Jezdecké minimum by Denisa Kokošková

Jezdecké minimum Praktické tipy pro začínající jezdce 1

Jezdecké minimum Praktické tipy pro začínající jezdce

PÅ&#x2122;edmluva

Tato knížka má ambice poskytnout vám „jezdecké minimum“, tedy základní a praktické informace, které potřebujete, pokud se rozhodnete vyhoupnout na koně. Zejména se věnuje bezpečnosti v sedle i mimo něj a obsahuje užitečné tipy a rady ze života, které ve většině knížek nenajdete. Nepopisuje techniku jízdy, kterou byste si měli osvojovat na jízdárně pod dohledem svého cvičitele (neboť šedivá je teorie a zelený strom života). Dále neobsahuje popis plemen koní a problematiku chovu, krmení a veterinární péče, neboť tato témata jsou tak rozsáhlá, že by každé z nich vydalo na samostatnou tlustou knihu. Naleznete zde však aktuální odkazy na další užitečné zdroje informací: osvědčené knihy o koních a jezdectví, adresy největších „koňáckých“ webů a internetových obchodů v České republice. Budu ráda, pokud vám knížka pomůže na vaší cestě k jezdectví, které je jedním z nejkrásnějších sportů. „Ať vám koně jdou.“

Obecné zásady chování ke koni

Aby naše chvíle s koňmi byly radostné a bezpečné, abychom se mohli zdokonalovat v jezdeckém umění, je nutné znát několik základních povahových rysů koně. Tak se budeme moci vhodně chovat a předvídat jeho reakce. Pokud chceme jezdit, měli bychom se také nejdříve naučit s koňmi pracovat. Péče o koně, čištění a příprava před jízdou je součástí vytváření dobrého partnerského vztahu, který je základním předpokladem našich jezdeckých úspěchů. Naším cílem by mělo být vytvoření stavu 100% oboustranné důvěry mezi námi a koněm, stavu partnerství, kamarádství. Práce s koněm bude potom o mnoho lehčí a komunikace jednodušší. Lekavost Kůň je lekavé, plaché, útěkové zvíře. Pokud se kůň lekne, je jeho reakcí buďto útěk (uskočení, splašení) nebo útok (kousnutí, kopnutí). Proto se ke koni vždy chováme tak, aby se nepoplašil. Přicházíme k němu vždy klidně, pomalu a bez prudkých pohybů, dostatečně slyšitelně ho oslovíme klidným hlasem, aby nás vzal na vědomí. Přistupujeme primárně z levé strany, jak jsou koně učeni odmalička. Nikdy zezadu, kde by nás mohl pokopat. Pod koněm nepodlézáme — opět hrozí pokopání. Ve stáji neběháme a nekřičíme. Při kontaktu s koněm (např. při čištění, sedlání a uzdění) se ho dotýkáme, a tím s ním udržujeme kontakt a uklidňujeme ho tak. 11

Hierarchie Koně ctí pevnou hierarchii ve skupině. Nově příchozí si musí svou pozici vybojovat. Člověk musí být v této vztahové hierarchii vždy na prvním místě, jeho autorita nesmí být nikdy zpochybněna. Musí z něj vyzařovat klid, pevná vůle a jistota, nikdy nervozita, strach nebo vztek. Kůň naše pocity bezpečně rozpozná a snadno pak znervózní také. Je nejšťastnější, je-li s ním nakládáno s důvěrou, klidně a pozitivně. Kůň by měl být ovládán pevně, ale slušně, aby bylo vždy jasné, co se od něj očekává. Výcvik probíhá jako u každého jiného zvířete — na principu odměny a trestu. Pokud kůň dělá, co po něm žádáte, odměňte ho a pochvalte. Pokud nerespektuje naše pokyny, ať už v boxe, na jízdárně nebo v terénu, nesmíte to nechat projít jen tak, ale musíte jej potrestat a na pokynu trvat — jinak by byla naše autorita zpochybněna a kůň by si mohl situaci zapamatovat jako své „vítězství“ a být neposlušný i v budoucnu. Nezapomeňte, že vy vedete koně, ne on vás. Pokud kůň dokonce jde proti vám (kouše, ožene se kopytem a podobně), trest musí rovněž následovat. Potrestání nesmí být samozřejmě bezdůvodné a vždy musí být okamžité a přiměřené — například zvýšení hlasu, plácnutí rukou, otěží či bičem. Není však správné koně trestat, pokud jste to byli vy, kdo dal špatným způsobem pokyn nebo způsobil 12

nepříjemnou situaci. Nespravedlivým potrestáním narušujeme důvěru koně. Autorita, první místo člověka ve vztahové hierarchii koně, je velmi důležitá pro naši bezpečnost. Pokud vás kůň nebude respektovat jako sobě nadřazeného, může se vymknout vaší kontrole v nejméně vhodnou chvíli — například ve volné krajině. Stádovitost Kůň je ze své přirozenosti stádovité zvíře, což může být výhodou i nevýhodou. Na vyjížďce to může znamenat pohodlí pro méně zkušeného jezdce, který nemusí koně 100% ovládat a jednoduše se jen veze se skupinou. Kůň sám od sebe ostatní neopustí a i rychlostí jízdy se přizpůsobuje „stádu“. Nevýhodou ovšem tato vlastnost je, pokud potřebujeme, aby kůň dělal něco jiného, než ostatní. A pokud se splaší jeden kůň, může s sebou snadno strhnout i ostatní. Komunikace Váš hlas je nejcennější formou komunikace, kterou můžete s koněm navázat. Z tónu vašeho hlasu pozná, zda jste s ním spokojeni nebo nikoliv. Vaše příkazy by měly být jasné a jednoduché: při nesprávném chování postačí jasné, ostře a nahlas vyřčené „Ne“. Je-li všechno v pořádku, pochvalme koně hlubším, pomalejším hlasem „Hodný/á“. Hodně jezdců na pochvalu zapomíná. 13

Když mluvíme klidně, pomalu a hlubokým hlasem, má to uklidňující účinek, stejně jako citoslovce „ššš“ nebo hlubší pomalé pískání. Rovněž slova jako „Pomalu...“ fungují na většinu koní. Když potřebujeme koně naopak popohnat, mluvíme vyšším, ráznějším hlasem, ostře zamlaskáme. „Jdi“ nebo „Lepší“ jsou rovněž vhodné pokyny, když chceme, aby šel kůň rychleji nebo pracoval lépe. Pokud chceme, aby kůň nacválal a nedaří se nám to, většinou funguje důrazně vyslovené „Hop!“. Podobně je většina koní naučena i na další pokyny pro jednotlivé kroky: „Krok“ (vysloveno hluboce a pomalu s protaženou samohláskou „o“), a „Klus“ (vysloveno rychle, ostře a jasně).

Bezpečnost a vybavení

Základní zásadou bezpečnosti je naše autorita a znalost koňské povahy obecně, i znalost povahy konkrétního koně. Při každém kontaktu si hlídáme zejména koňské zuby, kterými by nás mohl kousnout, nohy, kterými by nás mohl kopnout, a ocas a hlavu, kterými by nás mohl praštit. Je důležité mít koně stále pokud možno pod kontrolou. Sledujeme chování koně a varovné příznaky: uši dozadu (kůň se bojí), máchání ocasem a hlavou (kůň je naštvaný nebo nervózní), hrabání kopytem (kůň je netrpělivý). Kůň má být ponechán volně pouze na ohrazené pastvině. V boxe je vždy uvázaný, nauzděného koně nenecháváme rovněž stát volně, při úpravě postroje máme vždy jednu ruku provlečenou otěžemi, aby kůň nemohl utéci. Kromě koně neustále sledujeme i okolí a předvídáme, co by koně mohlo poplašit. Jsme ostražití. K bezpečnému ježdění patří krom těchto obecných zásad chování i správné vybavení. Jezdecká helma Helma s tříbodovým uchycením je snad nejdůležitější součástí naší výbavy, může nás uchránit od velmi vážných úrazů hlavy. Bereme si ji vždy, když nasedáme na koně, i když se chystáme pouze jezdit krokem na jízdárně. Nutná je helma jezdecká, nedá se nahradit cyklistickou nebo lyžařskou, které jsou určeny pro zcela jiné druhy pádů. Obyčejná jezdecká čapka je sice dekorativní, ale co se týká bezpečnosti, je takřka k ničemu, ochrání naši hlavu asi jako skořápka od vajíčka. Do 19

helmy se rozhodně vyplatí investovat. A pozor: již po jednom úderu se v helmě mohou vytvořit mikrotrhlinky, proto musíme po jakékoliv nehodě, kdy dojde k úderu do helmy, pořídit helmu novou. Musí mít správnou velikost, aby na hlavě dobře seděla, musí být vždy připnuta podbradním řemínkem a dostatečně silně upevněna, ale ne příliš, aby nás nerozbolela hlava. Bezpečnostní jezdecká vesta Pomůcka, která velmi zvyšuje naši bezpečnost. Chrání celý trup, ale hlavně páteř před vážnými úrazy. Nevýhodou (hlavně v letních měsících) je, že docela dost hřeje a je poměrně objemná a neforemná, proto ji nosí málo jezdců. Jezdecké boty Uzavřené kožené nebo gumové boty, vysoké až téměř ke kolenům. Jsou úzké a mají neklouzavou podrážku a nízký podpatek, který má bezpečnostní funkci — zabraňuje proklouznutí nohy skrz třmen. Jsou velmi elegantní, neskýtají však takové pohodlí a volnost pohybu jako kombinace nízkých kotníčkových bot „perek“ a minichaps — „čapsů“. Vysoké jezdecké boty je dobré si pořídit, pokud se chystáme na závody nebo chceme působit reprezentativně, ovšem na běžné ježdění je mít nepotřebujeme, spíše naopak. 20

Termoboty V zimě na koni nejvíc mrznou nohy, proto jsou dobrou pomůckou speciální vysoké zimní zateplené jezdecké boty. Nejsou moc elegantní a pohyb nohou je v nich dost omezen, ale zahřejí zejména na vyjížďce. Perka Nízké a úzké kotníčkové boty, kožené nebo gumové, taktéž s nízkým podpatkem a neklouzavou podrážkou. V kombinaci s minichaps nahrazují jezdecké boty. Obvykle se nezavazují, dá se do nich proto pohodlně a rychle vklouznout. Perka se dají pořídit běžné, letní variantě a v zimním, zatepleném provedení. Kožená perka hřejí lépe, než gumová. Minichaps — „čapsy“ Kožené „návleky“ na lýtka se zapínáním na zip, které pevně obepnou naše nohy a chrání je před odřením sedlem. Nahrazují vysoké jezdecké boty a jsou mnohem pohodlnější a praktičtější. V zimě hřejí. Jezdecké kalhoty — „rajtky“ Přiléhavé dlouhé jezdecké kalhoty beze švů nebo se švy umístěnými tak, aby pří jízdě nedřely. Mohou mít vystužený sed. Pro začátek ovšem rajtky nepotřebujeme, stačí nám jakékoliv pohodlné strečové legíny za pár korun. 21

Rukavice Jezdecké rukavice jsou přiléhavé a místa, kde se setkávají s otěžemi, mají speciálně vystužená, aby otěže neprokluzovaly. Není nutné je nosit, bez nich jsme citlivější, ale chrání nás před odřením rukou a puchýři u koně, který se do otěží hodně pokládá. V zimě se nosí teplejší rukavice. Bičík Bičík je regulérní pomůckou, která má působit na koně, když jiné pomůcky nestačí. Neslouží k „bití“ koně, ale k dávání pobídky (na zádi koně), někdy i trestu (vpředu před sedlem). Běžně se používá kratší a tužší parkurový bičík (do terénu, na skákání), méně dlouhý, tenký a pružný drezurní. Dražší bičíky bývají kožené, levnější (které nám pro začátek úplně stačí) ze syntetických materiálů. Kde a co nakupovat Jezdeckého vybavení je obrovský výběr, široký sortiment nalezneme například na webech www.equiservis.cz, www.jezdecke-potreby.com nebo www.equisboy.cz. Obchodů je však mnoho, internetových i kamenných, stačí zadat klíčová slova do vyhledávače. Pro začátek nepotřebujeme zdaleka všechno a určitě ne ty nejdražší věci. Vybavení můžeme postupně dokupovat podle naší potřeby, rad 22

zkušenějších a postupu zlepšování našeho jezdeckého umění. Pro začátek nám bude stačit jezdecká helma, perka (nebo prostě pevnější boty s nízkým podpatkem a neklouzavou podrážkou), minichapsy, přiléhavé legíny a parkurový bičík. Jezdecké košile, saka nebo kabátky jsou velmi slušivé, ale postačí úplně obyčejné tričko nebo mikina, lépe přiléhavějšího střihu. Pozor na tenisky, na ježdění jsou zcela nevhodné: mívají hladkou podrážku a jsou bez podpatku, takže mohou snadno proklouznout třmenem a jezdec pak při pádu může ve třmenu zůstat viset. V obchodě nám určitě ochotně poradí. Nenechme si však vnutit zbytečně drahé luxusní vybavení — v podstatě jediné, na čem bychom pro začátek opravdu neměli šetřit, je jezdecká helma, případně bezpečnostní vesta.

Jízdárna

Jezdit se začíná obvykle v bezpečí jízdárny pod dohledem cvičitele. Na jízdárně byste se měli naučit základnímu ovládání koně ve všech jeho chodech, zvládat plynule přechody z chodu do chodu, kontrolovat rychlost a směr jízdy koně a vůbec se začít cítit v sedle bezpečně a jistě. Vhodným začátkem je současně také lonžování, při kterém kontrolu nad koněm přebírá cvičitel a my se můžeme plně soustředit na správný sed a používání nohou. Pokud nás cvičitel sám od sebe nelonžuje, je přínosné jej o to čas od času požádat. Popis jízdárny Jízdárna je otevřený nebo zastřešený obdélník o rozměrech 20 × 40 nebo 20 × 60 metrů. Na okrajích jízárny — „stěnách“ jsou na pevně daných místech připevněna písmena, která označují body jízdárny a usnadňují orientaci při jízdárenských ﬁgurách (jednotlivých cvicích, které jezdec s koněm na jízdárně provádí). Povrch jízdárny by měl být měkký, avšak ne příliš hluboký, rovný a neklouzavý, neměl by příliš prášit. Pokud je příliš sucho, můžeme povrch pokropit vodou. Jízdárenské názvy Strana koně, která je směrem ke středu jízdárny, je jeho vnitřní strana. Druhá strana je strana vnější. Stejným způsobem rozlišujeme také vnitř27

ní a vnější otěž, vnitřní a vnější holeň atd. Jízda na pravou ruku — pravá ruka jezdce směřuje ke středu jízdárny. Jízda na levou ruku — levá ruka jezdce směřuje ke středu jízdárny.

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Pravidla chování na jízdárně Pokud je na jízdárně více jezdců najednou, je nutné dodržovat určitá pravidla. Nasedáme a sesedáme uprostřed jízdárny, vždy z levé strany koně. Dodržujeme od ostatních dostatečné odstupy ve všech směrech, a to minimálně jednu koňskou délku (cca 3 metry). Pomalejší dává přednost rychlejšímu. Jezdci jezdící na kruhu dávají přednost jezdcům na stopě. Jezdci v protisměru se míjejí na levou ruku (stejně jako auta na silnici). Rychlejší chod jezdí vždy na stěně. Krokujeme na 2. stopě. Jezdci z koně nemluví a respektují všechny pokyny cvičitele.

Na vyjížďce

Kdy můžeme ven Venku v krajině je i docela líný kůň většinou trochu temperamentnější. I poslušný kůň se v terénu může nechat zlákat pocitem volnosti a svobody a změnit se v bujné zvíře, které je těžké ovládat. Koně venku reagují citlivěji na okolní podněty (zvířata, auta, cizí předměty, pachy a zvuky), jsou lekavější a mohou se splašit snáze než na jízdárně. Proto byste předtím, než se vydáte na koni ven, měli koně s jistotou ovládat a sedět pevně v sedle tak, aby byl neustále pod kontrolou. Samozřejmě byste měli také zvládat všechny tři chody (krok, klus, cval). Důležité je i umět předvídat reakce koně na nejrůznější podněty a situace, které mohou nastat, a rychle na ně reagovat. Pozitivní však je, že venku je kůň většinou ochotnější a lépe naladěný než na jízdárně, kde jej to zpravidla moc nebaví. Na vyjížďku je dobré jet vždy s někým. Jednak to bývá zábavnější, jednak se může vždy něco nemilého přihodit a vy budete potřebovat pomoc, ať už při pádu, při chycení koně a podobně. Ve skupině jsou také koně klidnější a ovladatelnější. Před vyjížďkou Každou vyjížďku je dobré předem si naplánovat, promyslet, kde je vhodné místo na klus a cval, na trase se vyhnout možným překážkám a ne33

bezpečím, minimalizovat jízdu nevhodným terénem (tvrdé a asfaltové cesty, ostré kamení, kluzké nebo zledovatělé povrchy). Na sebe je nutné určitě si vzít helmu, dlouhé vlasy sepnout do culíku nebo do drdolu, aby se někde nezachytily. Vzít s sebou mobilní telefon do nějaké vhodné kapsičky, ale nikdy na sedlo (kdyby nám kůň utekl). Před nasednutím překontrolujte výstroj koně i svou. Dobrý stav postroje je důležitý, aby se venku něco nepřetrhlo nebo aby koně něco nedřelo. Kopyta koně musí být vyčištěna: kdyby v nich zůstal kamínek, mohl by způsobit nepříjemnosti. Podkovy nesmí být povolené, abychom je někde neztratili. V zimě by měl být kůň okován proti skluzu ozuby nebo proﬁlovanými podkovami. Sedlo musí být pořádně dotaženo a třmeny na ježdění v terénu nejlépe o jednu dvě dírky kratší, než normálně. Venku — obecné zásady Vždy sledujeme naše okolí a předvídáme situace, které by mohly nastat. Venku musíme respektovat ostatní. Dáváme pozor na chodce a zdravíme je jako první, jinak by nás — jako osobu na koni — mohli vnímat negativně a jako někoho nadřazeného. Při setkání s kýmkoliv (chodcem, zvířetem, jiným jezdcem, cyklistou nebo autem) přejdeme do kroku, rovněž v zástavbě jedeme krokem. Koně nenecháme dělat potřebu doprostřed ulice, ale jedeme alespoň ke straně, nejlépe na 34

trávu mimo. Jsme ohleduplní přírodě i k lidem, snažíme se nepodupat trávník a zemědělcům pole, nikoho nepostříkat blátem. Další zásady pro bezpečnou vyjížďku 1. Ve skupině dodržujeme dostatečné odstupy ve všech směrech, koně by se jinak mohli pokopat. 2. Bujnější koně by měli být vepředu a spolehlivější, klidnější koně za nimi. Nervózní a mladí koně by měli být mezi staršími a zkušenými koňmi. 2. Nikdy neskáčeme přes překážku, když nevíme, co je před ní a za ní. 3. Nízké větve stromů jsou nebezpečné. Můžete se o ně snadno praštit do hlavy. Dívejte se proto vždy před sebe, zvláště když cváláte. 4. Pokud uvidíte v dálce skupinu cválajících jezdců, je lepší koně otočit tak, aby na koně neviděl a nechtěl se za nimi rozběhnout. 5. Pokud kůň kulhá, jděte co nejkratší cestou domů. 6. Když kůň ztratí podkovu, sesedněte a domů jej veďte, jinak mu hrozí zchromnutí. 8. Na koni se nesmí jezdit pod vlivem alkoholu nebo drog, v sedle nekouříme, nežvýkáme a netelefonujeme (raději vypneme i hlasité zvonění, mohlo by koně polekat). 9. Když je horko, nechte koně občas napít. Ale pozor: pokud se namáhali a silně zpotili, nesmít hned hltavě pít. Nejprve nechte koně napít jen trošku a pak s ním chvíli choďte krokem, aby vychladl a zklidnil se. 35

Chody koně na vyjížďce Vyjížďku vždy začínáme krokovou fází, kdy se máme my i kůň lehce zahřát. Koně pobízíme, má jít aktivně, ve vyrovnaném tempu, neloudat se, být pozorný k našim pomůckám. Na vhodném místě můžeme naklusat. Po klusu může následovat cval. Koně nesmíme nikdy příliš vyčerpat. Nenecháme jej klusat a cválat příliš dlouho. Po cvalu nenecháváme koně stát, ale přejdeme na chvíli do pomalejšího chodu. Fáze kroku, kdy si kůň odpočine, tedy vždy střídáme s chody rychlejšími. Cváláme na různých místech. Kůň by si jinak mohl navyknout, že se cválá na určitém místě, a na tom místě se stát těžko ovladatelným. Aby kůň zůstal dobře vychovaný, občas projíždíme cvalové úseky v kroku a občas jezdíme na vycházky pouze v kroku, aby si nemyslel, že každá vycházka znamená divoký cval po okolí. Reagujeme na rozpoložení koně. Pokud pozorujeme na koni nervozitu nebo přílišnou bujnost, nenacváláváme, ale necháme ho jít delší dobu v kroku, aby se uklidnil. Poslední kilometr domů by měli jít koně opět v kroku, aby nepřišli do stáje uhřátí, ale klidní a nezpocení. Kdy a kde klusat a cválat Klus a cval jsou rychlejší chody a tedy náročnější pro nás i pro koně. Klusáme a cváláme zásadně na místech, kde máme rozhled, kam vi36

díme, abychom se nesetkali s nepředvídatelným nebezpečím. Ideálně v místech, kde známe terén. Prohlédněte si dobře cestu, než na ni vyjedete cvalem: potenciální nebezpečí skrývají hluboké brázdy, výmoly, kameny, nízko visící větve, které by nás mohly poranit. Cváláme pouze pokud cítíme, že máme koně plně pod kontrolou, že je klidný a reaguje na naše pomůcky. Terén by měl být přiměřeně měkký. Příliš tvrdý terén (tvrdá nebo asfaltová cesta, kameny, zmrzlá zem) je pro klus, natož pro cval zcela nevhodný. Nepruží totiž, a tak je pro klouby a šlachy koně velmi náročný. Podobně to platí o příliš měkkém terénu (hluboký písek, oranice), kde se kůň boří a může zakopnout, a o kluzkém terénu (bláto, zledovatělý povrch), kde může snadno uklouznout. Neklusejte z kopce a už vůbec nikdy z kopce necválejte. Mnohem lepší je cválat do kopce — pro koně je těžší nadzvednout zadek a shodit vás. Zvláště zpočátku cválejte ve směru od domova, ne pokud se blížíte k domovu: kůň se většinou do stáje již těší a mohlo by se stát, že se z divokého úprku zastavíte až doma na dvorku. Na volných prostranstvích (rozlehlá pole a podobně) se může snáze stát, že se kůň nekontrolovatelně rozcválá a nebude chtít zpomalit. Rozlehlá 37

volná plocha jej k tomu provokuje a probouzí v něm pudy divokého mustanga. Na takových místech dáváme pozor a pokud je kůň neklidný, raději nanacváláváme nebo dokonce jedeme jinudy. Je rozhodně bezpečnější cválat na místě, které je ohraničené ze stran a zejména na konci (například na lesní cestě s jasným ukončením). Nehrozí tak, že kůň začne někam utíkat a na konci cesty sám půjde přirozeně zastavit. Necválejte těsně vedle silnice — kdyby se kůň lekl (například projíždějícího auta), mohl by uskočit do silnice, uklouznout nebo se střetnout s autem. Pokud cváláte ve skupině, jeďte za sebou, ať mezi sebou koně nezačnou závodit. Dodržujte dostatečný odstup od ostatních, ale příliš se jim zase nevzdalujte, jinak se může stát, že kůň přejde do trysku, aby ostatní dohnal, což může být velmi nepříjemné. Venku v terénu cváláme v lehkém sedu — odlehčením koňského hřbetu pomáháme koni zvádat náročnější terén. Jízda v nerovném terénu Jízda do kopce a z kopce je pro koně vždy náročnější než na rovině — jeho klouby a svaly jsou namáhány víc. Obecně platí, že se máme snažit jít s pohybem koně a při zdolávání terénních nerovností koně v jeho pohybech nerušit a příliš nezatěžovat. Kůň je opatrné zvíře, které zpravidla ví, co dělá. 38

Jízda do kopce Když jedete do kopce, je často nutné koně více pobízet. Už k úpatí kopce by se kůň měl blížit svižně a aktivně, aby se připravil na výstup. Při jízdě nahoru by měl mít volný krk, proto dejte pozor, abyste mu otěžemi neblokovali pohyb. Zdvihněte zadek ze sedla, opřete se koleny a nakloňte dopředu, ale ne zase příliš, protože tím byste neúměrně zatížili plece koně a ztížili mu stoupání. Když je kopec velmi strmý, můžete se přidržet hřívy nebo nákrčního řemene. Kůň má někdy tendenci kopec vyklusat nebo vycválat, protože je to pro něj pohodlnější a méně namáhavé: pokud není sráz příliš strmý, můžete mu takové zrychlení umožnit, pevně se ale přitom držte nohama. Jízda z kopce Dovolte koni nejprve natáhnout u kraje kopce krk a obhlédnout tak svah a odhadnout spád. Opatrně ho pobídněte, aby šel dolů, a popusťte trochu otěže. Kůň musí mít opět možnost volně pohybovat krkem. Zapřete se koleny a zadek nadzdvihněte lehce ze sedla, odlehčíte tak koňskému hřbetu. Můžete se opřít rukama o kohoutek. Je nutné i zde pobízet a hlídat, aby kůň šel z kopce rovně a nevybočoval zadkem do strany — mohl by se skulit dolů. Na posledním úseku svahu trochu přitáhněte otěže a přidržte koně, aby teď moc nezrychlil. 39

Na co si dát pozor při jízdě z kopce 1. Nesjíždějte ze svahu, pokud se bojíte nebo nemáte koně plně pod kontrolou. Když je kůň nervózní nebo se pokládá do otěží, objeďte s ním nejprve kolečko, aby se pomalu uklidnil. 2. Pořádně si prohlédněte, jak je svah strmý, jaká je půda a neleží-li v cestě větve nebo jiné překážky. Pokud je zem kluzká, kamenitá nebo hodně rozbahněná, hledejte raději jinou cestu. Jízda po silnici Pokud na vyjížďce přecházíte silnici nebo po ní dokonce kousek jedete, musíte pamatovat na to, že řidičem je i jezdec na zvířeti a vztahuje se na něj zákon o provozu na pozemních komunikacích. Na vozovce jste součástí provozu a musíte proto jet při pravém okraji a dodržovat všechny značky a předpisy. Je nutné brát ohled na ostatní uživatele komunikace, přičemž platí, že můžete omezit (v co nejmenší možné míře), ale nikdy ohrozit. V obci chodíme s koněm při pravém okraji vozovky, nikoliv na chodníku. Na silnici, místní komunikaci nebo veřejně přístupné účelové komunikaci smí jet na zvířeti jen jezdec starší 15 let. Osoba starší 12 let zde smí jet jen pod dohledem osoby starší 15 let. Jezdci na zvířatech smějí jet jen jednotlivě za sebou. Jezdec smí vést jen jedno zvíře. Jezdci nesmí jezdit na dálnicích, silnicích 1. třídy a chodnících a stezkách pro pěší. Povrch silnice je tvrdý, necváláme na něm a klušeme jen vyjímečně. 40

Přecházení přes silnici a železniční přejezd Při přecházení přes silnici se nejprve rozhlédneme na obě strany. Celá skupina přechází klidným krokem najednou, v jednom chumlu (nikoliv jeden po druhém), koně se tak méně stresují a i provoz se méně zdržuje. Pozor při přecházení přes železniční přejezd na silnici — koni se může zaseknout kopyto do mezery mezi silnicí a kolejí. Koleje je lepší přecházet vedle silnice. Jízda ve tmě Při nedostatečné viditelnosti si musí jezdci ke třmenům připevnit baterku, která bude zepředu svítit bílým světlem a zezadu červeným. Ve tmě je dobré k baterkám přidat reﬂexní vestu. Kolem nohou koně lze omotat reﬂexní pásky, které jsou velmi efektivní. I když kůň ve tmě vidí mnohem lépe než my, je lepší v noci nejezdit. Svízelné situace V terénu můžeme narazit na mnoho věcí, které koně lekají. Obranou je být vždy ve střehu a dávat pozor, zároveň ale nebýt nervózní — naše pocity se na koně snadno přenesou. Kůň je útěkové zvíře. Leknutím může uskočit do strany, prudce zastavit, vzepnout se nebo splašit a nekontrolovatelně se rozběhnout. Proto je dobré se na podobnou možnost připravit už jen tím, že sedíme za všech okolností pevně a jistě v sedle, jsme 41

koncentrováni na jízdu, udržujeme s koněm kontinuální spojení — kůň je stále na pomůckách a my jsme vnímaví k jeho náladě a k jeho reakcím. Rušivým prvkům se snažíme vyhnout (např. nejezdíme do míst s hustým provozem, se vzteklými psy apod.), ale někdy to pochopitelně nejde.

1. 2. 3. 4.

Když se setkáme s něčím, co koně rozrušuje, postupujeme následujícím způsobem: Pokud klušeme nebo cváláme, přejdeme do kroku, aby kůň nezačal utíkat a spíše se zklidnil. Snažíme se nevšímat si rušivého prvku (auta, psa) a v klidu pokračujeme dál, ve směru od něj. Koně soustavně pobízíme sedem i holeněmi, aby se soustředil na jízdu a ne na okolí. Na koně můžeme promluvit klidným, hlubším hlasem, případně dlouze a klidně pískat a použít citoslovce „ššš“. Co vše může koně polekat? Auta: Koně si na auta rychle zvyknou, když se ale vyřítí nečekaně a s řevem odněkud zpoza rohu, i ten nejklidnější kůň se může splašit. Pokud máte čas, můžete varovat řidiče upaženou rukou, se kterou pohybujete shora dolů. Tím mu naznačíte, aby zpomalil. Je-li kam uhnout, uhněte a raději počkejte, až auta přejedou. 42

Motorky a čtyřkolky: Jsou horší než auta. Jsou totiž mnohem hlučnější a jezdí obvykle rychleji a riskantněji. Můžeme je potkat i v lese nebo kdekoli v krajině. Cyklisté: I rychle jedoucí cyklista může splašit koně. Psi: Někteří koně se psů bojí, některým vůbec nevadí. Psi mohou nechat našeho koně na pokoji, ale také na něj mohou štěkat a nebo po něm dokonce vyjet. Slušní majitelé si svého psa většinou přivolají a nechají jej u sebe, dokud neprojdete. V případě, že majitel nechá psa přiblížit k vám, neváhejte jej slušně poprosit, aby si psa přivolal. Jiní koně a zvířata: Může se stát, že i jiní koně nebo jakékoliv zvíře bude vašeho koně iritovat. Buďte obezřetní. Voda: Pokud se kůň bojí projít vodou, nechte ho nejdříve vodu očichat, dejte mu čas a nespěchejte na něj — bál by se ještě víc. Buďte trpěliví — je docela normální, že se kůň zdráhá jít do vody. Po chvíli koně pobídněte a povolte přitom otěž. Musíme-li přebrodit prudce tekoucí vodu, je vhodné jezdit šikmo proti proudu. Pozor: když kůň začne hrabat nohou ve vodě a stříkat si ji na břicho, značí to, že si chce do vody lehnout a válet se v ní. Táhněte mu hlavu nahoru a energicky ho pobízejte. Nesmíme také 43

zapomínat na to, že ne každý kůň umí plavat. Někteří koně se mohou dostat v hluboké vodě do problémů. Pokud plavete s koněm, držte se vždy vedle něj, nikdy před ním — abyste se nedostali pod jeho kopyta. Bouřka: Při bouřce se snažíme najít urychleně vhodný přístřešek. Na otevřené pláni se pohybujeme pomalu a neschováváme se pod jednotlivé stromy. Neobvyklé předměty, zvuky a pachy: Kůň má citlivé smysly a na vyjížďce jsou obzvlášť nastražené. Každý náhlý zvuk, neznámý předmět nebo pach ho může polekat. Netuhněte a nezkracujte otěž, když se blížíte k předmětu, o kterém si myslíte, že by se ho váš kůň mohl bát. Kůň by to mohl vycítit a začít se bát doopravdy. Zůstaňte klidní, ale připravte se na to, že možná budete muset rychle reagovat. Vždy jezděte klidně a jistě, aby vám kůň důvěřoval. Nezapomeňte, že vy koně vedete. Někdy se kůň okolo nového záhadného předmětu zdráhá projít. Kolem odstrašujících předmětů je dobré jet „dovnitř plec“ tak, aby se kůň na předmět nedíval. Nenuťte koně, aby se na předmět díval, nebo aby se k němu přibližoval — to ho jen více vystraší. Pokud však není vyhnutí a vy potřebujete projít okolo, musí kůň poslechnout. Pobídněte koně výraznými a jasnými pomůckami, mlaskněte a použijte i hlas a pokud je nutno, i bič. Ze sedla máte nad koněm větší kontrolu, ale pokud to 44

opravdu jinak nejde, můžete sesednout a koně okolo překážky provést. Většinou pomůže, když se postavíte mezi koně a předmět, kterého se bojí. Kůň se bude cítit bezpečněji a pokud uskočí, neskočí na vás. Neposlušný kůň Boj s neposlušným koněm je nepříjemný a jízda na zběsile uhánějícím koni je noční můra hlavně začínajících jezdců. U neposlušného koně je důležité, aby z nás vyzařovala autorita. Nesmíte koni ustoupit a musíte trvat na svém požadavku. Pokud nechce nějakým směrem jít, jednejte klidně a rozhodně a používejte příslušnou holeň a otěž, abyste mu zabránili v otáčení. Pokud se přesto otočí, obraťte ho znovu do směru, kterým chcete jet. Když poslechne, pochvalte ho. Použijte hlasové pomůcky (rozhodný pokyn hlasem, mlasknutí) a je-li to nutné, i bič. Pokud to však není nezbytně nutné, nesesedejte, kůň by to mohl vnímat jako své vítězství. Ideálem je dosáhnout svého ze sedla. Neklidný kůň Zůstaňte v klidu a uvolněně sedět hluboko v sedle. Pokud pobízíte, pouze jemně. Nekopejte koně, nemluvte hlasitě a ostře, ale spíše pomalu a konejšivě. Někdy koně uklidní vydatný a dlouhý, ale rovnoměrný klus. Někdy pomáhá z koně seskočit a pár minut ho vodit. 45

Splašený kůň Pokud se kůň nekontrolovatelně rozcválá, zkuste zachovat klid a nepropadat panice. Rozhodně se nevěšte do otěží, nic byste tak nezmohli. Pokud máte v dohledu nějakou přirozenou překážku (les, vodu, plot), je dobré k ní koně nasměrovat. Když před sebou nebude mít volné prostranství, snáze se zastaví. Když není žádná „překážka“ nablízku, zkuste se víc posadit do sedla a pomalu koně otáčet do oblouku a pozvolna do kruhu. Kruhy postupně zmenšujte — to donutí koně zpomalit a nakonec zastavit. Použijte i hlasové pomůcky: mluvte na koně hlubším a pomalým hlasem, protahujte slova. Když nefunguje vůbec nic, prostě se pokuste na koni udržet, dokud se nezklidní sám. Nakonec vždycky zastaví. Kůň, který se vzpíná Někdy se kůň vzpíná jen z radosti ze života, častěji spíše z rozčilení — něčeho se lekne a pokud je mu znemožněno dát se na útěk, začne se vzpínat. Držíme se pevně nohama a nakloníme se dopředu. Můžeme se přidržet i hřívy nebo nákrčního řemenu, pokud jej máme. Uklidňujeme koně hlasovými pomůckami: pomalu na něj mluvíme hlubokým hlasem. Na koni, který se často vzpíná, může pomoci martingal. Osvědčeným prostředkem je také klepnout koně, který se právě vzpíná, přes břicho: kůň si uvědomí, že vzpínáním obnažuje citlivou část svého těla a ohrožuje tak svou bezpečnost. 46

Kůň, který vyhazuje Zpravidla se nás kůň pokusí vyhodit ze sedla při cvalu. Buďto má prostě radost z pohybu, nebo je neklidný a rozzlobený a chce se zbavit tíhy na svém hřbetu. Při cvalu tedy koně bedlivě sledujeme. Pokud je příliš nervózní, tahá za otěže a máchá hlavou, přejdeme raději do klusu. Když začne dávat kůň hlavu dolů, je to často známkou toho, že bude vyhazovat. Jak se udržet v sedle i za této situace? Držíme se pevně nohama a snažíme se trochu se zaklonit. Pokud jsme připraveni, většinou se dá vyhození „vysedět“ — tj. udržet se v sedle. Pád z koně I při nejvyšší opatrnosti může dojít k pádu z koně. Pokud jezdíme ven ve skupině, někdo nám vždy pomůže. Jeden člověk se může postarat o toho, kdo spadl, druhý o koně. První pomoc při pádu Nejprve zjistíme, jak těžce je jezdec zraněn. Většinou je po pádu jen potlučený nebo v lehkém šoku — necháme ho odpočinout a uklidnit. Rány desinﬁkujme, případně ovážeme. Pokud se jezdec cítí v pořádku, doporučuje se znovu se hned vyhoupnout do sedla, aby se předešlo následnému strachu z ježdění. Mohou však nastat i vážnější situace. Je dobré se na ně předem připravit nastudováním příručky první pomoci. 47

1. Bezvědomí Zkontrolujeme, zda zraněný dýchá a zda mu tluče srdce. Pokud ne, zahájíme okamžitě resuscitaci. Zkontrolujeme, zda není zapadlý jazyk, případně ho vyndáme a zahájíme umělé dýchání a masáž srdce v poměru 2:15 (dva dechy na patnáct stlačení hrudníku). Někdo další může zatím volat linku 155. S člověkem v bezvědomí v žádném případě nehýbáme, může mít poraněnou páteř. Vyčkáme raději příjezdu zdravotníků. Vnější zranění ošetříme. 2. Vyražení dechu Při vyražení dechu silně poklepeme na záda. 3. Úraz hlavy Když se uhodíme do hlavy, může nastat otřes mozku. Pokud jsou bolesti mírné, zbytek dne zůstaneme v klidu, odpočíváme. Když bolest přetrvá i další den, vydáme se k lékaři. Při prudké bolesti hlavy, nebo dokonce pokud je postižený v bezvědomí, může jít o těžký otřes mozku. Zavoláme odbornou pomoc. 4. Zlomenina Zlomeninu poznáme podle nesnesitelné bolesti při pokusu končetinou pohnout. Končetinu zaﬁxujeme a zavoláme odbornou pomoc. Otevře48

nou zlomeninu navíc zakryjeme sterilním materiálem, kosti se nikdy nesnažíme neodborně vrátit do původní polohy. 5. Naražení kostí Často si při pádu narazíme nějakou kost (například kostrč). Pokud se můžeme hýbat a chodit, nemáme pravděpodpobně nic zlomeného. Naražená kost hodně bolí, ale není to nic vážného a brzy (v řádu cca 2 týdnů) budeme opět v pořádku. Jak chytit koně Volně pobíhající kůň si může ublížit a způsobit i škody ostatním. Je proto žádoucí ho co nejrychleji chytit. Prioritou je, aby kůň nevběhl do silnice. Koně nehoňte, spíše k němu klidně jděte, přilákejte jej pochoutkou. Kdyby se vám to nepodařilo, nezoufejte. Díky svému dobrému orientačnímu smyslu se volně pobíhající kůň většinou cíleně vrátí domů. Zavolejte do stáje, aby tam koně případně někdo odchytil. Ošetření koně po vyjížďce K domovu jeďte nějakou dobu v kroku tak, aby se koně vraceli uvolnění a suší. Platí zásada: „Poslední kilometr domů krokem“. Po návratu z vyjížďky si kůň zasluhuje obzvláště dobré zaopatření. Nejdříve ze všeho dejte svému koni napít (ideální je voda okolo 10° C, příliš studená voda může 49

koni způsobit kolikové bolesti), nejprve však jen pár doušků, teprve po očištění a oschnutí se může napít, kolik chce. Bezprostředně po příjezdu: Odsedlejte a oduzděte. Vyčistěte kopyta kopytním háčkem. Omyjte bláto z nohou a osušte je. Prohlédněte nohy, zda jsou v pořádku, neporaněné a bez mikrotrhlinek. Pokud jsou někde škrábance nebo odřeniny, ošetřete je. 5. Zkontrolujte trup koně pod sedlem a popruhy, tato místa omyjte houbou a osušte. 6. Hubu, nozdry, oblast ledvin a zadek omyjte houbou od potu, který by mohl začít svědit. 7. Pokud kůň má srst ještě vlhkou, přehoďte přes něj odpocovací deku — „odpocku“. 8. Pochvalte koně a dejte mu něco na zub.

1. 2. 3. 4.

V létě můžete koně osvěžit vodou z hadice: postříkat jeho nohy nebo jej dokonce namočit celého — nenechávejte jej však potom stát mokrého, ale vytřete jej do sucha třeba slámou.

Kde a jak jezdit

Jezdecké oddíly Pro děti a mládež je vhodná cesta ke koním přes jezdecký oddíl. Čím mladší člověk začne jezdit, tím méně se bojí, rychleji se učí a jízda je pro něj přirozenější. Obvykle jsou přijímány už děti ve věku okolo 10 let. Oddílů u nás přibývá, dají se nalézt hlavně ve větších městech. Výhodou je možnost naučit se kompletní péči o koně a jezdeckému umění zpravidla od zkušených cvičitelů. Také život v partě „koňáků“ a pocit, že někam patřím, je fajn. Docházka do oddílu nebývá neúnosně finančně náročná (pohybuje se v řádu několika stokorun za měsíc), protože oddíly bývají často spolufinancovány městem nebo sponzory, ale za to se od členů očekává práce u koní a pravidelná docházka a služby. Individuální lekce Nejlépe se naučíme jezdit pod vedením cvičitele, který se bude věnovat jen nám, bude nás sledovat v každém okamžiku a korigovat průběžně naše chyby. Jde o možnost finančně náročnější, obvykle si cvičitel říká o 300–500 Kč za hodinu, ale tyto peníze se vyplatí — výcvik zpravidla postupuje rychleji, než ve skupině. Pronájem koně na vyjížďku Pokud už zvládáme základy jízdy, je možné si koně „půjčovat“ na vyjížďky na různých soukromých jízdárnách a rančích. Většinou s vámi ven po55

šlou doprovod, ale pokud jste zkušenější, nechají někde jet i samotného. Výhodou je minimum povinností ke koni (obvykle vám koně i nasedlají a vůbec jej před vyjížďkou připraví a po ní ošetří). Nevýhodou je vyšší cena: opět obvykle 300–500 Kč za hodinu. Spolujízda Další možností je spolujízda neboli částečný pronájem koně. Jde o individální dohodu s konkrétním soukromým majitelem koně, zpravidla za určitý poplatek — příspěvek na náklady života koně. Za tento příspěvek (většinou okolo 1 000–2 000 Kč měsíčně) pak máte právo na pravidelné ježdění — obvykle 1–3 x týdně. Tento způsob ovšem klade daleko vyšší nároky na čas i zodpovědnost jezdce, vyžaduje pravidelnou docházku, spolehlivost a ochotu se o koně postarat před i po ježdění. Vlastní kůň Mít vlastního koně je snem většiny jezdců. Je krásné nenechat se nikým a ničím omezovat a vyrazit si na vyjížďku kdykoliv a na jak dlouho se vám zamane. Také vztah k vlastnímu koni je úplně jiný, než ke koním půjčeným. Před koupí je ale důležité zvážit, zda budeme mít dostatek času, ﬁnancí a zda koně máme kde ustájit. Mít koně je velká zodpovědnost. V první řadě se o něj musí každý den někdo postarat — vymístovat jej a několikrát denně nakrmit, pokud je chován v boxe a ne na pastvině 56

(která leccos usnadňuje). Dále by měl být kůň téměř každý den ježděn. Finanční náklady mohou být nižší (pokud máme koně na pastvině na svém pozemku), ale i vyšší (pokud platíme za ustájení v soukromé stáji). Bez odhledu na to, kde kůň je, je nutné platit cca každých 6 týdnů kováře, kupovat často vitamíny a odčervovací přípravky, platit očkování, léky a pravidelné vyšetření veterinářem. Pokud se koni přihodí vážnější úraz nebo onemocní, což se může stát kdykoliv, platby za veterináře se mohou vyšplhat poměrně vysoko. Pro podobné případy je dobré mít připravenou dostatečnou ﬁnanční rezervu. V neposlední řadě je nutné také občas dokupovat různé vybavení: tu se přetrhnou otěže, dečka pod sedlo už je prodřená a je tedy potřeba nová a podobně. Před tím, než si pořídíte vlastního koně, byste měli už nějakou dobu jezdit a rozhodně být dobře obeznámeni s tím, co vlastnictví koně obnáší. Pokud nejste velmi zkušenými „koňáky“, měli byste také znát někoho, kdo vám v případě potřeby poradí a pomůže v nejrůznějších situacích — může jich nastat spousta. Když se rozhodnete koně přece jen pořídit, vezměte s sebou na obhlídku někoho, kdo se skutečně vyzná. Pomůže vám vyhnout se koupi koně s nějakou vadou nebo zvířete, které se pro vás prostě nehodí. 57

Kde sehnat kontakty a informace www.equichannel.cz Největší „koňácký“ web a místo, kde to asi nejvíc žije. Naleznete zde řadu zajímavých článků, diskusí a zejména adresář jízdáren a obchodů s jezdeckým vybavením a velmi užitečnou sekci „Inzerce“, kde lze najít parťáka na spolujízdu i cvičitele. www.jezdectvi.cz Stránky oblíbeného tištěného jezdeckého časopisu. www.cjf.cz Oﬁciální web České jezdecké federace. www.koniny.ic.cz Inspirativní soukromý blog mladé jezdkyně. Jezdecké oddíly Kontakty na jezdecké oddíly lze hledat v adresářích „koňáckých“ webů (např. na Equichannelu), na oﬁciálních stránkách měst nebo prostě zadat klíčová slova do vyhledávače. Doporučené knihy Na trhu je velké množství knih o koních. Zde najdete seznam několika mou vlastní zkušeností prověřených a obzvláště užitečných a zajímavých. Doporučuji je přečíst postupně všechny. Praktická encyklopedie koně, Josée Hermsen, Rebo productions CZ, 1998 Řada praktických a srozumitelně podaných informací o koni obecně i o mnoha aspektech života kolem. 58

Škola jezdectví, Monika von Tettenbornová, SVOJTKA a VAŠUT, 1996 Praktický rádce s mnoha užitečnými fotografiemi. Jezdíme pro radost, Christiane Gohlová, Granit, 1999 Útlá, ale velmi praktická a výstižná knížka s podtitulem „Méně stresu při práci s koňmi“. Učebnice jezdectví a vozatajství, díl 1, Základní výcvik jezdce a koně, SAGA, 1998 Učebnice v pravém slova smyslu s nepřeberným množstvím praktických informací a návodných ilustrací. Obrazový průvodce jezdectví, Derby Slyová, Svojtka & Co., 2002 Kniha cenná zejména pro detailní popisy techniky jízdy ilustrované množstvím fotografií. Jak si vysloužit ostruhy, Horst Stein, Nakladatelství Brázda, s. r. o., 2008 Jedna z nejpopulárnějších učebnic jezdectví psaná v humorném stylu. Obrazová encyklopedie koní, Elwyn Hartley Edwards, GEMINI, 1998 Velkoformátová kniha s celostranovými fotografiemi a velkoryse řešeným popisem jednotlivých plemen koní. 59

Jezdecké minimum Praktické tipy pro začínající jezdce Denisa Kokošková Graﬁcká úprava, ilustrace a sazba: Denisa Kokošková Ilustrace s použitím studií Eadwearda Muybridge Sazba písmem RePublic Tomáše Brousila Kniha vznikla jako diplomová práce roku 2010/2011 na VŠUP v Praze v atelieru Tvorba písma a typograﬁe