Havran
The Raven
E. A. Poe Petr Krul Jiří Slíva
Vychází k 170. výročí vzniku básně za podpory společnosti TERAPEUTIKA
Překlad © Petr Krul, 2015 Ilustrace © Jiří Slíva, 2015 ISBN 978-80-87573-17-4
Havran The Raven Báseň Edgara Allana Poea v překladu Petra Krula ilustrovaná Jiřím Slívou
Jak je snadné složit Havrana Rychlý a mimořádný úspěch, který báseň zaznamenala, vedl E. A. Poea, aby v rozsáhlé přednášce, vydané pod názvem „Filozofie skladby“, prozradil alchymii vlastní básnické tvorby. Shrnul do ní pár zásad své originální estetiky, podle které účelem básně je povznesení ducha a citů rytmickým utvářením krásy. V dávných dobách nebyly počítače ani psací stroje, svítilo se velrybím olejem, americký svět hnala dopředu pára a práce otroků, lidi decimovala tuberkulóza, hospodářské krize ničily vydavatele novin a časopisů. Přesto neodmyslitelnou součástí novin a časopisů byla poezie, esej a literární kritika. Honoráře autory neuživily, což na rozdíl od velrybího oleje přežilo, ale Poea prakticky zničilo. Velmi pravděpodobně nedostal za Havrana v životě víc než 20 dolarů, ochrana autorských práv neexistovala. Úspěšná báseň dál žila v autorském čtení – recitace snad byla na světě dřív než písmo. Americký bavlnářský jih v osobách zámožných manželek, často také malířek a básnířek, byl předvojem tehdejší americké kultury. O tom, co je dál, kde se prostírala Louisiana, se moc nevědělo a průmyslový sever byl sídlem kulturních barbarů – tak to Poe viděl. Ale od začátku. Zeměpis, ve kterém se Edgar Allan Poe (1809—1849, byl současníkem Karla Hynka Máchy) pohyboval, byl vymezen třemi městy: Philadelphia, Richmond a New York. Koncem roku 1844 přinesl svému bývalému
zaměstnavateli panu Grahamovi (Graham's Magazine ve Philadelfii) rukopis básně, kterou vydavatel odmítl. 29. ledna 1845 otiskl Havrana newyorský Evening Mirror jako „předběžné“ vydání, protože ji Poe předem prodal za 9 dolarů do The American Review, kde vyšla až v únoru pod pseudonymem Quarles. Evening Mirror vydával N. P. Willis, který včas pochopil a napsal, že tato báseň, „nepřekonaná svou formou v anglickém básnictví, se vtiskne do paměti všech, kteří ji četli“. Pět dalších časopisů ji přetisklo během pár měsíců. Objevila se v básnických antologiích a stostránkové knížce jeho básní (stála 31 centů). George R. Graham pochopil se zpožděním a o rok později otiskl ve svém magazínu zhora zmíněnou esej „Filozofie skladby“ (Philosophy of Composition). Stojí za zmínku, že oba vydavatelé (Willis i Graham) nebyli jen Poeovými dočasnými zaměstnavateli (autor v žádném zaměstnání dlouho nevydržel), ale také mecenáši, slovo „přátelé“ by znamenalo příliš. Za Filozofii skladby se dostalo autorovi kromě nelichotivých přízvisek, kterých už nasbíral několik, jedno další: cynik. Poe byl ve své tvorbě především geniálním mystifikátorem; užíval své encyklopedické a jazykové znalosti, schopnost logického i matematického kalkulu a intuitivní psychologie. K povzbuzení „účinků nebo dojmů, jimž podléhá srdce, rozum či obecněji duše“ přišel s technikou, kterou úspěšně užívá moderní marketing a především pojišťovací agenti, aby v nás vyvolali vztah ke zboží, které nám chtějí prodat. „Hodlám zde prokázat, že (Havran) v žádném místě své skladby nevděčí náhodě nebo intuici; skladba krok za krokem postupuje až k závěru s přesnou a přísnou důsledností jako matematický problém.“ Tolik Poe —
jeho život a dílo jsou českému čtenáři dostupné nejen na webových stránkách, ale také v antikvariátech. Zbývá tedy shrnout a zhruba parafrázovat onen zázračný autorův recept: jak složit Havrana.
Délka básně Nesmí být příliš dlouhá — „akorát na jedno čtení“. Příliš dlouhá je vlastně souborem básní a vyvolává nutnost si zdřímnout. Příliš krátká je zase spíš epigramem. Poe vhodnou délku odhadl na 100 veršů. Havran jich má 108 (podobně Ulalume nebo Zvony). Trik: pomíjí, že Havran má délku verše dvojnásobnou, v básni Zvony má několik veršů jen jedno slovo.
Tón Jediným oborem poezie je Krása (libé povznesení ducha), ne Pravda, Mravy, Víra, Intelekt. Poe postuluje poprvé v historii báseň jako „báseň o sobě, pro sebe“. Podle jeho zkušeností (!) je tón Krásy spojen s melancholií, se smutkem (další trik).
Námět „Když jsem tedy uznal Krásu jako námět, další otázka se týká znění, tónu.“ Krása se nejsilněji vnímá v tónu smutečním, a smutek „je ze všech básnických tónů nejvíce oprávněný.“ A co je na světě nejsmutnější? Smrt krásné ženy a tu nejlépe vyjádří ústa truchlícího milence. Ve chvíli, kdy čtenář tento trik přijme, je uvláčen až k slzám na konci básně.
Dekorace Klekánice chodí v předvečer, v noci zloději, bubáci a běsi zlých snů, jak každý zná. Temnou noční depresi prohlubuje venkovní bouřka, která
chvěje těžkými závěsy před okny, antická bílá busta kontrastuje s černým ptákem.
Refrén Odděluje sloky a čím bude kratší, tím lépe bude gradovat jeho význam. Síla musí být ve zvuku — autor volí samohlásku E jako plnozvučnou a dlouhé O spojuje se znělou souhláskou R. „Nedalo se přehlédnout slovo Nevermore, samo mě první napadlo.“ Rozumný tvor ovšem nemá logický důvod mechanicky slovo opakovat a zvíře? Papoušek, který by to asi dokázal, není dostatečně pochmurný vzhledem k zvolenému tónu. Havran — krkavec, oběť jakéhosi cirkusáckého výcviku, je nasnadě.
Opakování Milenec stále opakuje stejnou otázku, ačkoli předem zná odpověď. Opakování vyvolává stupňované trápení a milenec víc a víc drásá svoji duši až po konečné znamení beznaděje. Kousek školení z psychologie.
Forma „Nedělám si nárok na původnost rytmu ani metra Havrana.“ V čem je tedy originalita? Dosud nikdo tento druh básnických obratů nesestavil do sloky tak, aby „vyvolaly nové efekty s využitím principů rýmu a aliterace. Rytmus je trochejský, metrum je akatalektický oktametr střídaný s katalektickým heptametrem, který se opakuje v refrénu pátého verše, a nakonec je katalektický tetrametr.“
Recept I když studium klasické prozódie časoměrné bývalo povinným předmětem na středních školách, Poe nakonec dodává vysvětlení pro laiky: stopy užité v celé básni se skládají z dlouhé slabiky a po ní jde krátká; první verš sloky jich má osm, druhý sedm a půl (ve skutečnosti dvě třetiny), třetí osm, čtvrtý sedm a půl, pátý stejně, šestý třiapůl… Jako formální „zabiják“ poslouží poslední autorova poznámka. Máme si všimnout, že v předposlední sloce je jediná básnická metafora v celé básni (že jde vlastně o plynulý tok děje, baladu s písňovým refrénem a závěrečným posláním). „Vyjmi zobák z mého srdce…“ (a vypadni) — Take thy beak from out my heart — vidina, že havran už nikdy neodejde, se stala symbolem, který dává básni hlubší smysl. Nevermore, Lenore, (co už nikdy nebude, je Ztraceno, drahá Eleno).
Potíže s „metrem“ Básník nás posílá do slepé uličky latinského metra, které střídá slabiky dlouhé a krátké (metrum kvantitativní, časoměrné). V západních jazycích se většinou střídají slabiky přízvučné a nepřízvučné (metrum kvalitativní, přízvučné). Není to opět trik, ale Poeův celoživotní omyl.
Babylón čili zmatení jazyků Těžko spočítáme, do kolika jazyků byl Havran přeložen, ale ve všech se překladatelé museli poprat s refrénem (R,O,E). Ve kterých jazycích havran nejlépe kráká? Němčina si starosti nedělá: Nimmermehr, Nie mehr. Románské jazyky se vzdávají předem: jamais plus (1853 Ch. Baudelaire), nunca más, nunca mais, non pi'u mai, ale ne všechny slovanské se dokážou s krkavčím skřehotem popasovat: Nikogda (K. Balmont), Nigdy wiecej, Nikad više,
Veru nie. Atakdále – každý jazyk disponuje rozmanitými prostředky, jak zvýraznit zvukovou a obsahovou složku díla.
Česká liga V záslužné a nepřekonané edici „Český překlad“ vydal Odeon v roce 1985 šestnáct českých překladů s vynikající studií Aloise Bejblíka, která rozebírá kompletní struktury Poeovy sloky, nejen refrén; obsahuje překlad „Filosofie básnické skladby“ Aloyse Skoumala, editorský aparát Rudolfa Havla a také české parodie. Výbor uvádí vybrané překlady do roku vydání knihy; od té doby jich přibylo a možná se jejich počet blíží třicítce. Pár refrénů v překladech od poloviny 19. století nabízím, jak je výbor uvádí. V. K. Šembera: Nikdy víc, totéž J. Vrchlický A. E. Mužík: Nadarmo V. Nezval: Už víckrát ne O. F. Babler: Marný blud J. Taufer: Nikdy již E. Stoklas: Nikterak D. Wagnerová: Vrátit čas R. Havel: Ni jedenkrát J. B. Čapek: Stokrát ztraceno K. Resler: Marnost – zmar R. Černý: Nikdá ne! I. Slavík: Víckrát ne S. Kadlec: Nikdykrát! A. Bejblík: Marno vše
V každé generaci se objevují noví překladatelé, které láká magie Havrana, přirozená intelektuální pýcha, že „teď“ to bude konečně to pravé, ale — a to především — láska k češtině a víra v téměř nekonečné možnosti převést vše, co bylo ve světové poezii vytvořeno, do duše českého milovníka slovesného umění. Petr Krul
Once upon a midnight dreary, while I pondered, weak and weary, Over many a quaint and curious volume of forgotten lore, While I nodded, nearly napping, suddenly there came a tapping, As of some one gently rapping, rapping at my chamber door. ”Tis some visitor,” I muttered, ”tapping at my chamber door — Only this, and nothing more.” Ah, distinctly I remember it was in the bleak December, And each separate dying ember wrought its ghost upon the floor. Eagerly I wished the morrow — vainly I had sought to borrow From my books surcease of sorrow — sorrow for the lost Lenore — For the rare and radiant maiden whom the angels name Lenore — Nameless here for evermore. And the silken sad uncertain rustling of each purple curtain Thrilled me — filled me with fantastic terrors never felt before; So that now, to still the beating of my heart, I stood repeating ”Tis some visitor entreating entrance at my chamber door — Some late visitor entreating entrance at my chamber door — This it is, and nothing more.”
Hodinou je půlnoc dána zastihla mě uondána nad starými svazky ctěné vědy divné zaprášené už jsem se dal do dřímání když tu náhle zaklepání tiché jemné zaklepání slyším na dveře zamčené: — Ruka pozdního to hosta duše jakés znavené v černi noci ztracené — Prosinec byl zamračený v paměť vryly se ty změny stíny duchů nad plameny krbu které vyhasnou bez sna čekám na svítání v knihách hledaje si léku léku k žalu překonání nad ztracenou Elenou mojí hvězdou osamělou již andělé zvou Elenou pro mne navždy ztracenou. Závěs purpurové stěny šelest hedvábného chvění zarývá se do srdce mi silou hrůzy neznané tlukot srdce cítím v hrudi slyším se jak opakuji: — Je to jen host který klepe na ty dveře zavřené pozdní návštěvník chce vstoupit za mé dveře zavřené do mé duše ztracené —
Presently my soul grew stronger; hesitating then no longer, ”Sir,” said I, ”or Madam, truly your forgiveness I implore; But the fact is I was napping, and so gently you came rapping, And so faintly you came tapping, tapping at my chamber door, That I scarce was sure I heard you” — here I opened wide the door — Darkness there, and nothing more. Deep into that darkness peering, long I stood there wondering, fearing, Doubting, dreaming dreams no mortal ever dared to dream before; But the silence was unbroken, and the darkness gave no token, And the only word there spoken was the whispered word, ”Lenore!” This I whispered, and an echo murmured back the word, ”Lenore!” Merely this, and nothing more. Back into the chamber turning, all my soul within me burning, Soon again I heard a tapping somewhat louder than before. ”Surely,” said I, ”surely that is something at my window lattice; Let me see, then, what thereat is, and this mystery explore — Let my heart be still a moment and this mystery explore — ’ Tis the wind and nothing more!”
Náhle jak by sílu vlilo cosi ze mě promluvilo: — Pane paní ať jsi kdo jsi pozvání jak by tu bylo však víte to usínání a pak vaše zaklepání lehké tiché zaklepání přišlo takhle znenadání na mé dveře zamčené — Otevřel jsem: oči moje ve tmě pusté ztracené. Dlouho zřel jsem rozechvěle do hlubiny oněmělé v hlavě pochybnosti plují sny nikdy dřív nesněné jedno slovo prázdnem znělo jméno Eleny ztracené ticho stálo nerušené na dně noci usazeno já jsem echu nabídl je drahé slovo: Eleno! Nevrací se — ztraceno. Rychle vrátil jsem se zpátky hoře podivnými zmatky když tu slyším zaťukání naléhavé zesílené Jistě — dím si — vítr buší v okenice uzamčené srdce ztiš se odhalíš to tajemství ti tajené buď si co jsi odhalím to tajemství mi tajené za mým oknem ztracené —
Open here I flung the shutter, when, with many a flirt and flutter, In there stepped a stately raven of the saintly days of yore. Not the least obeisance made he; not a minute stopped or stayed he; But, with mien of lord or lady, perched above my chamber door — Perched upon a bust of Pallas just above my chamber door — Perched, and sat, and nothing more. Then this ebony bird beguiling my sad fancy into smiling, By the grave and stern decorum of the countenance it wore, ”Though thy crest be shorn and shaven, thou,” I said, ”art sure no craven, Ghastly grim and ancient raven wandering from the Nightly shore — Tell me what thy lordly name is on the Night‘s Plutonian shore!” Quoth the raven, ”Nevermore.” Much I marvelled this ungainly fowl to hear discourse so plainly, Though its answer little meaning — little relevancy bore; For we cannot help agreeing that no living human being Ever yet was blessed with seeing bird above his chamber door — Bird or beast above the sculptured bust above his chamber door, With such name as ”Nevermore”.
K oknu skočím bez prodlení za ním jaké překvapení havran stojí zčepýřený přízrak z doby kamenné bez okolků bez váhání představení požádání s důstojností hodnou lorda do pokoje dál se žene k hlavě sochy ozářené bělostné Pallas Athéné nade dveřmi ztracené. Ebenová barva ptáka k úsměvu můj smutek láká vážnou obřadností masky nevhodně teď nasazené — Chochol tvůj už poznal pána neživil tě nevzdělána dovednost svou předveď ptáče mourovaté nocí křtěné řekni mi své jméno jež je ďáblu asi zasvěceno — Havran krákl: Ztraceno. Podiv nevábnému tvoru hned se pustil do hovoru Slovo tvé je chyba trochu na významu zkráceno rozmluva as bude chudá téma notně omezeno však kdo živý jakživ viděl sochu jejíž důstojenství nade dveřemi v svitu lampy zjevem takým poctěno s divným jménem: Ztraceno.
But the raven, sitting lonely on the placid bust, spoke only That one word, as if his soul in that one word he did outpour. Nothing further then he uttered — not a feather then he fluttered — Till I scarcely more than muttered ”Other friends have flown before — On the morrow he will leave me, as my hopes have flown before.” Then the bird said, ”Nevermore”. Startled at the stillness broken by reply so aptly spoken, ”Doubtless”, said I, ”what it utters is its only stock and store, Caught from some unhappy master whom unmerciful Disaster Followed fast and followed faster till his songs one burden bore — Till the dirges of his hope that melancholy burden bore Of Never-nevermore.” But the raven still beguiling all my sad soul into smiling, Straight I wheeled a cushioned seat in front of bird, and bust, and door; Then, upon the velvet sinking, I betook myself to linking Fancy unto fancy, thinking what this ominous bird of yore — What this grim, ungainly, ghastly, gaunt, and ominous bird of yore Meant in croaking ”Nevermore”.
Příšera ta ebenová dřepí v jasu beze slova ani pírko nezachví se v dávnověku proměněno jen to slovo jedno slovo zní jak z duše pověděno v odpověď si tiše šeptám: je mu jako jiným hostům ráno s mými myšlenkami odletěti dovoleno Pták mi na to: Ztraceno. Výraz případně tu rčený zanechal mě v rozčilení — Rozluštění nabízí se příběhem být vysvětleno: z písně pána co si zpíval ač ho osud tvrdě stíhal jedno slovo zůstaveno nudou čpící zkomoleno žalostným je zbytkem víry bídou nouzí komoleno slovo divné: ztraceno — Zamračená póza ptáka znovu k pousmání láká v pohodlí že fantazii odlétat je dovoleno otočil jsem křeslo svoje čelem k bustě na níž stoje pták poslání vyřizuje poslání jež tajeno předvěký tvor jemuž zvláštní poslání je svěřeno zakrákání: ztraceno.
This I sat engaged in guessing, but no syllable expressing To the fowl whose fiery eyes now burned into my bosom's core; This and more I sat divining, with my head at ease reclining On the cushion‘s velvet lining that the lamp-light gloated o'er, But whose velvet violet lining with the lamp-light gloating o'er, She shall press, ah, nevermore! Then, methought, the air grew denser, perfumed from an unseen censer Swung by Seraphim whose foot-falls tinkled on the tufted floor. ”Wretch”, I cried, ”thy God hath lent thee — by these angels he has sent thee Respite — respite and Nepenthe from thy memories of Lenore! Quaff, oh quaff this kind Nepenthe and forget this lost Lenore!” Quoth the raven, ”Nevermore”. ”Prophet!” said I, ”thing of evil! — prophet still, if bird or devil! — Whether Tempter sent, or whether tempest tossed thee here ashore, Desolate, yet all undaunted, on this desert land enchanted — On this home by horror haunted — tell me truly, I implore — Is there — is there balm in Gilead? — tell me — tell me, I implore!” Quoth the raven, ”Nevermore”.
Tak jsem seděl v zadumání hledě v tichém rozjímání na ptáka jehož zrak plane na mé hrudi opuštěné hlavu těžkou předtuchami opřel jsem o lemování podušky jíž vyšívání lampou skví se ozářené podušky jíž vyšívání navěky je neskončené z její ruky ztracené. Znenadání mlžný opál kadidlem mé stěny spoutal stoupá vzhůru s vonnou schránou archandělem rozhoupanou — Ubožáku svatou vůní bůh chce utišit tvé štkaní přijmi balzám na bolesti nad ztracenou Elenou vypij číši zapomnění nad svou dívkou Elenou — Havran kráká: Ztracenou. Proroku – dím — ať tvé jméno je zlým silám zasvěceno ať jsi posel božích rukou nebo stíhán zlobou krutou ať jsi poutník jdoucí věky peklem pouští tobě danou jizbou mrtvou z hrůzy tkanou vyřkni pravdu nepoznanou: Najdu klidu najdu léku v té zemi za věčnou branou? — Havran kráká: Ztracenou.
”Prophet!” said I, ”thing of evil! — prophet still, if bird or devil! By that Heaven that bends above us — by that God we both adore — Tell this soul with sorrow laden if, within the distant Aidenn, It shall clasp a sainted maiden whom the angels name Lenore — Clasp a rare and radiant maiden, whom the angels name Lenore?” Quoth the raven, ”Nevermore”. ”Be that word our sign of parting, bird or fiend!” I shrieked upstarting — ”Get thee back into the tempest and the Night‘s Plutonian shore! Leave no black plume as a token of that lie thy soul hath spoken! Leave my loneliness unbroken! — quit the bust above my door! Take thy beak from out my heart, and take thy form from off my door!” Quoth the raven, ”Nevermore”. And the raven, never flitting, still is sitting, still is sitting On the pallid bust of Pallas just above my chamber door; And his eyes have all the seeming of a demon‘s that is dreaming, And the lamp-light o‘er him streaming throws his shadow on the floor, And my soul from out that shadow that lies floating on the floor Shall be lifted — nevermore!
— Proroku ať tvoje jméno je zlým silám zasvěceno při bohu jenž přijímá ji při nebi jež je nám přáno duši jíž je trpět dáno rci zda ve vzdáleném ráji dívku v objetí mi dají již zvou tam jak já: Eleno? Najdu klidu najdu léku v té zemi za věčnou branou? — Havran kráká: Ztracenou. K odchodu ti — křičím vstávám — hrozné zvíře pokyn dávám vrať se zpátky v černi noci bouři tělo zatraceno ať tu pírko nezůstane po tvé kletbě sprosté lhané neruš osamění pane jež mi nyní přisouzeno vyjmi zobák z mého srdce spát už je mu přisouzeno! — Havran kráká: Ztraceno. Ale havran dřepí dřepí brk svůj chmurný zlostně třepí v příšerné té póze střeží moje dveře zamčené oči jeho cosi tají jak démonu plápolají stíny po zemi se plazí jeho světlem vykrojené duše z nich už nevzchopí se ni naděje umučené v jeho stínu ztracené.
Jak vznikaly moje kresby k Havranovi V úvodu překladatel Petr Krul zmínil Poeovo vyznání, jak přistupoval k psaní básně Havran. Otevřené, v podstatě nepoetické přiznání okolností vzniku slavné básně později vedlo francouzského básníka Valéryho k tomu, že hovořil v této souvislosti o básníkovi jako o „literárním inženýru“. A zde vidím dobrý můstek k promluvě o mém přístupu k ilustrování Havrana. Báseň byla v historii ilustrována mnohokrát. Často kresbami a grafikami, odrážejícími a podtrhujícími smutek, tragičnost, nevratnost osudu, zároveň dokreslujícími prostředí, pokoj badatele plný knih, tragický výraz vyrušeného nočního čtenáře, truchlícího nad ztrátou milované ženy. Vlající závěsy, pootevřené dveře, náznak andělských křídel u stropu... Prostě ilustrátor pociťoval tragično, nebo se domníval, že je potřeba tragično pocítit, a ještě podtrhnout... Když jsem byl v březnu 2014 vybídnut k vytvoření kreseb k novému překladu Havrana, začal jsem — srovnatelně s Valéryho výrokem — „brainstormovat“ přesně jako literární, resp. výtvarný inženýr. Nešlo mi o dobovou ilustraci potahů křesel v badatelově pracovně, jeho kostýmu a biedermeierovské kliky u dveří. Nešlo mi ani o dokonalou konkrétní přiřaditelnost jednotlivých kreseb ke každé z 18 slok. Spíše jsem se chtěl na báseň podívat jaksi „zvenku“, pokusit se o volnější paralelní doprovod na základě asociací a otázek, zjevujících se při četbě.
V básni figuruje několik prvků: Samotný noční blouznivec (snad nakonec Poe sám?) Návštěvník – havran Čas – půlnoc Vidiny – ztracená milenka, andělé Bělostná busta krásné bohyně Pallas Athény Nejvděčnější z nich je pro ilustrátora samozřejmě havran. Co ho dát do klece, aby si za trest přečetl kompletního Poea? Klec ale lze i lehce přeměnit na křížovku. Havranův zrak v básni „plane“, což je krásná výtvarná představa, také apel „vyjmi zobák z mého srdce“ nabízí velmi dobrý obraz. Pokud je havran nevelkého vzrůstu, lze ho eliminovat síťkou na havrany. V básni sedí na bustě Pallas Athény, ale není vyloučena ani archetypálnější Věstonická Venuše. Pokud přeci jen zůstaneme u Pallas Athény, havranovo posezení zjednoduší dlouhá tyčka nebo cigárko v jejích ústech. A nelze si nevšimnout, že havran má zobec jako předurčený k půlnočnímu ztvárnění hodinových rafiček. Jistě ve světě existují i cizojazyční havrani. Poeovu představu po ryčném Nevermore však sotva naplňuje změkčile ušišlaný francouzský překlad Jamais plus (čti žamé ply). Takže i přehlídka cizojazyčných „nevermórů“ se nabízí. V představách rozrušeného nočního badatele je havran možná dokonce dosaditelný k Lenor – Ledě jako labuť. Lze předpokládat, že vášnivá Lenora by dala přednost rozčepýřenému brunetovi havranovi před uhlazeným
albínem labuťákem. Její nenasytné More! pak logicky hraje s havranovým skepticky a znaveně osudovým Nevermore! (Nemluvě o jeho konci na Freudově psychoanalytickém sofa.) Lenoru jako faktor nepřítomný fyzicky, ale virtuálně, lze vnímat a do noci vyvolávat v mnoha podobách jazykových variant. Co překlad, to ale jiný ideál krásy — od Eleonor až po Lenočku.
Lenora, dokončující z oblak výšivku na milencově křesle (jméno Eddy je domácká verze Edgara) a anděl, navigující havrana jako posla nebes jsou dalšími jiskrami brainstormingu, včetně objevení postrádané milované bytosti ve Ztrátách a nálezech. Variování havranovských elementů ovšem nemůže ujít ani sám Poe. Zkoumejme onomatoPOE „tapping“, „rapping“. Přijměme představu instantní inspirace havranem přes Norimberský trychtýř přímo do hlavy. Představme si, že se setkají Noe a Poe. Ten první zachránil na arše havrana jako druh, druhý havrana povýšil do poetické kategorie. Pak je tady též asociace dvou slavných spisovatelů — Kafka proslavil brouka z Proměny, Poe havrana. No, a „last but not least“ se nabízí jedna z přízemnějších variant vysvětlení půlnočního milencova (a dost možná Poeova) extempore. Častou inspiraci i těch nejbizarnějších vidin lze nalézt ve sklence. „Literární inženýr“, a o to spíše „ilustrační inženýr“, dokáže spatřit havrana či jeho původ i v láhvi. Jiří Slíva
Edgar Allan Poe: Havran Z angličtiny přeložil Petr Krul Ilustroval Jiří Slíva Grafická úprava a zlom Denisa Kokošková s použitím písma Libcziowes Františka Štorma Odpovědný redaktor PhDr. Milan Vondráček Vydalo nakladatelství RADIX, spol. s r. o. Táboritská 23, 130 00 Praha 3 tel./fax 267 092 256, 603 563 493 e-mail: radix@email.cz www.radix–knihy.cz Vydání první, Praha 2015 ISBN 978-80-87573-17-4 Kniha vyšla v nákladu 280 výtisků, z toho 30 číslovaných s grafickou přílohou Jiřího Slívy
Číslo výtisku
Praha, 2015