České zemědělství pohledem žáků V

ČESKÉ ZEMĚDĚLSTVÍ POHLEDEM ŽÁKŮ V

Praha 2023

Vážení a milí čtenáři, je nám velkou ctí Vám po roce představit nové číslo časopisu „České zemědělství pohledem žáků V“, které vydává Česká akademie zemědělských věd (ČAZV) k příležitosti slavnostního vyhlášení

již 5. ročníku literární soutěže pro žáky základních a středních škol.

Časopis, který se Vám dostává do rukou je výběrem nejlepších a nejoriginálnějších literárních prací žáků, kteří se ve školním roce 2022/2023 zapojili do literární soutěže ČAZV na zemědělská témata. Letošní ročník soutěže nabídl stejně jako v minulých letech dvě kategorie a dvě témata:

1. Život na farmě (pro žáky základních škol)

2. Významné osobnosti a objevy v zemědělství (pro žáky středních škol)

Cílem soutěže je povzbudit děti a mládež k úvahám a motivovat je k tvůrčímu psaní na témata spojená s naší krajinou, zemědělstvím a přírodou. Soutěž neměla omezení žánru. Přihlásit tak bylo možné povídky, básničky, pohádky, úvahy nebo i sci-fi příběhy.

Do letošního ročníku literární soutěže bylo přihlášeno celkem 82 literárních prací. Práce posuzovala hodnoticí komise složená ze zástupců zaměstnanců a členů ČAZV, zástupců partnerů soutěže a dalších odborníků i nezávislých čtenářů. V rámci 5. ročníku literární soutěže pracovala hodnoticí komise ve složení:

• Ing. Hana Urbancová, Ph.D. – ředitelka ČAZV, členka odborů OEŘSI a OAD (ČAZV)

• Ing. Zdeněk Novák – generální ředitel Národního zemědělského muzea a předseda OAD (ČAZV)

• prof. Ing. Lukáš Čechura, Ph.D. – předseda odboru OEŘSI (ČAZV)

• prof. Ing. Radim Vácha, Ph.D. – předseda Vydavatelské rady a předseda odboru OP (ČAZV)

• doc. Ing. Pavla Vrabcová, Ph.D. - členka odborů OEŘSI a OAD (ČAZV)

• Ing. Šárka Janků, Ph.D. – Rada kvality ČR (Ministerstvo průmyslu a obchodu)

• Mgr. Tereza Lančová – Knihovna Antonína Švehly (Ústav zemědělské ekonomiky a informací)

• Ing. Karolína Menclová – ředitelka (Českomoravský svaz zemědělských podnikatelů)

• Ing. Vendula Prjachová, MBA – oddělení sekretariátu (ČAZV)

Tento časopis Vám nyní představuje 20 vybraných literárních prací. Hodnoticí komise zároveň zvolila v každé kategorii tři nejlepší literární práce.

Jako nejlepší byly v rámci kategorie žáků základních škol vybrány a oceněny práce těchto autorů:

1. místo Lucie Večerková

2. místo Klára Čížková

3. místo Markéta Neradová

V kategorii žáků středních školy byly jako nejlepší vybrány a oceněny práce těchto autorů:

1. místo Růžena Lišková

2. místo Vendula Lindnerová

3. místo Michal Kupský

Vítězným autorům a autorkám srdečně gratulujeme.

Děkujeme všem, kteří se do soutěže zapojili nebo ji podpořili. Velmi nás těší zájem dětí, rodičů i pedagogů o diskusi na témata spojená se zemědělstvím a přírodou. Vážíme si jejich práce. Oceňujeme také práci všech členů hodnoticí komise. Partnerem letošního ročníku literární soutěže je Národní zemědělské muzeum v Praze (NZM) a zemědělská knihovna Antonína Švehly v Praze. Za vzájemnou spolupráci a ochotu podpořit aktivity pro děti a mládež děkujeme.

Za záštitu nad soutěží děkujeme ministrovi zemědělství Ing. Zdeňku Nekulovi.

Děkujeme také za patronát a dlouhodobou podporu soutěže místostarostce Prahy 6 pro oblast školství a investice ve školství Ing. Marianě Čapkové, MBA.

Věříme, že Vás čtení literárních prací žáků příjemně naladí a potěší.

Kolektiv ČAZV

Toto číslo časopisu bylo vytvořeno z prací žáků, kteří se dobrovolně přihlásili do literární soutěže ČAZV. Všichni autoři a jejich zákonní zástupci souhlasili s uveřejněním osobních údajů a s publikací literární práce v tomto časopise. Texty neprošly důkladnou obsahovou ani jazykovou korekturou.

ELEKTRONICKÉ ČÍSLO ČASOPISU JE DOSTUPNÉ TAKÉ NA WWW. CAZV.CZ

Použité zkratky:

OEŘSI Odbor ekonomiky, řízení, sociologie a informatiky

OAD Odbor agrárních dějin

OP Odbor pedologie

© 2023 Česká akademie zemědělských věd, Praha

Úvodní slovo

ŘEDITELKY ČESKÉ AKADEMIE ZEMĚDĚLSKÝCH VĚD

Vážené a milé čtenářky, vážení a milí čtenáři, je mi velkou ctí Vás pozdravit při čtení našeho jubilejního pátého speciálního čísla časopisu literární soutěže ČAZV, kterou jsme vyhlásili v září 2022 a výsledky nyní, v červnu 2023, slavnostně zveřejňujeme.

Tak jako každý rok jsem potěšena Vašim zájmem zúčastnit se naší soutěže o nejkrásnější příspěvek, který oslavuje krásy oboru zemědělství, lesnictví a potravinářství a zdůrazňuje nutnost se ochranářsky a udržitelně chovat k naší půdě a celé přírodě. V pátém ročníku byla vyhlášena dvě témata – Život na farmě (pro žáky základních škol) a Významné osobnosti a objevy v zemědělství (pro žáky středních škol). V rámci obou kategorií jsme obdržely nádherných 82 příspěvků.

Tyto krásné a kreativní literární práce neměly omezení žánru, proto jsem se já i mé kolegyně a kolegové v hodnotitelské komisi mohli dojímat Vašimi texty povídek, pohádek, básniček či úvah nebo bajek. Velmi si cením i krásného obrázku zaslaného z mateřské školky, který sice nemůžeme zahrnout do hodnocení, ale nádherně oživil náš časopis.

Dovolte mi poděkovat Vám za Vaši práci, čas a úsilí, které jste investovali do tvorby svých textů, které jsme měli možnost číst a hodnotit. Všech 82 příspěvků je zajímavých a vybrat 20 z nich a následně obsadit první tři místa v každé z kategorií je těžký úkol i pro hodnotitele. Děkuji proto i všem kolegům, členům předsednictva ČAZV, předsedovi Vydavatelské rady ČAZV a dalším partnerům, kteří se podíleli na hodnocení a veškeré organizaci soutěže. Věřím, že i příští ročník soutěže se bude těšit tak velkému zájmu a opět se do naší soutěže zapojíte. V neposlední řadě mi dovolte poděkovat panu ministru zemědělství Ing. Zdeňku Nekulovi za jeho záštitu a rovněž paní místostarostce pro Prahu 6 paní Ing. Marianě Čapkové, MBA za patronát a dlouhodobou podporu naší soutěže.

Vaší aktivity si velmi ceníme a naším snahou je i nadále podporovat a vzdělávat mladou, nadějnou a zapálenou generací žáků a studentů. Kromě každoroční literární soutěže pořádáme i řadu vzdělávacích aktivit, například semináře o současných důležitých tématech v našem oboru, jakým je například precizní zemědělství. Věřím, že se s mnohými z Vás na našich akcích opět setkám.

Přeji Vám krásné čtení a těším se na Vaše další příspěvky.

Ing. Hana Urbancová, Ph.D. ředitelka ČAZV, statutární orgán

Úvodní slovo

KOLEKTIVU PRACOVNÍKŮ ODBORU PRECIZNÍHO ZEMĚDĚLSTVÍ, VÝZKUMU A VZDĚLÁVÁNÍ MZE

Vážení čtenáři, rodiče a žáci, letošním 5. ročníkem literární soutěže začínáme psát již malou historii nebo také tradici, kdy nejmladší generace má možnost ukázat svůj vztah k okolní krajině, přírodě, venkovu, zemědělství. Ve svých ztvárněných dílech žáci formulovali své zážitky, pocity, zkušenosti, přání, nadšení pro přírodu a s ní spjatý svět kolem sebe. Obdivujeme neutuchající zájem žáků základních i středních škol o tvůrčí psaní a rádi bychom poděkovali všem zúčastněným za účast v soutěži, kde vyjadřují svou náklonnost pro českou krajinu, naše zemědělství a venkov, ukázali lásku k přírodě.

Témata literární soutěže pro tento rok rezonují s obsahem Ročního vzdělávacího plánu Ministerstva zemědělství, který je již druhým rokem zaměřen na vzdělávací a osvětové aktivity pro děti a mládež. Je to např. program Škola na farmě, kdy jsou žáci seznámeni s chovem velkých hospodářských zvířat a jejich užitkovostí, produkci masa, výrobou a významem mléka pro výživu lidí. Obdobná je aktivita Věda na polích a ve stájích s podtitulem Příběh potravin, která má za úkol objasnit dětem, jak vznikají potraviny, které jsou součástí jejich denní potřeby. Exkurze na ekologicky hospodařících farmách (Život na ekofarmě) umožňují dětem poznání života na ekofarmě a klady ekologického zemědělství. Lesní pedagogika představuje dětem a mládeži lesní ekosystém, trvale udržitelné hospodářství, smysl hospodaření v lesích a užitek, který člověku přináší.

Ministerstvo zemědělství dlouhodobě podporuje resortní vzdělávání, výchovu a osvětu. Program Centra odborné přípravy, podporovaný z prostředků Ministerstva zemědělství, je zaměřen na zlepšení úrovně vybavení učebními pomůckami pro odborný výcvik na 42 středních a vyšších odborných školách resortního zaměření, významně zlepšuje a zkvalitňuje oblast praktické výchovy na těchto školách. Pořizují se moderní učební pomůcky, na kterých si žáci a studenti osvojují základní odborné dovednosti nezbytné pro výkon budoucího povolání. Další program zaměřený do oblasti podpory praktické výchovy je program Školní závody určený k podpoře podnikatelských subjektů poskytujících svá pracoviště a vybavení pro žáky a studenty resortně zaměřených středních a vyšších škol. Resort také přispívá ke zkvalitnění výuky prostřednictvím webinářů určených pro učitele i žáky zaměřených na odborná témata v oblasti precizního zemědělství, bioekonomiky a exkurzemi do výzkumných ústavů a moderních podniků. Rovněž se podílí na vydávání časopisu Zemědělská škola (www.zemedelskaskola.cz), ve kterém si každý z nás najde něco zajímavého.

Smyslem našeho úsilí je propagace a popularizace zemědělského oboru, zlepšení vnímání zemědělství jako zajímavého oboru, vytváření pozitivního vztahu k němu a získání pro tento perspektivní obor co nejvíce zájemců, protože zemědělství má pro lidstvo velký význam a bude potřebovat kvalifikované pracovníky, kteří budou efektivně využívat moderní technologie, které budou snižovat výrobní náklady a zároveň zvyšovat kvalitu produktů, a to za současného zachování a ochrany přírodních zdrojů.

Všem žákům přejeme hodně úspěchů ve studiu a v součinnosti s rodiči šťastnou ruku při volbě budoucího povolání.

Kolektiv pracovníků Odboru precizního zemědělství, výzkumu a vzdělávání Ministerstva zemědělství

Úvodní slovo

MÍSTOSTAROSTKY PRAHY 6 PRO OBLAST ŠKOLSTVÍ

Již poněkolikáté mám tu čest ujmout se úvodního slova speciálního literárně zaměřeného vydání tohoto časopisu. Každý rok si také více a více uvědomuji hloubku poslání, které literární soutěž, zaměřená na téma péče o naši krajinu, přináší celé společnosti. Každý rok jsem také mile překvapena pestrostí žánrů, které se mi díky této soutěži dostanou do ruky, i množstvím příspěvků, které do soutěže doputují. Do letošního ročníku soutěže se přihlásilo celkem 82 literárních prací. Je to krásný příklad určité literární biodiverzity. Děti psaly krásné básničky, povídky, vlastní příběhy, i pohádky.

Letošní soutěžní náměty „Život na farmě“ a „Významné osobnosti a objevy v zemědělství“ jsou pro mě obzvláště zajímavé tím, že jsou zároveň i poučné, i objevné. I já osobně jsem se dozvěděla nové informace a nová fakta. Dopady lidské činnosti totiž zasahují i do těch nejzazších zákoutí naší planety.

Život je neoddělitelně spojen s tvořením, hravostí a radostí. Přeji tedy všem čtenářům tolik radosti, kolik jsem jí při čtení zaslaných textů měla já, a jejich tvůrcům hodně nápadů, literárního talentu a neutuchající zájem o témata zemědělství a přírody na jejich další cestě životem.

Děkuji za tu možnost být součástí tohoto skvělého projektu.

Ing. Mariana Čapková, MBA

Místostarostka Prahy 6 pro oblast školství a investic ve školství

Aneta Bentsa - Život na farmě

Anna Cihlářová - Na farmě

Samuel Kosorín - Pohádka o chlebíčku

Klára Čížková - Vzpomínky

Pavel Franc - Na kozí farmě

11 12 14 16

Šimon Fux - Návštěva

Matěj Klement - Den na farmě

12 13 15 17

Žofie Volfová - Kocourek, králíček a housátka 18

Martin Měšťan - Můj chov

19

Lenka Nýčová - Sedlák a mlátička

Markéta Neradová - Alenka na farmě

Natálie Sušilová - Slepičí polévka

Marek Šandera - Naše zvířata

Natálie Šmolíková - Život na farmě

Lucie Večerková - Farmaření lehké není

Michal Kupský - Pěstování zemědělských plodin ve vertikálních „šuplících“

28

22 24 32

20 23 25 34

Vendula Lindnerová - Václav a František Veverkovi aneb jak posunout zemědělství

Lišková Růžena - Ruchadlo

Roman Skalický - Významné objevy zemědělství

26 35

Adéla Vítková - Traktor na poli

Autor obrázku: Maruška Francová, 6 let MŠ Čajkovského, Olomouc

Život na farmě

ANETA BENTSA, 9. TŘÍDA, ZŠ GUTOVA, PRAHA

Na farmě je velká krása, Kočka mňouká, bučí kráva, souhlasně též pejsek štěká, každý pak na jídlo čeká.

Mrkev králík okusuje, pejsek se jen podivuje, pak se pustí do lahůdek, zbylo mu tam pár jahůdek.

Kukuřice s vánkem šumí, lístky slouží jako struny. Symfonie nocí pluje, pejsek tiše podřimuje.

Na paloučku brouček spinká, zvoní mu tam konvalinka. A jak dlouho zvonila, tak nám broučka vzbudila.

Na farmě

ANNA CIHLÁŘOVÁ, 5. TŘÍDA, ZŠ PLÁNICKÁ, KLATOVY

Na této louce, pasou se ovce. Krávy v kravíně se mají, hlavně, že se napapají.

A na dvorku slepička, zobe si tam zrníčka. Kachna vodu ráda má, a pořád se v ní cachtá.

Kůň v ohradě poskakuje, a ze života se raduje. Prasata si v chlívku užívají klídku.

Pohádka o chlebíčku

SAMUEL KOSORÍN, 1. TŘÍDA, ZŠ NĚMECKO-ČESKÉHO POROZUMĚNÍ, PRAHA

Zasadil farmář zrníčko, svítilo na něj sluníčko.

Polil ho teplej deštíček, vyrostlo hodně do výšek.

Farmář sklidil pšenici, semlel žitko v mlýnici.

Upekli z něho chlebíček, ukrojil sem si krajíček.

Chlebíček z našeho zrníčka byl dobrej, čistá jednička!

Vzpomínky

KLÁRA ČÍŽKOVÁ, 8. TŘÍDA, JUBILEJNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA SVATOVÁCLAVSKÁ, STRÝČICE

Je nedělní ráno a slunce už vyšlo na obzor. Venku je cítit jaro a na boty mi ukápnou kapky ranní rosy. Zdálky slyším našeho kohouta, který mě vzbudil. Za jeho kokrhání vejdu doprostřed statku. Je to místo, které mě provází mým životem už odmalička. Mamka mi vyprávěla, že statek dříve patřil mému pradědečkovi.

Už jako malá jsem ráda chodila na čerstvý vzduch, pohladit a nakrmit zvířata. Jaké děťátko by nemělo radost

¬? S mojí babičkou, která statek i zvířata zdědila po pradědovi, jsem zde trávila nejvíce času. Každé odpoledne jsme spolu sbíraly vajíčka. Byla to činnost, kvůli které jsem nemohla dospat. Babičku jsem měla moc ráda a i teď, když už tu bohužel s námi není, cítím její přítomnost pokaždé, když jsem vejdu.

Ne vždy jsem ale byla hodná vnučka. Jednou jsem babičce rozbila vejce, na kterých seděla kachna. Babička se na mě nezlobila, ale já jsem cítila, že jsem udělala špatnou věc, a rozhodla se, že budu babičce s prací na statku pomáhat. Chodila jsem s ní krmit slepice, dávat ovcím jablka a honila koťata po dvoře. Největší strach jsem měla z prasat, která na mě číhala ze chlívku. Nikdy jsem tam s babičkou nechtěla chodit.

Jednou ale babička onemocněla a já jsem jí za každou cenu chtěla pomoci. Odvážila jsem vejít do chlívku za prasaty. Měla jsem tak velký strach! Slyšela jsem, jak chrochtají a těší se na svou snídani. Moc jsem si přála, aby na mě byla babička pyšná, tak jsem je rychle nakrmila a zmizela ven. Na chvíli jsem se před chlívkem zastavila a poslouchala, jak spokojeně mlaskají a usmála se. Dokázala jsem to! Měla jsem obrovskou radost. Běžela jsem za babičkou, ta si zrovna vařila čaj a vylíčila jí můj zážitek. Byla nadšená stejně jako já. Ten den byl tehdy nejlepší v mém životě…

Ze vzpomínání mě vytrhnou ovce, bečí jak o život. Babička mi moc chybí. Často na ni myslím. Od té doby, co odešla, jsem přemýšlela, jestli je na mě hrdá. Doufám, že ano a snažím se být jako ona. Zvířata od té doby také jsou smutnější. Všem moc chybí. Nakrmím zvířata a pomazlím se i s kuřátky. Narodila se teprve nedávno, ale už jsou celkem velká. Položím jedno na zem, zrovna píplo a rozeběhne se k mamince. Já se ještě ohlédnu přes rameno na zvířátka a zrak mi ulpí na kozlíkovi, který je tu teprve krátce. Pojmenovala jsem ho Bertík. To byl vždycky babiččin sen, mít kozlíka Bertíka. Čumák má celý od pampelišek a skotačí za kuřaty.

Najednou na rameni ucítím taťkovu ruku. Otočím se a on se na mě kouká s úsměvem od ucha k uchu. Statek teď patří jemu. Jednou mi řekl, že ho zdědím po něm. Taťka se nahne a pošeptá: ,,Jsem na tebe pyšný, holčičko...“ Políbí mě na spánek a odejde za mamkou na zahrádku zasázet mrkev.

Já se usměji a přeji si, aby na mě byla pyšná i babička.

Na kozí farmě

PAVEL FRANC, SEKUNDA, GYMNÁZIUM ČAJKOVKÉHO, OLOMOUC

Toto léto jsme tábořili poblíž říčky Blátavy. Na protějším břehu byla kozí farma. Ta sídlila na starém statku, který se jmenoval Kozí Hrádek. Na statku žil farmář Tonda se svou ženou Ludmilou. Pásli kozy a z mléka vyráběli skvělé sýry. Ty pak prodávali na tržnici.

Když jsme si rozdělali stany, vztyčili vlajku, postavili kuchyň a zásobárnu, šli jsme navštívit kozy. Ty nám představil farmář Tonda. Nejvíce jsme si oblíbili kozu Herku a její dvě kůzlata Šemíka a Amálku. Celý den jsme je krmili a hráli si s nimi. Kozy si na nás zvykly, a chtěly jít s námi do tábora. Jenže Tonda je zahnal do chlívku a zavřel vrátka. My jsme taky už měli večerku. Ostatní šli spát a já s Peťou jsme museli hlídat tábor před nezvanými hosty. Seděli jsme u ohně a povídali si. Když tu najednou jsme uslyšeli zvuky ze zásobárny. Vzali jsme baterky a vyšli do tmy. Zasvítili jsme, a spatřili tři páry červených očí. Něco rohatého se na nás řítilo. „Pomoc čerti!“ vykřikl Peťa „Poplach!“ zařval jsem já. Najednou byl celý tábor na nohách. „Chyťme ty čerty!“ rozkázal vedoucí „Obkličme je!“. Najednou něco zamečelo. „Vždyť jsou to kozy!“ okřiknul nás Jonáš. „Vezmeme je do zajetí!“. A to jsme také udělali. Herka, Šemík a Amálka nás přátelsky pozdravili zvuky. Žvýkali rohlíky, které jsme měli mít ke snídani. „Zatracený kozy, musíme je odvézt zpátky na farmu!“. Už svítalo a Tonda se sháněl po svých kozách. Našel totiž jenom vyvrácená vrátka a prázdný chlívek. Když nás uviděl, jak ženeme kozy, hrozně se potěšil. „Kozy nám snědly snídani a zbořili zásobárnu!“

žalovali jsme. Tonda vzbudil paní Ludmilu a ta nám dala ke snídani chleba a výtečný kozí sýr.

Spřátelili jsme se a pak jsme celé léto chodili na farmu pomáhat. Bylo tam fajn.

Návštěva

ŠIMON FUX, 8. TŘÍDA, JUBILEJNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA SVATOVÁCLAVSKÁ, STRÝČICE

Ahoj, jmenuji se Šimon a je mi 14 let. Mám rád zvířata, a tak jsem se rozhodl navštívit se svou kamarádkou

Luckou mojí tetu Marii, která vlastní farmu, kterou zdědila od své babičky. Je už to hodně let, co jsme se neviděli a já se právě teď rozhodl pomoci jí na farmě. Vyjeli jsme už hned z rána z vlakového nádraží a nemohli se dočkat zázraků, která nás na farmě čekají.

V poledne jsme dorazili do cíle, kde na nás už teta čekala a s radostí nás vítala. Když nás po příjezdu na farmu ubytovala v malém útulném pokoji a my si vybalili věci do skříní, šli jsme s tetou na malou prohlídku. Navštívili jsme stáje, kde byli čtyři koně a už jsme tušili, co nás následující den čeká. Uhodli jsme, každé ráno jsme vyvezli od koní na kolečkách hnůj, nastlali novou slámu na podlahu, nanosili v koších seno z půdy a nandali jej do jesliček na seno přidělaných u každého boxu. Naučili jsme se nasadit koním ohlávku a odvést je do venkovních výběhů. To mě moc bavilo. Jsem vděčný za to, že jsem mohl zažít pocit nejen vést koně, ale i si na něho sednout, a dokonce nám teta dovolila podniknout malou vyjížďku k rybníku, kde se koně brodili vodou.

Na farmě teta také chovala králíky v králíkárně. I s těmi jsme pracovali, dokázali jsme je přendat do prázdných kotců, abychom mohli vykydat hnůj. Každé ráno a večer jsme jim pak dali seno, vodu, mrkev a pšenici. Teta nám ukázala výběh se slepicemi a kurník s kukaněmi, kam slepice snášely vejce a my je s Luckou každý večer sbírali. Dalšími členy farmy byli býci, ve venkovních výbězích, ale tam jsme měli zakázáno chodit. Podíleli jsme se na sušení sena a hrabání čerstvě posekané trávy. Při každé práci nás doprovázel německý ovčák Aron. Při volných chvílích jsme si hráli s koťaty, která milovala čerstvé mléko.

Po týdenním pobytu jsem si uvědomil, jak náročná je práce na farmě, ale především to, že zvířatům se je potřeba denně věnovat. Vážím si lidí, co zodpovědně přistupují ke své práci se zvířaty.

Den na farmě

MATĚJ KLEMENT, 9. TŘÍDA, ZŠ OPAVA-KYLEŠOVICE

Dnes vám budu vyprávět o snu, který se mi včera zdál. Sen byl o velké moderní evropské farmě. Farma se nacházela na nejslunečnějším a nejhezčím místě v České republice, asi někde u Českých Budějovic. Hned po příjezdu na farmu na mě čekalo příjemné a čisté ovzduší s jemnou vůní kytek, ale i typickou vůní krav, prasat, ovcí a koní.

Nejdříve jsem se šel podívat ke kravám. Kravín byl tak obrovský, že by mohl konkurovat i našim největším obchodním domům. Krávy měly dostatek volného místa pro sebe, nemusely se tlačit jedna na druhou. Všude bylo plno moderních technologií, jako je například stroj, který sám od sebe sbírá exkrementy a přenáší je do bio hnojiv a postřiků, které se používají na plodiny pěstované na poli. Také tam měli zařízení, které krávy naláká na kousek trávy, aby šly na plošinu, která je převeze nad stroj, který se upevní na vemena krav a sám dojí. Když to skončí, může je odvézt zpět do kravína, na pastvu, do umývárny, stačí ho jen naprogramovat, kam to má být. V kravínu nesmí chybět ani zařízení, které samo od sebe pozná, že krávy mají hlad a žízeň. Samo tak doplní žrádlo a vodu do koryt.

Mé další kroky vedly ke slepicím, o které se staraly také ty nejmodernější technologie. Byl tam stroj, který sám sbírá vajíčka, dává je do kartonových krabic a odváží je do místního obchodu. Nechyběl tam také samodoplňovač žrádla, vody a sběrač slepičinců. Hned vedle slepic žily ovce, jejich obydlí bylo celé vyhřívané, aby jim nebyla zima. Ovce měly navíc střihač, který sám pozná, kdy už je čas ovce ostříhat. Pak dokáže vlnu zpracovat, aby byla hned připravena k použití. Samozřejmostí byl také robot, co je v určitý čas odvedl na pastvu, aby se mohly napást trávy, a zase je zavedl zpět.

Na první pohled se mi zalíbily koňské stáje. Ty byly také vyhřívané na teplotu, která dělá koním nejvíc dobře. Pokud bylo potřeba, tak večer je přikryly dekou, aby jim bylo ještě lépe. Také jako u všech ostatních zvířat nesmí chybět stroj na doplnění vody a speciální krmné směsi určené přímo pro koně a sběrač trusu. Poblíž byla postavena dostihová dráha, aby koně mohli trénovat a být rychlejší. Zde museli vypomáhat lidé, kteří na nich denně jezdili. Ostatní činnosti opět vykonávaly chytré stroje, například při výměně podkov.

Najednou jsem ucítil zápach prasat, tak jsem se šel na ně kouknout. Prasata bydlela v nádherné gotické budově, která byla opět vyhřívaná. Stejně jako u všech ostatních zvířat zde nechyběly ty nejmodernější technologie, které zajišťovaly doplnění krmiva a pití, čištění apod. Co tady měla prasata navíc, byl stroj na výrobu bahna, aby se měla v čem válet.

Navštívil jsem i kozy, které bydlely ve stejné budově jako krávy, jenom vchod byl z druhé strany. Jejich příbytek byl podobně vybaven jako u krav, navíc však měl ještě jeden důmyslný vynález, který byl připojený ke stroji na dojení a sloužil k vyrábění kozích sýrů. Stroj funguje tak, že když kozu podojí, tak nějaká část mléka míří k naplnění do lahví a druhá část se využije k výrobě sýrů.

Naposled jsem zahlédl obrovské pole, na kterém pěstovali všechny možné plodiny. Jezdily tam traktory, které byly řízeny dálkovým ovládáním. Stroje mohly být naprogramované na různé činnosti, například aby plely, oraly, kultivovaly půdu nebo sbíraly kameny a podobně. Využívali také kombajny, které sklízely obilí a rovnou ho vysypávaly do vozu, který vedle něho jel.

Prostě tato farma byla měla všechny moderní technologie, na které si můžeme vzpomenout. Nechyběly tam také malé obchůdky, kde prodávali všechno, co tam vyrobili. A pak už jsem se probudil a řekl jsem si, že takhle by měly vypadat všechny farmy. Prostě moderní farma, kde se zvířatům neubližuje a mají se tam pěkně, používají jen bio hnojiva a veškeré výrobky jsou zdravotně nezávadné.

Kocourek, králíček a housátka

ŽOFIE VOLFOVÁ, 3. TŘÍDA, ZŠ PLÁNICE, KLATOVY

Kocourek

Předl, předl kocourek, pak si umyl pazourek. Pak se svinul v klubíčko a zavírá očičko.

Králíček

Chtěl králíček jetelíček, že prý najde čtyřlístek. Jedl, snědl vše, co měl, na čtyřlístek zapomněl.

Housátka

Co je jaro bez housátek?

Batolí se právě z vrátek. A k potůčku vodí je husopaska Marie.

Můj chov

MARTIN MĚŠŤAN, 8. TŘÍDA, JUBILEJNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA SVATOVÁCLAVSKÁ, STRÝČICE

Moje jméno je Martin. Odmala žiju na vesnici v jižních Čechách. Babička s dědečkem zde mají statek s hospodářstvím, kam jim chodím od mých prvních krůčků pomáhat. Ke statku patří pole, louky a na dvoře chovají prasata, kachny a slepice. Nejvíce obdivuji, že se vše snaží obstarat sami a nemusí se spoléhat na někoho jiného. Za pomoci staršího traktůrku každoročně zorají pole, vypěstují obilí pro naše zvířectvo a jednou za rok se také sejde celá rodina u sběru brambor.

Jsou mi velkou inspirací a jednou bych v této tradici rád pokračoval. Zatím mám dvacet slepic a jednoho kohouta. Jejich chov se stal mým velkým koníčkem. Každé ráno, než jdu do školy, vypustím slepice do výběhu a v podvečer doplním vodu a krmení. Víkendy jsou náročnější, protože se mění podestýlka, ale slepice mě za to každý den odměňují snáškou vajíček.

V tomto období je starost o drůbež docela náročná. Pořídili jsme ochrannou síť proti predátorům a hlavně ptactvu. Museli jsme celý výběh přizpůsobit současnému vládnímu nařízení. Pokud je to jen trochu možné, chodím natrhat trávu. Využívám zásoby drobně nasekaného sena, které jsem v létě nasušil a přidávám i vitamíny. Přesto se stává, že slepice utečou a pak začíná kolotoč. Zrovna včera přeletěl kohout přes dveře oplocení. Jediné místo, kde nemůže být síť, a přesto přelétl a za ním hned dvě slepice. Společně se vydali zobat trávu a červíky, jak říkává moje babička. Já jsem byl doma na počítači. Najednou slyším zvonek, a tak běžím otevřít dveře. Tam stojí udýchaná sousedka, a říká mi: „Pojď honem ven, létá tady jestřáb a já jsem viděla venku vaše slepice.“ Oblékl jsem se a chvátal ven. V tom vidím tu spoušť… Všude na zahradě se válí bílé peří! Se strachem v očích koukám z jednoho rohu zahrady na druhý v obavě, kde se asi nachází oběť útoku. Ale sláva! Slepice naštěstí byla jen poklovaná a trochu kulhala, ale žila. Sousedka mi pomohla „výletníky“ zahnat zpátky do výběhu a tom už přispěchala i babička, aby prohlédla nemocnou slípku. Říkala, že to není nic vážného a z útoku se snad brzy vyléčí. Já jsem šťastný, že přežila. Letos už by to byla totiž třetí v pořadí. Navíc jednu máme ještě pochroumanou, protože jí jestřáb vyklovl oko. Někdy je to adrenalin, ale baví mě to. Nikdy totiž nevím, co provedou, co kde rozhrabou a kam utečou. Ale mám je, kámošky, rád.

V budoucnu bych rád náš chov rozšířil, zmodernizoval a více se zapojil do dalších činností na farmě. Mým snem je studovat střední zemědělskou školu a získat tak více znalostí v oboru.

Sedlák a mlátička

LENKA NÝČOVÁ, 9. TŘÍDA, ZŠ A MŠ CHVALKOVICE

Kdysi dávno žil sedlák, který nebyl moc bohatý. Narodil se jako sirotek, a protože neměl velké bohatství, neměl ani ženu. Říkalo se mu proto sedlák Chuďas, ale ve skutečnosti se jmenoval Jíra. Jednou seděl u pole zlaté pšenice a přemýšlel, jak by si práci usnadnil. Myslel si, že kdyby vynalezl nějaký stroj, který by mlátil za něj, nebolela by ho potom tak záda.

Slunce bylo téměř na vrcholku, když v tom si vzpomněl, jak vezl klasy na fůře a cesta byla tak hrbolatá, že když potom obilí sházel, na voze zůstala hromada zrn. Skosil tedy pole a naložil klasy na fůru. Červené slunce dorazilo k obzoru, když Jíra přijel na svůj dvůr.

Vzal ozubená kolečka a pár prken a dal se do práce. Chtěl postavit něco, co by připomínalo hrbolatou cestu. Téměř k ránu byl s prací hotov. Ráno potkal na vedlejším poli svého souseda Kubu. Kuba se ho zeptal, co to v noci kutil, protože se prý rány kladivem rozléhaly až k vedlejší vsi. Jíra mu tedy řekl, co dělal, ale chtěl, aby si to zatím nechal pro sebe. Kuba tedy odešel zpět na své pole.

Když se k večeru vracel z pole domů, přemýšlel nad tím, co mu řekl Jíra. Kuba neuměl udržet tajemství, ale řekl si, že to poví jen své ženě. Jeho žena však byla drbna, a tak se to brzy dozvěděla celá vesnice i blízké okolí. Ráno Jíru probudil hluk. Vstal tedy a šel se podívat, co se děje. Když otevřel bránu do dvora, uviděl řadu vozů sedláků z okolí. Optal se prvního, co se tu děje, a proč stojí před jeho bránou. Jakmile mu vše sedlák odvyprávěl, nemohl uvěřit vlastním uším. Po vsích se totiž hemžily klevety, že nechává za 2 zlatky vymlátit obilí. Jíra byl překvapen, ale řekl si, proč ne. Pustil se do práce, řada ubývala a k poledni už byl téměř hotov.

Vydělal si tolik, že se mu přestalo říkat sedlák Chuďas. Rozdělil se i se sousedem, protože kdyby to Kuba neřekl své ženě, nikdy by se tak nestalo.

Jíra si dokonce našel ženu, se kterou měl mnoho dětí. Další rok už měl jeho stroj téměř každý, pomáhal sedlákům ho sestrojit a stal se známým i ve světě. Nakonec se stal majitelem malé výrobny mlátiček, kde vymyslel i spoustu dalších strojů.

Alenka na farmě

MARKÉTA NERADOVÁ, 3. TŘÍDA, ZŠ GUTOVA, PRAHA

V sobotu ráno se ve městě Kudlatice probudila devítiletá zrzavá holčička jménem Alenka. Přišla na snídani, a zeptala se, jestli už je ten den, kdy pojede k babičce a dědovi na farmu. Maminka jí odpověděla, že už nastal ten den. Alenka se moc moc těšila na babičku, dědu a zvířátka z farmy.

Alenka s maminkou došly k hlavnímu vlakovému nádraží, kde vlak odjížděl každé tři hodiny. Vlak přijel na nádraží, Alenka se rozloučila a nasedla. Chvíli jeli a v tunelu se vlak zastavil. Bylo trochu zvláštní, že v tunelu nebyla taková tma, ale i přes to se děti, které seděli s Alenkou v kupé bály. Přála si, aby už se rozjeli a děti nezačaly plakat. Pak se Alence zdálo, že za oknem vidí slabé jiskření. Na to se vlak rozjel, vyjeli z tunelu, Alenka na vše zapomněla a cesta jí rychle utíkala dál.

Za chvilku byla Alenka na konečné zastávce. Vystoupila z vlaku a čekala na babičku. Dlouho nečekala, babička už tam byla. Hned Alenku objala. Obě se vydaly na farmu, kde na ně čekal dědeček, se kterým se obě musely hned přivítat. Alenka si chtěla prohlédnout celý statek, ale babička jí po chvilce zavolala k večeři. Byly těstoviny s houbovou omáčkou. Alenka si potom šla lehnout. V noci se probudila a slyšela zvuk, přicházel ze stodoly. Alenka se lekla, ale myslela si, že je to jen sen.

Ráno babička s dědečkem Alence řekli, že, musí do vedlejšího města pro nového hřebce a že se zdrží na tři dny. Tak odjeli, Alenka zůstala sama. V tom uslyšela oslíka Pepíka, jak mluví, vyděsila se, vběhla do stodoly a tam vidí, jak si zvířátka povídají. Nejdříve je pozorovala a pak se zeptala co to dělají. Zvířátka jí řekla, že si povídají o tom, jak je lidská práce zábavná. Alenka se zeptala, jestli se může přidat. Zvířátka jí s radostí řekla, že ano tak se Alenka nenechala pobízet sedla si a začala si se zvířátky povídat.

Zjistila, že čáp Ráč je holka, že krtek Míša nemá rád žížaly, ale chodí na zásoby masa do spižírny a spoustu dalších zajímavých věcí a také jí zvířátka řekla své přání. Bylo to zvláštní přání. Chtěli, aby uměli to, co lidé, aby mohli pomáhat babičce a dědovi na farmě. Alenka jim to chtěla splnit, ale nevěděla jak. Přemýšlela a přemýšlela, oči se jí zavíraly a najednou zase to jiskření jako v tunelu, až pak usnula.

Ráno sešla dolů z pokoje a tu vidí kravičku Matyldu, jak dělá v kuchyni omeletu. Vyděšeně na ní zírala a po chvilce se jí zeptala, co tu dělá. Kravička jí odpověděla, že dělá pro ni snídani.

Když dosnídala, šla se kouknout co se to děje. A zjistila, že každému zvířátku se splnil sen. Alenka si řekla, že to je báječné, ale také, že se to nesmí dozvědět babička s dědou. Asi by se lekli, kdyby viděli, jak pašík Pepa jezdí na traktoru a slepice Hilda zalévá zeleninu. Celý statek byl vzhůru nohama.

Do toho si zvířátka začala zpívat:

Na farmě, kde zvířátka žijí

Tam se někdy divné věci dějí

Pes nehlídá ale vaří

Osel hýká hospodaří

Kozel míchá drinky

Ovce barví hrnky

Králík jídlo servíruje

Přitom vesele poskakuje

Lidi na to nevěřícně hledí

že zvířátka jen tak neposedí.

Toho večera byla už všechna práce hotová, a tak Alenka uspořádala se zvířátky společnou sešlost ve stodole. Chtěla je moc pochválit, ale také je poprosit, aby neprozradili babičce ani dědečkovi, jak umí na farmě pracovat. Slíbili si vzájemně že jim to neřeknou a zůstane to jejich tajemství.

Za dva dny se babička s dědou vrátili a přivezli krásného nového hřebce. Divili se, jak farma krásně vypadá, zatímco byli pryč. Jak to mohla Alenka všechno takhle zvládnout? Je to šikovná holka pomyslel si dědeček. Kdyby jen věděli že bábovku jim neupekla Alenka ale kravička Matylda, postele ustlala holubice Diana, podlahu zametla oslice Lilinka svým ocasem, úrodu sesbíral na své bodlinky ježeček Bodlík s rodinkou.

Všichni byli spokojení, zvířátka že mohou pracovat jako lidé, prarodiče, že jim vnučka tak hezky pomáhá a Alenka že jsou všichni šťastní.

Blížil se den odjezdu. Alenka si balila kufr a najednou slyší, jak dědeček křičí: babičkóóó, Alenkóóó poběžte sem, mě snad šálí zrak. Babička odhodila zástěru, Alenka zakopla o kufr a běžely směrem kde slyšely dědečkův křik. Byl ve stodole a když tam doběhly uviděly vyděšeného dědečka, jak kouká na partu zvířátek, která usilovně pracovala. Dědeček se otočil a zeptal se, jestli to vidí taky.

Alenka mlčela, babička vykulila oči a řekla: „neuvěřitelné ty zvířátka dělají práci za nás“. Teď už musela Alenka s pravdou ven. Babička s dědou byli rádi že jim to vše řekla.

Než odjela viděla ještě jak dědeček učí prasátko Pepíka správně řadit rychlosti na traktoru a nejezdit po poli jako blázen a babička dávala svoje recepty kravičce Matyldě. Poslední noc strávila Alenka s babičkou, dědou a zvířátky ve stodole, aby si je všechny pořádně užila.

Loučení bylo smutné, ale Alenka se těšila na další prázdniny a byla zvědavá co se zvířátka během roku naučí nového.

A co záhadné jiskření?

Stará pověst praví, že když si něco moc přejete, ne pro sebe ale pro druhé a uvidíte zářivé jiskření tak se vám to přání vyplní.

Konec

Slepičí polévka

NATÁLIE SUŠILOVÁ, 3. TŘÍDA, ZŠ GUTOVA, PRAHA

Kousek od Mladé Vožice žil na farmě kohout Hřebínek se spoustou slepiček. Ten kohout byl líný jako veš. Nikdy ráno nekokrhal a farmář si musel každý večer nařídit budíka, aby nezaspal. Farmář totiž vstával velmi brzy ráno, aby nakrmil svoje zvířátka. Slepice Hřebínka neměly moc rády, protože kvůli němu nesnášely dost vajíček. Posmívala se mu i ostatní zvířátka. Kravičky na něho bučely ty pecivále. 0večky na něj pokřikovaly, že u sousedů mají kohouta jak se patří a husy ho naháněly a kousaly do ocasu. Prostě bylo jasný, že si z něho všichni dělají jen legraci.

Jednoho dne se farmář rozhodl, že si udělá pořádnou silnou slepičí polévku. Byl podzim a šla na něho nějaká viróza. Dopředu si chtěl rozmyslet, kterou slepičku si vybere. Když přišel ke kurníku viděl tam jen Hřebínka jak spal. Ostatní slepičky běhaly venku a zobaly zrní. Tak si farmář řekl, že do polévky dá zítra kohouta, protože je stejně k ničemu. A pořídí si nějakého nového kohouta. Hřebínek ale farmáře zaslechl a vylekal se. Řekl si, že nechce být zítra v polévce, takže se musí polepšit a dělat to co dělá pořádný kohout.

Další den ráno kohout čile vstal a zakokrhal tak nahlas, že to vzbudilo všechny i z vedlejší farmy.

Farmář byl překvapený a řekl si, že jestli kohout bude takhle hezky kokrhat celý měsíc nechá si ho. A polévku si udělá jindy. A za měsíc si všechna zvířátka říkala že Hřebínek je lepší kohout než kohout od vedle. Ten rok si už žádné zvířátko nestěžovalo. Naopak slepičky si pochvalovaly, jak pěkně si je hlídá a dává na ně pozor.

A na farmě všechno šlapalo jak na drátkách. KONEC.

Naše zvířata

MAREK ŠANDERA, 8. TŘÍDA, JUBILEJNÍ ZÁKLADNÍ ŠKOLA SVATOVÁCLAVSKÁ, STRÝČICE

V roce 1954 měli praděda a prababička hospodářství, bylo tam několik koní, chovali spoustu slepic, ovce, krávu, koně a různá zvířata. Na farmě ale byla i zvířata, která působila spíše potěšení, třeba pes nebo kočky.

Když přišli komunisti sebrali rodině farmu a i většinu zvířat, třeba pradědovy oblíbené koně. V době komunismu oba prarodiče zemřeli, a proto farmu zdědil můj děda, který se s babičkou starají o farmu dodneška. Moje mamka, taťka a samozřejmě i já pomáháme s provozem na farmě. Babička se nejvíce stará o krávy, které dojí a krmí. Děda má na starosti býky a jeho oblíbené kočky. O koně jsme bohužel přišli a prozatím žádné nové nemáme. Ale myslím, že je to jen otázka času. Já se starám nejvíce o psa a také chodím krmit slepice, většinou pšenicí a zbytky z kuchyně.

Na farmě máme také ovce, které se pásly na louce. V době, kdy se ovečce Báře narodilo jehňátko, měl jsem velkou radost, ale Báru za týden trefilo a pošla. Co s jehnětem? Vzal jsem si malého beránka na starost, dal jsem mu jméno Béďa. Musel jsem ho krmit pětkrát za den mlékem z kojenecké lahve. Beránek Béďa měl vždycky takovou radost, že mi drcal do lahve, až mi ji skoro vyrazil z ruky. Možná si myslel, že jsem jeho máma, protože za mnou chodil jako pejsek. Nejvíc jsem byl smutný, když Béďa vyrostl a děda ho musel odvést na jatka. Ale tak to na statku chodí.

Největším naším oblíbeným zvířetem je kravička Líza. Naše Líza je hodná, ale také samozřejmě plachá a hloupá, no prostě jako kráva. Minulé léto jsme Lízu pustili na pastvu jako obvykle. Jednoho dne jsem ji šel večer zavřít do maštale, Líza nečekala za vraty, jak měla ve zvyku, a tak jsem jí šel hledat. Krávu jsem našel zaseklou hlavou v dřevěné ohradě. Popadl jsem ji za rohy a snažil se otáčet hlavou, tak aby se vešla do mezery v ohradě. Líza se tak hodně vzpouzela, mlátila hlavou sem a tam, až ji otekl krk. Co s ní?

Doběhl jsem pro dědu, který musel ohradu rozříznout motorovou pilou. Společně jsme Lízu osvobodili.

To bylo radosti! Uložili jsme Lízu do maštale, dali jí seno a šrot. Z vděčnosti mne Líza olízla svým hrubým jazykem. I když je to jen hloupá kráva, je to milé zvíře.

Pomáhám rád na naší farmě, protože mám rád zvířata a zažívám s nimi různá dobrodružství!

Život na farmě

NATÁLIE ŠMOLÍKOVÁ, 9. TŘÍDA, ZŠ GUTOVA, PRAHA

Na farmě žiju už od malička se svojí babičkou a dědou. Už když jsem byl malý, tak jsem babičce a dědovi s farmou pomáhal. Pomáhal jsem jim krmit zvířata, čistit koním kopyta a tak dále. Velká zábava byla, když mě babička učila, jak dojit krávu. Jednou mě totiž naše kráva Libuše kopla, když jsem ji stiskl vemeno trochu víc, než jsem měl a děda z toho měl hroznou srandu, zatímco babička šílela a stále dokola se mě ptala, jestli jsem v pořádku. Co už ale nebyla taková sranda, bylo kydání hnoje. To jsem totiž nesnášel, protože ten smrad byl neúnosný, ale nakonec jsem si zvykl. Také bylo zábavné, když jsme se s dědou snažili po pastvě nahánět ovce do ohrady. Vůbec nám to nešlo a babička se nám za to dodneška směje a upřímně si myslím, že na to nikdy nezapomene. A jak by taky mohla, vidět nás jak naháníme ovce zpátky do ohrady muselo být opravdu legrační.

Přesto, že tam bylo hodně zábavy, nebylo vše úplně jednoduché. Na základní školu jsem chodil do nedaleké vesnice, takže to nebylo tak špatné, ale střední školu jsem měl v Praze, takže jsem vždy musel vstávat alespoň v půl šesté abych si zvládl základní ranní rutinu a taky nakrmit alespoň slepice a králíky. Proto jsem byl každý den ve škole hodně unavený. Babička a dědeček mi nabízeli, že mi zaplatí internát v Praze, který se nacházel nedaleko mé školy, ale já jsem měl vždy život na farmě rád a tak jsem je vždy, když mi tuto možnost nabízeli, odmítl. Vzhledem k tomu, že jsem vždy miloval zvířata a na naší farmě jsme jich měli opravdu požehnaně, jsem studovat na střední veterinární škole.

Teď vlastním veterinární kliniku v již zmíněné nedaleké vesnici. Potkávám tam spoustu mých přátel ze základní školy, kteří mě vždy obdivují za to, že jsem se zvládal vystudovat tento obor a ještě k tomu pomáhat na farmě. Ale vzhledem k tomu, že mě starání se o farmu bavilo, nebylo to až tak těžké. Ovšem občas jsem se chtěl farmy vzdát a plně se věnovat škole, jenže když jsem jen pomyslel na to, že opustím všechna ta zvířata, která tolik miluji a zrovna tak moje prarodiče, tak jsem se hned vzchopil a řekl si, že to zvládnu. Nevím jak, ale taky jsem se dokázal naučit hrát na kytaru. Učil mě můj děda. Vždy když byl čas, jsme si udělali táborák v lese, nacházejícím se blízko naší farmy. Vždy jsme tam jeli na koních a pak tam hráli u ohně. Bylo to opravdu příjemné. Někdy když jsem měl čas, tak jsem taky na farmu pozval své přátele a jen tak jsme se projížděli na koních okolo vesnice a po okolních loukách. Upřímně říkám, i přesto, že to bylo na farmě občas těžké a bylo tam někdy až moc práce, nedokážu si představit život ve městě. Vždy když jsem tam přijel tak jsem si jenom přál, abych už byl zpátky na naší farmě, protože město na mě působilo dost depresivním dojmem. Víte, ono žít na farmě je občas dost velká makačka. Není to jenom o roztomilých zvířátkách a krásných západech slunce. Občas je to dost velká dřina, ale stále mi to přijde lepší, než ve městě. Víte, přijde mi, že ve městě je život dost nudný, lidi jsou stále zavření doma u sociálních sítí a vůbec nemají tušení, co je to opravdový život. Děti tam a i nemají šanci na hezké dětství. Pamatuji si, jak jsme si společně s mými kamarády hráli na babu nebo na schovávanou, ve vesnici, nebo jak jsme si vzali koně a závodili jsme. Já jsem samozřejmě vždy vyhrál. Každopádně děti ve městech jsou stále doma na telefonech a na počítačích. Nebo je jejich rodiče nepustí ven, protože se bojí, že je srazí auto, nebo tak něco. S tím na venkově problém třeba vůbec nemáme. Takže jsem moc rád za to, že jsem mohl vyrůst na venkově a mít tak hezké dětství.

Farmaření lehké není

LUCIE VEČERKOVÁ, 7. TŘÍDA, ZŠ A MŠ URČICE

Ve většině pohádek, stále stejný začátek. Tento ale jinak zní, protože je moderní.

Miloval kluk mladou holku, sedli spolu na motorku. Vyrazili zkoumat svět, je tomu už devět let.

Když tak vjeli do vesnice, malý kousek od silnice, starý domek objevili, nikomu se nechlubili a ten dům si zakoupili.

Když pak farmu opravili, tak se spolu poradili, čím by pole osadili, aby z toho živi byli. Co tam budou pěstovat? Z čeho se budou radovat?

V létě pršelo jen málo, tak obilí rychle zrálo, zrnka byla malinká a úrody třetinka.

Do brambor zas hodně lilo, a tak v půdě všechno shnilo. U srdce je zabolelo, nač to vlastně všechno bylo?

Už přáli si jen maličko, ať vydrží jim zdravíčko.

Farma není legrace, je to z práce do práce. Není času na zábavu ani peněz na parádu.

Utíkal rok za rokem, no a co s tím úrokem. Pak dostali nápad velký, pole měli plná řepky.

Když pak řepku prodali, penízky se sypaly. Všechny dluhy splatili, a své chmury zahnali.

Jak se jim tak začlo dařit, zas měli chuť hospodařit. Od pondělí do pátku pečují o zahrádku.

Mrkev, česnek, cibuli na záhonech vypleli. Pak do trhu vyrazili, aby sklizeň zpeněžili.

A co s trávou budou dělat?

Mohly by tu volně běhat kozy a též ovečky, byly by jak sekačky.

Ráno vstávat, dojit, krmit, večer všude poklidit, nemohou v tom zítra chodit, a ještě si tak ublížit!

Když hospodář na dvůr vešel, viděl samá mláďátka a taky žlutá kuřátka.

Slepice velká vejce mají, ta se dobře prodávají, mají tedy vystaráno, stačí vejce sbírat ráno.

Vtom šíří se jak lavina, jejich velká novina, ať je to kluk nebo holka, v břiše roste fazolka.

Takže budou také tři, to sem ale nepatří, je to totiž začátek nových pěkných pohádek.

Pěstování zemědělských plodin ve vertikálních „šuplících“

MICHAL KUPSKÝ, SEPTIMA, GYMNÁZIUM JANA BLAHOSLAVA, IVANČICE

V dnešní době bereme zemědělskou půdu jako samozřejmou součást moderního farmářství, která nikdy nebude vyčerpána. S postupem času však lidstvo zjišťuje, že kvalitní agrární zeminy ubývá a během několika let může dokonce ztratit svou úrodnost. Nejedná se pouze o vyčerpanost půdy jako takové, nýbrž o její úplné zastavění, neboť počet obyvatel planety stále a neúprosně roste, tudíž se zvyšují nároky na počet bytů a domů na úkor orné půdy. Výše uvedené důvody mají za příčinu vznik tzv. vertikálních farem, které jsou v současné době už velmi rozšířené.

Zrod vertikálních farem je kladen do městského státu v jihovýchodní Asii – Singapuru. Už jen při pomyšlení na to, že jde o městský stát, člověka napadne, že zde nemůže být dostatek půdy pro agrární využití. Dnes jsou tyto druhy farem hojně využívány v USA, protože 41 % zemědělské půdy Američané využívají pro pěstování krmiv pro dobytek, a tedy plodin, jež zajišťují základní obživu pro lidi, je pouze 59 %, což je z mého pohledu velice málo pro zemi s 340 mil. obyvatel.

Vertikální farmy zabírají méně místa, protože plodiny jsou sázeny do truhlíků o menších rozměrech a jsou skládány nad sebe do několika pater. Díky tomu můžeme pole o velikosti 1 000 m2 „napěchovat“ do několika metrů čtverečních. Přívod vody s rozpuštěnými minerály k záhonkům je řešen pomocí kapénkové závlahy a světlo potřebné k růstu si rostlinky berou z LED světel umístěných nad nimi.

Nejenže díky tomuto řešení ušetříme místo, kterého podle mě bude během 20 let nedostatek, ale také dokážeme vypěstovat mnohem více plodin, protože rostliny na farmách jsou chráněny před přírodními pohromami, jako jsou vichřice, krupobití nebo různé eroze půdy, tím pádem se nemusíme bát o kvalitu ani kvantitu úrody, která bude téměř vždy stoprocentní. Nadto tento způsob umožnuje ochranu životního prostředí, neboť různé pesticidy a chemické látky se nebudou dostávat do půdy a následně do podzemní vody, odkud přecházejí koloběhem vody do těl živočichů a způsobují jim problémy. Dále se nemusí využívat těžkých strojů k úpravě zeminy, takže do ovzduší neuniká tolik emisí, tedy nedochází ke ztenčování ozonové vrstvy. Mezi další výhody bych určitě zařadil snížení desertifikace a odlesňování, které právě souvisí s nedostatkem orné půdy.

Druhou stranou mince je stále zapnuté LED noční osvětlení, čímž velice „trpí“ náklady na spotřebu elektrické energie, která je drahá a za několik let jí může být také nedostatek. Mezi další negativa je řazeno také znečištění ovzduší. Tento argument jsem sice v předchozím odstavci zařadil mezi výhody – z pohledu značně omezeného používání pesticidů a strojů – ale zde hovoříme o emisích CO2, větrání a světelném znečistění v okolí farem. Dle studií, které jsem pečlivě pročetl, jsem zjistil, že při tomto způsobu pěstování plodin se zvyšují emise uhlíku téměř na čtyřnásobek atmosférického množství, což má za následek zrychlení fotosyntézy až o polovinu. Při pravidelném větrání pak dochází k úniku uhlíku do atmosféry. Z mého pohledu je pak největším problémem světelné znečištění, protože LED světla zapnutá celou noc ozařují okolní instituce a obytné části města.

Vertikální farmy jsou v současnosti zatím v zárodku vývoje, ale v průběhu dalších 50 let z mého pohledu nahradí cca 70 % již vyčerpané zemědělské půdy, která bude také stále ubývat. Ze strany pozitiv není pochyby o využitelnosti vertikálních farem v budoucnosti, i přes výše zmíněná negativa, jež je možné do plného provozu úplně vymýtit.

Václav a František Veverkovi aneb jak posunout zemědělství

VENDULA LINDNEROVÁ, 1. ROČNÍK, SOŠ A VOŠ BŘEZNICE

V malé vesničce u Pardubic, nesoucí jméno Rybitví u Pardubic, se narodili dva synové. Každý z nich byl sice synem jiných rodičů, ale protože matka jednoho, byla tetou druhého, měli k sobě opravdu blízko. Starší se jmenoval Václav a mladší František. Byli nerozluční. Trávili spolu všechen volný čas. Chodili spolu pást krávu. Na podzim pekli v doutnajícím ohénku brambory. Koupali se v rybníce a když se jim ovečka zaběhla, hledali jí schválně až do večera, aby mohli tropit neplechu a honit děvčata s kopřivami v rukou. Kdyby je jeden viděl, pomyslil by si, že jsou bratři.

Ale jednoho chmurného zimního dne, když bylo Václavovi jedenáct let, přišla smutná zpráva. Václav, který žil ve skromné chalupě se svými rodiči, už přes dva týdny přebýval se svým strýcem, tetou, bratranci a sestřenicemi na jejich statku. Jeho otec vážně ochořel a ten večer, když venku za oknem mráz maloval na okna svou promrzlou rukou a ledový vítr šeptal smutnou píseň, na vrata stavení zabušila žena zabalená do mrazem ztuhlého šátku.

Ten večer bylo smutno. Ta žena nepřinesla dobré zprávy. Přinesla ty nejhorší. Václavův ocet boj s nemocí, která trýznila jeho tělo již tak dlouho, prohrál.

Václavova matka se znovu vdala a jeho otčím začal spravovat jejich skromné hospodářství.

Když Václav dospěl, převzal vše do vlastních rukou. A k tomu začal vykonávat otcovo řemeslo, kovařinu. Ale hospodářství bylo stále zatíženo dluhy po jeho zesnulém otci a tak se musel hlavně věnovat obhospodařování polí.

Jednou na večer, kdy slunce už zapadalo, stál Václav na zápraží a poslouchal zvuky, které se ozývaly z chalupy. Ten den se mu mělo narodit osmé dítě. Když ale pomyslel na to, že už o několik z nich přišel, musel se hodně přemáhat, aby ho v tak šťastný okamžik, jako je narození dítěte, nepřemohl smutek.

Jeho žena porodila krásného synka. Ale týden poté dostala horečku a zemřela. Václav se po smrti své ženy uzavřel do sebe. Jediný koho mohl vidět, byl jeho věrný přítel a bratranec, František. Františkovi, mladšímu bratrancovi, se vedlo o něco lépe. Když zemřeli jeho rodiče, převzal statek, oženil se a v celku i prosperoval. Byl velice nadaný na manuální práce. Vymýšlel různé vychytávky na usnadnění práce, což byl i jeho sen. Sousedé si u něj nechávali opravovat své rozbité věci. Ale přesto, že všem tak ochotně pomáhal, si o něm vesničané šuškali, že je to podivín.

Se svou manželkou ale velké štěstí neměli. Narodilo se mu tolik dětí a jen tak málo prožilo život.

Se svým bratrancem byli ale přese vše nerozlučnými přáteli. Skládali hlavy dohromady a zabývali se různými vychytávkami a pomocníčky, které by jim usnadnili práci.

Poté, co Václavovi zemřela manželka se se svým bratrancem tři roky zabýval tím, že chtěl sestrojit nové orební nářadí. Trávili ve stodole, kde vše vymýšleli a plánovali, takovou spoustu času, až František občas zapomněl, že má doma na statku svou rodinu. Do stodoly chodívali vždy, když už nebylo co na práci, nebo vše bylo hotové. František při práci vyprávěl vtipné historky a Václav se za břicho popadal. Až někdy dokonce zapomínali na své trable a vraceli se do těch dob, kdy pásli krávy a koupali se v rybníce. Tak moc by se občas chtěli vrátit v čase.

František měl v hlavě plán svého vynálezu a zpětně ho zakresloval na své plány. Václav koval součástky, až jednou se mu konečně podařilo dát radlici správný tvar. Konečně bylo hotovo.

Byli na sebe pyšní, ale určitě ne natolik, jak by byli, kdyby věděli, jaký posun jejich dílo v zemědělství vykoná. Jejich sen se splnil.

Ochotně napomáhali sousedům, aby si také takové oradlo vyrobili, aby jim zjednodušilo práci. Se svým vynálezem se nijak nehodlali skrývat a tajit a tak se jednou stalo, že jim na vrata zabušil bohatý hospodářský

úředník Jan Kainz, který žil v nedaleké vesnici jménem Choltice.

Františkova žena mu ochotně otevřela a přivítala ho. Kainz se rozhlédl po zápraží a s viditelnou pohrdavostí ve tváři se zeptal ženy stojící opodál: „Kde najdu Františka Veverku?“

Ze stodoly vyšel mladší z bratranců a utíral si ruce do špinavého hadru, který mu vysel u pasu.

„Co potřebujete?“ zeptal se a pomalím krokem došel až ke Kainzovi.

Ten si neohrabaně sundal klobouk z hlavy a strčil si ho opatrně pod levou paži.

„Jmenuji se Jan Kainz. Jsem hospodářským úředníkem.“ představil se a přejel Františka znechuceným pohledem.

Když muž naproti němu lhostejně přikývl, pokračoval: „Chtěl bych se podívat na ten váš “vynález“.“

Při těchto slovech se jízlivě usmál.

František ho ochotně zavedl do stodoly, kde měl svou dílnu. Vytáhl jeden z plánů a podal ho Kainzerovi.

Ten si ho s nechutí v obličeji převzal. Chvíli se na plán díval a poté sklouzl očima ke ruchadlu opodál. Ukázal na něj obtloustlým prstem a zeptal se: „To je ono?“

František se na ruchadlo za svými zády podíval a pak jen zakroutil hlavou.

„To je zničený kousek. Sousedovi se rozbilo jedno z kol, tak mi ho dal na spravení.“

Kainz přistoupil k ruchadlu a bedlivě si ho prohlížel.

„Mohu si tento plán překreslit? Rád bych si takový také nechal vyrobit. Samozřejmě jen zcela na osobní potřeby.“ A jeho tři brady se zvedly, jak se muž snažil dobromyslně usmát. V očích mu však svítilo tisíce ohníčků.

„Vezměte si tento.“ Řekl František, ale úsměv mu neoplatil. Oči mu kalila únava a vyčerpání.

Když Kainz odcházel, zavírala za ním vrata statkářova žena.

Františkovi po setkání s hospodářským úředníkem, štěstí nepřálo. O půl roku později, když se krajina začervenala pod poslednímy paprsky teplého slunce, jeho žena vážně ochořela. Celé dny proležela v posteli, zmáčená vlastním potem. O týden později zemřela.

František smutnil jen krátce, protože se seznámil s mladou Annou, dcerou mlynáře, který žil se svou rodinou v Břehách u Přelouče.

František si s Annou padli do oka. Ona hledala movitého nápadníka, aby se měla kde zahnízdit a nemusela žít v chudobě a on ženu potřeboval. A tak byla v červnu svatba.

Františkovi se ale ani po svatbě líp nevedlo a chudoba je brzy zahnala tak daleko, že musel prodat rodinný statek a přestěhovat se do malé chalupy blíž k rodišti Anny. Do Břehů u Přelouče.

Václav též prodal chalupu a odstěhoval se s tím málem, co měl do vesnice zvané Bukovina. Znovu se oženil, ale životem ho provázela stejná smůla jako Františka. Žil také v chudobě a bídě.

Když jednoho časného rána dorazil Václav do Pardubic, čekalo ho nemilé zjištění. Mezi plakáty přibité na dřevěnou desku na jednom z měšťanských domů, našel jeden, který v něm vyvolal spoustu otázek. Na plakátu byl vyobrazen jejich vynález. Sklouzl pohledem pod obrázek a přečet si jméno, které bylo vytiskli tučným písmem. „Kainz.“

Věc, kterou jim s bratrancem trvalo tak dlouho vymyslet, aby vše fungovalo tak jak má. Těch oprav a zkušebních jízd. Kolik potu a sil do toho oba dva dali. A teď tu visí a pod ním je jako autor naspán úplně někdo jiný. Vzedmula se v něm vlna vzteku. Jedním škubnutím plakát strhnul a strčil si ho do brašny u pasu. Poté, co vše vyřídil nezamířil domů, zamířil rovnou do Břehů u Přelouče

„Dobře se na to podívej, abys mi to mohl vysvětlit.“ křičel na zaskočeného Františka, když vrazil do světnice. Plakát tisk na stůl a napnutou rukou se o něj opíral.

František plakát přejel rychlím pohledem, ale stačil mu jediný pohled na jméno pod obrázkem, aby mu vše bylo jasné.

„Já hlupák!“ zabědoval. „Že mě to nenapadlo. Neměl jsem mu věřit.“

František se na Václava podíval unavenýma očima.

„Přivlastnil si naší tříletou práci, Františku! Musíme přeci něco udělat! Já to takhle nenechám!“ a vyšel ze světnice. Plakát zůstal ležet na stole.

František byl jiný než Václav. Nebyl tak vznětlivý. Byl klidné povahy. Ale to, co hospodářský úředník udělal, bylo neodpustitelné.

Sebral ze stolu plakát a rozběhl se za bratrancem, který už vycházel z vrátek. „Půjdu s tebou.“

Zabušili na vrata hospodářskému úředníkovi, Janu Kainzrovi. Otevřela jin drobná dívka s šátkem kolem hlavy. Muži vpadli do velkého měšťanského domu, jako velká voda. Dívenka vběhla za roh, aby oznámila, že přišli dva neznámí muži.

Za chvíli se objevila zamračená žena v bohatě zdobených šatech. Upřela na ně své černé oči a neurvale vykřikla otázku, která ještě nějakou dobu doznívala, jako předzvěst problémů.

„Co tu chcete?! Okamžitě odejděte! Nejste vítaní!“ z jejího hlasu znělo stejné pohrdání jako z hlasu tlustého hospodářského úředníka.

Náhle se poza rohu vykolíbala mužská postava. Nejspíš ho od oběda vyrušil ten lomoz, který bratranci natropili.

„Kdo tu je? A co chtějí?“

František ten hlas okamžitě poznal.

„Dobré odpoledne, pane Kainzre.“ Pozdravil slušně mladší z bratranců.

Václav ztuhl vzteky, když uslyšel jméno toho muže, který se pomalu kolíbal k nim.

„Á pan Veverka, jaké milé překvapení.“ Na kníru se mu houpalo kus masa a pod knírem se mu na omaštěné

puse rozlíval spokojený úsměv.

František už když viděl ten škodolibý výraz v Kainzrově tváři věděl, že boj je předem prohraný.

Jak by této nespravedlnosti mohli zabránit tak maličcí lidé s neexistujícím postavením, jako byli oni dva?

Václav vytáhl plakát a mával s ním Kainzrovi před nosem. Ten se jen dál spokojeně usmíval.

„Jo, proto jste přišli.“ řekl poté, co se dostatečně nabažil té jejich bezmoci.

„Ano přesně tak!“ vykřikl Václav.

„Tak s tím, co držíte v ruce, milý pane, vy neuděláte nic.“ hospodářský úředník se rozesmál tak mocně, až se mu roztřásly tři brady, které se mu kývaly pod tou pravou.

Václav vykročil dopředu. Když to František uviděl, chytil ho za rukáv košile a stáhl zpět.

„Ale toto přece není správné,“ řekl pomalu. Při těchto slovech se mu roztřásli ruce.

Neměl ani tak vztek, jako lítost. Ta teď zaplavovala celé jeho tělo. Sen, který si tak těžce se svým bratrancem vydobyl, se začal pomalu rozpadat.

Kainzr se k němu naklonil a zašeptal: „Ten, kdo má peníze, má moc. Ten, kdo žádné peníze nemá, nemůže mít moc.“

Václav stisk ruce v pěst a rozkřikl se: „Uvidíme, kdo má moc. Když pojedu do Prahy a vše jim řeknu a ukážu, tak pravda zvítězí nad tou vaší mocí.“

Po těchto slovech vytlačil Františka ze dveří a sám ho následoval.

Druhý den Václav vyrazil do Prahy a jak řekl, tak udělal. Ale bohužel to nestačilo.

Kaizrovi se zatím vše v hlavě rozleželo a druhý den vyslal čtyři muže. Dva do Bukoviny a dva do Břehů u Přelouče. Nechal pro výhružku zapálit domy obou mužů.

Bratranci neměli vůbec nic. Spali v malé stodole a živili se čím mohli. Všechny jejich důkazy o tom, že to oni sestavili ruchadlo, shořeli v ohni, který zachvátil Františkův dům.

Nevzdávali a stále se snažili dokázat, že oni jsou ti, kdo ruchadlo vymysleli a vytvořili.

O dva roky později oba zemřeli ve stejný den v roce 1847 na záhadnou nemoc.

Autorství bratrancům uznala hospodářská výstava v Praze až pár let po jejich smrti.

V Pardubicích a Rybitví mají společný pomník na jejich památku.

Ruchadlo

LIŠKOVÁ RŮŽENA, 1. ROČNÍK, SOŠ A VOŠ BŘEZNICE

Žili, byli dva bratranci, Václav a František Veverkovi. Oba bydleli v malé vesnici Rybitví u Pardubic, a dokonce pocházeli ze stejného domečku.

Václav byl chalupník a kovář. Byl to chasník velké silné postavy, zkrátka to byl kovář, jak má být. Měl hnědé vlasy a modré oči. Často nosíval kovářskou zástěru a kalhoty z kůže a bílou košili, která byla zřídka čistá.

V jeho kovárně byste našli velkou kovadlinu, velké kovářské nádoby s vodou a hlavně výhně s kovářským měchem. Na stěně viselo náčiní na kovářské řemeslo. Byly to různé kleště, kladiva, sekáče, průbojníky na různé otvory, pilníky, nůžky na plech, železné dráty. Nesměly chybět kovářské zástěry. Kovárna byla malá, tudíž v ní nebylo moc místa. Pod okny šuměl potůček, který lemovaly vrbičky. Za kovárnou byla loučka, kde se honili zajíčci a bzučely včelky a mušky, na květy létali motýlci. Za loučkou pokračoval les.

František byl sedlák. Když se František oženil, ujal se hospodaření. Byl také vysoké postavy, měl delší hnědé vlasy a hnědé oči. Nosíval vestu s dvěma řadami knoflíků, dlouhý kabát až ke kotníkům a vysoké boty ke kolenům.

Selské stavení měl prostě zařízené. Jeho domeček byl malý, ale útulný. Ve chlévě choval jedno prasátko a jednu kravičku. Na dvoře mu pobíhalo hejno slepic, hus a kachen. Ve stodole bylo seno pro kravičku a sláma na podestlání pro dobytek, a na opravu střechy. Měl tu plno nářadí na opravu všeho možného. Byl tu pluh na orání políčka, které bylo hned za stodolou. František byl chudý a snažil se svoji rodinu uživit. Hospodaření nebyla lehká práce. Pluh na orání se mu zdál nedokonalý. Proto si často lámal hlavu s tím, jak ho vylepšit, aby byla jeho práce usnadněna a lepším pluhem zajištěna větší úroda.

Bratranci se často vídali a vyprávěli si o svých řemeslech. Václav říkával, co je na kovařině těžké, a co ne. František se zmínil o problému s pluhem. Václav se tomu podivil a chtěl pluh ukázat. Pluh byl celý dřevěný a půdu pouze rozrušoval a v určité hloubce ho v zemi udržoval oráč silou. Václavovi se to také zdálo obtížné a nedivil se, že má bratranec starosti.

Bratrance napadlo, že by mohli vymyslet, jak pluh zdokonalit. Václav nabídl Františkovi, že by mohl něco ukovat, co by pomohlo pluh zlepšit. Františkovi se ten nápad líbil, a proto s tím souhlasil. Oba bratranci se každý den scházeli a vymýšleli. Kreslili různé nápady, zkoušeli sestavovat modely a potom Václav želízko k pluhu ukoval ze železa. Namontovali želízko k dřevěnému pluhu a k němu ještě přimontovali kolečka. Vyzkoušeli pluh při orání. Ještě se jim nezdál tvar a sklon želízka na pluhu. Zkoušeli různé varianty, až došli k té správné. Po mnoha neúspěšných zkouškách se jim společně podařilo vytvořit pluh pracující podle jejich představ. První brázdu novým ruchadlem vyorali bratranci za kovárnou, kde zjistili, že nový pluh funguje výborně. Nový pluh byl vhodně tvarovaný a upevněný na kolečkách. Půdu nejen rozrušoval, ale odkrajoval ji, drolil, provzdušňoval a obracel tak, že se vrchní vrstva dostávala dolů a spodní vrstva odpočaté půdy navrch. Orba byla méně namáhavá než dříve. Hloubka orby se dala řídit na hřídeli vpředu. Václav a František nazvali nový pluh ruchadlem.

Václav s Františkem měli velikou radost a pozvali sousedy z jejich vesnice, aby se šli podívat na orání půdy. Všichni byli ohromeni. Obcházeli ruchadlo ze všech stran, pozorovali jej při práci a postupně si ho všichni vyzkoušeli. Nadšení nebralo konce. Lidé viděli, že ruchadlo práci mnohem usnadní a vykonává práci lépe a tím bude větší úroda.

Lidé si také chtěli usnadnit práci a chtěli mít místo pluhu nové ruchadlo. Václav s Františkem byli hodní a rádi sousedům pomáhali. Vyráběli ve Václavově kovárně ruchadla pro okolní hospodáře. Lidem se s novým ruchadlem dobře pracovalo. To se rychle rozkřiklo po okolních vesnicích a později i do širokého okolí. Bratranci nestačili vyrábět ruchadla. Byla větší poptávka, a proto nezištně dávali své řešení ruchadla k dispozici každému, kdo o ně požádal a tím si ho mohl kdokoli kdekoli vyrobit.

Václav a František nevěděli, že se jedná o vynález, který by mohli obchodně využít a měli by si ho nechat patentovat. Tím by zbohatli a zbavili se své chudoby. Výroby a prodeje ruchadel se ujímali jiní lidé, obchodně zdatnější. Jedním z nich byl Karel Podhajský, obchodník z Bohdanče, vedlejší vesnice Rybitví bratranců Veverkových. Ten s jejich vědomím a s použitím dřevěného modelu, který mu poskytli, objednal výrobu většího množství nových pluhů ve slévárně Václava Svobody v Mladé Boleslavi a zajišťoval jejich prodej.

Byla velká škoda, že neměli bratranci Veverkovi vynález ruchadla patentovaný. Spousta zlých lidí se snažila vynálezu ruchadla zneužít tím, že tvrdili, že je to jejich vynález. Lidé se hádali, kdo vynalezl ruchadlo. Proto se o vynálezci ruchadla řešil až úřední spor. Oba bratranci ale zemřeli dříve, než se něco změnilo a úředního uznání vynálezu se nedočkali. Dva muži se snažili, aby zásluhy bratranců Veverkových vyplavaly na povrch, ale nepodařilo se jim to.

Až po letech se našel hrdina, který šel po stopách, zkoumal a ověřil si, kdo skutečně ruchadlo vynalezl.

Byl to František Vratislav Sova, který autorství Veverkových prokázal. Vydal knížku nazvanou Vynálezci ruchadla. Po vydání knížky se konala v Rybitví i v Pardubicích velká národní slavnost, při které se odhalovaly pomníky. Na jednom jsou zobrazeni bratranci Veverkovi, Václav drží kladivo a František model ruchadla.

Druhý pomník stojí v místě jejich políčka, kde vyorali svým ruchadlem první brázdu. Je na něm krásné ruchadlo ve skutečné velikosti. Od té doby již autorství vynálezu nikdo nikdy nezpochybňoval a lidé byli rádi, že vše dobře skončilo. Jen litovali, že se této slávy a uznání oba bratranci, Václav a František, nedočkali.

Bratranci Václav a František Veverkovi jsou stále opěvováni. Na základě jejich převratného vynálezu ruchadla se dále vyrábějí dokonalejší a dokonalejší pluhy. Vylepšují se, ale pořád vycházejí z původního ruchadla bratranců Veverkových. Za starých časů, v době života Václava a Františka, ruchadlo táhla kravička a oni jej udržovali v brázdě, později pluh táhl kůň, a v dnešních časech už moderní, několikaradliční pluh je zapřažen za traktor.

Významné objevy zemědělství

ROMAN SKALICKÝ, 1. ROČNÍK, SŠ SOCIÁLNÍ PÉČE A SLUŽEB, ZÁBŘEH

Zemědělství je spjaté s lidstvem už od pravěku. Bez něj by bylo těžší obstarávat potravu. Během let a staletí došlo k několika změnám v obdělávaní půdy. V současné době nalezneme mnoho témat, která stojí za úvahu – například efektivita a zároveň ničení přírody herbicidy.

Herbicidy jsou zjednodušeně chemické látky a jejich sloučeniny, které se v zemědělství využívají k hubení plevele. Domnívám se, že tato technika boje s nežádoucími rostlinami je velmi rychlá a účinná. Díky tomu, že odstraníme velké množství plevele, se může zvýšit kvalita sklizené úrody. Existují však i nějaké nežádoucí účinky těchto chemikálií?

Pokud dojde k aplikaci této látky, dojde k vyhubení více složek v půdě, a ne jenom jedné rostliny, což může mít podle mě neblahé dopady na zemědělství jako takové. K zamyšlení je také opakované použití herbicidů. Všechno se nějakým způsobem vyvíjí, i rostliny získávají větší schopnost adaptovat se na nepříznivé či hubící podmínky. Myslím si, že právě to zemědělce nutí zvyšovat množství používaných látek. Poslední a za mě nejdůležitější je zamyslet se nad vniknutím herbicidů do dalších plodin. Tyto chemikálie se mohou dostat do půdy a vody, kterou mohou kontaminovat, a tudíž mohou být pro lidi a zvířata nebezpečné. Do jaké míry se dostávají herbicidy do potravin a podzemní vody, které člověk využívá?

Věřím, že tyto látky jsou podstatné, ale zároveň si dovedu představit, že nebudou využívány. Ano, bude to časově i manuálně náročnější, avšak pro nás a pro přírodu to může být šetrnější. Proto vznikají ekozemědělské spolky a přibývají biozemědělci, kteří se touto problematikou zabývají a nechtějí, aby to s naší planetou, faunou a florou dopadlo zle.

Traktor na poli

ADÉLA VÍTKOVÁ, 1. ROČNÍK, SOŠ A VOŠ BŘEZNICE

Na jaře, když sleze sníh, vidíš traktor na polích. Při sluníčku, když nelije, semínka radostně zaseje.

V létě slunce pálí naplno, traktorista s traktorem mají zas napilno. Semínka v zemi však vůbec nelení. za pár dní už se na poli zelení.

Na podzim sluníčko pomalu slábne, na poli obilí krásně nám zlátne. Kombajn nám v garáži také již nelení, těší se na pole - na velké sklízení.

Zima nám začíná, pole nám usíná. Traktůrek v garáži držíme stěží, musí však v klidu být, když venku sněží.

ČESKÁ AKADEMIE ZEMĚDĚLSKÝCH VĚD

Největší vydavatel impaktovaných vědeckých zemědělských časopisů v ČR.

Poradní orgán Ministerstva zemědělství ČR.

Organizátor soutěže Cena ministra zemědělství pro mladé vědecké pracovníky a za nejlepší realizovaný výsledek výzkumu a experimentálního vývoje.

Sdružuje pracovníky zemědělského výzkumu, vývoje, vzdělání a praxe v ČR.

Propaguje transfer výsledků výzkumu v oblasti zemědělství do praxe.

Člen Unie evropských zemědělských akademií (UEAA).

© 2023 Česká akademie zemědělských věd, Praha