Vidět člověka

TEXT A FOTO: Karolína Peroutková

Pomohou na úřadech, ale i u lékaře. Všude tam, kde je dobrá komunikace základem úspěchu. Sociální pracovníci a tlumočníci českého znakového jazyka, cenní pomocníci nejen pro neslyšící seniory. Jak tato jejich služba funguje? Navštívili jsme Oblastní unii neslyšících v Olomouci.

„Poskytujeme typy služeb jako sociální aktivizaci, sociální rehabilitaci, odborné sociální poradenství a tlumočení,“ upřesňuje sociální pracovnice a tlumočnice Michaela Hudcová. Podle ní jde spíše o doprovázení klienta, pomoc spočívá v usnadnění komunikace, předávání informací. A také v povzbuzení, aby při často náročné komunikaci s úředníky neslyšící poznal, že i on se zvládne orientovat v problematice a dobře se domluvit.

Hovoříme spolu v příjemném prostředí kavárny v ústředí olomoucké Oblastní unie neslyšících, poté co právě dokončila schůzku s panem Tomášem, jedním ze svých klientů. Pomáhá mu při vyřizování nejrůznějších příspěvků a podpor, hlavně na úřadě práce. Pan Tomáš doplňuje, že by ocenil, kdyby lidé na úřadech a vedoucích pozicích měli větší ochotu porozumět lidem se sluchovými vadami. I když bydlí v Olomouci, nemohl tady sehnat práci, proto dojíždí až do vzdálenějšího Uherského Hradiště. Pracuje v automobilovém průmyslu, ve výrobě. V práci je spokojený, ale přece jen by ocenil, kdyby mu cesta do zaměstnání netrvala tak dlouho. Fakt, že neslyšící lidé mají kvůli nejrůznějším předsudkům jen málo šancí najít zaměstnání, potvrzuje i předseda olomoucké Unie Pavel Pastrnek.

V přívětivé kavárně olomoucké Unie pracuje i laskavá paní Pavlína, manželka pana Tomáše

Chybí chuť nám naslouchat

„Důležité je tvořit vazby,“ znakuje pan Pastrnek. „Slyšící se nesmí bát neslyšícího, nesmí se bát komunikace. Slyšící lidé jsou ale většinou vylekaní, spíše couvají, než aby hledali způsob, jak může vzájemná spolupráce fungovat. Komunikovat se přece dá mnoha způsoby, ne jen mluvenou řečí. Často se setkáváme také s tím,“ dodává ještě pan Pastrnek, „že slyšící zaměstnavatel po jedné špatné zkušenosti s neslyšícím pracovníkem už mylně získá dojem, že tato spolupráce není možná. A dopředu se už pak k dalším podobným možnostem staví zamítavě.“

„Já bych chtěl jednou pracovat jako řidič kamionu,“ sní pan Tomáš v kavárně Unie. Říká o sobě, že rád cestuje a poznává nová místa. Ale on, stejně jako ostatní neslyšící naráží na malou ochotu ze strany slyšících. „Právě proto tvoříme takový most mezi neslyšícími a slyšícími,“ vysvětluje ještě tlumočnice Michaela Hudcová. Co přesně by ale slyšící měli změnit, aby se neslyšící cítili nejen na úřadech a při jednání lépe?

„Ochota komunikovat ze strany slyšícího je důležitá,“ reaguje hned paní Michaela, „a vstřícnost a zájem o druhého. Prostě vidět člověka, a ne problém.“

Nakonec mě zajímá, jak ji samotnou tato práce obohacuje. „Dozvídám se spoustu nových věcí,“ s úsměvem odpovídá paní Michaela. „Dostanu se na místa, kam bych se normálně nedostala. Třeba na operační sál, kde jsem stála vedle klienta při operaci jeho ruky. Vzpomínám si i na jiného svého klienta, který potřeboval také pomoci při komunikaci s lékařem. Navštěvoval jej sice dříve s maminkou, ale stěžoval si, že tato vazba nefunguje. Maminka nepředávala všechny informace, které potřeboval vědět, spíše jejich domluva probíhala formou ‚já to všechno vyřídím, pak ti něco řeknu‘. Maminka zkrátka (v dobré víře) řešila vše za něj. I lékař z toho byl nešťastný. Ale když jsem tam pak začala docházet, klient začal být spokojený. Pochvaloval si komunikaci, ocenil, jak lehce se najednou dokáže s druhým domluvit.

To jsou momenty, kdy vnímám, že naše práce má smysl, že opravdu někomu pomáháme.“