Opatrný kritik modernismu Příspěvek ke stému výročí narození E. H. Gombricha F M Jaký je vztah umění a emocí? A jak se v průběhu dějin měnil? Jsme skutečně dědicové romantického vidění světa? V čem spočívá přitažlivost nejrůznějších teorií expresivismu? Může malíř v díle vyjádřit svoji osobnost? Proč ztrácí moderní umělec kontakt se svým publikem? To je pouze stručný výčet otázek, na které se pokouší odpovědět následující studie, jež vznikla při příležitosti stého výročí narození Ernsta Hanse Gombricha (1909–2001), jednoho z nejinspirativnějších historiků umění dvacátého století. „Mně se zdá pozoruhodné především to, že se dnes malíři nemusejí uchylovat k tématům mimo sebe. Většina moderních malířů čerpá z jiného zdroje. Pracují z nitra.“ Jackson Pollock1
Slovo „opatrný“ v názvu této studie jsem nepoužil náhodou, ale po pečlivém zvážení. Záměrně jsem se vyhnul termínům jako „uměřený“ nebo „mírný“, neboť nejsou tak přesné. Historik umění James Elkins píše ve své knize Stories of Art (inspirované právě Gombrichem), že není příliš jasné, jaký byl vlastně Gombrichův názor na modernismus a postmodernismus a zda měl či neměl rád například abstraktní umění.2 Oproti tomuto názoru se domnívám, že po prostudování Gombrichových
textů je zřejmé, že tento druh umění rád neměl a ani ho rád mít nemohl. Jakkoli nikdy neupíral moderním experimentům právo na existenci, většinu z nich pokládal za umělecky bezcennou a k tomuto tématu se raději příliš nevyjadřoval – pozitivně, ani negativně. K takto zdánlivě indiferentnímu postoji vůči moderně ho vedla, jak v závěru této studie ukážu, především opatrnost, jež byla v jeho situaci pochopitelná. Současně je třeba zdůraznit, že Gombrich vždy důsledně rozlišoval mezi ideologií moderního umění a díly moderních umělců a jeho polemika s modernismem se vždy odehrávala na teoretické úrovni. V autobiogra�ckých rozhovorech Looking for Answers z roku 1992 k tomu říká: „Jsem velmi kritický k ideologii moderního umění, tedy ke kultu pokroku a avantgardy, který jsem často analyzoval a rozebíral… Souhlasím s Popperem, že tato ideologie je intelektuální krach a že umění občas škodí. Ale stejně tak jako dokážu obdivovat umělce minulosti, jejichž ideologické postoje nesdílím, jsem také ochoten přiznat, že nesmírně nadaní umělci žili i v našem století. Obdivuji jejich vynalézavost a jejich výtvory. Nesporným příkladem je Picasso, ale také Braque nebo Paul Klee… Jsem dokonce přesvědčen, že jejich hledání alternativních funkcí vizuálního obrazu po triumfu fotogra�e bylo oprávněné a že jeho výsledkem jsou díla, která budí nefalšovaný zájem.“3
E. H. Gombrich.
42
Kontexty 6/2009