Jak se z Erwana stal Nomád: UMĚNÍ NA CESTÁCH

TEXT: Ivana Hay Tetauerová

FOTO: Ivana Hay Tetauerová, Jan Crkovský

Erwan Cifra alias ERWAN NOMAD je neslyšící Francouz, jehož domovem, když zrovna není na cestách, je francouzské město Montpellier. V České republice letos rozhodně nebyl poprvé. Naposledy Prahu navštívil jako lektor víkendového workshopu na téma Visual Vernacular (VV), který se konal v rámci aktivit Znakovárny v roce 2020 (psali jsme v UNII č. 11–12/2020 – pozn. red.). Když organizátoři připravovali letošní ročník Mluvících rukou, hledali zahraniční hvězdu, která by tradičně na závěr doplnila repertoár domácích vystupujících. Doporučila jsem jim Erwana, protože to k nám nemá daleko a za ty čtyři roky se ve svém umění vypracoval ještě výše. Nakonec k nám skutečně dorazil, i když to byl příjezd poněkud dramatický. Jeho vystoupení bylo třešničkou na dortu celého večera. Po vystoupení jsem s ním udělala rozhovor.

Erwane, když jsme se viděli naposledy, vystupoval jsi pod jménem Erwan Cifra. Nyní se prezentuješ jako Erwan Nomad – co tě k této změně vedlo?

Je to docela jednoduché… (smích) Velmi rád cestuji a baví mě poznávat nová místa a lidi. Můj pracovní styl to vlastně i vyžaduje, žiji tedy v podstatě jako nomád. Jednou jsem si to slovo „Nomad“ dal na facebook jako své příjmení. Mnozí neslyšící to schvalovali, protože viděli, že se ke mně hodí a vystihuje můj způsob života. Někteří to ale pochopili tak, že je to moje skutečné příjmení. To vedlo k tomu, že jsem se se jménem Nomad ztotožnil a před dvěma lety jsem se rozhodl ho používat jako své umělecké příjmení a vystupovat pod ním.

Změnil se tím nějak i tvůj jmenný znak?

Od dětství jsem měl různé jmenné znaky – některé referovaly k mým ježatým vlasům, což nebylo praktické, protože jsem účesy měnil. Jiné vycházely z prstové abecedy, čehož nejsem zrovna moc velký zastánce. Jsem tedy rád, že se nejvíce ujal jmenný znak, který jsem získal v dětství a používám jej dodnes a který odkazuje na mé husté obočí.

Odkud přesně pocházíš?

Pocházím z městečka Nancy na severu Francie blízko Německa, mí rodiče tam stále bydlí. Já však od svých 19 let žiji v Montpellier, kam jsem se dostal na tříměsíční workshop zaměřený na natáčení. Je to město na jihu Francie, plné slunce a blízko moře. Hned mě nadchlo a už jsem tam zůstal. Moji rodiče byli tehdy docela v šoku, když jsem se rozhodl přestěhovat tak daleko. (smích)

Jak se ti nyní profesně daří?

Od doby, kdy jsem byl v Praze naposledy, jsem díky covidu získal více kontaktů a pracovních příležitostí. Organizoval jsem World VV live, což byla moje online umělecká aktivita pro neslyšící umělce. Po dobu tří týdnů jsme každý den hodinu vystupovali – vždy čtyři až pět umělců. Protože jsem celou akci moderoval, přirozeně mě tak poznal celý neslyšící umělecký svět. Dostával jsem plno nových nabídek na vystoupení, vedení workshopů či výuky VV. Můj diář je na celý rok plný. Oproti době covidové je však nyní práce v tomto odvětví paradoxně méně, protože organizace často preferují online akce, které jsou levnější. Já ale, pokud je to možné, preferuji osobní účast, protože kvalita osobní interakce je zcela nesrovnatelná.

Jezdím po světě a vyučuji techniku VV v různých zemích, zároveň jsem se začal věnovat výzkumu a managementu. Na základě poptávky jsem spolu s Edytou Kozub z Polska založil webové stránky www.e-vv.online, kde nabízíme výuku VV přes internet – najdete tam prezentace, online workshopy či lekce VV. K dispozici jsou také dvouhodinové podcasty a workshopy pro předplatitele.

Dále jsem se svými čtyřmi neslyšícími přáteli, kteří se také věnují VV, založil divadelní skupinu SEEDS, kterou vedu. Jsme umělci z Francie, Polska, Švédska, Itálie a Fin ska – tři muži (já, Quentin Green a David Balsamo) a dvě ženy (Edyta Kozub a Jamila Ouhaid). Naše třicetiminutové divadelní představení žánru VV s názvem Seeds festivalu Clin d’Oeil úspěch, publiku děkujeme za pozitivní zpětnou vazbu.

Co bys doporučil těm, kteří se chtějí VV věnovat?

Určitě to, aby trénovali, sami si zkoušeli tvorbu ve svém volném čase, sledovali různá vystoupení online a zúčastňovali se workshopů. Postupně to půjde líp a líp. Důležité je vytrvat a učit se od ostatních. Od dob zakladatele VV, neslyšícího Američana Bernarda Bragga se tento žánr posunul kupředu a více se tzv. zmodernizoval. Dříve více připomínal pantomimu, dnes ho ovlivňuje používání technologií a další mo derní možnosti, jako je vizualizace rychlosti, zoom, 3D efekty, které vidíme třeba ve filmech. Dříve byla témata VV spíše klasická, vyprávěly se jednodušší příběhy.

Vybral sis svá dvě oblíbená vystoupení – One Life a Hiroshima Tree. Jak ses k nim dopracoval?

Když jsem začínal, učil mě tajům VV starší neslyšící umělec Simon Attila z Francie. Jednou jsme během tréninku dostávali lístečky s úkoly a já dostal spisovatele Victora Huga a jeho dílo. Toto zadání jsem pak převedl do VV. Hiroshima Tree je mé novější vystoupení, jež je inspirováno skutečnou událostí – svržením atomové bomby na Hirošimu během 2. světové války. K tomu tématu jsem se dostal skrze komiksové obrázky, podle nichž jsme měli vymýšlet příběhy VV. Na mých obrázcích byly stromy a někdo začal vyprávět o tom, že existují stromy, které přežily výbuch atomové bomby a rostou dál. Vyhledal jsem si k tomu více informací a vytvořil na základě toho vystoupení VV, které jsem poprvé předvedl na letošním festivalu Clin d‘Oeil.

Stal se ti někdy během vystupování nějaký trapas?

Musím se zamyslet… asi ne, ale paradoxně mě dnes na Mluvících rukou rozhodilo, když jsem přišel na pódium a ještě nebylo rozsvícené světlo, na které jsem zvyklý. Rozsvítili ho až po mém příchodu a já si nebyl jistý, zda jsem dobře osvětlený a tam, kde mám být. Zazmatkoval jsem a chvíli mi trvalo, než jsem se dostal „do své kůže“. Jinak to myslím dopadlo dobře a jsem rád, že jsem opět mohl do Prahy přijet. (úsměv)

I my jsme moc rádi, že jsi nás opět navštívil a zpestřil naší každoroční divadelní událost. Děkuji ti za rozhovor a držím palce s dalšími divadelními počiny a projekty!