Pastyřík (2005, s. 123) považuje za přezdívku „doplňkové vlastní jméno (nejčastěji antroponymum), které je obvykle individuální a nedědičné. Vznik přezdívky je náhodně motivován různými okolnostmi, jež se libovolně dotýkají pojmenovávané osoby (pojmenovávaného objektu). Kromě jiných aktivních propriálních funkcí má přezdívka jako svou typickou funkci především funkci charakterizační (deskriptivní).“ ZSaTSO (1973, str. 118) považuje za přezdívku „doplňkové, neúřední vlastní jméno, které většinou charakterizuje osoby, místa nebo věci a vztahuje se k povolání, vlastnostem, původu atd. nositele jména; může, ale nemusí obsahovat pozitivní nebo negativní hodnocení.“ Na rozdíl od starších autorů (Beneš 1962, Svoboda 1964), kteří přezdívku charakterizují jako často posměšné jméno používané „za zády“ pojmenovaných lidí, a také Příručního slovníku jazyka českého (Sv. 5, 1948, s. 279), který přezdívku definuje jako „trvalé pojmenování dávané někomu nebo něčemu, obyčejně posměšně vedle běžného jména“, tedy novější práce nahlížejí přezdívky jako běžnou, bohatou a dynamickou skupinu proprií a samozřejmou součást komunikace.

Důvodem vzniku těchto neoficiálních antroponym je především snaha o výstižnost, vtipnost, originalitu a jazykovou úspornost – dlouhá jména a příjmení jsou v komunikaci nahrazována kratšími přezdívkami. Jedním z nejdůležitějších důvodů, proč se věnovat studiu přezdívek, je fakt, že „na studentských přezdívkách lze studovat podmínky, za nichž se slovo rodí, vztahy mezi tvůrcem slova a společností, která je přijímá, rychlost, s níž se slova ujímají a šíří, jejich osudy a trvání.“ (Šmilauer, 1933, s. 134) I dnes tak můžeme pozorovat, jaké motivační zdroje vzniku přezdívek se vyskytují, které jsou v tom kterém prostředí nejvíce produktivní, které se naopak téměř neužívají. Vznik přezdívek je totiž „stále živým, nikým nepodporovaným a neusměrňovaným sociolingvistickým procesem průběžné obměny a doplňování tohoto antroponymického systému.“ (Knappová,

1996, s. 121) Proto také platí, že v současné době jsou přezdívky v komunikaci velmi frekventovanými antroponymickými prostředky.

Sběr materiálu

V letech 2009 a 2010 jsme provedli rozsáhlý sběr jazykového materiálu, v jehož rámci jsme získali více než 1 800 dětských přezdívek. Respondenty byly děti a studenti ve věku 12–17 let. Takto získaný materiál jsme podrobně zkoumali a využili jej k další vědecké práci. Jedním z překvapivých výsledků, ke kterým jsme dospěli, je bezpochyby zjištění, že téměř každá sedmá přezdívka, která vznikla ve skautském prostředí, souvisí svou motivací s literární či filmovou postavou. Rozhodli jsme se proto zaměřit se na tento fenomén a zjistit, jaká díla především inspirují žáky a studenty ke vzniku přezdívek.

Amálka, Vinnetou a Hejkal

Přezdívek, které svou motivací z jakéhokoliv důvodu souvisí se světem pohádkových postav, s dobrodružnými romány, filmy a jinými uměleckými díly, jsme v rámci výzkumu získali celkem 166. Jedná se tedy o každou jedenáctou přezdívku, kterou jsme zaznamenali. Vzhledem k povaze tohoto příspěvku nečleníme přezdívky na základě druhu jejich motivace (faktem, čím byla přezdívka inspirována), ale na základě podoby výsledného pojmenování. Nebereme tedy na zřetel, zda přezdívka vznikla na základě rodného jména či příjmení, zda vypovídá o tělesných proporcích a vzhledu svého nositele, reflektuje jeho zájmy a záliby, koníčky, jeho příbuzenské vazby či vypovídá o nejrůznějších událostech z jeho života. Naším cílem je pokusit se zjistit, z jakých literárních, příp. filmových okruhů naši respondenti čerpají při udělení přezdívek. Jsme přesvědčeni, že tato informace nám osvětlí alespoň v obrysech kulturní povědomí dnešní mládeže. Nejpočetnější skupinu přezdívek, které se váží k jednomu literárnímu dílu, najdeme mezi čtenáři Knihy džunglí od R. Kiplinga. Jedná se o skautské přezdívky (Akéla; Bagheera; Balů; Mauglí; Šírchán; Chán ad.), které odkazují na jednotlivé hrdiny tohoto románu.

Významným zdrojem inspirace se ukázalo být dílo J. Foglara, především postavy z příběhů o klubu Rychlých šípů (Červenáček; Rychlonožka; Bohouš; Štětináč) a dále pak hrdinové románů J. R. R. Tolkiena, které se dostaly díky filmové podobě do povědomí široké veřejnosti (Frodo; Gandalf; Glum; Elfice; Legolas). Další přezdívky, které vznikly na základě znalosti literárních děl (případně jejich filmových verzí), odkazují nejčastěji na dobrodružnou literaturu (Vinnetou; Rob Roy; Rolf; Cassidy; Joe), ale také na zásadní díla světové literatury (Švejk; Šerlok; Quasimodo).

Nejvíce využívaným inspiračním zdrojem pro udělení přezdívky však nejsou díla světových autorů, ale klasické české kreslené pohádky, tzv. Večerníčky. Okolnosti, které vedly ke vzniku takových přezdívek, jsou nejrůznější, díky své „obyčejnosti“ jsou velmi oblíbené a dobře zapamatovatelné. Hrdinové některých pohádek, kteří tvoří oblíbenou dvojici, jsou v některých případech v našem materiálu dokonce zastoupeni kompletně (Brumda, Čmelda, Pučmeloud; Křemílek a Vochomůrka; Bob a Bobek; Jája a Pája; Fišta a Pišta). Mezi přezdívkami nalezneme téměř všechny titulní večerníčkové postavičky, ať už se jedná o žáka z 3. B, mluvícího kocoura, vílu, vodníka, skřítka, loupežníka či ředitelku zoologické zahrady (Amálka; Česílko; Mach; Mikeš; Rákosníček; Robátko; Rumcajs; Škubánek; Volšoveček; Žofka).

Ve velké oblibě jsou mezi přezdívkami i další pohádkové postavy. Z klasických pohádek byly převzaty přezdívky Popelka; Pinocchio; Paleček; Karkulka nebo Sněhurka se svými trpaslíky – Prófa; Šmudla; Skrblík; Rejpal.

Do povědomí dětské veřejnosti se před více než dvaceti lety dostaly především americké kreslené seriály a jejich hrdinové. Výsledkem je mimo jiné i množství přezdívek, které na ně reagují (Donald, Dulík, Kačka, Skrblík, Hamoun; Zip, Gedžitka, Monty; Kalimero; Tweety; Garfield; Jerry; Šmoulinka). V této souvislosti nesmíme pominout ani u nás mnohem dříve promítané a o to známější příběhy, jejichž hrdiny jsou dráček Soptík nebo včelka Mája s kamarádem Vilíkem. Zcela ojediněle jsme se setkali s přezdívkami, které odkazují na seriál Simpsonovi (Bárt). Mezi přezdívkami dnešní mládeže nenajdeme pouze pohádkové motivy. Setkáme se s řadou nepřemožitelných filmových hrdinů (Rambo, Rocky, Terminátor, Sandokan, Tarzan), hrdinných obránců chudých a bezbranných (Jánošík; Zorro; Vilém Tell), ale třeba i s filmovými postavami, které jsou domovem v Čechách a prosluly svou šikovností (Ducháček to zařídí) nebo schopností dopadnout zločince (rada Vacátko). Z literárního hlediska jsou jistě zajímavé přezdívky odkazující na tvorbu Járy Cimrmana a na jeho hrdiny Jasoně, Drsoně a obra Koloděje.

Významnou skupinu tvoří přezdívky, které vznikly na rozdíl od předešlých přezdívek ze jmen obecných. Jedná se především o pohádková strašidla, tajemná stvoření a vyslance pekelné (Bazilišek; Bludička; Džin; Drak; Čertík; Ďáblík; Démon; Hastrman; Hejkal; Rusalka). K této kategorii z významového hlediska řadíme i další monstra, příšeru Nessie, Golema či Godzilu.

Přezdívky, které v dnešní době vznikají, reagují velmi citlivě na proměnu kulturního světa. Jsou do velké míry ovlivněny módností a snahou o výjimečnost, což vyplývá z jejich podstaty. Přetrvává tradice skautských přezdívek, která stále významně navazuje na knihy, z nichž skauting vychází (R. Kipling, J. Foglar).

Mnohem rozšířenější jsou však přezdívky, které jsou inspirovány světem pohádek, světem, který jako dítě poznal téměř každý. Vzhledem k tomu, že přezdívky

vznikají často v dětském věku, není takováto motivace pro nositele přezdívky na překážku. Zajímavý je také fakt, že některé přezdívky jsou přidělovány bez ohledu na pohlaví nositele (Anče je chlapec, Vilém, Rumcajs a Rákosníček jsou dívky). Domníváme se, že bude zajímavé sledovat proměny přezdívek v následujících letech. Především v souvislosti s prudkým rozvojem moderních technologií a virtuálního světa můžeme předpokládat posun dětských přezdívek od víly Amálky směrem k Avatarovi, případně od Rychlonožky k dnes tak oblíbenému Finiasovi. Dětské idoly a literární či filmoví hrdinové se mění, přesto existují stálice, které z jejich povědomí nevymizí. Předpokládáme, že právě jejich jména nalezneme v podobě dětských přezdívek i po desítkách let.

Marta Kvíčalová

Struktura šlechtických jmen v 16. století

Pokud nás zajímá pojmenování šlechticů z pohledu onomastického, máme k dispozici reprezentativní soubory jmen v podobě tzv. titulářů9. Jejich pramenná hodnota spočívá především v tom, že zachycuje relativně kompletní výčet mužských příslušníků dané sociální skupiny. To nám umožňuje jednak analyzovat strukturu šlechtických jmen jako vývojový článek v označování onymických objektů v rámci antroponymického systému, jednak sledovat četnost jmen, a to absolutní (kolikrát se v dané době a sociální vrstvě objevují jednotlivé části jména) i relativní (frekvenci částí jmen v poměru k ostatním, tedy jejich postavení v systému).

Myšlenku využít texty administrativního charakteru jako onomastický pramen není třeba obhajovat (srovnej např. Bromová 2008, Nedvědová 2008, Pastyřík 1997, Šimůnek 2004). Středem našeho zájmu bude Titulář obsahující v sobě v jazyku českém předně formy listův všelijakých v potřebách lidských a titule stavův duchovních a světských Šebestiána Fauknera z Fonkenštejna z r. 1589 (dále Titulář). Budou nás zajímat ty kapitoly, které obsahují jména osob stavu světského, tedy členů vyšší a nižší šlechty. Ačkoliv ve staré češtině tyto dva termíny nenalezneme, obě zmíněné skupiny, dva stavy, byly od sebe zřetelně oddělovány (blíže např. Macek 1994, s. 11).

Nadpis části shrnující jména pánů10 reflektuje tu historickou skutečnost, že od r. 1501 se vyšší šlechta právně uzavírá11, tzn. že vytváří panský stav, do něhož může jedinec či rod vstoupit pouze za striktně stanovených podmínek – „Titulové stavu panského v království českém, rodu starožitného i těch, kteříž v nově do téhož stavu od jich milosti přijati sou“.

Kapitola věnovaná nižším šlechticům začíná slovy „Titulové stavu rytířského, vladyckého a tolikéž těch, kteříž v nově do téhož stavu přijati sou, ano i těch kteříž vedlé obdarování od J. M. C. majestátem erbův a titulův užívají vše v království českém“. Nižší šlechta12 je od počátku 16. století označována jako rytířský, případně vladycký stav. Vzhledem k tomu, že rytíři a vladykové nejsou v Tituláři od sebe odlišeni, budeme je dále označovat jako rytíře. Každý nový člen musel být do rytířského stavu uveden, od roku (v Čechách) 1564 přijat. Tato okolnost byla zjevně důležitá

9 Tituláře vznikaly od 15. století mj. jako soubory vzorových dopisů (dříve takzvané formuláře), jež předepisovaly listům určitou formu a sloužily profesionálním písařům jako vzory při sestavování administrativních a právních písemností.

10 Zde je tento lexém užit ve významu „příslušník vyšší šlechty“.

11 Dle zápisu učiněného do desek zemských roku 1500 patřili k panskému stavu příslušníci 47 panských rodů. Srov. Čornej 2007.

12 K termínu nižší šlechta, rytíři, vladykové a tzv. erbovníci blíže Macek 2001.

jak pro tvůrce tituláře, tak pro jeho uživatele. Řazení hesel v obou oddílech odpovídá dobovému úzu – nejprve jsou jednotlivé osoby (onymické objekty) řazeny dle křestních jmen a v rámci každého písmena dle tzv. příjmí. U rytířů je přidáno kriterium časové, přesněji vstup nositele jména do této společenské vrstvy.

Stručně k užité terminologii. „Základním cílem propria je pojmenovat daný denotát jako jednotlivinu a v komunikaci ho identifikovat jako jeden prvek dané množiny denotátů téže třídy (téhož druhu), odlišit ho od jiných a určit („lokalizovat“) jeho pozici („umístění“) v systému daných denotátů.“ (Šrámek, 1999, s. 128) V tomto ohledu jsou jména šlechticů velmi přesná, i když proměnlivá. Jasně patrná (jak dále uvidíme) je totiž potřeba rozlišovat příslušníky téhož rodu nejen křestním jménem, ale často i co nejvýstižnějším, pracovně řekněme druhým jménem s různou strukturou. Tendence antroponymického systému směřujícího od jednojmennosti k víceslovnému pojmenování, tedy od jednoslovných osobních jmen k osobním jménům sestávajícím z více částí, napříč sociálními vrstvami je dobře zachycena J. Pleskalovou (např. 2010).

Ve shodě s Pastyříkem (1997) považujeme za člen osobního jména každý propriální údaj, ať už je povahy antroponomastické či toponomastické. Tedy všechny složky označující jeden denotát, jednu osobu.

Na prvním místě je vždy jméno křestní (Petr, Tomáš, Vilém). Z praktických důvodů budeme dál postupovat odzadu. Domicil (…na Dětenicích a Vlčicích) je ta část jména, která uvádí všechna daným šlechticem momentálně spravovaná panství, nebo alespoň ta, která šlechtic považoval za nejdůležitější a nechával je uvádět např. na adresnou stránku listů.13 Jen výjimečně slouží jako jednoznačná identifikace jedince (např. Jan Sak z Bohuňovic a Jan Sak z Bohuňovic a na Pitkovicích). Před ním bývá šlechtický predikát/přídomek (jinak jej užívá Bromová 2008, s. 29) – označení šlechtice dle původního rodového sídla (z Chudenic). Za příjmí (Blekta, Cikán, Hrobčický) považujeme doplňkové jméno stojící mezi křestním jménem a přídomkem, příp. domicilem (nepočítáme-li další křestní jméno či rozlišení osob se stejným křestním jménem v jednom rodě pomocí přívlastku starší, mladší, nejstarší, nejmladší). To může být buď individuální – tedy takové, které není dědičné, neužívají jej příbuzní ani potomci pro odlišení od jiných rodů, náležející tedy právě jednomu nositeli, nebo rodové – takové, které příslušníci jednoho rodu užívají ve dvou a více generacích.14 Od počátku svého výskytu mají

13 Proč momentálně spravovaná? Ještě v 16. století byla totiž příjmí, resp. jejich část značně proměnlivá v závislosti na dějinných událostech (konfiskace, dražby). Proto se všechny úřední soupisy pořádaly podle vlastních jmen. Až po třicetileté válce začínají úřady dbát na ustálenost jmen a brání jejich změnám. Blíže např. Svoboda 1964.

14 Příjmí byla se zdokonalováním veřejné správy uzákoněna r. 1780 jako neměnná

funkci diferenciační a často i charakterizační (Vražda, Hruška, Soudek, Zajíček). Zde považujeme za důležité zmínit některá rizika při interpretaci funkce příjmí. To, že se v Tituláři objeví příjmí jen u jedné osoby ještě nemusí nutně znamenat, že nikdo jiný z rodiny/z rodu je nepoužívá, případně není v Tituláři opomenut, že je tedy individuální. Jako případ uveďme jméno ze seznamu nižších šlechticů Václav Fauknar z Fonknštejna. Příjmí Fauknar se v Tituláři víckrát neobjeví, je však zjevné, že sám autor je nosí. Nebo naopak – shoda příjmí ještě nemusí nutně znamenat příbuzenství (tedy příjmí rodové), resp. příbuzenství v rámci jen jediného rodu. V tomto ohledu je spolehlivější přídomek. Uveďme několik příkladů. Jméno Bydžovský se sice v Tituláři objeví třikrát (Václav Bydžovský Srnovec z Varvažova, Matěj Bydžovský z Aventýnu, Marek Bydžovský z Florentýnu), avšak nic, resp. přídomek nenasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o příbuzné. Když však nahlédneme pod přídomek z Varvažova, zjistíme, že jako částečně rodové zde funguje jméno Srnovec. Najdeme totiž také Václava Žďárského Srnovce z Varvažova, Bartoloměje Havlíka Srnovce z Varvažova, ale také muže jménem Jan Lan z Varvažova (tedy bez jména Srnovec). Podobně u příjmí Bořek. V Tituláři jich je 7:

Adam Bořek Dohalský z Dohalic

Jan mlad. Bořek Dohalský z Dohalic a v Jesenici

Jan star. Bořek Dohalský z Dohalic na Veselí a Dohalicích

Jan Hamza Bořek nejstarší z Zábědovic a na Aujezdě Svatojanským

Petr Bořek z Poličán a z Velehrádku

Hamza Bořek z Zábědovic a na Světi

Jan Jiří Hamza Bořek z Zábědovic a na Světi

Jako rodové funguje určitě u rytířů Dohalských z Dohalic a z Zábědovic. U Petra Bořka z Poličán a z Velehrádku se zdá být individuálním, je to dokonce jediný rytíř z Poličán v Tituláři. Povšimněme si také, jak s příjmím při identifikaci osoby spolupracuje křestní jméno (Jan mlad. a Jan star. u Dohalských z Dohalic a Jan Hamza, Hamza a Jan Jiří Hamza u rytířů z Zábědovic).

Tak i příjmí Boreň s pěti nositeli. Ti ze Lhoty je nosili jako rodové. Jan Boreň Chlumčanský z Přestavlk a z Chlumčasna na Ujezdě je mezi Chlumčanskými z Přestavlk jediný nositel tohoto příjmí, resp. jeho části. Tam jako rodové figuruje Chlumčanský.

Jan Boreň Chlumčanský z Přestavlk a z Chlumčasna na Ujezdě

a dědičná. Až od tohoto data, jak píše např. D. Moldanová (2004, s. 9), hovoříme o příjmení.

Jan Boreň ze Lhoty a na Mikovicích

Jaroslav Boreň ze Lhoty a v Hostoicích

David mlad. Boreň ze Lhoty a v Trnovanech

David Boreň ze Lhoty na Mikovicích a Rostokách

Jan star. Chlumčanský z Přestavlk a z Chlumčan a v Čistý

Jan mlad. Chlumčanský z Přestavlk a z Chlumčan a v Drahouši

Jindřich Chlumčanský z Přestavlk a z Chlumčan a v Radkovicích pod Skalou

Naproti tomu jednoznačně rodové příjmí je Vlk u rytířů z Kvítkova.

Adam Vlk z Kvítkova a na Čakovicích

Václav Vlk z Kvítkova a na Nemyslovicích

Jan star. Vlk z Kvítkova a na Sedlově

Jan ml. Vlk z Kvítkova a na Snědovicích

Frydrych Vlk z Kvítkova na Čákovicích

Námi zkoumaný soubor čítá 2 276 mužských jmen/osob, z toho 231 osobních jmen vyšších šlechticů, pánů, a 2 045 osobních jmen nižších šlechticů, rytířů. Jedná se o dospělé osoby, je tedy více než pravděpodobné, že se všichni narodili (a byli pojmenováni) v 16. století. Vysledovat zde můžeme několik typů pojmenování, tedy jmen s různou strukturou. Nejčastěji je struktura šlechtických jmen čtyřsložková (srov. Pastyřík 1997) – křestní jméno, příjmí, přídomek a domicil15 (např. Ambrož Bavor z Kosmáčova a na Domažlicích), a to jak u pánů (108 případů – 46,8 %), tak u rytířů (1 300 případů – 63,5 %). Dále třísložková, to buď ve složení křestní jméno, příjmí a domicil, např. Martin z Vlkanova a na Solnici (páni 91 = 39,39 %, rytíři 93 = 4,6 %), nebo křestní jméno, příjmí a přídomek, např. Vondřej Babka z Mezeřicka (páni 22 = 9,52 %, rytíři 620 = 30,3 %). Výhradně u rytířů, a to navíc velmi vzácně, ve 4 případech (0,2 %) se objeví kombinace křestní jméno, přídomek a domicil (např. Adolf Harč a na Meltejru). Nejméně je u obou skupin zastoupena dvojsložková varianta – křestní jméno a přídomek, např. Arnolt z Jenkovic (páni 9 = 3,9 %, rytíři 28 = 1,4 %). Vůbec se neobjevuje varianta křestní jméno a domicil.

Z uvedeného vyplývá, že pro oba stavy je příznačné užívání přídomku (u pánů vždy, u rytířů bez 4 případů – zde však přídomek supluje domicil). Rozdílné tendence můžeme vysledovat u třísložkových jmen. Zatímco rytířů bez příjmí je v Tituláři uvedeno jen 5, 6 % (121 jmen), pánů bez příjmí je 43,3 % (100 jmen).

15 Vzhledem k tomu, že cílem zkoumání není začleňování jmen do fonologického a morfologického systému, užíváme při přepisu současný úzus.

Porovnáme-li naše zjištění o struktuře šlechtických jmen se stavem zaznamenaným v nejstarších česky psaných listinách (1370–1437) (Bromová 2008), zjistíme, že se složení jmen změnilo především ve dvou bodech: a) namísto čtyřsložkového modelu z Tituláře dominoval ve staročeských administrativních listinách se 60 % dvousložkový typ křestní jméno a přídomek (Vilém z Pernštejna), tuto tendenci zaznamenala ve své studii o jménech v Dalimilově kronice i N. Kvítková (2001, s. 41), b) až na drobné výjimky zmizely některé typy připojování příjmí (Hynek řečený Krušina z Švamberka), přídomku (Jan Olkmar, řečený Had z Paběnic; Jan Smilek z Křemže, odjinut z Husi; Čeněk z Veselé, jinak z Vartemberka) a domicilu (Dobeš Malovec, seděním v Radomilicích).

Podívejme se na jednotlivé složky jmen podrobněji.

Domicil se objevuje u 195 pánů (84,41 %) a 1 425 rytířů (69,7 %). Do jména je zapojen pravidelně jako jeho poslední část (za přídomkem či příjmím) pomocí předložky „na“ (… na Loukovci), předložky „na“ a souřadicí spojky „a“ (…na Dětenicích a Vlčicích), spojky „a“ s předložkou „na“ či „v“ (… a na Kratonozích, … a v Chyšech). Tyto možnosti jsou různě variovány dle počtu domicilů. Ojediněle se u pánů objevuje popis typu „svobodný pán v Soltpruku, Murštéru a Valdrejchu“, u rytířů je užita jedenkrát spojka „a“ s předložkou „při“ (Natanael Domousický z Harasova a při Městě Kostelci nad Orlicí). Mohlo by se zdát, že přítomnost domicilu souvisí s charakterem pramenného materiálu. Najdeme jej však jako součást jmen i ve středověkých listinách. Navíc, jak už bylo uvedeno, u více než 30 % rytířských jmen chybí. Jeho specifičnost (již zmíněná proměnlivost, nestálost) je však naznačena i v Tituláři – s železnou pravidelností je v rámci jména oddělen lomítkem (např. Adolf Horč / a na Meltejru).

Přídomek je v 16. století již neodmyslitelnou součástí šlechtického jména. Jeho úkolem je vyjádřit příslušnost k rodu. Nejčastěji je (u pánů s 87,4 %, u rytířů s 99 %) jednočlenný, méně často pak dvojčlenný (pánové 7 %, rytíři 1 %) či tříčlenný (pouze u pánů 5,6 %). Do jména je u obou stavů zapojen pomocí genitivní vazby poukazující na původ (rod) „z“ + toponymum (z Dubé; z Strachmburku a z Milče; z Oprštorfu, z Dubu a z Frydštejna), která může být, jak vidno, i zdvojená či ztrojená. Zmiňme několik případů zahrnujících u pánů do přídomku i říšskou titulaturu (Jiří hrabě z Guttnštejna a na Rýzmburce a Hostouni; Ferdinand Šlik z Holejče, hrabě z Pasaunu a z Lokte) či funkci (Jaroslav purgkrabě z Donína). Počet rodů, resp. přídomků v rámci jednotlivých stavů jsme prozatím nezkoumali přesně. U pánů je to skoro 60, u rytířů přes 900 položek.

Příjmí je dle našeho mínění nejzajímavější složkou jména především proto, že se stalo základnou pro dnešní příjmení. Mezi 131 panskými jmény obsahujícími příjmí (56,7 % z celkového počtu panských jmen) bylo zaznamenáno celkem 48 různých, z toho 44 jednočlenných – povahy substantivní (např. Berka,

Leskovec, Zajíc) i adjektivní (např. Hasištejnský, Mracký, Švihovský) a 4 dvoučlenná, a to kombinace 2 substantiv (např. Helebrant Licek), 2 adjektiv (např. Ludvíkovský

Bezdružický) a spojení adjektiva se substantivem (např. Gotfrýd Křinecký a Kafka Říčanský s variantou Říčanský Kafka). 1 924 jmen rytířů a vladyků s příjmím tvoří 94 % z jejich celkového počtu. Najdeme mezi nimi 933 různých, většinou jednosložkových substantivních (např. Bechyně, Blekta, Bejček, Loj, Mor, Myška, Pštros, Vražda, Vřesovec, Zub) i adjektivních (např. Boubínský, Chlumčanský, Kbelský, Mazanej, Nahorubský, Vdovský, Vlasatý). Mezi 70 dvousložkovými lze najít spojení substantiva s adjektivem, a to i v obráceném pořadí (těch je nejvíce, např. Procek Cetenský, Fur Čimelický, Častolar Dlouhoveský, Bořek Dohalský, Dobřenský Kord, Tykvan Janovský, Jaroš

Knížovský, Vožík Bradský, Cingulín Podvinský, Sněch Pomberský, Boreň Chlumčanský, Peček Smržický, Huberus Mezeřický), dvě adjektiva (např. Chánovský Dlouhoveský) či dvě substantiva (např. Václav Malovec, Rudolf Solhauz). V celkem zanedbatelném počtu (12) se objeví i starší způsob připojení příjmí pomocí „jinák“ (Veverin jinák Písecký, Kryštejn jinák Mejšnar, Gotthart jinák Pergler, Petrkovskej jinák Truryka, Hoch jinák Fux, Zumrfeld jinák Častl, Saska jinák Vojíř, Škornice jinák Balbín).

Ačkoliv se oba stavy vůči sobě jasně vymezovaly, ve struktuře jmen se to na první pohled nijak zvlášť neodrazilo. Můžeme však vysledovat celkem pochopitelnou progresivnost nižší šlechty v užívání příjmí a konzervativnost vyšší šlechty, která se téměř v polovině případů bez něj obešla a spokojila se s rodovou identifikací pomocí rodového příjmí (Berka z Dubé, Bořita z Martinic, Hasištejnský z Lobkovic, Křinecký z Ronova, Krakovský z Kolovrat, Libštejnský z Kolovrat, Novohradský z Kolovrat, Říčanský Kafka z Říčan, Slavata z Chlumu, Šlik z Holejče, Špetle z Janovic, Štos z Kunic, Švihovský z Rýzmberka a z Švihova, Trčka z Lípy), které dokonce v mnoha případech odkazovalo bez nároku na jasnou identifikaci jedince k přídomku (Cimburk z Cimburku, Herštejnský z Herštejna, Leskovec z Leskovce, Roupovský z Roupova, Rychnovský z Rychnova, Sezima z Sezimova Austí, Smiřícký z Smiřic, Šlejnic z Šlejnic).

Ostatní příjmí (15) jsou individuální, totiž alespoň se tak jeví, neboť se v seznamu objevují jen jednou. U nižších šlechticů najdeme rovněž příjmí individuální (546) a rodová (385, z nich prokazatelně 365, tzn. několik nositelů téhož příjmí s týmž přídomkem – viz Vlk z Kvítkova).

Poslední sondu věnujme frekvenci křestních jmen a některým motivačním aspektům, které nám jejich užití či struktura může naznačit. V souvislosti s interpretací frekvence R. Šimůnek poukazuje na složité stanovení hranice mezi tzv. jménem rodovým (tedy takovým křestním, „jež v prostředí určitého rodu vykazuje

zvýšenou frekvenci, stále znovu se objevuje v průběhu generací a jeho obliba /a užívání/ se tak stává jedním z mnoha komponentů rodových tradic“ (2005, s. 116) a tzv. oblíbeným/frekventovaným v daném rodě. Nutno konstatovat, že na tomto pramenném materiálu lze jen těžko takové závěry učinit, protože pracujeme

pouze se jmény toho času živých osob, a pravděpodobně nám část jmen chybí. I když máme k dispozici komponenty křestních jmen jako starší, mladší, nejstarší, nepovažujeme takový generační vzorek za dostačující a otázku rodových jmen alespoň prozatím necháváme stranou.

Dále se budeme věnovat četnosti jmen v obou stavech. U pánů je mezi 231 jmény zaznamenáno 54 různých, u rytířů mezi 2 045 je to 197 různých (bez ohledu na hláskové varianty, u jména Jiří/k jsme hypokoristickou verzi neuvažovali samostatně).

Nejfrekventovanější jména v obou stavech ukáže nejpřehledněji tabulka.

PořadíPanský stavRytířský stavCelkově

1. Jan 38Jan 395Jan 433

2. Jiří(k), Kryštof, Vilém (Vilím) 14Václav 187Václav 200

3. Václav 13Jiří(k) 125Jiří(k) 139

4. Adam, Karel 10Adam 114Adam 134

5. Jaroslav, Ladislav 7Mikuláš, Jindřich 84Mikuláš, Jindřich 90

6. Albrecht, Fridrich, Jindřich, Mikuláš 6Kryštof 57Kryštof 71

7. Bohuslav, Hendrych, Zdeněk 5Zikmund 52Zikmund 56

8. Ferdinand, Hanuš, Jáchym, Petr, Zikmund 4Albrecht, Petr 48Albrecht 54

9. Štefan, Voldřich 3Bohuslav 38Petr 52

10. Arnošt, Burian, Čeněk, Děpolt, Hans, Šebestián, Viktorín, Volf 2 Frydrych, Jakub 34Bohuslav 43

Ačkoliv jsme do výčtu nepočítali jména objevující se jako tzv. druhá křestní, lze podotknout alespoň tolik, že Jiří se svými 12 výskyty a Václav se 3 rozhodně vedoucí pozici Jana nemohou ohrozit. Mezi pány jsou nejčastější jména Jiří (9), Fridrich (5), Adam, Albrecht, Václav (4), Abraham, Jindřich, Joachym, Tomáš (3), Andres, Ernst, Hendrych, Kryštof, Šebestián, Šťastný, Vratislav, Zikmund (2). U rytířů jsou to Hendrych a Jiří (3) a Adřpach, Havel, Karel, Kryštof, Petr a Voldřich (2). Ostatní jména se objeví pouze jednou.

Zajímavý je i pohled na frekvenci dle Šmilauera (1974, s. 10). Jména třídí do 4 skupin podle oblíbenosti v daném období.

Obliba jména Panský stavRytířský stav

Oblíbená (více než 10 %)

Běžná (3–10 %)

Jan (38 = 16,5 %)

Jiří/k, Kryštof a Vilém/Vilím (14 = 6,1 %), Václav (13 = 5,6 %), Adam a Karel (10 = 4,3 %), Jaroslav a Ladislav (7 = 3,1 %) a Albrecht, Fridrich, Jindřich a Mikuláš (6 = 2,6 %)

Jan (395 = 19,3 %)

Václav (187 = 9,2 %), Jiří/k (125 = 6,1 %), Adam (114 = 5,6 %), Mikuláš a Jindřich (84 = 4,1 %), Kryštof (57 = 2,8 %), Zikmund (52 = 2,5 %), Albrecht, Petr, Vilém/Vilím (48 = 2,4 %)

Užívaná (1–2 %)

Bohuslav, Hendrich, Zdeněk (5 = 2,2 %), Ferdinanad, Hanuš, Jáchym/Joachym, Petr, Zikmund (4 = 1,7 %), Štefan, Voldřich (3 = 1,3 %) a Arnošt, Burian, Čeněk, Děpolt, Hans, Šebestián, Viktorín a Volf (2 = 0,8 %)

Bohuslav (38 = 1,9 %), Fridrich a Jakub (34 = 1,7 %), Pavel, Hendrich a Karel (29 = 1,4 %), Voldřich (25 = 1,2 %)

Vzácná (méně než 1 %)

Abundus, Aleš, Augustus, Bohuchval, Enfrýd, Filip, Harald, Hervik, Heřman, Hovor, Hynek, Jetleb, Kašpar, Linhart, Martin, Maxmilián, Melichar, Ota, Rudolf, Theobald, Vlachyně, Zachariáš a Zdislav

Jaroslav (17), Martin (16), Diviš, Hynek, Kašpar (15), Burian, Joachym, Daniel (14), Volf (13), Bernard, Jetřich, Zdeněk (12), Matyáš (11), Bartoloměj a Šebestián (10), Ctibor, Ladislav, Hanuš a Vondřej/Ondřej (9), Beneš, Matěj, Vojtěch (8), Abraham, Samuel, Tobiáš a Tomáš (7), David, Heřman, Jeroným, Melichar a Michal (6), Aleš, Alexandr, Baltazar, Lorenc a Votík (5), Benjamin, Erazim, Filip, Julius, Ludvík, Natanael, Rudolf, Smil, Vít, Zachariáš a Zdislav (4) – následuje dalších 131 jmen s výskytem 1–3

Titulář však není podkladem jen pro statistický výzkum volby křestních jmen. O motivaci jmény rodičů, případně jiných příbuzných (prarodičů) svědčí označení mladší, starší, nejstarší, případně nejmladší, které v rámci rodu diferencuje (podobně jako druhé křestní jméno) dva jedince stejného jména (u pánů např. Václav mladší Rychnovský z Rychnova a Václav starší Rychnovský z Rychnova; u rytířů např. Jan mladší Strojetický z Strojetic a na Řepanech, Jan starší Strojetický z Strojetic a na Polance a Jan nejstarší Strojetický z Strojetic a na Řepanech). Na uvedených příkladech vidíme zástupce dvou a tří generací. Celkem pochopitelně nenajdeme vždy zástupce všech generací. Kromě možnosti, že už někteří nežijí, nelze vyloučit možnost, že zůstali opomenuti. Takovýto způsob pojmenování, a to nejen v šlechtickém, ale i v měšťanském a selském prostředí, zajišťuje tak důležitou rodovou kontinuitu.

Neopomenutelná je vícejmennost, a to jednak jako způsob vyjádření společenských vazeb (pojmenovávání po kmotrech), ale také jako módní fenomén, který vstoupil do života vyšší i nižší šlechty právě v 16. století a postupně se dostával

i mezi měšťany. U pánů se objevila ve 39 případech (16,9 %), u rytířů v 96 případech (4,7 %). Např. u Švamberků a Lobkoviců můžeme vysledovat funkci diferenciační (např. Jan Jiří z Švamberka, na Bezdružicích, Přindě a Švanberku; Jan Petr z Švanberka, na Přindě, Střebli, Kunžvartě, Bezdružicích a Švanberku; Jan Vilém z Švanberka, na Boru a Zvíkově). Je tedy zjevné, že vyšší šlechta byla o něco progresivnější.

Co se týče dalších případných motivací, lze u obou stavů konstatovat poměrně výrazné zalíbení ve jméně českého patrona sv. Václava, sv. Jiří, patrona rytířů, sv. Mikuláše, patrona kupců, a Zikmunda (u rytířů), v menší míře i sv. Víta (4), sv. Vojtěcha (8) a sv. Martina (16). Objevují se i jména apoštolská. Za ty, kteří se neobjevují v tabulce, jmenujme ještě Bartoloměje (10), Ondřeje, s variantou Vondřej (9), Tomáše (7), Filipa (4), Marka a Matouše (3). Bez bližší specifikace zmiňme pro úplnost možnou inspiraci jmény hrdinskými (Alexandr, Tristram a Jetřich u rytířů). Objevují se, i když nikterak výrazně i formální hypokoristika (např. Bořek, Kuneš, Břeněk, Bohušek). Vzhledem k poměrně blízkým kontaktům humanistických Čech s germánským prostředím nepřekvapí ani německé varianty českých jmen (např. Frydrych, Hendrych).

Naše zjištění dokládají následující závěry. Podle předpokladu sice nelze ze struktury jména zjistit, zda se jedná o příslušníka stavu panského či rytířského, neexistuje složka jména příznačná pouze pro určitý stav, potvrdil se však fakt, že stabilní a nedílnou součástí jmen obou stavů je ve 2. pol. 16. století přídomek (nejčastěji jednočlenný) a ve většině případů i domicil. Ačkoliv jsou v Tituláři šlechticové řazeni dle křestního jména, pak teprve dle příjmí a doby vstupu do stavu, nabývá příjmí v rámci osobních jmen na důležitosti. Velmi progresivní je jejich užívání u rytířského stavu, a to nejen rodových, ale především individuálních. Analýza frekvence křestních jmen potvrdila oblibu určitých jmen a motivací, které byly pro danou dobu již popsané (především výrazná obliba jména Jan, Václav a Jiří, vzrůstající obliba vícejmennosti).

Šlechtická jména na konci 16. století svou již poměrně stabilizovanou formou a strukturou identifikují jedince (především křestním jménem v kombinaci s některou z dalších součástí osobního jména) a zároveň vyjadřují jeho příslušnost k rodu (pomocí přídomku), rodové větvi (prostřednictvím rodového příjmí) i državu statku (užitím domicilu), a tím pochopitelně deklarují šlechticovu urozenost.

Blanka Nedvědová

Jmenné tvary adjektiv v textových pramenech

Dalimilovy kroniky

Edice Dalimilovy kroniky (1988), která v úplnosti zaznamenává všechny dochované textové prameny tohoto díla, shromážděný materiál kriticky třídí a předkládá všechny formulační i jazykové proměny textu (1988, s. 9), umožňuje sledovat vztahy mezi prameny i dynamiku vývoje jazykových prostředků všech jazykových rovin. V centru naší pozornosti stojí dílčí morfologický jev – adjektivní jmenné tvary. Sledujeme rozdíly mezi textovými prameny, jejichž podstatou je a) konkurence jmenných a složených forem adjektiva a b) paralelní stylizace, v níž proti jmennému tvaru adjektiva stojí jiná stylizace, respektive jiná syntaktická konstrukce. Materiálovým východiskem naší práce je uvedená edice a na ni navazující index adjektiv a jejich tvarů (2013). Pracujeme s doklady všech rukopisných textových pramenů, stranou necháváme první vydání kroniky Pavla Ješína. S určitou mírou zjednodušení se ve svých hodnoceních zaměřujeme na rukopisy první redakce (Vídeňský, Cambridžský a Františkánský), druhé redakce (Pelclův, Cerronský a Fürstenberský, k nim přiřazujeme i Lobkovický) a tzv. Zebererův rukopis16. Chceme odpovědět na dvě základní otázky: Nakolik lze rozborem výskytu jmenných adjektivních tvarů a způsobů jejich zastoupení v různočteních (2013, s. 79) potvrdit vztahy mezi rukopisy, jak jsou formulovány v edici a především ve studii N. Kvítkové (1992)? Ukazuje analyzovaný materiál vývojové tendence ve staročeském morfologickém systému adjektiv?

Uplatněním hlediska výskytu jmenných tvarů adjektiv a způsobu jejich případné náhrady v textových pramenech Dalimilovy kroniky docházíme k rozdělení zkoumaného materiálu do několika skupin. První tvoří doklady shodného užití adjektivních jmenných tvarů ve všech dochovaných pramenech, druhou, z hlediska zkoumání vztahů mezi rukopisy jistě zajímavou skupinu, doklady odlišných čtení, jejichž podstatou je lexikální změna. Stejně tak jsou pro hledání vztahů mezi rukopisnými prameny zajímavá různočtení vytvářená doplněním nebo naopak vypuštěním adjektiva ve jmenném tvaru. V této kapitole se však soustředíme pouze na odlišná čtení, v nichž stojí proti jmennému tvaru adjektiva paralelní konstrukce s jiným slovním druhem nebo adjektivum ve složeném tvaru.

Jmenný tvar adjektiva je v paralelních konstrukcích v pramenech Dalimilovy kroniky nahrazován slovesem, substantivem, adverbiem, jen ojediněle zájmenem. Význam verše se nemění, respektive změna významu není způsobena pouze náhradou adjektiva.

16 Při uvádění dokladů užíváme zkratky a lokaci shodně s edicí.

Rozdíly, které jsou způsobeny náhradou jmenného tvaru adjektiva slovesem, tj. proti predikátu slovesně-jmennému stojí predikát slovesný, jsou doloženy pouze v rukopisech druhé redakce a v rukopise Zebererově. V odlišném čtení se shodují rukopisy Pelclův, Cerronský a Fürstenberský (dva doklady): 97/08 což jim bylo libo V, C, F, L, Z x což chtiechu P, Fs, pod. Cr; 99/08 chtěl-li by tiem jíst býti V, C, F, L, Z x sě tiem ujistiti P, Cr, Fs, a Cerronský, Fürstenberský a Zebererův (jeden doklad): 104/32 Němci zatvořeni sediechu V, pod. F, L x zatvořeni biechu Cr, zavřeni biechu Z, zavřeli se biechu Fs. Samostatné různočtení dokládají rukopis Zebererův (tři doklady)17: např. 23/10 rovnu býti křěsťanu V, za roven býti C, F x přirovnati se Z, a Cerronský (jeden doklad): 52/20 král nebyl dospěl V, F x otec nedospě Cr. Sledujeme-li odlišnost mezi rukopisy způsobenou naopak užitím adjektiva ve jmenném tvaru místo slovesa (tj. užitím predikátu slovesně-jmenného místo predikátu slovesného), nacházíme ve Vídeňském rukopise vždy sloveso a v ostatních rukopisech první redakce náhradu adjektivem jen výjimečně – v jediném dokladu v rukopise Cambridžském a Františkánském: 92/58 to královi českému velmi škodieše V x velmi škuodno bieše C, škodno F, podob. L, P, Cr, Fs, Z. Tento doklad ukazuje na celkem zvláštní situaci, kdy různočtení ve Vídeňském rukopise stojí proti všem ostatním pramenům. Zároveň dokládá shodu všech rukopisů druhé redakce i rukopisu Lobkovického a Zebererova. Kromě tohoto případu je ve skupině rukopisů druhé redakce jen jedenkrát doložena shodná náhrada adjektivem v rukopisech Lobkovickém, Pelclově a Cerronském: 31/21 rány jeho všě zacělely biechu V, C, pod. F, Fs x cely biechu P, zacěleny Cr, zaceleny L. Naproti tomu stojí doklady potvrzující odlišnost rukopisu Zebererova – ve třech dokladech je náhrada adjektivním vyjádřením jen v tomto rukopise: 23/09 že neslušie pohanu V, pod. C, F, L, P, Cr x neslušno to Z, a Fürstenberského – ve dvou dokladech je adjektivum jen v různočtení tohoto pramenu: 39/91 a tak ten hrad byl opustěl V, pod. C, F, H, L, P, Cr, Z x hrad opuštěn byl Fs; 54/23 mníte by sě to mohlo utajiti V, pod. F, L, P, Z Cr x by to mohlo tajno býti Fs.

V souboru dokladů, kdy je adjektivum nahrazováno substantivem a naopak, považujeme za základní shodně s rukopisem Vídeňským vyjádření s adjektivem ve jmenném tvaru. To v podstatě bezvýhradně převažuje v rukopisech první redakce a velmi časté je i v rukopisech druhé redakce. V rukopise Františkánském je různočtení vytvořeno užitím substantiva pouze ve dvou dokladech, v jednom z nich ve shodě s rukopisem Zebererovým a Fürstenberským: 89/08 z mladu nikdiež knězě ščedřějšieho V, pod. L, P, Cr x za mládí F, pod. Z, z mladosti Fs.

V rukopisech druhé redakce je jmenný tvar adjektiva nahrazen substantivem

17 Při větším počtu dokladů uvádíme jen jeden jako příklad.

ojediněle. Výjimku představuje rukopis Pelclův, v němž je náhradní substantivum užito čtyřikrát: např. 42/53 snadno jest toho popraviti V, C, F, Z, L, Cr, Fs x snadnost jest toho polepšiti P, z toho pouze jednou ve shodě s rukopisy Cerronským a Fürstenberským: 83/56 což královi libo, to vše učiniti V, pod. C, F, K, L, Z x musí jeho vši vuoli učiniti P, pod. Cr, Fs.

Je-li naopak ve shodě s rukopisem Vídeňským základní vyjádření se substantivem, je v rukopisech první redakce téměř absolutní shoda. Náhradu adjektivem nacházíme pouze ve dvou shodných čteních v rukopisech Cambridžském a Františkánském: 02/32 ot nepřátel dosti tvrdosti V, pod. S, L, P, Cr, Fs, Z x tvrda dosti C, F, z toho jednou ve shodě s rukopisem Cerronským: 10/92 ijeden by byl muž smrti nezbyl L, pod. Z, S, Fs x ijeden z mužóv žív by nebyl C, pod. F, Cr. Rukopis Lobkovický dokládá jen jednou náhradu adjektivem, a to ve shodě se zněním v rukopise Cerronském: 10/72 smrti nebude moci zbýti V, pod. C, F, P, Z, O x nelze jí bude žívu býti L, pod. Cr. V druhé redakci nacházíme shodu čtení, která je vytvořena náhradou jmenným tvarem adjektiva, v rukopisech Pelclově, Cerronském a Fürstenberském (dva doklady): např. 59/29 ne pro to by právu rád byl V, pod. F, L, Z x by práv byl P, pod. Cr, Fs. Rukopis Cerronský se rovněž shoduje s rukopisy první redakce (viz doklad 10/92) a Lobkovickým (viz doklad 10/72), v jediném případě dokládá samostatné různočtení: 16/08 za života jě otděli

V, C, F, L, P, Z, Fs x za žíva jě otděli Cr. Srovnání výskytu tohoto typu paralelních formulací ve všech rukopisech ukazuje na jejich relativní četnost v Zebererově rukopise, a potvrzuje tak jeho osobitost. Ve dvou případech je v něm základní adjektivum nahrazeno substantivním vyjádřením, z toho jednou ve shodě s rukopisem Františkánským a Fürstenberským: 89/08 z mladu nikdiež knězě sčedřějšieho V, pod. L, P, Cr x za mládí F, pod. Z, z mladosti Fs; 94/30 Řehoř na biskupí stolec vznide V, C, F, L x na biskupstvo Z. Naopak šestkrát v něm stojí místo substantivního vyjádření adjektivum: např. 39/79 již hrad na ztracení bieše V, pod. C, F, H, L, P, Cr, Fs x hrad ztracen bieše Z, ve dvou případech ve vztahu k rukopisům druhé redakce: 32/44 doňadž mě duši v sobě V, pod. F, L, C x byl žív Z, Cr, Fs, P; 103/38 pro ně měščěné vóle u městě nejmějiechu V, F, L, P, Cr x volni nebiechu Fs, Z.

V souboru dokladů, kdy je adjektivum alespoň v jednom z rukopisů nahrazeno adverbiem či naopak, zjišťujeme v podstatě shodu mezi rukopisy první redakce a určitou roztříštěnost v rukopisech druhé redakce. Je-li v základním znění18 adjektivum, odlišuje se jeho náhradou adverbiem rukopis Vídeňský, a to v jediném případě: 08/15 neb sě tehdy po pohansku jmiechu C, F, S, Fs, Z, pod. P

18 Za základní znění považujeme rekonstruovanou podobu archetypu v edici kroniky.

x pohansky V, L, jednou rukopis Františkánský: 103/24 a Míšněné již v městě volni biechu V, pod. Z, L x volně biechu F, pod. Cr, P, a jednou rukopis Františkánský a Cambridžský: 15/29 plačíc u boj pěšě jdiechu V x spěšně F, spěše C, L, pěšky Fs. Ve druhé redakci nacházíme shodnou náhradu adverbiem v rukopisech Pelclově a Cerronském (dva doklady): srov. výše uvedený doklad 103/24 a 79/08 sami čísty domy jmějiechu V x čistě sediechu P, Cr. Dále v rukopisech Pelclově, Cerronském a Fürstenberském: 18/34 v tom boji chci rád sníti V, C, F, L x vesele sníti Cr, Fs, pod. P, a v rukopisech Lobkovickém a Cerronském: 02/44 sbožie obecno jmiechu V, pod. C, F, S, P, Z x obecně jmějiechu Cr, pod. L. Zebererův rukopis má ve shodě s většinou rukopisů vyjádření adjektivní.

Je-li v základním znění adverbium, je náhrada adjektivem v podstatě výjimečná. V rukopisech první redakce se tímto způsobem od všech ostatních odlišuje rukopis

Cambridžský (dva doklady): 83/18 proč svú řěčí toliko strojíš V, pod. F, L, Z, x proč svú řěč toliku strojíš C, či Františkánský (jeden doklad): 70/50 než taký Němec věrně s Čechy bude V, pod. C, L, P, Z, Cr, Fs x věren Čechóm F. Z ostatních rukopisy

Pelclův, Fürstenberský a Zebererův, a to vždy jen jediným dokladem. Srov. např. 28/10 neb to ote mne každý jistě věz C, pod. L, P x za jisto každý dobřě věz Fs. Svědectví vývoje staročeského morfologického systému adjektiv sledujeme v doložené konkurenci jmenných a složených tvarů. Proto se v dalším výkladu soustředíme na různočtení, v nichž jsou rozdíly dány právě touto konkurencí. Zároveň sledujeme i to, nakolik shodná různočtení potvrzují vývojové vztahy mezi jednotlivými rukopisy.

Jmenné tvary adjektiv plní v Dalimilově kronice řadu syntaktických funkcí, četnost jejich výskytu není ovšem stejná. Nejčastěji jsou součástí slovesně -jmenného přísudku a doplňkem, ojediněle shodným přívlastkem, příslovečným určením, objektem nebo subjektem. Ve všech těchto pozicích nacházíme jak adjektivum ve jmenném tvaru, tak konkurující adjektivum ve tvaru složeném. Doklady různočtení, v nichž si adjektivní jmenné a složené tvary konkurují v pozici slovesně-jmenného přísudku, jsou následující: 07/09 to bude slovutno po světu V, C, F x slovutné S, Fs; 09/10 čerstvy a múdry byly V, pod. C, F, Hr x čerstvé a múdré S; 17/04 že ovšem neudaten bieše V, C x neudatný F, Fs; 28/02 jest tak pokoren kněz Václav V, C, F x pokorný P; 34/06 tiem činem bude náš slovuten rod V, C, F, L, P, Fs, Z x bude náš slavný plod Cr (ve složeném tvaru je užito synonymní adjektivum); 85/01 král Václav ščedrý ovšem bieše V, pod. C, F, L, P, Cr, Z x ovšem stydliv Fs. Ve Fürstenberském rukopise zároveň dochází k lexikální změně, kterou je pozměněn význam verše.

Shodný adjektivní doplněk vyjádřený jmenným tvarem je dokládán ve vztahu ke skladebnému substantivu a) v nominativu, b) v genitivu, c) v předložkové vazbě, d) ve spojení se spojkou jako.

Poměrně častý je doplněk k nominativu: 11/30 tehdy mnoho mužóv na loži / nalézáchu, ani zbodeni noži V, pod. F, S, L, Z, Cr x zbodených noži C. V tomto dokladu se jmenný tvar adjektiva shoduje se zájmenem ani, lze předpokládat elipsu tvaru slovesa býti. V Cambridžském rukopise je v paralelní syntaktické konstrukci užit složený tvar v pozici atributu shodného. 15/29 plačíc u boj pěšě jdiechu V x pěší P (Jmenný tvar je pouze v rukopise Vídeňském, složený jen v rukopise Pelclově, v ostatních rukopisech je výraz vynechán nebo nahrazen adverbiem. 55/42 že sě jim nepodobno zdálo V, pod. F, P, Cr x neb sě jim nepodobné zdálo Z, neb sě jim to za nepodobné vídalo Fs. V tomto rukopise je syntaktická konstrukce pozměněna, nominativní doplněk je vyjádřen předložkovým spojením. 70/38 než bych svého jazyka hanby i mrtev ležě žělel V, C, pod. L, Z x mrtvý sa leže želel F.

V jediném dokladu nacházíme doplněk ke genitivu: 13/26 mne tak svázány otběžěchu V, pod. C, S x mne svázané F, L, Fs. Je vyjádřena kongruence s genitivním tvarem zájmena mne.

Několikrát je doplněk vyjádřen spojením adjektiva s předložkou za: 00/19 neb to za jisto povědě V x za jisté C, pod. F; 10/75 to vám za jisto pravi V, F, C, S pod. O, L, P, Cr, Z x za jisté Fs; 17/10 to každý za jisto jměj V, F x za jisté C, Z P, L.

Opět výjimečně (v jediném dokladu) stojí doplněk se spojkou jako: 05/09 stojieše jako jat v udici V, C x jako jatý F, P.

Rozdíl v užití jmenného a složeného tvaru v syntaktické funkci atributu shodného nacházíme v dokladech: 02/52 na však večer C, F x na každý večer V, pod. S, L, P, Cr, Fs; 10/74 jáz jmám pln sklep Libušina zlata V, Cr, L x plný sklep C, F, Fs, P, L; 35/30 ten jest kostel ale pust vídal Z x ale pustý V, C, F, P, Cr, Fs; 74/26 na bojišti Čechy jísto svítězstvie jmiechu V pod. C, Cr, L x jisté svítězstvie miechu F, P, Z; 79/08 sami čísty domy jmějiechu V x čisté domy Z (x čistý dóm L); 83/42 plny ulicě lidí oděných vidieše V pod. C, L, P x plné ulice F; 89/27 kněz mlád mladého sě skutka dopusti C, pod. L x kněz mladý F, Z. V následujících dokladech je ve jmenném tvaru porušena shoda v kategorii čísla. To spolu se skutečností, že v dalších rukopisech je různočtení vytvářeno užitím nesklonného tvaru mnoho, ukazuje na posun ve slovnědruhovém významu k významu neurčité číslovky: 59/17 mnohu pánóm káza hlavy stieti V x mnohým Fs, Cr, Z; 59/18 mnohu káza oči vynieti V x mnohým F, P, Cr, Fs, Z.

Zcela výjimečně zaznamenáváme sledovanou konkurenci v pozici subjektu či objektu. Užitá adjektiva jsou substantivizovaná: 60/31 neboh snide V, pod. Z, L, P, Cr x nebohý F (ve Fs je užito substantivum nebožtík); 56/17 ni stara ni mlada živiti V, pod. L x ni starých ni mladých neživiti F, Z; 68/25 neživte chuda ni bohatého V x chudého ni bohatého F, pod. P, Z, Cr, Fs x ni bohata ni chuda L.

Sledovanou konkurenci jmenného a složeného tvaru adjektiva nacházíme i v doloženém různočtení 00/20 žeť nikdiež cělé kroniky nevědě V, pod. C, F, S, P,

Cr, Z x za cělo kroniky Fs. Proti shodnému přívlastku stojí předložkové spojení, v němž převládá příslovečný význam „úplně, zcela“, ze syntaktického hlediska lze předložkové spojení interpretovat jako adverbiale. Podobně se jedná o příslovečné určení v dokladu 73/17 v zeleně ruka bielá s róžďkú zlatú V, pod. C, F, P, Cr, Fs x v zeleném Z. Adjektiva jsou opět substantivizovaná.

Analýzou uvedených dokladů docházíme k těmto zjištěním: Odlišná čtení, jejichž podstatou je konkurence jmenných a složených adjektivních tvarů, nejsou četná (byla zjištěna ve 28 verších). Téměř pravidelně jsou adjektivní jmenné tvary užity v rukopise Vídeňském (celkem ve 24 dokladech, jen třikrát stojí v různočtení tohoto rukopisu tvar složený, jedenkrát rozdíl způsobuje odlišná stylizace, v níž adjektivum chybí). Předpokládáme, že tento fakt potvrzuje starobylost Vídeňského rukopisu a jeho blízkost autorské podobě díla. Zajímavá jsou zjištění ukazující na vztahy mezi rukopisy první redakce: shodné čtení v rukopise Vídeňském, Cambridžském a Františkánském je doloženo sedmkrát, v rukopise Vídeňském a Cambridžském čtrnáctkrát, ale v rukopise Vídeňském a Františkánském jen desetkrát. Naopak Františkánský rukopis nejčastěji užívá v různočtení složené adjektivum (čtrnáctkrát). Vídeňskému rukopisu je blízký rukopis Lobkovický (shodné různočtení s jmenným adjektivním tvarem nacházíme v 11 verších), ale i rukopis Cerronský (shodné čtení devětkrát). Do zajímavých vztahů vstupuje rukopis Zebererův – v šesti dokladech se shoduje s rukopisem Vídeňským (užívá adjektivní tvar jmenný), v šesti dokladech shodně s rukopisem Františkánským užívá adjektivní tvar složený. Konečně jednoznačnou převahu složených tvarů nacházíme v rukopise Fürstenberském (jedenáctkrát tvar složený, jen jednou tvar jmenný). Neprokázala se převaha jednoho způsobu vyjádření v rukopisech první či druhé redakce. Naopak potvrdila se rozmanitost vztahů mezi jednotlivými rukopisy. Omezený počet dokladů, které potvrzují náhradu jmenných tvarů adjektiv tvary složenými, nedovoluje formulovat závěr, že textové prameny Dalimilovy kroniky potvrzují vývojový proces ústupu jmenných tvarů ve staročeském období.

Rozbor výskytu jmenných tvarů adjektiv v textových pramenech Dalimilovy kroniky a zejména způsobů jejich náhrady v odlišných čteních rukopisů dovoluje uvést následující závěry:

Adjektiva ve jmenném tvaru jsou v textech poměrně častá (pracovali jsme s 304 verši kroniky, v nichž bylo adjektivum ve jmenném tvaru užito alespoň v jednom z pramenů) a ani jejich náhrada stylizací s jiným slovním druhem či adjektivem ve tvaru složeném neprokazuje tendenci jejich ústupu.

Zjištěné odlišnosti a shody v užití adjektivních jmenných tvarů ukazují na vztahy mezi některými rukopisy, relativně nízký počet dokladů takovýchto shod či

odlišností a rozmanitost jejich zastoupení v různých pramenech však nedovolují tyto vztahy přeceňovat.

Mezi rukopisy první redakce má do určité míry samostatné postavení Františkánský rukopis (od ostatních se odlišuje zejména užitím složených adjektivních tvarů, náhradou adjektiva substantivním vyjádřením, náhradou adjektiva adverbiem a naopak).

Ve skupině rukopisů druhé redakce se v řadě odlišných čtení shodují rukopisy Pelclův, Cerronský a Fürstenberský, někdy všechny, někdy dva z nich. Zároveň se zřetelně ukázala odlišnost rukopisu Fürstenberského, a to zejména četností užití složených adjektivních tvarů místo tvarů jmenných.

Potvrdila se osobitost Zebererova rukopisu – některá různočtení, v nichž je nahrazeno adjektivum substantivem či slovesem nebo naopak sloveso adjektivem, byla zjištěna jen v tomto rukopise, stejně tak i náhrada jmenného tvaru tvarem složeným. Jiné shody ukazují i jeho vztahy k rukopisům obou redakcí (zejména užití jmenných či složených tvarů k rukopisu Vídeňskému a Františkánskému) i k rukopisu Lobkovickému.

Naše zkoumání dílčího morfologického jevu tedy přineslo zjištění shodná se závěry N. Kvítkové (1992, s. 146–148). Neprokázalo však zásadní vývojový pohyb v morfologickém systému adjektiv.

Eva Pasáčková – Martina Spěváčková

ГЛАГОЛЫ

ОБЪЯСНЕНИЯ

В РАЗНЫХ

ПОДГРУППАХ СЛАВЯНСКИХ ЯЗЫКОВ

Языковым материалом для данного раздела послужили каузативные глаголы понимания

и знания разных этапов развития восточнославянских (на примере белорусского)

и южнославянских (на примере болгарского) языков, в первую очередь лексемы со значением ‘объяснять’ и ‘учить’.

ЛСГ понимания и современного, и старобелорусского языков богата каузативами. Значение ‘объяснять’ в современном языке представлено лексемами агаварыц//ца(ь), асвятлiць, асвяцiць, арыентаваць, выкладаць, дэталiзаваць, каменцiраваць, канкрэтызаваць, матываваць, папулярызаваць, паяснiць, прапагандаваць, праяснiць, разжаваць, талкаваць, тлумачыць, трактаваць, убiць (праст.), удзяўбцi (праст.).

Очевидно, что большинство приведенных здесь и далее лексем многозначны, и ‘объяснять’ – лишь одно из их значений.

старобелорусском языке таких обозначений меньше: выказати, выкладати, объяснити, тлумачити, толковати, толмачити, трактовати – в основном за счет наличия в языке ХХ века новейших заимствований (арыентаваць, дэталiзаваць, каменцiраваць, канкрэтызаваць, матываваць, папулярызаваць, прапагандаваць) и

развития семантического переноса ‘делать светлым, хорошо видным’ → 'объяснять’ (асвятлiць, асвяцiць, праяснiць и др. при исчезновении из языка лексемы объяснити), а также реализации нового способа мотивации ‘вбить, вдолбить’ → 'объяснить' (убiць, удзяўбцi). Заимствованиями в старобелорусском языке были выкладати, тлумачити, трактовати Остальные глаголы выказати, толковати, толмачити, кроме доминанты ряда объяснити, неразрывно связаны с семантикой говорения: или как с мотивирующей (выказати), или в соответствии со значениями других своих ЛСВ и семантикой на предшествующих этапах развития, или нерасчленимостью номинируемого процесса с говорением (толмачити ‘объяснять’ ← 'переводить’ < толмачъ ‘тот, кто объясняет, переводит (устно)’ < о.-слав. *tъlmačь < тюркск. *tъlmačь (Фасмер 1997, IV, с. 72);

толковати < толкъ < о.-слав. *tъlkъ, родств. ирл. ad-tluch ‘благодарить’, ‘просить’, лат. loquor, locűtus sum, loquî ‘говорить, называть, сказать’ и т.д.) (Фасмер 1997, IV, с. 71).

Интересно употребление глагола расширити не только в значении ‘сделать изве стным всем’, аналог совр. бел. пашырыць, но и в значении ‘растолковать, объяснить’: Иванъ Златооустъ написалъ и расширил в р¸чох истинноую правду (Чэцця, 157)19.

Таким образом, в номинации понятия ‘объяснить’ в современном и старобелорусском

19 Принципы написания старобелоруских текстов и условные сокращения названий памятников соответствуют принятым в Гiстарычным слоўнiку беларускай мовы Вып. 1. Мн., 1982. Подчеркнуты в примерах буквы, вынесенные над строкой

языках участвуют три семантических переноса, представляющих три концептуальные

схемы: ‘говорить’ → 'объяснять’, ‘делать светлым, хорошо видным’ → 'объяснять’, ‘совершать физическое действие, изменяя пространственные параметры чего-л.’ → 'объяснять’.

Об общей тенденции наивно-языкового сознания описывать процессы получения информации в терминах перемещения в пространстве написано очень много Следует отметить, однако, что в формировании понятия ‘объяснять’ на разных этапах существования белорусского языка пространственные представления участвуют не

слишком активно (см. ст.-бел. расширити, совр. бел. убiць, удзяўбцi). Из названных

конкурирующих путей концептуализации в старобелорусском языке преобладает

перенос на базе говорения, а в современном белорусском – семантики света.

Семантика света в целом играет весьма заметную роль в формировании каузативов объяснения и обучения. Если значение ‘делать светлым, хорошо видным’ мотивирует

‘

объяснять’, то ‘делать темным, плохо видным’ – ‘запутывать, делать непонятным’ (см ст.-бел. баламутити, мутити; совр. бел. марочыць, муцiць, туманiць, цямнiць). Кстати, и

в этом случае (и тоже в меньшей степени) присутствует конкурентная концептуализация посредством пространственных понятий (например, совр. бел. блытаць).

В современном белорусском языке в ЛСГ с обобщающим значением ‘учить’, помимо

дериватов вучыць, входят глаголы выкладаць, убiць (прост.), удзяўбцi (прост.), наставiць ‘обучить’ + ‘передать жизненный опыт’, адукаваць ‘обучить’ + ‘приобщить к культуре’; выхаваць, развiць, цывiлiзаваць ‘развить духовный мир, приобщить к культуре’; арыентаваць, iнструктаваць, практыкаваць, спецыялiзаваць, трэнiраваць, спецыялiзаваць, трэнiраваць, которые обозначают передачу специальных знаний и навыков и образуют периферию обозначений обучения В ЛСГ старобелорусских каузативов обобщающее значение несет глагол учити; группу пополняют его префиксальные образования, а также глаголы выдавати, выкладати; та же семантика с элементом передачи жизненного опыта содержится в вразумити, напомнити, наставити, напомянути. Значение ‘воспитывать, давать

префиксальных

образование

, просвещать’ передавалось словами будовати, воспитати, выховати, осветити, цвичити, т.е. данное значение передавалось в старобелорусском языке активнее, зато отсутствовали лексемы с семантикой ‘передать специальные знания’. Из анализа способов мотивации обозначений обучения должны быть исключены заимствования и кальки (совр. бел. адукаваць, развiць (калька франц. developper), цывiлiзаваць, арыентаваць, iнструктаваць, практыкаваць, спецыялiзаваць, трэнiраваць, выхаваць (< ст.-бел. выховати), выкладаць (< ст.-бел. выкладати); ст.-бел. цвичити; у ст.-бел. будовати семантика ‘учить, воспитывать’, ‘мотивировать’ развилась

уже на белорусской почве, хотя сам глагол в прямом значении ‘строить’ заимствован

из польского языка), а также слова с изначальным интеллектуальным значением (совр.

бел вучыць < ст бел учити, ст.-бел напомнити, напомянути). Среди остальных

обозначений обучения присутствуют концептуализированные и на базе пространст-

венных представлений (совр бел наставiць < ст.-бел наставити и уже упомянутые

ранее убiць, удзяўбцi), и на базе обозначений света (ст.-бел. осветити).

В номинации концептов объяснения и обучения участвуют и другие концептуальные

метафоры как механизм переноса и другие концептосферы как источник переноса.

Концепт-источник ст.-бел выдавати – передача собственности; ст.-бел будовати –строительство (перенос ‘формировать, совершенствовать здание’ → 'формировать, совершенствовать человека’), ст.-бел воспитати ‘обеспечить материальной пищей’ → 'обеспечить пищей духовной’, вразумити < разумъ < умъ < др.-рус. умъ < праслав. *umъ < и.-е. *ou-mos > хеттск au-, auš- ‘видеть’ (Трубачев 1959, с. 154-157), т е мотивировано семантикой восприятия.

О связи концептосфер

восприятия и мышления следует сказать особо Еще У.Найссер говорил о том, что восприятие – это поиск в долговременной памяти прототипа для поступившего внешнего стимула, встреча мира внешнего и мира внутреннего. “Воспринимать” – частый и естественный концепт-источник для обозначений процессов мышления, воображения и под., зачастую восприятие и мышление синкретичны, неделимы в семантике слов, см., например, праслав. *videti, связанное чередованием гласных с *vedati (Фасмер 1986, I, с. 137), а также тот факт, что во многих языках мира лексемы с семантикой ‘видеть’

употребляются

и в значении ‘понимать’. Указанную связь можно наблюдать и на материале рассматриваемых ЛСГ, в частности, совр. бел. разжаваць (прост.) ‘подробно объяснить’ ← 'сделать более доступным для интеллектуального восприятия, усвоения’ ← 'сделать более доступным для физиологического восприятия, усвоения’. Рассматриваемая здесь семантика света систематически используется как концептосфера-источник для интеллектуальных обозначений в силу глубоких когнитивных причин: свет – предпосылка лучшего восприятия и, соответственно, мыслительной деятельности В индоевропейских языках указанный семантический перенос реализовался в значительной степени под влиянием греческих или латинских текстов: возможность пополняться за счет обозначений света была привнесена в интеллектуальную лексику с религиозным мировоззрением. Употребление таких старобелорусских глаголов, как осветити, просветити, в значении ‘научить, дать образование’ восходит к более раннему периоду. “Глагол ïðîñâ¸òèòè (ïðîñâ¸ùàòè) (др.-рус. – Е.Р.), имевший первичное значение ‘засветить, зажечь’, приобрел новые значения ‘передать знания’, ‘окрестить’, ‘прославить’, ‘усовершенствовать’, ‘украсить’. Это произошло потому, что он стал

употребляться

не только с названиями источников света (ñâ¸÷à, ëó÷èíà), но и с названиями лиц…, и с такими существительными, как ëèöå, î÷è, äóøà, ìàíàñòûðü, ìèðú. Такая сочетаемость, не присущая глаголу первоначально, заимствована у греческих глаголов φωτίζειν, φωταγωγειÞν, которые, как и др.-рус. ïðîñâ¸òèòè, образованы от корня со значением ‘свет’ “ (Копыленко 1969, с. 96-103). Таким образом, метафорическое

употребление данных глаголов, привнесенное переводами религиозной литературы (в

старобелорусском языке как через старославянский из греческого, так и через польский

или прямо из латинского), имевшее первоначально преимущественно религиозную окраску, позже переместилось в сферу науки, искусства, образования, культуры в целом

Идеи Просвещения

распространились на Беларуси раньше, чем на Руси; обозначение

понятий “просвещать”, “Просвещение”, “просветительство” осуществляялось при помощи дериватов латинского корня адук- (едук-), поэтому элемент просветительства, просвещения в соременных белорусских глаголах света ослаблен

В старославянском языке ïðîñâ¸òèòè, помимо прямого значения ‘осветить, озарить’, активно употребляется и в переносном:

ìè

îóìú Евх 79а 21-2220

‘вернуть зрение’ (Старославянский словарь 1994, с. 525-526), т е. ‘улучшить способность воспринимать’.

Кстати, одно из значений ст.-слав. ïðîñâ¸òèòè

Старославянские глаголы, передающие рассматриваемое значение ‘объяснить’, или мотивированы семантикой говорения – ñúêàçàòè (ñúêàçààøå jìà îòú âüñ¸õú

êúíèãú cæå á¸àõý î íåìü Мар. Лк. 24, 27)), или неразрывно с ней связаны –

ïðîòëúêîâàòè < òëúêú ‘переводчик устной речи’ (à íå ç¸ëî âüçèøòý âüõîäîó

îáðàçà / ïîâ¸äàk òàèáüíý / íå ïðîòëúêîók íå ïðîòëúêîâàíààãî Супр. 501, 24 (Старославянский словарь 1994, с. 530, 696)).

Есть среди старославянских глаголов объяснения и мотивированные семантикой

света – îóaøíaòè (ïîêàçàíèå îóäüíîå íà ìíîãî ïðèâàæäàåìî ïîòð¸áüí¸ íàìú îóaøíaòè ïð¸äúëåæ\øòåå Зогр-лл 1б 6 (Старославянский словарь 1994, с. 781)).

Значение ‘учити’ в старославянском языке номинируется глаголами îó÷èòè и его дериватами íàîó÷àòè, ïîîó÷àòè, ïðîîó÷àòè; âúðàçîóìèòè, êàçàòè ‘указывать’ → 'поучать, наставлять, побуждать’ (dãäà íèêîãîæå Ḡêàæýøòà /

òúãäà ïð¸ì¸íè

ñg – Супр 415, 4 (íå Ḡíiêúòîæå îó÷\ åãî – Клоц 5б 26) (Старославянский

словарь 1994, с. 280) и его дериватами, см íàêàçàòè; îãëàñèòè ‘наставить (перед крещением или принятием монашества)’, ïîîóñòèòè, ïðàâèòè ‘распространять верное учение’, ñòàâëaòè (íàñòàâëaòè êîãî âú ÷üòî (3) οÌδηγειÞν ‘показывать (путь), вводить, приводить; перен. учить’: îãðàæäåíà

ò\ îáð¸òàc / êð¸ïúêîk ðýêîk è

ò\ Евх 91б 9-10. – Евх 26б 4-5 [Старославянский словарь 1994, 354]), îóâ¸øòàòè, îóò¸øàòè.

â¸ðîk / êú íàñòàâë¸krþìîó

Из названных лексем с семантикой говорения связаны íàêàçàòè, îãëàñèòè, îóâ¸øòàòè, îóò¸øàòè; с восприятием органами чувств – êàçàòè, âðàçóìèòè; с пространственными представлениями – ïðàâèòè, ñòàâëaòè (íàñòàâëaòè).

Как и многие другие ЛСГ старославянского текста, рассматриваемая группа

20

Принципы написания старославянских текстов и условные сокращения названий памятников

соответствуют принятым в Старославянском словаре (по рукописям X-XI веков) / Э Благова, Р М Цейтлин, С Геродес и др М., 1994.

-

обнаруживает достаточно строгую привязанность к идее распространения божественного

учения: âüçèäå è(ñîó)ñ(ú) âú öðúêúâå j îó÷ààøå Мар Ин. 7, 14; ã(îñïîä)è / íàîó÷è íû ìîëèòè ñ\ Мар. Лк. 11, 1; òîìu ëè òg íàêàçà îó÷èòåëü Супр. 411, 3. Это

имеет место даже в том случае, когда учителем выступает не сам Господь: êîäðàòú...

ïîîó÷ààøå êàkøòg\ Супр. 109, 10; îíú æå

aêî îòüöü äîóõîâüíú / ñòàâ(ü)aøå

a Супр. 203, 14-15 (Старославянский словарь 1994).

Как видно из приведенных контекстов, основным средством учения в данном случае выступает убеждение В некоторых контекстах именно она выходит на передний

план: íà

ìíîç¸

êàæg

/ ìîëg ïðèïàäà\ / êëàía\ ñg / îóâ¸øòàòè dãî íå

âüçìîæå Супр. 527, 14-15. Таким образом, идеи учения и убеждения в старославянских

текстах вполне корреспондируют между собой, см. ïîîóñòèòè ‘поощрить, побудить’; ‘наставить, поучить’.

Для глагола êàçàòè в старославянских текстах фиксируется первичное прямое значение ‘указывать’, а значение ‘говорить’ только для некоторых

дериватов, как ñêàçàòè. В словаре древнерусского языка для казати фиксируется

значение ‘показывать’ (отъкрыите лар¸ и покаж¸те a члÞвкоу ономоу чьто dмоу хран\ть свiтъ… Изб 1076, 272 об.-27321), и ‘говорить’ (и нача казати [Пр ХIV (2), 125б – сказати] моукоу мuжа своdго Пр 1383, 131б), и ‘наставлять’ (не подобаdт ни

неч(с)тива. ни гр¸шника ненавид¸ти. нъ молити за н\. и съ кротостию казати ПНЧ 1296, 93) (Словарь древнерусского языка 1991, I, с. 186).

Ст.-бел. казати имеет значения: 1) ‘говорить’, 2) ‘приказывать’, 3) ‘свидетельствовать’ (Гiстарычны слоўнiк беларускай мовы 1996, вып. 14, с. 224), т е в старобелорусском

языке значения ‘показывать’, ‘указывать’ передаются только префиксальными дериватами корня

И

семантика ‘показывать’, и семантика ‘говорить’ отмечена для праслав. *kazati (sę). В соответствии с Этимологическим словарем славянских языков, “исходной является ‘показывать, делать знак’ (откуда вторично – ‘говорить’)” (1983, т. 9, 169). Таким образом, сема каузации восприятия – ‘делать заметным, лучше воспринимаемым’ –релевантна для обоих значений, синкретично слитых в семантике праславянского глагола, а конкуренция ‘показывать, делать лучше видным’ и ‘говорить’ и дериватов данного корня, и дериватов разных корней возникла позже. В русском языке для передачи значения ‘объяснить’ реализуются те же концептуальные модели: на базе “говорить” (растолковать и другие префиксальные образования), “сделать ясным, светлым” (объяснить и другие префиксальные образования), “вдолбить” ≈ “с усилием переместить, поместить внутрь” (вдолбить), “разжевать”

≈ “сделать лучше воспринимаемым” (разжевать (прост.)). В болгарском языке

21 Принципы написания древнерусских текстов и условные сокращения названий памятников соответствуют принятым в Словаре древнерусского языка (XI-XIV вв.). Т. 1. М., 1988.

употребляются

глаголы обясня, поясня, разтълкувам, семантическое развитие которых

аналогично рассмотренному выше для лексем с тем же значением в других языках

Семантика ‘учить’ в русском языке передается заимствованиями муштровать, дрессировать в их вторичном значении ‘обучать (излишне строго)’, глаголом учить

с первоначальным значением обучения и его аффиксальными дериватами, а также глаголами, значения которых основаны на уже рассмотренных семантических переносах: вразумлять (первоначальная семантика ‘восприятие органами чувств’, см. выше); наставлять, направлять (уст.), напутствовать (перед началом дела, перед

дорогой

)

с общей исходной семантикой ‘указывать путь, ориентировать в пространстве’, преподавать с первоначальным значением передачи собственности (ср ст.-бел выдавати ‘учить’, фр. apprendre ‘учиться’, ‘преподавать’ < prendre ‘брать’, ‘получить распространение’ и аналогичные наименования, образованные по этой модели). Таким образом, из переносных наименований обучения в современном русском языке, как и в современном белорусском, преобладают мотивированные пространственной

семантикой, в то время как в старобелорусском исходные концепто сферы более разнообразны (“пространство”, “свет”, “физическая деятельность”). В старославянском

языке в обозначении процесса обучения доминируют глаголы речевой деятельности, в современном болгарском употребляются лексемы уча (и префиксальные дериваты), преподавам, упътвам; и в современном русском, и в современном болгарском языках употребляются глаголы: рус просветить, болг просветя И некаузативные, и каузативные глаголы понимания и знания тесно связаны между собой К каузативам понимания/ знания следует отнести лексемы с семантикой

‘(с)делать понятным, известным’. В старобелорусском языке это глаголы обличити, обнажити, одкрити, показати, явити; в современном белорусском – адкрыць, выявiць, адамкнуць, паказаць, прасвятлiць, однако лексемы адкрыць, выявiць, прасвятлiць одновременно имеют значение ‘выяснить’, а следовательно, принадлежат и к некаузативным глаголам знания. В отличие от них

старобелорусский глагол одкрити только каузативный

(одкрити

кому что), а выявити имеет значение ‘растолковать, выявить, сделать известным’, т.е. относится к каузативам понимания и к глаголам знания в

каузативном и в некаузативном значении. Семантика ‘понять’ не фиксируется для одкрити старобелорусскими памятниками, этим одкрити отличается от современного белорусского аналога адкрыць. Современный белорусский глагол праяснiць имеет и некаузативное значение ‘уяснить, понять’, и каузативное ‘сделать понятным’. Некоторые каузативы со значением ‘открыть кому-либо что-либо тайное, неизвестное’ несут одновременно и некаузативное значение (ст.-бел. выфикгуровати, вынурити, ревелети, явити; совр. бел. адкрыць, выявiць, паказаць, прасвятлiць, праяснiць, причем следует отметить, что в старобелорусских глаголах элемент каузации сильнее, чем в современных, что доказывается отсутствием у ст.-бел. выявити, одкрити, показати некаузативного значения. Только каузативными в языке XIV-XVII вв. являются

глаголы выдавати, вытыкати, обличити, обнажити, одкрити, показати, выявити; в современном языке – выкрыць, адамкнуць Большее количество таких каузативов в старобелорусском языке объясняется тем, что в системе ценностей того времени важным было не только самому узнать что-либо, но и открыть, сделать известным

близким, всему

сообществу

, богу и под.

Значение ‘сделать известным всем’ в старобелорусском языке передается глаголами разнести и расширити; в современном языке этот ряд (разнесцi, пашырыць) пополнился глаголами распаўсюдзiць с тем же способом мотивации – распространение, преобразование пространства – и заимствованиями папулярызаваць, прапагандаваць.

К ним примыкают совр бел славiць < ст.-бел славити (родственное слыти ‘слыть’

← 'быть слышным’, родственное слышать (Фасмер 1987, III, с. 664, 673, 680)) и

старобелорусское заимствование велбити ‘прославлять’.

Из приведенных выше списков старобелорусских и современных белорусских

глаголов со значением ‘сделать понятным, известным’ очевидно, что их подавляющее большинство в обоих периодах развития белорусского языка мотивировано семантикой

каузации зрительного восприятия ‘сделать лучше видным’: ст.-бел обличити, обнажити, одкрити, показати, (вы)явити, выфикгуровати ‘выявить, сделать известным’ ← 'сделать более заметным, обвести, отметить’ , вытыкати ‘выявлять, делать известным’ ← 'указывать, показывать’; совр. бел. адкрыць, выкрыць, выявiць, адамкнуць, паказаць, прасвятлiць, праяснiць (в последних двух лучшее восприятие обеспечивается светом). В старобелорусском языке значение ‘сделать понятным, известным’ номинируется также заимствованиями вынурити, ревелети Большее количество таких каузативов в старобелорусском языке объясняется тем, что в системе ценностей того времени важным было не только самому узнать что-либо, но и открыть, сделать известным близким, всему сообществу, богу и под.

Ниже в табличном виде представлено количество лексем (без учета аффиксальных дериватов), номинация которых осуществлялась по одной из трех рассмотренных

концептуальных моделей, на базе значений ‘делать лучше воспринимаемым’, в том числе ‘делать лучше видным’, в рамках которого ‘делать лучше освещенным’; ‘говорить’; ‘совершать физическое действие, изменяя пространственные параметры чего-л.’. Такое представление позволяет наглядно убедиться в изложенной выше гипотезе и выводах, сделанных на основе конкретно-языкового материала.

Таблица 1. Способы мотивации

лучше воспринимаемым

Таблица 2. Способы мотивации лексем с

лучше воспринимаемым

говорить

делать лучше видным

преобразовывать пространство

Приведенные таблицы еще раз демонстрируют конкуренцию разных способов концептуализации при номинации понятий ‘объяснять’, ‘учить’ в синхронии и диахронии восточно- и южнославянских языков.

Alena Rudenka

Stylistika, pragmatika, rétorika a autorský jazyk

Pragmatické vstupy do syntaxe

Je známo, že v syntaxi, resp. v jejích projevech v textu se pragmatické faktory odrážejí více než v jiných oblastech gramatiky. Výrazně zřetelný je tento jev např. v kontextově a/nebo presupozičně podmíněném dointerpretovávání syntaktické koordinace ve smyslu „a potom“ (Vzali se a měli dítě) nebo ve smyslu totožnosti časového i prostorového ukotvení propozic (Jana je v kuchyni a poslouchá rádio), případně ve smyslu ztotožňujícím nevyjádřenou (presuponovanou) složku propozice s prvkem propozice, která spojce předchází (Jana šla do obchodu a koupila si svetr = „v tom obchodě, do kterého šla“; Jan vytáhl z kapsy klíč a odemkl dveře = „odemkl dveře tím klíčem, který vytáhl z kapsy“), srov. k tomu Hirschová (2013, s. 33–37 ad.). Zcela pragmatickou povahu ostatně mají spojovací výrazy odporovací nebo stupňovací. K formálnímu vyjádření dalších pragmatických vstupů do interpretace textových celků se mj. užívají členicí znaménka (výrazně uvozovky, srov. Hirschová 2011), k nimž patří i dvojtečka. Nepokládáme za nutné vypočítávat všechny její funkce, resp. případy, které Pravidla českého pravopisu (1993) uvádějí jako možnosti jejího užití, pomíjíme rovněž psaní dvojtečky v číselných údajích. Všimneme si pouze funkce jedné, kterou PČP uvádějí jako bod 5. (s. 65), Internetová jazyková příručka ÚJČ pak hned na druhém místě. Jde o uvádění věty, popř. nevětného výrazu, které jsou vzhledem k větě předchozí doložením nebo vysvětlením/odůvodněním, např. Není už o čem uvažovat: V/všechno je logické a jasné (stejný příklad je uveden i na http://prirucka.ujc.cas.cz/?id=161). Zatímco vysvětlení nebo odůvodnění jsou poměrně jednoznačné komunikační funkce, které mohou být místo dvojtečky signalizovány i specializovanými spojkami (totiž, neboť), „doložení“ (exemplifikace?) předchozího tvrzení je naopak funkce dosti vágní, kterou lze jazykovými prostředky (nemá-li být přímo pojmenována) specifikovat dosti těžko. Navíc se ukazuje, že případů užití dvojtečky, které by bylo lze zahrnout pod výše zmíněný bod 5. (zejména proto, že k předcházejícím bodům je s dobrým svědomím zařadit nemůžeme), je značný počet, a ne vždy mohou být charakterizovány jednou ze tří výše uvedených funkcí. Textové celky, v nichž se vyskytuje podobně užitá dvojtečka, jsou poměrně hojné v současné tištěné publicistice a v jazyce umělecké prózy. Obecně lze vyjít z předpokladu, že záměrnou prezentací nespojitosti výrazů pomocí dvojtečky produktor nutí čtenáře, aby si vztah celku na druhé pozici k celku před dvojtečkou na základě kontextu nebo presuponovaného souboru znalostí vyvodil, jde tedy o práci s implikaturami. Otázka rovněž je, zda jsou takové celky srovnatelné s asyndetickými útvary, v nichž nekoncovost signalizuje pouze čárka.

Pokusíme se na možnosti interpretace podobných textových celků (o souvětí nejde) podívat podrobněji, protože i když může jít jen o dobovou záležitost (jevu

si všímáme poslední cca tři roky), jde o produktorský postup výrazně ovlivňující celkový smysl textů, v nichž se objevují. Vzhledem k tomu, že zjišťování frekvence daného jevu je ze zřejmých důvodů problematické (případy užití dvojtečky mimo přímou řeč jsou pro vyhledávání těžko rozlišitelné), opírá se naše pozorování pouze o materiál získaný vlastním pozorováním. Zaměříme se na sémantické vztahy obsahů umístěných před dvojtečkou a po ní, protože na základě těchto vztahů lze uvažovat o komunikačních intencích produktora, který takovýto způsob jejich vyjádření zvolil. Při výběru materiálu jsme eliminovali případy, které mají povahu nevlastní přímé řeči nebo výčtu, a také případy, v nichž se před dvojtečkou objevilo explicitní pojmenování vztahu obsahu před dvojtečkou a po ní, např. Beatles skončili s živým hraním z jiného důvodu: dívčí publikum na koncertech tak ječelo, že se v tom hudba nedala ani poslouchat, ani hrát; nebo kde spojovací výraz po dvojtečce vyjadřuje vztah k obsahu před dvojtečkou, např. A kdybychom si chtěli „rouhnout“: vždyť i Bůh už celá staletí prokrastinuje, odkládaje spásu lidstva na neurčito. Nejprokazatelnější primární třídění, jež materiál nabízí, je zcela formální. Na první úrovni tvoří rozdíl skutečnost, zda dvojtečce předchází nevětný výraz (a), nebo zda dvojtečce předchází věta/souvětí (b). Na tomto základě pak lze čistě kombinatoricky rozlišit tyto případy: aa/ po nevětném výrazu a dvojtečce následuje nevětný výraz; ab/ po nevětném výrazu a dvojtečce následuje věta/souvětí; ba/ po větě/souvětí a dvojtečce následuje nevětný výraz; bb/ po větě/souvětí a dvojtečce následuje věta/souvětí.

Ukázky nalezených kombinací:

aa/ Idiot hudby: Milan Kundera o Karlu Gottovi; Bill Clinton: Ford Mustang Convertible; Island: Reykjavík a Kópavogur; Kmen: prototyp festivalového filmu;

ab/ Chytré sankce: zrušme Rusům firmy; Jádro pudla: ve světě, v němž nedokážeme ohlídat pirátské úniky, se vydání alba neprezentuje jako nouze, ale jako „dárek“, ke kterému je přibalena největší možná reklama; Přečkat s vůlí a vytrváním temnou noc, třeba i zatmění v duši: tenhle širší obraz je zřejmý i z letošní jevištní verze;

ba/ Dojemné zprávy o výpravách politiků za prvňáčky tam či onde zastínila událost jiná: výročí začátku druhé světové války; A tento kamarád mi jednou vykládal, jaký byl u nich konec války: jako v Brumově;

bb/ Gándhí mohl uspět neodporováním zlu, protože Angličané nebyli nacisti: u nacistů by neuspěl; I v případě nešvaru zvaného prokrastinace narážíme na realitu: na trhu už je o ní tolik knih, že jen přečíst je všechny znamená prokrastinovat; Když odešel, ulevilo se mu: nemusel už čelit podezření, že sedí u klavíru na židli, kterou mu udělal v dětství otec, z důvodů atraktivní image; Nejostřeji na to reaguje Bavorsko a jejich strana CSU, která přijala sedmibodový program, v němž mimo jiné je vznesen požadavek na přechodné nedodržování Schengenské dohody na hranicích s Rakouskem: Bavoři hodlají znovu zavést hraniční kontroly; Je to evidentní znak současnosti: producentem kultury dnes

může být kdokoli, kdo má vůli a prostředky; U2 to tento týden posunuli: jejich gesto k posluchačům je jiné, jsou součástí produktové nabídky. V každém případě vstoupili na letošní scénu výrazně: nebude pro ně lehké přebít ten moment ohlasem samotné hudby; Tím druhým (rozhodnutím) byla volba působivého pseudonymu John le Carré: napsal pod ním přes dvě desítky špionážních románů; Herečka spolehlivě naplňuje požadavek ztvárnit nevinnou, naivní, a zároveň úpornou aktivistku: divákovi se musí svírat srdce při představě, že by tomuhle stvoření chtěl někdo ublížit; Zkuste si tento salát udělat sami: originální recept přináší šéfkuchař … apod.

U skupin aa/ – ba/ se vždy nabízí zvážit jejich vztah k elipse, resp. k tomu, že vyjádření bez určitého slovesného tvaru u vnímatele sugeruje možnost zvažovat jeho doplnění (u aa/ jak na první, tak na druhé pozici) a tím alespoň částečně „doexplikovat“ vztah výrazu před dvojtečkou a po ní; jednou z nabízených interpretací je vztah otázky/nastolení tématu a odpovědi, tedy „Jaké auto má Bill Clinton? – Má/řídí Ford Mustang Convertible“; „Co jsme viděli/navštívili na Islandu? / Co doporučujeme vidět na Islandu? – Viděli jsme/doporučujeme Reykjavík a Kópavogur“ apod. Troufáme si tvrdit, že toto sugerování je právě věcí užití dvojtečky, protože při užití čárky nebo pomlčky se neobjevuje. Textové útvary s dvojtečkou svým potenciálně konfrontačním charakterem vybízejí vnímatele k tomu, aby při interpretaci zapojoval kontextové a presuponované informace. Skupina aa/ není příliš početná a vyskytuje se takřka výhradně v titulcích a mezititulcích. Eliminovali jsme zde případy, kdy u formálně totožných spojení jde o vztah autor: dílo, např. Josef Váchal: Lavina, 1919. Zde má dvojtečka jasně uvozovací funkci. Mezi uvedenými příklady zaslouží poznámku zejména př. uvedený na prvním místě. Atraktivita podobného titulku je dána pořadím komponentů; pokud by uspořádání znělo Milan Kundera o Karlu Gottovi: i/Idiot hudby, šlo by jednoznačně o uvozovací větu s elipsou slovesa mluvení, resp. sl. psát, napsat, tedy o nevlastní přímou řeč. V uvedené podobě však první část za uvozovací považována být nemůže, mezi ní a druhou částí titulku vzniká sémantický hiát. Pomineme-li skutečnost, že nevětné vyjádření mohlo být zvoleno zejména z důvodů prostorových, je jasné, že užití dvojtečky zvyšuje atraktivitu daného spojení, a to právě tím, že vyzývá k dointerpretovávání; to ostatně platí i pro další příklady.

Rys „nastolování tématu“, které připouští otázkovou interpretaci, má i skupina ab/; rozdíl je ovšem v tom, že složka po dvojtečce je zcela explicitní informací, která první složku opravdu exemplifikuje a detailně konkretizuje. Jistou výjimku

představuje příklad s infinitivem (Přečkat …), jejž lze z jednoho hlediska považovat za přechod k bb/, protože doplnění tázacím výrazem a modálním predikativem nebo modálním slovesem v určitém tvaru se zde nabízí jako snadné. Přesto

však právě volba infinitivu, tj. tvaru se subjektem jen sémantickým, ukazuje, že produktor patrně o explicitní modální interpretaci (právě ve vztahu k subjektu) nestál a stanovení tématu bylo pro něj důležitější.

Skupina ba/ je analogická strukturám parcelovaným (srov. Mluvnice češtiny III, s. 679–684), protože výsledkem záměrného vyčlenění jednoznačně je zdůraznění jistého obsahového komponentu sdělení, přece zde však lze vidět rozdíl oproti celkům, v nichž segmentaci označuje tečka. Jednak jde o odlišné, byť jen intuitivně vnímané (představované) intonační ztvárnění (dvojtečka není koncovým signálem), jednak, a to zejména, o skutečnost, že dvojtečka jako grafický znak stále asociuje uvozování, signalizuje tedy fakt, že textový celek má pokračování, které je vydělením zdůrazněno. Jak v případech struktur parcelovaných, tak u celků s dvojtečkou dochází ke zdvojování rematické složky, přičemž lze říci, že u celků s dvojtečkou má R na druhé pozici vyšší stupeň komunikačního dynamismu.

Zdaleka nejpočetnější je skupina bb/, je však zároveň značně heterogenní. Explikovat vztah složky před dvojtečkou a po ní pomocí specializovaného spojovacího výrazu by v mnohých uváděných příkladech nebylo vyloučeno, srov. např. Gándhí mohl uspět neodporováním zlu, protože Angličané nebyli nacisti: u nacistů by neuspěl. – Gándhí mohl uspět neodporováním zlu, protože Angličané nebyli nacisti, zatímco u nacistů by neuspěl (proč by neuspěl u nacistů, se evidentně presuponuje jako součást sdílené zásoby znalostí); I v případě nešvaru zvaného prokrastinace narážíme na realitu: na trhu už je o ní tolik knih, že jen přečíst je všechny znamená prokrastinovat. – I v případě nešvaru zvaného prokrastinace narážíme na realitu, protože na trhu už je o ní tolik knih… ; Když odešel, ulevilo se mu: nemusel už čelit podezření, že sedí u klavíru na židli, kterou… – Když odešel, ulevilo se mu, protože už nemusel čelit podezření, že sedí u klavíru na židli …; V každém případě vstoupili na letošní scénu výrazně: nebude pro ně lehké přebít ten moment ohlasem samotné hudby. – V každém případě vstoupili na letošní scénu výrazně, a proto / a tedy / tak nebude pro ně lehké přebít ten moment ohlasem samotné hudby. Herečka spolehlivě naplňuje požadavek ztvárnit nevinnou, naivní, a zároveň úpornou aktivistku: divákovi se musí svírat srdce při představě, že by tomuhle stvoření chtěl někdo ublížit. – Herečka spolehlivě naplňuje požadavek ztvárnit nevinnou, naivní, a zároveň úpornou aktivistku, divákovi se tudíž/proto musí svírat srdce při představě, že by tomuhle stvoření chtěl někdo ublížit.

Užitím spojky vznikne z textového celku kompaktní, syntakticky neproblematické souvětí, které se od původní podoby liší pouze přítomností spojovacího výrazu. (V posledním uvedeném příkladu je však již zřejmé, že celek do jisté míry ztrácí působivost vyznění původně implikujícího mírnou ironii.)

V dalších z našich vybraných příkladů však podobná operace takto jednoduchá není a vnesení spojky by si vyžádalo reorganizaci příslušného celku jak po stránce obsahové včetně členění tematicko-rematického, tak syntaktické. Řešením (nebo

východiskem z nouze) by také mohlo být rozdělení na samostatné syntaktické útvary. Srov. následující možnosti variování:

Nejostřeji na to reaguje Bavorsko a jejich strana CSU, která přijala sedmibodový program, v němž mimo jiné je vznesen požadavek na přechodné nedodržování Schengenské dohody na hranicích s Rakouskem: Bavoři hodlají znovu zavést hraniční kontroly. – Nejostřeji na to reaguje Bavorsko a jejich strana CSU, která přijala sedmibodový program, v němž mimo jiné je vznesen požadavek na přechodné nedodržování Schengenské dohody na hranicích s Rakouskem, v jehož rámci (v rámci nedodržování) Bavoři hodlají znovu zavést hraniční kontroly. (Další variantou je zde osamostatnění poslední věty, případně s povrchově nevyjádřeným subjektem.)

Je to evidentní znak současnosti: producentem kultury dnes může být kdokoli, kdo má vůli a prostředky. – Evidentním znakem současnosti je, že producentem kultury dnes může být … (Mění se T – R členění, rozšířené R je prezentováno jako T, navíc se ze dvou celků stává jeden.) To, že producentem kultury dnes může být kdokoli, kdo má vůli a prostředky, je evidentním znakem současnosti. (Mění se T – R členění i syntaktická stavba.)

U2 to tento týden posunuli: jejich gesto k posluchačům je jiné, jsou součástí produktové nabídky. – U2 to tento týden posunuli. Jejich gesto vůči posluchačům je jiné proto/v tom, že jsou součástí produktové nabídky. (Při rozčlenění je u druhého celku explicitně vyjádřen zdůvodňovací vztah k první části.)

U následujících dvou příkladů se však možnosti doplnění nebo přeformulování prvoplánově nenabízejí: Tím druhým (rozhodnutím) byla volba působivého pseudonymu John le Carré: napsal pod ním přes dvě desítky špionážních románů. Není jasné, zda napsání dvou desítek románů bylo výsledkem toho, že si autor zvolil pseudonym, nebo toho, zda šlo o pseudonym šťastný. Podobně celek Zkuste si tento salát udělat sami: originální recept přináší šéfkuchař R. P. neposkytuje žádné klíče k tomu, jaký vztah celek před dvojtečkou a po ní mají, nabízí se snad jen elipsa věty typu „abyste to mohli udělat“, to však již je širší domýšlení obsahu přesahující běžné očekávání inferenčních procesů na straně vnímatele.

Tato krátká sonda v žádném případě nemohla jev, s nímž se setkáváme opravdu často, postihnout v úplnosti. Na jedné straně se zdá být potvrzen výchozí předpoklad o autorském spoléhání na to, že si čtenář skutečné vztahy mezi složkami komunikátu vyvodí a dointerpretuje. Na druhé straně se šíření textových celků spojených/nespojených pomocí dvojtečky zdá být součástí tendence, na kterou už před mnoha lety upozornil F. Daneš (1985, s. 124–137), totiž sklonu pisatelů k tomu, aby prezentované obsahy primárně uváděli do protikladu, aniž by vyjadřovali např. jejich kauzální vztah (pokud existuje), resp. aniž by jejich vztah vůbec specifikovali. Danešem popsané konfrontační spojování vět, při němž se přehodnocuje význam spojek, však stále nepochybně je jevem syntaktickým. Konfrontace pomocí dvojtečky, u něhož se na explicitní vyjádření vztahu spojo-

vaných obsahů v podstatě rezignuje (nebo se o něj nedbá), je jevem pragmatiky psané komunikace, ať už z hlediska toho, že spoléhá na inferenční procesy, nebo toho, že preciznost vyjadřování nahrazuje stylizační manýrou. Jak již bylo řečeno, může jít o dobový jev (např. 18 případů na kulturní stránce LN 11. 9. 2014), protože však bylo v hojné míře pozorováno i v (cizojazyčné) próze (namátkově u M. Atwood, Stone Matters, Doubleday 2014, 273 stran, téměř na každé stránce 7 případů na s. 126–134, D. Mitchell, The Bone Clocks, An Hachette UK Company, 2014), může jít i o vliv překladový.

Milada Hirschová

Potřebujeme v naší kultuře práci?

Tato kapitola vychází z prací na projektu EUROJOS, organizovaného J. Barmińským, v rámci kterého se autoři zaměřují na zpracování konceptu PRÁCE jako jednoho z klíčových pojmů české kultury. Naše pojednání čerpá z etnolingvistické a kognitivnělingvistické metodologie, především z výsledků práce A. Wierzbické (2001), I. Vaňkové (2007, 2014) a J. Bartmińského. Jde o přípravnou (pilotní) materiálovou studii k širšímu a hlubšímu pojednání o tomto konceptu, zpracováváme v ní pouze část získaných dat.

Problematice práce je z pohledu humanistického věnována pozornost převážně v psychologii, filosofii, politologii, sociologii, z lingvistických disciplín především v lexikografii a etymologii. Větší studie kognitivnělingvistické nebo etnolingvistické v českém prostředí dosud publikovány nebyly.

Práce je zcela běžnou a nepostradatelnou součástí našeho života. Už od dětství se člověk s tímto slovem a s pojmem setkává, malé děti si často hrají na „práci“, napodobují dospělé a jejich pracovní činnosti, které dospělí vykonávají. V dospělosti do práce chodíme nebo vykonáváme nějakou práci obvykle každý den, ať chceme, nebo nechceme, protože nám přináší obživu a představuje hlavní zdroj financí, ale i trávení času a leckdy i útěk před nudou a nečinností (srov. práce se stala jeho koníčkem, jeho práce ho baví, nedokáže sedět s rukama v klíně apod.). Obecný koncept PRÁCE v sobě zahrnuje významy a konotace z různých komunikačních sfér, lexém se objevuje nejen v běžné komunikaci, ale i v publicistice, odborné sféře – jak humanitní, tak přírodovědné, stává se komponentem frazémů i tématem uměleckých textů.

Aby bylo možné uvažovat o nějakém slově jako o potencionálním klíčovém slovu dané kultury, musí podle A. Wierzbické (2001) splňovat jisté podmínky. Slovo by mělo mít v jazyce vyšší frekvenci, i když je jasné, že frekvence nemůže být hlavním faktorem vymezení klíčového slova – frekvence slov, zkoumaná vždy na omezeném vzorku textů, může být ovlivněna mimojazykovými faktory. Dalším znakem je přináležitost slova k centru slovní zásoby – klíčové slovo kultury nemůže být na periférii jazykového systému – což podporuje i vysoký výskyt slova v různých typech textů a jeho zastoupení ve frazeologii. Dalším podstatným rysem je, že slovo vypovídá něco o kultuře a hodnotách jeho uživatelů. Pro výzkum mohou posloužit podle Bartmińského tři typy dat – systémová, textová a empirická (srov. Vaňková, Vitkovskaya 2014). Pro naši potřebu zatím zpracováváme data systémová, stranou jsou ponechána data textová a empirická, jimž se budeme věnovat v obsáhlejší práci. Data systémová získáváme sběrem a interpretací materiálu popsaného v jazykových slovnících (etymologické, výkladové, frazeologické, slovník synonym a tezaurus), data textová získáváme analýzou

různých typů textů více či méně signifikantních pro danou kulturu, ale i pro diskurzivní podstatu daného konceptu, a data empirická se získávají především na základě anketních a dotazníkových šetření či rozhovorů.

Jak ukazují naše výzkumy, koncept je natolik rozsáhlý a vrstevnatý, že se pro jistou sevřenost tohoto textu soustředíme pouze na samotný lexém PRÁCE a jeho významové aspekty.

Systémová data

Systémová data diachronní

Slovo práce podle etymologického slovníku (Rejzek 2001) vzniklo z praslovanského porťa, což souvisí se slovesem portiti, úzký vztah má slovo ke slovu poslání, jak lze vidět v jiných jazycích (bulharské pratja a jihoslovanské portiti znamená oboje „poslat“). Slovníky Holuba a Kopečného (1952) a Holuba a Lyera (1967) vyzdvihují význam původního praslovanského *portja „námaha, těžkost“ (Holub, Kopečný 1952, s. 290) a „trápení, těžkost, námaha“ (Holub, Lyer 1967, s. 389), slovo vzniklo pravděpodobně přesmyčkou z *torp, které je ve vztahu se slovesem trpěti. Etymologický slovník V. Machka (1968, s. 477) přímo uvádí význam ve staré češtině „svízel, trápení, namáhání, těžkost“ (viz příklad z překladu Bible viděl Hospodin svého lidu velikú práci v Egyptě – zvýraznil L. J.) Ve staročeském slovníku je lexém prácě zpracován jako polysémní slovo. Jeho radiální význam je „útrapy, strádání, stav těžkého n. duševního zatížení“, jak ukazuje mnoho příkladů ze středověkých textů (srov. např. v keréjž koli praczi bude námořník té jeho pomocú zbude; křížem mieně všecko jeho utrpenie, všicku praczy; svatá Alžběta nesla tolik pracze, chudoby dobrovolně). Tento význam je v současné češtině zastřen, nicméně okrajově zůstává živý v omezených kolokacích verba – pracovat k porodu, pracovat ke smrti. Druhý význam je „poroba, stav tíživé nesvobody“ (skoro tě z této praczie vyvedu; ab nás od všie praczie diabelské vykúpil, sub iugo pro praczi). Ani tento význam není v současné češtině živý.

Třetí význam je „námaha, úsilí, fyzické n. duševní vypětí vynakládané k dané činnosti“ (velikú praczy nakládáš; již tebe s praczy hledají; počestná pracie jeho svatých nóh).

Z toho se již odvozují významy směřující k současné sémantice lexému: „práce, uvědomělá činnost prováděná s vynaložením určitého tělesného n. duševního úsilí“ (pojměvše u boju praczyu malu; v tu sem ssě v praczy uvázal, jehož bych písmem dokázal; práce štěpovniková) nebo „práce, dílo čeho, záležející v čem“ (bratr jeho Joram praczy královstvie byl na sě přijal), „péče, starost“ (na své praczy třinádcte chudých jmějieše; na vú praczy ten klášter přijieti, židé o rolí pracy vediechu).

Je nepochybně zajímavé, že v Kronice tak řečeného Dalimila je lexém PRÁCE poměrně řídký. Jak dokládá Kvítková (2001), v textu se lexém vyskytuje celkem třikrát.

Systémová data synchronní

V Příručním slovníku jazyka českého je význam slova práce popsán jako 1. „vynakládání úsilí tělesného nebo duševního za jistým cílem, obyčejně užitkovým; vědomá činnost člověka, podnikaná za jistým hospodářským cílem, směřující k tvoření hodnot“, 2. „námaha, pachtění“, 3. „způsob provedení něčeho“, 4. „věc, o níž se pracuje, jež se dělá“, 5. „výrobek, výtvor, výsledek nějaké činnosti“. Je vidět, že lexém je chápán polysémně, jeho významy se pohybují mezi zcela konkrétním metonymickým (výsledek za děj) až po abstraktní. Podstatné sémantické rysy, které se na utváření významového spektra podílejí, jsou tedy podle slovníku především účelnost/zacílenost, namáhavost, procesuálnost.

Zajímavá je ovšem komparace s popisem významů lexému ve Slovníku spisovného jazyka českého, kde má slovo zaznamenáno 8 významů. 1. „(obecně) účelná, užitečná činnost prováděná s vynaložením určitého tělesného nebo duševního úsilí“, 2. „činnost tělesná n. duševní jako společenský jev; takováto činnost jako zdroj výdělku, obživy“, 3. „činnost duševní n. tělesná (n. soubor činností), zpravidla odborného rázu, zaměřená k dosažení něčeho n. k vyrobení něčeho; činnost v některé oblasti lidského snažení vůbec“, 4. „úsilí, námaha (k jisté činnosti potřebná)“, 5. „způsob, ráz činnosti zřejmý na provedení něčeho; to, co jí bylo vytvořeno“, 6. „činnost zaměřená k určitému úkolu; to, co je jejím předmětem n. materiálem“, 7. „to, co má nějakou činností vzniknout nebo co jí vzniklo“, 8. „činnost, chod 2, fungování 1 (stroje n. orgánu)“. Je vidět, že v popisu významu je exponován činnostní aspekt, k sémantické struktuře je přistupováno jinak, podrobněji jsou zaznamenány sémantické přechody, nicméně jednoznačné rozlišení jednotlivých významů je v některých případech (i s ohledem na exemplifikační pasáž) sporné.

O něco jednodušeji je uvedena sémantická struktura slova ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost, kde je významů vyděleno pouze šest: 1. „účelná lidská činnost konaná s určitým úsilím“, 2. „odborná lidská činnost jako společenský jev“, 3. „taková činnost jako zdroj obživy, zaměstnání“, 4. „výsledek práce (ve významu 1–3)“, 4. „způsob takové činnosti patrný z jejího provedení“, 5. „činnost ve významu 2 (stroje nebo tělesného orgánu)“.

Některé výklady významů naznačují paradigmatické významové vztahy, především synonymie, resp. hyponymie a hyperonymie. Synonymní lexémy uvádí Slovník českých synonym (Pala, Všianský 2008, s. 268) pro jednotlivé významy: 1. činnost, úsilí, námaha, 2. zaměstnání, 3. chod (stroje), fungování, 4. dílo, výtvor,

výrobek, 5. (knižní význam) úkon, výkon. Expresivní synonyma a synonymní okazionalismy uvádí Šmírbuch jazyka českého (Ouředník 1992 s. 192–193): rachota, facha, makanda, kantna, hokna, hakl, hák, hákovna, rotyka, makáníčko; těžká práce: nandávačka, zabíračka; lehká práce: ulejvanda, ulejvárna, flákárna, lehárna, leháro, sranda, prča, žaves, vůžas, šolich, čuryna, láčovka; příležitostná práce: kejkl, chleba, ryto, kšeft, fuška, melouch, džob, bokovka; výnosná práce: ryto, rejžák; dlouhá, únavná práce: piplačka, srágora. Tezaurus (Klégr 2007, s. 355) uvádí jako základní synonyma a slova blízká lexémy dílo, úkol, úkon, džob, úloha, poslání, operace, záležitost, objednávka, mise, podnik, brigáda, výpomoc, byznys, obchodní jednání, styky, transakce, záležitosti, spekulace. Zajímavé je, že ani v jednom ze slovníků se jako synonymum neobjevuje expresivní slovo robota, které považujeme za významově nejbližší významu „namáhavá práce“22.

Práce jako komponent frazému

Oblast výzkumu frazémů stojí na pomezí dat systémových a textových. Frazémy jsou petrifikované víceslovné jednotky, které se interpretují jako celek, proto mají hlubší výpovědní hodnotu pro posouzení axiologičnosti pojmu. Komponent práce a jeho synonyma je bohatě využit v proverbiálních rčeních zaznamenaných F. L. Čelakovským (1949), z nich vybíráme pouze ty, v nichž se objevuje skutečně lexém PRÁCE: Bez práce není ovoce. Kůň k tahu, pták k letu a člověk ku práci. Žáden bez práce nejí koláče. Bez práce ani koláče. Bez práce se člověk nenají. Ustavičná práce všechno přemůže. Větší dobré s větší prací přichází. Úsilím a prací i nebe koupíš. Dobrá práce, dobrá mzda. Práce bezděčná nebývá vděčná. Práce kvapná málo platná. Bůh práci miluje. Škoda velkých prací, kde malé stačí. Práce člověka živí, zahálka maří. Važ si času, chop se práce, zahálky se střez co zrádce. Práce černá dělá bílé penízky. Kdo se svou prací živí, o krádeži nic neví. Milátě práce, ač i těžká, jen když není daremná. Dvojí práce nedá se jednou dobou konatí. Čas práci, a zábavám svá doba. Po práci mílo odpočinouti. Hlad a práce výborné koření. Práce není bez platu, rozkoš plodí útratu. Práce nebývá křiva, jenom zrovna přihlížej. Bílé ruce milují cizí práci. Kdo se v panské práci (službě) přetrhne, nezasluhuje, ab mu zvonili. Naučí nouze práci. Kde bolest, tu práce. Všudy práce, všudy kříž, všudy jest nějaká tíž. Spěšná práce nad výdělkem pláče. Kdož nechce práce zbýti, uruč se za druhého. Práci na zápražku odbývati (tak hbitě, až se práší). Při práci za nehty mu zašlo a při míse se upotil. Vyhýbá práci co čert kříži. Míti více práce než peci o velkonoci.

J. Zaorálek (2000, s. 278) uvádí jednotky: malé práce se nelekne a u veliké si lehne; vzít si někoho do práce; už je od té práce zaplaceno (a i peníze propité); nebýt ani k řeči, ani k práci.

22 Viz například Zima 1967.

Ve Slovníku české frazeologie a idiomatiky (Čermák, Hronek, Machač 1988, s. 442)

jsou uváděny jako nejčastější frazémy a kolokace: práce přes čas, černá práce, koňská práce, v pilné práci, sisyfovská/Sisyfova práce/práce Sisyfova, svinská práce, špinavá práce.

Velké množství frazeologických jednotek je zpracováno rovněž v překladovém frazeologickém slovníku (Wurm, Mokienko 2002, s. 401–402): práce /je tu/ jak na kostele; práce jí kvete pod rukama; práce mu jde, jako by hrál / jako když hraje; práce mu jde od ruky; práce se mu lepí na prsty; práce mu pod rukama jen hraje; práce mu roste pod rukama; práce mu smrdí; /to/ dá hodně práce; do prdele práce; má práce /až/ nad hlavu; má plné ruce práce; galejnická práce; /ten/ nám dá / dal hodně práce; to je práce pro vraha; mravenčí práce; brát/vzít koho do práce; je do práce jako čert/drak/hrom/chrt/kat/lev/ras/ vítr; vzít koho do práce; ruce/ručičky mu jdou od práce; lechtat (hladit) práci; /to/ dá práci; ošidit práci; mít se k práci.

Z uvedeného přehledu jsou patrné některé kulturní jevy, které lexém PRÁCE doprovázejí. Práce má svoji hodnotu, která je zjevně založena v křesťanském (biblickém) chápání světa – je protikladem zahálky, lenosti, jež je zejména v katolické tradici považována za poslední ze sedmi smrtelných (kapitálních) hříchů23. Zahálka je posuzována negativně a je zdůrazňováno její spojení se špatnými vlastnostmi a zlem. Zahálčivým a líným člověkem se ve frazémech pohrdá, bývá naznačováno i jeho spojení s peklem. S pracovitostí a pílí souvisejí důsledky práce, tj. v prvé řadě obživa. Ne zcela zřetelná je dichotomie práce – zábava, právě proto, že práce může být zábavná, odvádět od zahálky, zlých myšlenek i činů, ale na druhou stranu se striktně odlišuje čas práce a čas volna, resp. zábavy.

Aby byla práce provedena kvalitně, musí se konat za jistých podmínek. Není možné dělat víc činností najednou, aniž by se obě podařily. Nepochybně podstatná je pro práci šikovnost, resp. zkušenost z prací, potom může práce připomínat hudbu či květiny, naopak nešikovnost způsobuje, že práce připomíná lepidlo či něco smradlavého. Míra a náročnost práce je přirovnávána ke galejím, ke zvířecím činnostem (koňská, svinská), ale z kulturního povědomí je ve frazémech reflektována i báje o Sysifovi. Je velice zajímavé, že ten, kdo se žene do práce, je přirovnáván spíše k záporným skutečnostem – mytickým bytostem (čert, drak), nižším řemeslům (kat, ras), negativním povětrnostním podmínkám (hrom, vítr) nebo zvířatům (lev, chrt).

Frazémy s komponentem PRÁCE ukazují ještě jednu skutečnost – lexém je v nich využíván poměrně hojně, což je výrazný rozdíl od folklorních textů, kde se přímo lexémy PRÁCE a PRACOVAT podle našich prvotních výzkumů využívají

23 V české kultuře připomeňme i jejich výtvarné ztvárnění – sochy Matyáše Brauna na zámku Kuks, jež jsou v české společnosti poměrně známy.

méně často – většinou jsou vyjádřeny konkrétní prací, činností nebo řemeslem, případně expresivním synonymem.

Práce ve slovotvorbě

Slovník spisovného jazyka českého uvádí část slovotvorného hnízda substantiva

PRÁCE: pracně, pracný, pracnost, pracovati, pracovávati, pracovitost, pracoviště, pracovitě, pracovitý, pracovna, pracovně, pracovní, pracovnický, pracovnictví, pracovnictvo, pracovníček, pracovnička, pracovníčka, pracovník, pracovný a pracující. Vedle těchto jednotek se v Příručním slovníku jazyka českého vyskytuje také kompozitum, archaismus prácedárce, jehož současným ekvivalentem je substantivum zaměstnavatel, a archaické kompozitum prácivedoucí definované jako „ten, kdo vede práci“. Dalšími kompozity obsahujícími lexém práce jsou: prácemilovný, práceschopnost, práceschopný, deminutivem je lexém prácička.

Slovník nespisovné češtiny uvádí dva nespisovné deriváty: pracák a pracant. Pracák je definován jako: 1. Pracovní úřad, ve spojení na pracáku – bez práce, nezaměstnaný; 2. Pracovní výchova, pracovní vyučování; 3. Pracovní osvětlení jeviště, užívá se pouze při zkouškách.

V Českém národním korpusu jsou zaznamenána ještě složená adjektiva práceschopný a práceneschopný, prácechtivý, práceprostý.

Slovníkově zpracované jednotky i lexémy vyskytující se v korpusu svědčí o poměrně bohaté slovotvorné potenci lexému práce, nicméně ne všechny jednotky jsou natolik živé, aby se jejich výskyty mohly očekávat v současných textech – některé lze považovat za archaismy, ba možná i dobové okazionalismy. Nových jednotek není mnoho, ovšem důležitým zjištěním je využívání lexému jako komponentu složeniny, kde je možnost kognitivního využívání pro neologickou slovotvorbu výrazně vyšší než u současné derivace.

Prvotní výsledky našeho výzkumu tedy jednak ukazují, že pojem PRÁCE má rozhodně pro Čechy vysokou míru důležitosti a také že se bude jednat o jeden z klíčových pojmů české kultury. Jsme si pochopitelně vědomi jisté omezenosti co do materiálové báze slovníkových dat, nicméně mají vypovídající hodnotu, kterou dále budeme rozpracovávat na základě dat textových a empirických.

Ladislav Janovec – Zuzana Wildová

K nejstarším českým rétorikám a učebnicím kazatelství

Obsah, styl a uspořádání prací o řečnickém umění jako o schopnosti „vyjadřovat se dobře a přesvědčivě“ (Kvint. bene, ad persuadendum accommodate), jak je vypěstovala řecká a římská antika, se od počátků křesťanství stal inspirací i vzorem četných poučení o kazatelství. Rozhodující úlohu těchto prací v antické kultuře charakterizuje francouzský historik Henri-Irénée Marrou (1956, s. 194n.) těmito pro leckoho možná překvapivými slovy: „Studium rétoriky, které až do doby romantismu dominovalo ve všech západních kulturách, má svou kolébku ve starém Řecku, kde tento obor představoval jádro vzdělání a kultury. Studium „filozofie“, které reprezentovali Sokrates, Platon a Aristoteles, bylo i přes svou pozdější plodnost relativně méně významným prvkem v celku řecké kultury a nikdy nemohlo soutěžit s rétorikou, ať už šlo o počet lidí, kteří ho provozovali, nebo o bezprostřední společenský dopad.“ O plynulý, i když mnohdy dramaticky prožívaný přechod mezi pohanskou kulturou a křesťanstvím, na jehož myšlenkovém rozvoji se významně podílelo zejména učení Otců církve, se zvláště zasloužil představitel řecké „druhé sofistiky“ Libanios. Tento profesor ve funkci „řádného sofisty“ přednášel antikou vypěstované umění přesvědčivé a kultivované řeči v jedné v nejvýznamnějších rétorských škol na Předním východě, již také sám založil. Z této školy vycházeli absolventi (mezi nimi i křesťané), kteří zaujímali vysoká místa ve správním aparátu východořímské říše a později i církve. K významným Libaniovým žákům patřili zejména kappadočtí církevní otcové – „křesťanský Demosthenes“ Řehoř z Nazianzu, Řehoř z Nyssy, Basileos Veliký a asi nejvlivnější z nich, Jan Zlatoústý.

Představitelé druhé sofistiky navázali na jazyková, argumentační i estetická pravidla utváření rétorických textů a vyjadřovali je v řadě promyšlených řečnických cvičení. Jejich díla uzavírala epochu pohanského ciceronského a kvintiliánovského klasicismu, ale zároveň otvírala cestu teologické problematice, již nastolily judaismus a křesťanství. Filozof epochy raného křesťanství Origenes vyzdvihuje nadřazené postavení teologie slovy: „Tvrdí-li synové světské moudrosti o geometrii, múzice, gramatice, rétorice a astronomii, že jsou pouhými služkami filozofie, pak totéž můžeme prohlásit o vztahu filozofie k teologii.“ Ještě vyostřeněji vystupuje proti antikou ovlivněné vzdělanosti sv. Jeroným, který v dopise adresovaném panně Eustochium staví do protikladu Knihy žalmů a Horatia, evangelních textů a Vergilia, Cicerona a apoštola Pavla a své tvrzení uzavírá slovy, že nelze pít najednou z poháru Kristova i ďáblova. Zároveň ale

ve stejném dopise najdeme přiznání, že znalost rétoriky pomohla autorovi při překladu Písma tlumočit dokonce ty nejnáročnější pasáže.

I přes vyhrocenou kritiku pohanství mnozí z křesťanských myslitelů jen stěží mohou v teologických a výchovných spisech i ve své pastorační praxi popřít svou helénistickou intelektuální výchovu. Obzvlášť názorně se to projevuje v díle De doctrina Christiana (Křesťanská vzdělanost, překl. Jany Nechutové, Vyšehrad 2004) klíčové postavy raného západního křesťanství Augustina Aurelia. Zde autor podal promyšlený projekt křesťanské rétoriky sestávající z vyhledávání obecných míst a interpretací v biblickém textu (v rámci první části rétoriky, ars inveniendi) a z přesvědčivého výkladu výsledků tohoto vyhledávání (druhé, jazykově zaměřené části díla, ars proferendi). Na tradice antických klasiků rétoriky tlumočené sv. Augustinem pak navazují četné učebnice kazatelství (artes praedicandi), nejprve psané latinsky, poté zpočátku v menší míře, převážně od 12. století častěji, do jejich textů pronikají výrazy nebo některé textové úseky z národních jazyků, nebo už jsou jimi psány úplně. Uspořádání těchto učebnic se vesměs důsledně přidržuje vzoru antických rétorik, namnoze opakuje i jimi uváděné příklady, které kombinuje s ukázkami z bible a křesťanských autorů. Hlavním zdrojem opakování témat, textových výňatků, argumentačních postupů a obrazných jazykových prostředků jsou obecná místa (řec. topoi, lat. loci communes), která usnadňují porozumění textu i způsob jeho stylizace a pamětního osvojování.

Zásadní podnět pro vznik kazatelských rétorik přinesl v 6. stol. spis Regula pastoralis (česky Kniha o správě pastýřské, překl. K. Kuffnera z 1909) papeže Řehoře Velikého. Je to v podstatě prakticky orientovaný návod, který slouží vedení církevní administrativy, orientuje církevní i světské chování kněží a učí, jak připravovat i přednášet kázání. Středisky šíření požadavků tohoto návodu byly především kláštery, jejich přepisovačské dílny (skriptoria) a místa uchovávání tehdy velice vzácných rukopisů. Spolu s kazatelskými příručkami se k žánru rétorik řadily ještě vzorové formuláře a návody k sestavování dopisů, soukromých i administrativních (artes dictaminis) a stylistiky uměleckých (básnických) projevů (artes poetriae).

Významný most mezi antikou a počátky evropského humanismu tvoří dva klášterní nálezy klasických prací o rétorice, které až do té doby byly známy jen ve zkomolených zněních nebo vybraných ukázkách, florilegiích. První z nich souvisí s obdobím kostnického koncilu. Ten byl nejenom církevním sněmem, ale také setkáním významných evropských humanistických učenců, kteří byli členy početných družin doprovázejících přední světské i církevní hodnostáře. V září roku 1416 objevili humanisté Poggio Bracciolini, Cincio Romano a Bartolomeo

Montepulciano ve sklepě svatohavelského kláštera nedaleko Kostnice rukopis úplné verze Kvintiliánových Základů rétoriky. Nález způsobil mezi evropskými vzdělanci senzaci, rukopis byl přepisován, komentován a stal se předmětem

mnoha rozprav a pozoruhodné výměny korespondence. Krátce nato biskup

Gerardo Landriani nachází v severoitalském městě Lodi mezi starými rukopisy

Ciceronův dialog O řečníkovi, dosud známý jen v nedokonalé podobě. Také tento nález vyvolal v křesťanském humanistickém světě velký ohlas a stal se inspirací mnoha spisů podobného zaměření, pro něž se rozšířil název ciceroniány. Tím se zároveň konstituovala norma a vzor rychle se šířících příruček řečnického a kazatelského umění. Tento impuls současně ovlivnil i náplň středověkého školství. Konstituování sedmera svobodných umění a především jeho základního stupně, trivia (gramatiky, rétoriky, dialektiky), představovalo důležitý krok ve výchově mladého člověka, zprvu v církevních školách a posléze i v nově vznikajících univerzitách.

Vliv velkých postav antiky na humanistickou kulturu byl vesměs o to větší, že jejich život a názory byly namnoze dokumentovány nejen velkými reprezentativními díly, ale i osobní korespondencí nebo úvahovými traktáty a konfesemi. Petrarka tak obdivuje Ciceronovu korespondenci s Attikem i jeho Tuskulské rozhovory, v letech 1426 až 1437 vydává padovský humanista Sicco Polenton svazky Scriptores illustres Latinae linguae líčící Ciceronovy politické i osobní zápasy, Petrarka se obrací na Cicerona, Kvintiliána a Seneku prostřednictvím fiktivních přátelských dopisů.

Historicky nejstarší zásluhu na šíření rétoriky jako nauky o psaní dopisů a administrativních listin státního významu (artes dictaminis) v Čechách má pozoruhodná osobnost Itala Jindřicha z Isernie, v českém prostředí nazývaného Jindřich Vlach. Věnuje jí pozornost i Vladislav Vančura ve svých Obrazech, který Jindřichovi dává přízvisko „osnovatel dopisů“. Jindřich z Isernie přichází do Prahy kolem roku 1270, stává se notářem Přemysla Otakara II. a přejímá péči o dvorskou korespondenci. Václav Černý klade jeho působení do souvislosti s ambicemi krále

Přemysla Otakara II. na císařskou korunu (Černý 1999, s. 235n., Nechutová 1997, Tříška 1987, Kraus 2011. s. 107). Vedle souboru vzorových listů (Formae epistolarum et dictaminum) vyhlašuje Jindřich z Isernie ve vyšehradské kapitule zvací listy ke studiu rétoriky a sestavuje učebnici Epistolare dictamen. Inspiruje tak činnost později ustaveného humanistického kroužku vzdělanců kolem biskupa Jana ze Středy, předcházejícího založení univerzity císařem Karlem IV.

Jednou ze základních kazatelských příruček, podle níž koncem 14. a na počátku 15. století na Karlově univerzitě přednášel Polák Stanislaw ze Skarbimieře, byl spis oxfordského dominikána Thomase Waleyse De modo componendi sermones cumcum documentis (Traktát o způsobu jak sestavovat kázání s příklady). Dílo, autorem skromně nazvané dílko, opusculum, se hlásí k moderním kazatelským postupům a představuje čtyři klíče k působivosti a síle kázání – první spočívá v pečlivé přípravě a vyhledání témat kázání, druhý v jeho názorném představení, třetí v jeho

rozdělení na hlavní a vedlejší části a konečně čtvrté v rozvedení a přednesu. Waleys se zvlášť soustřeďuje na volbu tématu kázání a na vysvětlení vztahu mezi tématem hlavním a jeho dílčími složkami. Nejstarší diktáminovou rétorikou psanou česky s latinskými pasážemi je Ars dictandi historika, notáře a krátce i profesora Univerzity Karlovy Prokopa (asi 1400 – asi 1482). Jde v ní o návod, jak psát „posélací“ (prostřednictvím poslů posílané) listy, doplněný o vzorové ukázky. Zajímavá je v něm i snaha vytvořit původní domácí terminologii – Každý list posélající z pěti kusuov složen bývá, tj. pozdravenie – salutacio – pozdrav, přístup – exordium – oblahoď, líčenie – narracio – rozprav, prosba – peticio – pros, odplata – conclusio – oplať. „Posélající listy“ se dělí na nepřátelské a otevřené, mezi nepřátelskými se např. připomínají „lající“ a „upomínající“ (vyd. Havránek, Hrabák 1964, s. 525–532). V omezenější míře se pokus o české rétorické názvosloví nachází i u Klareta, kde se ve verši 157. rétorika vymezuje jako „mluvokrása, sit okrasa“, diktámen pak jako „složenie, domyšleník dico poeta“. V Lactiferu (latinsko-českém slovníku vydaném v r. 1511) Jana Bosáka

Vodňanského se rétorické ozdoby (verba iocosa et tacetě inventa) překládají jako „řeči kunštovné k okrase mluvení vymyšlené“.

Italský vliv se ještě projevuje v tištěném spisu s názvem Knížky o řádném mluvení a mlčení mistra Albertana, kteréž jest napsal řečí latinskú synu svému, počínají se šťastně (k tomu srov. Kraus in: Čeština v pohledu synchronním a diachronním, 2012, s. 197–199). Vydal ho Mikuláš Bakalář v Plzni roku 1502 (elektronická verze v ÚJČ byla pořízena podle tisku uloženého ve Strahovské knihovně pod signaturou DR IV 37/b). Jméno překladatele není známo (možná jím byl i vydavatel sám), jeho autorem je Albertanus Causidicus Brixiensis (žil mezi lety 1190–1250, text Knížek je z r. 1245) a nazval je De loquendi et tacendi. Spis se vymyká obvyklému uspořádání učebnic rétoriky, daleko víc jde o morální poučení adresované autorovým synům, připomínající obdobné spisy Tomáše Štítného (Řeči besední) a Petra Chelčického (Sieť viery). Albertanus psal tento text v cremonském vězení, je tedy vysoce pravděpodobné, že texty četných ukázek, které ve svém spisu cituje, znal zpaměti. Dílo vychází z Ciceronova raného spisu De inventione, cituje rozsáhlejší úryvky z apoštolů Pavla a Jakuba, sv. Augustina, ale i z Cicerona, Seneky, Sokrata, Ovidia, hlásá spojení víry (fides) a umění působivého slova (oratio).

S evropskou renesancí reprezentovanou učením wittenbergského profesora

Filipa Melanchthona (vl. jm. Schwarzerdta, 1497–1560) je spojena práce jeho

českého žáka českobratrského vzdělance Jana Blahoslava Vady kazatelů z r. 1571 (vyd. v souboru Blahoslav Jan, Pochodeň zažžená, ed. Pavel Váša, Praha 1949, předtím ještě František Augustin Slavík, Jana Blahoslava Vady kazatelův a Filipika proti nepřátelům vyššího vzdělání a Jednota bratrská, Praha 1905). Ustálenou praxi učebnic rétoriky připomíná uspořádání jednotlivých „vad“ podle látky (inventio) a podle

jazyka a přednesu, hlaholu (elocutio, pronuntiatio). Od většiny učebnic kazatelství se Vady odlišují primátem příkladů získaných bezprostředním pozorováním nad teoretickým modelem výkladu přejímaným z antické i církevní tradice. O nářeční i stylové rozrůzněnosti češtiny tohoto období svědčí Blahoslavův důraz na „vznosný a vážný“ literární jazyk, který se vyhýbá dialektismům a vulgarismům.

O tom, že ne všichni kazatelé a učitelé rozuměli latině svědčí i česky psaný rukopis žáka štrasburského pedagoga Jana Sturma Jana Kocína z Kocinétu, obsahující elementární výklad Logiky a velice stručné Rétoriky (dochovaný ve sbírce Národního muzea pod signaturou IV D 54), který zřejmě sloužil jako pomocná učební pomůcka určená praktickým účelům.

Jednou z nejkomplexnějších pomůcek pro kazatele je Komenského Zpráva a naučení o kazatelství z r. 1651, dochovaná v pozdějším přepisu s rozsáhlým podtitulem kterýžto rukopis pro jeho řídkost a vzácnost přepsal Josef Gerža, duchovní pastýř církve evanjelické vyznání helvétského prosetínské na panství kunštátském v Marghrabství moravském leta Páně 1807 (ed. Lupínková, Petráčková in: Jan Amos Komenský, Opera omnia 4, Praha 1983, s. 11–120). Text je uchován ve dvou opisech z počátku 19. století a v edici Josefa Liboslava Zieglera z r. 1823. V autorství Komenského se shoduje většina badatelů počínaje Jungmannovou Historií literatury české, námitky proti němu vznesli Josef Jireček a Amedeo Molnár. Dílo, patrně „nárys nepropracovaný pro uveřejnění“ (Souček 1938), vzdáleně souvisí s Komenského výkladem rétorických figur z hlediska pansofického v Ars ornatoria sive grammatica elegans a je určeno převážně kazatelské praxi. Argumenty proti autorství Komenského opírající se o závislost Zprávy a naučení na jiných pracích podobného zaměření (jde zejména o Alstedovo dílo Philomela theologico-philogica z r. 1627 a o Melanchthonovy Loci communes rerum theologicarum z r. 1521) nepovažujeme za přesvědčivé. Podobné přejímání látky a jejího uspořádání, příkladů i formulací je totiž v historicky ustáleném žánru rétorik a kazatelských příruček naprosto běžné.

Jan Amos Komenský svůj text definuje jako Sumu kazatelského umění. Je si pochopitelně vědom tlaku antických tradic na celkovou podobu svého „naučení“, ale navenek se od nich distancuje a hlásí se k vzoru vycházejícímu výhradně z bible: „Protože ne svými, ne Ciceronovými, ne dvorskými všelijakými slovy, než Ducha svatého mluviti má, kdož z místa božího mluviti chce. Že žádného mistrovnějšího a mocnějšího řečňování není než řeč Ducha svatého v Písmích a býti nemůže.“

Uspořádání Zprávy a naučení se v zásadě, i když ne příliš důsledně, řídí obvyklým schématem učebnic rétoriky. Obsahuje čtyři oddíly – inventio, vyhledávání témat a argumentů (kde hojnost a rozličnost věcí a řečí bráti), dispositio (jak je uměle pořádat), elocutio (jak je ušlechtile okrášolovati) a pronuntiatio (jak jim pronikavosti dodávati). Ve výkladu je zřetelná pedagogická zásada důsledného spojování

myšlenek, slov a věcí a silný důraz na téma kázání vycházející z důvěrné znalosti Písma. (Hlavní věc textu, kterou známou učiniti nebo dovésti chce autor, cokoli se zajisté mluví nebo píše, tj. thema, základ řeči.) Kompozice textu se řídí chronologií vyprávěného děje, nebo záměrem kazatele, který chce téma vyložit podle určitého systému. Výklad má být pokud možno názorný, bez zbytečného slovního balastu, zatemnělosti (bez množení a květování slov). Argumentace musí být srozumitelná (je třeba vycházet z věcí známých a ku pochopení snadných). Komenskému ovšem není vzdálená občasná hra se slovy (ozdobování slov), která aktivují posluchačovu paměť (pokrytci budou časem odkrytci, to nejsou vůdcové, ale svůdcové). Cituje i Horatiovu poučku varieta delectat – rozličnost dává líbost. Kázání nesmí být odtažité, ale musí být aktuální (Nenarážeti vždycky na přítomné časy jest tak orati, aby pole neoraná zůstala, jest tak mlátiti, aby obilí nevymláceno zůstalo, to jest mlátiti zemi, stěny, hambalky neb samu slámu bez dosahování však klasů). Vysokou hodnotu Komenský přikládá stručnosti sdělení (Cokoli předkládáš, krátce předlož, bude vděčna práce… Protože co se déle mluví, u vítr se mluví). Kazatel má mluvit se zbožností „písemně“ (v souladu s biblí), „vážně“ (s vnitřním zaujetím), „směle“ (bez ostychu a otevřeně) a s vnitřním přesvědčením (aby z pravdy a vlastní citedlnosti mluvil, aby byl příkladný byl ve všem a bez úhony).

V Komenského Zprávě a naučení se spojuje pansofická encyklopedičnost (založená na důkladném humanistickém vzdělání) s hlubokou zbožností českobratrské víry. Je psána živým jazykem a založena na příkladech, které byly blízké kazatelům i všednímu životu jejich posluchačů. Tím se také odlišuje od svých předloh a vzorů ukotvených v antické minulosti a ve vysoké kultuře většiny jejich humanistických autorů.

Na rozdíl od česky psané kazatelské učebnice Komenského jsou podobné práce jezuity Bohuslava Balbína (1621–1688) – jako ostatně celé jeho rozsáhlé historiografické a teleologické dílo – psány výhradně latinsky. V době, kdy do humanistické latiny pronikají modernistické tendence barokního manýrismu, trvá Balbín na uměřenosti a stylové vytříbenosti ciceronské latiny. Spor s těmito tendencemi „nové elokvence“ je patrný ve dvou jeho učebnicích – Quaesita oratoria z r. 1677 a Brevis tractatio de amplificatione (1688). Svou koncepci literatury a slohu předtím podal v úvahovém traktátu Verisimilia humaniorum disciplinarum, Nástin humanitních disciplin (1666), přel. a vyd. J. Ryba, 1969. Balbín mnohokrát opakuje, že ve slohu nesmí být nic strojeného, že výrazy musí být voleny s nejvyšší případnosti k myšlenkám, aby řeč i gesta byly ulity v jediném kadlubu. „Ústa duchovního

řečníka musí být taková, aby se zdálo, když se otevřou k lidu, že se otvírají dveře nějakého zvláště velkolepého chrámu. Přitom největší slává patří věcem samým,

k nimž jsme uváděni. Naproti tomu nejmenší patří dveřím a dveřníkům. Ti sice sklízejí největší vděk, ale oněm (tj. věcem, JK) musí být prokazován obdiv.“

Je jistým paradoxem, že současná čeština spojuje význam slova rétorika většinou právě s opakem toho, co Komenský a Balbín jako dva významní představitelé novodobého českého humanismu považovali za nejdůležitější, totiž věcnost a pravdivost. Převažující užití adjektiva rétorický v současném mediálním prostředí se spíš spojuje s mnohomluvností, manipulativností a neupřímností. Zdá se, že podobný hodnotící postoj má své kořeny v české literární kritice, která vždy spíše vyzdvihovala lidovost spisovatelské tvorby, nebo v historii českého politického diskurzu, kterému bylo úsilí o rétoričnost (ať už se tomuto slovu přikládal jakýkoli význam) vesměs cizí. Skutečnost, že řečnický styl a řečnická próza ve většině učebnic stylistiky a také v podobě ukázek v českých čítankách chybějí, tuto úvahu jenom potvrzuje.

Jiří Kraus

Smutek Jana Čepa

Ten chudák básník, který je posedlý hledáním svého domova! Ano, měl mu to říci rovnou! To všechno jsou malicherné starosti, mladý muži! Nikde nemáme domova – marně se pachtíte za prázdnou představou! Náš domov je ve věčnosti a naše naděje začíná teprve ve chvíli, kdy se dovedeme vzdát vší pozemské naděje. Věčnost, jaké oslnění světla! (55)

Jan Čep (1902–1974) prožil velkou část svého života v cizině (emigroval v roce 1948), a tak jistě jedním z momentů jeho smutku mohlo být i toto odloučení. Už jako dítě si uvědomoval svou odlišnost v dosti složitém rodinném prostředí, jak o tom píše jeho synovec Jiří Skládal (2006): „Nevyslovené problémy „visely ve vzduchu“ a působily spíše na citovou než na rozumovou stránku nechápajících dětí. Vzhledem k útlému věku se podílely i na utváření jejich povah a hloubily stopu v jejich psychice. Jestliže se do této situace vžijeme, pochopíme, kde se u Jana Čepa vzal jeho smutek, melancholie, převaha citového vnímání nad racionálním, jeho vztah k víře v Boha, která je rovněž záležitostí spíše emocionální než racionální, i to, kdy asi vznikla jeho neuróza, kterou zřejmě trpěl celý život. ...Vliv prostředí na duševní vývoj a utváření povahy malého Jeníka byl zesílen ještě dalším faktorem, a to po předcích zděděnou obzvlášť citlivou a zranitelnou povahou... Podobně jako poutník v Komenského Labyrintu má „brýle mámení“, tak Jan – „poutník po zemi“ – má něco jako „brýle soužení“. V obou případech se jedná o silně filtrovaný pohled na okolní svět, tedy o jistý způsob vidění světa.“ (Čep 1969, s. 10)

Sám Jan Čep si později svůj zvláštní přístup ke světu uvědomoval. Vyjádřil to ve své povídce Domek ze sbírky Dvojí domov z r. 1926: „Ale vtom se čehosi ulekl. Vždyť konec je také nemožný! Kdyby byla zeď na konci světa, probourala by se, a zas by tam byla díra...

Jeníkovi se zatmělo v očích. Když prozřel, uviděl Frantíka, Božku a sestru Aničku. Chtěl jít k Frantíkovi, ale hned ho napadlo, že Frantík jistě neví, že nikde nemůže být konec, že se zeď může probourat a zas musí být cosi dál. Také Božka nic neví. A Anička? Jeník strnul. Anička to ví! […] Proč to jenom Jeník a Anička vědí, a proč to ostatní chlapci a děvčata nevědí?

Jeníkovi bylo hrozně smutno. […] Jeník se pomalu loudal za humna, sedl si na trávník a hladil jej hřbetem ruky. Měkkost trávy mu pronikala až do duše. Dlouhé zelené pole leželo před ním a zachvívajíc se tajnou blažeností klanělo se nebi. Jeník položil hlavu do trávy a rozplakal se nevýslovnou tesknotou.“

Jinými slovy se vyjadřují odborné publikace. Ale stále je základním slovem smutek. Český biografický slovník XX. století (1999, s. 193) vychází z názoru, že „základním pojmem Čepovy poetiky je pojem „dvojí domov“, napětí pociťované mezi viditelnou a neviditelnou skutečností, životem a smrtí, světem tohoto světa

a světa onoho, k němuž je branou smrt: v tomto životě vidíme jen částečně, po smrti však uvidíme reálný stav věcí; po tomto reálném vidění (a vpuštění do „druhého domova“, tj. k Bohu) neustále toužíme. Protože jej však zatím nemůžeme získat, je náš pobyt na vezdejším světě poznamenán smutkem.“

Pokusíme se ukázat tento názor na rozboru jazyka jediného románu, který Jan Čep napsal v roce 1935, románu Hranice stínu24. K vyjádření tohoto postoje poslouží autorovi substantiva, slovesa i adjektiva, své pocity vyjadřují přímo jednající postavy nebo vypravěč.

Mezi substantivy se objevují nejdříve jen první náznaky zvláštních pocitů a duševního stavu a vrcholí strachem ze smrti: prožívá jeden z těch okamžiků, kdy v sobě cítí každý člověk poušť beznadějné vyprahlosti! Za námi je čas – tak rychle uprchlý – našeho dosavadního života, čas zmeškaných příležitostí marného úsilí, a před námi temná tíha budoucnosti, před kterou couvá náš pud jako kůň před neúměrným nákladem. (55) Oba mlčeli, zatímco se jich z jedné strany dotýkala sladkost světla, oblohy a zeleně, a z druhé strany se otvírala propast temného živlu. (104) Najednou objevil na dně bedny knížku básníka, kterého kdysi velmi miloval. Dýchlo z ní na něho drahocennou plesnivinou starého vína a z hloubi modravého soumraku se pomalu vynořovala trouchnivějící tvář s palčivýma očima. (31) Zmocnila se ho pochybnost – nebo spíš strach, že jejich slova už nebudou moci proniknout obal mlčení a samoty, který už léta odděluje starce od ostatních lidí. (56) Kolikrát se takhle marně snažil zahnat pozdní činností hlubokou ošklivost k sobě samému, znechucení z hodin marně uplynulých. (64) Prokop si někdy myslíval, že starce občas přepadá veliká lítost nade vším, co pominul a nechal za sebou, ne lítost pro krátký život a zameškané příležitosti, ale cosi jako něha ke všemu, co se tak uboze drobí a choulí pod zlobou času. (95) Teprve v noci, když se octl sám uprostřed stěn, mezi kterými vydechla naposledy jeho matka, si to všechno naráz uvědomil a zakousl se nenasytně do pocitu své samoty. (25) V mysli mu zněly obvyklé nářky a strachy, že ozimy před Vánocemi vymrzly, protože nebylo sněhu, a teď zas budou vyleženy, protože sníh dlouho neschází. (73) Ta doba se mu zdá vůbec velmi nejasná a vzpomíná si na ni nerad. Co to bylo trudu, opuštěnosti, čekání. (25) „Nikdy jsem v sobě nemohl zabít naději,“ řekl Jan Šimon. „Je ve mně jako pramen tiše bublající pod kůrou ztvrdlou dlouhým suchem, jako něžný paprsek, který se prodírá vrstvami studené tmy.“ (45) Tma stála venku za okny a přikrývala syrovou zemi. (83) Ale zároveň se ho zmocňoval jistý

24 Čísla v závorkách označují stránky vydání nakl. Proglas, Brno 1996. Román odevzdal do soutěže Melantricha a v březnu 1935, jak píše M. Trávníček v knize Pouť a vyhnanství (1996, s. 81), prohlásila porota (F. X. Šalda, Otakar Fischer a Albert Vyskočil) rozhodnutí, jímž se částka určená pro první a druhou cenu dělí mezi tři díla: 15 000 Kč románu Jana Čepa Hranice stínu, 10 000 Kč knize Ivana Olbrachta Hory a staletí a 5 000 Kč románu Benjamina Kličky Útěk ze století.

smutek, když se viděl zasazen v tomto kraji jako strom, který uschne a padne tam, kde ho uvěznily jeho kořeny. Není už pro něho úniku, leč směrem vzhůru, a jeho výstup je zatížen všemi, kdož tráví svůj čas v lenosti a pohodlí duše. (110) Zato jeho žena byla zřejmě aspoň o deset let starší než on a z celé její seschlé bytosti čišel zatrpklý smutek.

A mnohé jeho myšlenky směřují k smrti, často v protikladu s životem nebo

láskou:

Není Andreje, není těžkomyslného pohledu jeho očí, v kterých se čte láska se smrtí. (115)

Toto byl život, a toto jest smrt. (132) ...tato smrt se nezdála nespravedlivá. (132) Žít bez něho, to je noc a smrt. (17)

Postavy často myslí na konec, vyjadřují se stejnými prostředky:

Když vstala, šla už krok co krok a kolena pod ní ochabovala: „Bože můj, vždyť já nedojdu!“ pomyslila si se strachem. (119) Chvílemi měl pocit, jako by musil rozhrnout nějaké houští, jako by se musil prodírat kupředu, ale nohy se za ním opožďovaly, jako by je podrážela tekoucí voda. „Já snad nikdy nedojdu,“ pomyslil si s úzkostí a na čele mu vyrazil pot. (131)

Výrazným prostředkem jsou slovesa a slovesná adjektiva, opět v různém stupni smutku:

Co ho však skličovalo, bylo nedohledné zmatení duchů a srdcí, v kterém se ztrácela přímá cesta. (49) Okna stavení se zdála zašlá, malá a nerovná, omítka oprýskávala. (10) „Pane Hrabal,“ oslovoval hospodský svého hosta, který se nezdál v nejlepší náladě. Plival hlučně po podlaze a láteřil na všecko na světě: na sucho, na faráře, na socialisty i na pány v městě, kteří tyli z jeho mozolů. (11) Ne, nevěděl tenkrát, co se děje, ale bylo mu líto matčiny černé sukně, která se brouzdala prachem a kobylinci, a zarážel ho výraz jejích úst, zkřivených jako k pláči. (14) A najednou přepadl Prokopa stesk. V hloubi tohoto kraje, který dýchal požehnáním léta, si uvědomil své ubohé městské mládí, truchlivou matčinu agónii a své vlastní živoření na pokraji cizích osudů. Kde jsou všechny jeho pokusy o únik, jeho zmrhaná ctižádost, jeho přátelé! (107) Bylo mu třicet let, kolem rtů se mu už teď lehce rýsovaly dvě vrásky, oči se dívaly trochu unaveně ze zahnědlých víček. Celý výraz jeho tváře byl trochu zatrpklý jako u lidí, kteří mají za sebou spoustu promrhaného času a pod nohama střepy sesypané ctižádosti. (27) Zdálo se mu to chvílemi jako sen, to světlo v oknech a na zdech, křik vrabců v zahradě a hovory toho umírajícího, z kterých slyšel jména lidí dávno ztrouchnivělých, ale najednou tak živých, že viděl jejich tváře, jejich posunky, barvu jejich očí. (129) Byl krásný čas, děti pokřikovaly na návsi a slunce protékalo pokojem, ve kterém umíral starý Zavadil. (130) Čeká od něho ještě jakési slovo k smutnému příběhu matčinu. A zároveň byl přesvědčen, že stařec potřebuje jeho ještě víc. Nebyl by mohl umřít, kdyby k němu byl Prokop nepřišel a nepřijal to slovo z jeho úst. (86)

A předpokládáme, že na současného čtenáře nejhlouběji dopadají jmenné podoby adjektiv:

Zůstal vždycky smuten a střízliv, kdykoli se pokusil jít věci na kloub. (96) … slyšel její hlas, když mu říkávala „na shledanou, Prokope, a vtom mu teprve bylo doopravdy jasno, že už ji jakživ neuvidí, že je pro něho tak navždy ztracena a mrtva, jako by byla umřela, a ještě hůř: kdyby byla umřela, byla by mrtva pro všechny a nejenom pro něho. (83) * * *

Bohatost Čepovy slovní zásoby vystupuje před čtenářem velice plasticky. Při hodnocení jsme vycházeli z Příručního slovníku jazyka českého (PS), vlastně Čepova současníka. Většina slov, která dnes upoutají pozornost čtenáře, byla neutrálními jazykovými prostředky a teprve dnes v nich můžeme vidět dobové prvky. Na úvod je důležité připomenout, že dvě slova se dostala do PS právě díky Janu Čepovi (a jsou uvedena jen s doklady z románu Hranice stínu): fejfarovaní: PS označuje slovo za nářeční s významem ,pískat na fejfaru’. / Substantivum fejfara (dial. píšťala) PS dokládá V. Mrštíkem: Nic horšího, než na krávu klást sedlo, na fejfaru pískat operu./ Hluk a fejfarovaní neustávalo od rána. (115) Druhým slovem je poslepmu. PS je označuje za zastaralé, ale jediný doklad je právě tento:

Nechtěl bych k němu (Bohu) jít poslepmu, jako někdo, kdo už není k ničemu. (60) Text obsahuje i jedno slovo, které se nedostalo ani do PS, ale čtenáře určitě upoutá:

Zádušité supění vláčku, šplhajícího se do svahu sotva zřetelného, znělo ostře... (9)

Kupodivu jen minimálně je slovní zásoba poznamenána jeho vírou v Boha, myslím tím konkrétní slova z náboženského prostředí: (Páter) Měl plášť přes rochetku se štólou, v jedné ruce držel bursu a druhou odemykal dveře od sakristie. (88) Bursa je schránka na hostii. Prokop Randa k jeho úžasu nevěděl skoro nic o slavném lazaristovi. (54) Lazarista n. lazarita je příslušník kongregace zaměřené na misijní a kazatelskou činnost.

Už výrazněji proniká do Čepovy slovní zásoby původ a začátek života prožitý na vesnici – zemědělství: několikrát použil výraz seč (sečení, senoseč) a v souvislosti se žněmi slova podkládka (PS je hodnotí jako zastaralé s významem ,podklad’, ale u Čepa má význam pokosené obilí, který PS nemá.). V tomto významu užívá autor ještě výrazu pokos. Podle PS se tento výraz nemusí vztahovat jen k obilí, může jít i o trávu nebo píci: Sotva zmizel za výběžkem seče. (101) ...a pustila se po pěšině mezi nízkou sečí. (118) (žena) se shýbala se srpem nad podkládkami... na druhém konci dojížděl poslední pokos. (106) Setkáme se i s nářečním označením ,zařízení sloužícího k dopravě pluhu na pole‘ ,vlačihy, vlaku‘ v podobě vláky: ...vozy s pytli brambor anebo jenom potahy s pluhem na vlákách. (42) A zemědělství provázely i exekuce, nářečně fantování: Krávy máme zfantovány, peníze za ječmen jsou fuč... (47).

V románu Hranice stínu se srážejí světy, nelze je vypočítat. Tak všudypřítomnost Boha, která nás provází celým dílem, život na okraji společnosti – chudoba, bohatí

hospodáři, ale i zchudlí, a láska vášnivá i zoufalá, končící rozchodem nebo smrtí. To vše se musí nějak odrazit ve způsobu vyjadřování. Nemůžeme ani všechny odrazy vyjmenovat, ale snažíme se být alespoň trochu nápomocni. Jan Čep jazykem zvládá vše. Viděli jsme, že se vyzná v náboženství i zemědělství a dovede volit vhodné termíny. Zná lidový jazyk i knižní výrazy, má výrazný smysl pro neutrální výrazy, které teprve časovým posunem dostávají knižní ráz a nás už dnes provázejí vzdáleným životem tak, abychom si tu vzdálenost uvědomili. Při tomto popisu můžeme upozornit na typy těchto vrstev v díle využitých, ale celá krása jazyka vždy vynikne až v celku.

Víme, že vývoj slovní zásoby je velmi rychlý a každé její hodnocení podléhá časovému tlaku, ale musíme si alespoň nějaké pravidlo stanovit. Poslechněme tedy námi zvolený Příruční slovník. Abychom přiblížili tu rozmanitost Čepovy slovní zásoby, použijeme kritérií PS. Tak na jednom okraji se setkáme se slovy lidovými: „Vy jste kakraholt, pane učiteli,“ breptal už posté starosta Vitásek. „Povídám, že jste kakraholt, a děláte si ze mne blázny,“ nechtěl se dát odbýt starosta. (123) Láska k Eustachovi ji ovanula jako zlý vítr. Nachýlila se pod ní jako ožehlá květina. Bylo to jako očarování, jako příběh z dob, kdy člověk mohl člověku udělat. (17) (PS: udělat někomu znamenalo ,očarovat někoho, učarovat někomu’) . A s vaším starostou jsi ještě nediškuríroval? (46) (PS: ,rozprávět s někým’). Při jméně pátera Antonína se stařec začal třást, jazyk se mu škobrtal v ústech, aniž bylo rozumět. (50) (PS: ,klopýtnout’). ...zanechával za sebou mokré tlápoty, které vzápětí přimrzaly. (64) (PS: ,stopa, šlápota’).

Druhým krajem jsou slova zastaralá, zastarávající, řidší: Měli dvě děvčata, takové cimfrlíny. (15) (PS: zast. vulg. ,upejpavá dívka’). Dvě frejovné holčice, které byly přitažlivým pohoršením této krčmy, se střídaly v zaměstnání hospodyně a v obsluze hostů. Irma byla plavá a představovala lepší třídu, kdežto Karolína šla na věc bez obalu. (44) (PS: frejovný –,záletný, prostopášný‘; holčice – ,mladá dívka’). V té chvíli se najednou přioděl vší svou lidskou důstojností. (52) (PS: ,obléci se’). A že jsem poznal několik takových Čechů... to také stojí za nějakou štrapáci. (82) (PS: zast. ob. námaha, obtíž, nesnáz). Prokop stojí u okna nového bytu a pořád ještě hledí na kousek bělavé cesty, která se tratí v smrčinách. (20) (PS: ztráceti se, mizeti). … on se marně namáhal vybříst k ztracenému břehu. (124) (PS: dostati se obtížně z něčeho, zvl. z vody). ...už už hledala trhlinu v jejích prsou, aby se jí vyřinula, aby se spojila s bolestí této ženy. (114) (PS: mírným tokem začíti odněkud vytékati. Čep tohoto slovesa často využívá, najdeme ho i v povídkách sbírky Sestra úzkost.) Jiřina cítí, že už cosi zbřídila,... (70) (PS: bříditi – špatně, neodborně dělati, kaziti).

Uprostřed těchto dvou skupin bychom mohli umístit skupinu slov v době autorově chápaných jako neutrální, pro dnešního čtenáře už však spíše patřících ke slovům zastarávajícím, pro mladší už zcela neznámým: U dveří se Amerikán hrdloval s nějakou ženskou v šátku... (47); ...našel ho zarytého v tom, co pokládal za

své, a hrdlujícího se o to, co mu Bůh vzal. (95) (PS: ,vadit se, hádat se’). Prokop nakonec v duchu spílal Anně, Jiřině i Arturovi, a nejvíc své vlastní křivolakosti. (112) (PS: křivolakost – křivost význačná náhlým lomením směrů.) Dělá si blázny z mužských jenom proto, že si uvědomila svou moc nad nimi, nebo ji k tomu má něco jiného? (65) (Spojení míti koho k něčemu vysvětluje PS slovesy ,nabádati, vybízeti, vyzývati’ , ale původní spojení má v sobě ještě další znak naléhavosti nebo mystičnosti.)

Z dalších dokladů i přes jejich srozumitelnost je cítit jistá přináležitost jiné než dnešní době: nalehnout, nálevna, omeškávat se, potýkat se: Mladý muž si později s hrůzou představoval, čím byl příjezd matčin do nového domova. Jak krutě asi nalehla syrová cizota na její srdce. (17) (PS: ,tíživě postihnouti někoho, dolehnouti na někoho’.)

Když šel kolem nálevny... (111) (PS: nálevna – místnost, kde se čepují lihové nápoje, zvl. kořalky, výčepní místnost.) Míhaly se okolo ní tváře, které se omeškávaly... (75) (PS: ,zdržovati se, zpožďovati’. Zřejmě šlo o slovo v určité době velmi oblíbené, PS je dokládá z A. Jiráska, T. Novákové, I. Herrmana nebo K. Klostermanna.) Sloveso potýkat se (PS: ,sváděti boj, bojovati s někým) Čep používá v souladu s dřívějším

územ bezpředmětově: Umírající se ještě potýká. (132) Můžeme sem zařadit i další

doklady: Prokop stál před ní, opíraje se o rozsochu olše. (104) Myslel jsem si vždycky, že jí se spíš sluší, aby řekla první slovo. (96) (PS: neosobní spojení sluší se (komu) vyjadřuje, že někdo musí něco udělat, je žádoucí, vhodné něco udělat.) Prokopa překvapilo, že se tam nesetkal s žádným tlustokožcem. (33) Hlavní postava románu si různě hodnotila lidi, s kterými se setkávala, zde tedy má slovo expresivní význam ,drzý, necitelný, otrlý člověk’.25 Tragickomický židáček, který vzbuzoval v školních letech úštěpky všech svých kamarádů,... (PS: ,posměšek, úšklebek’’.)

Zvlášť vynalézavě vybíral Jan Čep slovesa a tvořil jejich tvary: Ještě nikdy nezkusila, aby se muž takhle vrhal rovnýma nohama do požáru, který zanítila ona, ona sama. (117) (PS: zkusit čeho, co ve významu ,zažíti, zakusiti něco nepříjemného, vytrpěti’; zanítiti – ,způsobiti hoření něčeho, zapáliti’.)

Starcovy ruce byly popelavé a oči v důlcích zrosolovitěly. (80) To sloveso v PS nenajdeme, můžeme je považovati za Čepův novotvar. Lidé si dovedou tak zbryndat svůj život, že by sami od sebe nejraději utekli. (53) Z původního významu ,rozlít’ je tady význam přenesený – ,zkazit si život’. Např. J. Mahen užil: Takový vážný a tak si bryndají život! (PS) Ale vtom si uvědomoval, že si to vlastně všecko zplichtil sám...(PS: ,dáti něco neobratně n. všelijak dohromady’.); ...vítr lehce vzdouvá její šaty a rozvívá jí vlasy do čela. (113) Vzpomněl si najednou na jistý obličej, s kterým se potkával v pražských kavárnách, na obličej jednoho mladého muže, který k němu úpíval mezi druhou a třetí hodinou ranní a žebral o přitakání. (123)

25 V PS se uvádí doklad z J. V. Sládka: Co chceš, slamotruse? – co tlustokožče?

Obraz slovní zásoby můžeme uzavřít neobvyklými adjektivy: „Taková dobrá duše!“ naříkala, utírajíc si oči pod rozsochatým kloboukem (25); … kolem statku ležela tichá a černá pole se zubovitým obrysem lesa na dolním okraji oblohy. (70), příslovcem: ba neodvážila se ani pohladit matku po šedivějících vlasech a po vrásčitých rukou, aby ji nevčas neopustily síly. (115) a jediným použitím cizího (německého) výrazu: ...zatroubil mu na křídlovku u samého ucha rakouský tagwach (budíček). Jinak, jak jsme viděli, se autor pohybuje v rámci současného spisovného jazyka své doby.26

Ale spisovatel se nikdy neomezuje jen na slovníkové využívání jazyka. Už jsme se snažili naznačit, že Čep měl velmi tvořivý přístup k jazyku a jeho prostředků využíval vysoko nad rámec řekněme „povinné“ práce s jazykem – aby mu každý rozuměl. Jeho vyjadřování je plné obrazných pojmenování, frazémů, personifikací a překvapivých slovních kombinací, které vysoko zvedají laťku tzv. „používání jazyka v literárním díle“. Přesvědčte se o tom na několika ukázkách:

Člověk si myslí, že má nějakou chybu, o které nikdo neví – a najednou tam uvidíš chlapíka, který má tvou tajnost přilepenou na tváři jako ohromnou bradavici. (125) Cítila patrně jeho pohled, neboť se k němu obrátila a její sametové oči se zřetelně rozšířily vyšlehlým ohněm. (40) Ostrý noční vzduch mu leptal útroby jako žíravina. (47) „Co říkáš té venkovské idyle?“ zeptal se konečně Šimon s ostrým úhlem v koutku úst. (44) ... a ona ho čtla všecka ohromena, čichajíc takřka k jednotlivým slovům jako k zetlívajícím květinám. (35) Dvě nebo tři (knihy) položil na stůl, aby je měl ustavičně po ruce, aby mohl každou chvíli smísit jejich slova s barvou svého času. (31)

„Prkno mezi mnou a vámi je vytaženo,“ říkal si Jan Šimon a cítil se najednou proniknut pocitem vznešenosti. (121) ...vtipy Valeriána Prucka ho najednou mrzely jako díra v kalhotách.

(119) ...už běžela cestou necestou, tak jak se běží k životu nebo smrti. (118)

Podivná něha prosakovala pomalu ode dna jejího srdce, a její pýcha se na okamžik zakolísala. Jenom na okamžik – neboť … sotva se před ní otevřel známý obzor a zavál známý vzdech, vzpříčilo se to v ní znova a její oči zajiskřily tvrdě jako diamant. (93) ...a latinský žalm se znovu rozlehl mezi domy, které stály čestnou stráž nejstaršímu ze svých obyvatelů. (128) „Řeklo by se, že jsem veselý,“ pomyslil si v chvilce bleskové jasnosti a vzápětí se z něho vyhrnul nový příval pochybné výmluvnosti. (119) Co vlastně ví o té, která tu teď leží ztuhlá a vzdálená? Po jakých cestách bloudily její kroky, nežli ji zavedly až sem, na tuto mýtinu, která svolila být zároveň jejím ložem svatebním i smrtelným? (128)

* * *

26 Podrobnější obraz Čepovy slovní zásoby jistě přinese korpusový slovník. Viz: ZMĚLÍK, Richard. Model korpusově koncipovaného slovníku Jana Čepa v kontextu české autorské lexikografie a kvantitativní analýzy literárního jazyka. Naše řeč. 97, s. 113–131.

I mluvnická stránka Čepových

stojí za pozornost. Mohla by sloužit jako vzorová ukázka mluvnické normy třicátých let jak v tvarosloví, tak v syntaxi. Hojného využívání přechodníků si čtenář jistě povšiml i v mnoha předcházejících ukázkách. Autor pečlivě zachovává tehdejší úzus skloňování (Nechtěla mi věřit, že dostanu hosti (95)), minulé slovesné tvary užívají jen podob s -i-: pomyslil, musil, v 3. os. pl. se objevuje konc. -ejí pravidelně u slovesa zmizet (vyčkal, až ostatní zmizejí v zátočině (65)).

Autor využívá všech typů genitivních (i dativních) konstrukcí, s nimiž se čeština již rozloučila. V tomto díle tvoří naprosto zásadní způsob vyjadřování. Dokazují tak, že to byly prostředky za první republiky zcela živé:

Tak např. genitiv partitivní: ...a pak je zase nutil děkan Ryba, aby šli ochutnat farských koláčů (119); do střevíců mu nateklo vody. (80); Po Vánocích teprve napadlo sněhu a udělala se samice. (72); genitiv vlastnosti: ...řekl drobný plešatý kněz chytrých očí... (119); Teď už byl Artur Stein výrostek údů trochu nesouměrných, vratkých nervů, ale s Prokopem nepřestali být kamarády. (26)

Nejvýraznějším prvkem pro dnešního čtenáře je genitiv záporový: Nebylo tam nikoho, koho by se zeptal na cestu... (10); Prokopovi se zdálo, že slyší z jejího hlasu nový hluboký tón, kterého v něm dřív nebývalo. (103); ...ale než vyšli z farské zahrady nebylo ho už nikde. (119) Kam jde a proč? Usmál se při této otázce, která už neměla nad ním moci. (122); Peněz mu nedávali... (26); Prokopovi se to zdá také přirozené, že tady sedí a poslouchá tohoto starce, kterého už za chvíli nebude. (130); Leč zdá se, že kováře není, pomyslil se. (86); ...oni mu odpověděli nezvedajíce hlav a hledíce si svého. (66); Jan hleděl na jeho červené žilnaté ruce, které nepotřebovaly v mrazu rukavic. (66) Objevila se i řidší vazba adjektiva s dativem: Vesnice si už zvykla zběhlému studentovi, který přijal svou potupu s podivuhodnou nevšímavostí. (61)

A pohled na pády může uzavřít doklad na využití instrumentálu: ...jeho podivná řeč ji dělala roztržitou až do večera. (113) Snad k těmto výkladům můžeme ještě přiřadit době vzniku díla náležející užívání předložky v: Vozy se k večeru sjížděly z polí a děti už hrály v kuličky a v míč. (86); ...bylo mu jako generálovi, který má převést rozvrácenou armádu v bezpečí. (49)

* * *

Naše zastavení nad jedním ze stěžejních děl Jana Čepa bychom rádi uzavřeli připomenutím jeho umění popisu prostředí a krajiny, jeho výběru slov, která vám před očima vytvoří plastický obraz místa, na kterém se s postavou právě nacházíte.

Hle, tady je kout země s rozrytou kůrou polí, se srstí lesů, s jizvami potoků a skal. Tohle je místo, kam budou navždy klást své vzpomínky i děje smyšlených příhod. (30) Líbezné a tiché

textů

světlo se prosýpalo korunami odraných borovic a jejich kroky se tlumily na zvlhlém jehličí. (40) Myslil jsem na něj (rodný kraj) pod trojím nebem, viděl jsem stékat slunce po listí naší zahrady a čichal jsem ze spaní vůni naší hlíny, když se rozsýpá za pluhem – a když jsem se vrátil, měl jsem pocit, že se stalo nedorozumění. (45) Zahrada se skláněla k potoku v olších, který jí byl vzadu místo ohrady. (21) Šla tiše dolů ke „Dvorku“, uprostřed modravého jarního večera, který ještě trochu zábl. (93) Bylo až k němu slyšet šustění slámy a chrastění strniska. (106) Ticho měkce hvízdalo v nastávajícím soumraku, do kterého trčelo v nízkém svahu několik křivých stromů při silnici. (78) Nebe se zvýšilo a modrá linie hor na druhé straně za rovinou Moravy se klenula jako píseň. (85) Jeho přítel už také mlčel, jenom šumění ticha se k nim hrnulo z polí jako hukot vzdáleného příboje. (108) Když procházeli Habřinami, uvědomil si znovu Prokop Randa, že tady je to už rovina, půda tučná, kdežto Jelení, to jsou už hory, štiplavá vůně zeleného chvojí, temnosvit lidové balady. (57) ...zatímco se krásný zářijový den za okny, s bílými oblaky nad pahorky a s polní cestou stoupající ze svahu do svahu bude pomalu měnit v ponurou podzimní obnaženost a v němou temnotu zimy. (29) Jak blízko se zdají ty tiché dni, plné modře a slunce sotva trochu zamhleného! […] Potom se čas zatáhl, tmy sevřely obzor ze všech stran, o třech hodinách odpoledne aby člověk rozžíhal lampu. (54) Ke konci listopadu nastal zas vlažný čas. Barva lesů se odrážela černá a vlhká na něžné modři nebe, ale hlasy života se už nevrátily. Tráva, po které šlapali oba přátelé, byla už trávou loňskou a suché listí nevydalo ani zvuku. (56) Do rána uhodil mráz, kaluže ztuhly a sem tam se bělal proděravělý sníh. Vzduch byl ostrý a jasný a kejhání husí v něm mělo kovový zvuk. (64) * * *

Pro mnohé čtenáře je asi Čepovo dílo zemí neznámou, ale snad tímto připomenutím někdo sáhne po románu Hranice stínu, který Mojmír Trávníček (1996, s. 5–9) označuje za „dílo svrchované tvůrčí kázně a výsostné duchovní zkušenosti“ a o spisovateli říká, že „patřil v období mezi světovými válkami k předním představitelům české prózy a v exilu dokázal, že je také jedním z nejpůvodnějších a nejhlubších českých křesťanských myslitelů.“27

Radoslava Kvapilová Brabcová

27 Připomenutím významu Jana Čepa v české literární historii snad může být alespoň vyznamenání Řádem T. G. Masaryka prezidentem Václavem Havlem 28. října 1991, i když „jen“ jako publicistovi a překladateli, jak připomíná M. Trávníček v citovaném díle, nikoli i autorovi literárních děl.

Žehnací modlitba

Kdyby vám někdo měl dát nejkratší a nejjistější radu k dosažení štěstí a dokonalosti, musel by vám poradit, abyste zásadně za všechno, co přichází, děkovali Bohu. Je totiž jisté, že i když se vám přihodí jakákoliv zdánlivá kalamita, jestliže za ni Bohu poděkujete a dokážete ho za ni chválit, stane se vám pramenem Božího požehnání...

(William Law, anglický klerik z 18. stol.)

Úvod

Doc. Naděžda Kvítková je v české lingvistice osobou, která jako první v českém prostředí uvedla do praxe nový pomezní obor – teolingvistiku (aniž by v té době tento obor byl u nás znám). Snažila se uchopit předmět tohoto oboru, tedy jazyk náboženství, z pohledu stylistického – průběžně sledovala a analyzovala především žánr (rozhlasových) kázání. Souhrnnou studii o náboženském stylu Styl afirmacyjno-aklamacyjny (styl religijny) připravila pro polskou publikaci Rozwój języka czeskiego po aksamitnej revolucji. Její charakteristiku žánrů, konkrétně žánru modlitby, si v této chvíli dovolujeme doplnit poznámkami o modlitbě žehnací (na základě materiálu z knihy Obřady žehnání, která obsahuje 45 kapitol s obřady žehnání pro různé příležitosti).

Obřad žehnání

Žehnací modlitba je druh modlitby, se kterým se setkáme při obřadu žehnání. Tento obřad může být součástí mše svaté, např. žehnání koledníků (45. kapitola), nebo se může udílet mimo mši svatou, např. žehnání při děkovné pobožnosti (40. kapitola). Žehnání probíhá slovně vzýváním Božího jména, vzdáváním díků a prosbou o pomoc. Řeč je provázena předepsanými úkony (při žehnací modlitbě rozpjaté ruce žehnajícího; pokud je to laik, ruce má sepnuté; činí se znamení kříže; může se použít svěcená voda, případně olej). Cílem obřadu je vyprosit u Boha požehnání.

Příklad 1: Žehnání koledníků tříkrálové charitní sbírky, Obřady žehnání, s. 586. Bože, ty jsi vedl mudrce světlem hvězdy a chránils je, když neúnavně hledali nově narozeného

Krále světa, tvého Syna Ježíše Krista, kterého jsi nám poslal. Provázej svým požehnáním † také tyto koledníky, veď je a ochraňuj svou mocí na jejich cestě k lidem: ať jejich příchod otevírá lidská srdce pro tvé radostné poselství i pro účast na tvé milosrdné lásce; ať s nimi vstoupí do lidských příbytků tvůj pokoj a na všech, kdo je přijmou, ať spočine tvé požehnání jako odměna za jejich štědrost. Ochotu a námahu těchto koledníků odměň radostí, že mohou užitečně pomáhat církvi v její službě lidem. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Jak uvádí biblista A. Novotný v Biblickém slovníku v hesle Požehnání, mít požehnání znamená mít úspěch, žít šťastně. Požehnání se může předávat žehnáním někoho, např. otec ho může udělit synovi. Žehnání směřuje jak k lidem, tak i k Bohu, ale může se vztahovat i k věcem – A. Novotný uvádí jako příklad prorockou hůl, kámen, sobotu nebo oběť (Novotný 1992, s. 709–710).

Prioritu v žehnání mají v liturgii osoby nad věcmi. Všechny Bohem stvořené věci se však považují za přirozeně dobré a mají člověku na jeho životní cestě pomáhat. Požehnané věci nemají nějakou „magickou moc navíc“, pozornost je opět věnována lidem, kteří budou tyto věci používat. Vychází se z toho, že okolní svět byl člověku darován jako projev Božího požehnání a jako takový byl pro něj stvořen. Boží požehnání tak předchází žehnání člověka Bohu. Žehnání se nedá chápat jako „sakralizace“, ale spíše jako proklamace Boží vlády (srov. Hradílek 2009, s. 1). Liturgie žehnání tak svědčí o víře církve, že Bůh zůstává člověku blízko za všech okolností jeho života. Pramenem a počátkem všeho požehnání je Bůh. Obřad žehnání věcí má vést člověka k tomu, aby věcí na zemi správně používal a tím zároveň hledal Boha. Požehnané věci v tom člověku pomáhají natolik, nakolik je sám přijímá jako Boží dar. Ke každému požehnání je nezbytná víra, že je Bůh natolik mocný, že člověka tímto požehnáním může obdarovat a dát mu to, co na své cestě životem bude potřebovat. I v tomto typu obřadu vč. žehnací modlitby je přítomna mystická funkce jazyka – jazyk slouží jako nástroj kontaktu s Bohem a jazykové vyjádření může napomoci k Boží ochraně.

Obřad žehnání má svou předepsanou podobu. V České republice je v Katolické církvi místo staršího Benedikcionálu z r. 1994 k dispozici nová kniha Obřady žehnání, která vyšla v r. 2013: jsou zde texty žehnacích ritů přeložené z latiny, ale české vydání obsahuje i žehnání vycházející z domácí tradice, jako žehnání adventního věnce, žehnání koledníků tříkrálové sbírky nebo svatoblažejské požehnání. Liturgický obřad žehnání obsahuje pět částí: úvod, čtení Božího slova, prosby, vlastní žehnací modlitbu a zakončení, jímž je závěrečné požehnání (jako v každé bohoslužbě). Tento obřad může probíhat v prostoru kostela, ale také mimo něj. Žehnající osobou může být kněz, jáhen, ale i laik (pro laiky jsou u některých textů uvedeny jiné varianty textu a jiné pokyny k předepsané gestice).

Žehnací modlitba

Žehnací modlitba má tradiční strukturu modlitby (viz Grygerková, Lašťovičková 2013). Část označená jako Ž je žehnáním (vzdáváním díků) samotnému Bohu. Prosba o požehnání, případně žehnání Bohu, jsou části textu odlišující žehnací modlitbu od ostatních liturgických modliteb.

Příklad 2: Žehnání při děkovné pobožnosti, Obřady žehnání, s. 526. (anakleze) Všemohoucí Otče, (anamneze) štědrý dárce všeho dobrého, (Ž) vzdáváme ti díky za všechna tvá dobrodiní, (epikleze) prosíme tě: nepřestávej nás provázet svým požehnáním, chraň nás všeho zlého a zachovej nás navždy ve své lásce. (konkluze) Skrze Krista, našeho Pána. (aklamace) Amen.

Žehnací modlitbu řadíme k vysokému stylu. Je to dáno využitím neverbálních prostředků a symbolů (viz Kvítková 2006, s. 161), ale především využitím liturgického jazyka s jeho symboličností, obrazností, knižností, vznešeností a estetičností (tamtéž). Jsou přítomny neodmyslitelné parafráze charakterizující osobu Boha: nově narozený Král světa (tedy Ježíš), štědrý dárce všeho dobrého (tedy Bůh); metaforická vyjádření: otevírat lidská srdce, metonymická vyjádření: vstoupit do lidských příbytků; personifikace: tvůj pokoj vstoupí, tvé požehnání spočine; multiverbizace vzdávat dík (tedy děkovat); knižní slova: spočinout, skrze. Uplatňuje se řečnický prostředek opakování: ať jejich příchod otevírá lidská srdce …, ať s nimi vstoupí …, ať (na něm) spočine tvé požehnání. Syntaktická stavba je bohatá, případně má formu latinské periody (viz druhá ukázka). Naléhavost textu je zdůrazněna využitím slov s významem absolutní platnosti, jako zachovej nás navždy; chraň nás všeho zlého (podobně v Modlitbě Páně zbav nás všeho zlého); a na všech, kdo je přijmou.

Závěr

Žehnací modlitbu jsme zde charakterizovaly jako žánr, resp. podžánr modlitby.

1. Její funkcí je vyprosit u Boha požehnání pro osoby nebo věci (a ovšem pro osoby tyto věci užívající). 2. Je to ustálený typ textu, který má danou strukturu. Od jiných modliteb ji odlišuje zaměření v části epikleze – kdy se prosí za požehnání, případně v části anamneze – kdy je, mimo jiné, vysloveno žehnání Bohu (eulogie). 3. Poetičnost a symboličnost jazyka žehnací modlitby korespondují s vysokým stylem liturgického jazyka.

V publikaci Obřady žehnání (nejnovější podobě žehnacích modliteb pro Katolickou církev) jsou uvedeny modelové texty, ale zároveň se uvádí, že je možné tyto

texty upravit s ohledem na konkrétní situaci. Na závěr si tedy dovolíme vyslovit variantu žehnací modlitby:

Všemohoucí Otče, štědrý dárce všeho dobrého, vzdáváme ti díky za všechna tvá dobrodiní – v této chvíli ti také děkujeme za práci, kterou na poli teolingvistiky vykonala paní doc. Naděžda Kvítková; prosíme tě: nepřestávej ji provázet svým požehnáním, chraň ji všeho zlého a zachovej ji navždy ve své lásce. Skrze Krista, našeho Pána. Amen.

Michaela Lašťovičková, Marcela Grygerková

Funkční aspekty sekularizace v kontextu

žurnalistické komunikace

Žurnalistická komunikace je v podstatě komunikací společenskou, sociální, přinášející informace o společnosti a ke společnosti jako k adresátovi se obracející. Žurnalistiku chápeme jako nadřazený pojem pro zpravodajství, které informuje, zpravuje někoho o něčem, a pro publicistiku, která plní nejen funkci informativní, ale zároveň analyzuje, posuzuje a hodnotí, zaujímá ke sdělovanému určitý postoj. Texty zpravodajského stylu i texty stylu publicistického analytického jsou dynamické a s vývojem společnosti a s novými politickými, sociálními, kulturními a vůbec společenskými proměnami získávají novou podobu. To platí i o neustálé obměně užitých jazykových prostředků. Texty publicistické stylové sféry plní celý komplex dalších funkcí, a to především funkci persvazivní neboli přesvědčovací, působicí, získávací a formativní. Všechny dílčí funkce textu soustřeďující se v cílené persvazi se jeví ve stylu žurnalistické komunikace jako jeden z konstituujících faktorů při výběru výrazových prostředků, zvl. jazykových. Sledování žurnalistiky a v ní užívaných jazykových prostředků s návazností na náboženskou komunikační sféru potvrzuje skutečnost, že v současné psané i mluvené žurnalistice, a to podobně jako v jiných komunikačních sférách, nalézáme také lexikální prostředky z komunikace církevní, označované někdy jako komunikace náboženská, duchovní, sakrální nebo religiózní. (Výčet paralelně užívaných atributů je dokladem existující terminologické rozkolísanosti.)

Lexikální prostředky církevních textů (a nepochybně i celé texty) ovlivňovaly naši komunikaci po staletí. Citáty z bible, výroky svatých, části modliteb a pasáže liturgických textů nalézáme v celém slovesném kulturním dědictví. Církevní výrazové prostředky pronikají i do běžné mluvy a nacházejí odraz také v mluvené a psané žurnalistice. Autorská obliba uchylovat se k biblismům, religiózním příměrům a vůbec k církevnímu lexiku byla v různých dobách různá. Také frekvence výskytu církevního lexika v žurnalistice byla odlišná nejen v různých společenských a politických obdobích, ale jiná míra v užití se projevila v psané žurnalistice u různých titulů novin a časopisů a jejich žánrů. V neposlední řadě ovlivňují užití církevního lexika i samotní autoři.

Provedený výzkum současného tisku eliminoval církevní tisk a ty církevní lexémy v ostatním tisku, které byly užity v souvislosti s tématy z náboženského života. Výzkum byl převážně soustředěn na texty analytické publicistiky a dokladový materiál poskytly tyto zdroje: celostátní deníky MF Dnes, Lidové noviny, Rovnost, Hospodářské noviny, dále týdeníky a časopisy Týden, Reflex, Respekt, Ekonom a Euro vydávané v letech 2009–2014. V menší míře byl sledován také

styl publicistiky mluvené. Badatelská pozornost byla cíleně zaměřena pouze na ty církevní lexémy, které byly užity v jiném než církevním kontextu a byly zasazeny do sémanticky jiné komunikační sféry, ale s větší nebo menší návazností na původní sémantiku sdělení. Církevní lexikum bylo sledováno v souvislosti s funkcí, kterou v kontextu žurnalistické komunikace plní, dále byla posuzována slohová hodnota sledovaných lexémů, zvláště se zřetelem na jejich probíhající sekularizaci v současné komunikaci. Bylo také přihlédnuto k paralelnímu výskytu církevního lexika v komunikaci běžně mluvené. Výzkum potvrdil, že proces sekularizace je v žurnalistice zřejmý. Vyskytující se církevní lexikum jednoslovné, které zahrnuje církevní slova obecná i církevní jména vlastní a spojení s nimi, má v žurnalistice poměrně velkou frekvenci užití. Rovněž lexémy víceslovné – frazémy a sousloví – představující původní nebo stylizačně upravené a modifikované biblismy, náboženské příměry a výroky v souvislosti s biblickými příběhy, pojmenování církevních reálií a jevů, alegorická vyjádření a jiné církevní reminiscence dotvářejí styl žurnalistických textů. Biblismy přenesené do jiného kontextu bývají také s ohledem na novou komunikační situaci stylizačně upraveny, nově modifikovány. Běžně se užívají mimo církevní komunikaci také významově oslabená církevní slova ve funkci interjekcí nebo partikulí s modálním příznakem. (Dále prezentovaný dokladový materiál je uváděn výběrově.)

V žurnalistice lze sledovat v souvislosti se sekularizací výrazových prostředků původně církevních dvě odlišné tendence. Jsou to: 1. Tendence ke stylové aktualizaci jazykových prostředků neboli snaha po formálním ozvláštnění textu užitím církevního výraziva, a to buď s původní funkcí, nebo s funkcí novou. Autor si uvědomuje původní sémantiku výrazových prostředků a užívá jich cíleně. 2. Tendence motivovaná účelovostí zvoleného lexika, které je pro konkrétní sdělení běžné a převážně koresponduje i s vyjadřovacími zvyklostmi hovorové komunikační sféry. Při volbě uvedeného církevního lexika už došlo k posunu od sémantiky k pragmatice a užití je stereotypní a výrazně účelové. Ve vztahu k původnímu významu slov v církevní komunikaci jde převážně o jazykové prostředky sémanticky oslabené, popř. zcela bez návaznosti na původní sémantiku v církevním kontextu.

Církevní lexikum (stejně jako lexikum jiných komunikačních sfér, tematických okruhů a odborností) volí autoři záměrně, cíleně, neboť z aspektu sémantického se jim jeví církevní výrazy jako nejvhodnější, nejvýstižnější a nejlépe vyjádří myšlenkový obsah a cíl komunikace, nadto ozvláštní stylizaci textu. Také u adresátů počítají s jejich kulturní úrovní a adekvátní percepcí.

Při posouzení stylu žurnalistických textů se zřetelem k výskytu církevního lexika lze vymezit tyto funkční aspekty a záměry autorů:

Využití církevního lexika s týmž cílem a se shodnou funkcí jako v církevním kontextu ve snaze po aktualizaci vyjadřování.

− Využití intertextovosti. Zdůraznění sdělované myšlenky uvedením citace církevního textu nebo výslovného odkazu na bibli (i když bez konkrétních bibliografických údajů).

− Snaha po nalezení vhodného přirovnání, příměru v církevním lexiku a tím zvýšení intenzifikace sdělovaného obsahu.

− Využití výroku z církevního textu nebo odkazu na významnou osobnost za účelem výrazné argumentace, která přispěje ke zdůraznění naléhavosti sdělení.

− Užití neobvyklého lexikálního prostředku v souvislosti s přenesením církevního lexika do jiného sémantického kontextu. Cílem je aktualizace neboli formální ozvláštnění textu a upoutání pozornosti.

Všechny tyto funkční aspekty neboli podněty k volbě výrazových prostředků vedou v žurnalistické komunikaci ke stylizaci výrazně aktivní, působící na adresáty a podílející se na persvazivnosti žurnalistického textu.

Výskyt církevního lexika s týmž funkčním záměrem ve stylu žurnalistického textu dokládá užití výroku z Evangelia Janova: Na počátku bylo slovo. A všechna úvodní pronesená slova a sliby si voliči budou pamatovat. Častá je konfrontace určité současné skutečnosti s pasážemi z církevního textu, např.: Rozhovor s XY mi nevadí. Pije vodu a káže víno. Co kdyby rozdala svůj majetek chudým, když je tak citlivá. – Kážou vodu, pijí víno. (Titulek.) – Kdo po tobě kamenem, ty do něj chlebem vždy neplatí. – …biblické „kdo mečem zachází, mečem sejde“ by se v tuto chvíli na nikoho nehodilo tak jako na ministra odpovědného za let MH17. – Modrým ptákům (hlavně těm zasloužilým a nyní „přestupujícím“) si dovolujeme připomenout, že k dobrému vychování patřilo i sedmé boží přikázání – nepokradeš. Opět jde o konfrontaci určité skutečnosti s církevními výroky. V žurnalistickém kontextu se setkáváme také s odkazem na jiné texty a jejich prostřednictvím na církevní jevy a děje. Např.: Jak vyloučit Krista z ODS. …on je přece vyloučen nespravedlivě. Jak říkal už Josef Švejk: Kristus Pán byl taky nevinnej a taky ho ukřižovali.

Týž funkční záměr jako v církevních textech sledujeme v žurnalistice např. při užití slova amen. Představuje závěrečné slovo křesťanských modliteb a končí jím i jiné liturgické texty nebo jejich části. I mimo náboženský kontext si slovo amen zachovává původní lexikální význam, ale bývá už přijímáno jako automatizovaný výraz, který z pragmatického aspektu signalizuje konec (konec sdělení, diskuse, jednání). Nadto nabývá i slohové hodnoty hovorové a expresivní. I do publicistiky, zvl. mluvené, se dostávají často se vyskytující hovorové frazémy je s ním (s tím)

amen, nastal amen, se vším je už amen apod. Např.: V korytě demokracie udržují politiky právě ústavní zvyklosti a obecné přesvědčení, co se má a co nemá. Když se tomu někdo začne posmívat, pak je se všemi amen, což je právě náš nynější stav. Část původního církevního lexika už vykazuje v komunikaci češtinou výrazné rysy sekularizace, zvl. ta slova, která jsou běžná v hovorové komunikační sféře a využívá jich i žurnalistika. Jde o slova, která v jiném kontextu nabyla buď jiného významu, nebo jsou významově oslabená. Původní církevní lexikální prostředky rozšiřují svůj význam, posouvají ho nebo dochází k přenesení a modifikaci původního významu do jiných sémantických souvislostí. Jejich užití v komunikaci už není spojováno s vírou a s církevními jevy a reáliemi. Mnohá slova se už stala polysémní, např. křest, křtít, kázat, hřích, hříšník, zázrak aj., např. křest nové knihy, nového nosiče, křtít novou sportovní halu, dopingoví hříšníci smějí na olympiádu, zázraky se občas dějí i ve sněmovně.

Časté v žurnalistických textech je užití církevních jmen vlastních a obecných. Ve velké míře se objevuje Bůh/bůh, Pán Bůh/pánbůh, Ježíš, Kristus, Spasitel/spasitel, anděl, Lazar/lazar, Jidáš/jidáš, kazatel, prorok, ojediněle byl zachycen výraz věrozvěst a apoštol. (Pravopis střídavě se vyskytujících velkých nebo malých písmen je v této kapitole zachován v původní podobě psaného textu.)

Přirovnání připodobňující někoho k Bohu, Spasiteli, Kristu atd. mají v kontextu funkci hodnoticí a výrazně intenzifikační. Např.: Před pár měsíci jsem potkal spasitele státu… (poznámka E. M.: jednoho z kandidátů na prezidenta). Hned mi blesklo hlavou, že z něj sálá charisma potencionálního vůdce sekty. – XY nabízí variantu ani praví, ani leví, nýbrž já, spasitel. – Upozorňuje na to XY, druhý z aspirantů na „spasitele“

ODS. – Alberto, pro nás jsi bůh. Alberto byl povznesen mezi bohy. Budiž, tedy Bůh Alberto. Tak jej tady vidí… Už jen dotknout se boha přináší lidem potěšení. – Obětování fotbalového boha. – …jedinou věcí, které se španělský „bůh“ ve zbytku Vuelty opravdu bojí, je, aby se mu zase nestalo něco neočekávaného. – Ve skutečnosti žádné bohy nemáme. Jednou je to politik, jednou superstar. – Potraviny od Ježíše… Chleba? Není problém. A místo ryb dám buřty. – Jak dokázat lidem, že jsem pravý mesiáš? – Zázraky našich mesiášů. (E. M.: pojmenování politiků.) – Šílená vize: Česko za vlády falešných mesiášů. – A kritici – kazatelé též zlehčují druhý, mnohem méně sporný výsledek policejního vyšetřování. – Avšak hlavním omylem kazatelů policejního puče je podcenění role společenského ovzduší. – Doba falešných proroků. – S proroky a mesiáši se v poslední době roztrhl pytel. – Co chybí všem těm prorokům a mesiášům? …nemají sebekontrolu. – Strana, jejíž náplní je apoštolsky vykládat myšlenky XY, by se mohla rozpadnout… – Strany se musí zbavit svých jidášů. – Jidášův peníz. – Vstaň z mrtvých, Lazare! (E. M.: podněcování pasivního člena politické strany) – Ani jedna strana nezahrnuje anděly. Andělé jsme výhradně my. – Když se věrozvěsti pomalé hudby naštvou. (Titulek.)

Doklad z širšího kontextu: „Kdo tu politiku bude chtít za pár let dělat, když jsou

z ní znechuceni už studenti středoškoláci? Jistě, vždy se někdo najde. Jen v té přiotrávené atmosféře vyndá ten dobrý muž (spíše než žena) z kapsičky vizitku Spasitel.“ (J. B. MF Dnes, 4. 9. 2014, s. 12A.)

Mnohá slova z křesťanského lexika nabývají jiných funkcí. Výraz bůh, který se vyskytuje i jako část víceslovného lexému a rovněž ve složeninách, plní z hlediska slovnědruhového funkci partikulí, interjekcí nebo má význam adverbiální a vnáší do textu modalitu, např. bohužel i želbohu, bohudík i díky bohu, bůh ví i bůhví, bože, nedej bože, nedej bůh, proboha aj. Např.: Arabské jaro to však není. Možná, díky bohu. – Resort školství je v Česku na okraji politického zájmu… Proto díky bohu za státní maturity. – Co ale dělá mezi odboráři? Díky bohu, že mají svého XY. – Banka, která si peníze naúrokuje, naúčtuje a bůhví co s tím dokáže udělat… Proboha, hlavně se nás na nic neptejte. – Příště už prosím netvrďte, že stávkujete za ně, nedej bože, za moje dobro. – Z voleb vzniklá nová vláda dostane důvěru. To může být brzy, později nebo nedej bůh nikdy. – Bože, chraň nás před úředníky, jejichž duševní obzor končí u papíru a razítka. – A koho proboha volíte? – Myslím, že ta vláda… by mohla pokračovat a pak… a pak bog znajet. Z hlediska funkčnosti vnášejí tato slova do žurnalistického textu, zvl. mluveného, příznak expresivity, hovorovosti, bezprostřednosti a spontánnosti a jejich významové uplatnění je už zcela odtrženo od náboženského povědomí.

Z hovorové komunikace bylo také v mluvené žurnalistice zachyceno spojení je to bůh, on je bůh, byl pro ni bohem, bůh suď, zaplať pánbůh/Pánbůh i zaplaťpánbůh, zbůhdarma (s významem příslovečným): Ať mi pánbůh odpustí, ale zpěv nepatří mezi to nejdůležitější v mém životě. – Staly se z nich přívěsné vozíky hodné tohoto jména. Pánbůh ví, koho napadlo strkat do nich děti. (E. M.: vozíky s funkcí kočárků napojených na kola.) – …spor o to, kdo je učitel a kdo žák, se konečně zaplaťpánbůh vrací. – Zaplať pánbůh za aktivitu odborářů. – Žádné největší neštěstí jsem zatím, zaplaťpánbůh, nezažil. – Tito voliči jsou nerozhodní. Co chtějí ostatní, bůh suď. – Oběhněte si státní správu. Jsou to miliony, které letí každého roku do komína v nejrůznějších drobných položkách… vyhází se zbůhdarma.

Z hlediska slovnědruhového bývá také pojmenování Ježíše nebo Marie užito jako partikulí nebo interjekcí, např.: Ježíši, a není to jen její věc, jestli se jmenuje Smetana nebo přechýleně Smetanová? – Ježíšmarjá…, to snad není možné. – Panenkomarja, co se stalo.

K pojmenování církevních jevů, dějů a reálií, které byly zachyceny ve sledovaných žurnalistických textech, patří dále také svatokrádež, svatokrádežně, zmrtvýchvstání, milost boží, boží přikázání, andělská tvář, boží tvář, boží ruka, boží pravda, božský, svěcení, posvěcení, nanebevzetí, bičování, křížová cesta, modlitba, modlit se, postit se, kázat, (po)žehnat aj.

Např.: Zní to svatokrádežně z hlediska fungování demokracie, ale ta myšlenka se honí hlavou. – Nanebevzetí Steva Jobse. (Titulek.) – Tour de France je křížová cesta. Trpíme od startu do konce. – Příliš mnoho lidí se snaží kázat ostatním. – To byli… bohatí podnikatelé kázající léčbu politiky jejím rozvrácením. – Nanebevzetí poslanců, kteří nejméně

kradou. – Sociální karta se má vydávat od února, posvěcení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže stále chybí. – Zmrtvýchvstání starých politických názorů. – Oddychový čas na zmrtvýchvstání. – V této situaci je pikantní politické zmrtvýchvstání XY, který se najednou stal „státníkem“ zvaným do Lán. (V textu nikoli ve významu náboženského vzkříšení, vstání z mrtvých, ale přeneseně jako knižní vyjádření ve významu obrození nebo náhlé činnosti po nečinnosti apod.) – XY pro sebe objevil půvaby vládnutí z boží milosti. – Nevinná andělská tvář. – U nás se nosí být husitou. Mít pravdu boží hlava nehlava. – Uznal by nějaký nezávislý soud Maradonovu „boží ruku“, jí dosažený gól a tím i vítězství Argentiny nad Anglií v r. 1986? – Nebyla-li Maradonova „boží ruka“ ztrestána na místě, už s tím nikdo nehnul. – Nastává vzájemné bičování v parlamentu. – Stadion jim dočasně zavřeli a sportovní fanoušci se postí.

Často užívaný přívlastek boží přináší vždy kladné hodnocení něčeho nebo někoho, např. boží člověk, boží úroda, boží tvář aj. V textu byly užity tyto formulace: Kapitalismus s Boží tváří. (Z titulku plyne: kapitalismus obdařen lidskostí.) – Letos byla boží úroda. (Už nikoli ve významu úroda jakoby dar od Boha, ale její kladné hodnocení.) Podobně adjektivum božský ve významu vznešený, skvělý, úchvatný nebo i velebný se v žurnalistice vyskytuje nejen v ustáleném a v komunikaci obvyklém spojení, jako je např. božské ticho, božský klid, božská hudba nebo melodie, ale bylo užito i v tomto kontextu: Malé hospody… asi nikdy nezískají žádné metály, ale rajskou omáčku tam umějí přímo božskou. – Letošní nabídka destinací byla opravdu božská. – Všichni, kteří jsou zodpovědni za umírání civilistů, by se měli modlit za záchranu svých duší.

Jako vhodný příměr posloužilo v žurnalistice také sousloví poslední večeře Páně a dalo vznik širší metaforické stylizaci – tažené metafoře: „Nečasova poslední večeře… Podle výroků během dne bychom mohli schůzku nazvat „poslední večeří“. Nečas vtipkoval, že bude servírovat pouze chléb, jak se na úspornou vládu patří. Otázka pár dní před Velikonocemi tedy zní: Čeká ho zmrtvýchvstání?“ (MF Dnes, 14. 4. 2011, s. 2A.) Často jde o širší připodobnění k náboženské komunikaci, jak to dokládá titul a podtitul v časopiseckém komiksu: „Zázraky našich mesiášů (E. M. – rozuměj politiků) aneb Češi ve stopách Ježíše Krista.“ V textu se pak objevují tato spojení: „…Babiš sytí zástupy…, Okamura oživuje mrtvé…, Janeček šíří dobro.“ (Reflex, 13. 6. 2013, s. 34.) Podobně bylo užito jako ironizujícího jazykového vyjádření slova bůh v tomto publikovaném interviewu:

„M. K.: V dnešním světě nemáme žádný jednotící prvek. Máme jen instantní bohy.

Redaktor: Kdo jsou instantní bohové?

M. K.: Zkrátka je to hejno primitivů, jež nám média představují jako významné. My ve skutečnosti žádné bohy nemáme. Jednou je to politik, jednou superstar.“ (Reflex, 13. 6. 2013, s. 20.)

Sekularizaci podléhá nejen adjektivum boží a božský, ale i další, např. svatý,

posvátný, bohulibý, biblický… užívaná v přeneseném významu. Např. adjektivum svatý je v církevní terminologii pojímáno ve významu světec (sv. Václav aj.) nebo jako vlastnost církevního jevu nebo věci (mše svatá, svatá zpověď). O sekularizaci svědčí tyto doklady z psané žurnalistiky: Šéf penzionu odmítl… předem neohlášenou akci… Na takové odmítnutí má majitel svaté právo. – O svých svatých úmyslech by mě přesvědčoval do rána, kdyby v jednu v noci neodpadl únavou. – Zákon počítal s tím, že by se rušilo zvýhodnění řady benefitů včetně „svatých“ stravenek.

Užití výrazu svatý dalo vznik i širšímu kontextu: „Svatých mužů je dnes víc než jindy. Svou svatou válku vede státní zástupce Ištvan, prezident Zeman i miliardář Babiš… Dokonce i parlamentní velezrádce Úlehla dovede svatými cíli vysvětlit svou zradu. Jenže jak poznat skutečné svaté mezi falešnými svatými.“ (Lidové noviny, 10. 8. 2013, s. 12.) Rovněž další doklady s původně církevními výrazy svědčí o jejich sekularizaci: Biblické utrpení v Iově. (Titulek, ve významu veliké utrpení.) – ...celostátní stávka v polovině června se „posvátným“ letoviskům vyhnula. (Nikoli ve významu letoviskům s náboženskou atmosférou, ale uznávaným, nejnavštěvovanějším a vynikajícím.) – Bez ohledu na motivy, ať už mohou být jakkoli bohulibé, bývalá ministryně nerespektovala výslovné poučení policejních ředitelů.

Sledujeme-li psanou sféru žurnalistické komunikace, nejvíce dokladů nalézáme v žurnalistických textech analytických, a to v publicistických textech úvodníků a komentářů, méně ve zpravodajství. Zvláště úvodníky a komentáře píší většinou tíž profesionální autoři, často i redaktoři nebo stálí dopisovatelé, a větší nebo menší míra uplatnění církevního lexika je odrazem jejich vyjadřovacích zvyklostí, jejich osobitého autorského stylu. I když jsou individuální stylové rysy autorů v oficiální žurnalistice do určité míry potlačeny, je užití církevního lexika mimo sakrální komunikaci zjevné, zvl. uplatňování biblismů. Církevní lexikální prostředky nacházíme i v oficiální mluvené publicistice, a to převážně ve shodě s komunikací neoficiální, běžně mluvenou.

Na výskyt církevního lexika mimo sakrální komunikaci už upozorňovala H.

Srpová a uvedla: „Se změnou náboženství v životě společnosti souvisejí také změny v percepci nepřímých pojmenování biblického původu – z textů náboženských, filozofických a rétorických přešly do komunikátů povahy výlučně sekulární a časem se staly součástí běžné mluvy. Můžeme konstatovat, že přesáhly rámec jednoho funkčního stylu…“ (1998, s. 133). Část církevního lexika je běžně užívána jako zvyklost, jako ustálené vyjádření v různých sférách komunikace pronášené češtinou. Při výskytu výrazů mimo církevní kontext dochází ke ztrátě nebo oslabení původního náboženského povědomí. Uplatňované církevní lexémy se odchylují od svého významu původního, od sakrální sémantiky. Mnohé biblické frazémy, sousloví nebo citáty si lidé natolik osvojili, že už je s Biblí nespojují

a slouží v komunikaci s různou modifikací. Dochází k rozšiřování frazémů, k jejich doplňování a obměňování rozmanitou substitucí lexémů (bůh suď – bůh a volič suď, Pánbůh dá – Pánbůh a volič dá) nebo k jejich transformaci do jiného sémantického kontextu (z politického seskupení nezůstane kámen na kameni, pánbůh s námi a zlá ústava pryč, obětní beránek novodobé společnosti).

Existující proces sekularizace lexika ve sledované žurnalistice je zřejmý a je spojen s dalšími funkcemi, jimiž církevní lexikum napomáhá k formální aktualizaci vyjadřování, k intenzifikaci, argumentaci sdělovaného a celkově k persvazivnosti žurnalistického textu.

Eva Minářová

Ví Bůh, nebo Výbuch? Dvě slovní hříčky

a jejich cizojazyčné překlady

Úvod

Slovní hříčky dovedou překladatelům připravit nejednu horkou chvilku. S jazykovou elegancí sobě vlastní to již ve třicátých letech minulého století vyjádřil Eisner (1936, s. 233): „Tím jsme se octli v širých pláních slovní hříčky, kde sterá potvůrka a potvora cení na překladatele líbezný chrup. Taková hříčka může být rozmarná, kousavá, frivolní, hlubokomyslná, ale vždy je fenoménem jazykovým a proto i překladatelským.“ Úspěšné převedení slovní hříčky vyžaduje kromě dobré znalosti obou jazyků i značnou dávku tvořivosti a svědčí o míře překladatelova talentu.28 Problém slovních hříček totiž spočívá v tom, že „mohou být založeny na homonymii, polylexii či synonymii takového druhu, že k nim nelze v češtině nalézt protějšky s odpovídající strukturací“ (Kufnerová et al. 1994, s. 159).29 Překládání slovních hříček tedy úzce souvisí s obecným problémem přeložitelnosti. Hrdlička oprávněně konstatuje, že v dějinách překladatelství se neustále objevovaly názory oscilující mezi „tezí o absolutní nepřeložitelnosti a na druhé straně teorií absolutní přeložitelnosti“ (Hrdlička 2003, s. 89). Současná translatologie dnes ovšem považuje za základní princip překladu funkční přístup: „Znamená to, že nezáleží na tom, použijeme-li stejných či jiných jazykových prostředků, ale na tom, aby plnily stejnou funkci, a to pokud možno po všech stránkách…“ (Knittlová et al. 2010, s. 7).30

Z hlediska funkčního přístupu tedy slovní hříčky přeložitelné jsou, avšak za cenu větších či menších obětí. Ve většině případů se totiž skutečně stává, že překladatel nenajde přesné ekvivalenty, a musí se tedy uchýlit ke kompromisnímu řešení: „Zachová slovní hříčku, i když ji třeba trochu pozmění … a pozmění

28 Pregnantně to formuluje klasik české translatologie Jiří Levý: „Schopnost objevovat je hlavní předpoklad překladatelského talentu, právě nedostatek slovní vynalézavosti je patrný u špatných, řemeslných překladatelů. Vynalézavosti je zapotřebí k vtipnému přeložení slovní hříčky, ke vkusnému převedení charakterisačního jména, ke vhodné substituci přísloví a k volbě stylisticky svěžího výrazu.“ (Levý 1955, s. 73)

29 Hutnější definici nalézáme u Trosta: „Je zcela nesporné, že při slovní hříčce jde o aktualizaci rozchodu formy a významu slov.“ (Trost 1960, s. 74)

30 Podobně to vyjadřuje i Fišer: „Jádrem překládání je… úloha zachovat sémantickou kontinuitu mezi výchozím textem a cílovým textem, který adekvátně funguje jako médium mezikulturní komunikace, mezikulturní výměny informací.“ (Fišer 2009, s. 183)

významy jednotlivých výrazů tak, aby byl zachován zhruba smysl výpovědi v originále.“ (Kufnerová et al. 1994, s. 119).31

Pro účely tohoto příspěvku jsme vybrali dvě slovní hříčky pocházející ze známého humoristického románu Zdeňka Jirotky Saturnin, abychom posoudili, jak si s jejich převedením do cílového jazyka poradili zahraniční překladatelé. Nebudeme přitom hodnotit míru zdařilosti jednotlivých překladů, ale soustředíme se především na ústupky, jež museli autoři v zájmu zachování smyslu slovních hříček učinit.

Překlady Jirotkova Saturnina

Humoristický román Saturnin (1942) byl přeložen celkem do jedenácti jazyků, překladů ovšem máme k dispozici dvanáct, neboť německé verze existují dvě. První čtyři překlady vznikly ještě v éře socialismu (srbochorvatský32, polský, první německý a estonský), dalších osm pak vyšlo po roce 2000 (slovinský, anglický, španělský, italský, druhý německý, lotyšský, francouzský a ruský). V současné době existuje několik bakalářských a diplomových prací zabývajících se některým z překladů, a to buď komplexně33, nebo (častěji) s důrazem na dílčí aspekt34.

Vybrané jazykové hříčky

První jazyková hříčka, s níž v tomto příspěvku pracujeme, pochází ze 4. kapitoly, konkrétně z vyprávění o strýci Františkovi, svérázném chemiku-samoukovi (obě složky slovní hříčky jsou zvýrazněny):

Dělníci míchali v kádi jakousi podivnou směs, a dílovedoucí se ptal strýce Františka, co z toho vlastně bude. Strýc byl zachmuřen a v záchvatu náhlé upřímnosti řekl: „Ví Bůh.“ Byl velmi překvapen, když po této lakonické odpovědi jeho spolupracovníci propadli panice a dali se na zběsilý útěk. Domnívali se, že strýc řekl: „Výbuch.“ (Jirotka 1990, s. 51n.)

31 Obecnou formulaci nalézáme u Levého: „Jsou překladatelské situace, které nedovolí vystihnout všechny hodnoty předlohy. Překladatel se pak musí rozhodnout, které kvality díla jsou nejdůležitější a které je nejspíše možno oželet.“ (Levý 1998, s. 129)

32 Překlad vznikl v době, kdy se nerozlišovala samostatná srbština a chorvatština. Podle Špreňarové v něm ovšem převažují prvky chorvatské (Špreňarová 2006, s. 6)

33 K těmto pracím patří např. Kozlová 2014 (z této práce v textu citujeme) či bakalářská práce M. Oškerové (2014) Saturnin (Analysis of English Translation by Mark Corner).

34 K těmto pracím patří např. bakalářská práce K. Edrové (2013) Sprichwörter im kontrastiven Vergleich der tschechischen und deutschen Auflage des Romans Saturnin či bakalářská práce K. Sehnalové (2013) Komparativní analýza českých, anglických a německých přísloví v Jirotkově Saturninovi

Jazyková komika v tomto případě spočívá v chybném dešifrování foneticky podobných slov, jejím základem je tedy paronymie. Vzhledem k tomu, že v prostředí chemického provozu můžeme počítat s jistou úrovní hluku, mohl strýcův výrok skutečně způsobit nedorozumění, zvláště když jeho továrna nepatřila k nejbezpečnějším, jak vyplývá z předchozího průběhu textu.35 V neposlední řadě mohla k nedorozumění přispět i strýcova zachmuřenost jako předtucha brzkého nezdaru.

Při překladu této slovní hříčky se překladatelé zřejmě neobejdou bez kompromisů. Jisté je, že nenajdou-li ve své mateřštině přesné ekvivalenty (což je pravděpodobné), budou muset něco obětovat. Tato oběť se však podle našeho názoru může týkat pouze první části slovní hříčky (Ví Bůh). Zde si překladatel může dovolit pozměnit význam, v případě druhé části (Výbuch) musí však význam zachovat, jinak by se komický účinek vytratil. Zároveň však překladatel nemusí zachovat syntaktickou strukturu hříčky (věta – větný ekvivalent), ale může zvolit strukturu věta – věta či jakoukoli jinou.

Druhá hříčka pochází z 10. kapitoly. Vypravěč tu líčí, jak jednou nocoval v domku svého známého. Po půlnoci jej probudilo zvonění. Venku stál podnapilý muž jménem Brudík, který nemohl najít svůj vlastní domek, a tak chodil od domku k domku a vyptával se, zda dotyčný domek nepatří jemu.36 Jirotkův text zní následovně:

„Jmenuju se Brudík,“ dodal docela zbytečně. Napadlo mě, že vzhledem k tomu, kolik lidí dostal dnes ten dobrý muž z postele, by se měl jmenovat Budík a to rr by mohl dělat.“

(Jirotka 1990, s. 144)

Na této slovní hříčce lze demonstrovat platnost zásady, že slova většinou nejsou komická sama o sobě – komický může být pouze způsob jejich využití (viz Kufnerová et al. 1994, s. 117). Substantivum budík je běžné apelativum, vlastní jméno Brudík může snad zaujmout svou neobvyklostí, samo o sobě však komický účinek nevyvolává. Princip dané slovní hříčky spočívá v tom, že odsunutím hlásky r ze jména Brudík vznikne slovo budík a hláska r se využije k nápodobě drnčivého zvuku, tak typického právě pro budík (i když v češtině by se asi více hodilo crrr než pouhé rr). Domníváme se, že překlad této slovní hříčky bude obtížnější než v případě dvojice Ví Bůh – Výbuch. Zatímco v případě první slovní hříčky může

35 Vyplývá to z následující pasáže: „…nelze upřít, že ve strýcově továrně se opravdu udála celá řada nehod, a je téměř neuvěřitelné, že při nich nikdo neztratil život.“ (Jirotka 1990, s. 49)

36 Pointa příběhu spočívala v tom, že vypravěč omylem přespal v domě pana Brudíka, což ale zjistil až druhého dne ráno.

překladatel pozměnit význam její první části, v případě dvojice Brudík a budík je vztah obou částí o poznání těsnější. Situaci navíc komplikuje fakt, že hláska odsunutá z vlastního jména by měla věrohodně ztělesňovat zvuk budíku (tuto kvalitu originálu bude možná nutné při překladu obětovat). Výhodu zde pravděpodobně budou mít překladatelé do slovanských jazyků, neboť sloveso budit i odvozenina budík mají ve slovanských jazycích společný základ (viz např. Rejzek 2001, s. 96).

V neslovanských jazycích bude řešení zřejmě obtížnější.

Překlad první hříčky (Ví Bůh – Výbuch)

Po úvodním výkladu a základních informacích o vybraných slovních hříčkách můžeme nyní přistoupit k praktické části, tedy k vlastnímu porovnání jednotlivých překladů. Začneme první vybranou hříčkou, tedy dvojicí Ví Bůh – Výbuch.

Sledované jazyky rozdělíme podle jejich příbuznosti: začneme jazyky slovanskými, pak přejdeme k jazykům germánským a románským a porovnání zakončíme estonštinou a lotyštinou.

V polštině zvolil překladatel řešení Wi Bóg – Wybuch (Jirotka 1958a, s. 33). Překladatel tedy zachoval nejen smysl hříčky a syntaktickou stavbu, ale i význam obou jejích částí. Na rozdíl od češtiny tu není rozdíl v kvantitě (ó ve slově Bóg se vyslovuje jako u), je tu však protiklad i – y37 a rozdíl ve výslovnosti koncových souhlásek (k – ch). Překladatel se navíc odchýlil od spisovné polštiny, neboť 3. os. sg ind. prézentu slovesa wiedzieć zní wie.

V ruštině se překladatelka rozhodla pro řešení всё сорвётся – всё взорвётся (Jirotka 2013, s. 34) („všechno se pokazí“ – „všechno vybouchne“). V zájmu zachování smyslu hříčky tedy lehce posunula význam její první části a zároveň pozměnila syntaktickou konstrukci hříčky (zvolila vzorec věta – věta). Zatímco české Ví Bůh nemusí automaticky vyvolávat představu špatného konce, ruské Может, всё сорвётся tuto možnost naznačuje. V celkovém kontextu však tento překlad dává smysl: v uvozovací větě totiž stojí, že strýc byl zachmuřen, z čehož lze usuzovat, že si možnost nehody uvědomoval.

Ve slovinštině nalézáme překlad Bog bo... – Pok bo (Jirotka 2001, s. 31) („Bůh bude“ – „výbuch bude“). V tomto případě hraje v překladu zásadní roli grafická stránka, konkrétně tři tečky umístěné za první částí hříčky. Celý strýcův výrok totiž zní Bog bo… že vedel, tedy Bůh už bude vědět. Tři tečky zde signalizují, že dělníci nečekali, až strýc větu dokončí, a už po prvních dvou slovech se dali na útěk, neboť je mylně interpretovali jako Pok bo, tedy Bude výbuch. Jako součást hříčky zde tedy funguje jen první polovina strýcova výroku.

37 V polštině jde o dva fonémy.

V srbochorvatštině má slovní hříčka podobu Eh, sam bog zna – Eksplozija (Jirotka 1958b, s. 34).38 Překladatelé sice zachovali význam obou částí hříčky (i jejich syntaktickou stavbu), avšak za cenu oslabení zvukové podobnosti. Aby tento deficit snížili, pozměnili poněkud uvozovací větu: zatímco v originále použil autor formulaci v záchvatu náhlé upřímnosti řekl, v překladu stojí u iznenadnom napadu iskrenosti promrmljao. Překladatelé tedy místo slovesa říci použili sloveso zamumlat, aby tak zvýšili pravděpodobnost, že strýcova věta způsobí nedorozumění.

V angličtině se překladatel přiklonil k variantě Exploring – Exploding (Jirotka 2003, s. 38), použil tedy gerundia od sloves to explore a to explode. Stejně jako v originále není zvuková shoda obou částí úplná, za výhodu lze však považovat skutečnost, že se obě gerundia shodují v přízvuku (na druhé slabice). Překlad je tedy možno považovat za funkční.

V prvním německém překladu (1959) nás řešení na první pohled překvapí: Titanid – Dynamit (Jirotka 1959, s. 39). V tomto případě našel totiž překladatel východisko, které si vyžádalo poměrně výrazný zásah do samotného textu. Zatímco v originále čteme Strýc byl zachmuřen a v záchvatu náhlé upřímnosti řekl: „Ví Bůh.“, v německém překladu je toto krátké souvětí nahrazeno poměrně dlouhou pasáží Onkel Franz hatte für ein noch zu erfindendes Waschmittel für Windeln den großspurigen Namen „Titanid“ gewählt, und nannte nun den Arbeitern diesen Namen. 39 Navíc je zřejmé, že překladatel změnil i význam slovní hříčky (dvojice Titanid – Dynamit nemá s dvojicí Ví Bůh – Výbuch nic společného), i když smysl celé komunikační situace zůstal zachován (dělníci zděšeně utekli). Dalo by se jistě diskutovat o tom, zda je takový překladatelský zásah přijatelný, nebo zda je již svévolný.

Ve druhém německém překladu (2007) se autor od originálu neodchýlil, a přesto nalezl funkční a vtipné řešení: Liegt doch inne Luft – Fliegt doch inne Luft (Jirotka 2007, s. 38). První část hříčky znamená Visí to ve vzduchu (volný překlad by mohl znít To hned uvidíš), druhá část Vyletí to do vzduchu. Význam obou částí hříčky zůstal víceméně zachován (první část vyjadřuje nejistotu až obavu), syntaktická struktura se ovšem změnila (obě části mají větnou povahu). Překladatel musel vyřešit jen problém vyplývající z německého pádového systému: slovo Luft stojí totiž v první části hříčky v dativu (in der Luft), kdežto ve druhé části stojí v akuzativu (in die Luft). Překladatel proto zvolil nespisovnou variantu inne, která pádové rozdíly stírá. Zvuková podoba obou částí hříčky je dokonce větší než v originále – rozdíl spočívá jen v první souhlásce.

I ve francouzštině je slovní hříčka přeložena zdařile: Ça va t'étonner – Ça va

38 První část hříčky (Eh, sam bog zna) bychom přeložili jako Jen Bůh ví.

39 Volný překlad by mohl znít: „Strýc František hodlal vynalézt prací prášek na plenky. Vymyslel si pro něj poněkud nadnesený název Titanid a ten nyní dělníkům prozradil.“

détoner (Jirotka, 2011, s. 37) („To se budeš divit“ – „Vybouchne to“). Stejně jako ve druhém německém překladu shledáváme i zde větší zvukovou podobnost obou částí než v textu originálu – rozdíl spočívá pouze v jedné hlásce (t'étonner – détoner).

Význam první části hříčky je posunut směrem k ironii – řekne-li zachmuřený

člověk To se budeš divit, pak rozhodně neočekává úspěch.

Ve španělštině se autor dobral k řešení No tengo noción – una detonación (Jirotka 2004, s. 38) („Nemám ponětí“ – „Výbuch“). Smysl obou částí slovní hříčky zůstal zachován, míra zvukové shody je však poněkud nižší než v originále. Přesto se domníváme, že i tuto verzi lze považovat za funkční.

V italštině nalézáme řešení jednoduché, ale účinné: Una bomba – una bomba (Jirotka, 2006, s. 41) (volně přeloženo: „Senzace“ – „Bomba“). Jak je patrno, autorka využila dvojího významu slova bomba40, místo paronymie tedy zvolila polysémii. Toto řešení si ovšem vyžádalo úpravu uvozovací věty, neboť takový výrok by nebyl v souladu se strýcovou zachmuřeností: místo Strýc byl zachmuřen a v záchvatu náhlé upřímnosti řekl: „Ví Bůh.“ tu tedy čteme Lo zio era di buon umore e in un impeto di ottimismo disse: „Una bomba. “41 Dělníci se pak dali na útěk, protože pensavano infatti che lo zio intendesse sul serio una bomba. 42 V zájmu zachování smyslu celé situace musela tedy překladatelka změnit jeden z dílčích parametrů, tedy strýcovu náladu. Tento zásah považujeme za přijatelný.

V estonštině vypadá překladatelovo řešení takto: Jumal teab – Plahvatus (Jirotka 1961, s. 28). Ačkoli je estonština češtině velmi vzdálena, vidíme na první pohled, že o zvukové podobnosti nemůže být řeč. Autor tedy na překlad hříčky rezignoval a spokojil se jen s tím, že obě její části přeložil doslova a do poznámky pod čarou umístil vysvětlení, že jde o nepřeložitelnou hříčku.43

Se stejným řešením se setkáváme i v lotyštině: Dies vien zina – Sprādziens (Jirotka 2010, s. 37). Také v tomto případě zvolil autor doslovný překlad a v poznámce pod čarou vysvětlil, že v originále jde o slovní hříčku.

Viděli jsme, že v jednotlivých jazycích volili překladatelé různá řešení, a to za cenu různých ústupků. V některých případech pozměnili význam první části hříčky,

40 Původní význam těleso naplněné výbušninou, přenesený význam něco skvělého, jedinečného, šokujícího (pro italštinu viz např. http://dizionari.corriere.it/dizionario_italiano/B/bomba.shtml).

41 Překlad: „Strýc byl v dobré náladě a v návalu optimismu řekl: „Senzace!“

42 Překlad: „Domnívali se totiž, že strýc měl na mysli skutečnou bombu.“

43 Autorem překladu je estonský spisovatel a významný překladatel Leo Metsar (1924–2010). Do estonštiny přeložil několik desítek titulů z české a slovenské literatury, mj. Babičku Boženy Němcové či Nesnesitelnou lehkost bytí Milana Kundery. Přeložil i řadu knih pro děti, např. Klapzubovu jedenáctku, Krtečka či Rumcajse

jindy zase upravili syntaktickou stavbu hříčky. Zvuková podobnost obou částí hříčky také kolísala: někde byla mírně nižší, někde srovnatelná, někde dokonce vyšší. V srbochorvatštině, němčině (1959) a italštině museli překladatelé provést větší či menší textovou úpravu, aby jejich řešení mohlo být funkční. Překladatelé ze slovanských jazyků (s výjimkou ruštiny) měli vzhledem k příbuznosti výchozího a cílového jazyka tendenci ponechat v první části hříčky slovo Bůh, v překladech do neslovanských jazyků se naopak slovo Bůh nevyskytuje vůbec. Ve dvou jazycích (estonštině a lotyštině) překladatelé na vlastní řešení rezignovali, obě části přeložili doslova a v poznámce pod čarou vysvětlili smysl slovní hříčky v originále.

Překlad druhé hříčky (Brudík – Budík)

V teoretické části příspěvku jsme vyslovili domněnku, že při převodu hříčky Brudík – Budík budou mít výhodu překladatelé do slovanských jazyků, neboť sloveso budit i jeho odvozenina budík mají ve slovanských jazycích společný základ. Náš předpoklad se potvrdil, jak vyplývá z Tabulky 1:

Tabulka 1: Překlad hříčky Brudík – Budík v překladech do slovanských jazyků44

JazykJménoKomentář

ČEŠ Brudík …by se měl jmenovat Budík a to rr by mohl dělat.

POL Brudzik …mógłby się nazywać Budzik, a to „rrrr“ mógłby naśladować

RUŠ Брудильник

имя «Будильник», а ето «ррр», он бы мог издавать.

SLOVIN Brundilka …lahko pisal Budilka, in tisti rr bi lahko brundal zraven

SRB-CH Brudilnik …trebalo da se zove Budilnik i da bi ono rrr mogao izkoristiti za cvokotanje

Překladatelé v tomto případě nemuseli provádět substituci, vystačili s doslovným překladem (přeložili tedy apelativum budík do své mateřštiny a mezi první a druhou hlásku vložili hlásku r). Kromě samotné hříčky Brudík – Budík zároveň bez potíží přeložili i následující větu, v níž autor originálu využil odsunuté hlásky r ze jména Brudík k napodobení zvuku budíku. V tomto směru se však od originálu liší slovinská verze. Překladatelka totiž využila skutečnosti, že ve slovinštině existuje

44 Bibliografické údaje k překladům: polština (Jirotka 1958a, s. 89), ruština (Jirotka 2013, s. 95), slovinština (Jirotka 2001, s. 87), srbochorvatština (Jirotka 1958b, s. 99).

sloveso brundati (bručet, broukat) a z dvojčlenné slovní hříčky udělala trojčlennou: Brundilka – Budilka – brundati. Celkově můžeme říci, že překladatelé do polštiny, ruštiny a srbochorvatštiny zachovali v překladu všechny kvality originálu, pouze překladatelka do slovinštiny hříčku mírně pozměnila.

Překlad hříčky do jazyků neslovanských znamenal pro překladatele podstatně větší problém, jak dokládá Tabulka 2:

Tabulka 2: Překlad hříčky Brudík – Budík v překladech do neslovanských jazyků45

ANG Alan Lock …he could just as well be called Alarm Clock and make a ringing sound

NĚM (1959) Wecke …dass er ganz gut „Wecker“ hätte heißen und das fehlende rrr selber dazu machen können

NĚM (2007) Wrecker…sollte er eigentlich Wecker heißen und rasseln könne er selber.

FRA Sornery …il aurait plutôt dû s'appeler „Sonnerie“.

ŠPA Brudík…se debería llamar Budík y hacer rrrr para completar el nombre.

ITA Hadrián Drinčev …avrebbe dovuto. chiamarsi solo Hančev e il drin drin del campanello farlo a voce

EST Brudík …võiks ta end julgesti Budíkuks nimetada ja puuduvat rrrr-i juurde põristada.

LOT Brudīks …viņu drīzāk vajadzētu saukt par Budīku un trrr viņš varētu norūkt pats.

Překladatel do angličtiny musel v zájmu zachování slovní hříčky použít nejen mužovo příjmení, ale i křestní jméno (v originále se muž jmenuje Alois Brudík).

Důvod je zřejmý: anglický výraz po budík je dvouslovný: alarm clock. Zatímco v originále vzniká komický účinek odsunutím hlásky r z příjmení, v anglickém překladu se hláska r naopak vsouvá do křestního jména a k příjmení se přidává hláska k. Překladatel proto musel mírně upravit i následující větu: nemohl využít chybějící hlásku r v příjmení, a proto situaci vyjádřil opisem make a ringing sound. Odlišnost spočívá i v tom, že zatímco v originále nenese mužovo příjmení lexikální význam (ten vzniká až odsunutím hlásky), anglické lock je plnovýznamové slovo.

45 Bibliografické údaje k překladům: angličtina (Jirotka 2003, s. 104), němčina 1959 (Jirotka 1959, s. 107), němčina 2007 (Jirotka 2007, s. 103), francouzština (Jirotka 2011, s. 101), španělština (Jirotka 2004, s. 102), italština (Jirotka 2006, s. 112), estonština (Jirotka 1961, s. 78), lotyština (Jirotka 2010, s. 110).

Zajímavé je porovnání obou německých překladů. V překladu z roku 1959 zvolil autor variantu Wecke – Wecker, stejně jako překladatel do angličtiny tedy hlásku r přidal k příjmení. V případě němčiny to ale není nutné, jak dokládá mladší překlad z roku 2007: v něm autor zvolil řešení Wrecker – Wecker, postupoval tedy stejně jako autor předlohy.46 Následný komentář zachovali oba překladatelé: zde se naopak předloze více podobá starší překlad, smysl věty však zachoval i autor mladšího překladu (hláska r figuruje ve slovese rasseln, jež evokuje zvuk budíku).

Ve francouzštině se setkáváme s pozměněnou verzí hříčky: z mužova příjmení Sornery vznikne odsunutím hlásky r jméno Sonnerie (zvonění). Hříčka se tedy nevztahuje k budíku, nýbrž odkazuje na zvonění zvonku, jímž dotyčný muž budil spící sousedy. Následný vypravěčův komentář autoři vypustili, i když to podle našeho názoru nebylo nutné.

Také v italštině nahradila překladatelka budík zvonkem (campanello) a do mužova příjmení Drinčev vložila citoslovce, kterým se v italštině zvuk zvonku napodobuje (drin drin). Po odsunutí slabiky pak spojila jméno a příjmení do nové podoby, která ovšem nemá s budíkem ani se zvonkem nic společného, takže zdrojem komiky není jméno, nýbrž uvedené citoslovce.

Ve španělštině, estonštině a lotyštině ponechali překladatelé mužovo příjmení v původní podobě a v poznámce pod čarou vysvětlili, v čem spočívá komický účinek originálu.

I v případě druhé hříčky jsme tedy nalezli různá překladatelská řešení. Zatímco překladatelé do slovanských jazyků zde měli úlohu poněkud usnadněnou, v ostatních jazycích si překlad někdy vyžádal ústupky. Někde využili překladatelé celého jména (nejvýrazněji v angličtině), někdy změnili i význam celé hříčky, aby mohli zachovat její smysl (nejvýrazněji ve francouzštině a italštině: význam se tu z budíku přenesl na zvonek). Ve třech jazycích překladatelé slovní hříčku nepřevedli, ponechali jméno v původním změní a smysl hříčky vysvětlili v poznámce pod čarou.

Závěr

Na dvou konkrétních příkladech z humoristického románu Saturnin jsme v hrubých rysech ukázali rozličné potíže, které může slovní hříčka překladateli připravit, a také ústupky, jež musí překladatel učinit, chce-li tyto potíže překonat.

46 Toto řešení označila Kozlová za velmi podařené: „Sehr schön hat aber Joachim Bruss den lustigen Fall mit dem Nachnamen Brudík gelöst. … Somit blieb die lustige Verwechslung erhalten, ohne die Stärke des Ausdrucks zu verändern.“ (Kozlová 2014, s. 21)

Ústupky mohou být různého druhu: někdy musí překladatel v zájmu zachování smyslu pozměnit význam hříčky či její syntaktickou stavbu, případně musí provést větší či menší úpravu kontextu. Také míra zvukové podobnosti může v jednotlivých případech kolísat. A konečně může nastat i situace, kdy překladatel řešení nenalezne, slovní hříčku ponechá v původní podobě (jak jsme viděli v případě hříčky Brudík – Budík) nebo ji doslova přeloží (jak jsme viděli u hříčky Ví Bůh – Výbuch) a smysl hříčky vysvětlí v poznámce pod čarou.

U jednotlivých překladů bychom samozřejmě mohli diskutovat o míře jejich zdařilosti. V případě slovních hříček však sotva lze stanovit obecně platná pravidla: řešení, které bychom v případě jedné hříčky hodnotili jako zdařilé, bychom u jiné hříčky označili za nevhodné. Proto jsme se omezili na popis konkrétních problémů, jež mohou při překladu hříček vyvstat. Předpokládáme totiž, že tyto problémy i způsoby jejich řešení jsou obecně platné.

Pavel Sojka

Ideologie a pravopis

Pravopis je tradičně definován jako soubor pravidel o reprezentaci fonémů v písmu (ESČ 2002, s. 337). Proto se jeho funkce dělí na zaznamenávací a vybavovací, tedy pravopis vytváří pravidla pro záznam fonémů a jejich opětovnou produkci,47 v českém prostředí při reflexi principu fonologického, morfologického a etymologického (Martincová 1991, s. 10). Pravidla pravopisu jako soubor normativních aktů musejí být vytvořena určitou autoritou a lze je považovat za konkrétní realizaci jazykové politiky, resp. jazykového plánování. Cílem tohoto příspěvku je stručně demonstrovat na vybraných příkladech z vývoje českého pravopisu 19. a 20. století, jak se do něj promítala politická ideologie.48

Jazykovou politiku chápeme jako hyponymum jazykového plánování. Jazykové plánování jsou promyšlené, systematické a na základě teoretických východisek naplánované aktivity vykonávané vládní, vzdělávací nebo jinou vlivnou institucí nebo jedincem, které jsou zacíleny na modifikaci nebo stabilizaci jazykového chování jazykové komunity (Trudgill 2003). Je možné ho rozdělit na korpusové plánování (zaměřené na vlastní podobu jazyka, týkající se např. pravopisu, výslovnosti, lexika atp.) a statutové plánování (zaměřené na určení statutu jazyka nebo variety jazyka ve vztahu k jiným jazykům nebo varietám) (Ammon, Dittmar, Mattheier 1987, s. 627).49

Chaim Rabin (1971) rozčlenil cíle jazykového plánování na extralingvistické, semilingvistické a lingvistické. Extralingvistické cíle se vztahují na užívání jazyka a jeho uživatele. Jsou děleny na horizontální (charakterizující teritorium, jehož obyvatelé užívají daný jazyk), vertikální (charakterizující společenství užívající daný jazyk) a diachronní (představující radikální zásah do jazykové situace, snažící se nějaký jazyk obrodit, oživit a opět zavést do konkrétní komunikační domény či naopak). Semilingvistické cíle se dotýkají jazykové metaroviny a nástrojů (k) užívání jazyka: psaní (volby systému písma, grafiky písma a pravopisu), hláskování (spellingu), výslovnosti a jazykových restrikcí (zdvořilosti a jazykových tabu).

Lingvistické cíle jazykového plánování se vztahují na jazykový systém a jeho jednotlivé strukturní roviny.

47 K teorii a vývoji českého pravopisu srov. především Starý 1992; Sedláček 1993, 1998; Sgall 1994; Kučera 1998; Tešnar 2000, 2003; Pleskalová, Šefčík 2007 nebo Čornejová, Rychnovská, Zemanová 2010.

48 Ideologii chápeme jako propracovanou soustavu názorů, postojů, hodnot a idejí s apologetickou nebo ofenzivní funkcí založenou na formulování politických, světonázorových nebo podobných zájmů určité skupiny (blíže srov. Jandourek 2001).

49 Blíže srov. Kloss 1969, 1977; Mühlhäusler 1996; Schiffman 1996; Spolsky 2004 nebo Ricento 2006.

Obrázek 1: Cíle jazykového plánování ve vazbě na komunikační model (VV).

Pravopis je vytvářen regulátory, kteří mají vliv na jazykové chování konkrétního společenství: autoritativními osobnostmi jako řečovými vzory nebo institucemi jako garanty správnosti, resp. žádanosti. Pravopis je na samotném jazyku nezávislý, reguluje pouze způsob grafické fixace fonémů, nicméně graficky fixované komunikáty mají daleko silněji pociťovanou hodnotu než nefixované a mluvčí k nim daleko častěji zaujímají subjektivní (hodnotové) postoje, a proto jsou diskuse o něm a jeho dodržování silně exponované a rovněž otevřené politickým zásahům (Adam 2004, 2004–2005; Pleskalová, Šefčík 2007, s. 516; Woldt 2010).

V dějinách jazykovědné bohemistiky 19. a 20. století je možné vysledovat jak jazykové plánování s cíli extralingvistickými, tak semilingvistickými. Je přitom symptomatické, že jazykový program často suploval českou politiku a česká lingvocentrická společnost si tuto náhradu interiorizovala, a to ve všech obdobích, pouze s rozdílnou intenzitou (Velčovský 2014). Níže se budeme zabývat výhradně semilingvistickými cíli, které se realizovaly prostřednictvím reforem pravopisu. Na počátku 19. století docházelo vzhledem k počtu vydaných mluvnic, slovníků a příruček a vzhledem k různorodosti jejich autorů ke vzájemnému osočování a k emotivním interpretacím nejen pravopisných návrhů: Václav Stach vydal roku

1806 proti Josefu Dobrovskému pamflet s názvem Kritický výklad pomatených českých gramatik (Hroch 1999b), Karel Alois Vinařický charakterizoval Jana Nejedlého jako potřeštěného strachojota ypsilonomila (Tešnar 2000, s. 246), Václav Hanka (1847, s. 9) označil grafémy w a au za německé, ohyzdné, a proto nutné k náhradě za v a ou apod. Právě Hanka hrál hlavní úlohu při těchto reformách.50 Cílem pravopisných úprav

50 Hankův Prawopis Český podlé Základu Gramatyky Dobrowského vyšel celkem devětkrát. Poprvé v roce 1817, v roce 1821 dokonce dvakrát a pak v letech 1835, 1839, 1844, 1847, 1848 a 1849. Na Hankovu práci později navázal Tomíček (1850). Blíže srov. Pleskalová, Šefčík 2007.

bylo posílení morfonologického principu českého pravopisu, nicméně politické proklamace byly činěny ruku v ruce s lingvistickými: Však my přece tvrdíme, že w jest německé; ne proto, že ho Němci užívají, ale že si ho Němci nepochybně udělali, aneb alespoň osvojili (Hanka 1847, s. 9). Změna grafemiky měla za cíl jednak zjednodušit vybavovací funkci pravopisu, a to napříč slovanským etnikem,51 jednak deklarovat odlišnost od německojazyčného kulturního okruhu: Přijavším latinské písmo, zbytečně jest německým w to krásné písmo zohyzďovati (Hanka 1849, s. III). Slovy Vladimíra Macury (1995, s. 43) pravopis není chápán jen jako více méně libovolný prostředek písemného záznamu jazykových projevů. Je přijímán i tvořen jako autonomní hodnota spjatá s různými jevy estetickými i politickými.

Purismus závěru 19. století dokázal pokračující a eskalující subjektivizaci postojů k jazyku. Došlo k rozšíření etablovaného mýtu: Je-li jazyk nedokonalý, tj. nečistý, neryzí, neautentický atp., je stejný také národ, jehož příslušníci jím mluví.52 Puristické pokusy zasáhnout do spisovného jazyka se však primárně nedotýkaly pravopisu, nýbrž slovotvorby, morfologie a syntaxe. Významnou autoritou ovlivnivší pojetí spisovného jazyka i pravopisu se stal až Jan Gebauer. V roce 1902 spatřila světlo světa menší a roku 1903 větší Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů. 53 V předmluvě Gebauer charakterizoval pojetí pravidel: [...] máme za to, že je žádoucno, aby zavládla a co nejvíce panovala stejnost; ale dosíci stejnosti ve všem a úplně toho času nebude lze, a proto třeba nechávati nějakou

51 Sehr vorteilhaft wäre es, wenn sich die Čechen der lateinischen Schrift anstatt der bishörigen Mönchsschrift, und der hier vorgeschlagenen und gröstentheils eingeführten Orthographie bedienen; weil dann alle Slawen ihre čechischen Bücher lesen könnten (Tomsa 1812, s. 16, cit. dle Berger 2010, s. 351).

52 Tzv. brusy začala vydávat Matice česká (1877, 1881, 1894) i jednotlivci (Martin Hattala 1877; František Bačkovský 1889; František Bartoš 1892, 1894, 1901). Blíže srov. např. Jakobson 1932; Neustupný 1989; Hroch 1999a, 1999b; Jelínek 1974–1975, 2007 a tam uvedenou literaturu.

[...] pozbude-li národ náš svého jazyka, [...] pozbude tím nejpodstatnějšího a jediného znaku své národnosti, svého osobitého bytu a přestane býti národem (Bartoš 1894, s. XXXIX). S dostatkem známo jest, že není jazyka, jenžby projitím krátkých dob podroben býval živlům z ciziny naň hltavě se deroucím, jako český. Za tou příčinou není se i diviti tomu, že působením tolika mu nevraživých živlů nikterak uniknouti nemohl nákazy [...] (Javůrek 1873, s. 1). V kontrastu srov. např. Hattalův brus: Každá i sebe vzdělanější z nich [z jazyků] obsahuje v sobě víc anebo méně cizoty a sice hlavně proto, že se žádný národ nemůže obejíti bez obcování s jinými a že se to přirozeně netýká jen těla než i duha národního vůbec a nejvěrnějšího zrcadla jeho čili řeči zvláště (Hattala 1877, s. 27).

53 Sám Gebauer napsal úvodní část a také pasáže vycházející z jeho mluvnic. Členy komise pověřené vypracováním pravidel dále byli Hylmar, Bílý, Jursa, Benýšek a Hulík. Srovnáme-li ovšem Gebauerovy mluvnice (1890, 1894, 1905) a pravidla, pravidla vyvstanou v daleko konzervativnějším světle.

volnost, třeba jen pro dobu přechodnou, než se usus na tom neb onom ustálí (Pravidla 1902, s. 4). Pravidla z roku 1902 byla silně benevolentní a kodifikovala kolísání. Naproti tomu o rok později Gebauer kodifikaci značně „přitvrdil“. Důvodem byl především odpor učitelstva, kterému měla pravidla vlastně sloužit, k přemíře dublet. Učitelé se dožadovali jasných kritérií „správnosti“ (Sedláček 1993, s. 67n.). V dubletách byla spatřována slabost a nedůslednost kodifikace. Po Gebauerově smrti převážila opět vlna českého purismu a v pravidlech z roku 1913 pod taktovkou Emila Smetánky začala být uplatňována silnější pravidelnost a archaizující spisovnost.

Od roku 1917 vychází Naše řeč, která mohutně přispěla do pravopisných diskusí. První ročník vycházel ve složité politické situaci, což se odrazilo v burcování k záchraně jazyka (NŘ, 1, 1917, s. 1). Schematicky vyjádřil poslání časopisu Václav

Flajšhans v tzv. Jazykovém desateru: Jeden jest národ, jedna jeho řeč – té jediné věř, té jediné se drž! [...] Cizím bohům [germanismům – pozn. VV] se neklaněj – neužívej toho, čeho lid se štítí. [...] Dvě jsou jen cesty, které vedou k cíli: srovnávací a historická [...] (Flajšhans 1917, s. 264nn.). Naše řeč se plně přihlásila k umírněnému mladogramatismu, což se odrazilo také v diskusích o pravopisu.54 V první polovině 20. století došlo k mnoha vydáním pravidel. Vyšla v roce 1904 (1910 reprint), 1913 (1917 a 1919 minimální změny), 1921 (1924 minimální změny, 1926 reprint).55 Ve dvacátých letech začala být postupně odmítána teze o přímočaré pravidelnosti: Jakési kolísání tu vždy bylo a bude (Pravidla 1921, s. VI), což připravilo půdu ke střetu paradigmatu mladogramatického a funkčně strukturního reprezentovaného šéfredaktorem Naší řeči Václavem Hallerem a Pražským lingvistickým kroužkem. Sborník Spisovná čeština a jazyková kultura (1932) je všeobecně známý.56 Tyto spory však nezměnily pojetí spisovnosti (oba tábory zachovávaly intervenční stanoviska pouze s rozdílnými kritérii této intervence) ani změnu v pojetí pravopisu (Starý 1995).

Radikálně odlišná politická situace za protektorátu měla dopad na jazykové

Žehrání na úpadek jazyka neprobíhalo pouze za pohnutých válečných časů, ale také v nové republice, která interiorizovala historické mýty a stereotypy. Zubatého rektorská řeč (3. prosince 1919) je prolnuta jazykovými klišé a patosem: A máme-li očistiti bohaté dědictví po našich předcích, jazyk český, jehož dar nám svěřil Bůh, máme-li jej povznésti z kalu, v němž jej zavalila zloba osudu a naše vlastní vina, je svrchovaný čas, abychom všichni, kteří můžeme, přiložili i zde ruky k dílu; a může, kdo chce, a zde přece chtíti musí každý věrný syn svého národa (Zubatý 1920, s. 8).

55 Podrobně k jednotlivým vydáním pravidel srov. např. Šmilauer (1936). Poměrně kriticky se ale ke Šmilauerově analýze postavil Havránek (1937), vytýkal mu především nepřesnost jednotlivých údajů.

56 Kritériem rozpoznání „pravého“ germanismu bylo pro Hallera rozpoznání ducha jazyka. Právě po rozpoznání ducha svého jazyka měla vyplynout cizost a „nebezpečnost“ germanismu. Poznáním ducha jazyka se v uživatelích jazyka měl utvářet jazykový cit (Haller 1931/2007, 1937).

postoje obyvatelstva. Věrnostní spolek pro německý jazyk a německé písmo (Treubund für deutsche Sprache und Schrift) svými letáky a články rozvíjel silnou proněmeckou, a proto i prokurentovou kampaň: Mysli na to, že jsi Němec, a dávej to najevo tím, že se budeš věrně držet ryzího německého písma zděděného od svých otců. 57 Odlišné grafemické soustavy pro češtinu a němčinu ještě zdůrazňovaly efekt odlišení podmanitelů a podmaněných.58 Nacisté považovali překládání, počešťování a vůbec deklinaci německých substantiv z politické oblasti za dehonestující. Úřad říšského protektora vypracoval návrh nařízení, aby se jedinečná a výhradně německá substantiva jako Führer, Reichskanzler, Deutsches Reich, Reichsprotektor nebo Protektorat Böhmen und Mähren nepřekládala a aby se také v českém textu tiskla výhradně frakturou. Návrh počítal s tím, že deklinační sufixy budou sice vytištěny, ale pro odlišení budou vytištěny antikvou,59 popř. nebudou deklinovány vůbec.60 Vláda se proti návrhu nařízení ohradila:61 S hlediska jazykového nelze pokládati německá označení, uvedená v nótě úřadu pana říšského protektora, za jedinečná, t.j. za taková, pro něž by nebylo v českém jazyce výrazů plně vystihujících dotčená označení německá. Do jisté míry jest jedinečným výrazem „Führer“, ač i české označení „Vůdce“ vystihuje v každém směru speciální význam výrazu německého. Obecné vnímání německých slov s českými koncovkami vláda charakterizovala jako bizarní a upozorňovala na těžkou srozumitelnost takového makarónského textu.62 Vládě bylo nakonec alespoň uloženo, aby se překlad německého Führer psal důsledně s velkým počátečním písmenem, tedy Vůdce. 63 V tomto zjitřeném prostředí vznikala nová, konzervativní a puristicky

57 NA, RP, ka 9, 2125.

58 Otázky o poměru antikvy a fraktury skončily povinným zavedením antikvy i do německých textů v lednu 1941. Hlavním důvodem byla nedostatečná (hlavně mezinárodní) znalost fraktury mezi obyvatelstvem, nejednotná grafická podoba a také preference antikvy u komunikační techniky.

59 NA, RP, ka 261, IA3818, 27. června 1939.

60 NA, RP, ka 261, dopis von Burgsdorffa K. H. Frankovi z 29. července 1939.

61 NA, RP, ka 261, 16233/39MR z 22. července 1939.

62 Toto nebezpečí ilustruje zajisté názorně tento příklad: „Der Führer und Reichkanzler uložil Reichsregierungu /Reichsregierunze/, aby po dohodě s Reichsprotektorem in Böhmen und Mähren nařídil /nařídila/ Oberlandratům Protektoratu Böhmen und Mähren, by od osob, které mají jmění na území Deutschesu /Deutschesního/ Reichu mimo oblast Protektoratu Böhmen und Mähren požadovali výkaz.“ 16233/39MR z 22. července 1939.

63 NA, RP, ka 261, I1a-1748. Blíže srov. např. Doležal 1996.

Nařízení Ministerstva vnitra z 22. července 1941 19936/1941-9 uvádí: Užívání slova „vůdce“ /s malým začátečním písmenem/ k označení určitých funkcí budiž co nejvíce omezeno. Pokud se toto slovo vyskytuje ve složených německých výrazech, jako např. „Gruppenführer“ apod., budiž do českého jazyka překládáno slovem „vedoucí“, stejně jako slovo „Leiter“. Není však námitek proti užívání takových složených výrazů, které se všeobecně vžily /na př. strojvůdce/

ovlivněná pravidla pravopisu (1941 a o dva roky později školská), která tento politický kontext musela jako oficiální, normativní příručka reflektovat. Proto kodifikovala na základě politického zadání tvar Vůdce a Říše, resp. s vysvětlujícím Vůdce a říšský kancléř a Velkoněmecká říše. 64 Z politicky motivovaných změn je nutno upozornit také na poválečný úzus dehonestujícího psaní němec (Sedláček 1993, s. 132). Tento příklad však nebyl obsažen v pravopisných pravidlech a jednalo se výhradně o kreativní, nicméně silně nekorektní publicismus.

Poválečné diskuse ukázaly na politickém pozadí střet strukturalismu, marginálního marrismu a především marxismu. Zásadní reformou prošel pravopis v roce 1957 (pravidla z roku 1946 a 1948 obsahovala pouze drobné změny).65 Nový režim volal po demokratizaci spisovného jazyka, tj. jeho „odexkluzivnění“ a „snadné“ osvojitelnosti širokými vrstvami společnosti. Především díky osobnosti Bohuslava Havránka tato vulgarizace neproběhla (Novák 1990).66 Teoretická příprava na nová pravidla byla poměrně důkladná.67 Základní myšlenkou reformy, jejímiž gestory byl právě Bohuslav Havránek a František Trávníček, byla snaha posílit vybavovací funkci pravopisu. Radikální návrhy maximalizující zaznamenávací funkci (zrušení distinkce i a y, ú a ů, popř. pronikání foneticko-morfologických prvků z obecné češtiny) byly odmítnuty s tím, že by se přetrhala vazba na historický vývoj češtiny (srov. Cvrček 2006). Zároveň bylo nutno kodifikovat mnohé výrazy, které do našeho jazyka přinesl nový způsob společenského života a technický pokrok (Pravidla 1957, s. 5). Pravidla byla předložena k posouzení i všem vrcholným institucím, které nesou odpovědnost za náš vývoj kulturní, hospodářský a politický, a ty také zvážily možnosti jeho realisace za dané situace (Váhala 1956, s. 215). Politické tlaky můžeme spatřovat především ve dvou oblastech: psaní s/z ve slovech cizího původu a velkých písmen.68 Cizí slova

64 Další změny se týkaly především kvantity a skloňování cizích slov. Pod vlnou vlasteneckého purismu se pravidla opět vrátila k infinitivu na –ti. K rozdílům srov. NŘ, 26, 1942, s. 80nn., 111nn., 146nn.

65 Na pravidlech z roku 1941 Havránek kritizoval opět nedůslednost, častou archaičnost a především pak nesouhlasil s kodifikací substantiv vzoru píseň/kost (Havránek 1947–1948, s. 21).

66 Pravidla z roku 1957 nenechala veřejnost bez odezvy. Lidová demokracie publikovala sloupek Karla Horkého s názvem Kliniky pravopisu: Všechny tzv. světové řeči zůstávají celé desítky let při stejném starém pravopise a cítí se přitom docela svěží, jen ta naše čeština, jako nějaký těžký pacient, se neustále léčí na příslušných, abychom tak řekli, filologických klinikách, [a] musí se i podrobovat všelikým operacím (Horký 1958).

67 Zmiňme např. konferenci o pravopisu v Liblicích (1953) nebo rozsáhlou diskusi o pravopisu v letech 1954–1956 na stránkách Naší řeči a Slova a slovesnosti nebo samostatné dotazníkové šetření (1954).

68 To potvrzují samotná pravidla, neboť v předmluvě poněkud bizarně uvádějí, že psaní

se buď počeštila úplně (bazén), anebo se připouštěla dubleta (analysa – analýza).69 Ne ale ve všech slovech: bylo „nedůstojné“, aby se slova jako komunismus nebo president psala se z, a proto se vytvořila skupina výjimek, u níž se měl zachovávat starý pravopis (Pravidla 1957, s. 47).70 U psaní velkých písmen byl politický tlak ještě větší. Ministr Kopecký údajně hřímal: Doly se musí psát s velkým písmenem, tam se těží naše černé zlato (Kocourek 1991, s. 16). Na základě politického zásahu pravděpodobně ovlivněného odhalením kultu osobnosti byla prosazena zásada, že názvy stranických orgánů se kvůli „skromnosti“ a „kolektivnosti“ mají psát s písmenem malým (dle šalamounské teze, že se jedná o takové názvy institucí, které označují již svou podstatou, svým obecným významem (nebo významem některé své složky), prakticky jen jistou jedinečnou věc, a u kterých není proto zapotřebí vyznačovat tuto jedinečnost navíc ještě také graficky velkým počátečním písmenem – Pravidla 1957, s. 66).

Oproti tomu názvy lidových orgánů byly kvůli „důležitosti“ a „úctě k lidu“ kodifikovány s písmenem velkým: tj. např. ústřední výbor KSČ, ale Místní národní výbor v Lenešicích (ibid.: 64–67). Obdobně bylo rozhodnuto o glorifikované podobě psaní

Vítězný únor nebo Únor, Říjnová revoluce nebo Revoluce, Pražské povstání, Slovenské národní povstání nebo Velká vlastenecká válka (ibid.: 67).71

V období rozsáhlých politických a společenských změn po roce 1989 se opět stala otázka spisovnosti, jazykové správnosti a kultury vyjadřování aktuální.72

Celospolečenskou diskusi vyvolala Sgallova a Hronkova Čeština bez příkras (1992) a samozřejmě reformní pravidla (1993).73 Je nutno je interpretovat ve střetu paradigmatu preskriptivistického a deskriptivistického. Byla sice připravována ještě před rokem 1989, v roce 1991 začala diskuse s odbornou obcí (Martincová 1991), nicméně ani ta nebyla dostatečná a pravidlům byla vyčítána nedostatečná příprava

velkých počátečních písmen v názvech institucí bylo dohodnuto se zástupci ústředních úřadů (Pravidla 1957, s. 5).

69 Celkovou analýzu pravidel najdeme v celé NŘ 1957 a 1958, ke koncepci blíže srov. Váhala 1956.

70 Dublety prezident, filozofie, univerzita, gymnázium byly kodifikovány až v 70. letech (Sedláček 1993, s. 133). Pravidla byla následně mírně upravena v roce 1960, 1974 a 1983.

71 Diskuse o pravopisu probíhaly i nadále – především články Běliče (1963–1964, 1966–1967); Vachka (1964) a Sgalla, Nováka (1964). Blíže srov. Cvrček 2006, s. 49nn.

72 O rostoucím zájmu svědčí počet konferencí, které byly tomuto tématu věnovány. Např. Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, K diferenciaci současného mluveného jazyka, Spisovnost a nespisovnost dnes, Spisovnost a nespisovnost – zdroje, proměny a perspektivy ad.

73 Odpor veřejnosti ke psaní cizích slov (typ renezance, impresionizmus) vedl k vydání Dodatku (1994), který starý způsob psaní ponechal vedle nového, což vyústilo v opětovné puristické tendence některých uživatelů (srov. Kraus 1998; Jamek 1998; Dobrík 2004).

a příliš silný oktroj (Sgall 1994). Z politicky motivovaných změn je nutno zmínit označení liturgických svátků s velkým počátečním písmenem: Vánoce, Velikonoce, ale stále např. letnice. 74

Na uvedených případech jsme demonstrovali, jak byly semilingvistické cíle jazykové politiky inherentně přítomny po celé 19. a 20. století. Míra jejich radikálnosti a také úspěšnosti se samozřejmě lišila. Zcela záměrně se obrozenci odklonili od „německého“ kurentu, zcela záměrně se ho Němci až do 40. let 20. století drželi. Brusičské snahy o „odněmečtění“ češtiny byly sice utopistické a neúspěšné, nicméně puristické postoje obyvatelstva a vnímání jazyka jako vysoce exponované hodnoty se staly konstantní. Politické vlivy na úpravu pravopisu jsou nejjasněji vidět na psaní velkých písmen (za protektorátu, po roce 1957 a po roce 1993).

Tabulka 1: Příklady semilingvistických cílů jazykového plánování v českém kontextu (VV).

obdobípříklady semilingvistických cílů

– tykání/vykání versus onkání/onikání

tzv. národní obrození

– změna grafemiky: z kurentu do latinky (čeština)

– „odněmečtění“ českého pravopisu (např. grafém w)

závěr 19. století– „odněmečtění“ českého jazyka brusiči zcela nereálné

první republikaX1

protektorát

50. léta

– změna grafemiky: z kurentu do latinky (němčina)

– politizace pravopisu (např. Vůdce)

– politizace pravopisu (psaní s/z a velkých písmen)

– radikální změna pravopisu odmítnuta

současnost – de/politizace pravopisu (velká písmena)

– genderově korektní vyjadřování2

Tabulka 2: Příklady politicky motivovaných změn psaní velkých písmen (VV).

pravidla příklady

1902 vánoce, Francie / republika francouzská, ministerstvo

74 Za zmínku rovněž stojí tzv. pomlčková válka a uzákonění oficiálního názvu státu jako Česká a Slovenská Federativní Republika (ústavní zákon č. 101/1990 Sb., o změně názvu Československé federativní republiky; srov. Stein 2000).

1941 vánoce, Francie / republika francouzská, ministerstvo školství, Vůdce = Vůdce a říšský kancléř, Říše = Velkoněmecká říše

1957 vánoce, Mezinárodní den žen, Československo / Republika československá, ministerstvo zemědělství a lesního hospodářství, ústřední výbor KSČ, Místní národní výbor v Lenešicích, Pražské povstání

1993 Vánoce / letnice, Ministerstvo financí ČR, Okresní soud v Táboře

Obrázek 2: Aktéři semilingvistických cílů ve vazbě na pravopis (VV).

Pravopis, resp. jeho dodržování, je veřejností vnímán jako kritérium spisovnosti. Vzhledem k tomu, že kodifikace je de facto autoritativní dle deskriptivistů záznam, dle preskriptivistů vytvoření normy, musejí být stanovena její kritéria. Právě v nich se odrážejí semilingvistické cíle – vazba na politický, sociální, ekonomický nebo kulturní kontext konkrétního společenství či státu dané doby. Do konfliktu se tak mohou dostat semilingvistické cíle vládnoucích elit, představitelů vědecké obce provádějících kodifikaci nebo samotných uživatelů jazyka.

Tyto často ideově protichůdné potřeby je možné při objektivizovaném nazírání na jazyk překonat veřejnými slyšeními a důkladnými diskusemi. Uvědomění si této do značné míry paradoxní kontextualizace může pomoci k pochopení důvo-

dů konkrétních pravopisných úprav i osobních hodnot a postojů kodifikátorů a poskytnout jim i uživatelům jazyka potřebnou zpětnou vazbu.

Tato kapitola vznikla v rámci řešení grantu GAČR č. GP14-19798P Čeština pod hákovým křížem.

Václav Velčovský

Význam a funkce prozodie v akusticky nepříznivém prostředí

Ve většině komunikačních situací nese jádro informace verbální složka promluvy. Studiem komunikace v některých akusticky znevýhodněných pracovních provozech, zejména v jejich řízení, se ukazuje, že informační hodnota použité prozodie může být často zásadní. Vzhledem k možnému stresu mluvčího může být verbální složka nekompletní nebo informačně bezcenná. Klíčová informace je pak zprostředkovaná prozodií a díky jejímu dekódování může adresát promluvy adekvátně reagovat. Ve výzkumech percepce v akusticky nestandardních, nepříznivých podmínkách je tedy záhodno soustředit se nejen na porozumění předávané informace, ale rovněž na faktory, které tuto srozumitelnost ovlivňují a přispívají ke spolehlivosti její srozumitelnosti nebo ji naopak poškozují.

v běžné každodenní komunikaci hraje prozodie nezastupitelnou úlohu v porozumění řečové promluvě. Odlišné frázování, časové členění, distribuce přízvuků, intonační realizace a další jevy mohou významnou měrou modifikovat význam promluvy (Palková 1994, Vlčková-Mejvaldová 2006). Ve specifických provozech, jako jsou doly, zemědělství nebo doprava (železniční, městská, letecká), mohou nastat takové komunikační situace, kdy je verbální složka promluvy nesrozumitelná, jazyk ztrácí elementární znakové charakteristiky a nositelem významu se stává prozodie. Série percepčních testů v takovýchto typech provozů ukázaly, že verbální složka je i pro odborníky dané profesní oblasti srozumitelná pouze ze 44 %. Při percepci promluvy a dekódování jejího smyslu se adresáti promluvy museli spolehnout na znalost daného prostředí a na kompenzační mechanismy. Vzhledem k tomu, že repertoár možných sdělení je poměrně úzce vymezený, adresát sdělení mohl identifikovat jeho smysl na základě přiřazení zvukových klišé k určitým provozním situacím (Dohalská-Zichová 1988). Právě tato zvuková a zejména prozodická klišé, tedy prozodická realizace ustálená a charakterizující určitou pracovní komunikaci, se stávají základní složkou reálné komunikace: navzdory deformaci verbální složky promluvy musí být informace spolehlivě předána adresátovi. Tuto funkci zajišťuje ve specifických, extrémních případech právě prozodie a zajišťuje tak fungování provozu.

Naše předchozí pozorování pracovní komunikace v hlučných provozech ukázalo, do jaké míry konkrétní rytmickomelodická realizace, distribuce a délka pauz, nečekané změny tempa nebo neobvyklé přízvukování aktivizují pozornost adresáta sdělení a nasměrují ji k urgentní situaci. Změny tohoto typu rozrušují prozodické stereotypy a mohou, jak jsme měly možnost se přesvědčit, varovat zaměstnance v nepředvídané a nebezpečné situaci.

Stojí tedy před námi dvě zdánlivě paradoxní vlastnosti prozodie pro komunikace v hlučných pracovních provozech: stereotyp v prozodii, který přispívá k dekódování informace o obvyklé situaci na straně jedné, na straně druhé narušení prozodického stereotypu pro připoutání pozornosti při události neobvyklé.

Zvukový korpus

V tomto článku bychom rády představily několik charakteristických zvukových vlastností promluv realizovaných dispečery během noční služby na seřaďovacím nádraží a analyzovaly prozodii konkrétní promluvy, která signalizovala blížící se nehodu.

Získávání materiálu

Veškeré ukázky, jimiž se tu dále budeme zabývat, představují promluvy dispečerů. Jedná se o autentické materiály reálného železničního provozu. Celkové trvání zkoumaných a přepsaných nahrávek je 240 minut. Nahrávky byly pořízeny paralelně dvojí: tak, jak je hlavní výpravčí pronesl, a tak, jak se (i s neodmyslitelným hlukem) dostaly k uším posunovačů.

Paralelní nahrávání umožnilo uchovat a později analyzovat původní zvukovou podobu promluvy, která zachycuje deformace dané např. nedbalou artikulací mluvčího, a zároveň zjistit míru deformace způsobenou specifickými vlastnostmi komunikačního kanálu. Je vhodné poznamenat, že pro posluchače neodborníky dosahovala srozumitelnost cílového podoby promluvy (tj. včetně deformací vlivem prostředí) zhruba 5 %. Porozumění zaměstnanců provozu bylo vázáno na znalost situačního kontextu: při poslechu téže nahrávky po několika dnech, bez znalosti kontextu, nebyli titíž posluchači schopni slyšené reprodukovat ani interpretovat.

Komunikační klišé

Ve zkoumaném pracovním prostředí se často opakované promluvy stabilizovaly do jakýchsi „komunikačních klišé“. Na seřaďovacích nádražích (měly jsme možnost sledovat a analyzovat komunikaci na třech různých provozech) jsme zaznamenaly dva dominantní typy zvukových klišé:

a) věty obsahující v podstatě jen číslovky („věty-čísla“);

b) věty, které obsahovaly pracovní pokyny pro skupinu zaměstnanců („věty-pokyny“).

Věty-čísla: Průměrná délka tohoto typu vět byla 14 až 16 slabik. Obvykle byly věty členěny do tří dechových celků, jejichž rozsah závisel na struktuře vyslovovaných číslovek. Časové členění bylo pravidelné, intonace monotónní, s finálním poklesem. Trvání tohoto typu vět se pohybovalo mezi 4 a 5 sekundami.

Věty-pokyny: V tomto typu vět jsme zaznamenaly výrazně delší dechové celky o průměrném rozsahu 24–26 slabik. Časové členění a distribuce přízvuků jsou méně pravidelné než u předchozího typu vět. Na konci intonačních jednotek nacházíme kontaktové prostředky, ať už vlastní jména adresátů, nebo jiné. Variace trvání a rytmickomelodické struktury jsou velmi slabé a vyskytují se jen zřídka.

Tabulka 1: Časové vlastnosti dvou různých typů vět.

Segmentální deformace ve větách-číslech

Věty-čísla se skládají prakticky výhradně z numerálií označujících místo a druh práce, kterou je třeba vykonat. Reálný zvukový záznam, jak jsme ho zachytily během experimentu, byl konstituován v podstatě pouze tím, co jsme nazvaly vokalickými rastry. Jedná se o sled vokálů, konsonantické složení je neidentifikovatelné. Například promluva ve tvaru [a a a: ou / e a e e a] byla na základě znalosti situačního kontextu a díky omezenému repertoáru možných promluv identifikována (správně) jako na dvanáctou / ve dvacet jedna.

Vokalické rastry

Produkované promluvy jsou tedy redukovány na prostý sled vokálů, na vokalické rastry. Tento způsob artikulace může pochopitelně vést k záměnám, které by znemožnily splnění požadovaného úkolu. Pouze shora uvedená percepční strategie (kompenzace akustických podnětů informacemi mimojazykovými na základě znalosti situačního kontextu) umožňuje porozumění, respektive relevantní interpretaci a adekvátní reakci adresáta sdělení (Baylon 1996).

K omezení vyslaného signálu na vokalické obsazení se ještě přidává tendence některých vokálů k artikulační deformaci. Vokály na vrcholech českého vokalického trojúhelníku ([i], [a] a [u]) se jeví jako stabilnější než vokály [e] a [o]. Posledně jmenované vykázaly v následných percepčních testech značnou fluidnost.

Konsonantické změny (modifikace)

Ke spolehlivosti percepce emetované promluvy nijak nepřispívá ani fakt, že i konsonanty, jsou-li už přítomny, mohou rovněž podléhat artikulačním modifikacím, změnám a percepčním záměnám: explozivy [p], [m], [g] byly v některých případech během následného poslechu zaměněny s jinými explozivami. Nejširší percepční variabilita byla zaznamenána u souhlásek [t], [d], [n], a to zejména v iniciální pozici: rovněž byly zaměňovány s explozivami, ale i s frikativami se stejným místem tvoření ([s], [z]) a s [j]. [j] také často percepčně nahrazovalo palatální explozivy. Dále byly zaznamenány záměny [x] za [k] a [t], [s] za [š], [x], [z], výjimečně za [t]. [t] bylo identifikováno jako [ť], [s], ale i jako [j] a [m].

Docházelo i k vzájemným záměnám konsonantů, které se lišily ve všech třech artikulačních parametrech, tedy jak ve znělosti, v místě tvoření i ve způsobu tvoření (záměna [x] za [n]). Afrikáty se projevily jako percepčně stabilní.

Shora uvedené příklady ukazují, k jakým nepředvídatelným typům záměn dochází v oblasti konsonantů v rámci provozních hlášení. Vyplývá z nich, že po stránce jazykové srozumitelnosti jde o situace mimořádně nepřehledné. Tato nepřehlednost může vést, vzhledem k charakteru provozu, k ohrožení majetku, zdraví a života. Funkci informování o nenadálé situaci zde pak přebírají právě prozodické vlastnosti promluvy: tempo řeči, rytmus, distribuce a síla přízvuků, melodický průběh.

Rytmické vlastnosti vět-pokynů

Na rozdíl od vět-čísel, které obsahovaly prakticky výhradně numerálie, jsou větypokyny z hlediska syntaxe relativně konsistentně utvářené. Pro ilustraci vybíráme

následující, u níž uvádíme i trvání promluvových úseků a artikulační tempo:

A Jindro, [a‘jəndro] 662 ms, 4,5 sl./s –potom, až pojedeš, tak tady u toho blafounu pomalu, abych se moh‘ chytnout.[‘potomaš ’pedeš tak ’tadiutoo ’blafounu ’pomalu / ’ʔabixsemox ’xitnout] – 3 946 ms, 6,2 sl./s

Fonetický přepis věty zachycuje některé artikulační odchylky od normy, např. absenci rázů.

První ukázka je příklad promluvy s dominantní funkcí sdělnou. Téměř všechny promluvy tohoto charakteru byly nevědomky konstruovány stejným způsobem: jejich délka je srovnatelná (možnosti adresátů soustředit se na delší promluvu jsou omezené), pauzy jsou distribuovány podobně, v rámci sdělení lze zaznamenat tendenci k izosylabičnosti; první úsek, který obsahuje pouze kontaktový prostředek oslovení, je oddělený pauzou a jeho tempo je odlišné (Léon, Rossi 1980).

Vzhledem ke kvalitě nahrávky pořízené v maximálně nepříznivých akustických podmínkách seřaďovacího nádraží nebylo možné uskutečnit komplexní experimentální akustickou analýzu v oblastech základní frekvence a intenzity. Nicméně percepční analýza, podpořená výsledky série percepčních testů v rámci opakovaných protrahovaných poslechů pracovníky dotčeného provozu umožňuje konstatovat melodickou monotónnost (absenci rozdílů v hodnotách základní frekvence mezi sousedními slabikami nebo jejich minimální hodnotu) a monotónně klesavou tendenci bez výchylek v rámci celku promluvy. Ve srovnání se standardní češtinou (Palková 1994) jsou přízvukové skupiny rozsáhlejší – dochází k nerealizaci některých přízvuků a tím tedy ke sdružování více slov do jedné rytmické skupiny.

Prozodie nebezpečné situace

Domníváme se, že předchozí text dostatečně instruktivně poukázal na fakt, že informační hodnota jednotlivých položek relativně úzkého repertoáru tkví v jejich zvukové stereotypnosti. Dojde-li k situaci nepředvídané a nebezpečné, jsou ony stereotypy narušeny a objeví se promluva, jejíž segmentální kvalita je sice do značné míry deformována, a to jak artikulačními návyky mluvčího, tak vlivem právě prožívaného stresu. Prozodie takové promluvy se ovšem natolik vymyká zvukovým stereotypům obvyklých promluv, že signální hodnota, komunikující nenadálé nebezpečí, je zachována.

Jako příklad můžeme uvést promluvu realizovanou hlavním dispečerem s cílem upozornit na nastalou nebezpečnou situaci, kdy se několik vagónů uvolnilo a sjíždělo nádražím, aniž by zaměstnanci měli možnost je nějak zastavit či zbrz-

dit. Akustická kvalita pořízené nahrávky je velmi nízká a verbální vrstva sdělení pro železničáře, kteří se nacházeli v terénu, prakticky nesrozumitelná. Výhradně alarmující prozodie tohoto sdělení zajistila nezbytnou komunikaci informace o nastalém nebezpečí (Dohalská-Zichová 1991).

Uvádíme přepis verbální vrstvy citované promluvy s její rekonstrukcí a opět spolu s časovými údaji (trvání úseku, řečové tempo úseku):

Hele, pozor tam dole [’he:e:’ pozo:tandoe:]

Honzo

2 604 ms, 2,7 sl./s

[’ho:nzo:] 701 ms, 2,9 sl./s

Honzo do prdele

[’honzo:’ ope:e:]

Honzo pozor vodpojilo se to, jak to cuklo odpojilo se to [’honzo’pozor ’votpojiloseto’ jaktocuklo’ odpojiloseto]

a běží asi sedum nebo osm vozů

[’abježi:asi ’sedum’neboosum’vozu:]

ale vzadu to má kliku vole

[’alevzadutoma:’klikuvole]

ten poslední štyrosák má vole kliku boudu.

[ten’posledni:’štirosa:kma: vole ’klikuboudu]

1 524 ms, 3,3 sl./s

5 328 ms, 6,2 sl./s

1 800 ms, 5,6 sl./s

2 751 ms, 4,4 sl./s

Toto sdělení může být rozděleno do dvou částí podle komunikačního cíle: v první části (první tři řádky přepisu) je cílem připoutání pozornosti železničářů. Tomu odpovídá i prozodie, zejména v oblasti intenzity: celková úroveň intenzity je percepčně vysoká, kolísá v závislosti na přízvučnosti slabik. V oblasti tempa se objevuje prodlužování krátkých vokálů, zejména ve finálních pozicích. Melodická linka je variabilní, lze zaznamenat percepčně významné rozdíly mezi sousedními slabikami. Po stránce verbální zaznamenáváme kontaktový prostředek oslovení, informační hodnota obsahu (i kdyby byl segmentálně srozumitelný) je nízká.

Druhá část sdělení je informačně hodnotnější. Stres mluvčího se manifestuje nikoli v intenzitě promluvy, ale v napjatosti artikulace, která je ve srovnání s jinými promluvami téhož mluvčího významně preciznější (Vlčková-Mejvaldová 2006).

Zvukový obal promluvy upouští od chaotičnosti a opět tenduje k vyrovnaným kvalitám v rámci celé části promluvy. Melodická linka postupně klesá. Intenzita zůstává velmi silná, v rámci posledního promluvového úseku klesá. V první části sdělení pauzy představují 17 % celkového trvání (1 011 ms pauza : 4 829 ms artikulovaná výpověď), ve druhé části se podíl pauz snižuje na 11 % (1 263 ms pauzy : 9 879 ms artikulovaná výpověď).

Citovaná promluva představuje typ sdělení, v němž je informace přenesena nikoli na základě znakových vlastností jazykových jednotek, ale na základě signálových vlastností prozodie. Dominantní funkcí prozodie zde funkce jazyková, syntakticky organizační, ale mimojazyková, manifestující změnu aktuálního psychického stavu mluvčího.

Informace byla tedy komunikována výhradně díky nezvyklé prozodické organizaci (či spíše díky absenci organizace) promluvy. Ve srovnání s větami-pokyny se tato promluva skládá z nestejně a nepravidelně dlouhých dechových úseků, tempo je variabilní a těžiště verbální informace je obsaženo v mimořádně dlouhém promluvovém úseku. Rozdílným funkcím obou částí uvedené promluvy odpovídá rozdílná prozodická struktura.

Závěr

Naše dosavadní experimentální analýzy pracovní komunikace ve specifických průmyslových a dopravních odvětvích (na seřaďovacích nádražích, v městské dopravě apod.) ukazují, že pracovní komunikace v akusticky nepříznivém prostředí je často založena na znalosti, respektování a sdílení určitých rytmických a melodických klišé. Informační hodnota verbální složky promluvy je často velmi redukována vlivem akustického okolí nebo artikulačních návyků mluvčích. Tento typ pracovní komunikace by nebyl použitelný bez existence kompenzačních mechanismů, které pracovníkům provozu umožňují dešifrovat význam pokynů nebo otázek na základě jejich pracovních zkušeností (Durand 1981).

V případě nehody, která zde byla popsána, byla verbální složka sdělení zcela nesrozumitelná. Pouze atypické rytmické ztvárnění, distribuce pauz a melodický průběh zejména v iniciálním úseku větného celku, zcela odlišný od průběhu deklarativní výpovědi ve standardní češtině (Palková 1994), přinesly informace o hrozícím nebezpečí (Fónagy 1991).

Slabičná struktura, distribuce přízvuků, melodický průběh i charakteristické tempo informačních klišé ve standardní pracovní komunikaci v daném provozu se zásadně lišily od zvukových proporcí neočekávaných zpráv o naléhavých situacích. Proto jsme se ve svých předchozích pracech pokusily formalizovat zvukovou charakteristiku výpovědi s funkcí varování i pro syntetickou češtinu (Dohalská, Mejvaldová 1997).

Jana Vlčková-Mejvaldová – Marie Dohalská

Užívání a počešťování cizích šlechtických jmen

v češtině – překládat je, nebo ne?

Mezi zajímavé propriální i onomastické prameny patří mediální texty. Vzhledem k tématu této kapitoly je doplňuje i víceméně závazná podskupina textů diplomatických (čerpaných ze stránek Ministerstva zahraničních věcí). Kapitola se zamýšlí nad vztahem češtiny ke šlechtě, resp. na otázku počešťování cizích jmen, jichž užívá (nejen) evropská nobilita, a to na pozadí (zejména) mediálního úzu a stavu, který nabízí reprezentativní Český národní korpus, případně Ministerstvo zahraničních věcí a internet. Šlechta totiž sehrála a sehrává vlivnou roli v evropské politice a jména jejích představitelů se objevují dennodenně v médiích. Zatímco při oficiálních návštěvách se klade velký důraz na dodržování předepsaného protokolu, v širším prostoru těchto návštěv, kam patří i zprávy o jejich průběhu, se setkáváme se značnou rozkolísaností a asymetrií v užívání šlechtických jmen. Potřeba prezentovat příslušníky vládnoucí dynastie k jednomu rodu naráží v češtině na počešťování některých jmen i na absenci nějakého doporučení, jak s těmito nobilitními jmény nakládat v jazyce. Končí počešťování cizích jmen opravdu u královny Alžběty a jejího manžela, prince Filipa? Jejich syn je totiž zásadně Charles a jeho dva synové jsou bez výjimky William a Harry. Nebo se stane oním kritériem pro užívání počeštělé podoby až případná Charlesova korunovace? Pak by z něj byl král Charles III., a tedy Karel III. (Karel Třetí), protože hybridní spojení Charles Třetí by působilo asymetricky a rozpačitě. Charlesovou první ženou byla princezna Diana. Rozkolísanosti v podobě výslovnosti české [dijana] a anglické [daja:na] učinila přítrž zejména televizní zpravodajství všech českých celoplošných televizí, ale i tisk. Ty českou podobu nechtěly, odmítly ji a v mluveném úzu tak převládla [daja:na]. Asymetrie této volby vynikne při užívání zkráceného Lady Di, kde převládá podoba hybridní anglicko-česká výslovnost [lejdi di], nikoli anglická [lejdi daj].

Netýká se to však jen „urozených“ jmen. Současný papež se stal Františkem rovnou, není Franciscus, a to zřejmě jen proto, že se tak média a ČTK rozhodly, resp. nepřemýšlely o tom. Pak se ale nabízí otázka, proč tak nepostupovaly třeba v případě nejvlivnější ženy světa, německé kancléřky Angely Merkelové, a neudělaly z ní Andělu? V této oblasti, v oblasti užívání jmen politiků a státníků jsme však už edukováni víc. Víme, že tato jména se nepřekládají (George Bush).

Jak známo, sám Jan Werich v žertu říkával Karel Chaplin a v prvorepublikových učebnicích najdeme kapitoly o Jiřím Washingtonovi. Stejně tak tam ale najdeme čtení o Kryštofu Kolumbovi (italské Christoforo Colombo nebo španělské Cristóbal Colón jde mimo úzus). Na druhou stranu však císařovně Marii Terezii (Maria Theresia) graficky

konkuruje královna Marie Antoinetta (nikdy ne Antonie), zatímco její manžel už je ale česky – král Ludvík XVI. (ne Louis XVI.). František Josef I. vítězí nad Franz Joseph I. První první dáma byla Charlotta Masaryková (ne Karla). Jméno socialistického prezidenta, Slováka Gustáva Husáka už tak přímočarý vývoj nemělo. Od Augustína ke Gustávovi až k českému Gustav Husák. Pánové Karl Heinrich Marx a Friedrich Engels zůstávají v dějinách mezinárodního dělnického hnutí a komunistických stran navždy. V těch českých však jen v podobách Karel Marx a Bedřich Engels. Vzhledem k tomu, že chybí jakékoli závaznější doporučení, jak s těmito jmény nakládat, bude se analýza opírat o materiál, který poskytuje Český národní korpus, internet a agenturní přepisy. Zde se můžeme setkat s množstvím rozkolísaných variant a lze jen těžko usuzovat, zda vůbec v této otázce jde o nějakou potřebu sjednotit rozkolísaný úzus, či o bezradnost, rezignaci, anebo případně pouhou náhodu, že jméno najdeme v té které podobě. Po formální stránce – jak se ukazuje – nelze totiž uplatnit ani kritérium toho, že čím blíž se původní grafická podoba blíží podobě české a cizí jméno má v češtině svůj protiklad, „překlad“, pak vítězí varianta počeštělá.

Formální stránka šlechtických proprií — analýza

současného stavu

Způsob, jímž se v češtině zachází s grafickou i zvukovou podobou šlechtických jmen, vyvolává různě intenzivní i zajímavé diskuze. Naposledy jsme jich byli svědky, když se ve Španělsku vlády ujímal korunní princ Filip nebo když se vévodkyni Kate a princi Williamovi narodil syn. Dostal jméno George Alexander Louis. Do dějin se ale miminko zapíše i pod jménem Jeho královská Výsost princ George z Cambridge. Gratulovat šťastným rodičům přišli i princ Charles a prababička malého George královna Alžběta II. s manželem princem Filipem. Asymetrie grafické podoby jmen britské královské rodiny si všimlo mnoho diváků i čtenářů. Víceméně v této podobě zprávu totiž uváděla všechna česká média. Kritiky nebo diskuze jdou pak dvojím směrem. Proč v tuto slavnostní chvíli dehonestujeme královnu Alžbětu II. a jejího manžela prince Filipa, když se jmenují Elizabeth a Philip? Druhá výtka jde směrem opačným. Vychází z toho, že máme užívat i u ostatních členů královské rodiny české protějšky jmen. V praxi tedy: vévodkyně Katka, princ Vilém, Jiří Alexandr Ludvík, princ Karel. Nejčastějšími argumenty jsou pak úzus (Elizabeth je zkrátka Alžběta, na to jsme si zvykli) a šlechtická hierarchizace titulů (dokud panovník nevládne, používá se původní podoba jména, v den korunovace se má pak počeštit i jeho jméno). Někteří pak navrhují jakousi „komfortní a spravedlivou“ podobu jmen: královna Alžběta (Elizabeth II.), princ Filip (Philip), vévoda z Edinburku, nebo princ Karel (Charles), princ z Walesu.

Problematika se samozřejmě netýká jen Velké Británie. Úzus je rozkolísaný i v jiných monarchiích. Pro bývalého španělského krále média užívají důsledně podobu Juan Carlos I. (ne tedy Jan Karel), Wikipedie například uvádí: „Juan Carlos I., česky Jan Karel I., plným jménem Juan Carlos Alfonso Víctor María de Borbón y Borbón-Dos Sicilias“; zatímco jeho švédský protějšek Carl XVI. Gustaf už bývá obvykle Karel Gustav (Wikipedie pracuje dokonce jen s podobou Karel XVI. Gustav). Je to proto, že za třicetileté války se v našich zemích začalo užívat jméno švédského krále v podobě Karel X. Gustav? A např. kastilská a aragonská princezna Juana I. Castilla la Loca figuruje v češtině dokonce jako: Juana [xuana] Šílená, Jana Šílená, Johana Šílená i Jana I. Kastilská.

Zde se zaměřím na frekvenční distribuci podob těchto jmen i dalších evropských královských rodin. Vzhledem k tomu, že současné gramatiky nestanovují žádné pravidlo nebo doporučení, jak v těchto případech postupovat, a k tomuto tématu mlčí i Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český, v. v. i., jde mi v této kapitole opravdu jen o zamyšlení nad rozkolísaností podob cizích nobilitních jmen.

V současné době se přepis šlechtických jmen a práce s nimi týká těchto království, velkovévodství či knížectví (řazeno abecedně podle zemí):

JménoZeměFunkceNástup do funkce

Philippe Belgiekrál2013

Elizabeth II. Velká Britániekrálovna1952

Margrethe II. Dánskokrálovna1972

Hans Adam II. Lichtenštejnskokníže1989

Henri I. Lucemburskovelkovévoda2000

Albert II. Monakokrál2005

Willem-Alexander Nizozemskokrál2013

Harald V. Norskokrál1991

Juan Carlos Španělskokrál1975

Carl XVI. Gustaf Švédskokrál1973

Zdroj: ČTK, 18. července 2013. Přepis jmen jsem zde sjednotil a ponechal je v originální podobě.

O tom, že neexistuje žádné pravidlo pro užívání panovnických jmen v češtině, svědčí i původní tabulka České tiskové kanceláře vycházející z údajů v Bruselu

a přepisu Ministerstva zahraničních věcí. V jednom sloupci se u vládnoucích panovníků objevují grafické podoby, které zachovávají původní pravopis, ale i ty, které pracují s českou variantou.

Jméno

Philippe

Alžběta II.

Margrethe II.

Hans Adam II.

Jindřich

Albert II.

Willem-Alexander

Harald V.

Juan Carlos

Carl XVI. Gustaf

Zdroj: ČTK, 18. července 2013

Nejpopulárnější a také nejčastěji zmiňovanou panovnicí je Její Veličenstvo královna Alžběta II. (Elizabeth Alexandra Mary) a její manžel Jeho královská Výsost princ Filip (Philip), vévoda z Edinburku. Pohledem do Českého národního korpusu a do agenturních přepisů zjistíme, že v tomto případě zvítězila jednoznačně plně počeštělá podoba obou jmen.

Ukázka na příkladu z Českého národního korpusu: SYN 2005

Dotaz: [Kk]rálov.* [Aa]lžbět.* = 316 nálezů

Dotaz: [Kk]rálov.* [Ee]li[sz]abeth.* = 2 nálezy

Dotaz: [Qq]ueen.* [Ee]li[sz]abeth.* = 28 nálezů (včetně názvu lodi Queen Elizabeth)

Dotaz: [Qq]ueen.* [Al]žbět.* = 0 nálezů

Český rod pánů z Kunštátu a princátko Jiřík

Král Jiří z Kunštátu a Poděbrad měl dceru Zdenku, která se provdala do Saska za vévodu Albrechta. Spolu vychovávali syna Jiřího (zvaného Vousatý). Jméno Jiří dostal právě po českém králi Jiřím z Poděbrad. Důležité je, že jméno Jiří se tak prokazatelně vůbec poprvé objevuje v saské dynastii a díky saským vévodům proniklo i do dalších německých rodů modré krve a odtud pak do anglické královské rodiny. Tam se stalo natolik oblíbené, že se stalo jedním z nejdůležitějších mužských jmen. Podle vžitého úzu se tak střídají králové Jiří a Eduard.

A tento královský kánon neporušili ani rodiče současného nejmladšího člena britské královské rodiny, který světlo světa spatřil 22. července 2013. Ještě než se následník trůnu narodil, spekulovala (nejen) česká média, jaké jméno mu rodiče Kate a William dají. Česká média dál pak uvažovala o variantách: Jiří, Jakub, případně Eduard (užívala tedy většinou české podoby jmen). Když se však narodil, psala vesměs o tom, že princi Williamovi se narodil prvorozený syn Georgie, princ z Cambridge, oficiálně Jeho královská Výsost princ George Alexander Louis z Cambridge (česky tedy Jiří Alexandr Ludvík). Zatímco například Česká televize pak (bohužel?) důsledně užívala ve zpravodajských textech psaných i mluvených George, ostatní celoplošné televize volily cestu rozkolísanější, a tak jsme se mohli setkat třeba i v jedné reportáži s oběma variantami: Jiří i George. Vzhledem k tomu, že prapradědečkovi tohoto George jsme říkali Jiří VI. a do února 1948 se

tak podle něj jmenovala dnešní pražská ulice Milady Horákové, bude zajímavé sledovat, stane-li se Jiřím (a pak by bylo jistě vhodné užívat počeštělé tvary i pro jména jeho rodičů: Vilém a Katka). Bude to tedy Jiří VII., nebo George VII.? Co se stane s princem Charlesem, nastoupí-li na trůn? Podle ne příliš užívaného a ne příliš známého pravidla, že jména panovníků počešťujeme, by se z něj měl stát Karel III., protože jeho předchůdci byli také Karlové (Karel I. 1625–1649, Karel II. 1660– 1685). V případě, že by princ Charles na trůn opravdu usedl, mluvili bychom o něm jako o Charlesovi III.? Převezme-li královské žezlo jeho syn William, dopřejeme mu konečně to, že bude Vilém?

Úřednická praxe ministerská zůstala v případě britské královské rodiny u duálního (hybridního) uvádění jmen: Ministerstvo zahraničních věcí užívá pro královnu podobu Alžběta II., o jejím manželovi hovoří na svých stránkách a v tiskových zprávách jako o princi Philipovi: („Jeho Královská Výsost hrabě z Wessexu předá v Černínském paláci vítězům z České republiky Mezinárodní cenu vévody z Edinburghu, udělovanou v rámci vzdělávacího programu pro mládež, který založil manžel britské královny Alžběty II. princ Philip, vévoda z Edinburghu.“)

V době, kdy vznikal tento text, se média nejvíc zaměřovala na první narozeniny prince Jiřího a nového španělského krále Filipa. I následující řádky stručně mapující způsob užívání těchto jmen v mediálním úzu jen dokládají bezradnost, možná lhostejnost, ale především nejednotnost všech těch, kteří s těmito proprii pracují.

MF DNES

Budoucí britský král má tradiční jméno. Je to Jiří. S osmiměsíčním synem Georgem včera na Nový Zéland přiletěl princ William s manželkou Kate.

Český rozhlas Plus

Bude to Jiří – o jménu už mají rodiče jasno. Princ George slaví první narozeniny. (Přizvaný host do studia, Jaromír Soukup z Ústavu světových dějin FF UK užívá v celém rozhovoru s moderátorem formu George.)

Česká televize (ČT1 a ČT24)

Jiří, nebo Edward. O jménu se zatím spekuluje. První rok a první kroky prince George.

TV Nova

Vévodkyně Kate je prý podruhé těhotná. Prvorozený George by se mohl dočkat sestřičky. Princ George, tedy Jiří, před pár dny oslavil první narozeniny. V královském zákulisí se mluví o tom, že jeho maminka Kate je opět těhotná.

Jen podoba Jiří se objevuje v týdeníku Reflex: Jiří se o trůn bát nemusí. Deník Právo a regionální Deníky pracují jen s tvarem George: Princ George navštívil s rodiči zoo, Princ George dostal dárkem krokodýla. A tutéž praxi pak drží i nejčtenější české noviny Blesk i jeho portál blesk.cz: Malý princ George se učí plavat. V nejluxusnějším bazénu Velké Británie.75

Rozkolísaný stav je i u španělského monarchy Filipa VI. (Felipe VI.), který v červnu 2014 převzal vladařské povinnosti od svého otce Jana Karla (Juana Carlose). Zdá se, že princovu českou podobu jména užívají jen Česká televize a TV Nova. Lidové noviny jdou pak duálně.

Španělský král Filip VI. se přijel podívat na závody plachetnic. (TV Nova)

Nový španělský král Filip VI. je měsíc na trůnu. (ČT24)

Budoucí král Filip VI. „Připravený“. Felipe VI. vylepšuje obraz monarchie. (Lidové noviny)

Většina médií však zhusta volí princovu španělskou podobu jména. Felipe VI. se pokouší oživit pohasínající image monarchie. (Právo) Felipe VI. Španělský, naděje rodiny, jejíž obliba pohasíná. (deník E15) Španělsko vítá po 39 letech nového krále Felipe VI. (echo24.cz) Španělský král Felipe VI. se ujal trůnu. (parlamentní listy.cz)

M. Knappová (2010) píše o tom, že o dobových motivech volby svědčí podoby arabských, arménských či japonských, ale i evropských mužských jmen a že ze souboru jmen evidovaných v ČR vyplývá, že tahle jména prokazují jistou etnizaci. Knappová ve svém příspěvku píše o prožívání osobních jmen obecně a cituje Gerritzena (2006), podle něhož se jména stávají mezinárodní, putují z jazyka do jazyka a dochází tak zároveň ke globalizaci repertoáru užívaných osobních jmen. M. Knappová se dál věnuje právě rodným jménům v komunikaci

75 Komu bude fandit argentinská vladařka na nizozemském trůnu? Tak zněl titulek Blesku z 9. 7. 2014, s. 14. V něm se píše o tom, jak se hruď holandské (sic) královny Máximy bude při zápase Nizozemsko–Argentina dmout vzrušením, protože původem je Argentinka, zatímco její manžel Vilém Alexandr je Holanďan (sic) jak poleno, který drží palce bleskurychlému Robbenovi a který svou ženu v roce 2002 nakrknul tím, že nepozval jejího tátu Jorgeho. (Král tedy v textu nefiguruje jako Willem-Alexander, jméno královny Máximy Nizozemské však zůstává v originální verzi, zřejmě i proto, že nejvhodnější ekvivalent Maxima je antiintuitivní stejně tak jako třeba Marie Antonie (Antoinetta), a Máximin otec zůstal Jorge. Argument, že se z něj v českém textu nestal Jiří, protože nejde o šlechtice, by byl v tuto chvíli sice relevantní, leč neověřitelný. Spíš se lze domnívat, že autor textu neuvažoval o sjednoceném způsobu psaní jmen. V této viditelně rozkolísané propriální praxi totiž platí obecně, že české formy jmen užívané v textu větší srozumitelnost nebo vnímatelnost čtenáři, posluchači, divákovi nepřinesou, a vice versa: originální podoby nobilitních jmen mu neznesnadňují pochopení sdělovaného.

nebo problematice jejich překladu. Její práce (Knappová, 1989) sice vyšla před čtvrt stoletím, i přesto odpovídá současnému úzu. Užívání českých (a obecně domácích, neplatí to jen pro češtinu) podob jmen je stále běžné u papežů. Právě u panovnických rodů je úzus nejednotný a rozkolísaný. Ačkoliv by bohemizované podobě např. španělského krále Jana Karla nic nebránilo, neužívá se. Užívání českých podob antroponym je jistě možné a vhodné, ukazuje se však, že se omezuje jen na několik jmen. Analogicky to připomíná stávající praxi užívání exonym v češtině: v současnosti už domácí podoby cizích zeměpisných jmen, která by se od originálů graficky lišila, v češtině nevznikají, přesto však řada vžitých exonym je v češtině stále živá a běžně se užívá. Některá exonyma postupně zanikají a jsou nahrazována původními podobami jmen příslušných geografických objektů.

Jak vypadá současný úzus jmen evropských monarchů

užívaných v českých médiích76

Balkán

Bulharsko – jde o republiku. Přesto, píšou-li česká média o bývalém králi, který se vrátil po padesáti letech do vlasti, uvádějí jeho celé jméno v podobě Simeon II. (z německého rodu Sachsen-Coburg-Gotha). Za ženu si vzal dceru madridského

bankéře Margeritu. Pár měl pět dětí: Kalinu, Kardama, Kyrila, Kubrata, Konstantina.

Otec krále Simeona se jmenoval Boris.

Rumunsko – bývalý král se uvádí v podobě Michal I.

Jugoslávie – princ Alexandr, syn posledního krále Petara II.

Albánie – král Leka I., syn krále Zoga I.

A uvádím zde i Řecko – král Konstantin II.

Vybrané evropské země

Velká Británie – královna Viktorie, po ní nastoupil na trůn Eduard VII. Po něm vládl

Jiří V. následovaný králem Eduardem VIII. Ten měl dvě dcery. Současnou královnu

Alžbětu II. a její mladší sestru Margaret. Alžběta II. se provdala za Filipa Řeckého.

Z jejich vztahu vzešly čtyři děti: princ Charles (není Karel) a po něm princezna

Anna. Mladší syn královny se však uvádí většinou v podobě Andrew (není Ondřej), nejmladší syn královny Alžběty II. bývá častěji Edward než Eduard. (O jmenné rozkolísanosti britských monarchů viz v textu.)

76 Jen velmi stručně uvádím ta jména, která se objevují v českých médiích. Zároveň užívám obvykle jen tu podobu vlastního jména, kterou panovník sám používá. Jde totiž o to, že celá oficiální jména monarchů bývají většinou několikaslovná.

Belgie – jméno prvního krále nezávislé Belgie se uvádí v češtině jako Leopold Jiří Kristián Frederik (Leopold George Christian Frederick). Jeho dcera, kterou mu porodila jeho manželka Louisa Maria Thérèsa Charlotta Isabella (v češtině jen Luisa Marie Francouzská), se jmenovala Charlotta (užívají se podoby Šarlota Belgická, Charlotta, ne Karla). Provdala se za mexického císaře Maxmiliána (bratra Františka Josefa I.). Jeho vnučka (dcera krále Leopolda II.) je však už Štěpánka Belgická, provdala se za korunního prince Rudolfa Habsburského. Otec nynějšího krále Alberta byl Leopold III. Vzal si švédskou princeznu Astrid (český ekvivalent se hledá obtížně) a spolu měli dceru Charlotu a dva syny: Baudouina (český ekvivalent se hledá obtížně, výslovnost [bodua:n]) a Alberta. Manželkou prince Baudouina se stala španělská šlechtična Fabiola (de Mora y Aragon), jeho mladší bratr Albert se oženil s Paolou di Calabria, jež pochází ze staroitalského šlechtického rodu. Baudouina by měl vystřídat jeho bratr Albert, ten se však vzdal trůnu ve prospěch svého syna Philippa (i Filipa). Měl dva potomky: prvorozenou princeznu Elisabeth (neužívá se Alžběta) a druhorozeného Gabriela.

Nizozemsko – královna Juliana (ne Julie), jejím mužem se stal princ Hendrik (ne Jindřich) – rodiče dnešní královny Beatrix (ne Božena) a její mladší sestry Irene (i Irena) a nejmladší Marie Christiny (Marijka Christina, v češtině Marie Kristýna nebo se nepřekládá). Beatrixiným manželem se stal německý princ Bernhard (ne Bernard). V roce 1967 se jim narodil současný král Willem Alexander (i Vilém Alexandr). Ten má ještě dva bratry: Frise (Fris) a Constantijna (Constantijn). Vilém Alexandr a jeho žena Argentinka Máxima vychovávají Catharinu Amalii (ne Kateřinu Amálii).

Norsko – norské sdělovací prostředky neužívají titul král, královna, veličenstvo, výsost. Uvádějí obvykle jen jména. (Král) Hakon, (princ) Olav, jeho snacha švédská (princezna) Märtha (i Marta), současný (král) Harald, (princezny) Ranghild a Astrid. Současný monarcha král Harald si vzal neurozenou Sonju Haraldsenovou. Té se narodily dvě děti: Märtha Louisa (občas i Marta Luisa) a Haakon Magnus (používá jen své první jméno, nepřekládá se).

Dánsko – jde o nejstarší evropskou monarchii, prameny dokládají původ v 9. století, zakladatel vikingský král Harald Dánský. Současnou panovnicí je Margrethe II. (neužívá se Markéta II.), jejím manželem je princ Henrik, jejím předchůdcem byl její bratr král Frederik (ne Bedřich). Monarchistický pár Margrethe a Henrik mají dvě děti: korunního prince Frederika (Frederik X.) a Joachima (ne Jáchyma).

Švédsko – král Carl XVI. Gustaf (i Karel XVI. Gustav), jeho ženou se stala německo-brazilská Silvia de Toledo (ne Silvie). Jejich dcera Victoria (ne Viktorie) se stane první skutečně vládnoucí královnou Švédského království. (Dcera Gustava Adolfa, který během třicetileté války dobyl velké území Evropy, se uvádí jako Kristýna – byla nucena vzdát se svých nároků na trůn.)

Arábie – pro tato jména se české ekvivalenty nehledají, jména obvykle média

přepisují tak, jak je doporučováno je vyslovovat: Abdal Azíz ibn Abdal (ibn Saúd), Fajsal, Chálíd, Fahd.

Orient

Japonsko – platí stejné pravidlo jako u jmen arabských. Císařové byli Hirohito, Mucuhito, Akihito, jeho žena je Mičiko a spolu mají tři děti: korunního prince Naruhita (Naruhito), syna Akašina (Akašino) a princeznu Sajako. V roce 1993 se Naruhito oženil. Jeho žena se jmenuje Masako.

Čína – střídaly se vládnoucí dynastie. Jména jejich panovníků se přepisují opět tak, jak se vyslovují. Doporučuji orientální ženská příjmení nepřechylovat, Číňané, Japonci, Korejci totiž uvádějí obvykle nejprve své příjmení a teprve pak až jméno. Přidáním české přípony -ová k ženskému příjmení, které však v češtině obvykle bývá až druhé v pořadí za křestním jménem, by se vytvořila gramaticky nevyrovnaná podoba typu Boženová Němec, Ivaová Janžur atp.

Obecně lze tedy konstatovat a shrnout, že grafická i výslovnostní podoba cizích šlechtických vlastních jmen v češtině je značně nejednotná, a to i u téhož jména u různých uživatelů, ale i uživatele stejného (viz např. tápající praxe některých deníků či televizí). Kromě uvažovaných faktorů, proč tomu tak je, lze stanovit i mediální lhostejnost k této otázce u těch, kteří o tématech cizí šlechty píšou. Svou roli zřejmě sehrává i to, že čeština v současné době nemá žádné závazné doporučení, jak s těmito proprii nakládat, a to, jaký úzus převládá. Adaptační procesy bohemizace cizích šlechtických jmen brzdí především často odlišný vztah grafické a výslovnostní podoby v jazyce původním a v češtině.77

Praxe se v podstatě ubírá dvěma směry. Ten první dodržuje původní grafickou podobu i výslovnost (král Harald V., král Juan Carlos, královna Marie Antoinetta, princ Charles, William, Harry, vévodkyně Kate). Druhá – bohužel nepříliš využívaná cesta – je za pomoci českého pravopisu a s českou výslovností vycházející z původní pravopisné podoby konkrétního jména (královna Alžběta II., král Filip, král Karel Gustav).

Nejednotná a neujasněná terminologie i absence nějakého doporučení, jak se ke šlechtickým jménům v češtině chovat, vede k tomu, že bohemizované tvary nobilitních jmen jsou považovány za divné, zkomolené. Naši předkové tuhle otázku vyřešili pravidlem: co je české, to je hezké a jména si počešťovali. Česky pak byla uváděna i cizí příjmení. Šlechtické rody, jichž se to týkalo, se však obvykle přiklonily k nejstarší dochované formě svého jména (Czernin,

77 Josef Vachek (1962, s. 45) píše o tom, že „jazykový systém neakceptuje takové vnější zásahy, které by byly v rozporu s jeho strukturními potřebami“

Liechtenstein, Lobkowicz, Sternberg, Waldstein). Jistá doporučení, akcentující rodové dědičné přání, jaký tvar jména či příjmení užívat, lze čerpat v omezené míře pouze z gothajského almanachu.

Zhruba čtrnáct dnů před odesláním rukopisu této kapitoly vyšel v zářijovém čísle časopisu Živá historie článek doc. Františka Stellnera Čeští předci britské královské rodiny. Jeho autor jména britských panovníků počešťuje, redakce tento úzus upravila. Vedle českých jmen užívaných Stellnerem uvádí v závorce podoby originální nebo užívá slov respektive, tedy: Vilém, respektive William, Jindřich, tedy Harry.78

Závěr

Je v Česku dobrým a ustáleným zvykem psát a mluvit o Valdštejnech, Lobkovicích, Černínech, Šlikových (Waldstein, Lobkowicz, Czernin, Schlik) a stejně tak je v kraji dobré mluvit o královně Alžbětě Druhé. Ale rovněž by bylo žádoucí mluvit o Vilémovi Shakespearovi nebo Jakubu Casanovovi. Otázka důsledného počešťování jmen naráží na současný úzus. Analýza propriálních šlechtických proprií ukazuje, že chaosu nahrává to, že se s nimi v češtině zachází případ od případu. V zásadě se tu střetávají historické vnímání a návyk na ten který tvar jména (prioritu v tomto případě měla fonetická podoba), a současné vnímání, kde prim hraje podoba psaná, zhusta počítačová, elektronická. Vlastní jména – na rozdíl od apelativ, jejichž základní vlastností je schopnost označovat – se vyznačují schopností přímé identifikace i jednoznačným vyjádřením rodu (případně pádu i čísla, přičemž gramatická kategorie rodu zde vyjadřuje současně i pohlaví). Cizí nešlechtická antroponyma se na rozdíl od obecných jmen obvykle nepřekládají, a pokud ano, pak jde o tvůrčí záměr autora překladu (srov. např. překlad vlastních jmen v díle

78 Přikládám i vyjádření historika doc. Fr. Stellnera, které mi k otázce počešťování jmen zaslal via e-mail: „Já jsem dokonce měl v textu pouze Karel, Jindřich, ale redakce doplnila i anglické tvary. Takže jsem jednoznačně pro prince Karla, následníka Filipa, protože máme královnu Alžbětu II., krále Karla XVI. Gustava atd. Také jsem ale nenašel závazný předpis v pravidlech českého jazyka. Řídím se vlastním pravidlem, že jména všech panovníků a příslušníků jejich rodin se překládají do češtiny. Např. ve své Sedmileté válce v Evropě mám u rejstříku: Panovníci a členové evropských suverénních dynastií jsou uvedeni pod křestními jmény v české podobě (např. Luisa Ulrika, Evžen Savojský, Ludvík František vévoda de Conti, Vilém August vévoda z Cumberlandu), totéž platí pro příslušníky říšsko-německých panovnických dynastií, které panovaly po roce 1815 v zemích Německého spolku (např. Ludvík Arnošt Brunšvicko-Wolfenbüttelský, Vilém Schaumbursko-Lippský).“ Poznámka autora: chtějíce být důslední a počešťovat tato jména, bylo by vhodné namísto Luisa Ulrika užívat Ludvíka Ulrika

J. K. Rowlingové Harry Potter). Takový postup však vyžaduje speciální způsob překladu (převodu). Obvykle jde o hledání českého jmenného ekvivalentu, vytvoření propriálního okazionalizmu či neologizmu, vyloučeny nejsou ani kalky, nezřídka se můžeme setkat i se substitucí (nahrazení cizího jména jeho domáckou podobou). Za základní kritérium lze v tomto případě stanovit stylové hledisko a nápaditost překladatele. U převodu nobilitních antroponym do češtiny tyto problémy odpadají. Vlastní jména totiž nejsou soukromým vlastnictvím, nelze si je patentovat nebo registrovat.79 Tvoří slovní zásobu každého národního jazyka (včetně cizích jmen). Nepřekládání není chyba, stejně tak však počešťování cizích šlechtických proprií nevykazuje prvky dehonestace, jazykového šovinizmu či nespisovnosti. Ukazuje se, že kromě mediálního a protokolárního úzu ovlivňují volbu, zda vůbec překládat a jak, či nikoli, tyto okolnosti: především je to typ grafického systému jazyka originálního a jazyka překladu. Jde zejména o to, jaký je mezi oběma jazyky vztah grafické příbuznosti. Druhým faktorem pak může být míra zdomácnění konkrétního jména. (Tato antroponymická domestikace odráží dobový úzus a individuální zvyklosti, např. různá čtenáři či divákovi neznámá interní redakční či protokolární doporučení.)

Rozkolísanost současného úzu podporuje i to, že jména umělců nebo politiků se udávají v originální podobě, historické postavy a šlechtická jména zřetelně kolísají případ od případu. Pro počešťování jmen, o něž mi v této kapitole jde, nelze stanovit žádné striktní pravidlo nebo doporučení, kterými by se měli ti, kteří s těmito proprii pracují, řídit. Každé takové jméno vykazuje totiž různou míru počeštění, a je proto vhodné na ně nahlížet individuálně. Pro domestikovanou podobu cizích šlechtických jmen svědčí však to, že obvykle mají (nebo můžou mít) v češtině konotační význam (v našich pohádkách mají vládnoucí aristokrati česká jména). Jména historických, literárních postav či politiků nebo umělců konotace obvykle ztrácejí, a proto by neměla být překládána. Ale to je jen jeden pohled, navíc samozřejmě neplatí univerzálně, protože třeba antičtí králové nebo bohové se nepřekládají. A rovněž tak jména císařů z Orientu (ať už pohádková, nebo ta reálná) v bohemizované podobě budete hledat jen stěží.

Nejde o spor, ani se nehledá arbitr, který by rozhodl. Jako autor této kapitoly jsem zastáncem počešťování těchto jmen, jistou analogií mi je stále funkční a fungující přechylování v češtině. Dosavadní polemiky na toto téma jdou víc směrem opačným, úzus rovněž: jména nechávat v původním tvaru. Jednoznačné diskuze či doporučení na takto konkrétně postavené téma vedené autoritativně buď – anebo nepřipadají v úvahu a nesouzní ani s růzností možných pohledů na danou věc.

79 Nemám zde na mysli případy, kdy si majitel zaregistruje třeba své jméno jako název firmy.

Smyslem této kapitoly bylo připomenutí souvislostí a rekapitulace s využitím dostupných dat a údajů. Těm, kterých se to týká bezprostředně, je zřejmě asi jedno, v jaké podobě užijeme jejich jméno. Důležitá je funkčnost grafické podoby jména, které je třeba v češtině skloňovat, přirozenost a srozumitelnost – ta je dána fixací na určitý tvar. Nelze měnit úzus ani do něj intervenovat. Každý takovýto umělý zásah do jazyka se nám dřív nebo později vrátí, ať chceme, nebo ne. Lze však sjednotit redakční praxi v užívání těchto nobilitních jmen, bude-li zájem a chuť začít s tím. Možná to bude takové propriální šlechtické cunami. Divák, čtenář, laik, uživatel si ale může zvyknout. On ten jazyk by v tomto případě mohl zafungovat v triádě překvapení – uvykání – užívání. České podoby britských jmen monarchů, jako byli např. Karel, Vilém i Jindřich či snad dánská královna Markéta (dosud jen Margrethe) nebo lichtenštejnský Jan Adam (dosud jen Hans Adam), nás překvapí, ale můžeme si na to zvyknout a začít je užívat. Nepůjde-li to, pak nemá cenu intervenovat zvnějšku. Dodnes máme zákon č. 61/1918 Sb. zakazující užívání šlechtických titulů. O tom, jak je nesmyslný, nefunkční, nepotřebný a nedodržovaný, nás přesvědčuje dennodenní praxe. Stálo by však za to, aby se o problematice bohemizace jmen monarchů začalo alespoň víc mluvit a uvažovat i psát.

Za zajímavé poznámky, které mi pomohly při psaní tohoto textu, děkuji pánům Milanu Harvalíkovi z Ústavu pro jazyk český, Petru Maškovi z Národního muzea, spisovateli Jiřímu Nebeskému, Jaromíru Slomkovi z časopisu Týden, historikovi Františku Stellnerovi a kolegyni Markétě Knotové ze zpravodajství ČT.

Petr Vybíral

Didaktika, jazyk dítěte a čeština pro cizince

Odborné styly v odborných školách

Tato kapitola byla podnícena výročím narození doc. PhDr. Naděždy Kvítkové, CSc., neboť značnou část svého profesního života zasvětila vyučování češtině na odborných školách. Po příchodu z Olomouce do Prahy koncem šedesátých let pokračovala na Pedagogické fakultě UK ve spolupráci se svým profesorem Jiřím Daňhelkou v bádání nad Kronikou tak řečeného Dalimila a ve výuce staré češtiny. Zanedlouho však byla z fakulty „odejita“, a proto nastoupila po smrti Zdeňka Skoupila do Výzkumného ústavu odborného školství (VÚOŠ), a to ve prospěch

výuky češtiny na odborných školách a učilištích. Rychle se zorientovala v problematice odborného školství a jako vzdělaná bohemistka našla další uplatnění a odbornost v didaktice češtiny. Podílela se na přípravě promyšlené koncepce

výuky češtiny z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let na odborných školách i na tvorbě učebnic na ní založených. Od té doby tak N. Kvítková ovlivňuje svými texty výuku češtiny u studentů připravujících se na odborné profese, vědoma si významu věcného jednoznačného sdělování odborníků jakkoli zaměřených.

I když se v druhé polovině osmdesátých let podařilo dostat N. Kvítkovou (VÚOŠ ji propustil) na Filozofickou fakultu a ona se mohla vrátit ke své původní orientaci, tedy k diachronnímu výzkumu češtiny a k výuce staré češtiny a historické mluvnice, zůstala věrná i své druhé specializaci, a tak rozdělila svou lásku mezi dvě disciplíny, třebaže vzájemně poněkud vzdálené.

Naše dlouholetá spolupráce s N. Kvítkovou se datuje od doby, kdy začala navštěvovat učitelský seminář prof. A. Jedličky, k němuž jsem patřila. Posléze jsem ji jako přispěvatelku časopisu Český jazyk a literatura (ČJL) navrhla do jeho redakční rady, v ní pak pracovala až do r. 2007; dodnes v něm publikuje.

V následujících řádcích textu nebudeme pokračovat rozborem lingvodidaktických studií a učebnic N. Kvítkové věnovaných češtině v odborných školách, to přenecháme někomu jinému. Chceme navázat na to, čím se zabývala Naděžda Kvítková a zamýšlet se nad stavem a perspektivou výuky češtiny z hlediska pragmatického, s ohledem na předpokládané profesní potřeby absolventů odborných škol, proto se budeme věnovat místu odborných stylů ve středoškolském odborném studiu.

Zcela volně navážeme na řadu našich středoškolských učebnic (M. Čechová a kolektiv), jež ve své první verzi (2000–2003) byly určeny středním odborným školám, v druhé verzi byla jejich působnost rozšířena na všechny typy středních škol (2010–2014), protože už předtím se na některých gymnáziích a obdobných typech škol používaly.

Jak víme z literárněvýchovně orientovaných studií v časopise ČJL, ze zkušenosti ve školské praxi středoškolské (a to včetně odborných škol), stále ještě převažuje

výchova literární nad jazykovou, komunikační a stylovou. Nechceme brojit proti literární výchově, ale v podobě hodné první poloviny padesátých let minulého století, kdy se výuka soustřeďuje převážně na životopisy autorů, výčty děl s event. ukázkami z nich a kdy se zanedbává samostatná souvislá četba uměleckých textů s jejich interpretacemi, neplní taková výuka své poslání: kultivovat a tříbit estetické názory a postoje středoškoláků. Z hlediska pragmatického pak opomíjení ostatních složek komunikační výchovy vede k nepřipravenosti absolventů na vykonávání odborných profesí, vždy závislém na schopnosti řečí/jazykem řídit, organizovat, evidovat i hodnotit jakoukoli činnost.

Zmiňujeme se o tom kvůli hazardování s vyučovacím časem a úsilím studentů, kvůli hazardování, jež mnohdy vyúsťuje v nezájem studentů a v neuznávání významu výuky češtiny, zvláště na školách nehumanitních. Zdůrazňujeme nutnost přiměřených relací obou složek předmětu, přičemž na odborných školách zvláště naplnění pragmatických cílů vzdělávání.

Na počátku výuky češtině na středních školách se začíná operovat s pojmy stylotvorné faktory se záměrem, aby si studenti uvědomili jejich vliv na vyznění komunikátu; vymezuje se pojem styl odborný doprovázený ukázkami, následovaný otázkami vyučujícího a jeho komentáři, doprovázený diskusemi, v nichž studenti kladou vyučujícímu otázky, podávají náměty k debatám… V žádném případě by nemělo jít o pouhé vyjmenovávání těchto činitelů a o teoretické poučování o nich a o odborném stylu bez aplikace v komunikační praxi (jak jsme toho někdy svědky).

Praktické činnosti ve výuce spočívají v analýze projevů různých stylů s upřednostňováním stylů věcných (prostěsdělovacího, odborného, administrativního, z publicistických zpravodajského), s příslušnými slohovými postupy a útvary (žánry), na odborných školách zvláště projevů náležejících ke stylu odbornému, v identifikaci jejich charakteristických rysů. Následuje vyhledávání nedostatků a vad těchto projevů, jejich úpravy a opravy, vše se zdůvodňováním, s věcnou argumentací.

K tomu mj. slouží projevy a jejich úryvky z živé komunikační praxe, ukázky z komunikačních a stylistických oddílů učebnic. Dále sem náležejí i excerpce výňatků věcných projevů (psaných i mluvených, veřejných i soukromých) pořizované studenty a jejich analýza, prováděná nálezci, doplněná společným úsilím frekventantů a vyučujícím. Tomu předchází objasnění smyslu excerpční činnosti, instrukce k jejímu provádění a předvedení obsahu a postupu na ukázkách.

Po zvládnutí základních poznatků a kompetencí stylistických, doprovázených prezentací rysů příslušných typů odborných projevů a po prezentaci ukázek zpracování odborných témat formou odborného popisu, později výkladu i úvahy, následují pokusy studentů o samostatnou tvorbu příslušných typů komunikátů

(ty jsou rozmnoženy nebo zveřejněny pomocí powerpointové prezentace), opět s analýzou, hodnocením, úpravou, event. s přepracováváním studentských prací. Ve vyšší fázi výuky, po zvládnutí základních postupů, lze přecházet k účelně kombinovaným typům projevů, jako jsou i rozmanité publicistické žánry (např. reportáže), eseje aj.

Obdobně jako psané/tištěné texty jsou připravovány i (připravené) projevy mluvené. „Trefí-li se“ učitel, nejlépe po diskusi se studenty, do centra jejich zájmu, pak referáty, diskusní příspěvky, celé tematicky zaměřené diskusní pořady nacházejí u nich živou odezvu. Po odeznění referátů a/či diskusních příspěvků následuje debata o nich, závěr i zápis. Tak jsou kamuflována odborná jednání, na něž si tak studenti zvykají, učí se společensky a věcně vystupovat, formulovat závěry, pořizovat záznamy.

Značný zájem vyvolávají volná témata i na zadaný útvar/žánr, mohou-li studenti volit témata podle vlastního výběru, témata jim blízká, ale nikoli témata bezproblémová, ta nemohou přitahovat jejich pozornost; přiměřená náročnost je vždy na místě. Víme z vlastní učitelské zkušenosti, že studenti vysokoškolští, ale i středoškolští s chutí přijímají projekty. Po předcházející diskusi o tom, co by bylo vhodné takto zpracovat, přicházejí na řadu úvahy o realizovatelnosti projektu a jeho přizpůsobování reálným podmínkám, pak instrukce k provádění projektu a k předvedení jeho výsledků. Setkáváme se s tím, že studenti velmi samostatně, vstřícně a leckdy tvořivěji, než předpokládal učitel, projekt připravují a realizují.

Takto byly v našich seminářích zpracovávány i projekty neodborné povahy, např. filmový pořad, samostatně provedený studenty, o životě oblíbeného učitele, o jeho systému výuky, o vztahu ke studentům a jich k němu, o vztahu ke kolegům a jich k němu, o mimoškolní činnosti, o jeho osobních zájmech, o jeho rodině …(viz Čechová 1998).

Jindy se studenti s ochotou podjali úkolu připravit interview na společně vytipované otázky, přijatelné jak z hlediska moderátorů, tak z hlediska respondentů, podrobili mu spolužáky, učitele, ale i běžné občany. Moderátoři přijali závazné instrukce k provedení průzkumu a seznam připravených dotazů, podle nichž vedli rozhovory s respondenty. Ve škole pak po seznámení s výsledky jednotlivých moderátorů a předvedení nahrávek následovala debata se shrnutím zkušeností z průzkumu a zápis z jednání.

Uvedené aktivity i aktivity jiné, obdobně orientované, jsem realizovala jako externí vyučující na střední škole už v devadesátých letech minulého století a pokračuji v nich i ve výuce bohemistů cizinců, neboť i oni se budou alespoň zčásti (nebo část z nich) zabývat překlady a tlumočením odborných komunikátů, takže musí zvládnout techniku jejich zpracování.

Oboustranné zkušenosti, studentské i učitelské, mluví ve prospěch toho, aby se odborné styly staly obligatorní součástí studia na odborných školách středních i vysokých, protože každý odborný pracovník svou kvalifikaci osvědčuje právě zvládnutím věcné komunikace psané a mluvené, veřejné či poloveřejné. Ke kompetenci odborného pracovníka, který je v kontaktu nejen s jinými odborníky své profese, ale i s laickou veřejností náleží:

znalost a schopnost volit jednoznačné termíny i další výrazové prostředky slovní a konstrukce větné i souvětné;

dovednost vystavět text v souladu se zákonitostmi výpovědní perspektivy (aktuálního členění výpovědí) a s textovými vzorci;

ovládnutí kodifikace pravopisné a morfologické (dnes ani to není u absolventů středních škol zcela samozřejmé).

Toto jsou některé z podmínek bezbariérové komunikace odborné (a nejen jí), podmínky porozumění textům adresáty. Vždy je třeba počítat s odstupňováním náročnosti textů podle záměru autora a podle úrovně předpokládaných příjemců.

Jinak vznikají komplikace při spolupráci odborné, problémy laiků při práci podle odborných instrukcí, jak to každý z nás zná: Stačí připomenout, jaké problémy nám někdy působí uvádění do provozu domácích spotřebičů, zahradních přístrojů, sestavování nábytku,…

Odborník by měl při zpracování textu postupovat od jedné operace k operaci druhé bez vynechávek jednotlivých kroků (třeba podle něho samozřejmých), ale také bez zbytečných exkurzů, jež mohou čtenáře/uživatele zavádět, nemá střídat synonymická pojmenování, aniž by uvedl, že jde o ekvivalent dříve použitého označení, stavět věty tak, aby nevznikaly falešné (nepravé) syntaktické dvojice, které mohou zavinit závady v pracovním postupu, prováděném podle instrukcí s mezerami v postupu, vyhnout se nejasným formulacím s nepřesným nebo chaotickým vyjadřováním vztahů mezi jednotlivými údaji. Jinak dochází k závadám v komunikaci, ale i k poškozování adresáta (např. pracovník přístroj neuvede do chodu nebo ho dokonce pokazí …).

Aby odborník byl připraven plnit uvedené cíle, má učitel češtiny na střední odborné škole před sebou velký úkol, postupně u studentů zdokonalovat znalost jazykového systému (leckdy musí střední škola zčásti suplovat školu základní a stejně tak vysoká školu střední) tak, aby ji uměli účelně využívat v komunikaci, zvláště odborné, včetně diferencované realizace projevů podle komunikační funkce a dalších komunikačních a stylotvorných faktorů.

Na učiteli střední školy tak do značné míry závisí budoucí profesní úspěšnost

či neúspěšnost jeho studentů, a to nemluvíme o vytváření vztahu k jazyku jako kulturní hodnotě.

Marie Čechová

Slovo jako východisko pro zkoumání dětských/

žákovských představ o jazykových jevech

Zprostředkovat lingvistickou informaci žákům ve škole znamená didakticky uvedenou informaci zpracovat, což nebývá mnohdy snadné. Je však zcela zřetelné, že pro jazykové vzdělávání je taková aplikace lingvistiky zcela nezbytná. Didaktika hledá cesty, jak účelně a přitom přístupně žákům lingvistické informace nabízet, čemuž napomáhá aktuální výzkum dětských a žákovských představ o jazykových jevech. Komunikačně pojaté výzkumy vycházejí logicky z analýz a komentářů textů (promluv a výpovědí) fungujících v komunikaci. Ačkoli současné výzkumy k uplatnitelnosti jazykových prostředků v komunikaci směřují, lze vycházet i od slova, zvláště chceme-li uplatnit stále požadovaný a doporučovaný konstruktivistický přístup. V tom případě hledáme jako východisko všeobecně přijímanou danost nebo zákonitost, ověřitelnou podobně jako třeba v přírodovědné oblasti, a právě slovo jakožto jazyková skutečnost nám tuto představu zřetelně naplňuje.

Výzkumy dokonce doložily, že právě u slova jakožto jazykového jevu lze zkoumat dětskou představu o něm nejzřetelněji, neboť dítě/žák dokáže ve svém rodícím se metajazyku slovo na rozdíl od složitějších jevů věty nebo gramatických kategorií snadněji postihnout.

Lingvistické východisko

Lingvistika má s vymezením a definováním slova určité problémy vyplývající z řady kritérií, jež bere v úvahu (srov. Palek 1989, s. 122). V souvislosti s tím upřednostňovaný termín lexikální jednotka však pro školskou terminologii, zvláště pro práci s žákem mladšího školního věku není vhodný. Dítě/žák si osvojuje pojem slovo pravděpodobně kognitivními procesy vycházejícími z jeho dosavadní komunikační zkušenosti, přičemž přesná znalost lingvistického termínu a přesné lingvistické vymezení jeho obsahu v daném okamžiku není nezbytné/podstatné. Z obecně přijímaných hledisek pro vymezení slova (srov. např. Čechová a kol., 2000), podle nichž můžeme vymezit slovo jako jednotku slovní zásoby s věcným významem, uvážíme-li hledisko sémantické, dále slovo jako grafickou jednotku (shluk grafémů obklopený mezerami), slovo jako zvukovou jednotku signalizovanou jedním (lexikálním) přízvukem (slovo fonetické, přízvukový takt), slovo morfologické (zahrnující např. i analytické tvary slovesné, typ byl bych býval přišel), slovo syntaktické (shodné s větným členem) a konečně slovo kontextové, má pro žáka mladšího školního věku zásadní význam hledisko sémantické, hledisko fonetické a hledisko grafické.

Dětská představa o slově

V ontogenezi řeči dítěte má slovo komplexní charakter výpovědi, posléze pojmenování. Důležitou roli v tomto procesu hraje vnímání přízvuku. Přízvuk je v současné češtině nevýznamotvorný suprasegmentální prostředek zvukové realizace výpovědi, který se jeví jako prostředek její segmentace. To si ovšem v dospělosti již neuvědomujeme, neboť běžnému členění zvukového proudu řeči nadřazujeme důraz na významné segmenty sdělení podle komunikačního záměru mluvčího, dominuje tak sémantická analýza proudu řeči. Pozornost dospělého vnímatele řeči se přesouvá z přízvuku slovního na přízvuk větný. Dítě však vnímá lexikální přízvuk velice citlivě, sklon k rytmizování řeči je dovede dokonce až ke slabikování, velmi často pod vlivem hry s rozpočitadly. Záhy se však vrací ke slovu, když si uvědomí, že slabika nenese význam. Slovo v dětském pojetí je však relativně dlouhou dobu totožné s pojmenováním. Např. čtyřleté dítě označí jako slovo výraz koláč, který označuje dítěti známý konkrétní kus pečiva, ovšem pojmenování švestkový koláč je pro stejné dítě též jedno slovo, neboť mu opět označuje konkrétní kus pečiva. Zjišťování rozsahu slovní zásoby malých dětí se děje např. pomocí definičního slovníku – úkoly jsou postaveny tak, že respondent má definovat slovo – co slovo znamená, jak by ho popsal, nebo slovníkovými zkouškami postihujícími procesy operacionalizace (Kondáš 1972), kdy dítě dokládá pochopení významu slov pomocí přiřazování pojmů k obrázkům. Metajazyk se totiž vyvíjí velice pomalu, což dokládají např. interpretační pokusy šestiletého dítěte: slovo je to, co říkáme. Spolehlivou metodou zjišťování dětské představy o existenci jazykového jevu označovaného jako slovo je rozhovor. V opakovaných šetřeních uváděly čtyřleté, pětileté a šestileté děti příklady reálných slov a popsanými způsoby dokládaly, že zcela chápou jejich význam. Na základě realizovaných šetření u česky mluvících dětí se zdá, že v souvislosti se svým kognitivním vývojem si prekoncept slova respondenti uvědomují výrazně dříve než v předškolním věku, a to nejspíše ve čtvrtém, ale jistě ještě před dovršeným pátým rokem svého věku80.

Cesta k uchopení pojmu slovo

Slovo jako jazykový jev tedy chápou děti/žáci intuitivně, termín přejímají od dospělých komunikační praxí jako značkový neterminologický výraz. Z hledisek, z nichž je slovo nazíráno, je pro vymezení dětského prekonceptu slova

80 Popis šetření a jejich výsledky viz Hájková a kol. 2013.

rozhodující hledisko sémantické a fonetické, s prvními čtenářskými zkušenostmi i hledisko grafické.

Dítě/žák uvádí příklady různých slov, jimiž pojmenovává skutečnosti světa, v němž žije, i světa, jejž si představuje. Výrazným identifikátorem je zvuková ohraničenost slova registrovatelná v pomalé řeči, bez ohledu na tempo řeči je pak za slovo považována zvuková jednotka vymezená přízvukem (lexikálním). Hledisko fonetické a sémantické je tedy pro uchopení slova jako jazykové skutečnosti rozhodující. Je důležité, aby hledisko sémantické nebylo v žákovské představě slova oslabeno. Pokud se tak stane, a pokud tedy převáží hledisko zvukové, žák ztotožní slovo s přízvukovým taktem. Důsledky takového konceptu slova (vlastně miskonceptu slova) registrujeme v písemném projevu žáků v 1. a 2. ročnících ZŠ – žáci píší přízvukový takt jako jednu grafickou jednotku, ať je tvořen reálně jedním slovem, nebo více slovy. Pro vlastní edukaci na začátku školní docházky tedy není problém s uchopením slova jako sémantické jednotky, problém představuje zápis slova, vymezení slova jako grafické jednotky. Všichni elementaristé potvrdí, že největší problém v tomto smyslu představuje zápis jednopísmenných slov, neslabičných předložek s, z, v, k, slabičných o a u a spojek a a i. Problematický může být jistě i zápis dalších „krátkých“ slov, některých slabičných předložek, slovesných tvarů, příslovečných výrazů a hlavně tvarů zájmen, zásadně všech slov, která se v češtině v podobě klitik, čili slov bez přízvuku, mohou stát součástí přízvukového taktu. Zvládnutí samostatného psaní jednotlivých slov je však podmínkou další úspěšné práce v jazykové edukaci, i když spojité psaní slov v přízvukovém taktu nemusí vždy bránit srozumitelnosti sdělení.

Realizované výzkumy

Aktuálně uskutečněné výzkumy81 materiálově podkládají tvrzení o obtížnosti edukace slova jako grafické jednotky. Nejde o zjištění nová, výzkumy potvrzují a doplňují léty opakované zkušenosti elementaristů z edukace této skutečnosti. Realizované rozhovory se žáky se staly pouze podpůrnou metodou, potvrdily žákovo intuitivní uchopení slova jako jazykového prostředku pojmenovávajícího entity předmětného světa. Významným materiálem pro šetření byly spontánní žákovské písemné projevy představující souvislé texty různé délky zachycující

výpovědi s různými komunikačními funkcemi. Tyto zápisy obsahovaly náhodně

81 Opíráme se především o výzkumy z let 2012–2014 realizované v rámci řešení grantového projektu GA ČR P407/12/1830 „Vztah kognitivních struktur žáka a struktur jazykového systému v procesu edukace českého jazyka.“ Podrobné informace o nich viz Hájková a kol. 2013, 2014.

a nesoustavně nesamostatně zapsaná slova v přízvukových taktech. Ze získaných materiálů vyplynulo, že ještě u žáků 2. ročníků je sémantický komplex silnější než povědomí formy sdělení, komunikační efekt je nadřazen formě. Ze zmíněných výzkumů uveďme jako příklad některá dílčí šetření.

Pro zaměření žákovy pozornosti na formu sdělení byly zadány postupně tři texty, které byly diktovány v experimentálních a srovnatelně i kontrolních třídách.

První text Máte doma psa? představoval standardní reálný text, vypovídal o skutečnosti blízké věku dětí, jimž byl určen, obsahoval slova běžná, frekventovaná, o nichž se dá předpokládat, že jim žáci rozumějí a že patří do jejich aktivní slovní zásoby. Text obsahoval jeden přízvukový takt realizovaný předložkovou vazbou předložky a zájmena, což je těžší případ předložkové vazby než spojení předložky a substantiva, ostatní přízvukové takty obsahovaly příklonky realizované především zájmeny. Na základě předchozích zkušeností se dalo předpokládat, že všechny tyto přízvukové takty mohou žáci napsat spojitě. Text diktátu: Máte doma psa? Pavel má štěně. To je ale krásné! Jak se o ně stará? Chodí ho venčit a učí ho poslouchat. Lehni! Pes to udělá.

Druhý text k diktování Jukové představoval fiktivní svět Juků a Haků jazykově ovšem podaný srovnatelným způsobem jako svět reálný. Žák by měl identifikovat běžná reálná slova, tedy i předložky v přízvukových taktech. Materiál se opíral o názor, že samostatně bude žák psát slova frekventovaná a sémanticky jemu zřetelná, bude je schopen vyčlenit z přízvukového taktu. Proto byla volena pseudoslova pro postižení míry sémantické a formální zřetelnosti předložek. Text diktátu: Juk jede do Jukova. Veze dárky. Pro Juku má knihu a k ní ještě čokoládu. U Juků je veselo. V lese se jukat nedá, ale v jukárně je plno. Hudba hraje. S Juky tančí Hakové. Třetí text Kudra představoval totální pseudotext respektující principy české slovotvorby, morfologie a syntaxe. Nabízel slovnědruhovou identifikaci podstatných jmen, sloves a předložek. Zatímco slovesa a substantiva měla podobu pseudoslov, předložky byly ve své reálné podobě. Dala se proto předpokládat jejich identifikace jako samostatných (grafických) slov. Pokud se tak nestalo, je třeba uvažovat o jejich závislosti na sémantice připojeného substantiva. Text diktátu: Z judry neuplečeš. S kudrou judrou zumáme k pelovi. Jukan pleká u kudry. Plek v kudře jučí.

Ze spojitě zapsaných slov a jejich frekvence můžeme vyvodit obtížnost identifikace slov v přízvukových taktech. Relativně nejsnadnější je pro žáka identifikace slov v předložkové vazbě se substantivem. Poněkud obtížnější k zápisu je přízvukový takt, v němž enklitikon/proklitikon tvoří slovesné tvary nebo jejich části. Zřetelně nejobtížnější je pro žáka zápis přízvukového taktu s předložkovou/spojkovou vazbou s tvarem zájmena.

Učitelské konstrukty

Výzkumy doložily, že vyrovnávání vlivu sémantického hlediska a zvukového hlediska v identifikaci slova v přízvukovém taktu je přirozený proces vytváření konceptu slova u žáků mladšího školního věku. Úkolem (školní) edukace je vytvořit takový učitelský konstrukt, jenž by tento proces usnadnil a možná i urychlil.

Jedním z předpokladů úspěchu je intenzivní a kvalitní rozšiřování slovní zásoby, a to její aktivní složky. Nejde přitom jen o soubor pojmenování různých skutečností reálného světa, v němž se jedinec pohybuje, ale o uvědomělé zvládnutí těchto pojmenování i v jejich různých tvarech, tedy nikoli pouze v základním tvaru.

Jak hledání příslušnosti různých tvarů k tvaru základnímu slov aktivní slovní zásoby dítěte/žáka, tak strukturace všech typů víceslovných přízvukových taktů předpokládají dostatečně dlouhou propedeutickou fázi, kterou je třeba začít již v 1. ročníku ZŠ, aby zkušenosti z manipulace s jazykovými jevy mohli žáci natolik interiorizovat, že se stanou pevnými prvky jejich komunikační praxe. Teprve na nich bude pak možno ve 2. ročníku ZŠ vystavět koncept slova jako grafické jednotky. Pro zvládání zápisu izolovaných slov v přízvukových taktech je třeba začít s nejlehčím typem přízvukového taktu, realizovaným předložkovou vazbou se substantivem. To, co si dítě/žák nejzřetelněji uvědomuje jako samostatné označení/pojmenování/slovo, je pravděpodobně vlastní jméno – své, nejbližších osob v rodině, domácího mazlíčka. Proto je též pravděpodobné, že si takové jméno uvědomí nejzřetelněji a nejdříve jako samostatnou grafickou jednotku: s dětmi píšou dospělí v rodině jméno dítěte velkými tiskacími písmeny, píšeme jména žáků do zasedacího pořádku již v 1. třídě. Chceme-li tedy pro procvičování odděleného psaní grafických slov najít nejvhodnější jazykový materiál, tedy slova, jejichž sémantiku by si žák uvědomil tak zřetelně, že by „konkurovala“ zvukovému vjemu v přízvukovém taktu tvořeném předložkou a substantivem, pak bude volba propria spolehlivější než užití apelativa, byť obecně pokládaného za běžné, sémanticky zřetelné a považované za spolehlivou součást aktivní slovní zásoby žáka. Čili spojení k lesu bude jistě vhodnější nahradit např. spojením k Petrovi. Po opakovaném zápisu přízvukových taktů s různými předložkami a jmény osob, dále pomístními jmény nejbližšího žákova okolí či zoonymy, přejdeme pozvolna k zápisu takových přízvukových taktů s nejběžnějšími apelativy patřícími do aktivní slovní zásoby žáka. Po takovém nácviku zápisu přízvukového taktu tohoto prvního typu pozvolna přejdeme k druhému typu, přičemž paralelně procvičujeme příslušnost různých tvarů zájmen k jejich základnímu tvaru. Až teprve potom píšeme i přízvukové takty se zájmeny.

Závěr

Komentovaná šetření a vývody z nich představují jednu z možných cest, jak připravit základ pro konstrukci učitelského řešení didaktické situace samostatného psaní grafických slov. Zda jde o správnou cestu, budou moci potvrdit ovšem další, tentokrát evaluační výzkumy. Neznamená to však, že bychom měli rezignovat na starší, u některých žáků fungující didaktická doporučení vkládat mezi předložku a substantivum sémanticky vhodné adjektivum (typ v lese – v hlubokém lese). Faktem ovšem zůstává, že některým žákům naopak tato metoda nepomůže, neboť jim „pouze“ nahradí původní přízvukový takt vlese jiným přízvukovým taktem vhlubokém. Ale již sama možnost takového vložení slova může být dostatečným signálem oddělitelnosti předložky od substantiva, a proto argumentem pro samostatné psaní předložky a substantiva coby grafických slov.

Eva Hájková

Úskalí kvantitativní analýzy dětského slovníku

Dětské řeči je v zahraničí věnována velká pozornost, u nás se však tématu vývojové psycholingvistiky věnuje jen několik badatelů; většina rozsáhlejších prací pochází z dřívějších období. Např. Ohnesorgovy práce jsou zaměřeny na osvojování fonetické stránky jazyka, autor podrobně popsal fonetický vývoj svých dvou dětí (1948a, 1959), další jeho práce se věnuje různým aspektům osvojování mateřského jazyka (1948b). Velice podrobnou studii věnovanou osvojování výslovnosti a lexika u jednoho dítěte prezentovala Pačesová (1968), jež je rovněž autorkou monografie věnované osvojování gramatických kategorií u dětí (1979). K dětské řeči se okrajově vyjadřoval i Příhoda (1963). Kvalitní výzkum dětské řeči probíhá na Slovensku (Slančová a kol. 2008, Kapalková a kol. 2010, http://laboratorium. detskarec.sk).

Ze současných českých autorů se výzkumu dětské řeči věnuje především Saicová Římalová (2012, 2013) a Smolík (2002, 2006, 2007, 2009), osvojování gramatických kategorií Chejnová (2014). Souhrnnou monografii přinášející poznatky z různých, především zahraničních, výzkumů přináší Průcha (2011), který zdůrazňuje potřebu věnovat se osvojování dětské řeči systematicky i u nás.

V tomto příspěvku se zaměřím na dílčí aspekt osvojování dětské řeči, konkrétně využití tzv. indexu TTR (type-token ratio) pro měření rozvoje slovní zásoby dítěte. Index bude aplikován na autentické vzorky řeči jednoho dítěte, měřen bude rozvoj slovní zásoby v rozmezí jedenácti měsíců (2.8–3.6; údaj znamená vždy věk v pořadí rok, měsíc).

„Index TTR (type-token ratio) je uplatňován v kvantitativní lingvistice jako základní ukazatel diverzifikace slovníku v konkrétním projevu (textu). Ve výzkumu dětské řeči se používá jako ukazatel rozvinutosti slovní zásoby v řečových projevech dětí. Index se vypočítává jako poměr mezi počtem (N) všech slov (tokens) použitých v textu a počtem (L) různých slov (types), tedy TTR = N / L. Je-li počet různých slov malý, slova se často opakují, tím má text (mluvený projev) nižší rozmanitost slovní zásoby, tj. hodnota TTR je vysoká. Naopak čím větší je počet různých slov v poměru k počtu všech slov, tím je rozmanitost slovní zásoby větší a hodnota TTR je nízká“ (Průcha 2011, s. 182).

Data

Při analýze vycházím z korpusu dětské řeči, který jsem pořizovala u jednoho monolingvního česky hovořícího chlapce od prvních verbálních projevů do současnosti. Pro výpočet indexu TTR je využito nahrávek z období 2.8–3.6 (hodnoty udávají vždy rok a měsíc). Před dosažením věku 2.8 dítě mluvilo poměrně málo

a nesrozumitelně, a proto nebylo možno je nahrávat. Záznamy jeho řeči jsem pořizovala formou deníkových zápisků.

Audionahrávky byly pořizovány zpočátku jednou měsíčně (věk 2.8–3.2), od tohoto věku pak dvakrát měsíčně po dobu 30 minut. Nahrávky pokrývají celou škálu denních aktivit, např. oblékání, prohlížení obrázkových knížek a časopisů či fotografií, kreslení a modelování z plastelíny, práce na počítači. Dítě bylo vždy aktivním komunikačním partnerem a počet získaných výpovědí byl poměrně vysoký. Dalšími komunikačními partnery byly vždy další dospělé osoby, většinou matka. Ve sledovaném období dítě ještě nenavštěvovalo žádné kolektivní zařízení ani se více nestýkalo s dalšími dětmi. Sledované období pokrývá 11 měsíců ve vývoji dítěte, korpus z období 2.8–3.6 obsahuje 4 166 výpovědí dítěte. Celkový korpus je ovšem daleko rozsáhlejší, neboť dítě je nadále nahráváno (v současnosti věk 5.4). Korpus je využíván ke sledování celé řady jazykových aspektů, především osvojování gramatických kategorií, syntaktických konstrukcí a pragmatických funkcí (vyjadřování mluvních aktů).

Audionahrávky byly následně transkribovány dle zásad užívaných v transkripci CHAT v databázi korpusů dětské řeči CHILDES (http://childes.psy.cmu.edu, MacWhinney, Snow 1985). Tato databáze zahrnuje korpusy dětské řeči v různých jazycích, čeština zatím není zastoupena. Transkripce CHAT není fonetickou transkripcí, přepisovatel se řídí převážně pravopisnou normou. Jelikož transkripty byly pořizovány s cílem analyzovat morfologickou, syntaktickou a pragmatickou rovinu, jsou zde doplněny i informace o kontextu, nejsou-li situační proměnné a referenty, ke kterým se v dialogu odkazuje, dostatečně zřejmé ze samotných verbálních vyjádření.

Metodologie

Pro přesnost analýzy je třeba dodržet, aby rozsah analyzovaného textu byl pokud možno stejný, jinak by výzkum neměl výpovědní hodnotu. Ve svém výzkumu jsem volila dva postupy. V prvním bylo analyzováno 100 prvních výpovědí z každého transkriptu, jenž byl prvním transkriptem pořízeným v daném měsíci. Jelikož se ovšem průměrná délka výpovědi liší a v čase má tendenci se zvyšovat, bylo nutno zvolit metodu, při níž bude dodržen obdobný rozsah analyzovaného materiálu v každém měsíci. Ve druhé části výzkumu jsem proto přistoupila k odlišnému postupu, do výzkumu bylo započítáno vždy prvních sto slov z každého transkriptu, jenž byl prvním transkriptem pořízeným v daném měsíci.

Čeština jakožto flektivní jazyk vyžaduje zohlednění morfologických kategorií a jejich vyjádření. V prezentovaném výzkumu je jako typ vždy hodnoceno lemma. Jako tokeny jsou pak hodnoceny všechny výskyty daného lemmatu bez ohledu

na jejich gramatickou formu. Tvary deminutivní jsou považovány za samostatné lemma, např. tedy lemmata medvěd a medvídek jsou započítávány jako dva typy / dvě lemmata. Problematickým je rovněž sloveso být. Je-li užito jako sponové, je hodnoceno jako samostatné slovo/token. Je-li užito jako pomocné, např. pro vyjádření minulého a budoucího času, není hodnoceno jako samostatné slovo a je započítáváno jako součást slovesného tvaru (budu psát je tedy jeden token). Podobně formant se a si je hodnocen jako součást slovesného tvaru (líbí se je tedy jeden token). Pro tvary zájmen jsou tvary mužského, ženského a středního rodu považovány za jedno lemma (ten, ta, to jsou tedy jeden typ / jedno lemma). Níže uvádíme tabulku, v níž je zaznamenána ukázka výskytu lemmat substantiv – feminin a jejich forem ve věku 2.8.

Tabulka 1: Výskyt tvarů substantiv ve věku 2.8 (ukázka záznamu)

lemma (type)gramatická formavýskyt (token) ruka1sg3

Níže je ukázka analýzy výpočtu, použit je výsek transkriptu z období 2.8 věku.

*MYS: bavička bude

*MYS: sundat tamto víko

*MYS: tamto sundat

*MYS: tamto sundat

*MYS: žutý!

*MYS: žutý!

V daném úseku se vyskytuje 11 tokenů, výskytů samostatných slov. Celkově se zde objevilo 6 lemmat / typů (barvička, být, sundat, tamto, víko, žlutý). Hodnota indexu se tedy vypočítá 11 : 6 = 1,83.

Výsledky

Analýza prvních 100 výpovědí

V první části výzkumu bylo analyzováno vždy prvních 100 výpovědí z transkriptu, který byl v daném měsíci pořízen jako první. V tabulce je uveden vždy věk dítěte, kdy byl materiál získán. Hodnoty uváděné jako tokeny představují počet všech výskytů slov zachycených v analyzovaném úseku. Hodnoty uváděné jako typ pak představují počet všech lemmat zachycených v analyzovaném úseku. Index se vypočítává jako poměr mezi počtem všech slov (tokens) použitých v textu a počtem různých slov, lemmat (types). Vyšší hodnoty indexu značí nižší rozmanitost slovní zásoby, tj. časté opakování týchž slov.

Tabulka 2: Index TTR u prvních 100 výpovědí z transkriptů

Výsledky ukazují na jistou nevyrovnanost, v některých obdobích je hodnota indexu nižší (např. 3.0 a 3.2), jindy naopak vyšší (2.11). Při analýze celých výpovědí se tedy zcela nepotvrdil předpoklad, že s postupem času se bude index TTR snižovat v závislosti na zvyšování rozmanitosti slovní zásoby, přestože jisté (ovšem nevyrovnané) snižování patrné je.

Analýza prvních 100 slov

Jak bylo zmiňováno výše, k získání reliabilního a validního výsledku je třeba dodržet stejný rozsah analyzovaného výchozího materiálu. V této části výzkumu byl vždy analyzován úsek čítající prvních 100 slov z každého transkriptu pořízeného ve sledovaném měsíci. V tabulce je vždy uveden věk dítěte, dále počet všech slov ve sledovaném úseku (token) a počet všech lemmat zachycených ve sledovaném úseku (type). Hodnota indexu TTR pak udává poměr mezi počtem tokenů a typů.

Tabulka 3: Index TTR u prvních 100 slov z transkriptů

Jak výsledky ilustrují, hodnoty se liší od těch získaných analýzou celých výpovědí. Při analýze prvních 100 slov dosahují výsledky obecně o něco nižší hodnoty, v kratším úseku je míra opakování nižší. Zároveň je průkazněji pozorovatelná tendence ke snižování TTR, tedy opravdu se potvrzuje, že se stoupajícím věkem se zvyšuje i rozmanitost aktivně užívané slovní zásoby.

Závěr

Tato studie založená na datech získaných od jednoho dítěte prokázala, že index TTR může přinést relevantní zjištění, ale pouze tehdy, když je rozsah výchozího analyzovaného materiálu identický ve všech sledovaných obdobích. Jako počitatelnou jednotku je tedy vhodnější chápat slovo, nikoliv výpověď, jelikož délka výpovědi může být různá a zpravidla se zvyšuje se stoupajícím věkem dítěte. Výsledky této studie potvrdily, že postupem času dochází ke snižování indexu TTR, i když nijak signifikantnímu, což demonstruje zvyšování rozmanitosti slovní zásoby. Počet opakování týchž slov je ovšem závislý i na pragmatických faktorech, např. pokud se dítě věnuje téže činnosti po delší dobu, pravděpodobně bude opakovaně používat lexikum vázané na tuto oblast.

Pavla Chejnová

Výuka českého jazyka u slovanských nerodilých

mluvčích: od teorie k praxi

Výuka českého jazyka mimo české jazykové prostředí je pro slovanské nerodilé mluvčí velice složitá i přesto, že je jim čeština bližší a srozumitelnější než jiné jazyky. Příbuznost jazyků je prospěšná k tomu, že na rozdíl od němčiny a angličtiny studenti od začátku mnohému rozumějí, problémy se však vyskytují jak v pochopení mluveného slova, tak v gramatice a následně i v psaní. Český jazyk vyučujeme v Bělorusku na Běloruské státní univerzitě na Filologické fakultě už od roku 1995. Prvním krokem bylo zavedení češtiny jako dvouletého druhého oboru, kdy se učil jenom jazyk, nikoliv česká literatura. Od roku 1996 pak probíhá kompletní výuka bohemistiky jako hlavního pětiletého oboru (vhledem ke změnám ve školském systému bude studium od tohoto roku čtyřleté), na který se přijímají uchazeči ob 4 roky.

Na rozdíl od výuky českého jazyka jako cizího na území České republiky naši studenti nemají podporu českého jazykového prostředí mimo výuku, což trochu komplikuje jejich studium, dělá ho náročnějším. Studenti musejí vynakládat více úsilí, aby se naučili pořádně česky. Co se týká hlavní vyučovací metody, vzhledem k délce studia a výše uvedené realitě používáme, na rozdíl od komunikativní metody rozšířené v České republice, spíše metodu uvědoměle praktickou, i když většina nejnovějších českých učebnic má za základní metodu komunikativní. To vyžaduje od vyučujícího vyhledávání dalších studijních materiálů v českých masmédiích, a na základě těchto materiálů také vypracování vlastních cvičení a úkolů. Ve většině případů se učí od teorie k praxi, spojují se pravidla s praktickou činností. Zároveň se však procvičují i komunikativní dovednosti jak v písemné, tak i ústní formě. Vyučující musí stále dávat pozor na to, že ruština a běloruština, které jsou mateřskými jazyky studentů, ovlivňují český jazyk, což můžeme vidět na různých úrovních jazykového systému. Spousta chyb, které se objevují v ústních a písemných projevech studentů, souvisí s jazykovou interferencí. Je tedy velice důležité, aby vyučující rozlišoval chyby z neznalosti studijního materiálu a chyby interferenční.

Podle našich zkušeností můžeme vyčlenit následující interferenční chyby, které se vyskytují v průběhu studia:

1. fonetické,

2. morfologické,

3. lexikální,

4. frazeologické,

5. syntaktické,

6. kulturologické.

Vliv ruštiny a běloruštiny se u studentů projevuje nejvíce ve výslovnosti českého jazyka, protože studenti přenášejí artikulační bázi svého mateřského jazyka na češtinu. Hlavně jsou to redukce a přízvuk. V ruštině máme kvalitativní a kvantitativní redukci samohlásek, pro studenta je tedy velmi problematické odnaučit se redukce v českém jazyce. Přízvuk v ruštině je spjat s polodélkou samohlásky, což se v češtině také neobjevuje. Na druhou stranu věnujeme zvláštní pozornost nacvičování délky samohlásek v češtině, jelikož studenti, i když umějí anglicky nebo německy (víme, že v těchto jazycích jsou dlouhé samohlásky), často nevyslovují dlouhé samohlásky ani v těchto jazycích.

Další problém, který se vyskytuje zejména v běloruském prostředí, je dzekání a cekání. Bohužel má dzekání a cekání i ruský jazyk v Bělorusku, který je ve většině případů mateřským jazykem studentů. Studenti si ovšem oba jevy začnou uvědomovat až po začátku studia fonetiky češtiny. Na druhou stranu není pro naše studenty díky dzekání a cekání problém správně vyslovit Ř. Běloruským studentům dělá naopak problém výslovnost slabikotvorných hlásek r, l a měkkých š, ž.

Z morfologických chyb jsou nejfrekventovanější chybné koncovky ve tvarech substantiv a adjektiv, kde nejčastěji v počátečních etapách dochází k interferenci ruštiny a běloruštiny (např. instrumentál plurálu studentami, hradami, městami). Velké problémy dělá i rod podstatných jmen, ačkoliv je v mnoha případech stejný s ruštinou, například rod slov tramvaj, reportáž, pláž, garáž se musí naučit. Totéž platí i u jmen pomnožných typu narozeniny, noviny, dveře atd.

Pod vlivem běloruského systému skloňování naši studenti zaměňují 6. a 7. pád jednotného čísla82 a také 2. a 7. pád jednotného čísla.

Naprostou katastrofou se stává užívání tvarů slovesa být v minulém čase, což nezná ani ruština, ani běloruština. V přítomném čase naopak naši studenti vždy dávají osobní zájmena ke slovesům a trvá dlouho, než se to odnaučí. Konstrukce s adjektivem rád (např. rád čtu) pod vlivem mateřských jazyků často považují za infinitivní: rád spát.

Poslední, o čem musím zmínit, jsou vidové dvojice. Celkem často se používají slovesa s příponami, které sestavují vidové dvojice v ruštině nebo běloruštině, ale v češtině mají tato slovesa úplně jiné významy.

Pokud se podíváme na chyby lexikální, je zřejmé, že také ty vznikají pod vlivem ruštiny nebo běloruštiny – tady můžeme hovořit o rusko/bělorusko-české

se používají pádové otázky:

homonymii a také o mezijazykové paronymii (место (místo) – město (город), повесть (povídka) – pověst (сказание, легенда), покой (klid) – pokoj (комната), страна (země, kraj) – strana (партия, страница), стул (stůl) – židle (стол) atd.). Tyto chyby se objevují na různých úrovních znalosti českého jazyka, na rozdíl od chyb fonetických a morfologických.

Nehledě na to, že čeština a ruština/běloruština jsou slovanské jazyky, existují rozdíly i ve frazeologii, která je spjata se systémy jazyků a reáliemi, a naši studenti se ji musí naučit. Existují ekvivalentní frazeologismy (typu bílá vrána, vodit někoho za nos atd.), v nichž se nechybuje. Nejvíce však studenti chybují v částečně ekvivalentních frazeologismech, které jsou svou strukturou a obrazností prakticky stejné v obou jazycích, ale jsou v nich drobné změny lexikální, kterých si obvykle studenti nevšimnou (např. брать с потолка – brát ze vzduchu, вешать нос – věšet hlavu, видно птицу по полету – pták se pozná podle peří, быть у кого-то под башмаком быть – být pod něčím pantoflem atd.). Frazeologické analogie, které mají jinou strukturu a obraznost, se studenti učí nazpaměť, v čemž také často chybují (вилами по

воде писано – zlaté oči to viděly, вертеться как белка в колесе – létat jako hadr na holi, бросать камешки в чей-то огород – otírat se o někoho, nasazovat na někoho atd.).

Ze syntaxe jsou nejrozšířenější chyby ve slovosledu a slovesných vazbách. Ruština a běloruština mají na rozdíl od češtiny volnější slovosled, přidržují se zejména tématu a rématu. Pro studenty je složité zapamatovat si postavení příklonek v české větě a odstranit tuto chybu lze pouze častým a opakovaným procvičováním. Také slovesné vazby se procvičují na všech úrovních znalosti jazyka a stále se na ně upozorňuje, i přesto se v nich hodně chybuje, jelikož jsou studenti z rodného jazyka zvyklí na jiné vazby (např. bát se, všímat si, rozumět + 4. pád atd.).

Poslední druh chyb, který jsme vyčlenili, jsou chyby kulturologické. Tyto chyby jsou otázkou rozdílnosti tradic a zvyků a pravidel společenského chování. Musíme říci, že je to občas nejdůležitější složka ve studiu cizího jazyka mimo dané jazykové prostředí. Je známo, že ruština a běloruština mají při vykání v oslovení jméno a jméno po otci, což se studenti snaží dělat i v češtině. Pak u nás třeba není zvykem zdravit prodavačku v obchodě nebo neznámé lidi ve výtahu. Rovněž se salám nekupuje na deka atd. Ke správné výuce reálií samozřejmě přispívají učební texty, vyučující by však měl studenty na tyto rozdíly zvlášť upozornit83.

Po důkladném studiu fonetiky a alespoň při částečné znalosti gramatiky a slovní zásoby začínáme s konverzační činností a s rozvojem komunikativních schopností studentů. Pro začátečníky se osvědčily následující druhy práce:

83 Nejnověji připravovaný text určený pro výuku reálií je v tisku (Pastuchovič – Janovec, v tisku), další díl se připravuje.

procvičování větných a komunikačních vzorců (Jak se máš? Jak se jmenuješ? atd.),

minikompozice: Moje rodina. Pracovní den. Byt. atd.,

překlad do ruštiny/běloruštiny (velice rozšiřuje slovní zásobu a pomáhá při výuce gramatiky), – čtení učebních textů.

Pro středně a více pokročilé studenty připravujeme složitější texty na překlad do ruštiny, a občas překládáme i do češtiny. Ukládáme studentům za úkol připravit samostatné dialogy a také psát větší počet kompozicí, kde se procvičuje slovní zásoba a zároveň i gramatika. (např. Moje nejkrásnější prázdniny, Moje nejoblíbenější roční období, Moje plány do budoucna atd.). V této etapě studia se čte hodně textů zaměřených na reálie, což studenty obvykle pobaví a zároveň si díky nim rozšiřují slovní zásobu. Uvedené činnosti jsou předpokladem k tomu, že studenti začnou víceméně plynule mluvit.

Pro nejvíce pokročilé studenty je nejdůležitější složkou vyučovacího procesu mluvení, a proto se zaměřujeme na konverzační činnost. Velkou roli na této úrovni studia hrají videomateriály. Studenti už mají docela velkou slovní zásobu, umějí dobře gramatiku a k tomu, aby se zbavili jazykové bariéry, pomáhají filmy, které jim ukazují, že už skoro všemu rozumějí.

Kromě toho je filmy seznamují s dalšími reáliemi, což je pro naše studenty, kteří nejsou v českém jazykovém prostředí, velice důležité. Videomateriály (zejména filmy) maximálně přibližují studenty k životu v České republice a k české mentalitě. Formuje se tak komunikativní kompetence studentů, zvláště její sociokulturní a sociolingvistická složka.

Rozvoji komunikativních dovedností dále velmi pomáhají referáty, které studenti připravují samostatně doma a v hodině je přednesou. Samozřejmostí každého referátu je následná diskuze. Čas dále věnujeme také tlumočení.

Na každé úrovni jazykové znalosti, abychom dále rozvíjeli komunikativní dovednosti studentů, musíme nejenom mluvit, ale i číst, psát a poslouchat. Pokud bude chybět byť jen jedna z těchto složek, budou také ostatní rozvinuty špatně. Než však začnou studenti mluvit, musí se naučit českou gramatiku a slovní zásobu.

Jelena Pastuchovič

Místo onomastiky ve výuce na základní škole

V této kapitole bychom chtěli navázat na podnětný článek N. Kvítkové s názvem Onomastika a její využití v hodinách českého jazyka, publikovaný v časopise Český jazyk a literatura (ČJL, 2001/02, 52(3–4), 73–79), a poukázat i na další možné způsoby využití onomastických námětů ve vyučování na základních školách podle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (dále jen RVP ZV), a tak dokázat, že onomastika má ve výuce na základních školách (dále jen ZŠ) právem své místo. Zcela se ztotožňujeme s N. Kvítkovou v tom, že: „Vyčerpat onomastickou problematiku z hlediska pravopisného a morfologického, tj. zvláštností při psaní a skloňování některých vlastních jmen, rozhodně nestačí. Při takovém vyučování bychom žáky ochudili o bohatý motivační materiál, neboť propria jsou zdrojem hlubšího poznání národního jazyka, jeho vývoje i regionálních zvláštností…“. (Kvítková 2002, s. 74).

Ačkoliv je onomastika jako nauka o vlastních jménech primárně disciplínou jazykovědnou, vážou se k ní i fakta historická, zeměpisná a geobotanická, což umožňuje ve školské praxi využívat jejích poznatků nejen ve výuce češtiny jako jazyka mateřského i druhého (z pohledu žáků-cizinců), ale i v dalších vyučovacích předmětech a v mezipředmětových vztazích podle RVP ZV (2005, 201384).

Vzhledem k tomu, že vlastní jména přímo odrážejí společnost a podmínky, ve kterých fungují, tak mnohem výrazněji než apelativa reprezentují vztah mezi jazykem a společností. Proto se v současné moderní Evropě onomastika jako nauka o vlastních jménech stává předmětem intenzivnějšího zájmu mnohých evropských národů a zaujímá své specifické místo nejen v rámci lingvistiky jednotlivých národních jazyků, ale i v dalších společenskovědních oborech. Také moderní česká onomastika se dnes může opřít jak o bohatou materiálovou základnu, tak i o nové teoretické a metodologické poznatky, což vede v souvislosti se způsoby užívání proprií k rozvoji některých jejích novějších subdisciplín (např. onomastické kontaktologie) a k jejímu širšímu uplatnění v praxi.

Pod vlivem společenských událostí ve střední Evropě na konci minulého století se pak oproti předcházející epoše podstatně zvýšil podíl proprií při vzájemné komunikaci, a to nejen mezi slovanskými národy navzájem, ale i mezi Slovany a Neslovany. Díky užším a otevřenějším zahraničním vztahům mezi jednotlivými státy a kontinenty se rozšiřuje slovní zásoba češtiny a dalších slovanských jazyků zejména v oblasti politické, kulturní i profesionální, do propriální sféry proniká řada nových internacionalizmů (srov. např. v českém prostředí dnes již běžně

užívané proprium Karibik pro označení Karibského moře, Atlantik pro označení Atlantského oceánu apod.). Oživením turistického ruchu v důsledku otevření hranic se mění také slovní zásoba českého jazyka, a to dvěma směry. Na jedné straně se obohacuje o řadu vlastních jmen, jako např. o názvy zahraničních rekreačních středisek (ve spojeních jet na Seychely pro označení Seychelských ostrovů, na Baleáry pro označení Baleárských ostrovů), o jména osob cizích státních příslušníků různých národností, kteří v českém prostředí krátkodobě či dlouhodobě pobývají, o názvy jídel a nápojů pocházejících z exotických krajů apod. Na druhé straně však můžeme sledovat i jistý pokles v užívání některých exonym85, neboť se častěji začala uplatňovat jména autentická86 (srov. např. Konstantinopol místo Cařihrad, srov. i Peterburg místo dřívějšího Petrohrad apod.).

Současný stav české onomastiky umožňuje studovat a porovnávat gramatické vlastnosti proprií vzhledem ke gramatickým systémům jiných jazyků, pozorovat způsoby začleňování vlastních jmen do textů a jejich funkcí v nich, což vede k důkladnějšímu propracování pojmu tzv. onomastické gramatiky a k rozštěpení onomastiky na etymologickou, „druhovou“ a teoretickou (k jednotlivým pojmům viz blíže Šrámek 2008, s. 13–15).

Prostřednictvím onomastické gramatiky pak můžeme věnovat ve výuce na českých ZŠ v rámci vzdělávací oblasti Jazyk a jazyková komunikace (v předmětech český jazyk a literatura87, cizí jazyk a další cizí jazyk) pozornost struktuře vícelexémových proprií, deklinaci a syntaxi vlastních jmen, s ohledem na vývoj fonologických jevů jejich odchylkám od apelativ, ortografii, textově syntaktickým vlastnostem, event. i struktuře propriálních kompozit a vlastních jmen se syntaktickými vztahy, derivaci deonymických substantiv, adjektiv apod. Zejména v posledních desetiletích se prohloubily také poznatky o zvláštním postavení kategorie pádu, rodu a čísla v propriálním systému jazyka (srov. Šrámek 2008, s. 13–15), jež je možné také do jazykového vyučování v českém základním školství v přiměřené míře zařadit.

85 Jde o názvy pro objekty ležící mimo jazykové území konkrétního státu.

86 Srov. s konstatováním R. Šrámka: „Soubor jmen náležejících k jádru exonymického repertoáru se už nijak nerozšiřuje a jeho rozsah se naopak zužuje. … Česká exonyma jsou systematicky nahrazována podobami autentickými….“ (Šrámek 1997, s. 282–283).

87 Srov. s výsledky výzkumného šetření R. Šrámka (Šrámek, 2009), jenž zaměřil svoji pozornost na principy uplatňování poznatků o propriích ve výuce ČJ. Autor pak pedagogům nabídl tři onomasticky zaměřená témata: skloňování sídlištních jmen, shromáždění pomístních jmen v jedné obci a sledování frekvence výskytu rodných jmen.

Výklad i způsob interpretace vlastních jmen na území dnešních Slovanů

umožňuje vidět slovanskou a v jejím rámci i českou onymii jako systémově strukturovaný celek představující základní a centrální složku propriální sféry jazyka včetně kategorií spjatých s fungováním proprií v komunikaci (srov. Šrámek 1999, s. 16). Česká onomastická gramatika pak vede nejen k jejímu tradičnímu pojetí, jež představuje zejména slovotvorný popis proprií a sledování morfologických odlišností od apelativ při jazykové výuce, ale i k pojetí funkčnímu, neboť dokáže popsat základní jevy a podmínky, jež „se podílejí na vzniku, fungování a strukturaci propriálního plánu jazyka a jeho způsobu účasti na jazykové komunikaci nebo tvorbě textů88“ (Šrámek 1999, s. 19). V užívání proprií ve společenské komunikaci se dnes na obecné úrovni stále více „prolíná působnost tří norem – společenských, etických a jazykových“ (Šrámek 2008, s. 18), jež odrážejí současný stav společnosti a její jazykovou úroveň. Proto se domníváme, že i žáci v českém základním školství by měli být vedeni k budování a rozvíjení kompetencí směřujících k systematickému uplatňování těchto norem v jejich budoucím životě.

Důraz na komunikační zřetel v rámci moderní koncepce vzdělávání podle RVP ZV (2005) proto podle našeho názoru předpokládá u žáků mladšího i staršího školního věku budovat a rozvíjet tzv. kompetenci onomastickou, jež zahrnuje znalosti (včetně dobré znalosti regionu)89, schopnosti a dovednosti k tomu, aby žáci (včetně žáků-cizinců, kterých v českém základním školství stále přibývá90) dokázali prostřednictvím proprií přihlížet jak k místním a regionálním tradicím a poměrům, tak i k multikulturním aspektům (blíže viz Šindelářová 2009).

Jak naše vlastní zkušenosti s výukou onomastiky, tak i praktické poznatky pedagogů působících v českém základním školství potvrzují, že není nutné ani nejvyspělejší a nejnadanější žáky na 2. stupni seznamovat s obecnou onomastickou teorií v celé její šíři, ale postačí se zaměřit jen na stručné uvedení do obecné onomastiky a její obecně teoretické principy, jež jsou východiskem pro pojetí a interpretaci propriální sféry jazyka. Je však zapotřebí zohlednit její lingvisticky funkční pojetí, metodologii oboru a výzkumnou činnost, jež žákům v základním školství nabízí širokou škálu možností podílet se na utváření a profilování mnohých onomastických subdisciplín. Velký důraz by měl být však kladen především na práci s konkrétním onomastickým materiálem, která je pro žáky na ZŠ velmi zajímavá a přitažlivá. Metodologické principy realizované např. při jazykové výuce pak může žák uplatnit i v dalších společenskovědních předmětech.

88 O dvojím způsobu chápání onomastické gramatiky viz blíže Šrámek 1999, s. 19.

89 Např. v rakouském školství je tento požadavek úspěšně realizován již řadu let.

90 Blíže viz Šindelářová, Škodová 2013.

Žáky vedeme k tomu, aby si uvědomili základní rozdíl mezi proprii (onymy) a apelativy, mezi nimiž se nenachází ostrá hranice, ale vztah fundace. Měli by si uvědomit, že sice na jedné straně by propriálně pojmenovací procesy bez obecné složky jazyka nemohly existovat, ale na druhé straně se vlastní jména utvářejí pro potřebu jazykové komunikace právě prostřednictvím gramatických a syntaktických zákonitostí konkrétního jazyka. Vztah mezi oběma sférami pak může být demonstrován např. prostřednictvím procesu proprializace apelativ, tj. transpozicí apelativ do oblasti proprií (srov. např. proprializaci apelativa hora v příjmení Hora), event. apelativizací proprií, kdy se vlastní jména stávají jmény obecnými se specifickým významem (srov. např. biblické jméno hebrejského původu Benjamín, Benjamin, které se v češtině užívá jako dem. apelativum benjamínek a které přeneseně, podle nejmladšího z dvanácti Jakubových synů, označuje nejmladší dítě, zvl. chlapce; viz Knappová 2006, s. 127). Pochopí-li žáci celý proces správně, uvádějí pak sami další příklady ve svém mateřském jazyce.

Na konkrétním materiálu by pak měli pedagogové žákům dokázat, že vlastní jména se od jmen obecných odlišují především jinou podstatou kategorie významu, jiným rozsahem a cílem fungování, neboť úlohou propria je označit, pojmenovat denotát jako jednotlivinu, identifikovat ji jako jeden prvek v rámci téže třídy denotátů, odlišit daný denotát od ostatních a určit (lokalizovat) jeho pozici v systému denotátů.

Zároveň je zapotřebí, aby si žáci uvědomovali vztah mezi vlastním jménem a pojmenovaným objektem (denotátem), který naplňuje tzv. onymický obsah, jenž trvale spojuje objekt s určitým propriem. Měli by si uvědomit, že na rozdíl od apelativ vlastní jméno neoznačuje druh (třídu) jevů či objektů jako celek, nýbrž pojmenovává a v komunikaci pak identifikuje konkrétní objekt (denotát) jako individualizovanou jednotlivinu v rámci tohoto celku (Šrámek 1995, s. 159–160). A právě proto, že existuje vzájemný vztah mezi jedinečností vlastního jména a pojmenovaným denotátem (objektem), je nutné pohlížet i ve vyučovacím procesu na onomastiku jako na vědu, která se zabývá nejen jmény z hlediska jazykového, ale i sférou denotátů, na které jsou propria vázána. Žáci tak mohou např. podle Šrámkovy teorie onymických objektů91 klasifikovat jim známé objekty na jednodenotátové a vícedenotátové, dále pak na heterogenní či homogenní

91 R. Šrámek vypracoval teorii onymických objektů – denotátů, které rozděluje na objekty jednodenotátové (nezaměnitelné) a vícedenotátové (jedno proprium platí pro více druhově stejných objektů). V rámci vícedenotátových (mnohodenotátových) objektů odlišuje hromadné objekty různorodé – heterogenní, ke kterým patří např. vlastní jména obyvatel, a stejnorodé – homogenní, jež představují např. některá chrématonyma – jména sériových výrobků apod. (Šrámek 1999, s. 13–15, 21, 33–34).

apod. Rozumově vyspělejší žáci na 2. stupni ZŠ se pak mohou pokusit statisticky

zpracovat získané údaje v rámci vzdělávací oblasti Informační a komunikační technologie podle RVP ZV v předmětu informatika.

To, že většina proprií měla při svém vzniku lexikální význam, ale během svého fungování jej často ztrácela, protože jako pojmenování spojená s pojmenovávaným objektem na základě konvence jej k plnění onymických funkcí nepotřebovala, mohou žáci dokládat na mnohých názvech v českém prostředí dnes běžně užívaných92.

Vhodnou ukázkou toho, že mezi apelativy a proprii existuje ve slovanských jazycích široký přechodový pás, je nejednotnost např. při chápání etnonym (názvů příslušníků jednotlivých národů a národností). Zatímco v některých slovanských jazycích jsou považována za propria (viz v češtině), v jiných za apelativa (viz v ruštině nebo polštině), což je vyjádřeno i graficky psaním velkého či malého počátečního písmene. Vzhledem k této odlišnosti pak může být v rámci vzdělávací oblasti Jazyk a jazyková komunikace demonstrována rozdílnost v chápání apelativ a proprií v různých slovanských jazycích. Práce s konkrétními etnonymy v rámci jazykové výuky na ZŠ je pak závislá na širších jazykových znalostech žáků (vedle mateřského jazyka je vhodná alespoň částečná znalost i dalších slovanských jazyků, např. ruštiny; lze využít i další mateřské jazyky žáků-cizinců v multikulturní třídě).

Etymologická onomastika pak vede žáky k objasnění a popisu proprií podle jejich etymologického původu. Nejnadanější žáci (včetně žáků-cizinců) se mohou v jazykové výuce (ČJ, cizí jazyk) pokusit na základě vhodně vybraných vlastních jmen rekonstruovat jejich výchozí lexém a jeho význam, a tak doložit příbuznost celé řady jazyků. Žáci se tak učí pracovat s nejrůznějšími etymologickými slovníky, původ slova mohou hledat i v archivních materiálech, event. pracovat s vhodnými zdroji na internetu.

Pro žáky inspirující a zajímavá může být na 2. stupni ZŠ také náplň vyučovacích hodin, v nichž pozorují, jak dochází u proprií k rozpojení etymologického a propriálního významu a ke vzniku nového, propriálního obsahu, kdy původní apelativní obsah je nahrazen funkcí vlastního jména. Obsah propria pak tkví v jeho propriální funkci, a proto lze sledovat, jak v komunikaci funguje i z apelativního hlediska sémanticky neprůhledné vlastní jméno. Vyspělejší žáci (vhodné

92 Srov. např. s výsledky námi realizovaného výzkumu v lounské oblasti v letech 2006/08 (blíže viz Šindelářová 2010c), který ukázal, že mnohá PJ na katastru užívaná jejími staršími obyvateli jsou mladší generaci málo jasná nebo zcela nejasná; srov. např. PJ Za Hasákem v severočeském městě Louny (podle názvu mlýnu Hasák, ve kterém se nacházelo mlýnské zařízení roztřásající mouku od otrub).

je zapojit i žáky-cizince) pak mohou pozorovat konkrétní propria v různých jazycích (např. v češtině hydronymum Labe, oikonymum Olomouc, urbanonymum Nerudova atd.).

Při seznamování žáků s hlavními okolnostmi vlastních jmen, jež vyplývají z jejich užívání v komunikaci, může pedagog soustředit pozornost ve školní třídě také na propria cizího původu a doložit je na konkrétních rodných jménech žáků (včetně žáků-cizinců), zeměpisných názvech, historických dokladech a událostech apod., a to nejen ve výuce ČJ, ale i v nejrůznějších mezipředmětových vztazích.

Lidovou etymologii a původ proprií je možné využít také ve vzdělávací oblasti Člověk a příroda v předmětech jako jsou přírodopis či zeměpis, nebo ve vzdělávací oblasti Člověk a společnost v dějepisu a výchově k občanství. Pozornost je vhodné věnovat zejména regionálním toponymům (i s jejich oblastními podobami), jejich původu a výkladu (v nejširším slova smyslu)93, neboť jejich prostřednictvím se vytváří vztah žáků (především pak i u žáků-cizinců v multikulturní třídě) k místu a v obecné rovině i k českému jazyku. Etymologický rozbor a lidový výklad příslušných místních toponym pak musí být založen nejen na dobrých jazykových znalostech, ale i na ověřených věcných souvislostech, aby nedocházelo k mylné a nesprávné interpretaci názvů. K probíranému tématu lze připojit i výklady regionálních pověstí, mýtů a legend, jež jsou u žáků mladšího i staršího školního věku velmi oblíbené.

Zajímavé náměty do výuky nabízí také J. David ve svém příspěvku nazvaném Etymologie ve výuce češtiny: K využití lidové etymologie zeměpisných jmen (David 2007), který doporučuje „využít např. pověsti vysvětlující vznik jmen z frází pronesených většinou smyšlenými prvními osadníky či zakladateli, nebo vytvořené na základě vztažení zvukové realizace toponyma k apelativu či spojení apelativ, např. Boskovice – „nebudu chodit bosko více“, Brno – „brr, no; co se dá dělat“, Litomyšl – „líto mi šlí“, Olomouc – nářeční „hóló moc“, Osvětimany – „Bog osvěti many“, Příbor – „místo při boru“ / „původně tam byly tři vesnice, Nůž, Vidlička a Lžíce a město pak dostalo jméno Příbor“, Pivonice – „pivo, nic“, Zlín – „zlí lidé“ (David 2007, s. 25–26).

S J. Davidem souhlasíme také v tom, že: „Lidová etymologie může být také vhodným východiskem slohové práce… Nejvhodnější jsou toponyma, která svou strukturou nabízejí příběh, např. složená přezdívková jména typu Sovolusky,

93 Pro účely našeho textu není zapotřebí terminologicky rozlišovat tzv. profesorskou a bakalářskou etymologii, a proto vycházíme obdobně jako J. David ve svém příspěvku s názvem Etymologie ve výuce češtiny: K využití lidové etymologie zeměpisných jmen (2007) z lidové etymologie toponym v nejširším slova smyslu (srov. David 2007).

Kozolupy, Tatobity, Hřibojedy. Rovněž i patronymická jména s topoformantem -ice, -ovice typu Nedakonice, Mlékovice, Lesonice, Suchonice se při mylné dekompozici, jež se uplatňuje u deantroponymických toponym, mohou stát vhodným zdrojem lidové etymologie, např. „nedá koně“, „mléko více“, „žádný les“ nebo „žádné sucho“. Vlastních jmen a jejich lidové etymologie se dá též použít při výkladu učiva zabývajícího se rozdílem mezi slovy značkovými a popisnými. Například osobní jména Boháč, Břicháček, Jaroslav, Jaromír, stejně jako toponyma Bludov, Břuchotín, Dědkov, Domaslavice, Kluky, Nemilany, Nesvačily, Obědkovice, Pivín, Tatobity, Zličín rozhodně nenesou charakteristiku osob nebo míst, tedy význam obsažený v základech homonymních apelativ“ (David 2007, s. 25–30).

S etymologickou onomastikou pak úzce souvisí i tzv. „druhová“ onomastika, jež klasifikuje propria do tříd podle toho, k jakým onymickým objektům se vlastní jména vztahují. Klasifikace proprií na základní trichotomii tříd vlastních jmen (geonoma, bionyma, chrématonyma) včetně dalšího dělení, např. na toponyma, hydronyma, oronyma, hodonyma, urbanonyma, antroponyma, pseudoantroponyma, zoonyma94 a další, dokáže žáky vhodně motivovat i v rámci mezipředmětových vztahů (ČJ, dějepis, zeměpis, přírodopis, výchova k občanství), vede k pestrým vyučovacím hodinám a nabízí zajímavě náměty pro školní práce a realizaci specificky zaměřených projektů (třídních i školních).

Zvláštní pozornost ve výuce ČJ na ZŠ si zaslouží také jména osobní, a to jak rodná jména, na která vhodně upozorňuje N. Kvítková (blíže viz Kvítková 1999, s. 145–148), tak i příjmení. Rozumově vyspělejší žáci (včetně žáků-cizinců) na 2. stupni mohou být vedeni k přemýšlení a úvahám o tom, proč mají např. mnozí Slované rodná jména či příjmení původu neslovanského (německého, latinského, maďarského apod.), jak některá konkrétní příjmení vznikla a jakého jsou původu. Zajímavé náměty pro středoškolské studenty najdeme v učebnici M. Čechové a kol. Český jazyk pro 3. ročník SOŠ (2002) a v knize Hrátky s češtinou II (Čechová a kol. 2001), jež jsou využitelné i pro práci s nadanými žáky na 2. stupni ZŠ, kteří se mohou věnovat příjmením utvořeným z větných celků (Hrejsemnou, Nejezchleb, Osolsobě, Skočdopole), vyhledávat je např. na internetu, vysvětlovat jejich původ, skloňovat je a odvozovat od nich příjmení ženská, vytvářet komické větné celky a texty (blíže viz Šindelářová 2008). V souvislosti s historií svých předků lze žáky motivovat jak v ČJ, tak např. i v dějepisu či výchově k občanství k vymýšlení historek, podle čeho mohla jejich příjmení vzniknout. Přítomnost žáků-cizinců ve školní třídě pak nabízí také možnost se věnovat konkrétním příjmením cizím i v rámci jednotlivých průřezových témat podle RVP ZV.

94 Blíže o zoonymech a jejich výzkumu viz Kvítková 2010, s. 292–297.

Při práci s rodnými jmény lze pozorovat v českém prostředí také pronikání módních osobních jmen cizího původu do názvů dnešních firem, obchodů a výrobků, a tak exemplifikovat problém slovní zásoby domácí a cizí provenience. Užívání rodných jmen v běžné komunikaci umožňuje soustředit pozornost žáků i na domácké podoby jmen, event. na jejich nejčastější způsoby tvoření a jejich podoby v určitých sociálních skupinách (srov. Krško, Sloviková 2005; Krško 2006).

S vyspělejšími žáky na 2. stupni ZŠ lze sledovat také jména obyvatel ve vývojovém procesu, jak na ně upozornila N. Kvítková (2008) ve svém příspěvku Čechy, Čechové, Češi a ti druzí (vývojové proměny obyvatelských jmen).

Nelze přehlížet ani přezdívky jako neoficiální jména, jež přímo v komunikaci vznikají (na rozdíl od rodných jmen a příjmení), nejčastější způsoby jejich tvoření, východiska přezdívek a jejich užívání. Sběr přezdívek, odhalování jejich motivace (s posouzením pozitivní či negativní motivace) a také to, jak jsou přezdívky přijímány jejich nositeli, se může stát nejen vhodným námětem pro cvičení dílčí (ve vyučovací hodině) či celková (projekt), ale i výchovným nástrojem, který napomáhá odstranit posměch, zlomyslnost a vede ke zlepšení celkové atmosféry ve školní třídě a celkově i ve škole. V rámci propojování jazykové a literární složky při výuce ČJ mají své místo i pseudonymy, přičemž žáci hledají důvody pro jejich užívání, motivy a porovnávají je se skutečnými osobními jmény (srov. Čechová 2001).

Zeměpisné názvy přinášejí žákům poznatky a důležité informace o jménech místních a pomístních a o nejčastějších motivacích jejich vzniku, jež lze využít jak v hodinách ČJ, tak i v dějepisu.

Anoikonyma zachycují stav češtiny v uplynulých epochách (např. jejich nářeční podoby), což si žáci mohou ověřit kupříkladu toponomastickým bádáním ve známé lokalitě (práce s mapami, prameny, kronikami, odbornými příručkami, slovníky), jež jim umožní konkrétní anoikonymický materiál klasifikovat a konfrontovat své vlastní výsledky se závěry ostatních (lze využít i statistické zpracování dat v rámci předmětu informatika).

Pomístní jména (dále jen PJ) však lze ve vyučování uplatnit nejen z hlediska historického a zeměpisného, ale i v rámci moderního enviromentálního studia prostřednictvím průřezového tématu Environmentální výchova podle RVP ZV, a to např. v přírodopisu, zeměpisu či výchově k občanství, neboť zachycují jak proměny krajiny, fauny a flóry95, tak i vztah našich předků ke krajině a půdě96 (viz také David 2007 a 2009).

95 Viz tematický celek zaměřený na lidské aktivity a problémy životního prostředí v Environmentální výchově podle RVP ZV (2005, 2013).

96 Viz tematický celek orientovaný na vztah člověka k prostředí v Environmentální výchově podle RVP ZV (2005, 2013).

Výskyt a rozšíření určitých živočišných

druhů mohou žáci pozorovat prostřednictvím PJ97 jako Kobyly, Syslík, Sviny98 , Srneček apod., k nimž lze přiřazovat i PJ označující relační objekty, pro které se stal výskyt živočichů důležitou diferenční vlastností99, např. V lišce, Pod liškou, Na lišce, Za liškou, U liškárny, V kobylách, Na kobyle, Na skřivanech, Na brůně (brůna = bílý kůň, bělouš), Na valachu, Ve sviny (výskyt divokých prasat). Pro žáky mladšího školního věku jsou podnětná také PJ se základem pojmenování živočicha na sufixy -in(e)c – Krtinec, -árn(a) – Žabárna, -nic(e) – Bažantnice, -ín – Včelín (místo, na které vozí včelař maringotku s včelími úly), Ovčín (pozemky, na nichž kdysi býval ovčín), -ník – Holubník (místo, na kterém dříve stávala budka, v níž hnízdili holubi), neboť uvedené typy mají blízko ke stejně znějícím apelativům a označují místa, na nichž se živočichové dříve vyskytovali či dnes vyskytují. Pozornost žáků je však možné soustředit také na PJ utvořená od základů apelativ označujících nejen živočichy (Jezovčina, Svinina), ale i rostliny či porosty (Březinky, Smrkovina, Bukovina, Jalovčina). Vyspělejší žáci na 2. stupni ZŠ jsou pak schopni pracovat i s několika frekventovanými typy žijícími v české anoikonymii, které sice mají ve svém základu název rostliny, ale vypovídají spíše o existenci určitého porostu (Osičí, Jalovčina = jalovcové křoví). K nim lze přiřadit i pozemky, na nichž se určitá zemědělská plodina pěstuje, event. se na nich volně rostoucí rostlina nachází (srov. PJ typu Vinice, Chmelnice, Šafranice). Zajímavé pro žáky je sledovat také výskyt rostlinstva podle PJ utvořených od apelativ označujících rostliny jako Brambořiště, Vrbiště, Maliniště, Zelniště, nebo podle PJ tvořených od apelativ označujících keř jako Bezov (analogicky podle místních jmen na -ov). Ve školní třídě lze pracovat i s relačními objekty, pro něž se stal výskyt rostlin důležitou diferenční vlastností, srov. např. V hruškách, Nad višňovcem, Na višnících, Ve višňovce, V třešňovce, Na třešňovce, Nad lipovkou, V lipovce/ lípovce, U dubovýho, V dubovce, V dubáku.

Výklad o místních jménech100 lze vhodně zaměřit nejen na jejich vznik, ale

97 PJ v textu dále uvedená se nacházejí v lounské oblasti v Ústeckém kraji (blíže viz Šindelářová 2005).

98 Viz také Hosák, Šrámek 1980, s. 532.

99 Souhlasíme s J. Krškem, že nemusí jít vždy o skutečný výskyt živočichů, ale často také o metaforické pojmenování na základě podobnosti s tvarem daného zvířete, zejména v názvech, které obsahují apelativa jako např. koza, kobyla… Za Kozincom, Na Kobyle. Obdobně je totiž tomu i v hydronymii, srov. např. „Názov Medvedí potok vznikol pravdepodobne podľa výskytu porastu medvedieho cesnaku“, nikoli podle lidové etymologie, že zde medvědi pili vodu. (Krško 2003, s. 93).

100 O vývoji českých oikonym viz blíže J. David (2011), který ve své elektronické knize s názvem Smrdov, Brežněves a Rychlonožkova ulice věnoval pozornost také vývoji uličních názvů, fungování toponym v uměleckých textech, reklamní a mytizační funkci zeměpisných pojmenování. Mnohé poznatky jsou využitelné i ve výuce na ZŠ.

u vyspělejších žáků na 2. stupni i na tvoření víceslovných místních názvů a názvů cizích měst.

Obdobně lze pracovat i s urbanonymy101. Žáci se mohou zamýšlet a diskutovat nad názvy označujícími veřejná prostranství, zjišťovat motivace pojmenování ulic a náměstí v jednotlivých městských aglomeracích, sledovat dynamiku proměn názvů a pokusit se odhalit tendence tvorby urbanonym v českém prostředí z hlediska diachronního i synchronního, event. konfrontovat uliční názvy v mateřském jazyce s urbanonymickými pojmenováními v dalších jazycích (lze využít i přítomnost žáků-cizinců v multikulturní třídě, blíže viz Šindelářová 2009).

Do výuky lze zařadit také jména podniků a výrobků, a to z aspektu k jejich funkčnosti, věnovat se nedostatkům v jejich pojmenování, hledisku zapamatovatelnosti, nápaditosti apod. (srov. Čechová 2001).

Prostřednictvím vlastních jmen lze sledovat také lidovou kulturu v různých regionech, a to např. s využitím různých typů frazémů jako jsou přirovnání, rčení, pořekadla, přísloví a pranostiky, frazémy biblického a mytického původu, kulturní frazémy (viz Baláková, Šindelářová 2011; Mokienko, Šindelářová, Baláková 2012; Šindelářová 2013), společenské nebo dějinné události (blíže viz Čechová 2007; Šindelářová 2007). Kulturologický kontext umožní žákům objasnit původ a podstatu mnohých slovanských frazémů obsahujících proprium (viz Baláková, Šindelářová 2009a,b; 2011; Baláková, Kováčová, Mokienko 2013), sledovat frazeologické aspekty pasivního bilingvismu ve slovanských jazycích (srov. např. výzkumy D. Balákové a V. Kováčové v západoslovanských jazycích; Baláková, Kováčová 2009) apod.

Aktivní práce žáků zaměřená na přímou výzkumnou činnost v regionu však vyžaduje zvlášť pečlivou přípravu. Ta spočívá nejen ve studiu místní regionální literatury, ale i v tom, že by se žáci měli sami přesvědčit o spolehlivosti pramenů a archiválií (v souladu s průřezovým tématem Multimediální výchova v RVP ZV). Žáky staršího školního věku je zapotřebí důkladně připravit i na ověřovací výzkum v terénu. Při zpracování např. anoikonymického a oikonymického materiálu je vhodné seznámit je s mapovou dokumentací zkoumaného regionu102, kterou představují katastrální mapy, turistické mapy a průvodce s cílem připravit si mapu pro přímou terénní činnost. Druhou fázi představuje sběr jazykového materiálu v konkrétní lokalitě. Žáci si do předem připraveného formuláře zapisují ke zkou-

101 Blíže o urbanonymech viz např. J. Šindelářová (2010b,d), J. David (2011).

102 Např. při zpracování českých toponym ji představuje tereziánský katastr z let 1713–1715 a tzv. okulární vizitace z let 1715–1735, josefský katastr z let 1785–1789, mapy stabilního katastru z 1. pol. 19. století, na jejichž přesnost však nelze zcela spoléhat, a proto ani práci s těmito zdroji na ZŠ nevyžadujeme.

maným objektům základní údaje103, event. zakreslují názvy do předem připravené mapy. Dalším úkolem je vhodně uspořádat a zpracovat sebraný materiál104, přesně označit všechny podoby jména, popis, lokalizaci a změny objektu, popř. pořídit i historickou dokumentaci, utřídit literaturu a prameny, připojit lidový výklad (nejnadanější žáci se mohou pokusit zhodnotit spolehlivost jeho motivace a event. zformulovat vlastní hypotézu). Na závěr je zapotřebí podat celkovou charakteristiku získaného materiálu, ukázat na nově zjištěná fakta a zařadit je do širších souvislostí, porovnat výsledky svého šetření se závěry spolužáků či jinými výzkumy v dané oblasti. Vhodným doplňkem celé práce jsou přílohy, a to mapy, grafy, event. abecední seznam získaných názvů apod.

Na základě nashromážděného materiálu z konkrétní oblasti a z dostupných pramenů si tak žáci ověřují svou onomastickou kompetenci, zda jsou schopni zformulovat cíl své práce105, stav bádání v daném regionu, podat zeměpisnou a historickou charakteristiku zkoumané lokality, uspořádat nashromážděný materiál podle nejrůznějších hledisek (abecedně, podle objektů, motivací apod.); statisticky vyhodnotit získané jevy (kvantitativní analýza) a uspořádat je do tabulek, grafů a map a v závěru porovnat výsledky svého bádání se závěry ostatních spolužáků či dosavadních výzkumů. Vypracované práce mohou být výstupem třídní či školní projektové činnosti a lze je i prezentovat ve školním časopise, regionálním tisku nebo na webových stránkách školy v souladu s průřezovým tématem Multimediální výchova podle RVP ZV.

103 Např. při sběru anoikonym je zapotřebí, aby žáci zachytili zejména tyto údaje: a) název – všechny podoby jména, jak je vysloví informátoři, přičemž je nutné dbát např. v češtině na nepřímé pády (existují-li dubletní názvy) a určit jejich vzájemný vztah, a tak pozorovat rozdíly generační, expresívní, místní apod.) b) druh (pole, pastvina, bažina apod.); c) tvar (úzký, protáhlý apod.); d) polohu (na kopci, na rovině apod.); e) jakost, event. přirozenou povahu pozemku (písčitá půda, neúrodná atd.); g) stáří a frekvenci (od kdy se názvu užívá – ´od nepaměti´, jméno nové, zaniklé); f) lidový výklad názvu; g) jméno, příjmení, bydliště, povolání a stáří informátora.

104 Podrobnější etymologickou a slovotvornou analýzu na ZŠ nepožadujeme.

105 Teoretická a metodologická východiska není zapotřebí v práci přesně formulovat (nadanější žáci se však mohou pokusit je naznačit), stejně jako požadovat všestrannou a detailně zpracovanou dokumentaci materiálu, tzn. popsat jeho stránku věcnou (co označuje), vývojovou (jak se jména vyvíjejí a proměňují v určité době), jazykově komunikační (sledovat jejich podobu živou, nářeční), prostorovou (zeměpisné rozšíření), sociální (jejich postavení a úlohu v prostředí sociálním); vyložit etymologii získaného materiálu s pomocí etymologických a onomastických slovníků. Nepřiměřený je i požadavek detailně zpracovat mapovou dokumentaci; kvalitativně analyzovat získaný jazykový materiál po stránce lexikální a syntagmatické, slovotvorné, tvaroslovné a pravopisné.

Jsme přesvědčeni o tom, že podle současného pojetí RVP ZV pro primární vzdělávání, jež je založeno na poznávání, respektu a rozvoji individuálních potřeb, možností a zájmů každého žáka106 a realizováno činnostním a praktickým charakterem s uplatněním adekvátních metod, lze promítnout onomastický aspekt do výuky, neboť motivuje žáky mladšího školního věku k dalšímu učení, vede je k učební aktivitě a k poznání, že je možné hledat, objevovat, tvořit a nalézat vhodnou cestu řešení problémů (viz RVP ZV 2005, 2013), a to prostřednictvím vhodně zařazených onomastických námětů do vyučování na 1. stupni ZŠ.

Obdobně i na 2. stupni může onomastický zřetel ve výuce napomoci žákům staršího školního věku získat vědomosti, dovednosti a návyky, které jim umožní samostatně se učit a utvářet takové hodnoty a postoje, jež je dovedou k uvážlivému a kultivovanému chování, k zodpovědnému rozhodování a respektování práv a povinností občana našeho státu i Evropské unie (viz RVP ZV 2005, 2013). Onomastická témata je vhodné do výuky zařazovat i z hlediska celkového pojetí vzdělávání na 2. stupni ZŠ, které je budováno na širokém rozvoji zájmů žáků, na jejich vyšších učebních možnostech a na provázanosti vzdělávání a života školy se životem mimo školu (viz RVP ZV 2005, 2013).

Onomasticky zaměřená výuka vytváří také na obou stupních základního vzdělávání podnětné a tvůrčí školní prostředí, které stimuluje nejschopnější žáky, povzbuzuje méně nadané, chrání a podporuje žáky nejslabší. Zároveň vhodně navozuje také přátelskou a vstřícnou atmosféru ve školní třídě, jež vybízí žáky k dalšímu studiu, bádání a činnostem. Během své povinné školní docházky tak žáci dostávají možnost prostřednictvím onomasticky zaměřených témat a úloh zažít úspěch, odbourávat strach z chyby a dokázat s ní pracovat.

Řešení onomastické problematiky napomáhá žákům v rámci jejich povinného základního vzdělávání podle RVP ZV budovat a postupně rozvíjet rovněž základní klíčové kompetence107 a poskytuje jim spolehlivý základ všeobecného vzdělání (zaměřeného zejména na situace blízké životu a na praktické jednání). Zároveň jim umožňuje naplňovat obecně formulované cíle základního vzdělávání v RVP ZV, neboť je podněcuje k tvořivému myšlení, logickému uvažování a k řešení problémů, vede je k všestranné, účinné a otevřené komunikaci, rozvíjí u žáků schopnost spolupracovat a respektovat práci a úspěchy jak vlastní, tak i dru-

106 Včetně žáků se speciálními vzdělávacími potřebami.

107 Chápeme je podle RVP ZV jako souhrn vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro osobní rozvoj a uplatnění každého člena společnosti. Jde o kompetenci komunikační / komunikativní, sociální a personální, občanskou, kompetenci k učení a k řešení problémů včetně kompetence pracovní (RVP ZV 2005, 2013).

hých, vychovává je k toleranci a ohleduplnosti k jiným lidem, jejich kulturám a duchovním hodnotám, učí je žít společně s ostatními lidmi (blíže viz RVP ZV 2005, 2013). Onomastický zřetel ve výuce lze pak úspěšně realizovat ve všech průřezových tématech podle RVP ZV, jež zahrnují Osobnostní a sociální výchovu, Výchovu demokratického občana, Výchovu k myšlení v evropských a globálních souvislostech, Multikulturní výchovu, Environmentální a Mediální výchovu.

Jako součást vzdělávací oblasti Jazyk a jazyková komunikace a předmětu českého jazyka a literatury (dále jen ČJ) se propria podílejí především na centrálním postavení mateřského jazyka108 mezi ostatními vyučovacími předměty ve vyučovacím procesu, a to jak svým významem základním (vedou k úspěchu i v ostatních vyučovacích předmětech), tak univerzálním (ve společenské praxi) a koncentračním (využívají zkušenost, ovlivňují celkovou úroveň vyučovacího procesu). Stejně jako ČJ, který představuje komplexní vyučovací předmět, založený na práci s jazykovým materiálem a obsahující složku literární a jazykovou (v širším slova smyslu)109, má i onomastika komplexní charakter. Onomastická problematika se projevuje zejména v morfologii, lexikologii, pravopisu a etymologických výkladech (jazyková složka v užším slova smyslu), ale setkáme se s ní také v hodinách slohových a literárních110. Literární (umělecké) texty jsou důležité jak pro jazykovou složku předmětu ČJ (chápanou v užším slova smyslu), neboť jsou vzorem pro kultivované vyjadřování žáka, podněcují rozvoj jeho řeči (nové vyjadřovací prostředky a způsoby jejich užití), tak i vlastní slohovou tvorbu žáka (pěstují v něm např. estetické cítění), ale současně i pro onomastiku, v níž slouží jako prostředky k obohacování slovní zásoby žáka v oblasti propriální sféry, umožňují mu pochopit sémantiku proprií v konfrontaci s apelativy a další specifické rysy literární onomastiky.

Mnohostranný význam onomastiky lze uplatnit také v mezipředmětových vztazích, a to jak směrem od výuky ČJ k ostatním předmětům (výuka zeměpisu, dějepisu, přírodopisu, výchovy k občanství apod.), tak i opačně (úspěch v ČJ je závislý na úrovni komunikační praxe v ostatních předmětech, srov. Čechová 2001). Specifické mezipředmětové vztahy je možné pak pozorovat např. mezi ČJ a cizími jazyky (např. psaní velkých a malých počátečních písmen, výslovnost proprií v odlišných jazycích), nebo i mezi ČJ a odbornými předměty (např. chemií

108 Stejně jako češtiny jako druhého jazyka z pohledu žáků-cizinců.

109 Ta zahrnuje jazykovou složku v užším slova smyslu (gramatika, lexikologie, zvuková a pravopisná stránka, obecné výklady o jazyce) a složku slohovou.

110 Vzhledem k tomu, že literatura představuje v základním školství esteticko-výchovný předmět, má i těsný úzký vztah zejména k hudební a výtvarné výchově, do kterých se propria také promítají (jména umělců, názvy uměleckých děl apod.).

či fyzikou – jména vědců z hlediska foneticko-fonologického a morfologického, osvojování, obohacování a etymologizování proprií v rámci slovní zásoby žáka, správná volba vhodného a přesného propria v odborném vyjadřování apod.).

Výše uvedené argumenty i náměty jsou důkazem toho, že onomastika má v současném pojetí výuky na českých ZŠ své místo, neboť je důležitým předpokladem a vhodným zdrojem pro úspěšnou realizaci vzdělávacího procesu a pro uskutečnění cílů moderní koncepce vzdělávání nejen v České republice, ale i v současné moderní Evropě. Poznání a znalost společných jevů, ale i kontrastů a rozdílů propriální sféry jednotlivých jazyků spojené s informacemi o kulturních a společenských realitách může také výrazně přispět k začleňování žáků-cizinců do evropského vzdělávacího systému a k jejich úspěšné komunikaci, pomůže předcházet nedostatkům ve vzájemné komunikaci, jež mohou vést až k neporozumění.

Naše dlouholeté pedagogické zkušenosti nás utvrzují v tom, že by učitelé z praxe i studenti učitelských oborů111 měli mít dostatečné teoretické znalosti z obecné onomastiky, ovládat systematický výklad o vlastních jménech, o jejich podstatě, odlišnostech od slov obecných, o svébytnosti onymického systému jazyka, aby svým žákům mohli na vhodných propriálních příkladech výklad učiva při vyučování vhodně ilustrovat a demonstrovat tak synchronní i diachronní vývojové tendence v jazyce a společnosti.

Jaromíra Šindelářová

111 Začlenění nauky o vlastních jménech jako samostatné disciplíny do všech studijních programů budoucích učitelů (s nejméně hodinovou přednáškovou dotací a dvouhodinovým seminářem alespoň v jednom semestru) je dnes podle našeho názoru nutným předpokladem pro úspěšnou realizaci vzdělávacího procesu a pro uskutečnění cílů moderních koncepcí vzdělávání v současné Evropě.

Bibliografie prací docentky Naděždy Kvítkové

1972

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K problematice poměru mezi rukopisy kroniky tak řečeného Dalimila. [Textové srovnání Vídeňského, Cambridžského a Františkánského rukopisu.] Listy filologické. 1972, r. 95, č. 3, s. 141-149.

1974

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Lexikální a stylizační rozdíly u hlavních skupin rukopisů kroniky tak řečeného Dalimila. Listy filologické. 1974, r. 97, č. 1, s. 21-25.

1976

KVÍTKOVÁ, Naděžda: O průzkumu znalostí učiva 1. a 2. ročníku ve čtyřletých učebních oborech s maturitou. Český jazyk a literatura. 1976/77, r. 27, č. 2, s. 5764.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Průzkum znalostí učňů 3. ročníku čtyřletých učebních oborů s maturitou. Český jazyk a literatura. 1976/77. r. 27, č. 10, s. 458-464

1977

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K individuální četbě učňů. Odborná výchova. 1977/78, r. 28, č. 7, s. 217.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Celostátní seminář metodiků mateřského jazyka a literatury krajských pedagogických ústavů a učitelských fakult. [Ládví u Prahy, r. 1977.]

Český jazyk a literatura ve škole. 1978, r. 28, č. 7, s. 331-332.

ČECHOVÁ, Marie; KVÍTKOVÁ, Naděžda. Ústní maturitní zkouška z českého jazyka. [Rozbor skladby otázek.] Český jazyk a literatura ve škole. 1977/78, r. 28, č. 6, s. 258-266.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Český jazyk a literatura v nové soustavě přípravy mládeže na dělnická povolání. Český jazyk a literatura ve škole. 1977/78, r. 28, č. 4, s. 147155.

1978

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Estetická výchova jako vyučovací předmět v přípravě mládeže na dělnická povolání. Estetická výchova. 1978/79, r. 19, č. 6, s. 141.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K literární výchově v 1. ročníku odborných učilišť a učňovských škol. Český jazyk a literatura. 1978/79, r. 29, č. 4, s. 177-181.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K problematice vyučování českému jazyku v tříletých učebních oborech. Český jazyk a literatura. 1978/79, r. 29, č. 1, s. 22-28.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K novému pojetí mateřského jazyka a literatury. Bulletin VÚOŠ pro učňovská zařízení. Duben-červen 1977, Praha 1978.

1979

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K práci dramatických kroužků a souborů. Odborná výchova. 1979/80, r. 30, č. 6, s. 190.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Kategorie duálu a duálové tvary v rukopisech kroniky tak řečeného Dalimila. Listy filologické. 1979, r. 102, č. 4, s. 199-211.

1980

ČECH, E., KVÍTKOVÁ, N. UHLÍŘ, J. Český jazyk pro experimentální obory SOŠ III: 4. ročník. Praha: SPN, 1980.

Český jazyk. 3. [část]. (4. roč.) / Zprac. Eduard Čech, Naděžda Kvítková, Jiří Uhlíř. -- 1. vyd.. -- Praha : SPN, 1980.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Estetickovýchovné působení v jednotlivých vyučovacích předmětech. Odborná výchova. 1980/81, r. 31, č. 10, s. 318-319.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K vyučování předmětu estetická výchova. Estetická výchova.

1980/81, r. 21, č. 8, s. 217.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: První vydání čítanky (1) pro SOU. Český jazyk a literatura.

1980/81, r. 31, č. 6, s. 265-268.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: O jazyce Svatopluka Čecha v díle „Nový epochální výlet pana Broučka tentokrát do patnáctého století“. Naše řeč. 1980, r. 63, č. 2, s. 7385.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Poslání předmětu český jazyk a literatura na středních odborných školách různého typu. Český jazyk a literatura. 1980/81, r. 31, č. 3, s. 99-105.

1981

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Podíl předmětu český jazyk na estetickém rozvoji žáků. Komenský. 1981/82, r. 106, č. 5, s. 270-274.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Zemřel dr. Zdeněk Skoupil. Český jazyk a literatura. 1981/82, r. 32, č. 1, s. 35-36.

1982

KVÍTKOVÁ N. Didaktika českého jazyka a literatury pro střední odborná učiliště. Praha: SPN, 1982.

MOTYKA, Karel; KVÍTKOVÁ, Naděžda. Životní jubileum Vlasty Podhorné. Český jazyk a literatura. 1982/83, r. 33, č. 4, s. 181-182.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Jazykové vědomosti a dovednosti žáků experimentálních studijních oborů středních odborných škol. Český jazyk a literatura. 1982/83, r. 33, č. 5, s. 208-218.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K šedesátinám Antonína Tejnora. Český jazyk a literatura. 1982/83, r. 33, č. 8, s. 379-380.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Nejstarší zápisky kroniky tak řečeného Dalimila. Listy filologické. 1982, r. 105, č. 1, s. 13-22.

1983

Studijní text pro přípravu pedagogických pracovníků středních škol na nové pojetí výchovně vzdělávací práce. Český jazyk a literatura. Seš. 1. / Zprac. Marie

Čechová, Jaroslav Jeřábek, Věra Karfíková, Naděžda Kvítková, Karel Svoboda.

SPN : Praha, 1983.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K problematice češtiny jako cizího jazyka ve výuce zahraničních studentů na SOŠ. Cizí jazyk ve škole. 1983/84, r. 27, č. 8, s. 348-350.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: O kašnách a fontánách jako o součásti životního prostředí. [rec. na knihu: Helena Štefanová, „Životní prostředí očima výtvarného pedagoga“].

Estetická výchova. 1983/84, r. 24, č. 8, s. 253.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Názvy tříletých učebních oborů středních odborných učilišť. Naše řeč. 1983, r. 66, č. 4, s. 197-204.

1984

SVOBODA, Karel - ČECHOVÁ, Marie - KVÍTKOVÁ, Naděžda - TEJNOR, Antonín: Metodické pokyny k učebnici Český jazyk pro střední školy. 1. díl. / Karel Svoboda, Marie Čechová, Naděžda Kvítková, Antonín Tejnor. SPN : Praha, 1984. 83 s.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Hlavní tendence v jazyce a stylu současné homiletiky. In: Stałość i zmienność w języku i literaturze czeskiej XX wieku = Konstanty a proměny v českém jazyce a literatuře XX. století [KonstProm]. Tom referatów z międzynarodowej konferencji naukowej, Wałbrzych, 15-16 maja 2003 r. / Redakcja naukowa Mieczysław Balowski, Jiří Svoboda. - Wyd. “Pro” : Wałbrzych, 2004, s. 153-158.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K vyučování českému jazyku v dvouletých učebních oborech. Český jazyk a literatura. 1984/85, r. 35, č. 1, s. 7-11.

Metodická příručka k učebnicím literatury v 1. ročníku gymnázií, středních odborných škol a studijních oborů středních odborných učilišť / B. Hoffmann, J. Tesaříková, N. Kvítková. -- 1. vyd.. -- Praha : SPN, 1984.

1985

SVOBODA, Karel - ČECHOVÁ, Marie - KVÍTKOVÁ, Naděžda - STYBLÍK, Vlastimil - TEJNOR, Antonín: Metodická příručka k učebnici Český jazyk pro střední školy. 2. díl. / Karel Svoboda, Marie Čechová, Naděžda Kvítková, Vlastimil Styblík, Antonín Tejnor. SPN : Praha, 1985. 106 s.

KVÍTKOVÁ N. Specifické otázky didaktiky českého jazyka a literatury pro střední odborná učiliště. Praha: SPN, 1985.

Metodická příručka k učebnicím literatury pro 2. ročník gymnázií, středních odborných škol a studijních oborů středních odborných učilišť / B. Hoffmann, J. Stryalová, N. Kvítková. -- 1. vyd.. -- Praha : SPN, 1985.

1986

SVOBODA, Karel – ČECHOVÁ, Marie – HLAVÁČOVÁ, Eva – KVÍTKOVÁ, Naděžda – STYBLÍK, Vlastimil – TEJNOR, Antonín – UHLÍŘ, Jiří: Metodická příručka k učebnici Český jazyk pro střední školy. 3. díl. / Karel Svoboda, Marie Čechová, Eva Hlaváčová, Naděžda Kvítková, Vlastimil Styblík, Antonín Tejnor, Jiří Uhlíř. SPN : Praha, 1986. 129 s.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Žákovské sešity z hlediska výchovy k práci., zejména na SOU. Český jazyk a literatura. 1986/87, r. 37, č. 4, s. 156-168.

Metodická příručka k učebnicím literatury pro první ročník gymnázií, středních a odborných škol a studijních oborů středních odborných učilišť / B. Hoffmann, J. Tesaříková, N. Kvítková. -- 2. vyd.. -- Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1986.

1987

SVOBODA, Karel – ČECHOVÁ, Marie – KVÍTKOVÁ, Naděžda – STYBLÍK, Vlastimil – TEJNOR, Antonín – UHLÍŘ, Jiří: Metodická příručka k učebnici Český jazyk pro střední školy. 4. díl. / Karel Svoboda, Marie Čechová, Naděžda Kvítková, Vlastimil Styblík, Antonín Tejnor, Jiří Uhlíř. SPN : Praha, 1987.

HOFFMANN, B. a kol. Metodická příručka k učebnicím literatury pro 2. ročník gymnázií; středních odborných škol a studijních oborů středních odborných učilišť. Praha: SPN, 1985. (+ dotisk 1987, 1988)

1988

Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. Sv. 1, 2. / K vyd. připrav. Jiří Daňhelka, Karel Hádek, Bohuslav Havránek, Naděžda Kvítková. - Academia : Praha, 1988. 616, 608 s.

KVÍTKOVÁ N. a kol.

Maturitní

zkoušky ze všeobecně vzdělávacích předmětů na

SEŠ. In Hospodářské aktuality a metodické rozhledy pro ekonomické studijní obory, roč. 29, č.5/6 (1988/89), s. 46-51.

1989

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Třicátý čtvrtý ročník časopisu Slovenský jazyk a literatúra v škole. In Český jazyk a literatura, roč. 40, č.6 (1989/90), s.233-236.

KVÍTKOVÁ N., FOLTÝN, J. Český jazyk pro učební obory středních odborných učilišť. Praha: SPN, 1989.

Metodická příručka k učebnicím literatury pro první ročník gymnázií, středních odborných škol a studijních oborů středních odborných učilišť / B. Hoffmann, J. Tesaříková, N. Kvítková. -- 3. vyd.. -- Praha : SPN, 1989. -- 103 s. ; 20 cm

1990

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Dalimilova kronika jako textologický a ediční problém. In: Zpravodaj katedry českého jazyka a literatury Ped. fakulty v Hradci Králové [Češtinář] 1, 1990-91, č. 3, s. 43-44.

KVÍTKOVÁ N. Ad fontes (rec.) In: Český jazyk a literatura, roč. 41, č.1/2 (1990/91), s.2-6

KVÍTKOVÁ N., FOLTÝN, J. Český jazyk pro učební obory středních odborných učilišť. Praha: SPN, 1990.

1991

KOMENSKÝ, Jan Amos: Orbis sensualium pictus. / Jan Amos Komenský ; Výbor sest. a edičně zprac. Naděžda Kvítková, přel. Věra Höppnerová, Sergej Tryml, Mark Anfilov. - Trizonia : Praha, 1991.156 s.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Jazykové učebnice J. A. Komenského. In: Český jazyk a literatura 42, 1991-92, č. 7-8, s. 145-149.

KVÍTKOVÁ, Naděžda - TEJNOR, Antonín - FOLTÝN, Jiří: Český jazyk pro učební

obory SOU. 3., uprav. vyd. / Naděžda Kvítková, Antonín Tejnor, Jiří Foltýn. - SPN : Praha, 1991. - 256 s.

HÁJKOVÁ, E. Komenský Jan Amos: Orbis sensualium pictus. Plzeň: Tribun EU, 1991. (předmluva Naděžda Kvítková)

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K užíváni préterit ve staré češtině, In: Listy filologické. -ISSN 0024-4457. -- Roč. 114, č. 4 (1991), s. 237-242

1992

KOMENSKÝ, Jan Amos: Orbis sensualium pictus. Trizonia : Praha, 1991/ Ref.:

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Jazykové vyučování v Komenského podání. In: Knihy 1992, č. 5, s. 4.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Proměny textu a jazyka Dalimilovy kroniky ve 14. a 15. století. / Naděžda Kvítková. - Karolinum : Praha, 1992.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Sedmdesátiny Antonína Tejnora. In: Český jazyk a literatura 43, 1992-93, č. 3-4, s. 83-85.

1994

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Jazykové zpracování Mikovcovy tragédie z českých dějin. In: Filologické studie 19. Sborník katedry českého jazyka PF UK. / Uspoř. Radoslava Brabcová, Otakar Mališ. - Karolinum : Praha, 1994, s. 27-37.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Za Vlastou Podhornou. In: Český jazyk a literatura 45, 1994-95, č. 7-8, s. 182-183.

KVÍTKOVÁ N. a kol. Český jazyk 7 - 1. díl. Pro 7. ročník základní školy a nižší ročníky osmiletých gymnázií. Praha: PROSPEKTRUM, 1994.

KVÍTKOVÁ N. a kol. Český jazyk 7 - 2. díl. Pro 7. ročník základní školy a nižší ročníky osmiletých gymnázií. Praha: PROSPEKTRUM, 1994.

1995

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Dopis na základní a střední škole. In: Český jazyk a literatura 46, 1995-96, č. 3-4, s. 58-62.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Jazyková stránka cestopisu Martina Kabátníka. In: Cesty a cestování v jazyce a literatuře. Sborník příspěvků z konference konané 6.–8. 9. 1994. / Red. Dobrava Moldanová, Marie Čechová, Jan Horálek, Ivana Kolářová. – UJEP : Ústí n. Labem, 1995, s. 78-83.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K textu agitačního spisu Krátké sebránie z kronik českých. In: Rozumět jazyku. Sborník k významnému životnímu jubileu univ. prof. PhDr. Radoslavy Brabcové, CSc. / Uspoř. Otakar Mališ. - PF UK : Praha, 1995, s. 88-93.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Vyprávěč František Nepil. In: K diferenciaci současného mluveného jazyka. Sborník prací z mezinárodní vědecké konference (Ostrava, září 1994). / Vědec. red. Dana Davidová. – FF OU : Ostrava, 1995, s. 179-182.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K současnému zpracování krajových pověstí. In: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993. Sborník z olomoucké konference 23. - 27. 8. 1993. [Sv.] 2. / Uspoř. Jana Jančáková, Miroslav Komárek, Oldřich Uličný, recenzovali Alena Macurová, Alexandr Stich. - FF UK : Praha, 1995, s. 257-260.

KVÍTKOVÁ N., MARKOVÁ, M. Český jazyk 8: pro 8. ročník základní školy a nižší ročníky osmiletých gymnázií. 1. Díl. Praha: Prospektrum, 1995.

1996

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K jazyku současných duchovních promluv. In: Naše řeč 79, 1996, č. 2, s. 61-65.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Čeština v oblasti náboženského života. In: Spisovnost a nespisovnost dnes. Sborník příspěvků z mezinárodní konference Spisovnost a nespisovnost v současné jazykové a literární komunikaci. Šlapanice u Brna 17. - 19. ledna 1995. / Ed. Rudolf Šrámek, uspoř. a red. Dagmar Dorovská, Eva Minářová. - MU : Brno, 1996, s. 113-116.

KVÍTKOVÁ, Naděžda - HELCLOVÁ, Ilona - MARKOVÁ, Milada: Český jazyk

8. Pro 8. ročník základní školy a nižší ročníky osmiletých gymnázií. / Naděžda Kvítková, Ilona Helclová, Milada Marková. - Prospektrum : Praha, 1996, 71 s.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K životnímu jubileu Marie Čechové. In: Český jazyk a literatura 47, 1996-97, č. 9-10, s. 222-224.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Učitelka a didaktička Vlasta Podhorná. In: Žena - JazykLiteratura. Sborník z mezinárodní konference, Ústí nad Labem 3. až 5. září 1996. / Red. Dobrava Moldanová. - UJEP : Ústí n. Labem, 1996, s. 330-332.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Učebnice českého jazyka z hlediska jejich řídící funkce. In: Učební text - jeho funkce, produkce, percepce a interpretace. Sborník příspěvků z konference pořádané ve dnech 13.-15. 9. 1995 v Brandýse nad Labem katedrou českého jazyka PedF UK v Praze. / Odpověd. red. Svatava Machová. – PF UK : Praha, 1996, s. 193-196.

KVÍTKOVÁ N., HELCLOVÁ, I. Český jazyk 8: pro 8. ročník základní školy a nižší ročníky osmiletých gymnázií. 2. Díl. Praha: Prospektrum, 1996.

1997

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K jazykové tvořivosti v díle E. Hrycha Krhútská kronika.

In: Sborník ‘97. / Eds. Eva Koudelková, Milada Marková. - Technická univ. : Liberec, 1997, s. 103-109.

KVÍTKOVÁ, Naděžda - HELCLOVÁ, Ilona: Čeština pro učební obory středních odborných učilišť. / Naděžda Kvítková, Ilona Helclová. SPN : Praha, 1997.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Jazyková stránka agitačního spisu Krátké sebránie z kronik českých.

In: Filologické studie 20. Sborník Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. / Ed. Naděžda Kvítková. – Karolinum : Praha, 1997, s. 62-72.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K významu a produktivitě prefixu _vz-_. In: Slovo (Brno) 1997, č. 4, s. 33-35.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Pozoruhodný pohled do dějin pokleslého žánru (rec.). In Český jazyk a literatura, roč. 48, č.3/4 (1997/98), s. 95-96.

KVÍTKOVÁ N. Sborník pedagogické fakulty Univerzity Karlovy. Filologické studie. Sv. 20. Praha: Karolinum, 1997.

KVÍTKOVÁ N., HELCLOVÁ, I. Čeština pro učební obory středních odborných učilišť. Praha: SPN, 1997.

1998

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Odraz česko-slovanských kontaktů ve Staročeské kronice tak řečeného Dalimila. In: Slavia 67, 1998, č. 1-2, s. 179-183.

ČECHOVÁ, Marie: Komunikační a slohová výchova. . - Institut sociálních vztahů : Praha, 1998/ Ref.: KVÍTKOVÁ, Naděžda: Marie Čechové Komunikační a slohová výchova. In: Český jazyk a literatura 49, 1998-99, č. 7-8, s. 196-198.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Současné zpracování pohádek a pověstí z horní Hané. In: Sborník ‘98. / Ed. Eva Koudelková, Milada Marková. - TU : Liberec, 1998, s. 105-110.

ZELENKA, M., KVÍTKOVÁ N. 12. mezinárodní sjezd slavistů v Krakově. In Český jazyk a literatura, roč. 49, č. 7/8 (1998/99), s. 191-193.

1999

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Rodná jména v učebnicích českého jazyka pro 8. ročník základní školy. In: Propria v systému mluvnickém a slovotvorném [Propria...]. Sborník příspěvků z mezinárodníkonference “Onomastika a škola” konané v Brně ve dnech 10.-11. 2. 1998. / Ed. Květoslava Klímová, Helena Kneselová. - MU : Brno, 1999, s. 145-148.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K práci s textem, zvláště na střední škole. In: Český jazyk a literatura 50, 1999-2000, č. 3-4, s. 62-66.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Němci, Židé a Romové v Dalimilově kronice. In: Jinakost, cizost v jazyce a literatuře [Jinakost...]. Sborník z mezinárodní konference. / Red. Marie Čechová, Dobrava Moldanová. - UJEP : Ústí n. Labem, 1999, s. 108-110.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Kvantitativní pohled na substantiva v Dalimilově kronice. In: Jazykověda = Linguistica 3 [JazLing3]. / Vědec. red. Jiří Damborský, red.

rada Svatava Urbanová, Naděžda Bayerová, Hana Srpová. - OU : Ostrava, 1999, s. 133-139.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Sborník K jazyku a stylu českých barokních textů 1. In: Český jazyk a literatura 50, 1999-2000, č. 5-6, s. 152-153.

2000

KVÍTKOVÁ N. Český jazyk 7. Pracovní sešit. Pro 7. ročník základní školy a nižší ročníky osmiletých gymnázií. Praha: PROSPEKTRUM, 2000.

2001

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Onomastika a její využití v hodinách českého jazyka. In: Český jazyk a literatura 52, 2001-02, č. 3-4, s. 73-79.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K prolínání odborného a publicistického stylu v textech duchovních promluv. In: Termina 2000. Sborník příspěvků z 2. konference 1996 a 3. konference 2000. / Uspoř. Milan Žemlička, ed. Lubomír Houdek, šéfred. Soňa Dernerová. - Galén : Praha, 2001, s. 267-270.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Antroponyma v Dalimilově kronice. In: Vlastní jména v mluvnicích češtiny a v tradicích českého mluvnictví [VJMlČ]. Sborník k jubileu Rudolfa Šrámka. / Red. Helena Kneselová, Ivana Kolářová. - MU : Brno, 2001, s. 39-44.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Agitační spis Krátké sebránie z kronik českých... z hlediska jeho záměru a stylu. In: Bohemistyka 2001, č. 1, s. 18-26.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Pozdrav jako projev řečové etikety. In: Język i literatura czeska u schyłku 20 wieku [JLitCz]. = Český jazyk a literatura na sklonku 20. století. / Ed. Mieczysław Balowski, Jiří Svoboda. Państwowa wyższa szkoła zawodowa : Wałbrzych, Ostrava, 2001, s. 157-163.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K substantivizaci adjektiv. In: Profesor Hauser jubilující [PHauser]. Sborník příspěvků ze semináře konaného 10. 4. 2001 při příležitosti 80. narozenin prof. PhDr. Přemysla Hausera, CSc. / Ed. Helena Kneselová, Květoslava Klímová. PF MU : Brno, 2001, s. 92-99.

KVÍTKOVÁ N. Staročeský text z kvantitativního hlediska. Praha: Univerzita Karlova, 2001.

2002

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Slovanské jazyky a jejich současný stav. K učivu obecné výklady o jazyce. In: Český jazyk a literatura 53, 2002-03, č. 3, s. 118-122.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Terminologie ve školských mluvnicích Jana Gebauera. In: Školská jazykovědná terminologie [ŠkJazT]. Sborník z konference konané dne 29. listopadu 2001 na Univerzitě Karlově v Praze - Pedagogické fakultě. / Editorky Eva Hájková, Svatava Machová. UK : Praha, 2002, s. 53-57.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Vzpomínka na profesora Jiřího Daňhelku. In: Český jazyk a literatura 43, 1992-93, č. 9-10, s. 229-231.

KVÍTKOVÁ N., HELCLOVÁ, I. Čeština pro učební obory středních odborných učilišť : učebnice zpracovaná podle učebních osnov předmětu český jazyk a literatura pro učební obory středních odborných učilišť. Praha: SPN, 2002.

2003

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K centru a periferii slovní zásoby. In: Okraj a střed v jazyce a v literatuře. Sborník z mezinárodní konference. / Red. Marie Čechová, Dobrava Moldanová, vědec. red. Zora Milerová. - UJEP : Ústí n. Labem, 2003, s. 35-40.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Uplatnění a funkce parémií ve vyučování českého jazyka. In: Parémie národů slovanských [1]. Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané v Ostravě ve dnech 20.-21. 11. 2002 u příležitosti 150. výročí úmrtí F. L. Čelakovského a vydání jeho “Mudrosloví”. / Odp. red. Jana Raclavská. FF OU : Ostrava, 2003, s. 189-193.

2004

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K jazykové stránce kázání Sváti Karáska. In: Naše řeč 87, 2004, č. 3, s. 145-150.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Spisovnost a nespisovnost v současné homiletice. In: Spisovnost a nespisovnost [Spisovnost ‘04]. Zdroje, proměny a perspektivy. Sborník

příspěvků z mezinárodní konference konané ve Vzdělávacím středisku Šlapanice 10.-12. února 2004. / Ed. Eva Minářová, Karla Ondrášková. - MU : Brno, 2004, s. 230-233.

HÁJKOVÁ, Eva - KVÍTKOVÁ, Naděžda - MICHALOVÁ, Blanka - PALKOSKOVÁ, Olga – ŠMEJKALOVÁ, Martina: Vlastní jméno jako prostředek sociální symboliky. / Eva Hájková, Naděžda Kvítková, Blanka Michalová, Olga Palkosková, Martina Šmejkalová ; Ed. Naděžda Kvítková . PF UK : Praha, 2004. 47 s.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K proměnám písně Adama Michny z Otradovic _Vánoční noc_. In: Jazykověda = Linguistica 4 [JazLing4]. Sborník prací FF OU věnovaný životnímu jubileu prof. PhDr. Jaroslava Hubáčka, CSc., a doc. PhDr. Naděždy Bayerové, CSc. / Ed. Irena Bogoczová, red. rada Marcela Grygerková, Petr Hrtánek, Hana Srpová. OU : Ostrava, 2004, s. 89-95.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K užívání a motivaci našich pozdravů. In: Jazykověda = Linguistica 4 [JazLing4]. Sborník prací FF OU věnovaný životnímu jubileu prof. PhDr. Jaroslava Hubáčka, CSc., a doc. PhDr. Naděždy Bayerové, CSc. / Ed. Irena Bogoczová, red. rada Marcela Grygerková, Petr Hrtánek, Hana Srpová. - OU : Ostrava, 2004, s. 311-318.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K životnímu jubileu Svatavy Machové. In: Bohemistyka 4, 2004, č. 4, s. 311-313.

2005

KVÍTKOVÁ, Naděžda: K funkci a sémantice předložek _na_ a _v/ve_. In: Verba et historia. Igoru Němcovi k 80. narozeninám. / Ed. Petr Nejedlý, Miloslava Vajdlová, za spolupráce Borise Lehečky. – ÚJČ AV ČR : Praha, 2005. - S. 197-202.

Cvičebnice češtiny = Češskij jazyk. Praktikum. / Pod red. N. V. Ivašinoj, avtory Natal’ja Vasil’jevna Ivašina, E. Gajkova, N. Kvitkova, B. Michalova, Ladislav Janovec. BGU : Minsk, 2004. - 314 s. Rec.: MACHOVÁ, Svatava: Jazykovědné aktuality, sv. 42, roč. 2005, č. 1-2, s. 49-52.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Intertextualita v duchovních promluvách. In: Oratio et ratio [Oratio...]. Sborník k životnímu jubileu Jiřího Krause. / Ed. Světla Čmejrková, Ivana Svobodová. - ÚJČ AV ČR : Praha, 2005, s. 237-241.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Vyjadřování minulosti ve staročeských textech. In: Čas v jazyce a v literatuře [ČasJL]. Sborník z mezinárodní konference. / Red. Marie Čechová, Dobrava Moldanová, Zora Millerová. - UJEP : Ústí n. Labem, 2005. –S. 193-196.

Rozwój języka czeskiego po aksamitnej rewolucji. / Praca zbiorowa pod red. Mieczysława Balowskiego, aut. Mieczysław Balowski, Jaroslav Bartošek, Marie Čechová, Jana Hoffmannová, Jaroslav Hubáček, Josef Jodas, Jan Kořenský, Marie Krčmová, Naděžda Kvítková , Svatava Machová, Olga Müllerová, Teresa Zofia Orłoś. - Państwowa wyższa szkoła zawodowa : Racibórz, 2005. 338 s.

Profesor Lumír Klimeš jubilující [L. Klimeš...]. ZČU : Plzeň, 2005/ Ref.: KVÍTKOVÁ, Naděžda: Sborník na počest Lumíra Klimeše. In: Český jazyk a literatura 56, 2005-06, č. 5, s. 256-257.

Specifika církevní komunikace. / Naděžda Bayerová, Irena Bogoczová, Marcela Grygerková, Jaroslav Hubáček, Zdeněk Kovalčík, Naděžda Kvítková, Michaela Lašťovičková, Eva Minářová, Veronika Vydrová, Marcela Zončová. OU : Ostrava, 2005. 217 s.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Dopis na základní a střední škole. In Český jazyk a literatura, roč. 46, č.3/4 (1995/96), s.58-62.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Pravopisná cvičení 1. Praha: Septima, 2005.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Pravopisná cvičení 2. Praha: Septima, 2005.

2006

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Časopis jako úkol. In: Český jazyk a literatura 57, 200607, č. 2, s. 82-84.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Vertikální členění stylů v náboženských komunikátech. In: Komunikace - styl - text [KomSt]. Sborník z mezinárodní lingvistické konference České Budějovice 20.-22. září 2005. / Ed. Alena Jaklová. - JU : České Budějovice, 2006, s. 161-164.

[Prostor v jazyce a literatuře /mezinárodní konference/. Ústí nad Labem /CZ/, 2006.09.05-2006.09.07] Zpr.: KVÍTKOVÁ, Naděžda - MÁLKOVÁ, Iva - ŠMEJKALOVÁ, Martina: Český jazyk a literatura 57, 2006-07, č. 4, s. 200-202.

Specifika komunikace v současném českém církevním prostředí / Marcela Grygerková, Naděžda Kvítková In: Přínos univerzit k transformaci regionů: sborník z konference konané k 15. výročí vzniku Ostravské univerzity v Ostravě / editor

Jana Kapounová. -- Vyd. 1.. -- Ostrava : Ostravská univerzita, 2006. -- ISBN 807368-225-7. -- s. 40-47

2007

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Odkaz Jana Gebauera. In: Český jazyk a literatura 58, 2007-08, č. 1, s. 38-40.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Přesvědčování a argumentace v politickém diskurzu 15. století.

In: Co všechno slovo znamená. Sborník příspěvků věnovaných profesorce PhDr. Marii Čechové, DrSc. / Vědec. red. Dobrava Moldanová, Mieczysław Balowski. –UJEP : Ústí n. Labem, 2007, s. 177-182.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Onomastika a její využití v hodinách českého jazyka. In: Češtinář 18, 2007-08, č. zvl., s. 5-9.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Moravský jazyk Valentina Bernarda Jestřábského. In: Prostor v jazyce a literatuře. Sborník z mezinárodní konference. / Red. Jiří Koten, Patrik Mitter. UJEP : Ústí n. Labem, 2007, s. 223-226.

2008

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Čechy, Čechové, Češi a ti druzí (vývojové proměny obyvatelských jmen). In: Eurolitteraria & Eurolingua 2007 [Eurolingua 2007]. Opera Academiae Paedagogicae Liberecensis. Series Bohemistica. / Ed. Oldřich Uličný. – TU: Liberec, 2008, s. 157-161.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Sto let od narození Eduarda Čecha. In: Český jazyk a literatura 59, 2008-09, č. 1, s. 43-45.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Vědec a učitel Jiří Daňhelka. In: Český jazyk a literatura 59, 2008-09, č. 4, s. 195-196.

2009

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Proměny a úpravy písně Jesu Kriste, ščedrý kněže. In: Eurolitteraria & Eurolingua 2009 [Eurolingua 2009]. / Ed. Oldřich Uličný. TU : Liberec, 2009, s. 91-95.

2010

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Svědectví Valentina Bernarda Jestřábského o jazyku a jazykové situaci barokního období. In: Slovesné baroko ve středoevropském prostoru [SlBStřE]. / Marie Janečková, Jarmila Alexová, Věra Pospíšilová a kol. Arsci : Praha, 2010, s. 13-22.

JANEČKOVÁ, Marie: K jazyku českého baroka. Hláskosloví, pravopis a tisk, označování kvantity. Arsci : Praha, 2009/ Ref.: KVÍTKOVÁ, Naděžda: Příspěvek k poznání jazyka českého baroka. In: Český jazyk a literatura 61, 2010-11, č. 3, s. 155-156.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Jubilant doc. PhDr. Karel Hádek, CSc. In: Bohemistyka 10, 2010, č. 1, s. 79-80.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Grafická stránka nejstarších zápisů kroniky tak řečeného Dalimila. In: Dějiny českého pravopisu (do r. 1902) = History of Czech Orthography (up to 1902). Sborník příspěvků z mezinárodní konference Dějiny českého pravopisu do r. (1902) 23.-25. září 2010, Brno, Česká republika. / Ed. Michaela Čornejová, Lucie Rychnovská, Jana Zemanová. Host : Brno, 2010, s. 75-79.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Výzkum zoonym. In: Mnohotvárnost a specifičnost onomastiky [MSpOn]. 4. česká onomastická konference 15.-17. září 2009, Ostrava. Sborník příspěvků. / Ed. Jaroslav David, Michaela Čornejová, Milan Harvalík. OU, ÚJČ : Ostrava, Praha, 2010, s. 292-297.

2011

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Jazyková stránka nestaršího cyklu česky psaných legend. In: Minulost, přítomnost a budoucnost v jazyce a literatuře [MPBJaz1]. Sborník z mezinárodní konference pořádané katedrou bohemistiky PF UJEP v Ústí nad Labem ve dnech 1.-3. září 2010. 1. díl: část jazykovědná. / Ed. Patrik Mitter, Zdeňka Menšíková. - UJEP : Ústí n. Labem, 2011, s. 155-161.

2012

KOMENSKÝ, Jan Amos: Orbis sensualium pictus. Výbor v jazyce latinském, českém, německém, anglickém a ruském. 2., upr. a rozš. vyd. / Jan Amos Komenský; K vyd. připrav. Naděžda Kvítková a kol., přel. Věra Höppnerová a kol. Machart: Praha, 2012. 224 s.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Sedmero věkův člověka. In: Konflikt pokoleń a różnice cywilizacyjne w języku i w literaturze czeskiej. / Red. naukowa Mieczysław Balowski. - Uniw. im. A. Mickiewicza : Poznań, 2012, s. 474-480.

2013

KVÍTKOVÁ N. Nevylili jsme s vaničkou dítě? = Have We Thrown Out the Baby with the Bath Water? In Český jazyk a literatura, roč. 64, č. 2 (2013), s. 80-84.

Naděžda Kvítková – o ní

PŘÍBORSKÁ, Olga: Jubileum Naděždy Kvítkové. In: Český jazyk a literatura 45, 1994-95, č. 7-8, s. 173-175.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Rodná jména v učebnicích českého jazyka pro 8. ročník základní školy. In: Propria v systému mluvnickém a slovotvorném [Propria...]. Sborník příspěvků z mezinárodní konference “Onomastika a škola” konané v Brně ve dnech 10.-11. 2. 1998. / Ed. Květoslava Klímová, Helena Kneselová. - MU : Brno, 1999. - S. 145-148.

KVÍTKOVÁ, Naděžda * 9. 4. 1935/ Jub.: ŠMEJKALOVÁ, Martina: Ad fontes s doc. PhDr. Naděždou Kvítkovou, CSc. In: Český jazyk a literatura 55, 2004-05, č. 4, s. 195-196.

KVÍTKOVÁ, Naděžda * 9. 4. 1935/ Jub.: BALOWSKI, Mieczysław: Jubileusz Docent PhDr. Naděždy Kvítkovej, CSc. In: Bohemistyka 5, 2005, č. 3, s. 233236.

KVÍTKOVÁ, Naděžda * 9. 4. 1935/ Jub.: HÁJKOVÁ, Eva - JANOVEC, Ladislav –

ŠMEJKALOVÁ, Martina: Gratulace paní doc. PhDr. Naděždě Kvítkové, CSc. In: Didaktické studie 2, 2010, č. 1, s. 6-8.

Závěry

Autoři jednotlivých kapitol se věnují třem okruhům výzkumu, které byly pro monografii vytyčeny.

V prvním oddíle se autorky věnují problematice historie jazyka a onomastiky, a to z pohledu českých i šíře slovanských zdrojů. Autoři se věnují lexikálním problémům. Natalija Ivašina se zaměřuje na astronymum Orion ve slovanských jazycích, všímá si paralelních zdrojů pojmenování souhvězdí a vývojových paralel. Helena Chýlová na základě analýzy kramářských tisků analyzuje ženu jako téma, ale i jako cílovou adresátku písní, čímž poukazuje v širším měřítku na stereotypizace, jež se ženou v době vzniku kramářských písní souvisela. Marta Kvíčalová se věnuje vzniku dětských přezdívek, všímá si zdrojových oblastí jmen utvořených na základě literárních a filmových děl, reflektuje aktuální kulturní dopady na formování přezdívek. Blanka Nedvědová analyzuje strukturu šlechtických jmen uvedených v tituláři z 80. let 16. století. Přesah do morfologie má výzkum jmenných tvarů adjektiv Evy Pasáčkové a Martiny Spěváčkové, které rozborem těchto tvarů v různých textech Dalimilovy kroniky sledují kromě vývoje prostředku také možnost potvrdit na základě proměny tohoto prostředku vztahy mezi jednotlivými rukopisy, jak ji signalizovala již dříve N. Kvítková. Jelena Rudenka se věnuje ve své kapitole analýze a vývoji sloves chápání a učení se v jednotlivých slovanských jazycích. Obecnější charakteristiku staročeských památek, která již souvisí i s dalším okruhem výzkumu, podává Marie Janečková, která se věnuje persvazivní charakteristice textu kazatele osmnáctého století Ondřeje de Waldta.

Druhý oddíl je věnován problematice textu – stylistice, pragmatice, rétorice. Milada Hirschová si všímá užívání dvojtečky jako prostředku, který implikuje jisté syntaktické vztahy, autor rezignuje na explicitní vyjádření a ponechává na čtenáři, aby vztahy kontextově vyvodil. Ladislav Janovec a Zuzana Wildová se zabývají analýzou lexému práce ve české frazeologii a slovnících a dávají je do kulturně-antropolingvistických souvislostí, včetně pohledu diachronního. Autorskému jazyku je věnován příspěvek Radoslavy Kvapilové Brabcové, která se zabývá jazykem díla Jana Čepa, jako jedné z významných postav křesťansky orientovaných autorů před druhou světovou válkou i poválečné emigrace. Michaela Lašťovičková a Marcela Grygerková charakterizují ve své kapitole žánr a funkce žehnací modlitby. Eva Minářová rozebírá transformace lexikálních prostředků církevních textů do publicistiky, jež dokládají jisté diskurzivní proměny stylů. Pavel Sojka se věnuje možnostem a hodnocení různých překladů jednoho z prostředků jazykové komiky v Jirotkově Saturninovi, především paronymickým výpovědím Ví Bůh. a Výbuch. Václav Velčovský se ve své kapitole zamýšlí nad vzta-

hem ideologie a pravopisu a jejich historickými a pragmatickými konsekvencemi.

Petr Vybíral si všímá stylistických a pragmatických tendencí při překládání cizích antroponym do češtiny a vymezuje faktory, které při překládání a nepřekládání jmen mohou hrát roli.

Rétorice je věnována kapitola Jiřího Krause, v níž se autor věnuje proměně přístupu k rétorice a rétorické přípravě z pohledu historického, především v pracích Komenského a Balbína. Jana Vlčková Mejvaldová a Marie Dohalská si všímají charakteristiky vybraných typů promluv v pracovní komunikaci na seřaďovacím nádraží, kde se ukazuje jako důležitá složka informační hodnoty prozodie, a popisu situace, kde výhradně prozodie poskytla informaci o nebezpečí, protože verbální složka promluvy byla nesrozumitelná.

Oddíl didaktický uvádí kapitola Marie Čechové věnovaná problematice výuky odborného stylu na středních odborných školách, autorka argumentuje, proč je odborné vyjadřování pro studenty a učně důležité. Eva Hájková reflektuje výsledky výzkumu a pojednává o chápání slova slovo a identifikaci hranice slov dětmi předškolního a mladšího školního věku. Pavla Chejnová se věnuje osvojování řeči dítětem. Tématem onomastiky na základních školách se zabývá Jaromíra Šindelářová, která potvrzuje místo onomastiky ve školní výuce a argumentuje, proč by vysokoškolští studenti měli získat solidní základy této disciplíny.

Problematice chyb při osvojování češtiny jako cizího jazyka se věnuje příspěvek běloruské lingvodidaktičky a bohemistky Jeleny Pastuchovič.

Summary

The authors of the included chapters address three research areas set for the monograph.

The first part is devoted to the history of language and onomastics from both Czech and further Slavic sources. The authors also address lexical problems. Natalija Ivašina focuses on the astronym Orion in Slavic languages and notices the parallel sources for naming constellations, and development parallels.

Helena Chýlová analyses the woman as a topic and target group of the songs in “kramářské” prints, and through this draws attention to the stereotypes that appeared with the woman in “kramářské” songs. Marta Kvíčalová writes about the origin of children's nicknames, taking into account the source areas such as literature and film, and reflects the current cultural influences on forming nicknames. Blanka Nedvědová analyses the structure of aristocratic names in the “titulář” from the 80s of the 16th century. The research into nominal forms of adjectives carried out by Eva Pasáčková and Martina Spěváčková has an overlap into morphology – the authors study these forms in various texts from the Dalimil's chronicle and focus not only on the development of this form but also the possibility of confirming the relations between individual manuscripts on the bases of the transformations of the means, as Naděžda Kvítková had already suggested before. Jelena Rudenka focuses on the analysis and development of the verbs of understanding and learning in Slavic languages. Marie Janečková brings in the more general characteristic of old Czech works, another area of the research, and looks into the persuasive characteristics of a text by Ondřej de Waldt, a preacher from the 18th century.

The second part is devoted to the issue of the text – stylistics, pragmatics and rhetoric. Milada Hirschová draws attention to the usage of the colon as a means implying certain syntactic relations –authors resign on explicit expression and leave it up to the readers to deduce the relations from the context themselves.

Ladislav Janovec and Zuzana Wildová analyse the lexeme “work” in Czech idiomatics and in dictionaries and put them into culture-anthropological connections, including the diachronic point of view. The paper by Radoslava Kvapilová Brabcová looks into the author language in Jan Čep's works; Jan Čep being one of the important figures in the group of Christian authors before WWII and of postwar emigration. Michaela Lašťovičková and Marcela Grygerková characterize the genre and function of the blessing prayer. Eva Minářová analyses transformations of lexical means in church texts into journalism that illustrate certain discourse alterations of styles. Pavel Sojka researches the possibilities and evaluation of various translations of one of the means of language comic in Jirotka's Saturnin,

the paronymic expressions of Ví Bůh and Výbuch. Václav Velčovský meditates upon the relation between ideology and spelling and their historic and pragmatic consequences. Petr Vybíral examines the stylistic and pragmatic tendencies in translating foreign antroponyms into Czech, and defines the factors which can play a role in translating or not translating them.

Jiří Kraus's chapter is devoted to rhetoric – the author studies the changes in attitude towards rhetoric and rhetoric preparation from the historical point of view, esp. in works by Komenský and Balbín. Jana Vlčková Mejvaldová and Marie Dohalská explore the characteristics of selected utterance types in work communication at a marshalling yard where one of the most important elements of information value appears to be prosody, as the verbal element is often indecipherable. Only prosody then has the ability to convey the information about danger.

The didactic part starts with the paper by Marie Čechová who scrutinises the issues of teaching professional style at secondary technical schools, and argues why professional expression is important for the students. Eva Hájková reflects the outcomes of her recent research and explores the understanding of the word “slovo” and identification of boundaries between words by children of preschool and younger school age. Pavla Chejnová studies language acquisition by a child.

Jaromíra Šindelářová deals with the topic of onomastics at lower-secondary school and confirms the place of onomastics in school teaching and argues why university students should master this discipline well. Jelena Pastuchovič studies the mistakes learners make when studying Czech as a foreign language.

Použitá literatura

Literatura abecedně

ADAM, Robert. Spisovnost/nespisovnost a pravopis. In: MINÁŘOVÁ, Eva a ONDRÁŠKOVÁ, Karla (eds.). Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Brno: PedF MU, 2004, s. 178nn.

ADAM, Robert. Spisovnost/nespisovnost v Pravidlech českého pravopisu. ČJL, 2004–2005, 55, 185–188.

ALLEN, Richard Hinckley. Star Names: Their Lore and Meaning. New York: Dover, 1963.

AMMON, Ulrich, DITTMAR, Norbert a MATTHEIER, Klaus (eds.). Sociolinguistics / Soziolinguistik. Ein internationales Handbuch zur Wissenschaft von Sprache und Gesellschaft. Berlin – New York, 1987.

AUGUSTINUS, Aurelius. Křesťanská vzdělanost. Praha: Vyšehrad, 2004.

AUTRATA, František Václav. K novým Pravidlům. Komenský, 1902, 30, 236nn., 250nn., 285nn.

BALÁKOVÁ, Dana a KOVÁČOVÁ, Viera. Frazeologické aspekty pasivního bilingvismu v západoslovanských jazycích. Ty, já a oni v jazyce a v literatuře. Ústí nad Labem: UJEP, 2009, 1. díl – část jazykovědná, s. 281–289.

BALÁKOVÁ, Dana a ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra. «Чешские и словацкие эквиваленты в «Русско-чешско-словацком словаре идиом». In: Фразеология в прошлом и настоящем Санкт-Петербург: СПБГУ – Greifswald: Ernst Moritz Arndt Universität Greifswald, 2009а, s. 3–17.

BALÁKOVÁ, Dana a ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra. Роль фразеологии в языковой интеграциии школьников в Словакии и Чехии. In: IXII Конгресс МАПРЯЛ «Русский язык и литература во времени и пространстве». Šanghaj: Shanghai foreign langurge education press, 2011, díl 3. s. 50–56.

BALÁKOVÁ, Dana a ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra: Культурологические концепты русского, чешского и словацкого языков в зеркале фразеологического словаря. In: Славянские языки и культуры в собременном мире. Труды и материалы. Москва: МГУ, 2009b.

BALÁKOVÁ, Dana, KOVÁČOVÁ, Viera a MOKIENKO, Valerij. Наследие Библии во фразеологии. Greiswald: Ernest Moritz Arndt Universität, 2013.

BARTOŠ, František. Rukověť správné češtiny. Telč: E. Šolc, 1894.

BARTOŠ, František. Nová rukověť správné češtiny. Telč: E. Šolc, 1901.

BARTZ, Hans-Werner und andere. (DWB) Deutsches Wörterbuch: Der Digitale Grimm. Elektronische Ausgabe der Erstbearbeitung für PC. Universität Trier – Berlin-Brandenburgische Akademie der Wissenschaft, 2001 [citováno 7. 9. 2014].

BAYLON, Christian. Sociolinguistique: Société, Langue et Discours. Paris: Nathan, 1996.

Benedikcionál. Olomouc: Matice cyrilometodějská, 1994.

BENEŠ, Bohuslav. Poslyšte písničku hezkou. Praha: Nakladatelství MLADÁ FRONTA, 1983. (B)

BENEŠ, Bohuslav. Světská kramářská píseň. Brno: Universita J. E. Purkyně, 1970. (B1)

BERGER, Tilman. Argumentace reformátorů českého pravopisu v letech 1780–1850. In: ČORNEJOVÁ, Michaela, RYCHNOVSKÁ, Lucie a ZEMANOVÁ, Jana (eds.). Dějiny českého pravopisu (do r. 1902). Brno: Host – Masarykova univerzita, 2010, s. 343–360.

BROMOVÁ, Veronika. Šlechtická jména ve staročeských listinách. Dostupné na: http:// www.phil.muni.cz/cest/lide/pleskalova/CJBA20_Bromova-Slechticka-jmenastc.pdf

BROMOVÁ, Veronika. Šlechtická jména ve staročeských listinách. In: Jazyk a jeho proměny. Brno: Host, 2008, s. 27–36.

BROŽEK, František. Co je šlechtický přídomek. Naše řeč. 1925, 9, 147.

BRUS. Brus jazyka českého. Praha: T. Mourek, 1877.

BRUS. Brus jazyka českého. Praha: J. Otto, 1881.

BRUS. Brus jazyka českého. Praha: J. Otto, 1894.

CVRČEK, Václav. Teorie jazykové kultury po roce 1945. Praha: Karolinum, 2006.

CVRČEK, Václav. Regulace jazyka a Koncept minimální intervence. Praha: Nakladatelství Lidové noviny – Ústav Českého národního korpusu, 2008.

ČECHOVÁ, Marie a kol. Český jazyk pro 1., 2., 3., 4. ročník středních škol. Praha: SPN, a. s., 2010, 2011, 2013, 2014.

ČECHOVÁ, Marie a kol. Český jazyk pro 3. ročník SOŠ. Praha: SPN, 2002.

ČECHOVÁ, Marie, KRČMOVÁ, Marie a MINÁŘOVÁ, Eva. Současná stylistika. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 2008.

ČECHOVÁ, Marie, OLIVA, Karel a NEJEDLÝ, Petr. Hrátky s češtinou II. Praha: ISV, 2001.

ČECHOVÁ, Marie. Komunikační a slohová výchova (KSV). Praha: Institut sociálních vztahů, 1998.

ČECHOVÁ, Marie. Znalost a chápání frazémů u české mládeže a u cizinců. In: Princípy lingvistickej analýzy vo frazeológii. Frazeologické štúdie V. Ružomberok: FF KU, 2007, s. 319–328.

ČEP, Jan. Hranice stínu. Brno: Proglas, 1996.

ČEP, Jan. Sestra úzkost. Brno: Blok, 1969.

ČERMÁK, František, HRONEK, Jiří a MACHAČ, Jaroslav: Slovník české frazeologie a idiomatiky. Výrazy neslovesné. Praha: Academia, 1988.

ČERNÝ, Václav. Enrico de Isernia a jeho působení v Praze. In: Staročeská milostná lyrika. Praha: Mladá fronta, 1999.

ČORNEJ, Petr a BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české VI. Praha: Paseka, 2007.

ČORNEJOVÁ, Michaela, RYCHNOVSKÁ, Lucie a ZEMANOVÁ, Jana (eds.). Dějiny českého pravopisu (do r. 1902). Brno: Host – Masarykova univerzita, 2010.

DANEŠ, František. Věta a text. Praha: Academia, 1985.

DANEŠ, František. Xenizmy v dnešní češtině. In: Čeština – univerzálie a specifika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 29–35.

DAŇHELKA, Jiří, HÁDEK, Karel a KVÍTKOVÁ, Naděžda. Staročeská kronika tak řečeného Dalimila (1). Praha: Academia, 1988

DAŇHELKA, Jiří, HÁDEK, Karel a KVÍTKOVÁ, Naděžda. Staročeská kronika tak řečeného Dalimila (2). Praha: Academia, 1988.

DAŇHELKA, Jiří. Textologie a starší česká literatura. Praha: Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR, 2013.

DAVID, Jaroslav. Environmentální rozměr toponomastiky. Acta onomastica, 2009, 49, 98–105.

DAVID, Jaroslav. Etymologie ve výuce češtiny: K využití lidové etymologie zeměpisných jmen. In: Tradiční a netradiční metody a formy práce ve výuce českého jazyka na základní škole. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2007, s. 25–30.

DAVID, Jaroslav. Smrdov, Brežněves a Rychlonožkova ulice. Praha: Academia, 2011. de WALDT, Ondřej, František, Jakub. Chválořeč, neb kázání na některé svátky a obvzláštní roční slavnosti svatých božích složené, a na světlo vydané od Ondřeje Františka de Waldt, kněze církevního, tehdejšího nehodného faráře na Dobrši Léta Páně 1736. První díl. Vytištěno v Praze v Královým Dvoře u Matěje Adama Högra arcibiskupského impresora (1736). Knihopis K 16913; digitální kopie originálního tisku z oddělení rukopisů a starých tisků ve Zlaté Koruně, pobočce JVK v Českých Budějovicích, signatura CK 1077 neúpl. (bez titulního listu a s torzem dedikace).

DOBRÍK, Zdenko. Jazyková funkčnosť z pohľadu používateľov jazyka. In: MINÁŘOVÁ, Eva a ONDRÁŠKOVÁ, Karla (eds.). Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Brno: PedF MU, 2004, s. 226nn.

DOHALSKÁ-ZICHOVÁ, Marie. Contribution à l’étude de la perception de la parole dans de mauvaises conditions acoustiques. Phonetica Pragensia VII. Praha: Univerzita Karlova, 1988.

DOLEŽAL, Jiří. Česká kultura za protektorátu. Školství, písemnictví, kinematografie. Praha: Národní filmový archiv, 1996.

EISNER, Pavel. O věcech nepřeložitelných. Slovo a slovesnost, 1936, 2, 230–238. Encyklopedický slovník češtiny. Praha: NLN, 2002.

FIŠER, Zbyněk. Překlad jako kreativní proces. Brno: Host, 2009.

FLAJŠHANS, Václav. Jazykové desatero. NŘ, 1917, 1, 264nn.

FÓNAGY, Ivan. La vive voix, Essais de psycho-phonétique. Paris: Payot, 1991.

Fond Státního tajemníka u říšského protektora v Čechách a na Moravě, Národní archiv Praha, ID 959, NAD 1799.

Fond Úřad říšského protektora v Čechách a na Moravě – Zástupce říšského ministerstva zahraničních věcí u říšského protektora, Národní archiv Praha, ID 6, NAD 1005_2. Fond Úřadu říšského protektora v Čechách a na Moravě, Národní archiv Praha, ID 7, NAD 1005.

GEBAUER, Jan. Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. Skladba. Praha: F. Tempský, 1890.

GEBAUER, Jan. Některé novoty v češtině spisovné. LF, 1894, 21, 217nn.

GEBAUER, Jan. Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské. Praha: Unie, 1905.

GERRITZEN, Doreen. Naming children in the globalising word. Acta Onomastica. 2006, 47, 177–183.

GŁADYSZOWA, M. Wiedza ludowa o gwiazdach. Wrocław:Ossolineum, 1960.

GRIMM, J. Deutsche Mytologie. Berlin: Daemmler, 1875–1878, Bd. 1-3.

GRYGERKOVÁ, Marcela a LAŠŤOVIČKOVÁ, Michaela. K žánru modlitby (na příkladech z katolického Českého misálu). Stylistika v kontextu historie a současnosti. Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 155–162.

GRYGERKOVÁ, Marcela, ed. Specifika církevní komunikace. Spisy FF Ostravské univerzity 157. Ostrava: Ostravská univerzita, 2005.

HÁJKOVÁ, Eva a kol. Vlastní jméno jako prostředek sociální symboliky. Praha: Univerzita Karlova v Praze Pedagogická fakulta, 2004.

HÁJKOVÁ, Eva a kol. Čeština ve škole 21. století – III. Jazykové jevy v dětských prekonceptech. Praha: PedF UK, 2013.

HÁJKOVÁ, Eva a kol. Čeština ve škole 21. století – IV. Výzkum edukačních podmínek jazykových jevů. Praha: PedF UK, 2014.

HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Díl 1. Praha: Akropolis, 1992.

HALLER, Jiří. Strach před germanismy. In: HALLER, Jiří. Dar jazyka. Deset statí o češtině. Praha: Hermann & synové, 1931/2007, s. 59nn.

HALLER, Jiří. Dvacet let Naší řeči. NŘ, 1937, 21, 1nn., 33nn.

Handwörterbuch des deutschen Aberglaubens. Nachträge. Berlin, 1938–1941. Bd. IX. (Handwörterbuch)

HANKA, Václav. Ospravedlnění nejnovějších oprav českého pravopisu proti nářkům pojednání čteného dne 17. září 1846 ve zboru pro řeč a literaturu českou v Praze. Praha: B. Haas, 1847.

HANKA, Václav. Pravopis český Václava Hanky. Praha: V. Hanka, 1849.

HATTALA, Martin. Brus jazyka českého. Příspěvek k dějinám osvěty vůbec a slovanské i české zvláště. Praha: I. L. Kober, 1877.

HAVRÁNEK, Bohuslav. Český „pravopis“ za posledních padesát let. SaS, 1937, 3, 124nn.

HAVRÁNEK, Bohuslav. Zásady pražského linguistického kroužku a nová kodifikace spisovné češtiny. SaS, 1947–1948, 10, 13nn.

HAVRÁNEK, Bohuslav a HRABÁK, Josef (ed.). Výbor z české literatury husitské doby. Praha: ČSAV, 1963.

HAVREST, Latif. Sprachpolitik, Sprachenrecht und Sprachplannung im geteilten Kurdenland. Wien: Passagen, 1998.

HEIDENREICH (Dolanský), Julius. Theorie řečnictví u Jana Amose Komenského. Pedagogické rozhledy. 1926, 36, 113–120, 193–200.

HIRSCHOVÁ, Milada. Pragmatické motivace v psané podobě češtiny. Naše řeč. 2011, 94, 169–180.

HOLUB, Josef a KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní pedagogické nakladatelství učebnic v Praze, 1952.

HOLUB, Josef a LYER, Stanislav: Stručný etymologický slovník jazyka českého. Praha: SPN, 1967.

HOLUBOVÁ, Markéta a kol. Obrazy ženy v kramářské produkci. Praha: Akademie věd ČR, Etnologický ústav, 2008.

HORKÝ, Karel. Kliniky pravopisu. Lidová demokracie, 15. 5. 1958

HOSÁK, Ladislav a ŠRÁMEK, Rudolf. Místní jména na Moravě a ve Slezsku I, II. Praha: Academia, 1970, 1980.

HRADÍLEK, Pavel. Žehnání nejsou jen prosby, ale také dobrořečení [online]. Recenze W. Bugela: Obřady žehnání v různých liturgických tradicích. Olomouc: UP, 2006. Getsemany, duben 2009, s. 1. Dostupné z: http://www.getsemany. cz/node/2291.

HRDLIČKA, Milan. Literární překlad a komunikace. Praha: ISV, 2003.

HROCH, Miroslav. V národním zájmu. Požadavky a cíle evropských národních hnutí devatenáctého století ve srovnávací perspektivě. Praha: Knižnice Dějin a současnosti, 1999a.

HROCH, Miroslav. Na prahu národní existence. Praha: Mladá fronta, 1999b.

HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody. Příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha: Slon, 2009.

HUBÁČEK, Josef. Ondřej de Waldt jako soudce věku a světa. In: JANEČKOVÁ, Marie, ALEXOVÁ, Jarmila a POSPÍŠILOVÁ, Věra. V nuznej slávě, v slavnej nouzi. Svět Ondřeje Jakuba Františka de Waldta. Praha: Nakladatelství Arsci, 2011, s. 158−182.

CHEJNOVÁ, Pavla. Child acquisition of Czech modal verbs. AD ALTA. 2014, 2, 7–10.

JAMEK, Václav. O patřičnosti v jazyce. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1998.

JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2001.

JANEČKOVÁ, Marie, ALEXOVÁ, Jarmila a POSPÍŠILOVÁ, Věra. V nuznej slávě, v slavnej nouzi. Svět Ondřeje Jakuba Františka de Waldta. Praha: Nakladatelství Arsci, 2011.

JAVŮREK, Jan Jaroslav. Brus jazyka českého. Praha: T. Mourek, 1873.

JELÍNEK, Milan, ŠEVČÍK, Oldřich [= JELÍNEK, Milan]. Český jazykový purismus z hlediska funkční teorie spisovného jazyka. In: SPFFBU, 1974–1975, A 22–23, 49nn.

JELÍNEK, Milan. Purismus. In: PLESKALOVÁ, Jana a kol. (eds.). Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007.

JIREČEK, Josef. České rukopisy císařské bibliotheky Olomoucké a jiných. ČČM, 1861, 35.

JIROTKA, Zdeněk Saturnin. Polsky. Katovice: Śląsk, 1958a.

JIROTKA, Zdeněk. Saturnin. Anglicky. Praha: UK, 2003.

JIROTKA, Zdeněk. Saturnin. Česky. Praha: Československý spisovatel, 1990.

JIROTKA, Zdeněk. Saturnin. Estonsky. Talin: Ajalehtede-Ajakirjade Kirjastus, 1961.

JIROTKA, Zdeněk. Saturnin.Francouzsky. Praha: UK, 2011.

JIROTKA, Zdeněk. Saturnin.Italsky. Praha: UK, 2006.

JIROTKA, Zdeněk. Saturnin. Německy. Praha: Artia, 1959.

JIROTKA, Zdeněk. Saturnin. Německy. Praha: UK, 2007.

JIROTKA, Zdeněk. Saturnin. Slovinsky. Renče: Stubelj, 2001.

JIROTKA, Zdeněk. Saturnin. Srbochorvatsky: Sarajevo: Džepna knjiga, 1958b.

JIROTKA, Zdeněk. Saturnin. Španělsky. Praha: UK, 2004.

JIROTKA, Zdeněk. Saturnin. Lotyšsky. Riga: Mansards, 2010.

JIROTKA, Zdeněk. Сатурнин. Rusky. Praha: UK, 2013.

JUNKOVÁ, Bohumila. Jazyková dynamika současné publicistiky. Praha: ARSCI, 2010.

JUROK, Jiří. Česká šlechta a feudalita ve středověku a raném novověku. Nový Jičín: Vydáno vlastním nákladem autora, 2000.

JАНКОВИЋ, Н. Астрономиjа у предањима, обичаjима и умотворинама Срба Београд, 1951.

KAPALKOVÁ, Svetlana. a kol. Hodnotenie komunikačných schopností detí v ranom veku. Bratislava: Slovenská asociácia logopédov, 2010.

KARLÍK, Petr, NEKULA, Marek a PLESKALOVÁ, Jana (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2002.

KLÉGR, Aleš: Tezaurus jazyka českého. Slovník českých slov a frází souznačných, blízkých a příbuzných. Brno: NLN, 2007.

KLÍMOVÁ, Květoslava, KNESELOVÁ, Helena (eds.) Propria v systému mluvnickém a slovotvorném. Brno: Masarykova univerzita, 1999.

KLOSS, Heinz. Research Possibilities on Group Bilingualism. Quebec: Laval University, 1969.

KLOSS, Heinz. The American Bilingual Tradition. Rowley, Mass.: Newbury House, 1977.

KNAPPOVÁ, Miloslava K funkčnímu pojetí systému vlastních jmen. Slovo a slovesnost. 1992, 53, 211–214.

KNAPPOVÁ, Miloslava Naše a cizí příjmení v současné češtině. Liberec: AZ KORT, 2000.

KNAPPOVÁ, Miloslava. Jak se bude Vaše dítě jmenovat? Praha: Academia, 2006.

KNAPPOVÁ, Miloslava. Rodné jméno v jazyce a společnosti. Praha: Academia, 1989.

KNAPPOVÁ, Miloslava. Tvorba přezdívek stále živá. In: 12. slovenská onomastická konferencia a 6. seminár „Onomastika a škola“, Prešov: Prešovská univerzita, 1996, s. 121–125.

KNAPPOVÁ, Miloslava. Volba, užívání a prožívání osobních jmen. In: Užívání a prožívání jazyka. K 90. narozeninám Františka Daneše. Praha: Karolinun, 2010, s. 189–194.

KNITTLOVÁ, Dagmar et al. Překlad a překládání. Olomouc: Univerzita Palackého, 2010.

KOCOUREK, Vítězslav. Furor orthographicus. Lidové noviny, příloha Literární noviny, čís. 16, 18. 4. 1991, 16. cit. dle SEDLÁČEK 1993.

KOMENSKÝ, Jan Amos. Zpráva a naučení o kazatelství. Opera omnia 4. Praha: Academia, 1983, s. 11–120.

KONDÁŠ, Ondrej. Obrázkovo-slovníková zkouška. Bratislava: Psychodiagnostika, 1972.

KOSESKA, V. Bułgarskie słownictwo meteorologiczne na tle ogólnosłowiańskim. Wrocław –Warszawa – Kraków – Gdańsk: Wyd-wo PAN, 1972.

KOZLOVÁ, Hana. Analyse der deutschen Auflage des Romans Saturnin von Zdeněk Jirotka mit Schwerpunkt auf typische Übersetzungsprobleme. 2014. Diplomová práce, Brno: FF MU.

KRAUS, Jiří. K problematice jazykového purismu. In: KARLÍK, Petr a KRČMOVÁ, Marie (eds.). Jazyk a kultura vyjadřování. Milanu Jelínkovi k pětasedmdesátinám. Brno: MU, 1998, s. 91nn.

KRAUS, Jiří. Rétorika v evropské kultuře i ve světě. Praha: Academia, 1998.

KRAUS, Jiří. Rétorika v evropské kultuře. Praha: Karolinum, 2011.

KRAUS, Jiří. Knížky o řádném mluvení a mlčení mistra Albertana. In: Čeština v pohledu synchronním a diachronním. Praha: Karolinum, 2012, s. 197–199.

KRŠKO, Jaromír a SLOVIKOVÁ, Daša. Sociálny aspekt prezývok (Slovensko-poľské paralely). In: Nazewnictwo na pograniczach. Szczecin: Wydawnictwo naukowe Uniwersytetu Szczecińskiego, 2005, s. 135–141.

KRŠKO, Jaromír. Hydronymia povodia Turca. Banská Bystrica: FHV UMB, 2003.

KRŠKO, Jaromír. Komparácia slovenských a poľských žiackych prezývok. In: Sociálny kontext onymie. Zost. J. Krško. Banská Bystrica: FHV a PF UMB – Prešov: FHPV, 2006, s. 6–14.

KUČERA, Ctirad. Vlastní jména v originálu a v překladu. Translatologia Pragensia III, 2. část. Praha, 1990.

KUČERA, Karel. Vývoj účinnosti a složitosti českého pravopisu od konce 13. do konce 20. století. SaS, 1998, 59, 178–199.

KUFNEROVÁ, Zlata a kol. Překládání a čeština. H + H. Jinočany, 1994.

KUPISZEWSKI, W. Polskie słownictwo z zakresu astronomii i miar czasu. Warszawa: PWN, 1974.

KVÍTKOVÁ, Naděžda. Antroponyma v Dalimilově kronice. In: Vlastní jména v mluvnicích češtiny a v tradicích českého mluvnictví. Brno: Masarykova univerzita, 2001.

KVÍTKOVÁ, Naděžda. Hlavní tendence v jazyce a stylu současné homiletiky. In: Stałość i zmienność w języku i literaturze czieskiej XX wieku. Konstanty a proměny v českém jazyce a literatuře XX. století. Walbrzych-Ostrava: 2004c, s. 153−158.

KVÍTKOVÁ, Naděžda. Intertextualita v duchovních promluvách. In: ČMEJRKOVÁ, Světla a SVOBODOVÁ, Ivana (ed.). Oratio et ratio. 1. vyd. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, 2005, s. 237−241.

KVÍTKOVÁ, Naděžda. K jazyku současných duchovních promluv. Naše řeč. 1996, 79(2), 61−65.

KVÍTKOVÁ, Naděžda. K jazykové stránce kázání Sváti Karáska. Naše řeč. 2004b, 87(3), 145−150.

KVÍTKOVÁ, Naděžda. Onomastika a její využití v hodinách českého jazyka. Český jazyk a literatura, 2001/02, 52(3–4), s. 73–79.

KVÍTKOVÁ, Naděžda. Osobní jména v kronice tak řečeného Dalimila. In: Nacionalno-kulturnyj komponent v tekstě i jazyke. Sborník z II. mezinárodní konference 7.–9. dubna 1999. Minsk, 1999. Díl 3, s. 29–32.

KVÍTKOVÁ, Naděžda. Proměny textu a jazyka Dalimilovy kroniky ve 14. a 15. století. Praha: Karolinum, 1992.

KVÍTKOVÁ, Naděžda. Rodná jména v učebnicích českého jazyka pro 8. ročník základní školy. In: Propria v systému mluvnickém a slovotvorném. Brno: MU, 1999, s. 145–148.

KVÍTKOVÁ, Naděžda. Spisovnost a nespisovnost v současné homiletice. In: MINÁŘOVÁ, Eva a ONDRÁŠKOVÁ, Karla (ed.). Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Brno: Masarykova univerzita, 2004a, s. 230–233.

KVÍTKOVÁ, Naděžda. Styl afirmacyjno-aklamacyjny (styl religijny). In: BAŁOWSKI, Mieczysław (ed.). Rozwój języka czeskiego po aksamitnej revolucji. Racibórz: WSZ, 2005.

KVÍTKOVÁ, Naděžda. Vertikální členění stylů v náboženských komunikátech. In: JAKLOVÁ, Alena (ed.). Komunikace – styl – text. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006, s. 61–65.

KVÍTKOVÁ, Naděžda. Vertikální členění stylů v náboženských komunikátech. In: JAKLOVÁ, Alena (ed.) Komunikace – styl – text. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Čechy, Čechové, Češi a ti druzí (vývojové proměny obyvatelských jmen). In: Eurolitteraria & Eurolingua 2007. Liberec: TU, 2008, s. 157–161.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Staročeský text z hlediska kvantitativního. Praha: UK PedF, 2001.

KVÍTKOVÁ, Naděžda: Výzkum zoonym. In: Mnohotvárnost a specifičnost onomastiky. Ostrava: OU – Praha: ÚJČ, 2010, s. 292–297.

LAŠŤOVIČKOVÁ, Michaela. K liturgickému obřadu žehnání vína v katolické církvi. In: Varia. XIII. Zborník materiálov z XIII. kolokvia mladých jazykovedcov konané v Modre-Piesku 2003. Bratislava: Slovenská jazykovedná spolčnosť pri SAV/Jazykovedný ústav Ĺ. Štúra, 2006, s. 44–50.

LÉON, Pierre R. a ROSSI, Mario. Problèmes de Prosodie. Studia Phonetica 17, Ottawa: Didier, 1980.

LEVÝ, Jiří. Překladatelský proces – jeho objektivní podmínky a psychologie. Slovo a slovesnost, 1955, 16, 65–87.

LEVÝ, Jiří. Umění překladu. 3. vydání. Praha: Ivo Železný, 1998.

MACEK, Josef. Česká středověká šlechta. Praha: Argo, 1996.

MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích 2. Praha: Academia, 2001.

MACURA, Vladimír. Znamení zrodu. České národní obrození jako kulturní typ. Jinočany: H&H, 1995.

MacWHINNEY, Brian a SNOW, Catherine. The Child language data exchange system. Journal of Child Language. 1985, 13, 271–296.

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia, 1968.

MARROU, Henry Irénée. A History of Education in Antiquity. University of Wisconsin Press, 1956.

MARTINCOVÁ, Olga (ed.). Co přinášejí nová Pravidla českého pravopisu. Praha: ÚJČ, 1991.

MAŠEK, Petr. Čeština a česká šlechta. Cour d’honneur: hrady, zámky, paláce, 1998, 1, 11.

MATIČETOV, M. Slovenska ljudska imena zvezd in predstave o njih. In: Anzeiger für Slavische Philologie. Wiesbaden, 1972, Bd. VI, 60–103.

MINÁŘOVÁ, Eva. Funkce a probíhající sekularizace náboženského lexika v české publicistice. In: Sprachliche Säkularisierung (Westslawisch – Deutsch). Vyd. 1. Berlin, Hildesheim: Georg Olms Verlag, 2011, s. 189–199.

MINÁŘOVÁ, Eva. Informativní a persvazivní funkce jako konstituující faktor projevu. Funkční styl publicistický. In: ČECHOVÁ, Marie aj. Současná stylistika. Praha: Lidové noviny, 2008, s. 244–283.

MINÁŘOVÁ, Eva. Nábožensky motivované metafory v komunikaci češtinou (zvl. v žurnalistice, ve společenské a politické rétorice a v běžné řeči). In: Wortsemantik zwischen Säkularisierung und (Re)Sakralisierung öffentlicher Diskurse. Berlin, Hildesheim: Georg Olms Verlag, 2012, s. 185–196.

MINÁŘOVÁ, Eva. Parémie a frazémy v publicistice, jejich proměny a funkce se zaměřením na církevní publicistiku. In: Parémie národů slovanských II. Ostrava: Ostravská univerzita, 2005, s. 64–71.

MINÁŘOVÁ, Eva. Stylistika pro žurnalisty. Praha: Grada, 2011.

MINÁŘOVÁ, Eva. Výrazové prostředky persvaze v psané církevní publicistice. In: SRPOVÁ, Hana ed. Metody a prostředky přesvědčování v masových médiích. Ostrava: Ostravská univerzita, 2005, s. 131–135.

Mluvnice češtiny III. Praha: Academia, 1987.

MOKIENKO, Valerij, ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra a BALÁKOVÁ, Dana. Rusko-československo frazeokulturologická příručka. Ernst-Moritz-Arndt-Universität Greifswald, 2012.

MOLDANOVÁ, Dobrava. Naše příjmení. Praha: Agentura Pankrác, s. r. o., 2004.

MOLNÁR, Amedeo. Českobratrská výchova před Komenským. Praha: SPN, 1956.

MOSZYŃSKI, K.. Kultura ludowa Słowian. Kultura duchowa. Warszawa, 1967, T. II. Cz. 1.

MUKA, Ernst. Słownik dołnoserbskeje rěcy a jeje narěcow. Budyšin: Domowina, 1966 (репринт1921–1928). I–II.

MÜHLHÄUSLER, Peter. Linguistic Ecology: Language Change and Linguistic Imperialism in the Pacific Region. London: Routledge, 1996.

NEBESKÝ, Jiří J. K. Liechtnstein nebo Lichtnštejn? Poznámka k psaní jmen české šlechty. Genealogické a heraldické listy, 2002, 2, 2–6.

NECHUTOVÁ, Jana. Česko-latinská literatura středověku do r. 1300. Brno: Masarykova univerzita, 1997.

NEDVĚDOVÁ, Blanka. Titulář jako zdroj poznání šlechtických jmen. In: Onomastika a škola 8. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 193–202.

NEJEDLÝ, Petr, et al. Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2010 [citován stav z 1. 9. 2014]. Dostupné z: <https://madla.ujc.cas.cz>.

NEUSTUPNÝ, Jiří Václav. Language purism as a type of language correction. In: JERNUDD, Björn H. a SHAPIRO, Michael J. (eds.). The Politics of Language Purism. Berlin – New York: de Gruyter, 1989, s. 211nn.

NOVÁK, Pavel. Konstanty a proměny Havránkových metodologických postojů (se zvláštním zřetelem k jeho pojetí marxistické orientace v jazykovědě). Slavica Pragensia, 1990, 34, 21nn.

NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Přetisk vydání z r. 1956. Praha: Kalich/Česká biblická společnost, 1992.

Obřady žehnání. Římský rituál nově uspořádaný podle ustanovení Druhého vatikánského koncilu, vydaný papežem Pavlem VI. Praha: Česká biskupská konference, 2013.

OHNESORG, Karel. Fonetická studie o dětské řeči. Praha: FF UK, 1948a.

OHNESORG, Karel. Druhá fonetická studie o dětské řeči. Brno: FF Universita v Brně, 1959.

OHNESORG, Karel. O mluvním vývoji dítěte. Praha: Jednota českých filologů v Praze, 1948b.

OUŘEDNÍK, Patrik: Šmírbuch jazyka českého. Praha: Ivo Železný, 1992.

PAČESOVÁ, Jaroslava. Řeč v raném dětství. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1979.

PAČESOVÁ, Jaroslava. The Development of Vocabulary in the Child. Brno: Univerzita J. E. Purkyně, 1968.

PALA, Karel a VŠIANSKÝ, Jan: Slovník českých synonym. Brno: NLN, 2008.

PALEK, Bohumil. Základy obecné jazykovědy. Praha: SPN, 1989.

PALKOVÁ, Zdena. Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum, 1994.

PASÁČKOVÁ, Eva a SPĚVÁČKOVÁ, Martina. Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. Index slov a tvarů. 1. část – substantiva, adjektiva. Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni, 2013.

PASTYŘÍK, Svatopluk. K současným přezdívkám a jejich třídění. In: CHÝLOVÁ Helena (ed.). Sborník přednášek ze VII. konference o slangu a argotu v Plzni 24.–25. 9. 2003, Plzeň: Pedagogická fakulta ZČU v Plzni, 2005, s. 123–126.

PASTYŘÍK, Svatopluk. Nad šlechtickými jmény v polovině 16. věku. Východočeské listy historické. 1997, 11–12, 101–108.

PFUHL, Ch. T. Łužiski serbski słownik. Budyšin, 1866.

PÍSKOVÁ, Milada (ed). Paměti Vincence Praska. Opava: Matice slezská, 2006.

PLESKALOVÁ, Jana. Vlastní jména osobní ve staré češtině. In: Mnohotvárnost a specifičnost onomastiky. IV. Česká onomastická konference 15.–17. 9. 2009. Ostrava – Praha: FF OU, UJČ, 2010, 397–404.

PLESKALOVÁ, Jana a ŠEFČÍK, Oldřich. Pravopis. In: Kol. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007, s. 499–539.

PRAVIDLA. Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví s abecedním seznamem slov a tvarů. Praha: Císařský královský školní knihosklad, 1902.

PRAVIDLA. Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů. Praha: Císařský královský školní knihosklad, 1913.

PRAVIDLA. Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů. Praha: Školní nakladatelství pro Čechy a Moravu, 1941.

PRAVIDLA. Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů = [Regeln der tschechischen Rechtsschreibung]. Praha: Školní nakladatelství pro Čechy a Moravu, 1943.

PRAVIDLA. Pravidla českého pravopisu. Praha: ČSAV, 1957.

PRAVIDLA. Pravidla českého pravopisu. Praha: Academia, 1993.

PRŮCHA, Jan. Dětská řeč a komunikace. Poznatky vývojové psycholingvistiky. Praha: Grada Publishing, 2011.

PŘÍHODA, Václav. Ontogeneze lidské psychiky I. Praha: SPN, 1963.

Příruční slovník jazyka českého. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1935–1957. I–VIII.

QUINTILIANUS, Marcus Fabius. Základy rétoriky. Praha: Odeon, 1985.

Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání [online]. Praha: VÚP, 2005.

Praha: MŠMT 2013 [cit. 13.12.2013]. Dostupný z: http://www.msmt.cz/vzdelavani/zakladni-vzdelavani/upraveny-ramcovy-vzdelavaci-program-pro-zakladnivzdelavani.

RABIN, Chaim. A tentative classification of language planning aims. In: Can language be planned? Sociolinguistic theory and practice for developing nations. RUBIN, Joan a JERNUDD Björn H. eds. Hawaii: University Press of Hawaii, 1971, s. 277–279.

REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2001.

RICENTO, Thomas ed. An Introduction to Language Policy: Theory and Methods. Oxford: Blackwell, 2006.

Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika. Zagreb: JAZU, 1880–1967. D. I–XIX. (RJA)

SAICOVÁ ŘÍMALOVÁ, Lucie. Intertextualita v procesu osvojování: raná dětská řeč. Slovo a slovesnost. 2012, 73(4), 345–365.

SAICOVÁ ŘÍMALOVÁ, Lucie. Když začínáme mluvit... Lingvistický pohled na rané projevy česky hovořícího dítěte. Praha: FF UK, 2013.

SEDLÁČEK, Miloslav. K vývoji českého pravopisu I., II. NŘ, 1993, 76, 57–71, 126–138.

SEDLÁČEK, Miloslav. Vývoj českého pravopisu od r. 1945. In: KOŘENSKÝ, Jan (ed.). Český jazyk. Opole: Uniw. Opolski, 1998, s. 152–163.

SGALL, Petr a HRONEK, Jiří. Čeština bez příkras. Jinočany: H&H, 1992.

SGALL, Petr. Lingvistický pohled na český pravopis. SaS, 1994, 55, 168–177, 270–286.

SHIFFMAN, Harold F. Linguistic Culture and Language Policy. London: Routledge, 1996.

SCHEYBAL, Josef Václav. Senzace století v kramářské písni. Hradec Králové: KRUH, 1990. (S)

SKLÁDAL, Jiří. Kde se vzal Jan Čep? Vzpomínky, pohledy a postřehy z rodinného prostředí. Praha: Jiří Skládal, 2006.

SLANČOVÁ, Daniela (ed.) Štúdie o dětskej reči. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, 2008.

SLAVÍK, František Augustin. Jana Blahoslava Vady kazatelův a Filipika proti nepřátelům vyššího vzdělání. Praha: Fr. A. Urbánek, 1905.

Slovník slovenského jazyka. Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1959–1968. D. I–VI. (SSJ)

SMETANA, Robert a VÁCLAVEK, Bedřich. České písně kramářské. Praha: Fr. Borový, 1949. (V)

SMOLÍK, Filip. Časná znalost jazyka: vývoj receptivní znalosti jazyka v prvních dvou letech života. Československá psychologie. 2006, 50(3), 238–250.

SMOLÍK, Filip. Osvojování českých slovesných tvarů v raném věku. Československá psychologie. 2002, 46(5), 450–461.

SMOLÍK, Filip. Psycholingvistika a čeština: některá slibná témata. Naše řeč. 2009, 92(5), 240–251.

SMOLÍK, Filip. Teoretické přístupy k osvojování gramatiky. Hradec Králové: Gaudeamus, 2007. Soubor kramářských tisků uložených v Národopisném muzeu Plzeňska. (N)

SOUČEK, Stanislav. Komenský jako theoretik kazatelského umění. Rozpravy ČAVU III/76, Praha: Česká akademie věd a umění, 1938.

SPOLSKY, Bernard. Language Policy. Cambridge: Cambridge University Press, 2004.

SRPOVÁ, Hana. K aktualizaci a automatizaci v současné psané publicistice. Spisy FF Ostravské univerzity 110. Ostrava: Ostravská univerzita, 1998.

STARÝ, Zdeněk. Psací soustavy a český pravopis. Praha: Karolinum, 1992.

STARÝ, Zdeněk. Ve jménu funkce a intervence. Praha: Karolinum, 1995.

STEIN, Eric. Česko – Slovensko : konflikt, roztržka, rozpad. Praha: Academia, 2000.

STELLNER, František. Čeští předci britské královské rodiny. Živá historie. Vydavatelství Extra Publishing, 2014, 16–17.

SVOBODA, Jan. Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1964.

SZYFER, A. Tradycijna astronomia i meteorologia ludowa na Mazurach, Warmii i Kurpiach i jej współczesne przeobrażenia. Olsztyn, 1969.

ŠIMŮNEK, Robert. Rodová jména, příjmí a rodové tradice české šlechty v pozdním středověku. Acta onomastica, 2005, 46, 116–142.

ŠIMŮNEK, Robert. Rodová jména, příjmí a rodové tradice české šlechty v pozdním středověku. Acta onomastica. 2005, 46, 116–142.

ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra a ŠKODOVÁ, Svatava. Čeština jako cílový jazyk I. Praha: MŠMT, 2013.

ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra. Coбственныe имeнa в pyccкoй и чешскoй фразеoлoгии. Rossica Olomucensia. Olomouc, 2010a, XLIX(1), 83–89.

ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra. Klasifikace českých a slovenských urbanonym. In: Mnohotvárnost a specifičnost onomastiky. Ostrava: FF Ostravské univerzity v Ostravě – Praha: ÚJČ AV ČR, 2010b, s. 463–472.

ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra. Modelová analýza anoikonym na Lounsku. Acta universitatis Purkynianae. Ústí nad Labem, 2005.

ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra. Onomastické optimum pro bohemisty a jeho využití v multikulturní třídě. In: Ty, já a oni v jazyce a v literatuře. Ústí nad Labem: UJEP, 2009, 1. díl – část jazykovědná, s. 338–342.

ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra. Onomastika v pregraduálnej príprave pedagógovslavistov. In: Odborová didaktika v príprave a v ďalšom vzdelávaní učiteľa materinského jazyka a literatúry. Ružomberok: FF KU, 2010c, s. 430–444.

ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra. Pojmová a terminologická rozrůzněnost v chápání a pojetí urbanonym ve slovanské onomastice. In: Phrasologie und Text. Sankt Petersburg: Fakultät für Philologien und Kunst Staatliche Universität Sankt Petersburg – Greifswald: Ernst Moritz Arndt Universität Greifswald, 2010d, s. 186–194.

ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra. Propria ve školské praxi. In: Co všechno slovo znamená?.

Ústí nad Labem: UJEP, 2007, s. 305–317.

ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra. Vlastní jména v nových řadách středoškolských učebnic.

Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 115–127.

ŠINDELÁŘOVÁ, Jaromíra. Картина мира с точки зрения взаимодействия фразеологии

с лингводидактикой. In: Когнитивные факторы взаимодействия фразеологии со

смежными дисциплинами. Belgorod: NIU BelGU, 2013, s. 507–513.

ŠKVRŇÁK, Jan. První vrstva šlechtických predikátů na jihozápadní Moravě ve vztahu k sídlům. 2011. Bakalářská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity.

ŠMILAUER, Vladimír. Co se změnilo za padesát let v českém pravopise? ČMF, 1936, 22, 120nn., 225nn.

ŠMILAUER, Vladimír. Studentské přezdívky z Bratislavy. Naše řeč. 1933, 17, 134–138.

ŠMILAUER, Vladimír. Úvodem. In: KOPEČNÝ, František. Průvodce našimi jmény. Praha: Academia, 1974, 9–29.

Špalíček písniček jarmarečních. Praha: Evropský literární klub, 1940. (Š)

Špalíček. Digitální knihovna kramářských tisků. [online] Dostupné z: http://dbase. aipberoun.cz/spalicek/ [cit. 2. 9. 2014] (D)

ŠPREŇAROVÁ, Bohumila. Srbochorvatský překlad přísloví, pořekadel a přirovnání v Jirotkově Saturninovi. 2006. Bakalářská práce. Brno: FF MU.

ŠRÁMEK, Rudolf. Cizí jména v češtině. In: DANEŠ, František a kol. Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, 1997, s. 208–286.

ŠRÁMEK, Rudolf. Co by měl učitel základní školy vědět o vlastních jménech. In: 12. slovenská onomastická konference a 6. seminář „Onomastika a škola“. Prešov, 1996, s. 43–47. Češtinář. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008.

ŠRÁMEK, Rudolf. Ke gramatickým vlastnostem proprií. In: Propria v systému mluvnickém a slovotvorném. Brno: Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, 1999. s. 16–23. Řada jazyková a literární, sv. 28.

ŠRÁMEK, Rudolf. Onomastická lexikografie. In: ČERMÁK, František a BLATNÁ, Renata (eds.). Manuál lexikografie. Jinočany, H + H, 1995, s.158–181.

ŠRÁMEK, Rudolf. Onomastické minimum učitele. In: Češtinář. Onomastické vademecum pro učitele. Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 13–20.

ŠRÁMEK, Rudolf. Úvod do obecné onomastiky. Brno: Masarykova universita, 1999.

ŠRÁMEK, Rudolf. Vlastní jména v hodinách českého jazyka třikrát jinak. Český jazyk a literatura. Praha: SPN, 2009, 59(4), 175–180.

TEŠNAR, Hynek. K pravopisným polemikám v 1. polovině 19. století. NŘ, 2000, 83, 243–252.

TEŠNAR, Hynek. Ještě k pravopisným polemikám v 1. polovině 19. století. NŘ, 2003, 86, 27–37.

TRÁVNÍČEK, Mojmír. Pouť a vyhnanství. Brno: Proglas, 1996.

TRUDGILL, Peter. A Glossary of Sociolinguistics. Oxford: Oxford University Press, 2003.

TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Praha: Lidové noviny, 1997.

TŘEŠTÍK, Dušan. Vznik Velké Moravy. Praha: Lidové noviny, 2001.

TŘÍŠKA, Josef. Pražská rétorika. Praha: Univerzita Karlova, 1987.

TŘÍŠKA, Josef. Výbor ze starší pražské univerzitní literatury. Praha: Univerzita Karlova, 1977.

TROST, Pavel. Monografie o kalamburech. Slovo a slovesnost, 1960, 21, 74.

TSCHIŽEWSKIJ, D. Aus der astronomischen. In: Onomastik I. Annuaire de l’Institut de Philologie et d’Histoire Orientales et Slaves. Bruxelles, 1968, T. XVIII (1966–1967), 413–426.

VÁHALA, František. Vyjde nové vydání pravidel českého pravopisu. NŘ, 1956, 39, 214nn.

VACHEK, Josef. K otázce vlivu vnějších činitelů na vývoj jazykového systému. Slavica Pragensia, 1962, IV., 35–46.

VALDROVÁ, Jana, KNOTKOVÁ-ČAPKOVÁ, Blanka a PACLÍKOVÁ, Pavla. Kultura genderově vyváženého vyjadřování. (?). Online: www.msmt.cz/file/1546_1_1/ (28. 7. 2014).

VAŇKOVÁ, Irena: Vánoce jako klíčové slovo české kultury (První poznámky k etnolingvistickému výzkumu). Didaktické studie, 2014, 1, 135–149.

VAŇKOVÁ, Irena, VITKOVSKAYA, Veronika: Hlava: profily, subprofily, konceptuální schémata (Český somatismus v částečném porovnání s ruštinou). Didaktické studie, 2014, 1, 79–88.

VÁŠA, Pavel. Pochodeň zažžená. Praha: Jan Laichter, 1949.

VELČOVSKÝ, Václav. Nesoužití. Česko-německá jazyková politika 18.–20. století. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2014.

VLČKOVÁ-MEJVALDOVÁ, Jana. Prozodie, cesta a mříž porozumění. Praha: Karolinum, 2006.

VOLPATI, C.. Nomi romanzi degli astri Sirio, Orione, le Pleiadi e le Jadi. In: Zeitschrift für romanische Philologie, 1932, 52, 152–211.

von ARNIM, Bettina. Slavische Sternsagen und Sternnamen. Zeitschrift für slavische Philologie, 1942, Bd. XVIII, 86–103.

VYBÍRAL, Zdeněk. Politická komunikace aristokratické společnosti českých zemí na počátku novověku. In: Monographia historica. Editio Universitatis Bohemiae Meridionalis, České Budějovice, 2005. Sv. 6. webový [online]. Vokabulář Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., 2006. Dostupné na: <http://vokabular.ujc.cas.cz>.

WIERZBICKA, Anna: Ponimanije kuľtur čerez posredstvo ključevych slov. Moskva: Jazyki slavjanskoj kuľtury, 2001.

WOLDT, Claudia. Sprache als Wert – Werte in der Sprache: Untersuchungen zu Bewertungen von Sprache allgemein und Komposita im Besonderen in der tschechischen Sprachgeschichte. München - Berlin: Verlag Otto Sagner, 2010.

WURM, Alfréd, MOKIENKO, Valerij: Česko-ruský frazeologický slovník. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002.

z FONKENŠTEJNA, Šebestián Fauknar: Titulář obsahující v sobě v jazyku českém předně formy listův všelijakých v potřebách lidských. Praha, 1589. Základní soustava a terminologie slovanské onomastiky. ZMK ČSAV. 1973, 14.

ZAORÁLEK, Jaroslav: Lidová rčení. Praha: Academia, 2000.

ZUBATÝ, Josef. O úpadku našeho knižního jazyka. Z instalační řeči rektorské ze dne 3. prosince 1919. NŘ, 1920, 4, 1nn.

ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí. Praha: Lidové noviny, 1997.

ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha: Panorama, 1986.

АЛЕКСАНДРОВА, Зинаида Евгеньевна Словарь синонимов русского языка М: Русский язык, 1986.

Български етимологичен речник. София: Издателство на Българската академия на науките, 1971-. Т. 1-. (БЕР)

Гiстарычны слоўнiк беларускай мовы. Мiнск: Навука i тэхнiка, 1982, Вып. 1-.

ГРИНЧЕНКО, Б Д Словарь украинского языка Киев: Наукова думка, 1996 (репринт1907–1909). Т. I–IV. (Гринч.)

ДАЛЬ, В Толковый словарь живого великорусского языка М.: Русский язык, 1978–1980 (репринт1903–1909). Т. I–IV.

ИВАНОВ, В В., ТОПОРОВ В Н Исследования в области славянских древностей

Наука, 1974.

КАРПЕНКО, Ю А Названия звездного неба М.: Наука, 1981.

КАСЬПЯРОВIЧ, М. I. Вiцебскi краёвы слоўнiк. Вiцебск, 1927. (Касьп.)

КОВАЧЕВ, Й Народна астрономия и метеорология In: Сборник за народни умотворения и народопис. Кн. XXX. София, 1914.

КОПЫЛЕНКО, Моисей Михайлович О греческом влиянии на язык древнерусской письменности In: Рус. речь. 1969, 5, 93–103.

КУКАРКИН, Б В Первые шаги в развитии астрономии In: Историко-астрономические исследования, 1966, Вып. IX, 127–144.

МОГИЛКО, А Д О звездных картах и атласах, изданных в России и в СССР In: Историко-астрономические исследования. М.:Физматгиз, 1961, Вып. VII, 147–180.

НИКОНОВ, В А Нерешенные вопросы ономастики Поволжья In: Ономастика Поволжья (Материалы 1 Поволжской конференции по ономастике). Ульяновск: Ин-т языкознания АН СССР, 1969, 265–274.

ПРЮЛЛЕР, П. К. Эстонская народная астрономия In: Историко-астрономические исследования. М.: Физматгиз, 1966, Вып. IX, 145–169.

Речник на македонскиот jазик со српскохрватски толкувања. Скопjе: Македонска книга, 1961. Т. I–III. (РМJ)

Словарь древнерусского языка (XI-XIV вв.) Москва: Русский язык, 1988. Т. 1-.

Словарь русских народных говоров Л.-СПб.: Наука, 1965-. Вып. 1-. (СРНГ)

Словарь русского языка XI – XVII вв М.: Наука, 1975-. Вып. 1-. (СРЯ XI–XVII)

Слоўнiк беларускiх гаворак паўночна-заходняй Беларусi i яе пагранiчча Мiнск: Навука i тэхнiка, 1979–1986. Т. 1-5. (Сл. п.-з.)

Слоўнік мовы Скарыны. Мiнск: Вышэйшая школа, 1977. Т. 1. (Скарына)

СРЕЗНЕВСКИЙ, И И Материалы для словаря древнерусского языка М.: Книга, 1989 (репринт 1893–1903). Т. I–III. (Срезн.)

Старославянский словарь (по рукописям X-XI веков). Москва: Русский язык, 1994.

СЦЯШКОВIЧ, Т. Ф. Матэрыялы да слоўнiка Гродзенскай вобласцi. Мiнск: Навука i тэхнiка, 1972. (Сцяшк.)

ТРУБАЧЕВ, Олег Николаевич. История славянских терминов родства и некоторых древнейших терминов общественного строя Москва: Изд-во АН СССР, 1959.

ФАСМЕР, Макс. Этимологический словарь русского языка. Москва: Прогресс, 1986–1987. Т. I-IV.

Хождение за три моря Афанасия Никитина. Л.: Наука, 1986.

Этимологический словарь славянских языков Москва: Изд-во АН СССР, 1983. Вып. 9.

http://childes.psy.cmu.edu/ [cit. 2015-01-15].

http://is.muni.cz/th/342425/ff_b/skvrnak.pdf

http://jinepravo.blogspot.cz/2011/02/slechticke-tituly-svoboda-pohybu-uvnitr. html

http://laboratorium.detskarec.sk [cit. 2015-01-15].

http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=431

http://splhej.wz.cz/referat/dejepis/45/Ceska-stredoveka-slechta/

http://www.historickaslechta.cz/knize-slechticke-tituly-id2009100055-1

http://www.korpus.cz

Rejstřík

adjektivum 26, 31, 44, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 90, 91, 95, 108, 109, 164, 172, 176

adverbiale 54

adverbium 24, 49, 51, 52

afrikáta 134

aklamace 101

aktualizace 105, 110, 111

aluze 23, 24

anafora 27

anamneze 101

anoikonymie 183

anoikonymum 182, 185

antimetabole 27

antiteze 26

antroponymum 31, 35, 147, 149, 150, 181

apel 20

apelativizace – proprií 178

apelativum 113, 117, 149, 163, 164, 176, 177, 178, 179, 180, 183

apostrofa 21, 27

argument 20

argumentace 20, 22, 86, 105, 110

archaismus 80

asonance 25

astronymum (астроним) 13, 17

atribut 53

axiologičnost 78

biblismus 103, 109

bilingvismus – pasivní 184

bionymum 181

bohemizace 148, 151

cíl – komunikační 136

čárka 71

čeština

– stará 19, 39

– střední 19

číslovka 132

členění stylů

– tematicko-rematické 72

– vertikální 19

dekompozice 181

deminutivum 31, 34, 80

denotát 40, 178

derivace 80

derivát (дериват) 61, 80

dialektismus 85

dialog – vnitřní 31

diskurz 19, 21, 22, 24, 87

domicil 40, 42, 43, 47

doplněk 52, 53

dovednost – komunikativní 174

dvojtečka 69, 70, 71, 72, 73

dynamismus – komunikační 72

elipsa 53, 71

enumerace 27

exemplum 22, 24

exklamace 27

exordium 20, 21, 22

epanastrofa 27

epikleze 101

epizeuxis 27

etnizace 145

exonymum 146, 176

explozíva 134

expresivita 107

etnonymum 179

faktor

– komunikační 158

– mimojazykový 75

– stylotvorný 156, 158

– pragmatický 69

figura 23, 25, 26

filozofie 81

frazém 78, 79, 95, 104, 105, 109, 110,

184

frazeologie 75, 173

frazeologismus 173

frázování 131

funkce

– dramatizující 27

– hodnotící 106

– intenzifikační 106

– jazyková 137

– komunikační 69, 158, 162

– mimojazyková 137

– mystická 100

– persvazivní 103

– přesvědčovací 103

– sdělná 135

genitiv

– partitivní 96

– záporový 96

geonymum 181

germanismus 124

grafém 122

hiát – sémantický 71

hodnota 79

– expresivní 105

– hovorová 105

– kulturní 158

–

slohová 104

hodonymum 181

homiletika 19

homilie 19

homonymie 111, 173

hovorovost 107

hříčka – slovní 111–120

humor – jazykový 34

hydronymum 181

chování – jazykové 122

chrématonymum 181

ideologie 121

implikatura 69

index TTR 165

infinitiv 71, 72

instrumentál 96

intence 70

intenzifikace 110

interference 172

interjekce 104, 106

internacionalizmus 175

intertextovost 105

intertextualita 19

ironie 72

izosylabičnost 135

jazyk – lidový 93

jednotka

– frazeologická 79

– lexikální 159

jméno

– křestní 40, 42, 44, 46, 47

– místní 183

– nobilitní 151

– osobní 40, 47, 145, 181

– podstatné 162, 172

– pomístní 182

rodné 35, 145, 180, 181, 182

– šlechtické 39, 47

– vlastní 113, 149, 175, 176, 177, 179, 180, 181, 184, 188

kalk 150

kategorie – gramatická 165, 166

kauzativum (каузатив) 57, 58, 62, 63

kázání 19, 20, 24, 25, 26, 27, 83, 84, 86, 99

kazatel 19, 23, 24, 27, 85

kazatelství 81, 82, 85

klišé 31

– komunikační 132

– prozodické 131

– zvukové 131, 132

kodifikace 124, 126, 129

kolokace 79

komika – jazyková 113

kompetence

– jazyková 27

– komunikativní 174

komponent 78, 80

kompozitum 80

komunikace

– běžně mluvená 104

– církevní 103, 104

– náboženská 103, 108

– věcná 158

– žurnalistická 103

komunikát 156

– náboženský 19

koncept (концепт) 59, 75, 76, 161

konceptosféra (концептосфера) 59, 62

konceptualizace (концептуализация)

58, 64

konkluze 101

konotace 75

kontaminace (контаминация) 13, 17

kontext 20

kontrast 33, 34

koordinace 69

kronika 19

lexém (лекскма) 14, 16, 57, 58, 60, 62, 63, 75, 77, 79, 104, 109

lexikografie 19

liturgie 19

mechanismus – kompenzační 131, 137

metafora (метафора) 25, 26, 32, 59, 108

metajazyk 160, 162

metoda – komunikativní 171

metonymie 26

miskoncept 161

mladogramatismus 124

modalita 107

modlitba 99, 101

– žehnací 99–102

monolog 33, 34

motivace 36, 38, 47, 58

multiverbizace 101

mýtus (миф) 17

narratio 22, 23

neologizmus 150

nominace (номинация) 13, 14, 17, 57, 59, 63

norma 129, 135

novotvar 94

numerálie 134

objekt 53

– onymický 39, 41

obrat – frazeologický 22

okazionalismus 80, 150

onomastika 175, 176, 177, 179, 181, 188

ontogeneze 160

onymie 177

opakování 31, 101

oronymum 181

oslovení 135

otázka

– doplňovací 23

– řečnická 23, 27

oxymóron 30

paměť národa (память народа) 17

paronymie 116, 173

paronymum 113

partikule 104, 107

percepce 131

personifikace 95, 101

persvazivnost 110

píseň – kramářská 29–32, 34

plánování – jazykové 121, 122

pojmenování (наименование) 62

– lidové (название – народное) 17

– obrazné 26, 31, 95

politika – jazyková 121, 128

polylexie 111

polysémie 116

pomlčka 71

postoj – jazykový 125

postup – slohový 156

pravopis 121, 122, 123, 124, 126, 127, 128, 129, 142, 148

predikát 50

– šlechtický 40

predikativum 71

prekoncept 160, 161

produktor 70

projev – mluvený 157

promluva 19, 26, 31, 131, 132, 134, 135, 137

propozice 69, proprializace – apelativ 178

proprium 40, 140, 144, 150, 163, 175, 176, 177, 178, 179, 180, 187, 18

prototext 19

prototyp (прототип) 59

prozodie 132, 135, 136, 137

předložka 43, 162, 163

přechodník 96

přechylování 150

přejímka (заимствование) 26, 61, 62, 63

přenos 59 – sémantický (перенос –семантический) 58, 62

přezdívka 35–38, 182

příběh mravoučný 21

přídomek 40, 42, 43, 44, 47,

příjmení 35, 148, 149, 181, 182

příjmí 40, 41, 42, 43, 44, 47

přirovnání 26, 34

příslovce 95

přívlastek 31, 54, 108

přízvuk 159, 160, 161, 172

pseudoantroponymum 181

pseudotext 162

psycholingvistika 165

publicismus 126

purismus 123, 126

rastr – vokalický 134

rčení – proverbiální 78

redakce 50, 51, 52, 54, 55

redukce 172

replika 20, 26

rétorika 81–85, 87

rukopis 19

různočtení 52, 54, 55

rys – sémantický 77

řeč

– dětská 165

– nevlastní přímá 70, 71

přímá 70

řečník 23

sekularizace 106, 108, 109, 110

situace – komunikační 104, 115, 131

skauting 37

slovesnost – lidová 31

sloveso (глагол) 27, 49, 50, 53, 55, 57,

59, 60, 61, 62, 76, 90, 91, 162, 172

– mluvení 71

– modální 71

slovo (слово) 59, 76, 77, 78, 92, 113,

159, 160, 161, 162, 163, 164, 167, 168, 169

– knižní 101

– klíčové, kultury 75

– polysémní 76

– popisné 181

– zastarávající 93

– zastaralé 93

– značkové 181

slovosled 173

sousloví 104, 108, 109

spisovnost 124, 127, 129

spojka 43, 69, 72

spontánnost 107

stereotyp – kompoziční 31

styl

–

–

–

–

administrativní 156

autorský 109

funkční 109

odborný 155, 156, 158

– prostěsdělovací 156

–

publicistický 103, 156

– věcný 156

– zpravodajský 103, 156

stylizace 49, 54, 82

subjekt 53

substantivum 27, 43, 44, 49, 50, 51,

52, 55, 80, 90, 163, 172

sufix – deklinační 125

synekdocha 26

synonymie 111

takt – přízvukový 159, 161, 162, 163, 164

tečka 72

teolingvistika 99, 102

teologie 81

tisk 29, 30, 32, 33

titulatura 43

titulář 39, 40, 41, 46

topoformant 181

toponymum 43, 180, 181, 183, 184

tropa 25

typ – sémantický (семантический тип) 14, 15

urbanonymum 181, 184

určení příslovečné 54

útvar – slohový 156

uvozovky 69

úzus 140, 141, 143, 150, 151

vícejmennost 46

výchova – komunikační 156

výpověď 26, 168, 169

výpůjčka 27

výraz – expresivní 26

– knižní 93

– neutrální 93

– spojovací 69, 72

vulgarismus 85

výtka 24

význam (значение) 58

výzva 23, 25

vzor – řečový 122

zájmeno 31, 49, 53, 162, 164, 167

zdrobnělina 31

zoonymum 164, 181

žánr 29, 103, 156

астроним viz astronymum

глагол viz sloveso

дериват viz derivát

заимствование viz přejímka

значение viz význam

каузатив viz kauzativum

контаминация viz kontaminace

концепт viz koncept

концептосфера viz konceptosféra

концептуализация viz konceptualizace

лекскма viz lexém

метафора viz metafora

миф viz mýtus

название – народное viz pojmenování – lidové

наименование viz pojmenování

номинация viz nominace

память народа – viz paměť národa

перенос – семантический viz přenos –sémantický

прототип viz prototyp

семантический тип viz typ – sémantický

слово viz slovo

Moudří milují pověsti

Autoři: Čechová Marie, Dohalská Marie, Dvořák Karel, Grygerková Marcela, Hájková Eva, Hirschová Milada, Chejnová Pavla, Ivašina Nataša, Janečková Marie, Janovec Ladislav, Chýlová Helena, Kraus Jiří, Kvapilová Brabcová Radoslava, Kvíčalová Marta, Lašťovičková Michaela, Minářová Eva, Nedvědová Blanka, Pasáčková Eva, Pastuchovič Jelena, Rudenka Alena, Sojka Pavel, Spěváčková Martin, Šindelářová Jaromíra, Velčovský Václav, Vlčková-Mejvaldová Jana, Vybíral Petr, Wildová Zuzana

Vědecká redakční rada monografie

Doc. PhDr. Eva Hájková, CSc.

PhDr. Ladislav Janovec, Ph.D.

Mgr. Alena Sigmundová

Recenzentky

Doc. PhDr. Eva Höflerová, Ph.D.

PhDr. Radka Holanová, Ph.D.

Vydala:

Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta v r. 2015

Vytiskla tiskárna Karolinum

ISBN 978-80-7290-848-6

ISBN 978-80-7290-848-6