Kapitola 1 Od města k urbánní společnosti Vyjdeme z jednoho předpokladu: kompletní urbanizace společnosti; předpokladu, který bude třeba podpořit argumenty, podložit fakty. Z tohoto předpokladu vyplyne defini ce. „Urbánní společností“ budeme nazývat společnost, která dosahuje úplné urbanizace, dnes v oblasti možného, zítra reálně.Tato definice učiní konec dvojznačnosti v používání pojmů. Ve skutečnosti často popisujeme slovy „městská/urbánní společnost“ jakékoli město nebo sídliště městského typu: řec kou obec, orientální správní centrum nebo středověké měs to, město obchodní nebo průmyslové, malé městečko nebo velkoměsto. V krajním změtení pojmů se zapomíná na společenské vztahy (výrobní vztahy), jimiž je každý městský typ jedinečný, nebo se tyto vztahy kladou do závorek. Tak jsou navzájem srovnávány „městské/urbánní společnosti“, které naprosto nejsou srovnatelné. Z čehož profitují níže uvedené ideologie: organicismus (každá „společnost městského typu“, na niž se zaměříme, tvoří organický „celek“), teorie konti-
19
20 nuality („městská/urbánní společnost“ by se v dějinách vyskytovala kontinuálně nebo trvale), evolucionismus (období, v nichž se transformace společenských vztahů rozplývá nebo mizí).Zde si vyhradíme termín „urbánní společnost“ pro společnost, která se rodí z industrializace. Tato slova tedy označují společnost utvářenou v tomto procesu, jenž v daném období dominuje a vstřebává do sebe zemědělskou výrobu. Tato urbánní společnost se ustavuje až na samém konci pro cesu, v jehož průběhu se tříští staré městské formy, zděděné z nespojitých transformací. Důležitým aspektem teoretického problému je dospět k tomu, abychom kladli nespojitosti do vztahu ke spojitostem (diskontinuita-kontinuita) a obráceně.
Jak by mohly existovat absolutní nespojitosti bez skrytých spojitostí, bez podpory a bez vlastního procesu? A naopak, jak by mohla existovat kontinuita bez krizí, bez toho, aby se v ní objevovaly nové prvky nebo vztahy? Specializované vědy (to jest sociologie, politická ekono mie, historie, antropogeografie atd.) navrhly rozsáhlá názvo sloví, aby charakterizovaly „naši“ společnost, realitu a její skryté tendence, skutečnost a sféru možností. Bylo možné hovořit o industriální společnosti a později o společnosti postindustriální, o společnosti technicistní, o společnosti hojnosti, společnosti volného času, spotřební společnosti atd. Každé z těchto označení v sobě nese kus empirické nebo pojmové pravdy, kus přehánění a kus zobecnění. Abychom nějak pojmenovali postindustriální společnost, to jest takovou, která se zrodila z industrializace a střídá ji, navrhujeme zde pojem urbánní společnost, pojem, který spíše než dovr šenou skutečnost označuje tendenci, směřování, potencio nalitu. Což nijak nebrání konkrétní kritické charakterizaci současné skutečnosti, například analýze „byrokratické společnosti řízené spotřeby“.
Jedná se o teoretický předpoklad, který má vědecké myšlení právo formulovat a ze kterého má právo vycházet. Tato procedura je ve vědách nejen běžná, ale i nutná. Bez teo retických předpokladů se věda neobejde. Zdůrazněme nyní, že naše hypotéza se týká věd, jež nazýváme „společenské“, a je nedílně spojena s epistemologickou a metodologickou koncepcí. Poznání není nutně kopií nebo odrazem, nápodobou nebo simulací již reálného objektu. A obráceně, poznání nevytváří nutně svůj objekt ve jménu teorie, která mu před chází, nějaké teorie objektu nebo „modelů“. Pro nás je objekt už obsažen v hypotéze, hypotéza se o něj opírá. Jestliže se tento „předmět“ nalézá mimo to, co lze (empiricky) konstatovat, není proto ještě fiktivní. Předpokládáme předmět, jenž se může projevit, urbánní společnost, to jest možný objekt, jehož zrod a rozvoj ve vztahu k procesu a praxi (praktickému jednání) máme ukázat. Tato hypotéza má teprve dojít svého oprávnění, to nepřestaneme opakovat a pokoušet se o to. V její prospěch mluví dostatek argumentů a důkazů, od nejzřetelnějších až po ty nejsubtilnější.Jesnadtřeba dlouze připomínat, že zemědělská výroba ztratila ve velkých průmyslových zemích a ve světovém měřítku veškerou autonomii? Že už nepředstavuje hlavní sektor, dokonce ani sektor vyznačující se nějakými speciálními cha rakteristikami (pokud se nejedná o zaostalou oblast)? Jestliže nevymizely místní a krajové zvláštnosti původem z dob, kdy tam zemědělství převládalo, jestli dokonce rozdílnosti z toho pocházející bývají tu a onde zdůrazňovány, nemění to nic na tom, že se zemědělská výroba mění v odvětví průmyslo vé produkce, podřízené jejím imperativům, podrobené jejím tlakům. Hospodářský růst a industrializace, které to společně způsobily, rozšiřují své působení na všechna území, kraje, národy, světadíly. Výsledek: Tradiční uspořádání vlastní
21
22 venkovskému životu se transformuje; vesnice je pohlcována nebo překrývána rozsáhlejšími celky; integruje se do průmyslu a do spotřeby produktů tohoto průmyslu. Koncent raci populace doprovází koncentrace výrobních prostředků.
Urbánní tkáň bují, prorůstá a rozkládá zbytky zemědělského života. Výraz „urbánní tkáň“ neoznačuje pouze zastavěnou oblast ve městech, ale celý soubor projevů dominance města nad venkovem. V tomto smyslu tvoří část urbánní tkáně i chata, dálnice, supermarket na zelené louce. Tato více nebo méně kompaktní, více nebo méně aktivní tkáň ušetří pouze oblasti stagnující nebo skomírající, ponechané „přírodě“. Pro zemědělské výrobce, „rolníky“, se rýsuje perspektiva agroměsta, stará vesnice mizí. Agroměsto, jež N. Chruščov při slíbil sovětským rolníkům, se už ve světě tu a tam stává sku tečností. Ve Spojených státech, s výjimkou určitých oblastí na jihu, rolníci zdánlivě vymizeli; přetrvávají jen ostrůvky vesnické chudiny vedle ostrůvků chudiny městské. Zatímco se tento aspekt globálního rozvoje (industrializace a/nebo ur banizace) ubírá svou cestou, velkoměsto se bouřlivě rozvíjí: předměstí, rezidenční čtvrti a průmyslové komplexy, satelitní sídliště, sotva odlišná od urbanizovaných střediskových vesnic. Malá a střední městečka se stávají odnožemi, jakýmisi polokoloniemi metropole. Takto naše hypotéza postuluje završení urbanizace jako bod, k němuž dospívají dosud získané poznatky, a zároveň jako výchozí bod nových studií a nových projektů. Hypotéza anticipuje. Projikuje základní tendence přítomnosti. V lůně „byrokratické společnosti řízené spotřeby“ se vytváří urbánní společnost. Záporný argument, důkaz absurditou: žádná jiná hy potéza nevyhovuje, žádná jiná neobsáhne celek problémů. Postindustriální společnost? Vyvstává tu otázka: Co přijde po industrializaci? Společnost volného času? To uspokojivě zodpovídá jen část otázky; omezuje zkoumání tendencí a poten-
23 cionalit na „vybavení“, realistický postoj, který této definici pranic neubírá na demagogii. Bude růst masivní spotřeba donekonečna? Obvykle se spokojujeme s tím, že vezmeme současné údaje a extrapolujeme je, s tím rizikem, že zredukujeme skutečnost a její možnosti na jediný z jejich aspektů. A takVýrazdále.„urbánní společnost“ odpovídá teoretické potřebě. Nejedná se pouze o literární nebo pedagogický konstrukt, ani o formulaci nabytých vědomostí, ale o propracování, zkoumání, ba dokonce o výzkum utváření pojmů. Rýsuje se tu a nabývá na ostrosti myšlení směřující k čemusi konkrétnímu, snad i ke konkrétnu. Tento pohyb myšlení, jestliže se potvrdí, zamíří do praxe, urbánní praxe, vždy znovu postiho vané a chápané. Bezpochyby budeme muset, než vstoupíme do sféry konkrétna, to jest do teoreticky uchopené společenské praxe, překročit určitý práh. Nejedná se tedy o hledání empirického návodu na výrobu urbánní reality jakožto produktu. Neočekává se snad až příliš často od „urbanismu“ právě tohle, a neslibují to až příliš často „urbanisté?“ Pro ti empirismu, který konstatuje, proti extrapolacím, které se odvažují, konečně proti drobkům údajně poživatelných vědomostí se teď staví teorie, vycházející z teoretické hypotézy. K jejímu zkoumání, k jejímu zpracovávání se pojí metodické postupy. Například zkoumání týkající se možného předmětu, jež ho má definovat a uchopit v rámci nějakého projektu, takové zkoumání už nese jméno. Vedle klasických postupů a operací, dedukce a indukce, je to transdukce (úvaha o možnémZpředmětu).pojmu„urbánní společnost“, který zde uvádíme, vy plývá tedy zároveň hypotéza i definice. Stejně bude s použitím slov „urbánní revoluce“ popisován soubor transformací, kterými prochází současná společnost, aby se posunula z období, v němž dominují otázky růstu
24 a industrializace (modelování, plánování, programování), do období, v němž rozhodujícím způsobem převládne urbánní problematika a v prvním plánu se ocitne výzkum řeše ní a modalit vlastních urbánní společnosti. Některé z těchto transformací budou náhlé. Jiné postupné, předvídané, dohodnuté. Které? Bude nutno se pokusit tuto legitimní otázku zodpovědět. Není předem jisté, zda to bude odpověď jasná, myšlení uspokojující, prostá dvojznačností. Výraz „urbánní revoluce“ neoznačuje jednání násilné svou podstatou. Také je nevylučuje.
Jak lze předem rozhodnout, co se dá očekávat od násilného jednání, a čeho se dá dosáhnout jednáním uváženým? Násilí se snaží zbavit všech pout. Myšlení zas tím, že svoje pouta láme, vede k potlačení násilí. Co se týče urbanismu, zde jsou dva milníky na cestě, kte rou bude třeba urazit: a) Mnoho lidí už několik let spatřuje v urbanismu sociální praxi vědeckého a technického charakteru. V tom případě by se teoretická reflexe mohla a měla na tuto praxi zamě řit a pozvednout ji na pojmovou úroveň, přesněji řečeno na úroveň epistemologickou. Jenže absence takové urbanistické epistemologie přímo bije do očí. Pokusíme se nyní tuto mezeru zaplnit? Nikoliv. Ve skutečnosti má tato mezera smysl. Nebude to snad proto, že institucionální a ideologická povaha toho, co se nazývá urbanismem, dosud převažuje nad po vahou vědeckou? Ani za předpokladu, že by tato procedura zobecněla a poznání se vždy řídilo epistemologií, se nezdá, že by to mohlo mít vliv na současný urbanismus. Bude třeba zjistit proč a vyslovit to. b) Tak, jak se urbanismus prezentuje, to jest jako politický (v oné dvojí podobě, institucionální a ideologické), neunikne dvojí kritice: kritice zprava a kritice zleva.
25
Kritika zprava, což nelze přehlédnout, obvykle lpí na minulosti, často je humanistická. Přímo nebo nepřímo kryje a ospravedlňuje neoliberální ideologii, to jest „svobodné podnikání“. Otevírá cestu všem „soukromým“ iniciativám kapitalistů a jejich kapitálu. Kritika zleva, což mnozí ještě přehlížejí, není kritika, jíž se ohání ta nebo ona skupina, klub, strana, aparát, ideolog zařazený „nalevo“. Je to kritika, která se snaží razit cestu mož nému, zkoumat a vytyčit krajinu, která není pouhou oblastí „skutečného“, završeného, zabraného existujícími ekonomickými, společenskými a politickými silami. Je to tedy kritika u-topická, protože si udržuje odstup ve vztahu ke „skutečnému“, aniž by je však přitom ztrácela z dohledu.
Vyznačíme tedy osu, 0 100% která postupuje od nepřítomnosti urbanizace („čistá příro da“, země ponechaná živlům) až k završení procesu. Tato osa, signifikantní pro označované, totiž pro urbanitu (urbánní realitu), je zároveň prostorová a časová: prostorová, neboť proces se šíří v prostoru, který modifikuje; časová, protože se rozvíjí v čase jako zpočátku minoritní, později však v pra xi a v dějinách převládající aspekt. Toto schéma představuje pouze jeden aspekt příběhu, až do jistého bodu abstraktní a libovolný výřez času, jenž dává přednost některým operacím (periodizacím) před jinými. Není přitom nadán absolutním privilegiem, je na stejném stupni (relativní) nutnosti ve vztahu k ostatním výřezům. Vytyčme určité milníky na cestě, kterou urazil „urbánní fenomén“ (krátce: urbanita). Nejprve – co se na té cestě nachází? Populace, které jsou ve vztahu s etnologií, s antropolo-