Raději pracuji u zvířat než ve fabrice

TEXT: Klára Zaoralová / ZDROJ A FOTO: Lukáš Baborský, archiv rodiny Pochopových

S Lukášem se známe již z dob našeho studia na vysoké škole v Brně. Už tehdy mne zaujala jeho velká vášeň pro zvířata. Jednou mě Lukáš poprosil, jestli bych na týden nepohlídala jeho fenečku Miki, sama jsem také velký milovník zvířátek. Po zkušenosti s hlídáním jsem hned jela do psího útulku a našla jsem tam neskutečně skvělou psí holku Sáru. Už je to 16 let, co jsem si ji přivezla domů. Pojďme se Lukáše zeptat, jak to s jeho zálibou vypadá dnes a čemu se momentálně věnuje.

Lukáši, jsem vděčná za to, že mám díky tobě Sáru. Představ si, žije až dodnes. V roce 2008 jsi měl nejen fenku Miki, ale i velkého strakatého králíčka. Později sis pořídil další drobounkou fenku Patti. Zajímalo by mě, jestli se tvoje zvířecí rodinka za ty roky ještě více rozrostla.

Cože, Sára ještě žije? To je let, už jí musí být sedmnáct! Miki je bohužel už tři roky za duhovým mostem a ani králíka již nemám. Kromě Patti mám ještě Tonyho, psa rasy komondor, kříženku Bellu, dvě kočky, slepičky, krůty a perličky.

Proč ses rozhodl chovat zrovna drůbež?

Protože chov drůbeže mě baví, je to můj koníček. Vajíčka jsou jen příjemným bonusem. Nechovám ptactvo, abych jej prodával, ale když mám velký přebytek vajec, jdou na prodej.

Kde bydlíš a kam dojíždíš do práce?

Zatím bydlím na vesnici, 12 kilometrů od Mohelnice v Olomouckém kraji. Do práce dojíždím nebo jezdím na kole, někdy jdu i pěšky, podle nálady, pracuji u koní jen pár kilometrů odtud. Jednou týdně také jezdím do Olomouce učit znakový jazyk v OUN Olomouc (zkr. pro Oblastní unii neslyšících Olomouc – pozn. red.)

Práce s koňmi musí být náročná. Kam za nimi dojíždíš a co přesně je tvou pracovní náplní?

Náročná je hlavně proto, že se o koně musí člověk starat po celý rok, v podstatě nonstop a za každého počasí, ať je vedro, mráz, vítr, či déšť. Od roku 2019 pracuji v neziskové organizaci jménem Ryzáček ve vesnici Vyšehorky, šest kilometrů od Mohelnice. Tato organizace je přednostně zaměřená na hipoterapii. Nabízí také individuální psychoterapie u koní pod vedením zkušené lektorky či kroužky pro milovníky koní, kam většinou chodí děvčata. V létě pak pořádá tábory pro děti. A abych nezapomněl, ještě tam funguje tzv. AJJK, což je zkratka pro Ahoj, já jsem kůň. Je to zážitkový program zaměřený na seznámení předškolních dětí s koňmi, jejich potřebami a prostředím. Děti si vyzkouší základní péči o koně a prožijí s nimi nevšední zážitky prostřednictvím zajímavých aktivit. V Ryzáčku se zatím starám o pět koní, kydám hnůj, uklízím jejich okolí, vodím koně ven, čistím je a krmím.

Na to všechno jsi sám? A na koni jezdíš?

Nejsem, sám bych to nezvládl, o koně se staráme celkem v sedmi lidech, střídáme se podle směn. Pracuji některé dny v týdnu, většinou o víkendu. Sám na koni nejezdím, jsem jen cvičitel. Koně lonžuji, přes den je doprovázím do ohrady a na noc je pouštím na pastvinu. Taky s nimi na vodítku chodím na procházky do přírody, aby si na okolní svět zvykli a nic je neplašilo. Vysvětlím, jak to funguje. Naši koně jsou určeni k hipoterapii, já je cvičím, aby poznávali pořád nové a nové věci a ničeho se nelekli. Důležité je, aby jim doteky nebyly cizí a přijímali je v pohodě, aby zvládali veškeré situace, včetně stresových. Rád bych na koni i jezdil, ale nemám nikoho, kdo by mě to naučil. S jízdou na koni to není tak, že když se to člověk naučí, tak už to prostě umí. I profesionálové občas potřebují trenéra, aby je upozornil na chyby. Chce to více času, pravidelné tréninky a dohled, abych nedělal chyby, ale já na to bohužel moc času nemám. Ale neřeším to, jsem spokojený s tím, jak to je teď, a neměnil bych.

Hipoterapie

• Název hipoterapie pochází z řeckých slov hippos (kůň) a  therapein (ošetření nemoci).

• Jde o fyzioterapeutickou metodu využívající k terapii koně, přesněji pohyb jeho hřbetu při chůzi.

• Pohyb hřbetu koně stimuluje centrální nervovou soustavu, zlepšuje koordinaci pohybů, stabilitu, zvyšuje celkovou pohyblivost. Dochází při něm k uvolnění ztuhlého svalstva, stimulaci dýchacích svalů (léčba astmatu).

• V minulosti byla nejvíc využívána v Německu, pak v Rakousku a Švýcarsku.

• Česká hiporehabilitační společnost (ČHS) byla založena v roce 1991.

• Doporučená délka terapie se pohybuje v rozmezí od 15 do 20 minut 2–3× týdně po dobu 2–3 měsíců.

Podělíš se s námi o své zážitky u koní?

(Zamýšlí se) Třeba jeden z koní měl koliku (bolest břicha s původem ve střevech – pozn. red.). Aby se mu od velké bolesti ulevilo, musí kůň pořád chodit, být v pohybu. Střídali jsme se a hodně dlouho ho vodili. Trochu to pomohlo, ale i tak jsme ho museli odvézt k veterináři. Měl skříplá střeva a musel na operaci. Taky nemůžu zapomenout na jednoho koně, který měl bolavou nohu. Ulevoval jí, aby si odpočinul, ale namohl si tak druhou, zdravou nohu, protože ji přetěžoval. Koně spí vestoje, nelehnou si jako psi a jiná zvířata. Snažili jsme se, aby měl co nejlepší péči, doplňovali jsme mu vitaminy, léky a chodívali jsme spolu na procházky. Bohužel je kůň velké a těžké zvíře a bolestí obou nohou příliš trpěl. Diagnóza zněla: artróza. Nakonec bylo nutné ho uspat. Bylo mi ho moc líto. Jindy si jiný kůň z ničeho nic venku o ohradu poranil hruď, byla to dlouhá a ošklivá krvavá rána. Hledali jsme, kde se mu to stalo, a nakonec jsme na to přišli – u jednoho sloupku u plotu se povolil hřebík a kůň se o něj otřel a ošklivě poranil.

Jedna z pravidelných procházek

Byl chov zvířat vždy tvým snem?

Ano. Zvířata mě zajímala už odmala. Nejraději mám hospodářská zvířata. Pravdou je, že jsem koně dřív moc nemusel, ale jak jsem s nimi začal pracovat, začalo se to ve mně probouzet a vytvořil jsem si k nim vztah. Vlastního koníka bych ale mít nechtěl, protože péče o ně je oproti psům nebo drůbeži mnohem náročnější. Kdybych měl vhodný pozemek, pořídil bych si spíše kozy nebo krávy pro mléko. Teď už ale vím, že bych kvůli svým závazkům a časové kapacitě větší zvířata nechtěl. Rád bych cestoval, jezdil za kulturou a věnoval se jiným věcem a unavuje mě, že musím neustále myslet na zvířata, aby nestrádala. Jsem na ně totiž úplně sám.

Zanechal jsi vysokoškolského studia, aby ses mohl věnovat zvířatům. Co jsi poté dělal? Jaký obor jsi studoval? Neuvažuješ o tom, vystudovat třeba ošetřovatelství nebo podobný obor?

Nedokončil jsem dvě studia – na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity jsem studoval obor Biologie a na pedagogické fakultě stejné univerzity obor Přírodopis a výchova ke zdraví se zaměřením na vzdělávání. Kvůli svému hendikepu jsem ale ke studiu ztratil motivaci a s ohledem na budoucnost mi to přestalo dávat smysl. Po zanechání studia jsem pracoval v Zoo Chleby u Nymburka. Byl jsem tam rok a rád bych tam i zůstal, ale změnila se situace, která mě donutila se odstěhovat. Od té doby žiji u Mohelnice. Co se týče studia ošetřovatelství, tak třeba u Ryzáčka doklad o vzdělání nepožadují, proto o tom neuvažuji. Brzy se ale budu opět stěhovat, budu muset Ryzáčka opustit a najít si novou práci poblíž nového bydliště. Co mě tam čeká, vůbec netuším. Jsem ale člověk, který bere změny v klidu, co přijde, to přijde.

Lukáš, Patti (na klíně) a Bella

Ty se budeš stěhovat? A proč? Vždyť vypadáš spokojeně. A svá zvířátka si vezmeš s sebou?

Stěhuji se z osobních důvodů. Život je změna. Neboj, zvířátka beru s sebou, ale víc už jich neplánuji. Místo toho se chci starat o orchideje, sukulenty a různé druhy cibulovin. I to je moje hobby.

Je ještě něco dalšího, co tě baví? Máš nějaký další koníček?

Kromě péče o zvířata a pěstování rostlin moc rád chodím do sauny. Je to pro mě obrovský relax. Za pandemie covidu, když byla zavedena proticovidová opatření a zavřely se všechny kavárny, obchody, výstavy, sauny, mi to moc chybělo. Péče o zvířata a ještě práce u koní jsou náročné a čas od času prostě potřebuji vypnout. Trochu pomohlo, když jsem mohl jezdit do Olomouce, kde jsem měl online výuku, učím ZJ. Alespoň trochu mi prospěla změna prostředí, jinak bych se zbláznil. Proto mi saunování hodně pomáhá. Nechtěl bych tu covidovou dobu se všemi opatřeními a omezeními znovu zažít. Taky moc rád maluji obrazy, bavilo mě to už na základní škole. Pak jsem na nějaký čas přestal a více jsem se malování začal opět věnovat díky antistresovým malbám. Maluji podle své fantazie, vyjadřuji na papíře to, co zrovna v tu chvíli cítím.

Chov slepiček Lukáše baví

Sára a Miki

K tématu hipoterapie vám přinášíme i krátký příběh neslyšících rodičů Petra a Bohdany Pochopových a jejich dcery Leony (19), vozíčkářky s dětskou mozkovou obrnou. Leonka se do svých sedmi let nepravidelně účastnila hipoterapie v Majetíně díky středisku Tamtam. Pak přešla na základní školu a díky podpoře od pojišťovny dojížděla jednou ročně do lázní v Boskovicích, kde se hipoterapie také účastnila. Nyní na hipoterapii dochází dvakrát měsíčně, hradíme ji sami a trvá dvacet minut. Již čtvrtým rokem jsme členy organizace Velvet smile. Posílají nám informace o tom, co se kde pořádá, a některých akcí se rádi účastníme.

Začátky byly těžké, Leona na koni jen ležela na břiše hlavou směrem k jeho zadku a při jeho chůzi se postupně uvolňovala. Z obou stran ji vždy někdo musel držet, aby nespadla. V patnácti letech začala na koni jezdit vsedě s fyzioterapeutkou za zády, která ji přidržovala. Pomáhala jí hlavně s oblastí kyčlí, páteře a s držením rovnováhy. Nyní už Leona jezdí na koni úplně sama, jen ji musíme jistit, kdyby náhodou ještě ztratila rovnováhu. Jezdí moc ráda a my jsme také rádi, hodně jí to pomohlo. O Ryzáčku (nezisková organizace věnující se hipoterapii, viz výše – pozn. red.) víme, ale bohužel je tam moc dlouhá čekací listina.