Měsíc pro fakultu a zapojení komunity Neslyšících

TEXT: Ivana Hay Tetauerová

FOTO: Ivana Hay Tetauerová, archiv dotazovaných

Po celý leden byla v návaznosti na tragédii budova FF UK uzavřená. Na náměstí Jana Palacha však byly kolem pietního ohně, který ve dne v noci strážili studenti a zaměstnanci Univerzity Karlovy, postaveny také provizorní prostory, které fungovaly jako deta šované pracoviště fakulty. V rámci akce zvané Měsíc pro fakultu zde probíhaly různé přednášky vyučujících FF UK, workshopy a podpůrné aktivity pro ty, kteří cítili potřebu se s událostmi tímto způsobem vyrovnat.

CO JE KAKOST ČESKÝ?

Květina, která roste hlavně na spáleništích. Když v lese dojde k požáru, který zničí veškerý porost, kakost je úplně první květinou, která v sežehnuté půdě dokáže vyrůst. Byl tak metaforou obnovy akademického života.

Sama jsem měla tu čest být součástí týmu umělecké výroby kakostů. Přinášíme vám rozhovor s koordinátorkou této tvůrčí dílny i s dalšími účastníky:

MgA. Olga Věra Cieslarová, Ph.D. (vyučující na Ústavu filosofie a religionistiky FF UK)

Jak jste se zapojila do aktivit v rámci Měsíce pro fakultu a co vám toto zapojení přineslo?

Velmi oceňuji vedení FF UK, které ihned po tragédii začalo hledat cesty, jak spustit ozdravný proces, jak navrátit fakultu studentům a pedagogům. Bylo mi ctí, že jsem se na tom spolu s ostatními mohla podílet. Mohli jsme vidět, jak se z hluboce traumatické zkušenosti zároveň rodí pocit sounáležitosti, potřeba aktivně jednat, navracet se k životu. Promýšleli jsme s produkčním týmem, jak oslovit komunitu kolem oboru JKN/ČNES, který byl tak brutálně zasažen. Oslovili jsme studenty a pedagogy oboru a překvapilo mě, když jich pak na naše první setkání opravdu přišlo mnoho. Společně jsme začali vymýšlet, jak tvůrčí dílnu uspořádat. Josef Koblic, výtvarník, jenž má mnoho zkušeností s tvorbou světelných instalací, přišel s nápadem květů kakostu, který roste na spáleništích, a spolu se svou ženou Martinou se pokusil vytvořit prototyp z papíru tak, aby ho mohl vyrobit každý. Účast na dílně byla náramná. Najednou bylo vidět, že se komunita kolem oboru JKN/ČNES začíná dávat dohromady. Některé studentky si ihned rozebraly služby na pomoc Josefovi, natočily důvtipnou videopozvánku v ČZJ (kde se role netradičně prohodily –neslyšící znakuje a zve veřejnost na akci, zatímco vpravo dole je umístěn slyšící tlumočník, který tlumočí z ČZJ do mluvené češtiny – pozn. red.), napekly různé dobroty a hlavně celé čtyři dny společně trávily čas a pomáhaly příchozím s tvořením květin. Chvílemi bylo v té kontejnerové místnosti i několik desítek lidí, kteří stříhali, lepili a tvarovali kakosty. Tvořili, povídali si, byli spolu. Nyní je svítící konstrukce umístěna uvnitř hlavní budovy FF UK.

Manželé Josef a Martina Koblicovi

Josef Koblic (volně tvořící umělec, restaurátor, pedagog, performer)

Kdo vás za účelem aktivit v rámci Měsíce pro fakultu zkontaktoval?

Kontaktovala mě paní Olga Cieslarová s ideou, kterou měli spolu s proděkanem Martinem Pehalem. A to sice vnést do budovy FF UK symbolicky světlo prostřednictvím svítících objektů. Což je technika, kterou se s mojí ženou Martinou Koblic Walterovou dlouhodobě zabýváme, je to naše srdcová technika. Minulý rok jsme ve spolupráci s členy akademického senátu FF pomáhali s happeningy, které měly upozornit na neúnosné podfinancování pedagogů humanitních oborů.

Jak vás napadl právě motiv kakostu?

Motiv kakostu českého nás spolu se ženou napadl jako vhodný symbol nového začátku. Tato konkrétní rostlinka je vzácný kvítek, který vyrůstá na spáleništích a je prvním květem (ačkoli ne první rostlinou), který osidluje bezútěšná místa. Původně jsme uvažovali, zda by se vyrobením šablony nemohla uskutečnit jakási sbírka, např. po základních či středních školách, na výrobu větších květů, které by mohly přivítat studenty FF v budově. Zároveň by byly symbolem společenské podpory a umožnily tak studentům mimo FF nahradit mentální obraz, který teď ve spojitosti s fakultou asi mnozí mají. Ale bylo by to složitější, než se na první pohled zdálo, a po domluvě se studentskými spolky se od toho ustoupilo. Ale nakonec nám dává velký smysl, jakým způsobem se ta idea uplatnila ve spolupráci s obory ČNES a JKN.

Jak jste vnímal zapojení akademické komunity do workshopu?

Přišlo nám, že to byl správný nápad. Myslím, že to umožnilo potkat se a být společně nad něčím, co má vnitřní smysl a zároveň to zprostředkovává to, o co šlo nejvíce – a tím je sdílení. Díky účastníkům workshopu bylo vyrobeno přes 300 květů kakostu.

Jaký bude další osud z nich vytvořeného objektu?

První myšlenka byla, že vzniknou dva velké listy, na kterých budou jednotlivé květiny, a že takto vzniklé objekty budou zavěšeny pod stropem v chodbách školy. Nakonec se ale přistoupilo ke spojení listů do jednoho objektu z důvodu prozatím snazšího umístění na fakultu. Objekt je nyní umístěn v prvním patře proti schodišti vedle kanceláře paní děkanky.

Umělecké dílny výroby kakostů se zúčastnily i děti absolventů a pracovníků FF UK

Bc. Eva Nováková (studentka navazujícího magisterského oboru ČNES a vedoucí týmu studentů JKN a ČNES organizujících workshop výroby kakostů)

S nápadem propojit nás s umělcem Josefem Koblicem a jeho manželkou přišla právě Olga Věra Cieslarová. Koncept a symbolika byly v tu chvíli již vymyšlené a naším úkolem bylo společně přijít na to, jak to celé uchopit, aby nám to všem dávalo smysl. Samotný nápad vytvářet květy kakostu českého –květiny, která přináší život tam, kde na chvíli vyhasl – nás hned od začátku nadchnul. Naším hlavním cílem bylo, aby se do akce mohl zapojit kdokoli. Kromě společného tvoření pro nás byla důležitá i možnost se prostě jen potkat a popovídat si. Pro nás všechny to byla příjemná zkušenost. Přišli za námi lidé, kteří jsou s fakultou v současnosti úzce spojení, ale i ti, kteří už na ní dlouho nestudují. Dorazili naši vyučující i s rodinami, spolužáci napříč ročníky, kamarádi. Jsme vděční každému, kdo se zapojil.

Mgr. Lenka Okrouhlíková, Ph.D. (absolventka oboru ČNES, vyučující oboru JKN/ČNES)

Moc ráda jsem se zapojila do umělecké dílny – výroby květů kakostu. Strávila jsem tam dva dny a jedno odpoledne, během kterých přišlo mnoho kolegů z fakulty, současných a bývalých studentů i mých spolužáků. Byla to pro mě doslova kakosterapie, při které jsem si uvědomila, že 25 let soudržnosti všech lidí spojených s Deaf Studies nemůže rozbít ani takto tragická událost. Cítím se být součástí toho nádherného, andělského květinového díla, které vystihuje naši nezlomnost a provázanost a vyjadřuje náš smutek nad ztrátou našich blízkých.

Tavení svíček před FF UK. Nápad tavení vosku i design konstrukce pietního ohně vzešly od studentů z protější UMPRUM.

Pozadu nezůstali ani samotní umělci z řad neslyšících. Potřebu se umělecky a emocionálně vyjádřit v reakci na tragickou událost na FF UK měl například umělec Alan Ptáček, který se zabývá uměleckými projevy v ČZJ. Jeho báseň v ČZJ s názvem V každém úderu srdce vznikla krátce po tragédii a obletěla internet.

Alan Ptáček (věnuje se uměleckému tlumočení do ČZJ, působí v organizaci KukátkOO)

Co tě inspirovalo ke složení této básně? Jak jsi k ní vybral doprovodnou hudbu a kým byla přeložena do českého jazyka?

Sám jsem byl překvapen, jak moc mne ta nešťastná událost na FF UK zasáhla. Cítil jsem potřebu dát průchod svým emocím tak, jak to umím nejlépe, tedy skrze umělecký projev – básní ve znakovém jazyce. Základem inspirace byla sama událost. Jak všední, bezstarostné lidské životy náhle ukončí neočekávané zlo, které pro sebe na krátkou chvíli uzme veškerou pozornost a při němž nesmyslně zahynou nevinní lidé. Metaforicky jsem znakem hudby ztvárnil ředitelku Ústavu hudební vědy Lenku Hlávkovou, dále pak formou projevu ve znakovém jazyce komunitu Neslyšících a jejich příznivců, tedy i studenty oboru JKN/ČNES, a nakonec jsem psaním ve znakovém jazyce zástupně ztvárnil korektorku Lidových novin Lucii Špindlerovou. Jejich vzácné duše se rozplynuly. Pak už jsem inspiraci čerpal právě ze situací, které jsme mohli sami vidět, ať už na místě, nebo prostřednictvím médií –solidarita, svíčky, smutek a pak už pomaličku se vracející všední život, ovšem s tím, že na některé spolužáky, kamarády, kolegy, partnery či rodiče budeme ve svých srdcích nosit už jen vzpomínky. Hudbu jako podkres s citem vybrala kolegyně Kateřina Červinková Houšková z KukátkOO z. s., jehož jsem také členem. Na zpracování videa se podílela Kateřina Červinková Houšková spolu se Zuzanou Hájkovou. A samozřejmě tímto děkujeme ČUN Weblíčko za půjčení filmového ateliéru a speciálně Anně Pangrácové za spontánní rychlou spolupráci a technickou pomoc. Báseň byla vymyšlena a ve finální podobě natočena za méně než 24 hodin díky skvělé souhře všech, kteří se na tom podíleli.

Překlad Alanovy básně z ČZJ do českého jazyka zhotovila Kateřina Červinková Houšková:

V každém úderu srdce

V každém úderu srdce života proud,

v každém úderu srdce chce se žitím plout.

Dunění výstřelů, smrtících kulek sled,

přestala srdce bít v tom okamžiku hned.

Života proud se zastavil, už není dravý.

Všichni teď upíráme zrak do středu Prahy.

Tam přestala hudba znít a změnila se v prach,

tam znakový jazyk vzlyk, zbylo jen táhlé áách,

tam myšlenky jasné, nalezená slova,

v jediné vteřině ztratila se znova.

Ve středu Prahy teď světla svíček planou,

v objetí srdcí našich šeptáme na shledanou.

V každém úderu srdce života proud,

v každém úderu srdce chce se žitím plout.

Na nebi hvězdy září, tam vaše duše žije,

dnes každý úder srdce pro vás tu tiše bije.

Mgr. et Bc. Ivana Hay Tetauerová (neslyšící absolventka oboru ČNES, pedagožka, výtvarnice)

To, co zasáhlo mou alma mater, je pro mne hodně bolestné. O to více, že jsem nejvíce zasažený obor ČNES též vystudovala a působila na něm jako vyučující. Poznatky z tohoto oboru jsou pro mne jádrem mého vzdělání a stále z nich dennodenně čerpám, protože se v komunitě Neslyšících pohybuji v pedagogické sféře. Do učeben ČNES na FF UK jsem brala i své CODA děti v rámci Dětské univerzity, během níž si pod vedením studentů a vyučující Andrey Hudákové mohly procvičit nejen své znalosti ČZJ, ale také vědomosti o komunitě a kultuře Neslyšících a naučily se spoustu dalších věcí i z jiných oblastí. Takže ano, tento obor i celá univerzita jsou s mou rodinou spjaty. I právě proto, že FF UK moje děti znají osobně, jsem je přivedla na uměleckou dílnu, kde se mohly zapojit i s dalšími dětmi absolventů nebo vyučujících ČNES do výroby kakostů.

Podpůrné aktivity organizované v rámci Měsíce pro fakultu nám alespoň částečně pomohly překonat náš šok z události, která se naší komunity Neslyšících bohužel velmi úzce dotýká a bude nás bolet ještě dlouho, ne-li navždy. Každý v těchto chvílích dělá pro komunitu, co sám umí a dokáže, snaží se přiložit ruku k dílu a pomoci i jen maličkostí. Ze setkání ve Skautském institutu jsem odcházela s tím, že by si náš maličký obor zasloužil symbolický výtvor, který by vystihoval to, co cítím. Obor Jazyky a komunikace neslyšících byl střelbou zasažen nejvíce. Mnoha mladým a nadšeným studentům, kteří se rozhodli zasvětit svá vysokoškolská studijní léta znakovému jazyku s vizí, že se z nich stanou tlumočníci, možná i lingvisté či učitelé neslyšících dětí, byla tato možnost upřena, tato budoucnost ukradena. A my, komunita Neslyšících, truchlíme pro ty nádherné mladé duše, které v český znakový jazyk tak věřily.

Protože jsem výtvarnice, nakreslila jsem na památku zesnulých symbolický obrázek truchlícího znakujícího andělíčka. Na jeho pravém křídle je vlajka Neslyšících, která byla schválena na loňském kongresu WFD (Světová federace neslyšících) v Jižní Koreji. Jejím autorem je francouzský hluchoslepý umělec Arnaud Balard. A na levém křídle, samozřejmě, naše státní vlajka, vlajka České republiky, země, která se 21. 12. 2023 alespoň na chvíli v solidaritě semkla. Oba symboly vyjadřují mou hlavní myšlenku – spjatost s oborem Čeština v komunikaci neslyšících.

Mgr. Lucie Sedláčková Půlpánová (neslyšící absolventka oboru ČNES, nyní lektorka ČZJ tamtéž, věnuje se uměleckým překladům písní do ČZJ)

Na internetu jsi též sdílela báseň v ČZJ, k níž tě inspirovaly psané verše. Jak tě událost na FF ovlivnila?

Na FF UK pracuji již delší dobu jako lektorka ČZJ pro studenty prvního a druhého ročníku. V den tragédie jsme si s mými novými studenty, s nimiž jsem se od října setkávala při výuce ČZJ takřka dennodenně, říkali, že se uvidíme v lednu, kdy nás čekal test. Poslední hodinu v roce jsme měli laděnou vánočně, i témata se točila kolem Vánoc a dárků a zároveň jsme symbolicky opakovali probranou látku. Ani v nejhorším snu by mne nenapadlo, že se v lednu s některými z nich již nesetkám. Je to strašný pocit a nedá se vyjádřit slovy. V ten den jsem odcházela z fakulty jen krátce před tragédií, protože jsem měla v plánu ještě dokoupit pár dárků pro rodinu. Z komunikace s kolegy jsem se pak dozvěděla, co se na fakultě děje, a až později, s odstupem dní jsem zjistila, že ročník, který vyučuji, byl zasažen nejvíce. Nevyučuji přímo v té místnosti, ale i tak mne to strašně zasáhlo. Mše v katedrále svatého Víta mi moc pomohla s tím, abych se postupně s touto tragédií uměla vyrovnat. Přeživší jsem též navštívila v nemocnici, i když jsem si zprvu nebyla tímto krokem jistá, ale pak jsem nelitovala, protože jsem viděla, že mají radost, že na ně i jako vyučující myslím. Také jsem studentům doporučila, aby mysleli na svou budoucnost, na své koníčky, a radovali se z maličkostí. Jsem ráda, že FFUK na své studenty myslí a že jim byla nabídnuta kromě psychologické pomoci i možnost výuky online. Věřím, že se vše vrátí do svých kolejí a fakulta bude nadále žít, přestože nám bude tento tragický den nadále připomínat. E-mailem mi od známého přišla krásná báseň od autora Jeana-Marca Bernarda s názvem Osviť nás, kterou jsem si se zájmem přečetla. Říkala jsem si, že bych se o ni v ČZJ ráda podělila i s ostatními a s pozůstalými.

Její text zněl:

Osviť nás, zchátralé a plané

Posilni nás a vyhosti

Z mdlých srdcí teskno úzkosti,

Kéž zase nadšení v nás plane!

Leč mrtvým, co spí v závějích

Písku či hlíny udusané,

Klid nevýslovný dopřej, Pane,

Zasloužil si ho každý z nich

Mgr. Radka Nováková (neslyšící absolventka oboru ČNES, vyučující oboru JKN/ČNES)

Filozofická fakulta je místem, se kterým jsem spjata již plno let, přesněji od roku 1998, kdy jsem zde začala studovat obor ČNES a po jeho absolvování jsem na něm začala učit. Tragédie byla pro mne velkým šokem, velmi mne zasáhl fakt, že jsem doposud věřila, že jde o bezpečné místo, kde se nám nemůže nic stát. Nejhorší bylo zjištění, že se tragédie udála v učebně, kde vyučuji, na místě mně blízkém. Nedá se to popsat. Potěšilo mne však, že se akademická komunita uměla vzchopit, dostalo se nám náležité podpory, psychologické péče, sounáležitosti, studenti i kolegové se rádi setkávali. Svorně jsme cítili, jak si vážíme toho, že tu můžeme být pro sebe navzájem. Na další semestr se po té nevítané pauze těším, ale bude to již z poloviny opravdu jiné. Předpokládám, že místnost, kde budeme vyučovat, bude jiná, neumím si představit, co přesně nás čeká. Studenty z prvního ročníku jsem ještě neučila, čeká mne to až v novém semestru. Jistě budou nadále potřebovat podporu a specifický přístup s ohledem na to, co prožili. Vím, že to bude náročné, ale věřím, že bude zase dobře a že to společně zvládneme. Musíme to nějakým způsobem překonat. Pokud bychom se drželi stále zpátky, nedosáhli bychom ničeho. Věřím, že naše „filda“ zůstane silná, ničím nezlomená a my se budeme vzájemně podporovat.

prof. PhDr. Alena Macurová, CSc., (vyučující oboru JKN/ČNES, stála za jeho založením v roce 1998)

K onomu předvánočnímu čtvrtku bych se slovem vracela jen nerada, i když ani naši studenti, ani já to, co jsme zažili, z paměti vymazat nedokážeme. V paměti bychom ale myslím měli uchovat také to, co přišlo ve dnech, týdnech a měsících „poté“, co potvrdilo soudržnost všech, co se s naším oborem setkali a setkávají – současných i někdejších vyučujících a dalších kolegů, studentů, absolventů. Květiny a kytičky, obrázky, pozdravné dopisnice… Maily, SMS zprávy a telefonáty jako výraz starosti o zdraví, soucítění, podpory. Milá slova. To všechno pomáhalo a pomáhá vracet se k tomu, čím člověk byl před 21. 12. 2023. Všem ze srdce děkuju – moc mě potěšilo, že lidi, které jsem na své cestě naším oborem potkala, jsou tu i pro mne.

Jan Wirth (neslyšící lektor ČZJ na oboru JKN/ ČNES)

To, co se na naší fakultě událo, je pro mne stále nestravitelné. Byli to moji studenti, nováčkové, které jsem učil od října až do toho osudného prosince. O to je to vše horší, protože jsem je tak dobře osobně znal, a nyní již nejsou mezi námi. Vím, že se takové tragédie stávají například v USA, ale že se totéž stane na naší fakultě a v naší třídě, to by mne ani v tom nejhorším snu nenapadlo. Jsem samozřejmě moc vděčný za možnost využití psychologické podpory, pomohla mi utišit mé rozjitřené emoce a šok z toho, že tomu čelíme i my. Nyní začíná nový semestr a naše výuka bude probíhat v náhradních prostorách na Senovážném náměstí. Nadále budu vyučovat ostatní ročníky. Zasažený ročník čekají změny, někteří studenti se výuky zúčastní prezenčně, někteří online. Pozitivní je to, že se studenti na výuku těší, mají motivaci. Všichni se musíme snažit tento hrůzný zážitek překonat, přijmout jej a fungovat dál. Doufám, že budeme všichni na nový semestr dobře psychicky připraveni a nenecháme se tím vším zlomit. Stále můžeme využívat služby psychoterapeutické podpory pro studenty a zaměstnance FF UK a zároveň vnímám, že je důležitá podpora i doma ze strany našich rodin.

Mgr. Radka Stará (tlumočnice do/z ČZJ působící na oboru JKN/ČNES, absolventka oboru ČNES)

Bylo to pro mne hodně bolestné. Už proto, že jsme s manželem na fakultě zaměstnaní oba. Manžel pracuje na germanistice, věnuje se staroseverskému jazyku a mytologii. V době útoku zrovna vyučoval na fakultě. Já sama jsem z FF UK odešla o půl jedné, ze třídy, jež byla o hodinu a půl později zasažena masivní střelbou. Smíření s tragédií mi usnadňuje fakt, že jsem studenty, kteří se stali obětí útoku, osobně neznala, nemám proto událost spojenou s konkrétními obličeji a vzpomínkami. Je mi velmi líto postižených studentů a kolegů, zejména paní profesorky Macurové, která obor ČNES založila a podpořila tak úžasný rozvoj komunity Neslyšících v posledních dvaceti letech. Ovlivnila tím i mou životní cestu. Taková tragédie se v jejím životě neměla stát. Klíčovou roli pro mne hrálo vědomí soudržnosti. Účast na akcích Měsíce pro fakultu a výroba objektu z papírových květů kakostu byly uklidňující. Tímto děkuji manželům Koblicovým a organizátorům celé akce, zejména Olze Cieslarové, která měla po celou dobu velké ohledy na náš obor a snažila se kromě něj zapojit i komunitu Neslyšících. Také mi pomohla sezení s psychology pro zaměstnance FF UK. Hlavně ta vedená metodou EMDR, při nichž se pracovalo s tělem. Všem psychologům a krizovým interventům bych ráda poděkovala, odvedli velký kus práce. Podle mne u mnohých z nás zabránili vzniku či přenášení traumatu. Co se týče návratu na fakultu, zasažený ročník bude mít v novém semestru výuku částečně online. Předpokládá se, že někteří studenti budou mít studium komplikované kvůli psychickým či fyzickým obtížím. Povzbuzující pro mne bylo přátelské setkání se studenty FF UK, které jsme uspořádaly s kolegyní tlumočnicí Klárou Herčíkovou v klubovně v Radlicích. Studenti drželi při sobě a sdíleli své pocity o tom, jak jsou pro ně FF i komunita Neslyšících důležité. Povzbudivé byly také reakce komunity Neslyšících. Neslyšící přišli i na pietní akce, podpořili nás i FF. Cítíme, že je pro neslyšící náš obor důležitý a že se jich dotýká, co se nám stalo, a to nám též dává sílu vše překonat a jít dál. Pro studenty je nyní klíčové přijetí, pochopení a zároveň i návrat ke studijním povinnostem a důslednost vyučujících. Úlevy ve studiu jsou důležité, ale je potřeba mít i nějaké termíny, povinnosti a úkoly, jinak se člověk úplně rozplyne ve svých myšlenkách. Je čas vrátit se k běžnému životu se vzpomínkami na ty, kteří už tu s námi být nemohou.

Mgr. Milan Fritz (neslyšící absolvent ČNES, lektor ČZJ na oboru JKN/ČNES)

Pro mne byla prosincová tragédie na fakultě velký šok. Studenty, jichž se tragédie dotkla nejvíce, jsem pár dní předtím poznal při suplování za jednu z kolegyň. Mé emoce byly ještě o to silnější, že mi před rokem také ve vánočním období zemřela maminka. Upřímně musím říci, že jsem byl z toho všeho zoufalý a neubránil jsem se ani pláči. Nejvíce mi pomohla skupinová terapie, zjistil jsem, že v tom se svými emocemi nejsem sám a že to mnozí vnímají podobně jako já. Každý se s tou událostí vyrovnává svým způsobem. Do hlavní budovy FF UK se však zatím vracet nechci, požádal jsem o možnost vyučovat v novém semestru v jiných prostorách a bylo mi vyhověno, za což jsem moc rád. Ke zmírnění bolesti mi velmi pomáhá být se svou rodinou, setkávat se a sdílet svůj pohled na událost se svými kolegy, studenty. Je lepší bolest ventilovat než ji držet v sobě a trápit se. Jsem tím, co se stalo, zdrcený. Událost mi zlomila srdce, stále nemohu uvěřit tomu, že se někteří studenti mezi nás v novém semestru již nevrátí.

Noční hlídka u ohně

Bc. et Bc. Kristýna Šimralová (nedoslýchavá absolventka oboru ČNES, studentka oboru psychologie) se s námi v reportáži psané formou deníku podělila o své prožitky při zapojení se do podpůrných i uměleckých aktivit v rámci Měsíce pro fakultu:

4. ledna – Nám, Všem: průvod a objetí fakulty. Rektorka a děkanka měly proslov ze Stavovského divadla. Pak jsme šli k Palachovi, kde jsme se dělili a objali fakultu. Stáli jsme pod naší učebnou. Šlo také o zahájení Měsíce pro fakultu, byl tam zapálen oheň apod. Chodila tam slečna, která rozdávala jeřáby pro štěstí.

11. ledna jsem měla hlídku u ohně. Než jsem zahojila sama sebe, háčkovala jsem ve velkém srdíčka, které si mohl

kdokoliv, kdo přišel na buňku Peerka, vzít. K srdíčkům jsme měli aromaoleje, které se do srdíčka daly nakapat. Lidé z toho byli nadšení, srdíčka se vedle jeřábů stala ikonou, rozdalo se jich přes 200. Srdíčka háčkuju i dál, ale už k tomu dělám i jiné věci.

21. ledna jsem byla na pootevření fakulty. S Honzou Wirthem jsme si odlili vosk, šli jsme rozbít několik svíček na UMPRUM a pak jsme šli dovnitř FF UK. Pootevření bylo moc fajn. Alan Ptáček tam přednášel svou báseň v ČZJ, na hlavní chodbě se hrálo na kytary a společně zpívalo. Mohli jsme si tam vzít placky s fakultou.

23. ledna jsem v Modrém sále vedla workshop háčkování. Přišlo cca 20 lidí, všichni se naučili alespoň základy, někdo si odnesl i vlastní háčkované srdíčko.

Od čtvrtka 25. ledna jsem byla jako služba za Peerko (Studentská psychologická pomoc) na výrobě kakostů. Kdyby bylo potřeba, byla jsem připravena poskytnout pomoc i v ČZJ. Na výrobě jsem byla od čtvrtka až do neděle po celou dobu. Měla jsem tedy šanci sledovat, jak objekt roste, jak přibývají květiny. Byla to nádherná akce.

V pondělí 29. ledna jsem měla službu za Peerko, ale do našeho „buňkového království“ přijel vzácný host – pan prezident Petr Pavel. Byla přítomna i rektorka a děkanka a další vysoce postavení lidé. Probíhala tam neoficiální debata o tom, co bude dál, pak následovalo hodně děkování a shrnutí toho, co máme za sebou. Pan prezident pak na instagramu ocenil jmenovitě Peerko a obecně všechny, kdo se podíleli na tom, abychom neklesli, ale naopak stoupali výš a mohli se zotavit.

Večer pak proběhlo kytarohraní u ohně, abychom se s ním mohli postupně rozloučit. Byl to zajímavý kontrast –u ohně se zpívaly klasické trampské písničky a v pozadí stálo Rudolfinum, král vážné hudby.

30. ledna byl závěr všeho. V jednu hodinu jsme šli na koncert do Rudolfina – měli jsme lístky zdarma, účastnili se i členové složek zasahujících 21. prosince, dobrovolníci, vyučující, studenti. Hrál se Mahler.

Pak jsme si mohli hodit do ohně vzpomínkové dřívko nebo vzkaz. Hodně jsem den předtím přemýšlela, jak to pojmu – jestli tak, že spaluji to zlé, nebo že jde o oheň přání, které se spálením vyplní. Pojala jsem to jako oheň přání a hodila tam, co bych si přála dál. A také jako oheň díků, takže jsem děkovala za vše, co se událo, abychom se dali dohromady.

Děkovala jsem také Fildě, že je v tom s námi.

Alan Ptáček a jeho umělecký projev v ČZJ v den pootevření fakulty

Kakosty vytvořené na společné umělecké dílně

Háčkované srdíčko z workshopu