REPORTÁŽ

TEXT A FOTO: Ivana Hay Tetauerová

Mezinárodní festival umění ve znakových jazycích

Od 30. 6. do 3. 7. 2022 se ve francouzské Remeši konal jubilejní 10. ročník festivalu Clin d‘Oeil. Festival se pořádá každé dva roky již od roku 2003. Vloni se kvůli pandemii koronaviru konat nemohl, a tak byl přesunut na letošní rok. Pořadatelem je organizace CinéSourds v čele s neslyšícím ředitelem a zakladatelem festivalu Davidem de Keyzerem. Festival je od svého vzniku považován za významnou mezinárodní událost v komunitě Neslyšících.

Zleva: redaktorka Iva Hay, oscarový herec Troy Kotsur, kameraman Czech Deaf Art 3+1 Ivan Crnac Festival je otevřen všem uživatelům znakových jazyků – jak neslyšícím, tak slyšícím – a jeho cílem je představit znakové jazyky ve vší rozmanitosti jejich kultury a uměleckých forem. Během festivalu je možné na několika místech zhlédnout mezinárodní divadelní vystoupení, krátkometrážní filmy soutěžící v různých kategoriích, hudební a znakované koncerty či navštívit profesionální stánky organizací a umělců.

Festival letos za čtyři dny navštívilo více než 18 000 lidí. Přístupný byl v LSF (francouzský znakový jazyk) a v IS (International Sign, tj. mezinárodní znakový systém). Od svých počátků se znatelně rozrostl, co se týče mezinárodního zastoupení, a každý rok odhaluje kulturu Neslyšících v konkrétní zemi. Letošní ročník se nesl ve znamení Jižní Koreje. Účinkující z této země vystupovali ve všech uměleckých kategoriích festivalu – v divadle, v kině, na venkovních představeních apod.

Festival též experimentuje s technologickým vybavením přenášejícím vibrace hudby neslyšícím. V minulých letech zaznamenal úspěch speciální vibrační taneční parket a k dispozici bylo 30 vibračních vest k zapůjčení. Letos byl počet vest znásoben a byl postaven i větší parket.

Doslovný význam francouzského názvu „Clin d'Oeil“ je mrknutí oka, což je velmi přiléhavé, neboť se ukazuje, že čtyři dny festivalu téměř nestačí – uběhnou rychleji, než se nadějeme, a to doslova mrknutím oka. ☺

Festival nabízí i příměstský tábor pro neslyšící a slyšící děti (CODA) ve věku 6 až 17 let. Na programu byly i semináře a odborná setkání s neslyšícími osobnostmi a umělci. Letošním „hitem“ festivalu byla ovšem přítomnost oscarového herce Troye Kotsura, s nímž přinášíme exkluzivně pro náš časopis rozhovor (videorozhovor bude možné zhlédnout i na facebooku Czech Deaf Art 3+1).

Neslyšící Troy Kotsur, rodák z americké Mesy v Arizoně, získal letos Oscara za vedlejší roli neslyšícího Franka Rossiho, otce slyšící dcery Ruby, která je CODA (Child Of Deaf Adult – slyšící potomek neslyšících rodičů). Film CODA v USA získal letos dohromady tři Oscary, a to za nejlepší film, nejlepší adaptovaný scénář a nejlepšího herce ve vedlejší roli (psali jsme o tom podrobněji v UNII 5–6, 2022). Troy je tak po Marlee Matlin druhým neslyšícím hercem, který získal prestižní filmovou cenu Oscar.

Troyi, vím o vás, že jste od malička miloval film a herectví. Jak se vám podařilo dosáhnout svých hereckých snů ve světě Neslyšících a poté i ve světě slyšících? Když jsem byl malý, rád jsem se díval na televizi. Byl jsem fascinován trilogií Star Wars. Díval jsem se na ně znovu a znovu, byla to taková závislost. Ve škole jsem rád vyprávěl ostatním vtipné příběhy ve znakovém jazyce. Neslyšící děti to milovaly, bavilo je to a dožadovaly se dalších vyprávění. Tehdy ve mně zahořela láska k vyprávění, komedii a vystupování. Zkoušel jsem nevázat se jen na

Při natáčení rozhovoru s Troyem Troy Kotsur a Daniel Durant (jeho filmový syn z filmu CODA) Troy Kotsur s manželkou Deanne Bray při veřejné diskusi s herci

komunitu Neslyšících, hrával jsem dlouhá léta v divadlech, a když jsem časem dostal tu možnost, začal jsem hrát i mezi slyšícími ve filmové branži. Takže takto přeskakuji mezi oběma světy. Miluji práci s lidmi, je to pro mě zábava, ať již s neslyšícími, nebo slyšícími. Díky tomu jsem teď tam, kde jsem.

Na jakých školách jste studoval herectví? Herectví jsem studoval na vysokých školách pro neslyšící – Gallaudet University ve Washingtonu, D.C. a pak též na NTID/RIT v Rochesteru, kde jsem byl součástí profesionálního divadla Sunshine 2.0 Theatre Group. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem tam poprvé za svou práci dostal šek (smích). Také jsem se účastnil hodně workshopů a učil jsem se herectví společně se slyšícími, což pro mne bylo skutečně důležité, protože kdybych byl stále mezi neslyšícími, tuhle zkušenost bych nezískal. Teď se díky tomu pohybuji v obou světech, stejně jako CODA (smích). Studium herectví pro mě bylo důležité také proto, že jsem tehdy měl zkušenost jen s hraním divadla, kde se jede chronologicky podle scénáře. Zatímco u filmu je to přesně naopak – scény se natáčí na přeskáčku, tak jak se to v dané situaci hodí. A také se v nich používají jiné znaky dle lokality, kde se právě nacházíme.

Jak to bylo při natáčení filmu CODA s přítomností tlumočníků na place? Měli jsme tam čtyři tlumočníky. Jeden byl stále u režisérky, která dávala neslyšícím hercům pokyny. Další byl na druhé lodi, odkud se volalo (z jedné se natáčelo, na druhé lodi byli herci). Zbylí dva tlumočníci je střídali, aby si mohli vzájemně od práce odpočinout. Velmi důležití ovšem byli také dva neslyšící supervizoři, kteří dávali pozor na to, jak neslyšící herci znakují, na „přeřeky“ apod. Ti také pomáhali, aby byla komunikace ve filmu co nejpřirozenější – například jsme mohli scénu vyjádřit svým stylem ve znakovém jazyce a oni ji podle toho hned přeložili do angličtiny a tak přepsali ve scénáři, aby nám byla ušitá na tělo. Měli jsme také možnost tutéž scénu zahrát z různých pohledů nás jako neslyšících, aby vyzněla pokud možno co nejpřirozeněji a nebyla nudná a zbytečně zdlouhavá. Samozřejmě jsme se drželi scénáře, jak nejvíce to šlo, ale přirozeně jsme vzájemně respektovali své kultury.

Co bylo podle vás největší změnou ve scénáři související s kulturou Neslyšících? Udělali jsme hodně změn, abychom vyšli vstříc znakovému jazyku a ukázali naši komunitu a kulturu. Zvláště co se týče humoru Neslyšících. Je pravda, že u slyšících bývají vtipy kratší, zatímco u neslyšících jsou někdy skutečně detailní, „okořeněné“, a vyprávění zabere více času (smích). I to jsme se snažili zohlednit a hledali jsme kompromis.

Ve filmu CODA figurují celkem tři neslyšící herci, kteří ztvárňují neslyšící postavy – vy, Marlee Matlin a Daniel Durant. Hodně neslyšících se však pozastavuje nad tím, proč také hlavní hrdinka filmu nebyla vybrána tak, aby i ve skutečném životě byla CODA, tedy slyšící dcerou neslyšících rodičů. Bylo pro režisérku těžké tuto roli obsadit a proč se rozhodli tvůrci filmu právě pro tuto herečku?

Bylo to pro ně skutečně hodně těžké. Konkurzu se zúčastnilo cca 500 dívek! Při výběru rozhodovalo mnoho faktorů – kromě schopnosti znakovat v ASL musela umět hrát, krásně zpívat a svou vizáží dobře zapadnout mezi své herecké rodiče. Na filmu jsme společně pracovali rok a musím říci, že Emilia Jones byla perfektní volbou. Ve svém životě jsem potkal například 90letou paní, která byla CODA, ale neuměla vůbec znakovat. Nebo jsem si naopak jindy myslel, že mluvím s neslyšícím, a on to byl slyšící CODA. Je to skutečně různorodé, někdo je citlivý, stydlivý, bojí se posměchu za to, že má neslyšící rodiče, a potřebuje více času na to, aby byl na svůj původ hrdý a hlásil se ke CODA. Sám mohu potvrdit, že volba role byla výborná, jakýsi kompromis – ve škole se za ten fakt styděla, zato doma se s rodiči bavila zcela otevřeně a ukázala své já. Když se mne na to neslyšící ptají, odpovídám: „Máte sami slyšící děti?“ Když odpoví, že ne, nemůžeme se o tom tématu bavit, dokud to nezažijí na vlastní kůži.

Vy a vaše manželka jste oba neslyšící herci a máte dceru, která je CODA (manželkou Troye Kotsura je Deanne Bray, hlavní herečka ze seriálu Sue Thomas: Agentka FBI, pozn. red.). Čeho podle vás film CODA dosáhl, jaký je jeho dopad ve světě slyšících? Film CODA konečně propojil svět slyšících se světem Neslyšících. Podařilo se díky němu ukázat, kde mezi těmito světy existuje pomyslný most, slyšícím dal možnost nahlédnout více do našeho světa. Určitě je to pozitivní krok kupředu. Myslím, že by ho měl vidět každý, kdo chce našemu světu porozumět. V našem filmu hrajeme hned tři neslyšící herci, to se doposud žádnému filmu v mainstreamovém světě nepoštěstilo, většinou je neslyšících herců méně.

U nás v ČR existuje divadelní obor na JAMU určený neslyšícím studentům, který byl založen v roce 1992, a jsme na něj pyšní. Ve filmovém průmyslu máme však doposud jen jednoho studenta z komunity Neslyšících, který studuje filmovou VŠ.

Zahájení jubilejního, 10. ročníku festivalu Clin d'Oeil

Josef Žitník (vpravo) s ředitelem festivalu, Davidem de Keyzerem

Téměř všichni účastníci festivalu z ČR

Letos se festival zaměřil na kulturu Jižní Koreje Doufáme, že se v budoucnu situace u nás po vzoru Ameriky v tomto oboru také zlepší. Ale máme u nás MTD – Mediální tvůrčí dílnu, kde se neslyšící děti učí natáčet a stříhat film – je něco, co byste jim chtěl z vlastní zkušenosti vzkázat? Velmi rád. ☺ Máte telefon? Vezměte si telefony a natáčejte. Cokoli. Kdekoli. Uvidíte na nich, jak se tváříte, jak hrajete, každá praxe se počítá. Když jsem byl malý, také jsem se to ve škole neučil, musel jsem si všechno osvojit sám, praxí. Sám jsem vše stříhal, přehrával, dělal jsem to ze srdce. Můžete si založit malý filmový festival, kde budete tato domácí „videjka“ promítat, můžete pozvat i slyšící profesionály, aby je s vámi zhlédli a podpořili vaši tvorbu. Mohu pro vás udělat workshop, něco vás naučit, protože sám vyučuji herectví. Rád přiletím. A víte, že mí předkové jsou původem z Čech?

Vážně? Wow, ten svět je ale malý! To mi připomíná americkou neslyšící malířku Nancy Rourke, která je z matčiny strany též původem z Česka. Wow! Česko určitě rád v budoucnu navštívím, když je to země mých předků (smích).

Moc vám děkuji za příjemný a inspirativní rozhovor a brzy na viděnou snad u nás v Česku! Budeme se těšit! ☺

Na festivalu v sekci krátkometrážních filmů zastoupil naši republiku neslyšící Josef Žitník, jenž zde prezentoval v nesoutěžní kategorii dokumentů krátkometrážní snímek s názvem Co jsi říkal?, který v roce 2020 natočil spolu se svým slyšícím přítelem Jakubem Volákem. S Pepou jsme též na festivalu udělali krátký rozhovor:

Pepo, jsi na mezinárodním uměleckém festivalu Neslyšících Clin d’Oeil poprvé a hned jako aktivní účastník. Můžeš nám prosím představit film, který zde prezentuješ? Snímek pojednává o mém vztahu s mým přítelem, který je slyšící. Protože ho zajímá filmová tvorba a obecně scenáristika, chtěl zkusit natočit společný dokument, sestříhat jej a otitulkovat. Sám se ujal režie, a tak vznikl náš osmiminutový film. Je o tom, že mnozí slyšící žijí v domnění, že neslyšící slyší se sluchadly alespoň jejich hlas a dokáží reagovat na podněty, jako je například intonace. V podstatě mají trochu zkreslené představy o našich životech a našich komunikačních možnostech. Ale zároveň jsem se i já jako neslyšící snažil pochopit potřeby slyšícího.

Film je o komunikaci ve vašem vztahu, ukazujete tak, jak se dá propojit svět slyšících se světem Neslyšících. Co se týče kultury Neslyšících, co váš snímek přináší? Ve snímku znakuji v českém znakovém jazyce, přítel se snaží, neboť se znakový jazyk teprve učí, a někdy tam dochází i ke komickým situacím, kdy nejsem v záběrech vůbec vidět nebo jsou tam jen částečně moje znakující ruce, což přítel pak kompenzuje titulky. Je to o tom, jak probíhá naše výměna názorů týkající se komunikace, on není trpělivý, a proto na mne chvílemi i mluví (smích).

Toho jsem si všimla, ale divákům se to evidentně líbí, je to humorně pojaté, vlastně jakoby očima „zoufalého a netrpělivého“ slyšícího, který se za každou cenu snaží nějak se dorozumět. Je to poprvé, co film prezentujete na festivalu? Film měl premiéru na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Jihlava a promítal se na pár dalších místech v ČR. Přítel mi o tom, že film někam posílá, vůbec neřekl (smích). Teď byl náš film poprvé vybrán do zahraničí a já sám jsem také poprvé na zahraničním festivalu, což je pro mne velká a zajímavá zkušenost.

Je to váš první filmový počin? Máte v plánu další? Natočili jsme spolu ještě jeden krátký film s názvem Kde to začíná, který se dostal do užšího výběru celonárodní soutěže Nespresso Talents. Určitě bychom rádi ve společné filmové tvorbě pokračovali, baví nás to.

Držím vám oběma palce a budu se těšit na další film, kterým naši republiku budete opět reprezentovat!

Na festivalu v sekci stánků, kde byly prezentovány profesionální organizace a umělci, byl jediný neslyšící, který pochází z Česka. Nebyl jím nikdo jiný než Tomáš Mundok z Šumperka, který zde prodával své knihy, jež sám vytvořil. I s ním vám přinášíme minirozhovor:

Tomáši, z ČR jsi tu jediný, kdo tu něco prodává. Prosím, představíš nám svůj projekt? Miluji cestování, je to můj koníček. Po svých cestách jsem se hodně setkával s dotazy, jak se který stát znakuje. V roce 2012 jsem založil webové stránky, kam jsem začal ukládat znaky zemí a jejich hlavních měst. Zájem ze strany neslyšících byl obrovský, a tak jsem se v roce 2013 rozhodl, že sesbírám všechny znaky zemí světa přímo od domorodých neslyšících. V roce 2017, tedy po čtyřech letech intenzivní práce, jsem měl téměř všechny znaky sesbírané a vytvořil jsem kartičky, které od té doby prodávám. Letos, v roce 2022, jsem projekt trochu oživil – vytvořil jsem publikace, kde jsou všechny tyto znaky na jednom místě. Kartičky obsahují 230 států, zatímco knihy již 295. V knížce jsou znaky států i jejich hlavních měst, díky QR kódům je můžete zhlédnout na videích, kterých je tak v přepočtu kolem 550.

Jak jsi ty knihy vyrobil? Je to projekt pod nějakou organizací, nebo je to tvůj soukromý počin? Dělal jsem vše zcela sám. Sběr znaků mne bavil, sám jsem si je vyhledával. Po úspěchu kartiček jsem neměl pochyby a věřil jsem, že knihy budou také úspěšné. A nemýlil jsem se, téměř vše, co tu mám, je již vyprodané. ☺ V knize máš vyfocené neslyšící, kteří znaky znakují. Jsou to tedy domorodí neslyšící z příslušné země? Ano, z celkem 295 států je cca 90 % fotografií od domorodých neslyšících, kteří se v daném státě narodili nebo v něm žijí. Zbylých 10 % jsou státy, odkud jsem neslyšícího nesehnal, a tak jsem znaky znakoval sám.

To je skvělé, pravděpodobnost chyby je tedy minimální. Máš tady více knížek – v jakém jazyce jsou? Zatím mám knihy ve třech jazycích: v angličtině, němčině a francouzštině. Kartičky jsem měl dokonce v 16 jazycích.

Plánuješ vytisknout knihu i v češtině? Chtěl bych, záleží však na počtu zájemců, aby se mi to vyplatilo. Pokud bude zájem velký, rád do toho půjdu.

Pokud si neslyšící chtějí tvé knihy koupit, jak na to? Mám vlastní stránky www.deafworldsign.com, kde si je mohou zakoupit online, a já jim knihy pak posílám poštou. Kromě ČR jsem své zboží osobně prodával i v Německu, Itálii a tady na festivalu ve Francii jsem již podruhé.

Koukám, že se tvé materiály mohou krásně hodit i ve výuce na školách pro neslyšící. Co ty na to? Ano, vhodné jsou pro děti právě kartičky – když se otočí, je na nich vlajka příslušné země. Kniha má zase výhodu v tom, že disponuje QR kódy, díky nimž je možné znaky vidět „naživo“.

Spolupracuješ s nějakými školami pro neslyšící? Přednášíš na nich? Ano, některé školy si u mne již zboží objednaly, ale na žádné jsem ještě nepřednášel.

Tak to je škoda, to se musí hned napravit! Neslyšící děti tak mohou vidět, co sami neslyšící dokážou procestovat, vytvořit, a měli by v tobě vzor. V září si tě hned objednáme do školy v Radlicích, kde pracuji! ☺ To je pravda… To mne zatím nenapadlo. Sám jsem připravil pozadí, vše natočil, sestříhal. Ale grafiku, ořez fotografií, udělal někdo jiný, komu jsem za práci zaplatil. QR kódy jsem udělal sám, tisk a výrobu knihy jsem si objednal v tiskařské firmě.

Úžasné! Přeji ti s Deaf World Sign mnoho dalších úspěchů!

Tomáš Mundok a jeho stánek na festivalu

Dr. Joseph Murray, prezident WFD při přednášce

Vyhlašování nejlepšího krátkometrážního snímku