Page 1

Předehra: Propadnout lásce nebo revoluci

Každý pokus mluvit nebo vůbec psát o lásce je nevyhnutelně spojen s nemalými obtížemi, s úzkostí: slova jsou totiž vždy nedostačující. Nicméně navzdory tomu, že naše pokusy připomínají skok do neznáma, bychom se měli o debatu o lásce pokusit, a to se všemi riziky, která v sobě zahrnuje. Měli bychom to zkoušet znovu a znovu, i když zase neuspějeme, neboť příště bude neúspěch menší. Na tuto knihu je nutno pohlížet se zřetelem na následující: milostný diskurz se stále potýká s extrémním osamocením, tak jako před čtyřiceti lety, kdy Roland Barthes ve svých Fragmentech milostného diskurzu s tímto krédem přišel. Nemělo by nás tolik překvapovat, že v hypersexualizovaném vesmíru západní civilizace láska chybí, ale je do očí bijící, že nemá žádné reálné místo (má vůbec místo láska jako taková, nebo je sama o sobě nelokalizovatelná?) nebo nehraje zásadní roli v nedávných společensko-politických převratech po celém světě, od káhirského Tahriru po istanbulský Taksim, od parku Zuccotti po náměstí Puerta del Sol, od Hongkongu po Sarajevo. Láska překvapivě schází. Skrývá se při okrajích, šeptá se ve stanech, je prováděna v temných koutech ulic. Polibky na taksimském náměstí a milostné aférky v parku Zuccotti samozřejmě probíhají, ale láska není otázkou váž11


Srećko Horvat

ných debat. Tato kniha – ačkoliv si se smutkem v duši uvědomuji, že jde jen o malý krůček v rámci dlouhé cesty, která před námi leží, že je to možná jen malá předehra – musí být nazírána jako riskantní příspěvek do této scházející debaty. Tento pokus směřovat k možnému významu radikality lásky nechápe lásku ve vulgárně materialistickém smyslu jako, řekněme, hippie explozi nebo „sexuální revoluci“ osmašedesátého, která byla ve finále bohužel redukována na komodifikovanou touhu, nebo postmoderní liberálnost, kde „vše je možné“, zachází nebo se alespoň snaží dosáhnout mnohem dál jako loď vyplouvající z přístavu následujícího předpokladu: nestačí jen být ve své touze upřímný a být připraven následovat ji až na samotný konec – Lacanovo slavné dictum ne pas céder sur son desir („nevzdávej se své touhy“); je zapotřebí ji stále znovu vynalézat. Rimbaudovo slavné krédo „láska musí být znovuvynalezena“ je tou nejlepší rekapitulací této revoluční povinnosti. Nádherně je toto zachyceno v jednom z nejhezčích příkladů boje proti zvyku, který byl kdy sveden, v Kierkegaardových Skutcích lásky: Ať ti střelba ze tří set kanónů třikrát denně připomene odpor proti zvyku! Vydržuj si ji jako jeden mocný východní císař otroka, který by ti to denně připomínal, měj jich na sto, měj přítele, který tě upomene pokaždé, když se s tebou setká, měj ženu, jež tě v lásce upomene každé ráno i večer – ale dej si pozor, aby se ti i to nestalo zvykem! Můžeš si totiž zvyknout na kanonádu ze sta kanónů a budeš sedět u stolu a slyšet každou maličkost o mnoho zřetelněji než hřmění ze stovky kanónů, na jejichž rámus sis zvykl. A můžeš si zvyknout i na to, že 12


Předehra: Propadnout lásce nebo revoluci

tě bude každodenně stovka otroků upozorňovat, takže je už vůbec neuslyšíš, protože ti zvyk přizpůsobil ucho a ono slyší i neslyší.1 Nejhorší věc, která se může lásce přihodit, je zvyk. Láska je – pokud je to skutečně láska – formou věčné dynamiky a stálosti zároveň. Je to napětí nebo lépe – druh dialektiky: mezi dynamikou (to neustálé znovuvynalézání) a stálostí (až po onu fatální a neočekávanou díru ve světě). To samé platí pro revoluci. Ve chvíli, kdy revoluce přestane znovu vynalézat nejen společenské a mezilidské vztahy, ale přestane také znovu vynalézat, „re-inventovat“, své vlastní předpoklady, obvykle skončíme v re-akci, v regresi. Skutečně revoluční moment je jako láska; je to díra ve světě, v běžném chodu věcí, v prachu, který vše pokrývá, aby zabránil čemukoli novému. Je to moment, kdy vzduch zhoustne a zároveň jsme schopni dýchat volněji než kdy dříve. Ale vzpomeňme si na Kierkegaarda: když si zvykneme na hřmění ze stovky kanónů do takové míry, že můžeme sedět u stolu nevšímajíce, víme, že revoluce je v sázce a moment kontra-revoluce číhá v onom hřmění. V ten moment, kdy si na hřmění ze stovky kanónů zvykneme, pravdivost události zmizí. Z tohoto důvodu všechny povrchní klasifikace („arabské jaro“, „hnutí Occupy“, „nová levice“ atd.), které se vyvinuly z neustálé lidské potřeby odcizovat věci pomocí definic, nebezpečným způsobem, uvádějí v omyl původní událost a stávají se nepravdivými vzhledem k ní nebo k touze (ne z minulosti, ale z budoucnosti). 1 KIERKEGAARD, Søren, Works of Love, Harper Perennial, New York, 2009, s. 51–2. Přeloženo podle: KIERKEGAARD, Søren Aabye. Skutky lásky: několik křesťanských úvah ve formě proslovů. Přeložila Marie Mikulová Thulpastlová. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2000.

13


Srećko Horvat

Neexistuje nic jako arabské jaro. Neexistuje nic jako hnutí Occupy. Ano, pro všechny platí vlastní charakteristiky (od samotné formy organizace až po většinu jejích cílů) a my jsme momentálně svědky specifické politické sekvence, která může přinést obrovské změny (nebo skončit totálním fiaskem), ale identifikovat je, zredukovat je na nejmenší společný jmenovatel s sebou vždy nese nebezpečí pádu do pasti zjednodušení: definovat znamená limitovat, limitovat definicí. Samozřejmě jsou všechny tyto události v hlubším významu propojeny, ale každá z nich, nakolik je součástí společné sekvence nebo vzorce, s sebou přináší i něco nového. Abychom to nové skutečně zachytili, nemůžeme říci, že Syntagma nebo Puerta del Sol jsou něčím totožným. Jak už bylo řečeno, existuje zde vzorec. Jsou zde samozřejmě velmi specifické historické kontexty (od převratů v roce 2011 po nové levicové strany jako Syriza nebo Podemos), za kterých takovéto revoluční potenciály vznikají. Ale to, co je spojuje více než cokoli jiného, nemůže býti redukováno na pouhá fakta. Co nemůže býti redukováno, je tento pocit přítomnosti mimo klasifikaci nebo definice; přítomnost ponoření; pocit, že jsme naprosto osamoceni, ale ne opuštěni, že jsme osamělejší a ojedinělejší než kdy dříve, ale zároveň také více než kdy dříve jsme propojeni s davem. A tento pocit může být popsán jako láska. Revoluce je láska, pokud svého jména chce být hodna. Jen si vezměte onen zázrak, který se stal na tahrirském náměstí, když křesťané vsadili své vlastní životy všanc, aby ochránili modlící se muslimy uprostřed násilných střetů protestujících a Mubarakových podporovatelů. Vytvořili „lidský řetěz“ okolo modlících se, aby je ubránili. Toto bylo – a stále je – jedním z nejpozoruhodnějších výjevů takzvaného „arab14


Předehra: Propadnout lásce nebo revoluci

ského jara“; ten moment spojení, kuráže a… disciplíny. Nebylo něco takového v očích režimu šíleností? Ale zároveň, není uprostřed celé téhle šílenosti čisté racionálno? Nebo jak by Hegel řekl v kontextu Napoleona, nebyl to ten „světový duch na koňském hřbetu“, ten Godot, na kterého jsme čekali v nejtemnějších časech? Něco podobného se stalo během íránské revoluce. Když Chomejní v březnu 1979 nařídil ženám nosit čádor, stovky feministek se začaly shromažďovat na dvoře teheránské univerzity a během následujících pěti dnů demonstrací proti závoji protestovaly desítky tisíc. Potom se událo něco, co připomíná právě Tahrir: ženy byly obklopeny nově zformovanou Stranou boží (Hizballáh) a, aby je ochránili, muži – přátelé, milenci, bratři – kolem nich vytvořili kruh. Toto je znamení lásky. A znovu je to právě Kierkegaard, který nám poskytuje nejlepší možné vysvětlení této události: člověk musí v lásku věřit, jinak si nikdy nebude vědom toho, že existuje. A to samé platí pro revoluci. Ale proč znamení? Protože stále ještě nejde o lásku. Jde o solidaritu. Každý akt solidarity obsahuje lásku, jde o druh lásky, ale láska nemůže být redukována na solidaritu. Vezměme si charitu jako protiklad k solidaritě. Obvykle zahrnuje jistý odstup: kdybyste například prošli kolem žebráka a dali mu minci nebo chléb, stále nejde o solidaritu. Dokonce i kdybyste zorganizovali obrovskou charitativní kampaň, zřídili účet pro příspěvky atd., stále se nejedná o solidaritu. Solidarita je něčím mnohem větším než jen lítostí. Většinou, když chlácholíte své svědomí (finančními příspěvky na hladovějící děti v Africe po vzoru Starbucks), můžete ve svém každodenním životě pokračovat, jako by se vlastně nic nestalo. Jakmile nicméně jednou solidaritu vymezíte, nemůžete se od charity nebo soucitu dis15


Srećko Horvat

tancovat: dokonce kdybyste dali peníze každému žebrákovi, nemohli byste už ve vašem každodenním životě pokračovat, jako by se nic nestalo. Proč? Protože toho žebráka pustíte do svého života; žijete s ním ne jako s něčím, co se vás netýká (jako v dnešní době žijeme s imigranty nebo uprchlíky), ale je součástí, nebo dokonce předpokladem pro vaše samotné jednání: nemůže být nikdy plně přijat, protože nespravedlnost ve skutcích lásky nemůže být přijata. Proto solidarita sama o sobě lásku zahrnuje. V tomto ohledu je vytváření ochranných lidských řetězů kolem muslimů, židů nebo žen krásným příkladem solidarity, ale abychom se dostali k lásce, museli bychom ještě o krok popojít. Milovat by znamenalo udělat něco bez ohledu na konkrétní událost nebo úroveň uvědomělosti. To by byla skutečná situace: kdyby láska byla vyprovokována nejen mimořádnými dírami ve světě, ale nacházela by se v každé zdánlivě nudné denní aktivitě, i v těch opakovaných nebo znovu vynalezených. Ačkoliv je naše současné historické zablokování se všemi těmi „podzimy“, které přišly po „jarech“, temnější než kdy dříve, jde o věrnost možné budoucnosti (muslimové a křesťané společně bojující v Egyptě, ženy a muži v Íránu atd.), která definuje skutečně revoluční závazek. Čas obvykle nastane tehdy, když se zářící cesta pokryje prachem, když se entuziasmus promění v nejhorší možný druh deprese (anebo, jak by Walter Benjamin řekl, v „levicovou melancholii“), když kontrarevoluce polyká poslední emancipační potenciál revolučního momentu. Ovšem nejhorší porážkou by bylo propadnout upuštění od utopicé touhy, nikoliv být poražen brutální realitou po další porážce. Zde bychom měli parafrázovat Maa, který ve svém slavném citátu říká, že revoluce není slavnostní večeře nebo psaní eseje či malování obrazu, 16


Předehra: Propadnout lásce nebo revoluci

ale povstání, násilný čin, jímž jedna třída svrhne jinou. Dnes bychom měli říci následující: revoluce není záležitost na jednu noc, není to flirt. Bylo by příliš jednoduché vnímat revoluci jako probuzení se po noci plné bouřlivého sexu, jen abychom ve své posteli našli cizí tělo. Včera to byl ten nejkrásnější a nejcitlivější milenec, dnes je to prostě jen (použité) tělo, jako všechna těla, která za sebou nymfomanka nechává. Opravdová láska je mnohem násilnější. Na cizí tělo ve své posteli můžeme zapomenout, můžeme se přes něj přenést, jít do další jednorázovky nebo milostné aféry, ale na opravdové setkání nikdy zapomenout nemůžeme, protože je aktem násilí. Vzpomeňme na Lauru z klasického hollywoodského melodramatu z roku 1945, Pouto nejsilnější (režírováno Davidem Leanem), která po krátkém románku s cizincem na nádraží ve své imaginární zpovědi říká svému manželovi: „Ale, ach, Frede, já byla tak hloupá. Já jsem se zamilovala. Jsem obyčejná žena. Nikdy bych si nepomyslela, že se tak obyčejným lidem můžou dít tak násilné věci.“ Zůstala se svým manželem, ale „pouto nejsilnější“ změnilo samotné předpoklady její existence. Ano, láska se může přihodit i obyčejným lidem. A nestalo se to samé v případě Tahriru nebo Occupy Wall Street? Mohli bychom samozřejmě říci, že se vše muselo změnit, aby vše mohlo zůstat stejné (muslimské bratrstvo a vojenský režim v Egyptě po Mubarakovi; Obama znovu po Obamovi a tak dále), změnily se ale jen některé aspekty. Nejtěžším úkolem je vydržet – na rozdíl od toho, co udělala Laura (návrat k manželovi z jakýchkoli důvodů – pocit viny, porozumění, zvyk, možnost milovat dva lidi zároveň atd.). Nenechat se podvést nesprávným setkáním (s cizincem na nádraží, což skončí jen jako jednorázovka) a popadnout šan17


Srećko Horvat

ci, když se to skutečné setkání zčistajasna objeví, a jít do něj naplno (s cizincem na nádraží…). Zpívejme, pokud se nám chce zpívat před mrakodrapy na Wall Street, ochraňujme naše přátele muslimy, i kdyby začaly lítat kulky vzduchem. Tohle je skutečný význam „propadání lásce“. Podstupujeme riziko, ať už budou následky jakékoli. I když jsme si třeba vědomi, že tohle fatální setkání změní všechny aspekty našich každodenních životů, trváme na tom právě proto. Jak taky jinak? Ale namísto nezbytného rizika spojeného s „propadáním lásce“, to, s čím se dnes potýkáme, je celosvětové hnutí řízené proti jakémukoli druhu riskování: od našich dekadentních západních liberálních společností po islámský fundamentalismus, všechno je spojeno v boji proti touze. Ať už touhu provolávají, jako se na Západě děje se všemi těmi novými společenskými vynálezy (Grindr, Tinder atd.), nebo ji zakazují jako fundamentalisté v ISIS nebo Íránu, vždy cílí na zmaření šance, na zmaření momentu, kdy něčemu skutečně propadneme, kdy jsme ztraceni… ale svou cestu stále známe lépe než jakoukoli jinou. Byl to Alain Badiou, kdo ve své překrásné Chvále lásky popsal strach z „propadání lásce“. Všude po Paříži visely plakáty upoutávající na internetovou seznamku Meetic se slogany jako „Získejte lásku bez rizik!“; „Buďte zamilovaní bez propadání lásce“ nebo „Získejte perfektní lásku bez utrpení“. Pro Badioua se toto podobá americké vojenské propagandě, propagující koncepty „chytrých bomb“ a válek s „nulovými ztrátami“. Proč? Protože není žádné války a žádné lásky bez rizik. Láska bez rizik není láska: když vám seznamovací služba vybere partnera odpovídajícího vašim preferencím, znamení horoskopu, práci, zájmům, intelektu, postavě atd., 18


Předehra: Propadnout lásce nebo revoluci

nejde o žádná riziková, náhodná setkání. Zamilování ale stojí právě na této nahodilosti, na samotném propadnutí lásce. Ibn al-Arabí, jeden z nejvlivnějších, ale kontroverzních súfistů, pochopil, že právě na propadnutí lásce v zamilování záleží. Ibn chápal zamilování jako něco, čemu říkal hawa. Rozdělil koncept lásky do čtyř stadií. Těmi jsou: hawa, hubb, ' išq a wudd.2 První stadium se tedy nazývá hawa. Doslova znamená hawa pád, tudíž třeba propadnutí lásce nebo jakémukoli druhu vášně, vpád do srdce. Člověk se zamilovává – propadá lásce – ze tří důvodů: 1. kvůli tomu, co vidí; 2. kvůli tomu, co slyší; 3. kvůli odměnám, kterých se mu od milovaného dostává. Nejsilnější forma hawy je ve vidění, neboť to se od setkání s milovanou osobou nezmění. Druhá ani třetí forma hawy není perfektní, protože láska vyvolaná tím, co člověk slyší, se změní s tím, co vidí, a láska vyvolaná benefity může ochabnout se zúžením přísunu těchto odměn. Objektem hawy může být spousta věcí a ne nutně Bůh. Proto v koránu přikazuje Bůh věřícím hawu nenásledovat. Hawa je druh lásky, který je v očích Boha znečištěn asociováním partnera s láskou k Bohu. Nejde tudíž o čistou lásku k Bohu. Jelikož ví, že Alláh svým služebníkům přikazuje očistit svou hawu a směřovat ji přímo k Bohu, uznává Ibn al-Arabí, že je nemožné hawu ze srdce vymýtit, neboť nejde o nic jiného než přirozenost. Všechny lidské bytosti mají hawu pro různé své milované. Alláh přikazuje svým služebníkům, aby tuto hawu směřovali přímo jemu, navzdory božskému zákazu hawu následovat je ale nemožné její existenci popřít. 2 Zde bych chtěl odkázat na excelentní dílo Süleymana Derina, Love in sufism. From Rabia to Ibn al-Farid, Insan Publications, Istanbul, 2008.

19


Srećko Horvat

Ibn al-Arabí je názoru, že nevěřícím je tento druh lásky vlastní proto, že jejich láska k Bohu je smíchána s jejich láskou k partnerům. Není divu, že další stadium lásky je něčím, čemu súfisté říkají hubb. Jde o očištění hawy a to je realizováno pomocí eliminace od ostatních milenců a jejím směřováním přímo k Bohu. Hubb je v tomto významu čistou a neposkvrněnou láskou k Bohu, očištěnou od všech druhů duchovní nečistoty. Ibn al-Arabí tento význam hubbu obhajuje pomocí jeho etymologie: v arabštině se říká hubb nádobě s vodou, v té se totiž nečistoty potopí ke dnu, a voda tak zůstává čistá, takto se nečistot zbavujeme. Zde pak narážíme na další formu hubbu. Ta se nazývá 'išq. Když hubb pronikne celým tělem a zaslepí oči zamilovaného vůči všemu kromě milovaného a koluje jeho žilami jako krev, je to ' išq. 'Išq je něčím podobným tomu, co Roland Barthes popsal ve svých Fragmentech milostného diskurzu. Jestli je něco třeba zdůraznit, pak to, že Barthesova kniha není ani tak o lásce, jako o propadání lásce. A jedna z nejdůležitějších charakteristik propadání lásce – zamilování se – je existence znamení. Barthes uspěl ve svém cíli ukázat, jak je zamilování se apriori sémiotickým systémem: zamilovaný člověk je přirozeně sémiotikem, znamení vidí všude a ve všem. To je ' išq. Nicméně pokud jsou Barthesovy „fragmenty“ „milostného diskurzu“ převážně cestou lemovanou znameními zamilování, co by pak mohlo být ještě blíže lásce jako takové? Co je pro Ibn al-Arabího tím čtvrtým stadiem? Je jím wudd, obecný přívlastek ke všem třem výše zmíněným stadiím lásky. Je to věčná přítomnost hubbu, 'išq nebo hawy v srdci zamilovaného. A právě zde narážíme na súfismus v jeho nejlepším světle: „Pro opravdového mystika je každá láska božská a rozdíl mezi profánní a božskou láskou je pouze povrchním fenoménem. Jestliže muži milují 20


Předehra: Propadnout lásce nebo revoluci

ženy kvůli přítomnosti Boha v nich, tato láska se stane božskou láskou, zatímco ti, kteří je milují pouze z přirozených popudů a chtíčů, jsou ignoranty vůči realitě stvoření.“3 Vezměte si sex: pokud probíhá mezi dvěma lidmi, mezi kterými není pouze sexuální přitažlivost, ale také zamilovanost, není sex tím nejúžasnějším spojením božského a profánního? Všechny ty tělní tekutiny, které jsou za normálních okolností považovány za nechutné, se najednou stanou božskými. Není i tohle jistá úroveň revoluce, které bychom dnes měli dosáhnout? Nebyly okamžiky křesťanů ochraňujících muslimy nebo mužů ochraňujících ženy během íránské revoluce střetem božského a profánního, manifestací wuddu? To nás přivádí k jedinému správnému tvrzení ohledně lásky: opravdu milovat znamená dojít k úrovni univerzality. Události íránské revoluce a tahrirského náměstí se v některých momentech nejen překrývaly, ale dokonce měly i stejnou strukturu. Co může ze začátku vypadat jako diskontinuita, je ve skutečnosti kontinuita. A přesně v této kontinuitě můžeme nalézt znaky univerzality. Toto je ponaučení, které si můžeme vzít z krásného příkladu v knize Černí jakobíni od C. L. R. Jamese: když Napoleon poslal francouzské vojáky, aby potlačili rebelie otroků na Haiti, uslyšeli v noci černochy v lesích zpívat Marseillaisu a Ça Iru, emblematické písně Francouzské revoluce. Byli tím samozřejmě šokováni. Dívali se na důstojníky, jako by chtěli říct: „Nemají naši barbarští nepřátelé právo na své straně? Jsme ještě nadále vojáky Francouzské republiky? Nestali jsme se jen drsnými nástroji politiky?“4 3 Love in Sufism, s. 199. 4 C. L. R. James, The Black Jacobins: Tousaint L'Ouverture and the San Domingo Revolution, Vintage, New York, 1989.

21


Srećko Horvat

Protagonisté revoluce na Haiti vzali heslo liberté, égalité, fraternité doslovněji než sami Francouzi. Pro ně to nebylo nic abstraktního, byl to antikolonialistický boj. To, co se pak stalo, připomíná události íránské revoluce i tahrirského náměstí. Regiment Poláků, kteří pamatovali na vlastní boj za emancipaci, se odmítl k masakru šesti set haitských otroků přidat. A tohle je přesně tím, co heslo liberté, égalité, fraternité opravdu znamená! Abychom porozuměli potenciálu této radikální univerzality a abychom pochopili veškeré sekvence revoluce na úrovni synchronie i diachronie, musíme, jak se zdá, znovu provést strukturalistický experiment. Každá z částí revoluční historie a přítomnosti se odehrává současně (Occupy, Syntagma, Tahrir, Taksim) a zároveň jsou časem odděleny (Pařížská komuna, revoluce na Haiti, Říjnová revoluce atd.). Skutečnou výzvou ovšem není pouze dešifrovat revoluční historii na těchto dvou úrovních, ale zmapovat i jejich dialektické spojitosti, interakce mezi oběma, synchronie a diachronie. Vezměme si znovu události na tahrirském náměstí (křesťané ochraňující muslimy) a událostí íránské revoluce (muži ochraňující ženy): na diachronické úrovni můžeme říci, že se jedna odehrála před tou druhou, na synchronické úrovni však vidíme, že jsou in presentia: jako by existovaly ve stejný čas zároveň. Pouze přesunutím jejich diachronických spojitostí na úroveň synchronie můžeme dospět k jejich skutečné univerzalitě. Jinými slovy, můžeme si představit něco, co nazýváme „strukturalismem odporu“. Nejde jen o to, že haitská Marseillais s sebou nese opravdový patos pravé radikality Francouzské revoluce, její univerzální emancipační charakter, zároveň to ale je, jako bychom skutečně mohli ozvěnu íránské revoluce nebo tahrírského 22


Předehra: Propadnout lásce nebo revoluci

náměstí slyšet. A neopakovaly se náhodou události tahrírského náměstí 21. ledna 2015, kdy přes tisíc muslimů vytvořilo lidský řetěz okolo oselské synagogy, aby tak poskytli symbolickou ochranu židovské komunitě onoho města a odsoudili útok na synagogu v sousedním Dánsku? Nezáleží na tom, zda je člověk muslim, žid nebo křesťan, toto je jediná pravá univerzalita. V epištolách svatého Pavla se píše, že již není rozdílu mezi židem a pohanem, otrokem ani svobodným, mužem a ženou… Jediný, kdo zatím došel blíž nějakému – téměř strukturalistickému – porozumění revoluční univerzality, byl Peter Weiss ve svém Die Ästhetik des Widerstands, historickém románu, který byl něčím mnohem více než jen historickým románem. Co Weiss stvořil, není pouze novelistický experiment, který nelze kategorizovat (není tohle ta nejlepší definice skutečného uměleckého díla?), ale mnohem více: zavedl tour de force v ukázce, jak synchronie a diachronie odporu může reálně fungovat. Hlavní tezí Estetiky odporu je, že právě díky tomuto úsilí se můžeme k odporu dostat; díky vzdělání a sebevzdělávání, díky neustálému prozkoumávání umění, díky procesu identifikace už konáme akt odporu. Místo Lacanova sujet supposé savoir potřebujeme Ranciérův koncept „Ignorant schoolmaster“. Pouze za pomoci zdánlivě naivních otázek (představme si například haitského otroka, jak se ptá francouzských kolonizátorů: „Co skutečně znamená liberté, égalité, fraternité?“) se můžeme dobrat skutečně radikálních odpovědí. Naše putování za možným významem radikality lásky musí zahrnovat experiment ve formě kladení zdánlivě naivních otázek, podobných těm, které kladl Pier Paolo Pasolini v roce 1963, když se se šestnáctimilimetrovou kamerou 23


Srećko Horvat

a mikrofonem vydal procestovat Itálii od industrializovaného severu po archaický jih, vyptávaje se všemožných sort lidí na všelijaká zdánlivě naivní témata. Výsledkem byly Comizi d'amore (Hovory o lásce), jedinečný dokumentární film cinéma vérité, ve kterém děti odpovídají na otázku, jak děti přišly na svět, vojáci, zda by raději byli „Donem Juanem“ nebo „dobrým otcem“, fotbalisté na otázky ohledně sexuální represe, ženské tovární pracovnice na dotazy ohledně prostituce, panenství, homosexuality, rozvodu atd. Tato kniha se snaží prozkoumat, co by se stalo, kdybychom měli vzít do svých rukou mikrofon a kdybychom měli beze strachu z možných odpovědí projít skrz revoluční historii dvacátého století a ptát se hlavních protagonistů – od Lenina po Che Guevaru, od Alexandry Kollontaiové po Ulrike Meinhofovou, od tržních fundamentalistů po islámské fundamentalisty – na zdánlivě naivní otázky na téma lásky, sexu a revoluce. Také může být tato kniha chápána jako upřímný příspěvek k současným převratům – přes jara po „okupace“ – po celém světě, ve kterých otázka lásky překvapivě schází. Je to, jako by si – od „arabského jara“ po „hnutí Occupy“, od São Paula po Hongkong, od Athén po Sarajevo – nikdo nebyl vědom, že bez znovu vynalezení lásky si nikdy nemůžeme doopravdy představit žádný jiný a lepší svět. Znovu vynalezení světa bez znovu vynalezení lásky není vůbec žádným znovuvynalezením. A z tohoto důvodu byly všechny důležité revoluce dvacátého století – od Říjnové revoluce po íránskou revoluci – cíleny na regulaci těch nejintimnějších sfér lidského života. Existuje krásná anekdota o ruském revolucionáři Alexandru Kaunovi, která nás bez zbytečných úvodů vnáší instantně přímo do tématu této knihy. „V Moskvě,“ říká Kaun, „když jsme se chtěli zúčastnit nějakého večírku, 24


Předehra: Propadnout lásce nebo revoluci

hosteska, krásná žena, se okamžitě objevila úplně nahá až na pár zlatých nazouváků. Šlo o test naší oddanosti revoluci. Naše duše byly příliš přeplněné sny o ruské svobodě na to, abychom na nahou ženu reagovali.“ Nicméně o mnoho let později je to ten stejný revolucionář, který přidal dialektickou zápletku ke svému vlastnímu závazku: „Ale nyní už si nepamatuji na žádný z těch revolučních proslovů, které se na těch večírcích konaly. Nyní si už vzpomenu jen na její prsa – dva božské polštářky.“5 C'est la vie! Poměrně snadno si lze představit podobný závěr od protestujícího ze Zuccotti parku, který už po všem tom entuziasmu, který při protestech proti mrakodrapům na Wall Street v roce 2011 cítil, zestárl, nebo klidně od protestujícího z íránské revoluce v roce 1979: „Naše duše byly tak naplněné sny o měnícím se světě, jediné, co si teď však pamatuji, jsou dva božské polštářky.“ Nezní to trochu jako další verze slavné fráze na předních stranách triček: „Můj bratr byl v Istanbulu a já dostal jen tohle trapné tričko?“ Nebo v tomto kontextu: „Věřili jsme, že děláme revoluci, ale dostalo se nám jen vzpomínky na její prsa.“ Jediná cesta ven z tohoto mrtvého bodu spočívá snad v překonání tohoto binárního protikladu. Otázku bychom dnes měli položit takto: Je skutečně naší jedinou volbou, kterou můžeme učinit, volba mezi naší oddaností revoluci a „dvěma božskými polštářky“? A opravdu si musíme vybírat? Naše krátké Comizi d'amore se vynasnaží o to, abychom pochopili, že odpověď na otázku „láska nebo revoluce“ by měla znít: „láska a revoluce“, takto prostě a složitě zároveň. Pouze tak jsme totiž schopni nalézt opravdovou radikalitu lásky. 5 Tato anekdota je převyprávěna americkým scenáristou a režisérem Benem Hechtem v jeho memoárech: Ben Hecht, A child of the Century, Primus, New York, 1985, s. 222.

25

Srećko Horvat – Radikalita lásky  

Co by se stalo, pokud bychom měli tu možnost projít si revoluční historií 20. století s klást jejím hlavním protagonistům zdánlivě naivní ot...

Srećko Horvat – Radikalita lásky  

Co by se stalo, pokud bychom měli tu možnost projít si revoluční historií 20. století s klást jejím hlavním protagonistům zdánlivě naivní ot...

Advertisement