V jednotě je síla

TEXT: Eva Vavříková, Ivana Hay Tetauerová

FOTO: Ivana Hay Tetauerová, archiv dotazovaných

Ve čtvrtek 21. 12. 2023 zasáhla celou společnost, včetně komunity Neslyšících, veliká ztráta způsobená tragickou střelbou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, která v historii nemá obdoby. Celá akademická obec se semkla, aby v této nelehké době podpořila své studenty, vyučující, ale i rodiny obětí a zraněných.

Shodou okolností jsme my, dvě redaktorky časopisu UNIE, též absolventkami FF UK. Eva vystudovala obor Informační služby a knihovnictví, zatímco Iva obor Čeština v komunikaci neslyšících. V této reportáži vám představíme podpůrné aktivity, které byly zorganizovány v reakci na tragickou událost. Protože byl střelbou zasažen i obor Jazyky a komunikace neslyšících (Čeština v komunikaci neslyšících, též zkráceně ČNES, je v současné době názvem studijního programu navazujícího magisterského studia, studijní obor bakalářského studia se jmenuje Jazyky a komunikace neslyšících, tedy JKN, oba jsou zajišťovány Ústavem bohemistiky pro cizince a komunikace neslyšících – pozn. red.), který je jádrem vzdělání našich tlumočníků a lektorů ČZJ, lingvistů nebo učitelů neslyšících dětí, organizace ASNEP cítila nutnost zareagovat a sezvala všechny neslyšící zájemce k neformálnímu setkání, jež jim umožnilo sdílet svůj zármutek, pocity a prožitky v bezpečném prostředí. Setkání se uskutečnilo 4. 1. 2024 ve Skautském institutu v sále Minuta a navazovalo tak na pietní akci Nám, Všem: Pietní průvod a objetí Fildy, kterou uspořádali studenti FF UK. Iva Hay se jako absolventka ČNES setkání pro neslyšící zúčastnila a položila pár otázek jeho organizátorce Tamaře Kováčové, jež v ASNEP vede advokační tým:

Jak vznikla myšlenka uspořádat ve Skautském institutu pod vedením ASNEP tuto do ČZJ tlumočenou aktivitu za účasti krizových interventek? Vnímali jste to jako potřebu komunity Neslyšících s ohledem na událost, která se jí velmi dotkla, protože mnoho členů komunity i tlumočníků je absolventy, studenty či akademiky oboru JKN/ ČNES na FF UK?

Bezprostředně po prosincových událostech jsme se snažili v situaci zorientovat a zjistit, zda jsou všechny skupiny lidí, na které měl ten hrůzný čin dopad, opečovány. Zjistili jsme, že péče dostupná je, a za to jsem vděčná, ale cítili jsme, že chybí příležitost pro širší komunitu Neslyšících být v těch těžkých chvílích spolu. Zároveň jsme proto považovali za nutné zajistit bezpečné prostředí tím, že u společného setkání budou přítomni profesionálové, kteří jsou na podporu v těchto situacích trénovaní. Jsem vděčná, že se v tomto ohledu podařila spolupráce s psycholožkou Michaelou Veselou (která již dlouho poskytuje služby neslyšícím) a krizovou interventkou Lucií Salačovou. Zároveň děkuji tlumočnicím, které také byly v náročné situaci schopny rychle reagovat a díky nimž setkání mohlo proběhnout. Účastníci nám po akci říkali, že jim setkání pomohlo s tím, jak se s celou tragédií vyrovnávat. Za ASNEP cítím, že je naší rolí citlivě vnímat situaci a vhodně, včas a profesionálně na ni reagovat a zároveň nedělat něco, co už dobře dělá někdo jiný. Vnímáme současnou situaci, a pokud bude potřeba, jsme připraveni setkání opakovat. Dále za ASNEP usilujeme o to, aby byly alespoň některé weby, které nabízejí informace o duševním zdraví, přístupné i osobám se sluchovým postižením. Pokud postrádáte péči, kterou byste potřebovali, můžete se obrátit i na ASNEP a můžeme vás nasměrovat. Myslím na všechny, na které měl tragický čin dopad, a přeju nám sílu se s ním vyrovnat.

CO ZNAMENÁ KRIZOVÁ INTERVENCE? Jde o formu psychologické pomoci a podpory v případě náročné životní situace, dlouhodobého stresu či po traumatické události. Jejím cílem je zlepšení psychického stavu, zmírnění dopadů tíživé situace a zvládnutí zátěže.

S psycholožkou Michaelou Veselou a krizovou interventkou Lucií Salačovou, které spolupracovaly na podpůrném setkání neslyšících ve Skautském institutu, vedla rozhovor naše redaktorka Eva Vavříková:

LUCIE SALAČOVÁ

Jak se podle vás setkání neslyšící komunity ve Skautském institutu vydařilo? Jaký z toho máte pocit?

Lucie Salačová (LS): Myslím si, že setkání uspořádané ve Skautském institutu 4. 1. 2024 ihned po pietní akci bylo užitečné, a jsem ráda, že jsem mohla být jeho součástí. Za velmi dobrý nápad považuji, že byli přizvaní i studenti střední školy Výmolova. Myslím, že to hlavní, co může v této situaci pomoci, je spolubytí – být spolu a podpořit se při prožívání tohoto neštěstí. Myslím si také, že kromě společného prožívání může pomoci i krátká edukace: co je možné očekávat v prožívání všech, koho tato situace zasáhla, samozřejmě s individuálními rozdíly. Je také dobré takové setkání zakončit závěrečným rituálem. My jsme zvolili možnost napsat vzkaz na malá srdíčka, která byla poté přesunuta na pietní místo.

Michaela Veselá (MV): To, jak se setkání vydařilo, spíš ukáže čas a to, jestli ho jako vydařené budou vnímat i účastníci. Já osobně jsem ze setkání měla dobrý pocit. Naším cílem bylo vytvořit bezpečný prostor pro sdílení. To se myslím, zejména zásluhou kolegyně Lucie Salačové, povedlo. Účastníci mohli mluvit o svých pocitech, představách, obavách, dovolili si dát průchod emocím a zejména pocítili obrovskou sílu sounáležitosti s komunitou. Snažily jsme se normalizovat pocity, které na ně přicházely, vysvětlovat, že je to normální reakce na nenormální situaci.

Lucie Salačová

• krizová interventka, sociální pracovnice a lektorka

• spolupráce s neziskovými organizacemi, které se zaměřují na rodinné a sociální poradenství

• průvodce dětí a rodin, náhradních rodičů

Michaela Veselá

• psycholožka a psychoterapeutka

• zkušenosti s krizovou intervencí

• rodinná, párová, manželská a individuální terapie

• poradenství v oblasti vzdělávání (školní problémy, výchovné problémy dětí, poruchy učení)

Jak na této akci neslyšící účastníci komunikovali? Byli sdílní, nebo naopak potřebovali povzbudit?

LS: Velmi oceňuji soudržnost komunity lidí se sluchovým znevýhodněním, včetně tlumočníků. Je to opravdu silná komunita. A skláním se před otevřeností všech, kteří na našem setkání promluvili a nebáli se otevřít svá srdce, ukázat své slzy, svůj smutek, svůj způsob prožívání.

MV: Po počátečním ostychu, který prolomila organizátorka z ASNEP Tamara Kováčová, byli neslyšící sdílní. Myslím, že je povzbudilo zejména to, že ostatní prožívají stejné věci, kladou si podobné otázky a mají stejné obavy do budoucna.

Jaký dopad měla podle vašeho názoru proběhlá akce na přítomné? Pomohlo jim to například srovnat si své myšlenky?

LS: To bychom se museli zeptat těch, kdo byli přítomni. Bylo by jistě zajímavé získat od nich zpětnou vazbu.

MV: Doufám, že akce všem účastníkům pomohla v tom, že se za své prožívání nestydí a neviní. Povídali jsme si o pocitech a o výhledu do budoucna, jakým způsobem se lidé s tak obrovskou tragédií vyrovnávají. Také bylo důležité, že zaznělo, že mohou kdykoliv přijít i později, pokud jim bude smutno. Doufám tedy, že vyhledají odbornou pomoc, pokud ji budou potřebovat.

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodly nabídnout po tragédii na FF UK krizovou intervenci pro neslyšící?

LS: Krizové intervenci se věnuji přes 20 let. Považuji za svoji povinnost a zároveň profesní čest poskytnout krizo - vou intervenci tam, kde je o ni zájem, navíc v situaci, kterou nikdo z nás dosud nezažil a která zasáhla tolik lidí. Nedokázala bych sedět doma nebo ve své běžné práci a nic navíc neudělat. A proto jsem uvítala, když mě ke spolupráci přizvala Míša Veselá, která k této komunitě patří.

MV: Pokládala jsem to za svou profesní povinnost, navíc jsem před 20 lety Češtinu v komunikaci neslyšících studovala, umím český znakový jazyk. A zcela sobecky to byl můj způsob, jak se s tragédií vyrovnat – být užitečná – myslím, že to většina kolegů měla podobně.

Věděli neslyšící, jak a na koho se po této události obrátit? Jak fungovalo sdílení informací o možnostech poskytování psychologické pomoci?

LS: Myslím, že nabídka pomoci byla dostupná. Kontakty byly známé již od prvního dne. Osobně jsem byla v kontaktu spíš se slyšícími, ale i s neslyšícími – to spíše z řad učitelů.

MV: Někteří se obraceli přímo na mne. Jiní využili toho, že kontakt na mne visí na stránkách Centra Paluba FF UK, věděli o mne i na krizovém chatu FF UK…

Jaká specifika má poskytování psychologické pomoci pro neslyšící? Co takový člověk potřebuje? Můžete z vlastní zkušenosti říci, v čem je tato situace pro neslyšící oproti slyšícím obtížnější?

LS: Nemyslím si, že bych na tuto otázku dokázala dobře odpovědět, protože mám s pomocí neslyšícím jen malou zkušenost. Budu tedy přemýšlet sama za sebe. Tady potřebuji vždy tlumočníka, protože bohužel neovládám znakový jazyk. Jinak je ale pomoc neslyšícímu člověku pro mě stejná, jako když pomáhám slyšícímu člověku. Zajímá mě jeho situace, jeho prožívání, jeho zdroje a jeho podpůrná síť. S čím se potřebuje svěřit a v čem by potřeboval podpořit. A pokud ho můžu podpořit ve víře v naději, že se jeho situace může alespoň trochu zlepšit, považuji to za dobrý výsledek. MV: Hlavním rozdílem je, že psychologů a krizových interventů, kteří s neslyšícími pracují, je žalostně málo. Takže je nutné využívat služeb tlumočníků. Kolegům psychologům, kteří s neslyšícími běžně nepracují, však uniká sociokulturní kontext komunity Neslyšících, který je zejména v terapiích velmi důležitý. Jakým způsobem se odlišuje psychologická péče neslyšících klientů od těch slyšících, je na dlouhé povídání. Mají na to vliv jak sociokulturní souvislosti (identita, jazyk, životní zkušenosti, případné jazykové bariéry v rodinách, internátní vzdělávání atd.), tak samotné neslyšení a to, že znakový jazyk je vizuálně motorický – stále musím neslyšícího sledovat očima. Nemohu při povídání dělat nic jiného, například psát si zápisky, kreslit, hrát si v terapeutickém pískovišti. Pokud neslyšící klient zavře při relaxaci oči, nemohu ho provázet (musím se s ním domluvit předem). Neslyšící se v komunitě navzájem znají a mají pocit, že se návštěva u psychologa neutají. Já osobně si dělám mezi neslyšícími klienty časový odstup, aby se mezi sebou nepotkali ani v čekárně. Obtížné to bývá i s návaznou péčí, psychodiagnostikou a pobytovou službou. Komplikované pro neslyšící bývá zejména shánění informací, i když v souvislosti s tragédií na FF UK musím velmi pochválit nasazení všech tlumočníků, pro které to bylo velmi emočně náročné, a přesto od začátku fungovali.

Můžete mi prosím popsat, co v této situaci neslyšící nejvíce potřebovali? Pochopení, uznání emocí, uklidnění po šoku nebo třeba společný rozhovor vedoucí k objasnění události?

LS: Také v této otázce nemůžu dobře odpovědět. Nerozlišuji mezi pomocí pro člověka neslyšícího, nebo slyšícího.

MV: Neslyšící potřebovali to, co všichni ostatní – nejprve krizovou intervenci, tedy zejména pochopení, ujištění, možnost být v kontaktu sám se sebou, se svými emocemi, vyplakat se a porozumět pocitům viny, které je zaplavovaly (nejčastěji: proč já jsem přežil/a, proč jsem z toho tak špatný/špatná, když se mi vlastně nic nestalo). Je třeba říct, že tato tragédie zasáhla v podstatě celou společnost, všichni si klademe otázky, proč se to stalo, a zaplavují nás pocity viny z touhy žít dál. Dále bylo těžké se v celé situaci zorientovat, informací bylo málo.

Také pro psychologa to musí být velmi náročné. Jak jste dokázaly zmobilizovat své vnitřní síly, aby vás to nesemlelo? Je potřeba být nad věcí, „vypnout emoce“ a být nápomocný potřebným?

LS: Samozřejmě i já situaci prožívám. Dokážu ale při rozhovoru s člověkem, který potřebuje pomoc, do jisté míry spoluprožívat, ale zároveň si dát pozor, aby moje prožívání nepřeválcovalo prožívání člověka, se kterým mluvím. Snažím se být oporou, tím, kdo člověka podpoří a jeho prožívání unese. Ten, s kým mluvím, může mít prožívání jakéhokoliv druhu, vše je v pořádku, nikoho neposuzuji ani neodsuzuji. Sama mám pak možnost získat podporu od svých kolegů, případně od supervizora, ani já na to nezůstávám sama.

MV: Jak jsem říkala na začátku, velmi mi pomáhalo být užitečná ostatním, „něco dělat“. Ale nejvíc mi pomohla supervize a sdílení s kolegy. V neposlední řadě jsem se právě vrátila ze supervizního setkání párové terapie, kde jsem byla tři dny stranou od světa a řešila jsem úplně jiné příběhy.

Jak při psychologickém sezení probíhá komunikace s neslyšícími klienty? Umíte ČZJ, nebo je potřeba si objednávat tlumočení?

LS: Já vždy potřebuji tlumočníka, bohužel.

MV: Je to individuální. S některými klienty tlumočníka používám, s jinými komunikuji přímo, záleží na klientovi. Potřebuji, aby se klient cítil komfortně a v bezpečí. Znakový jazyk umím, i když produkce je horší než porozumění, není to můj mateřský jazyk.

Obor JKN/ČNES na FF UK studovalo i studuje mnoho našich kolegů z řad tlumočníků ČZJ, učitelů neslyšících i dalších odborníků věnujících se komunitě Neslyšících. Co jim může pomoci s návratem do míst, kde se tragédie udála? Jak to mohou stávající i budoucí studenti zpracovat a překonat?

LS: Z mého pohledu je velmi důležité tohle ošetřit a jsem ráda, že se na to ptáte. Sama za sebe si neumím představit, že by v místnosti, kde se to stalo, dále probíhala výuka. Z mého pohledu by to mohlo být místo pietní. Napadá mě, že by zde mohla být například socha se symboly důležitými pro komunitu Neslyšících. Vysvěcení celého místa zástupci různých církví mi připadá velmi vhodné. Na takové místo by se pak daly i nadále přinášet vzkazy, bylo by možné se zde zastavit, zavzpomínat, zapálit svíčku.

MV: Obávám se, že to bude dlouhý proces. Osobně si myslím, že se běžný studentský život do těch nejpostiženějších míst již nevrátí. Spíš si myslím, že se místnosti stanou místem ztišení, prostorem pro tichou meditaci atd. Určitě by bylo vhodné celou budovu nějak rituálně očistit, jsem si jista, že vedení fakulty tím směrem uvažuje. Důležité však je to, aby mezi studenty a učiteli zůstal pocit sounáležitosti a úzkého propojení, který jim pomůže tuto tragédii překonat.

Mám pocit, že je kolem nás čím dál více negativních událostí a tragédií, ať už u nás, či ve světě. Máte nějaké osvědčené postupy, tipy anebo doporučení, jak negativním zprávám, které se dozvídáme, nepodléhat, jak se pod tíhou toho všeho nezhroutit?

LS: Myslím, že je velmi důležité, abychom si každý hlídali míru toho, jak na sebe necháme negativní zprávy působit. V situaci, kdy nám není dobře, můžeme ovlivnit, zda negativní zprávy z domova či ze světa budeme sledovat, nebo ne. Je třeba vyvažovat požadavky, které na nás okolí klade, a i naše vlastní zdroje toho, co nám dělá radost, co máme rádi, u čeho odpočíváme. Ráda bych upozornila i na to, že pokud jsme otevření a schopní pomáhat druhým, je to velmi cenné, ale ve chvíli, kdy nám samotným není dobře, nemusíme být neustále nastaveni pro pomoc druhým. Pracovala jsem s lidmi, kteří byli blízkými těch, jichž se tato tragédie dotýkala. Měli dobrou vůli intenzivně pomáhat. Ale po nějakém čase to pro ně bylo psychicky velmi náročné. Je možné a žádoucí stanovit si vlastní míru toho, jak budu pomáhat. Pomoc může v takovém případě být například to, že nejvíce zasaženým donesu uvařené jídlo, ale také to, že jsem „v záloze“.

MV: Vždy je dobré být aktivním členem společnosti, své komunity. Pomáhá být hybatelem, tedy mít pocit, že mohu pozitivně ovlivňovat věci kolem sebe. Že nejsem jen figurkou, které se něco děje. Dále je dobré starat se o své zdroje – o to, co mi dělá dobře, myslet na kamarády, koníčky, rodinu. Přemýšlet o tom, co by mně mohlo udělat v životě radost, a pokud nastane nějaká krize, tak se tímto směrem vydat a opečovávat se. A pokud je to jen trochu možné, vzít si z každé tragédie to dobré. Já osobně mám velikou radost, kolik dobrého se mezi lidmi po tragédii odehrálo – lidé okamžitě začali přispívat na účet. Ti, kteří mohli pomoci, pracovali celé Vánoce bez nároku na honorář. Mezi lidmi byla cítit obrovská sounáležitost a dobrota. To mi dává naději, že svět je dobré místo pro život.

Jak se podle vás lze vypořádat s takovými masovými vraždami, které doposud známe jen ze zahraničí, např. z USA. Člověk by nevěřil, že se něco takového může stát i v relativně bezpečné zemi, jako je ČR.

LS: Všichni jsme mohli být v šoku z toho, co se stalo. Máte pravdu, že tohle by nás nenapadlo. Obávám se, že si budeme muset připustit, že zcela bezpečné místo neexistuje. To ale neznamená, že máme propadnout zoufalství a vždy a všude se bát. Je na místě být opatrný a pozorný k tomu, co se děje kolem nás, ale také pracovat na tom, co pro nás samotné zvyšuje pocit bezpečí, což mohou být i drobnosti. Pro někoho jsou to klíče v kapse, pro jiného čokoláda.

MV: Myslím, že úplně vypořádat se s tím nejde, navždy v nás zůstane vzpomínka a smutek. Ale musíme se s tím naučit žít. Musíme mít důvěru ve společnost, v její ozdravný proces. Řešením není očerňovat všechny držitele zbraní nebo instalovat všude bezpečnostní rámy. Pokud jako společnost zůstaneme ochromeni strachem, tak nemáme v budoucnosti šanci na zlepšení.

Jak se s takovým násilným činem vyrovnat dlouhodobě a je to vůbec možné? Krátce po události na FF UK se o ní hodně mluvilo, což mohlo pomoci. Není to ale naopak něco, co člověka poznamená napořád?

LS: Dlouhodobé vyrovnání se s takovou situací bude zřejmě ovlivněné mírou zasažení a vlastní odolností. Rodiče, přátelé a další blízcí těch, kteří byli přímými účastníky násilného činu, budou mít jiné způsoby a čas pro vyrovnání se než ti, kdo v ten den shodou okolností nešli do školy. Nedá se říci, že jedni to mají těžší a druzí lehčí. Prožívání a vyrovnávání je u každého člověka unikátní. Pokud by však kohokoliv situace zasáhla dlouhodobě tak, že naruší jeho běžný život a naplňování základních potřeb (nemůže např. spát, jíst, vrací se mu vtíravé myšlenky), je dobré, aby vyhledal odbornou pomoc.

MV: Určitě nás to jako společnost změní, ani není potřeba se chovat, jako by se nic nestalo. Myslím, že se budeme dlouho v souvislosti s událostí scházet, později už jen na různá výročí. Tento krutý čin zasáhl adventní čas a navždy poznamenal Vánoce mnoha lidí. Společnost se bude léčit roky.

Co byste nám doporučily, abychom se událostí na FF UK nenechali zcela pohltit?

LS: Myslím, že je dobré nenařizovat sám sobě, že na to zapomenu, že přece už mám být veselá, ale snažit se najít radost v malých okamžicích, dovolit si prožívat i hezké věci. Neznamená to, že jsme necitliví, ale naopak nabíráme tím síly k tomu, abychom mohli být prospěšní tam, kde je potřeba. Každý pro své prožívání potřebuje jiný čas a jiný způsob.

MV: Myslet na budoucnost.

Jak to udělat, abychom dokázali chodit kolem míst, kde se takové násilí odehrálo, beze strachu a kamene v břiše? Budova FF UK je v centru, není možné se tomu vyhnout.

LS: Každý by měl zvolit takovou míru, jaká je pro něj únosná. Myslím si, že i studentům budou nabízeny různé možnosti, jak se s konkrétním místem této události vyrovnat. Důležité jsou i pietní akce, které proběhly např. 4. a 21. ledna. A velmi důležité je nezůstávat na to sám.

MV: Faktem je, že to půjde nejspíše pomalu, že je normální chodit kolem budovy a plakat, později mít stažený žaludek. Časem se to ale zlepší. K tomu pomáhají také akce, které se konají v blízkosti fakulty – od objímání fakulty přes zpívání, odlévání svíček z vosku. Pokud si myslíte, že pro vás cesta na fakultu bude problematická, nestyďte se říci si o pomoc, o doprovod a nemějte velká očekávání. Přijďte, zapalte svíčku, postůjte, poplačte si a jděte domů. Za čas zkuste jít dál, postupně si vaše tělo navykne a vy budete jistější. Je potřeba přijmout, že to bude těžký proces, a je dobré se během něj odměňovat, zajít poté na něco dobrého, popovídat si s kamarády atd. Dopřejte si tolik času, kolik potřebujete. V případě, že vás to bude omezovat v dalším životě nebo ve studiu, je potřeba nestydět se a vyhledat pomoc. My psychologové jsme připravení a víme, že trápení chodí ve vlnách a i lidé, kteří si myslí, že už to mají za sebou, se mohou občas opět propadnout do úzkosti a smutku.