Trenér Suchý byl atletický dělník, miloval přírodu a atletiku. Přestože měl náročné zaměstnání, pracoval v kdyňských strojírnách, obětoval svým svěřencům a Vlastíkovi spoustu volného času. Čím více se poznávali, tím větší byli kamarádi. Nebylo to jen o měření časů a plánování tréninků. Pan Suchý znal dobře Vlastíkovu rodinu. Když někdo z rodiny onemocněl, přišel za nimi, navštěvoval je, cítil s nimi. Byl teoreticky velmi všestranný. Kromě toho všeho také trénoval kondici borcům tehdejšího basketbalového národního družstva, ve kterém hráli slavní basketbaloví matadoři Zedníček, Kropilák, Pospíšil a další. Když odjeli třeba na soustředění
h V 18 LETECH UŽ DOKÁZAL B ŽET NA MISTROVSTVÍ REPUBLIKY V OSTRAV 5 KM ZA 14:10 MIN! g
do Starého Smokovce, mohl jet Vlasta s nimi a absolvovat tréninky ve vyšší nadmořské výšce. V kategorii dospělých pak přestoupil Vlasta do Slavie VŠ Praha. Ale cítil, že v tomhle velkém oddíle už nebyl mezi bafuňáři a závodníky takový opravdový citový vztah jako dřív. Doma se všichni pravidelně 1x týdně ráno scházeli na 30 až 40 km běhy, všichni byli kamarádi, dobře se znali a tuhle sounáležitost potřeboval. V zimě si dokonce po téhle zátěži chodil zahrát hokej. A byly to velké bitvy, kdy kožená beranice se kterou hrál v silných mrazech, byla celá propocená. V běžeckém tréninku nechával pan Suchý Vlastíkovi prostor pro dotvoření naplánovaného zatížení. Některé věci ale Vlasta moc rád nedělal. Třeba posilování s činkami. Ale cvičil jógu, cviky od paní Mojžíšové nebo hledal možnosti využití správného dýchání.
www.behy.cz
Než řeknu tři, musíš skočit.“ Pak počítal a na tři musel Vlastík skočit. Ve čtyřech letech uměl plavat. Potápěl se, lovil pod vodou kameny nebo chytal kapry. Věděl, kde je cejn, kde loví štika, lovil raky. Když byl z vody zmrzlý a celý ztuhlý, běhal u řeky asi třistametrové úseky, aby se zahřál. To vše dohromady pak byl základ pro budoucí dobrý „pajšl“. Když přišel domů, maminka zlatá si stěžovala, že se Vlasta uhoní a dostane souchotě. A při tom všem lítání za míčem a klukovském sportování bylo doma pořád co dělat. Nejdříve byla ale povinnost a teprve potom zábava. Vlasta musel být doma vždy ve čtyři hodiny odpoledne a doma se zeptat, zda rodiče něco nepotřebují. Vždy musel být napěchovaný rukovák a, zametený dvůr. Když bylo nutné jít na trávu, šel sekat či hrabat či něco jiného. A teprve pak si mohl jít za svými zálibami. Vždy věděl, co dělat může a co dělat nemá. Přestože by rád někdy spal na seně nebo pod stanem a tábořil venku v přírodě, tohle mu rodiče nedovolili. Jednoduše řečeno, hodně mu povolili a umožnili, ale drželi ho zkrátka. Doma vždy věděli, kam jde, s kým jde a kdy se vrátí. Povinností byla spousta. Když byla maminka nemocná, doma vařil nebo jí pomáhal jídlo alespoň ochucovat či ochutnávat a tak svou přítomností jí ulehčoval život. Vše bylo v rovnováze. Povinnosti a zábava. V konečném sportovním výsledku mnohdy rodinné zázemí není vidět, ale v rozvíjení nejen pohybové všestrannosti, ale také při budování charakteru a pevného životního cíle je obrovskou pomocí. Jeho prvními trenéry byli pánové A. Boldan a V. Bouda. Když jako dorostenec začal vyhrávat a vybojoval si čest startovat za národní tým, bylo jasné, že Vlasta potřebuje trenéra specialistu. Tehdy dobří běžci chodili buď do Domažlic, nebo Plzně. Vlasta studoval v Plzni průmyslovku, ale v mladším dorostu závodil za Klatovy. Pak ale jednou ve vlaku poznal Bohouše Suchého ze Kdyně, který dělal trenéra v Domažlicích a tak ve starším dorostu přestoupil k němu, do Jiskry Domažlice. Byla to jeho srdeční záležitost. Parta kamarádů a chuť závodit. Na některých závodech na 1500 m a 3 km se na prvních pěti místech umisťovali běžci z Domažlic. Ještě dnes je hrdý na to, že mohl běhat v chodském bílém dresu se znakem psí hlavy.
FOTO: ARCHIV VLASTIMILA ZWIEFELHOFERA
21