Blízký Jadran Istrie a Dalmácie ve výtvarných dílech vídeňských a pražských umělců Aleš Filip Touha po moři žene mnohé z nás, středoevropských suchozemců, v létě na Jadran. Už více než století je Jaderské moře v krajích jižních Slovanů vnímáno jako „naše moře“, moře Čechů, Moravanů a Slezanů. Spolu s námi si tuto přímořskou oblast přisvojili také Rakušané. Přiblížení Jadranu, z něhož se stále můžeme těšit, má počátky v éře císaře Františka Josefa I. Tehdy se tyto mediteránní oblasti náležející do stejného státu staly lehce dostupný mi díky železniční a lodní dopravě. „Exotický domov“ u moře přitahoval nejen rekreanty či pacienty mořských lázní, ale také výtvarné umělce, kteří jej oslavili ve svých dílech, a přispěli tak k zjitření citlivosti pro genia loci mnoha úchvatných míst.
Spojení suchozemských středoevropských oblastí, ny nější Rakouské a České republiky, s přímořským úze mím Chorvatska, Slovinska a části Černé Hory v jed nom státě bylo oboustranně výhodné a kulturně plod né.1 Pod vládou habsbursko-lotrinské dynastie se tato oblast stala kolem roku 1900 dějištěm modernizačních procesů a s nimi spojených kulturních aktivit. Již od 80. let 19. století dochází, zprvu jen ve vybraných lá zeňských letoviscích, k masivnímu nárůstu turistiky a budování odpovídající infrastruktury, pro něž byl ži votně důležitý příliv investic z centrálních oblastí Ra kouska-Uherska. Doboví publicisté, např. Hermann Bahr, však tvrdili, že výše investic je nepřiměřeně malá, což znamenalo, že turistický potenciál přímoř ské oblasti do značné míry zůstával nevyužit. Na dru hé straně si můžeme představit, že pro romanticky založené umělce tím atraktivita území naopak stou pala. V době kolem roku 1900 tu stále bylo možné objevovat etnologicky „čistá“ území, dosud jen málo zasažená moderními trendy počínající globalizace.2 Podrobné svědectví o tom zanechal malíř a etnograf Ludvík Kuba, sběratel slovanských lidových písní. Naším cílem v tomto článku je představit pobřeží Jadranu jako působiště vídeňských a pražských uměl
50
ců. V rámci jednoho mnohonárodnostního státu, ra kouské části Rakouska-Uherska, se vydávali do dvou zemí: buď do bližšího Přímoří (Küstenlandu) s hlav ním městem Terstem, poloostrovem Istrií a ostrovy Krk, Cres, Lošinj aj., nebo do vzdálenější Dalmácie, jež byla spravována ze Zadaru. Uherská část chorvat ského pobřeží, tedy pevninský Kvarner s přístavem
Obr. 1: Emil Orlik, titulní list (a shodně řešená obálka) Bahrova cestopisu z roku 1909.
Kontexty 3/2016