Konec univerzity Roger Scruton Univerzity existují proto, aby studentům poskytovaly poznání a dovednosti a předávaly jim kulturu, a tak je připravily pro život. Zároveň ale navyšují intelektuální kapitál, na němž jsme závislí všichni. Tyto dva účely jsou evidentně odlišné. Jeden se týká růstu jednotlivců, druhý naší sdílené potřeby poznání. Jsou ovšem také vzájemně provázané, neboť poškození jednoho účelu je i poškozením druhého. Právě k tomu nyní dochází, protože naše univerzity se stále více obracejí proti kultuře, která je vytvořila, a odcizují ji mladým.
Roky strávené na univerzitě lze přiřadit k iniciačním rituálům, které zkoumali viktoriánští antropologové. V těchto rituálech ti, kdo se narodili do nějakého kmene, přebírají břemeno úkolu jeho zachování. Jestliže na to zapomínáme, pak se podle mne ocitáme v nebezpečí, že odtrhneme univerzitu od jejího sociálního a morálního účelu, kterým je předávání jak pokladnice vědění a poznání, tak kultury, která je činí něčím smysluplným. Tyto účely byly jádrem vzdělávací tradice, která vytvořila západní civilizaci. Řecká paideia pokládala za ústřední téma osnov kultivaci občanství. Náboženská praxe a morální vzdělání zůstávaly základní součástí univerzitních studií po celý středověk a renesanční ideál virtuoso se stal inspirací pro vznikající osnovy studia humaniores. Morální pouta neuvolnila ani univerzita, která se vynořila z osvícenství. Pokládala učenost za disciplinovaný způsob života, jehož pravidla a procedury ho sice stavěly stranou každodenních záležitostí, ale těmto každodenním záležitostem nabízela dlouhodobou perspektivu, bez níž by žádná lidská aktivita nedávala náležitý smysl. Dokonce i bouřlivý studentský život na německých univerzitách v devatenáctém století, kdy se běžnou součástí univerzitní kultury staly souboje duelantů, se odehrával v rámci formálních uniformních kodexů chování a akademické rodiny a byl zasvěcen oné zvláštní syntéze morální kázně, faktického poznání a kulturní kompetence, kterou Němci označovali pojmem Bildung. Téma: Vzdělání
Během devatenáctého století však univerzity postihla prudká změna ohledně toho, jak je vnímala veřejnost. Úpadek náboženského způsobu života, vzestup středních tříd dychtivých získat vyšší sociální status a politickou moc a poptávka po poznání a dovednostech, které vyžadovala průmyslová ekonomika, to vše vyvíjelo na univerzity tlak, aby změnily své osnovy, nábor studentů a učitelů a vztah k okolní kultuře. V Británii a v Americe byly zakládány nové univerzity, z nichž jedna – University College v Londýně, založená roku 1826 – měla výslovně sekulární osnovy, určené k produkci vědeckého myšlení, které mělo smést teologické pavučiny, v nichž byly do té doby zapleteny všechny univerzitní předměty. Navzdory těmto změnám, které vnucovaly vzdělávacím institucím nové pojetí jejich poslání, si však univerzity zachovaly status strážců vysoké kultury. Byly místem, kde se v atmosféře studijní izolace udržovalo spekulativní myšlení, kritické zkoumání a studium důležitých knih a jazyků. Když v roce 1852 napsal kardinál Newman knihu The Idea of a University, bylo to do velké míry potvrzením staré koncepce univerzity jako svébytného izolovaného místa, jakoby klášterní enklávy, které je v protikladu k utilitářskému nastavení nově se vytvářející společnosti. Podle Newmana existuje univerzita proto, aby utvářela charaktery těch, kdo ji navštěvují. Své studenty vtahuje do akademického prostředí a vtiskuje jim ideál vzdělané mysli, a tak pomáhá proměňovat neotesané lidské bytosti v džentlmeny.
35