17 minute read
SENIOŘI: JARMILA KUBÁTOVÁ
from UNIE 9-10/2022
by casopisunie
V novém domově
TEXT: Kamila Spěváková FOTO: Kamila Spěváková a archiv ČUN
Rozhovor přibližuje život neslyšící klientky, to, jak psychicky zvládá adaptaci na nový pražský domov na Chodově a zda v něm při aktivitách používá plnohodnotnou komunikaci ve znakovém jazyce. Klientka žije v domově od března tohoto roku. Předtím však ve svém seniorském věku prožila tři velké změny (ekonomickou, zdravotní a sociální).
Jarmilo, jak se máš? Moc ti to sluší…
Dnes v noci jsem špatně spala, protože mi na pokoji bylo horko. Vzbudila jsem se už v pět hodin ráno. Máme tady prima holky Táňu, Báru a Karolínku. Ty mě umějí obveselit a spravit mi pochmurnou náladu. A také mě svátečně oblékly a upletly mi holandský cop. Už jsem v lepší formě.
Můžeš prosím stručně popsat své dětství?
Narodila jsem se v Praze do slyšící katolické rodiny Kodešových. Vyrůstala jsem se slyšícími sourozenci – se starší sestrou Janou a svým dvojčetem Miluší – v pražské vinohradské čtvrti. Když mi bylo asi půl roku, dostala jsem zánět středního ucha a po nešetrném lékařském zákroku jsem bohužel ohluchla. Navštěvovala jsem krátce školu pro nedoslýchavé v Ječné ulici, poté školu pro děti se zbytky sluchu ve Výmolově ulici. V druhé z nich jsem se cítila lépe, byla jsem tam mezi svými. Moje maminka si vyzkoušela práci kuchařky i pošťačky a můj tatínek byl šoférem staré dvounápravové tramvaje, později vedoucím pražského Dopravního podniku. Vzpomínám s nostalgií na zlaté dětství, kdy mě tatínek brával na jízdy Prahou. Pohled z místa řidiče na ubíhající koleje a průjezdy pražskými čtvrtěmi patří k nejkrásnějším zážitkům v mém životě. Bavilo mě sledovat, jak tatínek rukou ovládá páku na řídicím pultu. Jezdilo se s otevřenými dveřmi a netopilo se. Uvnitř bylo veselo a lidé byli družní, když byl venku mráz.
Kam jsi šla po základní škole?
Vychodila jsem jen 8 tříd, protože jsem překročila věkovou hranici. Nastoupila jsem do učení na obor dámská krejčová. Ale dlouho jsem tam nezůstala, proto nemám výuční list. Nastal tam choulostivý problém, o kterém nechci mluvit, ale nic z toho nebyla moje vina. Můj otec šel do školy nepříjemnou situaci vyřešit, ale bohužel se nevyřešilo nic, tak jsem musela ze školy odejít. Nastoupila jsem do práce dříve, bez kvalifikace. V prvním zaměstnání mě zaučili ve výrobě kartonáže. Nepracovala jsem tam dlouho, protože jsem tam
Účes typu holandského copu sluší v každém věku
MEDAILONEK JARMILA KUBÁTOVÁ (73) • Rodačka z Prahy • Žákyně školy pro děti se zbytky sluchu v Praze-Radlicích • Výrobní družstvo Drutěva • Národní podnik Mitas v Praze-Záběhlicích • Syn Martin z předešlého manželství
měla nestálou pozici. Proto jsem odešla a tatínek pro mě našel dobře placenou práci v gumárenském podniku Mitas.
Mohla bys nám prosím povyprávět o tom, proč jsi za poslední tři roky musela tolikrát změnit bydlení?
V prvním, větším bytě byl hrozně vysoký nájem. Když tam byl ještě původní majitel, tak se nám hodně přizpůsoboval. Žili jsme i se sousedy dlouhá léta spokojeně, navzájem jsme si pomáhali. Ale potom se přestěhoval a prodal dům novému majiteli. Ten neměl pochopení pro starší, chudší lidi. Lidé si nemohli nájem dovolit a začali své byty opouštět. Přicházeli noví nájemníci, které jsem vůbec neznala, a já nechtěla zůstat v předraženém bytě sama. Sice tam zůstali i imobilní senioři, kteří si mohou dovolit platit drahý nájem, ale já jsem se na ně už nemohla spolehnout. Bylo mi těžko u srdce…
Vyhledala jsi pomoc u nějaké organizace?
Navštívila jsem ČUN. Pomohli mi zajistit advokátku, která se dohodla s majitelem domu na postupné úpravě nájmu na běžné tržní nájemné. Zároveň jsem podala žádost o obecní byt v MČ Praha 3. Byla schválena a po roce jsem byt dostala.
Do menšího bytu ses stěhovala před třemi roky. Co se stalo, že jsi nyní v domově seniorů?
Bohužel se vše změnilo. V obecním bytě jsem na tom začala být zdravotně špatně. Navíc mi odešel můj druh. Měla jsem zajištěnou domácí péči – 3x v týdnu ke mně docházela sestra a byla ve spojení se sociálně aktivizační službou ČUN. Pak se stalo, že jsem doma v bytě zkolabovala. Sestra se ke mně nemohla dostat a nahlásila to ČUN Chvíle odpočinku v pěkném areálu domova seniorů
V klubu Modrobílé ucho s dobrými přáteli z pražské Unie u narozeninového dortu
SAS. Nemohla jsem reagovat na SMS, tak se daná služba spojila se sociální pracovnicí z městské části Prahy 3. Pracovníci se ke mně do bytu dostali díky hasičům a za asistence Policie ČR. Přijela pro mě záchranná služba a odvezla mě do nemocnice.
A pustili tě opět domů?
Bohužel už ne. Navštívil mě sociální pracovník z ČUN a vysvětlil mi, že nemohu zůstat doma z důvodu rizika dalšího kolapsu bez dohledu a že mi doporučuje pobytovou sociální službu. Doma jsem neměla nikoho, kdo by mě v tom okamžiku zachraňoval. Byla jsem smutná, že se tam nevrátím a že tam musím nechat nábytek, novou pračku a věci, které jsem měla ráda. Ale neměla jsem na výběr, můj zdravotní stav mi neumožňoval v městském bytě dožít.
Jak jsi prožívala loučení s druhým domovem?
Nesla jsem ho velmi těžce, protože jsem v garsoniéře byla šťastná. Vzpomínám si, jak se mi nechtělo opustit velký byt a nastěhovat se do menšího ve stejné žižkovské čtvrti. Ukázalo se, že by mi byt s nízkým nájmem zaručil klidnější stáří, a proto jsem v tomto bytě chtěla dožít, ale nečekala jsem, že na to budu sama. Nepovedlo se mi to…
Chápu, že jsi chtěla dožít doma. Co ti bránilo nastoupit do domova seniorů?
Byla bych radši doma. Doma je doma. Mám špatné zkušenosti z dětství. Vyrůstala jsem na internátě a vůbec se mi tam nelíbilo, nemám ráda ústavní řád. Pamatuji si, jak jsem jednou utekla. Trošku jsem si pamatovala cestu k tramvaji, chvílemi jsem se toulala sem a tam a nakonec jsem sama našla cestu zpátky do školy. Nebo jsem se ve škole někdy schovávala. Naštěstí se to vyřešilo tak, že jsem nakonec mohla být doma u rodičů a do školy docházet.
Vzala sis něco z bytu do nového domova?
Přivezli mi televizi a oblečení. Bez televize se neobejdu. Jsem ráda, že sdílím pokoj s jednou paní, kterou televize nezajímá, takže se mohu dívat sama a jak dlouho chci.
Jaký byl nástup do nového domova seniorů?
Byla jsem dezorientovaná. Nevěděla jsem, kde přesně jsem. Myslela jsem si, že jsem zase v nějaké nemocnici. Domov je dost obrovský a má hodně zaměstnanců. Nemohla jsem si hned zapamatovat všechna jména pracovníků. Personál mi proto na pokoji udělal nástěnku s fotografiemi a jmény zaměstnanců, potěšilo mne to. Ze začátku jsem trávila čas
jen na pokoji, pak jsem začala postupně okoukávat prostory uvnitř i mimo domov. Máme i společenskou místnost s jídelními stoly, kde obědvám společně s pár slyšícími seniory. Snídani a večeři mi nosí na pokoj.
Už sis někoho zapamatovala?
Paní Renátu. Její jméno si pamatuji lehce. Je asi jediná v tomto domově, kdo ovládá český znakový jazyk, což nás spojuje (směje se). Znakování je pro mě opravdu velmi důležité a potřebné. Je ochotná vyřídit mi důležité vzkazy, například od tebe, že dnes přijdeš a budeš se mnou dělat rozhovor. S ní si také povídám o všem možném. Ráda ji učím znaky doladit.
Paní Jarmila je zpět ve světě nekuřáků a vyhledává zmrzlinové pohlazení po duši Vzpomínka na léta v klubu Joker v ČMUN Praha (paní Jarmila druhá zleva, její zesnulý druh Josef Vojíř druhý zprava)
Paní Renáta ti pomáhá s tlumočením při aktivitách organizovaných domovem seniorů?
Ne, má svoji práci (dělá logopeda – pozn. redakce).
Nevadí ti, že žiješ v běžném domově seniorů?
To mi nevadí. Jsem zvyklá z Mitasu, kde jsem mnoho let až do důchodu pracovala se slyšícími i neslyšícími kolegy. V továrně tehdy pracovalo 48 neslyšících.
Jsou u vás další neslyšící klienti?
Zatím ne. Vím, že předtím tady byly tři neslyšící babičky. Zatím mě navštěvuje syn, bývalý manžel a pár lidí z pobočného spolku ČMUN Praha. Nedávno jsem se dozvěděla, že v domově působí klub Modrobílé ucho, kde se mohou scházet neslyšící přátelé, kteří tu bydlí. Jsem v tomto klubu zatím sama.
Jak komunikuješ s lidmi mimo domov?
Píšeme si formou SMS. Uvítala bych větší dotykový mobil. Mám totiž nyní problém s pravou rukou, nemám v ní sílu a nemohu hýbat prsty. Potřebovala bych telefon s aplikací WhatsApp s možností videohovoru ve znakovém jazyce, jako mají moji přátelé z Unie.
Už se nebojíš internetu a hackerů?
Už ne (směje se). Potřebuji znakovat s neslyšícími a dozvědět se o všem, co se děje mimo domov. Zatím mi domov nabízí zapůjčení tabletu. Sociální pracovnice mi pomáhá s připojením přes Skype.
Moc děkuji za pěkné povídání.
Umění neslyšících ve Skandinávii
Všichni účastníci včetně Drama Campu III
Ve dnech 25.–29. května 2022 se v norském městečku Bodø konal mezinárodní seminář s názvem New Era na téma umělecké práce s neslyšící mládeží. Zúčastnit se ho mohli neslyšící z evropských zemí ve věku 18–60 let a pořádala jej norská organizace Out Of the Circle.
TEXT A FOTO: Ivana Hay Tetauerová
Účastníci si mohli vzájemně vyměňovat zkušenosti, konaly se zde workshopy, diskuse, přednášky naživo i přes Zoom. Seminář byl určen jak pro dobrovolníky, tak pro zaměstnance v oblasti umělecké práce s mládeží. Za Během semináře se probírala různá témata, např. divadelní práce ve znakovém jazyce jako forma a metoda práce s neslyšící mládeží, identita Neslyšících jako jazykové a kulturní menšiny, práva a příležitosti neslyšících mladých lidí v oblasti umění, příležitosti pro práci s neslyšící mládeží v evropském kontextu atd. ČR byli do Bodø organizací Czech Deaf Youth vysláni tři účastníci – Ivana Hay Tetauerová (Praha), Jaroslava Struhařová (Valašské Meziříčí) a René Ratajský (Brno). V rámci semináře se konal též kulturní večer, na němž naši krajané mj. představili umění Neslyšících v České republice, publikace věnované tomuto tématu i občerstvení typické pro naši zemi. Přínosným pro účastníky bylo poznání dnešní situace a možností zapojení neslyšící mládeže do umění neslyšících v jejich vlastní zemi i v evropském kontextu, vzájemné zamyšlení se nad praxí ve vlastní zemi a získání znalostí o osvědčených postupech a programech, které dnes fungují pro neslyšící mládež v jiných evropských zemích a jimiž se můžeme i my sami inspirovat.
NESLYŠÍCÍ LEADEŘI PŘEDNÁŠEJÍCÍ NA SEMINÁŘI:
Silva Belghiti (Finsko) – první neslyšící profesionální činoherní herečka ve Finsku. Jejím nejoblíbenějším heslem je: „Nevzdávej se, splň si svůj sen!“ Rok studovala divadlo na Helsinki Evangelical College. Poté absolvovala tříletý herecký výcvikový program pro neslyšící ve švédském Stockholmu. A v roce 2016 si Silva splnila svůj sen – dostala se na Helsinskou divadelní akademii.
Ovládá sedm různých jazyků: finský, švédský, americký a dánský znakový jazyk a k tomu psanou formu tří mluvených jazyků (finštiny, švédštiny a angličtiny).
Thomas Margido Johannessen (Norsko) – ředitel amatérského divadla Teater Eureka (zal. r. 2004 v Trondheimu). Divadlo ve znakovém jazyce je otevřené pro každého, kdo se chce zúčastnit, jak pro mladé lidi, tak pro seniory i přistěhovalce. Jazyk a psychosociální zdraví jsou posilovány prostřednictvím divadelní komunity. Divadlo vystupuje na různých místech v Norsku.
Jonathan Hall Kovacs (USA) – herec, umělec a dobrodruh, zakladatel skupiny Rathskellar (1998), v níž je zároveň ředitelem i hlavním účinkujícím. Založil koncept vizuální hudby za použití ASL, vizuálního umění a pulzující, vibrační hudby. Jeho styl umění se v USA stal hodně populárním i mezinárodně známým pro vysokou úroveň, vzrušující intenzitu a originalitu vystoupení, která se skupinou neslyšících herců formou performativního umění produkuje. Jeho touhou je předefinovat, co hudba znamená nejen pro uši lidí, ale i pro jejich oči. Sám je také hercem; v několika televizních pořadech a filmech hrál neslyšící postavy. Jonathan cestuje po celém světě a sdílí příběhy, poezii a umění prostřednictvím krásného vizuálního jazyka. Pořádá také workshopy a prezentace pro všechny věkové kategorie.
Marita S. Barber (Finsko) – ředitelka divadla Teatteri Totti (zal. 1987 v Helsinkách). Teatteri Totti je jediné divadlo ve Finsku, které pravidelně uvádí divadelní produkce ve finském znakovém jazyce. Svá představení připravuje pro mnoho různých věkových skupin, od dětí po dospělé a starší generaci, a to jak v Helsinkách, tak i v různých částech Finska.
Divadlo také pořádá kurzy, účastní se kulturních výměn a jezdí učit divadlo nejen po Finsku, ale i do zahraničí. Divadelní výchova je velmi důležitou součástí divadelního provozu.
Mindy Drapsa (Švédsko) – umělecká ředitelka divadla Riksteatern Crea (zal. v roce 1970 ve Stockholmu pod názvem Riksteaterns Tyst Teater a přejmenováno na své 50leté výročí). Divadlo působí na národní i mezinárodní scéně s inscenacemi napsanými a hranými umělci, kteří jsou buď neslyšící, nebo členové komunity znakového jazyka. Divadlo je průkopníkem v produkci přelomového dramatického umění ve švédském znakovém jazyce. Nabízí jedinečný výběr workshopů a seminářů, i mezinárodních, na téma VV a poezie ve znakovém jazyce. Neustále také pracuje na zlepšování spolupráce s mezinárodními zájmovými organizacemi a divadly – nyní se například podílí na tříletém projektu EU s názvem „Mezinárodní znakový systém – propojování performativního umění Neslyšících“.
Bo Hårdell (Dánsko) – ředitel divadla Teater 5005 (zal. v roce 2022 v Kodani). Založil vlastní divadlo performativního umění ve znakovém jazyce. Je všestranným profesionálním umělcem, vystudovaným divadelním hercem a zároveň se dlouhodobě angažuje v oblasti tlumočení jako neslyšící tlumočník, překladatel z/do mezinárodního znakového systému, školitel, odborný poradce a projektový manažer. V současné době se podílí jako odborník na MZS i na projektu EU s názvem „Mezinárodní znakový systém – propojování performativního umění Neslyšících“, jehož cílem je rozvíjet spolupráci mezi divadly ve Francii, Německu, Finsku, Norsku a Švédsku. Projekt je zaměřen na využití mezinárodního znakového systému na jevišti, nárůst publika a také na rozvoj znalostí divadelních organizací zúčastněných zemí.
Jde o společný projekt čtyř dalších divadel neslyšících: Teatteri Totti ve Finsku, Teater Manu v Norsku, IVT – Mezinárodní vizuální divadlo ve Francii a ZFK – Centrum kultury a vizuální komunikace v Německu. Cílem projektu je rozšířit síť divadel v Evropě, zkoumat a rozvíjet mezinárodní role na jevišti. Zkušenosti jsou sbírány jak od umělců, tak od diváků divadelních představení příslušných zemí a výstupem projektu bylo společné vystoupení na nedávném mezinárodním festivalu Neslyšících Clin d’Oeil ve francouzské Remeši.
Bo Hårdell – ředitel divadla Teater 5005 (Kodaň, Dánsko)
Jonathan Hall Kovacs – zakladatel skupiny Rathskellar (Washington D.C., USA)
Marita S. Barber – ředitelka divadla Teatteri Totti (Helsinky, Finsko)
Mindy Drapsa – ředitelka divadla Riksteatern Crea (Stockholm, Švédsko)
Silva Belghiti – profesionální neslyšící herečka (Finsko)
Thomas Margido Johannessen – ředitel amatérského divadla Teater Eureka (Trondheim, Norsko)
OHLASY ČESKÝCH ÚČASTNÍKŮ
Jaroslava Struhařová, neslyšící učitelka a lektorka ČZJ ze ZŠ pro SP ve Valašském Meziříčí, výtvarnice
Na seminář jsem se přihlásila, protože jsem se chtěla dozvědět nové věci a posbírat zkušenosti, které by se mi hodily v praxi ve výuce dramatické výchovy u neslyšících dětí. Ráda bych dětem skrz prezentace ukázala, že existují i neslyšící, kteří jsou v divadelní kariéře úspěšní. Chtěla bych, aby naše děti získaly vědomosti a znalosti o kultuře Neslyšících a své identitě. Líbilo se mi, že jsme na semináři mohli vzájemně diskutovat o problematice současnosti a budoucnosti, o tom, co dělat, aby neslyšící neztratili zájem o divadlo. Společně jsme probírali naše kulturní možnosti, co se týče programů pro neslyšící v našich zemích nejen ve školách, ale i obecně. Mluvili jsme o tom, kolik škol pro neslyšící u nás ještě existuje a jaké školy a divadelní spolky máme.
Dostala jsem tak možnost seznámit se s neslyšícími z různých států, včetně slavných osobností, které znám z filmu nebo sociálních sítí. Na závěr semináře byla připravena divadelní vystoupení účastníků dvoutýdenního Drama Campu III, který se konal těsně před naším seminářem. Všechna vystoupení se mi moc líbila, ať už individuální, či skupinová, šlo o Visual Vernacular, storytelling apod. Účastníci Drama Campu III se pak se svými nazkoušenými vystoupeními zúčastnili také festivalu Neslyšících Clin d’Oeil ve francouzské Remeši.
V Bodø mne zaujala příroda u severního polárního kruhu, moře i zajímavé barevné dřevěné domy. Zažila jsem na vlastní kůži dlouhý den bez tmy. Měla jsem pocit, jako by díky delšímu dni byl delší i „noční“ život. Také jsem byla spokojená se svou hotelovou matrací, a to natolik, že bych si ji vzala s sebou do letadla. :D Měli tam vynikající pečivo a ovoce. Chuť byla skutečně výborná, podle mne ovoce neobsahovalo žádnou chemii a bylo skutečně bio. Za rok bych se chtěla zúčastnit Drama Campu IV a též doufám, že se přihlásí i více českých neslyšících umělců, kteří se zabývají divadlem.
René Ratajský, neslyšící student VUT na MU v Brně, předseda revizní komise CDY
Již šestým rokem jsem dobrovolný pracovník organizace Czech Deaf Youth, z.s., jejíž součástí jsem již od samého počátku její více než desetileté historie. Za celou dobu mé spolupráce s CDY je to poprvé, co se v Evropě pořádal mezinárodní seminář pro neslyšící na toto téma s českou účastí. Protože jsem se v Norsku již zúčastnil prvního ročníku mezinárodního Drama Campu pořádaného stejnou organizací a protože svět neslyšících je malý, mohl jsem se tam po čtyřech letech setkat s mnoha známými tvářemi. Tentokrát byla akce atraktivnější i tím, že se seminář konal za polárním kruhem před začátkem letního období, a tak tam bylo mož-
né spatřit téměř půlnoční slunce, jež je také symbolem tohoto přímořského městečka ležícího na úpatí hor, byť se délka pobytu omezovala jen na tři noci. Sled přednášek, pořádaných převážně skandinávskými zeměmi, byl zajímavý. Při konfrontaci se situací v Česku se ukázalo, že v některých bodech v této oblasti jsme lepší, například proto, že máme vysokoškolské obory určené i neslyšícím (JAMU v Brně a HAMU v Praze, pozn. red.). Výměna znalostí, zkušeností a dobré praxe mezi účastníky semináře byla inspirativní. Padl i podnět na tvorbu sítě, kde bychom shromažďovali své dobré zkušenosti a seznam her například pro práci s dětmi, jelikož se ukázalo, že tato oblast není tak stabilní, jak by si zasloužila. Jednou z příčin může být absence jakéhosi společenství neslyšících umělců na mezinárodní úrovni, tak jak to existuje v majoritní společnosti.
Ivana Hay Tetauerová, neslyšící učitelka na ZŠ pro SP v Praze-Radlicích, výtvarnice, spoluzakladatelka skupiny Czech Deaf Art 3+1
Na tento mezinárodní seminář jsem se přihlásila, protože se zabývám uměním Neslyšících a mohu poznatky a zkušenosti uvést do praxe ve vlastní práci s dětmi ve škole, při vedení výtvarných dílen v ČUN Praha a v rámci svého doktorandského studia oboru Didaktika výtvarné výchovy. Seminář byl zaměřen spíše na divadelní tvorbu, ale to vůbec nevadilo, neboť se mnozí z účastníků věnovali i vizuálnímu umění, ohledně něhož jsme si mohli vyměnit své zkušenosti. Díky přednáškám od pozvaných neslyšících skandinávských leaderů, diskusím a workshopům s účastníky jsme mohli srovnávat, jak tato umělecká oblast funguje v ostatních evropských státech, a získat kontakty, které se nám mohou při práci hodit. Účastníci byli naladěni zcela na podobné vlně, všichni byli umělecky založení, což bylo velmi sympatické. Všechny informace byly podávány v mezinárodním znakovém systému a spolu s Reném a Jaruškou jsme natočili i krátké minirozhovory s neslyšícími divadelníky a umělci pro instagram a facebook Czech Deaf Youth. Imponovalo mi, jak Skandinávie drží při sobě a jaký mají vzájemný networking neslyšících umělců. Byla bych moc ráda, kdyby se taková informativní a inspirativní síť rozšířila i na celou Evropu, abychom se mohli ve svých aktivitách podporovat a vzájemně si je sdílet a účastnit se jich. Byli jsme zajedno, že by se hodilo více mezinárodních školení na téma umění Neslyšících, protože praxe není nikdy nazbyt a země, které mají mezery ve fungování a organizaci, se mohou přiučit od těch silnějších i díky spolupráci. Nejvíce mne potěšilo to, že v oblasti divadla na tom nejsme v ČR nejhůř, prezentovali jsme i článek o současné divadelní scéně Neslyšících v ČR, který jsem publikovala v UNII 11–12, 2021. Bylo by úžasné, kdyby se čeští neslyšící divadelníci spojili se zkušenými skandinávskými neslyšícími profesionály a začali vzájemně spolupracovat i na mezinárodní úrovni. Čeští reprezentanti
Pohled na norské přímořské městečko Bodø, kde bylo neustále světlo
Čeští účastníci semináře. Zleva: Jaroslava Struhařová, Ivana Hay Tetauerová, René Ratajský
Všichni účastníci semináře New Era
PŘIPRAVIL: Jan Šimůnek
4. mezinárodní turnaj v bowlingu u příležitosti 100. výročí založení I.PSKN Praha
ZDROJ A FOTO: Pavla Černá
Kdy: 21. března 2022 Pořadatel: I.PSKN Praha Kde: Bowling Praha, metropole Zličín
Muži:
1. Jan Sůva (I.PSKN Praha) 2. Tomáš Drahoš (SKIVELO Olomouc) 3. Karel Brandejský (SKN Brno)
Ženy:
1. Pavla Černá (I.PSKN Praha) 2. Kateřina Klofáčová (SKN Brno) 3. Pavlína Maléřová (SKIVELO Olomouc)
MČR MTB XC 2022 (Cross Country)
ZDROJ A FOTO: webové stránky csns-sport.cz
Kdy: 28. května 2022 Kde: Brno-Ořešín
Závod se jel v rámci Poháru Drahanské vrchoviny a zúčastnili se ho čtyři neslyšící závodníci z SK SKIVELO neslyšících Olomouc. Níže je jejich umístění. Kde: Brno-Ořešín
Muži:
1. Jan Čapek 2. Pavel Pastrnek 3. David Studýnka 4. František Kocourek 0:41:04
Dvojice muži0:41:16 0:46:22 0:48:12
24. MČR neslyšících v orientačním běhu na klasické trati
Mistrovství bylo zařazeno jako součást 3. kola Českého poháru neslyšících v orientačním běhu 2022
Muži: (7,53 km, 335 m převýšení, 21 kontrol) 1. Marek Spilka (SK SKIVELO neslyšících Olomouc) 72:30 2. Radim Hartoš (SSK Vítkovice) 90:20 3. Kamil Klíma (SK Olympia Praha SPS) 104:53
Muži: (5,59 km, 210 m převýšení, 21 kontrol) 1. Marek Spilka (SK SKIVELO neslyšících Olomouc) 52:57 2. Kamil Klíma (SK Olympia Praha SPS) 68:24 3. Libor Hubáček (SK SKIVELO neslyšících Olomouc) 83:20
