Issuu on Google+

VÝBR TOHO NEJLEPŠÍHO Z WWW.BEHEJ.COM A WWW.BEHY.CZ ZA LÉTA 2006–2008

BŽECKÉ STRÁNKY PSANÉ BŽCI CENA 59 K

A. TVRZNÍK:

VYUŽIJTE

TEPOVOU

FREKVENCI K LEPŠÍMU TRÉNINKU M. ŠKORPIL:

BHÁNÍ JAKO ŽIVOTNÍ STYL A. PICHRTOVÁ:

NERVOZITA

A STRACH PED ZÁVODEM ROZHOVOR: J. PIRK

ZNALEC NEJEN BŽECKÉHO SRDCE TESTY: BOTY SCOTT COMP, MIZUNO ELIXIR, PODPRSENKA ADISTAR


NEVZDÁVEJ SE. JDI DO TOHO. TRÉNUJ.

VĚŘ SÁM SOBĚ. WAVE CREATION 9 Revoluční Infinity vlnová deska poskytuje to nejlepší v odpružení, odrazu a odolnosti. Dynamotion Fit technologie fixuje chodidlo a kotník v optimálním postavení. Nejodolnější karbonová guma, umístěná v patní části podešve prodlužuje životnost a odolnost boty.


OBSAH

04 06 10 12 14 16 18 20 24 26 28 30 33 38 45 48 50 52 54 55 56 58 60 62 64 65 66

EDITORIAL JAK SE BHÁ V POUŠTI – 100 MILES OF NAMIB DESERT MILOŠ ŠKORPIL: BŽECKÉ BOTY TEST – MIZUNO WAVE ELIXIR 3 TEST – SCOTT COMP 3 TEST – ADISTAR FUSION CARDIA BRA JAN PIRK – ZNALEC SRDCE, NEJEN BŽECKÉHO VLADIMÍR KORBEL: EMU VÍ VLASTA ZWIEFELHOFER BŽECKÁ TRASA – PROKOPSKÉ ÚDOLÍ, PRAHA BŽECKÁ TRASA – OKOLO BRNNSKÉ PEHRADY BH BHU, ANEB JAK JSEM PIŠLA K BHÁNÍ ALEŠ TVRZNÍK: VYUŽIJTE TEPOVOU FREKVENCI K LEPŠÍMU TRÉNINKU TERMÍNOVÁ LISTINA BŽECKÝCH ZÁVOD IVO DOMANSKÝ: UŽ JEN Z TRIBUNY BCHOVICE – LETOS JIŽ PO STODVANÁCTÉ LIBOR VÍTEK: NÁHLÁ ÚMRTÍ U MARATONSKÝCH BŽC MARATON V CARPI – POKLONA MALÉMU VELKÉMU MUŽI MILOŠ ŠKORPIL: BHÁNÍ JAKO ŽIVOTNÍ STYL MUŽI TO MAJÍ LEHÍ POHÁR BEHEJ.COM – ŠANCE PRO ZÁVOÁKY I HOBÍKY JUNGFRAU MARATON – KRÁSN ŠÍLENÝ NAVŠTIVTE STRÁNKY BEHEJ.COM ABEBE BIKILA – SMUTNÝ KONEC ETIOPSKÉ LEGENDY ANNA PICHRTOVÁ: NERVOZITA A STRACH PED ZÁVODEM RECENZE KNIHY MARATHON THE ULTIMATE TRAINING AND RACING GUIDE VÝBR Z BŽECKÝCH BLOG – PIZNÁNÍ KURZÍVOU – MANŽEL KONÍ S BHEM!

3


www.behej.com

4

EDITORIAL

Dobrý den vážení čtenáři, dostává se vám do rukou ročenka behej.com. Jak patrno, převážnou část jejího obsahu tvoří výběr toho nejlepšího za dva roky existence běžeckém serveru www.behej.com, popřípadě jeho závodního bratříčka www.behy.cz. Výběr to není zdaleka reprezentativní, některé kdysi populární texty již ztratily na aktuálnosti, u některých jiných jsme měli jiné překážky k otištění. Možná se ptáte, proč vydáváme v této podobě něco, co už mnozí z vás četli. Důvodů je více. Jedním z nich je skutečnost, že ne každý běžec má přístup na internet, ne každý je na něm denně, ne každý stihne denně učíst vše a některé (převážně delší) texty mu unikly anebo je v uspěchaném dni neměl čas přečíst. Jeden z mých kolegů říká s úsměvem: „nic proti internetu, ale s monitorem si na gauč nelehneš“. A má pravdu. Nebudeme skrývat, že dalším důvodem pro vydání této ročenky je i naše potřeba otestovat si zájem běžecké veřejnosti o časopis psaný běžci. Tisíce jich chodí denně na naše dva weby a je pro nás otázkou, kolik z nich projeví zájem o tištěný doplněk (na rozdíl od internetu ne bezplatný). Nás to jistojistě nasměruje. Berte prosím tuto ročenku s velkou dávkou odpuštění všech prohřešků proti zákonům tištěného média. Víme sami o řadě nedostatků, ale učíme se za pochodu a příště se již nebudou opakovat. Tedy bude-li nějaké příště… o tom rozhodnete vy, váš zájem a vaše reakce. Přejeme vám do podzimní části běžecké sezóny hodně naběhaných kilometrů, nové kamarády a pěkné osobní rekordy. Těšíme se v diskusích na www.behej.com na vaše komentáře. A nyní již jen: pěkné čtení! Radek Narovec šéfredaktor behej.com

REDAKCE (redakce@behej.com) Petr Kostovi Mirek Kratochvíl Radek Narovec Tereza Rozehnalová — STÁLÍ SPOLUPRACOVNÍCI Ivo Domanský Pavlína Hanušová Jarmila Holasová František Holý Vladimír Korbel Pavel Novák Ivana Pilaová Svatopluk Sedláek Miloš Škorpil Aleš Tvrzník Libor Vítek — TERMÍNOVKA (terminovka@behej.com) Stanislav Blaha Pavel Juica Petr Lhota — FOTO (fotky@behej.com) Petr Lhota Hana Šlegrová — INZERCE (inzerce@behej.com) Radek Narovec — PROGRAMOVÁNÍ Ondej Beneš Pavel Jiráek Tomáš Kalina Jan Liška — ÚETNICTVÍ Petr Syblík — COVER FOTO: Hana Šlegrová — VYDÁVÁ: Behej.com s.r.o. — GRAFIKA A DESIGN: © Petr Antoníek, SNOW CZ s.r.o.


EXTRÉMNÍ ZÁVODY

FOTO: IVANA PILAOVÁ

6

TEXT: IVANA PILAOVÁ

JAK SE BHÁ V POUŠTI 100 MILES OF NAMIB DESERT

www.behej.com

V roce 2005 jsem běžela první pouštní závod 100 km del Sahara a už při odletu z Tunisu jsem přemýšlela o nějakém pokračování. Stejný organizační tým pořádá i o stupeň těžší závod na 100 mil, a to v Namibijské poušti. Jedná se o pět různě dlouhých etap rozložených do čtyř dnů.

Organizační tým účastníky svých akcí na pouštní poměry hýčká výbornou organizací, usměvavě lidským přístupem, výborným jídlem a zázemím. Nejinak tomu bylo i v Namibii. Po příletu do Windhoeku následuje transfer (cca 300 km) do parku Sossusvlei. Už cestou je mi jasné, že i když to neuběhnu, tak jsem alespoň něco viděla. Obdivuji každou skálu, každou antilopu a pštrosa, a to ještě nejsme v parku. Ubytování je ve velmi luxusním kempu, kde se bydlí po dvojicích ve stanech velikosti našeho bytu s teplou vodou a každodenním úklidem. Ačkoliv bylo slibováno běžecké jídlo, tedy müsli, těstoviny a rýže, všichni se cpali nezřízeně steaky ze zebry,

přímorožce, impaly, pštrosa, krokodýla. Nezhubnul zcela jistě nikdo, i já vegetarián jsem kousek ochutnala…

už loni), druhá je trenérka a taky tady byla loni – to tedy bude „hustý“. Mezi chlapy to není jiné – hovoří se o běhu v Arktidě,

h OBHLÍŽÍM ZÁVODNÍKY – CELKEM 19 LIDÍ Z DEVÍTI ZEMÍ, Z TOHO ŠEST ŽEN. g Obhlížím závodníky – celkem 19 lidí z devíti zemí, z toho šest žen – ty mě jako soupeřky zajímají nejvíce. Opatrně se chatrnou angličtinou vyptávám, co kdo dělá a kde kdo byl. Sešly se zde první tři dámy ze závodu 100 km del Sahara, jedna nepracuje a jen běhá (mimo jiné vyhrála The Dead Sea ultramaraton a tady běžela

ultramaratonech, triatlonech. Každý toho má dost za sebou, ještě že jsem byla alespoň na té Sahaře. Vzpomínám na to, jak poctivě jsem trénovala, a tiše doufám, že na mě nebudou pořadatelé čekat příliš dlouho. Na večerním brífinku si vyslechnu, že zítřejší etapa, ačkoliv není nejdelší, je nejtěžší.


7

2. ETAPA – 20 KM Tato etapa měla být nejlehčí, ale zase to zkazil protivítr, ještě silnější než včera, naštěstí však bez „protipísku“. Běžíme vzhůru kaňonem řeky – je to vidět, pod nohama mám tisíce docela velkých oblých „šutrů“ a oblázků. Normálně bych je sbírala, teď dostávají nepublikovatelná jména. Trochu bloudím, začíná písek a dobíhá mě Namibijec Alfeus, sebekriticky přiznám, že v písku s domorodcem není možné soutěžit a snažím se ho udržet. Vybíháme na pouštní zpevněnou cestu, to už je lepší, dotahuji Alfeuse a asi 3 km před cílem na asfaltové silnici (ty jsou zde výjimkou) je zřejmé, kdo má na asfaltu více naběháno. Dobíhám opět na 9. místě.

3. ETAPA – 15 KM Třetí etapa startuje odpoledne po druhé etapě. Není to moc příjemné. Dopolední běh, i když krátký, je cítit v nohách, ale hlavně se projevuje na psychice. Nikomu se odpoledne do rozpálené pouště nechce. Na tento běh není povinný camel s vodou, není ale také občerstvovačka, spousta lidí běží jako obvykle s camelem. Pomalejší mají doporučenou baterku, za hodinu zapadá slunce a velmi rychle se stmívá, kdo to nestihne, zůstane potmě. Normálně je na startu legrace, úsměvy, nadšení, teď se slézáme jako švábi na pivo. Mimochodem, švábi tu nejsou, ale pivo tu mají výborné. Špatně vidím ve tmě a to i s baterkou, běžím tedy jako o život (vlastně o světlo). Stejně se mi to za hodinu nemůže povést – a nepovedlo. Dobíhám ve tmě, ale jen

poslední kilometr, předbíhá mě Němka Claudia, moje hlavní soupeřka. To mám tedy vztek, ale držím se jí za každou cenu. Stálo mě to ale jen 8 sekundovou ztrátu. Počkej zítra při maratonu – to je zase moje trať! Na brífinku zíváme, rychle večeře a do postelí. Zítra se láme chleba, to je jasné všem. Maraton mám ráda, čím delší trať tím pro mě lépe, třeba soupeři odpadnou.

4. ETAPA – 42 KM Start je kousek od kempu, jedeme tam v otevřených autech, je celkem zima. Na startu pohoda, kávička (pozornost z kempu), legrace, je zde i cíl (už jsou připravena lehátka pro padlé). Po startu nechápu velmi pomalé tempo, běží se co noha nohu mine. Jsem hned za prvním a druhým mužem v průběžném pořadí a je mi trapné je předběhnout (na prvního mám ztrátu skoro 2 hodiny). Lámanou angličtinou jim říkám, že oni jsou první pořád, a já nebyla ještě nikdy, že bych si to chtěla taky zkusit alespoň na jednu minutu. Byl z toho celý kilometr, fotograf a kameraman nechápali, kdo to běží první. Pak dva vedoucí běžci zaujali svá obvyklá místa a byla jsem třetí. Na první kontrole slyším ve vysílačce: „První žena je Sharon, nebo Mirjana? Ne? A která? No taková ta, blonďatá… Ivana. To je vražedné tempo!!!“ Ale nebylo, to jen ostatní běželi pomalu. Až na 10. km mě dobíhá skupinka čtyř, kteří jsou standardně přede mnou. Ačkoliv jsou lepší, snažím se jich držet do občerstvovačky – a dobře dělám, je to orientačně náročné.

Libora v oranžovém triku. Dávám vodu a gel a dál běžíme spolu. Je to z kopce, asi 8 km do cíle obrovskou plání k duně, která se zdá být za rohem, ale cesta k ní je nekonečná. Všechno jednou končí, i tahle cesta. Jde nám to docela dobře, výrazně dotahujeme Američanku Sharon (hodně se bojí, abych ji nepředběhla). Strašně se to táhne za jeden roh, za druhý, za pátý, běžím už jen proto, že běží Libor. Má zlatá podpora!!! Nakonec je z toho 7. místo, ztráta na Sharon 1,5 mi-

h PRVNÍ KILOMETR NEMOHU POPADNOUT DECH, PÍSEK MÁM VŠUDE, HLAVN V KRKU. ÚVODNÍCH 5,5 KM BŽÍM 47 MINUT A ZDALEKA NEJSEM POSLEDNÍ. g Na občerstvovačce a kousek za ní se skupinka trhá, nastává stoupání po obrovské pláni pokryté bílou uschlou trávou a „kruhy“ (kruhové kusy země, kde neroste tráva a nikdo neví proč). Běžíme částí parku, který je celý rok zcela nepřístupný a otvírá se jednou za rok pro tento závod. Ani pořadatelé sem na čtyřkolkách nesmí – je to vidět na značení. Jsem na obrovské pláni a nevím, kam mám běžet. Za mnou v dálce jsou Ital Giuseppe a Namibijec Andrew – každý míří na jinou stranu. Jdou, už nemůžou běžet, já můžu, ale nevím kudy, je to v… Nakonec usuzuji, že mladší domorodec vidí dál než postarší Ital, a byl to dobrý předpoklad. Nakonec i já vidím, kde je občerstvovačka, vidím na ní svého muže

nuty a nádherné fotky z doběhu. Jsem na 3. místě mezi ženami, s náskokem 32 minut. Do poslední etapy s dunami to není mnoho.

5. ETAPA – 31 KM Dnes je poslední etapa, je mi to trochu líto, cítím se výborně, nic mě nebolí, ale trochu o sobě pochybuji v těch dunách. Start je impozantní záležitost, modrá brána je u slavné nejfotografovanější duny č. 45. Je tam spousta turistů. Nechápou, že na italském závodě vlaje česká vlajka. Většina lidí vybíhá s neoprénovými botičkami proti písku, mám plátěné návleky, taky budou stačit. Prvních 15 km je údolím mezi dunami, údolí je ale široké a nikdo moc neví, kudy

www.behy.cz

Ráno strašně fouká, přemýšlím, kterým směrem budeme startovat. Samozřejmě, že proti větru. To ale není jen vítr, je to oblak prachu přímo do obličeje. První kilometr nemohu popadnout dech, písek mám všude, hlavně v krku. Úvodních 5,5 km běžím 47 minut a zdaleka nejsem poslední. Přicházejí kopečky a vítr se stáčí. Sláva, kopce mám ráda, je to změna a dá se tam schovat před větrem. Najednou jsem na 17. km, doplňuji vodu, slupnu gel a je to o hodně lepší. Předbíhám Francouze Giuseppa a vážím si toho. Najednou mám čas se rozhlížet po skalách, pláních, sem tam strom, modré nebe – paráda. Nikde nikdo, běžím úplně sama, cesta je značena šipkami, jsou celkem hustě, sem tam je oranžová vlajka. Cíl je u věže v kempu, bohužel jsem netrefila tu správnou cestu, prodlužuji si to zhruba o 1 km, nevadí, běží se mi dobře. Je to z kopce, vítr do zad (to je za to ráno), dobíhám na 9. místě.

FOTO: IVANA PILAOVÁ

1. ETAPA – 39 KM


8

EXTRÉMNÍ ZÁVODY se má běžet. Na šířku jsme roztaženi nejméně na 600 m. Držím se loňských účastníků, ale jsou moc rychlí, na konci údolí mi mizí z dohledu a je to zase v háji. Běží se mezi pichlavými keři, pískem, uschlým blátem, štěrkem, ostrou trávou. V nouzi nejvyšší vidím oranžovou vlajku a odbočuje se do hlubokého písku. Tady běžet nejde, ani náhodou, i chůze je obtížná. Z malé duny sbíhám k občerstvovačce,

www.behej.com

FOTO: WWW.100KMOFNAMIBDESERT.COM

h BONBONEK DNEŠNÍHO DNE SE BLÍŽÍ – DUNA JAKO HROM (CRAZY DUNE NEBO BIG DADDY), PEVÝŠENÍ 300 METR A VÍTR. g která je v Dead vlei – Mrtvém údolí. Je to dno vyschlého jezera, rozpraskané vyschlé bahno, pár uschlých stromů, okolo všude vysoké duny. Kulisa k horroru – takhle si představuji pobřeží koster. Bonbonek dnešního dne se blíží – duna jako hrom (Crazy Dune nebo Big Daddy), převýšení 300 metrů a vítr. Na samém vrcholku je oranžová vlajka – jak třešnička na dortu. Už po prvních krocích se mi to líbí. Je to jako v hlubokém sněhu. Vzpomínám na hřebenovou túru na Bianko Grad ve Švýcarsku. Proti tomu je tohle úplná procházka. Předcházím Namibijce Andrewa a hrnu se dál. Na vršku duny je ještě jedna vlajka – česká – úžasný pohled, to bych přála všem. Na ostrém vrcholku duny si připadám jak na startovním bloku při skoku do vody – cesta dolů je velmi, velmi prudká. Z duny běžím s Liborem, skoro se vznáším, je to nádhera (do doby, než se můj návlek naplňuje pískem a bota s ním

váží snad tunu). Dole je opět dno vyschlého jezera, vyklepat boty a rychle dál. Ještě malá duna nahoru a dolů, a už přes písečnou pláň do cíle. Už vím, že mě čtvrtá žena nemůže doběhnout, nemám kam spěchat, je to nádherný pocit. Dobíhám s českou vlajkou v ruce na celkovém 8. místě v čase 15 hodin, 59 minut a 13 vteřin. Medaile, fotky, litry vody, zouvám boty… a je konec. Jo – a jestli bylo vedro? Určitě, ale celý závod jsem měla jiné starosti – kudy běžet, kdo mě dobíhá a jestli ještě můžu, jestli si mám vyklepat písek z bot, nebo to nemá cenu, že se mám napít. Vedro bylo to poslední, na co jsem myslela.

EPILOG Odlétám z Namibie nadšená, s třetím místem v kategorii žen, tělo přežilo bez úhony. Mám kupu nádherných fotek a zážitků. Jako obvykle přemýšlím co dál, kam ještě o stupínek výš… g


ZAÁTENÍCI FOTO: BROOKS

10

TEXT: MILOŠ ŠKORPIL

BŽECKÉ BOTY Začátečníkovi stačí na běhání nějaký levnější typ běžeckých bot, teprve až se trochu v běhu vypracuje, je rozumné uvažovat o kvalitnějších botách. To je názor, který sdílí mnoho lidí a který se můžete dočíst i v renomovaných časopisech, zabývajících se zdravým životním stylem.

www.behej.com

Tenhle názor je však zcela mylný, a to hned ze dvou důvodů. Prvním je to, že začínající běžec má většinou velké problémy s technikou běhu, což se projeví nejen ve špatném vedení nohy při dopadu a odrazu, ale také to má značný vliv na celý náš oporný systém, kostrou nohy počínaje a páteří konče. Druhý důvod je spíše psychologický. Když si koupíte kvalitní, tedy dražší běžecké boty, mnohem snáz se pak dokážete k běhání motivovat ve chvílích, kdy vám to zrovna nepůjde, protože přece takové boty na běh nebudete nosit jen tak někam na zahradu nebo do lesa. Mizuno, Nike, Asics, Adidas, New Balance, Reebok, Saucony, Brooks, Scott…, kdo se v tom má vlastně vyznat a kdo mi řekne, která z těchto značek je nejlepší nebo pro mne nejvhodnější? Jen tak od stolu vám to neřekne nikdo. Bohudík už i u nás se začínají objevovat prodejny, v nichž jsou poučení prodavači,

kteří vám dokáží poradit, co by právě pro vás mělo být tou nejvhodnější značkou, či s volbou konkrétního typu běžecké boty. Informace o těchto prodejnách najdete na stránkách www.behej.com, ve fóru v sekci Běžecké obchody. Obecně platí, že každý máme nohu jinak tvarovanou. Každá z těchto renomovaných značek nejenže používá různé systémy pro tlumení, stabilitu a odrazové vlastnosti svých výrobků, ale také má jiné ševcovské kopyto, to znamená jiný tvar boty. O některých značkách se ví, že jsou užší, jako např. běžecké boty Adidas, New Balance, Saucony, a spíše tedy budou vyhovovat lidem s útlejší stavbou nohy. Naproti tomu boty Mizuno, Nike, Asics pak spíše vyhovují lidem, kteří mají chodidla širší. Boty Reebok a Brooks jsou někde mezi.

JAK SI VYBRAT SPRÁVNOU VELIKOST? Velikost vybírejte podle větší nohy. Asi už jste zjistili při kupování běžné obuvi,

že máte jednu nohu o kousíček větší než druhou. U většiny lidské populace to tak je. Proto je důležité si při výběru běžeckých bot vyzkoušet zároveň levou i pravou botu a trochu se v nich po obchodě projít. Velikost bot volte takovou, abyste měli mezi botou a nejdelším prstem nohy mezeru alespoň takovou, jako je polovina šíře vašeho palce. Prsty na nohách totiž při běhu tím, jak se prokrvují, natékají a kdo si koupí boty akorát, bude mít při běhu problémy s puchýři a slézajícími nehty.

SUPINACE A PRONACE Dva pojmy, na něž v běžeckých knihách často narazíte, ale stále se v nich většina lidí nedokáže vyznat. • Supinace, tedy nohy do O: boty jsou nadměrně sešlapané na vnějších hranách. • Pronace, tedy nohy do X: boty jsou nadměrně sešlapané na vnitřních hranách.


ՔâÙîâX”Þلèd”ĉèé”çêãé”îâÕaßéü ”ÞٔäãèÙÖՔ çݔÞݔâÙÞäæêٔâÕÞl袔ÃÖÙÞØdèٔäæãØÙÞâí” ç”Öd’Ù×ßãé”ãÖéêl”Õ”ÞÙØâãèàÝêc”îâÕaßí”çݔ âՔçê×ܔâãÜX×ܔãØîßãé„lèÙ ”Õ’”âÕÞØÙèٔ è頔ßèÙæX”êXá”ÖéØٔâÙÞêl×ٔêíÜãêãêÕ袔ÈՔ ĉêՄÙü”Öí”êXá”ádàՔçÙØdè”âՔâãîٔÞÕߔéàÝèX” ՔádàݔÖíçèٔî”âl”álè”äã×Ý蠔’Ù”ÖãèՔÞٔÞÙ┠äÝæãîÙâá”äæãØàãé’Ùâlá”êՄl”âãÜí¢

STAČÍ NÁM JEDNY BĚŽECKÉ BOTY? NEBO JE LEPŠÍ JICH MÍT NĚKOLIK TYPŮ?

ÂXßéä”Öd’Ù×ߏ×ܔÖãè”ê„ÕߔæãîÜãØâd” âÙâl”àÙêâX”îXàْÝèãç蠔ՔèÕߔÞÝçèd”âÙîÕÞØÙ¡ èٔØã”ãÖ×ÜãØé”Õ”âÙßãéälèٔçݔæãêâãé”èÝ” Ւ”aèíÝ”äXæí”âՔçÙîyâ颔ÂÕêlהÞٔàÙä„l”çݔ ßéäãêÕè”Öãèí”äæŽÖd’âd ”ÕÖí×Üãá”çٔáãÜàݔ ×Ùà”æãߔæÕØãêÕè”î”èãÜ㠔’Ù”Þçáٔçݔâd×㔠ÜÙîßcÜã”Õ”äæÕßèÝ×ßcÜã”ØãäXàÝ¢ ÂÙÞàÙä„l”ÞٔßãéäÝè”çݔÞÙØâí”Öãèí ”ê”âÝ×ܔ âÕÖdÜÕè”îÜæéÖՔ¨¤¤”ßá”Õ”äãèãá”çݔäãlØÝè” ØæéÜc¢”Ãؔècèã”×ÜêlàٔäÕߔÖãèí”äãØàٔèãÜ㠔 ßØٔîæãêâՔÖdÜXáÙ ”çèlØÕ袔Äæãèã’Ù” Úéâßaâl”êàÕçèâãçèݔê„Ù×ܔÖd’Ù×ߏ×ܔÖã蠔 Ն”àÙêâdބl×ܔaݔØæՒ„l×Ü ”ãØÙîâl”äãèc ”×㔠ê”âÝ×ܔâÕÖdÜXèٔaݔâÕ×ÜãØlèٔ¬¤¤ ”áÕìÝ¡ áXàâd”¥¤¤¤”ß᠔ÖéØٔêXá”èã”äÕߔäÙçâd” ç”èãé”ãÖádâãé”êí×ÜXîÙè¢

ÂՔÖdÜXâl”çèÕal”ÞÙØâí”Öãèí ”ÕàٔâÙÞÙâ”î”äæÕß¡ èÝ×ßcÜã”ÜàÙØÝçßՔÞٔØãÖæc”äãlØÝè”çݔâdßãàÝߔ äX掔Öd’Ù×ߏ×ܔÖã袔µ”èã”î”èd×Üèã”ØŽêã؎®

āÙÞݔêXá”ßæXçâc”âÕßéäãêXâl”Õ”æÕØãçè” î”äæãÖdÜâéèl”çٔê”âãê×ܔÖãèX×Ü¢”

BĚŽECKÉ BOTY PRO ŽENY āݔäæã×ÜXîÙâl”áÙîݔæÙÛXàí”ç”Öd’Ù×ßãé” ãÖéêl”êXç”áã’âX”êl×ٔîÕéÞáãé”Öãèí ”ßèÙæc” ÖéØãé”álè”ÜÙîal”ØÙçÝÛ⠔èã”Þçãé”îäæÕêÝØàՔ Öãèí”äæ㔒Ùâí¢”µê„Õߔäãîã栔èíèã”Öãèí”çٔâÙ¡ à݄l”ÞÙâ”çêãé”ÖÕæÙêâãçèl”Õ”èl᠔’Ù”Þçãé”é’„l ” Õàٔݔçêãé”ßãâçèæéß×l ”ßèÙæX”îãÜàÙØvéÞٔ âÙÞÙâ”çäÙ×ÝĀßՔ’ÙâçßcÜã”Öd’Ù×ßcÜã”çèíà頔 Õàٔݔè㠔’Ù”’Ùâí”áÕÞl”äãêdè„Ýâãé”çéÖèÝàâdބl” ßãâçèÝèé×Ý¢”Èã”îâÕáÙâX ”’Ù”ã×ÜæÕââc”äæêßí” Þçãé”ÞÝâÕߔâÕçèÕêÙâí¢

SUPINACE PRAVÉ NOHY

PRONACE PRAVÉ NOHY

ILUSTRACE: ARCHIV BĚHEJ.COM

ÂÕØádæâX”çéäÝâÕ×ٔÞٔé”Öd’׎”ácâd” aÕçèX”Õ”èã”Ý”î”èãÜã”ØŽêãØ頔’Ù”çäæXê⏔ Öd’Ù×ߏ”ßæãߔálæâãé”álæé”çéäÝâÕ×ٔäÙØ¡ äãßàXØX¢ #Ùèâãçè”äæãâÕ×ٔՔçéäÝâÕ×ٔé”Öd’׎” ÞٔèÕßc”ØŽêãØÙ᠔äæãa”ê”ãÖ×ÜãØÙ×ܔâÙÖ㔠ßÕèÕàãîl×ܔĀæÙá”âÕÞØÙèٔêdè„Ýâãé”ÞÙ┠çäÙ×ÝXàâl”Öd’Ù×ßãé”ãÖéꠔé”âl’”Þٔã„ÙèÙâՔ äæãâÕ×Ù¢”Èíèã”Öãèí”áÕÞl”âՔêâÝèâl”ÜæÕâd” ã×ÜæÕâ⏔äæêÙß ”êdè„Ýâãé”êãØl×l”äàX蠔ßèÙ揔 âãîٔâÙØãêãàl”çٔâÕßàXädè”äÝ”ØãäÕØé”Õ”ãØ¡ æÕîé”çádæÙá”ØãêâÝ聢 ÂXßéä”ècèã”ãÖéêݔê„ÕߔØãäãæéaéÞݔÞÙ┠ê”äläÕØd ”’Ù”ÞçèٔĉäæÝáXèãÝü”ãÖdáՔ âãÜÕáÕ¢”ÃÖÙ×âd”ê„ÕߔäàÕèl ”’Ù”ÞÕßãé¡ ßãàÝê”ØíçÖÕàÕâ×ݔՔäàã×Üãçè”âãÜí”ÞٔàÙä„l” Ù„Ýè”çäÙ×ÝXàâláݔãæèãäÙØÝ×ߏáݔêàã’ßÕáÝ ” ßèÙæáݔÙ„lèٔêX„”ßãâßæcèâl”Õ”ÞÙØÝâÙa⏔ äæãÖàcᢠ¿Õ’ØX”îâÕaßՔáX”çêc”ßãäíè㢔¾çèÙ¡àݔ Öd’ßíâd”aݔÖd’Ù× ”ßèÙ揔ç”ÖdÜXâlá”îÕalâX”

¶dÜÕè”᎒Ùáٔäã”æŽîâ×ܔäãêæ„l×Ü®” çÝàâÝ×Ù ”àÙçâl”Õ”äãàâl”×Ùçèí ”ÕèàÙèÝ×ßX”ØæXÜÕ¢” ÄãßéؔáXèٔè㔄èdçèl”Ք᎒Ùèٔêíé’lêÕè” äæã”çêc”ÖdÜXâl”ê„Ù×Üâí”áã’âc”äãêæ×Üí ”Þٔ ØãÖæc”álè”âdßãàÝߔäX掔Öãè”ç”èl᠔’Ù”áÕÞl” éîäŽçãÖÙ⏔èêÕæ”äãØæX’ß픜Øã”èÙæcâé”ÜæéÖ¡ „l ”âՔçÝàâÝ×ݔÞÙáâdބl ”éîäŽçãÖÙâí”çèÕÖÝàÝ¡ îÕaâl”äæêß픜ê”èÙæcâé”è钄l ”ÕÖí”âXá”âãÜé” äãØæ’Ùàí”îÙÞácâՔäÝ”ØãäÕØ靠”Õàٔݔçêæ„Ùߔ œÖãèí”Øã”èÙæcâé”Þçãé”aÕçèã”êíæãÖÙâí”î”äÙê¡ âdބlÜã”áÕèÙæÝXà頔ßèÙ揔çٔèÕߔçâÕØâ㔠âÙäãèæÜX”ã”îÕ×Üí×Ùâãé”êdèÙꠔäläÕØâd” áÕÞl”ÛãæÙèÙìãêã锈äæÕêé”äæãèݔäæãáXaÙâl¢” ¶ãèí”Øã”èÙæcâé”áÕÞl”èÕßc”êdè„Ýâãé”èáÕê„l” ÖÕæêí ”âÙÖ㆔äæêâl”äæãÖdÜâéèl”àãé’l”âՔâÝ×ܔ âÙâl”ÜâÙؔèÕߔîâXè¢ ¸æé܏á”ØŽêãØÙá”Þٔè㠔’Ù”ÞٔØãÖæc ” ßØ풔ÖãèՔçèÕal”áÙîݔÞÙØâãèàÝêáݔèæcâÝâßí” ØãçèÕèÙaâd”êíç×Üâãé袔ÄæãØàé’éÞٔçٔèlᔠÞÙÞl”’Ýêãèâãçè¢ ÈÙèlá”ØŽêãØÙá”ÞÙ ”’Ù”âՄٔâãÜí”èl᠔ ’Ù”ÖéØÙáٔÖãèí”äæÕêÝØÙàâd”çèlØÕ蠔ÖéØãé” ØãçèXêÕè”âãêc”Ýáäéàîí”Õ”èãàÝߔçٔâXᔠâÙî܏aßÕÞl¢”¶éØãé”èÙØí”ácâd”âX×Üíàâc” ߔÖd’Ù×ߏá”îæÕâdâlá”èíäé”âÕáã’Ùâ×ܔ äÝèÕÜãêÕaŽ”äæç莠”äãçèæÕââl×ܔêÕ”ÖãàÙç¡ èÝê×ܔÜãàÙâl ”èlçÙà”aݔê„Ù×ܔßàãé֎¢

FOTO: ARCHIV BĚHEJ.COM

www.behy.cz

FOTO: ARCHIV BĚHEJ.COM

11


13

sáčku a prali při programu na velmi jemné materiály. To se nám osvědčilo. „Použila jsem prací prostředek na funkční materiály Sport wash. Obuv se tak uspokojivě vyčistila, materiály neztratily barevnost ani měkkost a nesrazily se.“ Ruční vyjmutí kamínku z podrážky se stávalo samozřejmostí. Na bláto bylo nutné použít kartáč.

ZÁVR Mizuno Wave Elixir 3 rozhodně není univerzální botou na všechny povrchy. Na „mateřském“ povrchu čisté vozovky ale nabízí kvalitní stabilizaci, jistý krok i vnitřní pohodlí. Obuv je sice velmi měkká, ale s kvalitní pronační podporou. Vzhledem k celkové odlehčenosti obuvi se domníváme, že životnost asi nepřesáhne obvyklou hranici 800 km, což může být handicap z pohledu kapsy kupujícího. Za dobu testování nejsou na výrobku patrné žádné výraznější známky opotřebení, podrážka působí téměř „netknutým“ dojmem, tedy kromě zmíněného defektu u jednoho páru. Mizuno Wave Elixir 3 je spíše obuv na středně rychlé tréninky, která osloví asi více

kondiční běžce než ryzí závoďáky a polykače kilometrů. g

PRO A PROTI: pitažlivý design mkkost, lehkost stabilní i na kluzkém asfaltu ideální na stedn rychlé bhy dobrá pronaní podpora vysoce prodyšný svršek pilnavost podrážky k povrchu botám chybí rychlost, odpich pro rychlejší trénink síovina ve stedu boty a v oblasti palce mže být náchylná na roztržení krátká doba, po kterou si boty dle našeho názoru uchovávají pvodní pružnost mezipodešve zanášení bláta a kamení do podrážky bota je stabilní jen na silnici široká pední ást není vhodná pro užší nohu BOTY DO TESTU POSKYTLA SPOLEČNOST TERM CZ, VÝHRADNÍ DOVOZCE BĚŽECKÉ OBUVI MIZUNO.

BŽECKÉ PONOŽKY S PEETÍ BEHEJ.COM NYNÍ VE DVOU BAREVNÝCH KOMBINACÍCH ZAKOUPÍTE V BŽECKÉ PRODEJN TRIEXPERT V PRAZE


14

TEST

TEXT: ALEŠ TVRZNÍK

SCOTT COMP 3

ROZDLÍ BŽCE PES PATU A PES ŠPIKU Scott Comp 3 je designově povedená neutrální bota na silnici a tvrdý povrch pro základní objemový trénink. V našem testu ale rozdělila běžce na dva tábory: hobíci přes patu tleskají výtečnému tlumení umožňujícímu naběhat v pohodě delší tréninkové dávky, závoďáci přes špičku však hudrají na její vysokou tvrdost a radí použít botu spíše na úseky.

Zatímco švýcarská firma Scott si za půl století své existence získala své příznivce zejména z řad lyžařů a bikerů, mezi běžci byla u nás až donedávna prakticky neznámým pojmem. Letos premiérově přichází i na český trh a oslovuje běžeckou komunitu, čímž automaticky vyvstávají otázky, zda se i v tomto segmentu trhu zařadí mezi ostřílené matadory a jak si mezi mnohem známějšími a renomovanějšími značkami povede.

www.behej.com

CHARAKTERISTIKA Scott Comp 3 je výrobcem charakterizován jako lehká (285 g – US 9), tlumivá bota vhodná pro dlouhé běhy umožňující ovšem i rychlejší tréninky na silnici nebo jiném tvrdém povrchu pro běžce do 80 a běžkyně do 65 kg bez biomechanických problémů. Tím je myšlena optimální technika došlapu přes vnější stranu paty a bez výraznějšího propadu uprostřed oporové fáze (fáze kontaktu nohy s podložkou).

Optimální biomechanice odpovídá i celková konstrukce boty. Markantním znakem mezipodrážky je tlumící systém jak v zadní, tak i přední části boty. Střední můstek přechází typicky pro značku do mezipodrážky formou ležatého „x“ a opticky dále i do svršku boty. Nápadná a pro značku rovněž charakteristická je i výztuž svršku v místě největšího ohybu přední části boty, která postupně přechází ve spodní očko pro tkaničky. Protože bota už na první pohled působí velmi svěžím a dynamickým dojmem, zajímalo nás, zda splní očekávání i v praxi.

PATA VS ŠPIKA Jednotliví testeři v modelu naběhali až 200 kilometrů, což je určitě pro odhalení jeho základních funkčních vlastností dostačující. Přitom se jednomyslně shodují na optimálním tlumení boty a to při všech rychlostech běhu. Ovšem za předpokladu, že je dokrok veden skutečně přes vnější

stranu paty. V opačném případě, respektive při dokroku na celou patu, jsou tlumivé vlastnosti boty logicky horší. Běžci shodně uvádějí i velmi dobrou stabilitu modelu ve směru podélné osy chodidla. Boty vykazují vyšší torzní vlastnosti, jenž jsou dány konstrukcí středního můstku. Tato vlastnost boty sice teoreticky předurčuje i pro velmi rychlý běh, který ovšem vyžaduje aktivní odraz z přední části chodidla a ten bota nepodporuje. Tento fakt je z konstrukčního hlediska způsoben tlumením v přední části mezipodrážky. Podrážka boty, přesněji řečeno její vzorek při testu fungoval naprosto v souladu s určením obuvi. Boty tedy na silnici a zpevněných cestách vykazovaly dostatečnou přilnavost i dobrou trakci a přitom se vzorek zanášel blátem či kaménky jen minimálně. K těmto vlastnostem jeden z testerů dodává „Běh po vlhké dlažbě nebyl problematický, stejně tak na mokré trávě boty dobře držely“.


Jako určitý nedostatek lze spatřovat větší opotřebení podrážky po uběhnutí 150 kilometrů na vnější (malíkové) straně přední části boty. Tato skutečnost byla ovšem pravděpodobně způsobena tendencí k supinaci jednoho z testerů. Ostatní podobný problém neuvedli. Tvrdší karbonová pryž v patní části podrážky zůstala prakticky „netknutá“. Co se týká svršku boty, shodli se testeři téměř jednohlasně, že výborně obepíná nohu, ochrana nohy a prstů je dostatečná v souladu s určením boty (tedy na silnici ale ne ve složitějším terénu s větvemi a kořeny). Díky stabilizační obšívce při běhu převládal pocit zpevněné paty. Vzdušný svršek je poměrně dobře prodyšný navenek (nohy se příliš nepotí), ale v této materiálové skladbě samozřejmě není schopen zabránit průniku vody dovnitř. Při běhu v dešti se noha namočila přibližně po 20 minutách. Běžci se shodli i na vnitřku obuvi, kdy jeden z nich uvádí: „Maximálně pohodlná bota, na noze není vůbec cítit, nikde netlačí ani nedře“. Jako bezproblémová se jevila i údržba obuvi (čištění vzorku, mezipodrážky i praní), která v průběhu testu nijak nezměnila funkční vlastnosti bot. I při hodnocení celkového estetického dojmu z obuvi se nejčastěji objevovalo slůvko „vynikající“.

ZÁVR Podtrženo a sečteno lze běžeckou terminologií říci, že Scott Comp 3 jako nováček na startovním poli velmi mile překvapil, neztratil se, a rozhodně sebevědomě šlape na paty i ostříleným a tradičním matadorům, resp. zavedeným značkám na našem trhu. I v případě Scott Comp 3 ale platí, že musí být správně „indikován“. Tento model výborně poslouží jako lehká tréninková bota na tvrdý povrch náročnějším běžcům s neutrální či mírně supinační technikou došlapu (oporové PRO A PROTI: fáze) pro základní objemový kvalitní tlumení dopadu pes patu trénink, případně nízká hmotnost (285 g) i pro svižnější bota drží i na mokré silnici tempa, v obou dobrý pocit uvnit boty případech ovšem minimální zanášení podrážky neza předpokladu istotami a kamením, navíc snadno omyvatelné běhu přes patu. dobrý pomr cena – výkon Za těchto podmínek stále dispotvrdý dopad pro závodní bžce bhajínuje vynikajícím cí pes špiky tlumením, není systémem odvtrávání bota dlouho ale vhodný pro neodolá vlhku a dešti vyloženě rychlé širší kopyto je nevhodné pro bžce tréninky běhané s úzkou nohou. přes špičku. g

ÅÜۄÜëܗêÜ£—ëéfåìáëܘ Åæ풗¾Øéäà嗽æéÜéìååÜ闫§¬ DŽÜêå[—êëØëàêëàâؗéðÚßãæêëo£—çéæÙgßã’ÚߗëéØëo£—êçæë„ÜÙæíØå’Úߗ âØãæéào£—ñ[ëg•Ü—æéÞØåàñä쥗ÊçæáÜåo—í’âæååfßæ—ëéfåàåâæífßæ— êçæéëÜêëÜéì—ê—íðêæÚܗÚàëãàí’ä—¾Çʗç„àáoäØdÜä—çæêæìí[—ëéfåàå◠Ûæ—åæí’ÚߗÛàäÜåño¥—ÊëØëàêëàâؗéðÚßãæêëo£—ñæÙéØñÜåo—çéæÙgßãf—ëéؤ ëg—åØۗäØçæ죗æâØä•àëf—êéæíå[åo—ê—çã[åÜä—åÜÙæ—áà•—ñØÙgßãæì— ëéØëo—çæäæÚo—íàéëì[ãåoßæ—ëéfåàåâæífßæ—çØéëåÜéؗâÛðâæãàí—ÙgßÜä— êØäæëåfßæ—í’âæå쥗¹ÜñÛé[ëæíf—ç„àçæáÜåo—â—Ǻ—åÜÙæ—äæ•åæêë— íñÛ[ãÜåf—âæåëéæãð£—íðßæÛåæÚÜåo—Ø—çã[åæí[åo—ëéfåàåâì—çæäæÚo— îÜÙæífßæ—ëéfåàåâæífßæ—ÚÜåëéؗÄæëàæå¹ØêÜÛ¥Úæä—áêæì—áÜå— ågâëÜéf—ñ—ÝìåâÚo£—Ûoâð—âëÜé’ä—¾Øéäà嗽æéÜéìååÜ闫§¬—çØë„o— â—åÜáí’âæåågá‡oä—ëéfåàåâæí’ä—êçæéëÜêëÜé‘ä—êæìdØêåæêëॠ¾Øéäà嗥¥¥—åÜáÜå—åØíàÞØÚܘ

BOTY DO TESTU POSKYTLA SPOLEČNOST SCOTT SPORTS, VÝHRADNÍ DOVOZCE BĚŽECKÉ OBUVI SCOTT.

îîî¥ÞØéäàå¥Úñ


Distributor značky Brooks pro ČR a SR: www.slc.cz slc@slc.cz +420 235 097 312

ADRENALINE NALINE GTS 8 Špičková ová universální obuv pro profesionální běžce i amatéry. Nejnovější model z řady Adrenaline splňuje požadavky vysokého standardu obuvi pro běžce všech kategorií díky použitým moderním technologiím. Např. MoGo – firmou Brooks vyvinutá mezipodrážka přinášející lepší tlumení nárazu, lepší odpružení a návratnost energie, vyšší stabilitu a odolnost i při extrémních teplotách, menší ztrátovost tvaru a o 50% vyšší ochranu životního prostředí při výrobě. Technologie Hydroflow , kde silikonová hmota umožňuje tlumení nárazu a lepší odpružení. Díky využití Podular Technology se dosahuje přesné kontroly vedení v místech, kde se obuv má ohýbat a kde ne. Množství „ostrůvků“ ovlivňuje flexibilitu nebo naopak stabilitu dané obuvi. Systém DRB ACCEL je speciální můstek zabraňující podvrtnutí nohy v její střední části. Model Adrenaline GTS 8 patří k typům obuvi, kde vás příjemně překvapí výborný první dojem z uběhnutých kilometrů.

ADRENALINE GTS 8

první pocit

+ 33 %

tlumení

stálost

+ 38 %

+ 33 %

odolnost vůči teplotě

nulo nulová ztráta sstability

+ 200 %

pružnost

+ 22 %

Distributor: www.slc.cz

ochrana život. prostř.

+ 50 %


18

ROZHOVOR

Kde nejraději běháte? Mám dvě místa, kam nejraději chodím běhat. Za prvé je to Krčský les, v němž se mohu proběhnout kdykoli po práci a za druhé je to na chatě, v Konojedech u Kostelce nad Černými Lesy, kde jsou překrásné lesy. Nejraději běhám v lese, po měkkém terénu a délku trasy mám nejraději mezi 10 a 15 kilometry. Který je váš nejoblíbenější závod? Mám několik závodů, které mám strašně rád. Mezi ně samozřejmě patří Běchovice a Velká Kunratická, ale jeden z nejkrásnějších krosů je podzimní běh lyžařů v Senohrabech, dále běh Rokytnice–Dvoračky a Poniklá-Rezek. Z delších závodů má neopakovatelné kouzlo Pražský půlmaraton.

FOTO: WWW.PIM.CZ

A kterého byste se naopak raději už nezúčastnil? Takový závod jsem ještě nikdy nezažil. Nejtěžší, jaký jsem snad kdy absolvoval, byl závod na běžkách ve Francii–Transjurasien, který je dlouhý 76 km. Běží se volnou technikou, závod má těžký profil a člověk si skutečně „hrábne na dno“. TEXT: TEREZA ROZEHNALOVÁ

JAN PIRK

ZNALEC SRDCE, NEJEN BŽECKÉHO

www.behej.com

Jan Pirk je přednostou Kliniky kardiovaskulární a transplantační chirurgie Institutu Klinické a experimentální medicíny a přednostou Kardiocentra IKEM. Letos na jaře oslavil krásné šedesátiny a na šest se chystal navýšit i počet startů při Pražském maratonu. Letos to ale zatím nevyšlo.

Proč jste začal běhat a jak dlouho již běháte? Myslím, že jsem běhal už asi v 10 měsících, maminka říkala, že jsem začal chodit velice brzo. Proč jsem tehdy s běháním začal, to nevím, ale vzhledem k tomu, že pocházím ze sokolské rodiny, moje sportovní počátky souvisí se vstupem na základní školu. Atleti-

ce jako takové jsem se nikdy nevěnoval, celé mládí jsem hrál pozemní hokej. To je velice běhavý sport a současně s tím jsem začal běhat první přespolní běhy, jako například tenkrát velmi populární běh Mladé fronty. Když jedu na kongres, vždy si s sebou beru běžecké věci, takže kromě Antarktidy jsem již běhal na všech kontinentech.

Na co myslíte, když běžíte? Dovedete se zcela uvolnit a odpoutat od práce, soustředit se jen na běh či si třídíte myšlenky třeba k další operaci? Záleží na tom. Pokud běžím třeba fartlek, myslím na spoustu věcí. Myslím i na práci, napadají mě různé myšlenky, je to relaxace. Pokud však mám intervalový trénink, nemyslím na nic, jenom sleduju stopky, zda určené intervaly stačím absolvovat ve stanoveném čase. Jaké jsou vaše další běžecké cíle a plány? Chtěl bych běhat dál, i když vím, že časy budou čím dál horší. Chtěl bych ještě jednou absolvovat Pražský mezinárodní maraton, abych měl šest startů. Letos jsem byl přihlášen, ale při závodě Kolín–Velký Osek–Kolín jsem si natrhl stehenní sval, takže jsem nemohl trénovat, a proto letos z šestého maratonu sešlo. S jakým nejhloupějším názorem ohledně běhu jste se setkal? Nemohu říci, že bych se setkal s hloupým názorem. Je pouze skupina lidí, kteří jsou „hraví“ a ti říkají, že jen tak běhat, to pro ně není, to by nedokázali.


Komu byste doporučil běh jako terapii? Každému člověku, který nemá některou ze zdravotních překážek. Mezi ně může patřit například obezita či artróza velkých kloubů. Běh je samozřejmě tou nejpřirozenější pohybovou aktivitou.

Pro které pacienty s kardiovaskulárním onemocněním je běh vhodný a pro které nikoliv? Na tuto otázku nelze jednoznačně odpovědět, je nutno přísně individuálního posouzení zkušeným kardiologem. Jedná se také o intenzitu běhu. Zda jde jen o vyklusávání nebo skutečně intenzívní trénink. Poznáte při operaci srdce člověka, který sportoval? Kolik je pravdy na tom, že sportovec má srdce větší? Při operaci se to na srdci nepozná. Je to zpravidla proto, že člověk, který sportoval a poté sportu nechal a žil nezdravě, se dostane na operaci, až když je jeho srdce poznamenané nemocí. Sportovci mají skutečně srdce větší, avšak tato takzvaná sportovní hypertrofie se po vysazení tréninku a ukončení sportu vrátí zpět do normálních rozměrů. A „křížový výslech“ na závěr. Pronace nebo supinace? Já spíše došlapuji na zevní hranu nohy. Přes patu nebo přes špičku? Myslím, že dopadám více na patu. Kopce nebo rovina? Běhám všechno, i když nejsem vyhledavačem extrémního stoupání, vzhledem k tomu, že s přibývajícím věkem přece jenom srdíčko pumpuje méně. Ionťák nebo pivo? Při závodě zásadně ionťák, po závodě zásadně pivo. Pivo totiž považuji za ideální nápoj, který obsahuje nejen ionty, ale má i určitou výživovou hodnotu. Jediná jeho nevýhoda jsou bublinky, které by při závodě zcela určitě dělaly problémy. Biftek nebo těstoviny? Obojí. Sova nebo skřivan? Určitě skřivan. Značka běžeckých bot? Asics, nejraději Asics-Kayano Gel. g

SPECIÁLNÍ BŽECKÁ PRODEJNA TÁBORITSKÁ 5 130 00 PRAHA 3

POSTARÁME SE O VÁS

A kdy rozhodně nejít běhat? Mám na mysli situaci, kdy někteří běžci používají výraz „to vyběháš“ či „to rozběháš“, vztahující se k nachlazení, bolesti hlavy, kolene… Může se právě opakování tohoto přístupu následně negativně projevit na zdraví? Nejen rekreační, ale i vrcholoví sportovci, by neměli běhat, pokud jsou nemocní. Mezi takové nenápadné nemoci může patřit nachlazení či jiná viróza, které skutečně můžou vést později k závažným, i život ohrožujícím onemocněním. Dalším příkladem, kdy by lidé neměli sportovat, je situace, kdy se protáhne večírek a konzumace alkoholu je poněkud větší. Následující den ráno se člověk necítí dobře a rozhodně není správné intenzívně trénovat, protože může dojít k přechodnému vzniku poruch srdečního rytmu.

ESHOP: WWW.TRIEXPERT.CZ


FOTO: VLADIMÍR KORBEL

20

OSOBNOST

TEXT: VLADIMÍR KORBEL

EMU VÍ

VLASTA ZWIEFELHOFER

www.behej.com

Když jsem přijížděl do Tajanova u Klatov, kde bydlí Vlasta se svou rodinou, bylo nádherné slunečné počasí. Procházel jsem se po čisté, malé vesničce a chvíli mně trvalo, než jsem našel jeho dům, který postavil vlastníma rukama. Stál jsem nakonec před vchodem a chvíli přemýšlel o tom, kde se brala vnitřní síla tohoto běžce, že mohl dosáhnout tak mimořádných výkonů.

Sám trochu něco málo vím o nutných podmínkách pro špičkový běžecký výkon a tak jsem přemítal o tom, co asi všechno stálo nejen za jeho sportovními výsledky, ale také za jeho životem. Vím, že dokázal vystudovat vysokou školu, postavil dům, má pevnou rodinu, tři děti, do posledních chvil se staral o své nejbližší a pořád zůstal tím skromným Vlastou, jakého jsem znal ze svého mládí. Říkal jsem si, tohle člověk nezískává jen tak, to není zadarmo, to není jen tak „postavené na vodě“. Kde vlastně jsou základy jeho úspěšného života? Co dělal jako mladý kluk, jaká byla jeho výchova, jaké byly jeho sportovní začátky, kdo ho podporoval, s kým spolupracoval, čemu věřil? Když na mě bude mít čas, pokusím se ho vyzpovídat a předat jeho vzpomínky a názory na sportování a na život. Věděl jsem, že to nebude jednoduché. Kromě výuky ve škole pracuje doma na poli. Když jsem přijížděl, nastávala doba žní a v této době lidé na vesnici už mají spoustu práce a nemají čas na řeči.

Nakonec jsem měl štěstí. Za chvíli přijel z práce. Uviděl jsem „vytesaného“ chlápka s usměvavýma očima, který ochotně souhlasil s tím, že se můžeme sejít a popovídat si. A tak za několik týdnů nato došlo k setkání, ze kterého vám teď můžu předat jeho vyprávění. Vlasta byl nejmladším ze tří kluků. Když se narodil svým rodičům, bylo jeho tatínkovi 48 let. Jeho bratři byli starší. Franta o 15, Ota o 11 let, ten také běhal. Měl dokonce pár medailí z mistrovství republiky a hodně Vlastíkovi pomáhal. Tenkrát se pracovalo i v sobotu a tak rodiče neměli na Vlastíka moc času. Ale v jeho sportovním snažení ho podporovali, kde mohli. Tatínek, bývalý voják – dragoun, když přišel po 16 hodině z práce a byla potřeba odběhat nějaký ostrý trénink na stadionu v Domažlicích, ho naložil na motorku a na některé kvalitní tréninky ho odvezl. Později, když už měl Vlasta řidičák, mu tatínek motorku půjčoval. V zimě kluci hráli hokej, lyžovali, ale to si nejdříve museli ušlapat svah, aby mohli frčet dolů ze stráně. Když roztály ledy, hráli

pozemní hokej a fotbal. Na loukách se pásly krávy, mlha se válela kolem řeky a na míč pomalu nebylo vidět. Kluci měli mlhu až do půl pasu, ale hráli o sto šest. Domů se vraceli unavení a šťastní. Nebylo to lehké. Když kluci chtěli hrát hokej, museli si postavit hokejové hřiště. Ota, tehdy už na vysoké škole, domluvil s „jézédáky“ půjčení bagru, zvláčeli povrch, kluci vysbírali kameny, udělali mantinely a čerpadlem natáhli vodu z řeky. Celé dny připravovali zkřehlí a unavení hokejové hřiště, aby si mohli mezi sebou zahrát o pár cukrátek či odznáčků. Ale zábavy si užili dost. Když chtěli hrát volejbal nebo skákat do dálky, museli si udělat volejbalový kurt či udělat doskočiště. Nezapomínali na obratnost, lezli po stromech, vyzkoušeil všechny dostupné sporty. Osou celého roku byl fotbal. Když se při něm unavili, šli se v létě koupat. Při koupání patřilo do programu skákání do vody z různých výšek. Ota dbal na to, že se bráška nesmí bát. I když byly skoky dost vysoké, říkal: “ Hele, nesmíš se bát. Počítám do tří.


Trenér Suchý byl atletický dělník, miloval přírodu a atletiku. Přestože měl náročné zaměstnání, pracoval v kdyňských strojírnách, obětoval svým svěřencům a Vlastíkovi spoustu volného času. Čím více se poznávali, tím větší byli kamarádi. Nebylo to jen o měření časů a plánování tréninků. Pan Suchý znal dobře Vlastíkovu rodinu. Když někdo z rodiny onemocněl, přišel za nimi, navštěvoval je, cítil s nimi. Byl teoreticky velmi všestranný. Kromě toho všeho také trénoval kondici borcům tehdejšího basketbalového národního družstva, ve kterém hráli slavní basketbaloví matadoři Zedníček, Kropilák, Pospíšil a další. Když odjeli třeba na soustředění

h V 18 LETECH UŽ DOKÁZAL BŽET NA MISTROVSTVÍ REPUBLIKY V OSTRAV 5 KM ZA 14:10 MIN! g

do Starého Smokovce, mohl jet Vlasta s nimi a absolvovat tréninky ve vyšší nadmořské výšce. V kategorii dospělých pak přestoupil Vlasta do Slavie VŠ Praha. Ale cítil, že v tomhle velkém oddíle už nebyl mezi bafuňáři a závodníky takový opravdový citový vztah jako dřív. Doma se všichni pravidelně 1x týdně ráno scházeli na 30 až 40 km běhy, všichni byli kamarádi, dobře se znali a tuhle sounáležitost potřeboval. V zimě si dokonce po téhle zátěži chodil zahrát hokej. A byly to velké bitvy, kdy kožená beranice se kterou hrál v silných mrazech, byla celá propocená. V běžeckém tréninku nechával pan Suchý Vlastíkovi prostor pro dotvoření naplánovaného zatížení. Některé věci ale Vlasta moc rád nedělal. Třeba posilování s činkami. Ale cvičil jógu, cviky od paní Mojžíšové nebo hledal možnosti využití správného dýchání.

www.behy.cz

Než řeknu tři, musíš skočit.“ Pak počítal a na tři musel Vlastík skočit. Ve čtyřech letech uměl plavat. Potápěl se, lovil pod vodou kameny nebo chytal kapry. Věděl, kde je cejn, kde loví štika, lovil raky. Když byl z vody zmrzlý a celý ztuhlý, běhal u řeky asi třistametrové úseky, aby se zahřál. To vše dohromady pak byl základ pro budoucí dobrý „pajšl“. Když přišel domů, maminka zlatá si stěžovala, že se Vlasta uhoní a dostane souchotě. A při tom všem lítání za míčem a klukovském sportování bylo doma pořád co dělat. Nejdříve byla ale povinnost a teprve potom zábava. Vlasta musel být doma vždy ve čtyři hodiny odpoledne a doma se zeptat, zda rodiče něco nepotřebují. Vždy musel být napěchovaný rukovák a, zametený dvůr. Když bylo nutné jít na trávu, šel sekat či hrabat či něco jiného. A teprve pak si mohl jít za svými zálibami. Vždy věděl, co dělat může a co dělat nemá. Přestože by rád někdy spal na seně nebo pod stanem a tábořil venku v přírodě, tohle mu rodiče nedovolili. Jednoduše řečeno, hodně mu povolili a umožnili, ale drželi ho zkrátka. Doma vždy věděli, kam jde, s kým jde a kdy se vrátí. Povinností byla spousta. Když byla maminka nemocná, doma vařil nebo jí pomáhal jídlo alespoň ochucovat či ochutnávat a tak svou přítomností jí ulehčoval život. Vše bylo v rovnováze. Povinnosti a zábava. V konečném sportovním výsledku mnohdy rodinné zázemí není vidět, ale v rozvíjení nejen pohybové všestrannosti, ale také při budování charakteru a pevného životního cíle je obrovskou pomocí. Jeho prvními trenéry byli pánové A. Boldan a V. Bouda. Když jako dorostenec začal vyhrávat a vybojoval si čest startovat za národní tým, bylo jasné, že Vlasta potřebuje trenéra specialistu. Tehdy dobří běžci chodili buď do Domažlic, nebo Plzně. Vlasta studoval v Plzni průmyslovku, ale v mladším dorostu závodil za Klatovy. Pak ale jednou ve vlaku poznal Bohouše Suchého ze Kdyně, který dělal trenéra v Domažlicích a tak ve starším dorostu přestoupil k němu, do Jiskry Domažlice. Byla to jeho srdeční záležitost. Parta kamarádů a chuť závodit. Na některých závodech na 1500 m a 3 km se na prvních pěti místech umisťovali běžci z Domažlic. Ještě dnes je hrdý na to, že mohl běhat v chodském bílém dresu se znakem psí hlavy.

FOTO: ARCHIV VLASTIMILA ZWIEFELHOFERA

21


OSOBNOST

FOTO: ARCHIV VLASTIMILA ZWIEFELHOFERA

22

www.behej.com

h DOMA SE VŠICHNI PRAVIDELN 1X TÝDN RÁNO SCHÁZELI NA 30 AŽ 40 KM BHY. g Na masáže nechodil, ale v Plzni ho pouštěli do dětského bazénku, aby si uvolnil unavené svaly. Lidi mu pomáhali. Ještě teď desítky let po tom, co nezávodí, mluví o těchto lidech jako o svém realizačním týmu. Když se někdy nedařilo, s trenérem dohromady přemýšleli, proč to v závodě neběželo. Většinou se jednalo o dietní chyby ve výživě či špatné dýchání. Jednou po závodě v cizině, kdy závod nemohl udýchat, mu pan farář Ferda povídal: „V letadle vedle tebe seděla nějaká navoňavkovaná frajle a ta voňavka, kterou jsi dýchal, ti zablokovala správné využívání kyslíku.“ Když nastal nějaký problém, snažili se s trenérem a blízkými lidmi řešit, proč vlastně vznikl. Říká: „Někteří lidé, když je bolí v krku, si vezmou prášek, aby je bolest přešla. My jsme přemýšleli, proč ta bolest vlastně vznikla, proč v krku bolí. A teprve pak to řešili a snažili se tomu předcházet.“ Když začal vážně trénovat, dostavily se výsledky. V 18 letech už dokázal běžet na mistrovství republiky v Ostravě 5 km za 14:10 min! Pak se ale dostavily zdravotní problémy. V zimě mu klidová tepová frekvence neklesala pod 110 tepů za minutu, docházelo k srdeční arytmii a nebyl schopen uběhnout v kuse ani tři kilometry. Chodil po sportovních doktorech a srdečních specialistech, ale problém se nelepšil. Doktoři mu dokonce řekli, že bude muset

s běháním skončit. Měl dostat dokonce modrou knížku a nejít na vojnu. Ale chtěl jít studovat tělesnou výchovu a sport a měl strach, že by ho na školu pak nevzali. Jeho maminka ho pak odvezla za vyhlášeným bylinkářem, panem farářem Ferdou do Újezdce. Bylo o něm známé, že má mimořádné schopnosti vidět do člověka, že dokáže odhalit, jak vypadá člověk uvnitř. Ten mu řekl, že přechodil zápaly plic, jedl z nezdravého hliníkového nádobí, dostal otravu z textilu a další věci. A předepsal mu léčebnou kúru z čajů, bylinných koupelí, obkladů a dietu. Byla toho spousta, celá A4 papíru byla popsaná. Něco si připravoval sám, většinu ale dělala maminka. Bez její pomoci by nedokázal všechno sám udělat. Po třech nedělích jel k němu na kontrolu a dostal předepsané další bylinky, čaje, koupele a obklady. V Plzni si denně nosil z internátu do školy 21 čajů, většinou z dubové kůry a přesličky, které během dne popíjel. Pravidelně jezdil za farářem Ferdou a jeho stav se lepšil. Trvalo půl roku, než se pomalu dostal zase na předchozí úroveň. Panu faráři, dříve než poznal Vlastu, sport nic neříkal. Prý si při prvních návštěvách pomalu pletl atletiku s fotbalem. Ale jak zasvěcoval Vlastíka do tajů bylinek a obkladů, Vlasta ho naopak učil znát naše a světové běžce. A tak pan farář věděl, kdo je to Rono a další světoví běžci. Viděl do nich a říkal: „Ti mají kulaté srdce. Kulatý

srdeční sval je pro běžce výhodnější než podlouhlé srdce, vejde se tam víc krve, lépe se nasává a vyprazdňuje krev.“ Běhání Vlastu ohromně bavilo. V tréninku pořád něco zkoušel. Nejdříve třeba doběhnout do první vesnice, pak do druhé a pak do další. Říká, že se potřeboval umordovat a když mu obrnilo, zase už se těšil na další trénink. Od dětství chodil do kostela. Na čas pak přestal. Ale v asi v 7. třídě se dostavily výčitky svědomí, že by se měl pomodlit. A tak si každý večer připomínal skončený den modlitbou, kterou ho naučila babička. Rodiče ho ale do ničeho nenutili. Po různých zdravotních lapáliích, kdy například skočil do vody a hlavou narazil na kameny a rozrazil si hlavu nebo mu prasklo slepé střevo a dostal těžký zánět pobřišnice a v jeho uzdravení se už moc nevěřilo, si jasněji uvědomoval, že ne všechno se dá překonat pouhou lidskou vůlí. Že existuje něco mimo nás, něco nad námi, co nám pomáhá. Když má člověk v sobě pokoru, když si to zaslouží. Na mistrovství světa v krosu 1979 v Irsku se sešla obrovská konkurence. Od Keňanů počínaje až po absolutní evropskou běžeckou extratřídu. Dráha byla extrémně tvrdá a při rozcvičování den před závodem Vlasta těmto běžcům vůbec nestačil. Zdálo se, že jejich tempo na rozklusání je pomalu jeho závodním tempem. A že si v závodě ani neškrtne. Ale v noci se strhl obrovský liják a celá dráha byla rozbahněná. Teď přišla Vlastíkova šance. Zatímco světová třída běhala celý rok v teple a trenýrkách, tenhle kluk z Pošumaví trénoval ve dvojích teplácích a ještě v šusťácích. Ale má v sobě sílu překonávat těžkosti a bolest. A v závodech se dokázal vždy víc „kousnout“ než v tréninku. Teď ti rychlonozí mají rovnocennou konkurenci z Čech. Ten, který pomalu celý rok běhal v blátě a ve sněhu má naději. Do závodu dává všechno. A věří, že někdo je s ním. Je šestý. Do té doby se to nikomu z českých a slovenských běžců nepodařilo. Ani potom. g

VLASTA ZWIEFELHOFER Vlastíkovy bžecké výsledky jsou famózní. Z pohledu dnešní doby až neuvitelné. Nejen svou kvalitou, ale také podmínkami, v jakých byly dosaženy. Posute sami: • 10 km – 28:27,2 • Maraton – 2:14:19 • Mistrovství svta v krosu v Irsku 1979 – 6. místo


ULTRAMARATHON II

n o v i n k a ochrana kotníků

I N S I D E R

n o v i n k a perfektně sedne

ochrana achilovky

anatomické plyšování

řetízkovaná špice provedení levá/pravá

v prodeji 8 0 0 2 . 9 . 1 d o

více na .eu e s o o m . w w w

MOOSE, spol. s r.o. l Na Klínkach 2 l 674 01 Třebíč Czech Republic l www.moose.eu l info@moose.eu


24

TRASY AUTOR: RADEK NAROVEC

TEXT A FOTO: RADEK NAROVEC

PRAHA

PROKOPSKÉ ÚDOLÍ TERAPIE PRO WORKHOLIKY

www.behej.com

Tato trasa nás zavádí do míst, které byste v hektickém a přelidněném hlavním městě nečekali. Les, skály, zeleň, vůně a hlavně neuvěřitelný klid. Řeč je o Prokopském a Dalejském údolí na samém jihozápadním cípu Prahy.

Nástup je možný ze třech míst, všechna jsou dostupná i autem, bude-li třeba dojet. My začneme na sídlišti Velká Ohrada, odkud se po louce vydáme směrem na Řeporyje. Ještě před sešupem dolů to otočíme o 180 stupňů doleva a rozkvetlou loukou s otisky koní se vracíme zpátky, nicméně stáčíme to směrem do údolí. Terén je krajně nerovný, lepší je crossová obuv. U rozpadliny v údolí to vezmeme ostře doleva, přeběhneme potok a kolem dalších trosek (pozor na mladé naděje reprezentačního týmu v paintballu!) kopírujeme dno údolí. Velký pozor na to, kam šlapeme. Cesta je zde pokryta velkým množstvím kamení a není moc dobré kochat se pohledem na zarostlé stráně, vymknutý kotník není naším cílem. Cesta ale rychle mění podklad, míjíme první domky, bublající potok s velkou vrbou a kolem chatek a zahrádek se štěkajícími psy pokračujeme údolím. V místech, kde se cesta stáčí vpravo, odoláme pokušení civilizace a vrháme se vlevo do porostu statných kopřiv. Jsou to místa,

kde máme co dělat se udržet na uzounké cestičce a nespadnout do příkopu s ještě většími kopřivami. Ale to už se ocitáme na kolejích. Nebojte, osobáček zde jede jen dvakrát do hodiny, ale přesto dáme pozor, než se vydáme doleva, směrem do Prahy. Po cca 60 metrech využíváme první odbočku vlevo a pryč od kolejí. Ocitáme se v nejkrásnější části Prokopáku a doporučuji zvolnit nebo si dát pauzičku. Kolem nás jsou překrásné skály a strmé svahy, obzvláště při zapadajícím slunku připomínající Údolí smrti.

mimina i důchodci. Všichni bez rozdílu se sluncem v duši. V těchto místech nás opouštějí poslední zbytky pracovních starostí, litujeme velké kaštany postižené klíněnkou, ohlušuje nás bublající potok a ptáci trénující na další ročník Superstar. Na konci údolí se osvěžíme ve vskutku polní hospodě, ale nejsme bábovky a láká nás myšlenka vyškrabat se do kopce, zvědavi, zda-li se tam nachází pěkná vyhlídka. Dáváme se proto po hlavě do neznáma. Svah je opravdu těžkým oříškem i pro trénované vrchaře (cca 100 metrů

h KOLEM NÁS SE MÍHAJÍ CYKLISTÉ A SEM TAM I BRUSLAI, CHODCI, KOÁRKÁI, MIMINA I DCHODCI g Pokračujeme dále, kolem dalších osamělých domků se dostáváme do nejzelenější části údolí a stáčíme to po asfaltce doprava. Kolem nás se míhají cyklisté a sem tam i bruslaři, chodci, kočárkáři,

převýšení na 800 metrech!), ale i chůze je přeci druhem pohybu… Konečně konec. Vítá nás rozcestí pod dubem, stáčíme to doprava. Po asi dvou kilometrech podél pole se dostáváme na


25

další hřeb dnešní trasy: skály s neznámým panoramatickým výhledem na dvě třetiny Prahy, včetně budovy rozhlasu, nyní nápadně připomínající pařížskou La Defence. Zastavíme, běžet se tu stejně nedá a byla by škoda se nerozhlédnout. Od přeplněného barrandovského mostu a rušné jižní spojky rychle zrakem utíkáme, ale ihned si všimneme strakonické výpadovky a zavzpomínáme na léta, kdy se zde běhával nejnudnější úsek Pražského maratonu.

Ještě rychlý pohled doleva, od Podolí až po Žižkovský vysílač, ale honem, ať nám neztuhnou svaly, musíme se vracet, zdaleka nejsme na konci cesty. Vracíme se stejným úsekem a dáme pozor na stádo koz a ovcí, které si tu město najímá namísto mechanického sekání porostu. Na známém rozcestí pokračujeme rovně, buďto po panelové cestě, která nás povede kolem zvířecího útulku (už má skoro velikost ZOO!), nebo listnatým lesem.

Ten bych doporučil zvláště pro jeho stín a hru světel. Ocitáme se na další louce, snažíme se dostat až na samou hranu svahu, odkud se nám otevírá majestátná vyhlídka na celé údolí (trochu hodně pokažená paneláky nesmyslně umístěnými na vrchol kopce). Stáčíme to doprava a sbíháme z kopce směrem do údolí, abychom vzápětí začali stoupat do nepříjemného kopce směr paneláky. Pokud nám již došly ionty, u silnice je krásná zahrádka U Šimáčků. Ostatní obíhají sídliště zleva. Za chvíli nás pohltí heřmánkový porost, ten ale brzy střídají plantáže polních jahod. No a jsme v cíli, v nohách máme 18 km, na tváři přiblblý úsměv a na srdci zatraceně příjemný pocit. g

www.behy.cz

h NO A JSME V CÍLI, V NOHÁCH MÁME 18 KM, NA TVÁI PIBLBLÝ ÚSMV A NA SRDCI ZATRACEN PÍJEMNÝ POCIT. g


26

TRASY

TEXT A FOTO: TOMÁŠ KALINA

OKOLO

BRNNSKÉ PEHRADY Každý má své oblíbené běžecké trasy. Pokud hledáte další, nové trasy v Brně a jeho okolí, máme pro vás tip. Vydejte se s námi na výběh okolo Brněnské přehrady.

Každý má své oblíbené běžecké trasy. Pokud hledáte další, nové trasy v Brně a jeho okolí, máme pro vás tip. Vydejte se s námi na výběh okolo Brněnské přehrady. Trasu začneme na zastávce tramvají číslo 1, 3 a 11 – Přístaviště v Bystrci. Přístav je ale o pár set metrů dál a k vodě se budeme muset vydat vlevo (z pohledu směrem k centru). Doběhneme na velké parkoviště, kde můžeme podle potřeby zaparkovat auto, pokud nevyužijeme hromadnou dopravu.

mezi chatkami, kolem hájenky a dobíháme k rozcestníku. Červená se odpojuje a my pokračujeme do kopce stále po lesní asfaltce Kočičím žlebem po žluté. Tady může být pro někoho zle, stoupání je opravdu dlouhé. Každou chvilku máte pocit, že to musí končit. Přece už za touhle zatáčkou. Tak ne, až za další… nebo tou další? To, že jsme na vrcholu kopce, poznáme nejen podle toho, že uvidíme rozcestník Ríšova studánka, ale také podle toho, že

www.behej.com

h BŽÍ SE TÉM PO ROVIN, POÁD NJAKÝ KÁMEN, LISTÍ PO KOTNÍKY… V POZDNÍM PODZIMU JE TO NÁDHERA. g Proti nám se otvírá Prigl (Brněnská přehrada) s v zimě opuštěným přístavištěm. Zde se napojíme na turistické značení, které budeme zbytek dnešního výběhu využívat. Vydáme se doleva po žluté značce vedoucí podél břehu a mineme pár soch ze dřeva. Značená cesta nás převede přes silnici lemující přehradu. Postupně se vzdalujeme od přehrady a začínáme stoupat

se před námi objeví paseka, přes níž vede modrá značka (po té teď budeme dále pokračovat). Zelená značka by pokračovala vlevo na Lipový vrch, žlutá rovně dolů do údolí Veverky, ale my po ní už pokračovat nebudeme. Pozor, modrá odbočuje na konci paseky doprava. Je to zde trošku hůře značené, tak nedopadněte jako já, když jsem tady

dělal nedobrovolný průzkum terénu. Začíná téměř čtyřkilometrový seběh k hradu Veveří. Alespoň chvilku si ve volném seběhu můžete odpočinout, po výstupu Kočičím žlebem si to zasloužíte. Asi v půlce seběhu se dostáváme na kraj lesa. Pokračujeme po něm. Esíčkem sbíháme ke stavení (zvaném Prádelna) a odbočíme na silnici doprava. Zde si dávejte pozor. Na cestě se sice v sezóně pohybuje dost turistů, ale i tak si tuto silnici někteří řidiči pletou s blízkým Masarykovým okruhem. Něco se před námi objevuje ve výšce. Ano, je to hrad. Vždy jsem miloval prohlídku hradů. Tentokrát si ji dáme zvenku. Pod Veveřím odbočíme na červenou a stoupáme do prudkého kopce okolo hradeb. Prohlédneme si hrad i zblízka. Dostaneme se až na horní parkoviště, odkud je vidět Kaple Matky Boží, a kdo chce, může se proběhnout až k ní. Po prohlídce se otočíme a seběhneme pod hrad zpátky po červené. Po červené pokračujeme i dále po silnici. Nyní začínají ještě hezčí výhledy na hrad, ale pořád prosím dávejte pozor na auta!


27

šikmo do kopce. Mineme studánku, kde je také i první malá poutní kaplička. Pak se kopec hodně zvedne. Už toho máme celkem dost v nohách, ale tohle? Ještě kousek… Pokračujeme dál po zelené, takže budeme muset po schůdkách přelézt do obory. Kdo si netroufá, tak raději zařadí chodeckou vložku, kdo si věří, tak to vezme sprintíkem. Kopec končí U Tří křížů (to si myslím, že poznáte hned). Pak už se profil uklidní a tak si můžete vychutnat klid a pohodu obory. Z obory se znovu dostaneme přes schůdky, skoro se to nezdá, ale pořád stoupáme. Doběhneme až na nejvyšší místo dnešního výběhu – Trnůvku, odkud budeme sbíhat po modré značce a poté po zelené k Osadě.

Od Osady už poběžíme okolo břehu až na hráz. Kdo přijel autem, pokračuje dál po červené až na parkoviště. A kdo přijel tramvají, seběhne schody okolo hráze, která byla postavena v letech 1936–40 a po žluté značce běží podél Svratky až na zastávku ZOO, kde staví stejné tramvaje jako na začátku trasy. Tak a máme to za sebou – 22,3 km s 525 metry převýšení. g

CELKOVÝ POPIS TRATI Lokalita: okolí Brna – západ Délka trati: 22,3 km Celkové pevýšení: 525 m Náronost: stední

www.behy.cz

Najednou se zpoza skály vynoří ocelová konstrukce lávky. Tato stavba spojující oba břehy přehrady je impozantní. Pokud se vám podaří ji přebíhat v tichosti sobotního rána, když se nad vodou vznáší lehký opar, tak uslyšíte i svůj běh. Mrkněte se doleva – možná uvidíte hrad, a to hned dvakrát… Za mostem se vydáme vlevo. Po žluté značce se postupně dostáváme výš a vyš. Cestička je v některých místech úzká, krásně zařezaná do skály. Občas mezi stromy vykoukne výhled na zde již úzkou přehradu. Tento úsek mám nejraději. Běží se téměř po rovině, pořád nějaký kámen, listí po kotníky… V pozdním podzimu je to nádhera. Na rozcestníku Před Dolním mlýnem změníme barvu – teď nás bude zajímat zelená. Kousek se stoupá


28

ŽENY

TEXT: OLGA BEDNÁOVÁ | FOTO: HANA ŠLEGROVÁ

BH BHU, ANEB JAK JSEM PIŠLA K BHÁNÍ

www.behej.com

Když se seznámíte s běžcem, oslní vás elegancí svých pohybů, znalostmi o zdravé výživě a skrytou vášní v očích, která, jak časem pochopíte, nepatří vaší osobě, ale Běhu. Jak se přesvědčíte později, Běh je skutečným božstvím, které vyžaduje nemalé oběti a na oplátku rozdává endorfiny a slibuje nesmrtelnost, i když jen ve výsledkových listinách.

Ale o tom zatím nemáte ani potuchy, a proto se zamilujete do běžce bez problémů. Ty nastanou až později, těsně po svatbě. O první svatební noci, přímo v posteli, započne běžec sérii protahovacích cviků dolních končetin, kterou bude neúnavně provádět po každý večer. Pozornost vám věnuje jen tehdy, když skončí celou sadu, a tak to bude po celý váš společný život. Ale to je maličkost.

Co vás skutečně zaskočí, je stálé množství zpoceného šatstva, které se zabydlí nejen v koupelně, ale i všude, kde si to jen dovedete představit. Vlhká trička, roláky, čelenky, ponožky a trenýrky zaujmou ve vaší domácnosti přední místo, a vy (spolu s pračkou) s nimi povedete nerovný boj, předem odsouzený k porážce. Časem vám dojde, že se veškerý váš společný život odvíjí od běžeckých tréninků

a závodů. Nečekejte, že s vámi manžel půjde na romantickou procházku. Většinou se zrovna ten den odrovná při běhu a je neschopný jakéhokoli dalšího pohybu. Skončíte nakonec v hospodě, kde si dáte ohřátý džus a manžel vám bude vášnivě vyprávět o romantice, kterou zažil při ranním běhání v lese. Ale i toto je maličkost. Poznenáhlu vám začne docházet, že vlastně i víkendy byly vymyšleny proto, aby se závodilo. Neúprosně a pravidelně. Manžel bude možná tak laskav, že vás pozve i na samotnou běžeckou akci. V zimě vám dovolí držet svoji bundu a v létě podat nápoj. Svou lásku můžete rovněž upevnit tím, že ho budete během závodu povzbuzovat a u finiše uděláte fotku jeho vysílené tváře. Když se ze společenských důvodů pokusíte zapojit do rozhovorů, které manžel zapřádá se svými kolegy-běžci, pochopíte, že je to absolutně nemožné. Dojde vám, že jsou uzavřenou komunitou mimozemšťanů, a že společně vedou spravedlivou válku proti zloduchovi jménem Čas. Ze všech sil se ho všichni snaží porazit, ale přitom se neustále poráží navzájem. Zvláštní, ne? Když tedy delší dobu žijete s běžcem, dříve nebo později se ocitnete v opozici. Není proto divu, že na obligátní manželovu otázku: „Nešla by sis se mnou také zaběhnout?“ jsem odpovídala vždycky odmítavě. Nakonec se tento dialog stal v našem manželství rituálem: na stejnou otázku vždy následovala stejná odpověď. Jenže přišel okamžik, kdy jsem si všimla, že muž už mě k běhu nevyzývá. Jen tak mlčky se obléká do běžeckého a odchází do lesa. Bylo to z jeho strany vážné porušení obřadu, a vyprovokovalo mě k tomu, abych zničehonic projevila o běhání nesmělý zájem. Ó, to naše první běhání! Jako první rande, kde oba dva cudně schovávají své vzrušení a mluví o všem možném, jen ne o lásce. Cítila jsem se jako nezkušená dívka vedle světáka. Po prvních deseti minutách jsem sotva popadala dech a jen poslouchala, jak manžel nadšeně vykresluje moji běžeckou budoucnost. Stačí vytrpět jen pár tréninků a dostaví se příjemné pocity a dokonce i příslovečná euforie. Hlavně nesmím přestat a přijde okamžik, kdy se budu cítit jako v nebi. Moc se mi chtělo dostat se do běžeckého nebe, a naivně jsem se proto optala: „Jak dlouho se mám trápit, než tam budu?“ Načež jsem uslyšela ohromující odpověď, že to bude trvat jen takových 6 měsíců. Kolena se mi naráz podlomila a v paměti se mi vynořil příběh o asketovi a tanečníkovi. Ti se ptali Buddhy, kolik životů mají prožít, aby se dostali do nebe. Odpověď


29

byla stejná pro oba: tolik, kolik je větví na stromě. Asketa se zhroutil, že je jich tak mnoho, ale tanečník se zaradoval, a… ta jeho radost ho ihned vynesla na nebe. Rozhodla jsem se, že se zachovám jako ten tanečník a řeknu, že půl roku je docela krátká doba, ale asi jsem nebyla dost přesvědčivá, a proto se mi nepodařilo přechytračit boha Běhu. Zato přechytračil on mne. Dostal mě do svých spárů a udržel pod svou vládou. Samozřejmě ne bez pomoci manžela, svého věrného vyslance a proroka. Od okamžiku našeho prvního společného běhání se nám život začal měnit. Někdo se celý život spokojí s jedním manželem, někdo si obstará milence, ale já bych osobně vřele doporučovala pořídit si trenéra. Žít s trenérem je mnohem příjemnější než s manželem. Posuďte sami. Manžela rozčiluje spousta věcí. Od vás očekává, že ho vyslechnete, podpoříte a pochválíte. Často bývá unavený, pesimistický a značně kritický. Ne však manžel jako trenér. Ten je usměvavý a povzbudivý. Nešetří pochvalou a je na vás pyšný. Neustále se stará o vaše zdraví. Vy se mu naopak můžete svěřit s každou titěrností. Třeba i s tím, že při běhu vás tlačí podprsenka, nebo píchá

www.benecykl.cz

v břiše. Kterého manžela by to zajímalo? Ale trenéra ano. Toho skutečně zajímá všechno: i to co si oblékáte, včetně spodního prádla. Upřesňuji: jde o termoprádlo. Ach, kdybych teď začínala podnikat, tak jenom v oblasti termoprádla. Poněvadž počasí je nekonečnou kombinací větru, vlhkosti a teploty, lze termoprádlo vrstvit prakticky do nekonečnosti. Dříve jsem k Vánocům toužila dostat drahý parfém, ale teď mě nic nepotěší více než termospodky. Každý běžný manžel by chtěl mít vedle sebe stále mladou choť. Ne však manžel coby trenér. Jeho touhou je uvidět vás mezi veteránkami, kde je menší konkurence a větší možnost dostat se k medailím. S přibývajícím věkem se posouváte do další a další veteránské kategorie. Jaký manžel by z toho měl potěšení? Trenér však ano. Dokonce i váš sex začíná nabývat jiného rázu a dostává se do zcela nové dimenze. S manželem se milujete neuvědoměle a chaoticky, ale s trenérem je to jinak: vždy s přihlížením k termínu nejbližšího závodu. A když váš trenér rozhodne, že je to Běhu prospěšná činnost, copak byste mohla odmítnout? Ano, termínovka se stává vaší kultovní knihou

a jako posvátné písmo určuje ve všem rytmus vašeho života. Na dovolenou teď jezdíte výhradně do lázní a tam společně regenerujete váš pohybový aparát a také objevujete… novou rozkoš, kterou vám poskytuje slatina, vířivky, zábaly a termální bazény. Když jsem poprvé zaběhla desetikilometrový závod, bylo v očích manžela tolik něhy, že jsem už nepochybovala, že mě skutečně miluje. Jako trenér se mnou má velké ambice – chce mou kariéru dovést až k maratonu. Už samotné toto slovo pro mne bylo dříve děsem. Ale copak můžu zklamat svého trenéra? O tom, že bych třeba přestala běhat, nemůže být ani řeč. Je to naprosto nemyslitelné. Bylo by to horší než nevěra. Mezi běžci se šeptá, že jejich plnoštíhlé chotě vypadají spíše jako jejich matky. Ženy, manželky běžců! Začněte běhat! Proměňte se v běžkyně! Ať vaši muži vypadají jako vaši otcové! Udělejme jim to navzdory a naschvál! Moudře budeme přinášet oběti na oltář Běhu, a tím proměníme naše manžele na naše trenéry. Nevím, jestli třeba něco neztratíme, ale vím, že daleko více získáme. Získáme nedozírné běžecké Nebe. g

- vývoj, výroba a prodej produktù pro moderní sportovní aktivity – cyklistika, jogging, inline, turistika - výrobky s maximálním pohodlím, ergonomii, mobilitou, bezpeèností - integrace nejen handicapovaných osob - pøekonávání bariér, rozšiøování hranic, objevování nových míst - realizace nových pohybových aktivit - originální konstrukce chránìná užitnými a prùmyslovými vzory


TRÉNINK

FOTO: HANA ŠLEGROVÁ

30

TEXT: ALEŠ TVRZNÍK

VYUŽIJTE TEPOVOU FREKVENCI

K LEPŠÍMU TRÉNINKU

www.behej.com

Řízení běžeckého tréninku podle tepové frekvence je už dnes pro většinu systematicky trénujících běžců samozřejmostí. Přesto se občas setkáváme s výjimkami a protiargumenty typu, že jakékoliv řízení intenzity a s ním nezbytně spojená technokratizace a nejrůznější výpočty jen narušují radost ze samotného běhání.

S tímto názorem lze souhlasit snad jen u svátečních běžců bez jakýchkoliv běžeckých ambicí a cílů, kteří tak veškeré řízení tréninku pojímají metodou „pokus a omyl“. Z praxe ovšem víme, že se tito běžci často dopouštějí zásadní metodické chyby a nevědomky běhají příliš intenzivně, čímž nerozvíjejí (pro ně tak důležitou) základní aerobní vytrvalost. Vlastně se tak přetěžují a předem odsuzují k nezdaru. Logicky potom u nich nelze očekávat pocity běžecké euforie a ani trvalejší zájem o běh. Pokud nám ovšem jde o systematické zlepšování kondice, individuální zlepšování běžecké výkonnosti a nechceme vlastní organizmus více poškodit než mu prospět, je řízení tréninku podle tepové frekvence prakticky nevyhnutelné.

Ano, řízení podle tohoto parametru určitě není všespasitelné a zcela stoprocentní, ale rozhodně dostupné každému běžci a přitom i poměrně vysoce efektivní. V tomto článku se zamyslíme nad tepovou frekvencí, jejími důležitými hodnotami a zejména nad jejím praktickým využitím v běžeckém tréninku. Tepová frekvence jako přímý ukazatel efektivity práce srdečního svalu a cévního systému závisí na celé řadě faktorů, z nichž nejdůležitější je trénovanost a věk. Zjednodušeně můžeme říci, že při zvýšení intenzity a rychlosti běhu tepová frekvence vzrůstá. U trénovaného běžce roste tepová frekvence při běhu většinou mnohem plynuleji, bez výrazných výkyvů a s rychlejším uklidněním.

KLIDOVÁ TEPOVÁ FREKVENCE JAKO DLEŽITÝ POMOCNÍK Ač by se na první pohled mohlo zdát, že klidová tepová frekvence neustále pohybově aktivní běžce až tolik zajímat nemusí, opak je pravdou. I tento ukazatel nám mnohé prozradí o naší trénovanosti i aktuálním zdravotním stavu. Hodnoty klidové tepové frekvence se u netrénovaného člověka zpravidla pohybují mezi 70–80 tepy za minutu, u žen je průměrná hodnota přibližně o 6 tepů za minutu vyšší. V důsledku pravidelného tréninku se optimalizuje výkonnost srdečně cévního systému a hodnota klidové tepové frekvence se snižuje někdy až na 40–50 tepů za minutu. Výzkumy prokazují, že lidé s nižší klidovou frekvencí se dožívají


31

MAXIMÁLNÍ TEPOVÁ FREKVENCE PRO ÍZENÍ BŽECKÉHO TRÉNINKU Maximální tepová frekvence je důležitým parametrem zejména pro řízení běžeckého tréninku. Jedná se o individuální hodnotu tepové frekvence, při které náš organizmus již dále není schopen pracovat. Hodnota tohoto parametru se pohybuje přibližně v rozmezí 180 až 220 tepů za minutu a záleží na věku, typologii jedince, na vlivu nervového řízení, na trénovanosti a například i únavě. Maximální tepová frekvence se snižuje s věkem. Možností určení individuální hodnoty maximální tepové frekvence je více. Asi nejznámější z nich je použití vzorečku TFmax = 220 - věk. V praxi se můžeme setkat i s celou řadu jeho nejrůznějších variant a s jinými vzorečky, které vycházejí z populačních průměrů a proto mají dosažené výpočty pouze orientační charakter. Pokud v tréninku při určování intenzity běhu vycházíme z procent TFmax, potřebujeme znát její přesnější a aktuálnější hodnotu. Maximální tepovou frekvenci můžeme zjistit i přímým testem do „vita maxima“, kdy po krátkém rozklusání a rozcvičení (minimálně 10 minut) absolvujeme běh v přírodě nebo na běhátku stupňovaný do maxima (5–10 minut).

V průběhu zatížení do „vita maxima“ stoupá tepová frekvence až na určitou úroveň a dále potom stagnuje. Nejvyšší hodnota, často dosažená již před ukončením testu, kdy už nejsme schopni dalšího běhu, je naše maximální tepová frekvence. Protože se jedná o maximální zatížení organizmu, test není vhodný pro úplné začátečníky a jeho provádění má určitá omezení. Testujeme po odpočinku, naprosto zdraví a nikdy ne sami! Poslední dobou je hodně diskutovanou otázkou přesnost stanovení tréninkových zón podle TFmax a vhodnost nebo nevhodnost toho či onoho použitého vzorečku. V zásadě je nutno říci, že při těchto postupech je vždy potřeba počítat s určitou chybou, která se může individuálně lišit v jednotlivých tréninkových zónách. Nicméně pro potřeby kondičních a výkonnostních běžců řízení tréninku podle tepové frekvence postačuje. Přesnějších výsledků se dosahuje pomocí laktátového testu a stanovením intenzit časem na 1 km nebo rychlostí běhu. Maximální tepová frekvence je důležitá při určování individuální intenzity běhu. Většina obecných tréninkových plánů proto pracuje s procenty TFmax. Tento parametr totiž nejlépe obecně vyjadřuje intenzitu běhu vzhledem k požadovanému tréninkovému cíli (například regenerace, rozvoj základní aerobní vytrvalosti nebo naopak speciální tempové – anaerobní vytrvalosti). Pokud by obecně byla rychlost běhu uvedena např. v tepech/min, v km/h nebo v přepočtu na čas na 1 kilometr, mohly by stejné hodnoty znamenat pro dva běžce s odlišnou výkonností zcela jinou tréninkovou zónu (fyziologické pásmo). V praxi je velmi důležité si uvědomit, že s rostoucí trénovanosti se snižují i konkrétní hodnoty tepové frekvence v jednotlivých tréninkových zónách. Častou tréninkovou chybou totiž bývá trénink podle stále stejných hodnot, který také vede k rozvoji jiného než původně zamýšleného tréninkového cíle. Pro výkonnostní běžce je proto vhodné přibližně po dvou měsících příslušné hodnoty tepové frekvence zkontrolovat (laktátová křivka, test TFmax a podobně).

UKLIDNNÍ TEPOVÉ FREKVENCE I podle rychlosti poklesu tepové frekvence po běhu poměrně snadno poznáme, v jaké jsme kondici a jak je náš organizmus schopen regenerovat. Velmi obecné pravidlo říká, že po doběhu by měla u dobře trénovaného člověka tepová frekvence klesnout na hodnotu 120 tepů za minutu do dvou minut. Naopak nedosáhne-li poklesu do

pěti minut, svědčí to o jeho velmi nízké kondici, velké únavě nebo nastupující nemoci. Pravidlo ovšem nezohledňuje skutečnost, že 120 tepů za minutu může představovat pro každého běžce zcela jinou fyziologickou hodnotu. Přesnějším postupem, který lépe zohledňuje adaptační změny v organizmu, je výpočet poločasu uklidnění. Jedná se o dobu, za kterou se tepová frekvence vrátí k hodnotám, které jsou polovinou mezi tepovou frekvencí ihned po zatížení a hodnotou 120. S hodnotami poločasu uklidnění ovšem můžeme pracovat také jen v rámci sledování vlastní výkonnosti. Při aerobním zatížení se hodnota poločasu uklidnění u dobře trénovaného běžce dostává pod 30 sekund, při anaerobním přes dvě minuty. Po náročných anaerobních trénincích, po těžkých závodech trvá návrat tepové frekvence ke klidovým hodnotám mnohem déle (někdy i dva dny). Mírně zvýšené hodnoty bývají zpravidla i po tréninku večer s několikahodinovým odstupem. g

ŠESTERO O TEPOVÉ FREKVENCI 1. Pi delším zatížení dochází k postupnému nárstu tepové frekvence i pi stejné rychlosti bhu. To je dležité nap. pi maratonu, kdy se na jeho zaátku tepov sice mžeme nacházet v horní hranici aerobního pásma, ale pozdji v dsledku únavy hrozí výraznjší posun do anaerobní oblasti, ve které není lidský organizmus schopen dlouhodobji pracovat. 2. Hodnoty tepové frekvence jsou vyšší oproti normálu i pi tréninku v teplém poasí. 3. Pro ízení intenzivního anaerobního tréninku, kdy se tepová frekvence blíží ke svému maximu, není již její vypovídací schopnost vysoká. Pro pesné ízení v tomto pásmu je vhodnjší použít úrove koncentrace laktátu v krvi. 4. Pi tréninku ve vysokohorském prostedí organizmus bžce vyrovnává nedostatek kyslíku intenzivnjším dýcháním a vyšší inností srdce. 5. Vlivem pedstartovní nervozity se tepová frekvence zvyšuje nkdy až o 20-40 tep za minutu. To je samo o sob v poádku. Dležité je ale jen nestát na startu „se srdcem v krku“ a krom srden-obhového ústrojí pivést do provozních otáek i dýchací systém, svaly a klouby. Pozor na pepálení závodu hned v prvních kilometrech vlivem pevládajícího adrenalinu! Dležitý je postupný pechod na pracovní hladinu tepové frekvence (dle délky závodu a individuálních ambicí). 6. Látky jako kofein nebo alkohol tepovou frekvenci zvyšují. Pimené množství kofeinu (1–2 šálky kávy) do jisté míry stimuluje spalování tuk, ale na druhou stranu blokuje svalový glykogen. Pro výkonnostní bžce tedy kofein žádný pínos z pohledu energetického metabolizmu nemá. Úinky alkoholu jsou jednoznan negativní pro všechny bžce (snad jen s výjimkou jednoho piva po bhu).

www.behy.cz

vyššího věku. Nejmarkantnějšího poklesu klidové tepové frekvence dosahují začátečníci. Klidová tepová frekvence začínajícího běžce klesá až o 1 tep týdně po dobu přibližně 12 týdnů. Z praxe známe případy špičkových vytrvalců s klidovou tepovou frekvencí jen něco málo nad 30 tepů/min. Klidová tepová frekvence se měří po probuzení ráno ještě vleže, dříve, než se začneme jakkoliv pohybovat. Kromě hodnocení rozvoje vytrvalostní výkonnosti poukazuje ranní klidová tepová frekvence i na aktuální stav našeho organismu. Pokud je oproti obvyklým hodnotám zvýšena o více než 5 až 10 tepů za minutu, není něco v pořádku. Příčinou může být nedostatečná regenerace po předchozím náročném tréninku (z dlouhodobějšího pohledu se může jednat o přetrénování), dále začínající onemocnění (infekce) a v neposlední řadě i důsledek nedostatečného spánku nebo nadměrného požití alkoholu. Podle příčiny zvýšení klidové tepové frekvence je rozhodně v těchto případech zapotřebí upravit tréninkový plán, zařadit lehčí trénink nebo úplné volno. Velmi častou chybou „přemotivovaných“ běžců s pevnou vůlí je názor, že se taková situace musí „rozběhat“. Propukající infekce se potom snadno šíří a v krajním případě může postihnout i srdeční sval s fatálními důsledky.


10 bodů za komfort! GEL-NIMBUS: 10 let inovací Představujeme desátou generaci jednoho z nejúspěšnějších modelů běžeckých bot: GEL-NIMBUS. Tento model je vytvořen pro dokonalý komfort, navíc disponuje technologií, která Vám pomůže překonat stanovené cíle. Žádné běžecké boty nesedí lépe ani Vám nezaručí lepší výsledky – modelu GEL-NIMBUS se zkrátka nic nevyrovná. – rozložení gelu pro mimořádné tlumení – nová oddělená konstrukce gelové paty tlumí otřesy a zvyšuje stabilitu – dokonale sedí díky asymetrickému šněrování – I.G.S. pro přirozený pohyb chodidla od došlapu až po fázi odrazu – Biomorphic Fit pro nadstandardní komfort

www.asics-cz.cz


TERMÍNOVÁ LISTINA PODROBNOSTI O JEDNOTLIVÝCH ZÁVODECH NALEZNETE V TERMÍNOVCE NA WWW.BEHY.CZ DATUM AKCE

NÁZEV AKCE

MÍSTO

DÉLKA ZÁVODU

POVRCH

02. 09. 2008

Pekelná třináctka

Dobrošov nad Náchodem

9 km nebo 13 km

silnice

03. 09. 2008

Hraběnka cup

Ráječko–Hraběnka

7,8 km

silnice

05. 09. 2008

Jihlavská hodinovka

Jihlava

1 hod. a 12 min.

tartan

06. 09. 2008

Běh Broumovskými stěnami

Police nad Metují, Pěkov – Hony, cíl v Machovské Lhotě

25 km

terén

06. 09. 2008

Garmin Run-Up 2008

Most

běh do schodů

06. 09. 2008

Mistrovství světa veteránů v běhu do vrchu

Slamník, Dolní Morava

11,5 km hlavní závod

terén

06. 09. 2008

Jungfrau marathon

Interlaken

42,195 km

silnice

10. 09. 2008

Hraběnka cup

Skalní mlýn–Macocha

4,8 km

silnice

12. 09. 2008

Alejemi v Kněžicích

Kněžice

9,8 km a méně

terén

13. 09. 2008

Kladenský maraton

Kladno (stadion Sletiště)

42,195 km

asfalt, šotolina

13. 09. 2008

Velká cena Holíče

Holíč/SR

9,1 km

silnice

13. 09. 2008

Běh babím létem

Praha 6, Divoká Šárka

1 km

terén

13. 09. 2008

Hlinecká pětadvacítka

Hlinsko

25 km

silnice

13. 09. 2008

Posvícenský koláč

Studenec

6 km M / 3 km Ž

silnice

13. 09. 2008

Tesco Night Grand Prix

Praha

10 km M / 5 km Ž

silnice

13. 09. 2008

Slovenian Alpine Marathon 2008

Preddvor–Trzic–Jezersko, Slovinsko

50 km, 35 km, 10 km

terén

14. 09. 2008

Silniční běh Meziměstím

Meziměstí

10 km

silnice

14. 09. 2008

O lukavický kahan

Luhavice u Chrud.

7 km M / 3,5 km Ž

silnice

14. 09. 2008

Silniční běh do vrchu, Jablonné n. O.–Jamné n. O.

Jablonné nad Orlicí

7,5 km

terén a silnice


DATUM AKCE

NÁZEV AKCE

MÍSTO

DÉLKA ZÁVODU

POVRCH

14. 09. 2008

Bezirksblätter – Wachau Marathon Kremže

42,195 km

silnice

14. 09. 2008

Lesní kros

Tlučná

10 km M / 4,5 km Ž

terén

14. 09. 2008

Brněnská pětadvacítka

Brno

25 km

silnice

14. 09. 2008

Po stopě Mistrovství světa v klasickém lyžování

Rekreační a sportovní areál Vesec-Liberec

10 km

terén a silnice

17. 09. 2008

Hraběnka cup

Sloup–Hraběnka

4,2 km

silnice

17. 09. 2008

Elbrus Speed Climb

Rusko

2h a déle

terén

17. 09. 2008

Hornoradechovský kros

Horní Radechová restaurace Radechovka

7,5 km

terén

19. 09. 2008

Sádeckými vinohrady

Sádek u Kojetic

9,6 km a méně

silnice

20. 09. 2008

Monacký maratón

Slatiňany - Hůra

42,195 km

terén a silnice

20. 09. 2008

Krásenská hodinovka

Krásná

60 resp. 30 minut

dráha

20. 09. 2008

Garmin Run-Up 2008

Olomouc

běh do schodů

20. 09. 2008

Baroko maraton (aneb cross maraton bez rekordů)

Plasy

42 km

terén a silnice

20. 09. 2008

Brdský terénní půlmaraton

Dobříš

21 km

terén

20. 09. 2008

Běh Moravským krasem

Sloup

12,2 km

terén a silnice

20. 09. 2008

Běh Kocelovice-HornosínKocelovice

Kocelovice u Blatné

7 km

silnice

21. 09. 2008

Burčáková šestka

Dolní Bojanovice

6 km

silnice

21. 09. 2008

Běh pro Střížák

Ústí nad Labem

6,9 km

terén a silnice

21. 09. 2008

Baden-Marathon Karlsruhe

Karlsruhe

42,195 km

silnice

24. 09. 2008

Geofyzikální běh

Praha 4

5, 8 km

terén

25. 09. 2008

Banskobystrická Korida

Banská Bystrica

9 km

silnice

26. 09. 2008

Přespolní běh v Řásné

Řásná u Telče

9,6 km a méně

terén

27. 09. 2008

Ostravský půlmaraton

Ostrava-Hrabová

21,1 km

terén a silnice

27. 09. 2008

Garmin Run-Up 2008

Praha

běh do schodů

28. 09. 2008

Běh Neumannovou stezkou

Unhošť

9,6 km

terén a silnice

28. 09. 2008

112. Běchovice–Praha

Běchovice

10 km

silnice

28. 09. 2008

Real Berlin Marathon

Berlín

42,195 km

silnice

28. 09. 2008

Blažovice – Svatováclavský běh

Blažovice, u Brna

10 km

silnice

28. 09. 2008

Flora Marathon Warszawski

Varšava

42,195 km

silnice

28. 09. 2008

Přes tři krpály

Staré Město/Metují

6,7 km

silnice

28. 09. 2008

Lake Garda Marathon

Limone sul Garda

42,195 km

silnice

01. 10. 2008

Plzeňská hodinovka

Plzeň , Štruncovy sady

1 hod.

tartan

03. 10. 2008

Běh Březinou v Polné

Polná

10,75 km a méně

terén

04. 10. 2008

Zlatý podzim

Vratimov

10 km

silnice

04. 10. 2008

Bukovanský mlýn

Bukovany

10 km

silnice

04. 10. 2008

Běh zámeckým parkem

Vlašim

8,9 km

terén a silnice

04. 10. 2008

Plzeňský kardioběh

Plzeň

5 km

terén a silnice

04. 10. 2008

Horský půlmaraton

21,1 km

silnice

04. 10. 2008

O pohár Sedloňova

Sedloňov

10 km

silnice

05. 10. 2008

Balvanův běh

Rudná

6,4 km

terén

05. 10. 2008

Medzinárodný maratón mieru

Košice

42,195 km

silnice

05. 10. 2008

Plus Budapest International Marathon

Budapešť

42,195 km

silnice

05. 10. 2008

Kozelský cross

Zámek Kozel

6 km

terén


DATUM AKCE

NÁZEV AKCE

MÍSTO

DÉLKA ZÁVODU

POVRCH

05. 10. 2008

Huť–Bratříkov–Huť

Pěnčín, část Huť

100 m–10 km

terén

05. 10. 2008

Malá kunratická

Praha 4, Kunratice

3,25 km

terén

05. 10. 2008

Běh kolem Lužnice

Veselí nad Lužnicí

6,5 km M / 2,8 km Ž

terén a silnice

08. 10. 2008

Podzimní desítka na dráze

Blansko

10 km

silnice

10. 10. 2008

Běh Heulosem

Jihlava

6,7 km a méně

terén

11. 10. 2008

Běh Šeptouchovem

Ledeč nad Sázavou

8 km M / 2 km Ž

terén a silnice

11. 10. 2008

Přespolní běh lyžařů

Letohrad

8 km

terén a silnice

11. 10. 2008

Cena Metuje

Nové Město nad Metují

10 km

silnice

11. 10. 2008

Běh města Příbrami

Příbram

10 km

silnice

11. 10. 2008

Ostravský maraton

Ostrava

42,195 km

silnice

11. 10. 2008

Běh kolem Hejtmanu

Chlum u Třeboně

10,45 km

terén a silnice

11. 10. 2008

Sousedský běh Hostivice

Hostivice

5 km

terén a silnice

11. 10. 2008

Střelický kros

Střelice u Brna

4,5 km

terén a silnice

12. 10. 2008

München Marathon

Mnichov

42,195 km

silnice

12. 10. 2008

LaSalle Bank Chicago Marathon

Chicago, USA

42,195 km

silnice

12. 10. 2008

Velká cena Monaka

Slatiňany

10 km

silnice

12. 10. 2008

Okolo Ostaše

Police nad Metují

120 m až 12,5 km

terén

12. 10. 2008

Drozdův lesní běh

Kolín

4,2 km

terén a silnice

12. 10. 2008

Cross Surovec Jesenice

Jesenice

12 km

terén

12. 10. 2008

Plzeňská třicítka

Plzeň , Štruncovy sady

30 km

tartan

17. 10. 2008

Okolo Dolňáku Okříšky

Okříšky

6,3 km a méně

terén

18. 10. 2008

46. Pražský maraton

Praha – Stromovka

42,195 km

asfalt

18. 10. 2008

Běh Borským parkem a mem. Jaroslava Bešťáka

Plzeň

0,4 až 6 km

terén

18. 10. 2008

Hodonínský kros

Hodonín

6 km

terén

18. 10. 2008

Běh o únětickou 10

Únětice, Praha - západ

7 km

terén

18. 10. 2008

ING Amsterdam Marathon

Amsterdam, Nizozemsko

42,195 km

silnice

18. 10. 2008

Malá cena Špindl. Mlýna

Špindlerův Mlýn

15 km

silnice

19. 10. 2008

Hruštice, Turnov

Hruštice , Turnov

15 km

silnice

19. 10. 2008

Morgenpost Dresden Marathon

Drážďany

42,195 km

silnice

19. 10. 2008

Velká pardubická cross-country

Pardubice

10 km M / 5,7 km ostatní

terén

19. 10. 2008

TUI Marathon Palma de Mallorca

Palma de Mallorca

42,195 km

silnice

22. 10. 2008

Cestou obránců hranic ČSR

Nové Město/Metují

12,5 km

silnice

24. 10. 2008

Okolo Rudného

Jihlava

8,7 km a méně

terén

25. 10. 2008

Hronov–Náchod

Hronov, Náchod

8,85 km

silnice

25. 10. 2008

Hořická rokle

Hořice

10 km

terén a silnice

25. 10. 2008

Běh podél Halštrova

10 km resp. 4 km

terén a silnice

26. 10. 2008

Lausanne Marathon

Lausanne

42,195 km

silnice

28. 10. 2008

Běh Debří

Mšeno

0,5 km–5 km

terén

28. 10. 2008

Blaťák

Horní Blatná

2,1 km

terén

28. 10. 2008

Velešínský půlmaraton

Velešín

21,0975 km

silnice

28. 10. 2008

Týnišťská desítka

Týniště nad Orlicí

10 km

silnice

29. 10. 2008

Běh na Bišík

Teplice nad Metují

3 km

terén a silnice

01. 11. 2008

Ádrkros

Dolní Adršpach

9 km

silnice

01. 11. 2008

Běh okolo Křetínky

Letovice

14,7 km

silnice


DATUM AKCE

NÁZEV AKCE

MÍSTO

DÉLKA ZÁVODU

POVRCH

01. 11. 2008

Běh Hor. Ředicemi

Horní Ředice

10 km

silnice

01. 11. 2008

Hornická desítka

Frýdek-Místek

10 km

silnice

02. 11. 2008

ING New York City Marathon

New York, USA

42,195 km

silnice

02. 11. 2008

Běh kolem Doubravky – memoriál Teplice Vladimíra Duška

4,2 km, 10 km

terén a silnice

02. 11. 2008

Sild kros

Praha-Krč

10 km

terén

02. 11. 2008

3x Hradišťskou strání

Plzeň

4,444 km

terén

05. 11. 2008

Sršská devítka

Srch

9 km

silnice

05. 11. 2008

Běh o pohár rektora ČZU

Praha 6, Suchdol

6,2 km

silnice

08. 11. 2008

Běh bez hodinek

Praha 6, Divoká Šárka

7 km

tartan

08. 11. 2008

IAU 100 km World Cup, IAU 100 km European Championship

Tuscania, Itálie

100 km

silnice

08. 11. 2008

PP běh

Protivín-Písek

27 km

terén a silnice

09. 11. 2008

Velká kunratická

Praha 4 - Kunratice

3,1 km a kratší

terén

12. 11. 2008

Běh 17. listopadu

Kopidlno

9,3 km

terén a silnice

15. 11. 2008

Lhotecká Kaštanka

Lhota

7,5 km

silnice

15. 11. 2008

Jedovnický kapr

Jedovnice

11 km

terén a silnice

17. 11. 2008

Krosová dvanáctka

Velešín

12 km

terén

22. 11. 2008

Svatojánská 20

Beroun

17,8 km M / 11,2 km Ž

terén a silnice

22. 11. 2008

Podzimní běh Olympu – otevřený Přebor Prahy v krosu

Praha-Stromovka

9,5 km

terén

22. 11. 2008

Tochovický kros podrejžím

Tochovice

7 km

terén a silnice

23. 11. 2008

Běh na Chlum

Děčín–Křešice

6,8 km

terén a silnice

29. 11. 2008

Výběh na Lovoš

Lovosice (Lhotka)

3,5 km

terén

29. 11. 2008

Porubsky dvojmaraton

Ostrava-Poruba

maraton,1/2 maraton,

silnice

06. 12. 2008

Mikulášský běh

Zlín

10 km

silnice

07. 12. 2008

Mikulášská desítka

Veselí nad Moravou

10,2 km

silnice

11. 12. 2008

Kounovský kros

Kounov u Dobrušky

10 km

terén

13. 12. 2008

Vánoční běh Rudolfa Těsnohlídka

Bílovice nad Svitavou (u Brna)

podle kategorie

terén

13. 12. 2008

Hodonín–Holič–Skalica

Hodonín

12 km

silnice

20. 12. 2008

Běh pod Pálavou

Perná

6,5 km–10,1km

terén a silnice

23. 12. 2008

Vánoční kros

Ostrava

6 km

terén

24. 12. 2008

Štědrodenní běh

Jilešovice okr. Opava

4 km

terén a silnice

26. 12. 2008

Štěpánský běh

Zlín

10 km

silnice

26. 12. 2008

Vánoční běh pantera

Kolesa

6,5km

terén

26. 12. 2008

Štěpánský běh

Kyjov

5,5 km

silnice

28. 12. 2008

Hraběnčino běhání

Petrovice

5,5 km

terén a silnice

30. 12. 2008

Silvestrovský běh St. Poddvorovem

Starý Poddvorov

8,8 km

silnice

31. 12. 2008

Obnovený silvestrovský běh na Osmičce

Lovosice

3 km

silnice

31. 12. 2008

26. ročník Silvestrovského běhu – Jistebnice

Jistebnice

15 km

silnice

31. 12. 2008

Silvestrovský běh

Kolín

3 km

terén

31. 12. 2008

Silvestrovský běh Jihlava

Jihlava

5,9 km a kratší

silnice


HISTORIE

FOTO: ARCHIV AUTORA

1 38

TEXT: IVO DOMANSKÝ

UŽ JEN Z TRIBUNY Seriál vzpomínek na mých 50 let v běhu a kolem běhu vycházel poprvé v časopise Běhy mimo dráhu – Maraton. Na přání redakce internetového serveru behy.cz jsem jej opr��šil a trochu předělal. Nyní máte před sebou část tohoto seriálu se vzpomínkami na mé atletické začátky a první zkušenosti ze závodů. Porovnání tehdejšího tréninku, tréninkových podmínek a výsledků z běžeckých závodů s těmi současnými může pro mnohé běžce, především ty později narozené, vyznít zajímavě.

www.behej.com

JAK SE ZE M STAL ATLET Jako kluci jsme obdivovali fotbalisty, hokejisty a Emila Zátopka. Moc možností k pěstování sportu tehdy, několik roků po druhé světové válce, nebylo. Zvláště ne na vesnici, odkud pocházím. Děti ze zemědělských rodin běžně po návratu ze školy pomáhaly rodičům na poli a byla to tehdy skoro hanba a věc hodná opovržení, kdyby se někdo jen tak flákal po návsi a lenošil. V ročních obdobích, kdy bylo na polích méně práce, jsme si čas na fotbal našli. Za humny jsme měli obecní plácek a tam jsme mohli kopat do balonu, jak dlouho jsme chtěli. V zimě, když zamrzla voda na mokrých lukách, změnily se v kluziště. Co na tom, že brusle „kanady“ měl málokdo, ostatní

jezdili na takzvaných „džeksnách“, které se k botám přišroubovaly kličkou. Československo bylo v roce 1947 poprvé mistrem světa v hokeji a rádio tu zprávu rozhlásilo i do té nejmenší dědiny. A pochopitelně také Zátopkovy úspěchy na olympiádě v Londýně o rok později. Ty nás tak nadchly, že jsme začali trénovat běh, ale brzy jsme toho zase nechali. Určitou náklonnost k běhu jsem u sebe podruhé objevil v době, kdy jsem dojížděl do Kroměříže na jedenáctiletku. Součástí tělesné výchovy byly také jakési branně-vytrvalostní závody. Při jednom z nich jsme měli za úkol běžet od školy do lesíka Hvězda nad obcí Jarohněvice, tam plnit nějaké branné disciplíny a zase běžet zpátky. Bylo to asi 10

kilometrů celkem. Když se to tak vezme, já jsem tehdy nebyl žádné sportovní eso, na nářadí jsem naopak byl skoro podprůměrný a protože ani mým rodičům sport moc neříkal, kromě toho rekreačního fotbálku jsem nedělal vlastně nic. Jakési dispozice k vytrvalostním sportům jsem asi měl, protože tenkrát při tom vytrvalostním běhu jsem doběhl celkem v pohodě na druhém místě, kousek za největším esem z celé školy. Ale zase mě to nevzalo tak, abych se běhu chtěl věnovat natrvalo. Proti vůli matky, která chtěla mít puberťáka na očích a prosazovala studium na některé vysoké škole v Brně, jsem se dokázal vzbouřit natolik, že nakonec kapitulovala a souhlasila s tím, abych udělal zkoušky


39

Po vysokoškolských prázdninách 1957 jsem se tedy vrátil do Prahy bohatší o několik desítek naběhaných kilometrů. V Praze jsem začal znovu chodit na Malý stadion na Strahově, kde si mne všiml vedoucí tehdejší atletické základny Antonín Holoubek. Byl to štrekař a výjimečně i maratonec, jeho matka závodně chodila před válkou za trampské osady a jako snad vůbec první žena vytvořila rekord na závodě Praha–Poděbrady (50 km). Ten mě víceméně přinutil, abych se přihlásil do oddílu Slavie VŠ Praha a svoji návštěvu stadionu tak legalizoval. Tonda Holoubek mne ale nikdy netrénoval. Jsem docela pyšný na to, že mým prvním trenérem byl nevšední člověk JUDr. Ladislav Fišer, předválečný reprezentační čtvrtkař, který byl tvůrcem úspěchů takových velikánů běhu, jako byli Stanislav a Tomáš Jungwirthové, Tomáš Salinger, Vojta Hec a mnozí další. U populárního „doktora“ se s dovolením zastavím déle. Láďa Fišer měl jednu skvělou vlastnost: nikdy od sebe neodehnal začínajícího atleta, byť očividně neměl předpoklady k vrcholovému sportu a výkonem spíše připomínal dnešní „tragédy“. Na Strahov za ním přicházeli kluci kolem patnácti let, někteří i v doprovodu rodičů, a když projevili snahu stát se běžci, poslal je dr. Fišer rozklusat a po pár kolečkách a rovinkách velel, aby šli kilometr na čas. A věřte, bylo mu jedno, jestli budoucí svěřenec ten kilák zaběhl za 2:45 nebo 3:15, i když toto rozmezí je jasným dělítkem talentu i budoucí výkonnosti (něco pochopitelně může korigovat píle, ale ne všechno). „Doktor“ vždy mrkl na stopky, kývl hlavou a řekl: „Tak přijď v pondělí, začneme spolu trénovat.“ Z fišerovského tréninku mílařů a běžců na 3–5 km uvedu jen první trénink: 3 km rozklusání, 6 rovinek, rozcvičení. 5 x 200 metrů (s 200 metry meziklusu – MK nebo mezichůze – MCH), 5 x 400 m (400 m MK nebo MCH), 5 x 200 m (200 m MK nebo MCH). 2 km výklus. Vzdálenosti i počet úseků se různě obměňovaly, princip zůstával týž. Později dr. Fišera někteří za trochu stereotypní tréninkovou metodu kritizovali, ale já jsem přesvědčen, že na základě této konstrukce (střídání intervalů a klusu) se dá i dnes hodně dokázat. Dr. Ladislav Fišer byl autorem několika odborných publikací, jmenuji pouze knihu „Mílaři a vytrvalci“ z konce 50. let minulého století, která shrnovala jeho tréninkové metody. Byl to člověk hluboce humanitně vzdělaný, často nás udivoval latinskými citáty a brilantní znalostí historie a zeměpisu. Měl slabost pro Plzeňské pivo a jednou nás načapal nad žejdlíkem ve známé Malostran-

www.behy.cz

PRVNÍ OPRAVDOVÉ TRÉNINKY

FOTO: ARCHIV AUTORA

na obor knihovnictví na pražské filologické fakultě, kam byli knihovníci spolu s novináři přifařeni. Přijímačky jsem udělal v červnu 1955 a od září jsem tedy začal studovat v Praze. V prvním ročníku „vejšky“ jsem se musel nejprve naučit plavat (v mém rodném kraji totiž nebyla pořádná řeka ani rybník, o krytých bazénech nemluvě, a tak jsem tento nedostatek musel dohánět až jako dospělý ve vinohradském bazénu). Velký vliv na mé rozhodnutí stát se atletem měl fakt, že naším tělocvikářem na fakultě byl člen reprezentační sprinterské štafety ČSR Mirek Horčic, mnohonásobný atletický reprezentant, který krátce předtím ukončil aktivní sportovní činnost. A snad ještě více se na tom podepsal můj spolubydlící na koleji 5. května v Grégrově (nynější Slavíkově) ulici na Vinohradech. Ten mne na jaře 1957 začal hecovat, abych se přihlásil na přebory Karlovy university, které se konaly 17. dubna na Malém stadionu na Strahově. Stadion existuje dodnes, ale dráha je zcela zdevastována. Můj spolubydlící Jarda J. byl chlap vážící něco přes metrák a tak si pochopitelně vybral vrh koulí. Jenže co jsem si měl vybrat já? Jarda mi poradil, abych se přihlásil na 3 000 metrů na dráze, že na tom se nedá moc zkazit. Z toho, že jsme se na startu sešli pouze čtyři ze všech universitních fakult, určitě pochopíte, že běhání nemělo u nás nikdy na růžích ustláno. Měli jsme sice čtyřnásobného olympijského vítěze Emila Zátopka a několik dalších velmi dobrých běžců, ale pak už nic. Řeknu to krátce: po čtyřtýdenním jakoby tréninku na asfaltových cestičkách vinohradských Riegrových sadů bylo třetí místo a čas 11:38.4 asi maximem, kterého jsem mohl dosáhnout. Na tomto svém prvním závodě jsem se seznámil s velmi dobrým běžcem Slavie VŠ Praha Mirkem Ďurčíkem, později jsme se utkali ještě mnohokrát a Mirek mi pravidelně uštědřil nakládačku. První závod mohl snadno být i posledním, nebýt již jmenovaného Miroslava Horčice, který mne suverénně (spolu s Mirkem a ještě jedním borcem, který doběhl druhý) nominoval na tradiční atletické utkání Universita – Technika, které se konalo již v dobách první republiky, ale později bohužel zaniklo. Tenkrát ještě byl vyučující, byť tělocvikář, autorita, a tak jsem se neopovážil odporovat, i když se mi znovu na závody moc nechtělo. Na druhém závodě v životě jsem přes všechnu snahu doběhl suverénně poslední, i když jsem se zlepšil o „úžasných“ 13 vteřin. A legrace pokračovala další nominací na oblastní VŠ přebory. Také ty jsem nějak na chvostu doběhl, ale to už asi začaly pracovat endorfiny a já se rozhodl, že o prázdninách začnu pořádně běhat, abych konečně opustil vyhrazené místo v závěru startovního pole.


HISTORIE

www.behej.com

FOTO: ARCHIV AUTORA

40

ské hospodě U Schnellů. Přišel k nám, píchl mne ukazovákem do prsou a zeptal se: „Jak dlouho jsi tady?“ Já, že půl druhé hodiny. A on: „Půl druhé hodiny, šest plzní!“ Ale neznělo to vyčítavě a další den nám setkání v hospodě nepředhazoval. Procestoval tehdy se svými svěřenci téměř celý svět, třebaže nebyl u „věrchušky“ zvlášť dobře zapsán. Jeho věhlas mezi světovými trenéry byl prostě takový, že se nad některými jeho názory mávlo rukou. Ještě na jaře 1958 jsem se zúčastňoval běžeckých závodů pouze sporadicky, ale na podzim téhož roku jsem si už troufl na některé veřejné přespolní běhy. Musíte si uvědomit, že tehdy nebylo zdaleka tolik závodních příležitostí jako nyní. V okolí Prahy se ale od počátku října běželo několik krosů a já je pravidelně objížděl. Kamarádi mě přinutili startovat na 25. Velké Kunratické. Tenkrát, listopadu tomu bude přesně 50 let, jsem přes tři potoky a tři kopce běžel za 16:11 min. Letos k tomu při svém 42. startu budu potřebovat skoro půlhodinu. Byla to shodou okolností poslední Velká Kunratická, kdy jsme se ještě svlékali v kunratickém mlýně pana Bartůňka a po doběhu posledního a zpracování výsledků nám je rozhodčí přečetli en bloc. „Rekordní“ byla

na jubilejním ročníku i účast - považte, plných 121 mužů! Následující zimu jsem poprvé trénoval opravdu cílevědomě a pravidelně. Třikrát až čtyřikrát týdně jsme z teplých šaten na Strahově vyběhli do mrazu, sněhu, deště i jiné nepohody. Cílem byla vždy obora Hvězda. Břevnovská pláň ještě nebyla upravená jako nyní, a tak jsme běhávali břevnovskými ulicemi. Po okruhu Hvězdou jsme se vraceli na Strahov a v tréninkovém zápisníku přibylo kolem 14 kilometrů. Sezóna tehdy končila Velkou Kunratickou, Během 17. listopadu ve Hvězdě a Mikulášským během na Bradech. Pak byla pauza bez jakýchkoliv závodů až do konce února.

Z BŽCE PES NOC CHODCEM Pravděpodobně rozhodující pro můj další atletický život byl rok 1959. Po první pořádné zimní přípravě jsem si zlepšil všechny své osobní rekordy od 800 do 3 000 metrů na dráze a na akademických přeborech Čech jsem v květnu běžel 3 kilometry těsně nad 10 minut. V tehdejší konkurenci to ale sotva stačilo na místo v béčku Slavie VŠ Praha v krajském přeboru družstev.

Soutěže se tehdy konaly formou dvouutkání, našimi soupeři byli např. Dukla Pohořelec, Slavoj Libeň a Spartak Kbely. Důležité pro mne bylo utkání se Slavojem Libeň 6. června na jeho dávno už neexistující škvárové dráze v Libni. Ta ustoupila sídlištní výstavbě a atleti Slavoje se přestěhovali na Pekařku, kde pod názvem AC Praha 1890 existují dodnes. Součástí každého utkání byla i sportovní chůze. Disciplina poněkud zvláštní a dodnes částí atletických funkcionářů a trenérů přijímaná ne zrovna s otevřenou náručí. Do Libně jsem jel s tím, že poběžím 3 000 metrů, jenže přišli další tři členové týmu, kteří tu trojku běhali o hodně líp než já. Ale chodec přišel jen jeden, a tak doktor Fišer, který byl v Libni s námi, rozhodl kategoricky, že na 5 km chůze prostě nastoupím já. Předtím jsem chodeckým stylem neušel ani metr a tak jsem se pochopitelně ohrazoval: „Doktore, já tu chůzi nepůjdu ani za nic.“ Ale dr. Fišer byl neoblomný a tak jsem přece jen nastoupil jako jeden z pěti odvážlivců. Myslím, že až na našeho Ludvu Mlýnka, který už měl nějaké ty chodecké závody za sebou, jsme na tom byli všichni stejně. Chodilo se na 250 m dlouhé dráze, tak řečeném kolotoči, čili 5 km znamenalo 20 těchto kol. Ludva se utrhl a my ostatní za sebou šlapali až do půlky jak husy. Snažil jsem se propínat nohy podle pravidel, protože chodečtí rozhodčí byli přísní už tehdy a všichni borci měli respekt zejména před pověstným Františkem Mikešem, předválečným reprezentantem a nyní chodeckým arbitrem. Ten nás sledoval ostřížím zrakem a neváhal si i lehnout na trávník, aby pozoroval, jestli někdo náhodou nekluše. To tempo mi vyhovovalo a asi po třech kilometrech ve mně chytly saze. Velmi rychle jsem předešel tři soupeře a říkal si: „No, napoprvé druhé místo, to by bylo fajn“. Za mnou se totiž nikdo nevydal a můj náskok rostl. Cítil jsem, že můžu ještě zrychlit, a tak jsem se dal do stíhání Ludvy Mlýnka. Asi 500 m před cílem jsem jej došel a ve finiši jsem dokázal být o pár metrů rychlejší. Málokdy jsem zažil u dr. Ládi Fišera takovou euforii jako tehdy v Libni. „Našel jsem chodce, máme chodce,“ volal vážený trenér Jungwirthů a Salingera s rukama nad hlavou. To se mi ovšem moc nelíbilo. Dobře, vyhrál jsem chůzi bez tréninku, ale co dál? „Doktore, lepší špatnej běžec než dobrej chodec, ne,“ snažil jsem se uniknout svému osudu. „Nekecej, budeš chodit a basta,“ on na to. A tak jsem se stal chodcem. Jenže na rozdíl od ostatních jsem vedle chůze po celou svoji aktivní kariéru běhal


VOJNA NENÍ KOJNÁ, ALE… Všechno jednou skončí a tak skončila i moje studentská léta. Filologové spolu s filosofy a právníky nejvíce zlobili při studentských protestech v roce 1956 a vláda Viliama Širokého se nám „pomstila“ tak, že zrušila vojenskou přípravu na vysokých školách, takže absolventi těchto fakult museli po absolutoriu normálně na vojnu. Já zažil jeden ročník vojenské přípravy, za to mi odpustili jeden měsíc vojny. Krátce po chodeckém mistrovství 1960 jsem zajel s dalšími atlety Slavie VŠ Praha do Hluboké, kde se konal další přebor, tentokrát na 25 kilometrů na silnici. Půlmaraton byl tehdy ještě neznámým pojmem. Tenkrát jsme jezdili na závody vlakem, auto neměl z běžců skoro nikdo. Když jsme v sobotu večer (soboty byly vesměs pracovní) vystoupili z vlaku na železniční stanici Hluboká nad Vltavou-Zámostí, mohli jsme si pomalu spočítat, jak dopadneme – podle toho, kdo přijel. Škoda, že zrovna Hluboká v posledních letech upadla na úroveň sotva krajského závodu. Vinu přikládám v první řadě slabé běžecké základně na jihu Čech, ale také tomu, že část trati stále vede po hlavní silnici, což je při dnešní hustotě automo-

bilového provozu nejen nepříjemné, ale hlavně nebezpečné. Během léta 1960 jsem brigádničil na svém budoucím pracovišti v Okresní lidové knihovně v Kladně a bydlel na ubytovně. Omylem vrátného, který si mě zapsal do seznamu ubytovaných nikoliv správně pod „D“, ale pod „T“, tedy jako „Tomanský“ se ovšem stalo, že mě minul povolávací rozkaz. Když se blížil termín 1. září, kdy jsem měl podle požadavků Vojenské správy nastoupit, a stále nic nepřišlo, bylo mi to divné a odebral jsem se na Vojenskou správu Praha 1. Tam mne jakýsi major nejdřív seřval, že jsem si nevyzvedl povolávací rozkaz, ale pak zmírnil a pravil, že mám vlastně velkou kliku. „Jeden pražský útvar potřebuje šest vojáků na místa písařů, tak nastoupíte v pondělí do Dejvic.“ Inu, maličkosti a náhody rozhodují často o důležitých věcech v životě. Když jsem se totiž dodatečně dověděl, že mi bylo původně určeno střežit vojenské letiště v Bechyni, žehnal jsem tomu kladenskému vrátnému. Postrachem vojáků prvního ročníku byla asi u všech útvarů ranní rozcvička. My jsme ještě tehdy nevyfasovali jako obuv kanady, ale klasické „půllitry“, tedy vysoké

www.behy.cz

na silnici i v terénu. Ačkoliv jsem byl v chůzi daleko úspěšnější, sportem mého srdce zůstával běh. Tomu jsem se také v tréninku věnoval daleko intenzívněji než chůzi a na svých prvních Běchovicích jsem na podzim 1959 doběhl 86. v čase 38:33.6, na Kunratické jsem se dokázal zlepšit na 15:22. Tehdy ji běželo 244 mužů včetně několika cyklistů v čele s propagátorem cyklistiky dr. Cihlářem. Ti museli bicykl na hřbetě vynést do Hrádku a také většinou i dolů, na zbytku trati byli ale rychlejší než běžci. Pravověrní atleti ale protestovali a tak cyklisté na Kunratické záhy skončili. Vysokou školu jsem končil v roce 1960. Na filologické fakultě se velmi málo sportovalo, snad polovina kluků v ročníku měla nějaká omezení. Pokud jste nebyli úplně leví a měli jste chuť, podařilo se vám proniknout do fakultní reprezentace docela snadno. Tak jsem „reprezentoval“ např. i ve fotbale. Ten jsme jako kluci čutali na Moravě na plácku, ale nikdy mne žádný kolektivní sport moc neoslovil. V Praze jsem ale musel zaskakovat v záloze. „Když běháš tři kilometry, tak vydržíš běhat dopředu s forvardama a zase se vracet do beku,“ rozhodl kapitán týmu filologů Petr Pujman, syn národní umělkyně, spisovatelky Marie Pujmanové. Petr byl jako brankář poslední instancí a pokud se pamatuji, chytal docela dobře. Na jaře 1960 jsem odevzdával diplomku a dělal státnice, ale právě tehdy jsem snad nejvíc času trávil na Strahově. Odtrénoval jsem dopoledne (přednášky už jsme neměli), přes polední hodiny jsem se trochu učil a druhá fáze proběhla v podvečer. Na vysokoškolských přeborech jsem šel 5 km chůze a zlepšil jsem se na 26:15,2. O tři týdny později jsem si dodal odvahy a šel svou první chodeckou dvacítku v okolí stadionu Sparty na Letné. Čas byl 1:48:22 hod., což stačilo na limit na mistrovství republiky na dráze. To se konalo v červenci v Brně na okruzích u stadionu, který tehdy nesl název „Stadion Závodů Jana Švermy“ za Lužánkami. Šli všichni tehdejší reprezentanti v čele s Ladislavem Mocem, Oldou Stránským, Vláďou Kánským a bratry Brandejskými. Ti ostatní nejmenovaní ať mi laskavě prominou. Stejně jejich jména už ani dnešním chodcům nic moc neříkají. Takový je sport, vyvíjí se rychle a generace se střídají rychleji než v běžném životě. V této konkurenci jsem samozřejmě nic neznamenal a motal se hodně vzadu. Víc než na chůzi jsem tehdy myslel na obhajobu diplomky a hlavně na podzim, kdy jsem měl nastoupit na 23 měsíců na vojnu. Proč právě na 23 měsíců? To se dozvíte o kousek dále.

FOTO: ARCHIV AUTORA

41


HISTORIE

www.behej.com

FOTO: ARCHIV AUTORA

42

boty, v nichž se samozřejmě moc dobře neběhalo. Velitelé družstev nám navíc „zpříjemňovali“ běh okolo pekáren pod Prašným mostem tak, že se na nováčcích střídali po jednom okruhu, a „bažanti“ museli běhat nonstop. Při první rozcvičce to dopadlo tak, že jsem třem velitelům stačil po celou dobu sám a v duchu jsem blahořečil chvíli, kdy jsem se rozhodl být atletem. Mé běžecké potence si povšiml zdravotnický instruktor Kraus, který v civilu jako Svazarmovec běhal Dukelské závody, a nařídil mi, že s ním a ještě jedním druhoročákem poběžím v sobotu brannou štafetu. Vojáci před přísahou tehdy nesměli z kasáren ani na krok, ale desátník Kraus to zařídil. A tak jsem šest dní po nástupu už běhal v Šárce s flintou a nakonec klukům pomáhal nést jejich zbraně, když už mi nestačili. Fyzická zdatnost mi pomohla i v dalších dnech. Jeden z velitelů družstev, svobodník Farkaš, Maďar od Nových Zámků, si mě jednou vzal stranou a zeptal se, jestli jsem v civilu běhal, že takto zdatného nováčka tady nečekali. Tak jsem mu řekl, co mám za

sebou, a on mě vzápětí šokoval svým přáním, že chce běžet Běchovice! Výsledkem rozhovoru bylo to, že jsme spolu (já stále před přísahou a tedy na jeho vycházkovou knížku) absolvovali pár pražských podzimních krosů a nakonec i ty Běchovice. Můj čas byl 40:12 (ten výpadek tréninku během vojny se musel projevit) a Farkaš tři minuty za mnou, musím uznat, že byl talent od přírody. A tak jsem díky běhu překonával první týdny a měsíce vojny nepoměrně líp než ostatní nesportující kluci. Stala se mi ale v té době i tragikomická příhoda, že mi totiž nějaký nenechavec ukradl při listopadovém Běhu Hrdlořezy vycházkové vojenské kalhoty! A tak jsem se vracel do kasáren až za soumraku ve vojenském kabátě, pod nímž jsem měl pouze tepláky. Druhý den jsem se hlásil u staršiny, který byl naštěstí dobrák a prodal mi náhradní kalhoty za dvacku.

PRVNÍ MARATON Šťastnou shodou okolností – lépe řečeno indispozicí kolegy vojáka, který byl vybrán pro funkci zdravotníka, aby zkolaboval při

spatření prvního utrženého prstu – jsem se nestal písařem velitele praporu, nýbrž jsem se přestěhoval na ošetřovnu. Mým velitelem byl útvarový lékař, který byl vojákem asi tak málo jako já. Když zjistil, že umím slušně psát na stroji a že rukou píšu čitelně, začal mi svěřovat veškerou administrativu. Výhodou bylo, že jsem měl minimum služeb na rotě a tak jsem se tam ve vlastním zájmu moc neobjevoval. Jednou se ovšem stalo, že při poplachu vyjel útvar beze mne, protože mě zapomněli probudit, ale kupodivu mi prošlo i toto narušení bojeschopnosti. Tak uplynulo tři čtvrtě roku a já dostal první opušťák. Normální kluci odjížděli v takovém případě za holkou nebo k rodičům, ale já byl z jiného těsta a rozhodl se využít tří dní volna ke krátkému pobytu doma a ke startu na svém prvním maratonu. Musím podotknout, že v roce 1961 v tehdejším Československu mohli v maratonském běhu startovat pouze závodníci starší 23 let! Tímto paragrafem pravidel jsme byli pověstní po celé Evropě. Pro svoji maratonskou premiéru jsem si vybral Valašský lesní maraton v Bystřici pod Hostýnem. Běželi jsme na velkém okruhu přes spoustu vesnic a vesniček, cíl byl opět v Bystřici na náměstí. Zvolil jsem jednoduchou taktiku: pokud to půjde, budu se držet Franty Macháčka, tehdy už více než padesátiletého, jednoho z mých pražských známých, který běhal za Jiskru Žižkov. Žádný cíl jsem si nekladl, počítal jsem s tím, že vzhledem k nepatrnému tréninku na vojně budu rád, když to doběhnu. O tom, že maraton nebyl v našich krajích nikdy moc populární, svědčí fakt, že se nás na startu sešlo jen 33. Běželi jsme s Františkem úplně poslední, až někde kolem dvacítky jsme začínali předbíhat ty, kteří to jako obvykle přehnali. Při tomto počtu běžců jsme běželi vždycky několik kilometrů, než se objevil další muž před námi. Někde kolem pětatřicítky mi Franta říká: „Ivo, jestli na to máš, tak běž dopředu, já už nemůžu zrychlit.“ Poděkoval jsem mu za vedení a vydal se stíhat další opozdilce. S časem 3:29:10 jsem byl docela spokojen a vracel se k útvaru. Tam ale bylo jako po pohřbu, protože zrovna v době mé nepřítomnosti si vojáci od nás z roty načerno vyrazili na korbě osmsetpětky na zábavu někam k Sázavě (náš útvar byl šoférský, asi jediný, kdo nikdy nezískal řidičák, jsem byl zase já). No a cestou nezkušený řidič auto nezvládl, spadli z mostu do řeky a dva to zaplatili životem. Kdoví, jestli bych tehdy nejel s nimi a kdoví, jak by to dopadlo. Děkoval jsem Pánubohu za ten maraton.


43

V den, kdy postavili Berlínskou zeď (13. srpna 1961) jsem šel své první Poděbrady, tehdy nejslavnější chodeckou padesátku v Evropě. Za vedra a bez speciálního tréninku jsem je dal za 5:26:57. S tímto časem bych měl dnes za sebou na PIM maratonu stovku běžců… Inu, časy se mění. Vojna se po berlínské krizi, kdy proti sobě stály americké a sovětské tanky v berlínských ulicích na dohled, trochu přiostřila a ze štábu Varšavské smlouvy přišel rozkaz, že se náš pražský útvar musí rozdělit pro případ války na dvě části. Ta, která měla zabezpečovat špičky naší armády v poli, se přestěhovala do Jinců na Příbramsku a s touto částí jsem přes prosby a námitky hlavního lékaře odešel do terénu „bojovat“ i já. Představte si, že docela dobrovolně. Na ošetřovně nebylo špatně, ale času na trénink bylo málo a upřímně řečeno, neustálé vyvařování stříkaček, vyplňování nekonečných papírů a kontroly kuchařů v kuchyni mne už přestávaly bavit.

Zima 1962/1963 byla sice dlouhá a dost tuhá, ale s partou ze Strahova jsme ji přežili dobře. Přes zimu jsem běhal výhradně obecnou vytrvalost, třikrát až čtyřikrát týdně v tempu 4–4:20 min./km v délce od 13 do 19 kilometrů, sobotní tréninky vedly většinou ze Strahova přes Hvězdu až do Šárky a to mohlo být i kolem 22 kilometrů. Kvalitu jsme začali běhat až počátkem března, protože tehdy se sezóna rozbíhala daleko pomaleji než nyní. Prvním velkým závodem byl tradiční Běh únorového vítězství ve Stromovce, kde startovalo obvykle 70–80 běžců na trati 10 km a já dobíhal zpravidla na konci druhé třetiny startujících. Z roku 1963 nemám zachycen čas vítěze, ale můj čas na necelých 10 km byl 35:30 minut a s tímto časem jsem závod dokončil na 43. místě, tak to trochu vypovídá o tehdejší úrovni československých vytrvalců. Příprava s dr. Fišerem byla asi optimální, protože již na prvomájových závodech v Kolíně na dráze v Borkách jsem poprvé běžel 3 000 metrů pod 10 minut (přesně 9:42.0). Mezitím jsem přestoupil ze Slavie

VŠ (s podmínkou hostování v soutěži družstev v chůzi) do Lokomotivy Kladno a tento přestup měl na moji celou další sportovní kariéru zásadní vliv. Za socialismu totiž byla TJ Lokomotiva sportovním sdružením železničářů a pro její členy platily volné jízdenky vlakem po celé ČSSR. Byla v tom sice různá omezení, ale v Lokomotivě Kladno panovala v tomto směru naprostá svoboda a jízdenky jsme dostávali takřka neomezeně. Cestování vlakem mi nikdy nevadilo, naopak. A tak jsem hned v prvním roce svého působení na Kladně, kde jsem i pracoval v Krajské knihovně, jezdil třeba do Prešova nebo Košic i několikrát ročně. Chodecký trénink byl zřejmě kvalitní, protože na jaře jsem se při Ceně SČSP ve Stromovce zlepšil při závodě na 20 km na 1:46:17,8. V létě mě čekaly tři vrcholy sezóny: krajský přebor Středočeského kraje na dráze, pak mistrovství ČSSR v Hradci Králové a konečně chodecká padesátka Praha–Poděbrady. Z toho vidíte, že chůze u mne dočasně zvítězila.

www.behy.cz

O vojně by se dalo psát ještě hodně, ale raději to zkrátím. Druhý rok jsem tedy sloužil v brdských lesích, trénoval podle možnosti, startoval na pár závodech na Příbramsku a v Praze včetně různých vojskových přeborů a o vlásek unikl prodloužení vojenské povinnosti, když rok po berlínské krizi přišla krize karibská. J. F. Kennedy měřil síly s Nikitou Chruščovem a atomová válka byla prý tehdy opravdu dva kroky od nás. Mně pomohl ten jediný měsíc vojny, který jsem si odkroutil při vysoké škole. Propustili mne 1. srpna 1962 a vzápětí přišel rozkaz o prodloužení služby mému ročníku o dva měsíce. Mým prvním závodem v civilu byl Kysucký maraton v Čadci. V tom roce byla maratonská krize, uskutečnily se jen dva závody, ten Kysucký a pak Mezinárodní maraton míru Košice. V Čadci bylo strašné vedro, běželo se skoro pořád podél řeky Kysuce na obrátku a někteří to na zpáteční cestě nevydrželi a vrhli se na chvíli do jejích vln. Plánoval jsem zlepšení osobního rekordu, ale kdepak, běžel jsem jen za 3:30:56. Na podzim 1962 jsem zvedl objem i kvalitu přípravy. Opět mi radil nezapomenutelný dr. Fišer. Naštěstí byl toho názoru, že vytrvalost v chůzi se dá natrénovat i běháním kvalitních úseků, zatímco ostatní chodečtí trenéři běh s výjimkou přípravného období v tréninku chodce vylučovali. Na desetikilometrové trati jsem se zlepšil na závodech na antuce v Milevsku na 36:36 a Běchovice jsem zvládl za 37:07.

FOTO: ARCHIV AUTORA

KONEN POÁDNÝ TRÉNINK


HISTORIE

FOTO: RADEK NAROVEC

44

www.behej.com

MARATON POD TI HODINY Kromě obvyklých pražských jarních závodů jsem se na jaře 1964 soustředil na Středočeský maraton Jíloviště - Příbram. Ten založil o rok dříve příbramský běžecký nadšenec Jan Čámský. Honza byl maratonec tělem i duší, z nevelkého dělnického platu si dokázal vždy ušetřit na vlak, aby mohl jezdit na maratony třeba i na Slovensko. Jinak to byl jeden z mála běžců, který si před startem dopřál semtam i cigaretku, tím byl pověstný. Já na něj také vzpomínám jako na svého předchůdce, neboť svědomitě datloval v letech 1963–1969 první čísla a ročníky časopisu Maraton. Honza musel nejdřív sehnat dostatek cyklostylových blan a pak za pomoci stařičké Remingtonky (předválečná značka psacích strojů) a růžového laku na opravu překlepů tvořil časopis. Už tehdy Maraton přinášel kompletní výsledky všech maratonů a pětadvacítek, ale nebylo dost místa na uveřejňování kompletních výsledků kratších závodů jako teď. Cyklostylové blány byly kromě toho přísně obhospodařovaným materiálem, protože se systém bál rozšiřování protistátních letáků. Ročně proto vycházelo jen 6–8 čísel. Celkem to stačilo, protože na maratonech se prezentovalo od 30 do 50 běžců v průměru, jen některé kratší běhy měly 70–100 startujících, přes stovku šly jen Běchovice a Velká Kunratická.

Moje jarní příprava před Středočeským maratonem vypadala asi takto: Pondělí: odpočinek Úterý: ráno 8 km volně souvisle (cca 5 min/km) odpoledne na dráze 3 km rozklusání, 6 rovinek, rozcvičení 5x 400 m (200 m meziklus) po 90 sekundách. Po sérii 5 minut pauza, 3x 1000 m (500 m meziklus) po 3:40 min. Po sérii 10 minut pauza, 5x 400 m (200 m meziklus) po 90–95 sekundách pauza, 2 km vyklusání Středa: souvislý běh 60–70 minut v lehce zvlněném terénu (zpravidla ve Hvězdě) Čtvrtek: ráno 6 km volně souvisle (cca 4:50 min/km) odpoledne: 2 km rozklusání, rozcvičení 5x 300 m (200 m MK) po 65 sekundách, po sérii 4 min pauza, 10x 400 m (200 m meziklus) po 90 sekundách, po sérii 8 min. pauza 3x 200 m (100 m meziklus) po 40–42 sekundách, po sérii 5 min pauza 2 km vyklusání Pátek volno Sobota: 12 km střídavý běh (fartlek) v kopcích Neděle: souvislý běh (silnice, les) do 90 minut nebo kratší závod do 10 km

V neděli 26. dubna 1964 jsem tedy přijel z Prahy na Jíloviště, kde jsme se převlékali v přízemí tehdy nového televizního stožáru. Běželo se ještě po staré silnici přes Líšnici, Řitku a Mníšek pod Brdy, odkud následovalo nepříjemné stoupání na Malou Svatou Horu a dále mezi lesy až do Voznice a k železniční stanici Dobříš. Tam někde byla půlka, ale my pokračovali přes Dlouhou Lhotu a Obořiště na rozcestí silnic Praha–Příbram a Sedlčany–Příbram. Asi na 35. km nás otestoval pověstný Dubeňák, dosti prudký kopec (nesrovnatelně prudší než je Hrdlořezák při Běchovicích) a pak už byl jen malý okruh v okolí stadionu TJ Spartak Příbram, kde byl na fotbalovém hřišti cíl. Já měl mezičasy rozpočítané na 3 hodiny, tak jsem se zprvu držel více zpátky. Když ale na dvacítce byl čas 1:22 hod., viděl jsem, že to zvládnu i přes to stoupání v závěru. Běžel jsem bez krize a v Dubeňáku předbíhal jednoho kluka za druhým. Poslední dva kilometry jsem už sice cítil v nohách olovo, ale výsledný čas byl 2:59:13,8, takže ten trénink byl asi dobře sestavený. Později jsem si udělal trenérský kurs III. třídy, ale nikdy jsem si jej nestihl obnovit, takže je už dávno propadlý. Moc jsem jej nepotřeboval, trénoval jsem jen zcela výjimečně, ze známějších běžců třeba Jirku Novotného (1960) z FEL Praha nebo tragicky zemřelého ultramaratonce Mirka Stuchlíka z Berouna. Po Jílovišti mne čekala náročná sezóna. O měsíc později jsem si zlepšil osobák na 50 km chůze na trati Přerov–Kojetín– Přerov na 5:05:37,6 a po dalších pěti týdnech jsem se poprvé a naposledy dostal v běhu na 10 km na dráze pod 35 minut (bylo to jen o tři a půl vteřiny, ale přece…!) A v silničním běhu Bečov–Karlovy Vary na 25 km jsem doběhl jedenáctý z padesátky startujících časem 1:29:54. Věřil jsem si, že se dále zlepším na maratonské trati. Tehdy totiž maratonská komise připravovala první zahraniční zájezd pro maratonce vůbec: cílem byl maďarský Szeged, kde se tehdy běhal jeden ze čtyř tehdy nejslavnějších maratonů v Evropě (ty ostatní tři byly MMM Košice, maraton v nizozemském Enschede a mezinárodní maraton v Karl-Marx-Stadtu (předtím a potom Saská Kamenice) v NDR. g Pokračování seriálu vzpomínek Iva Domanského čtěte na internetovém serveru www.behy.cz.


DOMÁCÍ ZÁVODY

45

TEXT: IVO DOMANSKÝ, PETR KOSTOVI

LETOS JIŽ PO STODVANÁCTÉ

Využijete-li tréninkového plánu Miloše Škorpila, který je součástí článku „Běhání jako životní styl“, může být závod Běchovice – Praha prvním ověřením vaší kondice na desetikilometrové trati. Pokud běžecký závod vznikl v roce 1897 a konal se od té doby nepřetržitě, vyjde vám u letošního ročníku pořadové číslo 112. Světová atletika zná pouze dva běhy s tímto datováním: Bostonský maraton v USA a český silniční běh Běchovice–Praha. Závod se koná i letos, a to poslední zářijovou neděli, 28. 9. Pravda, nebývalo tomu tak vždy, poprvé vyběhlo pár statečných mužů na tehdy prašnou silnici v neděli 27. května 1897 a jaro zůstávalo Běchovicím vyhrazeno několik desetiletí. Pak přišla zásadní změna, několik let se startovalo až koncem října a teprve posledních 40 let se závod přesunul na konec září. Historicky první vítěz Jakub Wolf jistě netušil, že jednou zaplní běchovickou náves tisíc běhuchtivých nadšenců. Nomen omen – Běchovice a běh patří přece k sobě, i když dějepisné prameny hovoří o jakémsi zemanu Biechovi, jemuž v šerém dávnověku patřila obec a pozemky k ní přislušející. Tento článek by byl neúnosně dlouhý, pokud bych vás chtěl s více než stoletou historií závodu Běchovice–Praha seznámit podrobněji. Na novém oficiálním webu závodu (www.bechovice-praha.cz) si můžete vše v klidu přečíst. Ale jednu historku si přece neodpustím: od nepaměti se startuje u patníku č. 13 kousek od parku se skulpturou běžců. Ptáte se, proč ostatní patníky staré brněnské silnice odvanul čas a „nešťastnou“ třináctku nikoliv? Zásluhu na tom má dlouholetý obecní kronikář Václav Borovan. Tento běchovický, bohužel již zesnulý občan jednou s hrůzou sledoval, jak silniční dělníci při

posledním rozšiřování silnice dotyčný patník již vykopali a dali stranou, aby jej pak nákladní auto odvezlo neznámo kam. Kronikář nemohl takovou ztrátu pro obec připustit, rozběhl se na tehdejší Místní národní výbor, tam vše ohlásil, pak se vrátil k patníku a doslova vlastním tělem jej chránil před odvezením. Tak zůstala „třináctka“ v Běchovicích, a když obec záležitost kladně vyřídila s orgány Státní památkové péče, byl patník znovu slavnostně osazen na původní místo. Tak mají Běchovice raritu: jediný u nás a možná i na světě památkově chráněný patník… A k tomu patníku na 13. kilometru jsme se rozhodli pozvat i vás. Pořadatelé letos preferují přihlášky prostřednictvím internetu. Formulář přihlášky naleznete na výše uvedené adrese webu závodu. Pokud této možnosti využijete a do 21. září provedete bezhotovostní úhradu startovného, ušetříte. Při této formě platby činí totiž startovné 200 Kč, jestliže se přihlásíte až v den závodu ve startovní kanceláři, budete se muset smířit s tím, že zaplatíte startovné ve výši 300 Kč. Všichni závodníci obdrží účastnické tričko a odznak 112. ročníku Mistrovství České republiky v silničním běhu. Muži nad 70 let, ženy nad 60 let a mistrovské kategorie startovné neplatí.

Jednou z letošních změn je zrušení startovní kanceláře v Praze v paláci YMCA. Startovní kancelář najdete v budově ZŠ Běchovice, nedaleko autobusové zastávky „Běchovice“. Bude otevřena v den závodu (28. 9.) od 7:00 hodin. Po přihlášení budete mít dosti času na to, abyste stihli ten svůj ze tří startů: všechny ženské kategorie startují společně v 11 hodin, mužské veteránské kategorie od 40 let společně v 11:30 hod a muži do 39 let spolu s mistrovskou a juniorskou kategorií přesně ve 12 hodin. Mistry ČR v silničním běhu pro rok 2007 se stali Jan Kreisinger z AK Kroměříž (31:13), který doběhl celkově druhý za vítězným Tanzancem Pascalem Sarwatem (31:01) a Petra Kamínková z AK Olomouc (35:28). Vzhledem k tomu, že start a cíl jsou na různých místech, doporučujeme všem příjezd do Běchovic veřejnou dopravou (věci závodníků pořadatelé převážejí k cíli), autobusy MHD nebo vlakem do železniční stanice Praha-Běchovice. V tomto případě je to od nádraží ke startu asi 1 500 m. Pro úplnost ještě dodejme, že součástí 112. ročníku silničního běhu Běchovice– Praha je i závod Běchovice in-line na 5 km pro bruslaře (start na 13. km v 10:30 hodin, cíl v Kyjích) a závod Mladé Běchovice pro předškolní děti a žactvo. g

www.behy.cz

BCHOVICE


LEHCE TĚ DOSTANE DÁL.


NIKE.COM/VICTORYPLUS


48

ZDRAVÍ

TEXT: LIBOR VÍTEK | ILUSTRANÍ FOTO: ZDENK KRCHÁK

NÁHLÁ ÚMRTÍ U MARATONSKÝCH BŽC

www.behej.com

V listopadu loňského roku se v New Yorku na start maratonského závodu, který byl americkou kvalifikací pro OH v Pekingu, postavil i Ryan Shay. Závod, který měl být jeho vstupenkou na olympiádu, však nedokončil. Na desátém kilometru zkolaboval. Když vítěz závodu dobíhal do cíle, Ryan Shay již nebyl mezi živými. Proč umírají? Rekreační běžci i top závodníci procházející pravidelnými zdravotními testy.

Náhlá úmrtí u maratonců nejsou výjimečná. První obětí maratonského běhu byl Atéňan Feidipides, který skonal v Aténách po uběhnutí 42 kilometrů z Marathonu, kde Řekové porazili přesilu perských vojsk. Podle kronik byl Feidipides pravým ultramaratoncem, před bitvou u Marathonu uběhl ve dvou dnech 240 km jako posel z Atén do Sparty, kde žádal o pomoc proti Peršanům (kterou Atéňané stejně nakonec nedostali včas). Z posledních případů je možné jmenovat dvě náhlá úmrtí u maratonců z podzimu roku 2007. Jedním byl rekreační běžec, který zemřel při maratonu v Chicagu, druhým byl špičkový americký atlet Ryan Shay, který zemřel při americké kvalifikaci na olympijský maraton v Pekingu. Vzhledem k publicitě, která se těmto tragédiím dostává, vyznívá každý takový případ velmi hrozivě a každého potenciálního rekreač-

ního, výkonnostního nebo i vrcholového maratonce jistě napadne, jestli maraton není hazardem se svým zdravím. Je však třeba zdůraznit, že riziko náhlého úmrtí při maratonu je nízké a odpovídá frekvenci zhruba jednoho případu na 50 000 závodníků sledovaných po dobu 18 let. Tak alespoň vyzněla studie na více než 215 000 maratonských běžcích sledovaných v letech 1976–1994 v USA, jejichž průměrný věk byl 37 let a většinu tvořili muži (82 %). Na této veliké populaci běžců byly zaznamenány celkem čtyři úmrtí během maratonského závodu, tři v důsledku předčasné aterosklerózy, která byla příčinou akutního infarktu myokardu, jeden

případ byl způsoben anomálním odstupem tepny zásobující srdeční sval. Je zajímavé, že dva ze zemřelých absolvovali maraton v minulosti již několikrát a nikdy si nestěžovali na žádné problémy se zdravím. Nemůže však při maratonu opravdu docházet i k přímému poškození srdečního svalu v důsledku enormně zvýšené svalové práce? Pro laika to zní asi neuvěřitelně, ale po uběhnutí maratonu k takovému poškození srdečního svalu opravdu dochází. Toto poškození je však (pravděpodobně) vratné a bez následků. V roce 1995 bylo ve studii na maratonských běžcích, kteří absolvovali slavný Bostonský maraton,

h ANALÝZA PÍIN ÚMRTÍ ODHALILA DEVT PÍPAD ISCHEMICKÉ CHOROBY SRDENÍ. g


49

NÁHLÁ ÚMRTÍ PI DÁLKOVÝCH LYŽASKÝCH BZÍCH Analogicky, jako u běžeckých maratonů, existuje určité riziko náhlého srdečního úmrtí i u dálkových lyžařských běhů, zejména pro jejich masovost a popularitu. Tomuto tématu se detailně věnovali švédští

h VELKÉ NEBEZPEÍ PEDSTAVUJE HYPERHYDRATACE ORGANISMU – NADMRNÝ PÍJEM TEKUTIN BHEM ZÁVODU. g lékaři, kteří provedli analýzu všech úmrtí během slavného Vasova běhu v průběhu let 1970–2005. Vasův běh je asi nejznámějším lyžařským dálkovým během, závodí se na 90 km klasickou technikou, a ačkoli profil tratě není zvlášť náročný, představuje závod pro lyžaře enormní zátěž. Každoročně se některé z jeho forem účastní okolo 40 000 sportovců, přičemž zhruba 15 000 absolvuje hlavní závod. V průběhu výše uvedeného rozmezí 35 let bylo zaznamenáno celkem 13 úmrtí. Analýza příčin úmrtí odhalila devět případů ischemické choroby srdeční (jeden z těchto případů byl třicetiletý muž, nekuřák, sportující pravidelně 5x týdně, do té doby zcela zdravý, který zemřel na 70. kilometru na akutní infarkt myokardu), dva případy hypertrofické kardiomyopatie (jeden z mužů absolvoval před závodem zátěžové EKG s normálním nálezem), jeden případ myokarditidy (zřejmě v souvislosti s nachlazením těsně před závodem) a jeden případ mozkové mrtvice. Všichni zemřelí byli muži. Sám jsem Vasův běh v roce 1996 absolvoval, a když jsem v cíli zcela vyčerpaný po 5,5 hodinách závodu sděloval jednomu domácímu závodníkovi, že mi je na umření, odpověděl mi s černým humorem, že pro Švéda není lepší smrti než zemřít při Vasově běhu. Také ve studii na běžcích-lyžařích provedené ve Finsku bylo vypočteno, že tito sportovci mají 5x vyšší riziko náhlého srdečního úmrtí ve srovnání s běžnou nesportující finskou populací. Z epidemiologických prací provedených v USA

a Švýcarsku vyplývá, že riziko náhlého úmrtí je u vytrvalostních běžců zvýšeno dokonce až padesátkrát. Je zajímavé, že toto riziko se velmi snižuje u jedinců pravidelně sportujících. Ti, kteří pravidelně netrénují a jedou například Jizerskou 50 „z voleje“ mají riziko náhlého úmrtí 40x vyšší než sportovci trénující pravidelně. Na druhou stranu je nezbytně nutné zmínit ohromně prospěšné účinky pravidelné sportovní aktivity. Jako důkaz lze použít opět data švédských lékařů, kteří porovnávali v průběhu 4 let úmrtnost sportovců, kteří absolvovali Vasův běh, s úmrtností celé švédské populace. I přes výše uvedená data týkající se zvýšeného rizika náhlého úmrtí bylo prokázáno, že lyžaři měli až o 70 % nižší celkovou úmrtnost (jak na kardiovaskulární nemoci, tak i na nádorové choroby, dvě nejčastější příčiny úmrtnosti v západních zemích). Podobný trend byl však pozorován například i u frekvence sebevražd. Mezi lyžaři jich bylo podstatně méně než u nesportovců, podobně nižší je u sportovců i výskyt depresí, než je běžné ve Švédsku. Autoři zjistili, že tyto ochranné účinky nebyly závislé na výkonnosti sportovců a výsledný čas v cíli závodu nebyl vůbec směrodatný. Je také zajímavé, že i lyžaři turisté, kteří absolvují Vasův běh za 10–12 hodin, mají o zhruba 10 ml/min/kg vyšší maximální aerobní kapacitu, než má fyzicky neaktivní populace (45 vs. 35 ml/min/kg), a to je také nejpravděpodobnějším důvodem velmi nízké mortality sportujících lidí. Více informací o náhlých úmrtích ve sportu naleznete na www.sportvital.cz. g

www.behy.cz

prokázáno, že těsně po závodě dochází u 20 % závodníku v jejich krvi ke zvýšení enzymů a bílkovin srdečního svalu (srdeční izoforma enzymu kreatinkinázy – CK-MB, nebo myoglobin) podobně jako u pacientů s akutním infarktem myokardu. Podobné nálezy byly zjištěny i u havajských ironmanů, u nichž byly zjištěny v krvi vysoké koncentrace srdečních bílkovin troponinů, které dnes běžně používáme v diagnostice akutního infarktu myokardu (viz výše). V jiné práci bylo překvapivě zjištěno, že poškození svalů po uběhnutí přetrvává velmi dlouho. 40 běžcům byla po uběhnutí maratonu a pak dále v pravidelných intervalech provedena biopsie lýtkového svalu, která byla detailně histologicky vyšetřena. Těsně po závodě byly zaznamenány akutní změny s poškozením svalových vláken a dalších nitrobuněčných struktur. Tyto změny vymizely zhruba do týdne, nicméně reparační a regenerační změny byly patrné ještě po 10 týdnech po absolvování maratonu! Další možnou příčinou náhlého úmrtí maratonských běžců může být porucha hydratace organismu. Poměrně velké nebezpečí představuje hyperhydratace organismu, vznikající v souvislosti s nadměrným příjmem tekutin během závodu, zejména méně zkušenými závodníky. V roce 2002 zemřeli při Bostonském maratonu dva závodníci. To vedlo skupinu amerických vědců k pátrání po příčině jejich úmrtí. Překvapivě bylo zjištěno, že v důsledku enormní fyzické námahy dochází u disponovaných jedinců k těžkému rozvratu vnitřního prostředí s nadměrným vylučováním antidiuretického hormonu zodpovědného za zadržování tekutin v organismu. V důsledku toho se nebezpečně snižuje koncentrace sodíku v krvi a dochází ke vzniku otoku mozku, který v těžkých případech může vést i k úmrtí. Zvýšené riziko hrozí zejména sportovcům, kteří při vytrvalostním tréninku příliš neztrácejí hmotnost, pravděpodobně v důsledku přílišného zadržování vody v organismu. Tito jedinci by měli výrazně omezit konzumaci sportovních nápojů během takové zátěže.


50

HISTORIE

TEXT: ONDEJ PROKOP

MARATON

V CARPI

POKLONA MALÉMU VELKÉMU MUŽI

www.behej.com

V červenci roku 2008 uplynulo sto let od slavného vítězství - prohry Doranda Pietriho při olympijském maratonu v Londýně. Na jeho počest se uskuteční maraton v italském Carpi. Centenario Dorando Pietri, jak se maraton připomínající londýnské drama nejslavnějšího italského maratonce nazývá, se poběží 12. října 2008 a jeho trasa povede z Maranella přes Modenu a Solieru až do Pietriho Carpi. Kdo vlastně byl onen drobný, nenápadně vyhlížející Ital, o jehož nesmrtelnosti rozhodla nepřízeň osudu v Londýně? Jaký byl život muže, kterého londýnská kalvárie změnila z atleta z masa a kostí v tragického hrdinu ne nepodobného postavám antických mýtů (jako řecký básník Pindaros oslavil v Olympijských ódách Pietriho starověké předchůdce, písní nazvanou Dorando zvěčnil italského borce americký skladatel židovského původu Irving Berlin)? Dorando Pietri se narodil v Mandriu (součást Correggia) 16. října 1885, ale již odmala žil v Carpi, v nevelkém, ale historicky významném městě poblíž Modeny. Začal velmi brzo pracovat; živil se jako pomocník v cukrářství. V době volna se věnoval cyklistice a běhání. Byl drobné postavy, měřil jen 159 cm. V září 1904 se nejslavnější soudobý italský běžec Pericle

Pagliani účastnil jednoho závodu přímo v Carpi. Traduje se, že se Pietri, který si návštěvu známého běžce nechtěl nechat ujít, v době závodu tajně vytratil z cukrárny. Nakonec se – prý stále v pracovním – vmísil mezi borce a doběhl do cíle těsně za Paglianim. O několik dnů později se Pietri již oficiálně účastní běhu na 3000 m v Bologni a končí opět jako druhý.

již bohužel nedařilo: na 24. kilometru musel pro akutní žaludeční problémy odstoupit, byť vedl před svými pronásledovateli o celých pět minut! Rok 1907 byl rokem řady úspěchů na různých šampionátech v Itálii, kde v bězích od 5 km po maraton už nenašel soupeře sobě rovného. Rok 1908 byl rokem londýnské olympiády. Dorando Pietri se na tuto událost po celé měsíce připravoval a tréninkový test, který podstoupil v Carpi několik dní před odjezdem do Anglie, byl velmi slibný: 40 km překonal za v jeho době mimořádných 2:38. Maraton byl na program olympijských her zařazen na 24. července a tehdy poprvé se běžel v délce, která se od roku 1921 stala normou platnou dodnes. Na startu před Windsorským zámkem se shromáždilo 56 borců, mezi nimiž byli dva Italové: Dorando Pietri a Umberto Blasi. Na anglické poměry neobvyklé horko nevěstilo nic dobrého. V 14:33 princezna z Walesu závod odstartovala. Trojice Angličanů Jack, Price a Lord se okamžitě ujímá vedení a nasazuje tempo, které se posléze ukáže jako smrtící. Dorando se drží zpátky a šetří síly na druhou polovinu závodu. Na 32. kilometru je již druhý, běží asi čtyři minuty za Jihoafričanem Charlesem Heffersonem. Když se dozvídá, že vedoucímu atletovi se nedaří překonat těžkou krizi, zvyšuje dál své tempo a na 39. kilometru Jihoafričana dohání a předbíhá. Do cíle zbývají již jen poslední kilometry. Dorando se však už potýká s dehydratací a s důsledky energetických ztrát způsobených prudkým zvýšením rychlosti. Únava u něj vyvolává stav obluzení. Dobíhá sice na White City Stadium, je však zcela dezorientovaný a splete si směr. Po výzvě, aby se vrátil, se Pietri poprvé ocitá na zemi. S podporou přihlížejících vstává a snaží se udržet se na nohou. Na posledních 200 metrech upadne Dorando ještě čtyřikrát, s pomocí zdravotníků, od nichž se mu dostává i umělého dýchání, znovu s námahou vstává a nejistým krokem se jako v transu přibližuje k cíli. Napětí vrcholí. 75 tisíc diváků bez dechu sleduje Pietriho

h JEDEN Z NEJSLAVNJŠÍCH PÍBH OLYMPIJSKÉ MARATONSKÉ HISTORIE. g Následujícího roku se dostavily první úspěchy v Itálii i v zahraničí, z nichž nejvýznamnější byl běh na 30 km v Paříži. V dubnu 1906 zvítězil Dorando na kvalifikačním maratonu pro olympijské mezihry v Athénách časem 2:48. Tam se mu však

agonický souboj se sebou samým. Naprosto vyčerpaný atlet je konečně v cíli. Maraton zdolal v čase 2:54:46, přičemž posledních 350 m ho stálo neuvěřitelných deset minut! O chvíli po něm dobíhá Američan John Hayes, jehož tým okamžitě


protestuje proti tomu, že Pietrimu byla v průběhu závodu poskytnuta pomoc. Protestu je vzápětí vyhověno. Ital je diskvalifikován. Drama Doranda Pietriho hluboce zapůsobilo na všechny diváky. Královna Alexandra se na návrh Arthura Conana Doyleho (na známé fotografii je tvůrce Sherlocka Holmese tradičně ztotožňován s mužem s megafonem podpírajícím borce těsně před cílem) rozhodla ocenit běžcovo hrdinství a darovala mu stříbrný pozlacený pohár jako náhradu za zlatou medaili. Ztracené olympijské vítězství se paradoxně stalo klíčem k Dorandově úspěchu. Rázem proslavený Pietri přijímá za tučnou odměnu nabídku k řadě exhibičních závodů ve Spojených státech. 25. listopadu 1908 se za obrovského diváckého zájmu uskuteční v Madison Square Garden maratonská odveta mezi ním a londýnským vítězem Američanem Hayesem, v níž Pietri, notně povzbuzován tisíci svých krajanů, předběhl svého soupeře o plných 500 metrů. Dalšího zadostiučinění se pak Dorandovi dostává v květnu následujícího roku, kdy Hayes opět utrpí porážku. Během svého amerického pobytu se Dorando Pietri zúčastnil celkem 22 závodů od 10 km po maraton a sedmnáctkrát zvítězil. Do Itálie se Pietri vrací v březnu 1909 a i doma pokračuje v profesionální dráze. V květnu 1910 dosáhne osobního rekordu v Buenos Aires při svém posledním maratonu (2:38:48), sportovní kariéru v Itálii pak završí v září následujícího roku v Parmě vítězstvím v běhu na 15 km. Posledního závodu mimo Itálii se účastní 15. října 1911 v Göteborgu. Opět zvítězí. O den později oslaví narozeniny. Je mu pouhých 26 let! Za tři roky své profesionální kariéry běžel Pietri v 46 závodech a dokázal si tak vydělal obrovskou částku 200 000 lir. Investoval ji do luxusního hotelu v Carpi, který si otevřel spolu se svým bratrem Ulpianem. Maratoncovo charisma však jeho investici ochránit nedokázalo. Hotel zkrachoval. Dorando se přestěhoval do San Rema, kde si otevřel autoopravnu s taxislužbou a kde žil až do své smrti v roce 1942. Zemřel na infarkt ve věku 56 let. Dorandův život plný zvratů okusí ve zkratce na dvaačtyřiceti kilometrech i leckterý z účastníků vzpomínkového maratonu Centenario Dorando Pietri. Pocítí naději i zklamání, euforii i depresi, bude při jasném vědomí i v obluzení, prožije okamžiky slávy i hořkost neúspěchu, ale nikdy při tom všem nebude díky Dorandu Pietrimu sám. g

• STATICKÉ VYŠETENÍ NA PRECISION FIT • DYNAMICKÉ VYŠETENÍ DOŠLAPU • KOMPLETNÍ BŽECKÁ KOLEKCE PRO ŽENY

SPECIÁLNÍ BŽECKÁ PRODEJNA TÁBORITSKÁ 5 130 00 PRAHA 3

NAJDI PRO SEBE TO PRAVÉ

h ITAL, KTERÝ DORAZIL PRVNÍ DO CÍLE MARATONU A PITOM PROHRÁL. g

ESHOP: WWW.TRIEXPERT.CZ


ZAÁTENÍCI

FOTO: RADEK NAROVEC

52

h JAKÝKOLIV SPORT, JÍMŽ SE BUDETE AKTIVN ZABÝVAT, VÁM PINESE DO ŽIVOTA NCO NOVÉHO. NOVÉ PODNTY, NOVÉ POZNÁNÍ, NOVÉ PÁTELE, NOVÉ DOVEDNOSTI. A TO SE VŽDYCKY HODÍ. g TEXT: MILOŠ ŠKORPIL

BHÁNÍ JAKO ŽIVOTNÍ STYL

Pro většinu z vás se už stalo běhání pevnou součástí životního stylu. Mnozí z vás už si nepamatují den, kdy to vše začalo a den bez běhu je pro ně černou můrou. Teď trošku „nelogicky“ půjdu proti sobě, když řeknu: „Běh a běhání je činnost, při níž se cítím naprosto svobodný a svůj, jediná činnost, při níž cítím, že se vznáším v oblacích a přitom jdu po pevné zemi. Proč „nelogicky“, prostě proto, že i když běhání nejlépe charakterizuje to, co jsem, tedy BĚŽEC, není to jediná sportovní činnost, kterou bychom měli v životě provozovat!

www.behej.com

Věnujte se v rámci zušlechťování svého těla i jiným sportům. Vynikající je určitě cyklistika, plavání, bruslení (ať v letní či zimní formě), běžkování, turistika, jóga, spinning či cokoliv jiného, co vás oslovuje, či někdy dříve oslovovalo. Chci tím říci, že jedině pestrost v pohybu, tak jako v našem osobním životě, je zárukou toho, že se nám nikdy neomrzí a bude nám stálým přítelem a kamarádem, k němuž se s důvěrou budeme obracet ve chvílích, kdy se nedaří nebo nás postihne splín. Úvodní odstavce byly určeny těm, kteří už jsou chyceni, následující hlavně těm, kteří hledají.

PRO BY ML LOVK BHAT NEBO SE JINAK STARAT O SVOU FYZICKOU KONDICI? Třeba proto, abyste mohli, kdykoliv to budete potřebovat, doběhnout autobus, vlak, trolejbus, tramvaj nebo prchajícího zloděje. Fyzička se vždycky hodí. Navíc se vzrůs-

tající fyzičkou roste člověku sebevědomí a to se zase hodí v jakékoliv formě našeho podnikání. Jedno, jestli se ucházíme o lukrativní místo nebo chceme zapůsobit na nějakou ženu či muže. Jakýkoliv sport, jímž se budete aktivně zabývat, vám přinese do života něco nového. Nové podněty, nové poznání, nové přátele, nové dovednosti. A to se vždycky hodí. Běh a běhání vám však přinese, kromě výše uvedeného, i něco dalšího, co žádný jiný sport ne. Co to je? Co může člověku dát běh a jiné sporty ne? Napadá vás něco? Ne? Pokud by náš časopis vycházel jako týdeník, tak bych tady skončil a nechal vás o tom týden přemýšlet, protože ale na další časopis si budete muset nějakou dobu počkat, nejspíš by se vám už tahle otázka vykouřila z hlavy a tak odpovím rovnou. Běhání vám umožní jít stále dopředu.

Zdá se vám, že jsem vás podvedl? Tak to zkuste, pokud už jste tak neučinili dříve a vytrvejte. A zkuste si na tuhle otázku odpovědět třeba na konci roku. Do té doby je ale dlouhá doba, tak co byste řekli tomu, věnovat ten čas praktické aplikaci běhu? Jak? Třeba podle následujícího scénáře, tedy tréninkového plánu: volno – to nám půjde určitě nejlíp 1 hodina lehkého běhu STŘEDA: 1 hod. plavání; 2 hod. na kole; 1 hod. aerobiku; 1 hod. spinning ČTVRTEK: 1 hod. lehkého běhu PÁTEK: volno SOBOTA: celodenní akce (pěšky – můžete i běžet, na kole, horská turistika, práce na chalupě) cokoli je libo a cokoli vás naplňuje NEDĚLE: 1 hod. lehkého běhu PONDĚLÍ: ÚTERÝ:


Samozřejmě, pokud se chystáte na podzim nebo příští rok na nějakou zajímavou turistickou dovolenou, při níž budete muset dnes a denně zapínat své svaly, tahat na vlastních zádech kilogramy nákladu nebo své tělo vystavovat jiným příjemnostem, tím lépe. Každopádně, pokud ale před tím budete aktivně, tím myslím sportovně žít, určitě vše, co vás na takové atraktivní dovolené potká, zvládnete mnohem lépe. Pokud se pak chystáte na podzim vyrazit na nějaký běžecký závod o délce deseti kilometrů, tak přejděte 6 týdnů před ním na tento trénink: volno ½–1 hod. volného běhu STŘEDA: (4–10x 400 m s meziklusem 400 m); začněte se čtyřmi opakováními a každý týden přidávejte dvě. Tempo rychlého úseku by mělo být podle vaší výkonnosti cca 80 sekund pro ty, kdo se chystají běžet 10 km za 40 minut – 120 sekund pro ty, kteří to chtějí zvládnout do hodinky. ČTVRTEK: ½–1 hod. volného běhu PÁTEK: volno SOBOTA: ¾ hod.–1,5 hod. běhu. Tempo by mělo být takové, abyste už nemohli plynně mluvit, ale nemělo by vás nutit každou chvíli zastavovat a vydýchávat se. NEDĚLE: ½–1 hod. volného běhu PONDĚLÍ: ÚTERÝ:

Tak, jak říkají Jiránkovi Králíci z klobouku: „Vstávat a cvičit“. Krásný čas při pocení. g


ŽENY A B H

FOTO: ZDENK KRCHÁK

54

TEXT: TEREZA ROZEHNALOVÁ

MUŽI

TO MAJÍ LEHÍ

www.behej.com

Předem podotýkám, že nejsem feministka ani nejsem nijak zaujatá proti mužskému pohlaví. Je však pár věcí, které ukazují, že nám ženám nestačí jen nazout boty a vyrazit. Chlapi to mají prostě jednodušší.

Ráno obléknou sportovní dres a běžecké boty a oznámí rodině: „Jdu si zaběhat, za hodinu jsem zpět“. Neřeší, kdo, kdy a jak ustele postele, co a kdo udělá dětem k snídani, co zadat za úkoly či jaký nachystat film, aby se nenudily. Nezjišťují, zda všechny plyny jsou vypnuté, nože uklizené a okna zavřená. Nakonec i žena vyběhne. Ale kam? Muž je od přírody silnější, méně bojácný

a přepadení mu víceméně tolik nehrozí. Vydá se tedy kamkoli. Ale žena? Do lesa a na odlehlá místa, kde je méně lidí, aut a prachu, pokud neběhá s otevřeným nožem, mobilem a znalostí minimálně 150 zápasnických chvatů, se jen tak nepustí. Když, tak jen za světla. Možná proto nás tolik hopsá v bezpečí tělocvičny při aerobiku a snaží se zapamatovat si sled nezapamatovatelných kroků.

S jídlem trochu souvisí další problém. O něm mě utvrdila hláška jedné sportuznalé maminky, doprovázející zvědavé dítě. Nejdřív běžel pán. Zvídavé dítko se ptalo: „Proč ten pán běhá?“ Maminka odpověděla: „Protože je sportovec.“ Pak se dopotácela moje maličkost, na stejnou otázku jsem však slyšela, že „paní chce zhubnout“. Možná na tom něco bude. U kafe vidím mlsat častěji ženy. Proč vám chlapům ale tolik ta čokoláda nechutná a nepřiberete po každém dílku alespoň 2 kila jako my? Hubnutí jako motiv ovšem není můj případ. Já začala běhat po té, co jsem se zadýchala i do prvního patra. Některé dámy od běhu odradí i už předem avizované řeči, které se i ke mně oklikou dostaly. Zřejmě nemám nic lepšího na práci, nebo „bůhví kam a za kým běhá“, nebo „u nich doma to musí vypadat“, nebo „chudáci děti“. Další varianty už jste možná také slyšeli. Muž běžec asi také neřeší, zda se zpotí natolik, že mu to zničí těžce naondulovaný účes, rozmáčí voděodolnou řasenku, a že si zablátí nový drahý barevně sladěný outfit. Nemusí tolik shánět běžecké boty. Jejich výběr je širší. A už vůbec neřeší otázku výběru vrchního dílu spodního prádla, která je pro nás stejně důležitá jako boty. Možná trochu přeháním nebo si vymýšlím a možná si za to taky můžeme samy. Osobně mi už nevadí se zpotit, vypadat a vonět ne zrovna přitažlivě, běhat v širokých pánských botách a make-up si šetřit na jindy. Dokážu ale pochopit, že řadu žen odradí přehlídka zpoceného prádla a mokrých účesů na vlastním těle na ulici či v rozkvetlém parku, nedejbože před sousedkou, která nám stejně nikdy nerozuměla. Mám tak nějak štěstí. Mě k běhu přesvědčil a zasvětil manžel. Ne vždy mi sice pomůže, ale vždy počká, poradí, podpoří a někdy i zaplatí. V přesvědčování kamarádek k běhu jsem ale vždy našla jednu ze zmiňovaných výmluv či omluv. Pokud ještě stále hledáte důvod, proč nás přesvědčovat, tak třeba proto, že ať děláme, co děláme, stejně chlapi běhali, běhají a budou běhat rychleji. A tak vaše umístění na závodech bude v širším poli účastníků hodnotnější. Rády si povídáme, a můžeme vám zpříjemnit dlouhou trať. A taky nebudete muset řešit otázku, kam s klíči od auta. Obvykle potřebujeme víc než jen ty klíče, tak si je můžete dát k nám do batohu a starost s úschovou tak nechat na nás. g


FOTO: LUBOŠ ROSENBERGER

55

POHÁR BEHEJ.COM ŠANCE PRO ZÁVOÁKY I HOBÍKY

Náš pohár je proto záměrně stavěn tak, aby vyhovoval hobby běžcům, kteří nemají šanci na umístění či ceny z obvyklých pohárových soutěží postavených na výkonnosti. Naším cílem je přivést na startovní čáru nejpodařenějších domácích závodů nové běžce a pomoci tak nepřímo i pořadatelům v jejich nelehké práci. Pohár behej.com je celoroční a má dvě desítky závodů, vesměs v délce kolem 10 km, což je nejpopulárnější distance pro většinu závodníků. Čím více startů, tím více bodů a tím větší šance na cenu v závěrečné tombole. Závody jsme vybírali podle mnoha kritérií a ve spolupráci s jejich pořadateli. Naší snahou je spojit závodění s výletem celé rodiny do krásných míst v naší zemi, kam byste se asi jinak bez běžecké záminky sami nevypravili.

V každém závodě se výkony závodníků ocení body podle dosaženého času, respektive ztráty na vítěze. To znamená, že vítěz dostane maximum bodů (100), další v pořadí dle časové ztráty o odpovídající počet bodů méně. Doběhnete-li za 80 minut, zatímco vítěz za 60 minut, máte 75 bodů. Body za jednotlivé závody se sčítají. To dává šanci pilnému amatérovi v konečném pořadí porazit profesionála, u něhož se nedá předpokládat častá účast. Rovněž to udrží napětí v seriálu až do jeho samotného konce. Body z nepodařených závodů se nemažou, každý start se počítá. Evidujeme věkové kategorie závodníků a závodnic do 39 let, 40–49, 50–59, 60 a více. Pohár můžete sledovat na www.behy.cz. Odkaz na speciální stránku najdete přímo v hlavním menu. Tam si můžete porovnávat své výkony s konkurenty v celkovém pořadí

i jednotlivých kategoriích, sledovat nejen celkové body, ale i průměrné body za jednotlivý závod. Do Poháru behej.com je letos přihlášeno více než tři sta závodníků a závodnic. Vstup je bezplatný a na registrované účastníky čekají na závodech zajímavé výhody oproti neregistrovaným! I pro letošní sezonu počítáme se závěrečnou tombolou, kde největší šanci uspět a odnést si ceny sponzorů budou mít ti, kteří se zúčastní nejvíce závodů během roku. Stejně tak budeme pokračovat v představování některých účastníků, a to nejen těch na špici. Neváhejte a přihlašte se, pokud jste již letos některý z uskutečněných závodů absolvovali, dopočítáme vám zpětně body, abyste se necítili znevýhodněni. A počítejte s tím, že můžeme napsat právě o vás! Pro nás je hvězdou každý, nejen ten ze stupňů vítězů. g

www.behy.cz

Běháte pravidelně, ale vyhýbáte se běžeckým závodům? Je tím hlavním důvodem strach, že vám všichni hned od začátku utečou a vy se ztrapníte? Ostych stranou, toto je zbytečná obava. V České republice se každoročně koná několik set závodů, převážně pro širokou běžeckou obec a pořadateli jsou stejní nadšenci do běhání, jako jste vy. Co na tom, že doběhnete několik desítek minut za špicí! Porazíte hlavně sami sebe, svou pohodlnost a navíc i všechny, kteří ten den zůstali doma.


56

B H DO VRCHU

TEXT: RADEK NAROVEC | FOTO: JITKA NAROVCOVÁ

JUNGFRAU MARATON

KRÁSN ŠÍLENÝ Běžíte 40 km do kopce, abyste do cíle dorazili zdánlivě odpočinutí. Kolem vás zasněžené alpské čtyřtisícovky, ale vy se koupete ve vlastním potu a po hodinách běhu dobíháte rudí jako Indiáni. Čtyři, pět i více hodin se plahočíte do 1800m převýšení pro jedinou trofej: tričko s medailí. Takový je Jungfrau maraton, patrně nejtěžší maraton na světě.

www.behej.com

Start v poklidném městečku Interlaken omílaném dvěma jezery. Do ulic vtrhne čtyřtisícový dav a jen stěží si umíte představit, že by taková masa měla vtrhnout do cíle mezi velikány, odkud je jediná šance dostat se dolů jen s pomocí pomaličkých vláčků. A přesto se tak má stát. Tento švýcarský maraton má jednu zvláštnost – fascinující ticho mezi běžci po celé trati. Jakoby všichni šetřili síly, protože vědí, co je čeká. Po deseti kilometrech roviny se trasa začne pozvolna zvedat, abyste vystoupali do Lauterbrunnenu, jindy poklidné

vesničky s velkým vodopádem obklopené z obou stran skalními masívy. Uličky jsou plné turistů i místních, kteří svorně tvoří úzký špalír, aby vás ještě více pomátli a zesílili tradiční euforii dvacátého kilometru. Jenže všechny rychle opouští myšlenky na juchání. Na dalších třech kilometrech na vás čeká předsunutá „maratonská zeď“. Převýšení 400 m má snad jedinou výhodu – můžete naprosto bez ostychu přejít do chůze. Neskutečný výkon podala téméř 60letá anglickými nápisy pomalovaná paní, která tuto pasáž vyběhla. Úctu k jejímu

h OD 30. KILOMETRU MNE TROCHU DSÍ VLASTNÍ NEZÁJEM O JÍDLO, TÍM SPÍŠE, ŽE MÉ NETRÉNOVANÉ TLO MÁ JIŽ ZA SEBOU PES TYI HODINY VÝKONU. g

výkonu nekalí ani fakt, že jsem za ní kopec vyšel jen se čtyřmetrovou ztrátou. Po této zkoušce zdatnosti byste si mohli v klidu říci, že to nejhorší máte již za sebou. Měli byste pravdu, ale v reálu již stěží hledáte motivaci pro další běh. Trochu brzo, když do cíle zbývá ještě 13 kilometrů. Občerstvovačky na každém kroku (zaráží především jedna v naprosto nedostupném terénu pro jakoukoliv motorizovanou dopravu), překyselené žaludky potěší pro našince netradiční bujón i kola-čaj, která na rozdíl od iontu není kyselá, ale ani příliš sladká. Od 30. kilometru mne trochu děsí vlastní nezájem o jídlo, tím spíše, že mé netrénované tělo má již za sebou přes čtyři hodiny výkonu. Přidává se k tomu mírné točení hlavy podpořené řídnoucím alpským vzduchem. Naštěstí se tělo již po několika-


h NA 38. KM KONEN POTKÁVÁM MANŽELKU, KTERÁ VÍ, ŽE JEDU HODN ZA PLÁNOVANÝM ASEM A SE STRACHEM SE ZEPTÁ, JAK MI JE. g denním pobytu z velké části aklimatizovalo, první výběh byl v tomto ohledu hodně nepříjemným. Na 38. km konečně potkávám manželku, která ví, že jedu hodně za plánovaným časem a se strachem se zeptá, jak mi je. „Dobrý to je,“ houknu a hned otáčím hlavu, protože pravda je přesně opačná. „Je to hnusný, jako nic předtím.“ Ale to již terén padá ostře dolů a tělo se jakýchkoliv nekopců chytá jako příležitosti k oddechu. Stylem zpomalené Anny Pichrtové se spouštím kamenitým terénem dolů a netuším, že mi zbývají poslední tři minuty závodu. Je mi jasné, že na tipovaných pět hodin to nebude, ale vyráží mi dech, když po sto metrech narážím do hada lidí přede mnou a všichni společně zastavujeme. Dokonce hned na několik minut. Před námi se patrně někomu udělalo nevolno a není se kudy vyhnout. Ale co, bereme to všichni s nadhledem. TOTO NENÍ MARATON NA ČAS. Navíc – kde zažijete finiš ve stoje na místě?!? Čeká nás ale ještě nekonečné pěší stoupání na morénu, která zvláště v deštivém počasí hrozí uklouznutím při neopatrném kroku stranou. Napravo nic, nalevo

nic, jen nad vámi kilometrový had lidí a pod vámi ještě delší. Skoro na vrcholu již hodiny hraje dudák. Další podivnost tohoto neskutečného teátru. Je zde prý každým rokem. Padá z vás poslední smutek z horšího než plánovaného času. Po pár stovkách metrů, kdy již cítíte, že se blížíte k cíli, vás zastaví terénní hup, na jehož nejvyšším bodě je více lidí než obvykle. Co to je? Fata morgána ve švýcarském provedení? Na velkém kameni je napečíno a hromady skvělé čokolády. Rychle popadnete kousek a již se k vám upínají snad patery ruce pomocníků, abyste náhodou vysíleni neškobrtli o velké kameny a do cíle nesjeli hlavou napřed. Na tento moment jste čekali celé dlouhé hodiny trápení. Vidíte do dlouho skrývaného cíle, do něhož vám zbývá kilometrový seběh. Po předchozí pěší až stojací vložce probíháte fotobuňkou nečekaně „odpočatí“, skoro jakobyste se celou dobu loudali. Slzy na krajíčku, hlas ochrnutý emocemi. Obklopen velkolepostí krajiny kolem nemůžu pochopit, že po pěti a půl hodině běhu a chůze do kopce se budu cítit v cíli téměř neunaven. Jungfrau je prapodivný výmysl, maraton do kopce nemá s klasickým nic společného. A přesto víte, že jste dosud nic krásnějšího neabsolvovali a dost možná ani již neabsolvujete. Celý se mi přehrává v mysli ještě noc po něm, když už bych měl únavou spát. Ale nejde to, po dnešku vím, že jsem lidsky zas někde dál. g

www.behy.cz

57


58

NAVŠTIVTE STRÁNKY

BEHEJ.COM Články, blogy, fórum, soutěže, tréninkové rady, tipy na zajímavé závody, recenze obuvi a oblečení, novinky ze světa techniky. To vše denně připravuje tým lidí stojící za běžeckými stránkami www.behej.com a sesterským webem www.behy.cz zaměřeným na závodní běh. Snažíme se nabídnout obsah zajímavý pro všechny běžecké směry, ať jste ryzí závoďáci nebo je pro vás naopak běh pouhou formou regenerace a odpočinku.

www.behej.com

Běh je nejjednodušší formou sportu a zdaleka není jen o svalech, kilometrech nebo osobních rekordech. Stránky behej.com si kladou za cíl sdružit publikační a organizační aktivity české běžecké scény. Je naším snem pozvednout úroveň českého běhu na vyšší úroveň, pomoci nalézt a spojit všechny, kteří si nedovedou představit svůj život bez běžeckých bot a trička. Bude nám ctí, pokud se nám podaří objevit nové Zátopky, chceme však přinášet zábavu a poučení i všem těm, pro které běh navždy zůstane jen odpočinkem a únikem z dnešního přepracovaného světa. Ve spolupráci s obchodními partnery se snažíme rozšiřovat nabídku výhodných nákupů běžeckého sortimentu, přinášíme recenze a testy zboží a upozorňujeme na novinky na pultech. Naším cílem je hlavně informovat a bavit. Přes tři tisíce běžců je zaregistrováno na fóru a diskutuje o novinkách, klíčových tématech jako výběr běžeckých bot, bolest kolene, běžecký trénink a podobně, nebo si domlouvají společné výběhy. Spravujeme rovněž unikátní mapu běžců, pomocí níž si můžete najít partnera pro společný výběh v místě vašeho bydliště.

Jsme hrdí na to, že již necelý rok po vzniku a hlavně díky vašim hlasům byl projekt behej.com nominován na cenu Křišťálová lupa, kterou server www.lupa.cz uděluje výjimečným internetovým stránkám. Zejména přes léto v době dovolených přinášíme naše i vaše postřehy o tom, jak se běhá v zahraničí. Nebojíme se udělat si legraci sami ze sebe nebo vážnějších diskusních témat v textech psaných kurzívou. Hodně nás zajímá mládež. Je pravda, že běh nepatří mezi populární sporty pro děti. Snažíme se zmapovat proč tomu tak je, navštěvujeme školy, hovoříme s oddílovými trenéry, chystáme soutěže a speciální tréninkové plány pro děti.

PEDSTAVENÍ WEBU BEHY.CZ V lednu letošního roce jsme spustili web o závodním běhu www.behy.cz, přirozenou odnož serveru behej.com. Server behej. com se nadále bude soustředit především na hobby běh. Nové stránky behy.cz si kladou za cíl informovat o závodech domácích i zahraničních a být místem především pro ostřílené běžce. Termínovka závodů, hitparáda osobních rekordů i porovnání naběhaných kilometrů v tréninku, články a rozhovory, Pohár behej.com, trénink pod vedením zkušených trenérů, zprávy z oddílů. To vše najdete nyní na behy.cz. V termínovce závodů si můžete sestavit dle vlastních požadavků svůj letošní plán, případně vložit informace o závodě, který sami organizujete. Rádi bychom nadále pomáhali rozvíjet domácí závodní scénu, dávali prostor nejoblíbenějším závodům, přinášeli profily zajímavých borců, vedli rozhovory a nabízeli úvahy k zamyšlení.

Pro zájemce o systematický trénink pod dohledem zkušeného trenéra je připravena sekce Trénink, v níž si můžete dohodnout intenzitu a formu kontaktu. Soutěživým, ale i pořádkumilovným polykačům kilometrů slouží Hitparáda, kam si stovky nadšenců denně zapisuje své výkony. Výjimkou nejsou ani borci s více než 400 km měsíčně! K dohledání jsou i osobní rekordy špičkových závodníků minulosti. Na behy.cz najdete časem porovnání běžeckých bot, diskusi o jednotlivých značkách, recenze a testy závodního zboží a doplňků. Nezapomínáme ani na slavné osoby minulosti, představujeme největší světové běžecké školy a pokusíme se „objevit“ regionální hvězdy, které si zaslouží, aby se o nich vědělo všude. Server není zaměřen jen na domácí běhy, chtěli bychom přiblížit to nejpodstatnější ze Slovenska a postupně i dalších sousedních zemí, kam každým rokem zajíždí na závody čím dál více českých běžců. g


KÝ ÈASOPIS ØS ŽA LY ŠÍ EJ HL Á BS JO NE – SNOW )

7X OD ØÍJNA DO BØEZNA (74 KÈ

SKIPAS ZDARMA DO ŠVÝCARSKA I ÈESKA

NORDICM DICMAG AG

– VŠE PRO BÌŽECKÉ LYŽOVÁNÍ 4X OD LISTOPADU DO BØEZNA (59 KÈ)

BALÍÈEK V HODNOTÌ PØEDPLATNÉHO KE KAŽDÉMU ÈASOPISU!

FREESKSI OPIS O FREESKIINGU – NOVÝ ÈA

È) O ÚNORA (74 K D U D A P O T IS L 3X OD


60

HISTORIE

TEXT: MILOŠ ŠKORPIL

ABEBE BIKILA

SMUTNÝ KONEC ETIOPSKÉ LEGENDY Každý den běhal po horách a dýchal vůni eukalyptů. Při olympijských hrách se nadechl z plných plic slávy, pak ucítil první doteky skromného blahobytu. Přes noc se stal z „bosého neznámého“ osobností, jejíž jméno vyslovoval celý sportovní svět. Jeho příběh je z těch, které dokáží oslovit každého a z něhož si každý může vzít pro sebe velmi mnoho. Osmadvacet let čekal, devět let žil a čtyři roky trpěl.

www.behej.com

ÍM 1960 Na startu se spolu s ostatními netrpělivě rozhlíží po svých soupeřích drobný etiopský vytrvalec Abebe Bikila a není mu rozhodně do smíchu. Je poprvé v cizí zemi, divácká kulisa ho děsí a znervózňuje. Je 10. září 1960 a na 69 maratonců čeká závod, kterému obětovali čtyři roky přípravy. Ještě před startovním výstřelem mu stačí trenér Niskanen ukázat na Marokánce Rhadiho a sovětského běžce Popova a říci mu: „Těch se drž!“ Od startu se Bikila drží ve vedoucí skupině, ostatní běžci ho dlouho neberou vážně. Že se začíná dít něco výjimečného, pochopí nejdříve novináři a začínají hledat v oficiálních příručkách olympiády něco o tom drobném, snědém běžci, který běží bos. Rozhlížejí se po sobě, jako by hledali spásu jeden u druhého. Nikde nic. Bikila je až do této chvíle pro celý sportovní svět „pan Nikdo.“ Zhruba v polovině závodu se ze skupiny odpoutává Hadi, Bikila je zvyklý jako voják poslouchat rozkazy a tak se poslušně vydává za ním. Bok po boku se vzdalují ostatním soupeřům. Mezi novináři se šíří panika, nic nic nic, dokonalý pan Nikdo. Tento bosý Nikdo se pak v posledním kilo-

metru odpoutává od vysíleného Rhadiho a dobíhá si pod Konstantinův oblouk pro senzační vítězství. Až dlouho po závodě se novináři dozvídají více o tomto nenápadném běžci. On sám je z celé situace neméně zaskočený a rozechvělý a není schopen odpovídat na jejich dotazy. První informace o něm sděluje novinářům až finský trenér v etiopských službách, bývalý chodec a lyžař Onnie Niskanen. Etiopan Abebe Bikila se narodil 7. srpna 1932 v provincii Mout. Jako kluk pásl kozy a samozřejmě naběhal spousty kilometrů po náhorních plošinách. V deseti letech se vypravil s matkou na trh do Addis Abeby a od té chvíle snil o uniformě císařské gardy. Toto přání se mu splnilo v devatenácti letech. Tam se také poprvé setkal s Niskanenem. Na olympijské hry se kvalifikoval časem 2:21:23 hod. V olympijském závodě se pak zlepšil o více než šest minut. Bikila přitom odjel na olympiádu zcela náhodou. Etiopie nebyla dost bohatá na to, aby vyslala velkou výpravu. Bikilu ani zde nikdo pořádně neznal, nemohl se pochlubit výraznými vítězstvími ani výraznými výkony, a tak nebyl žádný důvod uvažovat o jeho nominaci. Nejlepším tehdejším etiopským maraton-

cem byl Siamu Biratou, ten měl nominaci prakticky jistou, i když pro formu se pořádal kvalifikační závod. Přehnané sebevědomí pak bylo, jak se mnohokrát stává, důsledkem tvrdého pádu. Biratou odjel na dovolenou, trochu se na ní pozapomněl. Do sídelního města se pak vracel celou noc pěšky a po tříhodinovém odpočinku nastoupil na start kvalifikačního závodu. Křeče, které ho postihly, ho donutily vzdát a současně se staly vítězi kvalifikace Bikilovi poukázkou k cestě do Říma.

ZRODILA SE LEGENDA Děj nejpřekvapivějšího vítězství na římské olympiádě se začal odehrávat při denních dávkách šedesátikilometrového běhu naboso, v tvrdých nehostinných přírodních terénech a v nadmořské výšce 2400–2700 metrů nad mořem. Niskanen byl tvrdým zastáncem maximalistické staré finské školy a Bikila velmi poslušným žákem. Byl voják, nosil uniformu, po níž celý život toužil, musel poslouchat a poslouchal. Byl také atletem a líbilo se mu běhání, dostával úkoly a ty beze zbytku plnil. Nikdy neodporoval. Niskanen mu nařídil, aby si obul boty, tak si je obul. Na měřených úsecích však


61

toval. Nikdy se proto s jistotou nedozvíme, jestli zánártní kůstka byla prasklá už před odjezdem na olympiádu a ve víře v Bikilovu odolnost se o tom nikdo nezmínil, nebo jestli praskla až při závodě. Řada odborníků se dodnes přiklání k tomu, že musel s tímto zraněním už nastoupit na start. Tak či onak, po sedmnácti kilometrech musel pro nesnesitelné bolesti z olympijského maratonu odstoupit. Závod pak s tříminutovým náskokem nevyhrál nikdo jiný, než jeho nástupce – Mamo Wolde. Abebe Bikila věděl, že v 36 letech je již s velkou atletikou konec a na dalších hrách už by neměl šanci. Proto se s velkým úsilím začal věnovat vojenské práci. Stal se instruktorem armádních jednotek v okolí hlavního města. Cestoval, vysvětloval, radil, ale také rád a zajímavě vyprávěl o světě, o velkých závodech a olympijských hrách. Kluk z náhorní plošiny doběhal, ale zralý muž lákal k atletice jiné, vysvětloval, jak na to, a také seznamoval jiné s tím, proč trénink mnohdy bolí.

OSUD SE ZAÍNÁ NAPLOVAT

TOKIO 1964 – OBHAJOBA Za čtyři roky jel na svoje druhé olympijské hry. Tentokrát už ne náhodou, přesto ale osud chtěl, aby to nebylo tak jednoznačné. Chybělo opravdu velmi málo, aby se nestal prvním maratoncem, který dokázal obhájit své olympijské vítězství. Pět týdnů před olympiádou, místo aby ladil na svůj závod, ho vezou do nemocnice. Akutní zánět slepého střeva. Abebe Bikila však není z těch, kteří by byli zvyklí předem odcházet z boje. Je vůbec možné, aby s čerstvě zašitým břichem byl schopný podat vrcholný běžecký výkon?

Bikila se však nevzdal, již několik dní po operaci sténala jeho nemocniční postel pod gymnastickými cviky, jimiž začal zpevňovat své ochablé svaly. V okruhu favoritů závodu se však jeho jméno neobjevovalo. Papírové tipy však braly, tak jako před čtyřmi lety, za své, když s ním do obrátky stačili zuby nehty držet tempo jen Australan Ron Clarke a Ir Hogan. Na pořadu dne už nebyla otázka: „Kdo to je?“ Teď se všichni ptali: „Jak je to možné?“ Do cíle přiběhl poměrně svěží se čtyřminutovým náskokem. Ztratil na váze jenom pětatřicet deka! Důkaz absolutní fyzické odolnosti, mimořádné připravenosti a vítězství lidské vůle. Uvítání doma bylo ještě skvělejší než před čtyřmi lety. Byl povýšen do hodnosti poručíka, opět se mu zvýšila životní úroveň. Byl prvním maratoncem, který obhájil olympijské vítězství. To se před ním nepodařilo ani takovým běžcům jako byl Zátopek nebo Kolehmainen. Zase objížděl svět, vyhrával, vyprávěl, nechal se ukazovat, ale už na něm byla znát únava. Jakoby najednou zestárl. Věděl ale, že už má svého nástupce, o němž se všude zmiňoval, a jehož jméno bylo Mamo Wolde.

MEXIKO 1968 Na svou třetí olympiádu do Mexika odjížděl s odhodláním vyhrát. Kupodivu, tentokrát se u jeho startu nevyrojily žádné otazníky. Ve světle pozdějších událostí přeci jenom nějaké byly, ale nikdo je veřejně neprezen-

Noc z 20. na 21. března 1969. Abebe Bikila se vrací z jedné z instruktáží. Prší. Najednou ho oslní světla protijedoucího vozu. Na kluzké vozovce strhává volant, aby se vyhnul srážce. Jeho auto se v divokých kotrmelcích řítí kamsi do hlubin… Ležel plných třináct hodin na dně rokle. Řidič protijedoucího vozu z místa nehody ujel. Lékaři dělali, co bylo v jejich silách, aby udrželi Bikilu při životě. Ani řada operací však nevrátila jeho tělu pohyb. Jen částečně hýbal rukama a částečně mohl hýbat obličejovými svaly. Zbytek těla zůstal ochrnutý. Byl bezmocný, ale jeho bezmezná vůle byla silnější než nepřízeň osudu. Zúčastňoval se soutěží pro invalidy. Dobře hrál stolní tenis a vynikal v lukostřelbě. Jel i na čtvrtou olympiádu. V Mnichově ho uvítali s úctou a bouřlivými ovacemi. Díval se ale na sportovní boje smutně. Věděl, že jemu už nepomůže žádný zázrak. Zemřel 25. října 1973 na mozkovou mrtvici. Běžec, který snesl nejtvrdší tréninkovou zátěž, zemřel na nedostatek pohybu. g

ÍM PROSLUL ABEBE BIKILA? • svého prvního olympijského vítzství v maratonu dosáhl bos • dokázal obhájit olympijské vítzství v maratonu • nezdolnou vlí pekonával zdravotní pekážky • paradoxn zemel pro nedostatek pohybu

www.behy.cz

náhle dosahoval mnohem horších časů. Boty putovaly zpět do skladu. S přestávkami před závody a s obdobími ladění formy a snižování tréninkových dávek byla průměrná Bikilova kilometráž 900 km měsíčně. Po vítězné Olympiádě jel ulicemi Addis Abeby po boku císaře a za lvem, který jako státní symbol trůnil na kapotě auta. Davy krajanů mohli obdivovat nejvyšší státní vyznamenání, které díky svému triumfu získal. Dostal také dům a začal studovat. Svět se mu otevřel dokořán. Nejednou musel odmítnout pozvání k závodu, aby se neuběhal k smrti. Vyhrál i maraton v Košicích, běžel v Praze. Změnily se mu nejen životní podmínky, změnil se i jako člověk. Zmizela plachost, neobratnost v jednání. Naučil se mluvit, vyjadřovat své názory. Stal se privilegovaným členem císařské gardy, světoznámým vytrvalcem a k těmto titulům dorostl i lidsky.


62

ZÁVODY

TEXT: ANNA PICHRTOVÁ | FOTO: HANA ŠLEGROVÁ

NERVOZITA

A STRACH PED ZÁVODEM

www.behej.com

Znáte to. Prakticky při každém startu závodu se ony pocity vnitřní úzkosti a nejistoty dostavují a podkopávají tréninkem posílené sebevědomí. Jak se jich spolehlivě zbavit? Stačí myslet pozitivně!

• Nejdříve se pokusme zbavit se negativních myšlenek a obav. Tedy žádné „co když mě zase bude píchat v boku…“ nebo „zase mě předběhne Jarda…“ či „určitě mi na dvacítce dojde“… Prostě začněme myslet pozitivně. Připomeňme si důvod naší účasti na závodu. Sami jsme se pro ni rozhodli, a to proto, že se chceme hezky proběhnout, potkat kamarády, poznat nové prostředí, vyběhnout na další horu. Zkrátka a dobře – závodíme, abychom si to všechno užili!

a také často nervózních tváří… Prostě celý ten „předzávodní mumraj“. Snažme se nepřebírat negativní a rušivou energii od nikoho a ničeho, zachovejme vnitřní klid a vyrovnanost. Fronta na záchody? Inu, čekat musí všichni a tím, že budu nadávat, se fronta nezkrátí. A že se Franta necítí dobře? Škoda, ale já mám náladu dobrou a nemám v plánu na tom nic měnit. Na závod se těším! Snažím se prostě být „v pohodě“ a běhat s úsměvem. Třeba tím někoho nakazím.

• Snad nejdůležitější je zbavit se přehnaného očekávaní nebo ještě lépe jakéhokoli očekávání (očekávání vynikajícího výsledku, rychlého času). Často sami na sebe klademe přehnané nároky a ty pak produkují stres a strach a takto ochromeni poté nastupujeme na start. Nepřemýšlejme o našem umístnění, to není to nejdůležitější. Přemýšlejme o tom, jak si „hezky potrápíme“ své tělo, jaký zážitek nám závod přinese, co nového a pěkného nás potká na trati! Anebo nepřemýšlejme vůbec, prostě si řekněme: „Poběžím svůj závod! Poběžím a budu si ten běh užívat.“

• Z hlediska naší psychiky je důležitý samotný výběr závodu. Jaký závod vlastně chceme absolvovat? V terénu, na silnici? Chceme, aby tam bylo hodně lidí, anebo jenom malá komunita? Bude tam vysoké startovné, hezké ceny, veteránské kategorie? Nevíte si rady? Zeptejte se Iva Domanského, znalce naprosté většiny českých závodů. Ten vám vždy ochotně, rád a hlavně dobře poradí. Potřebné informace naleznete i v termínovce závodů na www.behy.cz.

• Dalším faktorem ovlivňujícím naši předstartovní nervozitu je samotná atmosféra závodu. Fronty lidí na vyzvednutí čísel, fronty na toaletách, mnoho známých

• Něco pěkného na závěr: Závod není „boj proti nepříteli“. Tím je válka! Závod je radostný zážitek, i když někdy pěkně bolí, závod je radost jako život sám.

A co říci závěrem? Vím, že trochu nervozity je ku prospěchu, potřebujeme ji k „nabuzení“, zvýšení adrenalinu v krvi. Často pak podáváme i lepší výkony. Ale když je jí moc, není to příjemné a má to mnoho nepříjemných následků. Stahují nás svaly a může se dostavit i panika. Pokud vám mé rady nepomohly, omlouvám se. Mohu vás ale utěšit tím, že v tom obvykle nejste sami. I mně závodní nervozita někdy přeroste přes hlavu. Mějte se krásně a nemějte obavy ze závodění. Je to jenom sport! Ale nádherný! g


9.9. 11.9. 16.9. 17.9. 18.9. 19.9. 22.9. 23.9. 24.9. 25.9. 30.9.

| | | | | | | | | | |

úterý čtvrtek úterý středa čtvrtek pátek pondělí úterý středa čtvrtek úterý

| PRAHA Černý Most | PRAHA - Zličín | OSTRAVA - AVION | OSTRAVA - FUTURUM | M. Škorpil | KARVINÁ | OLOMOUC | M. Škorpil | PRŮHONICE | BRNO | ČESKÉ BUDĚJOVICE | M. Škorpil | HRADEC KRÁLOVÉ | PLZEŇ

2.10. 7.10. 8.10. 9.10. 10.10. 16.10. 21.10. 23.10. 30.10.

| | | | | | | | |

čtvrtek úterý středa čtvrtek pátek čtvrtek úterý čtvrtek čtvrtek

| MLADÁ BOLESLAV | OSTRAVA - AVION | OSTRAVA - FUTURUM | KARVINÁ | M. Škorpil | OLOMOUC | BRNO | M. Škorpil | ČESKÉ BUDĚJOVICE | HRADEC KRÁLOVÉ | M. Škorpil | PLZEŇ

4.11. |

úterý

!

!

!

!

!

!

| MLADÁ BOLESLAV Všechny akce se konají v prodejnách GIGASPORT

adidas – Gigasport

RUNNING TOURS 2008

- FOOTSCAN® – ZDARMA profesionální počítačové vyšetření běžeckého stylu - Testování běžeckých produktů - Komplexní běžecké poradenství

Lukáš Bauer Vítěz Světového poháru v běhu na lyžích 2008

500 Kč poukaz pro každého účastníka na nákup běžecké obuvi adidas!

- Ve vybraných městech možnost zúčastnit se ukázkového venkovního tréninku s ultramartoncem Milošem Škorpilem v okolí prodejny

čepice

- Začátky akcí v 15.00 hod Trénink s MŠ od 17.00 - 18.00 hod.

adiStar, Supernova ova a Response

adiStar dárek při nákupu kupu bot bot řřady ady


RECENZE

FOTO: JAN LIŠKA

1 64

TEXT: ONDEJ PROKOP

RECENZE KNIHY

MARATHON THE ULTIMATE TRAINING AND RACING GUIDE

www.behej.com

Uběhneš maraton a navždy se změní tvůj život. To tvrdí Hal Higdon v knize Marathon – The Ultimate Training and Racing Guide (Londýn 2006) a pokračuje: „Dokončit maraton je jako připojit PhD za své jméno, jako oženit se a mít dítě. Rázem jsi někým mimořádným, a ať už to o tobě lidé vědí nebo ne, dozajista jím jsi.“

Každá sféra lidské činnosti, u níž se předpokládá dlouhodobá a pravidelná příprava a kde se úspěch měří hloubkou odříkání, vyžaduje vedle docela obyčejného štěstí též hmatatelné vzory, reálně existující hrdiny, kteří prošlapali cestu, po níž se hodláme vydat i my, a za jejichž slovo ručí letitá osobní zkušenost. I oni se pochopitelně mohou

mýlit, často to i dělají, vždy však představují autority, o jejichž argumentech stojí za to vážně přemýšlet. Jedním z velikánů, k nimž uctivě vzhlížejí vyznavači maratonu, je i Američan Hal Higdon z Chicaga, nestor maratonského běhu (111 dokončených maratonů v době posledního vydání knihy) a někdejší

úspěšný běžec dlouhých tratí (v roce 1963 běžel i v Košicích). Uznávaný autor dlouhé řady knih o běhání, vážený spolupracovník prestižního časopisu Runner‘s World a provozovatel hojně navštěvovaných webových stránek www.halhigdon.com. O úspěšnosti jeho knihy o maratonu nemůže být sporu. V USA vyšla poprvé v roce 1993, dočkala se tu řady vydání a letos se v přepracované britské verzi představila i evropskému čtenáři. Na rozdíl od většiny srovnatelných knih na českém trhu, které jsou pojednány všeobecně a v nichž se čistý maratonec musí spokojit jen s několika stránkami, míří každá Higdonova věta do černého: 26 mil a 385 yardů je alfou a omegou celého textu. Kniha je určena jak tomu, pro něhož je první maraton metou, k níž se teprve přibližuje, tak tomu, kdo se rozhodl zdolávat tuto překážku opakovaně, s lepším časem a v lepší kondici. V 22 kapitolách jsou čtenáři svým průvodcem zasvěcováni do tajů maratonské magie. Učí se, či si opakují své první běžecké krůčky, zdokonalují se v umění milovat pravidelný běh, připravují se na první maraton, baví se názory nemaratonců, dozvídají se, jak se dále zlepšovat a vyhnout se zraněním, jak posílit křehkou psychiku, co je to maratonská dieta, co pít během závodu i jak si počínat na tzv. 27. míli, tj. v cíli. Součástí textu jsou i příklady osmnáctitýdenních tréninkových plánů pro začátečníky, středně pokročilé a pokročilé. Pozoruhodné je, že Higdon - vášnivý vyznavač dlouhých víkendových běhů - nikde a nikomu neordinuje trénink delší než 20 mil. „Vzdálenost mezi 20. a 26. mílí je posvátným územím, na něž by se mělo vstupovat pouze se startovním číslem na hrudi.“ Řečeno méně vzletně: extrémně dlouhý běh extrémně zvyšuje riziko zranění. Protože je kniha vybavena jmenným i věcným rejstříkem, lze v textu snadno najít odpovědi na řadu konkrétních otázek, ať už jde o kvalifikační časy na bostonský maraton, o antické prameny k postavě slavného hemerodroma Feidippida, o Yassův test a intervalový trénink či o sex před závodem. Škoda jen, že z rejstříku nedopatřením vypadlo jméno Zátopek, o němž se jinak Higdon vyjadřuje s úctou, byť především v souvislosti s dobovým nezájmem o doplňování tekutin během závodu.


FOTO: WWW.HALHIGDON.COM

Nezanedbatelnou část knihy napsali Higdonovi maratonci sami. Autor shromáždil desítky postřehů z e-mailové korespondence s běžci, kteří navštěvují jeho virtuální poradnu a účastní se na internetu jeho interaktivních tréninkových programů. Český čtenář v této souvislosti nemůže nechat bez povšimnutí dojemnou zpověď Melissy Vetricek z Tampy, snad naší krajanky, která zdolala 15 maratonů: „Ještě pořád se učím, maraton ale považuji za zábavnější než přípravu na něj… Zápasíte s tréninkem jen pro to, že se vám před očima stále pohupuje mrkvička.“ Úspěch Higdonova Marathonu spočívá i v tom, že čtenáře neprovádí uzavřeným světem vrcholového sportu, ale s pochopením pojednává o potížích, motivaci a cílech řadového běžce. Příkladem tohoto přístupu je opakovaně projevovaná shovívavost k pomalosti. Higdon je sice autorem knihy o rychlém běhu Run Fast a trénink rychlosti považuje u pokročilých běžců za klíčový, maratonce, kteří běh prokládají chůzí a dosahují pak výrazně podprůměrných časů, však za to nijak nekritizuje. Jsou sice pomalí, maraton si na rozdíl od těch rychlejších dokáží alespoň někteří z nich opravdu vychutnat. Zároveň si totiž dobře uvědomuje, že běžet pomalu neznamená automaticky běžet s menší námahou. Shovívavý Hal nelomí rukama nad tím, že se v důsledku zvýšeného zájmu o maraton v posledních letech snížil jeho střední čas. Naopak tento trend vítá. Uvádí například, že snížením kvalifikačních limitů u mužů mezi 45 a 49 lety na 3:30, k němuž došlo před časem v Bostonu, se výrazně zvýšil počet „masters runners“ (v roce 2004 bylo 54 procent účastníků starších než 40 let), a maraton se tak oproti jiným závodům začal charakteristickým způsobem profilovat. S Higdonem nemusíme vždy souhlasit; požadavek absolutního klidu nejméně týden po maratonu vyjádřený slovy: „když říkám odpočívat, myslím odpočívat, tedy žádné kolo, žádné plavání a žádná chůze,“ najde jistě i své rozhodné odpůrce. Koho však znalosti a životní zkušenosti dovedly k pokorné úctě k tajemství dlouhého běhu, toho se vyplatí pozorně poslouchat. g

TEXT: PETR SYBLÍK | FOTO: RADEK NAROVEC

PIZNÁNÍ Přiznávám, že jsem zcela závislý. Fyzická závislost na běhání se projevuje zvláštním neklidem celého těla. Zejména v předjaří. Jako sokolovi ve znamení Berana mi vstupuje do žil čistá míza nového roku. Žádostivě hledím z okna na zalamující se paprsky nejsilnější naturální energie.

Ještě patrnější je závislost duševní. Našel jsem při pohybu m��r a klid. Rozum se zastaví, odpočívá a stává se jen skromným pozorovatelem okolního JSA. Skončí přemítání nad zmatky, které si rozum vytváří stejně sám a duše dostane prostor volně dýchat. V nastalé symbióze se raduji z každé maličkosti. Na rozhraní noci a dne, kdy severní vítr zadržuje svůj dech za hradbami města, v ten čas, kdy první zpěváčci ladí své hlasy, v ten moment, kdy se Země pootočí o další píď, miluju pocit tu být. Být u nového dne. Nezapomenutelné okamžiky, kdy rozum nestačí zpracovat informace z okolí a jen oněměle hledí na úchvatné krásy přírody. Přestože ji člověk neustále a záměrně ničí, žije svým nezávislým životem. Svobodná. Na hladině Vltavy, dosud nezčeřené ani sebemenším závanem, odpočívá hejno racků. Hejno? Stádo! Zkouším odhadnout jejich počet. Jsou jich stovky. V útvaru podobném stěhující se letce sedí nehnutě v přívětivé náruči řeky. Zatoulaná kachna v dobité Stromovce oznamuje, že i ona je již vzhůru. O kilometr dále přeletí trojice jejích příbuzných. Možná spěchají na koncert těch diblíků, kteří vydávají tak nádherné zvuky. Opuštěná, divoká a přeci šťastná kočka chvátá ze svého nočního loviště do denního úkrytu. Mohutný kaštan to vše pozoruje a zdá se, jakoby větvemi popoháněl opeřence do jejich zaměstnání. O hodinu později šňůra smrdutců kašle na pokojnou řeku z betonového mostu. Jen si kašlete, mě tu radost nevezmete. Nosím ji v sobě. g (ukázka z blogu Wittyho svět, odkaz na běžecké blogy najdete na www.behej.com)

www.behy.cz

h „VZDÁLENOST MEZI 20. A 26. MÍLÍ JE POSVÁTNÝM ÚZEMÍM, NA NŽ BY SE MLO VSTUPOVAT POUZE SE STARTOVNÍM ÍSLEM NA HRUDI.“ g

65


KURZÍVOU

FOTO: ZDENK KRCHÁK

66

MANŽEL KONÍ S BHEM! UŽ SE NA TO NEMŽU DÍVAT Nedávno jsme obdrželi smutný dopis. Paní, jejíž identitu se můžeme jen pokoušet odhadovat, protože psaní přišlo anonymním mailem, v něm popisuje své strasti s manželem běžcem. Dopis otiskujeme v plném znění, pouze s mírnou redakční úpravou (smazali jsme invektivy, opravili 28 gramatických chyb a tři nové vložili).

www.behej.com

Vážená redakce, dlouho jsem se odhodlávala k napsání tohoto dopisu. Ale už se to nedalo vydržet. Dvacet let jsme žili ve spokojeném manželství, než si manžel usmyslel, že uběhne maraton. Blázen jeden, vždyť tuhle ani neuzvedl kolečko s pískem! Že prej nějakej Miloš říkal, že maraton dá každý. No nevím, já bych dnes nejraději dala jednu tomu Milošovi. Společné chvíle s mým manželem se začly od té doby krátit, že prej dnes má tempíčka a nějaký záseky nebo co. Doufala jsem, že aspoň o víkendu zajedeme společně k mé mamince do Svitávek. Ale ouha – ten kozel se najednou vzepjal a že prej nikam! Jedu Unhošť. V lednu běžet maraton? Ty jsi se zbláznil, starej, křičím na něj. Ale nic, zase ty

svý satelitní hodinky na ruce, ošmajdaný asiky jak jim říká, a frnk, už byl pryč. Bylo mi k pláči. Peru mu, žehlím, míchám ty jeho jonťáky, ale on už snad žije s nějakou jinou. Doma vždy jen sedí, ošívá se a když se na chvíli otočím, už sedí před počítačem a čumí na to vaše Bjehejkom. Můžete mi říci, vážení, co jsem komu udělala, že jste mne připravili o manžela? On se sice tváří, jak moc mne miluje, ale když mi dal k padesátce zájezd vlakem do Košic, abych ho tam vyfotila s Dzurindou, bylo mi jasné, že něco musím dělat. Požádala jsem kolegu v práci o pomoc. Ten ochotně přišel a schoval manželovi nějakej bůkmárk na to vaše Bjehej mezi erotické stránky, kam manžel už osm let nechodí. Ty jeho maratonky jsem mu vyprala v pračce na 90, takže už je neohne ani kleštěma.

Ještě jsem mu pro jistotu rozstříhala vložky, za který dal nějakýmu bláznivýmu ortopédovi dva tisíce. Ty jsem měla schovaný na kadeřníka, chtěla jsem si konečně nechat udělat trvalou na Smíchově. Pište si, co chcete. Dál blbněte hlavy otcům od rodin, ale nás už do toho netahejte. Běháte jak cvoci, kouří se z vás jak z koňů a furt melete jen o těch svejch osobákách, že si člověk musí myslet, že je mezi rybáři… Můj manžel již neběhá. Je na mne milý a slíbil mi, že v září pojedeme do Švýcar, do hor. Tam budu mít aspoň jistotu, že nebude přemýšlet o těch svých maratónech. Na Jungfrau jsem byla ještě před svatbou, jako mladá dívka. Tam je to samej šutr a kopec, konečně se na běh vykašle! Tak nazdar


NEVZDÁVEJ SE. JDI DO TOHO. TRÉNUJ.

VĚŘ SÁM SOBĚ.

WAVE INSPIRE 4 Navržena se SmoothRide technologií, dvojitá vějířovitá vlnová deska poskytuje perfektní směs podpory a pohodlí. Zesílená Wave deska na vnitřní straně boty redukuje nadměrnou pronaci.


Y H O U N I NO Ě. Ř Y T Č BĚH Ž DV DO L NE DÁ

ETE E, ŮŽ DÁL VIT M NĚ BA N. VE LEČ E SE Í T U PO ET O EN NOAK S MŮŽ ŠEH BAV ŽE H Ě TT VA VY TO, YB NÍ. . Í V NOU OT OMĚ AŠE E JE ZÍ. HYB Š Š ĚH AM KR Ž V ET HO O U D Y B N , C ŠP IS NO DO BĚHL NÉM ŽE KD VŠIM PŘED VÁ D A Ž E I O J O S O N PR SI JE AT Y D EMO OT O TE ELI VÍD E KD I N Í. PR , ČEH NEŽ ENO T LE OŘ ŘÁ PO ST ÉM EN É S P ŽET, M J OŽN BAV EDIN E DÁ YTV BĚ Ž KA M VY LE, J NET E – V NE VŠEMKÉHO KVĚ BĚH NC O ŽEC JE S DO QUE ING BĚ NGU DEN A SE UNN FU ŽDÝ NOV M/R KA PER S.CO SU IDA AD

IMPOSSIBLE IS NOTHING


Běhej 00/2008