Kouzelné přání

TEXT: Jan Panský / ILUSTRACE: vygenerováno pomocí Dall-E

Ze snění ji vytrhl dotek teplé dlaně na jejím rameni. Chtěla ještě chvíli snít, o hřejivém písku, o letním vánku… ale nelekla se. Otočila se a uviděla tvář svého otce, jak se nad ní starostlivě sklání. „Tak tady jsi. Pojď, půjdeme za Sýkorovými odvedle.“ Ale Elize se moc nechtělo. „Musím tam jít taky?“ „A proč bys nemohla?“ opáčil otec. „Víš, Delfína…“ Otec se zamračil, ale jen na chvíli. Spočítal si dvě a dvě – a to mu šlo, počítat. „Zase jste se pohádaly?“ řekl se zdviženým obočím. „Jo,“ mávla rukou Eliza. „Ale už přece nejste malé holky. Snad to dokážete urovnat. Nebo se pletu?“ „Ne. Nějak to zvládnu,“ povzdechla si Eliza. Otec vyšel ze dveří a Eliza se naposledy podívala z okna.

Tak moc chtěla být jako ostatní dívky. Nebo aspoň aby se jí ostatní nesmály. Když byla menší, bylo to horší. Nebo vlastně nebylo? Dřív se jí posmívaly, požďuchovaly ji a ukazovaly si na ni. Eliza jen málokdy rozuměla tomu, co říkají, ale věděla, že to není nic lichotivého, spíš naopak. Ostatním dívkám stačilo zakrýt si ústa dlaní – a byla v pasti. V pasti, ze které nebylo úniku, nebylo, nebylo…

O chvíli později už dorazili k Sýkorovým. Otec donesl trochu chlebu, který ráno upekl. Byla přece sobota. U Sýkorových už bylo prostřeno, polévka na stole voněla. Otec i Eliza se posadili ke stolu, Delfína mezitím nakrájela donesený chléb na úhledné plátky a mohlo se obědvat. Když byly polévkové misky prázdné, dal se otec více do řeči s panem Sýkorou. Eliza moc nesledovala, o čem se baví, ale podle gestikulace obou usoudila, že nejspíš mají na mysli opravu střechy u Sýkorů. Její otec, šikovný se dřevem, mohl být hodně ku pomoci a mít tak zároveň dost práce na léto. A to by znamenalo, že budou mít ještě nějakou dobu co jíst.

Eliza zvedla oči a všimla si, že ji Delfína sleduje. Jejich pohledy se střetly a Delfína jím odmítala uhnout. Eliza oční souboj prohrála, ale využila tohoto momentu k navázání kontaktu. Mávla na Delfínu a vyslovila pár slov. Delfína přimhouřila oči a přišla blíž. „Neslyším tě. Naši tátové jsou trochu hlučnější, a ty tu takhle špitáš.“ „Promiň. Vlastně…“ Eliza se zarazila. To Delfína by se měla omlouvat jí, ne naopak! Pořád se cítila zrazeně, když si vzpomněla, že byla obětí jejich vtipu, zatímco ostatní děvčata se jen bavila. „Hele, to s tou moukou. Ono to nakonec bylo docela legrační, ale mohla jsi mi to říct dřív.“ Úšklebek Delfíny se proměnil v soucitný výraz, nebo to tak alespoň vypadalo. Nebo možná jen Delfína zkoumá její reakci, jako kdyby hledala něco hlubšího? „No jo. Promiň. Byl to blbý vtípek. Já jen myslela, že…“

Delfína se snažila vyčíst něco z Elizina výrazu, ale viděla jen, jak ji její oči vybízí k pokračování. „Prostě s moukou na obličeji toho člověk moc nevidí, no. Mohl by třeba slyšet, ale to by nebylo to samé.“ „Slyšet?“ „Jasně, že vrže prkno, na kterém je pytel mouky. Že vrže, jak se naklání těsně předtím, než na tebe spadl ten pytel. Myslely jsme, že to třeba uvidíš, že jsi rychlejší.“ Tohle Elizu zabolelo. Vždyť je rychlejší než všechny dohromady. Vrzání prkna si na druhou stranu oproti ostatním může jen představovat. Nebo ho cítit, když na něm stojí. Ale když je nad ní? A když to opravdu nečeká? „Hele, prostě to byl blbý vtípek. Můžem to tak brát?“ řekla po chvíli Delfína. Pokračování příště