Kouzelné přání 5

TEXT: Jan Panský / ILUSTRACE: vygenerováno pomocí Dall-E

V minulých dílech Eliza utekla do lesa, kde se setkala s temnou vílou. Myslela, že se jí začne vysmívat, že neslyší, místo toho ji ale nasměrovala do neznámého kraje za samotářem Ledutajem. Pomůže Ledutaj Elize navrátit sluch? A najde ho vůbec?

Eliza byla obklopena břízami, starými i mladými, vysokými i nízkými, silnými i churavými. Chodila v březovém háji sem a tam, hledajíc Ledutajův dům. Nebo chatu. Nebo boudu. Zkrátka cokoliv, kde by mohl samotář bydlet. Kopec to nebyl velký, takže ho přešla z jedné strany na druhou za deset minut. Zkusila dokonce i volat Ledutajovo jméno, i když věděla, že odpověď nemůže slyšet. „Je také neslyšící jako já?“ napadlo ji. Pak by ji ani on slyšet nemohl. Zkusila dojít ještě jednou na kraj kopce a podívat se na okolní krajinu. Slunce už bylo nízko a co nevidět začne ubývat světla a s příchodem noci se ochladí.

Eliza přelétla pohledem ostatní vrchy. „Co když jsem na špatném kopci? Co když jsem šla po špatné cestě?“ Pročesávala očima v začínajícím šeru okolní kopce, ale na žádném z nich neviděla břízy, rozhodně ne tolik, aby mohly společně vytvořit háj. Viděla smrky, duby, javory, viděla řeku plynoucí údolím, ale březový háj nikde. Ne, jsem tady správně. Nikde jinde březový háj není. Určitě to je chyba Ylonie, té víly v černé kápi. Těm jejím divným zářícím očím neměla věřit! Poslala ji pryč, větru napospas, aby utekla. Eliza vztekle utrhla žlutou kytku u svých kolen. Chtěla by zpátky domů, za otcem. Celé tohle dobrodružství je k ničemu.

Natáhla ruku a utrhla další dvě žluté kytky. Tyhle neznala, ale co na tom? Bylo jí to jedno. Je někde daleko, nezná ten- hle kraj, stmívá se, je unavená, poškrábaná, hladová a špinavá. A je jí zima. Docela dost zima. Otřela si slzu z oka, sedla si do trávy a podívala se na ty tři žluté květiny, které stále držela v ruce, pořádně. Byly krásné, ale její rozčilení způsobilo to, že už dále neporostou, protože je utrhla. Za pár hodin začnou schnout a postupně zvadnou. Prohlížela si květy – a zarazila se. Něco se dělo. A opravdu – květy zmrzly. Eliza cítila, jako by ji ovanul severní mráz. Přiložila ruce k tělu, aby se trochu zahřála, a otočila se. To, co uviděla, ji překvapilo.

Měla před sebou malého zavalitého muže s dlouhými vousy, trochu jí připomínal trpaslíka z pohádek. Byl oblečen ve vlněné kamizole, modrých kalhotách a na hlavě měl žlutou čapku. Vypadal popuzeně, kolébal se ze strany na stranu a v levé ruce držel lucernu. „No, konečně. Ta kůže měkne, co to doprovázíš??“ obořil se mužík na Elizu. „Já – kůže – Já jsem se ztratila a nemám žádnou kůži, nedoprovázím ji,“ odpověděla zmateně Eliza. Vůbec mu přes jeho vousy nerozuměla. „Tak –už – mi – řekneš – co – tady – provádíš? Jsi – snad – hluchá?“ mračil se mužík a zjevně mluvil velmi hlasitě, aspoň mu ale tentokrát porozuměla. „Pardon, já neslyším. Poslala mě víl-, tedy kamarádka, za panem Ledutajem. Neznáte, nebo vlastně, jste to vy?“ Eliza začala drkotat zuby, ale doufala, že jí bude i přes drkotání rozumět lépe než ona jemu.

Viděla, jak se zamračená tvář mužíka pomalu rozjasňuje. „Tak ty jdeš za Ledutajem. Hm hm. Ale já nemám rád návštěvy. Nemám rád lidi. A ty kytky vrátíš.“ Tentokrát mu rozuměla. Rychle se otočila a šla vrátit kytky tam, kde je utrhla. Už měla v hlavě promyšlené, jak ho poprosí, aby jí pomohl, ale když přiběhla zpátky, zahlédla jej akorát, jak sestupuje po schodech a odchází. „Počkejte!“ běžela za ním, ale mužík byl rychlejší. Zabouchl jí dveře před nosem. Musela ocenit důmyslnost jeho příbytku, neboť vypadal, že je celý pod zemí a vedou k němu dolů nenápadné schody. Co teď? Zabouchala na dveře. „Otevřete mi, prosím! Posílá mě kamarádka, je to vlastně temná víla! Jmenuje se Ylonie!“ Eliza znovu zabouchala a pokračovala: „A říkala, že ji znáte a že mi pomůžete! Já chci slyšet jako všichni ostatní! Pomozte mi, prosím!“

Pokračování příště