GARA SPLIT TRIP RAKOUSKO 2015

GARA SPLIT TRIP RAKOUSKO 2015 text: Jakub Michna, foto: Peter Mercell

POKUD PATŘÍTE MEZI SPLITBOARDOVÉ NADŠENCE, ROZHODNĚ VÁM OTU TYLA NEMUSÍM PŘEDSTAVOVAT. ALE PRO ZBYTEK SNOWBOARDOVÉHO SVĚTA JEN DOPLNÍM, ŽE PRÁVĚ OTA STÁL ZA ZRODEM ZNAČKY GARA SPLITBOARDS. PSAL SE ROK 2007, KDYŽ PRVNÍ PRODUKT, VÁZÁNÍ, OPUSTILO LŮNO DÍLNIČKY V ČERNOŠICÍCH. NASTALA SPLITBOARDOVÁ REVOLUCE. LIDÉ SE VRACELI ZPĚT DO JESKYNÍ A SNOWBOARDISTI SE STĚHOVALI ZPĚT DO PANENSKÝCH HOR.

No a s kým jiným vyrazit na splitboard shooting než právě s Otou. Těšil jsem se jako Somálec na chleba, vyzkoušet si splitboarding byl vždy můj sen. Když jsem se však den před odjezdem pakoval, zjistil jsem, že moje gypsy hadry do parku mi na splitu budou asi tak platný jako hluchýmu housle a že vlastně pořádný funkční oblečení nevlastním. Tak jsem tam něco naházel a vyrazil jsem k Peťovi na byt. Tam jsem vyfasoval Kudrnáčův fotobatoh s retro náčiním plus stativ, což znamená dalších 20 kilo navíc na celodenní šlapání, hurá. Nesmím zapomenout ani na esenciální lavinovou výbavu: lopatu, pípák a tyčku od stanu, aka sondu, kterou musel fotobágl pojmout. Peťo na tom byl s váhou jeho profi cajků ještě hůř. Nepobíram, jak to s jeho „tukovou zásobou“ zvládá, hehe. Šli jsme spát kolem jedné ráno a „vstávali“ v opravdu nekřesťanskou dobu, takže jsme naspali dobrý 2 hodiny, abychom na místo určení dorazili před 9 hodinou. Na téměř opuštěným parkáči na nás už v dodávce čekal Ota spolu s Honzou Koukolem, kterej na split přesedlal před pár lety a poslední sezóny chrlí jeden pow-edit za druhym. „Rozdal“ nám dárečky v podobě splitboardů od Gary, které jsme měli už na míru připravený. Naštěstí z původního plánu vyšlápnout si to na chatu upadlo, a Ota šel objednat tágo. Příjemnej transport nám poskytlo obrněné Iveco, ze kterého se nám naskýtal božskej výhled na okolní vrcholy. Asi po 20 minutách jsme konečně dorazili na LizumerHütte – 2.019 m n. m. v oblasti Tuxských Alp, které leží, co by kamenem dohodil od Hintru. Chata se nachází v úchvatném údolí, ze kterého vedou desítky treků na horské vrcholky, které obklopují baráček 360 stupňů dokola. V širém okolí najdete pouze několik výcvikových budov horských vojenských jednotek, jinak nikde ani živáčka. Dozvěděl jsem se, že na tohle magické místo dorazil před pár lety i legendární Jeremy Jones, který sem vyrazil po ISPU testovat s partou vyvolených prkna. Normálně na chatě však převažují síly skialpinistů, kteří na nás občas koukali jak na šílence, a za chvíli se dozvíte, že k tomu měli pádný důvod. Chata spadá pod systém Alpenverein, provoz se financuje sám z peněz vybraných od hostů a také tu platí přesné tarify za jídlo a ubytování. Po příjezdu naši posádku doplnil ještě Jéňa a Kůža, kluci z Proti Větru, což je parta nadšenců, kteří tráví na horách víc času než doma. Šli jsme se checknout a u pokladny nás přivítal jugoslávský fellák, který na nás spustil česlovensky. Venku vedle krásné terásky stála obrovská bouda s nápisem Bao, kde byl ubytovanej největší maxipes, jakého sem kdy viděl. Žádný zdržovačky, jde se šlapat! Dostal jsem rychlokurz nastavování splitu. Rozdělit, nasadit vázko, nalepit pásy, připravit hůlky, to vůbec nevypadalo složitě. Ale hned další den sem si obouval lyže špičkama k sobě, hehe. Spárovali jsme pípáky a vyrazili na menší výšlap. Prvních pár krůčků vypadalo, asi jako když po deseti panácích vylezete z hospody v přeskáčích, ale po chvilce jsem si vzpomněl na svoje běžkařský skills z mladých let a začal jsem chytat rytmus. Ale úsměv mi zmizel po pár stech metrech, kdy už sem byl zadejchanej jako kuřák, co leze do schodů. Kluci se mi pomalu, ale jistě začali vzdalovat… a to sem si myslel, že mám fyzičku v pohodě. Musel jsem na to šlápnout. Zbytek party na mě naštěstí pokaždé počkal. Už na druhé zastávce jsem měl nohy v jednom ohni. Snažil jsem se na to nemyslet a hlavně si užívat tu krásu kolem. Čerstvý horský vzduch, žhnoucí alpské sluníčko, odrážející se od křišťálového sněhu, který už s postupem času

4

3

značně měknul. Po dobrých dvou hodinách mučení jsme s Peťem dorazili na místo, kde jsme se od skupiny odpoutali, abychom mohli vše dokumentovat. K dispozici jsme měli i 2 sady vysílaček, které spolu ale moc nekamarádili a z jedné se dalo pouze odposlouchávat hovory z druhé značky. V tuhle chvíli mi ani to čekání nevadilo, byl jsem rád, že stojim na místě. Po nějaké době se z vysílačky konečně ozvalo, že jsou kluci nahoře. Hlavní úpatí tohoto výšlapu bylo už rozmašírované od skialpinistů: identická lajna vedle druhé, krátké zatáčky, vypadalo to trochu jak koberec, hehe. A tak si naše parta musela šlápnout kousek dál přes hřeben na vyšší peak, ze kterého už se dalo najít čisté plátno, na které mohli hoši se svými split-štětci malovat. „Bílého Petra“ si vytáhl Jeňa a měl tu možnost vrchol odpanit. Na jeho Gaře řezal jednu krásnou zatáčku za druhou. Užíval si tu rychlost natolik, že jel dole až moc velkou kudlu, kterou pak zapíchnul několik metrů před námi. Následoval ho ještě Kůža, ale Ota s Honzou se rozhodli, že si šlápnou ještě o kus výš. To znamenalo, že jsme se museli přesunout i my, a tak Peťo zvolil nejkratší cestu. Jak se na Slovensku lidově říká, mal to v piči, a střihl to přímo rovně, kolmo ke svahu, dobrej 400metrovej traverz. Na celým kopci přímka jak hovado. No všichni se nám vysmáli, když na to u chaty koukali z dálky, protože jsme mohli utrhnout tak velkou lavinu, že už by to k smíchu nebylo. Ale všechno dobře dopadlo a mezitím už si to Jéňa s Honzou štrádovali znova nahoru, aby si opět mohli užít tu drogu, která tě táhne zpátky, i když už tě bolí každej sval v těle. Pak

už zbejval jenom Ota – člověk, jenž stál u zrodu Gary, důvod, proč jsme všichni na tomhle tripu. Takhle jsem v prašanu ještě nikoho neviděl a hned při první zatáčce jsem poznal, že už asi někdy brázdil vlny v oceánu. Otova práce ramen, rukou i jeho stance navozovaly pocit, že carvuje líp na vlně a místo sněhu práší vodu. Záviděl jsem klukům ten pocit, když jsem viděl jejich banány v obličeji, poté co si dali 30sekundovou jízdu dolů, ale ten téměř dvouhodinový výšlap už tolik ne. Později však zjistíte, že právě ta dřina, to nekonečné šlapání a hektolitry potu ještě umocňuje ten pocit z těch pár sekund, kdy prášíte zatáčky v nejkrásnějších kulisách, které mohla příroda vytvořit. Žádná lanovka, žádné fronty, jenom vy a váš split, se kterým se snažíte pokořit tu drsnou, nebezpečnou tvář zimy, která neodpouští. Před druhou jízdou se o menší incident postaral Jéňa, když si omylem nahoře odjistil pojistku a odpálil lavinovej airbag, kterej vám může v lavině zachránit život, nebo v některé situaci obstarat menší trapas. Všichni ale nakonec v pořádku absolvovali další lajnu, teda až na Honzu, kterej se chtěl blejsknout na menším dropíku, ale místo toho si oprášil hvězdu z gymnastiky, když mu sníh nekompromisně sežral špičku prkna. Potom jsme konečně měli s Peťem možnost si tu poloviční lajnu sjet taky. Sbalil jsem cajky, spojil splitboard a dal si první jízdu. Po několika hodinách šlapání a čekání jsem konečně brázdil nedotčenej svah s Garou pod nohama. Prkno bylo krásně tvrdé a zatáčelo se s ním jako po másle. I s těma „cihlama“ v báglu jsem si jízdu užil do posledního zrníčka prachu. V totální euforii jsem dojel zbytek party a měl jsem pocit jako při happyendu. Na chatu jsme se vrátili kolem pátý odpoledne, kde jsme se za náš výkon odměnili místními Weissbiery. Druhý den byl na programu výšlap na vrcholek, s jehož názvem vás nebudu zatěžovat… všechno to jsou vesměs nějaký Jochy a Spitze. Připojili se k nám taky další členové z GARA rodiny – Tomáš a Honza. Vyrazili jsme v půl osmý, to bylo ještě krásně. Ale po cestě se začalo zatahovat, a než jsme na kopec vyšlápli, bylo mlíko rozlitý skoro všude. Kvalitní záběry a fotky se v tuhle situaci nedaly pořídit, a tak jsme to po první jízdě odpískali a vrátili se na chatu. Na terásce jsme si tradičně přiťukli vajspivem, a dokonce se zjevila i domácí moravská pálenka. No, a když po chvilce začalo chumelit jak z konve, bylo jasný, že dneska už žádnej Joch nezdoláme. Přesunuli jsme se dovnitř a u stolu začalo bejt veselo. Pomalu jsem taky poznával všechny splitaře. Jsou to všechno naprosto obyčejný starý mládenci, kteří mají nějakej svůj byznys, kde sedí od pondělí do pátku, aby mohli v sobotu a neděli na hory. Nejde tady vůbec o slávu, fejm nebo peníze, jak tomu bohužel občas bývá u freestylu… Jde tu o ten požitek, touhu poznávat a překonávat vlastními silami horskou krajinu. A právě Gara spojila každýho jedince s vášní pro splitboarding dohromady a vytvořila tuhle skvělou komunitu. Bylo fajn být ve společnosti, kde si nikdo na nic nehraje, pouze se žene za tím, co ho baví, a je ochoten do toho investovat svůj volnej čas i finance. A jak tak plynul den, Jugoslávec nosil další a další rundy piv a panáků a já věděl, že z toho musím vycouvat, abych zejtra vůbec někam došel. V podobné náladě to pokračovalo i večer a já nepřestával obdivovat výdrž některých členů naší výpravy. Ráno třetího dne jsem očekával, že budou mít kluci těžký opice na zádech, ale místo toho jsem ráno sledoval, jak všichni do jednoho vstali svěží jak rybičky. Klobouk dolů a nasadit helmy, protože jsme vyráželi na nejtěžší výšlap. První checkpoint byl u blízkého žlebu, kolem kterého jsme každý den procházeli. Zde nastal problém, protože svah byl moc prudký na to, abych to se svými dvoudenními skills zvládl. Zezdola bych ale pořádnej záběr nepořídil, a tak jsem se musel hecnout. V takto prudkém terénu je nutné perfektně zvládat obrat přes špičku, který vám umožní změnit směr při traverzování. Musíte si dát pozor, abyste při

1

přenosu horní lyže udrželi tu spodní na místě, jinak by mě v tomto případě čekala nepříjemně rychlá cesta dolů. Naštěstí mi asistoval Honza, který mi jistil hůlkou spodní lyži. Když jsem se vyškrábal na první checkpoint, srdce mi bušilo jak bubny Travise Barkera, ale k hřebenu to bylo ještě kus po ještě strmějším svahu. To už pro mě byla konečná a zbytek party hodil splity na batohy a s cepíny pokračoval dál. Výstup jsme ale nestihli tak rychle, jak jsme si představovali, a když už se kluci řítili dolů, byla větší část žlebu pod stínem a sníh byl už slušně zmrzlej. Ale rozhodně to za tu dávku adrenalinu stálo, i když tato část sjezdu už byla pekelně náročná. Dole jsme se seskupili s Peťem a pomalu vyrazili na závěrečný výstup. Kluci šli napřed, protože měli před sebou dvojnásobnou vzdálenost než my, a Peťo si tak v klidu mohl dojít za nedaleký balvan vypráskat hnědáka ze stáje. V klídku jsme pak sbalili náčiní a vyrazili za zbytkem skupiny. Já jsem zůstal jako poslední, a akorát když jsem si nandaval batoh, ozvalo se z vysílačky: „Okamžitě odtamtuď vypadni! Kur*va sbal se a vypadni!“ Lavina, bliklo mi v hlavě! Vystřelil jsem jako Bauer v cílový rovince, sotva jsem stihl chytit hůlky. Z vysílačky na mě pořád řval Honza a já makal, jak to jenom šlo. Když jsem se konečně dostal na bezpečnej vrcholek kde stál Peťo, podíval jsem se za sebe. Necelých 200 metrů za žlabem, ve kterém jsme jeli a u kterého si Peťo odhlečoval, spadla masivní lavina, která odřízla hlavní cestu, po které se dostanete k většině výšlapům. To bylo o fous! Tím to ale nekončilo, přes vysílačku jsme ještě řešili, jestli náhodou nešla nějaká skupina za námi, kterou to na té cestě mohlo smést. Z dálky byly vidět v lavině 2 černé tečky a nikdo si nebyl jistý, jestli to je jenom šutr. V tu chvíli se z vysílačky ozval Kůža, který se rozhodl pro opravdu heroický čin. Otočil to a vrátil se s pípákem k lavině, aby zkontroloval, jestli to někoho nezavalilo. Připadal jsem si jako ve filmu, něco tak odvážného a statečného znám spíš z holywoodskejch trháků! Kůža si zašel dobrou hodinu šlapání navíc, a i když v lavině naštěstí nikdo nebyl, měl jsem aspoň jistotu, že kdyby se nedej bože něco stalo, kluci mě z toho vysekají. Pokračovalo se dál, i když bylo jasné, že v ten den rozhodně nebyl stupeň lavinového nebezpečí na jedničce. Naším závěrečným cílem byla levá část hlavního úpatí, nádherná nedotčená plocha, která vedla přímo do velké doliny, kam jsme si to s Petěm zamířili na naše stanoviště. Kluci nás seshora varovali, ať nestojíme uprostřed, protože kdyby se utrhla celá stěna, nevyhrabali by nás ani bagrem. Já jsem si to namířil na levé úbočí a pro jistotu si to šlápl kousek výš. Peťo přešel neohroženě celou dolinu, aby mohl fotit z pravé strany. Když už kluci dosáhli vrcholu, chudák Kůža byl teprve v půlce. Tentokrát to jako první odpanil Honza, vyrazil z levé strany hřebenu, krásně řezal obrovské oblouky a frčel šikmo přímo na druhou stranu k Peťovi. Sluníčko pražilo jak zběsilý, takže jsem musel být přilepenej k hledáčku foťáku a sledoval jsem pouze Honzu v akci. Přitom sem ale slyšel divnej šum z vysílačky, a když už Honza dojel k Peťovi, přestal jsem natáčet a teprve pak to uzřel. Přímo nad Petěm se řítila magorská lavina! V tu chvíli jsem nebyl schopnej ze sebe vydat hlásku, teprve když se zastavila, zařval jsem na ně. Peťo seděl v zákrytu menší stěny, takže lavinu ani nemohl vidět, ale z mého pohledu bylo zřetelně vidno obrovskou masu sněhu, která se utrhla z vedlejší stěny a zastavila se 100 metrů nad klukama. V takových chvílích si uvědomíte, proč je nutné s sebou nosit kompletní lavinovou

2

výbavu. Snažili jsme se pak zavolat nahoru ostatním, ať nejezdí, a počkají, než se Peťo přesune do bezpečí, ale zrovna nás zradili vysílačky a kluci to sjeli rovnou. Ale z jejich výrazů jsem poznal, že to stálo za to. Pak už jsme to samozřejmě zabalili a pádili přímo na chatu a cestou si ještě projeli solidní lajny. Celá naše banda šílených magorů si to brázdila směrem do lizumerského údolí, kolem dokola ani jedna skialpa, horské ultimátní ticho, jenom 8 Gara splitboardů, na kterých prášilo zatáčky 8 nadopovaných jásajících týpků. Až když jsme si v klidu sedli na terásce u chaty a hladina hormonů klesla, podívali jsme se z dálky na celou tu scenérii, kterou jsme absolvovali, a byli rádi, že jsme to v pořádku zvládli. A protože těch lavin nebylo dost, spadla ještě jedna v dolní části, kterou jsme společně před půl hodinou projížděli. Správce chaty si pak s námi sedl na terásku, dali jsme si pivko a likér od rodiny Becherů a řekl: „Kdybych nevěděl, že jste to vy, ta banda bezmozečných splitboardistů, dávno bych na vás zavolal horskou!“ Taky se všichni skialpinisti hned vraceli, my jsme byli jediní, co tam zůstali takhle dlouho, když kolem padaly laviny jak listí na podzim. Na závěr bych chtěl poděkovat celé Gara partě, ale především Otovi, bez kterého bych si k splitboardingu nejspíš nikdy nepřičuchl. Změnilo mi to celé snowboardové myšlení, a možná jsem během těch tří dní zestárnul o 10 let, protože jsem zjistil, že už pro mě ježdění v parku nemá smysl. Splitboarding je návrat ke kořenům, k v původnímu smyslu snowboardingu, který vznikl jako zimní alternativa surfingu. Je to osvobození od dnešního masového sportu. Objevil jsem naprosto novou formu požitku z ježdění ve volném terénu a za pouhých pár dní tomu propadl. Byl to rozhodně nejlepší trip za celé mé (krátké) působení v Boardu, a to hlavně díky celé partě Gara nadšenců. Na závěr ještě menší shrnutí: splitboarding za ty (nemalé) peníze opravdu stojí, Gara je značka, co má smysl (tohle rozhodně nemíním jako reklamu), splitboardisti pijou jak Dáni, ale stejně makají jako stroje (asi neplatí obecně), a pokud jste to ještě nezkoušeli, neváhejte!