Duševní hygiena neslyšících: jak překonávat zátěžové situace

TEXT: Eva Vavříková

FOTO: z archivu Soni Procházkové

Odbornice v péči o lidskou duši Lucie Salačová společně s Michaelou Veselou poskytly bezprostředně po tragédii na FF UK psychologickou pomoc neslyšícím, o níž jste si mohli přečíst v předešlém článku. Krizovou intervenci pro neslyšící nabídla také psychoterapeutka SOŇA PROCHÁZKOVÁ , která navazuje na toto téma a přináší odpovědi na otázky s ním spojené. V rozhovoru nám sdělila své zkušenosti s psychologickou péčí a podporou pro neslyšící komunitu.

SOŇA PROCHÁZKOVÁ

• psychoterapie dětí, párů a rodiny

• psychoterapie v kontextu psychosomatických témat

• metodická podpora mateřských a základních škol

• semináře, besedy, meditace a kruhová sdílení

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla nabídnout po tragédii na FF UK krizovou intervenci pro neslyšící?

Vedl mne k tomu samotný fakt tragédie. To, že se stala a v okruhu bylo mnoho neslyšících, což bylo očividné. A také znám mnoho týmů, které s FF UK spolupracují. Vím, že zde neslyšící osoby působí.

Věděli neslyšící, jak a na koho se po této události obrátit? Jak fungovalo sdílení informací o možnostech poskytování psychologické pomoci?

Obraceli se na mne dle instrukcí, které jsem poskytla na facebookových stránkách. Oslovili mne tedy přímo přes Messenger nebo mé telefonní číslo, pokud jej měli. Ti, co mne znají, mi psali přímo.

Jaká specifika má poskytování psychologické pomoci pro neslyšící? Co takový člověk potřebuje? Můžete z vlastní zkušenosti říci, v čem je tato situace pro neslyšící oproti slyšícím obtížnější?

Liší se velmi, nejen v tom, že neslyšící komunikují znakovým jazykem, ale hlavně v tom, že si v sobě mnoho neslyšících nese tzv. generační trauma menšiny. V tomto případě lze generační trauma vnímat takto: Neslyšící rodiče, kteří byli utlačováni a nerespektováni slyšící osobou v dětství, nemohou často zcela plně ve svém neslyšícím dítěti vypěstovat důvěru ke slyšícím osobám. Tyto jejich neslyšící děti pak mohou mít potíže nejen v adaptaci ve většinové společnosti, ale právě při vytvoření důvěry k slyšícímu odborníkovi, terapeutovi.

Vycházím též z teorie sociokulturního hendikepu a také z vlastních zkušeností. (Sociokulturní hendikep představuje omezení v oblasti získávání zkušeností. Vyplývá z odlišnosti sociální a kulturní příslušnosti, s níž souvisí i získání jiných poznatků, dovedností, rozvoj jiných postojů a očekávání, než jaké mají příslušníci většinové společnosti – pozn. red.) Zde bych ráda ukázala pointu jinakosti, s níž jsem se sama setkala a která je obecně v teorii sociokulturního hendikepu uváděna. Ano, slyšící klient také nedůvěřuje, ale přichází jako slyšící a nezažívá v sobě pocit menšiny, pokud není z jiného státu nebo nemluví jiným jazykem. Logicky jsem během svojí práce do komunity nahlédla a poskytuji psychoterapii i v ČZJ. Vnímám tento počáteční, pro mne již logický odstup a to, že je přirozeným, zdravým rysem neslyšícího v psychoterapii. Zároveň je tu ještě fakt, že slyšící psychoterapeuti hodně pracují s očním kontaktem a mimikou. Ta je u neslyšících mnohdy větší a je nutné ji číst jako součást znakového jazyka, což může být obtížné. Bylo by to na delší vyprávění, pro příklad to stačí. Specifik je opravdu hodně. Vzdělávám o nich například tlumočníky znakového jazyka. Snažím se také o osvětu u slyšících odborníků. Obecně se dá říci, že je fajn znát specifika komunity pro práci s ní. Znám psychoterapeutku z Ruska, která poskytuje parádně psychoterapii menšině mluvící ruským jazykem, a pak také vím o organizaci Meta, která též síťuje odborníky zaměřující se na menšiny, což je velmi dobrý počin. Avšak ráda bych také podotkla, že neznalost kulturních a jazykových specifik nemusí vždy znamenat sníženou kvalitu poskytované služby. Je to hodně individuální.

Jak komunikovat s dětmi o stresujících a traumatických událostech?

• Buďte otevření a upřímní.

• Jakkoliv to prožíváte, nebojte se o tom s dětmi mluvit a emoce ukázat.

• Plakat můžete, uvolní to emoce u dítěti.

• Nezahlťte dítě podrobnostmi.

• Mluvte o tom, co se stalo, jasně a srozumitelně.

• Nabídněte dítěti, že může být s vámi a ptát se, na co potřebuje.

• Odpovídejte na to, co víte.

• Nevymýšlejte si.

• Když nevíte, řekněte, že to nevíte.

• Dítě získává více jistoty v těžké situaci, když jste otevření a čitelní.

• Pokud byste nechtěli své emoce ukázat a dítě cítí, že něco není v pohodě, může mu to ublížit ještě více.

Probíhají u vás i nadále terapie neslyšících klientů?

Psychoterapii s neslyšícími dělám již několik let. Nezačalo to událostí. Naopak mnoho neslyšících se mi ozvalo právě proto, že se spolu známe z psychoterapie už z dřívější doby. Někteří mne oslovili poprvé právě po události.

Také pro psychologa to musí být velmi náročné. Jak jste dokázala zmobilizovat své vnitřní síly, aby vás to nesemlelo? Je potřeba být nad věcí, „vypnout emoce“ a být nápomocný potřebným?

Ano, je to velmi náročné. Odpojovat se nechci. Nevím, jak s tím pracují jiní lidé, ale já si v takových situacích zjišťuji, zda budu mít hlavně doma psychickou podporu. Domluvila jsem se s dětmi, že budu pracovat a táta tu bude pro ně. Tedy bez manžela Jirky Procházky bych tuto péči poskytnout nemohla. Pak jsme se domluvili, že Jirka, který také doprovází v poradenství pro komunitu Neslyšících, konzultace poskytovat nebude, že tu bude opravdu jen pro mne a děti. Po první konzultaci jsem to cítila na těle a hodně jsem dělala úlevové techniky, např. meditace, dýchací techniky anebo sprchování studenou vodou. Ale emoce jsem cítila a prožívala. Upravila jsem si denní režim tak, abych to zvládala a emoce šly i ven. Je důležité s tím umět pracovat a vědět, co člověk unese. Pokud bych cítila, že to nezvládnu, nenabízela bych to.

Jak při psychologickém sezení probíhá komunikace s neslyšícími klienty? Umíte ČZJ, nebo je potřeba si objednávat tlumočení?

Komunikuji s nimi přímo v ČZJ. Zatím jsem tlumočníka využít nepotřebovala. Pokud jde o smíšený pár – slyšící s neslyšícím – a je potřeba něco řešit, pak ano. Nebo pokud vedu kurz pro slyšící a neslyšící zároveň. Tam tlumočník vždy je. Konzultace poskytuji online nebo osobně.

Obor ČNES/JKN na FF UK studovalo i studuje mnoho našich kolegů z řad tlumočníků ČZJ, učitelů neslyšících i dalších odborníků věnujících se komunitě Neslyšících. Co jim může pomoci s návratem do míst, kde se tragédie udála? Jak to mohou stávající i budoucí studenti zpracovat a překonat?

To, jak si s tím poradili studenti 21. 1. 2024, vlastně měsíc od tragédie, je moc krásný nápad. Zorganizovali akci Pootevření fakulty. Obecně se doporučuje dané místo navštívit opravdu, co nejdříve to jde, a využít u toho například podporu. Vím, že toho dne bylo na místě několik lidí s možností poskytnout psychologickou péči. Lidé se mohou cítit různě, ale vždy se doporučuje s těmito pocity něco dělat, nenechat je v sobě jen uspat. Komunikovat o nich. Co může pomoct nejvíce, je připojit se ke komunitě, se kterou mohu tyto emoce sdílet, nebo opravdu vyhledat odborníka.

Mám pocit, že je kolem nás čím dál více negativních událostí a tragédií, ať už u nás, či ve světě. Máte nějaké osvědčené postupy, tipy anebo doporučení, jak negativním zprávám, které se dozvídáme, nepodléhat, jak se pod tíhou toho všeho nezhroutit?

Doporučila bych zprávy chvíli prostě vůbec nesledovat. V dnešní době technologií se to na nás hrne ze všech stran. Psychohygiena s technologiemi je velmi důležitá, ale zároveň vědomá věc. Většina z nás je již na technologiích závislá a těžko se odpoutává. Hodně pomáhá nějaká denní rutina, režim či rituály. Za mě je nejlepší zařazovat denně nějakou fyzickou aktivitu či pohyb. Velkou pomocí je opravdu otužování nebo dýchací techniky. K psychickému zdraví velmi pomáhá též strava a zdravé, udržované vztahy. O tom také budeme mluvit letos v dubnu na naší konferenci v Hradci Králové, která bude celá tlumočená do ČZJ. Více informací najdete na odkaze ve QR kódu.

Jak se s takovým násilným činem vyrovnat dlouhodobě a je to vůbec možné? Krátce po události na FF UK se o ní hodně mluvilo, což mohlo pomoci. Není to ale naopak něco, co člověka poznamená napořád?

Důležité je opravdu vyhledat co nejdříve pomoc, nepodcenit to a ošetřit to. Zažili jsme již za dob covidových, že se k nám do ČR dostalo něco, co jsme doposud neznali. Mnoho lidí psychickou pomoc podcenilo, a to nemluvím o dětech. Po skončení opatření se začali lidé hroutit právě proto, že nepřišly žádné návody, jak si pomoci, ale jen strach. To je chyba a z toho bychom se měli poučit. Důležité je zajímat se o to, jak si vyhledat pomoc a co dělat pro své psychické zdraví. Také proto se mnoho psychoterapeutů a poradenských center snaží šířit osvětu o této sebepéči a pomoci. Např. webové portály Terapie.cz nebo Nepanikař.eu či Linka bezpečí. Vše je v psané formě. Jejich návody a články velmi doporučuji. I já se snažím dělat besedy a osvětová videa. Nicméně by to mělo být více podpořeno centrálně, státem. Doufám, že pozitivním dopadem těchto událostí bude uvědomění si důležitosti osvěty!

Jak se podle vás lze vypořádat s takovými masovými vraždami, které doposud známe jen ze zahraničí, např. z USA. Člověk by nevěřil, že se něco takového může stát i v relativně bezpečné zemi, jako je ČR.

Člověka poznamená všechno, co prožije, avšak se vším se dá naložit tak, aby to mohl v budoucnu využít pro sebe, svůj růst a přetavit to ve velkou zkušenost, která mu mnohé dala. Lidský mozek, pokud je zdravý, ukládá velmi těžké zážitky selektivně do podvědomí. Pokud se reaguje s pomocí rychle, tak se ukládají jako „ošetřené“. Pokud se uloží jako neošetřené, mají tendenci se ozývat a spustí je třeba i maličkost, která zdánlivě nesouvisí. Člověk je pak zmaten, omráčen, vyčerpává ho to. Nezvládá pak jinak zcela běžné činnosti. Potřebuje se hodně psychicky zotavit, ošetřit a regenerovat. Proto je podstatné, jak o sebe nyní lidé, kteří to prožili, nechají pečovat. Jak jsou naučeni vypnout, šetřit se, říci si o pomoc. To vše bude hrát roli. Čas a pomoc zde hrají tu největší roli.

Co byste nám doporučila, abychom se událostí na FF UK nenechali zcela pohltit?

Pokud se to někoho přímo nedotklo, a přesto ho to pohltilo, pak je důležité opravdu informace nesledovat dopodrobna. Nekoukat na všechna videa, která se začala ihned po události vysílat do médií. Důležité je obklopit se přáteli a sdílet s nimi. Pokud skutečně vnímáme, že nás něco paralyzuje až natolik, že nejsme schopni návratu do našeho běžného života a raději bychom si jen vlezli pod peřinu, tak je potřeba si vyhledat pomoc. Každý z nás by měl mít osvojené nějaké techniky, které ho psychicky osvěží, měli bychom se zabývat tím, co jíme, neb pro pohodu je velmi rozhodující, co jíme. Zároveň je zásadní vřazování pohybu do denní rutiny a setkávání s přáteli. Každému vyhovuje něco jiného a to je v pořádku. Znát se a umět si pomoci aktivně je základ. To bychom měli učit i naše děti.