Oldřich Sirovátka: Větře černý větře ty máš větší sílu nad mraky?

Page 1

OLDŘICH SIROVÁTKA ILUSTRACE DORA LUKÁŠOVÁ

Barrister & Principal


14


O CUKRÁČKOVI Žil jeden cukrář a cukrářka a měli všeho dost, nač jen pomyslíte, jen neměli žádné děti. To je tuze mrzelo a častokrát si říkali: „Kdybychom měli synáčka nebo holčičku, bylo by nám na světě veseleji.“ Až jednou cukrář povídal: „Milá ženo, já toho synáčka udělám.“ A celý den dělal z cukrového těsta, z hrozinek, mandlí a z čokolády chlapečka. Když ho večer donesl domů, žena spráskla ruce a volala: „Ten je krásný!“ Ten syneček byl celý bělounký jako padlý sníh, oči mu svítily jako hrozinky a vlásky měl tmavé jako čokoládová poleva. Říkali mu Cukráček a měli ho tuze rádi. Cukráček rostl jako z vody, mluvil a běhal jako jiné děti, a když vyrostl, začal chodit do školy. Jednou v létě šly děti k potoku, naskákaly do vody a volaly: „Cukráčku, pojď se taky koupat!“ Cukráček se svlékl, pomalu vlezl do vody — a vtom se to stalo! Jak se ho voda dotkla, cukrové těsto se začalo rozpouštět, čokoládové vlásky se roztekly a celý Cukráček se rozplynul v potoce. Bylo po Cukráčkovi — a je i po této pohádce.

15


16


JAK ŠLO VEJCE NA VANDR Jedenkrát, už je to moc roků, se vydalo vejce na vandr. Kutálelo se, kutálelo, až dohonilo husu: „Kam jdeš, bílá husičko?“ „Doma mně dávají málo žrát, tak jdu do světa.“ „Já taky jdu do světa!“ „Tak pojďme spolu!“ Šly spolu, nejdřív vejce, za ním husa a na rozcestí dohnaly psa. Ten povídá: „Kam jdete, kamarádi?“ „Do světa na vandr.“ „Já bych taky šel, doma mě moří hladem, a tak si raději najdu živobytí jinde.“ Už byli tři. Šli dál — nejdřív vejce, potom husa a vzadu pes — a potkal je strakatý kocour. „Kam jdete, kamarádi?“ „Někam do světa hledat si štěstí.“ „Vezměte mě s sebou!“ Už byli čtyři a šli zase dál — nejdřív vejce, za ním husa, potom pes a vzadu kocour — a cestou si povídali. Netrvalo dlouho a potkali kačenu. Sotva se kolébala, jak byla unavená. Ptala se jich: „Kam všichni utíkáte?“ „Do světa hledat si štěstí.“ „Vezmete mě taky? Jdu sama a už mě bolí nohy.“ „Tak pojď s námi!“ Šli všichni spolu — nejdřív vejce, za ním husa, pak pes, potom kocour a vzadu kačena — a potkali myšku. Ptala se jich, kam jdou. „Do světa za štěstím.“ „Já bych s vámi taky šla.“ „Tak pojď, když chceš.“ Vzali ji s sebou a šli dál — nejdřív vejce, za ním husa, potom pes, za ním kocour a potom kačena a poslední vzadu myš. Tam ležela bradatá koza a povídala: „Kam jdete, kamarádi?“ „Do světa na vandr.“ „Jé, já bych taky ráda, jen čekám na někoho, kdo by mě vzal s sebou.“ „Proč ne, jen pojď s námi!“ Už jich byla celá hromada a všichni šli dál: první vejce a za ním husa, potom pes a za ním kocour, potom kačena a za ní myš a poslední vzadu bradatá koza. Došli k lesu a vidí, že tam na kraji sedí ježek a píská na ně: „Kamarádi, kam všichni jdete?“ 17


„Do světa na vandr, jdeme si hledat štěstí.‘‘ Ježek povídá: „Já půjdu s vámi, ano?‘‘ „No pojď!“ Tak se vydali na další cestu — nejdřív vejce, za ním husa, potom pes a za ním kocour, potom kačena a za ní myš, pak bradatá koza a nejposlednější vzadu ježek. Došli do hlubokého lesa a tam je zastihla noc. Šli cestou necestou, husa se v trní popíchala a naříkala, že nevidí na cestu. A myšku už bolely nohy, sedla si kačeně na záda, ale ta už taky nemohla. Vejce povídalo: „Kamarádi, na chvíli si odpočineme.“ Posedali si a ježek řekl: „Víte co? Kocour umí dobře lézt, ať vyleze na nejvyšší strom a podívá se, kde by bylo nějaké světlo.“ Kocour hned frnk nahoru na vysokánský dub, rozhlíží se a volá: „Mňau, kamarádi, tam a tam v tu stranu vidím světlo, tam půjdeme!“ Vedl je přes les a za chvíli došli k chaloupce. To bylo radosti, že si odpočinou! V chaloupce se svítilo, všude otevřeno, na stole plné mísy — ale nikde ani živá duše. Hned si posedali, najedli se a pěkně vylízali talíře a hrnky. Pak se domlouvali, kdo bude v noci hlídat. Vejce povídá: „Myška má nejtenčí uši, ta bude v noci dávat pozor,“ Koza si lehla v kuchyni, vejce se zakutálelo do koutka, kocour si vylezl na pec, myška se schovala do díry, ježek se skrčil pod lavici, kačena se posadila za postel, pes se stulil u dveří. Každý si někde ustlal — a hned spali. Ale o půlnoci se přihrnuli do chalupy loupežníci s penězi a že se tady budou o ty zlaťáky dělit. Jak je myš uslyšela, šup do kuchyně a vzbudila kozu. Loupežníci si sedli za stůl, dělili se o peníze, ale nemohli se mezi sebou srovnat. Jeden z nich vykřikl: „Každý má dostat stejně! Ať mě čert sebere, jestli je to takhle spravedlivé!“ Jak řekl „Čert!“, strčila do dveří hlavu koza, aby se podívala, co je to v jizbě za rámus. Loupežníci se obrátili a uviděli ve dveřích rohatou hlavu! Vyskočili na nohy a každý hledal, kudy by utekl. Jeden skočil na ježka, jiného štípla husa do paty, třetího chytil za nohu pejsek. Všecka zvířátka se probudila a začala křičet. „Kykyryký! Trhéj! Kykyryký!“ kokrhal kohout. A husa: „Podej ho! Podej ho!“ A kocour mňoukal z celé síly: „Dej sem! Dej sem!“ To byl rámus! Loupežníci mysleli, že na ně přišla celá rota čertů. Vyběhli z chalupy a rozutíkali se na všecky strany, že se ani za týden všichni nesebrali dohromady. 18


Zvířátka se ráno podělila o zlaťáky. Každý si vzal, kolik unesl, a všichni šli zpátky domů. Peníze dali hospodářům a od té doby se měli doma dobře a žijí si šťastně až podnes.

19


20


O BEJVALÍČKOVI Jeden pes se jmenoval Bejvalíček. Jednou běhal za humny, potkal ho vlk a bez milosti ho chtěl sníst. Bejvalíček povídal: „Ale vlčku, to by sis na mně málo pochutnal. Ale počkej! V neděli budeme mít posvícení, já se na něm hodně najím a ztloustnu. Potom si na mně pochutnáš! Až pro mne půjdeš, zavolej: Bejvalíčku, Bejvalíčku! a já tobě přiběhnu.“ „Tak dobrá,“ řekl vlk, „ale po posvícení si pro tebe jistě přijdu.“ A odešel. Když bylo po posvícení, vlk přišel zase a volal: „Bejvalíčku, Bejvalíčku!“ Ale Bejvalíček nikde. Vlk zase a tím nejsilnějším hlasem: „Bejvalíčku, Bejvalíčku!“ Tu se ozvalo ze dvora: „Tady jsem, vlčku.“ „Pojď sem, ať tě sním,“ povídal vlk a cenil dlouhé zuby. „Ach vlčku,“ vzdychal Bejvalíček ze dvora, „já se o posvícení tolik najedl, že mám břicho jako buben a nemůžu se pohnout z místa. Pojď si pro mne sem do dvora.“ Jenže do stavení si vlk netroufal, bál se hospodáře. Zlostně zavrčel, stáhl ocas a šel po svých.

21


22


JAK CHTĚL VLK SEŽRAT BERANA A KOBYLU Na poli u lesa se páslo stádo ovcí s beranem. Přišel k nim z lesa vlk a povídal: „Mám hrozitánský hlad, jednu z vás sežeru!“ Beran mu řekl: „Kmocháčku vlku, co bys měl z takových malých oveček? Podívej se, jak já jsem velký a tlustý, sežer si mne!“ „No budiž,“ povídal vlk, „tak sežeru tebe.“ Beran mu řekl: „Víš co? Abys mě nemusel trhat a kousat, sedni si tamhle pod mez a já ti skočím celý do tlamy.“ Vlk s tím byl spokojený, sedl si pod mez, roztáhl tlamu dokořán a čekal. Beran se rozběhl a drc. Praštil vlka rohatou hlavou do tlamy, až se vlk převalil. Než se vzpamatoval, ovce i s beranem utekly domů. Když se vlk probral z mrákot, pomalu vstal a povídal si: Co to? Zuby mám celé od krve, ale v břichu mám prázdno! Že mě ten beran ošidil? Ohlížel se po něm — ale beran byl už dávno tentam. Vlk se sebral a šel dál. Po cestě potkal kobylu a povídal jí: „Kobylo, roztrhám tě a sežeru, když mně beran utekl!“ Kobyla mu řekla: „To nedělej, kmocháčku vlku. Já jsem rychtářova kobyla a nosím na úřad dopisy.“ Jak to řekla, vlk se jí zvědavě ptal: „A kde ty dopisy máš?“ „Běž se podívat dozadu,“ povídala kobyla, „mám je schované mezi žíněmi v ocase.“ Vlk honem běží a chce se podívat — vtom kobyla hodila zadkem a praštila ho kopyty do hlavy. Vlk se svalil a hodnou chvíli se mu nechtělo vstávat. Než se sebral ze země, kobyla už byla pryč. Vlk si otřel z huby krev a smutně povídal: „Psát neumím, číst neumím, ani jedno písmeno neznám: proč jsem se šel na ty dopisy dívat? Kdybych dostal ještě jeden takový kobylí pohlavek, bylo by po mně!“

23


24


0 PASTÝŘI, CO ROZUMĚL ŘEČI ZVÍŘAT Jeden ovčák pásl u lesa ovce a usnul pod dubem. Když se probudil, hrozně se ulekl: zatímco spal, otočil se mu kolem krku tlustý had. Pastýř si už myslel, že je s ním konec, ale had mu zasyčel do tváře: „Když mě zaneseš, kam poručím, nic se ti nestane.“ „A kam tě mám zanést?“ ptal se ovčák ustrašeně. „Běž přes les, pořád rovnou cestou, a nikde se neohlížej, nebo tě tam roztrhají zvířata.“ Když pastýř vešel do hlubokého lesa, plížili se a vylézali z křovin vlci a medvědi a jiná divoká zvířata. Ale on na nic nedbal a pořád šel, jak mu had kázal. Přešli les a dostali se mezi skály. Tam čekal černokněžník a povídal: „Co ti dám za to, žes mi donesl ztraceného syna?“ Pastýř se rozmýšlel a potom řekl: „Nic jiného bych si nepřál než rozumět zvířecí řeči.“ Černokněžník šel k němu, třikrát mu dýchl do úst a povídal: ,,Co sis přál, to od této chvíle umíš. Ale nikomu to nesmíš prozradit, jinak se ti zle povede!“ Tak pastýř se zase vrátil na pastvisko, lehl si pod dub a díval se, jak se ovce pasou. Najednou slyší nad sebou hlas: „Kdyby ten pastýř věděl, na jakém bohatství sedí! Vždyť v tom dubě je schována bečka plná peněz.“ Pastýř se podíval nahoru a spatřil tam na větvi dvě vrány. Jak přihnal ovce navečer domů, vzal si sekyru a motyku a vrátil se na pastvisko. Za nějakou dobu se prokopal do dutého dubu a zůstal jako omráčený! Ležela v něm velikánská bečka, plná zlatých peněz, a všecky se na něho jen smály! Ovčák měl po nouzi. Koupil si pěkné hospodářství, k tomu hodně polí a luk, oženil se a vedlo se mu dobře. Jednou jel se ženou na voze do města; vezli na trh plný koš vajec. Cesta byla hrbolatá a vůz skákal, že se na voze sotva drželi. Tu jeden kůň zařehtal: „Už ani nohy necítím, jak mě bolí!“ Druhý kůň mu odpověděl: „Co naříkáš? Co teprve poví hospodyně, až pozná, že se jí všecka vajíčka v koši rozbila na kaši.“ Když sedlák slyšel ty řeči, trochu se zasmál, i když ho mrzelo, že jsou vejce napadrť. Žena si toho povšimla a ptala se: „Čemu se směješ?“ „Ale ničemu,“ povídal muž. „Vždyť to vidím, že ses něčemu smál!“ dotírala na něj žena. Od té chvíle mu nedala pokoj. Kudy chodil, pořád jen od ní slyšel: 25


„Pověz mně, čemu ses smál!“ Ale on to nesměl povědět, protože mu to černokněžník zakázal. A tak mu přestalo chutnat jíst a chodil usoužený a vypadalo to, že z toho snad i umře. Jednou brzy ráno ležel v posteli, nemohl spát a poslouchal, jak si na dvoře kohout a pes spolu vykládají. Kohout se ptal: „Co je našemu hospodáři, že chodí, jako by ztratil duši? Dřív býval vždycky zdravý a veselý.“ A pes povídá: „Žena ho trápí a ani chvíli mu nedá pokoj.“ A kohout na to: „Já mám na dvoře dvanáct slepic a všecky mě poslouchají, a náš hospodář si neví rady ani s jedinou? Kykykyrý!“ Jak to hospodář uslyšel, rychle vstal z lůžka, vzal metlu a dal ženě na pamětnou. Od té doby byl v dome pokoj a vedlo se jim dobře.

26



Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.