13 minute read
Evropa jsme my všichni
Staré-li seznáš, pro nové sílíš. Pevnou vůlí k vytčenému cíli! Právě tyto dva nápisy vidí z okna své kanceláře Rostislav Mazal, ředitel odboru řízení operačních programů na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR. Nebyl lepší odpich pro rozhovor – tedy až do chvíle, kdy jsme na jeho stole uviděli jednu krásnou vlakovou soupravu z první republiky.
V kanceláři máte model Slovenské strely…
Je to pro mě ukázka skvělého projektu, který umožnily evropské peníze z IROP. Mluvím tedy o její záchraně, zpřístupnění veřejnosti a výstavbě vhodného depozitáře. Ten vůz jezdil mezi Prahou a Bratislavou ještě za života Masaryka. Jeho časy překonaly až vlaky v 21. století. Je to přitom ryze český vynález, elektrovůz a nádherná technická práce. Koneckonců Evropská unie sama říká, že by projekty neměly být jen udržitelné, ale taky estetické.
To je novinka?
Unie tomu říká New European Bauhaus. Osvícený příjemce se podle toho chová automaticky a nepotřebuje, abychom ho vychovávali. Kdybychom to dali jako podmínku, musely by se tím řídit úplně všechny projekty. Fajn. Ale ve starém IROP máme 12 600 projektů, v novém jich bude čtyři a půl tisíce, takže celkem 17 000 projektů. Dovedete si představit tolik například stavebních nebo architektonických soutěží? Plošně by to nefungovalo.
Co s tím?
Někde to smysl má, jinde méně. Podobně přistupujeme i k novému evropskému principu Do No Significant Harm. Není třeba se toho bát. Normální člověk se takhle při výstavbě dávno chová, v rámci IROP II se to pouze vtělilo do psaného pravidla. Stačí používat selský rozum.
Ovšem někdy to vypadá, že když se věci chopí úředníci, udělají pravidla kvůli několika málo lidem, kteří stejně budou vždycky podvádět.
A tím vytrestají všechny ostatní. Bohužel. Před dvaceti lety to bylo jednodušší. Neřešilo se, co je veřejná podpora, co jsou veřejné zakázky, takže se to ani nemohlo kontrolovat. Všechno bylo rychlejší. Ale můžeme si v dnešní době dovolit nekontrolovat zakázky? Asi těžko.
Novináři by protestovali jako první, ne?
Na jednu stranu tlačí příjemci, ale i my a CRR, aby to bylo co nejjednodušší. Na druhé straně pak tlačí stejní příjemci, v podobě veřejného mínění, aby ty fondy byly více kontrolované, aby se nemohly rozkrádat. Máme Nejvyšší kontrolní úřad, který říká, že musíme všechno ověřit, zkontrolovat, respektovat efektivitu a tak dále. Jako řídicí orgán pak hledáme rovnováhu. Ten systém musí být odolný, ale zároveň to nemůžeme úplně postavit podle nejkreativnějšího lumpa, protože bychom to celé zašpuntovali.
Je lepší mít méně větších projektů než víc menších?
Když podepisuju projekt za 200 000 korun, říkám si, kolik stojí práce všech, kdo se na tom podílí. Má to vůbec nějaký ekonomický smysl? Průměrná velikost projektů v IROP je kolem pětadvaceti třiceti milionů korun. Říkáme, že se IROP zaměřuje na „dráty, trubky, asfalt“, prostě na infrastrukturu. Jsem rád, že máme v programu jen tvrdé investice, a tomu odpovídá i dovednost, specializace a profesionalita projektových manažerů v CRR.
Chcete reformovat psychiatrickou péči? Zbláznili jste se?!
Díky tomu můžeme rozbíjet i obvyklé mýty kolem evropských fondů…
Přesně tak. Když vznikal IROP I, nejčastějším mýtem bylo, že si tu budeme financovat velké státní projekty a na menší obce nezbude nic. No a výsledek je úplně jiný: 30 % všech peněz skončilo v obcích, 36 % v krajích a jejich organizacích. Na stát, pod kterým si ale představte i Národní památkový úřad nebo fakultní nemocnice, zbylo 14 %. Patří tam přitom i celá elektronizace státní správy. Neziskovky získaly 11 % peněz, církevní instituce 4 %. Převážně jsou to církevní charity, ale i opravy památek ve vlastnictví církví.
Charitativní činnost je asi obsahem většiny žádostí neziskovek, ne?
Jen do charit jsme nasměrovali přes dvě miliardy korun na sociální služby. Tam stát funguje omezeně. Činnost Charity v sociálních službách je přitom velmi důležitá a samotná Charita je jedním z opravdu významných příjemců peněz z IROP.
Jak moc můžete ovlivnit finální vyznění programu a jednotlivých výzev?
Na začátku vyjednávání musíme především vědět, co chceme jako Česká republika. Nebude asi překvapení, že v tomto ohledu na tom nejsme příliš dobře. Když mám jako úředník mandát typu „priorita je všechno“, honím strašně moc zajíců. Buď se mi to nepovede vyjednat, nebo to dokážu, ale každý dostane na své téma jen pár korun.
Přesto, neměl byste nějaký pozitivní příklad?
Když jsme v rámci vyjednávání IROP I přišli poprvé před Evropskou komisi a řekli, že chceme financovat reformu psychiatrické péče, normálně se nám – byť decentně – vysmáli. Zbláznili jste se? Ale byli jsme špičkově připravení: tým expertů na psychiatrii měl sepsanou strategii reformy, co je na to potřeba, kolik by to mělo stát. Mělo to jen pár desítek stran, ale dalo nám to do ruky potřebné věcné a silné argumenty pro vyjednávání.
Jaké argumenty fungovaly?
Například že přes 95 % lidí bez domova má psychické problémy. Nebo že každý člověk aspoň jednou za život dojde do situace, kdy potřebuje pomoc psychiatra. Na to můžete navazovat – pomoct lidem bez domova a sociálně ohroženým skupinám obyvatel, zajistit vůbec dostupnost péče a přiblížit ji cílovce atd. Pak najednou nebyl problém na to získat z Evropské unie asi devět set milionů korun v IROP I, a dokonce v tom pokračujeme i v IROP II. Ale to je skoro unikátní situace. Takto jasných, stručných a věcných strategií v našich končinách moc není.
Proč to není obvyklejší stav?
Netuším. Ovšem platí, že v málokteré oblasti má Česká republika tak jasně stanovený akční plán a tak srozumitelný, proveditelný sled kroků, pod který se podepíšou i špičky daného oboru. Bývalý ředitel Bohnic, prof. Martin Hollý, plynulou angličtinou se znalostí všech souvislostí a nezpochybnitelnou odborností vše suverénně vysvětlil. Všichni seděli, pozorně poslouchali a uvědomili si, že tady víme přesně, co chceme, a zároveň máme plán, jak toho dosáhnout. Prostě 1:0 pro Českou republiku.
Pojďme k dalším mýtům. Typická stížnost starostky obce: chtěla jsem opravit chodník, ale peníze z Unie mám jen na novou tabuli do školy.
Myslím, že podíl evropských peněz na investicích státu, krajů a obcí je kolem 60 %. To je fakt vysoké číslo. Očekávání jsou nereálná a lidé zapomínají na základní věc: údržbu máme dělat za vlastní peníze. Unie nám nepřispívá, abychom opravili rozbité toalety. Chce, aby nás mimořádný přísun peněz kvalitativně posunul. Tedy aby například děti ve škole měly kabinet robotiky, který jim umožní za pár let uspět na měnícím se trhu práce. To je pro školu jistě nákladná investice, na kterou proto mají právě evropské zdroje.
Platí to pro všechny oblasti?
Samozřejmě. Rozbité silnice nikdo řešit nebude, ale když už chceme dělat obchvaty měst, chceme napojit rozvojové zóny nebo nějakou transevropskou síť, abychom se dostali do toho Lince nějak rozumně, je to něco nového, rozvojového –a k tomu evropské peníze jsou. Aspoň že evropské peníze dokážeme využít skoro do posledního eura.
Nevede to až k něčemu, co by se dalo nazvat dotačním obžerstvím?
Pozor, podmínky se mění a budou stále přísnější. Doby, kdy 85 % dávala Evropa, 10 % státní rozpočet a žadatel pět, se už nevrátí. V mnoha výzvách už dnes financujeme max. 60 % projektu, zbytek musí dát žadatel. A to je samozřejmě velký rozdíl, jestli máte prakticky všechny finance ze zdrojů mimo obec, nebo musíte zaplatit dvě pětiny ze svého rozpočtu. Případný náběh na obžerství se pak rychle zkultivuje.
Jaké jsou vlastně aktuální priority Evropské unie pro IROP II?
Především musím upozornit, že Evropa jsme my všichni. A právě my všichni jsme se shodli, že by Evropa měla být chytrá, zelená a modrá, propojená, sociální a blíž k občanům. Následně se vše promítalo do národních programů. My jsme si pod hlavičkou chytré Evropy představili vysoké školy, vědu, výzkum v programu Jan Amos Komenský nebo eGovernment, který máme přímo v rámci IROP. Ale koneckonců IROP je tak pestrý, že pokrývá všech pět zmíněných priorit.
Jasně že česká kreativita funguje i v oblasti fondů.
Platí, že se i tady uplatňuje výjimečná česká kreativita?
Ano. Opravdu jsme unikátní v tom, že dovedeme spoustu věcí vymyslet a nasvítit způsobem, aby to konvenovalo i Evropě a zároveň jsme tím řešili naše potřeby. Měl bych ještě dodat, že z naší strany to připravujeme spolu s řadou územních partnerů, Asociací krajů, Svazem měst a obcí, Sdružením místních samospráv, Národní sítí Místních akčních skupin, Spolkem pro obnovu venkova a mnoha dalšími. Mimochodem zrovna na konci září poprvé zasedla pracovní skupina pro přípravu příštího programového období, které začne v roce 2028.
Není to brzy?
Není. Strašnou dobu nám znovu zabere, než se na české straně shodneme na těch prioritách. Kdybychom je měli už nějak jednoduše zformulované, tak je vezmeme a jedeme vyjednávat. Ale pouhé vyjednání priorit uvnitř republiky nám zabere určitě dva roky.
Dejme tomu, že už máme definovanou výzvu. Proč je někdy alokace nedostatečná?
Někdy podpora není dostatečně zacílená – je nastavená tak široce, že tam je opravdu objektivně málo peněz na celou poptávku. Uvedu příklad v regionálním školství: Máme dvě samostatné výzvy, z toho jednu na mateřské školy, kdy jsme se obávali, že při nedostatku míst bude s převisem poptávky problém. Nebyl jen díky tomu, že ministerstvo školství mělo v této oblasti skvěle zpracovanou analýzu kapacit všech mateřských škol. Měli přehled, jaké byly převisy v posledních pěti letech, kolik dětí museli odmítnout nebo naopak kolik dětí tam či onde chybělo. Udělali z toho plastickou mapu celé České republiky a díky tomu jsme výzvy mohli cílit opravdu sofistikovaně na území, kde to bylo nejvíc potřeba.
A opačný příklad?
Opět regionální školství, ale tentokrát základní školy, kde financujeme odborné učebny. Tam se potřebnost měří podstatně hůř. Ministerstvo ani zřizovatelé škol v území nebyli schopni pomoct se zacílením a řekli: „Tak to pustíme takhle zeširoka.“ A pak z toho byl problém zvaný „klikačka“. Byla to pro nás fakt velká škola a do takové situace už ani sebe, ani žadatele nechceme znovu dostat.
Jak zacílení vychází v rámci celého programu?
Průměrná úspěšnost předložených projektů je pětasedmdesát procent. Máme výzvy, kde podpoříme úplně všechny projekty, které zažádají o podporu. V minulosti byla úspěšnost 60 % a i to bylo vlastně dobré.
Kdybyste měl vypíchnout jeden projekt z IROP, který by to byl?
Určitě bych zmínil sérii projektů v Plasech na Plzeňsku. Dřív o Plasech věděli místní a nějací fajnšmekři na Metternicha a spol. Já jsem tam nedávno s rodinou strávil dva dny a nestihl jsem to všechno projít. Přitom je to malé území, ale s neskutečnou koncentrací projektů financovaných z IROP a dříve ještě IOP a ROP. Jedna investice nabaluje další. Takové místo pak jasně ukazuje, jak se investice multiplikují, a je to magnet pro turisty.
Násobí se jejich dopad?
Přesně. V IROP I jsme financovali komunitní centra, což zní možná trochu jako vágní pojem. Když se ale v tom místě najednou mají lidé kde potkávat, tak tam přirozeně natáhnou kulturu, sociální služby, nějaké poradenství, je tam zázemí pro spolky. Začíná to žít a fungovat, což je třeba v území s kdysi vysídleným obyvatelstvem velmi důležité. Takové ostrůvky pozitivní změny potřebujeme a je skvělé, že na to Evropská unie pamatuje.
Jak se vám spolupracuje s CRR?
CRR, to je především opravdu profesionální výkon, nerozptylování se nějakým šramotem okolo. Druhá věc, která mě napadá, je perfektní organizace. Všechny pobočky jsou kvalitní, což je vlastně dost výjimečné. Je to pro mě malý zázrak. Pořád si říkám, že to je neuvěřitelné, protože dlouhá léta jsme řešili, jestli když je projekt v nějakém území a zároveň v jiném území, jestli je stejně dobře konzultovaný, jestli dostává stejné informace. Dnes se ukazuje, že tohle vůbec není téma, tohle vůbec neřešíme. A co mě na CRR pořád baví, je nadšení a empatie vůči projektům a žadatelům. Je vidět hmatatelná snaha žadateli pomoct.
Tak to vyvážíme – co naopak slabé stránky Centra?
Dokonce jsem si to rozmýšlel, ale fakt jsem nic slabého nevymyslel. Napadlo mě sídlo, které není dopravně moc dobře dostupné, ale Centrum funguje plně on-line, takže to ani slabina není. Ostatně jsme si to ověřili během covidových uzávěr, kdy jsme nepřestali administrovat projekty ani na jeden den. Vše fungovalo perfektně.
CRR, to je především profesionální výkon.
Je pravda, že vás baví sestavování rodokmenů?
Jsem rodinným kronikářem, archivářem a taky genealogem. Myslím, že každý člověk chce vědět, odkud pochází. Než jsem začal, říkal jsem si: „Jsme všichni od Brna, bodří Moraváci.“ Jsme extroverti a optimisté. A pak jsem se dostal do roku 1771 k Václavu Mazalovi a zjistil jsem, že byl z Dobromilic na Hané, takže nejsem původem bodrý Moravák, ale lakotný Hanák. Pořád budu bodrý, ale vstřebat to zjištění bylo náročnější na rozdýchání.
Odjel jste na Hanou, abyste se s tím smířil?
Před jarními prázdninami jsem dětem nabídnul, že můžou buď makat na chalupě, anebo pojedeme po hřbitovech na Hané. Vybraly si druhou možnost. Díky tomu jsme zjistili, že tam normálně stojí stále ten původní domek z roku 1771, kde Mazalovi bydleli. Je to chudinská řadovka, kde tehdy mohlo bydlet třeba šest dětí. Byl to zajímavý pocit, ne že ne.
Vidíte tam nějakou analogii i s evropskými fondy?
Pestrost – platí to pro práci i hledání v rodokmenu. Díváte se do různých matrik, zjišťujete, který farář byl tehdy v náladě, rozlil třeba inkoust, škrábal, takže se vlastně setkáváte i s těmi úředníky, protože právě oni v té době plnili úřednické povinnosti. Já se v IROP každé období učím nové věci. Dřív jsem se učil vyslovovat pojmy jako perinatologie nebo deinstitucionalizace. Teď tam máme modernizaci veřejného prostranství nebo veřejnou infrastrukturu pro cestovní ruch. Takže ani nemůžu ustrnout, vzdělávat se musím pořád. Dokonce jsem zjistil vtipné propojení.
S rodokmenem? Jaké?
Během covidu byl člověk zavřený doma u počítače, takže co s dlouhými večery? Zjistil jsem, že spousta matrik je úspěšně digitalizovaná, což při pátrání po rodokmenu obrovsky pomáhá. Když se podíváte na on-line matriky, dole v zápatí je uvedeno, že byla „financována z IOP“. Když jsem se na tom před 15 lety podílel, nenapadlo mě, že mi to jednou bude osobně tak k užitku.
Dostal jste se na konec osmnáctého století. Dál už to nejde?
Šlo by to, ale to písmo je už tak složité, že ho neumím přečíst. Zvládnu kurent, švabach, to jo, ale to předchozí mi připomíná spíš klínové písmo nebo runy. Navíc neměli dost inkoustu, byli velmi úsporní. A během sta let se asi šestkrát měnila abeceda, což mi přijde až neuvěřitelné. Ale detektivní práce může být i zjišťování novějších informací. Například o prababičce jsem si jel číst až do brněnského archivu.
Mimochodem, právě minulý týden jsem podepisoval dotaci ministerstva vnitra na eMatriku, takže až za sto let budou naši potomci chtít něco zjišťovat, tak to budou mít elektronicky už od začátku.
Rostislav Mazal
Vystudoval ekonomickou fakultu Technické univerzity Ostrava. Od roku 2001 pracoval na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR jako projektový manažer předstrukturálního nástroje SAPARD, poté jako referent v rámci programů SROP a JPD 2. V roce 2004 se stal zástupcem ředitele odboru a po deseti letech ředitelem odboru řízení operačních programů. Je to jeden z klíčových vyjednavačů Česka s Evropskou komisí.
