Page 1

1 |

Migrační panika a její (zne)užití

Zprávy v televizi, novinové titulky, politické proslovy a tweety, jež nás seznamují se starostmi a strastmi veřejnosti, dnes přímo přetékají odkazy na „migrační krizi“ – která údajně zdolává Evropu a věští kolaps a zánik našeho milovaného způsobu života. Tato krize slouží jako politicky korektní krycí jméno současné fáze věčné bitvy, kterou spolu vedou tvůrci veřejného mínění o dobytí a podmanění lidských myslí a pocitů. Zprávy z tohoto bojiště nemají daleko od toho, aby se jim podařilo vyvolat skutečnou „morální paniku“ (podle obecně akceptované definice tohoto jevu, kterou přibližuje anglická Wikipedia, koncept „morální paniky“ vyjadřuje „strach pociťovaný značným počtem lidí, že blahobyt společnosti je ohrožen nějakým zlem“). A zatímco píši tato slova, už už se začíná odvíjet další tragédie – zrozená z bezohledného nezájmu a morální slepoty. Objevuje se stále více náznaků, že veřejné mínění společně s médii bažícími po co nejvyšší sledovanosti se postupně, leč vytrvale blíží k  bodu „únavy uprchlickou krizí“. Utopené děti, narychlo postavené zdi, ploty z ostnatých drátů, přeplněné koncentrační tábory a vlády soupeřící o to, která bude s migranty nakládat hůř a která jim vyhnanství a těsný únik a vyčerpávající cestu do bezpečí co nejvíce znepříjemní –

11


Zygmunt Bauman

– všechny tyto morální nehoráznosti zajímají veřejnost ještě méně a „do zpráv“ se dostanou málokdy. Osudem šokujících událostí je, bohužel, proměnit se v nudnou rutinu normálnosti – a morální paniky se vyčerpají a zmizí z pohledu i svědomí, zahalené v závoji zapomnění. Kdo si dnes vzpomene na afghánské uprchlíky hledající azyl v  Austrálii, kterak se vrhají do plotů z ostnatého drátu ve Woomeře nebo jsou vězněni v obřích detenčních táborech, které australská vláda postavila na Nauru nebo na Vánočním ostrově, aby jim „zabránila vstoupit do svých teritoriálních vod“? Anebo na desítky súdánských vyhnanců, které zabila v  centru Káhiry policie poté, co byli „připraveni o jejich práva, která jim zaručuje Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky“?1 Velké migrační vlny rozhodně nejsou ničím novým; provázejí moderní éru od samého počátku (ačkoli opakovaně mění a občas i obracejí svůj směr) – jelikož náš „moderní způsob života“ zahrnuje produkci „nadbytečných lidí“ (v důsledku ekonomického pokroku lokálně „neužitečných“ – přebytečných a nezaměstnatelných – anebo lokálně netolerovatelných – – odmítnutých v důsledku nepokojů, konfliktů nebo střetů způsobených sociálně/politickými transformacemi a následným bojem o moc). Kromě toho ale dnes neseme důsledky hluboké a, jak se zdá, neřešitelné destabilizace blízkovýchodní oblasti v důsledku špatně propočítané, pošetile krátkozraké a nepochybně neúspěšné politiky a vojenských zásahů západních mocností. Faktory stojící za současnými masovými přesuny lidí, jež působí v  místech, odkud tito lidé odcházejí, jsou dva; dvojí je však i dopad v místech, kam přicházejí, stejně jako reakce v cílových zemích. V „rozvinutých“ částech zeměkoule, ve kterých hledají útočiště jak ekonomičtí migranti, tak uprchlíci,

12


Migrační panika a její (zne)užití

prahnou obchodní zájmy po přílivu levné pracovní síly a po dovednostech slibujících zisk a vítají je s otevřenou náručí (jak to shrnul Dominic Casciani: „Britští zaměstnavatelé dobře vědí, jak sehnat levné zahraniční dělníky – zatímco personální agentury na kontinentě tvrdě pracují na tom, aby identifikovaly a nabíraly zahraniční pracovní sílu.“2); pro velkou část populace, kterou už dnes pronásleduje existenciální křehkost a ošidnost jejího společenského postavení a vyhlídek, tento příliv ovšem předznamenává ještě větší konkurenci na trhu práce, ještě hlubší nejistotu a slábnoucí naději na zlepšení: jde o politicky velmi výbušné duševní rozpoložení – kdy politici opatrně kličkují mezi neslučitelnými touhami uspokojit své pány vlastnící kapitál a utišit obavy svých voličů. Buď jak buď, situace se má tak, a jak se zdá, ještě dlouho se tak mít bude, že masovou migraci se asi jen tak zastavit nepodaří; navzdory snahám ji zabrzdit i stále větší vynalézavosti v  tom, jak to udělat. Jak duchaplně poznamenává Robert Winder v  předmluvě k druhému vydání své knihy, „můžeme si lehátko na pláž stavět tak často, jak jen chceme, a pak křičet na blížící se vlny, aby se držely dál, ale příliv nás stejně neposlechne a moře neustoupí“.3 Stavění zdí, které mají migranty udržet „mimo náš dvorek“, až komicky připomíná příběh o tom, jak antický filozof Diogenes kutálel sud, ve kterém žil, po ulicích svého rodného Sinopu. Když se ho ptali, proč se chová tak potrhle, odpověděl, že když vidí sousedy, jak tarasí dveře a brousí meče, chce i on přispět k obraně města před blížícími se vojáky Alexandra Velikého. V několika posledních letech ovšem došlo k obrovskému nárůstu počtu uprchlíků a žadatelů o azyl, který ještě navýšil celkový objem migrantů, kteří klepou na dveře Evropy; tento

13


Zygmunt Bauman

skok má na svědomí stále se zvyšující počet „hroutících se“, či spíše již zhroucených států anebo – v podstatě – území bez státu a bez zákonů, různé fáze nekonečných kmenových a sektářských válek, hromadných vražd a nájezdnictví, které se neřídí žádnými pravidly. Jde do značné míry o vedlejší ztráty, způsobené zcela špatně posouzenými, smolnými a katastrofálními taženími do Afghánistánu a Iráku, která skončila nahrazením diktátorských režimů nonstop bojištěm bezpráví a výbuchů násilí – s nápomocí globálního obchodu se zbraněmi, který se vymkl kontrole a je poháněn ziskuchtivým zbrojařským průmyslem za tiché (leč často na mezinárodních veletrzích okázale předváděné) podpory vlád toužících po neustálém růstu HNP. Dalším důsledkem situace je záplava uprchlíků přinucená vládou svévolného násilí opustit své domovy a drahocenný majetek, lidí z vražedných polí, kteří hledají přístřeší, záplava posilovaná neutichajícím proudem tzv. „ekonomických migrantů“, poháněná až příliš lidským přáním přestěhovat se z neúrodné půdy tam, kde se zelená tráva: ze zbídačených zemí, které již nemají žádnou naději, do vysněné říše příležitostí. Paul Collier o této nekonečné řece lidí, kteří chtějí slušně žít (a je to řeka, která teče od počátků lidstva, a moderní průmysl nadbytečných lidí a zmařených životů ji pouze urychlil4), píše: Prvním faktem je to, že příjmová propast mezi chudými a bohatými zeměmi je absurdně hluboká a vzhledem k procesu globálního růstu hluboká zůstane ještě několik desetiletí. Druhým to, že migrace tuto propast nijak významně nezmenšují, protože mechanismy zpětných vazeb jsou příliš slabé. A za třetí, s  pokračující migrací se diaspory budou dál, po několik dalších desetiletí, akumulovat. Tím bude 14


Migrační panika a její (zne)užití

příjmová propast zachována, zatímco migraci budou napomáhat další faktory. Z toho všeho plyne, že migrace z  chudých zemí do bohatých se ještě zrychlí. V dohledné budoucnosti mezinárodní migrace rovnováhy nedosáhne: jsme svědky počátků nerovnováhy kolosálních rozměrů.5 V letech 1960 až 2000, jak Collier spočítal (tehdy měl k dispozici pouze statistiky do roku 2000), „vypukla migrace z chudých do bohatých zemí, která vzrostla z necelých 20 milionů na více než 60 milionů. Tento nárůst navíc každé desetiletí zrychloval. Lze logicky předpokládat, že po roce 2000 tento nárůst pokračoval“. Ponechány na pospas vlastní logice a hybné síle, mohli bychom říci, se populace chudých a bohatých zemí chovají jako tekutina ve spojených nádobách. Počet imigrantů bude stoupat směrem k rovnováze, dokud se hladiny blahobytu jak v „rozvinutých“, tak „rozvojových (?)“ sektorech globalizované planety nevyrovnají. Dosáhnout takového výsledku bude podle všeho trvat dlouhá desetiletí – – i s nečekanými zvraty historického osudu. Uprchlíci před brutalitou válek a despotismu nebo před krutostí hladové a beznadějné existence klepou na dveře druhých od počátků moderní doby. Pro lidi za těmito dveřmi to vždycky byli – stejně jako dnes – cizinci. Cizinci vyvolávají obavy právě proto, že jsou „cizí“ – a tak děsivě nepředvídatelní a úplně jiní než ti, s nimiž přicházíme denně do styku, a víme, jak se alespoň domníváme, co od nich můžeme očekávat; pokud jde o nás, silný příval cizinců by mohl zničit to, na čem nám záleží – a možná že mají v úmyslu nás připravit o náš důvěrně známý způsob života. Lidé, s nimiž jsme zvyklí žít v našich čtvrtích, na ulicích měst nebo na pracovištích, obyčejně dělíme na přátele a nepřátele, na vítané a pouze 15

Zygmunt Bauman - Cizinci před branami  

Známý sociolog Zygmunt Bauman (1925 - 2017) se ve své poslední knize věnuje tématu uprchlické krize. Na pozadí současné situace analyzuje pů...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you