Historie softwarového pirátství

MICHALA BENEŠOVSKÁ

Když v roce 1981 přišel na trh počítač typu IBM PC, málokdo si uměl představit, jakou roli bude brzy hrát software. S érou domácích počítačů se objevil komerční software, který nebyl součástí dodávky PC, ale prodával se zvlášť. A to byl významný impulz pro piráty. Jak se společně s technologiemi rozvíjelo softwarové pirátství?

Softwarové pirátství není žádná novinka posledních let, ale prostupuje historií výpočetní techniky a vyvíjí se souběžně s dalšími technologiemi. Není překvapením, že velkým bojovníkem proti padělanému softwaru byl už od úsvitu komerčního softwaru Microsoft – Bill Gates s piráty bojoval už v 70. letech minulého století, kdy tehdejší „Micro-Soft“ vydal první verzi softwaru, která byla vytištěna na papírové pásce. Aktivní softwaroví piráti si jednoduše vytiskli vlastní kopie a Gatesův software se začal šířit. Gates se rozhodl zakročit a formuloval legendární „Open Letter to Hobbyists“, ve kterém vyjádřil frustraci z počítačových „nadšenců“, kteří používají software Altair BASIC jeho společnosti, aniž by za něj zaplatili. Tvrdil, že takto rozšířené neoprávněné kopírování ve skutečnosti odrazuje vývojáře od investování času a peněz do vytváření kvalitního softwaru. Gates také prakticky celou svou kariéru lobboval u vlád za zvýšení ochrany duševního vlastnictví. Koncem roku 1989 začal americký patentový úřad vydávat patenty vývojářům softwaru, čímž se zrodil názor, že veškerá digitální média jsou duševním vlastnictvím autora; autor tedy vlastní práva na zkompilovaný program a základní zdrojový kód.

Odposlouchávaný software

Pirátství začalo získávat konkrétní obrysy v 80. letech 20. století, nicméně počítačové technologie nebyly v té době tak rozšířené a počítačový software byl určen buď extrémním nadšencům, nebo velkým společnostem. Milníkem byl domácí počítač Commodore 64, který měl pozoruhodnou metodu kopírování softwaru, jež předznamenala další generaci softwarového pirátství. Pirátské rozhlasové stanice vysílaly data o softwaru v binárním formátu a zdatní geekové mohli nahrávat zvuk na kazety, vložit pásku do přídavného zařízení Datasette počítače Commodore a o několik (desítek) minut později si uživatel mohl „přehrát“ nový software. Tato technologie se dále rozvíjela s příchodem systémů BBS (Bulletin Board Systems), což byly v podstatě digitální černé trhy, ze kterých mohly osobní počítače pomocí vytáčení získávat software. Mnoho počítačů však stále nemělo potřebný hardware a většina lidí neměla dostatečné znalosti a spojení (telefonní čísla BBS se stále musela šířit ústně).

Před čtyřiceti lety byly primárním médiem pro distribuci diskety (nejprve 5,25", později nastoupily 3,5"), které se lehce kopírovaly. Výrobci se snažili svůj software chránit, ale ochrana proti padělání a nelegálním kopiím softwaru byla pro piráty výzva. S každou novou metodou zkracovali čas, za který byli schopni ochranu prolomit. V 80. letech nebyly ochranné mechanismy tak důmyslné, riziko postihu bylo minimální, a softwarové pirátství tak mohlo vstoupit do další fáze svého vývoje.

„Devadesátky“ aneb zlatá éra pirátství

V 90. letech minulého století došlo k zásadním společenským změnám na globální úrovni, formovaly se nové trhy, docházelo k výrazným technologickým pokrokům a počítače začaly ve velkém nabývat na významu jak ve firemním prostředí, ve školách, tak i v domácnostech. V té době se začal rozvíjet černý trh se softwarem, filmy, hrami a dalším digitálním obsahem. Vypalovaná CD s pirátským obsahem se stala emblémem doby. Tehdejší způsoby ochrany softwaru byly pro piráty snadno překonatelné a několikrát replikovaný operační systém, k jehož plnohodnotnému fungování stačilo sériové číslo, byl spíš pravidlem než výjimkou – zejména u koncových uživatelů. Výrobci na situaci samozřejmě reagovali a snažili se svá díla chránit nejrůznějšími metodami. Crackeři, tedy piráti, kteří vědomě obcházeli způsoby ochrany, se začali sdružovat do organizovaných skupin. Tyto skupiny často dávaly své schopnosti na odiv a řada cracků (nástrojů pro vypnutí nebo obejití ochrany) až teatrálně propagovala své tvůrce a glorifikovala jejich činnost. Organizované skupiny, které produkovaly „warez“ ve velkém, mezi sebou také soupeřily – více než by si zakládaly na zisku ze svých aktivit, šlo spíš o prestiž a renomé v online prostoru.

Prodej a distribuce nelegálního softwaru v té době bujely v jiných kanálech – na padělaný software se dalo narazit všude – od nesolidních servisů a prodejen výpočetní techniky po jednotlivce. Kvalita se přitom lišila – na jedné straně šlo o padělky, které jsou k nerozeznání od originálů, ale často šlo o přiznaný nelegální software, o jehož původu věděl jak prodávající, tak kupující. V asijských zemích existovaly továrny používající vysokorychlostní vypalovačky k výrobě nelegálního obsahu ve velkém. Z těchto továren šly padělky k prodeji – do maloobchodních prodejen příležitostně nakupujících nelegální kopie pro další prodej, ale častěji je nakoupili drobní překupníci, kteří je prodávali na výměnných akcích, internetových stránkách, bleších trzích a podobně. Takový software se prodával za zlomek ceny originálu – jen pro představu, v roce 1997 činila průměrná mzda v České republice 10 800 korun, cena originálního softwaru byla i několik tisíc, takže pořídit si pirátský software v řádu stovek korun bylo pro běžné uživatele reálnější. Na tuzemské scéně v době rozmachu softwarového pirátství napomáhala také nedostatečná legislativa a prakticky naprostá absence mechanismů a institucí, které by se touto problematikou zabývaly.

Pro vývojáře situace představovala vážný problém a s pirátstvím bojovali i jinými způsoby než vytvářením stále důmyslnějších (a přesto ne neprůstřelných) způsobů ochrany. Například společnost Microsoft přišla na konci 90. let s iniciativou GO 2000!, jejímž cílem bylo pomoci uživatelům připravit se na technologie nadcházejícího tisíciletí a také omezit softwarové pirátství prostřednictvím výhodné cenové nabídky, jež společnost propagovala jako zvýšení dostupnosti kvalitního softwaru. Cena českých verzí Microsoft Office 97 se snížila až o 22 %, Microsoft Windows 98 – plná verze o 50 %, Microsoft Windows NT Workstation 4.0 o 10 %. Při koupi nového počítače s předinstalovaným legálním operačním systémem také každý uživatel získal Microsoft Balíček 99, který obsahoval kupón na slevu na MS Office 97 (verze Microsoft Office 97 Professional – sleva 2 000 korun, verze Microsoft Office 97 Standard a Small Business Edition se slevou 1 500 korun). Bohužel, ani taková akce neznamenala konec softwarového pirátství, ale svědčí o tom, že společnosti aktivně bojovaly (a stále bojují), přičemž snížení ceny, slevové akce a různé amnestie se obvykle setkávají s velkým ohlasem.

Na konci 90. let se také začal masově rozšiřovat internet a v následujících desetiletích vznikly a zanikly mnohé služby pro sdílení souborů – od relativně neznámých a zapomenutých aplikací jako Hotline a Limewire (na které organizace Recording Industry Association of America podala žalobu o více peněz, než kolik jich ve skutečnosti na světě existuje) až po nechvalně známý Napster a Bittorrent. Softwarové pirátství se s rozmachem internetu začalo měnit – od přeprodeje fyzických kopií přecházelo ke zcela volné výměně digitálních informací. Sdílení souborů bylo ale pouze částí problému pirátství. Etabloval se výnosný celosvětový černý trh, specializující se na kopírování a prodej nelegálních CD, DVD, softwarových programů a videoher. Podle některých orgánů činných v trestním řízení se černý trh s digitálním pirátstvím dokonce stal výnosnějším než obchod s drogami.

Nicméně internet se ukázal jako dvousečná zbraň – vedle nového prodejního a distribučního kanálu pro piráty přinesl také prostor pro nové a důmyslnější ověřovací a bezpečnostní mechanismy.

Pirátství v oblacích aneb jak cloud nevyřešil kupčení se softwarem

Ještě před pár lety se vzhlíželo k oblakům, respektive ke cloudu jako k prostředku, který by mohl vyřešit (nebo spíše omezit) softwarové pirátství. Někdejší optimistické vize se sice v plném rozsahu nenaplnily, přesto nástup cloudových služeb přinesl do oblasti softwarového pirátství změny. Pirátství sice nezmizelo, ale díky modelu SaaS se stal software na bázi předplatného cenově dostupnějším a „práce“ pirátů se významně ztížila. Přestože v dobách největšího nástupu cloudových služeb došlo podle aliance BSA k poklesu míry softwarového pirátství na 37 % (šlo o průzkum, který se týkal osobních počítačů), padělaný software nikam nezmizel – softlifting, nesprávné užívání, nadužívání a zneužívání licencí, harddisk loading a internetové pirátství jsou tu stále. Statistiky softwarového pirátství ukazují, že dvě z pěti kopií softwarových programů na celém světě nebyly zaplaceny. V softwarovém průmyslu bohužel stále platí nevyslovené pravidlo, že čím dražší a hodnotnější je software, tím větší je pravděpodobnost, že lidé budou stahovat pirátské verze produktu.

Proč je diskuze o softwarovém pirátství důležitá

Ukazuje se, že řada uživatelů si často ani neuvědomuje, že se dopouští nelegální aktivity, a nedochází jí, že se vystavuje postihu, nemluvě o bezpečnostních rizicích padělaného softwaru. Vzdělávání je proto v této oblasti důležitým předpokladem dalšího snižování pirátství ve všech jeho formách i podobách. V současné době představuje softwarové pirátství největší problém v rozvojových zemích, zatímco ve státech, kde si uživatelé uvědomují dopady a neblahé důsledky těchto nelegálních aktivit, dochází k pozvolnému ústupu. Zatím však softwarový průmysl stále přichází v důsledku softwarového pirátství o desítky miliard ročně.